Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Flotila se pohybovala směrem k největšímu z ostrovů, který Japonci nazvali Honšú dle zvyklostí z domova. Tam ležela některá jejich města, ale ne hlavní město Kjóto, to bylo dál na ostrově Kjúšú. Žádný z těchto ostrovů se nepodobal svému předobrazu z pravého Japonska, ale to nemuselo být na škodu věci.

Cestu vyhledávala Kaiití. Jejímu otci A-Akovi slíbili, že na něj počkají na ostrově Sabura, kam měl přijet; ale Kaiití věděla, kudy jejich lodi poplují a doporučovala vyjet jim naproti. Takže to udělali; za soumraku zastavili uprostřed moře a čekali na místě. Kaiití se skvěle vyznala ve hvězdách, alespoň co se týče navigace; když jí ukázali Denisovu mapu, bez problémů se v ní orientovala a vyložila jim spoustu pohádek o souhvězdích, která tam existovala. Pohádky pro ni byly docela reálné, už vzhledem k jejímu věku; a stejně reálně hovořila o jejich měsíci a o tom, jak zestárl a zemřel.

O hvězdách si povídala s Fernandem, který byl jako čaroděj Apačů zřejmě nejzkušenější v podobných vědách a velmi ho zajímaly zdejší hvězdy. Zaznamenal si všechna vyprávění Kaiití a taky ji při tom naučil zacházet s magnetofonem; to se jí líbilo, zejména si s nadšením pouštěla rockovou muziku.

Té noci Fernando opět pozoroval hvězdy. A když bylo k místní půlnoci, přišel k Enkrovi a vypadal poněkud překvapeně. Enkra ještě nespal, což bylo veliké štěstí; když k němu došel Fernando, vstal a ptal se, co se děje.

„Víš, uvažoval jsem o tom, co říkala Kaiití; o měsíci a o tom, jak zemřel. Sleduju oblohu dalekohledem... a něco jsem našel.“

„Měsíc?“

„Ne tak docela. Ale mrak prachu a kamenů, který vrhá stín na hvězdy. Teď, před chvílí. Sledoval jsem jedno místo na obloze, a najednou jsem viděl cosi jako... jako bych měl špinavou čočku. Ale to něco se pohybuje a...“

„Ukaž!“

Fernando ho zavedl na střechu můstku, kde měl pozorovatelnu, vyhledal objekt a Enkra se podíval. Vypadal trochu rozpačitě.

„Já tam teda nic nevidím...“

„Já mám o trochu větší zkušenosti s pozorováním hvězd. A všiml jsem si, že mezi hvězdami a námi je nějaký stín. Noc je jasná, mrak to nebude, takže to musí být něco tam.“

„A co, podle tebe?“

„Zbytky měsíce.“

„Co se s ním stalo?“

„Těžko říct. Nějaká síla, schopná zničit nebeské těleso, se s ním z nějakých důvodů srazila a roztříštila jej.“

„Jaká to musela být síla?“

„To si neumím představit. Obrovská...“

„Přece jenom. Co například?“

„Kometa... jádro komety. Nebo malá planetka... možná meteorit z antihmoty. Zkrátka něco, co mnohokrát přesahuje lidské možnosti.“

„Mohla taková síla ublížit i celé planetě?“

„S největší pravděpodobností ano.“

„Takže bylo velké štěstí, že se ta síla srazila s měsícem a ne se zemí. Protože možná, že bychom namísto na oceán pod slunečním světlem vystoupili do prázdna...“

Fernando chvíli mlčky křivil rty.

„Je to ještě horší. Kdyby se to stalo... mám obavu, že brána by nemusela být zničena. Kdyby se otevřela brzy nato, mohl ze Země uniknout do prázdného prostoru vzduch a voda... zůstala by třeba holá země. Bez života. Další mrtvé těleso...“

Enkra taky mlčel. Dlouho.

