Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 32

Hory na severu jsou ještě vyšší než na jihu. Vystupují náhle a bez přechodu z tundry, černé a hrozivé. Jsou příkré a ostrohroté a nedostatek průsmyků brání vnikati sem vnějším ledovcům. Jsou poprášeny tvrdým suchým sněhem a ověšeny cáry mračen.

Divoké vichřice od pólu, které by záhy zasypaly Kamanak sněhem a srovnaly ho s ostatní plání ledovou, rozráží se o tuto hradbu ruly a svoru a musí uhnouti k východu a západu.

I tyto skály podléhají divokým nájezdům povětrnosti.

Drolí se. Trosky pokryly dole tundru směsicí balvanů a učinily z ní »kamenaju«. Tu již přestal veškeren organický život, panuje zde posupné ticho smrti.

Veliké lány drobného štěrku beze stop nejmenšího lišejníku. Jako démonickou silou vyryté brázdy v kamenné půdě.

Osamělé kusy skal, trčící jako zkamenělí mamuti.

Však až jednou vichr zdolá tuto hradbu severní, udeřila poslední chvíle Kamanaku.

Hak-ju-maci vyhýbají se těmto smutným místům. Co by tu ostatně hledali?

Tundry jsou příliš rozsáhlé a na jihu vlídnější, a tak sem nezabloudí noha člověka.

Vrátili jsme se tedy k tábořišti. Panoval tam čilý ruch. Všude jsme viděli ženy, zaměstnané kožemi. Odstraňovaly tuk škrabadly. Rozřezávaly kůže v pruhy a připravovaly je k podivné žvýkací proceduře, která zaujme jim celou zimu.

Děti potřísněné krví házely po sobě kamením.

Ohavný puch šířil se kolem tábora. Havrani hodujíce na odpadcích, krákali. Vlci skrytí za pahorky žádostivě vyli. A ze sta ohňů stoupal dým za tichých soumraků v modravých sloupech k nebesům…

Felicien po celou dobu tonul v blahém rozechvění. Nepustil téměř ručnici z ruky. Jeho rány stále houkaly. Ještě nikdy zvěř těchto tunder nepocítila účinku moderních zbraní. Nuže, nyní mělo se jí dostati plného odškodnění. Vždy byl obklopen houfem troglodytů, kteří odnášeli spokojeně kořist tak snadno nabytou.

V této době neustálých honeb připomínám si dvě episody.

Stalo se, že jsme na severní tun dře překvapili dva mamuty, staré osamělé samce. Hlouček Hak-ju-maků nás doprovázel. Již jsme věděli, že můžeme se spoléhat na střely s pláštěm ocelovým, vyhlédli jsme pro Hak-ju-maky většího z obou a postřelili jsme ho v kyčli.

Druhý dal se na útěk.

Raněný rtorú kulhal a posléze zůstal samoten. Troglodyti ho zasypali šípy a metali po něm kopí, aby ho přinutili zvolniti útěk.

Kupodivu tentokráte raněný tlustokožec nevrhl se na své trýznitele. Spokojil se tím, že mlčky vytrhával chobotem šípy, které v něm utkvěly.

Z trysku přešel v klus a konečně v krok. Chtěl jsem mu zadati poslední ránu z milosrdenství, vida kterak tento velikán tak resignovaně trpí, z jeho malých oček koulely se slzy.

Avšak než mohl jsem vystřeliti, cíl zmizel.

Viděl jsem zřetelně, jak země se prohnula a rozevřela.

Obr se zřítil do hlubiny, a těžká vrstva uvolněné prsti svezla se za ním a přikryla ho docela.

Nikde široko daleko nebylo v kraji lapaček. Přiblížili jsme se k okraji propadliny. Byla tu hluboká puklina v starém černém podzemním ledě, kterou za jedné tuhé zimy překlenul sníh.

Sníh ztvrdl v led a vichry navály nahoře prst a písek. Mech přikryl tuto zrádnou sněhovou puklici. Až ohromná tíha zvířete prolomila snadno tenkou hoření kůru. Teď tam dole ležel pohřben zaživa, a když příští zimy nasypou tu nové vrstvy sněhu, a nová léta přikryjí to novými vrstvami hlíny, zůstane mrtvola zvířete uschována pro věčné časy dobře konzervována před rozkladným vlivem ovzduší. Tak dlouho, dokud nepřijde nový nějaký Adams¹³ nebo promyšlennik Bojavski¹⁴. Přijde-li kdy?…

Jindy byl jsem svědkem rozčilujícího výjevu na lovu pižmoňů, kdy Hak-ju-maci ztratili tři muže.

Četa lovců o deseti mužích, se kterou podnikl jsem lovecký výlet do severovýchodní pahorkatiny, vypudila stádo turů ze žlebu, kde se popásalo a odpočívalo. Zvířata a s obdivuhodnou obratností tryskem vyběhla vzhůru po téměř kolmé stráni.

