Enkra stál nad jejich těly a mlčel. Už si mohl sejmout masku, nervový plyn přestal účinkovat. Takže stál a občas si hřbetem ruky rozšmudlával špínu okolo očí.

„V přímém boji by jich bylo víc!“ řekl Roger, který chápal, jak jeho veliteli je.

„Obávám se, že přijde i ten boj,“ řekl Enkra otupěle, „Tihle lidé se jen tak nepodvolí! Jsou houževnatí a vydrží všechno...“

„Těžký to bude! Ale máme jejich flotilu a tři tisíce vojáků. Vlastně čtyři, když počítáme posádku z Okinawy a z Kity...“

Enkra pokýval hlavou. „Já vím, Rogere. Vím!“

Vracel se do baráku; už ho čekala Tanya se vzkazem, že se admirál Kidži probudil.

Admirál seděl se zkříženýma nohama a spoutanýma rukama naproti Mikovi, který si sedl podobně. Byl v uniformě a na prsou měl svůj řádový kříž. Admirál bleskl očima po Enkrovi, zhodnotil jeho uniformu a zase se tvářil lhostejně. Enkra usedl vedle Mika, Roger z druhé strany.

„Zdá se, že máme tu čest s admirálem Kidžim, velitelem flotily.“

Japonec ani nehlesl, ani nemrkl.

„Admirále Kidži, rádi bychom s tebou jednali. Jak situace stojí, jsi naším zajatcem a společně s tebou všichni tví vojáci, kteří tu byli. Máme zbraně, které přesahují tvou výzbroj a prostředky, které nemůžeš mít. Můžeme zlikvidovat třeba celou tvoji armádu, budeme-li chtít. Ale přesto se chceme chovat moudře a laskavě, nemáme v úmyslu komukoliv ublížit. Dokonce jsme už ošetřili tvoje raněné. Myslím, že bys na to měl vzít nějaký ohled a pokusit se o domluvu!“

Admirál Kidži nedal najevo, že by je slyšel.

Kolem prošel jaguár Arrgattsamwoogh. Japonec se po něm ohlédl, ale jenom očima; hned zase zíral nehybně dopředu.

Enkra kývl na šelmu. Jaguár, přirozeně zvědavý, přišel blíž, prohlížel si zajatce a tiše vrčel. Dokonce ho očichal, ale to admirála nepřinutilo, aby mu věnoval víc pozornosti.

„Admirále Kidži, jsem Enkra Weston, princ a následník trůnu arminských císařů. Muži, kteří jsou tu se mnou, jsou Mike George von Cross, můj duchovní učitel a rádce a Roger Monroes, předseda ministerské rady, de fakto šógun Arminu, můj zástupce. Doufám, že nás nepovažuješ za tak bezvýznamné, abys musel v naší přítomnosti uraženě mlčet!“

Ale Japonec přesto mlčel a nedával najevo, že by je vnímal. Mike se rozhodl to vzdát.

„Odveďte ho! Nechte ho odpočinout a dejte mu najíst. Zřejmě ho dnešní události tak vyčerpaly, že není schopen vážného jednání.“

Odvedení se ujali Sebastiano a Jackie, přestože na to měli dost vysokou hodnost, ale bavilo je sledovat, co bude dál. Postavili admirála na nohy a postrčili ho ke dveřím.

„Nebudu nic jíst!“ vyštěkl admirál Kidži.

„Proč?“

„Nebudu jíst nic, co jste otrávili!“ odsekl Japonec vztekle.

„Ty neuvažuješ rozumně,“ řekl Mike, přistoupil k němu a usmíval se, „Kdybychom tě chtěli zabít, nedalo by nám to žádnou práci. Jestli chceš, budu jíst co ty, abys neměl podezření...“

Admirál po něm blýskl šikmýma očima. „Máte jedy, co berou lidem duši! Já vás Američany znám moc dobře! Naučili jste se naši řeč a tvrdíte, že jste přátelé! Ale my dobře víme, kdo jste a jaká je vaše duše!“

„Ale my nejsme Američané!“

„Příliš dobře vás znám!“ sípěl admirál.

Mike doufal, že teď už bude mluvit; ale když mu položili další otázku, Japonec bez hnutí mlčel a vyčkával, až ho odvedou.

