„Jedno je mi na nich sympatické,“ řekl Sebastiano, „A sice, že si tykají jako my. Doufám, že si budeme po vyjasnění drobných problémů dobře rozumět...“

Znělo to hezky. Zvlášť pro člověka, který nevěděl, jakým způsobem si Sebastiano představuje vyjasnění drobných problémů.

Další výměny radiogramů už nenastaly; takže Enkra si jenom zamyšleně hryzal rty. „Tu flotilu chci vidět!“

„Nic lehčího!“ nadchl se Cvrček.

„Zavedeš mě někam, kde by bylo vidět zátoku a všecko, co se v ní bude dít! Hlavně flotilu...“

„Jasně. Kdo půjde?“

„Já, Jackie a... Sebastiano. Ve čtyřech to zvládnem i v případě, že by bylo potřeba utíkat...“

„Dobře.“

Zpráva o příjezdu flotily se roznesla po lodi a všichni ji nadšeně vítali. Byli rádi, že se už něco děje a záviděli Enkrovi a ostatním. Ale tušili, že i oni se brzo dozvědí víc.

Čtyři muži nasedli do člunu a vyrazili. Pluli jen pomocí vesel, což ostatně v průlivu bylo nejlepší. V místech, kde k tomu byly vhodné podmínky, dokonce sklouzli do vody a člun za sebou vlekli za popruhy.

Jediné nebezpečné místo byl průliv mezi dvěma ostrovy, Okinawou a sousedním ostrůvkem, kde nežil nikdo a jehož jméno neznali. V těch místech chodila po břehu Okinawy hlídka a bylo třeba vyčkat, až přejde, aby náhodou člun nezahlédla.

Když zastavili pod ochranou křovisek, visících až nad vodu, Enkra se připlížil k místu, kde byl na druhý břeh dobrý výhled a zahvízdal jako kos; takový pták na ostrovech nežil a tak si kamarádi na druhé straně museli všimnout, že je to někdo z nich. Taky vzápětí vykoukl z křoví na druhé straně špičatý rezavý čenich Enkrova lišáka Semmiho; měl zrovna službu. Enkra mu rukama ukázal otázku, kdy bude možno přejít a Semmi odpověděl, že hlídka projde tak za deset minut. Takže oba zalezli a čekali.

Schopnost trpělivě vyčkávat nesmí nikomu z Arminů chybět, cvičí ji od dětství. Takže i Enkra v klidu vyčkával. A dočkal se: prošla dvojčlenná hlídka mužů v khaki uniformách z velmi hrubé látky, samopaly na ramenou. Kdyby s sebou měli psa, třeba i toho divného křížence, o jakých mluvil Cvrček, zcela jistě by ucítil lišáka a ohlásil to, ale něco takového je zřejmě vůbec nenapadlo. Naopak šli klidně, kráčeli po své dobře vyšlapané stezce a pozorně obhlíželi moře i protější břeh. Na chvíli se zastavili, jeden sešel k moři, namočil kapesník a uvázal si ho na hlavu, zatímco druhý kryl jeho počínání samopalem namířeným nazdařbůh. Pak prošli a zmizeli za ohybem cesty.

Enkra se vrátil ke člunu. Teď už neveslovali, protože hlučnější šplouchnutí vesla by je mohlo prozradit, ale plavali všichni; člun přenesli přes písečnou pláž a Cvrček pečlivě zametl stopy. Stačilo odnést člun tak dvacet metrů do lesa a zamaskovat větvemi, a už byl zcela bezpečně ukryt, tak daleko vojáci nikdy nechodili.

Lišák Semmi byl velmi šťasten, že konečně vidí nějaké kamarády; přiznal se, že se tu nudí a rád by, aby se něco dělo. Ujistili ho, že se hned něco dít začne.

„Nejdřív chci vidět tu vesnici domorodců!“ rozhodl Enkra, „Myslím, že je ještě dost času na příjezd flotily!“

Cvrček se ujal velení, velmi spokojený, že je středem pozornosti. V džungli se vyznal jako každý arminský kluk, i zde se už dokázal perfektně zorientovat, takže šel bez váhání a spoléhal na Semmiho. Zakrátko potkali dalšího vyzvědače; tentokrát to byla kočka, pruhovaná a velmi spokojená.

