Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 30

Přípravy naše jsme skutečně neočekávaně přerušili. Veliký ruch nastal v Katmajaku. Troglodyti začali se hemžiti, tiše a ponuře jako vždy – jen děti lomozily. Kamu nám vysvětlila, že nastala doba, kdy horda opouští Velikou Jeskyni, aby se odebrala k severu. Neboť se přiblížilo období Velkých Lovů.

Divoši musí opatřiti se na zimu kožešinami, a právě nyní kůže letošních sobích telat jsou nejzpůsobilejší ke zpracování. Z lovů těch přinášejí také Hak-ju-maci zásoby masa sušeného pro zimní období. Nehodlali jsme nikterak mít na tom účast, jenže nám Kamu vysvětlila, že v tu dobu nikdo, naprosto nikdo nesmí zůstati v Katmajaku. To je zákon.

Staří a neduživci, neschopní pochodu, odstraní se klidně onou jednoduchou metodou, kterou jsem již dříve popsal. Mohli jsme sice po tu dobu bydliti pod stahem mimo jeskyni, ale dali nám rozhodně na srozuměnou, že musíme s sebou.

Nechtěli jsme na sebe poštvati celý kmen a poslechli jsme. Bylo rozhodnuto. Cesta naše tím je oddálena až do příštího jara. Zima nás již v Kamanaku uvězní. Leč dokončíme tím pečlivěji všechny přípravy, a kdo ví, nesetkáme-li se zjara na pobřeží s nějakou pomocnou výpravou, přivolanou našimi zprávami.

Naskytne se nám aspoň příležitost prozkoumat severní část země. Také Felicien nenamítal tentokráte ničeho. Protože marně dosud hledal létací stroj na jihu, doufal v skrytu, že nalezne jej na severu. Připravili jsme se tedy i my na Velký Lov.

Dva dny před nastoupením pochodu viděli jsme, že všechny ženy, děti a výrostci opustili mlčky na daný povel vnitřní prostory skály. Srstnatí Lovci shromáždili se v ústřední jeskyni. Kamu přišla a odvedla Naděždu. My muži směli zůstati.

Přidružili jsme se tedy k Lovcům, na vrchol zvědavi, »plni zájmu etnografického«, jak mínil Felicien.

Troglodyti byli vesměs ozbrojeni a slavnostně omalováni okrovou hlinkou, utvořivší na prsou a pažích systém kratších a delších rovnoběžných čar.

Když se nejstarší Lovec – otec naší Kamu – přesvědčil, že nikdo neschází, dali jsme se na postup do nitra skály.

Chodby připadaly mi známými. I ostatní je poznávali. Tudy nás všechny – kromě Naděždy – vlekli do temné jeskyně starého patriarchy!

Oheň blikal modravě, když jsme vešli, a neurčitá silueta, podobná fantomu, prozrazovala nehybnou přítomnost starocha.

Rozsadili jsme se po zemi kolem něho v kruhu, držíce své zbraně pohotově. Seděli jsme tak v těžkém mlčení nekonečně dlouhou dobu, nečiníce nejmenšího pohybu v čiré, naprosté, téměř hutné tmě, neboť malý věčný ohník byl uhašen.

Slyšel jsem jen ropotné oddechováni.

Zdálo se, že nasloucháme hlasu, který přijití měl odkudsi ze tmy. A on přišel.

Zprvu nesmělé, potom zesilující se vzlykání vyšlo z temna jeskyně z nějaké ztracené, křivolaké chodby nebo štěrbiny. Dralo se k nám tichem jako příšera, chroptajíc zavylo pak jako umírající zvěř a utichlo. Cítil jsem, jak se Felicien vedle mě rozčilením chvěje. I já byl mocně vzrušen. Zvuk ten se mi nezapomenutelně do paměti, ale byl tak zvláštní, že nedovedu jej popsati.

Jsem přesvědčen, že tento úkaz způsobuje skrytý pramen v hlubině skály a podivný útvar chodby.