„Co myslíš... je možné, aby takovou sílu vyvolal někdo úmyslně?“

„Vrtá ti hlavou, jak se stalo, že to zasáhlo zrovna měsíc, co?“

„Odpověz mi!“

„Nevím. Neumím si to představit.“

„Třeba superlejzrem, jako rozbíjíme kameny a nepřátelské lodi?“

„Kdyby to byl veliký lejzr...“

„Rozumím.“

„Ale... proč by to kdo dělal? Zdejší domorodci nepotřebují podobné efekty, kdyby jim je někdo chtěl mermomocí předvádět...“

„A co když tu nežijí jen oni? Existují zde i jiní lidé... tam za mořem!“

Chvíli oba mlčeli. Konečně řekl Enkra: „Okolo naší Země obíhají tisíce družic. Jsou viditelné pouhým okem a astronomové si podle nich korigují svá pozorování. Okolo této planety neobíhá nic.“

„Tím chceš říct, že katastrofa kosmického rozsahu má smysl jenom pro lidi, kteří vstoupili do vesmíru? Je jasné, že domorodci to k ničemu nepotřebovali. Ale došlo k tomu dávno, tak dávno, že si to obyčejní lidé už nepamatují. Jenom čarodějové, jako A-Aka a Kaiití.“

„Někdo přišel a aby ukázal svoji moc, střelil do oběžnice, kterou mají lidé každý den na očích! Výstraha pro celé lidstvo?“

„Trochu fantastické! Kdyby to řekl Mike, soudil bych, že to je nápad z jeho nové knížky.“

„Já to taky netvrdím. Jenom přemýšlím, co se mohlo dít před těmi mnoha staletími, nebo kdy se to stalo...“

A opět oba mlčeli. A opět se zeptal Enkra:

„Kam ses díval... předtím?“

Fernando ukázal rukou: „Uvažuju... kde by tak asi mohlo být naše staré Slunce. A naše Země...“

„Kde?“

„Zkoušel jsem výpočty... málem jsem zavařil ten náš skvělý počítač. Jestli mám pravdu... tam v souhvězdí Bílého ptáka je malý zářivý oblak. Galaxie. Na jejím okraji jedna hvězdička, která by mohla být naše Slunce. Nemůžeme ji vidět. Jenom jedna taková maličká hvězda...“

„Jak je daleko od nás?“

„Těžko říct. Nesmírně.“

„Milion světelných let?“

„Milion let nic není. Daleko. Tak daleko, že není možné se tam dostat. Proto kdysi dávno někdo postavil Bránu. Ne pro nás. Pro ně, tehdy. Možná v dobách, kdy na Zemi žili praještěři. Možná ještě dřív, když u nás bylo prahorní moře a v něm se pozvolna rodil život. Nebo... ještě předtím.“

„Jak je to možné?“

„Naši potomci jednou přijdou na planetu. Bude doposud pustá, ale v jejím moři už budou první chomáčky života. Podobné kalu, troše špíny, ale živé. A oni řeknou: tenhle experiment musíme sledovat. A postaví si pohodlnější cestu než letět vesmírem celý lidský věk...“

„Brána z planety na planetu? To by předpokládalo vyšší civilizaci, která nás sleduje... Nás i tyhle tady!“

„Vesmír může být plný života, Enkro. My vlastně jsme v situaci domorodců ze Šťastných ostrovů. Dlouho jsme žili sami a nevěděli nic o světě za mořem. Pak jsme udělali první krok. Objevili sousední ostrov, ale nevíme, kolik jich ještě je a kde jsou. Kaneo, kdyby zůstal doma, by se nikdy nedozvěděl, že jsou na světě Japonci a jejich nepředstavitelně vysoká civilizace. Zlá, nepřátelská, ale vyšší než jejich. Co když dál, na jiných ostrovech, je ještě vyšší?“

„Chápu.“

„Jsme jako oni. Prozkoumáváme sousední ostrovy. A nejdřív ze všeho se tady hloupě a zbytečně rveme se sousedy, kteří mají o trochu jiný názor. Přitom jsou naši nejbližší příbuzní, taky oni přišli přes moře a nemohou se dostat domů. A jsou z toho strašně smutní...“

„Japonci...“

„Jakou kulturu bychom tu vytvořili my, kdybychom se nemohli vrátit? My, co pamatujeme náš starý domov, bychom někde objevili ostrov a nazvali ho Armin. Vystoupili na jeho břeh, zarazili do písku svoje meče a přísahali věrnost a věčnou oddanost k tomu kousíčku země, který nás bude živit. Zatím máme svého zákonitého prince; ale místní zvěř a lidé by nás brzo pročesali, vlády by se nakonec ujal někdo z nejmladších... možná tvůj syn. A můj syn by zdědil funkci čaroděje. Naši vysocí, svalnatí, tmaví až do fialova nebo třeba do zelenava, naši synové podobní Šibusakovi a Haraovi... ti by udržovali povědomí o naší existenci, časem bychom se jim proměnili v jejich bohy a oni by postavili na pobřeží naše sochy a klaněli by se nám, a vůbec by nevěděli nic o Arminu, který je někde v nekonečné dálce...“

