Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Allan Stafford, rezident CIA v Kingtownu, vypadal a choval se jako typický arminský úředník ve vyšším postavení. Byl hezký, sympatický, neměl nic na práci, měl dost peněz, uměl se kamarádit s každým a zařizovat drobné výhody, což mu otevíralo jakékoliv dveře. V civilu, když jednal s podřízenými, to byl přísný šéf, kterého se všichni báli. Ovšem před domorodci by se tak nikdy nechoval, pověst mu byla i nad okamžitou výhodu.

Jenže momentálně měl poradu se svými agenty, nasazenými různě na všelijakých místech v zemi.

„Dozvěděl jsem se jednu informaci, ovšem nevím, jak ji správně vyhodnotit.“ říkal jeden z nich.

„Vyhodnocení je moje věc!“ řekl Allan, „Ty řekni, o co jde!“

„Enkra vydal příkaz překopírovat na CD disky některé filmy. Je jich poměrně dost a Enkra trvá na vysoké kvalitě reprodukce a na dlouhodobé nezničitelnosti záznamu. Například se jedná o filmy: Sedm statečných, Malý velký muž, Podzim Cheyenů, Mackennovo zlato, ale taky Popelka a Sněhurka a sedm trpaslíků. Dál večerníčky se psem Filipsem, Tomem a Jerrym...“

„Jenom americké filmy?“

„Ne, ze všech zemí. Dozvěděl jsem se o tom, protože tyhle filmy nemají ve filmotéce dost kvalitní kopie, jsou poničené promítáním – dali si je k tomu účelu poslat ze Států, z Filmového archivu.“

„A ty ostatní filmy?“

„Viděl jsem jen některé papíry. Třeba z ruských celá Vojna a mír, Andrej Rublev a taky Pruhovaná plavba, taková veselohra s tygry...“

„Kolik má být těch filmů dohromady?“

„Nevím. Ale podle některých řečí několik set titulů...“

„Cože? Několik set?“

„Ano. Právě to mě na tom zarazilo. Kdyby se jednalo o jeden dva hity, tak bych myslel, že si to kluci chtějí promítat někde na chatě na videorekordéru...“

„A teď si myslíš co?“

„Já nevím. Takové zásoby si člověk dělá, když chce odejít někam na pustý ostrov! Pořizují si dokumentaci celé lidské kultury!“

„Přesně řečeno kovbojek!“ zasmál se někdo.

„Možná jsem dal špatný příklad. Jsou tam westerny, sci-fi, ale taky klasika i pohádky. A řada zeměpisných dokumentů...“

„Na CD záznamech, skoro nezničitelných?“

„To je princův požadavek. Vydal příkaz každou kopii prohlédnout a ujistit se, že je bezvadná.“

„Kdyby se dalo lítat na cizí planety, potom bych si myslel, že chce letět to vesmíru!“ řekl kdosi posměšně a Allan se nasupil.

„To není tak k smíchu, jak si myslíš!“

„Přece to nemůžeš brát vážně!“

„Je jasné, že se někam chystá! Dal příkazy k vybavení lodi, zjevně na dlouhou plavbu. A možná nebezpečnou...“

„Nebezpečnou? Na tomhle světě už není nic nebezpečného!“

„To vím taky, vy pitomci!“ praštil Allan do stolu pěstí, „Tak přemýšlejte, kam chce jet, když dělá takové přípravy!“

Ztichli a možná skutečně uvažovali.

„Nedalo by se... něco zjistit?“

„Všichni vědí, že někam jede, ale nikdo neví, kam to bude! Zřejmě to nikomu ani neřekli...“

„Nebezpečné místo! Říkají, že jedou někam do Tichomoří. Tam není nic, co by je mohlo ohrozit! V Honolulu je člověk možná bezpečnější než v New Yorku...“

„Co když se chce vypravit proti pirátům? Tam někde se s nimi bojuje...“ navrhl někdo.

„Na piráty nepotřebuje lejzrová děla ani světovou filmotéku! Takže: chce někam jet a chce tam jet lodí. Musí to být v akčním rádiu té jeho plachetnice, takže to může být jen na zemi!“

„Je jediná možnost,“ řekl ten nejchytřejší z podřízených, „Jet tam s ním!“

„Myslíš sledovat ho? Bude sledován z družice, to je zařízeno. Máme přehled o všech lodích, které plují na oceánech.“

„Myslím vytvořit expedici, která by byla schopna ho sledovat. Tam, kam pojede on, jet taky. A za těch samých okolností...“

„Na plachetnici a se spoustou zbytečností?“

„Možná to není zbytečné! Myslím, že ti kluci nejsou tak naivní, aby si hráli. Jestli něco dělají, pak zatraceně dobře vědí, co a proč!“

Allan se nad tím zamyslel. „Oznámím to nadřízeným. Ať oni rozhodnou. Ale pro vás, pánové, platí neustále totéž: sledovat všechno, všechny, čtyřiadvacet hodin denně. Všechny informace jsou důležité a zajímavé, i když vám se zdají nepodstatné. Každý detail dokumentovat a hlásit. Zjistit, co se povídá, i kdyby to byly fantastické nesmysly. Tady nikdy nevíme, co je pravda!“

Agenti pokyvovali hlavami a tvářili se, že jim šéfova slova leží na srdci.

