Život v Arminu se za dva roky od posledních velkých prázdnin docela změnil. Vlastně se měnil den ode dne a dosáhl takového rozvoje a takových zvláštností, že kdo z Arminu odejel na delší čas, po návratu se těžko setkával s tím, co znal z dřívějška.

Enkrovi, princi následníku trůnu, bylo sedmnáct. Ještě kousek povyrostl, zmužněl a byl tak hezký, že by ho holky chtěly, i kdyby nebyl princem a následníkem. Odpovídajícím způsobem též zvážněl a když byl na veřejnosti, choval se mírně a uvážlivě, jak mu velela povinnost. Většina lidí ovšem věděla, že je to přetvářka a ve skutečnosti je v něm čím dál víc impulsivní síly, která ve vhodných okamžicích vystupuje na povrch.

Vlasy nosil dlouhé až na záda. Všichni říšští princové nosili dlouhé vlasy, bylo to stanoveno zákonem. Kromě toho zákon stanovil, že se před jasnou tváří prince a jeho knížat nesmí ani nikdo objevit s vlasy nedůstojně zkrácenými, pokud to není host z cizí země. Jako každý zákon Arminu se ani tento nedodržoval do důsledků. Najít vhodnou relaci mezi tím, co se požadovalo a co skutečně dělalo, bylo to pravé umění života.

S vynálezem regenerátoru přestalo být životně důležité, jak je kdo ostříhán, neboť se to dalo velmi rychle a bez obtíží změnit. Pokud byl člověk příslušníkem vyšší kasty a měl přístup k RG. V Kingtownu jej získal kdekdo z velitelů, v ostatních městech byl většinou po jednom až dvou kusech, ale stačilo to. Vývoj byl obvyklý: nejdřív se RG dávaly za odměnu zasloužilým náčelníkům, pak začaly prodávat oddaným stoupencům a nakonec každému, kdo si řekl. Zpočátku byl zájem veliký, později klesal, až nakonec poklesl natolik, že bylo třeba je nabízet dokonce reklamou.

Zvyklosti se dělily dle tří věkových kategorií: dospělí, mládež a děti ze smeček. Téměř se neuplatňovalo dělení podle pohlaví, dívky se chovaly skoro stejně jako kluci, jen jejich účesy se trochu řídily módou. Nejjednodušší to bylo s dospělými, ti uvažovali rozumně a zařídili se tak, jak bylo nejvýhodnější.

Mládež se řídila dle zvyklostí prince Enkry a jeho dvora. Zvyklost stanovila, že každý muž i žena má povinnost nosit vlasy slušné délky; aniž bylo přesně specifikováno, co to je. Názor Rogera Monroese byl, že minimální slušná délka je k ramenům, což Roger prosazoval. Většina mladých to považovala za závazné.

Skutečnost vypadala asi takhle: při slavnostních událostech, audiencích, televizních vystoupeních a podobných oficialitách se všichni bez výjimky objevovali s tímto slušným účesem. Za jiných okolností na to občas pozapomínali, někdy na měsíc i déle. Téměř všichni příslušníci vyšší kasty pracovali občas s přesnými přístroji ve středisku, k čemuž bylo zapotřebí se zbavit účesů; takže si pozvolna zvykli nosit vlasy tak, jak jim zrovna rostly. Největší ránu své vlastní koncepci zasadil Roger sám, když se objevil na audienci s parukou, dokonce černé barvy. Od té chvíle si každý z hodnostářů pořídil několik paruk, ze kterých si na tu slavnostní chvíli jen jednu natáhl na hlavu.

Zákon říkal, že prince uráží, kdo se před ním objeví s účesem nemravně krátkým. Enkra to při normálních okolnostech velkomyslně přehlížel, občas se objevil nemravně ostříhán i sám. Což jeho okolí vidělo a napodobilo. Při koupání, sportu a práci se zákon neuplatňoval vůbec. Brzy se o tom přestalo i mluvit, a tím byla zkáza mravů dovršena.

S tím souviselo i oblékání. Zákon stanovil, že povolení chodit bez oděvu platí pro děti do patnácti. Od prvního dne princových narozenin byl mlčky porušován a když Enkra slavil šestnáctiny, někdo se ho na to odvážil zeptat. Enkra mu na místě odpověděl:

„Povoluji všem kamarádům a kamarádkám chodit bez oděvu do dovršení plnoletosti, pokud je jejich tělo tak krásné, aby neuráželo estetický cit veřejnosti. Ve sporných případech rozhodne porota z dvanácti čestných osob opačného pohlaví...“

Což bylo jasné. Plnoletosti dosahovali občané Arminu v osmnácti letech. Čekalo se se zájmem, co provede Enkra o osmnáctých narozeninách, ale na to bylo ještě spousta času.

Nejdůležitější byla otázka účesu u kluků ze smeček. Procházeli stříháním v půlročních až ročních cyklech, tudíž se jim vyplatilo nechat se řádně upravit; taky byli na své účesy nezřízeně pyšní a nenechali si na ně sáhnout. Většinou si vyholovali skalpové kadeře, dlouhé na záda, zdobené péry a nejrůznějšími ozdobami. Kluk bez téhle kadeře nebyl pořádným klukem a kdo mu ji vzal, aby jí ozdobil svůj válečný štít, se tím chlubil u všech ohňů.

