K Enkrově cti je třeba říct, že vyslechl ty příkazy, aniž by hnul brvou. Naopak podařilo se mu zatvářit, že oceňuje admirálovu prozíravost: „Jaká je minimální dávka jídla pro důstojníky?“

„O tom rozhoduje velitel, pane!“

Enkra vstal. „Dobře. Zjistím situaci a pak rozhodnu. Pozvu tě na poradu, až ji svolám!“

Admirál se jenom uklonil.

Nejdřív ovšem Enkra svolal svoje náčelníky.

„Tak pánové, situace je jasná!“ řekl, když jim přeříkal admirálovy příkazy, „Zřejmě je mezi našimi hosty rozšířeným zvykem nemazlit se ani s vlastními vojáky, natož pak s nějakými vesničany. Vojákům snižují příděly na záchovnou dávku, to jest aby nezemřeli hlady. Nemocné nechávají hlady umřít bez zaváhání a vážně nemocné hned střílejí. Zřejmě dochází i k případům kanibalismu, jinak by to nezakazovali. Nedivím se, že vojáci k nám nemají a těžko budou mít jakoukoliv důvěru. Jsme teď jejich páni, budeme je mořit hlady a střílet v případě, že budou podezřelí z nebezpečného onemocnění...“

„Měli bychom jim vysvětlit, že se situace změnila!“ řekl Kurt, „Snad to pochopí...“

„Zatím jsme se pokoušeli vysvětlit jim ledacos a nezdálo se, že by něco pochopili,“ řekl na to Sebastiano, „Zřejmě za celou dobu pobytu v té armádě jim nikdo nic nevysvětloval, ale rovnou je mlátil po hubě a neposlušné střílel. Čekají to i od nás...“

„V každém případě budeme mít starosti, než je nakrmíme! Snížíme dávky jídla, to by jim nemělo tak moc vadit. Ale rozhodně nikoho nebudeme trápit hladem! Přemýšlejte, jakým způsobem získat nějaké potraviny z místních zdrojů! Kdo bude mít nějaký nápad, okamžitě to ohlásí...“

Cvrček zvedl ruku a všichni se rozesmáli.

„Nemyslel jsem hned – až budeš mít nápad!“

„No, já právě mám! Chytat ryby. V moři jich je spousta...“

„Dobře, ale... jak je chceš lovit?“

„To je jedno, třeba harpunou! Pod vodou neprší a počasí tam není tak zlé. Jestli jsou vojáci jako muži ze Šťastných ostrovů, mohli by být dobří plavci a rybáři...“

„Souhlasím. Vzal by sis to na starost... ještě s někým?“

„Třeba já!“ povzdychl si Sebastiano, „Někdo musí na toho skrčka dohlídnout, aby nedělal samý blbosti! Ještě by ho něco sežralo!“

„Kdo je u tebe skrček?“ vyskočil Cvrček.

„Já vím, že jsi vyrostl o dva cenťáčky!“ mávl rukou Sebastiano, „Ale to nic nemění na tom, že jseš pořád zkurvenej trpaslík!“

Enkra zarazil hádku: „Dobře, Cvrček a Sebastiano se pokusí rybařit, i za tohohle počasí. Vyberte na to pořádný chlapy a trochu je zcivilizujte! Kdo nebude poslouchat, srovnejte ho jak zaslouží, divit se tomu nebude. Ale dál: bezpodmínečně je třeba zajistit opravu baráků, i takhle za deště! Jestli jim bude pršet na hlavu, musejí onemocnět...“

„Kde vezmeme materiál na opravy?“

„To bohužel nevím. Zřejmě v lese, pokácíme ty zdejší pitomé palmy a naděláme dřevo. Zkusíme, jestli listy palem mohou sloužit jako střešní krytina. Domorodci mají zkušenosti, musíme s nimi mluvit. Jackie, je to důležitá věc, tak bych tě rád požádal...“

„Dobře, provedu průzkum.“

„Dál: zdravotní služba. Asthro, to je tvoje a moje záležitost. Vím, jak se asi dívají vojáci na jakékoliv lékařské zásahy. Nebudou se chtít za žádnou cenu přiznat k nemoci. Budeš je muset... no, přinutit. Nejdřív ze všeho zdravotní čaj. Pokud bude potřeba, použiješ jakékoliv prostředky, od hypnózy po Oheň.“

„Rozumím.“ řekla Asthra.

„Chtěl jsem, abys šla se mnou do vesnice domorodců, ale myslím, že prohlídka vojáků je důležitější. Nevíme nic o povaze nemocí, před kterými varují rozkazy. Budeme to muset zjistit sami, vojáci nebudou chtít o těch věcech mluvit. Tak to zkus; do vesnice si vezmu Sheillu.“

„Sheillu bych potřeboval já!“ řekl Cvrček, „Mám obavy, že budeme potřebovat ošetření při tom rybolovu. Možná dost často...“

„Proč myslíš?“

„No... ony ty zdejší zvířata jsou pěkný potvory! Vlízt mezi ně do vody by mohlo znamenat zranění každou chvíli...“

„Dobře. Vezmu s sebou Jennie, ta taky umí pracovat s Ohněm. Já taky trochu umím, tak doufám, že se to zvládne. Rogere, ty si vezmeš na starost velení tady na základně. Pokusíte se domluvit jak s admirálem Kidžim, tak ostatními důstojníky. Admirál už je nalomenej, bude dobře přivést ho co nejdřív k rozumu. Miku, byl bych rád, kdyby sis to vzal za svůj hlavní úkol...“

„Dobře, pokusím se...“

„Takže – má ještě někdo něco?“

Z vyšších velitelů už nikdo připomínky neměl; ale zezadu se ozval Sting, který úspěšným zásahem získal právo počítat se mezi náčelníky: „Ještě se nerozhodlo o těch hlídkách proti divokým zvířatům! Já bych to zajistil...“

„Co máš na mysli?“

„Jestli se v rozkazech počítá s ochranou, pak to není zbytečný. Známe vodní příšery, opeřenou stíhačku, Sheltieho draka. Pochybuju, že by to bylo všechno. Zatím nás ještě nic nenapadlo, ale až to přijde, bude pozdě. Takže navrhuju hlídky...“

„A sám si je chceš vzít na starost, co?“

„No, zkusil bych to. Střílím dobře!“

„Dobrá Stingu,“ řekl Enkra po chvíli přemýšlení, „Dáme ti možnost. Budeš velet hlídkám...“

S tím výsledkem se rozešli a každý hned začal plnit zadaný úkol. Docela s potěšením, všechno bylo lepší než nečinnost, a té si od začátku tajfunu užili až dost. Kromě toho měli nepříjemný pocit lidí sedících na sopce a čekajících, kdy to bouchne; práce byla možností, jak na vše zapomenout.

Enkra to měl nejjednodušší: vybral si svůj tým a vydal se s ním do vesnice. Protože lilo jako z konve a veškeré oblečení bylo okamžitě naskrz promočené, šli většinou nazí; zabalené měli jen některé věci, které nesli s sebou. A když už byli venku, nezamířili hned k vesnici, ale Enkra si přál nejdřív se podívat na ukořistěné lodi.

Pohled na přístav mu rozhodně nedělal radost. Arabella a uhelná loď zatím přežívaly dobře, byly řádně zakotveny a tajfun jim neublížil. Ale chudák minonoska se potopila na místě, na kterém kotvila; bylo tu mělko, takže jí zatím trčela z vody celá palubní nástavba. Ještě hůř dopadl dělový člun majora Sakady, který bouře zřejmě odnesla na širé moře; co tam s ním udělala, Bůh suď. Stejně tak zmizely lehké čluny, kromě jednoho; tím tajfun třískl o břeh a rozlomil ho napolovic. Doposavad tam ležel.

„No, bezva.“ řekl Enkra.

„Myslíš na Liberty, co?“ ptal se ho Diego.

„Je dobře schovaná,“ potřásl Enkra hlavou, „Snad by se jí nic nemělo stát. Ale kdoví, co na ní zas ulítne při takový bouři...“

„Frenn a Elliott nejsou pitomci. Poradí si, už nějakou bouřku zažili...“

„No, však já jim věřím!“

Z přístavu se vydali k vesnici; zjistili, že ostrov je jedno bahnisko a z něho nejhorší bývalá cesta, kudy se nedalo projít, aniž by se člověk nosem důvěrně neseznámil s matičkou zemí. Při prvních pádech se ještě docela bavili, ale pak se rozhodli jít radši džunglí. Nebylo to o moc lepší; bouře orvala listí na křoví a polámala větve podivných místních palem, sem tam urvala korunu palmy, jako kdyby zlomila párátko. Ale ve své většině se vegetace držela překvapivě dobře, palmy se ve větru pružně prohýbaly a při tom podivně sténaly, jako by cítily lidskou bolest.

Cesta z posádky do vesnice trvala za běžného počasí půl hodiny procházkovým krokem nebo pět minut džípem. Teď ji přískoky od palmy k palmě šli víc než čtyři hodiny. A všichni, včetně nezdolného Enkry byli vyčerpáni a unaveni tak, že měli chuť sebou praštit a nehnout se, ať tu třeba pojdou vysílením. Vlastně jenom pohled na ty chatrče jim dal sílu ještě něco dělat.

Většina chatrčí zůstala prozatím stát. Chvála Bohu a velmi jednoduché konstrukci, která kromě vyřezávaných a pomalovaných opěrných trámů připomínala ze všeho nejvíc kupu roští. Jenom dvě, u kterých povolily ty hlavní trámy, se sesypaly a byly teď kupou roští doopravdy, ale ty obyvatelé opustili a uchýlili se k sousedům, kteří jim pomohli skutečně velmi laskavě.

Už u první chatrče pochopili, jakým že způsobem domorodci přežívají tajfuny. Všichni lidé v chatrči, ženy, děti, starci i domácí zvířectvo byli natlačeni k sobě na jedné veliké palandě, pod stropem z palmových listů. Možná ten strop nějakou dobu bránil dešti, ale teď už byl skrz naskrz promáčen a nebránil ničemu. Ti lidé se hřáli jeden druhého; co jedli, nebylo jasné, protože nikde nebylo žádné jídlo vidět.

Když Enkra vstoupil do chatrče a rozhlížel se, domorodce upozornila jejich zvířata, zvláště ti obludní psi. Jeden z nich dokonce seskočil dolů s palandy a opatrně si šel k Enkrovi čichnout, vrtěl ocasem a tvářil se přívětivě, ale netroufal si moc blízko. Enkra na něj promluvil vlídně, ale když k němu natáhl ruku, pes se vylekal a utekl. Zřejmě tu s cizími lidmi nebyly dobré zkušenosti.

„Buďte zdrávi!“ řekl Enkra, „Mluví tady někdo japonsky?“

Při zvuku jeho hlasu se na něj lidé dívali, ale nikdo nic neřekl, jenom nějaké malé děcko začalo kňourat. Enkra promluvil ještě řečí domorodců ze Šťastných ostrovů, ale nezdálo se, že by mu někdo rozuměl. Tak se vrátil k japonštině, která přece jen byla úředním jazykem.

„Jsem lékař! Přišel jsem vám pomoci, protože se domnívám, že to potřebujete. Také moji kamarádi jsou lékaři, kromě jiného. Prohlédneme vás a bude-li to třeba, i vyléčíme, máme k tomu prostředky. Nebojte se nás, nechceme vám nijak ublížit...“

Jestli jeho prohlášení vyvolalo u obyvatel nějakou reakci, dokázali to velmi dobře utajit. Leželi nehybně a pozorovali ho černýma očima.

„Předpokládám, že máte hlad! Přinesli jsme jídlo. Není ho moc, ale myslím, že by vám mohlo pomoci! Masové konzervy a rýži. Pokusíme se zapálit oheň a uvařit něco, co by vám mohlo přijít k chuti; jak vidíte, venku už se konají přípravy. No, kdo chce za vás se mnou jednat?“

Nechtěl nikdo. Zjevně nejčipernější z nich byl ten pes, ostatní měli zkušenosti možná ještě horší. Enkra na ně chvíli koukal a čekal; pak do chatrče vstoupila Jennie a zeptala se:

„Tak co, kolik je tady nemocných?“

„Zatím mi nikdo ani nedal odpověď! Vypadá to, že nám tu buď nikdo nerozumí, nebo s námi ani nechce mluvit...“

„V ostatních chatrčích je to stejné. Zkusíme je nakrmit, potom snad to bude lepší...“

Enkra vyšel ven; sledoval, jak dva kluci společně s Fernandem zkoušejí udělat oheň. Nebylo to jednoduché, protože tu nebylo nic suchého na zapálení, ale měli plynové zapalovače, které mohly fungovat i jako malý plamenomet, tak se jim oheň zapálit povedlo. Otevřeli pár konzerv, Jennie přidala vitamínový koncentrát a posilovací prostředky, a to všechno začali vařit. Enkra nepochyboval, že vůně z největšího kotle, který v posádce našli, musí i domorodce šimrat v nose.