„Co tím chceš říct?“

„Máme právo jejich civilizaci zničit? Jejich víru v neomylnost knížete Kimury, který bude asi pěkně zabedněný dědek...“

„Ty jsi taky mluvil se Šibusakou?“

„Vím, co jsi s ním mluvil ty. A Roger...“

„A navrhuješ nabídnout naše služby Kimurovi.“

„Nesmysl. Ale jednat s nimi jako se suverénním státem. Ať chceme nebo nechceme, oni jsou tady doma a jejich stát se prodírá k lidštější existenci. Těžko a krvavě, ale prodírá se. Až se jednou stane admirálem Šibusaka, třeba pochopí, že je potřeba dát lidem taky vzdělání a dobré lékaře a lepší jídlo a lidštější bydlení. A pak třeba chránit kulturu domorodců, kteří jsou i jeho předky. A někteří z nich, třeba z vyšší vrstvy, vytvoří první umělecká díla, možná jen pro potěchu mocných a bohatých, ale i pro další, kteří budou rozvíjet moudrost. A my to všechno zničíme! Civilizaci, která se vytváří bez styku s námi a mohla by nás obohatit o mnohé, co neznáme...“

„Fernando, tys měl být advokátem potřeštěných civilizací!“

„Je mi líto toho, co bylo zničeno doma na Zemi. Chtěl bych vědět, jak by se vyvíjely civilizace, co zanikly. Starých Sumerů, Egypťanů, Kartaginců, Etrusků, Keltů nebo třeba Kréťanů, kdyby je nepřemohli silnější a drzejší. A taky v Americe: kultura Aztéků, Mayů a Inků, budoucí civilizace severoamerických Dakotů nebo Algonkinů, když už nechci mluvit o Apačích, jejichž jméno jsme nosili my! Ti všichni měli právo se rozvíjet podle vlastního přání, ale byli bez diskuse smeteni se stolu dějin a byla jim dána jediná možnost, přizpůsobit se bílé civilizaci! Ať chtěli nebo nechtěli... Taky Japonci žili dlouhá léta na svých osamělých ostrovech a vytvořili tam fantastickou a nesmírně propracovanou kulturu! Pak přišli Američané a tu jejich kulturu poničili tak důkladně, že z ní nezůstal kámen na kameni!“

„Ti Japonci ale vedli válku! Jejím důsledkem bylo zničení toho, co považuješ za jejich kulturu!“

„Takže ty v tomtéž duchu zničíš kulturu našich Japonců. S jejich Kimurou a Šibusakou...“

„Nezničím, když nebudu muset. Nezacházíme s nimi ohleduplně?“

„Jistě, nezabíjíme je. Ale jejich život už nikdy nebude takový, jaký byl, než jsme přišli. Setkali jsme se s nimi a porazili je. Už nikdy se nebudou moci cítit jako páni světa...“

„Ty chceš, aby se tak cítili?“

„Byl to jejich život. A oni na to byli zvyklí, považovali to za správné...“

„Tak já tedy ne, no! Japonci si musejí zvyknout existovat vedle nás, stejně jako my budeme připouštět existenci jejich státu. Já nebudu zasahovat do jejich vývoje, ale oni nesmějí přepadávat lodě a zabíjet lidi jen proto, že neuznávají jejich Kimuru! Na tom trvám!“

Fernando se stáhl; Enkrův tón naznačoval, že se zlobí. Jenomže taky Enkra si uvědomoval, že je zbytečně ostrý.

„Já tě chápu, Fernando. Tenhle problém je... možná pro nás brzy bude velmi důležitý z opačné strany. V tuhle chvíli jsme vyšší, lépe vyzbrojená civilizace. Co když se to obrátí?“

Fernando zvedl hlavu – nechápal.

„Od začátku... ne. Ještě před začátkem expedice jsem uvažoval o tom, co se stane, až se setkáme s Tvůrci Brány. Námitky, které jsi mi právě přednesl, potom budeme muset přednášet my jim.“

„Tvůrci... myslíš, že se s nimi setkáme právě tady?“

„Beru v úvahu tuto eventualitu.“

„Myslíš, že to jsou... lidé?“

„Snad.“

„Bytosti člověku podobné?“

„Doufám. I když samozřejmě mnohem vyspělejší.“

„Něco, co nazýváme... bohové?“

„Které představě boha ty dáváš přednost?“

Fernando odvrátil zrak. „Nejsem teolog. Na rozdíl od tebe.“

„To je ta otázka,“ řekl Enkra, „Který bůh vládne této zemi.“

„Máš na to nějaký názor?“

„Svět, který byl stvořen, je udržován a bude zničen. Stvořitel, Udržovatel a Ničitel. A mnoho dalších na nižší úrovni. Zajisté Nejvyšší Pán nestavěl nějakou Bránu; ale některý z těch nižších to klidně mohl udělat.“