„Od doby, kdy vymysleli svoje vyučovací stroje, se jim podařilo vynalézt spoustu nových zajímavých věcí. Létající talíře, lejzrové zbraně, speciální slitiny. A to nemluvím o výzkumu hypnózy, různých narkotik a studeného ohně. Všechno je prozatím přes veškerou naši snahu jejich tajemstvím. A to je naše chyba, pánové! Jsme tady proto, abychom jejich umění ovládli a využili pro sebe, a nemáme tak malé platy, abychom za to nemuseli nic dělat!“

Agenti sklopili zraky. Tohle bylo obvyklé šéfovo téma. Někdy se rozhovořil i šíře a mluvil o jejich neschopnosti a možné zradě zájmů vlastního státu. A vždycky končil stejně: „Pánové, v našem vlastním zájmu je třeba se zmocnit toho, co vidíme tady kolem nás! Protože jestli to nedokážeme, oni se nám vzdálí tak, že je už nedokážeme dohonit. Máme převahu v technice, ale oni dokázali získat převahu v lidech! To musíme změnit!“

Když říkal tohle, ti zkušenější si už skládali svoje papíry. Protože ještě dodal:

„Pánové, do práce! Úkolů je hodně a povinnost nás volá!“

Pak se rozešli. Allan zavolal sekretářku:

„Zařiď mi telefon do Washigtonu. Langley...“

Chlapec Teng, Sebastianův osobní sluha, byl povahy uzavřené a podezíravé, jediným jeho bohem byl Sebastiano. Viděl toho u něj hodně, co ho přitahovalo, zejména jeho schopnost boje. Teď přijal do rodiny Claudia, ale k dalším Arminům cítil nedůvěru, trochu i strach. Když se ocitl v Indiopolisu, pracoval pro svého pána dál jako dřív, ale protože měl povinností málo, toulal se po městě, přístavu a tržišti, koukal a nebavil se skoro s nikým. Prošel vzděláváním, ale rozumu mu to moc nepřidalo.

Tržiště v Indiopolisu je veliké a rušné, možná největší v celé zemi, rozdělené na různá oddělení: rybí trh, zeleninový trh, masný trh, prodej látek, kovového zboží a všeho možného. Dá se tam bloudit dlouhé hodiny a turisté to skutečně dělají a pilně fotografují. Teng taky procházel, očumoval a ničeho si nevšímal.

A tak ho dva chlapi chytili, zatáhli do uličky mezi stánky a zakryli mu ústa šátkem. A už ho nakládali do malé dodávky, šikovně přistavené, a vezli někam do domorodé čtvrti. Tam ho vyložili a zavedli do jednoho domku. Nejdřív křičet nemohl, teď už mu to nebylo nic platné.

Čekal tam na něj starý Číňan, kterého dosud neviděl. Měl odpudivou tvář, vyžrané černé zuby a výraz darebáka, což Teng přece jen poznal.

„Ty jsi Teng, syn Lin Chua?“ ptal se.

„Můj otec Lin Chuo je mrtev.“ řekl Teng. Bál se, ale zmínka o otci ho přece jen zaujala.

„Není mrtev.“ Číňan pokynul oběma mužům a oni odešli z pokoje. Číňan pokynul, aby si Teng sedl proti němu.

„Ale... můj pán Sebastiano řekl, že zemřel! Ti lidé, kteří ho unesli, ho zabili, když zjistili, že nemá peníze a nemůže jim být užitečný! Mne Sebastiano zachránil...“

„Chtěli tě zabít?“

„Ne, pane. Sloužil jsem jim.“

„Tak vidíš. I tvůj otec sloužil těm lidem. Byl přece šikovný člověk! Vyřezával ozdobné skříňky...“

Teng se rozzářil: „Ty jsi ho znal, pane?“

„Znám ho. Vím, kde je. Není už u těch lidí, kteří ho tehdy unesli, ale u jiných. A já vím, kde to je...“

„Jak ti to můžu věřit?“

Číňan vylovil z rukávu útržek papíru. Bylo na něm psáno něco čínskými znaky. Teng věděl, že jeho otec uměl psát, ale on sám se naučil písmu až od Sebastiana.

„Můj draze milovaný synáčku Tengu, udělej, co chce muž, který ti přinese tento papír. Tak zachráníš můj život a prokážeš mi veliké dobrodiní.“ přečetl.

Měl v duši velký zmatek. Viděl na papíru značku svého otce, tu znal dobře. Ale značku může nakreslit na papír kdokoliv. Avšak proč by to dělal?

„Co mám udělat?“ zeptal se.

„Lidé, kteří vězní tvého otce, jej propustí za jediné; za život Ohavného Bílého Ďábla, tvého pána, kterému říkají Sebastiano Mendoza. Jinak tvého otce umučí k smrti...“

„Ale... Sebastiano je můj dobrodinec! Zachránil mi život a prokazoval mi vždycky jenom dobro!“

„Ale zatajil ti, že ví o životě tvého otce! Potřebuje tě jako sluhu, proto ti lže!“

Chlapec Teng nebyl nijak zvlášť otevřená hlava. Spíš naopak; Sebastiano ho nenaučil nic, vlastně si ho všímal spíš jako domácího zvířete než člověka. A i když Teng dostal všechny možné kursy, nepomohlo mu to v úsudku.

Číňan zřejmě věděl, s kým má tu čest. Když se Teng rozhořčil a začal Sebastiana vehementně bránit a vychvalovat, Číňan začal logickými argumenty zdůrazňovat, že pravdu má on. Trvalo to dlouho, ale Číňan měl času dost. A nakonec Tenga propustil s tím, že se přijde zeptat, jak se rozmyslel. A že mu přinese další zprávy od jeho otce.

„Ale přemýšlej!“ řekl mu na rozloučenou, „Máš život svého otce ve svých rukou; jestli nás zradíš, tvůj otec zemře tak, jak bych nepřál umírat ani nejhoršímu nepříteli...“

Teng odešel. Přemýšlel usilovně a když se vrátil domů, dlouho váhal, než se zeptal: „Bylo by možné, aby můj otec ještě žil?“

„Zabili ho piráti, už jsem ti to řekl!“ prohlásil Sebastiano netrpělivě, měl práci a neměl čas se s ním bavit o hloupostech.