Diego a Grizzly zatím přivedli jednoho domorodce. Přesněji řečeno ho Grizzly přinesl na zádech, neboť se vehementně bránil, přestože mohl používat jen jednu nohu. Tu druhou měl strašlivě rozmačkanou a jen velmi provizorně složenou do dlah z větví; asi mu na ni spadlo něco těžkého a ostatní mu pomohli, jak uměli. Bylo dost s podivem, že ještě nedostal otravu krve.

„To je strašný!“ ulevoval si Grizzly, „Ten chlap se brání jako čert! Říkali jsme mu, že ho ošetříme, ale on...“ Nedopověděl to. Chlap se mu vysmekl a skákal po jedné noze k lesu, jako by mu vůbec nic nebylo. Jednoho kluka, když mu skočil do cesty, odhodil jako špinavý hadr a až když ho Grizzly dohonil a chytil za krk a ruku, podařilo se přivléci ho zpátky. A to měl Grizzly kolem dvou metrů a byl velitelem Enkrovy osobní gardy, takže přemáhat odpor druhých byl jeho povoláním!

„Je to pěkný číslo!“ řekl Diego, „Divím se, že není v tý jejich slavný armádě!“

„Celej hicuje!“ Fernando zkoušel změřit muži tep, „Musí mít pořádnou horečku... Vidím to na Oheň, jinak mu nepomůžem!“

„Počítám s tím,“ řekla Jennie, která klečela u hraničky dříví, „Jenže v tomhle počasí to bude trochu trvat...“

„Pomůžu ti!“ řekl Enkra, „Nejlepší bude, když budeš spát...“

Jennie se ochotně nechala přivést do transu. Od té chvíle se s ní nedalo počítat při práci, ale ovládat Oheň mohla líp než kdokoliv jiný, kdo to uměl, neboť její soustředění nerušily žádné vnější vlivy. A skutečně trvalo jen deset minut a pod rukama jí vzplanul malý, jasně zářící plamínek.

Zajatý domorodec sledoval vše, co se tu dělo, svírán pořád ještě Grizzlyho mohutnými pažemi. Zcela jistě ničemu nerozuměl, všichni mluvili arminsky, ale vidět mohl a možná si udělal i vlastní úsudek. Kromě Grizzlyho se mu věnovala další dívka ve skupině Peggy Flynnová, zvaná Transwaal Peggy. Byla to kamarádka a pomocnice Jennie, většinou v jejím stínu, která se takhle nečekaně dostala do středu všeho dění; pocházela z Jižní Afriky, proto ta přezdívka Transwaal, měla v sobě poměrně dost černošské krve a od toho barvu pleti černé kávy, do níž někdo přikápl jednu kapičku smetany. Povahy byla dobrosrdečné a veselé a nikdy nedokázala pochopit, proč by se neměla vyspat s kterýmkoliv kamarádem, když zrovna má čas a chuť.

Takže, tahle Transwaal Peggy si prohlížela zajatce a hned ho hodnotila, a to nahlas. Usoudila, že je to krásný kluk, vysoký, svalnatý, s tmavou, až skoro nazelenalou pletí. Většina ostatních tu měla nádech spíš do fialova, tak ji to zaujalo. Kromě toho měl na prsou nějaké tetování, kterému nerozuměla. A vojenské kalhoty, ovšem tak rozedrané, že jistě už byly vyřazené z oběhu.

„Neboj se!“ uklidňovala ho japonsky, „My ti nic neuděláme, jen ti dáme do pořádku tu nohu. To nebolí, je to docela fajn, já se koupu v ohni moc ráda, uvidíš sám! Tak nečum tak blbě...“

Zajatec ovšem čuměl blbě, neboť jí asi nerozuměl. Když se Peggy pokusila sáhnout mu na husté a dost dlouhé kudrnaté vlasy, zkusil zase on ji kousnout do ruky, a ona se rozesmála.

„Tohle na mě nezkoušej! To už zkusil starostův vlčák a skončil za to na pekáči s česnekovými knoflíky a cibulí pod hlavou!“

„Tohle ti tak bude rozumět!“ bručel Fernando, „Slova starosta, vlčák, česnek a cibule tady těžko mají nějaký smysl...“

„Nekecej mi do toho, jo? Koukej, jak je chytrej! On to pochopí!“

Zajatec jí pomáhal tím, že se tvářil jako debil. Jennie zatím připravila Oheň a Enkra viděl, že je možno jej použít ke koupání.

„Já ti teď předvedu, jak je to bezva, jo?“ vykládala Peggy, „Uvidíš, co je to za baštu!“

A vstoupila do plamenů. Oheň ji rázem celou pohltil a špína, vlasy i všechno ostatní neživé na ní vzplanulo. Když vystoupila, usmívala se a pobízela ho, aby to zkusil také.

Grizzly ho taky pobídl, ovšem ne tak jemně a s větším důrazem na fyzickou sílu. Zkrátka a dobře ho do Ohně strčil; musel tam taky sám, což mu nedělalo problémy, držel ho a svíral v plameni, dokud Oheň nepřestal pálit a nezačal působit příjemně.

Když ho vynesl z Ohně, dával domorodec najevo svou vděčnost a příchylnost tím, že vrčel jako divoká šelma. Ani jaguár Arrgatsamwoogh neumí tak vztekle a výhružně vrčet.

Enkra si prohlédl jeho nohu. „No vidíš! Není to tak zlý, Oheň ti ránu vyčistil a dost zacelil. Jestli na tom nebudeš pár dní chodit a budeš se pravidelně ošetřovat Ohněm, budeš brzo zas v pořádku...“

„Mám ho ještě držet?“ ptal se Grizzly.

„Nemusíš. Ale pro jistotu buď opatrný...“

Grizzly tedy povolil sevření. Domorodec se otřepal, jako kdyby vylezl z vody a zůstal nehybně sedět; očima podmračeně sledoval své okolí. Oddechli si, že už se uklidnil a dostal rozum. Přesně v té vteřině vyskočil na nohy, kopl do břicha Fernanda, pěstí odhodil Peggy a skočil mezi dalšími dvěma rovnou směrem k lesu. Běžel velmi šikovně po obou nohou, aniž by dbal doporučení svého lékaře; doběhl až k prvním stromům, než ho Grizzly dostihl.

„Tak takhle ne!“ řekl Enkra, když ho po kratší rvačce přivedli zpátky, „To by nešlo! Dejte mu nějaká pouta. Když nechce po dobrým, budeme mu to muset vysvětlit násilím...“

„Je silnější než já!“ Grizzly oddechoval jako parní lokomotiva, „Ještě že nezná těch pár fint karate, co jsem mu předvedl...“

„Já bych za to nic nedal!“ skuhral Fernando, který se ještě nezvedl ze země, „To kopnutí bylo přesný, mám strach, jestli mi neodrazil ledviny...“

Ti dva věděli, co povídají. Grizzly byl kromě jiného mistr republiky v karate a Fernando se rovněž pyšnil řadou bojových úspěchů. Diego, další z bývalého slavného kmene Apačů v Sun City, okamžitě dodal: „Až se trochu spraví, vysvětlíme mu pravidla a rozdáme si to s ním! Bude lepší než Enkra!“

Tohle nemohl princ strpět. Taky hned řekl: „Toho mi teda dobře hlídejte! Musím to s ním zkusit, nebo se budu do smrti stydět!“

Svázali ho a uložili k ohni. Zkoušeli na něj mluvit, ale nereagoval vůbec na nic. Zkoušeli i jazyk domorodců ze Šťastných ostrovů, kterým se ten muž velmi podobal, ale nemělo to smyslu; jenom vrčel a koulel očima. Dali mu taky najíst a on nepochopil, k čemu je lžíce a jedl guláš rukou, přestože se musel o vřelý pokrm opařit.

Transwaal Peggy nelenila a nemařila čas. Objevila někde dívku, s níž se dokázala jakž takž domluvit, šikmookou holčičku kolem čtrnácti let, ovšem už matku ročního nemluvněte. Jak se Peggy podařilo přimět ji přijít i s dítětem a co jí řekla, nevysvětlila; hlavně že byla tady a celkem kurážně sledovala neznámé lidi. A rozuměla japonsky, zřejmě byl jejím otcem někdo z vojáků.

„Neboj se, ty krávo!“ uklidňovala ji Peggy, „Tohle je bezva, uvidíš! S náma je ohromná švanda, však poznáš co nevidět sama!“

„Jak může vědět, co je to kráva?“ zalkal Diego.

„Neboj, pojď to zkusit!“ lákala Peggy, „Hele koukni, jak mám nádherně vylepanou palici? Budeš ji mít taky, to je přeci bezva, nebo ne?“

To už se smál i Enkra. Dívka musela rozumět tak každému pátému slovu, ale názornému příkladu Peggy snad nemohla nerozumět. Peggy znovu vstoupila do Ohně, pak ukázala, aby šla a dívka jí dokonce svěřila svého kojence. Ten se dal do srdcervoucího řvaní.

„Řekla bych, že má zápal plic,“ řekla Peggy arminsky, docela věcně a klidně, „A nejmíň třiačtyřicet stupňů horečky!“

„Tak to je pro hasiče, ne pro nás...“ řekl Diego, „Hele, a že je tak klidná...“

Domorodá dívka se odvážila vstoupit do Ohně, ale držela se Peggy za ruku. Očividně se jí zalíbilo koupání, ohoření vlasů nevěnovala velkou pozornost a ptala se: „Proč ten oheň nepálí?“

„Je Živý! Dává nám sílu a zdraví. Uzdraví i to tvoje dítě, když mu je svěříš!“ řekl Enkra.

Pořád váhala. A Peggy řekla: „Necukej se a dělej, káčo pitomá!“

Dívka zásadně nejvíc brala argumenty, kterým nerozuměla. Teď zaváhala, ale přijala vřískající děcko od Peggy a vsunula je do plamenů. Strašlivě zaječelo, ale vzápětí se uklidnilo a už jenom tiše kňouralo. Dívka vystoupila z Ohně, hladila je a přikládala si je k prsu.

„No vidíš, už je to v pikách!“ řekla Peggy, „Ukaž? No jasně, horečka pryč, máš to zdravý. Teď už se mu nemůže nic stát...“

„Nemám mléko!“ řekla dívka, „Mám hlad...“

Enkra jí podal ešus s gulášem. Zaváhala, ale na pokyn Peggy se váhavě dala do jídla.

„Jak ti říkají?“ ptal se Fernando.

Hloupě koukala, takže se jí zeptala Peggy: „Já – Peggy! A ty?“

„Aunikka. On – Šošo!“ ukázala na dítě.

„Prima!“ rozesmála se Peggy a podala jí ruku. Hned ji naučila zalamovat palec, z čehož Aunikka těžko mohla mít nějaký prospěch.

„Stejně jseš pako, Peggy!“ smál se Fernando.

„A co? Je to chytrá holka, může nám dělat tlumočnici! Stejně se nějak nemůžeme domluvit...“

Nezdálo se, že by se tím nadšení většiny pro novou tlumočnici nějak zvýšilo.

„Ta nám bude platná jako mrtvýmu zimník!“ vyjádřil obecné mínění Fernando, „Je úplně blbá!“

Pravdivě posouzeno, mýlil se. Nebyla blbá, jenom neuměla moc japonsky, což v konečném výsledku vyšlo nastejno. Prozatím ovšem si ji Peggy vysoce cenila, proto ji vyzvala, aby tlumočila záležitosti zajatého bojovníka. Ten prozatím seděl na svém místě a bez zájmu sledoval dění.

Aunikka se mu snaživě, leč bezvýsledně pokoušela přeložit, co jí říkal Enkra, totiž že všichni tady jsou jeho přátelé, nechtějí mu ublížit a naopak mu pomohou při jeho zranění. Z toho důvodu ať se nepokouší utéci ani je napadat, protože by ho stejně chytili; ale jen pro jeho dobro, neboť nemají útočné úmysly. Bojovník jí naslouchal bez valného zájmu, ale naslouchal.

