Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hongkongský přístav je místo plné zmatku a ruchu; člověk, který není zdejší a nerozumí místní řeči, je tam téměř ztracen. Tedy byl by, kdyby neexistovali ochotní zaměstnanci turistických kanceláří, kteří ho velmi rádi a s tváří plnou úsměvů dovedou za mírný obnos na místo, kam je třeba. Tak přivedli na správné místo taky skupinu turistů, kteří se měli nalodit na výletní parník Perla moře a plout na něm do Manily na Filipínách. Zatím se ovšem někteří proplétali davem nosičů, lodníků, všelijakých podomních obchodníků, zevlounů, zlodějů, dopravních strážníků a jiných pochybných individuí ze všech konců světa.

Perla moře byla nádherná bílá loď vyzdobená všelijakými něžnými malůvkami, které jí měly přinést štěstí a přilákat zájem turistů. Patřila společnosti, která se jmenovala Krásná cesta neboli Wonderful Way, taky nějak čínsky, ale to nikdo nedokázal přečíst. Na komíně hrdě hlásala tuto pravdu dvě dvojitá W, stejně jako na sousední lodi Mořská víla, která však jela do Singapuru.

Přestože po lodi pořád pobíhala spousta nosičů a všelijakých dalších zaměstnanců, horní paluba se už plnila turisty, kteří se zájmem pozorovali dění na lodích i na molech. Kromě jiného tam byly dvě dívky; seznámily se tak, že černovláska v riflích se vyhýbala proutěnému křeslu, do něhož se rozvalila tlustá Číňanka s černými brýlemi a nafoukaným obličejem, a přitom vrazila do blondýnky ve volné bílé říze, která zcela zakrývala její postavu. Byla to velice hezká dívka s vlasy až po ramena, a když se černovláska roztržitě omlouvala, jen se rozesmála. Opřely se spolu o zábradlí.

„Jedeš taky do Manily?“ ptala se černovláska.

„Doufám, že to tam dojede!“ zasmála se blondýnka, „Ráda bych!“

„Já taky. Může to tam bejt príma, ne?“

„Já to tam neznám. Asi jako tady, ne?“

„V Hongkongu je hroznej blázinec. Já jsem z Milána a tam je proti tomuhle klid... abych nezapomněla, já jsem Ketty...“

„Mně říkají Claudia.“

„Francouzka?“

„Švédka.“

Ketty povolila uzdu své vrozené upovídanosti a komentovala vše, co viděla. Claudia spíš mlčela, jak se sluší na seveřanku, nebo možná neuměla anglicky dost dobře, i když na výslovnosti to nebylo poznat.

„Jé, podívej! To je krásnej chlap!“

Na sousední Mořské víle přicházel na palubu vysoký muž s dlouhými světlými vlasy a s tygrem na řetízku. Za ním nesl domorodý chlapec kufr a pouzdro, které mohlo skrývat jedině pušky. Blonďatý chlapík měřil ke dvěma metrům výšky, takže všem Číňanům a Malajcům viděl pohodlně přes hlavy, choval se rozhodně a pyšně a tvářil se, jako by mu to všechno patřilo.

„Nějakej boháč!“ zasnila se Ketty, „A při tom tak nádhernej... nevíš, kdo to je?“

„Nevím.“ řekla Claudia.

„Já ho znám,“ řekl nějaký chlapík, kterému se asi některá z dívek líbila a tak se vmísil do jejich rozhovoru, „Tady ho zná každý. Jmenuje se Sebastiano Mendoza a je ochránce lodí.“

„Cože, ochránce? Co to znamená?“

„Chrání lodi před piráty. Možná dostal nějakou zprávu, že na tu Mořskou vílu chtějí zaútočit piráti, tak ji přijel chránit...“

Muž jménem Sebastiano se zatím vítal s kapitánem, který tím byl velice poctěn. Zašli spolu do kabiny, zatímco tygr se vyhoupl na střechu, tam zůstal ležet s prackami přes okraj a sledoval dění.

