Ostrov Kita
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Enkra svolal poradu velitelů. Ještě jednou upozornil všechny, že je nejvyšší nutnost jednat opatrně; rozhodl, že od této chvíle každé pátrací skupině bude velet někdo z vyšších důstojníků. Jakékoliv samostatné akce jsou přísně zakázány. Ale jeho projev skončil jednoznačným a všemi uznávaným rozhodnutím: „Pokračujeme dál!“
Od ostrova Dakota vyrazili krátce po poledni místního času. Vítr nebyl příznivý, byli nuceni křižovat téměř proti větru a to je poněkud víc zdrželo; k večeru nastalo skoro bezvětří a loď se jen chabě ploužila vpřed.
Před svítáním objevili další ostrov, tentokrát dost veliký. Enkra nařídil jej obeplout kolem dokola, nebylo ale objeveno nic podobného lodi, letadlu nebo vůbec čemukoliv umělému. Rovněž se nepodařilo zjistit známky života.
„Provedeme průzkum?“
„Nejdřív zběžnou obhlídku, jestli to vůbec má nějakou cenu!“
Podle pořadí směn vyšla průzkumná služba na Winna Sheridana. Vypravil se na ostrov se čtyřmi chlapci, jednou dívkou a tygrem. Byl to Gaddarr a byl jedním z nejzkušenějších stopařů.
Winn rozhodl objet pobřeží; z lodi viděli cosi jako vjezd do laguny a chtěli zkusit se tam dostat tudy. Skutečně jej našli a kormidelník Gary tam zatočil; Winn nařídil vypnout pomocný motor a člun se pohyboval jen po mocí vesel, aby nepoplašil případné domorodce.
Tygr Gaddarr stál na přídi a větřil. „Něco cítím! Velké zvíře!“
„Jaké zvíře?“
„Nevím. Cizí pach. Opice... možná!“
„Nebo člověk?“
„Nemyslím. Jako člověk to nesmrdí.“
Ohlíželi se, ale neviděli nic živého. Zato se dostali do laguny – byla dost velká, mělká a zahnívající vodními rostlinami. Winn rozhodl ji objíždět podél břehu, sám ho kontroloval dalekohledem.
„Vidím nějaké stopy! Lidské...“
Přiblížili se ke břehu; tygr vyskočil, očichával terén a podrážděně vrčel. „To je ta opice, co jsem cítil!“
„Podle otisku chodidla je to domorodec,“ řekla dívka Valérie, která už stopu stihla vyfotit; měla za úkol pořizovat záznam.
„Domorodci byli cítit jinak!“ řekl naštvaně Gaddarr. Byl neklidný a nikdo nevěděl, proč.
„Sleduj stopu!“ rozhodl Winn, „Bruce, ty zůstaneš u člunu! Valérie taky, my na to stačíme sami! Připravte si zbraně!“
Tygr šel první. Za ním Winn s lejzrovačkou v ruce, jeho jistil Gary. Druhý nejzkušenější z nich byl černoch, stopař Akata; ten poslal nejmladšího Rudiho před sebe, sám šel bokem a sledoval, co se děje za nimi. Sledovali stopu bosé nohy asi deset minut; ten člověk mířil do hustého porostu ostrova, kde museli jít jeden za druhým. Tygr občas větřil a tlumeně vrčel, jako by tomuto terénu nedůvěřoval.
Konečně se dostali na volnější prostranství, kde rostly palmy; byl to jiný druh s hustšími korunami, který se jim líbil už zdaleka. Na tom místě rozhodl Winn, aby si oddechli. Stopa pokračovala dál, tygr šel po ní a Winn to dovolil, i když ho ostatní zatím nenásledovali.
A potom zaslechl zvuk, jako když praskne houslová struna; tygr bolestivě zavřískl a Winn viděl, jak se kroutí bolestí, do boku měl vražen krátký ostrý šíp, zřejmě z nějaké zbraně podobné středověké kuši. Winn ani nestačil domyslet a už střílel směrem, odkud šíp přilétl: bylo to z koruny jedné palmy a Winn ji celou lejzrovačkou odřízl těsně pod korunou. Jak se kácela, vypadl z ní člověk v jakýchsi šedozelených hadrech; Winn ho v pádu ještě zasáhl svou zbraní.
Současně odevšad začaly rachotit samopaly; chlapec Rudi, který se neuměl pořádně krýt, to dostal do břicha, řval bolestí a volal maminku. Gary dostal svým samopalem střelce ukrytého v houští, který zřejmě postřelil Rudiho; kde je Akata, to Winn nevěděl, ale doufal, že stopař se o sebe umí dost dobře postarat sám.