Hlavní obtíž při lovu pižmoňů spočívá v tom, chytře zvířata obklíčiti. Pižmoni mají přejemný sluch a jsou příliš hbití a plaší. Vyvstane-li však kolem nich z nenadání nepřítel, má vyhráno. Neboť pižmoví tuři utvoří ihned dle starodávného způsobu kruh, hlavami ven, chráníce mláďata uprostřed. Tomu naučily je ustavičné boje s bílými polárními vlky.

Nuže, semknuvše se, hlavy hluboce skloněny, vyvalujíce krví podlité oči a supíce očekávají staří býci nepřítele.

Odváží-li se tento blíže, učiní nejbližší býk výpad a zahnav jej, vrátí se okamžitě na své místo. Podivuhodným způsobem těch vlastností Hak-ju-maci využili.

Dobře věděli, že jejich šípy neublížily by těm houževnatým tvorům, opatřeným kosmatou srstí a mocnou přílbou tvrdých rohů. Proto užívají lsti. Jeden z lovců, opatřený kusem kůže, vyhlédnutého býka vydráždí.

Jakmile býk opustí kruh, aby na divocha útočil, druzí vhodí mu na rohy s podivuhodně drzou obratností pevnou smyčku z kožených řemenů. V tom okamžiku všichni plnou silou táhnou za řemen.

Zvláštní je, že ubohý hukmul vždy vzpírá se zpět, místo aby útočil. Toho využije jeden Hak-ju-mak a několika ranami mlatu na nozdry býka utluče nebo vrazí mu pohodlně kopí do slabin.

Toho okamžiku využije...

Mnohdy neobejde se to bez dramatických výjevů a leckdy již mnohý Hak-ju-mak vyletěl do povětří nárazem zahrocených rohů a byl udupán zdivočelou zvěří.

Tehdy však zvířata neučinila obranný čtverhran, ale pádila dlouhou řadou slepě na nepřítele, polekána snad předchozími výstřely z ručnic.

Dříve, než mohli utéci, byli lidé zavaleni huňatými tvory.

Jejich řady přehnaly se jako smršť a zbyla tu tři nehybná těla, roztažená na štěrku.

Nebylo jim pomoci. Dokonali za chvíli.

Zbylí odtáhli je lhostejně stranou, zavalili kamením a vrátili se vlekouce jediné pižmoní tele – celou kořist nešťastného lovu.

Sobi jsou nyní tuční, vykrmení. Silná vrstva tuku rozložila se jim po zádech. Jejich hnědá srst se leskne. Za tichých podzimních nocí, kdy hvězdy prší podobny zlatému dešti, slyšeti je řev říjících samců.

Tu Hak-ju-maci vycházejí s luky za nimi.

Obratný, silný lovec dovede pazourkovým šípem prostřeliti soba skrz naskrz a zasáhnouti ho i v nejprudším trysku. Zkoušel jsem tyto luky. Je potřebí silných paží napjati tětivu. Aby dostali soby na dostřel, užívají troglodyti lsti následující praktiky:

Na stezkách a u napajedla napnou dlouhé kožené řemeny, upevněné v kamenných pyramidách. Stádo přiběhne čelem proti řemenům a nikdy neodváží se je přeskočit, nýbrž klusá podle této neočekávané překážky. A na obou koncích za kamennou ohradou skrčen číhá lovec s napjatým lukem.

Viděl jsem později lovce, přepadené sněhovou vánicí, jak vyvrhnuvše soba, zaobaleni v jeho teplé a krvavé kůži, vyspávají únavu lovu v závěji. Zdálo se, že podobné divoké lovecké živobytí utlumí všechny fantastické myšlenky našeho Francouze, všechny ony myšlenky týkající se ztraceného létacího stroje. Avšak toulaje se kdysi samoten u paty severních hor, zastihl jsem ho prolézat každý úval. Zdál se úporně cosi hledati.

„Lovu zdar. Stopy, zde v kamenaji?“

„Nehledám stop.“

Obrví Felicienovo bylo chmurně staženo.

„Což tedy.“

„Jeskyni.“

„Ach ovšem,“ vybuchl jsem. „Jeskyni skrývající poklad.“

„Poklad, který létá,“ odvětil vážně.

Odpověděl jsem posunkem komického zoufalství. Avšak on zůstal neochvějný a klidný. Věřil ve svou ideu.

Výsledek lovu byl dobrý.

Přece však skončiti měl důstojně hekatombou, kterou nikdy nezřelo oko člověka dvacátého století. Jednoho dne vítr náhle přeskočil a vanul vytrvale a stejnoměrně k jezeru.

Obě hordy vyměnily si tucet poselství a spojily se. Pak táhli jsme stepí k jihu. Konečně ženy a děti, vlekouce kůže a zásoby, sestoupily barrancou a utábořily se dole v půlkruhu.

