„To je řečeno tak šalamounsky, že to může znamenat cokoliv. Možná se dostaneme na nějaké souostroví, kde v tu dobu ještě nepřistáli běloši, ale taky, že dnes tam bude mezinárodní letiště a turistické hotely.“

„Ne, Rogere. To souostroví není na mapách proto, že není na tomto světě. Věř mi to, znám zeměpis.“

„A kde tedy je?“

„Vysvětluji si to tak, že se tamtudy dá proniknout do světa, jehož roviny se protnou s rovinami našeho v tu určenou dobu a v tom místě.“

„Něco jako Bermudský trojúhelník?“ zeptal se Kurt.

„Ano. Nebo jako Žlutý trojúhelník nebo jako... všechny ty věci. Jenže ten náš je v opuštěném místě, kam jakživ nikdo nepřijde.“

„Kromě místních obyvatel. A ti to vědí?“

„Nevím, proč ostrov Raiatea považovali za posvátný a dodnes se neodváží na některé atoly plout.“

„Jak často se ta... brána otevírá?“ ptal se Sonny.

„To je otázka. Někdy za několik let, někdy častěji. Navíc si nejsem jist, jaké faktory to ovlivňují. Možná se to může stát častěji, než si myslí Denis. Nevím, jak k těm informacím přišel. Nevím, jak spočítal polohu hvězd. Ani jak vůbec pronikl dovnitř.“

„Neříká to v těch svých zápiscích?“

„Zřejmě to nepovažoval za potřebné. Nebo nechtěl, aby to kdokoliv věděl.“

„Myslíš, že Denis věděl, kam se dostal?“

„Zcela jistě. Ale kdyby napsal, že tamtudy lze proniknout do jiného světa, příliš by tím lákal lidi. V dobách, kdy to psal, bylo ještě možné tvrdit, že objevil nějaký neznámý ostrov. Nebyly družice, letecká doprava se soustřeďovala na obydlené oblasti. A lidé nebyli tak nezřízeně zvědaví...“

„Ta brána do jiného světa... je přírodního původu, nebo ji někdo vytvořil úmyslně?“

„Nevím.“

„A když, tak kdo? Nepozemšťané – nebo bohové?“

„Nevím.“

„Co je známo o tom světě, kam se projde?“

„Denis popisuje několik ostrovů, jejich rostlinstvo a zvířectvo – podle toho, co jsem zběžně přečetl, se jedná o jiné zeměpisné rasy normálních rostlin a zvířat. Taky popisuje lidi, kteří tam žijí. Jsou to podle mého názoru normální Polynésané.“

„Máš to s sebou?“

„Ne. Některé části jsou šifrované, ty překládám. Já mluvím o tom, co je psáno jasnou řečí. Působí to na mě jako podklady pro vydání nějaké knihy. Šifrované části nejsou o nic záhadnější, mluví se tam o určitých jiných formách života, které Denis viděl. Mimo jiné o lalokoploutvých rybách, které jsou u nás považovány za vyhynulé. Tam jsou zřejmě běžnější.“

„Existují tam ještě jiní reliktní živočichové?“

„Domnívám se, že určitá obdoba varana z ostrova Komodo. Ovšem o chlup... nebezpečnější. Denis se o tom zmiňuje, ale nevím přesně, čeho se to týká.“

„To slovo nevím užíváš nějak moc často.“

„Denis to nepsal mně ani tobě. Mezi jeho zápisky a prospektem cestovní kanceláře je jistý rozdíl.“

„Já to chápu. Ostatně, jedeme tam proto, že chceme vidět na vlastní oči, jaké to je. Ptám se, abychom byli připraveni na to, co uvidíme.“

„Já se nezlobím.“

„Co jsi se dozvěděl od těch mnichů?“ zeptal se Enkra, který až doposud sledoval diskusi bez vyrušování.

„Dozvěděl jsem se asi tohle: Vědí o tom, že je možné projít do jiného světa. Nijak je nevzrušilo, že to vím a že tam chceme zkusit jít. Jenom mě upozornili, že to je velmi nebezpečné a že se odtamtud nikdo nevrátil. Řekl jsem jim o Denisově expedici a oni přiznali, že o tom taky vědí. V podstatě vědí to, co my; možná něco navíc. Ale moc toho neřeknou.“

„Řekli ti vůbec něco konkrétního?“

„Upozornili mne, že za mořem, které obklopuje ostrovy, o nichž mluví Denis, leží nějaká země. Nazývají ji ztracená země Kam a považují ji za nesmírně nebezpečnou. Ten starý láma mě varoval, že odtamtud se nedokážeme vrátit a myslím, že to myslí upřímně.“

„My přece nechceme plout do země Kam! Cílem výpravy je prozkoumat ostrovy a najít kamennou korunu!“

„Zřejmě... domnívají se, že Denis, který tam přijel hledat tu korunu, se taky nezastavil. A je možné, že tam ta koruna vůbec není. Anebo není tak důležitá, jak se všichni domníváme.“

„Řekli o té zemi Kam něco konkrétního?“

„Ne. Myslím, že o ní ani nic nevědí.“

„No... když se tam dá dojet..?“ řekl Enkra.