„Tak co, co na to říká?“ ptal se Enkra, když to dívka jakž takž překoktala.

„On neříká nic.“ vysvětlila.

„Já vím. Zeptej se ho, co na to říká!“

Aunikka se tedy zeptala. Chvíli váhal, pak řekl několik slov, čtyři nebo pět. Na to se zas tvářila dost rozpačitě tlumočnice.

„Tak co říká?“ ptal se Enkra.

„Já... nevím. Já jemu moc nerozumím!“

„Jak je to možné?“

„On mně – taky moc nerozumí!“ řekla nešťastně.

„On není z vaší vesnice?“

„Není. On cizí.“

„Tak kde se tady vzal?“

„Přišel přes vodu.“

„Přes moře? Přeplul na nějaké lodi?“

„Ano. Tak asi.“

„Zeptej se ho, jakým jazykem mluví!“

Tentokrát bojovník skutečně něco řekl.

„On mluví jako mluví všichni u nich.“

Enkra pomalu a výrazně mluvil jazykem Šťastných ostrovů a ptal se Aunikky, jestli bojovník rozumí. Rozuměl asi tak, jako rozuměl Aunicce, tedy trochu. Odpovídal jednoslabičně, nanejvýš dvěma třemi slovy a z jeho odpovědí nemohl být nikdo chytrý.

Enkra se ho zeptal, proč přišel sem.

„Bouře přišla!“ ukázal gestem.

„Co uděláš, až bude po bouři?“

„Odejdu.“

„Jsi zraněný! Nemůžeš chodit.“

„Ve člunu sedím.“

Enkra se začal vyptávat, odkud je, ale on buď nerozuměl, nebo ještě spíš nechtěl nic odpovědět, čemuž se nemohli divit. Aby se ujistili, zeptal se Enkra, zda jsou na jejich ostrově Japonci. Tentokrát odpověděl výjimečně jasně a Aunikka přeložila:

„Žádní cizí lidé u nás nejsou. O žádné ani nestojíme!“

Enkra se znovu pokoušel přesvědčovat ho o svém přátelství, leč muž mlčel. Neodmítal nic a nehádal se, jeho názor byl ale jasný.

„Zůstaneš s námi, dokud neskončí bouře. Sundáme ti pouta, ale ty neutečeš, dokud se nedohodneme! Slibuji ti, že tě pustíme!“

Opět chvíli váhal. „Ano!“ řekl potom.

Okamžitě byl zbaven všech pout. A skutečně se nepokusil utéci. Zůstal sedět na místě, kde byl.

„Jak se jmenuješ?“ ptal se ho Enkra.

„A-Aka.“

Čímž o něj ztratili eminentní zájem. Enkra vydal pokyn, aby jeho nového přítele nikdo neznepokojoval očividným sledováním, ale přesto na něj pro jistotu dohlédli, aby se nevzdálil předčasně. Nicméně zatím se nezdálo, že by to měl v úmyslu. Naopak, postřehli u něho dokonce zájem o okolní dění.

Peggy s Aunikkou se pokusily přesvědčit domácí obyvatele, tedy ženy a děti, aby se dali prohlédnout arminskými lékaři. Lékaři byli všichni, takže to šlo ráz na ráz. A bylo konstatováno, že většina, zvláště děti, trpí nachlazením. Proto Peggy zavolala pár chápavějších jedinců a učila je vdechovat a vydechovat Živý Oheň. Nebylo to sice jednoduché, ale pochopili to a líbilo se jim to. Zejména větší děti záhy nalezly v koupání v Ohni zalíbení a protože dostaly najíst a cítily se po delší době opět spokojené, začaly lítat po okolí a řádit. Jako všichni tady, ničeho se nebály a projevovaly pozoruhodnou otrlost vůči překvapivým a nezvyklým situacím.

Enkra seznal, že se akce podařila a všichni jsou ošetřeni a nakrmeni. Dal jim ještě pár dobrých rad ohledně přežití za současné povětrnostní situace a nařídil sbalit tábor a vrátit se zpět do pevnosti. Bojovník A-Aka a dívka Aunikka šli s nimi; A-Aka proto, že to považoval za svou povinnost a tlumočnice ze zvědavosti. Od chvíle, kdy se domorodci přestali bát, bývala jejich zvědavost těžko zvládnutelná.

Pevnost Okinawa udělala na oba domorodce asi tentýž dojem, jako vše ostatní: nějaký čas se chovali opatrně. To byla jediná známka strachu, jaké byli schopni. Peggy je zavedla do ubikací Arminů a tam seznámila s kamarády a místními zvyklostmi, což obojí přijali bez váhání.

Enkra se zatím zajímal, co je v pevnosti nového; a bylo nového dost. Například Sebastiano, Cvrček a jejich skupina šli na ryby a přinesli jich takovou spoustu, jako by životním cílem každé ryby bylo nechat se od nich chytit. Už se vařil rybí guláš, zvlášť vybrané kusy se smažily na pánvích a nádherně vábivě voněly. Cvrček na Enkru čekal s jednou velkou rybou, kterou odmítl dát na jídlo a měl v úmyslu ji preparovat pro sbírky, neboť to byla ryba lalokoploutvá, podobná slavné Latimerii, jež svého času vyvolala takový poprask mezi učenci celé Země.

„Tady jsou úplně běžný,“ vykládal Cvrček, „My jich chytili aspoň dvacet, ale všechny menší než tahle, tak jsme je hned dali do kotle na polívku. Tuhle jsem ti chtěl ukázat...“

Enkra pochválil rybu i úspěšné rybáře. Jen Sting se neměl čím pochlubit; ačkoliv poctivě hlídal, neobjevil žádnou nebezpečnou bestii, kterou by mohl provrtat svou lejzrovačkou. Což ho velmi mrzelo, ale prohlásil, že ještě není všem dnům konec a že se určitě dočká.

Asthra přemýšlela, co všechno by se dalo do guláše přidat. Vítr orval koruny palem, mnohé srazil na zem; vzala si vzorky plavuňovitých listů a pokud to šlo, prováděla rozbor. Neobjevila nic na první pokus jedovatého, naopak se zdálo, že mají značnou výživnou hodnotu. Nařídila nařezat je na drobné proužky a přidat do kotle, kde se vařily ryby.

„Všechno je poživatelné, pokud je to nařezáno na dostatečně drobné kousky,“ vysvětlila dle pouček Murphologie, „V některých případech je ovšem nutno to dlouhodobě vařit, aby to změklo.“

„Nedalo by se vyzkoušet, jestli by z toho šlo udělat taky jídlo pro nás?“ zajímala se opatrně Jennie.

„Zkusit to můžeme! Peggy, vyptej se Aunikky, co všecko jedí ze stromů; určitě mají zkušenosti...“

Peggy se s domorodci dokázala domluvit nejlíp; vyzvídala a dozvěděla se, že nejen listí, ale i části kořenů, na nichž se pod zemí vytvářejí měkčí bakule, které možno odříznout a po delším vaření jíst. Nechala si to ukázat a pak experimentovaly.

Roger ohlásil mnohem horší věc: skupina pěti důstojníků v čele s majorem Sakadou se pokusila o vzpouru. Když viděli, že odešel Enkra, Sebastiano, Falko a jiní nebezpeční jedinci a počet Arminů se snížil, rozhodli se zřejmě zvrátit kolo osudu. Chtěli někoho ze stráží přepadnout a vynutit si změnu pohrůžkou jeho likvidace – přichystali se a napadli prvního, kdo k nim přišel s jídlem.

Jenže měli smůlu; byla to zrovna Ťapka. Asi jim připadala velmi málo nebezpečná, protože ji těch pět napadlo. Jeden dokonce nožem, který se mu podařilo schovat při předešlém jídle, druhý ulomenou nohou od stolu. Jednomu zlomila ruku, druhému rozbila hlavu o zeď a majoru Sakadovi vykopla dva zuby ve spodní čelisti. Ostatní dva byli jakž takž v pořádku, ale svázaní jako balíky a hlídal je jaguár Arrgatsamwoogh.

Enkra za nimi přišel a netvářil se moc vlídně.

„Odvážili jste se vzbouřit proti nám, kteří jsme v současné době vašimi pány. Zasloužíte si smrt!“

Major Sakada nemohl mluvit, pořád ještě krvácel z rozbitých úst. Ale jiný důstojník řekl: „Vy nejste naši páni! Zajali jste nás, ale právo nám poroučet jste tím nezískali!“

„A jaké právo máte vy? Napadli jste nás na ostrově Kita, zabíjeli a ani jste se nepokusili s námi jednat! Nemůžete se nám divit, že jsme tomu předešli. A nemůžete popřít, že jste se sem vypravili proti nám!“

„Nezapíráme! Ale to proto, že jste hnusní cizinci, bílí ďáblové a naši zapřisáhlí nepřátelé! Vy nemáte žádné jiné právo, než mlčet a pracovat, jestli vás nezabijeme na místě! Jenom my máme právo poroučet a taky budeme, až vás kníže Kimura zničí!“

„Jak víš, že jsme nepřátelé? Co tě vede k tak nesmyslné úvaze? Že máme jinou barvu pleti a přišli jsme z jiné země? Přišli jsme a odejdeme, ale pokud jsme tady, chceme s vámi žít v míru! Nikomu nechceme ublížit, pomáháme vašim vojákům a ani s vámi jsme nejednali špatně! Mnozí z vás už to pochopili a chovají se rozumně. Nemůžeme chtít, abyste nás měli rádi; ale snad aspoň můžeme žít vedle sebe a nezabíjet se na potkání!“

„Ne! Nikdy s vámi nebudeme přátelé! Zabíjíte nás, ale přijde čas, kdy vás zabijeme my!“

Bylo na nich vidět, že jsou připraveni zemřít jako hrdinové, a to co nejdřív. Enkra se s nimi zkoušel bavit, ale oni opakovali pořád jedno a to samé a nebyli ochotni připustit cokoliv jiného.

Takže Enkra svolal poradu štábu. „Co s nimi provedem?“

„Dokud jsou naživu, nebude nikdy klid!“ ozval se Sebastiano, aby ho nikdo nepředběhl, „Musíme je zlikvidovat, než začnou rozeštvávat ostatní!“

„To je pravda!“ přidal se Falko, „Nejsou schopni se přizpůsobit – musejí zmizet!“

„Do určité míry už jim hlavu napravila Ťapka sama,“ soudila Asthra, „Rozhodně už pochopili, že rvát se s námi nemá cenu. Myslím, že bychom jim měli dát ještě možnost k nápravě...“

„Blázníš?“ křičel Falko, „Ťapku nezabili jen proto, že se jim dokázala ubránit, protože je lepší než my všichni! Co bys dělala, kdyby někoho zabili? Potom bys nebyla tak shovívavá!“

„Počkej,“ řekl Mike, „Musíme taky uvážit, jak bude působit na vojáky, když pobijeme důstojníky. Ať je to jak chce, jsou to jejich lidé a oni budou mít všelijaké myšlenky, když je beze všeho zlikvidujeme!“

„Proč beze všeho? Po řádném soudu, samozřejmě!“ řekl Cvrček.