„Zpátky! Stahujem se ke člunu, je jich trochu moc!“
„Krej mě!“ řekl Gary, „Já vemu Rudiho!“
Winn sebral do levé ruky Rudiho samopal; tím občas kropil křoví kolem a lejzrovačkou v pravé ruce sledoval, odkud zazní výstřel. Když se to skutečně stalo, vypálil tam a sestřelil z další palmy zákeřníka.
Odkudsi se ozval křik v japonštině: „Nebojte se! Ty papy jsou jenom tři!“
Winn zauvažoval, co to asi tak bude papa; pak ale odpověděl japonsky: „Tak si pojď, když se nebojíš!“
Na druhé straně nastala zřejmě nějaká pochybnost; ale potom se ozvalo pár sprostých nadávek, kterým Winn ani nerozuměl, a opět střelba. Winn střelil tentokrát do křoví, které vzplanulo plamenem. Koutkem oka sledoval, kam Gary vleče bezvládného Rudiho a čekal, až bude dost daleko, aby se taky mohl stahovat. Tygr Gaddarr se snažil lézt, ale jeho pohyby byly malátné a chabé; Winnovi se to nezdálo, protože jeho zranění nemohlo být tak hrozné, bylo to spíš jen škrábnutí tím šípem. Ale tygr neskákal jako jindy, dokonce ani nic neříkal.
Pak se ozval výkřik arminsky: „Oslík za tebou!“
Winn se hbitě obrátil a vypálil na palmu; muž, který se tam skrýval, sletěl dolů jako kokosový ořech. Nad Winnovou hlavou se v kmeni palmy zachvíval šíp podobný tomu, co zlikvidoval tygra: krátký, s ostrým hrotem, zřejmě velice nebezpečný.
(Proč oslík? Jak každý ví, Kršna s Balarámou šli jednou ve Vrndávanu sbírat ovoce do lesa, kde je napadl démon Dhénakásura proměněný v divokého osla. Chlapci jeho a další osly chytali a vyhazovali do korun palem. Od té doby v řeči bojovníků znamená oslík nepřítele ukrytého na stromě. Jasné, ne?)
V křoví napravo od Winna se něco dělo; ale Winn věděl, že tam je Akata a v boji muže proti muži proti němu nikdo nemá šanci. Nechal ho, radši ustupoval; na okamžik se objevil v průrvě křoví Akata, zamával nožem a vycenil spokojeně bílé zuby. Ukázal dva prsty, což znamenalo, že dostal dva muže.
Ti naproti postřehli, že nepřítel ustupuje; ozval se rozkaz, kterému Winn opět docela přesně nerozuměl a z křoví se vyhrnulo aspoň dvacet chlapů, všichni se samopaly. Měli na sobě jakési stejnokroje, velmi jednoduché a zřejmě velice mizerné kvality, šedozelené barvy a divných distinkcí. Stříleli ze svých řehtaček a snažili se zasáhnout Winna, který byl jediný dobře vidět. Winn třikrát vypálil z lejzrovačky a zasáhl tři nejdrzejší; ti ostatní se bleskově stáhli zpět do křovisek.
„Ustupuju!“ křičel Winn v nářečí Wassonga, „Akato, pokus se dostat jednoho živýho k výslechu!“
„Dobrý, jdu za tebou!“ odpověděl černoch.
Winn se stahoval k lesu. Napadlo mu, že už dost dlouho neslyšel Garyho samopal.
Tam je našel – oba. Rudi ležel schoulený u kmene jedné z palem, jako kdyby jej chtěl obejmout. Kam to dostal, Winn neviděl, ale bylo jasné, že se dlouho netrápil. Garyho zasáhl ten divný šíp, který zlikvidoval tygra, dostal to do stehna, takže nemohl utíkat. Ale potom ho někdo ještě podřízl dlouhou a zřejmě velmi ostrou čepelí; Gary nebyl nováček a jen tak zaříznout jako kuře by se nenechal. Winn usoudil, že to všechno zřejmě pro jejich zbraně, protože ty zmizely; zato po vrahovi nebylo nikde ani památky.
Zahvízdal na prsty. Akata se mu ozval docela zblízka a Winn na něj křikl: „Nemá to cenu! Jdem zpátky, kluci už jsou...“
Odněkud zaštěkal samopal. Dávka sekla Winnovi okolo hlavy a náčelník se málem rozbrečel vzteky. Odpověděl lejzrovačkou a dostal dalšího chlapa v těch kopřivákách, nebo co to bylo. Ti ostatní pochopili, že se zbraní metající blesky není žádná legrace; přece jenom se něčeho báli. A bylo jasné, že se vyznají v džungli; asi velice dobře, stejně jako Armini.
Winn postupoval porostem a snažil se jít nejkratším směrem na pobřeží. Prosekával se protonovým nožem, lejzrovačku si přehodil do levačky a samopal mu visel přes rameno.
