Enkra se jen usmál. „No dobře, jak chcete. Lene?“

„Připraven!“ hlásil Len Carson.

„Tak je trochu učeš!“

Len si za dobu odpočinku udělal na lejzrovém děle nový optický zaměřovač. Sklonil se a stiskl spoušť; červený paprsek podřízl nejdřív strážní věž u brány, přejel přes střechu důstojnického baráku a skončil u jakéhosi bunkru, kterému rozbil přední zeď.

„Tak co myslíš, stačilo jim to?“

„Pochybuju!“ mávl Len rukou, „Jsou to tvrdý palice, budou potřebovat pořádnou lekci!“

„Počkáme chvilku, co na to řeknou!“

Neřekli nic. Enkra taky mlčel a vyčkával; když mu to už bylo dlouhé, řekl: „Jak je vidět, nepoučili se. Tak pokračuj, teď to vezmi z gruntu a pořádně!“

Měl u očí dalekohled a díval se, jak z objektů na břehu lítají kusy. Len očesal střechy, strážní body, dokonce i dřevěné stěny a baráky se valem kácely mužstvu na hlavu. Ostatní se nenechali zahanbit a používali ruční lejzrovačky na cíle, které se jim kvůli něčemu líbily; jen dělostřelectvo zatím mlčelo.

Stačilo, aby Len třikrát přejel svým dělem přes objekty na břehu a už se ozvala vysílačka. Ten, kdo mluvil, blekotal něco japonsky tak zmateně, že mu nebylo možno rozumět; Sheltie přesto nařídil přestat střílet.

„Nestřílet! Proboha, nestřílet!“ ozývalo se z vysílačky, „My se vzdávat! Vzdáváme se!“

„No prosím, a je to! Zeptej se jich, jak to myslí!“

„Tady mluví Jien-Sok! Náš velitel Li Jang ujal velení... On moc prosí mluvit s vaším velitelem princem!“

„Prosím, Li Jang může mluvit!“ řekl Enkra a vzal si Sheltieho mikrofon.

Li Jang promluvil malajsky; jednak věděl, že mu rozumějí, a pak zřejmě nebyl sám. „Mluví Li Jang, v současné chvíli velitel této pevnosti!“ kňoural jeho hlas, „Mám to bezbřehé potěšení mluvit s nejjasnějším princem Enkrou, sluncem Arminu a světa?“

„Ano, slyším tě,“ řekl Enkra povýšeně, „Co chceš, Li Jangu?“

„Provedl jsem... zatkl jsem kapitána Šibusaku a moji muži hlídají jeho štáb. My nechceme bojovat s Arminy; jsme vaši nejlepší přátelé a chceme vám pomoci! Prosím, nestřílejte!“

Roger ukázal na prstech: „Hajzlík vychcanej! Chce změnit pána!“

„Pokud vím, Li Jangu,“ řekl Enkra, „Nebyl jsi vždycky náš přítel! Naopak přišel jsi sem jako nepřítel, a hned ses dal do služeb Japonců, protože proti nám bojovali!“

Ve vysílačce to zabublalo jako v kotlíku: „To je bídná ničemná lež a ten, kdo to o nás tvrdí, je hnusný darebák a chce nám uškodit! Přišli jsme sem jako přátelé všech a každého a nemůžeme za to, že nás násilím přinutili sloužit v jejich armádě! Nikdy jsme neměli jiný cíl a záměr než sloužit vám, vznešený princi; a dokázali jsme to zajetím Šibusaky a ostatních! V současné době je pevnost v našich rukách a my jsme ochotni... my prosíme, abyste nás milostivě přijal!“

Enkra se ohlédl po svých kamarádech.

„Přijmu vaši kapitulaci! Žádám, abys přijel i se svými veliteli sem k nám. Přivezte mi současně kapitána Šibusaku a jeho důstojníky. Jen v takovém případě můžeš doufat v odpuštění!“

„Bude mi potěšením položit život za prince a jeho zemi...“ kňoural Li Jang. Pak bylo slyšet, jak vydává svým podřízeným nějaké příkazy; a potom vypnuli vysílačku.

„Mizera!“ řekl Roger, „Dobře si to spočítal: bude nejspíš chtít získat místo u našeho štábu. Co s ním uděláš, Enkro?“

„Ještě nevím. Uvidíme...“

„Snad ho nechceš přijmout mezi nás?“

„Ty jsi taky přijal jednoho z nich!“

„Jenže já ho zvládnu, neboj se nic! Ale mám obavu, aby sis ty poradil s lumpem, jako je Li Jang!“

„Buď si jist, že si s ním poradím. Potřebuju jenom, aby nám vydal posádku!“

Rogera to uklidnilo; Sheltie zavolal na Arabellu a dal příkaz Sebastianovi, aby se připravil k výsadku na ostrov. Nad pevností, krutě poničenou, mezitím zavlály bílé prapory a něco se tam chystalo. Arabella připlula blíž a odrazily od ní první čluny – na prvním zřetelně viděli Sebastianovu vysokou postavu.

Ale ze všeho nejdřív odrazil od břehu člun; byli v něm lidé v japonských uniformách a Enkra viděl dalekohledem, že nemají viditelné zbraně a někteří jsou svázaní lany. Jak se člun blížil, jeho velitel pořád mával bílou vlajkou.

