Vítej, návštěvníku!

Kapitola 33

Hordy rozdělily se rovným dílem o kořist posledního společného lovu a rozešly se beze všech obřadů.

Dlouhý Den zatím již schýlil se ke konci. Slunce nořilo se za zubatý jižní obzor a vždy déle a déle se skrývalo. Nastala doba úžasných stmívání, která tónovala oblohu rozkošnou stupnicí barev. Báň nad námi byla brzy jantarová, brzy slezová a perlošedá, ocúnová, fialková. Oči naše s požitkem vítaly tato barevná šera.

Nyní již Veliká Noc byla na postupu a blížila se vítězně. Těžké lijáky přicházejí v přeháňkách s ledovců. V době nepohody sedíme bezpečně v teplých prostorách pevné Jeskyně.

Znovu dali jsme se do práce.

Dvoje saně čekaly už připraveny. A Ekva, který se zatím zcela vzpamatoval ze své skleslosti, zářil a přijímal gratulace k dílu, na němž měl z valné části podíl. Hak-ju-maci na nás téměř zapomněli. Suší maso a ukládají je do děr. Pamětihodno, že některé jeskyně v Katmajaku uchovají i čerstvé maso po celou zimu neporušené. Do těchto zásobáren nebyl nám vstup dovolen i nemohl jsem se přesvědčiti, co působí tuto konzervující vlastnost. Nalézám nyní mezeru ve svých zápiscích.

Pak následuje popis velice neobyčejného výletu.

Jdu zasmušilým limbovým lesem, skoro tmou, nevýslovně tesknou. I Felicien mlčí.

Hak-ju-mak, který nás vede, jde lehce dva kroky napřed, kopí v ruce a kamenný mlat za pasem. Jde ostražitě, neboť může proti nám ze tmy vystoupit medvěd vyrušený z podzimního rozjímání. Vítr začíná hučeti v korunách cedrů. Řídký poprašek víří mezi sloupy kmenů.

Kamu prozradila Felicienovi jedno lesní tajemství. To místo tajemné je tabú. Jen zkušení lovci vědí o něm. Pochopíte, že to stačilo, aby znamenitou měrou vydráždila Francouzovu fantazii.

Naléhal, snažil se dorozuměli.

Posléze zvěděl, že to je místo, kam rtorú či kjaha, mamut, cítě poslední chvíle, chodí umírat … Mamutí hřbitov.

Něco takového musili jsme spatřiti. Kamu, dosud velice oblíbená u mladých Hak-ju-maků, pohnula jednoho z nich, že svolil nás tam dovésti – ale jen mne a Feliciena.

Ozbrojili jsme se pečlivě, naplnili vaky zásobami a vyrazili do lesa. Limbový les nazývají troglodyti Kjamun.

Dva dny drali jsme se neschůdnou tajgou, místy bažinatou, plnou mechu a jam brunátné vody, místy suchou, plnou rezavého jehličí. Přelézali jsme kořeny a vývraty, brodili se potoky.

Přepadla nás vichřice. Les vyl jako raněný démon a snažil se nás rozmačkati vyvrácenými kmeny. A pak jsme nalezli mamutí stezky, kde se nám kráčelo volněji. Hak-ju-mak šel stále na dva kroky před námi a zdál se být naplněný temnou starostí.

V noci zbudovali jsme si boudu z jehličí, zapálili ohníček a opékali maso. Zastřelil jsem velikého rosomáka a nabídli jsme maso průvodčímu. Přijal je, zhltl, ale zůstal zasmušilý a nedružný jako dříve.

Také šišky limbové již uzrály a upečené v popelu chutnaly výborně.

Les byl stále neschůdnější. Stezka ztratila se v mechu a ve vývratech. Odhrnovali jsme celé záclony šedého vousatého mechu, visícího ze suchých stromů, podlézali celými tunely, které utvořily zřícené kmeny ležící přes balvany a úskalí. Posléze náš vůdce zase nalezl stopu.

Stopu osamělého mamuta, který se tudy ubíral divočinou.

Kam šel?…

Byl to starý nebezpečný samotář, vypuzený stádem?… Takovému není radno se blížiti. Zostřili jsme opatrnost, připravili zbraň.

Pojednou rozestupovaly se stěny žlebu, jímž jsme se drali a objevil se široký amfiteatr. Úbočí pokrýval řídký, zakrnělý les.

