Vítej, návštěvníku!

Kunoveverka i pták s drápky na křídlech, které si Enkra přivezl z ostrova Kita, vyvolali jednoznačný obdiv a nadšení. Všichni je prohlíželi, obdivovali a dokud se ještě docela neprobudili, hladili je bez ohledu na to, že kunoveverka brzy přišla k sobě a rafala je do prstů zoubky ostrými jako jehly. Dostala kousek masa, které ihned pohltila, ale když se sápala po drápatém ptáku, zavřeli ji radši do klece. Pták se snažil před lidmi utéci a jak ještě nebyl docela při vědomí, pokoušel se vylézt po dřevěném obložení stěny a při tom předvedl, jak používá ty svoje drápky. Skončil v kleci taky, ačkoliv někteří navrhovali, že by mohl zůstat svobodný a vyzobávat ze dřeva případné červotoče; soudili, že je to nějaká místní obdoba datla.

Zajatci vyvolali podstatně menší sympatie. Zvlášť poté, co se dozvěděli, jak tvrdě a úporně se bránili. I když ocenili jejich statečnost, zavilá nenávist k Arminům je překvapovala a nevěděli si s ní rady.

Zajatců bylo šedesát sedm. Nejvyšší šarže mezi nimi byl četař a dva desátníci, pokud ovšem byly správně rozluštěny znaky na náramenících. Neměli hvězdičky ani pásky či něco podobného – zato jakési znaky, čím složitější, tím zřejmě vyšší. Enkra si přinesl nárameníky a čepici poručíka Okimy; na čapce byl starý, značně otřískaný odznak císařského Japonska, vojáci neměli nic.

Zajatci se samozřejmě taky probrali. Dokud byli na ostrově, vzpouzeli se, odmítali odchod a sprostě nadávali; když byli ale násilím přinuceni nastoupit do člunů, podrobili se a při plavbě k lodi většinou mlčeli, tím spíš na palubě. Na žádné otázky neodpovídali a když měl být někdo oddělen od ostatních, druzí ho bránili a křičeli, většinou nadávky a bojová hesla.

„Rozdělit!“ řekl Roger, „Jediná možnost je vyslýchat je individuálně! Dokud jsou pohromadě, mluvit nebudou...“

„Když je budeme brát po jednom, nedozvíme se nic ani do rána!“ namítal Enkra, „Budou mlčet!“

„Musí být několik týmů,“ navrhl Mike, „Navrhuji vyslýchat ve tříčlenných skupinách na jednoho a vybrat ty, co skýtají největší naději!“

„No – ty se v tom vyznáš, máš největší zkušenosti s výslechy!“

„Ano. Proto taky vytvořím týmy a budu na ně dohlížet.“

Když je rozdělovali, spustili vojáci strašlivý křik, vzpouzeli se a nadávali. Sebastiano nakonec ztratil trpělivost a uklidnil je kopanci; naháněl jim ze všech největší hrůzu, tak posléze uposlechli a dali se roztřídit. Trojice si je odvedly na různá místa lodi a začaly tam probírat; bylo to jako výslechy, jimiž se bavili studenti, jenže tentokrát na ostro.

Mike přecházel od jedné trojice ke druhé a poslouchal, jak se výslechy daří. Většinou to bylo na jedno kopyto; zajatci odmítali cokoliv, dokonce i prozradit svoje jméno. Po delším přesvědčování nakonec jméno řekli; většinou bylo trochu japonské a trochu domorodé, taková směsice. Taky přiznali, že jejich velitelem byl poručík Okima a kapitán Wakanaba. Dále řekli dalších pár jmen důstojníků přímo jim nadřízených či všeobecně známých. Jedno jméno vyslovovali přímo s nábožným obdivem: admirál kníže Kimura, vrchní velitel císařské armády. Když hovořili o tom Kimurovi, vypjali se jako struny přesto, že byli spoutáni, a ve tváři se objevilo zoufalé odhodlání nepoddat se a vytrvat.

„Až přijde Jeho Výsost admirál kníže Kimura, rozklepete se strachy a padnete před ním na tvář jako kešenu před sluncem! Osvobodí nás a potrestá vás, že jste zabíjeli vyvolené bojovníky božského císaře!“ rozkřikl se četař, když už nevěděl kudy kam.