„Dovolte jim vystoupit na palubu!“ rozhodl Enkra. Ale námořníci měli zbraně stále v rukou, neboť možnost nějaké zákeřnosti nebyla pořád ještě vyloučena.

Takže na palubu vylezlo několik Malajců, vzrůstem a barvou pleti se zřetelně odlišujících od místních Japonců. Vedli s sebou tři důstojníky svázané provazem; ten s nejvyšší hodností byl nejspíš kapitán Šibusaka. A muž, který ho vedl jako cvičeného medvěda, musel být s největší pravděpodobností Li Jang.

Li Jangovi mohlo být k padesátce, ale to bylo těžké poznat; obyvatelé jihovýchodního cípu Asie vypadají jako děti až do vysokého věku. Li Jang měl sem tam ve vlasech stříbrný pramínek; k tomu vychytralé, zcela bezcitné oči a výraz podlézavého pokrytce. Morálku žádnou neměl, ale dokázal ji předstírat. Choval se tak poníženě a úslužně, že se na první pohled zprotivil i posádce, stojící kolem se zbraněmi v rukou.

Korvetní kapitán Šibusaka nemohl mít víc než třicet, i když u Japonců se to taky těžko poznávalo. Byl vysoké atletické postavy, tmavé pleti s nádechem do fialova. Svoje zajetí snášel lhostejně až hrdě, jak už domorodci přijímali vše, co je potkalo, ať dobré či zlé. Jenom když ho Li Jang pobídl, dost hrubě, zableskla mu v šikmých očích prudká nenávist.

Enkra je očekával ve vznešené velitelské pozici, s levičkou na rukojeti katany. Nepohnul se, ani když k němu Li Jang přistoupil a hluboce se mu ukláněl. Drmolil při tom jakési fráze malajsky, přál mu deset tisíc let života ve štěstí a prohlašoval se za jeho pokorného a oddaného otroka.

„Děkuji ti, Li Jangu,“ řekl Enkra, „Jsem rád, že jsi pochopil, že odpor proti nám je marný a zbytečný. Kdyby to jiní pochopili už dřív, mohlo se na obou stranách ušetřit řadu nenahraditelných lidských životů. Ale pro vás bylo zřejmě důležitější bojovat...“

„Nechtěli jsme bojovat!“ škemral Li Jang, „To všechno zavinil tento muž, kapitán Šibusaka! Já jsem ho nesčetněkráte vyzýval, aby ustal v nesmyslném odporu a podrobil se ti, ale on drze a zpupně odmítal!“

Šibusaka mlčel. Enkra si ho prohlížel; pak řekl téměř lhostejně:

„Odveďte ho! Později o něm rozhodneme!“

„Pane, dovol mi zabít ho na místě!“ pronesl Li Jang rozhodně, „Dokážu ti svoji oddanost a skropím zemi krví toho ničemy!“

„To jsi tak oddaný a věrný?“ podivil se Enkra.

„Pane, dej mi možnost a já ti to dokážu!“

Enkra se podivně pousmál. Jenom jeho nejbližší vytušili, že právě dostal nějaký nápad. Což nemuselo pro Šibusaku znamenat nic dobrého, neboť princ uměl být ve svém vzteku nelítostný.

„Později rozhodneme! Zatím se zařaď na svoje místo!“ ukázal Li Jangovi na kroužek svých důstojníků.

Li Jangovi se rozhostil po tváři výraz neskonalé blaženosti. Zvítězil! Je členem princova štábu, podařilo se mu ho obelstít! V duchu si už zřejmě maloval skvělou kariéru... A rozhodně si nevšímal svých sousedů, arminských důstojníků, kteří si ho útrpně prohlíželi. Co byli proti němu? On bude uznávat jenom samotného prince; tihle mu nanejvýš vadí v postupu vpřed!

Enkra se zajímal, jak dopadl Sebastianův výsadek; Sheltie hlásil, že se podařilo obsadit celou základnu, aniž narazili na jakýkoliv odpor. Odzbrojili Japonce, ale také Li Jangovy Malajce; sice měli jakési námitky, ale Sebastiano se s nikým nedohadoval.

Enkra to přijal spokojeně. Věděl, že Sebastiano nahání pirátům panický strach, ať už jsou v současné chvíli jak chce přátelští. Vzkázal, aby tam zůstal a eventuálně rozmístil zajatce do oddělených skupin, aby mezi nimi nemohlo dojít ke vzpouře.

Pak dal Enkra spustit čluny a rozhodl vystoupit na břeh. Spolu se štábem přešel i Li Jang a dva jeho pobočníci, ostatní zůstali na lodi. Také nařídil, aby za půl hodiny převezli na břeh i kapitána Šibusaku.

Sebastiano v maskáčích, se samopalem přes rameno, jako obvykle zářící nebezpečností, jej očekával na břehu, zařadil se mu po bok a doprovázel ho po objektech, aby mu předvedl výsledky své akce. Bylo to jeho právo a Enkra sledoval, jakou hrůzu jejich příchod vyvolává u Malajců. Japonci se tvářili jako obvykle lhostejně. Pak zkontroloval, že všechny zbraně jsou složeny na hromadě pod dohledem zvláště zavilých bojovníků a rozhodl se pronést řeč.