V tom okamžiku jeden z Hak-ju-maků vykřesal oheň.

Jakmile troud vzplál, udeřili jsme všichni dle předpisu pěstí v zemi. Malý ohník zápolil zoufale s těžkými temnotami, které zdály se naň padati z koutů jeskyně.

Tu počal stařík vprostřed mručeti.

Mručel jako rosomák, řval jako medvěd. Napodobil ryk říjícího soba. Řehtal jako tarpan a končil zvukem, připomínajícím hlas rtorůa, mocného vládce tundry.

Troglodyti naslouchali zřejmě rozdrážděni, zuby vyceněny a planoucí oči upírajíce do ohně. Odpověděli ještě hlučnějším mručením. Utichli však a kdosi v polotemnu nerozeznatelný vstal a vhodil něco – nejspíše tuk – na oheň.

Zaprskalo, zapraskalo, čoudivé ohniště vzplálo. Vysoko vyšlehly jasné plameny, aby ozářily mystérium Jeskyně.

Všude, kolem dokola vyvstaly na stěnách skály veliké podoby zvířat. Byli tu mamuti, sobi a divocí koně. Obrazy pracně vryty byly do stěn tvrdým nástrojem a omalovány v rýhách černou a okrovou barvou.

Jeskyně Obrazů

Vyznačovaly se tou neobyčejnou životností, která je vlastní starodávným výtvorům paleolitických lovců. Felicien byl jimi jako odborník nadšen. Zejména mamutí a koňské hlavy několika čarami načrtnuté byly uměleckými kousky ve svém oboru.

Lovci dívali se na ně jako očarováni tiše, za praskotu plamene. Tu však někdo uvrhl na oheň kus mokré kůže. Obrazy zmizely, tma je pohltila. Zbyl tu jen nepatrný doutnající ohník, nic neprozrazující.

Vstali jsme a týmž pořadem vyšli jsme z Jeskyně Obrazů.

Domnívám se, že Hak-ju-maci přičítají tomu primitivnímu obřadu nějaký magický vliv na výsledek nastávající honby. Na stěnách vypodobnili pouze lovná zvířata, žádné dravce. A jeskyně je přísně »tabu« – posvátná, místo, kam mají přístup jen dospělí lovci. Nuž, jak vidět, neopominuli jsme ničeho. Jakýmsi temným, nejasným vlivem jsme si předem zabezpečili dost masa a dobrou jakost koží a kožešin.

Hned potom zavalili vchod do Katmajaku vzepřenými kmeny stromů a kameny, aby snad medvědům a rosomákům nenapadlo uhnízditi se tam.

Starý troglodyt v Jeskyni Obrazů zůstal sám, v temnotě a tichu hrobovém, odkázán na zásoby, které mu položili na dosah ruky, a navštěvován občas pouze oním hlasem démonickým, vycházejícím z mrákot.

Za nevlídného, podmračného dne jsme vyrazili.

Hak-ju-maci kráčeli ozbrojeni zásobou kopí, šípů a mlatu. Jejich ubohé ženy vlekly se jako soumaři s dětmi vřeštícími, s tyčemi ke stanům, s oblázky pro praky a ostatním nářadím.

I my byli co nejlépe ozbrojeni a s vaky na zádech jsme se chutě připojili v čelo výpravy. Měli jsme zásobu střeliva, všechny přístroje, stan, vařidla a folding-boat¹². Ubožák Ekva doslova mizel pod horou zavazadel. Horda šla na východ a postupovala podél jezerního břehu. Znovu jsme viděli chocholy par nad růžovými terasami a zaslechli sykot gejzíru.

Dvě hodiny poté vnikli jsme do opuštěného jednotvárného území. Kraj byl lehce zvlněný, pokrytý vysušeným kobercem lišejníků. Ani jediný keř nebyl k spatření v širém okruhu. Po levici v dáli černal se pruh jezerních vod. Homole Katmajaku tajila se v mlhách jižního obzoru a ponenáhlu zapadla.