„To nechají to zvíře bez dozoru?“

„Nemylte se, slečno!“ chlapík už zjistil, že je vítán, takže vysvětloval: „Je z Ostrova, to jako Arminu. Perfektně vycvičený na stopování a hlídání, dokonce umí i trochu mluvit. Oni to tam dělají. Pomáhá Sebastianovi...“

Vyprávění toho muže bylo dlouhé a rozvláčné; řekněme to stručněji a víc podle pravdy.

Sebastiano pracoval jako ochránce už tři roky a za tu dobu si získal určitou proslulost a majetek. Už se neskrýval, naopak se choval hrdě a dával najevo, že si poradí s každým pirátem. Dost jich už zlikvidoval, ale pořád ještě nějací zbývali; a protože turistické lodi vozily i nějaký zajímavý náklad, rádi je přepadali. Když se setkali s ochránci, měli ovšem smůlu.

Sebastiano byl vždycky veliký, dorostl výšky 197 cm. Byl na to velmi hrdý a toužil ze srdce vyrůst ještě o ty tři centimetry; posměváček von Cross mu vymyslel speciální soustavu cviků, Sebastiano je pečlivě procvičoval a každou chvíli se měřil, aby se přesvědčil, jak to účinkuje. Soudní lidé byli přesvědčeni, že moc ne, ale on tomu zatím věřil. Lidi pod dva metry považoval za neduživé a byl toho názoru, že je třeba je chránit. Pokud to ovšem nebyli piráti.

Orientálci vyvinuli různé metody boje holýma rukama i předměty denní potřeby. Sebastiano to všechno ovládal a tady se v tom ještě zdokonalil, takže byl prakticky nepřemožitelný. Jeho mistrovským kouskem bylo narazit si soupeře na koleno a přerazit mu hrudní kost. Když to udělal několikrát, už se to vědělo a kdo se necítil, šel mu radši z cesty dobrovolně. Ale ještě existovalo pár zkušených mistrů karate, kteří toužili změřit s ním síly.

Sebastiano spolupracoval s ostatními ochránci, ale většinou pracoval sám; jediným jeho společníkem byl chlapec Teng, který mu sloužil. Sebastiano mu zachránil život, když jeho rodiče chytili a zabili piráti; naučil ho číst a žít jinak než v bídě, a kluk mu za to byl oddán jako pes. Staral se o pánovy pušky i tygřího stopaře, už se ho ani nebál. Teď vyšel, sedl si vedle tygra a zřejmě chtěl hlídat; Sebastiano zůstal v kajutě, protože při vyjíždění z přístavu ho nebylo zapotřebí.

Tohle všechno povídal ten muž dívkám; zatím se dívali, jak po palubě pobíhají nosiči, mnozí s velkými těžkými bednami a pytli, a nosí to sem a tam. Na Perle už kapitán a jeho pomocníci popoháněli nosiče a vyhazovali všechny, kdo tu nemají co dělat. Chlapík, který na poslední chvíli přitáhl veliký koš, dostal vynadáno, že se tak loudá.

Bylo zajímavé, jak loď vyplouvala z přístavu. Nebylo to lehké, přístav i celá zátoka byly plné všelijakých džunek, obytných člunů, dopravních loděk a nejrůznějších pochybných plavidel. Turisté to sledovali s paluby a teprve když se dostali na širé moře, přestali mít zájem.

Při obědě seděly obě dívky spolu a ten chlapík s nimi. Už bylo zřejmé, že si vybral Ketty, ježto Claudia se o něj nijak zvlášť nezajímala. Dokonce se po obědě sebrala a řekla, že si jde odpočinout do kabiny; možná jí nebylo dobře. To Ketty nezajímalo; lehla si v plavkách na příď a povídala si se svým novým známým. Lodní bazén na palubě bohužel nebyl, tak luxusní loď to nebyla. Z dlouhé chvíle pozorovali pestrý dav domorodců na dolní palubě, chvílemi podřimovali; a Ketty se zdálo o krasavci Sebastianovi.