„Vojáci, převzali jsme dnešního dne velení nad tímto ostrovem a základnou; od této chvíle jste nám povinni poslušností a oddaností jako svým dosavadním pánům!“

To rozhodně nebyli a nikdo to nevěděl líp než Enkra; ale už si zvykl, že s nimi musí jednat rázně a využít maximálně jejich sklonu nepřemýšlet a přijímat rány osudu statečně. Taky se proti tomu neozvalo jediné slovo – zajatci jen zírali.

Enkra pronesl ještě delší řeč; opakoval v ní, co říkal obvykle, když mluvil s vojáky. Neměla valného smyslu a on to věděl; ale bylo dobře k vojákům promluvit, aspoň aby si ho zapamatovali. Slíbil, že dostanou dobře najíst, budou lékařsky ošetřeni a nikdo jim nebude v ničem ubližovat. A taky budou muset vlastními silami vybudovat nový tábor, aby měli kde bydlet, protože není možné je odtud odvézt na Okinawu. Enkra soudil, že nejlepší bude nechat je tady až do rozhodnutí jako v nějakém trestaneckém táboře.

Neřekl, že znovuvybudování tábora bude nejspíš krajně obtížné; na stavbu oněch pozoruhodných plavidel totiž použili vše, co se použít dalo, vykáceli dokonce všechny stromy na celé Sabuře. Z čeho postavit chaty, mohl být dost problém a Armini byli ochotni pomoci jim radou, ale ne materiálem. Takže celý projev byl pouze propagační a Enkra si to velmi dobře uvědomoval.

Jádrem jeho počínání bylo cosi jiného: když nastínil vojákům skvělou perspektivu jejich soužití s Arminy, prohlásil, že nyní je zapotřebí vyřešit záležitost jejich velitele, korvetního kapitána Šibusaky. A nařídil ho předvést.

„Kapitáne Šibusako!“ řekl mu, když předstoupil před jeho jasnou tvář, „Stojíš před soudem, který posoudí tvoje činy! Dopustil ses mnoha skutků, které bychom ti mohli klást za vinu; jenom to, že jsi v té době sloužil lidem, kteří ti veleli špatně, tě omlouvá. Ale přesto není pro tvoje počínání žádná omluva a čeká tě za ně jenom smrt!“

Šibusaka mlčel a jeho šikmé oči nevyjadřovaly žádné silnější hnutí mysli. Zřejmě si už na tu myšlenku zvykl a nijak ho nepřekvapovala. Byl od mládí vychován v myšlence padnout za svou vlast a hlavním problémem pro něj bylo, kdy a jak se to stane. Teď se to tedy dozvěděl.

„Li Jangu!“

Šťastný a spokojený velitel malajských pirátů předstoupil před svého pána. Pochopil, že bude přede všemi vyznamenán.

„Jsem zde, můj princi!“

„Li Jangu, prokázal jsi nám velikou službu a navždy sis získal naši vděčnost a úctu. Prohlásil jsi, že mi chceš dokázat svoji oddanost tím, že zabiješ kapitána Šibusaku!“

„Ano, pane, jsem připraven!“ Li Jang neměl u sebe žádnou zbraň, jinak to snad provedl hned.

„Dobrá. Rozhodl jsem zachovat se k poraženému veliteli nepřátel tak čestně, jak jen je možné; proto povoluji, aby korvetní kapitán Šibusaka zemřel jako samuraj – v souboji! Každý z vás dostane meč a ty, Li Jangu, nám dokážeš svou oddanost tím, že v tomto souboji slavně zvítězíš!“

Li Jangovi ztuhl blažený úsměv na rtech. Nebyl žádná pápěrka a v životě už leccos dokázal, ale měřit se v boji s protivníkem o dvacet let mladším, mrštným a uvyklým soubojům mečem pro něho znamenalo jistý rozsudek smrti. Chvíli si to nedokázal srovnat v hlavě; pak začal pomalu chápat a to pochopení ho bolelo.

„Můj pane...“ řekl ještě s určitou nadějí, že to je jenom výstřední Enkrův žert.

Šibusaka naopak zbystřil pozornost. Samurajský souboj nebyla tak špatná věc a on ji považoval za čestné zakončení života. I kdyby měl zemřít, padnout v boji bude pro něho poctou.

„Rozvažte ho a dejte oběma meče!“ zavelel už Enkra, „Rogere, tobě svěřuji rozhodování!“

Roger, na kterého se Li Jang během doby, po kterou byl členem štábu, několikrát podíval s despektem, byl tou nejlepší vhodnou osobností; jen se sebevědomě usmál.