Mike přizval Asthru, aby se zúčastnila jeho výslechu. Četař byl ostříhán téměř dohola, takže bylo lehké najít na hlavě citlivé body; po počátečním odporu je Asthra nalezla a muže přivedla do hypnotického stavu, aby se mohli ptát.

„Kde je teď admirál Kimura?“

„Jeho Výsost admirál kníže Kimura je na svém nejvyšším velitelském stanovišti v paláci Čtyř Větrů.“

„Co tam dělá?“

„Řídí dráhy slunce a hvězd a vládne celé zemi.“

Jeden z chlapců se pousmál, ale Asthra řekla: „Zřejmě jsou naučeni takto odpovídat.“

„Kolik má kníže Kimura vojáků?“ ptal se Mike.

„Našich mužů je nesčíslné množství; jako hvězd na nebi a kapek v moři. Jsme nejsilnější na světě a přemůžeme všechny nepřátele!“

„Kolik vojáků je přesně?“

„Našich vojáků je nesčíslné množství...“

„Kolik máte pluků a kolik mužů má pluk?“

„Nevím.“

„Jaké číslo má váš pluk?“

„Nepřemožitelný gardový pluk číslo 36 slavné císařské armády!“

„Kolik mužů je ve vašem pluku?“

„Nevím.“

„Lže!“ řekl někdo, ale Mike odpověděl:

„V hypnóze nemůže. Říká, co se mu v mozku vybaví při otázce, třeba asociace, ale vědomě jistě neklame. Když neví, tak neví.“

„Jaká jednotka jste byli?“

„Strážní četa na ostrově Kita.“

„Kolik mužů měla vaše četa?“

„Sto.“

„To je nesmysl. Chytili jsme jich šedesát sedm, šestnáct zařvalo v boji s Winnem a dvanáct raněných postřílel ten šílený poručík. Zbývá pět, o kterých nevíme. Kde jsou?“

„Četa neměla momentálně plný stav.“

„Proč?“

„Dva muži se utopili při lovu ryb; jejich člun napadla abada.“

„Co je to abada?“

„Zvíře, které žije v moři.“

„Stejně je to ještě málo. Zbývají tři!“

„Četa má v současné době nižší stav o sedm vojáků. Velení nám stav doplní, jen co to bude možné z důvodu výcviku.“

„Má některá z druhých čet pluku plný stav?“

„Ne. Ale vojáci svojí statečností a odvahou nahradí ty, kdo dosud chybějí v našich řadách!“

„Mají v tom bordel.“ usoudil někdo.

„Nejsou sami, my taky,“ řekl Mike, „Kolik je čet v pluku?“

„Dvacet.“

„Po sto lidech, to je dva tisíce mužů. Kolik důstojníků a poddůstojníků?“

„Nevím.“

„Kolik velitelů připadá na vaši četu?“

„Kapitán, poručík, dva četaři, dva desátníci.“

„Mají všechny čety stejný stav?“

„Nevím.“

„Panebože, to je vůl!“ vzdychl kdosi.

„Nechte ho, zřejmě přemýšlí poprvé v životě! Tak dál: kolik mužů pošle admirál Kimura do akce proti nám?“

„Našich vojáků je nesčíslné množství...“

„Já vím. Ale kolik jich přijde sem?“

„Nevím. Kníže Kimura zasáhne svou nepřemožitelnou mocí, aby nás osvobodil a vás zničil!“

„Kdy tady bude?“

„Lodi knížete admirála Kimury poletí jako Božský vítr, aby vás potrestaly za drzou opovážlivost, s níž jste vstoupili na naše hranice!“

„Kolik má lodí?“

„Nevím.“

„Kolik lodí jsi viděl na vlastní oči?“

„Šest.“

„Myslíš, že je jich víc?“

„Síla našeho loďstva neustále roste a mohutní, jsme postrachem všech oceánů!“

„Jsou to lodě, které přepluly z jiného světa?“

„Naše lodě jsme vzali nepřátelům. Též vaše loď se stane ozdobou naší flotily a možná vlajkovou lodí knížete Kimury!“

„To teda těžko...“

„Kníže Kimura je admirálem všech moří světa a jeho spravedlivá ruka potrestá každého, kdo se odváží do nich vplout!“

„Jo, to chápu. Teď mi řekni: proč tak hrozně nenávidíte každého, kdo připluje ze světa?“