„Co s ním chceš dělat?“ krčil rameny Enkra, „Zřejmě fanaticky nenávidí Američany a každého, kdo se jim jen trochu podobá. Asi důsledek války...“

„Myslíš, že pamatuje válku?“

„Může mu být tak šedesát. Jeden z první generace, která to tady osídlovala. Tipuju ho tak na četaře, když to začínalo...“

„Myslíš, že zná Japonsko ve skutečnosti?“

„Možné to je.“

„Potom by mělo smysl ukázat mu videofilmy z dnešního Japonska. Máme jich několik, taky pár samurajských filmů...“

„Samurajský filmy by ti mohli předvést sami! Ale s tím videem bych souhlasil...“

„Ale jednat s nima budete vy!“ hučel Sebastiano, „Já teda jako Japonec rozhodně nevypadám, to spíš jako Američan...“

„Ty jdi vůbec do kélu!“ řekl mu Cvrček.

Pomalu se rozednívalo. Kurt Diettermann obešel posádku a vrátil se dost rozladěn. „Vypadá to, že Sheltie nekecal, co se dotýká toho jeho tajfunu! Obloha se mi nelíbí...“

„Pro jistotu zjisti, jak to vypadá se zásobami. A z lodí nech všechno přenést sem, zřejmě to budeme potřebovat. Jo, a ty lodě samotný zajistit...“

„To už udělal Falko. Trochu mu vadí, že se nám nepovedlo dostat všechny lodě, tak dělá, co ho napadne. Potraviny přenesem...“

„Vem si na to pár zajatců! Ať vidí, že s námi mohou docela dobře spolupracovat...“

Kurt splnil příkaz velmi ochotně; vybral z námořníků pomocníky tak, aby jeden Armin ovládal tři zajatce. Všichni se potom odebrali na loď a začali vynášet bedny s konzervami.

Byli dole ve skladišti, Kurt prohlížel konzervy a hádal, co v nich může být. Bylo to těžké, byly označeny jen nápisem a ten neznamenal v normální japonštině nic; nejspíš se jednalo o zdejší ryby, možná i ještěry. Dokonce jednu konzervu otevřel bodákem a usoudil, že se jedná o vepřové v docela chutné pálivé omáčce z výhonků bambusu. Byl dostatečně mlsný, aby to ocenil; odložil bodák a ochutnával, dle arminského bontónu rukama.

I ta malá nepozornost stačila; jeden ze zajatců skočil po bodáku, zmocnil se ho a vzápětí se vrhl na Kurta. Ten mu chrstl omáčku z konzervy do ksichtu, chytil jeho ruku a zkroutil mu ji, ale to už na něj skočili další dva vojáci; měli obrovskou sílu a zřejmě taky zkušenosti v boji. Kurtovi se podařilo jednoho kopnout do rozkroku; jen tím se uvolnil, aby mohl další dva odrazit údery karate. Chvilku se rvali o bodák, než je všechny přemohl a držel zbraní v šachu, než se objevil někdo z kamarádů a pomohl mu je odvést.

„Teda, jsou řízci!“ řekl Kurt uznale, „Tak jsem se už dlouho neserval!“

„Ještě řekni, že na tebe stačili!“

„Věř nebo nevěř, ale já se rval o život! Nikdy bych nevěřil, že absolvent školy Lilie může takhle dopadnout!“

Armini se sice smáli, ale oceňovali protivníka stejně jako Kurta, který se přece jen ubránil. Především si však uvědomili, že zajatci čekají na první příležitost a mají odvahu i sílu uskutečnit vzpouru.

Enkra se právě chystal jít spát, byl na nohou téměř celý zdejší den, ale pokus o útok na Kurta ho rozčílil, takže se probudil.

Ostatně, Kurt sám byl po rvačce v náladě velmi náchylné k radikálnímu řešení: „Budeme jim muset ukázat, že jsme silnější a že jakékoliv jejich pokusy o vzpouru budeme co nejpřísněji trestat! Když to nepůjde jinak, tak likvidací!“

„V každém případě jim likvidací pohrozíme,“ souhlasil Enkra, „Nechci jejich nenávist k nám posilovat ještě nespravedlivými rozsudky smrti, ale za situace, kdy čekáme tajfun, nás musí ve všem poslouchat! Kurte, byl bych rád, kdybys to považoval za jeden ze svých stěžejních úkolů!“

„Príma! Celý život jsem si přál být velitelem koncentráku!“

Kurt byl vrozeně laskavý a dobromyslný, spíš náchylný považovat všecko za legraci. Krátce před odjezdem se zúčastnil natáčení televizního seriálu z války, ve kterém díky nordickému vzhledu sehrál roli důstojníka koncentračního tábora, a uniforma SS mu tam velmi slušela. Podobně si to představoval i nyní; ale někteří zkušenější, jako Sebastiano, Falko, Sting a další, to brali zcela vážně. Taky měli horší zkušenosti.