„Už jsem navázala kontakt s domorodci!“ chlubila se, „Jsou to dvě děti z krajní chatrče. Viděly mne a volaly jako na místní kočku, tak jsem přišla. Daly mi nějaké maso a vodu; asi mě mají za malé kotě...“

„Nevypadáš moc jako malé kotě!“

„No... však uvidíš!“

Enkra s pochybnostmi vyčkal, až se dostanou k vesnici; za chvíli zaslechl údery seker a když šli po zvuku, zakrátko viděli původce: dva muže, kteří stínali vzrostlý strom. Byli docela nazí, jenom na ostříhaných hlavách měli naraženy vojenské čepice; jejich uniformy ležely pečlivě složeny vedle a hlídaly je tři děti, se zájmem očumující, co to dospělí tropí. Ti muži měli krásné postavy, vysoké a svalnaté, které by na soutěži kulturistů mohly získat obdiv.

Přesto jim práce nešla nijak moc od ruky; jejich sekery byly mimořádně mizerné kvality a dřevo asi velmi tvrdé. Pot se z nich jen lil, ale vytrvali a bušili do stromu, až třísky lítaly; o něčem jako pila nejspíš neměli ponětí. Nakonec zvítězili a strom se zvolna položil; začali osekávat z koruny větve, potom i celý vrcholek. Teprve když to bylo hotovo, otřeli si pot, došli ke svým věcem a řádně se oblékli. Pak popadli kmen, hodili si ho na ramena a odkráčeli těžkým krokem k vesnici. Děti šly samozřejmě za nimi, smály se a něco povídaly.

„Ať je to jak chce, pracovat umějí!“ řekl na to Jackie, „A mají sílu a pořádnou výdrž!“

Sebastiano sebral několik větviček a prohlížel si stopy po sekerách.

„Kdyby měli k tomu ještě rozum, sehnali by si pořádnej vercajk a bylo by to ideální!“

Enkra sledoval děti; tak viděl, jak se jim hnal vstříc pes značně neurčité rasy, dosahující mu až skoro k pasu. Rozhodně nepatřil ke zvířatům, jaká by považoval za ideální psí rasu; spíš vypadal jako nepovedená karikatura. Měl dlouhé křivé tlapy, zavalité chlupaté tělo a šerednou odulou hlavu s krhavýma očima; ale děti ho hladily a drbaly za ušima a on poňafával a ve hře jim chňapal po rukou jako kterýkoliv jiný domácí pes.

„Všichni jsou takoví?“ ptal se Enkra.

„Někteří ještě horší. Zřejmě Darwinovský vývoj...“

„Jsi si jist, že je to skutečně pozemská rasa psa, která takhle zmutovala a přetransformovala?“

„Jseš doktor biologie, tak si to prověř sám!“ krčil rameny Cvrček, „Konečně, ony kočky taky vypadají divně...“

O čemž se přesvědčili, když dorazili na pokraj vesnice a opatrně vyhlíželi. Jedna z těch koček právě na něco číhala, další se vyhřívala na zápraží chatrče, takže je mohli dobře pozorovat. Jestliže u psů se vývoj projevil nejvíc mohutností celého těla, u koček znamenal vytáhnutí do délky. Hlava dlouhá se špičatým čenichem jako u chrta, dlouhý krk, dlouhé tělo a velice dlouhý ocas; packy byly taky dlouhé, ale protože kočka se často plížila při zemi, nebylo to na první pohled patrné. Srst byla většinou pokryta pruhy přecházejícími do skvrn, pod pruhy měla téměř stříbrnou barvu. Kočka nepostrádala jistý půvab, ale výraz obličeje byl podivnou směsicí dravosti a jakési tuposti.

„Zkoušeli jste, zda se tu nevyskytuje také inteligentní forma šelem?“ ptal se Enkra.