„To je naše země! Žádný nepřítel nemá právo vplout do našich vod!“

„A co když to není nepřítel? Co když je to jen někdo, kdo pluje náhodou kolem a vy ho napadnete?“

„Nejsou jiní lidé než my a nepřátelé.“

„Co děláte s nepřáteli?“

„Zabijeme ty, kdo se brání. Druhé zajmeme a pošleme na ostrov Honšú do převýchovné kolonie.“

„Ostrov Honšú?“ Mike vylovil mapu Šťastných ostrovů a položil ji před četaře: „Který to je?“

Četař zaváhal, zřejmě mu mapa nebyla povědomá, ale pak ukázal na jeden z ostrovů a Mike to hned do mapy poznamenal.

„Jistě máte taky ostrov Kjúšú, Šikoku a Hokkaido,“ řekla Asthra.

Četař je ukázal.

„Kde je ostrov Kita?“

Byl zcela na jižním okraji mapy, nedaleko souostroví s mnoha ostrůvky a průlivy.

„Kde je hlavní město a jak se jmenuje?“

„Eddo. Leží na ostrově Honšú.“

„Eddo je starý název pro Tokio.“ řekl někdo.

„Kolik lidí žije v Eddu?“

„Nevím.“

„Znáš ještě nějaká města?“

„Tady je Ósaka. Kjóto. Nagasaki. Nagajama...“

„Víš, že taková města jsou ještě jinde na světě? Že existuje země, které se říká Nippon, Japonsko? Tam mají svůj předobraz...“

„Jsou to města z legend.“

„Ale my jsme tam byli! Ukážu ti jejich fotografie. Lidé, kteří tam žijí, nás pozvali a hostili jako přátele! Proč vy nás nenávidíte a chcete zabít?“

„Jste naši nepřátelé! Jste cizí ďábli!“

„Ale my vám nechceme ublížit!“

„Každý cizí ďábel je naším nepřítelem.“

Mike to vzdal. Četař odpovídal na otázky, neboť nemohl nic víc než říct nahlas, co se mu projevovalo v mozku, když slyšel dotaz. Ale nemohl pochopit ani souhlasit s tím, co mu říkali.

Už chvíli poslouchal výslech i Enkra; nyní ukázal, že se s nimi chce poradit. Nechali četaře vyslýchat jiným a srazili hlavy dohromady.

„Jestli je pravda, co povídá a jestli to tak skutečně udělají, ten admirál Kimura na nás něco pošle. A ježto ho vyhecovali, že máme lepší techniku než oni, asi pošle víc lodí. Dvě, možná i tři. Uvažuju o tom, co podnikneme...“

„Máme sice zajatce, ale jak odhaduju jejich kulturu, pro knížete Kimuru asi pohrůžka jejich smrti nebude tak hrozná, aby něco udělal. To je spíš nechá klidně pobít nebo dokonce zabije sám, kdyby nás dopadl!“ řekl Mike.

„Já si myslím to samé,“ řekla Asthra, „Zdá se, že ten četař je stejně zabedněný a fanatický jako jeho důstojníci. Všichni mi připadají pitomí a zaostalí. Opakují pořád jedno a totéž!“

„Jsou potomci domorodců a japonských vojáků, kteří jistě nevynikali přílišnou inteligencí ani za války, když sem přišli. Vychovali si dorost k obrazu svému. Jsou to sice pořádní chlapi, ale blbí jako dlabaný necky...“

„Podle mýho by bylo nejlepší zkusit vyjednávání s jejich velitelem. Knížetem Kimurou.“

„Jak se na něj chceš dostat?“

„Buď se na nás vypraví osobně, nebo pošle své nejlepší lidi. Řekl bych, že jich nebude mít nazbyt. Zajmeme je a zkusíme s nimi pohovořit. Možná mu o ně půjde víc než o těch pár chudáků!“

„Jak je chceš zajmout?“

Enkra krčil rameny. Ale promluvil Roger:

„Zaujala mne ta mapa! Teď už víme, kde jsme a můžeme se podle ní orientovat. Kousek odtud je souostroví, Denis je označuje Archipel. Spousta malých ostrůvků a průlivů, většinou bludiště, ve kterým se nikdo nevyzná. Kdybysme se tam schovali a čekali...“

„Na ostrůvcích může být posádka. Kromě toho, ani my se tam nevyznáme...“

„Podle mě je nejvyšší čas, aby naši vojáci měli nějaký program činnosti. Včetně kočiček, který se jen třesou na akci. Zorganizujeme-li to dobře, může se to podařit...“

„Během noci bychom se mohli dostat k Archipelu,“ odměřil Enkra prsty na mapě, „Za úsvitu zaútočit... tentokrát bez váhání...“

„Máme jejich uniformy...“ navrhl Sonny.