Fernando se zamračil. „Byl jsem vychováván jako ateista. Nemůžu za to, že je mi pořád nejbližší myšlenka... přírodního výběru. Je mi trapná představa vousatého stařečka, který plácá z hlíny pro své osobní potěšení zvířátka a stromy a pak Adama s Evou...“

„Ale není ti trapná představa Cizinců, kteří přistáli u dávného moře, objevili počátky života a rozhodli se s ním experimentovat? Před chvílí jsi to řekl! Jednou přijdeme na nerozvinutou planetu a postavíme si vlastní Bránu...“

„Kvůli tomu nemusíme být bohové!“

„Byla nám propůjčena určitá část moci Boha. Toho nejvyššího, jediného skutečného Boha. Jsme víc než rostliny a zvířata. Taky samozřejmě míň než polobozi a démoni. Ovládáme přírodu a musíme uvažovat, jakým způsobem. Proto máme povinnost ovládat například Japonce. Když jsme to dělali s lidmi ze Šťastných ostrovů, to jsi mlčel a souhlasil... Nebo mlčel, i když nesouhlasil. Momentálně jsme v postavení polobohů.“

„Abychom příliš nezpyšněli, myslíš?“

„Abychom si uvědomili svou zodpovědnost.“

„Ale přesto je ještě někdo, komu budeme skládat účty!“

„Jsem rád, že to chápeš. Snažím se jednat tak, abych se nemusel při tom zúčtování moc červenat a klopit zrak. Věříš mi?“

Fernando chvíli mlčel. Pak řekl: „Věřím. Děkuju...“

„Půjdeme spát,“ vzdychl Enkra, „Prosím tě, mohl bys mi ještě jednou ukázat naše Slunce?“

Fernando namířil okulár a Enkra se dlouho díval na maličkou načervenalou skvrnku nedaleko jasných a zářivých hvězd souhvězdí Bílého ptáka; až mu slzy vstoupily do očí.

Ráno, když vyšlo slunce, spatřili na obzoru řetěz vahadlových kánoí s trojhrannými plachtami, mlčky a němě vyčkávající, až se lodi pohnou. Radar je poučil, že kánoí je dvaačtyřicet a Kaiití odhadla, že na každé může být dvacet lidí. Za tohoto předpokladu přivedl A-Aka skoro tisíc bojovníků svého kmene, ze svého i sousedních ostrovů, doposud nezajatých Japonci.

Jak se kánoe blížily, sledovali Armini dalekohledy ty lidi. Nejdřív ze všeho si povšimli pér, daleko trčících z fantastických účesů. Potom černých, zcela nahých těl, zdobených jen všelijakými náhrdelníky, náramky a jinými ozdůbkami. Vrhacích oštěpů, válečných kyjů a foukaček, což byla většina zbraní; a taky několika velkých luků se šípy skoro dva metry dlouhými. Proti černým tělům se obličeje jevily světlejší a podivných barev; pak poznali, že je to pomalování.

Konečně viděli i detaily a mohli posoudit, jak vypadá průměrný domorodec. Především byli výšky kolem dvou metrů, dobře vykrmení a vynikající mohutnými svaly. Kromě téměř černé barvy měli stejný nazelenalý odstín jako A-Aka.

Čaroděj i jeho dcera měli mnohem světlejší pleť než tito lidé a také jejich vlasy, pokud je měli, byly přirozeně vlnité, ne však kudrnaté. Bojovníci měli vlasy jako ze stočeného drátu; celá hlava byla chuchvalci těch kudrn pokryta jako přílbou, protože je nejenže nikdy nikdo nerozčesával, ale asi to ani udělat nemohl. Jen sem tam některý z nich měl něco jako náznak účesu, totiž v tom houští prostříhané jakési pruhy, zřejmě s hlubším významem, který ale nemohli postřehnout. Stejný význam měla možná péra, zastrčená u každého jinak; dalšími ozdobami byly všelijaké kovové či dřevěné předměty, zastrčené do otvorů v nose a uších a zřejmě vyrobené z materiálu získaného od nepřátel.