„Zkusil jsem to osobně,“ řekl Semmi, „Nikdo na nás nereaguje; obávám se, že je to marný...“

„Není divu,“ řekl Enkra, „Ti zdejší domorodci nejsou zrovna klenoty moudrosti. Tak nevím, proč by zvířata měla být jiná!“

„Myslíš degenerativní syndrom?“ zeptal se Jackie, „No, v každém případě se projevuje trvalé oddělení od ostatních kulturních center na zeměkouli. Ono ani u nás nejsou obyvatelé Tichomořských ostrovů zrovna hvězdy...“

„Všechno tady roste do větších rozměrů než doma! Zatím jsme se nesetkali s ničím, co by bylo menší než u nás. Například ten dravý pták ze Šťastných ostrovů...“

„Viděl jsem ho dnes ráno kroužit!“ hlásil Semmi, „Žije i tady!“

„Co dělal?“

„Kroužil nad vesnicí. Někdo si ho všiml a muži připravovali zbraně, ale pták zase odletěl. Neviděl jsem, kterým směrem...“

„Dal jsem příkaz ho nafilmovat, jestli se nám připlete do cesty! Škoda, že nevíme, kde bychom našli jeho hnízdiště...“

„Že bysme zkusili, jestli nás dokáže sežrat?“ šklebil se Sebastiano, „Třeba tady Cvrčka...“

„On by stačil i na tebe! Domorodci jsou taky pořádně velcí!“

„Větší než já ne!“ připomněl honem Sebastiano.

Enkra sledoval dalekohledem scénu, která se odehrávala u jedné z chatrčí. Nějaký voják se tam loučil se ženou a jejími dětmi, na rameni měl pušku a mířil cestou k posádce. Zřejmě šel do služby a ta žena byla jeho manželkou; nebo třeba milenkou, ale bylo vidět, že ho má ráda a děti ho šly kousek vyprovodit.

„Jsou to lidé jako my; ani horší, ani lepší. Jenom osud je postavil proti nám...“

„A jejich zpitomělí velitelé!“ řekl Jackie.

I několik dalších vojáků se chystalo do služby; loučili se, domlouvali mezi sebou a šli po dobře vyšlapané cestě k pevnosti Okinawa. Bylo třeba se vydat za nimi a Enkra to skutečně udělal; sledoval je z bezpečné vzdálenosti.

„Jsem zvědav, co řekneš, až ti něco ukážu,“ řekl mu Semmi, „Objevil jsem to až dneska, ale z cesty je to vidět dobře...“

Na jednom stromě u cesty byla přibita lidská kostra. Byla tam připevněna v nepřirozené poloze, s rukama a nohama vyvrácenýma dozadu; byly na ní doposud cáry vojenské uniformy, ale už žádné maso, lesní zvěř stačila obrat nešťastníka docela na kostičky.

„Prohlídl jsem si ho zblízka! Vypadá, že je to trest za nějaké provinění. Přibili ho, ale taky mu zpřelámali kosti na rukou i nohou. Řekl bych, že potom ho nechali bez pomoci zemřít, hlady a bolestí...“

„Zdá se, že je to pravda, podle polohy!“ Enkra si prohlížel kostru dalekohledem, „Skutečně má přelámané končetiny. Zřejmě výstraha ostatním nezbedníkům...“

„Jsou krutí a zlí!“ řekl Cvrček, „Vychovávají je k tomu!“

„Neboj – uděláme pořádek!“ řekl Sebastiano.

Zatím se ovšem museli krýt, protože se blížili k Okinawě. Cvrček odbočil stranou a vedl je opět džunglí, někam do kopce, pokud se to na plochém ostrově dalo tak nazvat.

„Nejvyšší místo ostrova!“ pochlubil se, když se dostali na okraj, „Asi sto metrů odtud je pozorovatelna, ale odtud je taky dobrý výhled, na moře i základnu. Jen se dívejte...“

Přiběhl k nim pes vlčák. Ohlásil, že posádka na pozorovatelně byla před chvílí vystřídána a nejeví známek podezření.

Ulehli na okraj srázu; viděli odtud nejen zátoku se základnou, ale i pozorovatelnu kousek od nich a cestu, po níž džípem přiváželi novou směnu. Džíp Enkra ještě neviděl, ale Cvrček ho ujistil, že stojí za to. Jenže do střídání bylo dlouho, tak věnovali pozornost základně.

Dřevěné baráky, mizerné konstrukce a koncentráčnické architektury. Cvičiště, na kterém se hemžily dvě čety pod velením uřvaných seržantů. Trochu výstavnější barák uprostřed, zřejmě obydlí důstojníků. Kůlny, garáž pro džíp, rozdrbané přístřešky neznámého určení. Zlý sen každého vojáka. Přístav nebyl o nic lepší; betonové molo, u něhož byla uvázána plavidla. Jeden docela pohledný dělový člun, tři nepředstavitelně ubohé čluny na hranici potopení. Několik vojáků se pokoušelo natřít jeden z nich barvou, aby aspoň nevypadal jako troska.