Bojovalo se stále; ale pozvolna se rozlišil boj s nepřáteli na život a na smrt, při kterém se poražení většinou stříhali, boj o území, svrchovanost, přátelské bitky se spojeneckými smečkami a soukromé spory jednotlivců. Různé smečky měly svá vlastní pravidla, která jejich náčelníci prosazovali, kam jim stačila síla; jiní zas prosazovali něco jiného, což bylo hodnoceno jako výchova k demokracii. Často se nespokojení bojovníci obraceli ke ghívaru, radě náčelníků, která pak důkladně a dlouhodobě rokovala o sporných otázkách. Občas se její členové mezi sebou na místě servali a rozcházeli s odhodláním prosazovat své názory silou zbraní, z čehož měli všichni radost.

Postupně se zavedly lidštější zvyklosti; ze všech nejdřív nebylo uznáno právo bojovníka ustřihnout nepříteli skalpovou kadeř v každém boji, ale pouze při vítězství v souboji muže proti muži, za přísných a pokud možno autoritativně ověřených podmínek. Souboje všichni ctili a dodržovali pravidla, protože po vítězství bylo možno se tím chlubit a jakákoliv pochybnost vyvolávala ostudu. U některých smeček dokonce nastávala diskuse, zda má vítěz právo na kadeř poraženého, hlasovalo se zvednutím palců a v mnoha případech byla statečnost oceněna tím, že mu byla jeho kadeř ponechána. Pokud to nebyl náčelník a pokud se vzápětí na to neuzavřel mír, byla zase ostuda přijmout a kadeř si ponechat, ale to je jiná záležitost. Kuriozitou bylo rozhodnutí náčelníka Wranglera z Indiopolisu, který dal za prokazatelnou zbabělost ustřihnout kadeř oběma soupeřům, včetně svého vlastního pobočníka, a prohlásil, že se za něho stydí. Ovšem to se uvádělo jako příklad rozhodnutí nesmyslných.

Kromě řádných bojovníků a náčelníků smeček v Arminu žili členové jiných organizací než Černá lilie. Z nich ve všeobecné úctě byla Zelená lilie, pro statečnost a moudrost svých příslušníků; odlišné zvyklosti byly tolerovány a postaveny na roveň zvyklostem obecným. Červená a Žlutá lilie byly trpěny se skřípěním zubů ze strany vlády a pronásledovány smečkami. Vše ostatní bylo pronásledováno jako škodná, a z toho důvodu se úporně drželo při životě, bujelo a sílilo.

Červená lilie byla dětská skautská organizace komunistické strany, přesněji některé ze stran. Bylo jich dost: Komunistická strana Arminu (střed, podporovaná Moskvou), Levicová komunistická strana Arminu (podporovaná Pekingem), Progresivní dělnická strana Arminu (podporovaná domácími vlastenci), Radikálně socialistický svaz Arminu RASAC (podporovaný odborovými svazy), Nezávislé radikálně levicové sdružení Arminu, Anarchistická frakce Arminu (AAA) a v poslední době se ustanovila ještě další strana s prozatímním názvem Nezávislá komunistická strana. V oficiálním názvu chybělo označení země, protože kromě místních sdružovala i cizince přicházející do země, dle všeobecného mínění teroristy. Tihle všichni měli pionýrské organizace, sdružené kvůli většímu pořádku do Červené lilie. Byly proslulé početností členstva a neschopností náčelníků, pro kterou nedosáhly větších úspěchů. Některé smečky odmítaly úpravu vlasů vůbec, jiné nosily zvláštní účesy, například Kingtownská vlasy vystříhané do pěticípé hvězdy a natřené na rudo. Přední cíp se nosil načesaný do čela až k očím a v případech soubojů se stříhal jako skalpová kadeř.

Žlutá lilie byla organizace katolické církve. Její příslušníci se považovali za vojsko Boží a z toho důvodu nosili u kořene nosu mezi obočím vytetované křížky; ti nejzbožnější dokonce mívali kříže přes celé čelo a různě po těle. Jejich náčelníci občas měli různá zjevení a prorocká vidění, zvláště když se bičovali důtkami do bezvědomí a různě jinak se týrali. Čas od času se dal některý svými zfanatizovanými přívrženci přibít na kříž a lékaři měli co dělat, aby ho vrátili do života, zvlášť pokud ho rozumní lidé našli později.

Modrá lilie byla souhrnnou organizací cizinců usazených nebo pobývajících v Arminu. Každý národ měl lilii vlastní, avšak větší část se jich sdružovala pod tímto názvem. Tyto lilie vznikaly tak, že se některá parta odvážila vstoupit na půdu Arminu, kde bojovala s místními smečkami tak dlouho, dokud nebyla schytána, ostříhána a vyhnána. Ve vzácných případech jednotliví členové byli považováni za čestné a přijímáni jako sví.

Bílá lilie byla organizací reakční a vládě nepřátelskou. Sdružovala všechny, kdož byli proti vládě všeobecně a proti Enkrovi zvláště, ať už z důvodů politických či osobních. Bojovala slabě, ale o to víc křičela. Regulérní smečky její příslušníky nejenom štvaly a všelijak mučily a stříhaly, někteří náčelníci vyhrožovali jednotlivým představitelům i zabitím.

