Vítej, nový čtenáři Q-241108!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Kapitola 31

Široký kraj vysočiny zabírala vlnící se pahorkatá step, porostlá trávami. Tu i tam spěchal potok, aby vrhl se vodopádem přes okraj »barrancy«. Houfy strnadů vzlétaly z trávy. A nade vším tichým krajem bílé opary v mdlém blankytu.

Horda utábořila se na břehu potoka. Ženy zručně postavily zástěny a vydaly se ruče hledati kořínky pomocí dvou ohlazených dřívek. Také my rozbili stan a vztyčili vlajku, která třepotajíc se vesele ve větru, označovala troglodytům náš majetek za »tabu«.

Po krátkém odpočinku hned Hak-ju-maci vyrazili na lov. Opatřeni ručnicemi přidali jsme se k nim.

Kraj hemžil se zvěří. Bylo něco biblicky jímavého v této pokojné krajině, oživené nesčetnými stády. Na prvý pohled bylo viděti, že neřádila tu dosud nikdy ruka civilizovaného člověka. Ostatně tytéž rajské poměry ve stavu zvěři panovaly kdysi v Missouri i v solných pánvích Transvaalu.

Roztroušené hloučky karibú se tiše popásaly. Vrcholky kamenitých »drumlinů« obsadili černí, huňatí pižmoni s ostrými bělavými rohy, které přikrývají jako přílba celé čelo. Troglodyti říkají jim hukmul. Staří býci stáli na stráži na nejvyšším místě pahorku, nehybní, s hlavou skloněnou, krví podlitýma očima obzírajíce daleký obzor. Musí se míti na pozoru před četnými bílými vlky, jichž smečky probíhají krajinou.

V dáli viděli jsme jako balvany mamuty, spásající traviny.

A náhle zaduněla země. Divoké stádo přiletělo, ržálo a řehotalo a bleskem zmizelo v dáli mezi pahorky. Byli to divocí koně z Ektagu, »taka«, právě takoví, jaké viděl Převalský v stepi džungárské. Malí, zavalití, velkohlaví, s tuhou, vzpřímenou hřívou, plavé srsti, s černým proužkem táhnoucím se celou délkou zad, a tmavýma nohama. Jejich srst je v zimě dlouhá a huňatá. V jeskyni thainingenské u Šáfhúz namalován je takový kůň pradávným paleolitickým umělcem. Skvostný pohled skýtalo stádo, jak kolem letělo. Vedoucí hřebec pádil s hlavou skloněnou, žíně dlouhého ohonu vysoko vlající. Ostatní tryskem v řadě za ním, jeden za druhým. Oběhli nás v širokém polooblouku, náhle jako na povel zarazili a tiše nás pozorovali.

A pak hřebec zasupěl stříhaje boltci, zadupal a – byli pryč.

Tu spatřili jsme, jak Hak-ju-maci dovedou zacházeti svými nedokonalými zbraněmi a jak hbitě dovedou využiti příhodného okamžiku. Jsou náruživými jedlíky masa divokých koní, jehož nasládlá chuť jde jim nade vše.

Vložili oblázky do praků.

Řemeny zakroužily, kameny hvízdly. Jedno hříbě a klisna klesly dříve, než je rychlé nohy mohly zachrániti. Lovci vrhli se na ně, probodli jim krční tepny a sáli s divokou rozkoší hlučnými doušky vřelou krev klokotající…

Divocí koně žijí v Kamanaku obyčejně ve stádech o patnácti kusech, jež vodí nejstarší hřebec. Ježto klušou za sebou ke známým napajedlům, mají v tundře vyšlapanou celou síť tvrdých stezek. V zimě sdružují se ve stáda čítající i několik tisíc kusů. Oni a pižmoni jsou jediní, kteří přes zimu zůstávají na vysočině. Ostatní zvěř stěhuje se v ochranu tajgy na jihu.

Troglodytům jednalo se na této výpravě především o kůže sobích mláďat.

Proto postupujíce proti větru, nadhánějíce si do záloh a nastražujíce jámy, snažili se co nejvíce ubiti jich šípy, oštěpy nebo praky. Brzy však seznali, že sobi v této části suché tundry jsou poměrně řídcí a proto hnuli jsme se s celým ležením dále k severu.

Step přešla ve vlhkou tundru. Mech vystřídal traviny.

Krajina nabyla hnědého tónu lišejníkem sobím. Nepřetržitě následovaly po sobě pusté pahorky, kulaté »drumliny«, podlouhlé »kames« a opět lány pestrých rudých i fialových, růžových i temněmodrých květin. V chráněných místech odvážil se na boží světlo i zákrsek vrby. Tisíce potoků křižovalo a spojovalo všemi směry síť modrých rybníků, jezírek, nádrží i louží. Mračna komárů, vznášející se nad bažinatým krajem, podobala se sloupům dýmu a činila na mnohých místech pobyt skutečně nemožným. Chránili jsme se proti této nesnesitelné útrapě závoji.

V těchto místech se v úžasném množství vyskytoval karibů.

Pronikli jsme však ještě výše, téměř k sedmdesáté šesté rovnoběžce – přibližně výšce mysu Yorkského. Půda tundry byla tu již několik stop pod povrchem věčně zamrzlá. Nekonečné lány brusinek a černých jahod poskytovaly útulek sněhulím, a mnoho medvědů bloumalo kolem, přesycujíc se sladkými plody.

Jisté je, že pod námi, pod tenkou vrstvou písku a prsti leží prastarý, černý, zkamenělý led. Paleokrystalický led.

Také květena je dle toho.

Za posledními brusinami ještě nalezli jsme les.

Ano, jsou tu stromy – ale sotva stopu vysoké. Zakrnělé trpasličí vrby s dřevnatým pněm, plazícím se po zemi, stísněny v chomáče, kupky, aby uchránily se mrazu. Je to celý les stromků devadesát i stopadesát let starých.

Celý kus lesa kloboukem můžete přikrýt – praví jistý cestovatel – a není to žert.

Činí to dojem zeleného, červenavě přibarveného pole, kde jedna krtčí zelená hromádka leží vedle druhé.

Tato ubohá arktická květena živoří vlastně jen tři měsíce v roce, od června do srpna. Pak odpočívá pod závojem polární noci.

V těchto šířkách kraj přecházel zvolna ale jistě v kraj ticha a smrti. V pozadí dálného mlhavého obzoru se vynořila zubatá modrošedá hradba. Nad ní ležel sírově žlutý pruh – odlesk vnitrozemského ledu.

Tam byla severní hranice.

Příroda sama připomenula nám drsně, že jsme se odvážili příliš vysoko. Mraky přikryly oblohu. Orkán rozletěl se bezuzdně tundrou a metelice posypala kraj studeným pudrem sněhovým.

Errata:

19.10.2021 17:30