V chudičkém tom kraji byla zvěř nad míru řídká. Dvakráte jen zahlédli jsme v dáli sobí stáda. Za to sněžné sovy a lumíci vyskytovali se stále častěji. V některých místech malí hlodavci podryli veškeru půdu kolem svými norami. Hemžili se na všech stranách, panáčkujíce u vchodu děr, tlustí, vykrmení, zlostně se stavíce na odpor blížícím se lidem.

Ačkoliv sněžné sovy pochytaly jich spoustu, zdálo se přece, že jich neubývá. Každým okamžikem propadla se nám půda pod nohama. Ženy utloukly množství těchto statečných zvířátek, která poskytovala hordě vítanou a příjemnou změnu jídelního lístku.

Utábořili jsme se pod širým nebem.

Bylo ticho, úplné bezvětří i nepostavili jsme ani stan. Kamu obveselovala nás nezdolnou svou čilostí.

Po dvanáctihodinovém táboření dali jsme se na další cestu. Mladší lovci se vzdalovali a časem se vraceli z takových výletů, vždy s nějakou kořistí.

Třetího dne uzřeli jsme na severu veliký sloup dýmu.

Hak-ju-maci pozorovali jej s účastí. Byl to signál. Neboť i naši lidé rozdělali oheň a pokryli jej vrstvou suchého lišejníku, který vyvodil hustý kouř, stoupající kolmo a vysoko do vzduchu.

Půl hodiny po té přibyl k nám malý a zarputilý troglodyt, náležející Východní Hordě. Metací dřevo měl zatknuto za pasem. Pobyl u nás nějakou dobu sedě u ohně a ohryzávaje krvavé kosti.

Prohlédl si nás zdánlivě bez zájmu a odešel.

Východní Horda postupovala tedy skoro ve stejné výši s námi, takže mohli jsme viděti kouř jejích ohnišť, avšak jinak obě hordy zůstaly odloučeny a nestýkaly se.

Přebrodili jsme několik říček a potoků a několik pruhů bahnitého nánosu a došli jsme k severního cípu Naděždina jezera.

Pozdějšími obchůzkami a měřením zjistili jsme, že tato vodní nádrž má přibližně velikost jezera Bodamského. Má tvar nepravidelného srpu, jehož tupé růžky jsou obrácené k západu. Na jihu je mělké nánosy ledovcových řek, hluboké na západě. Nemá ostrovů a jeho břehy jsou z dvou třetin ploché a písčité.

Voda jezerní je temná a jasná. Tam, kde ústí řeky, zabarvuje žlutavá voda ledovců v pruzích černou pláň. V dávných dobách vyplňovalo asi jezero větší nádrž, o čemž svědčí terasy pobřežní, vymleté nárazy vln do hlinitých svahů.

Vody jezerní oplývají rybami, hlavně velikými lososovými pstruhy, jichž maso je nad pomyšlení jemné, velkoploutvými okouny a konečně jistým druhem podivných ryb podobných štice, barvy sametově hnědé, bez šupin a s očima menšíma než zrnko máku. A toto oko ještě přetaženo je blanou, takže jsme se zprvu domnívali, že tito tvorové vůbec postrádají zrakového orgánu. Ryby tyto obývají temné chodby podzemní a jen někdy vyplynou až k hladině.

Na severu lemuje jezero úzký plochý pás travnaté země. Hned za ním terén zdvihá se příkře a náhle, svahem kamenitým a zbrázděn hlubokými výmoly, které připomínaly mi patagonské »barrancas«.

Nezastavili jsme na břehu jezera, ale připravovali jsme se vystoupiti jednou strží vzhůru. Toto poschodí strmělo vpravo vlevo, kam až zrak dohlédl, do výše až osmdesáti metrů. Horda slezla strž, a ocitli jsme se rázem v krajině tunder.

------------------------ Poznámky:

  12 (gumový člun)

Errata:

19.10.2021 17:30