Ten chlap vyskočil za křovisky. Byl vysoký a silný a v ruce měl japonský samurajský meč, kterým po Winnovi okamžitě sekl. Winn mu nastavil svůj nůž a usekl meči špičku asi ve dvou třetinách délky – překvapený důstojník něco zařval, sekl znovu a tentokrát mu Winn urazil meč těsně u rukojeti. Než samuraj dokázal vytáhnout pistoli, kopl ho Winn do břicha a vzápětí udeřil rukojetí nože do zátylku; přestože to byl pořádný chlap, otřáslo jím to a další rána jej spolehlivě uspala.
Když ho svazoval, objevil se Akata. Jeho oči měly nepřítomný lesk a zřetelně kulhal na levou nohu, málem ji tahal za sebou.
„Co je ti?“
„Trefili mě... tím šípem!“ vydechl černoch, „Hned jsem ho vyškubl, ale... hrozně to bolí!“
Winn ho podepřel, bylo to zapotřebí.
„Nech mě... hrozně to bolí!“ chroptěl Akata.
Žádný bojovník nikdy nepřizná bolest. I jinak vypadal Akata špatně; Winn usoudil, že šíp byl podle všeho otrávený. Složil Akatu vedle zajatce; ten už otevřel šikmé oči a sledoval jeho počínání s očividnou nenávistí. Winn si ho dobře prohlédl: zřejmě míšenec domorodce a Japonce, pleť měl tmavou, skoro nafialovělou, k tomu šikmé oči a rovné, hodně nakrátko ostříhané černé vlasy. Winn ho popadl za krk.
„Co jsme vám udělali, že jste nás napadli?“ křičel na něho japonsky, „Copak jste se zbláznili? Nejsme vaši nepřátelé!“
Samuraj mlčel a mračil se. Zoufalá nenávist v jeho tváři byla tak očividná, že Winn nemohl takový pocit vůbec pochopit. Třásl jím, dokonce ho udeřil; ale důstojník řekl jenom jedinou, zato velice výstižnou větu: „Jste cizí ďábli!“
Vojáci opět stříleli. Taky vpředu u člunu se ozývala střelba, dokonce i z kulometu namontovaného na přídi. Winn vypálil z lejzrovačky, aby jim zašla chuť se přiblížit.
„Jdi!“ řekl Akata, „Budu tě krýt... zadržím je! Odveď toho hajzla... na loď!“
Winn nabil samopal, jeho i svůj. Podepřel Akatu tak, aby mohl kontrolovat celý prostor před sebou a vtiskl mu zbraň do ruky.
„Díky, brácho...“ řekl.
„Nojo – tak už jdi!“ zachrčel Akata.
Winn postavil zajatce na nohy a postrkoval ho vlastní pistolí. Důstojník sebou cloumal a sprostě nadával; Winn se dozvěděl, že je papa, obuta a gogoha, což ho nijak zvlášť neurazilo, neboť nevěděl, co to je. Víc ho rozčilovalo, že zajatec všemožně zdržoval postup; za zády slyšel přestřelku mezi Akatou a vojáky, a doufal, že mu někdo přijde na pomoc. Potkali dva muže, jednoho ale Winn zastřelil a druhý se dal na ústup, když to viděl.
„Co to máš za zbraň?“ zasykl zajatec.
„Ukážu ti, když mi řekneš, kdo jste!“
„Šišišmo!“ odsekl zajatec sprostě, „Nic ti neřeknu!“
Takže se Winn o sobě dozvěděl, že je ještě ke všemu šišišma. Už ho dost zajímalo, co to všecko vlastně je; uměl japonsky stejně jako všechny ostatní řeči, ale chápal, že jazyk se zřejmě velice změnil, mnohé výrazy jsou místní a další docela zapomenuté, neboť zajatec na jeho japonské nadávky nijak nereagoval.
Dorazili na pobřeží; Winn zařval jako leopard a vzápětí slyšel křik dívky Valérie: „Tady jsme! Ale dávej bacha, jsou...“
Vtom zarachotil samopal. Winn pobídl zajatce a pospíchal za ním; držel ho za límec, chtěl se krýt jeho tělem proti případným útočníkům. Pochopil, že projít nebude lehké a nejspíš si vyžádá další oběti.
Dávka ze samopalu mu sekla do stromu těsně vedle hlavy. Vypálil v odpověď, ale současně se jeho zajatec dal do křiku:
„Zastřel mě! Okamžitě mě zastřel, nařizuju to!“
„Drž hubu!“ praštil ho Winn pažbou pistole, ale to nemělo žádnou cenu, důstojník se mu vyškubl a běžel přímo proti úkrytu nepřátel. „Střílej!“ ječel jako šílenec, „Zabij mě!“
Z křovisek zarachotil samopal. Winn střelil z lejzrovačky, ale dávka prošila důstojníka skrz naskrz; musel být na místě mrtev. Obětoval vlastní život, aby nemusel do zajetí, kde by asi přece promluvil.