Po flotile nebylo zatím vidu ani slechu, tak Enkra z dlouhé chvíle sledoval dění v táboře; strážní věže, vojáky na buzerplace i další, občas přecházející mezi baráky. Čas se vlekl, Jackie a Sebastiano podřimovali, Cvrček se kočkoval se psem, ale ani to ho moc nebavilo. Enkra začal taky podřimovat a probral se, když ho Semmiho čenich šťouchl do tváře.

Cestou od základny se hrabal džíp. Přestože to bylo po rovině, jel s vypětím všech svých sil a řval při tom jako raněný lev; za ním se táhl oblak smrdutého černého kouře. Jak auto poskakovalo po výmolech cesty, vojáci se křečovitě drželi sedaček a řidič se tvářil, jako by se hnal do boje s dvanáctihlavým drakem.

Enkra se bavil celou dobu, co tohle obskurní vozidlo přijíždělo, ale když jelo kolem nich, byl úplně unešen, protože džíp už dávno přešel z kategorie průmyslových výrobků do sféry lidové tvořivosti. Karosérie byla jakž takž původní, ale zrezivělá do tloušťky cigaretového papíru s četnými dírami, místy zalaminovaná pryskyřicí. Pneumatiky ze samých záplat nejrůznějšího původu, až bylo s podivem, že se v něčem takovém ještě udrží vzduch; v jakém stavu byly duše, těžko říct. Skla vzala za své zřejmě první a nebyla naděje, že by se kdy sehnala nová. Místo plachty zbylo pár cárů. Motoru musel zřejmě někdo nešikovný hodně ublížit, protože při každém poskoku sténal bolestí. Řidič, spíše krotitel, se pokusil zařadit jinou rychlost; bylo slyšet, jak o sebe zoufale mlátí zuby, které doposud zůstaly v činné službě. O existenci něčeho jako pérování už vojáci asi neslyšeli a co je s ostatním, se nedalo v rychlosti zjistit. Celkový výsledek byl jasný: ti lidé se snažili s vynaložením všech schopností udržet mršinu vozidla v chodu, bez náhradních dílů, bez součástek a možná i bez přesné představy, jak by mělo správné auto vypadat.

Armini se jim sice smáli, ale Enkra řekl: „Jsou odvážní, vytrvalí, zruční a vynalézaví. Život je to naučil a zřejmě takové vlastnosti musejí mít, aby přežili...“

Zpět jelo auto jinou trasou, takže už ho neviděli; dali se do tichého rozhovoru.

„Jak bychom si počínali my, kdybychom se někde ocitli bez prostředků a museli se udržet? Nemají možnost se vrátit domů, musejí dělat, co se dá. I za cenu flikování starých šrotovníků!“

„Kdo ví, co budeme muset my dělat s Liberty, až se na ní něco poškodí!“ řekl Cvrček.

„Liberty jsme připravili na tuhle cestu záměrně! Jeli jsme sem a věděli, co chceme a co tady najdeme. Oni se zde ocitli náhodou, bez svého přičinění, s náhodně zvolenými technickými prostředky. A pak, my máme speciální vědomosti, taky záměrně vybrané. Oni byli náhodně sebraná tlupa vojáků, kteří se ocitli mimo velení. A museli žít, museli přežít v prostředí, které je rozhodně neuvítalo s otevřenou náručí. Zavedli tu svoje zákony, tvrdé, ale nutné. A začali se bránit proti všemu, co by je mohlo ohrozit. I proti nám, protože taky my jsme pro ně nebezpečí. Možná za tu dobu ztratili povědomí příslušnosti k lidstvu, ke kterému se počítáme my. Jsou doma tady a kdo přijde z ciziny, je nepřítel!“

„Omlouváš je zbytečně moc!“

„Neomlouvám je. Jen se snažím je pochopit; to budeme muset všichni, jestli se s nimi chceme domluvit. Jsou tu doma a jsou dokonce svým způsobem v právu, když nás tu nechtějí. My taky nejásáme, když přijde do naší země dělat pořádek někdo, kdo nerozumí jejím problémům!“