„A ty jsi viděl jeho mrtvolu?“

„Co? No ano, samozřejmě.“

„Jak víš, že to byl zrovna můj otec?“

„Říkal mi to jeden z pirátů. Jmenoval ho Lin Chuo, to je přece jméno tvého otce!“

„Ale předtím jsi přece mého otce neznal!“

„Ani bych ho nepoznal. Byl zřízený k nepoznání, tvář rozbitou...“

„Takže to nemusel být on!“

„Ale všechno tomu odpovídá.“

Teng zalezl a uvažoval. Všechny argumenty, které řekl Sebastianovi, byly námitky Číňanovy, a co odpověděl, Tenga nijak nepřesvědčilo. Vrátil se k tomu večer, když měl Sebastiano lepší náladu a víc času.

„Bylo by možný, aby se ten pirát, co jsi se ho ptal, mýlil? Kde je ten člověk teď?“

„Zkusil mě napadnout. Musel jsem ho zabít.“

Teng dobře věděl, jak rychle Sebastiano zabíjí svoje nepřátele. Věděl taky, že pirát mohl ze strachu plácnout první jméno, které ho napadlo, a Sebastiano se při výslechu moc nemazlil.

„A co kdyby můj otec byl u pirátů ještě teď? Kdyby ho třeba zajali, aby jim sloužil?“

Sebastiano odpověděl uvážlivě a klidně: „Když jsi ke mně přišel a řekl mi o svém otci, zajímal jsem se o něho. Oznámil jsem, že ho hledám, byl jsem dokonce ochoten zaplatit za nějakou informaci – nikdo se neozval. Potom jsem se dozvěděl, že někde na ostrově Djambo mají zajatce a šel jsem tam. Tam mi ukázali jeho mrtvolu. Říkali, že to byl starý člověk, řezbář uměleckých předmětů. Myslím si, že to byl se vší pravděpodobností tvůj otec, Tengu.“

„Ale mohl to být někdo jiný! Mohl ses zmýlit nebo se mýlil ten pirát! Třeba je můj otec ještě pořád u těch lidí...“

„Dobře, pozeptám se ještě jednou. Ale moc nevěř na zázraky, Tengu. Už jsi příliš velký na to, abych ti lhal...“

Tak Teng odešel a v jeho mysli sílila představa, že jeho otec na něj někde v dálce čeká a záleží jen na pánech toho úlisného Číňana, co se s ním stane.

Sheltie Rabowski si s ničím starosti nedělal. Byl sirotek, jeho původ byl obestřen tajemstvím; přesně řečeno, o otci se nevědělo nic. Matka kromě něho vychovávala ještě tři dcery a jednoho syna, staršího o patnáct let. Zemřela, když Sheltiemu bylo pět let, a nechala ho na starost bratrovi, neboť sestry se o sebe postaraly samy. Alec Rabowski se rozhodl sehnat peníze rychle a bez námahy; odešel do nějaké války a tam ho zabili. Sheltieho odkázal kamarádovi, který ale za dva měsíce padl taky. Takže se o chlapce staral Bůh a freefighterská armáda.

Jejich péče byla taková, jaká mohla být: neumřel hlady a nikdy by ho nenapadlo, že mu něco v životě chybí. Dneska, v šestnácti a půl letech, vlastnil majetek, který se pohodlně vešel do vojenského pytle. Měl, co vyfasoval nebo mu to někdo věnoval darem. Dokonce ani v Costa Negře k ničemu nepřišel, ježto armáda byla nucena odejít bez kořisti. Zato bral život s veselou myslí, z ničeho si nic nedělal a považoval svět za permanentní zábavu. Život ho naučil přijít včas, když se vydávalo jídlo nebo něco fasovalo. Na ostatním mu moc nezáleželo.

Že pojede s Elliottem la Salem, svým velitelem, na výpravu do Tichomoří, ho naplnilo velkou radostí. Byl by jel na exkurzi i do pekla. Jeho přípravy na cestu se odbyly sbalením pytle.

Když se tak procházel po parku v Indiopolisu, přiběhl k němu velký kosmatý pes: „Hele, ty jedeš na tu výpravu na moře?“

„Jedu!“ pochlubil se Sheltie.

„Nepotřebuješ na tu akci dobrýho čokla?“

Sheltie se zasmál, slovo čokl mělo v hantýrce freefighterů dva významy. Obvykle znamenalo psa do boje, stejně jako se pro muže používá slovo chlap. Ale někdy znamenalo taky psa, ze kterého se udělá pečeně a kožešina se použije na nárameníky Everettova pluku.

„Třeba bych potřeboval. Ty o nějakým víš?“

„Já se ti dost nezamlouvám?“

Sheltie si ho prohlídl. Byl to hafan pořádný, měl silné tlapy jako vlk, při tom dobrácky vyhlížející hlavu se silnými čelistmi a svěšenýma ušima. Zřejmě čistokrevný kříženec, pouliční směs.

„Jestli myslíš, že jseš dobrej čokl...“

„Možná lepší než ty chlap!“

V tu chvíli ho Sheltie kopl do čenichu. Tedy o vlas, protože pes ho vzápětí chytil za kotník, taky o vlas. Podnikli oba pár bleskových útoků, kterým se vyhnuli, ale pes byl lepší; podařilo se mu dostat Sheltieho na zem a brzo už mu ležel na prsou a cenil na něj tesáky.