„Žádný náš soud oni neuznají. Jsme k nim stejní uzurpátoři a nepřátelé, jako oni k domorodcům a i když nás poslouchají, nemají nás kvůli tomu ještě rádi. Jistě taky slibují všechno možné zajatcům; ale když začnou zabíjet náčelníky, pak nikdy nemohou získat nic víc než poslušnost. A my chceme jejich přátelství!“

„Jo, to zkus!“ řekl Chris Everett, „Já jsem to už taky zkoušel. Uvidíme, jak dopadneš, pokud tě rovnou nerozšmelcujou!“

„Samozřejmě těch pět musíme držet pod zámkem a střežit,“ souhlasil Mike, „Ale mstít se jim nebudeme, pokud k tomu nebude vhodný čas. Zatím by to přineslo víc škody než užitku!“

„Já souhlasím,“ řekl Roger, „Ostatně, dva z nich jsou zranění. Co kdyby na svoje rány zemřeli během léčení? Tady to není nic divného, vojáci by se ani nedivili. Já bych to zařídil...“

Někteří chápali pomaleji, takže byl nucen vysvětlit jasněji: „Podívejte, někdo z nich by mohl mít nějaké nebezpečné vnitřní zranění. My jsme na to nepřišli, ani se to nedá. Dostane vysokou horečku, přidá se zápal plic nebo střevní katar a ten chudák zemře. Uspořádáme mu slavnostní pohřeb se všemi poctami a máme ho z krku. A přitom ho budeme léčit, jak nejlíp umíme – chápete?“

„Chápem,“ řekl Enkra, „A vypadá to ještě hůř než Sebastianův nápad postřílet je jako škodnou. To by nás jistě očistilo v očích vojáků, ale myslím, že by nás to dost pošpinili ve vlastních očích. A to doufám nechceš, ne?“

„Já myslel, že nám překážejí!“ smál se Roger, „V každým případě ovšem souhlasím s Mikem, že demonstrativní poprava by naší věci neudělala moc velkou reklamu...“

Enkra zřejmě potřeboval tuhle poslední kapku, aby mu povolily nervy. „Tak dost! Neradíme se o tom, jak se těch chlapů tiše zbavit, ale jak zabránit opakování takové situace! Příště se může vzbouřit zase někdo jiný, z jiných příčin a s jiným průběhem. Dokud neuděláme rázný zásah, nebudeme tu mít klid, ale ten zásah nesmí být nelidský ani v očích vojáků, ani v našich!“

„Tak proč nevyužít tradičních metod?“ zeptal se Roger, „Zlámat ruce a nohy a přibít na nejbližší strom, aby si ptactvo nebeské pošmáklo! Jistě to přijmou jako výraz naší humanity!“

„Drž hubu!“ zarazil ho Enkra, už velice rozzlobený, „Rozhodl jsem: zavřít a hlídat, aby se už o nic nepokoušeli! A všichni ostatní dodržovat nejvyšší ostražitost!“

Teď už s ním všichni souhlasili. Jen Roger na odchodu prohodil k ostatním: „...bych rád věděl, proč nás teda zval na poradu...“

Enkra to slyšel, ale nereagoval. Jenom přišel za Mikem, aby se mu svěřil: „Nevím, jak dál, vymyká se mi to z rukou. Jsem nervózní, neovládám se, mám pocit, že blbnu...“

„Všichni jsou na tom stejně. To je tím počasím. Až tajfun přejde, bude zas dobře. Musíme tady trčet, střechu nám rve vítr, leje jako z konve a máme tu plno nebezpečných lidí. Takže se nemůžeš divit, že nám nervy pochodujou...“

„Ale trvá to už týden! Jak ještě dlouho bude?“

„Těžko říct. Nezdá se, že by to nějak chtělo polevit...“

„Asthra by zasáhnout nemohla?“

„Zeptej se jí. Mně řekla, že ta bouře má tak velkou sílu, že ji nedokáže utišit. Přesně řekla: Síla přírody této planety je tak obrovská, že mám strach rozpoutat něco, co bych nedokázala zvládnout. Byly čarodějky, které dokázaly bouřky, zemětřesení i tajfuny, ale nic z toho nemělo tak strašnou sílu jako příroda tohoto světa...“

„A neláká ji to zkusit?“

„Znáš Asthru. Láká ji vše nové a neobvyklé. Jestli má ale strach, potom to není lehké ani jednoduché a ona to dobře ví. Asi by mluvila jinak, kdyby si byla jistá úspěchem...“

Enkra se zasmušil. Šel se najíst a odpočinout si, ale předtím ještě obešel celý objekt a přesvědčil se, že vojáci jsou dobře nakrmeni a v mezích možností spokojeni. Zdálo se, že jeho příchod v nich vyvolává nadšení a obdiv stejně jako objevení jejich důstojníků. Což ho velice potěšilo a zlepšilo mu náladu.

V jednom baráku zjistil, že se tam hraje na foukací harmoniku. Jistý Milton Hawerly, zvaný Cracker, měl s sebou hudební nástroj a když měl hlídku, hrál si pro sebe. Slyšeli ho a líbilo se jim to víc než čekal, takže teď mezi nimi seděl a hrál jim písničky. Spolu s ním tam byl Kid Mňoukačka, který znal kromě vylupování trezorů spoustu textů a Tacuo Nagajama se pokoušel přeložit je do japonštiny tak, aby to chápali. Bylo tam veselo a pohoda a Kid jen litoval, že s sebou nemá kytaru.

„Když slyší hudbu, jsou nadšení,“ řekl Cracker, „Kdybych to byl věděl, tak jsem jim zahrál hned na začátku! Jsou to fajn kluci!“

„Věděli jsme to ze Šťastných ostrovů,“ řekl Kid, „Jenom jsme tu neměli nic na hraní. Možná bysme se s nima dohodli líp...“

„Jasně, hrajte a zpívejte!“ řekl spokojeně Enkra, „Říká se, že kdo umí zpívat a hrát, je dobrý člověk, takže fajn...“

A šel spát s dobrým přesvědčením, že všechno se nakonec vyřeší a bude to všem k užitku.

Mike Cross si šel popovídat s admirálem Kidžim. Byla to jeho povinnost a soudil, že Kidži se už dostal do stavu, kdy bude přístupný nějaké rozumné domluvě. Tohoto dne ho nikdo neomezoval v pohybu ani v jednání, ale on většinou seděl ve své místnosti, mlčel a zíral před sebe. Tanya se o něj nenápadně starala.

Mike vstoupil, když zrovna vařila čaj. Uměla jej po japonsku a dokázala to, i když co zdejší lidé za čaj považovali, mělo z toho ušlechtilého nápoje jen trochu vůně, o chuti se nedalo moc mluvit. Doufala, že je spokojen a Kidži jí taky nic nevytýkal. Když spatřil jednoho z velitelů Arminů, obrátil k němu oči.

„Dovol, abych tě navštívil,“ uklonil se mu Mike, „Snad ti nebudu vadit...“

Admirál Kidži mu pokynul, aby usedl. „Jsi vítán!“

Mike si sedl naproti němu s nohama zkříženýma, jak se sedá v Japonsku. Tanya byla natolik inteligentní, že mu bez řečí podala šálek s čajem, stejně jako svému pánu a veliteli. A tak oba popíjeli mlčky čaj a tvářili se lhostejně, jak vyžadují japonská pravidla zdvořilosti. Konečně admirál uznal za vhodné říci: „Zastáváš vysoké postavení u dvora svého prince. Myslím, že jsi nejstarší z jeho dvořanů!“

„Ano, to jsem.“

„Nebudeš považovat za opovážlivou otázku, jak bych měl titulovat tvoji vznešenost a jaké důstojnosti ti přiznat, abych se náhodou nějakým nepříjemným omylem nebo neznalostí nedopustil urážky muže tak významného, jakým beze sporu jsi?“

Tohle složité souvětí rovněž odpovídalo japonské zdvořilosti, jak si ji Kidži pamatoval z mládí; a Mike ji uměl správně ocenit a přeložit: admirál se vlastně zajímal, jaké je u Enkrova dvora jeho postavení.

„Odpusť mi, jestli má slova nebudou zcela jasně vysvětlovat vše, co tě zajímá. Ale chci ti odpovědět dle pravdy a naše zvyklosti se s vašimi různí, proto bude nutné vysvětlit některé zvláštnosti. Takže:

Mám funkci komthura řádu Templářů, nejdůležitější společnosti v mé zemi. Císař Arminu má mít dvanáct komthurů, kteří jsou oporou jeho trůnu. Já jsem ale třináctý, neboť už jednou mne za chyby v mé práci sesadil a přijal zpět na milost, až když mne potřeboval. Říkám ti to, i když bych nemusel; ale je možné, že někdy budeme mluvit s lidmi, kteří na to narazí. Tak ti říkám podle pravdy: byl jsem sesazen, ale v této chvíli jsem na výsluní přízně svého pána. Proto mne poslal na tuto cestu, abych tady chránil jeho nejvyšší zájmy.“

„Ale svým lidem nevelíš!“

„Ne. Velí jim princ Enkra.“

„Máš právo měnit jeho rozhodnutí?“

„Nemám. Ale jsem zodpovědný za jejich správnost před císařem. Nesmím princi Enkrovi poručit, ale mohu ho přesvědčit.“

„A dokážeš to pokaždé?“

„Nedokážu. Princ je dost rozumný na to, aby sám rozhodoval.“

„Jsi zodpovědný za něco, co nedokážeš ovlivnit?“

„Vím. Ale věřím tomu chlapci.“

„Vychoval jsi ho?“

„Dal jsem mu několik rad, kterých uposlechl.“

„Tvoje postavení zřejmě není lehké.“

„Postavení nikoho, kdo odpovídá za druhé, není lehké.“

„Vím. Chápu vše, co mi říkáš.“

Japonec se zamyslel a dvakrát se ohlédl po Tanye, která seděla u čajníku a něco s ním prováděla. Zřejmě zbytečného, ale pozorně naslouchala, co si páni povídají.

„Odpusť,“ řekl konečně Kidži, „Nechtěl bych tě nutit odpovídat za něco, co by ti mohlo způsobit potíže před tvým princem.“

„Co říkám, princ ví a já to klidně a bez obav řeknu před ním i před kýmkoliv jiným.“

„I když se tě zeptám na něho?“

„I tak. Ať řeknu cokoliv, rozhodně neřeknu nic proti němu nebo jiným našim lidem.“

„Přesto bych rád, abychom byli sami.“

Mike obrátil na okamžik hlavu k dívce: „Vypadni, Tanyo!“

Tanya neřekla ani slovo, vstala a vyšla ven. Admirál Kidži to sledoval trochu překvapeně. Pak ukázal na dveře: „Proč je tady?“

„Nechceš, aby tu byla?“

„Je milá. Stará se o mne a je... přítulná. Už dlouho jsem nepotkal dívku, která by se ke mně chovala tak, jako ona...“

„Je to její poslání.“

„Je za to placená?“

„Ne, dělá to dobrovolně. Je jí příjemné být s mužem, je jí příjemné být s významným mužem a má za povinnost starat se o člověka, který je cenný pro nás všechny.“

„Počkej. Mnoho slov najednou. Slouží mi nebo mne hlídá?“

„Obojí zároveň. Chrání tě před jakýmkoliv nebezpečím a současně chrání ostatní před tebou, kdybys udělal chybu.“

„Je to zvykem ve tvé zemi?“

„Ano. U významných lidí.“

„Kdo ji poslal? Ty nebo tvůj princ?“

„Třetí. Roger z Monroesu, princův šógun.“

„Princ má svého šóguna dřív, než vládne?“

„Celý jeho dvůr se učí vládnout současně se svým princem. Nastoupí na naše místa.“

„I za ně jsi odpovědný?“

„Ano.“

„Ale to není moc lehké...“

„Máš pravdu, není.“

„Když tě sesadili, bylo to za tvoji chybu nebo za chybu někoho z těch mladých?“

„Společnou chybu.“

„Kdo ji zavinil?“

Mike měl dost obtíží s odpovědí a admirál Kidži si toho všiml. A řekl: „Nemusíš odpovídat. Kdo ji napravil?“

„Já.“

„Potom jsi ty ten člověk, se kterým chci mluvit. Taky já mám za povinnost velet a napravovat chyby jiných. A taky já musím hledat nové lidi, kteří převezmou naše místa.“

„Tvoje nebo i admirála Kimury?“

„Nás všech. Jsme tady nejstarší; jsme ti, kdo sem přišli z jiného světa. Ale to přece víš.“

„Vím.“

„Ty jsi z toho světa přišel právě teď.“

„Ano. Všichni jsme přišli...“

„My jsme přišli za války. Té velké, kterou vedla naše země s celým světem. Pamatuješ se na tu válku?“

„Ne. Narodil jsem se až po ní.“

„Já byl v té době chlapec. Žák důstojnického učiliště; obsluhoval jsem důstojníky na lodi. Admirál Kimura byl plavčík. Bylo mu patnáct... mně dvanáct. Byli jsme řadový lehký křižník. Víš, co to je? Ochraňovali jsme zásobovací lodě...“

„Rozumím.“

„Napadla nás americká letadla. Potopily dvě z lodí a druhý křižník. I my jsme dostali zásah, loď nabírala vodu. Kapitán nařídil schovat se na nejbližším ostrově. Vůbec nevím, jak se jmenoval. Mám mapu, ale nevyznám se v ní. Je to mapa odtamtud, nic pro nás neznamená...“