„Na tom, že se vyvražďují celé vesnice, aby se nachytalo pár vojáků, není potřeba moc vysokou znalost problémů!“ prohlásil Sebastiano, „Já bych je srovnal do latě, to by viděli!“

„To jim rozmluvíme, neboj se. Ale rozhodně s nimi musíme jednat jako se svéprávným státním útvarem; jinak bychom byli stejní jako oni. Je možné, že je to fašistická diktatura; ale zatím jediná vláda, s níž můžeme a musíme jednat. A respektovat ji!“

„O čem jednat?“

„O podmínkách pobytu naší expedice tady.“

„S vrahy a lupiči chceš vyjednávat?“

„Nejsou jen vrazi a lupiči. Jsou taky představitelé státu. Já nevěřím, že existuje nějaký stát, který může ignorovat základní zájmy obyvatelstva. I tenhle nějakým způsobem plní potřeby svých lidí, musí, protože nechce zahynout. Aby stát existoval, musejí mít lidé co jíst, musejí se rodit děti. Vlastní likvidace není program, proto nevěřím, že se zabíjejí mezi sebou na potkání. Dokonce věřím, že budou jednat i s námi, jenom co zjistí, že nemají sílu nás zničit!“

Všichni nebyli docela přesvědčeni, především Sebastiano. Ale Enkra na svém názoru trval a Jackie ho podporoval. Nedospěli sice k žádnému definitivnímu řešení, ale chápali, že se k tomu nějak zodpovědně postavit musí.

Sebastiano byl první, kdo objevil na obzoru jakýsi tmavý bod; všichni byli rádi, velmi zvědaví na blížící se flotilu. Až dlouho po nich ji spatřili z pozorovatelny a okamžitě uvedli do provozu kňouravou sirénu, aby zburcovala posádku.

Rázem se tam začalo něco dít: vypochodovali důstojníci v uniformách o něco lepších než vojáci, srovnali se do parádního tvaru a přihlíželi, jak se řadí jejich mužstvo. Jestli to, co měli na sobě, byly uniformy slavnostní, tak pomoz pánbůh; mezi lidmi takové už dávno nosí jen vandráci. Ale i na dálku bylo vidět, že všichni vojáci mají dobré samopaly či pušky, důstojníci též parádní samurajské meče.

Flotila byla taky zajímavá: mezitím se rozpadla na čtyři plavidla, která se blížila ve formaci, zřejmě podle rychlosti nejpomalejšího z nich. Bez nejmenších pochyb to byly lodi zvláštní a vypovídaly jasně o zdrojích, z nichž byly získány. A současně přesvědčovaly, že nejenom lidé, i lodě mívají život těžký a někdy až bolestivý.

První v řadě se nesla loď, která za svých lepších časů bývala luxusním výletním parníkem; Nebylo to zřejmě tak dávno, protože na přídi se dalo ještě přečíst zlatými písmeny vytepané jméno Arabella. Poté, co luxusní lodí být přestala, dostala od života pěkných pár facek; svědčily o tom všelijaké šrámy po bocích a díra, kterou současní majitelé zaplátovali kusy železa jiného původu. Na promenádní palubu, kde se obvykle bavili či opalovali turisté, postavili řádku děl, některá ukořistěná, další asi vyrobená dle vlastní fantazie. Další umístili do kabin první třídy, kterým vybourali okna. Na ostatní volná místa nastavěli kulometná hnízda, takže se luxusní parníček stal nedobytnou pevností. Enkra soudil, že by na něj stačilo jedno torpédo, eventuálně plastická bomba ze dvou kil trhaviny, přilepená pod čáru ponoru.

Druhá loď v pořadí bývala skutečně válečným plavidlem; tipovali minonosku. Nedalo se už posoudit, které z válčících stran mohla za druhé světové války patřit, protože vše, co bylo pro stavbu lodi charakteristické, dávno zrezivělo a bylo nahrazeno novým materiálem. Majitel zajisté projevil nekonečnou trpělivost, blížící se trpělivosti stavitelů lodních modelů; jenomže to dělal v měřítku 1:1. Jsou lidé, kteří tvoří modely lodí ze sirek nebo tvrzeného papíru; tihle ji stavěli ze všeho, co život přinesl. Navzdory tomu loď zatím plula a nezdálo se, že by se hodlala potopit vlastním přičiněním.