Z druhé strany křoví zarachotil arminský samopal a Valérie křičela: „Sem, ke mně! Bruce už nastartoval...“
Winn se k ní rozběhl a při tom střílel po každém úkrytu, kde by se mohli skrývat nepřátelé.
„Kde jsou ostatní?“ ptala se Valérie.
„Jsem sám. Všichni padli... stříleli po nás otrávený šípy! Zdrhej ke člunu...“
Zastavila se a v očích jí zaplál vztek. „Tys je tam nechal?“
V tu chvíli ji zasáhly dvě kulky z dávky nějakého nepřítele. Winn ji popadl, přehodil si ji přes rameno a odstřeloval okolí; seběhl dolů k vodě a přehodil ji do člunu.
„Jedem! Startuj, Bruci!“
Odstrčil člun a skočil do něj. Ani si neuvědomil bolest v lýtku – teprve když se překlopil přes okraj, všiml si jí a podíval se, co to je. Nad patou mu trčel v noze krátký šíp. Vytrhl ho a chtěl zahodit do vody, ale pak jej nechal ve člunu.
Bruce startoval; rychle odjel dál od břehu a spěchal ke vjezdu do laguny, aby se dostal na moře.
„Kde jsou všichni?“ vyptával se, „Co se tam dělo?“
„Všichni padli!“ řekl Winn, „A se mnou už to nebude dlouho trvat... ty šípy jsou otrávený!“
Naklonil se nad Valérii; hleděla otevřenýma očima do nebe, ale v těch očích nebyl žádný život. Když ji nesl, ještě žila; zřejmě dodýchala v té poslední chvíli. A Winn se rozplakal.
Bruce vyjel na moře. Ze břehu za nimi rozčeřilo hladinu vody pár posledních dávek. Winn se snažil rychle a co nejvýstižněji říct vše, co se stalo, ale strašně ho bolela noha, všechny šlachy a žíly, nakonec celé tělo; a cítil, jak ho opouštějí síly.
Bruce Langren dojel k lodi a podal hlášení. Mezi posádkou to vyvolalo napřed málem paniku, pak vlnu vzteku a chuti srovnat si to s nepřítelem, který expedici tak zákeřně napadl.
Současně přiběhl Sheltie Rabowski. „Vysílačka!“ hlásil, oči navrch hlavy, „Tam, z ostrova! A mluví japonsky!“
„Už víme – promiň, Sheltie!“ Enkra běžel v čele ostatních do radiokajuty. Druhý radista pečlivě nahrával na magnetofon chraptivé zvuky, téměř nesrozumitelné, ale byla to řeč japonská, o tom nebylo pochyb. Velitelé ukázněně vyčkali, až relace skončí; ostatně nebyla moc dlouhá. Poslední slova byla „Žádám o pomoc!“ a mluvčí je opakoval třikrát.
Pak bylo ticho, i když radista se snažil nalovit stanici, která měla odpovědět. Nenalovil nic, jen nějaké nejasné praskání.
„Ta vysílačka je velice mizerná!“ šeptal Enkrovi do ucha Sheltie, „Nějaká archivní z války?“
„Může být. No nic, přetoč to!“
Radista přetočil magnetofon a snažil se vyladit ho tak, aby bylo co nejvíc rozumět. Hovořil nějaký mladý hlas, přeskakující vzrušením; v jeho řeči zněla některá slova jinak než v běžné japonštině a jiná byla zcela nesrozumitelná.
|
Volám základnu! Volám základnu! Hovoří poručík Okima z ostrova Kita! Kapitán Wakanaba je mrtev, převzal jsem velení! Hovoří poručík Okima z ostrova Kita! Na ostrov Kita zaútočil nepřátelský výsadek o síle šesti mužů; s nimi přišlo neznámé zvíře, vypadající trochu jako kočka, ale ve velikosti dospělé kakomy. Zabili jsme to zvíře a tři muže, třem zbývajícím se podařilo uprchnout. Jejich loď je veliká wasama s bobonami, docela neznámého typu; cizích ďáblů je tam velice mnoho! Jsme připraveni padnout při obraně ostrova, neboť nepřítel jistě zaútočí znova! Pošlete nám nějakou pomoc! Nepřátelé jsou bílé pleti, nosí dlouhé vlasy a vypadají příšerně. Jeden z nich byl černoch. Mají vynikající zbraně, samopaly, revolvery a jeden neznámou zbraň vrhající blesky. Na naší straně padlo šestnáct mužů včetně kapitána Wakanaby. Ostatní přísahají, že budou bojovat do posledního náboje za naši milovanou vlast a nevydají ji cizím ďáblům! Je nás však málo, nutně potřebujeme pomoc! Žádám o pomoc pro ostrov Kita v nejvyšším ohrožení! Žádám o pomoc! |
Když to skončilo, všichni mlčeli a dívali se na Enkru. On byl velitel, on musel něco říct.