„Přesně toho se mniši bojí a varovali mě před tím. Domnívají se, že jakmile se dozvíme o její existenci, nic nám nezabrání ji navštívit.“

„Kdybychom ji jen opatrně obepluli a obhlídli, nic by se snad nestalo. Podívat se, co je za ní a třeba... trochu do vnitrozemí. Nebudeme tam nic ničit ani měnit, samozřejmě...“ řekl Jackie.

„A co vlastně je dál za tou zemí Kam? Přece to není jediná země v tom světě...“ uvažoval Roger.

Mike se rozesmál. „Jasný! Tohle mi taky říkali. Ještě nevíme, jestli nás tam něco nesežere, a už plánujeme dostat se dál, než kdokoliv před námi!“

„Jestli nechceš, tak tam jet nemusíš!“

„Ten mnich se právě domníval, že to budu já, kdo chce tu zemi poznat a přesvědčí k tomu ostatní. Konečně, kdybych vám v tom chtěl zabránit, nemusel jsem vám o zemi Kam vůbec říkat!“

„Denis ji možná objevil a nikdo mu o ní neřekl!“

„I to je možné. Já myslím, že mu poradili ti lidé na ostrovech. Jmenuje tam nějakého náčelníka, který mu dělal průvodce. Ale nevím, jestli byl odsud nebo z toho druhého světa...“

„Co dokázal Denis, dokážeme taky!“ řekl Sonny.

„Počkej! Ještě bych měl pár konkrétních otázek. Chci si ujasnit přesné pojmy... Dřívější označování věcí bylo poněkud jiné než naše!“ řekl Roger.

„Prosím, ptej se.“

„Pod pojmem jiný svět je možné rozumět jinou planetu? A když, tak kde se nachází? V naší soustavě nebo někde úplně jinde?“

„Zřejmě je to jiná planeta v jiné soustavě. A možná v jiném vesmíru. Existuje mnoho vesmírných soustav, podle některých vědců se mohou vzájemně protínat...“

„V případě, že to je možné; jak to, že se Země protíná zrovna s planetou, jejíž přírodní podmínky jsou pro nás vyhovující?“

„Nevím; ale kdyby tomu bylo jinak, zřejmě by během styku došlo ke škodám blížícím se zničení celé planety.“

„Jak dlouho se tyto planety vzájemně ovlivňují?“

„Vzhledem k tomu, že se v okruhu působnosti stačila rozvinout podobná forma života, asi dost.“

„Je možné projít jen na tu jednu planetu, nebo je jich víc?“

„Nevím. Zvažoval jsem to. Kdybychom to chtěli zjistit, museli bychom to zkusit v jiných uzlových bodech. Třeba v tom Bermudském trojúhelníku. Ovšem tam neznáme přesnou cestu.“

„Pokud je možné proniknout na tu planetu ze Země, je možné najít na ní další místo styku a projít jinam, jak to předpokládáš u Bermud?“

„Rogere, až si budu jist, že Země funguje jako meziplanetární nádraží, vypracuju ti jízdní řád. Budeš s tím pak spokojený?“

„No dobře, tak se nezlob! Konečně, uvidíme jistě sami... Je to moc zajímavé a já se tím budu zabývat, třeba na něco přijdu...“

„Klidně můžeš. Já na nic nepřišel, jen jsem delší dobu sbíral informace a teď vám je předávám. Abyste nebyli tak ztracení v tom cizím světě.“

„Zamyslíme se nad konkrétními otázkami,“ řekl Enkra, „Třeba nás pak něco napadne. Tedy, sestavíme expedici. Použijeme na to moji loď Liberty, která má potřebné oplachtění. Vezmeme si s sebou dostatečné množství potravin a taky vědecké přístroje. Počítám s tím, že Wallis včetně programovacího zařízení, taky nějaký lepší počítač na zpracovávání informací...“

„A zbraně.“ dodal Sonny Albert.

„K čemu to?“ zarazil se Jackie, „Počítáš s tím, že se tam setkáme s nějakým nebezpečím?“

„Myslím, že mniši nevarují před zemí Kam z pověrčivosti a hlouposti. Jestli je tam nějaké nebezpečí, potom na ně musíme být připraveni.“

„Jaké zbraně?“ zeptal se Enkra.