„Já ji znám velmi dobře.“

„Ujížděli jsme, jak se dalo. Loď měla trhlinu, nabírala vodu. Provizorně jsme ji ucpali a kapitán věřil, že to vydrží na ten ostrov. Ale přišel tajfun a zahnal nás z trasy. Nebylo to možná tak zlé jako tajfuny tady, ale... obávali jsme se, že loď se potopí. Do podpalubí vnikala voda, poškodily se stroje. Potáceli jsme se mořem a nevěděli pořádně, kudy a kam. A náhle uprostřed noci přišel den!“

„Já vím. Viděl jsem to.“

„Napřed jsme nevěděli, co a jak se stalo. Až potom, v noci, když... vyšly hvězdy. Důstojníci propadli panice. Křičeli, hádali se. Nakonec pochopili, že jsme se dostali někam jinam. Kapitán provedl harakiri, protože takovou chybu by mu nikdo neodpustil.“

„Nebyla to jeho vina!“

„Možná ne, nevím. Ale nesplnil příkaz, aby chránil obchodní lodi. Pak nedokázal přivést loď do určeného přístavu. A nakonec se ocitl na místě, odkud se nedokázal vrátit. To bylo příliš chyb najednou, a on to nesměl přežít.“

„Bylo lepší opustit svoje lidi v těžké situaci a neposkytnout jim pomoc?“

„On uvažoval jinak. Velení se ujal poručík Kurotaki. Náš první admirál... v Edu ti ukážu jeho obraz. Byl nejlepší z nás... proto jsme ho poslouchali na jediný pokyn ruky. Nařídil plout, ať je to kamkoliv. Vítr nás zahnal k těmto ostrovům. Křižník se potopil, dopluli jsme na záchranných člunech. Jen s nejnutnějšími věcmi.“

„Byla to zlá plavba?“

„Nevím. Byl jsem kluk, bál jsem se všeho. Těch obrovských domorodců, kteří se ničeho nebáli a všechno jim bylo k smíchu... mořských příšer, které nás obklopovaly... velikých ptáků...“

„My to všichni víme. Viděli jsme je.“

„Kurotaki nám nařídil postavit základnu. Musíš rozumět, my jsme nevěděli, kde jsme! Mohlo se stát, že i tady byli Američané. Měl pravdu, potom opravdu přišli. Ale to už jsme byli silnější a dokázali jsme je odrazit...“

„Ti letci z ostrova, kde leží letadlo?“

„Víte o něm? Ano, ti také. Ale i lodi...“

„Jak se sem dostaly?“

„Většinou podobně jako my. Ztratily orientaci a propluly sem.“

„Nezkoušeli jste se vrátit?“

„Ano. Třikrát jsme podnikli průzkumnou plavbu do míst, kudy jsme přišli. Ale nenalezli jsme tam nic, jen volné moře.“

„Domorodci vás přijali vlídně?“

„Nejdřív ano. Ale Kurotaki... když se pokusil vysvětlit jim, že se stali poddanými Japonského císařství, vzbouřili se. Jsou tupí a příšerně zaostalí...“

„Nedivím se jim. Já bych se taky vzbouřil.“

„Proč? Byli primitivové, to my jsme jim přinesli vyšší kulturu! Naopak, měli nám být za to vděční!“

„Přinesli jste jim sice vyšší kulturu, ale taky násilí a podřízenost. Nikdo, kdo je zvyklý na svobodu, si jen tak nezvykne na otroctví. I když je mu v něm možná líp než na svobodě.“

„Nepochopili, že my Japonci máme svaté právo vládnout nižším rasám!“ trval na svém admirál Kidži, „Postavili se proti nám a my jsme museli bojovat. Přestože neměli zbraně, jaké jsme naštěstí měli my, byli velice odvážní a dlouho trvalo, než jsme je trochu pacifikovali. A v tom boji padlo mnoho našich. Museli jsme rozhodnout, co dělat dál. A tehdy Kurotaki rozhodl přijímat je do naší armády.“

„Což bylo velice předvídavé.“

„Trvalo dlouho, než jsme vybudovali armádu a s její pomocí dobyli celé souostroví. Mnozí domorodci se bouří ještě teď a máme podezření, že nedaleko jsou ostrovy, odkud někteří podněcují další vzpoury. Ale ti, které jsme vychovali, a mnozí z nich jsou naše děti, jsou nám věrní a oddaní...“

„Viděl jsem. Taky jsem mluvil s jedním, který byl naverbován násilím. Jeho otce jste zabili jen proto, že s tím nesouhlasil!“

„Kdo nepochopí potřeby dějin, musí být poučen násilím. Jinak to nejde. Nebo chceš říct, že tvá země se chovala vždy ke každému laskavě?“

Mike zaváhal, ale pak odpověděl: „Přesto myslím, že nebylo správné postupovat tak tvrdě. Domorodci vás nenávidí a já se bojím, že jednou se skutečně vzbouří. Potom běda vám všem!“

Admirál Kidži chvíli uvažoval s bradou podepřenou špičkami prstů. Nakonec řekl: „Možná máš pravdu. Hrozím se chvíle, kdy zemře poslední z nás. Možná to bude admirál Kimura, možná to budu já. Ale kdo přijde po nás, to nevím.“

„Nevychovali jste si schopné nástupce?“

„Naši štábní důstojníci, přestože jsou potomci Japonců a vychováni v našem duchu, jsou schopni plnit rozkazy, ale ne bojovat s tak neutuchajícím nadšením, jak by bylo třeba. Viděl jsi sám, že v boji s vámi podlehli velmi snadno...“

„Použili jsme techniku, kterou jste neznali. Uspávací plyn v granátech, proti tomu nebylo obrany...“

„Měli bojovat do poslední chvíle a když podlehli, měli spáchat sebevraždu jako čestní muži!“ Kidži si dlaněmi zakryl tvář.

„Nedovolili bychom to. Ty sám ses přece pokusil a víš, že jsme ti v tom zabránili. Stejně bychom postupovali u všech, kteří by to chtěli zkusit. Vážíme si života každého živého tvora, tím spíš lidí tak statečných a schopných, jako jste vy.“

Kidži to vyslechl, ale zda pochopil, se nedalo na první pohled odhadnout. Řekl: „Všichni hledáme cestu, jak zachránit naši civilizaci. Ale nikdo z nás neví jak. Možná bude lepší se podrobit vám a pokusit se přežít společně s vámi...“

„Jenže my tady nechceme zůstat! Chceme se vrátit domů, jenom co skončíme svůj průzkumný program.“

„Domů? Vy se máte kam vrátit?“

„I vy byste měli.“

Kidži chvíli mlčel. „Jednou se objevila nějaká loď. Tamta parádní, zřejmě výletní parník pro boháče. Většina lidí byli Američané a jiní bílí ďáblové, ale jeden byl taky Japonec. Když jsme se to dozvěděli, a hlavně, co vypráví, byl okamžitě zatčen a držen v přísné izolaci...“

Zaváhal, napil se čaje a pokračoval: „Vyprávěl zvláštní věci. Že Japonsko prohrálo válku, že dvě města byla zničena zvláštní bombou, císař se podrobil nepříteli... že v zemi se mluví americky, život se tam úplně změnil a kdybychom se vrátili, nic už bychom nepoznali...“

„To všechno je pravda.“ řekl Mike.

„Dali jsme ho okamžitě popravit. Ale ti, co byli u výslechu, se ještě pamatují. Vlastně, teď už to vědí jen dva, já a Kimura.“

„Ale ten člověk říkal pravdu! Ta města se jmenovala Hirošima a Nagasaki a ta zbraň atomová bomba. Mívali jsme taky takové, než jsme objevili účinnější. Japonsko je dneska jeden z průmyslově nejvyspělejších států světa a my s ním dobře spolupracujeme. Například jejich motocykly Honda dovážíme od doby, co darovali našemu princi Enkrovi jeden z nich jako dar a on jej uznal za kvalitní. Můžeme ti ho ukázat, až se dostanem k lodi...“

Admirál Kidži rozuměl, co se mu povídá. Ale odpověď, kterou dal, patřila do jiného světa: „Takže i kdybychom se dokázali vrátit domů, nemáme už kam se vracet! Země, kterou jsme znali a milovali, už neexistuje. Proč bychom tam chodili? Zbytečnost... Musíme zůstat tady a udržovat, co se dá.“

„Je ještě jedna cesta. Zůstat a vytvořit tady novou civilizaci. Ne Japonsko přenesené na nové ostrovy, ale svobodnou zemi domorodců i příchozích ze světa. Pro všechny, kdo tu budou žít.“

„Ale to přece nejde!“ vykřikl Kidži téměř zoufale, „S kým se to máme spojit? S cizími ďábly?“

„Taky já jsem cizí ďábel. A myslím, že si rozumíme docela dobře, aspoň mně se to tak zdá...“

„Zvítězili jste a přinutili nás k poslušnosti!“ vzdychal admirál, „Jsme poraženi a nemáme už právo na vlastní názor. Ale stejně si myslím, že pravdu máme my a co ty navrhuješ, není možné! Chtěl bych se dožít chvíle, kdy naše nová země bude silná a mocná, a nebude se muset třást před cizinci!“

„Mohu ti v tom pomoci.“ sliboval Mike.

„Ale já nechci pomoc od tebe! Nechci pomoc od nikoho z těch, kdo přicházejí z druhého světa! A dobře vím, jaké podmínky byste nám stanovili! Bylo tady už mnoho lidí ze světa a jejich návrhy nám přinesly jenom zlo a nepořádek!“

„Co jste udělali s těmi lidmi ze světa?“

„Někteří měli rozum. Ty jsme přestěhovali do pracovních kolonií. Potřebujeme hodně schopných lidí. Další ovšem bojovali, tak jsme je museli zabít...“

„A někteří možná ani nechápali, kde jsou a proč je nenávidíte. V našem světě dávno skončila válka a Japonská říše je vzpomínka tak dávná, že na ni už nikdo nemyslí. Když spatřili vojáky, byli možná překvapeni; a než stačili pochopit, už jste na ně zaútočili a pobili je!“

„Ne! Tak to nebylo!“

„Když jsme se vylodili na ostrově Kita, poslali jsme nejdřív průzkumný oddíl. Vaši vojáci začali po tom oddílu střílet. Otrávenými šipkami a samopaly. Vrátil se z něj jediný muž!“

Kidži sklonil hlavu a dlouho mlčel. Nakonec řekl: „Potřebujeme vaši loď. A vaše zbraně!“

„Ti muži na ostrově Kita nemohli vědět, jaké máme zbraně. Možná viděli loď, ale nic víc!“

Admirál zvedl hlavu. V jeho očích bylo něco, co Mike chvíli považoval za zběsilou nenávist. „Ty přece víš, že jsme o vás věděli od začátku! Že víme, jaké máte zbraně a prostředky, i co tady vůbec chcete! Dobře to víš a jenom žvaníš věci, které nejsou pravda – dobře to víš a pořád nám chceš lhát!“

„Jak jste to věděli?“ zarazil se Mike.

„Dobře víš, jak! Stejně dobře jako já. Přišli jste sem, ale nepřišli jste sami! Naši bratři, co jdou ve vašich stopách, nám všecko řekli!“

„Bratři, kteří... o tom já nic nevím!“

„A o Američanech taky nevíš?“

„Nevím! Nevím vůbec nic!“

Admirál Kidži na něj pohlédl se smutkem. „Lžeš mi! A já jsem ti věřil a vyprávěl ti vše, co jsem dosud neřekl nikomu z cizích, věřil jsem, že jsi lepší než ostatní! Už nevěřím! Už mlčím!“

A odvrátil tvář a skutečně zmlkl.

Mike chvíli uvažoval. Napadlo mu, že to vysvětluje stín, který při průchodu viděli na radaru a některé jiné skutečnosti, ale nic dalšího mu nenapadlo. Takže řekl: „Nevěděl jsem nic z toho, co mi říkáš. Podnikneme pátrání a možná se něco dozvíme. Zatím mi musíš věřit a doufám, že spolu nemluvíme naposled...“

„Odejdi!“ řekl Kidži s odvrácenou hlavou.

A tak Mike odešel.