„Mají z nás hrozný strach!“ řekl Enkra, „Proč se tak bojí? Nic jsme jim neudělali!“
„Přece se nemohou pamatovat na válku!“ řekl Roger Monroes, „Narodili se až po válce, nikdo je už přece nenapadal!“
„Už ani nevědí, co je tygr,“ řekla Asthra, „Zřejmě neznají nic z našeho světa...“
„Zkus k nim promluvit, Enkro! Když je slyšíme, mohou oni slyšet nás. Ale mluv klidně a přátelsky, nesmíme je ještě víc vyděsit!“
„Já bych je potloukl!“ vrčel vzadu Sebastiano, „Oni s náma taky nedělali cavyky, pobili všechny a ještě tvrdí, že jsme útočili!“
Enkra si sedl k vysílačce. Mluvil co nejzřetelněji, byl si jist, že mu nebudou dobře rozumět, jeho japonština byla jiná.
|
Hovoří velitel expedice z lodi Liberty! Volám poručíka Okimu, velitele ostrova Kita! |
Opakoval to třikrát za sebou, ale neuslyšel žádnou odpověď. Ani ji nečekal, chtěl jenom, aby se Okima dostavil k vysílačce.
|
Jmenuji se Enkra Weston. Japonci přepisují moje jméno Enkara Wasatone. Jsem zástupcem obyvatelstva ostrova Arminu a žiju v přátelství se všemi lidmi na světě; ani vůči vám nemám žádné nepřátelské úmysly! Jak vidíš, mluvím japonsky a často jsem Japonsko navštívil; asi před třemi měsíci jsem byl naposledy v Tokiu na pozvání místních obchodníků a velmi se mi tam líbilo. Můžeš mi věřit, mám dokonce s sebou fotografie, které jsem tam udělal! Také moji přátelé jsou přáteli Japonců, stejně jako všech ostatních lidí! Japonsko už dávno žije v míru se všemi zeměmi, je u nich ve vážnosti a úctě, jakou si zaslouží! Je zbytečné bojovat a zabíjet se navzájem, je lepší přátelsky se domluvit a žít v míru! Poručíku Okimo, chci se s tebou sejít a domluvit se, jak dál postupovat! Prosím, odpověz mi! |
Přepnul vysílačku. Čekal, ale všude bylo jen mrtvé ticho. Enkra čekal dlouho; potom přepnul a znovu mluvil, snažil se přesvědčit neviditelného poručíka o svém přátelství a mírových úmyslech a nějak ho uklidnit, ale nemělo to smysl, nikdo neodpovídal. Tak nakonec s povzdechem vypnul vysílačku a vstal.
„Co teď?“ zeptal se.
„Odplout od ostrova Kita.“ navrhl Mike.
„Vlítnout tam a udělat pořádek!“ řekl Chris.
„Vydrbat jim pořádně kožich, skrčkům!“ vrčel Sebastiano, „Když chceš, přitáhnu ti toho Okimu na řetěze jako opici!“
„Tím ho určitě přesvědčíš o našich mírumilovných a přátelských úmyslech!“ řekl Mike.
„A co? Winn byl můj kamarád!“
„Winn byl kamarád nás všech. Ale kvůli tomu se ještě nemusíme chovat stejně krutě a šíleně, jako se chovají oni! Já vím, dokonce máme právo mstít se za smrt kamarádů a nikdo by nám nic neřekl, kdybychom toho Okimu zlikvidovali. Ale musíme chápat taky to, že oni o nás nic nevědí; a naše činy nebude posuzovat jenom ten poručík a jeho pár vojáků, ale všichni, kdo tu žijí. Já skutečně navrhuji odplout, když nás tu nechtějí!“
Bylo vidět, že Enkra s jeho názorem souhlasí a sám má stejný náhled; ale Roger čekal jenom, až všichni ostatní řeknou svoje.
„To, co říkáte, je pěkný! Jenže nemyslíte na jednu věc: poručík Okima žádal pomoc; i když jsme neslyšeli odpověď a on tím spíš, někam to jeho vysílání docela určitě doletělo. Ti lidé zřejmě tu pomoc pošlou, a my budeme ve dvojím ohni. Já navrhuji udělat útok na ostrov Kita a zajmout Okimu a jeho muže dřív, než se tady ta pomoc objeví. Protože do té doby musíme zajatce přesvědčit o svých mírových úmyslech, jinak se do nás dají všichni!“
Nastala bouře odporu; především Enkra se stavěl proti.