Les ten byl mrtvý. Nepohnutě trčely tu řady zbělených limb, nahé větve rozestírajíce jako příšery.

I dole v údolí stál nachýlen podobný kostlivec. Jako černé díry zely brunátné tůně. A dno údolí pokrývaly kosti.

Byl tu hřbitov, nesmírná kostnice, která hrozila vyplniti úžlabí. Hrozné hromady hnátů. Někde celé, jinde rozpadlé kostry. Sta a tisíce překrásných klů, polo v mechu zapadlých, zčernalé slonoviny ceny nesmírné. Ležely tu skutečné poklady. Nikdo se jich tu nedotkl po celá tisíciletí, neboť Hak-ju-maci nikdy nepoužili slonoviny zvířete, které sami neubili. Jen tak mohla vzniknouti tato přeplněná skrýše. Vládlo tu ticho hřbitova.

Skrčili jsme se na okraji houštin, ježto náš průvodce neodvážil se ani o krok dále…

Mlčky pozorovali jsme amfiteatr smrti.

Hromady zkroucených klů připomněly mi divnou pověru Číňanů, kteří tuto fosilní slonovinu pokládají za zuby obrovské krysy tien-šu, která žije pod zemí a pod dotekem světla zmírá.

Blížil se večer. Krvavý svit červánků ležel nad jižním okrajem údolí, a soumrak vkrádal se kvapem v kotlinu. A tu jsem ho zahlédl.

Stál nehybně jako balvan u bílého strašidelného pně.

Staletý, stařičký obr. Jeho třásně zešedivěly věkem. Jeho rypák visel malátně a celý kolos zdál se být už jen vztyčenou mrtvolou. Zde, v tomto nevýslovně melancholickém okolí čekal trpělivě, až jeho okamžik nadejde.

Sloupy nohou povolí a obr se zhroutí, aby kosti jeho smísily se s prachem předků.

Teprve za chvíli všiml jsem si černých bodů na větvích stromu. Byli to havrani, kteří mlčky čekali.

Naše zvědavost byla ukojena měrou vrchovatou. Cosi jako zahanbení nad ní nás obešlo.

Pokynuli jsme průvodci a vzdálili jsme se tiše, takřka po špičkách jako ti, kdo opouštějí svatyni.

Vraceli jsme se ke Katmajaku tentokráte z východního cípu tajgy a cesta byla pro nás neznámou. Mapovali jsme tedy pilně tuto část Kamanaku.

Mlčení troglodyta nás nakazilo. Beze slova vydrželi jsme celé hodiny a druhý den nepromluvili jsme vůbec slova.

Upadli jsme v dumání, které báli jsme se přerušit.

A přece jsem je přerušil.

Vzkřikl jsem, až se Felicien ulekl. A hned podal jsem mu předmět, který zdvihl jsem ze země: kus polosetlelého konopného lana. Kde se tu vzalo?

„Stroj!“ vzkřikl Felicien.

Skutečně! Tatáž byla moje první myšlenka! Snad tu nalezneme letadlo Alexeje Platonoviče!

Ale Felicien zatím již vrhl se v houštinu. Následoval jsem ho, všecek oživen, pln náhle probuzených nadějí.

Ucouvli jsme však vyděšeni. Před námi, polo zapadlé v mechu a jehličí, ležely tři lidské kostry. Ležely tu, hledíce prázdnými důlky strnule vzhůru na letící oblaka. Jejich lebky byly prasklé nárazem mlatů.

Další strašlivé tajemství Země zakleté...

A zbytky zetlelých šatů svědčily neklamně, že to byli Evropané.

Lidé civilisace před námi v Kamanaku!!…

Pohlédl jsem úkosem na Hak-ju-maka. Troglodyt díval se chmurně na nás. Zdálo se mi však, že oči jeho zažhnuly zelenavě, ale zhasly zase.

Více jsem si ho nevšímal.

Z vedlejší limby splývaly provazce a cáry hedvábné látky. Z mechu zdvihl jsem kus dřeva, na němž rezivěl kovový obal. Na destičce byl vyrytý nějaký polozmizelý nápis.

Očistil jsem deštičku. Písmena se objevila s jasnou, krutou zřetelností:

A E E'S PXP 1896.

Ruce mi klesly.

Také Felicien byl pobledlý.

André!… Strindberg!… Fränkel!… Tyto tři kostry!…

To bylo tedy nové tajemství, které skrývala Země Zakletá!

Errata:

19.10.2021 17:30