Porada náčelníků, které vyprávěl o rozhovoru, přijala jeho řeč se zájmem. Až na Rogera, který ze všeho nejvíc litoval, že došlo mezi oběma muži k rozladění. „Myslím, že chyba se vloudila ve chvíli, kdy jsi odsoudil jejich chování k domorodcům! Jako vyšetřovatel bys měl vědět, že nemáš dělat hloupé chyby...“

„Já vím, ale v tomto případě jsem to říct musel. Nemohu přece principiálně popřít všechny naše zásady!“

„Při výslechu klidně. Smíš říct cokoliv, jen když se dozvíš co chceš vědět. Můžeš mu dokonce slíbit i zradu vlasti nebo cokoliv jiného...“

„Teorii výslechu jsem učil já tebe, Rogere, takže mi to nemusíš opakovat. Ale tady nešlo o výslech, nýbrž o rozmluvu dvou lidí, která měla vyznít přátelsky a já ji taky tak bral. Nepředpokládal jsem, že se budeme hádat, ale taky jsem mu nemohl na všechno kývat jako idiot. To by asi brzo pojal podezření!“

„Tak proč podle tvého názoru začal couvat a nic ti neřekl?“

„Počkej!“ Enkra se rozhodl jejich hádku zarazit, „Já myslím, že Mike se dozvěděl dost. Stačilo, že mu vyložil jejich situaci. Rozhodně teď daleko líp chápu, jak žijí a jaké jsou jejich... tak říkajíc ideové zdroje. Odtrženi od vlasti a mezi domorodci, kteří jejich ideály nemohou pochopit, asi musejí být takoví...“

„Nemusejí,“ oponoval Roger, „Myslím, že by měli přijmout naši nabídku ke spolupráci...“

„Prosím tě, už mlč!“ zakřikl ho Enkra, „Teď máme na starosti rozumnější věci než akademické diskuse, co by se stalo, kdyby! Situace stojí tak, že celá jejich armáda je namířena proti nám, bez ohledu na to, co jim tu budeme povídat o naší mírumilovnosti. A to proto, že někdo nás předběhl a zřejmě pomluvil!“

„Kdo?“ zeptal se zostra Sebastiano.

„Nevím,“ řekl Mike, „Obávám se, že došlo k úniku informací ještě doma, před začátkem plavby. Někdo se dozvěděl o směru a cílech naší cesty a sledoval nás.“

„Kdo?“ opakoval Sebastiano zvýšeným hlasem.

„Kdybych věděl tohle, dal bych ti odpověď taky na všechny další otázky. Jenže nevím nic, tak nemohu ani říct, kdo co udělal. Admirál Kidži ovšem ví všechno a já se domnívám, že až si to trochu rozmyslí, bude s ním rozumnější řeč.“

Roger otevřel pusu, ale podíval se na Enkru a radši ji zase zavřel. Enkra nevypadal zrovna mírumilovně.

„Je admirál Kidži ochoten a schopen pomoci nám v nějaké mírové smlouvě s nimi?“ zeptal se Jackie.

„Schopen určitě. Ochoten možná.“

„Myslím, že je zástupcem jejich vrchního velitele. To znamená člověk, který by mohl vyjednávat jejich jménem, kdyby chtěl.“

„To ano, samozřejmě. Zatím ovšem byla přátelská diskuse přerušena!“ odvážil se říct Roger.

„Stačí, že vůbec začala,“ mávl rukou Jackie, „Jestli se jednou admirál rozhodl jednat, potom už se jedná jen o čas, který bude potřebovat ke zmoudření. A možná mu budeme muset udělat ještě nějaké představení, aby si naplno uvědomil naši moc!“

„To bych mohla uspořádat já!“ řekla Asthra, „Směla bych ho zkusit zhypnotizovat?“

„To můžeš, ale nejdřív vyzkoušejme jednodušší a méně drastické možnosti. Obávám se, že od té chvíle by už nespolupracoval ani s tebou, ani s ostatními...“

„Když se to udělá nevtíravě...“ usmívala se Asthra.

„Určitý příznivý vliv na něj má taky Tanya,“ pochlubila se Sheilla, „Myslím, když na něj bude působit i nadále, může mu to jen prospět...“

„Pokud ho, chudáka starýho, neuštve k smrti!“

„Prý si vydali zákon, že všecky ženy jsou pro jejich výhradní použití. Tak jsme mu přidělili krásnou šikovnou holku; co může chtít víc?“

„Mluvil jsem s Tanyou,“ řekl Mike, „Dal jsem jí jisté instrukce a doufám, že pochopila. Usměrnil jsem ji, aby místo extravagancí a ložnicové akrobacie najela spíš na něžnost, pochopení a nevtíravou obsluhu. Je to chytrá holka, jak jsi říkala...“

„Aspoň že tak. Uvidíme, co bude!“

„Navrhoval bych nechat admirála odpočinout. Později za ním Mike může zajít, přátelsky popovídat.“ rozhodl Enkra, „Ostatní zatím prověří možnosti úniku informace a zkusí objevit tu konkurenci. Hrozně rád bych věděl, s čím tady vlastně můžem počítat.“

S tím se rozcházeli; ale Enkra ještě zdržel Asthru.

„Zkusila jsi zjistit, jak je to s tou naší bouří? Například, kdy už jí bude konečně konec?“

„Nevím. Zatím nepozoruji žádné změny k lepšímu. Všechny měřitelné parametry dosahují neuvěřitelných hodnot. Jsou to strašlivé síly...“

„To vím. Ale ještě jsi neřekla, zda je dokážeš zvládnout!“

„Nevím. Zkusím to.“

„Dobře. Tak už to radši moc neodkládej!“

Noc minula stejně jako předešlé noci, ani ráno nebylo počasí o nic lepší. Déšť, vítr a zima už působily potíže i Arminům, kteří přece jen nebyli zvyklí na tak dlouhou nepohodu. Sebastiano velmi těžko sehnal lidi na lov ryb, který se včera tak skvěle podařil; nakonec vzal s sebou pár inteligentních domorodců. Uměli lovit ryby už z civilu a na vojně to kupodivu nezapomněli, jak bývá tradicí u všech znalostí.

Ale zcela nečekanou pomoc dostali rybáři odjinud: z vesnice přišlo několik místních kluků, vlastně všichni, kteří už byli schopni se sem bahnem přebrodit. Ve vsi nebyli žádní muži v produktivním věku, tak museli nastoupit dospívající chlapci. Všichni včera prošli koupáním v Ohni, což se jim líbilo a zřejmě je podnítilo k nebojácné akci.

Sebastiano je skutečně ochotně přijal. Každému přidělil nějakou práci, bez rozčilování jim vyložil, co od nich chce a jak to má vypadat, a ty nejmenší aspoň poslal z cesty, aby si hráli a nepletli se. Takže nakonec pracovali všichni, až na Falka a Stinga, kteří hlídali každý z jedné strany. Každý si z nich dělal legraci, že jsou ulejváci s puškami, ale oni oponovali, že je to příkaz prince a že by nedávali dobrý příklad ostatním, hlavně vojákům, kdyby neposlouchali. Nakonec aspoň pekli ryby na ohníčku a kluci pomáhali, nosili dříví a očumovali.

Falko zrovna ochutnával jednu rybu fantastických a nikdy nebývalých tvarů a doufal, že nebude jedovatá; na Zemi se občas takové najdou. Když náhle nastal u moře nějaký křik a všichni se hnali ke břehu. Falko vyskočil na nohy, popadl lejzrovačku a ohlížel se, co se děje. Kluci ukazovali na moře, kde se zvolna vynořovala obrovská hlava na dlouhém krku. Na první pohled plaz, ale měl veliké ostré zuby a dlouhý rozeklaný červený jazyk, kterým švihal ze strany na stranu jako zmije. A mířil k místu, kde se koupaly děti.

Falko nejdřív střílel a pak teprve uvažoval. Zdálo se, že vůbec obludu nezasáhl, taky v to moc nedoufal. Rozběhl se proti dětem, které v panice prchaly, vběhl do příboje až po kolena a přiložil si pušku k rameni. To už byl plaz mnohem blíž, z vody vyčnívalo i jeho obrovské tělo; hledal, koho by pohltil a možná ho trochu zarazilo, že jeden ze směšně malých človíčků mu jde vstříc, namísto co by prchal jako ostatní. Jedno dítě mu bylo ještě nablízku; dlouhý ohebný krk se vymrštil a mohutná tlama s vyceněnými zuby se sklonila nad nešťastníkem.

Falko střílel rovnou do té otevřené tlamy. Nezabil ještěra, ale v každém případě poranil, protože ten vztekle zařval a nechal kluka osudu. Raději se obrátil proti Falkovi; ten střílel znovu, tentokrát mířil na krk a prošil ho skrz, vlastně mu lejzrovačkou skoro uřízl obludnou tlamu, zuřivá malá očka a plochou lebku se zřejmě dost primitivním mozkem. Hlava upadla do příboje, ale krk se pořád ještě mrskal a tělo se zmítalo na mělčině.

Teprve teď doběhl udýchaný Sting. Stanul vedle Falka, zbraň připravenou, kdyby se náhodou něco dělo. Ale nedělo se nic, naopak ještěr se konečně natáhl a přestal se hýbat.

„No,“ řekl Sting, „Tak jsi měl větší kliku než já, kámo...“

Falko sklonil zbraň. „Měl jsem kliku...“ opakoval třesoucím se hlasem, „Hlavně tu, že mě nesežral na fleku! Páni, to je mrcha!“

„Aspoň vidíš, proč nařídili Japonci stráže proti místním zvířátkům. U nás něco podobnýho taky pobíhalo, tvrděj vědci!“

Přiblížily se taky děti, které předtím utíkaly. Kluk, který díky Falkovi nepřišel o život, se zastavil před nimi a důrazně mu něco povídal; přiložil čelo na hřbet ruky, což jak už věděli, znamenalo díky.

„No bóže,“ mávl Falko rukou, „To nebylo nic zvláštního... jsem tu byl na hlídce, ne?“

Praktický Sting už hledal hlavu, aby ji vytáhl a preparoval do sbírek. Jak už řečeno, byla tak nestvůrně ohavné, že kromě hrůzy vyvolávala obdiv a úctu.

„Král Argerranu!“ řekl Sting, když ji předváděl ostatním, „Na takovéhle hlavě asi kdysi seděla naše Kamenná koruna!“

„Nemyslím!“ Sheilla tu byla ze všech zvědavců nejdřív, „Králem Argerranu byl nejspíš Tyrannosaurus Rex, který byl suchozemský dravec. Tyhle vodní bestie jsou Plesiosauři a...“

„Ty vypadali docela jinak!“ tvrdil Falko.

„Ať je to jak chce,“ řekl Sting, „Tohleto bude už navěky Falkosaurus a doufám, že si to všichni budou pamatovat!“

Přišel Enkra a zvíře obdivoval. A kupodivu i admirál Kidži, který jenom zíral a ptal se, jak to dokázali. „Tohle je habura! Nepamatuju, že by někdo dokázal zabít haburu...“

„Tak jsme to dokázali my, no!“ řekl mu Cvrček, který se cítil býti rovněž zasloužilým, „Takovou blbou ještěrku nemůžeme jen tak nechat pobíhat po světě. Co kdyby ještě někoho kousla?“

Kidži zíral na Cvrčka skoro tak vyjeveně jako na falkosaura.

Jackie měl jiné starosti. „Zkusíme, jestli se to dá jíst?“

„Zkusíme ho ugrilovat,“ rozhodl Falko, „Sice ne celýho, ale nějaký řízky z toho uděláme. Asi nežral tak špatný věci...“

Takže se všichni, co tu byli, jali falkosaura porcovat a kusy odnášet do tábora. Okamžitě zapálili ohně a začali péct a smažit; zjistili, že maso je docela dobře k jídlu, i když konzistence poněkud tuhé. Enkra rozhodl, že vojáci i vesničané dostanou masa, co se do nich vejde; oznámil, že je to na počest Falka, který tu potvoru zabil a tím se dopustil hrdinského skutku.

Domorodci navrhovali, aby falkosaurovi byly vylomeny zuby a použity jako nože; ale Enkra rozhodl ponechat hlavu v původním stavu a celou vypreparovat pro Falkovo rodinné museum. Což Falko ochotně schválil, ačkoliv doposud neměl ani museum, ani žádnou rodinu.

Kluk, kterého zachránil, za ním od té doby pobíhal jako pejsek a oddaně ho pozoroval. A nějaká dívka, možná jeho sestra, přinesla Falkovi spletenou ozdobu z řemínků a pověsila mu ji na krk. Enkra předpokládal, že se to drsného válečníka moc nedotkne, leč překvapilo ho, jak tím byl Falko upřímně dojat.