„S tou pomocí přijde určitě nějaký vyšší a rozumnější velitel!“ řekl Mike, „Někdo, kdo bude mít všech pět pohromadě a pochopí, že přicházíme z jiného světa, a tento svět není nepřátelský tomuhle světu. S tím budeme vyjednávat!“
„To bysme udělali my, přesně řečeno ty, Enkra nebo já!“ šklebil se Roger, „Ale lidé, co s náma bojujou, jsou šílení fanatici! Jestli jsou takoví, potom jsou takoví zřejmě i jejich velitelé; těžko se změní k lepšímu jen proto, že si to přejeme...“
„Konkrétně navrhuješ co?“ ptal se Enkra.
„Máme granáty s nervovým plynem, který krátkodobě paralyzuje všechny zasažené. Akční rádius pět set metrů až kilometr, podle směru větru. Ty granáty nikomu neublíží, ale zajistí, že poručík Okima a jeho vojáčci půjdou do zajetí a nebudou bláznit. Získáme tím strategickou výhodu pro další jednání, ať bude jakékoliv.“
Ta možnost všechny zaujala, především Enkru. Mike na něm viděl, že začíná přemýšlet a docela se mu to líbí. Především myšlenka, že dá Okimovi lekci, aniž by ho zabil, což odporuje jeho smyslu pro humanitu. Ale nechat bez trestu smrt kamarádů se nezdálo ani Enkrovi, nebylo to v jeho zvyklostech. Jen sledoval názory ostatních a v očích mu začalo nebezpečně jiskřit.
Mike se ještě jednou pokusil přesvědčit ho, že jakýkoliv zásah rozhodně nevyzní jako mírové úmysly, ale tentokrát mu Enkra přetrhl řeč:
„Jestli jsou takoví blázni, že rozumějí jenom řeči síly, tak jim dokážeme, že tu sílu máme! Možná budou mít víc úcty nebo pochopení pro naše názory, když to poznají na vlastní kůži! A budeme mít zajatce, to bude argument i pro jejich velitele!“
„Správně!“ řekl Roger, „My přece nechceme nikoho zabít ani mu ublížit! Jenom jim dokážeme, že se jich nepotřebujeme bát! Na primitivy jako oni by to mělo stačit!“
Enkra opět zapjal vysílačku a našel vlnu, na které vysílali:
|
Poručíku Okimo! Mluví opět Enkra Weston, velitel průzkumné lodi Liberty! Protože neodpovídáš na výzvy, které jsem ti sdělil, jsem nucen přijít k jednání přímo za tebou. Abychom ti dokázali, že máme mírové úmysly, nebudeme s sebou mít žádné zbraně, kterými bychom mohli kohokoliv zabít nebo poranit. Ale pro případ, že bys nepochopil naše mírové úsilí nebo je považoval za naši slabost, máme prostředky, jak zabránit i vám v jakýchkoliv pokusech nás ohrozit. Uvažuj sám, jestli s námi chceš jednat jako přítel nebo poznat naši sílu! |
Zatímco čekali na odpověď, rozhlížel se Mike po ostatních. Všichni měli ve tváři odhodlaný a velmi spokojený výraz lidí, přesvědčených o svém správném jednání. Nikdo neměl sebemenší pochybnosti, že právě tak je nutno mluvit s nepřítelem, který je připravil o šest kamarádů.
Poručík Okima neodpověděl.
„Sebastiano, vyber dvacet zkušených lidí a vydej jim granáty! Velitelem skupiny budu sám! Nikdo nebude mít s sebou zbraně. Za dvacet minut nástup!“
„Provedu!“ vyštěkl řízně Sebastiano, obrátil se na podpatku a vyběhl. I ostatní se rozešli na svá místa; přestože to Enkra nenařídil a oni věřili, že akce se podaří, připravovali loď na případný boj. Sebastiano vybral dvacet mužů, většinou z oddílů freefighterů, kteří už něco měli za sebou. Jediný nováček mezi nimi byl Bruce Langren; toho vzali jako odborníka, který se na ostrově Kita aspoň trochu vyznal.
Ačkoliv to Enkra nepřikázal, oblékli se všichni do stejnokrojů FF; většinou sice měli rifle, ale k nim zelené košile s nášivkami ze všech válek, kterými prošli. Jenom Enkra měl bílou košili se znakem Arminu na levé straně, v místě, kde je srdce.
Enkra ustrojení Sebastianových mužů nijak nekomentoval; beze slova přijal plynovou masku, přehodil si ji přes rameno a sjel po laně do člunu, který už byl připraven. Sledoval, jak se spouštějí další, jeden po druhém; zjevně oceňoval jejich schopnosti. A že byl spokojen, obrátil se na Rogera:
„Přebíráš velení. Jestli se nevrátíme nebo o sobě nedáme vědět do... dvou hodin, provedeš další opatření podle vlastního uvážení nebo situace, jak se ti bude jevit. Pro jistotu stále sledovat, jestli se neblíží nějaká loď nebo letadlo. Jeden nikdy neví.“
„V pořádku!“ řekl Roger.