„No, zdá se, že jseš dobrej.“ usoudil Sheltie, „Ale nevypadáš! Je mi líto, ale já jsem si vždycky psa představoval jinak...“

„A jak? Mohl bych třeba... s tím něco udělat?“

„Především jsem si myslel, že bude mít postavené uši! Ne takhle legračně svěšené!“

„Pokud je to podstatnej problém, tak bys mi je musel seříznout! Nůž snad máš!“

„To ne! Radši je necháme, jak jsou. Vypadá to, že ti na tý cestě dost záleží...“

„Záleží. Hledám někoho, kdo by mě vzal.“

Sheltie ještě chvíli váhal. Ale myšlenka, že by měl psa, který by s ním chodil, ho lákala. „Jak se jmenuješ?“

„Barth. A žil jsem i mezi lidmi, neboj se!“

„To jsi už tak starý?“

„Budou mi tři roky. Dost na zkušenosti...“

Sheltie si uvědomil, že ho už delší chvíli drbe za ušima.

„Nojo! Tak dobře... tak tě teda vezmu. Nějak to dopadne...“

A pes Barth byl rád.

Na rozdíl od Sheltieho pocházela Tanya Wallerová ze slušné rodiny. Její otec byl technickým ředitelem v Kingtownských Přádelnách a Tkalcovnách, matka byla uměleckou návrhářkou, i když ve svém oboru nepracovala, majíce kromě Tanyi ještě syna Petra a malou holčičku Lucy. Nikdy v životě se nestalo, aby Tanya nedostala všechno, na co si vzpomněla, i když někdy po kratší výchovné diskusi. Také nyní jí přivážel otec pár drahých dárků, protože dovršila patnáct let a to bývá v životě jen jednou.

To bylo tak: patnáct měla ve čtvrtek. Otec Waller byl v tu dobu služebně v Iron-city, měl tam jednání v Ocelárnách. Dohodli se, že oslaví její narozeniny v sobotu, kdy je na to víc klidu, ačkoliv Tanya jako studentka gymnázia nedělala nic celý měsíc. Jenže, podařilo se mu zkrátit ta jednání a proti svému zvyku se vracel domů už ve čtvrtek v noci. Nebude-li Tanya spát, dostane svoje dárky ještě dnes, ve svůj slavný den. Když už spát bude, uvidí je ráno, jen co se probudí. Pan Waller se už těšil.

A tak přijel k domu krátce před půlnocí. Trochu ho zarazilo, že celý dům byl rozsvícen jako maják, otevřenými okny vřeštěla moderní hudba. V tiché vilové čtvrti to nebývalo zvykem, ale jen ať se sousedé dozvědí, že slečně Tanye nadešel slavný den! Možná si pozvala pár kamarádů a oslavuje s nimi. Konečně, proč ne?

Dveře byly samozřejmě otevřené. Tanya snad nikdy nepochopí, že dveře je třeba zamykat. Zlodějů není mnoho, ale jsou. Otec Waller vstoupil do předsíně, odložil dárky na lavici a zouval se. Vůbec se nedivil, že ho v tom randálu zevnitř nikdo neslyší.

Vtom se otevřely dveře. Stála v nich dívka, zřejmě některá z kamarádek, a mírně se kymácela, zjevně opilostí. Byla docela nahá, po celém těle pomalovaná nějakými klikyháky a na hlavě jí zůstalo jenom pár pruhů vlasů. Blbě se na něj zazubila a pak mu padla do náruče.

„Hele, tys přišel?“ zeptala se, „To je dost! Naši kluci jsou úplně vodvařený. Jdem na to?“

Pan Waller ji odložil. Otevřenými dveřmi zíral na spoušť, která se rozprostřela v jeho přepychovém bytě: všude rozházené součásti oděvů, zbytky jídla zašlapané do koberce, skvrny od alkoholu, prázdné láhve. A mezi tím se neúnavně milovalo několik párů mladých. Další potom obsadili lůžka v ložnici rodičů i dětí, pohovky, koupelnu... zkrátka všude, kde bylo trochu místa. A všichni byli takhle zvláštně upravení.

„Hele, přišli hosti!“ oznámila dívka, která ho uvítala, „Novej chlap...“

Mladí mu věnovali pozornost zhruba takovou, jako kdyby vstoupil pes. Pán domu se chvíli tiše vzpamatovával a vzbouzel se v něm vztek.

„Kde je Tanya?“ zeptal se, „Kde je?“

„Tady... tady někde byla...“ sdělila a udělala zmatený kruh kolem, „To je správný – nejdřív hostitelku! Je jí dneska patnáct, víš?“

„Vím, moc dobře!“ odsekl a hledal.

„Až bude mně patnáct, taky mi udělají takovej mejdan! Kluci mi slíbili, že takovej kolotoč jsem ještě nezažila...“

Pan Waller měl chuť jí dát facku, ale potom se rozhodl nechat si to pro svoji dceru. Pořád ještě ji nenašel; taky ji nebylo lehké poznat, ježto všecky dívky byly takhle zvláštně ostříhané a pomalované. Kluci ostatně taky.

Zřejmě jeho nápadný zjev, protože byl jediný oblečen, vyvolal přece jen trochu zájmu. Neboť se objevila samotná paní domu, slečna Tanya. Taky nahá, s tělem dokonale vyholeným a hlavou hladkou jako vajíčko. Smála se a padla mu kolem krku.

„Jé, tati, ty ses vrátil? To je fajn!“

Pan Waller nenahlížel, že by to bylo zrovna moc fajn. Naopak ji hodlal začít trestat, ale Tanya se nenechala odradit: „Hele, tohle všecko jsou mí kamarádi a kamarádky! Kdybys věděl, co mi všecko udělali! Nejdřív ze mě udělali dort, víš, jak se to dělá, ne? A pak mi všichni kluci gratulovali. Taky podívej, nezbyl mi ani vlásek...“

„Jak se provádí taková gratulace?“

„No, nejdřív se s tebou pomazlí a pak si za to ustřihne proužek vlasů...“

„Ty jsi spala se všemi, co tu jsou?“

„No jasně... kluci jsou moc milí!“

Waller se překvapeně rozhlížel. Zdálo se mu, že těch kluků je tu přece jen trochu moc.