„Pětatřicetiliberní děla!“ smál se Kurt.

„Denis navrhoval laserová děla, osobní bleskomety a vrhače energetických polí,“ řekl Mike docela vážně, „Neříká sice, že je zapotřebí ty zbraně tahat do cizího světa, ale považuje je za účinné. Nevím, proti komu je chtěl používat v době, kdy vrcholem techniky byl tank!“

„Pěkný!“ řekl Jackie, „Atomový bomby náhodou brát nebudem?“

„Obávám se, že atomové bomby tam už jsou,“ pronesla z kouta Asthra, „Jestli čtete dějepis, tak v Detreyovi se píše, že tam kdysi WZ Kateřina odnesla nějaká letadla i s bombami!“

„Jak víš, že zrovna tam?“

„Nevím. Myslím si to. Někam je odnést musela.“

„Ty očekáváš, že se tam setkáš s Kateřinou?“

„Vůbec nevím, s čím se kde setkám. Nepřekvapilo by mě to.“

„S kým ještě? Co když s... někým z nadřazené rasy?“

„Počítám s každou eventualitou.“

„Jestli tam jsou, co když je používají místní lidé?“

„Jde o to, jací jsou ti lidé tam. Z Denisových deníků vyplývá, že jsou to dost primitivní Polynésané. Ale nemusí to být jediné obyvatelstvo. Na zemi taky mimo Tichomoří žijí vyspělé národy.“

„Což mi připomíná ještě jednu věc,“ řekl Jackie, „A sice otázku utajení před lidmi.“

„To je jednoduché. Členové expedice budou osobně pozváni. Nikdo jiný nebude informován o skutečných cílech a místě plavby.“

„Jestli proplujeme do toho světa, tak pravděpodobně zmizíme z tohohle. Zmizení lodi jako Liberty se asi bude dost těžko utajovat!“ namítl Enkra.

„Myslíš, že se někdo pokusí jít za námi?“

„Doufám, že nebude vědět, jak to udělat. Maximálně se dostanou na ty ostrovy... jak dál, to by museli mít informace od nás!“

„Nerad bych se tam setkal s nějakým nepřítelem!“ pokývl hlavou Roger, „Myslím je dobře, že Denis byl tak opatrný. My budem taky, slibme si to...“

„Mike něco vykecal těm mnichům!“ připomněl Kurt.

„Ti možná vědí víc než my. Teď jde především o různé mocnosti, které by toho mohly využít; pamatujte si, že nikdo není přítel! A nikoho cizího nevezmeme s sebou. Všem řekneme, že se jedná o zábavní plavbu do Tichomoří. Což bude i verze pro tisk.“

„Předběžně jsem mluvil s několika kamarády. Třebas od Apačů: Sandy Cripp se omlouvá, zůstane doma. Chtějí s námi jet Fernando a Diego.“ řekl Jackie.

„Souhlasím.“ kývl Enkra.

„Dohodla jsem se s bráškou, že on zůstane a já pojedu,“ usmála se Asthra, „Jako druhá pojede Jennie. Myslíte, že stačí dvě holky, co pracují s Ohněm?“

„Možná ještě na nějakou přijdem,“ mávl rukou Enkra, „Já bych rád věděl, kolik tak asi bychom měli vzít lidí. Horní hranice je tak sto třicet. Víc se na loď nevejde!“

„Já navrhuji plný počet,“ řekl Roger, „A to proto: nevylučuji, že se nevrátíme všichni. Denis tam přišel o jednu loď a polovinu lidí. Nemůžeme se spoléhat, že budeme mít větší štěstí.“

„Chceš jim říct, že počítáme s tím, že někdo z nás tam jde na smrt?“ zamračil se Enkra.

„Já to každému řeknu!“ pravil Jackie pevně, „Myslím, že je to čestnější než jim lhát. A naši kamarádi jsou takoví, že když vědí, o co jde, nebudou se bát.“

„Nebudou vědět, o co jde! Neřekneme jim všechno!“

„Nejsou taky blbí. Dojde jim, že si tam nejedeme hrát, až uvidí ty přípravy. Vybereme takové, co vydrží a nesesypou se...“

„Koho navrhujete za kapitána lodi?“

„Já mám dva,“ řekl Enkra, „Sebastiana Mendozu a Elliotta la Sala. Jsou nejzkušenější námořníci a dokážou plout i do neznáma!“