Ze členských organizací Bílé lilie vynikal především Ku-Klux-Klan, který se nedařilo vymýtit žádným způsobem. Tvrzení, že je tiše podporován mnohými vysokými vládními představiteli, nutno zařadit do říše lží. Roger Monroes několikrát zodpovědně prohlásil, že v Arminu neexistuje rasová diskriminace v žádné formě, což dotvrdil tím, že si pořídil novou milenku černé, žluté či jiné barvy pleti.

Proti Klanu nejvíce bojovali Černí pantheři, snad ještě horší a drsnější, avšak roztříštění do spousty drobných organizací. K nim se přidávaly další regionální skupiny, požadující uznání svého etnika za samostatný národ; v Arminu to bylo každému jedno, ale různě ve světě jim to právo leckdo upíral. Mnozí měli ve zvyku odklízet svoje dospívající děti na Ostrov, kde mohly v klidu žít a procházet výcvikem pro příští bojové nasazení.

V poslední době prodělaly bouřlivý vývoj skupiny Skinheadů různého zaměření. Společné měly jen to, že se soustavně pídily po fotografiích představitelů mládeže, zvláště Enkry a Rogera, na kterých mají vlasy krátké či vůbec žádné; tyto obrázky si věšeli na stěny kluboven jako důkaz, že stát je prolhaný a ve skutečnosti není nic pravda, ani ty dlouhé vlasy princů.

A v pravidelných intervalech se vraceli Šedí vlci. Už jednou v zemi existovali, ale byli pochytáni a rozvěšeni po kandelábrech a stromech, což však novým velitelům nevadilo. Jejich heslo: My nesouhlasíme vůbec s ničím! bylo nadále slavné a oceňované. Zatím jich nebylo tolik, aby proti nim bylo zapotřebí vystoupit organizovaně, ale někteří se už snažili o své újmě.

Z tohoto přehledu je zřejmé, že důvodů k boji bylo vždy dost a dost a každý, kdo se chtěl stát slavným, si mohl najít vhodný důvod, aby vytáhl do pole. Téměř vždy měl zaručeno, že najde dostatek přívrženců a obdivovatelů, aby jeho slávu šířili u všech ohňů, kde se scházeli bojovníci a kde se mluvilo o všem, co se v zemi dělo. Samozřejmě se toho čiperně chytily noviny, televizní stanice, rozhlas a reklama; mnohý z hrdinů neodolal touze spatřit svou tvář na obrazovce či titulní stránce, čímž jeho sláva ještě vzrostla a měl tím víc přívrženců.

Mezi všemi bojovníky vynikali a vyvolávali největší obdiv členové Enkrovy osobní gardy. Nebylo divu, dostat se do gardy znamenalo porazit samotného prince v osobním souboji jakoukoliv zbraní či holýma rukama. A porazit Enkru nebylo lehké, princ se v boji vyznal jako málokdo. Gardu založil jeho oblíbený partner, náčelník Kingtownské Zelené lilie Grizzly; skoro dvoumetrový svalovec bleskurychlých reakcí a strašlivé síly, mistr republiky v aikidu a karate, současně v dorostu i dospělých. Ten vyhledával porůznu všelijaké vynikající bojovníky a dával jim možnost střetnout se s Enkrou; sem tam některému se to podařilo a ten se potom dostal do gardy.

Enkra si gardistů vážil a prokazoval jim všemožné výhody. Zlé jazyky tvrdily, že nejlepší způsob, jak si zavázat korunního prince, je zmlátit ho do bezvědomí. Pravda je, že se na vítěze nezlobil, naopak otevřel mu cestu ke kariéře; pak jim ochotně radil a pomáhal, aby byli ještě lepší. Gardisté byli profesionálové, nemuseli pracovat, zato byli občas posíláni na různé akce, dle své inteligence, která nemusela vždy odpovídat jejich rváčským schopnostem. Grizzly byl současně chytrý i silný, ti ostatní to vedli, jak Pánbůh dal. Ale když se dali do boje, vyvolávali obdiv a nadšení všech.

Enkrova vláda se pozvolna učila vládnout. V tom zejména vynikal Roger Monroes, který se už opravdu stával ministerským předsedou. Vládce mu ochotně svěřoval úkoly, nejdříve menší, později větší a větší, a bavil se jeho snahou. Roger zůstal dál zhýčkaný, zženštilý a sametově hebký, ale když dusil konkurenci, vydal za diamantovou ocel. Dřív krotil nepřátele pro lepší život rodu Monroesů, nyní pro celý stát; a nacházel v tom svéráznou zálibu. Ostatní se to učili po něm a že nedosahovali jeho mistrovství, alespoň si neudělali tolik zapřisáhlých nepřátel mezi váženými hodnostáři. Enkra potom měl svěřenu úlohu toho laskavého hodného pána, který v pravý čas pokáral zlého Rogera a zmírnil jeho opatření; zajisté po důkladné dohodě a o nepatrný chloupek.

Na honosné oslavy Enkrových sedmnáctin se do Kingtownu vrátila celá smečka včetně mladších kluků pod vedením Leslie Therlowa. Lesliemu bylo už čtrnáct, vyrostl, zesílil a stal se vynikajícím bojovníkem. Proto také se vrátil domů se slávou a s nedotčenou hřívou; o kterou měl ovšem brzo přijít, protože mu docházel další cyklus vzdělávání. Jackie Therlowe se zaradoval, že ho vidí a nařídil mu, aby uspořádal sportovní hry v údolí Charraggu.