Vyhlásili, že kdokoliv se pokusí o vzpouru nebo útěk, bude popraven, v případě zvlášť nebezpečného zločinu exemplárně krutě. Zajatci to přijali mlčky a bez zájmu jako vše, co viděli kolem sebe. Mike Cross vzápětí vysvětlil, že to na ně patrně neudělá tak velký dojem.

„Jestli někdo z nich skutečně má strach ze smrti (a já věřím, že ano), jsou od začátku výchovy v armádě učeni nedávat to najevo. Viděli jsme, že jim jejich důstojníci nahánějí strach daleko drastičtějšími metodami, třeba tou kostrou na stromě, ale zřejmě taky moc nepořídí. Maximálně je přesvědčíme, že skutečně jsme jejich nepřátelé a oni nás budou tím víc nenávidět.“

„Jaký máš lepší nápad?“

„Zatím žádný. Zkusím nad tím uvažovat.“

Sebastiano dal najevo, co si o tom přemýšlení myslí; ale Mike patřil k velení, tak mlčel. Měli řadu jiných starostí; třeba počasí se valem horšilo a vypadalo na tajfun síly přesahující ten, který zažili na uvítanou. Slunce nevyšlo, obloha byla zatažená olověně šedivými mraky, ochladilo se. Šelmy ježily srst a prohlašovaly, že větří elektřinu.

Harae, Mikův sluha, byl v dost nejasném postavení. Byl místní, ale patřil mezi Arminy a dokonce nosil uniformu, tedy šortky a tričko s osmihrotým křížem. Mike si ho zavolal a ptal se, co soudí o počasí.

„Ano, pane, přijde bouře!“ souhlasil Harae, „Bouře přicházejí často a trvají dlouho. Tahle jistě několik dní...“

„Kolik přibližně?“

„To nevím. Ale zdá se, že dlouho...“

„Co jste dělali za takových dní?“

„Seděli jsme v chýši a povídali si.“

„A co jste jedli?“

„Většinou jsme jedli málo. Jen děti občas plakaly, že mají hlad!“

Mike z toho nabyl dojmu, že domorodci jsou na podobné události zvyklí a vojáci nebudou jiní. Rád by mezi nimi našel pár lidí, kterým by mohl věnovat alespoň nějakou důvěru, ale nebyl čas na nějaké detailnější zkoumání.

Nejdřív přišel vítr, který orval koruny palem skoro dohola. Vzápětí po něm prudký liják, který udělal z celého areálu jedno rozlité jezero. Udupaná půda cvičiště se změnila v bahniště, kterým bylo nutno se brodit po kolena. Voda bez problémů pronikla do baráků, přecpaných mimo vojáků ze základny také desetinásobkem námořníků; střechy nebyly ani zdaleka vodotěsné, takže do baráků teklo horem i dolem. Vojáci to přijímali s klidem a odevzdaností; nejdřív si posedali na pryčny, zakryli si hlavy kabáty od uniforem a seděli tak bez hnutí dlouhé hodiny, přestože jim všechno včetně těch kabátů a pokrývek zvolna promokalo. Když dostali jídlo, přijali to mlčky a bez zájmu jako všechno, snědli svůj příděl a zas si posedali na mokré přikrývky. Armini se dohadovali, kdo z nich se nejdřív nakazí bahenní horečkou a zemře. Harae ale tvrdil, že umírají jen malé děti, které nejsou schopné přežití a dospělým se to stává jen výjimečně.

Do důstojnického baráku neteklo. Aspoň to tu bylo příjemné. Asthra nicméně nařídila, že si každý musí preventivně brát léky; ještě štěstí, že do útoku s sebou vzala příruční lékárnu.

První nápor deště přišel brzy ráno a trval do setmění, skoro dvacet hodin. Těch dvacet hodin nepřetržitě lilo jako z konve a nebe křižovaly blesky; déšť bušil do střechy tak, že se nedalo spát jinak než za použití hypnózy. To ostatně Enkra předvídal a nařídil, takže alespoň směna mimo službu si jakž takž odpočala. Potom, když se on sám probudil a ujal velení, svolal nějakou poradu, kde mu ostatní hlásili, jaká je situace na základně.