Zde v délce několika mil spadala stráň příkře skalou, že na několika místech převislé masy utvořily »abri«. Step nahoře byla vysušena ustavičnými paprsky slunečními.

Lovci rozešli se do kraje. Zapalujíce ohně, hřmotíce, po tři dny sháněli stáda zvěři k okraji srázu.

A pak, když počet byl dostatečný, zapálili traviny ve chvíli, kdy vítr vanul nejpříhodněji.

Step v širokém okruhu vzplanula dusivým požárem, a sloupy štiplavého kouře zdvihly se k obloze a přikryly zemi.

Stád zmocnilo se zděšení.

Mamuti troubili na poplach. Pižmoví tuři řvali. Divocí koně pádili s očima vyboulenýma, nozdry nadmuty. Tiší a trpěliví sobi tísnili se k sobě jako stádo vyděšených ovcí.

Bílí vlci, tušíce nebezpečí, klusali v tom chaosu s ohony spuštěnými, rudé jazyky vyplazené, nejisti, neubližujíce.

Osamělé elasmotherium rylo rohem zemi ve zmateném vzteku. Celá ta hučící masa, rozbíhajíc se a opět se srážejíc, postupovala neodvratně k propasti.

Kraj byl němý a zasmušilý, jakoby naplněný zlověstnou zvědavostí nad průběhem tohoto divadla.

Jednu chvíli ozýval se jen praskot ohně.

Pak zabečelo úzkostně sobí tele. Tomu hlasu, který vynikl jako bodnutí, odpověděl všeobecný ryk zoufalého bezradného zmatku. Staří tuři jako potřeštěni napadali se vzájemně v krutém zápasu.

První přiletěli k okraji koně.

Jeden příliš rozběhnutý hřebec setrvačností přeletěl a zřítil se přes okraj prohlubně. Tělo zablesklo v pádu. Viděl jsem, jak se přemetlo v prázdnotě a dopadlo v zamlžené hloubi.

Ostatní běželi podél srázu frkajíce, třesouce se, volným klusem jeden za druhým. Ale cesta končila. Oheň blížil se dychtivě z obou stran. Časem kouř, sražený závanem větru, zahalil vše. Bledé plameny vyskakovaly, hnaly se náhle vpřed v dlouhých pruzích, přeskakovaly v dešti jisker celé výmoly, podobny zlým živým bytostem.

A ohnivý kruh se zužoval.

Zvěř se marně snažila uniknouti...

Zvěř nahromaděná nad srázem, vzpínala se, obracela, chtěla uniknouti. Ale zadní, jimž byl oheň v patách, se zoufalým úsilím tlačili neodolatelně přední k okraji. Z toho hemžícího a tísnícího se zástupu vynikaly hřbety mamutů jako ostrovy. Rypáky svíjely se a kroutily.

Konečně byl první karibu tísněn zadními sražen dolů.

Dva tři pižmoni následovali. Pak již nastal souvislý vodopád těl, která se dole tříštila.

Mrtvoly kupily se v hradby.

Raněná zvěř s údy zpřeráženými řvala, ječela, chrochtala, sténala, skonávajíc. Zasmušilé ženy Hak-ju-makú tomu hroznému divadlu lhostejně přihlížely.

Nejstrašněji bylo s mamuty.

Ubozí velikáni stáli již v dešti jisker a v kotoučích dýmu, poloudušeni a oslepeni. Matky chránily svým tělem mláďata.

Jejich kosmatá srst žárem vzplála. A posléze neodvažujíce se proraziti ohněm i oni naplnili osud ostatních.

Pocítil jsem záchvat tvrdé nenávisti k divochům, přihlížeje nevídanému tomu masakru. Chtělo se mi křičeti. Dech se ve mně bolestně tajil, když viděl jsem prvé oběti řítiti se. Naděžda bledá s pevně semknutými rty odvracela krásnou hlavu.

Leč co naplat?…

V dobách pradávných naučil se člověk tomu jednoduchému způsobu lovu od jeskynních hyen. Zdokonalil ho ohněm. Je jednoduchý a velmi účinný.

Trochu úvahy – a rozčilení mé přešlo, hněv se rozplynul

Co chcete? Je třeba Hak-ju-makům opatřiti se na zimu. A zima v Kamanaku je dlouhá a urputná a zápas o živobytí drsný. Útrpnost a lítost jsou tu pojmem neznámým a zbytečným.

------------------------ Poznámky:

  13 Michail Fedorovič Adams r.1806 prvý nalezl uchovanou mamutí zdechlinu v sibiřském ledu

  14 Lovec fosilní slonoviny v krajích Nové Sibiře. Nalezl celého mamuta r.1860

Errata:

19.10.2021 17:30