Enkrova smečka vždy vyvolávala pozornost veřejnosti a ani její slavnost neušla kamarádům, kteří se ochotně ve velkém počtu zúčastnili her. Sešli se už ráno a Jackie Therlowe jako dosavadní náčelník slavnostně oznámil:

„Čas míjí, a při svém plynutí odnáší s sebou do nenávratna minulé časy. Proto i my, bojovníci této slavné smečky, jsme se rozhodli podřídit se běhu času a opustit smečku, která nám byla útočištěm. Neodcházíme však nadobro; všichni se budeme dále scházet ve jménu přátelství a volnosti, založíme osadu, která bude pomáhat naší smečce. A bude-li třeba, vezmeme znovu do ruky zbraň, abychom pomohli svým mladším kamarádům v boji...“

Tenhle zvyk byl celkem nový a byl přejat ze zvyklostí Zelené lilie. Za dřívějších časů ti, kdo opustili smečku, ztratili veškerá práva a většinou i zájem na jejím dalším životě. Nyní se vytvářely osady, které pokračovaly v tom, co se dělalo dřív, až na to, že už spolu neválčily jako klukovské smečky.

„Jako náčelník vyhlašuji,“ pokračoval Jackie, „Že dnešního dne opouštím smečku a dávám mladším kamarádům možnost vybojovat si mé náčelnické právo. A přeji těm, kteří přijdou po nás, aby byli stejně dobří, jako jsme bývali za starých časů my...“

Po Jackovi oznámili odchod ze smečky rovněž Roger Monroes, Enkra Weston, Kurt Diettermann, Sonny Albert a všichni ostatní staří bojovníci. Je pravda, že už nějaký čas nevyjížděli na bojové výpravy, ale svá místa si drželi a dost tím překáželi mladším. Bylo jen ušlechtilé, že jim konečně hodlali uhnout.

Jackie naposledy vyhlásil soutěže. V běhu a skoku, ve střelbě lukem, hodu nožem, sekerou a oštěpem, plavání a jízdě na koni. A nakonec to nejdůležitější, boj muže proti muži holýma rukama.

Leslie Therlowovi zazářily oči především při zmínce o jízdě na koni. Měl nejlepšího koně, dvouletého hřebečka stříbrošedé barvy, kterého si po značných obtížích vybojoval na náčelníkovi Apačů Tapim. Znali se už od poslední války a tehdy ho Leslie dostal slíbeného; jenže se narodila klisna a tu nikdo prodat nechtěl. Leslie musel čekat, až se konečně objevilo hříbě mužského pohlaví – pak je musel zaplatit, a ještě o ně bojovat. Proto taky strávil dva měsíce na jihu v bojích s Apači a na závěr uzavřel s jejich náčelníkem bratrství. I teď přijelo na slavnost dvacet předních bojovníků kmene ve slavnostních oděvech.

Hry trvaly celý den; Lesliemu se vedlo střídavě, většinou obsadil některé přední místo. V používání zbraní byl ovšem slabší, což už bylo tradiční; i jeho bratr Jackie uměl víc holýma rukama, stejně jako všichni, které ovlivnil Enkra.

Když došlo na jízdu na koni a Leslie přivedl svého hřebečka Fauna, neubránili se diváci obdivu. Leslie si nevšímal nikoho a ničeho, jen se mazlil s koněm, šeptal mu něco a dýchal do nozder, ušlechtilý kůň pofrkával a škubal sebou a zdálo se, že se těší na tu jízdu. Taky diváci nasedli na koně, jinak by nemohli přihlížet; pak se všichni shromáždili na pokraji stepi. Jackie dal znamení výstřelem, načež všichni vyrazili. Trasa byla určena, diváci si ji mohli všelijak zkracovat, ale stejně taky museli jet zostra, aby to stihli. Leslie se po startu trochu zpozdil, ale brzy začal přidávat a zakrátko se dostal do čela; pak už jel celou cestu vpředu a ostatní zůstávali daleko za ním. Zvítězil o několik koňských délek a jenom se smál, jak za ním dojížděli.

Mezi jízdou a ostatními zápasy se odpočívalo; byla nejteplejší část dne, tak si většina lehla k vodě. Taky přišli další diváci, hlavně děvčata. Jackie si zejména všiml černooké zrzky, která moc nadšeně blahopřála Lesliemu k vítězství a koně Fauna hladila tak odvážně, že nebylo pochyb, že se s ním zná. Dokonce si na něj sedla, když ho jeli proplavit, přestože Faun si hned tak každého na sebe sednout nenechal.

„A, co se děsíš?“ řekl Enkra líně, když si mu postěžoval, „Třeba je to spolužačka...“

„No právě! Já měl taky spolužačky!“

A Jackie radši hned zmlkl, neboť Senta byla nablízku.

Původní plán, že se bude odpočívat, se zvrhl v potyčku kvůli výhodnému místu na mělčině. Nejdřív se o ně pošťouchaly holky, kluci se jich zastali a nakonec se zapojili všichni; když se servali jako psi, nakonec se přece jen srovnali, aby se všichni ve vodě osvěžili a zůstali tak, dokud nepřešlo největší vedro.