„Tak, jak zajatci žijí, mohou vydržet den dva, ale rozhodně ne týden, jak odhaduje Harae! Ostatně nikdo neví, jak dlouho bude skutečně ta bouře trvat a co nám ještě přinese...“

„Prozatím máme dost potravin,“ řekl Jackie, „Ovšem jejich kvalita je nehorázná, divím se, že tohle dokážou jíst. Většinou rýže bez chuti, maso jen pro důstojníky. Pak jsou tu ty velké konzervy – něco jako paštika, ale chutná to jako opečené piliny. Harae tvrdí, že to bylo obvyklé jídlo na cestách.“

„Zřejmě je nikdo nerozmazloval, měli by teda vydržet,“ řekl Sonny, „Ale objevil jsem další problém: elektrické světlo je zatím v provozu, ale už dlouho nebude. Je tu ve sklepě generátor na naftový pohon, jenže nafty je málo a... upřímně řečeno, mám strach zasahovat do systému. Konstrukce... nedá se mluvit o žádné konstrukci. Je to pokus vyvolávat elektřinu navzdory přírodním zákonům. Jestli se stane sebemenší závada, nikdo to nespraví. A až dojde nafta, budeme docela bez proudu!“

„Dobrý! A dál?“

„Zdravotní stav zajatců,“ řekla Asthra, „Přestože Harae tvrdí, že jsou zvyklí, nemyslím, že člověk je schopen setrvat dlouhodobě v mokru. To by se adaptoval a narostly by mu plovací blány. Což se u našich zajatců doposud nestalo, takže si myslím, že brzo mezi nimi začnou nemoci. Nemám jim co dát, veškeré léky potřebujem pro sebe.“

„No. Ještě něco?“

„Zatím ne. Ale určitě se něco objeví!“

„Má někdo nějaký návrh řešení?“

Čekali, co řekne Mike. Neřekl nic, takže se slova ujal Roger:

„Považuji za nezbytné dohodnout se s jejich velitelem. Když ne na spolupráci, tak aspoň na tom, že nebudou situaci zhoršovat.“

„Souhlasím. Budou ochotni jednat?“

„Uvidíme. Doufám, že už změkli...“

Takže byl opět předveden admirál Kidži. Zatím si odpočinul v osamělosti, ale pod stráží, nějakou dobu spal, ale jídlo odmítl, i když bylo kvalitnější než to, které dostalo mužstvo. Když ho předvedli do bývalé důstojnické jídelny, sedl si na zem a čekal, co bude.

Opět byli přítomni téměř všichni velitelé, ve stejném složení jako předtím. Admirálovi to bylo očividně naprosto jedno.

„Admirále Kidži!“ začal Enkra, „Doufám, že jsi měl dost času si promyslet, jak se domluvíme na dalším postupu. Jak vidíš sám, ovládli jsme celou základnu včetně všech vojáků a nemáte žádnou šanci tento stav změnit. Také máme vaši flotilu, zakotvenou v přístavu. Kdyby se to ukázalo nezbytným, můžeme všechny tvoje vojáky zlikvidovat. Ale nechceme to udělat, neboť jsme nepřišli zabíjet, zvlášť ne zbytečně! Taky se zhoršilo počasí; já myslím, že je na čase se domluvit o nějaké spolupráci. Protože za tajfunu musíme spolupracovat – jinak bude muset někdo zemřít!“

Admirál Kidži mlčel. Mlčel a díval se nehybně před sebe, jako kdyby ani nevnímal jeho řeč.

„Měl bys pochopit, admirále, že jestliže chceme přežít, musíme spolupracovat! V každém případě se stane to, co chceme my; za tvé účasti nebo proti ní. Ale máme dost síly, abychom vás nejen přemohli, ale i přesvědčili!“

Admirál Kidži mlčel a nehýbal se.

Enkra si připravil působivé představení: vytáhl tesák s ostřím z protonové mikrovrstvy a japonský samopal. Bez problémů tím tesákem rozřezal samopal na kousky, jako kdyby ořezával tužku. Admirál Kidži sice zíral, ale neřekl ani slovo; stejně tak mlčel, když mu předvedli podobným způsobem lejzrovačku.

„Nemá to cenu,“ řekl Mike arminsky, „Zdá se, že ten starý pitomec se rozhodl mlčet. Nedivím se mu, je úplně bez sebe už proto, že se někdo opovážil ho na konci života porazit. Necháme ho a zkusíme to radši s někým jiným...“

Admirála zase odvedli. Enkra rozhodl předvést bývalého velitele posádky Okinawa majora Sakadu.

Možná by bylo dobře majora popsat. Bylo mu kolem čtyřicítky, měl tmavou pleť domorodce a šikmé oči Japonce. Měřil dobrých sto osmdesát centimetrů, měl atletické tělo, ale už pěkné břicho, zřejmě se mu v životě nevedlo špatně. Uniformu měl pěknou a dost vyzdobenou a vlastnil nádherný samurajský meč, který mu Roger prozatímně zabavil a velmi rád by si ho ponechal.