„Princi!“ zaprosil Li Jang, „Nemyslel jsem to tak, že bych měl bojovat s tím mužem! Myslel jsem, že mi bude svěřena ta čest...“

„Tos nemyslel vážně důkaz své oddanosti ke mně?“ Enkrův hlas hladil tím sametověji, čím jeho tvář byla vážnější, „Ty snad nechceš dokázat, jak mě máš rád a jak se hodíš pro funkci, kterou tě chci pověřit? Jen v boji se pozná muž! Zabít bezbranného zajatce dokáže každý ničema!“

To už malajský pirát věděl, jak to princ myslí. Už chápal, že od začátku byl určen k tomu, aby vykonal špinavou práci a zemřel. Že to, co se vypráví o strašných lidech z Ostrova, je pravda a že... ale to už v tuhle chvíli bylo jedno. Protože naproti němu rozvázali jeho nepříteli ruce a Roger mu podal samurajský meč. Li Jangovi taky dali meč; byl to Sebastiano a udělal to s potěšením.

Šibusaka několikrát poskočil, procvičoval si ztuhlé svaly. Meč v pochvě držel zlehka v rukou právě tím způsobem, který prozrazuje zkušeného mistra. A sledoval Li Janga pohledem kočky pozorující myš.

„K boji!“ zavelel Roger.

Li Jang udělal něco, co by od něho snad nikdo nečekal: vymrštil se jako ocelové péro, vytasil meč a sekl jím po Šibusakově hlavě. Protivník byl ale rychlejší; uskočil, tasil svoji zbraň a odhodil pochvu; jak se otáčel, bodl přímo za sebe – jeho meč se střetnul s Li Jangovým tělem v přímo ukázkově mistrovské ráně a projel jím skrz naskrz. Šibusaka ztrnul v pohybu a vyčkával, až mu tělo nepřítele sklouzne s čepele a dopadne na podupanou zem.

Li Jang strašlivě zařval; rána nebyla tak nebezpečná, aby ho zabila hned, ale chybělo k tomu jen pár vteřin. Během nich se svíjel u nohou kapitána Šibusaky, řval a rval rukama hlínu; pak přestal řvát, pohlédl na Enkru podivně jasným a vyčítavým pohledem a ztuhnul.

„Šibusaka zvítězil!“ prohlásil Roger po právu.

Kapitán stál doposud s mečem v ruce.

„Mám svoji zbraň,“ řekl poprvé od chvíle, co ho měli v zajetí, „Kdo mi ji dokáže vzít, ten má právo rozhodovat o mém životě! Nikdo jiný!“

Bylo ticho. Zajatci valili oči na svého velitele a zdálo se, že se jim před očima proměňuje v božského hrdinu. Ale mnozí se obraceli na druhého božského hrdinu: prince, který stál jako soudce a pán několik kroků od Šibusaky.

„Máš pravdu.“ řekl princ.

A současně Enkra přešel naproti němu, na místo, kde ještě ležel mrtvý Li Jang. Sebastiano mu chtěl honem podat vlastní meč, ale Enkra ho zarazil pokynem ruky.

„Nezabiju tě, Šibusako. Jenom ti vezmu ten tvůj meč!“

Kapitánovy šikmé oči nervózně zamrkaly. Bylo mu asi jasné, že tohle je nebezpečnější soupeř.

Enkra na něj skočil, Šibusaka po něm sekl; opět jedním z oněch proslavených úderů japonské školy meče, které vymysleli staří Zenoví mistři a proti kterým neexistuje obrana. Jenže Enkra nedoskočil na místo, kde ho Šibusaka očekával; naopak v letu vymrštil nohu a kopl kapitána do hlavy. Srazil ho tím na zem, sám udělal přemet a než se stačil Šibusaka sebrat, vykopl mu meč z ruky. Pak mu šlápl na krk a řekl: „Patříš mně!“

Šibusaka jako kdyby to ani nechápal; hleděl na něj s užaslým výrazem a nic neříkal. Enkra ho uvolnil a poodstoupil; Šibusaka vstal a ohlédl se po svém meči, ale ten už někdo dávno sebral.

„Prohrál jsem...“ řekl konečně.

„Řekl jsem ti: nezabiju tě. Máš právo žít a sám rozhodnout, co chceš dál dělat. Dávám ti nejen život, ale i svobodu.“

„Ale... já nejsem tvůj přítel!“

„To vím. Bude trvat ještě dlouho, než pochopíš, že jsme sem nepřišli jako nepřátelé. Umíš dobře bojovat, jsi statečný a čestný. Ale ještě ses nenaučil přemýšlet; proto bude tvá cesta jiná než moje. Nemohu se na tebe zlobit; nikdo nemá právo vyčítat ti, že tě nenaučili sám odpovědně posuzovat běh věcí. Jdi si tedy a sám hledej svoji cestu!“

„Moje cesta... mám povinnost bojovat! Já budu proti tobě bojovat, dokud budu živ!“

„Zkus to. Viděls, jak jsi dopadl. Ale já ti nebudu nic říkat. Řekl jsem, že jsi hlupák; teď to máš možnost dokázat. Tak jdi!“

„Kam?“

„Kam budeš chtít. Jsou tady čluny; můžeš si jeden vzít a odplout, kam chceš.“

Šibusaka pořád ještě váhal. Enkra pokynul Sebastianovi, aby mu vrátil jeho meč; a Sebastiano to skutečně udělal. Šibusaka učinil pár kroků, ale zastavil se a položil dotaz:

„Kde se mohu naučit to, co jsi říkal?“

„Bohužel – jenom tady, u mého dvora.“

„To nechci!“ vyjel kapitán zostra.