„Snad jsi věděl, že nejsem panna,“ řekla Tanya se smíchem, „Je pravda, že něco takovýho jsem ještě nehrála, ale je to fajn...“

O Wallera se pokusil další záchvat. Jak se tak rozhlížel kolem sebe, spatřil, že jedním ze spících okolo je jeho syn Petr. Pro toho se takovéhle zábavy ještě vůbec nehodily, takže se pokusil ho zvednout a probudit. Nešlo to, chlapec byl úplně vláčný.

„Ten se nalil,“ smála se Tanya, „Nediv se, měl spoustu práce! Holky ho používaly jako kadeřníka a všelijak si s ním hrály...“

Pan Waller lapal po dechu.

Tanya zatím zjistila, že jedna dívka je pozoruje. I když nebyla starší než ona, zdálo se, že je mnohem inteligentnější. Kromě toho jediná byla ne sice střízlivá, ale aspoň při smyslech.

„Jo, tati, tohle je Sheilla. Čarodějka, moje velitelka. To jsem ti ještě neřekla, vybrali mě do expedice! Ona to zařídila...“

Waller zíral na čarodějku dost vyjeveně. Ona si ho prohlížela a její modré oči ho zkoumaly jako rentgen. Ale usmívala se.

„Tvoje dcera je velice inteligentní!“ zapředla.

„Vidíš tati, a ty pořád říkáš, že jsem pitomá!“ vyhodnotila se Tanya, „Hele, Sheillu bys měl za odměnu projet! Má to ráda a z kluků na ni nikdo pořádně nestačí...“

Sheilla se usmívala, jako kdyby jí ta představa vůbec nevadila.

Pan Waller se zděsil. „Já?“ rozkřikl se, „Já a taková... co si to vůbec myslíš? Jak se opovažuješ...? Jak ses mohla opovážit něco takovýho... v mém domě?“

„Ale tati!“ řekla Tanya překvapeně, „Přece všecky holky slaví svoje narozeniny!“

A pan Waller už nevydržel. V obýváku měl na stěně všelijaké zbraně, taky bič na psy; strhl ho a vší silou švihl svou dceru do obličeje. Tanya vykřikla, ale on bil dál; Tanya couvla z dosahu a tak z nedostatku cíle praštil taky Sheillu, která se pořád potměšile usmívala.

To padla kosa na kámen. Sheilla měla vrozenou resistenci vůči bolesti a být bita ji vzrušovalo. Rozesmála se nahlas a všelijak se nakrucovala, aby ji karabáč lépe zasáhl. Toho si všimli ostatní, kteří už taky postřehli, že se něco děje.

„Děvko! Mrcho! Čubko!“ soptil Waller a tloukl kolem sebe, padni komu padni. Mladí si našli novou zábavu, skvělou jako vždycky: skákali mu do rány a vřeštěli nadšením, když je zasáhl.

„Ven!“ řval Waller a mlátil kolem sebe bičem, „Ven, vy dobytku! Vy děvky, vy prasata!“

Vyhrnuli se ven, ale smáli se při tom. Zdálo se jim zábavné být vyhnáni uprostřed noci do města, nazí a opilí. Taky čarodějka, která vydržela nejvíc, se chystala odejít.

„Tati!“ vřískala Tanya, „Jsou to přece moji hosté! Kamarádi!“

„Tak táhni taky! Mám dceru kurvu... ne, už nemám žádnou dceru! Táhni ven, ty děvko!“

Tanya vypadla; přesně řečeno, vyprovodil ji koncem karabáče. Venku se jí ujala Sheilla a něco jí povídala, jak se zdálo se smíchem. Pak všichni odtáhli pryč a zpívali při tom.

Zůstal tu jenom zcela bezvládný Petr, a pak spoušť všude kolem. Waller ještě chvíli jako smyslu zbavený třískal do všeho, co mu přišlo do rány. Pak našel pár součástek intimního prádla, těžko říct, které dívky, a vztekem to rozerval na kousky. A pak si sedl doprostřed toho nepořádku a rozplakal se.

Ráno bývá moudřejší večera; taky toho dne přišlo a přineslo střízlivější myšlenky. Waller se především zajímal, kam se jeho dcera ztratila. Mezitím se vrátila paní Wallerová; odešla i s menší dcerou k příbuzným, aby mladí nebyli rušeni při zábavě. Samozřejmě netušila, co se tu bude dít, a dala se do pláče. Taky se probral Petr, koukal divně a tvrdil, že večer to byla skvělá legrace. Waller mu dal domácí vězení a zakázal televizi i počítač.

Do oběda se Tanya nevrátila, do večera taky ne. To už paní Wallerová měla strach a domlouvala manželovi, aby něco udělal. Konec konců, nic tak hrozného se nestalo! Dneska ty děti mají všelijaké zábavy a některé kamarádky už toho mají za sebou víc. Jistě Tanyu, tu hodnou holčičku, ozdobu rodiny, jenom svedly, a ona toho teď lituje! To jistě ta čarodějka... přece každý ví, jaké jsou čarodějky!

Tanya se nevrátila ani v noci, ani ráno. To už byla sobota a když se Waller opatrně ptal kamarádů, většinou soudili, že se mladí vypravili na některou chatu v okolí.

„Nic si z toho nedělej!“ řekl mu prokurista firmy, „Ta naše káča už vůbec nechodí domů, ani se vyspat! Když náhodou přijde, nacpe se k prasknutí, zbytek jídla zabalí do zásoby a zas ji měsíc nevidíme...“

„Kolik jí už je?“ ptal se Waller. Kolegovu dceru si nejasně pamatoval, když nosila copánky a on jí kupoval lízátka.