Během dvou dní plavby se Claudia objevovala jenom málo, většinou na jídlo. A chodila pořád v těch velice volných šatech, jako by ani neměla nic jiného. Vysvětlila to Ketty tak, že ji nic nestahuje; Ketty si vzala taky volnější oděv a pod něj co nejmíň, neboť bylo horko.

Když se dostali mezi filipínské ostrůvky, bylo aspoň na co se dívat. Ten chlapík mezitím začal Ketty otravovat; žvanil sice pořád, ale nic jiného neuměl a do její přízně se vtíral tak neobratně, že mu zatím nemohla podlehnout. Pořád ještě si nebyla jistá, zda se jí líbí a jestli mu něco dovolí. Ještě uvažovala, že se o tom poradí s Claudií.

Projížděli archipelagem malých zelených ostrůvků; tu a tam viděli rybáře nebo nějaké menší džunky, dokonce motorové čluny. A pak přijeli k nějakému menšímu přístavu, protože k lodi se sjíždělo větší množství různých člunů.

Ketty s tím mužem stála u zábradlí, kam se přišla podívat taky Claudia. Přes ruku měla moderní košík, asi chtěla něco nakupovat. Projevovala o poznání větší zájem než jindy – a v jedné chvíli řekla tak rázně, jako ještě nikdy: „Zmiz do kabiny nebo si aspoň lehni! Tady to za chvilku bude dost horký!“

„Cože? Tím myslíš, že bude vedro?“

„Nic za to nedám, že tamti jsou piráti!“

První z motorových člunů projížděl okolo Perly; náhle posádka stáhla plachtu z přídě a objevilo se, že je tam kulomet. Kapitán něco vykřikoval, zatímco další tři už natáčeli hlaveň kulometu na palubu. Ketty zařvala leknutím.

Claudia vytáhla z košíku dva těžké revolvery. Vypálila naráz z obou hlavní; řvoucí kapitán to dostal do čela a ani nekvikl, zatímco kulometčík udělal salto dozadu a padl do moře. Ostatní dlouho nepřežili; Claudia střílela oběma rukama a velice přesně.

Na palubě nastal hrozný zmatek; Ketty chvíli vůbec nechápala, co a proč se děje. Z můstku vyřvával cosi kapitán Perly, na palubě se rozkřikovala tlustá Číňanka. A ze spodní paluby lezli nahoru polonazí Číňané, ozbrojení dýkami a nějakými dalšími podivnými zbraněmi. Z džunek a motorových člunů po lodi stříleli, jedna džunka přirazila a další piráti se hrnuli nahoru. Z kabiny kapitána vyběhl Sebastiano s automatickou puškou M 16 v rukou; poklekl na můstku a začal střílet, aniž se na cokoliv ptal.

Claudia ze sebe jedním škubnutím servala tu volnou bílou řízu. Teď to byl kluk a měl na sobě jenom slipy, zato ty zlaté vlasy mu zůstaly. A tělo měl pokryté tetováním, kvůli kterému se nechtěl ukazovat obnažený. Střetnul se s prvním Číňanem, udeřil ho hranou dlaně do krku tak, že mu rázem zlámal vaz; dalšího kopl do podbřišku a příštího chytil za ramena a narazil si ho na koleno; bylo slyšet, jak zapraštěla hrudní kost a vzápětí se už Číňan válel po palubě a svíjel se v předsmrtných křečích.

Tlustá Číňanka, která zřejmě velela útočníkům, už pochopila, že to není v pořádku a chtěla svoje lidi odvolat; bohužel za jedním z ostrůvků se vynořila loď na první pohled policejní a její kulomety začaly ohrožovat čluny. Kdo mohl, dával se na útěk; Sebastiano po nich ještě chvíli střílel, a většinou zasáhl. Chlapec se zatím zbavil několika útočníků, kteří se váleli kolem něho; taky předvedl, že umí sebrat jednomu z těch lotrů dýku a hodit ji po dalším tak přesně, že sebou už jenom škubal. Dva dohola ostříhané chlapy, kteří nejspíš dělali tělesnou gardu tlusté Číňance, přerazil o koleno tak, jak to dělal Sebastiano; a samotné velitelce zabránil v odchodu tím, že jí strčil před nos vlnitý malajský kris.