Enkra neřekl už nic; Šibusaka pyšně prošel jejich řadami k přístavišti, vybral si tam jeden ze člunů, zřejmě ten nejlepší, nasedl do něj a vyvesloval na moře. Tam vztyčil plachtu a jeho člun se pomalu vzdaloval.

„Necháš ho jen tak odejít?“ zeptal se Roger.

„Vybojoval si to.“

„Ty jsi ho porazil!“

„Ale nezabiju ho. Nemám na to právo. Je to sice nepřítel, ale statečný muž a dobrý důstojníků. Já mu nesmím ublížit, víš?“

„Vrátí se a bude zabíjet!“

„Jestli se vrátí, nebude zabíjet.“

Roger zaváhal; pak se beze slova podrobil. Byly chvíle, kdy Enkrovi věřil víc než sobě.

Enkra zhluboka vzdychl, jako by si teprve teď uvědomil, co se kolem něho děje.

„No, teď je potřeba se postarat o zajatce. Raněné vyléčit, hladové nakrmit a postavit jim aspoň nějaké přístřešky. Protože jestli přijde zas nějaký tajfun, dopadlo by to s nimi zle!“

Tak se rozešli po své práci; oba Šibusakovy souboje na ně udělaly podstatně větší dojem, než byli ochotni si připustit.

S Malajci se nedělaly žádné cavyky; byli bez diskuse přiřazeni k ostatním zajatcům a jejich zvláštní postavení nebylo už ani snem, na který by mohli vzpomínat; k jejich cti je třeba říct, že neučinili jediný pokus nějak se vyvyšovat a spíš se snažili, aby na ně nebylo moc vidět.

Enkra rozhodl strávit dnešní zbytek dne a noc na ostrově Sabura; za úsvitu měli opět vyplout, aby se na určeném místě sešli s A-Akovými pomocnými silami. Enkra předpokládal, že by se boj mohl protáhnout a ponechal si časovou rezervu, kterou naštěstí nepotřeboval. Dovolil tedy odpočinek a aby zajatci viděli, jak se jejich noví páni chovají a baví, nechal je usadit se večer k ohňům, hrát a zpívat. Věděl už, že hudba a zpěv zlepší pokaždé atmosféru, domorodcům se líbí a přitahují je; přál si, aby už bylo konečně zapomenuto na vzájemné spory.

Asthra samozřejmě zapálila Živý Oheň a kromě ošetření raněných a nemocných dovolila se v něm vykoupat každému, kdo měl zájem. Bylo jich dost, jako obyčejně, domorodci neznali něco jako strach. Zdálo se, že dostali docela dobrou náladu a nejevili známek nepřátelství.

Čas míjel, setmělo se a noc převzala vládu nad ostrovem. Bylo třeba jít spát, ale Enkra, ač většinou moc nepovoloval, ještě nesouhlasil; seděl u ohně a zdálo se, jakoby na něco čekal. Už si zvykl hádat čas podle pohybu hvězd, takže občas se podíval nahoru a odhadoval, jak je asi dlouho. Když konečně usoudil, že je čas, zaslechl od přístaviště nějaký vzruch, takže ještě počkal, přestože Roger a jiní se ohlíželi, co se děje.

A potom vstoupil do kruhu kolem ohně kapitán Šibusaka. V patách za ním šli dva strážci, kteří právě způsobili ten rozruch, neboť příjezd kapitána rozhodně byl pozoruhodný.

Enkra nevypadal ani překvapeně, ani nejistě. Klidně pokynul Šibusakovi, aby usedl, ale ten zůstal stát naproti němu.

„Uvažoval jsem o tom, co jsi mi řekl.“

„To je dobře.“ řekl Enkra.

„Myslel jsem na to, že jsi mi řekl, že jenom u tebe mohu poznat to, čemu říkáš moudrost. Že jestli k tobě nepřijdu, nikdy se nedozvím víc, než vím teď. Je to pravda?“

„Ano.“

„Jsem tady. A chci se dozvědět co nejvíc.“

„V pořádku. Věděl jsem, že přijdeš.“

„Nemohu se smířit s pomyšlením, že je na světě něco, co nedokážu. Chci vědět, co je tak velikého a důležitého, že bych to měl znát, abych podle tebe přestal být hloupý. Až to poznám, řeknu ti, zač to podle mě stojí.“

„To je v pořádku. Tak si konečně sedni! Teď v noci stejně nic podnikat nebudeme...“

Šibusaka se posadil vedle něho. Nevyvolával takový odpor ostatních jako Li Jang; Armini oceňují osobní statečnost a hrdost a obojího měl kapitán na rozdávání. A pokud se týkalo rozumu, udělal právě první užitečný krok, aby ho získal.

Roger ukázal na prstech: „Vyšlo ti to! Nemyslel jsem, že přijde!“

Enkra ukázal: „Byl jsem si tím jist.“

„Co s ním chceš dělat?“

„Zapojíme ho. Bude dobrej, až zkrotne.“

Roger ukázal souhlas a ochotu spolupracovat, přitom se dal do řeči o zcela odlišných věcech a nového přírůstku si zdánlivě nevšímal. Enkra řekl Šibusakovi pár základních informací a potom konečně rozhodl, že se půjde spát.

