Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pod oslnivě zářící bělostnou horou Čomolungma, což značí Bohyně Matka Země, a již si lidé ve své pýše pojmenovali jménem jakéhosi plukovníka Everesta, na něhož už okolí hory dávno zapomnělo, se skrývá tiché údolí. V tom údolí tečou prameny potoků, z nichž pijí vlídní přítulní yakové s dlouhou vlnou, hrají si tam ochočení yettiové a občas tam zabloudí přes ledovcové štíty horský leopard. Na konci toho nádherného laskavého údolí, na útesu nad propastí, stojí starobylý klášter, jemuž mnichové, kteří tam žijí, dali jméno Šangri La. Do kláštera vede jediná cesta, a ta už nepokračuje nikam dál, proto je tento klášter na konci světa. Kdo nepřijde či neodejde po této cestě, nemůže odejít nijak jinak – leda by uměl létat.

Čtyři lámové, kteří seděli na terase a pili slaný zelený čaj s máslem, byli součástí toho nesmírného moudrého klidu. Jejich oči viděly už tolik zim, že je přestali počítat, všechna ta léta jim splývala dohromady a byla součástí nepřetržitého toku času, který nemá počátku ani konce a do kterého každý vstoupí a setrvá v něm, jak dlouho mu dovolí osud; potom odejde, aniž by tím vyrušil z klidu ostatní spolubratry. Tak ti muži seděli, hleděli na velebné panoráma velehor a tiše přemýšleli nad životem, který je míjel.

A ten nejmladší postavil šálek a řekl:

„Půjdu. Přišel čas, abych se vrátil domů.“

Neřekli nic. Věděli, že odejde, až přijde jeho čas, počítali s tím. Pořád někdo přichází a odchází. Odejde tenhle, přijde jiný. Tak míjí svět kolem.

„Tvá země udělala velký krok dopředu, bratře,“ pronesl pak jeden z nich, „Za dva roky, které minuly od mé návštěvy, jste se změnili...“

„Vím. A jdu tam proto, abychom udělali další krok.“

„Co tě nutí, abys šel ke svým bratřím?“

„Je čas, abychom splnili vůli Boží. Vyhledat symbol, který je nám darován, abychom soustředili všechny tři koruny své země na jedné hlavě, a přivolali tak na naši zemi věčné štěstí.“

„Víra, že tři koruny pomohou nějaké zemi ke štěstí, je hloupá a pošetilá, bratře. Není štěstí. Jenom věčná moudrost může pomoci lidem.“

„Vím. Ale je to odkaz předků, a my ho chceme splnit, je-li to možné. Náš princ si to přeje a jeho vůle je pro mne pořád ještě důležitá.“

„Mluv, o co se jedná v té vaší záležitosti!“

„Za dávných časů, kdy ještě neexistoval lidský rod, vznikla na Zemi říše Argerranu, říše plazů, kteří svou mocí ovládali pevninu i moře. Když potom přilétli z hvězd předkové Arminů a Reortů, povstala válka, proti níž jsou všechny dnešní jenom dětskou hrou. A v té dávné, strašlivé válce byla říše Argerranu rozkotána a zničena, plazí obludy pobity. Tehdy nastal čas savců, který vedl ke vzniku lidského rodu.“

Lámové naslouchali se zájmem. Jeden z nich řekl:

„Naše posvátné knihy říkají něco jiného.“

„Vítězné národy Arminů a Reortů žily pak dlouhá léta v míru; ale přece jen mezi nimi vznikla válka, která trvala mnoho let. Její konec nastal, když byl zničen ostrov Atl Antis, a z Arminu zůstal jen Poslední ostrov, na němž dnes sídlí Arminská říše. A kultura, která se z těchto sídel šířila do celého světa, skončila a její poslední trosky pak převzali lidé.“

„Slyšeli jsme to.“ řekl láma.