„A umíme japonsky!“ dodal Roger.

Enkra pořád ještě váhal.

„Roger má pravdu v tom, že v Archipelu budeme líp chránění,“ řekl Mike, „Ale nesouhlasím s bezhlavou likvidací všech, které tam chytíme. Radši je zajmeme; čím víc zajatců, tím větší trumfy pro jednání. Nějak už je zpacifikujeme...“

Enkra už se rozhodl. Zvedl palec nahoru a po něm vzápětí všichni ostatní.

„Elliotte, směr Archipel! Sebastiano, sebrat a rozdělit uniformy. Ti, kdo je budou mít, přizpůsobit taky účesy! První sled odpočinek, druhý sled se může ještě chvíli bavit...“

Jednotliví důstojníci se rychle rozběhli po své práci. Enkra kývl na Mika: „Ty zkus ještě něco vytáhnout z těch pitomců! Například, kde na Archipelu mají základny...“

Četař nevěděl o základnách nic. Připustil, že tam nějaká je, ale nikdy tam osobně nebyl a ani o tom nic neslyšel. Což při jeho rozhledu a všeobecném tajnůstkářství armády nebylo divu.

Zvláštní funkci měl u výslechů jaguár Arrgatsamwoogh. Obcházel jednotlivé zajatce, očichával a zjišťoval, který z nich je mu sympatičtější než jiní. Mike ho požádal, aby mu svá zjištění přišel ohlásit a jaguár vybral tři: nejlepší dle jeho názoru byl mladý voják bez hodnosti, který se jmenoval Óhira a působil při výslechu svým vyšetřovatelům potíže, protože velmi špatně mluvil i chápal japonsky. Zřejmě byl do armády zařazen teprve nedávno a jaguár soudil, že tenhle se ho ani nebojí tolik jako ostatní vojáci. Což bylo dost zvláštní.

Když Mike přišel a posadil se naproti Óhirovi, mladý muž si ze všeho nejdřív všiml osmihrotého kříže, který nosil na krku. Obvykle si ho nebral, ale dnes vystupoval jako představitel státu a hodlal udělat na vyslýchané dojem. Z toho důvodu měl také plukovnické nárameníky.

„Jak se jmenuješ?“ zahájil výslech.

„Óhira.“

„Já se jmenuji Mike von Cross. Ty nemáš žádné druhé jméno?“

„Ne, pane. Na co já mít dvě jména?“

„U nás má každý více jmen. Jedno je jeho osobní a druhé jméno jeho rodu. Jméno, co zdědil po otci. Jak se jmenuje tvůj otec?“

„Otec? Já nevím, jak říct to japonsky.“

„Řekni to po vašem.“

„Otec dřív jmenoval Kavau.“

„Jak ses dřív jmenoval ty? Tvůj otec ti přece neříkal Óhiro?“

„Ne, pane. Můj otec nevzdělaný a hloupý. Říkal mi Harae. Jméno Óhira dali až potom, v armádě našeho císaře...“

„Takže se vlastně jmenuješ Harae. Po našem to je Harae Kavau.“

Mladík se rozesmál. „To přece nejde, pane!“

„Proč by to nešlo?“

„Harae rybička. Taková malá... s ploutvemi – takhle dopředu... taková rybička! Slovo Kavau znamená veliký, silný... to nejde!“

„To je hezké, že ti otec říkal Rybičko. Kde je teď veliký a silný Kavau?“

Mladík se zamračil. Sklopil oči k zemi a nic neřekl. Mike pochopil, že udělal chybu. „Neboj se! Neptám se proto, že bych mu chtěl ublížit. Nemusíš mi to říkat, když nechceš!“

„Mému otci Kavau nic nikdo nemůže ublížit!“

„Stalo se mu snad něco zlého?“

„Stane každýmu, kdo nedá dítě vojákům, až přijdou.“

Mike sebou škubl. „Zabili ho?“

„Můj otec zaostalý a hloupý. Nevěděl, co pro mě dobrý. Nechtěl já abych šel k vojákům. Všichni v naší vesnici hloupí.“

„Vážně myslíš, že tvůj otec byl hloupý, když tě nechtěl pustit?“

„Ano, pane!“ řekl rychle Harae.