Ráno vypluli opět na moře; většina pozornosti se soustředila na Šibusaku, který se »zapojoval«. Přišli na to, že absolutně nemá žádný smysl pro humor, což jim vadilo, ale využívali toho, aby si z něj dělali jemným způsobem legraci. Byli by i ostřejší, ale to Roger zakázal, tak jemně špičkovali a bavili se tím, jak nechápe vůbec nic.

Ze všeho nejdřív prošel jazykovým kursem. Když mu nařídili dát se ostříhat, uposlechl bez diskuse a nechal všechny dělat, co se jim zlíbilo. Když byl probuzen a zjistil, že jim rozumí, udělalo mu to radost. Protože neměli co dělat, soustředili se na něj a vykládali mu každý něco jiného, takže kdyby to pochopil, musel by z toho mít pěkný galimatyáš; naštěstí většinu nechápal.

Nakonec zasáhl osobně Roger; při rozhovoru s kapitánem ocenil jeho schopnosti v boji mečem a dal se s ním do odborné diskuse na to téma. Boj byl snad jediné, co Šibusaka opravdu uměl a co ho bavilo a těšilo. Přinesl si svůj meč, který mu nikdo nesebral, a spolu s Rogerem procvičovali všelijaké grify. Roger to sice tak přesně neznal, ale o to líp ovládal teorii, takže si rozuměli.

„Ať je Roger co chce, zbabělec není!“ prohlásil nakonec Bello, „Nechat si od toho blázna mávat mečem kolem hlavy, i když tvrdí, že nechce nikomu ublížit, na to musí být tvrdá nátura!“

Když už měli dost i téhle hry, zařídil Roger odpočinek s ušlechtilou zábavou. Tím měl na mysli videokazety; a protože mu byl jasný Šibusakův vkus, začal tím příšerným samurajským filmem, který měl největší oblibu u všech zajatců. Šibusaka byl vzrušen, ba nadšen; sledoval film skoro bez dechu a když skončil, položil řadu otázek, na něž Roger odpovídal s trpělivostí, která mu rozhodně nebyla vlastní. Pak naučil Šibusaku manipulovat s kazetami a nechal ho, ať se dívá, na co chce. A odešel. Podat hlášení Enkrovi.

„Je to dobrý. Už je koupenej!“ řekl.

„To šlo tak rychle?“

„Ještě to neví, ale už je náš. Prodá duši za trochu vlídný zacházení a pár videokazet. Nabídni mu nablejskanou uniformu a možnost velet vykulenejm bažantům, a máš ho jistýho.“

„Zdá se, že o něm nemáš moc dobrý mínění!“

„Proč? Má tendenci stát se mým oblíbencem. Je trochu omezený, ale to se zlepší, až mezi námi chvíli pobude. Bude lepší než hlídací pes.“

Enkra se skoro dopálil: „Poslechni, Rogere, mně není jasný, jaký ty opravdu oceňuješ mezi lidma vlastnosti! Říkáš, že se ti Šibusaka líbí, a přitom ho shazuješ! Dá se koupit, no dobře, ale má svoji cenu a stojí za ni. Myslím, že je daleko lepší než ten tvůj darebák Čang...“

Rogerovi potměšile zablýskalo v očích. „Čang? To je docela jiný případ!“

„Už jsi ho zkrotil?“

„Toho těžko někdy zkrotím. Nikdy mu nebudu moci doopravdy věřit – slouží mi a lísá se, ale moc dobře vím, že hledá, kde kousnout! Samozřejmě není tak primitivní, aby mě podřezal ve spaní, je mu jasný, že by to odnesl. Ale pořád šmíruje, co by podnikl. Líbí se mi to... je to užitečné cvičení rozumu!“

„No, když to bereš takhle...“

„Stejně ho jednou budu muset zabít, až bude moc nebezpečný! Ale zatím slouží. Se zaťatými zuby, ale slouží. A jak mě nenávidí! Pane Bože, kdo jen umí takhle nenávidět!“

Enkra už nediskutoval; raději se šel podívat na Šibusaku. Našel ho před televizorem, kde sledoval velmi pozorně Tři mušketýry. Měli s sebou dvě verze, francouzskou s Gérardem Barrayem a anglickou s Michaelem Yorkem a Raquel Welchovou. Tu mu pomohla najít Tanya Wallerová, která se nezištně rozhodla prokazovat mu dobro. Seděla u něho a sledovala chvílemi jeho a chvílemi film, rozhodujíc se, co je zajímavější.

Když se objevil Enkra, Šibusaka to zpozoroval a vstal, aby mu dal najevo úctu.