A nejhroznější byly tváře; pomalované barvami bílou, červenou, černou a žlutou v různých výhružných ornamentech. To malování docela zakrývalo individuální rysy obličeje a zřejmě se vyrábělo tak, že si každý natřel na obličej několik vrstev laku, až jeho vlastní tvář zcela zmizela a zůstala jen ta divoká maska. Z tváře svítily jenom bílé zuby a bělmo očí, zírajících na svět vztekle až nelítostně.

„No, krásní spojenci!“ ocenil je Roger.

„Prosím tě, hlavně je neprovokuj!“ požádal ho Enkra, „Řekl bych, že máme dost problémů i bez hádek s těmihle... kamarády!“

„Doufám, že nás nesežerou dřív, než se s nimi budeme stačit spřátelit...“ smál se Roger.

To už byly vahadlové kánoe u Liberty; A-Aka, který stál na přídi té první, se chytil lana a hbitě vyšplhal nahoru. Za ním se hrnul jeden z domorodců, pravý obr postavou a podle spousty ozdob velmi důležitý člen kmene.

„To je Fu-Kao, náš náčelník!“ představil ho A-Aka, „Přišel, aby se zúčastnil boje; ale jak se zdá, přišli jsme už po všem!“

„To se ti opravdu jenom zdá. Dobyli jsme sice ostrov Saburu, ale nepřátel je ještě pořád dost a tvoji bojovníci jsou nám velmi vítáni! Budeme je nutně potřebovat a tak jsme rádi, že jsi nám přivedl tak skvělé pomocníky...“

A-Aka to přeložil náčelníkovi; ten zabušil pěstí na svá mohutně klenutá prsa a pronesl něco, co znělo jako bublání vody v kotli.

„Náčelník Fu-Kao říká, že je šťastný, že se může po vašem boku zúčastnit tohoto lovu na lebky nepřátel a věří, že bude ještě mnoho slavných... vítězství!“

„My taky...“ Enkra ještě chvíli mluvil na toto téma; pak řekl: „Myslím, že je čas dohodnout se, jakým způsobem rozdělíme vaše statečné bojovníky na jednotlivé lodi. Já samozřejmě vím, že ti muži jsou skvělými mořeplavci a dokážou překonat moře na kánoích, které jsou lepší než cokoliv, co na vodě pluje – ale naše lodi jsou poněkud jiné a mají-li muži poznat jejich systém, bylo by nutné je pravidelně rozdělit do jednotlivých směn...“

A-Aka poctivě překládal a náčelník poslouchal s hlavou nakloněnou k Enkrovi. Potom, když to skončilo a když to pochopil, pronesl: „U! U!“ a škubal při tom hlavou.

Roger se nadšeně rozesmál. „Mluví jako opice v Tarzanovi! Pustíme jim ten film, co to udělá, ne?“

„Drž zobák, ty koni!“ zarazil ho Enkra, ale A-Aka už si všiml, že o něčem byla řeč.

„Jde o to,“ vysvětloval mu Enkra, „Nevím, jak se budeme s tvými lidmi domlouvat...“

„Copak je nemůžete naučit vaši řeč?“ divil se upřímně A-Aka.

Enkra se zase divil, že by to přijali s takovým klidem: „A oni se kvůli tomu dají ostříhat?“

„A proč by neměli?“

Což bylo konečně taky pravda a Enkra už dále nediskutoval. Navrhl, aby domorodci nastoupili na všechny tři lodi a jejich kánoe aby se zařadily za flotilu.

„To jsem vymyslel!“ usmíval se A-Aka, „Na každé kánoi je jeden chlapec, který má odvézt lodi zpátky na naše ostrovy. Jsou to sice ještě děti, ale v mořeplavbě se už vyznají...“

„No vidíš!“ řekl Roger, „A zrovna ty děti by potřebovaly školu jako sůl, jinak v životě nic rozumnýho vědět nebudou!“

A-Aka se zarazil a začal uvažovat; potom něco řekl náčelníkovi a ten s tím souhlasil. „Náčelník říká, že je možné, aby tři kánoe dopravil domů jeden člověk, svázané dohromady. Ti, co zbudou, budou moci jít sem a naučit se, co bude možné...“

„To je rozumný!“ souhlasil Roger.

Takže mohli vidět i kluka, který doprovázel náčelníkovu kánoi. Mohlo mu být tak třináct, ale byl na ten věk pořádně velký a vypadal chytřeji než dospělí; taky možná proto, že nebyl tak příšerně pomalovaný.