„Ty jsi major Sakada, velitel posádky Okinawa. My jsme ti, kdo tu posádku zabrali, tedy vlastně tvoji noví velitelé!“

„Mým velitelem je admirál Kimura, vrchní velitel císařské armády!“ řekl Sakada.

„Byl. Teď je to princ Enkra. Tvoji vojáci ho budou poslouchat stejně jako poslouchají tebe, to už jsme si zjistili. Jde jenom o to, jak ho chceš poslouchat ty. Jestli jako major a velitel své posádky, nebo jako prostý voják.“

Major Sakada tedy zíral, to je pravda.

„Jak by bylo možné, abych já byl obyčejným vojákem?“

„Jednoduše. Princ rozkáže – a bude!“

„Ale já nejsem člen vaší armády! Mým velitelem je Jeho Výsost admirál kníže Kimura!“

„No dobře, jak chceš. Počítej s tím, že už se s tebou nebude počítat, až zvítězíme...“

Major naprosto nechápal, o čem je řeč. Nebyl natolik zdatný v přemýšlení, aby dokázal sledovat Rogerovy potměšilé řeči. A bál se, velice a všeho. Dlouhý život ho asi naučil přemýšlet víc než jeho mužstvo a tušil, že noví páni budou horší než ti dosavadní. V žádném případě se nechtěl dopředu do ničeho míchat.

Enkra se rozhodl vystřídat Rogera.

„Dobře mě poslouchej, majore Sakado: Obsadili jsme Okinawu, ale nechceme zničit všechny vojáky, kteří tady jsou! Je to přes tři tisíce mužů a jejich život nyní záleží na tom, jak si poradíme s tajfunem, který přišel! Sám jistě víš, jaké je venku počasí. Nám tady v důstojnickém baráku je dobře a bude nám dobře i nadále; ale ti muži venku jsou na tom hůř a je musíme chránit!“

Sakada se usilovně snažil to pochopit. „A co chcete ode mne?“

„Abychom mohli něco dělat, je především nutné, aby nás vojáci poslouchali! Ty jim to musíš nařídit jako bývalý velitel!“

„Ale... já přece nemám nejvyšší hodnost!“ prohlásil major, když si to rozmyslel, „Nyní je nejvyšším velitelem admirál Kidži!“

„Admirál Kidži nepochopil situaci. Je starý, už mu to moc nemyslí!“ řekl Roger a major Sakada se ještě víc polekal.

„Ale jestli mi můj velitel nedá příkaz, pak nemůžu nic dělat!“

„Já jsem tvůj velitel!“ zařval na něj Roger.

Major chvíli vylekaně přemýšlel. „Ne. To ne! Ty velitel nejsi!“

„Odvést,“ navrhl Mike, „Je to vůl!“

Takže majora odvedli za admirálem.

„Co teď?“ ptal se Enkra.

„Admirál zklamal, major zklamal. Co tu máme k disposici dál?“ ptal se Roger, „Máme pár admirálových pobočníků. Inteligence jim zrovna kouká z očí. To bude zas chuťovka!“

„Za zkoušku nic nedáme.“ rozhodl Enkra.

Brali to dle hodnosti. Plukovníka, který v jednom kuse opakoval bojová hesla a nemohl pochopit jedinou rozumnější myšlenku. Kapitána, který se sice klepal jako osika, ale nepřistoupil vůbec na nic. Dalšího kapitána, který mlčel a vypadal, že ničemu nerozumí a nic nechápe.

„Nemá to cenu,“ rozhodl Enkra po dalších čtyřech hodinách bezvýsledného výslechu, „Zavřeme je všechny a budeme to asi držet silou. Ti důstojníci mají tvrdou morálku a taky tvrdě zabedněný palice! Musíme hledat někoho chápavýho, aspoň jako Harae!“

Nikoho podobného nenašli a tak se konečně uložili ke spánku. Ještě štěstí, že nebyli nároční na podmínky, protože spát v tomto počasí a za rachotu hromů nebylo jednoduché.

Po čtyřech hodinách probudil Enkru jaguár Arrgatsamwoogh a hlásil, že admirál Kidži se pokusil o sebevraždu. Provedl to fantastickým a nepochopitelným způsobem, totiž překousal si tepny na obou zápěstích vlastními zuby. Musel je zřejmě příšerně rvát, protože zápěstí měl celá rozdrásaná; stálo ho hodně duševního úsilí překonat bolest a vyrovnat se se smrtí. Ale provedl to a myslel, že do rána vykrvácí a nikdo si toho nevšimne. Všiml si toho jaguár, který to ucítil; hned probudil Enkru a taky Asthru. Zmatek přivolal i několik dalších.