„Nenech se rušit! Já se jdu jen podívat, jak se ti to líbí...“

„Je to velmi... velmi zvláštní!“ Šibusaka měl možná trochu jiný názor, ale nevěděl, jak zdvořile vyjádřit svoje pochybnosti, „Především mne zaujal ten... nezvyklý způsob šermu.“

„To je evropská škola. Roger ji skvěle ovládá, může ti to ukázat!“

„Ano, ovšem. Ale... ti samurajové se rozhodně chovají velice zvláštně. Jejich zvyklosti mi připadají... naše zvyky jsou jiné!“

„Zkrátka, chceš říct, že ti lidé nemají žádné vychování a připadají ti směšní.“

„Ano... jak to víš?“

„Znám japonské mravy.“

„Samuraj, který by se choval tak podlézavě k ženám tak zpustlým a nemravným, který by sám podléhal tolika neřestem a... citovým hnutím, by si nikdy nezískal úctu ostatních a domnívám se, že by se nedokázal vnitřně ukáznit natolik, aby přemohl své soupeře!“

„Těžko říct. Jenže ti samurajové, jak říkáš, byli nejlepší... co třeba soudíš o Athosovi?“

„Je to zpustlý opilec, který zcela jistě musí špatně skončit.“

„A vidíš! V tomhle díle je to nejušlechtilejší a nejmorálnější člověk, přímo vzor pro ostatní...“

Šibusaka si to chvíli rovnal v hlavě; nakonec byl nucen přiznat: „To nechápu!“

„Musíš připustit, že život v tehdejších dobách a v zemi, kde se to odehrává (říká se jí Francie), byl jiný než ve tvém Japonsku. Připustit to a dovolit, aby lidé jinak mysleli, jinak cítili a měli jiné společenské zvyklosti. Tomu se říká tolerance a je to základní předpoklad života. Jinak by se lidé museli pobít jenom pro rozdílný názor na svoje vychování!“

„Připustit, že někdo jiný má odlišné zvyklosti?“ Šibusakovi se do toho očividně moc nechtělo.

„Ano. My máme taky leccos jiného než vy, a přece se na vás nezlobíme...“

„Samozřejmě! My přece máme pravdu!“

„Ale! A jak jsi na to přišel?“

„To je přece jasné od začátku. O tom nikdo, kdo má zdravý rozum, nemůže pochybovat!“

„Takže my všichni nemáme zdravý rozum? Máš smůlu, Šibusako, ale tvoje zvyklosti jsou pro nás stejně hloupé a nesmyslné jako naše pro tebe a my bychom klidně mohli tvrdit, že jen my máme pravdu a ty se mýlíš. Ale my připouštíme, že ty máš právo si to myslet a máš dokonce právo se mýlit. A my tě můžeme chtít poučit, ale ne ti něco nařídit nebo tě trestat. Tomu se říká tolerance.“

„Ale přece nemohu souhlasit s někým, kdo si myslí něco jiného než já! To přece nejde – je jenom jedna pravda, a to ta naše!“

„Kdyby každý uvažoval jako ty, to bysme se nikam nedostali!“

„Nevím, kam se máme dostat. Ptal ses mne a já ti odpovídám, jak se sluší a patří!“

Enkra si povzdychl a zkusil to jinak: „Kdo ti řekl, co je správné a co ne?“

„To mi nemusí nikdo říkat. Sám cítím a vím, co je nejsprávnější!“

„Ale někdo tě to přece jen naučit musel!“

„Ano, ovšem. Moji rodiče, učitelé, nadřízení. Každý z nich mi vysvětlil, co jsem nechápal, a já jsem jim za to upřímně vděčen!“

„A co když se všichni mýlili? Nebo co když jsi jejich poučení špatně pochopil?“

„Mýlili? Naši lidé? To není možné!“

„Každý se může mýlit. Právě to připouštíme a dáváme lidem prostor na jejich názory, proto nemůžeme kategoricky tvrdit nějakou pravdu a být zaměřeni proti ostatním lidem!“

„Tak vidíš! Právě jsi připustil, že nemáš ani ty vždycky pravdu. Proto je samozřejmě jasné, že pravdu máme my, protože o ní nemáme žádné pochybnosti!“

„Ačkoliv se tvým názorům nedá upřít jistá dávka originality, rozhodně nejsou ty nejlepší, jaké si umím představit. V našich zvyklostech je pochybovat o všem, i o sobě; právě proto musíme hodnotit kriticky všechno ostatní. Především názory ostatních! Protože neexistuje jenom jedna pravda, zvláště v otázkách, které nejsou na první pohled jasné, ale nekonečné množství pravd, které se řídí podle individuality každého jednotlivce. Jasněji řečeno, každý člověk má právo na vlastní pravdu. A teprve pokud takovou pravdu uznává většina lidí, lze ji považovat za pravdu obecnou a obecně přijímanou, s výhradou, že s ní nemusí souhlasit ten, komu z nějakého důvodu nevyhovuje nebo kdo je upřímně přesvědčen, že věci rozumí líp...“

Což byla dlouhá řeč a Šibusaka ji možná tak docela nepochopil. Rozhodně koukal divně: „Pravda je jen jedna, a to ta naše!“

„A kdo rozhoduje ve sporných případech, jaká je skutečná pravda?“

„Samozřejmě Jeho Výsost admirál kníže Kimura!“

„Aha. No, samozřejmě. A co když se mýlí?“

„Admirál Kimura? To není možné. Je to přece náš nejvyšší velitel, ten se nemůže mýlit!“