„Z těch dávných časů nám zbyly posvátné odznaky moci: zlatá koruna Arminu a ocelová koruna Reortie. A pak legenda o třetí z korun, kamenné koruně Argerranu, kterou ukryl poslední Vládce té říše, když nastal nad jeho vodami čas soumraku. Legenda praví, že zlatý věk nastane, až se tři koruny sejdou na hlavě jediného Vládce. Máme zlatou korunu. Máme ocelovou korunu. A chceme mít i korunu kamennou!“

„Víš, kde ji hledat?“

„Denis Baarfelt, nejmoudřejší z lidí, se kdysi dávno vypravil do Největšího moře na Ztracené ostrovy, aby tam hledal tu korunu. Po tisíciletí se uchovávají dokumenty ve svatyních tygřího města Aurrgharru, které nám ukazují cestu. Nevím, zda Denis korunu našel či nikoliv; ale popsal cestu, to je hlavní. Chceme jít a nalézt ji, jak nám káže povinnost.“

„Až ji nalezneš, komu ji chceš dát? Starému muži ze zámku, tomu chlapci... nebo sobě?“

„Vládcem Arminu bude princ Enkra.“

„Důvěřuješ mu natolik, že mu chceš dát absolutní moc nad lidmi i nad hvězdami? Věříš, že bude schopen vlády i nad časem, který ovládá vše?“

„Nevím. Věřím, že ano...“

„Nevíš nic, věříš všemu. Tvé myšlenky jsou pošetilé a nemoudré. Očekáváš, až nalezneš Kamennou korunu, vyřeší se všechny problémy tvé i tvojí země?“

„Věřím tomu.“

„Tvůj princ chce vládu nad světem. Ale co tam chceš najít ty? Co vlastně hledáš na svých cestách? Chceš najít věčnou moudrost? Nebo snad chceš najít... lásku?“

„Od dětství toužím podívat se tam, kde končí hranice známého světa. Od chvíle, kdy vím, že je, chci jej poznat. Věřím, že všichni toužíme stejně. Proto tam půjdeme!“

„Jít tam, kde končí svět, není zajít se podívat do sousední vesnice. Víš dobře, že je to místo, odkud se nikdo nevrací!“

„Někdo se vrátil. Vím nejméně o dvou: jedním byl Denis Baarfelt a jeho expedice. Druhý byl ten, kdo přinesl tu zprávu vám.“

„Tvůj Denis odešel se dvěma loděmi a vrátil se s jednou. Nikdy nikomu neřekl, co se stalo s tou druhou. A nikdo neví, kolik lidí z těch, kdo vypluli, s ním taky přišlo zpět!“

„Existuje jeho kniha, v níž popisuje svou cestu. Je uložena v našich archivech.“

„Četl jsi ji?“

„Kousek. Je zašifrovaná, jako vše, co se týká Ztraceného moře a jeho cesty.“

„Domníváš se, bratře, že víš všechno?“

„Možná víte víc vy...“

„Víš, kudy projít do Ztraceného moře?“

„Vím. Jsou dva ostrovy, a mezi nimi je třeba projet. Musí to být loď bez pohonu mechanickou cestou, plachetnice nebo veslice. A musí být na místě v noc, kterou určí hvězdy...“

„Správně. Kam projde?“

„Projde do Ztraceného moře, kde jsou ostrovy podobné našim. Na jednom je potom uložena Kamenná koruna. Kde, to nevím. Denis popisuje, že zanechal zprávu na jednom z ostrovů; myslím, že je možné ji najít...“

Lámové chvíli mlčeli. Pak jeden z nich řekl:

„Co víš o hvězdách, které určují, kudy plout?“

„Mám dvě hvězdné mapy. Jedna stanoví hvězdy našeho světa. Druhá... nerozumím jí. Ukazuje jiná souhvězdí, které nikdy nikdo neviděl. Možná je to obloha té země.“

„Jestliže rozumíš hvězdám, potom víš, jaký je to svět. Taky my máme podobnou mapu, Proto víme, co je to Ztracené moře.“