Admirál Kidži vztekle ječel, řval a proklínal všechny, kdo se pokoušeli ho ošetřit; teď nemlčel a netvářil se povzneseně. Dalo jim práci, než ho přemohli a snažili se mu ruce obvázat; všichni byli už zakrvácení jako řezníci a admirál se pořád úporně bránil.

„Musíme ho zachránit!“ křičel Enkra, „Musíme za každou cenu!“

„A proč?“ ptal se Sebastiano, „Když nechce?“

„Právě proto, že nechce! Dokážeme mu, že mu umíme zachránit život i proti jeho přání!“

Asthra na to ale kroutila hlavou. „Nepodaří se to! Jsou to strašná zranění!“

„Podaří. Když zapálíš Oheň!“

„Kde? Tady v jídelně?“

„To ne. Ale co venku na terase? Je trochu krytá před deštěm...“

Terasu používali důstojníci k přehlížení své posádky; byla z betonu a měla plechovou střechu, nic moc, ale aspoň tam nelilo tolik. Asthra ji obhlédla, pak přinesla svou bronzovou trojnohou mísu. Ostatní zatím svlékli admirála z jeho parádní uniformy, nechtěli, aby byla zničena. Taky oni se svlékli, pokud měli něco na sobě. Ty přípravy pozoroval admirál Kidži s bezmocným zuřivým vztekem, ačkoliv nevěděl, o co jde.

Asthře trvalo vyvolávání Ohně déle než obvykle; kývala se při tom ze strany na stranu, ševelila si nesrozumitelné verše a na tváři jí bylo znát velké úsilí. Ale nakonec přece jen pod jejíma rukama zaplál ohýnek a rostl, až dosáhl obvyklé velikosti.

Admirál Kidži postřehl, že se děje něco divného. Ztrácel už síly, krev mu řinula z rozdrásaných rukou a nedala se zastavit; ale přece jenom se dokázal pohrdavě zasmát, když viděl, jak se o něj starají.

Sebastiano ho uchopil jako panenku a vložil do plamenů. Admirál usoudil, že ho chtějí mučit, tak zaťal zuby a očekával strašlivou bolest, odhodlán nepromluvit jediné slůvko. Ta bolest se skutečně dostavila, ale na jediný zlomek vteřiny; pak už to bylo velice příjemné. A co bylo nejdivnější, rány na rukou, jež Sebastiano pevně svíral, se čistily, zacelovaly a přestávaly bolet, a když jej konečně pustil, měl admirál na zápěstích jenom rudé jizvy, z nichž však neunikala kapka krve a které vůbec nebolely. A všichni kolem se usmívali.

„Co... co jste to udělali?“ ptal se admirál překvapeně, „Jak se vám podařilo... tohle?“

„Řekl jsem ti, že umíme všechno!“ řekl Enkra, „Myslel sis, že dokážeš odejít, aniž by ses s námi rozloučil? Ne, my rozhodujeme o tom, kdo bude žít a kdo zemře! I kdyby ses zabil, dokážeme tě zase vzkřísit! Chceš to zkusit?“

Nechtěl, věřil tomu. Po tomhle by už uvěřil čemukoliv; taky se zeptal: „Co je to za oheň, který nepálí?“

„Říkáme tomu Živý Oheň. Později ti třeba vysvětlíme, jak jej vyvoláváme a co dokáže. Zatím ti musí stačit tohle.“

„Později?“

„Až budeme přátelé.“

Admirál Kidži přemýšlel. Doopravdy přemýšlel a nechápal, co to vše znamená. Ocitl se tváří v tvář něčemu neznámému a neuměl si poradit; a nechtěl se postavit proti jako předtím.

„Je toho na tebe hodně,“ řekl mu Enkra, „Je třeba, aby sis odpočinul a nabral síly. Najez se a potom tě naše čarodějka uspí, aby tě spánek posílil. Musíš být silný...“

„Proč?“ zaváhal.

„Jsi velitel svých lidí. Musíš se o ně postarat. Alespoň tak, že s námi sjednáš příznivé podmínky...“

Kidži nechápal ani teď, ale poslechl. Ještě se ohlédl na Asthru, která klečela u svého Ohně a něco mu povídala; potom odešel s Enkrou, aby snědl trochu polévky a masa s rýží. Nenechal se nutit, skutečně jedl a při tom pokukoval po ostatních, kteří stáli kolem a sledovali ho. Nic neříkal a ani oni nic neříkali; viděli, že se v něm něco zlomilo a že to bude možná jiný člověk, než který tak pyšně mlčel.