Enkra pokynul a dva čluny vyrazily vpřed. Kdo zůstali na lodi, je sledovali pohledy, dokud se nedostaly k ostrovu; když zajely do laguny, Roger zavelel a všichni se rozešli na svá místa.
Sheltie Rabowski měl po směně a neměl nic na práci. Chvíli okouněl na palubě, pak zašel do velitelské kajuty a otevřel lodní deník expedice. Teď se o něj nikdo nestaral, takže si přidržel volnou stránku pahýlem levé ruky a začal psát výrazným, kaligrafickým písmem:
|
Gaddarr, 7 let, tygr, instruktor Tygří legie. Zabit při průzkumu ostrova Kita. Rudolf Skorkowski, zvaný Rudi, 14 let, narozen v Kingtownu. Padl při průzkumu ostrova Kita. Edgar Olivier Anthony Fawcett, zvaný Gary, 18 let, velitel čety FF. Narozen v Elghidu. Padl při průzkumu ostrova Kita. Akata Sese Semu Kotone z kmene Wassongů, 16 let. Stopař, samostatný průzkumník FF. Narozen v obci Kakoko v Kenyi, syn rozvědčíka, od mládí zapojen v akcích Služby. Padl jako hrdina při průzkumu ostrova Kita. Valérie Simone Blanchardová, 16 let, narozena v Iron-city. Zabita při průzkumu ostrova Kita. Wincent Quincey Sheridan, zvaný Winn, 26 let, nadporučík FF. Velitel roty, nositel Záslužného kříže II. stupně a dvou medailí za hrdinství v boji. Rytíř řádu Blesků, instruktor armádní školy Černé lilie. Smrtelně zraněn při průzkumu ostrova Kita. |
Sheltie odložil pero. Myslel na to, která do této knihy zapíše jména, až se vrátí výprava, kterou teď Enkra a Sebastiano vedou džunglí tohoto prokletého ostrova.
Na totéž myslel i Enkra; přistáli u břehu na místě, kde přistál Winn se svou partou. Všichni vystoupili a shromáždili se okolo Sebastiana, který vydával poslední rozkazy:
„Po zahájení operace vytvoříte rojnici a budete postupovat na dohled od sebe. Při prvním nepřátelském útoku zahájíte vrhání granátů ve směru útoku nepřítele. Pozor na ně, používají kromě střelných zbraní otrávené šipky, dost nebezpečné. Neubližovat nikomu, ani v případě, že to bude odveta za jejich jednání!“
Enkra se rozhodl dodat: „Možná nebudou útočit, ale budou chtít vyjednávat. V tom případě mě okamžitě přivolejte...“
Sebastiano se zamračil a řekl zostra: „Ty se nám do toho nepleť, víme co dělat! Kluci, nevěřte jim, ani kdyby chtěli vyjednávat! Nejdřív ať se vzdají, pak budeme jednat; Enkra si to představuje moc jednoduše, ale já tyhle žlutý podvraťáky znám!“
Enkra měl sice vyšší hodnost, ale přijal jeho výtku beze slova odporu, jen se zachmuřil.
„Masky nasadit!“ velel Sebastiano, „Rojnici! A všichni vpřed!“
Enkra si taky natáhl masku; jenom on a Sebastiano v ní měli zabudován mikrofon, takže mohli mluvit na ostatní. Cítil se dost trapně, neměl kromě lékárničky nic, čím by přispěl ostatním ku pomoci. Sebastiano taky šel s prázdnýma rukama, ale tomu to ani za mák nevadilo.
První dávka práskla někde na levém křídle; vzápětí následovalo pšouknutí granátu. Ostatní nečekali na nic a taky hodili granáty dopředu; většinou tak jeden ze tří v rojnici. Enkra viděl kousek od sebe, jak z granátu stoupá dým, který se ale hned rozplynul. Vojáci postupovali vpřed nacvičenými přískoky, kryli se křovím a stromy a před skokem dobře sledovali terén; zřejmě příliš nevěřili nepříteli.
Sebastiano ukázal Enkrovi, aby přišel blíž; v trávě tam ležel uspaný nepřítel, vysoký svalovec ve špinavě zelené uniformě, se samopalem v ruce. Usnul zřejmě tak rychle, že nestačil střílet a dost ho to překvapilo; měl tvář domorodce se šikmýma očima Japonce, jak to popisoval Bruce podle Winnovy zprávy. Enkra ho zběžně prohlédl, zjistil, že mu nic není a že se probudí, jakmile plyn přestane působit. Pokračoval dál.