Sebastiano vyčistil taky kus paluby; teď už neměl žádnou práci, tak přišel blíž. Oblečen byl v riflích kraťasech, a jeho svalnaté tělo jenom hrálo. Zamával na velitele policejní lodi a ukazoval mu něco na prstech; potom přišel k Číňance a s úsměvem se jí uklonil.

Ketty už se přestala bát, vstala a rozhlížela se. Po palubě se válelo nejmíň dvacet mrtvých a raněných pirátů, nejméně tolik jich zmizelo v moři. Taky na dolní palubě bylo pár zabitých; to měli na svědomí námořníci, kteří taky účinně zasáhli do bitvy. Kapitán právě přicházel.

„Výtečně, skvěle!“ usmíval se, „Podařilo se ti to, Sebastiano!“

„Měli jsme dobré informace,“ pokrčil ochránce rameny, „Abych nezapomněl, to je můj bráška Claudio. Chtěl vidět, jak se to tady dělá...“

Claudio podal kapitánovi ruku, ještě zakrvácenou. Mile se na něj usmíval.

„Och... tak mladý chlapec a takový hrdina?“ rozplýval se kapitán.

„Proč mladý? Je mi už čtrnáct!“ řekl Claudio hrdě. Pak si všiml Ketty a kývl na ni: „Bráško, tohle je Ketty! Moc ses jí líbil!“

„Vážně?“ Sebastiano pohlédl na Ketty ze své výšky a usmál se, „Ahoj... pak pokecáme!“

Přistoupil k Číňance, kterou hlídali dva námořníci s revolvery.

„Paní Wong, královna pirátů!“ řekl přívětivě, „Co tě to napadlo, ty stará rachomejtle, aby ses připletla rovnou do akce?“

Něco mu řekla čínsky, zřejmě sprostě, protože se rozesmál i Claudio.

„No jistě, ta bedna s léky v podpalubí je! Ale není tam tolik heroinu, jak sis myslela. Já se ti divím, bábrle, žes nám to sežrala...“

„Srabe!“ řekla paní Wong vztekle, „Nemysli si, žes všecko vyhrál! Má pomsta tě nemine, tebe i toho tvýho mizernýho bráchu! Mám ještě dost lidí, co tě s potěšením zabijou!“

„Vážně?“ Sebastiano udělal pár kroků a špičkou boty otočil hlavu jednomu z mrtvých, „Claudio naklusej, budu povídat pohádky o strašidlech! Například tohle je Šang Li, nepřemožitelný mistr kung-fu! Cos mu chudáčkovi udělal?“

„Tohle že byl Šang Li? Kdybych to byl věděl, v životě bych si na něj netroufl!“

„Koukám, žes mu vrazil ohryzek až do krku a potom mu ještě přerazil vaz!“ prohlížel si mrtvolu Sebastiano, „Měl bys mít trochu úcty k zasloužilým hrdinům! A tohleto... nebyli to bratři Čengové?“ ukázal na dva strážce s oholenými hlavami, „Ti byli taky moc dobří...“

„Mně je to líto!“ omlouval se Claudio, „Já nemohl vědět, že jsou tak moc dobrý! Když to nebylo nikde vidět...“

„Nojo! Víš, Wongová, mě to moc mrzí, že ti náš malej udělal mezi tvejma hrdinama takovou paseku. Kdyby se víc bránili... jenže, i hrdinové stárnou a chátrají, což?“

Číňanka vztekle mlčela. Mezitím dojel člun od strážní lodi policie a nahoru vyběhlo několik vojáků a důstojníků. Ten nejvyšší si zdvořile podával ruku se Sebastianem; pak mu představili Claudia a on nešetřil chválou. Na paní Wong se všichni policisté dívali jako na pohádkovou bytost; nedovedli pochopit, že se mohla dostat do pasti.