Potom nadešla ta soutěž v zápasu, která byla poslední a zjevně nejdůležitější. Leslie vybojoval celkem hladce souboj s prvním soupeřem; nebylo divu, ten kluk byl o rok mladší. Zatímco čekal, Senta přišla k Jackovi s hlášením: „Ta malá se jmenuje Helenka a patří do klanu Santa Clarů. A Leslieho spolužačka není, je o rok mladší. Ale kluci ze smečky ji už s ním viděli i v kině!“

Jackie si jenom povzdechl. „Proboha Italka, ještě ke všemu Mafiánka! To nám scházelo... a že je tak narezlá!“

„Takhle narezlá je zhruba čtrnáct dní. Příští týden má nějakej nástup na školu, tak si zkouší, jaká barva jí nejvíc sluší. Zítra bude třeba blond...“

„Co myslíš, pomůže, kdybych toho kluka preventivně seřezal?“

„Pomohlo to nám, když jsme začínali?“

Jackie řekl jenom: „Ach Bože!“ a věnoval se už jen soubojům. Konečně Santa Clarové jsou vznešená rodina spřízněná s rodem Baarfeltů a jejich bohatství taky není zanedbatelné.

Leslie zvítězil v dalším souboji. Počítalo se s ním, takže mu většina diváků fandila. Zbývali mu dva soupeři, vítězové dalších bojů. Jeden z nich měl být Udo Diettermann, mladší bratr Hermanna a bratranec Kurta. Proto všichni Diettermannové včetně Senty fandili jemu, když se ti dva postavili proti sobě.

Udovi se podařilo hned na začátku 'zamést' Leslieho tvrdým kopancem chodidlem do boku; kdyby to dostal naplno do břicha, měl po soutěži. Takhle sice Leslie udělal v prachu salto, ale hned se dostal zas na nohy, zachytil Uda za ruku a přehodil přes hlavu na zem. Chvilku do sebe bušili, ale Leslie byl jasně lepší; což dokázal tím, že dostal Uda na lopatky.

Napětí vrcholilo; v následujícím souboji vyhrál Saiak-kor, mladší bráška Taoraketa, proslaveného bojovníka. Svého soupeře málem uškrtil, jeho specialitou bylo sevřít krk protivníka do ohybu lokte a mačkat, dokud se nepřestane bránit. Leslie to věděl a všichni mu to zopakovali, když mu radili, jak s ním.

Leslie útočil, Saiak-kor ustupoval. Lesliemu se podařilo ho dokonce jednou srazit, jenomže když toho chtěl využít a zaútočit, Saiak zachytil jeho nohu a zapáčil, takže Leslie letěl za ním na zem. A už se rvali na zemi; Enkrovi přeskakoval hlas, jak Lesliemu fandil. Ale pomoci mu nemohl a fandit bylo, jak vidno, zcela zbytečné. Saiak protáhl ruku pod Leslieho krkem a zvolna ji svíral. Ještě se nedržel druhou rukou za zápěstí, tomu Leslie bránil; jakmile se mu to podaří, nebude už obrany. Leslie to věděl, chytil jeho ruku a vší silou kroutil; tak se váleli po zemi, Leslie napolo udušený a Polynésan sténaje bolestí. Pak v Saiakově ruce něco křuplo a Leslie ji hned pustil, ale to už ho bolestí pustil i soupeř. Leslie zůstal ležet na něm, Saiak-kor na zádech, takže soudce Jackie prohlásil Leslieho vítězem.

Vstali; Saiak-kor nedal najevo bolest, chtěl rychle odejít, ale Leslie se ozval sám: „Počkej, Jacku! Možná jsem mu něco udělal!“

„Jo? Ukaž tu ruku... No, dej ji sem!“ Jackie měl v podobných úrazech dost zkušeností, „Zlomený to není, ale... necukej se!“

„Co s tím máš?“ ptal se Leslie s obavou.

„Nic, to přejde...“ řekl Saiak-kor, „Hejbat s ní můžu...“

„Natažený vazivo,“ konstatoval Jackie, „Chceš žádat o skreč pro nebezpečný zranění?“

„Ne, to je dobrý... to přejde! Mohl jsem si za to sám!“

Jackie váhal tím spíš, že šlo o jeho bratra; vybojoval sice náčelnickou hodnost, ale kdyby poranil kamaráda, mohl o ni snadno zase přijít.

„Leslie bojoval čestně!“ řekl Tapi, „Sám se přiznal, upozornil na kamarádovo zranění. Bude dobrým náčelníkem!“

„Leslie má právo být náčelníkem!“ prohlásil konečně Jackie.

Smečka nad tím vyjádřila svoje nadšení mohutným řevem a poplácáváním po zádech, které postupně získávaly patřičnou razanci. Leslie chvíli vydržel, ale potom se začal bránit, takže vznikla vytoužená rvačka.

Starší členové smečky, kteří ji opouštěli, usedli k ohni, aby tam projednali, co se dělo, a shovívavě to hodnotili. Zatím mladí sešli k řece, protože bylo zapotřebí patřičným způsobem Leslieho připravit ke slavnostnímu ohni. Doposud byl více méně normální, a na oheň musel vypadat.