Neuspala ho Asthra, ale Enkra. Admirál ulehl mezi Arminy (přece jen ho chtěli hlídat) a po hypnotickém zásahu usnul.

Enkra vyšel k Asthře. Pořád ještě klečela u Ohně, který se prudce zmítal ve větru. Oči měla široce rozevřené a tvář mokrou od kapek, které sem zanášel déšť.

„Zkoušíš něco?“

„Ta bouře má hroznou sílu!“ vzdychla, „Je to planeta úžasných možností! Možná bych tady dokázala vlastní silou i létat...“

„Cože?“ Enkra nemohl překonat smích.

„Víš přece, že při svých výzkumech využívám síly přírody a sílu, kterou dokážu vzbudit ve vlastním nitru. Moje síla je odrazem síly přírody, kterou do sebe nasávám. To dělám taky nyní a přitom... cítíš, jak to bolí? Podej mi ruku, uvidíš sám!“

Enkra jí podal ruce nad Ohněm. Asthra je sevřela a Enkra skutečně cítil cosi, co ho celého prostoupilo a naplnilo, až to skoro bolelo. Nechápal, jak k tomu dochází, vlastně vůbec nic nechápal, jenom cítil tu sílu. „Můžu ti pomáhat?“

„Zatím nevím, co můžu a co ne! Musela bych to zkoušet... Řeknu ti, až přijde čas! Možná budu potřebovat spojené síly nás všech!“

Měl by odejít, ale Enkra otálel.

„Co myslíš – je tu někdo z domorodců, kdo umí ovládat přírodní síly? Nějaký kouzelník nebo něco jako ty?“

„Nevím. Ptala jsem se, nikdo nic neví. Z těch, kdo jsou vůbec ochotní odpovědět. Zdá se, že Japonci zlikvidovali všechny, kdo jim mohli být nebezpeční. Především domorodé kněze, mudrce a věštce, nebo co tu měli. Takže dnes už nikdo neodhadne, co bylo a co mohlo být...“

„Chápu. Uvažuju, jestli k tomu mají disposice! Jestli by třeba některá z místních dívek dokázala vyvolat Oheň...“

„Zkus to! Jistě se ho nebude bát, ti lidé se nebojí ničeho. Třeba někdo z vesnice...“

„Ach, vesničané! Už jsem uvažovala, jak se jim asi daří! Měli bychom se jít podívat, jestli něco nepotřebují...“

„Potřebují, aby přestalo pršet! Až trochu ustane ten liják... Zatím bychom se utopili někde v bahnisku... a až se rozední.“

„Dobře. Víš co, jdi spát! Budu hlídat...“

Enkra souhlasně zamručel, ale nešel. Naopak zůstal stát, díval se na její počínání a na něco čekal. Ohlédla se.

„Ještě něco?“

„Taková věc, víš... možná dotaz. Komu podle tebe patří tenhle svět? Kdo je nejvyšším pánem na tomto území?“

Asthra na chvíli vnořila prsty do plamenů. Uvažovala.

„Nejvyšší pán Vesmíru...“ začala opatrně.

„To vím. Jde mi o teritorium. Pán nekoná svoje zábavy sám, ale se svými společníky. Jeden z nich je stvořitelem a má na určitém území výkonnou moc. Chci vědět...“

„Chceš vědět, je-li to náš Stvořitel nebo ne. Nevím.“

„Mluvíš o Ohni. O jeho síle a moci, která je větší než u nás. Víme, že Oheň je vnitřní energie... Je tomu tak i tady?“

„Bezpochyby.“

„Můžeš se s ním tedy spojit? Získat nějaké... vědomosti?“

„Chceš, abych přiznala svou neschopnost? Takže: ano, Oheň ke mně mluví. Mluví jasně a srozumitelně, jenomže v cizí řeči a já ho nejsem schopna chápat. Má to něco společného taky s bariérou, kterou pro mne tvoří mysl domorodců. Těžko se jim dokážu vloupat do hlavy, jako to umím u našich. Zkoušela jsem to už v Tichomoří, na Šťastných ostrovech a teď tady. Jde to – ztuha.“

„Kde je problém?“

„Jakmile se to dozvím, odstraním ho. Ten problém je ve mně, mám asi nějaký blok, který mi brání vidět jasně. Iluzorní energie, mája, víš? Jsem na to zkrátka blbá!“