„Sebastiano, to je ta krásná paní Wong, co se o ní povídají ty legendy?“ vyptával se Claudio.

„No, paní Wong to je. Ale krásná... kdysi prý byla, ale to bylo už dávno, byla ještě mladá a měla sem tam nějaký ideály. Teď už je bohužel nemá...“

„Ale mám ještě přátele!“ vzpomněla si paní Wong, „Dokonce i s váma jsem kdysi obchodovala a platila za neútočení!“

„Nějak dlouho už jsme žádný peníze neviděli!“

„Domlouvala jsem se vždycky s tím tlustým prolhaným čarodějem! Peníze vzal a tobě dovolil na mě útočit! Ať shoří v pekle!“

„Kdy že jsi zaplatila naposledy, bábrle?“

„Protože ten váš čaroděj už není u moci!“ vyhrkla, „Komu jsem měla platit, když tam nebyl? Snad tobě, nebo co?“

„Teď už ti to může být jedno. Stejně půjdeš do lochu, Wongová, a zůstaneš tam, dokud ti nevypadají všechny zuby. Míň jak dvacet let nedostaneš, to ti zaručuju...“

„Do roka budu venku, a potom se těš! Ukážu ti, ty hajzle!“

Důstojník pokynul a policisté ženu odvedli.

„Pojedu s tebou,“ řekl Sebastiano, „Sepíšeme protokol... Claudio, mohl bys zůstat tady na lodi a pohlídat to tu?“

„Jasně! Konečně, do večera jsme v Manile!“

„My pojedem napřed, jsme rychlejší. Tak potom mi vem věci...“

Claudio počkal, až slezli do člunu a odrazili. Několik policistů zůstalo, prohlíželi zabité a raněné piráty a ohlíželi se na Claudia jako na svého velitele.

„Tak pojedem!“ řekl Claudio kapitánovi, „Ať se tam do večera dohrabem...“

Ketty využila příležitosti. „A tamten je fakt tvůj brácha?“

„Jasně. Jestli chceš, seznámím tě... jestli bude mít čas. Máme naklapat domů, mají pro nás nějakej malej kšeftík!“

„Ještě mi vysvětli, jak to, že se objevil tady na lodi! Sama jsem ho viděla na té druhé!“

„Viď, to je kouzlo! Wongová se taky divila; to se dělá tak, že se zajde hodně s parádou do kabiny ke kapitánovi. Tam se svlíkne ta paráda a vezmou se čínský hadry. Na hlavu slaměnej klobouk, aby schoval ksicht, a hodně velkej balík, aby se člověk musel hrbit, když je velikej jako bráška. S ním se pak odejde a přijde na tu druhou loď. Na první zůstane tygr a sluha, to stačí, aby ji nikdo nenapadl. A když se o přepadu ještě ví předem...“

„Ten tvůj brácha je geniální!“

„Ani ne. Jenom žije a kouká. Postupem času mu lidi sem tam něco řeknou. Za mírnej obnos, to se rozumí. A on se postará...“

„Je skvělej! Tak chytrej a šikovnej, a všechno se mu daří! Já ho obdivuju... ty ne?“

„No, já ho znám celej život. Je dobrej, to jo. Ale nic moc. Takový jsou u nás všichni. Ale je to můj brácha, proto s ním táhnu partu. Zkusil jsem si, jestli by mi to šlo...“

„Já jsem viděla! Pane Bože, tys dneska pobil tolik lidí jako nikdo...“

„On mi je Sebastiano nechával... víš, je to dobrej brácha, chtěl mi udělat radost. Proto mi je předhodil...“

„A fakt byli tak dobří?“

„Rozhodně si to mysleli. Možná bych se jich i bál, kdybych to věděl. Jenže v boji to nejde se moc rozmejšlet... to je fofr!“

Ketty si ho prohlížela, jako by takového kluka viděla poprvé. Pak si sedla na lehátko, nasadila si brýle proti slunci a řekla:

„Ještě mi povídej o Sebastianovi...“

Errata:

30.05.2021 11:48