„Bezva,“ řekl Enkra, „To berem...“

Nic už nestálo v cestě, aby domorodci nastoupili. Učinili tak okamžitě, aniž by se sebeméně ostýchali nebo jim veliké lodi připadaly divné. Nebáli se ani lidí, ani šelem, ani neznáma. Ještě nebylo jasné, zda si uvědomují, že jdou do války a že se hned tak nevrátí domů, ale jistě se nebáli ani toho.

Pokud byl někdo z Arminů zvědav, jak se odehraje loučení mezi těmi, kdo odplouvali a kdo se nalodili, ničeho se nedočkal. Snad jen ti kluci, kteří se museli vrátit domů, hleděli za staršími s trochou lítosti; bojovníci jim neřekli ani dobrého slova. Když vylezli nahoru, obrátili kluci svoje kánoe a vyrazili zpátky, aniž by sebeméně pochybovali o směru plavby.

Enkra nařídil pokračovat v cestě; příštím cílem byl ostrov Honšú. Doprovodil náčelníka Fu-Kaa na můstek, kde přihlížel manévrům a A-Aka vysvětloval, k čemu co slouží. Náčelníka vše zřejmě velmi zajímalo.

Ale byl tu jeden, kdo sledoval nové příchozí se značnými obavami: korvetní kapitán Šibusaka. Když je viděl, nejdřív ze všeho se sháněl po své zbrani, ale tu neměl a Armini se chovali až příliš spokojeně. Pochopil tedy, že mezi nimi a lidožrouty vládne přátelství, ale nijak zvlášť ho to vědomí nepotěšilo. A když se setkal s Enkrou, dal svému znepokojení rázně průchod: „Co tady dělají ti lidé?“

„Budou sloužit na lodích jako námořníci.“ odpověděl mu Enkra, velmi spokojen, že vidí na jeho tváři zřetelné rozčílení.

„Námořníci? Jsou to přece divocí lidojedi z ostrovů, naši nepřátelé! Nač potřebujete takové lidi? Jsou zaostalí a hloupí!“

„To nevadí. Naučíme je, co je potřeba. Myslím, že plout po mořích znají velmi dobře, a víc po nich nechceme...“

„A nebojíš se, že nás všechny podřežou?“

„Proč? Jsou to naši spojenci a přátelé...“

„Přátelé? Nikdo z nich nemůže být přítelem kulturního člověka! Podívej se na ně: malují si obličeje, chodí nazí a zabíjejí lidi kvůli jejich lebkám; možná to nevíš, ale kdesi na svých ostrovech mají svatyně a tam nosí tyhle lebky svým podivným bohům!“

„Vím. A co?“

„Ty to víš a přesto s nimi jednáš?“

„Ovšem! Podle mého jsou stejně dobří jako vy Japonci a jejich zvyklosti se stejnou měrou liší od našich. Ani nevím, proč bych se měl na ně kvůli tomu zlobit; to je právě ta tolerance, o níž jsme spolu mluvili. Jejich zvyky se mi nelíbí a pokusím se je nějak usměrnit, ale rozhodně proti nim nejsem nijak zaujat...“

Šibusaka se děsil, ale Enkra se jen usmíval a na jeho výhrady odpovídal smíchem. „Podívej, tam ten velký domorodec je jejich náčelník Fu-Kao. Projde jako první vzděláním, pak si budete moci popovídat. Budu ti vděčen, jestliže ho poučíš, v čem si počíná špatně...“

„Já, a bavit se s takovým divochem? Nikdy! S nimi se dá mluvit jen se zbraní v ruce, přinutit je poslouchat! Jsou skvělí vojáci, když se jim podaří natlouct do hlavy trochu zdravého rozumu. Ale to už u dospělých nejde, snad u takových kluků jako tam ten!“

Ten kluk stál opodál s Kaiití a téměř neslyšně se bavili. Kaiití se zřejmě vychloubala, co už se tady dozvěděla, chlapec ji obdivoval a toužil ji následovat.

„Zkusíš to s dospělými,“ rozhodl Enkra, „My se postaráme o vzdělání těch kluků...“

Šibusaka odešel morálně zdeptán a Enkra šel sledovat, jak se bude dařit vzdělání náčelníka. Nakonec Fu-Kao první nebyl; přál si vidět, jak to probíhá, takže pokynul chlapci, který očumoval opodál a když se ten dychtivě dostavil, něco mu řekl a než to kdo stačil zaregistrovat, udeřil ho pěstí do obličeje, takže ho srazil na palubu. Kluk to přijal bez hlesu, i když mu náčelníkova pěst odřela kůži na lícní kosti až do krve. Vyskočil a šel se Sheillou do kajuty k Wallisu.