„Jenže já taky nesouhlasím s tím, aby se děti vesničanů chytaly jako zvěř a násilím zařazovaly do armády, která má chytat další děti v dalších vesnicích! Není to správné. Jsem taky tak hloupý jako tvůj otec?“

„Ale... tak musí být! Každý musí poslouchat příkazy velitelů!“

„A já nemusím!“

„Ty cizí. Až tě chytí, budeš taky muset poslouchat. Naši velitelé silnější. Přemůžou. Jinak...“

„To se za prvé teprve ukáže a za druhé... teď už nejsi v jejich armádě. Jestli chceš, můžeš se vrátit domů, do své vesnice. Zapomeneš, že ti říkali Óhira a půjdeš tam, kam budeš chtít...“

„Naši vesnici vypálili. Zničili. Lidé utekli, nevím kam. Nebo přestěhovali do táborů, tam můžou pracovat. Nevím, kde jsou. Já nesmím na náš ostrov, nikdy. Tak nařízeno.“

„Který ostrov to je?“

„My říkali Kole-Kole. Nevím, jak říkají důstojníci.“

„Vyznáš se v mapě?“

„Nevyznám, pane.“

„Škoda. Zavezli bychom tě na tvůj ostrov a tam by ses rozhodl, co chceš dál dělat.“

„Já nevím, co mám dělat, pane.“

„Vidíš! Kdo to má vědět, když nevíš ty? Co bys dělal v armádě?“

„Bojoval s nepřáteli vlasti.“

„Jak dlouho?“

„Jak dlouho bude potřeba.“

„Vojenská služba nemá nikdy konec?“

„Ano, má. Ale většina vojáků padne v boji.“

„Jak dlouho to trvá, když nepadnou?“

„Nejlepší, pane, když někdo raněnej, ale přežije. Třeba přijde jenom o ruku. Nebo nohu. Takovej pak dostane práci strážnýho na plantáži. Tam může i oženit, když vydělá.“

„To je štěstí, přijít o ruku, co?“

„Většina raněných beztak zemře. Protože... ale to ne pravda, to jenom tak říká se.“

„Důstojníci raněné dobíjejí?“

„Tak se říká.“

„Bojíš se důstojníků?“

„Oni to naši velitelé.“

„Teď si představ, že já jsem taky důstojník. Co kdybys teď patřil k mojí armádě?“

„Já... ale přece ne váš voják!“

„Nejsi. Ale já bych tě bral. Líbíš se mi, potřebujem lidi...“

„Až přijdou naši, oni zabijou mě.“

„Jenže, oni to nevyhrajou. Vyhrajeme my.“

„To těžký. Já musel bych přemýšlet.“

„Tak přemýšlej. Máš času dost...“

„To, pane, moc zvláštní myšlení. Já nikdy takhle moc nemyslel.“

„A o čem jsi přemýšlel?“

„Já tak – o všem. O tom, co život. Není nic pěknýho. Ale stejně člověk chce žít. To dobrý nebo špatný?“

„Kolik je ti let?“

„Nevím.“

„Jak dlouho je to, co tě vzali do armády?“

„Nevím, jak říct. Není dlouho. Ale zase až dost.“

„Jak se u vás měří čas?“

„Nevím. Důstojníci nějak měří, ale to já neznám.“

„Víš aspoň, co jsou to léta?“

„Nevím.“

„Pak ovšem ani nemůžeš chápat, kolik let trvá vojenská služba!“

„Tak to je, pane. Člověk dělá, co mu se řekne. Když spokojení, dají lepší práci. Třeba ne už jako voják, ale něco jinýho.“

„Ale jak se zdá, ze služby tě může uvolnit jedině smrt. Tomu se u nás říká otroctví!“

„Tak vidíš, vy že takovou věc znáte.“

„To ano; jenže byla zrušena už před mnoha sty lety, protože neodpovídala lidskosti a spravedlnosti! Jenže, co ti mám říkat?“