Samozřejmě nejdůležitější byl účes. Leslie jako každý mladý bojovník nosil skalpovou kadeř, pyšně načesanou nahoru a dozadu, zdobenou péry; avšak od doby, kdy byl posledně upraven, uteklo dost času a vlasy mu narostly i na zbytku hlavy a chloupky různě po těle. To vše bylo nutné odstranit, tak ho dívka Helenka pečlivě namydlila, vzala si břitvu a šikovně holila všude, kde bylo zapotřebí. Samozřejmě za přihlížení a eventuální kritiky všech, kdo se k tomu naskytli. Většinu čekalo něco podobného, na slavnostní oheň museli vypadat i oni. Leslie držel, nediskutoval, ale když to skončilo, ozval se některý z Diettermannů:

„Ale měl bys jí aspoň poděkovat, Leslie! Taky ji přistřihnout, vypadá, jako kdyby utekla ze zvěřince!“

Helenka se vylekala, začala ječet a utíkat. Leslie dost zvolna, ale ostatní, hlavně dívky, se za ní rozběhly nadšeně, brzy ji dohnaly a podržely.

„Tak takhle ne!“ řekla jí jedna kamarádka, „Když umíš tak dobře stříhat, tak to musíš taky vydržet!“

Helenka se bránila, kopala, kousala a škrábala.

„Vlasy ne!“ ječela, „Stříhat se nedám...“

Byla přivlečena na břeh a namydlena, ať chtěla nebo nechtěla. A Leslie se dal do práce za nadšeného kritizování a posměchu.

„Udělej jí pořádný copánky!“ radil někdo, „Teď jsi zabral málo! Jen jí nic neslevuj...“

Helenka se přestala bránit, aby ji nepořezal, jen se chystala jim to všem vrátit, jak bude mít šanci. Nepustili ji, dokud jí na hlavě nezbyly pouze dva pramínky, připomínající svou nepokojností myší ocásky.

„Tohle vám neodpustím, holky!“ vyhrožovala, „Žádná tomu neujdete, to vám teda slibuju!“

„Já jo!“ ohrnula nos jedna z nich, „Já s nikým nechodím, tak co?“

„Ale líbíš se Frankiemu,“ namítl kdosi, „Neboj se, on už tě přesvědčí, abys mu neutekla!“

Náčelník Leslie se cítil nad podobné banality značně povznesen. Sedl si na břeh a přihlížel, jak se baví druzí. Helenka neutekla, protože musela dohlížet, aby nikdo nebyl vynechán; tak ji až po chvíli upozornil, že její povinnosti nejsou ještě skončeny.

Takže si přinesla všechny pomůcky a začala ho šlechtit dle zvyklostí. Nejdříve se starala o tu skalpovou kadeř; načesala ji a zpevnila mosazným drátem, aby trčela nahoru a vzadu spadala až na záda, potom do ní zasunula patřičná péra. Ta tam musela řádně držet, což se týkalo i směru, různá poloha měla svůj význam. I když se kadeří potřásalo, nikdy nesmělo takové péro vypadnout nebo změnit tvar.

Když upevnila péra, rozředila si barvy a malovala mu na obličej, hlavu i hrudník posvátné symboly. Malovalo se černou, červenou a modrou, občas i žlutou či zelenou; všechny ty barvy byly rostlinného původu a po zaschnutí musely vydržet aspoň čtrnáct dní, jinak by nikdo nepoznal, s kým má tu čest. Malováním se taky vyjadřovaly nejrůznější symboly; Jackie, který se občas po bráškovi ohlížel, s potěšením konstatoval, že Helenka to umí a ostudu rozhodně neudělá.

Leslie jí taky namaloval na tělo pár znaků; kromě jiných své osobní znamení, čímž prohlašoval, že tato dívka je jeho majetek. Bylo radno respektovat to, jinak rušitel držby mohl být řádně ztlučen.

Když byl Leslie pomalován, bylo zapotřebí jej také obléknout. Oblek se skládal z náhrdelníku, náramků, náušnice a opasku. Pás byl důležitou součástí oděvu a skládal se především ze širokého a pokud možno nápadně zdobeného řemene a přívěsků. Za starých časů se nosívala i kožená zástěrka či sukýnka, dneska by se za něco takového pořádný kluk styděl; naopak se slušelo, aby bylo vidět, že je muž. Ty přívěsky byly nejrůznější věci porůznu sehnané či ukradené: různé řetízky, pochvy s noži, váčky se všelijakými potřebami nezbytnými či zcela zbytečnými. To, co obvykle kluci nosívají po kapsách, nosili vznešenější náčelníci na svém opasku. Taky se dalo dát nenápadně najevo bohatství, pokud na tom pásu viselo několik váčků peněz.

Leslie byl vyzdoben první, posadil se a čekal na ostatní. Bylo dost času, slavnostní oheň měl být zapálen až po setmění. Dokonce uvažoval o tom jít se posadit ke starším klukům, ale to by nedělalo dobrý dojem, byl náčelník a měl být se svými. Trvalo to dlouho, ale Leslie byl trpělivý; byl to jeho velký den.

Když se setmělo, sešli se všichni u připravené hranice. Albenzio Machado naposledy zahrál Vlajku a Enkra, Jackie, Kurt a Sonny pochodněmi zapálili slavnostní oheň. Dnes nebyla tato čest svěřena cizím hostům; od dnešní noci budou hosty smečky oni.