„Bude jí sedmnáct. Taky študuje...“

„Hm... a jde jí to?“

„Jak jim to může nejít? Hlavu jí strčí do té mašiny, spustí magneťák a za půl hodiny má naučeno. Od té doby, co vymysleli Wallis, nemá už vzdělání žádnou cenu. Teď ho má každý...“

„Představ si, že mi řekla, že chce jet na tu bláznivou expedici do Tichomoří! Prý ji vybrali... co myslíš, je to pravda?“

„Docela možný! Jestli o tom rozhoduje Roger Monroes, tak klidně. Tvoje Tanya je hezká...“

„Monroes? Myslíš, že by s ní mohl...?“

„Docela jistě. Roger nenechá na pokoji žádnou holku, tak si nemysli, že ta tvá by mu utekla. A bojím se, že jí by to vůbec nebylo proti mysli, jak o ní mluvíš.“

Waller se zděsil. Spřádal plány, jak najít své nešťastné dítě, a nevěděl.

„Heleď, jestli se neobjeví do pondělka, tak se zkus podívat na universitu. Budeš asi muset mluvit s tou Sheillou. Ta tam je...“

Chtěj nechtěj, vypravil se Waller v pondělí za Sheillou. Bylo to maximálně trapné. Nevěděl, jak se Sheilla jmenuje a musel ji popisovat. Studenti a pracovníci university chodili všichni v krátkých bílých tunikách, hlavy měli oholené a tvářili se povzneseně. Waller měl pocit, že si z něho dělají blázna. Nakonec ho pustili k Sheille, byla v laboratoři a něco tam bublalo, vřelo a smrdělo. Sheilla měla taky bílou tuniku, hlava se jí leskla a oči vypadaly posměšně.

„Ano, já vím!“ řekla, „Je mi líto, že Tanya se nechce vrátit domů. Ale jednal jsi s ní velice nepřívětivě, to snad uznáš...“

Waller už byl naprosto defenzívní. „Unáhlil jsem se!“ přiznal zkroušeně, „Nechtěl jsem jí ublížit, ale v té chvíli... přece jenom jsem měl o jejích způsobech lepší mínění!“

„Tanya říká, že už domů nepůjde. Dobu do odjezdu stráví někde u kamarádů.“

„Ona chce opravdu odjet?“

„Dostala možnost. Je to šikovná laborantka a já ji potřebuji.“

Sheilla mluvila přísně. Waller sklopil oči a v rozpacích si prohlížel rituální tetování na jejích nohou.

„A co tak důležitého děláte?“

„Třeba teď? Tohle bude preparát, který zajistí lidem dobrou náladu. I tobě, jestli to potřebuješ. Nevypadáš moc dobře...“

„Nějaké jedy?“

„Každý lék je současně jedem.“

Možnost, že by Waller o čemkoliv přesvědčil čarodějku, předem zamítl. Diskuse byla příliš ožehavá.

„Chtěl bych, aby se Tanya vrátila domů!“

„Věřím. Jenže, momentálně získala místo v ubytovně. Sám lord kancléř se přimluvil...“

„Kdo?“ zesinal Waller.

„Roger Monroes.“ vysmívala se Sheilla.

„Tak Roger! To znamená, že mu neunikla... lord Roger znamená morální zkázu pro každou dívku, se kterou se vyspí!“

„Nepřeháněj. Lord Roger je velmi příjemný a inteligentní mladý muž a například já se vůbec necítím být morálně zkažená.“

„Úplně stačí, když to cítí jiní!“ vykřikl Waller zoufale. Z těch jejích chytrých modrých očí se mu dělalo špatně.

I teď se laskavě usmívala. „Nepopírám, že mám vlastní morálku, která mi nebrání užívat rozkoší života. Tvoje dcera, pokud vím, toto pojetí morálky schvaluje bez výhrad. Myslím, že bys byl šťastnější, kdybys dokázal užívat života a netrápit se nad věcmi, které nemůžeš změnit!“

„Já chápu, co tím myslíš!“ řekl sklesle, „Ty mi moji dceru nevrátíš a ona sama se taky nevrátí. Příliš jsem ji rozmazlil... vždycky jsem jí všechno dovolil, dal jí, co si přála a nic jí neodepřel. Teď si to bere sama... a dokud ona sama nedostane rozum, nevrátí se!“

„Obávám se, že ne.“

„Tak... ji aspoň pozdravuj!“

Přímo se vyplížil; musel se držet stěny, aby nevrávoral. Jako kdyby na něho znenadání padla celá tíha tohoto světa...

Enkra Weston se vracíval domů velmi pozdě. Přípravy na expedici byly složité a vyžadovaly značné úsilí. A přesto, když se vrátil, oznámil mu velitel stráže Ronny dvě návštěvy.

Ta první byl krásný veliký lišák, rezavý a bílý, s černýma nohama a bílou špičkou oháňky. „Jmenuji se Semmi a posílá mne moje matka. Ve Francii jsi jí zachránil život...“

„Cože, Sindy? Už jsem ji neviděl... jak se jí daří?“

„Posílá mne za tebou. Myslí si, že bych ti mohl být užitečný na tvé daleké cestě...“

„Myslím, že lišku s sebou ještě nemám... dobře, vezmu tě. Ale nepočítej s velkým pohodlím! Spíš s námahou a nebezpečím!“

„Ještě jsem neviděl lišku, která by dávala přednost povalování před dobrodružstvím!“

„Jak říkám, vezmu tě. Ale mám podmínku: musíš si sehnat družku. Znáš, co je to princip Noemovy archy?“

„Po páru od každého stvoření?“

„Správně, jsi vzdělaný! Takže si vezmeš s sebou lišku, která v tobě nalezne zalíbení. A smíříš se s tím, že možná... najdeš nový domov. Nebo aspoň někdo z tvých dětí.“

Semmi mu olízl ruku. „Uvidíš, nebudeš litovat! My lišky jsme chytré a užitečné!“ Aby to dokázal, hned se vecpal do křesla Enkrovi za záda a sledoval tu druhou návštěvu.