„Já chápu, pane. Ale ještě povídej dál.“

„Je třeba to změnit!“

„Tak dobře.“

Mike vypozoroval, že mladý muž přijímá jeho řeči s klidem, jenž dával tušit, že nemá dost přesnou představu o tom, co to znamená. Zřejmě uvažoval dost zjednodušeně: chytili ho, zařadili do své armády. Měl možnost vypracovat se na něco lepšího, což mu vyhovovalo. Nebo padnout, což bylo zřejmě tak obvyklé, že s tím počítal a nijak ho to neudivovalo ani neděsilo. Teď byl zajat; tady platí zas jiné zákony, ale on je přijímal stejně klidně jako ty předešlé. Možná by byl stejně klidně přijal zprávu, že ho ráno zastřelí.

„Nechám si tě u sebe,“ řekl Mike, „Zatím jako svého sluhu. Uvidíme, co dál. Znáš takový vztah?“

„Ano, pane.“

„Později ti najdu něco lepšího, jestli budeš schopný a pilný.“

„Děkuju, pane.“

„Líbí se mi na tobě, že se mě nebojíš.“

Harae se usmál a pokrčil rameny. Mike už si myslel, že každá diskuse s ním je marná, když chlapec náhle řekl:

„Pane, co ten znak, co ty na krku?“

„Osmihrotý kříž. Znak komthura Templářského řádu Blesků. To je taková důstojnická hodnost, víš?“

„Ostatní ty znaky na tričkách.“

„Ano, správně! Patří k naší armádě.“

„U nás na pobřeží takový znak vyrytý do skály. Udělali lidi, co kdysi přepluli moře. Dobří čarodějové.“

„U vás na vašem ostrově?“

„Ano!“

„Co víš o těch lidech?“

„Babička říkala pohádky o nich. Taky člověk, co jim velel; on stejný kříž jako ty, jenom kameny červené. Ty zelené. Ten muž léčil nemocné, učil děti. Uměl oheň, co hladí a nepálí. Babička v něm koupala, když ještě dítě...“

„I naši lidé to umějí; je jich tu několik...“

„Já nevěřil pohádky. Různé pohádky jsou některé vůbec nemožné. Já rád, že vy se vrátili.“

„Harae, musíme najít ten tvůj ostrov! Teď už musíme, chápeš?“

„Ano. Harae chápe.“

„A musíme porazit nepřítele a obnovit spravedlnost a právo! Nemůže existovat země, kde jedni lidé berou druhé do otroctví. Všichni se narodili svobodní a volní a nikdo nemá právo je násilím utlačovat...“

Harae pokyvoval hlavou. Mike nepochyboval, že není příliš bystrý a vůbec už ne vzdělaný. Ale to se musí změnit. Projde kursem, který ho naučí, co potřebuje. Arminsky, aby mohl mluvit s ostatními a rozumět, co si povídají. Základní informace. Pozná nový svět a sám si v něm najde odpovídající místo; tak to vždycky bylo zvykem.

Mike vyšel na palubu, Harae s ním. Vyhledali na můstku Enkru, Rogera, Asthru a Jacka a Mike jim stručně oznámil výsledek výslechu. Vyptávali se společně mladíka a dospěli k přesvědčení, že mluví pravdu a zřejmě se ani nemýlí. A taky se nebojí šelem, jak se zjistilo, když přišel některý tygr a Harae se ho vůbec nepolekal. V Denisově doprovodu byly šelmy a mluvily o nich jeho pohádky, takže jakýpak strach?

„Jestli jsou domorodci tak schopní a bystří, jak se zdá být ten kluk, je tím větší provinění držet je v otroctví!“ řekl Enkra, „Teď už víme, kdo a proč zničil vesnici na ostrově Dakota. Kdo vzal zbraně z letadla a zřejmě zabil i piloty; kdo může za vše, co se tu dělo! O důvod víc, abychom jim to zatrhli!“

„A taky víme, jakou práci přidělit vašemu novýmu chlapovi!“ řekl Sebastiano, který přišel na můstek v uniformě poručíka Okimy a druhou přinesl přes ruku, „Hele, mladej, tohleto je stříhací strojek, ukážu ti, jak se s ním dělá! Vezmeš jím na takovýhohle malýho ježka nejdřív mě a potom tohoto vznešenýho pána, kterýmu říkají lord Roger Monroes. Protože jak tak koukám, tahle uniforma mu docela bude...“

Errata:

30.05.2021 11:48