Povšiml si, že plyn nepůsobí jen na lidi, ale i ostatní živočichy; se stromu se například do křoví skutálela páskovaná stromová veverka se široce roztaženýma nohama s ostrými drápky. Vypadala velice mile a pozemsky; podobná malá zvířátka pobíhají v kanadských či amerických sekvojových lesích a žebrají od turistů oříšky a tvrdý chleba. Jak ji Enkra prohlížel, pootevřel jí taky roztomilou tlamičku a objevil v ní řádně špičaté dravčí tesáky; nebyly veliké, ale zřejmě stačily na ptáky nebo drobné hlodavce. Hleďme, jak zdání klame!
Sebastianovi střelci se podobnými podružnostmi nezabývali. Jinak to jistě byli chlapci citliví a zajímali se o všechno, co bylo kolem nich; ale v tuhle chvíli měli svůj program a museli dělat, co bylo třeba. A třeba bylo zlikvidovat nepřítele, tak to dělali rychle a dobře. Postupovali vpřed, a v pravidelných intervalech házeli před sebe granáty, zamořující celé území. Ani se nepokoušeli zjišťovat, zda se jim třeba někdo nemíní vzdát.
Sebastiano se objevil a ukazoval Enkrovi, aby šel k němu; objevil Rudiho a Garyho. A taky Akatu, kterého zřejmě dostali, když mu ještě zbývala trocha života. Uvázali ho k nejbližšímu stromu a tam doslova rozsekali na kusy. Ani se nepodobal člověku; zvláště tvář mu roztloukli, možná pažbami, s nesmyslnou nenávistí a strachem.
„Zešíleli!“ řekl Enkra, „Není možné, aby se lidská bytost takhle chovala!“
Sebastiano neříkal nic. Spěchali za ostatními, kteří už zase o kousek postoupili. Odněkud rachotil kulomet a pomáhalo mu několik samopalů; jedna dávka jim zareptala nad hlavou, tak se přikrčili k zemi. Enkra si všiml, že Sebastiano má za opaskem zastrčený revolver.
„Tovární výroba!“ ukázal Sebastiano, „Taky ty samopaly. Zřejmě nějakou výrobu zavedli, jenže zrovna takových věcí!“
Kulomet zmlkl; někdo se připlížil na dosah a hodil přímo do opevnění z klád a pytlů s pískem granát. Enkra a Sebastiano tam doběhli a prohlíželi si zajatce; většinou byli domorodého typu, jen někteří měli japonsky šikmé oči a rovné krátké vlasy. Ti normální byli kudrnatí a jejich pleť byla velmi tmavě hnědá, až skoro nafialovělá.
Kluci našli tygra Gaddarra; i na něm bylo patrno, že do něj po smrti tloukli a sekali vším, co měli po ruce, zřejmě i mečem. Taky mu vypíchli oči a uřezali uši, což zřejmě z mrtvé šelmy potřebovali jako trofej. Nebo to mělo tygrovi zabránit, aby oživl a pronásledoval je jako strašidlo.
„Dobytek!“ řekl o nich Sebastiano.
Kousek dál spatřili v džungli střechu z vlnitého plechu; ozývala se tam střelba. Granáty uspaly poslední obránce, někdo doběhl k oknu, vyrazil je a hodil granát i dovnitř. Pak další vykopl dveře a vpadl tam.
U stěny na provizorních lůžkách leželo několik raněných; byli všichni zastřeleni z revolveru. Uprostřed místnosti právě umíral velitel; aspoň to tak vypadalo podle nárameníků s nějakým symbolem. Plyn ho zastihl v okamžiku, kdy si zrovna páral břicho samurajským mečem; jak se kácel, z posledních sil nalehl na meč a ten mu vylezl ze zad. Jeho tvář byla zkřivená vztekem.
„Poručík Okima,“ řekl Sebastiano, „Takže tohle je podle všeho jejich hlavní stan...“
Vše kolem bylo primitivní a zastaralé, dle všeho získané jako kořist z lodí, jež přešly do tohoto světa, nebo od domorodců. Jen zbraně a uniformy byly vyrobené tady a i na nich si výrobce více cenil užitečnosti než pohodlnosti a estetického účinku.
Zatímco Enkra a Sebastiano prohlíželi barák, doběhli kluci z konce ostrova a hlásili, že je celý zamořen plynem. Přinesli Enkrovi dokonce dárek: ptáka, který spadl ze stromu, zřejmě nějakého dravce s ostře zahnutými křídly. V ohybu křídel měl pták tři drápky jako dávní praptáci, což působilo komicky.
„Konec operace!“ řekl Sebastiano, „Posbírejte zajatce, dopravte ke člunům! A vemte taky jejich zbraně, nechat tady je nebude rozumný...“
„Radši je naházíme do moře, až budeme nad hloubkou,“ řekl vztekle Enkra, „Jsou to blázni a bude asi dost dlouho trvat, než je přinutíme pochopit, že nejsme jejich nepřátelé!“
A jeden z freefighterů ukázal na rukou:
„Blbec zůstane blbcem!“
30.05.2021 11:48