„Lidé vymysleli teorii, že tam, kde je to místo, se náš svět stýká s jiným. Je několik takových míst, a v nich občas mizí lodi a letadla, která se tam náhodou dostanou. Možná jste slyšeli o trojúhelníku nedaleko Bermudských ostrovů. Lidé se snaží objevit jeho tajemství...“

„Znáš skutečně všechna nebezpečí, která číhají na neopatrného plavce?“

„Znám to, co poznal Denis. Varuje své následovníky před zemí i před lidmi.“

„To mluví o ostrovech. Ale nejsou jen tamty ostrovy, je víc nebezpečí. Na ostrovech žijí lidé jako my. Mnozí přišli z našeho světa a jsou nám do jisté míry přátelští. Ale moře, které nazýváš Ztraceným, má i druhý konec. Víš, co je za tím mořem?“

„Ne.“

„Za mořem leží Ztracená země Kam.“

„O tom jsem nikdy neslyšel!“

„Nikdo z nás neví, co skrývá země Kam. Jenom jediné: že kdo do ní vstoupí, už nikdy se nedokáže vrátit zpět. To říkají posvátné knihy; také není pamětníka, že by někdo nalezl odvahu tam jít.“

Host neodpověděl. Sklonil hlavu, asi o něčem hluboce přemýšlel.

„Ty, bratře, jsi ovládán svojí touhou, někdy velmi nemoudrou. Jsi si jist, že až najdeš Ztracené ostrovy, najdeš korunu a dáš ji svému princi, nezatoužíš poznat tajemství země Kam?“

„Možná ano!“ povzdychl si host temně.

„Jestli řekneš svým druhům, že je země, kterou neznají, že tam chceš jít, mnozí z nich tě budou následovat. Chceš je zahubit?“

„Nechci zahubit sebe ani je!“

„Tobě na tvém životě pramálo záleží. Půjdeš kamkoliv, abys umlčel tu touhu, která tě pálí; a s sebou vezmeš i nevinné. Nemůžeme si vzít na svědomí takový čin.“

Host mlčel, uvažoval. Pak zvedl hlavu: „Co je v té zemi Kam?“

Nejstarší láma si jenom povzdechl:

„No, vidíš! Poprvé jsi o ní slyšel, a jediné, co ses dozvěděl je, že je smrtelně nebezpečná. A namísto, co bys propadl strachu a zaváhal, zda jít do země, kde končí svět, se ptáš, co tam je. A ptáš se tak, jako kdyby ses právě rozhodl, že tam půjdeš!“

„Nepůjdu tam. Ale chci vědět, co tam je. Možná se na to zeptá můj princ.“

„Neví to, co víš ty.“

„A co když on zatouží jít za to moře? Jaká mám najít slova, abych ho dokázal zadržet?“

„Těžko ho dokážeš zadržet, když sám toužíš jít tam, kam on. Ale zkus mu říct, že půjde-li tam, ohrozí tím budoucí vládu nad svou zemí!“

„Obávám se, že to bude málo. Na té vládě mu nezáleží tak jako na poznání.“

„Tvůj princ je dobrý člověk, ale špatný vládce. Bude mít co dělat, aby se udržel u moci. A ty budeš mít co dělat, abys mu v tom pomohl.“

„Vím. Ale všichni lidé v mé zemi mají raději poznání než moc! A ti, kteří jsou jiní, těžko budou mé zemi vládnout!“

„Nešťastný Vládce, nešťastná země, nešťastní lidé...“

„Nemyslím. Proč nešťastná?“

„Přijdou zlé doby a země, která nemá v čele zodpovědného pevného krále, podlehne. Už mnohokrát stáli v čelech říší moudří muži, jejichž znalosti přesahovaly vše, co bylo do té doby vymyšleno. Ale všechny ty říše padly pod nájezdy polodivokých barbarů a byly obráceny v prach!“