Tou byl mládenec, vysoký a štíhlý, s tmavou zachmuřenou tváří a bělošsky ostříhanými vlasy. Oblečený v riflích, vojenské košili a kanadách a s dlouhým karabáčem ze spletených pruhů kůže.

„Říkají mi Falko. Sebastiano Mendoza slíbil, že mne doporučí.“

„Zatím mi nic neříkal, ale Sebastianovo slovo je pro mne velmi závažné. Co žádáš?“

„Slyšel jsem, že jedeš na konec světa; a možná ještě dál. Dál, než sahá lidská moc.“

„Ano, to je pravda.“

„Je na mne vydán zatykač nejen v několika státech, ale taky Interpolem. Na tomto světě už není místo, kde bych mohl žít.“

Enkra mu pokynul, aby se posadil. Falko místo přijal a lišáka, který si ho přišel očichat, nejen pohladil, ale vzal si ho na klín. Na Semmim bylo vidět, že se mu návštěvník zamlouvá.

„Povídej, co jsi vykonal!“

„Byl jsem v Evropě jako turista. V jedné krčmě v Makarské jsem poznal dívku. Tančili jsme spolu. Oslavovala šestnácté narozeniny a to, že druhý den odlétá na zábavní cestu do Egypta. Zavezl jsem ji na letiště. Nespali jsme spolu, byla Evropanka a ještě příliš mladá. Ale políbila mne na rozloučenou a slíbila z Egypta poslat pohlednici. Čtyřiadvacet hodin na to byla mrtvá.“

„Letecká katastrofa?“

„V letadle byla bomba. Pilotovi se podařilo přistát v Limassolu na Kypru, ale letadlo začalo hořet. Zahynulo šest lidí, ona mezi nimi. V místní nemocnici. Ohořelo jí šedesát procent kůže. Trápila se ještě víc než osm hodin.“

„Co jsi udělal?“

Falko zvedl svůj karabáč. „Ten bič je spletený ze šesti pruhů kůže. Každý pruh pochází z jednoho člověka. Náčelníka teroristické skupiny, jeho dvou zástupců a tří mužů, kteří tu bombu vyrobili a položili do letadla. Chytil jsem je živé a kůži z nich stahoval. Trvalo jim dlouho, než zemřeli.“

Enkra překvapeně vydechl, ale zněl v tom víc obdiv než hrůza nebo pohoršení.

„Takové činy lidé neodpouštějí. Po mé stopě jde policie i ta organizace. Kromě těch šesti jsem musel zabít i některé jiné, co se připletli do cesty. Ale ty jsem šetřil, zabil jsem je rychle.“

„Rozumím ti, Falko. Ano, zasloužíš si, abys šel se mnou. Jsi čestný muž a tvoje pomsta byla oprávněná a ušlechtilá.“

Enkra mu podal ruku a Falko ji stiskl. Tím Enkra přijímal na sebe záruku za jeho beztrestnost na území Arminu.

„Jeď do Indiopolisu. Je tam Sebastiano, ten už ti dá práci. A dávej bacha na lidi od konkurence, asi po tobě půjdou...“

„Těch šmejdů se nebojím víc než komárů. Dám ti jejich hlavy na míse, když budeš chtít...“

„Není třeba. Ostatně, je to tvůj boj. Policie tě otravovat nebude, za to ručím.“

„Díky, princi! Věděl jsem, že mi pomůžeš.“

Ronny vyprovodil Falka ven, pak se vrátil k Enkrovi a lišákovi.

„Ten Falko je pěknej řízek,“ prohlásil, „Když na tebe čekal, předváděl nám, co umí s bičem. Zasáhne minci v letu a špičkou podřízne člověka jako šavlí...“

„Tušil jsem to. Příjemný chlapec! Mělo by takových být víc...“

Roger Monroes byl upozorněn, že stráže chytily v laboratořích university tři muže. Dva byli strážci, třetí zřejmě odborník, protože než ho dostali, stačil prozkoumat a ofotografovat řadu přísně střežených tajemství. Trojici drželi v poutech ve sklepení university. Než Roger přišel, vyslechli je a srovnali se záznamy počítače tajné služby.

„Ti dva jsou zřejmě obyčejní pohůnci,“ hlásil Rogerovi Tinny d°Archer, obvykle s hlavou zářící rudými kadeřemi, ale teď jako na universitě ostříhaný a v bílé tunice. „Podle výpovědi Brazilec Manuel Ribeira a Korejec Kon-Sok. O žádném z nich nejsou záznamy. Zřejmě pracovali jenom ve zločineckých kruzích...“

„Řekli na sebe něco?“

„Běžná práce. Dělali tělesnou stráž, někoho zmlátili, někoho i zabili. Nic velkého.“

„Viděli něco?“

„Zdá se, že ano, ale nic z toho nechápou. Nejsou to žádné otevřené hlavy!“

„Přesto. Mohli by je nějak donutit mluvit. Vědí toho málo, ale příliš, aby to směli přežít.“

Roger si přišel ty dva prohlédnout. Přestože byli v poutech, hlídali je čtyři strážní.

„Jsou dost nebezpeční,“ řekl Tinny, „Kladli odpor při zatýkání. Ten Korejec je zkušený v taekwon-do a Brazilec umí capoeiru. Francoise poznamenal břitvou dost škaredě...“

„Jo břitvou!“ řekl Roger zamyšleně, „Inu což... vygumovat!“

„Ty hajzle!“ zasyčel Brazilec, „Jestli se odtud dostanu, podříznu ti krk, srabe!“

Korejec mlčel. Jeden ze strážců mu přiložil na spánky elektrody a zapnul proud. Korejec sebou škubl, zařval bolestí, pak klesl. Svlékli mu pouta a odnesli ho do sousední učebny.