„Oba mají svoje kšefty!“

„Ale už dlouho. Myslím, že se jich rádi na nějaký čas zřeknou. A nepřítel je tam už zná a dává si na ně pozor. Poslední dobou Sebastiano říká, že piráti utíkají, jen ho vidí!“

„Nedivím se. Kdybys viděl Sebastiana, taky bys zdrhal! Zvlášť při těch jeho způsobech!“

„Nabídnu mu to,“ řekl Roger, „Elliottovi samozřejmě taky. Ostatně, všichni projdeme kursem v řízení lodi.“

„Dobře,“ pokračoval Enkra, „Kolik šelem? A jaký vyberem?“

„Já myslím od každých. Urazili by se, kdybysme je nevzali.“

„Denis měl nějaký šelmy?“

„Myslím, že jednoho tygra. Ovšem zpátky se už nevrátil. A neví se, co s ním bylo.“

„Tohle mi jde pěkně na nervy! Neví se, ztratil se, nic o tom není známo...“ vrčel Roger.

„Musíme počítat se vším. Šelmám musíme jasně říct, o co půjde.“

„Když to budou vědět, budou chtít všichni!“

„Vezmeme jen ty nejlepší. Když bude třeba, uspořádají si svoje hry a vyberou se.“

„Zbývá poslední věc,“ řekla Asthra, „A sice, říct to siru Lerovi. Kdo to udělá?“

Jak se předtím překřikovali, teď nastalo ticho, které bylo možno nazvat trapným.

„Měl by to být někdo, kdo už nemá co ztratit. Protože sir Lera bude hrozně zuřit!“ řekl Roger.

A pak bylo opět trapné ticho. Až řekl Mike:

„Dobře. Projednám to s ním.“

Sir Lera dlouho mlčel. Vypadal staře a unaveně a Mikovi ho bylo skoro líto. A řekl:

„Když mi Denis vyprávěl o Ztracených ostrovech a své expedici, chtěl jsem tam jít. Celé své dětství jsem měl jedinou touhu: jít se tam podívat. Ale teď jsem už starý...“

„Ty s tím souhlasíš?“

Vládce zvedl oči, které byly nevýslovně smutné a unavené.

„Nesouhlasím. Nepustil bych. Zakázal bych to. Ale oni si prosadí svou, vždycky si prosadí svou, jako si prosadili jindy. A ty jim v tom pomáháš. Tebe s sebou vezmou?“

„Ano.“

„Vidíš. Tobě se ten sen splní.“

„Nemám povinnosti, které by mě tu držely.“

„Já vím. Všechno vím a všemu rozumím. Došel jsem už tak daleko, že chápu i Enkru, jeho touhu poznávat nepoznané a vidět neviděné. Budeme mluvit rozumně.“

„Ano, souhlasím.“

„Chcete jít, tak tedy jděte. Mojí povinností je vydržet, dokud se nevrátíte. Neboj se, já to vydržím. Počítám, že... nevím, kdy přijdete, ani vy to nemůžete vědět. Denis jednou počítal svá léta a počítal je... zvláštně. Nevím, jak. To uvidíte až tam.“

„Vrátíme se co nejdřív!“

„Hlavně se vraťte. Mohu tě o něco poprosit? Přes všechno, co se mezi námi stalo?“

„Ano. Myslím, že mi věříš, že nezradím.“

„Ti ostatní jsou děti. Ty jsi dospělý a měl bys mít rozum. Dohlédni na ně, ať nedělají žádné pitomosti! Ať se vrátí zpátky! Přiveď mi Enkru a pokud možno i všechny ostatní...“

„Slibuji.“

„Tak na rovinu, jak jsi myslel ty svoje sliby... těm ostatním?“

„Ano, tak na rovinu.“

„Hm... tak jdi. Hodně štěstí!“

Mike odcházel. A měl pocit, že poprvé co ho zná, mu je Vládce upřímně líto. Zůstane tu sám; jeho princ a následník zmizí ze světa a starý muž bude čelit všem nárazům zla, které ho jistě napadne. Mike byl zvyklý chránit svoji zemi před tím zlem, a i když už nebyl odpovědný za všechny události v Arminu i mimo něj, cítil určitou povinnost. A proto byl smutný, neboť věděl, že tu povinnost nebude moci plnit.

Roger na něj čekal. „Tak co?“ ptal se.

„V pořádku.“

„Cože? Chceš říct, že to přijal klidně?“

„Tak klidně, jako kdyby to čekal.“

„Nekřičel? Nevyhrožoval?“

„Prosil, abychom se vrátili.“

Roger si skousl rty a sklopil oči. A pak řekl:

„Asi se budeme muset doopravdy vrátit.“

Errata:

30.05.2021 11:48