Později se dozvěděli, že taková rána není u ostrovanů brána za nic zlého; pro zocelení bojovníků se tam soutěžilo v zajímavé hře, která podobné jednání předpokládala. Dva muži se postavili naproti sobě a vzájemně si dávali co nejtvrdší rány do obličeje a do hlavy, aniž by se ten druhý sebeméně bránil. Kdo byl sražen na zem, vstal a zase udeřil svého soupeře; to se opakovalo tak dlouho, až některý nedokázal vstát nebo jej obličej roztlučený na kaši nedonutil se vzdát; ale takový měl rázem u ostatních po autoritě a všichni se mu smáli. Pokud se nechal ztlouct až do bezvědomí, byl řádně ošetřen a jeho čest zůstala bez poskvrny. Projevil-li se jako zbabělec, nezřídka se stávalo, že jeho ženy jím pohrdly a utekly k někomu statečnějšímu. Takže náčelníkův úder byl pro toho chlapce poctou a on to tak taky bral.

Zatím ale odešel k Wallisu, Sheilla si ho posadila na židli a osobně mu stříhala vlasy. To ho šimralo, smál se a dobře se bavil. Kaiití, která se taky přišla podívat, mu radila a něco velmi směšného mu vyprávěla; potom mu Sheilla přiložila na hlavu elektrody, uspala ho a pustila mu program. To všechno sledoval náčelník Fu-Kao s velikým zájmem a občas se na něco vyptával A-Aky nebo dokonce Kaiití.

Protože měl být dalším k výuce, přišel Harae a ostříhal ho. Roger sice protestoval a chtěl, aby stříhání prováděl jeho Čang, ale pro urychlení provozu k tomu nedošlo. Roger totiž jako jednu z prvních věcí naučil Čanga stříhat a holit lidem hlavy; při tom mu samozřejmě mile vysvětlil, že taková práce je mezi Arminy považována za nanejvýš nečestnou a hnusnou a kdo ji provádí, je postaven na roveň katovi a rasovi a obdařen všeobecným pohrdáním. A samozřejmě si od té doby nechával »udělat« hlavu každý třetí den, ať to k něčemu potřeboval či nikoliv. Dokonce i proto, aby mu podle vlastního vyjádření líp držela paruka. Čang mlčel a dělal svoji práci; byl si vědom, co Roger činí, ale nezjistil ještě, jak nejlíp protestovat. Jenom když Rogera holil, občas ho přepadala úporná touha podříznout mu břitvou krk.

Takže ostříhání náčelníka Fu-Kaa provedl Harae, kterému byly takové jemné psychologické finesy úplně lhostejné. Náčelníkův vzhled, do té chvíle příšerný, se tím změnil v obraz naprostého blbce, ale to cítili jen Armini, domorodcům to bylo jedno. Fu-Kao vyčkával, co se stane s chlapcem – a čekal trpělivě. Když kluka probudili, řádně odpověděl na kontrolní otázky a bylo uznáno, že výuka proběhla dobře; takže nastoupil náčelník a byla chvíle klidu. Asthra jí využila k měření lebky toho chlapce a porovnání jak se svou, tak Kaiití. Zjistila, že protažení lebky patrné u Kaiití a A-Aky se projevuje i u zkoumaného, ale tvar a rozvrstvení jednotlivých hrbolů a prohlubní na lebce je znatelně rozdílné; takže tím byla potvrzena její teorie, že mezi ní a Kaiití je příbuzenství, nejspíš způsobené infiltrací semene Denise Baarfelta. Nic tedy nebránilo, aby byl A-Aka a případní jeho další potomci zaznamenáni do rodokmenu slavného rodu Baarfeltů a případně aspirovali na titul říšských knížat.

Enkra přijal tento fakt s lhostejností dost urážlivou pro nově nalezené příbuzné; on přece Baarfelt nebyl! Zkušenosti jasně ukazovaly, že Denis stejně jako ostatní členové rodu nevydržel nikde dlouho bez partnerky a zdejším lidem rozhodně nevadilo, když z podobného vztahu vzešlo potomstvo. Dalo se počítat s tím, že takových dětí se po ostrovech toulá víc, pokud jim někdo zavčas nezakroutil krkem. U Japonců, pokud by o tom věděli, se to dalo předpokládat. Zvlášť kdyby ti lidé patřili k intelektuálním špičkám kmene a měli snahu bránit se proti okupaci a násilnému pojaponšťování.