„Co to s ním děláte? Co s námi bude?“

„Nedělej si starosti...“ řekl Roger laskavě.

Řval, když mu připínali elektrody. Když jím projel proud, vykřikl a když přišel k sobě, začal žvatlat jako malé dítě.

Roger přešel do sousedního sklepení. Tam seděl na zemi muž s pouty na rukou. Taky jeho hlídali, i když se nerval.

Tinny d°Archer o něm měl několik listů.

„Hubert Reinisch, původem z Kolína nad Rýnem. Doktor přírodních věd, profesor na universitě v Cincinnatti, potom v San Franciscu. Autor několika skvělých odborných publikací. Kandidát na Nobelovu cenu za fyziku před šesti lety...“

„Ach Bože!“ vydechl Roger.

Doktor Reinisch mlčel a nereagoval.

„V rámci kandidatury na Nobelovu cenu se bohužel ukázalo, že tu práci neudělal tak docela on sám. Použil prací svých žáků... no, přesněji je dost sprostě okradl. Byl z toho skandál a byl nucen odejít z university. Pracoval jako expert NASA, pak... po dalším skandálu odešel asi do některé tajné služby. Jednou pracoval taky jako vládní expert. Před rokem se jeho stopa ztratila, až se objevil tady.“

„Po čem šel?“

„Lejzrové zbraně, vrhače silových polí, taky plazmový oheň, horký i studený. Zjistil toho dost, aby mohl... něco použít.“

„Pro koho pracoval?“

„Pro Američany, samozřejmě. Vojenskou rozvědku, ne CIA...“

Roger pozoroval tvář doktora Reinische. Byla docela vyrovnaná, klidná a netečná. Zřejmě se naučil dokonale ovládat. Taky dobře věděl, že ho nečeká nic pěkného.

„No, to je věc! Nikdy by mě nenapadlo, že pošlu lámat kámen kandidáta Nobelovy ceny! Zničit takový mozek...“

„Chceš ho nechat běžet? Je nebezpečný!“ řekl důrazně Tinny, „Tím víc, že ví, po čem jde!“

„Nemůžeme ho nechat! Dokonce uvažuju o tom ho zlikvidovat!“

„Taky se k tomu přikláním!“

Reinisch na chvíli pohnul očima. Ale Roger si toho povšiml.

„Co se mnou chcete udělat? Je pravda, že používáte nějakou techniku... vymytí mozku? Že se z člověka stane dítě ve chvíli zrození a potom... idiot?“

„Pracovník na manuální práci.“ řekl Roger.

„Ach...“ řekl doktor Reinisch a zmlkl. Z očí se mu kutálely slzy, ale neříkal nic.

„Nechat žít tě nemůžeme,“ řekl Tinny, „To musíš přece chápat. Jsi příliš nebezpečný...“

„Vím.“ řekl sklesle doktor.

„Je docela zajímavé, jak bude takový skvělý mozek pracovat potom,“ řekl Roger, „Poznamenej si, Tinny: po zásahu pravidelně sledovat. Taky záznamy testů inteligence. V případě, že přesáhne toleranční mez, izolovat a střežit, případně zlikvidovat...“

„Ne!“ vykřikl doktor Reinisch, „Proboha, ne!“

Nevšímali si ho víc než pokusného zvířete.

„Elektrody!“ nařídil Roger.

„Ne!“ zařval Reinisch. Pak se jeho hlas změnil v nejasné dětské žvatlání...

Rezident Allan Stafford se tvářil povážlivě. Jeho podřízení se tvářili spíš vylekaně.

„Shrnu situaci. Zdá se, že okolnosti se stávají nebezpečnými! Princ shromažďuje na tu cestu nebezpečná individua, v některých případech přímo zločince. Vyzbrojuje je zbraněmi, jaké nemá nikdo z potenciálních konkurentů. Připravuje se na akci dalekosáhlého významu.“

Muži mlčeli a chvěli se.

„Poslední zpráva je, že v trestanecké kolonii se objevili noví lidé. Se zásahy do mozku. Mezi nimi také doktor Reinisch, ten, kterého propustili pro nespolehlivost z vojenské tajné služby. Pro koho pracoval, ani my nevíme, ale podezírám druhou stranu!“

„Udělali z něj idiota?“ ptal se někdo.

„Jako ze všech ostatních. Láme tam kámen.“

Nikomu z přítomných ta perspektiva nebyla nijak příjemná. Mohlo se to snadno stát i jim.

„Jak dopadly konzultace ve Washingtonu?“ zeptal se kdosi, aby dal jednání nový směr.

„Přijali moje návrhy. Dostanete nového šéfa, pánové. Já dostal za úkol zorganizovat expedici, která bude sledovat princovu loď, kamkoliv se vydá. Nevíme, co chce dělat, ale chceme být přitom.“

„Stejným způsobem?“

„Dokonce do té míry, že naši loď vybaví i pohonem na plachty!“ usmál se Allan, „Někteří naši experti se domnívají, že to má nějaký význam. Zkrátka, půjdeme za ním...“

„A když opravdu... půjde někam jinam?“

„Až se vrátím, řeknu ti to. Jestli se ovšem vrátím. A jestli se taky vrátí on...“

„Jejich tisk mluví o zábavní cestě!“

„Jestli ano, tak si aspoň užiju jednou za život příjemnou dovolenou. Můžete mi závidět, pánové, chcete-li.“

Ale nebyl nikdo, kdo by mu záviděl.

Errata:

30.05.2021 11:48