„Každý se může mýlit. Je starý a určitě toho o světě moc neví. Když přišel do tohoto světa, byl obyčejným plavčíkem a stal se admirálem jenom proto, že přežil všechny ostatní. A vy, kteří nic jiného neznáte, mu samozřejmě věříte.“

„Admirál Kimura je nejmoudřejší z lidí a kdo pochybuje o jeho genialitě, je buď naprostý hlupák nebo nepřítel. Tobě se nedivím, jsi cizí ďábel a nemůžeš chápat, jak je admirál Kimura ctihodný a moudrý. Ale my, kteří to víme, uctíváme a chválíme jeho moudrost a prozíravost!“

„A co si myslíš o admirálovi Kidžim?“

Šibusaka zaváhal. Jeho názory se v posledních dnech zprudka změnily a on musel vysvětlit: „Admirál Kidži byl prvním po admirálovi Kimurovi a zasluhoval si naší úcty. Ale vy jste jej zajali a mučili tak dlouho, až ztratil zdravý rozum. Nyní si ho vážím, ale je mi líto, že už nám nemůže být k žádnému užitku.“

„Mluvil jsi s ním?“

„Byl jsem na zasedání, kde podával hlášení.“

„Co řekl tak hrozného?“

„Samé nesmysly. Tvrdil, že nejste naši nepřátelé, že jste sem přišli v míru a že nechcete nikomu ublížit, ale naopak pomoci. Tvrdil, že máte prostředky, kterými nám pomoci můžete. Umíte léčit, naučit lidi spoustu věcí a dát jim moudrost; taky máte zbraně, které jsou lepší než naše. Bylo toho hodně, co říkal...“

„A copak to není pravda? Ty sám jsi viděl, že máme lepší zbraně a předvedli jsme ti, co umíme lidi naučit a tím je zdokonalit! A že přicházíme v míru, snad také nepopřeš!“

„Už to, že jste sem přišli, je důkaz vašeho nepřátelství! A bojovali jste s námi!“

„Boj jste začali vy! Co jsme měli dělat podle tvého názoru, když jsme sem chtěli přijít?“

„Měli jste se vzdát, složit poklonu knížeti Kimurovi a vyčkat, jak o vás rozhodne. Kdybyste mu vydali svoje zbraně a pokorně ho poprosili, jistě by vám dovolil sloužit nám...“

„O tom nepochybuju. Jenže ty si myslíš, že to je správné?“

„Samozřejmě! Každý je přece povinen sloužit knížeti Kimurovi! A my, jeho armáda, jsme tady proto, abychom to všem vysvětlili!“

„Dobrá. Takže my jsme tu proto, abychom vysvětlili každému, i knížeti Kimurovi, že každý má právo na svoji pravdu jako on, a že nikdo, ať domorodec nebo příchozí, mu nemusí sloužit, pokud to bude špatná věc. A Kimura tuhle naši pravdu velmi rychle pochopí! Bude muset...“

„To tedy ne! To je špatná pravda, proti které musíme bojovat!“

„Už jsi bojoval. Přišel jsi o všechny svoje lodě, o celou svou armádu a o svobodu. O co chceš ještě přijít, když budeš bojovat dál?“

„Mám ještě svůj život! Kdyby to bylo zapotřebí, položím ho rád a bez váhání na oltář svojí vlasti a provedu harakiri jako každý čestný a oddaný samuraj! Jenom to, že chci poznat vaše názory a váš život, mne zadrželo...“

„Zabít se je zbabělost! Nemyslím si, že by to byl zrovna ten nejlepší způsob, jak dát najevo, že mám pravdu. Je lepší vyčkat, přesvědčit toho druhého o svojí pravdě. My jsme ochotní tvoje názory poslouchat a žádáme za to jenom to, abys ty poslouchal naše. Jaké si z toho vyvodíš závěry, je tvoje věc!“

„Poslouchám tě a budu uvažovat o všem, co jsi mi řekl. Možná se ti to, co říkám, nelíbí, ale pravda je taková. A ty, jako princ, bys ji měl chápat líp než ostatní. Já jsem starší a moudřejší než ty; tak bys měl samozřejmě uznat, že mám pravdu!“

Enkra si povzdychl. „Máš pravdu, to bych měl. Takže, budeme oba přemýšlet a uvidíme, k čemu kdo z nás dojde. A teď mi promiň, že jsem tě zdržel od filmu; konečně, můžeme si ho vrátit. To se dělá takhle... Podívej se na Tři mušketýry a třeba i přemýšlej...“

A odešel.

„Daří se, daří se?“ ptal se ho Roger, „Chápe něco náš miláček, nebo je blbý jako bedna?“

„Nedaří se a nechápe nic. Ale pochopí, má na to. Zatím mě přesvědčil, že naším prvořadým úkolem je poklonit se knížeti Kimurovi a nabídnout mu svoje služby.“

„Fajn! Dojedem si za ním a navrhnem mu to. Já myslím, že bude bez sebe nadšením, když se mu za tím účelem probouráme do paláce a řeknem mu to pěkně z očí do ksichtu!“

„Třeba do té doby dostane rozum i Šibusaka. Já věřím v jeho dobrou hlavu...“

„Věř. Naděje umírá poslední...“

Errata:

30.05.2021 11:48