„Jsou to dobří lidé!“ řekl, „Lepší než naši. Doma jsem byl jen bandita, vrah, zločinec. Tihle lidé mě mají doopravdy rádi...“

Admirála Kidžiho překvapilo něco docela jiného. Zeptal se na to Mika, když Falko pořádal hostinu na počest svého úlovku.

„Proč někteří z vás nejedí s ostatními?“

„Nevím, o čem mluvíš!“

„Všiml jsem si, že naše vojáky a dokonce domorodce krmíte tak bohatě, jak... jsme nikdy nebyli zvyklí. Ale někteří vaši lidé se stravují sami a nejedí to, co ostatní. Proč?“

„Aha, už chápu. Třeba Asthra? To je samozřejmé, je čarodějka.“

„Čarodějka nemůže jíst s ostatními?“

„Nejí maso. Zachovává přísné předpisy své kasty.“

„Princ Enkra, lord Roger a ty jste jeden plátek masa snědli, ale dál jste se už připojili k těm.. k čarodějům. Proč?“

„Jedli jsme to co vy ze zdvořilosti k vám. Nepůsobilo by dobře být na hostině a nepřijmout pohoštění jako ostatní.“

„Tak proč jste tedy jen ochutnali?“

„Tím jsme své povinnosti učinili zadost. Pak už jsme se mohli vrátit ke své obvyklé stravě. Jídlo bez masa nám chutná víc a je také pro lidi vhodnější. Naše šelmy ovšem maso rády...“

„Ti, kdo nejedí maso, mají vyšší postavení?“

„Ne vždycky, ale... zpravidla ano.“

„To nechápu! Když jsou výše postaveni, proč jedí horší jídlo?“

„Jídlo bez masa není horší, ale lepší. Pomáhá nám, abychom byli zdravější... když žaludek musí strávit těžká a nechutná masitá jídla, namáhá se víc a tím se tělo oslabuje...“

„Většina vašich lidí ale maso jí!“

„Když jsme vybírali lidi pro tuto akci, bylo součástí podmínek, že budou jíst cokoliv. Maso, ryby... zkrátka, nesmějí si vybírat a nesmějí brát v potaz ani svoje náboženské zvyklosti. Výjimku tvoří ti, jejichž postavení je mimořádně důležité a akce by se bez nich neobešla. Například princezna Asthra. Ta je navíc tak tvrdohlavá, že by radši zůstala bez jídla...“

Kidži pomrkával a uvažoval o souvislostech. „Říkáš, že jste vědecká expedice. Ale vyjeli jste záměrně do světa, který jste od počátku museli považovat za nepřátelský. Máte dokonalé zbraně a výcvik, který přesahuje náš. Přišli jste naši zemi prozkoumat nebo dobýt?“

„Prozkoumat, samozřejmě. Všichni naši... většina našich jsou vědečtí pracovníci. Ostatní jsou technici...“

„Někteří jsou profesionální bojovníci. Když jsem byl malý, moje matka a můj strýček mi vyprávěli o válečnících Bušidó, samurajích znalých bojového umění. Mnozí vaši lidé k nim patří...“

„To je součást jejich zábav v dětství. Někteří doposud bojují, je-li třeba. Ale ve skutečnosti jim jde o poznání světa...“

„Slyšel jsem o učení, kterému se říká Zen. Znáš je?“

„Ano. I mnozí kamarádi je znají.“

„Zopakuji ti otázku. Přišli jste tuto zemi poznat nebo dobýt?“

Mike věděl, že na odpovědi hodně záleží. Chvíli se rozmýšlel.

„Rozhodně jsme neměli v úmyslu dobýt tuto zemi.“ řekl pak.

Kidžiho oči zablýskly... pak je zase sklopil. „Tak kterou?“

„Plán rozhodně neobsahoval žádný záměr dobývat nějaké obydlené území. Pokud narazíme na lidi, máme v úmyslu navázat s nimi přátelské vztahy, případně jim pomoci zlepšit svůj život. Ale někteří předpokládali, že kdybychom narazili na neobydlený, dost malý ostrov, mohli bychom tam zkusit založit kolonii.“

„Proč mám věřit, že si nechcete podrobit místní obyvatelstvo?“

„Protože neuděláme tutéž chybu jako vy. Jsme příslušníci velmi pečlivě vybrané vrstvy národa. Měli jsme v minulosti řadu potíží, protože do našeho národa pronikli lidé, kteří toho nebyli hodni. Nemůžeme se jich po dobrém nijak zbavit a přijímat další bez výběru, to nechceme. Jistě víš, že vy s tím taky máte problémy.“

„Vím.“ zavrčel Kidži.

„Přijetí do naší posádky vyžaduje určitou osobní úroveň každého jednotlivce. Přesněji řečeno, přijmeme každého, ale bude chvíli trvat, než mu začneme důvěřovat a pověříme ho závažnými akcemi. Rozhodně to nebudeme provádět tak, jako vy.“

„Mám tomu rozumět tak, že nás byste... nechtěli?“

„Tebe osobně třeba ano, admirále. Dali bychom ti možnost žít s námi... pochopitelně podle našich zásad.“

„Ale na nejnižším stupni vaší společnosti?“

„Ten stupeň není tak nízký, jak se ti zdá!“

„Zatímco postup výš souvisí s řadou věcí. Třeba vyhýbání se jídlu z masa?“

„To rozhodně ne. Vyhnout se masu je důsledek, ne příčina. Nikdo není členem vyšší kasty proto, že jí čisté jídlo. Ale příslušníci vyšších kast se samozřejmě vyhýbají nečisté stravě. Důležité je, že vědí, proč to dělají.“

„Jak dlouho trvá takové... studium?“

„Celý život.“

„Takže, jestli dobře rozumím: děti berete celkem ochotně, čím mladší, tím lépe. Protože je stačíte naučit svým zvykům. Ostatní lidi přijmete, ale nikdy jim nesvěříte velení!“

„Časem určitě také! Aspoň na méně významných místech...“

„Jak dlouho trvá schopnému jedinci dostat se až nahoru?“

„Podle osobních schopností. Nemůžu říct přesný údaj.“

„Zeptám se dál: jak dlouho by taková věc trvala mně?“

Mike sklopil na chvíli oči.

„Chceš říct, že to nikdy nedokážu?“ zeptal se Kidži.

„Co ti mám říct? Jak ti to mám vysvětlit? Potřebuješ k něčemu takové postavení? Nestačí ti být druhým mužem ve vašem státě?“

Kidži mlčel a uvažoval. Konečně řekl: „Jste mnohem bezcitnější než my. I když se tváříte laskavě a vlídně.“

Mike si jenom povzdychl.

A Kidži dodal: „Nebo možná právě proto.“

Dobré stravování a všeobecná pohoda všem svědčila; vojáci vypadali a chovali se daleko líp než dřív a začali se k Arminům chovat mnohem bezprostředněji. Už se nestávalo, aby zmlkli, když se objevil někdo z náčelníků, naopak se na ně obraceli se všelijakými otázkami, které by si předtím nedovolili. Enkra tomu byl rád a nařídil všem, aby pokud možno každému ve všem vyhověli a snažili se přátelství podporovat.

Zvláštní pozornost věnovali domorodému náčelníkovi, který byl pro většinu pořád ještě tajemstvím; A-Aka chodil kam chtěl, zúčastnil se všeho, co se konalo a sledoval veškeré dění, ale do ničeho nezasahoval a nedával najevo žádný větší zájem. Už věděli, že to nic neznamená, že je třeba stejně zvědavý jako ostatní, tak ho nerušili a čekali, až se sám přihlásí. Ale on nic, mlčel a sledoval jejich počínání. Vojáci se na něj dívali taky úkosem, ale že Armini měli i Kanea a Haraeho, započítali ho mezi ně.

Zato Aunikka byla už nedílnou součástí party. Transwaal Peggy ji vodila všude s sebou a Aunikka samozřejmě velmi dychtivě nabírala informace. Taky svoje dítě nosila s sebou a když je dívky obdivovaly a hrály si s ním, byla navýsost šťastná. Asthra ji nenápadně vyslýchala ohledně Živého Ohně a nakonec z ní vypáčila přiznání, že má mladší sestřičku, která by se možná mohla stát kněžkou. Ale současně vysvětlila, že její sestra není tady, a nedokázala nebo nechtěla přesně říct, kde vlastně je. Což nebylo nic divného, domorodci v rámci ostrovů rádi cestovali a různě se vyměňovali, většinou z nějakých společenských příčin. Ale slíbila, že jí dá vědět, až skončí bouře.

Na konec bouře čekali všichni s velikou nadějí; už to přestalo bavit každého a pociťovali silnou nervozitu a rozladění, které z toho plynuly. Už desátý den nepřetržitě lilo jako z konve a svět byl plný bláta a vody. Na pobřeží deště podemlely silnici a odnesly kus břehu, takže by se ani nedalo džípem objíždět hlídková stanoviště, kdyby to někdo měl v úmyslu. Jaké škody způsobil tajfun v lese, se nikdo neodvažoval jít zjistit.

Jedenáctý den došla trpělivost Asthře. „Rozhodla jsem se učinit pokus! Potřebuji k tomu spolupráci všech, kdo to aspoň trochu znají!“

„Nejvyšší čas.“ řekl na to Enkra.

Všichni Armini se sešli na prostranství před velitelským barákem. Vojákům byla dána možnost přihlížet, mají-li chuť, důstojníci byli zváni osobně. Strážní službu vykonávaly výhradně šelmy jako vždy, když bylo lidí třeba pro experimenty.

Sheilla zapálila Živý Oheň a dala všem možnost se v něm omýt; první tak učinila Asthra, která se pak vzdálila a koncentrovala se o samotě. Pro účastníky pokusu, to jest téměř všechny Arminy, bylo očištění před zahájením povinné. K ničemu užitečnému sice nesloužilo, ale zlepšovalo náladu a zvyšovalo schopnost soustředit myšlenky k jedinému cíli.

Po očištění usedli do kruhu tak, aby se vzájemně dotýkali propletenýma rukama. Doprostřed kruhu zasedla Asthra, Sheilla, Enkra, Fernando a Roger; všichni patřili k zasvěcencům. Velela zatím Sheilla; pod jejím vedením se konala dechová cvičení a pak společné zpívání manter, sloužící k dosažení ideálního duševního naladění všech přítomných.

Mike se této činnosti nezúčastnil. Asthra jej požádala, aby zůstal mimo kruh pro případ, že by bylo zapotřebí jeho zásahu. Neuměl sice vyvolávat a udržovat Živý Oheň, ale dokázal jej v nejnutnějším případě uhasit a probrat ostatní z vytržení. Zatím ovšem seděl vedle admirála Kidžiho a vysvětloval mu situaci.

„Zatím to není nic důležitého; dechová cvičení, něco jako jóga. Pak přijde zpívání posvátných textů. Během něho musejí všichni sladit svoje činnosti navzájem, aby mohli současně konat práci. Měli by být jako jeden organismus...“

Kruh holých lebek se počal kývat ze strany na stranu; nejdřív ještě tu a tam docházelo k odlišnostem, ale stejný rytmus všechny srovnal; mnozí měli zavřené oči. Sheilla předzpěvovala a cinkala při tom na kartály, ostatní po ní opakovali texty; část jich byla v sánskrtu, něco chaldejsky či egyptsky a velká většina v jazyce původních Evropanů – snad dokonce elfů.

„K čemu vlastně bude to všechno?“ ptal se Kidži.

„Asthra se chce pokusit zastavit tu bouři.“

„Vaše čarodějka?“

„Ano, ta. Princ si to přeje.“

„Proč to neudělal dřív?“

„Je trpělivý. Ale teď už ho trpělivost přešla.“

Společné zpívání trvalo dlouho; Mike to dobře znal a věděl, že teď už většinou ztratili přesný pojem dění kolem sebe i v sobě samých; soustřeďují se na komunikaci s přírodní silou, již cítí všude kolem sebe. Na rozdíl od Asthry či Sheilly, které si sílu uvědomují téměř stále, většina lidí je chráněna běžnými denními činnostmi, kvůli nimž nic jemnějšího vnímat nemohou či nechtějí. Teď bylo třeba probudit své vnitřní vnímání, podřídit se autoritě velitelky a připravit se.