Třetí taky nezažila za své lepší éry moc slávy; zřejmě byla obchodní loď, Enkra tipoval na převoz uhlí. Kromě parního stroje měla pomocný stožár s plachtou, zflikovanou až běda; asi ji soustavně vylepšovali. I přesto byla nejpomalejší, sotva se vlekla za ostatními. Byla vybavena výzbrojí ze zdrojů, které nebyly jasné a na zádi měla vytvořenou dělovou věž, která ji mohla svou váhou při sebemenší bouři překotit.

Nejvíc si ovšem prohlíželi čtvrté a poslední plavidlo. Zatímco u tří předešlých se dalo celkem snadno zjistit, kdo tak asi loď postavil a za jakým účelem, u téhle to možné nebylo. Zdálo se, že stavitel měl v noci nějaký příšerný sen a utkvělá myšlenka mu nedala pokoj, dokud jej nerealizoval v praxi. Takhle malují lodě malé děti; bez jakéhokoliv přihlédnutí ke zkušenostem, které si lidstvo předává už od doby starých Féničanů. Měla sice vše, co mají lodě mít; ale její části byly ve zcela nevhodných proporcích, tvary zvláštním způsobem zparchantělé a ve svém souhrnu tloukly do očí každého, kdo se kdy plavil aspoň na rybářské bárce. Příď vybíhala na čáře ponoru do ostruhy, jakou mívaly galéry Řeků a Římanů; nad ní byla kulatá nástavba, kde byla umístěna děla a nad nimi nejspíš kapitánský můstek. Paluba tak nízká, že se přes ni určitě musely přelévat vlny, a uprostřed vražen mohutný, hlomozící a otřásající se parní stroj. Poháněl dvě lopatková kola na bocích jako u parníků na staré Mississippi, ale přes tak složité a nesmyslné převody, že těžko chápat, jak fungují. Do boků trčely dva pomocné stožáry s plachtami; ovšem pokud nefoukal příznivý vítr, musely ty plachty plavidlo dost brzdit. Záď byla opět zakulacená a vyzdobená třemi plechovými bublinami neznámého původního určení, ze kterých nyní trčely hlavně kanónů. Nejspíš tam předtím nepatřily, protože otvory pro ně byly vyřezané dodatečně.

Všichni Armini jsou odborníci na lodi a plavbu po moři, a nad takovou lodí kroutili nedůvěřivě hlavou. Všeobecný názor řekl Sebastiano, který býval s úsudkem nejdřív hotov: „Tohle si postavili docela určitě sami! Nikoho jinýho by taková blbost nemohla napadnout!“

„To mi připadá moc i na Japonce! Já bych dokonce hádal na ty ostrovany, co tu byli předtím, kdyby to nebylo tak veliký a složitý. Člověk žasne, že se to vůbec udrží na vodě...“

„Prohlídnem si ji, až bude naše!“ řekl Cvrček, „Já bych ji bral, mě lákají neobvyklý konstrukční nápady...“

„Tak fajn, je tvoje.“ řekl Enkra.

„Ty k ní cítíš lásku, protože jseš stejně praštěnej jako ti, co ji postavili!“ dodal Sebastiano.

„Však to není tak marná loď! Dokázala doplout až sem, to je málo?“

Sledovali dění v pevnosti Okinawa; tam se už všichni seřadili a nyní vojáci pochodovali ven, do přístaviště, kde se srovnali do přesných útvarů. Nastoupila taky kapela, skládající se ze sedmnácti mužů. Jejich nástroje byly jakž takž solidní, zato melodie příšerná; bylo slyšet až sem, jak se trubky poděděné asi po Američanech, zoufale tlučou s drnkačkami a píšťalami, které kvílely jako duše zatracenců. A do toho všeho temně a ponuře rachotily bubny.

Lodi se rozvinuly do vějířovitého útvaru, aby dorazily do přístavu současně; na všech stožárech vzlétly do výše císařské japonské vlajky, s rudým sluncem, vysílajícím paprsky do všech světových stran. Takové vlajky už dnešní Japonsko nemá, ale lidé se na ně ještě pamatovali. Taky na lodích, přesně řečeno na Arabelle, spustila kapela a snažila se hrát něco jiného než ta na pevnině, i když obojí byla zřejmě melodie rázu slavnostního. Námořníci se řadili na palubách, páni důstojníci se samurajskými meči zaujímali místa na můstku. Sláva to byla převeliká a vojákům určitě přecházel zrak i sluch.