Slova se ujal dosavadní náčelník Jackie:

„Tak, jak se slunce každého dne rodí a odchází zase k západu, tak plyne nepřetržitý tok času. Byl čas, kdy jsme přišli do své smečky, byli přijati a vyměřen nám čas zkoušky. A pak byl čas, kdy jsme se stali bojovníky a vyjížděli na výpravy, abychom si dobyli čest a slávu. Byl čas, kdy jsme přijímali další mladé kamarády, abychom je učili životu v divočině a pomohli jim získat si slávu v boji. A nadchází čas, abychom po dlouhých letech opustili smečku a předali svou slávu mladším, aby ji šířili dál. Neodcházíme ve smutku, neboť nejdeme daleko; budeme i nadále kamarády všem, se kterými jsme byli zvyklí sedět u jednoho ohně, a budou-li někdy potřebovat naši radu i pomoc, budou nám vždy vítáni. Ale už nevezmeme do ruky zbraň a nevyjedeme na válečnou stezku, ani kdybychom byli nuceni přihlížet, jak naše smečka trpí ústrky od jiných a je poražena v beznadějném zápase. Je to teď vaše hra, můžeme litovat, ale nemůžeme vás už bránit. Sami si hledejte svou cestu, sami neste zodpovědnost. A ten, kterého si zvolíte za náčelníka, ať vás vede jen po dobrých cestách a získá pro vás slávu a moc!

V boji, který se konal dnes odpoledne, zvítězil kamarád Leslie. Podle práva smečky ten, kdo zvítězí, má právo ucházet se o funkci náčelníka. Přistup blíž a řekni, zda jsi ochoten vést smečku!“

Leslie předstoupil před Jacka.

„Ano!“ řekl pevně, „Jsem ochoten být náčelníkem!“

„Je přítomen někdo, kdo se nechce podřídit a chce se rovněž ucházet o tuto funkci?“ ptal se Jackie.

Nikdo se neozval.

„Je přítomen někdo, kdo chce protestovat a namítat něco proti právoplatnosti boje či osobě muže, který má být náčelníkem?“

Opět se nikdo neozval.

„Ptám se tedy, zda vy všichni jste ochotni podřídit se tomuto bojovníkovi a uznat ho za svého náčelníka?“

Smečka vyrazila jednohlasý bojový pokřik. Jackie jej vyslechl a ztišil je pokynem ruky.

„Zvítězil jsi v boji a není tu nikdo, kdo by chtěl napadnout tvoje práva! Jsi tedy právoplatně zvolen náčelníkem a vůdcem této smečky a já, jako její bývalý náčelník, ti předávám svoji moc i její viditelný odznak...“

Sáhl za sebe a vytáhl cosi zabaleného v králičí kůži. Leslie nevěděl, co to je, dokonce ani ostatní ne – Jackie to udělal sám a tajně. Byla to válečná sekera, kamenná jako ta, kterou velel kdysi dávno Sandy na jihu. Její rukojeť byla ozdobena zlatými zrnky a taky všelijakými ornamenty a kámen byl pazourkový mlat, jaký kdysi dávno nosili jeskynní lovci.

Leslie málem ztratil svou hrdou sebevládu; tak nádhernou sekeru neměl nikdy nikdo ze smečky, ani Jackie ne. Za jeho časů ovšem taky nebylo tohle zvykem. Nyní mu ji Jackie slavnostně předával a Leslie ji vzal do ruky a potěžkával; byla to pořádná zbraň a kdyby jí někoho udeřil, rozbil by mu hlavu jako nic.

Stěží se mu podařilo vykoktat:

„Děkuji svému staršímu bratrovi a náčelníkovi za to, že tolik let dobře vedl smečku a předal mi ji slavnou a mocnou; a slibuji, že nezradím jeho odkaz a povedu kamarády tak, abychom obhájili své čestné jméno a rozšířili slávu, která nás provází...“

Jeho hlas se třásl, jako kdyby se mu chtělo brečet. To udělat samozřejmě nesměl, znemožnil by se před ostatními.

„Od této chvíle řídíš slavnostní oheň ty!“ řekl mu Jackie, „Přeju ti štěstí...“

Podali si ruce a Leslie zaujal náčelníkovo místo. Všichni procházeli okolo něho a podávali mu ruku; po něm i ostatním mladým členům smečky. A usedali na místa vyhrazená hostům, kdežto jejich místa zaujímali mladí. Enkra, zvyklý sedat hned vedle Jacka, sedl si vedle něj teď tady, ale proti totemu, tam kde sedával u cizích ohňů. A z druhé strany seděl Roger, kterému asi taky nebylo všechno tak jedno.

Po členech smečky blahopřáli Lesliemu také náčelníci, kteří byli pozváni k ohni; především Tapi jako nejmocnější z těch, se kterými bojoval. Někteří mu předávali jako upomínku placku nebo nějaký odznak; taky oni měli dostat na památku malou placku, které se říká camrátko.

Když si všichni zase sedli, Leslie řekl: „A teď, když jsme se stali novou smečkou, by bylo dobře se trochu pobavit. Prosím kamarády, kteří na něco umějí hrát, aby se nenechali prosit...“

Albenzio Machado nechal svoji kytaru odpočívat. Teď hrál jeden z Leslieho kluků, prsty mu občas na kytaře ujížděly, ale měl odvahu, i když se mu hlas třásl. Nenechali ho v tom samotného, přidaly se hlasy mladých i starších; a zněly dlouho do noci...

Druhého dne spali všichni mnohem déle, než bylo jejich zvykem; u ohně se zdrželi skoro do svítání. A když se potom vykoupali, najedli a dohodli se, že budou něco podnikat, sešli se Enkra a jeho kamarádi a přizvali k tomu taky Leslieho.