Sheilla dospěla k přesvědčení, že bylo dosaženo dostatečné přípravy pokusu. Dotkla se Asthry, která až dosud seděla s hlavou svěšenou a zírala mlčky a bez hnutí na spirály ve svých dlaních. Teď podala ruce Sheille a Enkrovi a oni ji uchopili za lokty.

„Co dělají?“ ptal se Kidži.

„Asthra se chystá přijímat sílu bouře.“

„Jakým způsobem?“

„Ona cítí vše, co se kolem ní děje. Možná to vnímá prostřednictvím změn magnetického pole, často pociťuje přímo silnější magnety. Ale to je druhotný jev; nejdůležitější je činnost mentálního pole energie...“

„Mentální? To znamená myšlenkové!“

„Činností mozku vzniká určitá energie. Oheň je ideální příjemce i vysílač takové energie...“

Asthra vztáhla ruce nad svou bronzovou mísu. Pod jejíma rukama vzplanul Oheň téměř okamžitě, nemusela k jeho vznícení ani použít ničeho hořlavého. Asthra jej něžně hladila rukama; všichni cítili totéž, co ona: nejvyšší vytržení, blažený pocit extáze a dokonalé štěstí. Jak byli propleteni rukama, vnitřní energie Ohně se šířila od jednoho ke druhému, pohlcovala je a sama se živila jejich energií, takže blažený pocit se umocňoval až téměř do nesnesitelnosti. Mike jí viděl do tváře a všímal si, jak se zkřivila: vytržením, snad dokonce bolestí. Začala zpívat, ale její hlas nezněl tak jiskřivě a zvonivě jako dřív, naopak zdálo se, že je přiškrcený a plný námahy.

„Viděl jsem ji hrát si s počasím jako dítě s kotětem!“ řekl Mike admirálovi, „Zdá se, že dnes jí to nejde tak, jak myslela!“

Admirál Kidži se na něco ptal, ale Mike nevnímal; všímal si raději výrazu tváře některých čarodějů. Zjevně se na nich projevovala námaha, kterou museli vynaložit a Mike uvažoval, zda nebude muset zasáhnout a přerušit pokus. Enkra například se kroutil jako červ přišlápnutý obrovskou botou, což u něj nebývalo často. Byl nadprůměrně vnímavý, ale dalo se odhadnout, že ani ostatním se nevede o moc lépe.

Taky si Mike všiml, že je tu A-Aka. Seděl vzadu, až za vojáky, téměř na něj nebylo vidět, ale byl tady a všechno sledoval. Jestli rozuměl, bylo těžké říct.

Asthra zaklonila hlavu. Ohryzek jí poskakoval, jak z plné síly zpívala ostrý, řezavý tón vysokého kmitočtu; přímo bolel v uších, zřejmě obsahoval i ultrazvuk. Jedna dívka, které ještě nebylo ani čtrnáct, úplně zešedivěla v obličeji a kdyby ji nedrželi její sousedi, nejspíš by omdlela.

Admirál Kidži se opět na něco ptal. Mike to zaznamenal, ale nevšímal si ho. Něco řekl na omluvu, vstal a protlačil se mezi diváky k dívce. Položil jí ruce na hlavu a třel citlivé body na lebce, aby ji zase přivedl k životu. Zdálo se, že jí to pomáhá; ostatní však měli tváře námahou zkřivené dál.

A co bylo nejhorší, Oheň dostal jakousi divnou barvu a nešlehal tak vysoko, jako jindy. Bylo zapotřebí mu pomáhat, ale to Mike udělat nemohl, jenom Asthra nebo Sheilla mohla pomoci. Mike tedy přešel k Asthře, hladil ji po spáncích a masíroval kůži na hlavě. Cítil, jak jí vibrují tepny, srdce zřejmě pracovalo na nejvyšší výkon; prsty mu klouzaly v potu, prosakujícím ze všech pórů.

Zdálo se, že Mikův zásah přispěl ke zlepšení situace; Oheň vyšlehl výš, dostal normální barvu. Mike v duchu zajásal a chtěl pomoci i Sheille; položil jí dlaň na hlavu a druhou se dotýkal Asthry. V poslední chvíli si uvědomil, že tím se s nimi dostává do příliš těsného kontaktu a ocitá se v poli, ve kterém energie přímo působila. Cítil, jak podléhá rytmu, jak sebou jeho tělo samovolně škube a v uších mu vibruje melodie. Ještě chvilku a sám se dostane do extáze; pak už jim bude stejně užitečný, jako by seděl mezi ostatními a pomáhal vytvářet mentální pole. Tím ztratí svůj nadhled a schopnost pomoci ostatním. Rozhlédl se, zda nedokáže někoho přivolat; ale těch několik znalých, kteří pokus sledovali stejně dychtivě jako vojáci a vesničané, bylo příliš slabých na to, aby zasahovali do činnosti čarodějů.

V tu chvíli zasáhl někdo, od koho to nečekal: domorodec A-Aka. Zda pochopil, co se děje nebo ne, to nebylo jasné, ale natáhl se k Mikovi, uchopil ho za ruku a pokynul mu, aby opustil kruh. Mike rázem vypadl z rytmu a sebral se; tak skutečně kruh opustil a vrátil se i s náčelníkem zpátky na terasu, k důstojníkům.

Admirál Kidži si ničeho nevšiml. Spokojeně Mika uvítal a dál se vyptával, co vlastně tam dělal a proč. Mike pocítil hroznou únavu – musel si sednout a chvíli sbírat síly; chápal, jak hrozně asi bude těm, kdož pořád ještě pokračují ve své šílené hře.

Když se mu síly vrátily, rozhodl se pokus přerušit bez ohledu na Asthřin či Enkrův hněv. Už nevěřil, že by dosáhli příznivého výsledku; teď bylo ze všeho nejvíc třeba zachránit lidi, kteří se toho zúčastňují. Vstal a chtěl opět vkročit do kruhu, ale v tu chvíli se zarazil na místě a udiveně pohlédl na oblohu, kam zírali i všichni ostatní.

Neboť na obloze, už tolik dní zatažené olověně šedivými mračny, z nichž se neustále lily nepřetržité proudy deště, se objevilo malé průzračné oko, jímž prosvítala modrá obloha. A to oko bylo přímo nad hlavou Asthry, která stále ještě vydávala svůj tremolový jekot, řezající až do kostí. Od toho oka se olověně šedá obloha začínala párat, zvolna se rozevírala jako řezná rána a vzniklým otvorem zasvítilo slunce, jehož paprsky obsáhly celý prostor kolem Ohně. Asthra obrátila k slunci tvář; oči měla zavřené, teď je doširoka otevřela a pak zase zavřela, neboť dívat se přímo do zdejšího slunce působilo příliš velkou bolest. Zpívala ještě vyšším tremolem, téměř ji nebylo slyšet, jen vibrace v uších značily, že vydává vyšší tón, než mohou slyšet lidé. Taky na šelmách okolo bylo znát, že pociťují bolest v uších – některé raději odešly dál.

„Podařilo se jí to!“ vydechl Mike, „Pane Bože, ona to doopravdy dokázala!“

Vzápětí Asthra umlkla vprostřed písně. Spustila ruce do Ohně, dotýkala se plamenů dlaněmi. Hlavu svěsila, jako by odpočívala po něčem velice obtížném, jenom ramena se jí chvěla jako v horečce. I ostatní přestali zpívat, přestali se kývat, seděli a nehýbali se. Oheň se rázem stáhl a jen slabě plápolal.

Mike došel k Asthře, položil jí ruce na hlavu a zas jí pomáhal. Ohlédla se po něm, usmála se; potom se ztěžka zvedla na nohy, vstoupila do Ohně a zřejmě jej tím posílila, protože vyšhlehl a celou ji objal. Vykoupala se se zřejmou úlevou; pak vystoupila a pokynula Sheille, aby ji následovala, po ní všem ostatním. Ti vstávali s očima skleněnýma a výrazem únavy ve tvářích; sotva se omyli, odcházeli kousek dál a tam usedali, aby si odpočali. Mike se taky omyl Ohněm; pak se vrátil k admirálovi a konečně odpověděl na jeho otázku:

„Ano, to je všechno. Pokus skončil.“

„Ale my jsme všichni viděli, že dokázala zastavit a přerušit bouři! Slunce svítilo, viděl jsem je...“

„To vím. Přesto se to nepovedlo. Už zase leje...“

„Myslím, že to nevadí! Je to něco obrovského, co na světě nikdo nedokáže! Jste skutečně mocní...“

„Zatím to byl jenom pokus. Zítra, až se všichni vzpamatujeme, se dozvíme, co a jak se dělo...“

Vojáci se rozcházeli a debatovali o tom, co viděli. Důstojníci rovněž odcházeli; major Sakada měl zřejmě chuť promluvit s admirálem, ale protože ho hlídal jaguár Arrgattsamwoogh a Kidži byl stále s Mikem, neměl šanci. Mike nařídil šelmám zachovávat obzvláštní opatrnost.

Když se Armini rozešli a Živý Oheň uhasili, rozzuřil se tajfun s neztenčenou, ba novou silou. Mikovi se zdálo, že příroda běsní vztekem nad tím, že nějaká zločinná lidská ruka si dovolila zkusit ji ovládat; že ze sebe vydává tu největší sílu, jaké vůbec je schopna. Vítr smetl střechu z jednoho vojenského baráku a šlehal prudkým deštěm jak do střech, tak do oken.

Mike nařídil všeobecný odpočinek. On sám procházel chodbami a kontroloval hlídky; nic jiného nemohl v tuhle chvíli užitečného dělat. Tak zastihl Ťapku, která pořizovala zápis o pokusu.

„Jak je ti?“ zeptal se jí, „Bylo to zlé?“

„Jsem velice unavená.“ odpověděla.

Zarazilo ho to. Úpravy základních životních pochodů, které na Ťapce provedla Asthra, zabraňovaly, aby se unavila či dokonce vyčerpala. Teď na tom byla velmi špatně, zdálo se stejně jako ostatní lidé.

„Jestli jsi unavená, jdi spát!“ řekl nejistě.

„Je-li třeba, budu bdít s tebou. Ale je možná zapotřebí, abych načerpala sil...“

„Jdi okamžitě spát!“ pohladil ji po hlavě, „Já to tady zvládnu. Děkuju ti, děvče...“

Oddaný pohled jejích modrých očí ho dojal; málokdy se takhle dívala. Přimělo ho to, aby ji objal a přitiskl si její hlavu na prsa. „To nic!“ šeptal něžně, „To nic není. Došla jsi zkrátka na hranici svých sil – ale to zas bude dobré! Odpočineš si a zase bude fajn...“

„Já vím...“ zašeptala a políbila ho na tvář. Díval se potom za ní, jak odcházela, a přemýšlel. Nakonec odešel do kuchyně, spolkl dvě tablety pro povzbuzení a zapil je čajem. Obojí neměl rád, ale v tuhle chvíli to považoval za nutné.

Déšť a vítr zuřily s neuvěřitelnou silou po celý zbytek dne i celou noc. A po celou tu dobu obcházel Mike objekt, občas se zastavoval se šelmami a povídali si. Až před ránem se na chvíli natáhl a opřel si hlavu o kožich šavlozubého tygra Wagarry; spal ale jen asi půl hodiny, když ho probudila změna v dění kolem.

Pochopil velmi brzy, co se stalo: přestalo pršet. Mike vyšel ven, brodil se kalužemi a rozhlížel se; vojáci v barácích většinou spali nebo se o to aspoň pokoušeli, zmoklé hlídky se těšily na vystřídání. Znovu se vrátil, ale už neusnul; usedl u okna a hleděl na moře, kde právě začínal nový den.

Ten den přinesl ostrý a studený vítr; Armini obvykle chodili nazí, domorodci jen v nejnutnějším oblečení, vojáci měli svoje uniformy z velmi nekvalitní látky. Všichni pociťovali chlad, podle měření mohly být tak tři, maximálně čtyři stupně nad nulou. Ale Mike už věděl, co znamená tato změna a vůbec mu to nevadilo.

Protože vítr čistil oblohu od mraků; opět bylo vidět po celém ostrově a opět bylo vidět daleko na moře, zatím olověně šedé jako obloha. Prudké vlny tloukly do pobřežních mol a házely se zbylými loděmi v přístavu.

A asi dvě hodiny po úsvitu se mezi mraky poprvé objevilo slunce.

Errata:

30.05.2021 11:48