Všem čtyřem lodím se podařilo přirazit ke břehu, aniž rozbily sebe nebo molo, což byl veliký úspěch. První na břeh vypochodovali důstojníci; velitel posádky je uvítal, vzdávali si navzájem čest, podávali ruce a zřejmě si něco povídali, ale to nebylo slyšet. Zato hromové hurá, kterým pevnost zdravila flotilu a naopak, burácelo celou zátokou. Pak velitel pevnosti pozval námořní velitele na nějakou tribunu a společně přihlíželi, jak z lodí pochodují námořníci; po nich defilovala pěchota, včetně onoho historického džípu. Bylo to velmi slavnostní a dalo se spočítat, že na lodích je okolo tisíce bojeschopných mužů. A dle prvního střetnutí zřejmě velice dobře boje schopných.

Když celá ta paráda skončila, odpochodovali po útvarech do pevnosti. V přístavu zůstaly jenom hlídky, na každé lodi po deseti mužích; pokud ovšem nebyl někdo, kdo se přehlídky a další parády nezúčastnil a zůstal skryt v podpalubí.

„Co provedem?“ ptal se Sebastiano.

„Nic. Co bys chtěl?“

„V noci by se dalo přepadnout flotilu!“

„Dalo. Ale chceš ji potopit, nebo co?“

„V krajním případě třeba i to. Ale kdybysme zamořili celou posádku uspávacím plynem...“

„To by se nepovedlo! Je jich tam moc...“

„Já bych riskoval! Myslím, že za příznivých okolností by se to podařit mohlo. Počkat, až všichni budou spát...“

„Myslíš, že oficíři budou večer oslavovat a opijí se tak, že se nebudou moci bránit?“

„Když to dobře půjde...“

„A když to dobře nepůjde, rozbijou nám hlavu! Je jich desetkrát víc než nás!“

„Jednou je budeme muset schytat nebo zlikvidovat. Tohle by byla dobrá příležitost!“

„Ale je nás málo!“

„Zato jsme lepší...“

„Jsme lepší – ale...“

„A máme šelmy, které oni neznají. Až na to přijdou, bude to s náma horší. Připlížit se až k jejich táboru a hodit granáty dovnitř. Kdo to dostane, usne. Kdo ne, budeme ho muset...“

„A hlídky?“

Sebastiano udělal rychlý pohyb rukou. Enkra ho velmi dobře znal.

„Po nočním střídání?“

„Až tam v pevnosti půjdou spát! Oni spí dlouho a dlouho bývají vzhůru. Hlídky na věžích šípy... a pak hned granáty!“

Lišák Semmi šťouchl Enkru čenichem do ruky. „Zanesl bych jim ten granát rovnou pod jejich okno...“

„Nedostaneš se přes dvůr!“

„Podhrabu se. Byl jsem v noci až u jejich plotu, není to tak zlé. Je nás víc, co umíme hrabat...“

„Nemáš masku. Až to bouchne, usneš taky!“

„Zase se probudím, až to skončí...“

Sledovali tvář svého velitele. Věděli předem, jak to dopadne. Od chvíle, kdy si ujasnil, jak by boj měl probíhat, byl rozhodnut, že to udělá. Jen jako uvážlivý a moudrý Vládce odhadoval všechna myslitelná nebezpečí, která se jim mohou postavit do cesty. Ale rozhodnut už byl.

„Ještě jedna věc,“ řekl Jackie, „Po té akci už nebudeme mít žádný další uspávací plyn! Nepočítali jsme s válkou v téhle šíři a nevybavili jsme se zase tak moc...“

„Máme recepturu! Dokážeme ho vyrobit!“ řekl Sebastiano.

„Na koleně ne...“

Jestli nic jiného, tohle Enkru přesvědčilo. Bylo mu to vidět na očích.

„Nikdy jindy už nebudeme mít takovou příležitost pochytat je všechny! Cvrčku, vem si člun, zajedeš to ohlásit ostatním. Očekávám je tady hodinu před půlnocí...“

Errata:

30.05.2021 11:48