„Jde o to,“ řekl Jackie, „Že my za nějaký čas vyjedeme na takovou větší výpravu. Je potřeba, abys jako náčelník to tu za nás pohlídal.“

„Hele... a nemohli byste mě vzít s sebou?“ ptal se Leslie lišácky, „Já bych to třeba nechal...“

„Právě proto jsem dohlídl, abys byl náčelníkem své smečky!“ řekl Jackie ještě lišáčtěji, „Protože tě znám a vím, že kdybys neměl tuhle funkci, dral by ses o to a nedal se ničím zastavit. Jenomže teď už jseš náčelník a my s tebou nemáme nic společnýho!“

„Pořád jseš můj brácha!“

„To jo, a nikdy mě to nepřestane mrzet, protože jseš rapl bláznivej a mít tě za bráchu je trest! Přesto ti chci dát pár dobrejch rad...“

„No... dobrý! Ale snad to není tak zlý! Nejedete přeci na konec světa nebo na rok...“

„Jedeme na konec světa a možná na víc než rok. Právě proto...“

„A kam to chcete jet?“

„Do Tichomoří. Za kamennou korunou. Konečně, stejně se to rozkřikne, tak proč bysme ti to neřekli...“

„Jej... a to si necháte loď?“

„No vidíš, jak je ten kluk voseklej?“rozčílil se Jackie, „On si myslí, že mu loď spadne do klína i se smečkou, je to možný?“

„Nechám ti tady Anittu,“ navrhl Enkra, „To je dobrá loď, když jsme na ní přijeli z Francie. Můžeš si ji nechat pro smečku...“

„Tak děkuju...“ zaváhal Leslie, i když měl radost.

„Na Liberty si nech zajít chuť!“ kopl ho do boku Sonny, „Tu dostal Enkra darem jako princ a následník. To bude ještě moc roků trvat, než se na ní svezeš!“

„A to pojedete vy sami?“

„Kdo pojede, ti zatím může být jedno. Domluvíme se. Nám jde o to, co tady budeš mít za úkol ty. Především hlídat všecko, co nám patří, aby nám to nikdo nerozebral. Možná pár měsíců, možná taky pár let. Nejenom naši chatu, taky pevnost na Vlčím brodu. Víš, že jsme ji začali přestavovat...“

To byl nápad Rogera Monroese, ten se o to taky vehementně staral. Pevnost, stará a polozřícená, už měla několik místností obyvatelných a kluci se chystali opravovat jí střechu.

„Jo, postarám se o to...“

„Hele, jde o tohle: jestli mezitím vyrosteš a budeš třeba chtít taky opustit smečku, musíš to držet jako šerif osady. A nikoho tam nesmíš pustit, to víš, budou všelijaký lidi...“

„Poslouchejte,“ Leslie se už začal vážně bát, „Vy mluvíte, jako kdybyste se už neměli vrátit! Copak je to takový umění, zajet si pro nějakou korunu a zas přijet?“

„Jestli je to umění nebo ne, by ti mohl říct jen jeden člověk, Denis Baarfelt. Ten tam byl a vrátil se za pět let. Tak nevím, kdy přijedeme my...“

„No... dobrý,“ řekl Leslie už klidněji, „Pět let snad vydržím. Jenže... dovolej vám to vůbec?“

„To je náš problém. Ty máš důležitější. Nebudeš tu hlídat jenom náš majetek, taky naše ideály. A to bude daleko složitější, protože jsou vznešený a jasný a spousta lidí je bude chtít napadnout. Budeš bojovat za smečku, ale taky za celej stát!“

„Proboha... já? Proč já?“

„Jseš můj brácha a náčelník, a budeš komthurem Černé lilie. Možná i velmistrem. Vyber si k tomu, koho budeš chtít; ale hlavně je to na tobě, protože jseš dobrej a ty dobrý to maj těžký...“

Leslie vypadal dost nešťastně. Naložit na něj takovou spoustu povinností, to od nich vůbec nebylo hezké.

„No... snad to zvládnu.“ připustil.

„Musíš to zvládnout! Až přijedem, zkontroluju si tě. Těš se, jestli to tady povedeš blbě!“

„A kdyby něco,“ dodal Enkra, „Musíš taky chránit autoritu prince. Jako... kdyby třeba někdo chtěl říct, že by věděl o někom lepším. Já ho srovnám sám, až přijedu, ale ty bys měl o takovejch věcech vědět.“

„Neboj! Kdyby se někdo ozval, rozbiju mu hubu!“ slíbil Leslie, „Já budu ještě lepší, až projdu kursem; Jackie mě trénoval...“

„My ti všichni věříme.“ řekl Roger Monroes.

Toho se Leslie polekal ještě víc. Když od někoho něco chtěl Roger, bylo to na pováženou; ten byl zvyklý si všechno zajišťovat sám a nikomu nevěřit.

„A když ti někdy zbude čas,“ řekl Enkra, „Zajdi sem tam za Vládcem. Sirem Lerou. Bude asi... bude mu možná trochu smutno. A ty přeci víš, že se vrátíme...“

„No... a našim to taky zopakuj.“ dodal Jackie.

To už Leslie nevydržel. Slzy mu vhrkly do očí.

„Být náčelníkem dá někdy práci.“ řekl Jackie a opatrně ho pohladil po skalpové kadeři.

Errata:

30.05.2021 11:48