„A barbaři založili na jejich troskách říše vznešenější a moudřejší, než byly ty první.“

„Dovolíš to?“

„Můj princ není zbabělec ani hlupák. Umí bojovat a umí být tvrdý. Učil jsem ho to a věřím, že přijdou-li zlé časy, bude se umět postavit komukoliv.“

„Bude-li žít. Ty ho vedeš do země, kde zemře, a všichni s ním!“

„Vrátí se, jako se vrátil Denis Baarfelt.“

„Vzpomněl jsem si. Denis se vrátil do světa lidí za pět let... ale jak dlouho byl v tamtom světě? Říkají, že čas plyne rychleji a pomaleji, podle toho, kde se člověk nachází. Kolik let skutečně strávil v tom cizím světě, když se vrátil jako stařec?“

Host zaváhal. „Lidé, kteří ho znali, skutečně měli dojem, že se změnil víc, než se dalo očekávat. Denis byl vždycky značně nekonvenční. Když přišel domů, bylo v něm něco jako... moudrost.“

„Moudrost, kterou přináší věk. A ti, kdo se nevrátili vůbec, zůstali někde tam. Nevím a nemohu vědět, kde. Ale ten, kdo tam půjde, se setká s jejich dědictvím. Možná dobrým a možná zlým, podle toho, jakou setbu tam zanechali!“

„Obávám se, že se tam dostali nejenom oni. Jestli je to možné, potom tam během posledních let proniklo více lidí. Mnozí zahynuli při ztroskotání, ale mohlo se stát, že někteří ještě žijí.“

„Případy ztracených lodí?“

„Nejen lodí, i letadel. Jistě se to za dřívějších časů stávalo také, ale provoz byl slabší a lidé si méně všímali toho, že nějaká loď zmizela. Nyní je svět plný lidí, kteří hlídají, co se děje; je stále méně místa pro tajemství. Ti, kteří zmizeli, možná někde stále čekají na svou záchranu!“

„Snad. Ale jestli jim pomůžeš a odvedeš je zpátky, prozradí kde byli a co tam viděli. A s tím se prozradí i tvoje tajemství. Chceš to riskovat?“

„Musím to riskovat. Tajemství, která máme, jsou dnes už před prozrazením. Možná dnes, možná zítra objeví lidé vše, co skrýváme jako svá tajemství; pak bude pozdě! Pokud budeme první, podaří se nám možná pomoci sobě i těm druhým. Pokud ne...“

„Snad je tvé počínání ušlechtilé. Dobrá; chceš-li jít, jdi! Nemáme právo bránit někomu v tom, co považuje za správné. Ale chtěli jsme tě varovat.“

„Děkuji vám, bratři.“

„Ještě jednou ti položím otázku, na kterou jsi odmítl odpověď: Tvůj princ tam hledá kamennou korunu. Ale co tam chceš najít ty?“

„Přemýšlel jsem o tom. Nevím. Vím jenom, že kdybych tam nešel, nemohl bych klidně spát.“

„Bojím se, že vím, co chceš najít. Ty věříš, že tam v dálce najdeš něco, co jsi zatím nenašel. Štěstí a mír v duši. Ale mýlíš se. Možná najdeš spíš smrt, než klid...“

„I kdyby to tak mělo být. Musím to udělat.“

Tři staří lámové se nepotřebovali už ani domlouvat očima. Věděli své. Ten nejmladší, který přišel z dálky a do dálky zase odejde, musí udělat, co považuje za správné. A udělá to, i kdyby mu celý svět říkal, že je to nesprávné.

A oni, moudří a zcela oproštění od všech lidských vášní i strastí, mohou jenom sedět na terase svého kláštera, pít slaný zelený čaj s máslem a meditovat o tom, jak křehká je lidská mysl a nestálý její klid. A přát štěstí a úspěch svému pošetilému druhovi...

Errata:

30.05.2021 11:48