„Frapantní přiznání, pro čarodějku!“

„Hele, nerejpej, jo? Ty sám jseš čaroděj, tak by ti mohlo být jasný, o čem tady blafu. Spousta informací, malá hlava a pomalý chápání, to je jedinej problém. Jestli máš nějakou konkrétní radu nebo pracovní pokyn, tak ho předej a jdi lehnout na ucho!“

„Ty budeš dělat co?“

„Nořit se do hlubiny Poznání.“

„Mohl bych se vykoupat v Ohni?“

„Teď? Nemám náladu hledat ti přílbu...“

„Kašlu na ni! Stejně mi Roger nemůže odpustit, že on se nechal ostříhat a já ne!“

„Tak dobře. Ale potom mi pohlídáš Oheň a vykoupu se já!“

Enkra nemusel ani souhlasit; vstoupil do plamenů a setrval tam po delší dobu, než bývalo obvyklé. Snažil se při tom vnímat co nejvíc ze síly, kterou dostával; ale jak se o to pokusil, zahltil ho příval zvláštních vjemů, které nechápal. Nacházel se v něčem obrovském, co o moc přesahovalo jeho dosavadní zkušenosti; moc okolního světa jej zdrtila, málem srazila na kolena, takže se vypotácel, chytil se sloupku verandy a ztěžka oddychoval.

„Takže už víš, co jsem měla na mysli?“

„Mám pocit, že... jsem sám byl tím tajfunem!“

„Tajfun je jenom část té síly. Nepatrná část. Většina se skrývá někde pod povrchem... když se spojíš s Ohněm, dostáváš ji dovnitř svého těla; to se pak nediv, že tě všechno bolí!“

„Ale je to nádherná bolest! Skoro bych řekl... vzrušující!“

„Naprosto správně. Když si zvykneš, je to nádhera... já vždycky cítím takový pocit... dokonalé uspokojení!“

„Teď se mi rozhodně nechce jít spát!“

„Pozoruji... pohlídáš mi tedy ten Oheň?“

Enkra přikývl, poklekl k míse a sledoval, jak Asthra vešla do plamene a jak se jím nechává prostoupit. Když vyšla ven, usmívala se a vypadala naprosto šťastná. Zasmála se, položila dlaň na jeho holou hlavu a vypouštěla mu přes lebku do mozkových center přebytečnou energii; když si ale všimla, jak se na ni dívá, radši toho urychleně nechala.

„To doufám nemyslíš vážně!“

„Jsi tak krásná...“ usmál se.

„Poslouchej, nejsi náhodou trochu mimo? Uvědomuješ si, že jsi princ Arminu a jednáš s nejvyšší čarodějkou své říše? Navíc za nejhorších možných podmínek; Pán Šiva řádí jako zběsilý, tajfun, hromy, blesky, exploze ničení všude kolem, teď Oheň do toho – a ty si vzpomeneš...“

„Při svém vzdělání bys mohla vědět, že jednou z Pánových forem je taky pohlavní touha...“

„To jistě je – ale ze žádného Písma nevyplývá, že zrovna mezi mnou a tebou! Že tě to zrovna teď napadlo, to neznamená...“

„Nejen to. Mám pocit, že... jsem dostal pokyn.“

„Ještě ke všemu! Chlapečku, nezahrávej si!“

„Možná je to metoda, aby se odstranil ten tvůj problém. Kdy jsi naposledy dosáhla dokonalého vyrovnání vlastní energie s okolní?“

„Pořád říkám, že přílišné vzdělání nevede k dobrýmu! A nedělej si legraci z Velkýho Šéfa! Měla jsem dojem, že mi nedávno říkal, že přes legraci je tady On!“

„Právě. Není to jeden z Jeho žertíků?“

Asthra se tvářila nejistě. V rozpacích vztáhla ruku a dotkla se plamene, který jí olízl prsty jako věrný pejsek.

„Oheň bude hodnej. A bude nám pomáhat.“ řekl Enkra, „Celý tenhle svět se spojí a bude nám pomáhat... věř mi!“

„Možná máš pravdu. Ale jsi blázen!“

Enkra to nekomentoval.

Tajfun zešílel; hrom rachotil bez ustání a černé nebe křižovaly blesky, jejichž energie jim působila mravenčení pod kůží, nyní zbavenou i těch nejmenších chloupků. Živý Oheň se zmítal v míse, jako by to sama Paní Parvatí sestoupila v tanci Prastvoření...

Errata:

30.05.2021 11:48