Chlapec se měření a všem ostatním zkouškám podrobil bez diskusí a s trpělivostí obvyklou u domorodců. Dokonce na něm bylo patrno, že ho to zajímá a že výsledky jsou mu příjemné; takže mu Asthra stručně objasnila důvody toho všeho. A když ho propustila, běžel k ostatním mladým a vysvětloval jim to.

Když se probudil náčelník Fu-Kao, choval se mnohem klidněji a rezervovaněji. Že rozumí arminsky, přijal bez překvapení, proto přece to vše podstoupil. Na nic se neptal, nic ho nepřekvapovalo, ničemu se nedivil. Na otázky odpovídal stručně, věcně a bez osobního zaujetí. Ne, že by něco nechtěl říct, nebo dokonce měl v úmyslu něco tajit; jenom mu nedocházelo, proč to ty lidi zajímá.

Enkra jej zapojil do rozdělování domorodců do směn. Náčelník poslouchal jeho příkazy a neprojevil jediný odlišný názor, ani se na nic neptal. Položil jen jednu jedinou otázku:

„Naučí se moji lidé plout na takové kánoi?“

„Ano, jistě!“ řekl Enkra, „A vy byste chtěli mít takovou loď?“

„Ano. Až ji poznáme, postavíme si ji!“ řekl sebevědomě náčelník bez sebemenšího zaváhání.

„Ale to není lehké; je na to zapotřebí spousta materiálu, který vy nemáte!“

„Získáme si ho. Naučíte nás to!“

„Asi to nebude tak jednoduché. Stavět lodi neumíme ani my...“

„A-Aka řekl, že máte programy, které dokážou všechno na světě. Stačí, abyste nás to naučili, a budeme umět to co vy!“

„V podstatě je to pravda; ale přece jen máme víc zkušeností...“

„Jsme tady proto, abychom je získali.“

Čímž diskuse skončila; aspoň Enkra nepovažoval za účelné se o tom dál bavit. Fu-Kao se zase stáhl do pozadí a nediskutoval o ničem. Asthra a její dívky měly příliš mnoho práce se vzděláváním nově získaných námořníků aspoň v arminštině, aby se domluvili, takže nemohla věnovat pozornost jiným věcem; až večer, když to skončilo, se sesedla s Enkrou a Rogerem a dozvěděla se o plánech ctižádostivého náčelníka.

„To nemá Fu-Kao ze sebe! To je jednoznačně nápad A-Aky. Tihle lidojedi jsou v podstatě docela neteční ke všemu, co se netýká přímo jejich obživy. A-Aka zřejmě přišel na myšlenku stát se kapitánem lodi, jako je naše, proto nám poslal svoje lidi, abychom mu je vycvičili!“

„Pravý Baarfelt!“ pochvaloval si Roger, „Bratránek A-Aka to určitě dokáže, vsaďte se!“

„Ten člověk je schopen zapojit i Japonce,“ soudil Enkra, „Ještě nevím, jak se skamarádí se Šibusakou, ale ostatní si už A-Aka obtočil kolem prstu. Nebo jeho dcera...“

„A tobě se panenka nelíbí?“

„Líbila by se mi, ale bohužel není volná,“ smál se Enkra, „Ale až ji Asthra pustí z drápů, kdoví, co s ní udělám...“

„Hrdinské rozhodnutí!“ mručel Roger, „Až na to, že ty nejseš nejčipernější, i když to jde. Kdyby ti ji Asthra nabídla, hned couvneš. Už tě moc dobře známe...“

Enkra radši neodpověděl; byla to do značné míry pravda, opravdu neprojevoval příliš mnoho aktivity u náhodných známostí. Radši se zeptal: „Jak to jde Kaiití s Ohněm, Asthro?“

„Docela dobře. Aktivně soustředit se už dokáže, teď jenom zvládnout techniku. Kdybych na ni měla trochu víc času...“

„Fajn! Takže kdy budeme mít další čarodějku?“ ptal se Roger.

„Ty si to představuješ jako pečení housek!“ usadila ho Asthra, „Nespěchej tak moc – ty by ses to v životě naučit nedokázal!“

Roger se jenom smál; a prohlásil: „Zkuste vykoupat v Ohni naše kamarády z ostrovů! Já bych moc rád viděl, jak vlastně vypadají bez těch namalovaných masek. Třeba náčelník Fu-Kao by to jistě rád poznal...“

„Neboj se. Jakmile některý bude potřebovat ošetřit, bez diskuse mu tu parádu smyjeme...“

„Myslíš, že boj o Honšú bude těžký?“

„Uvidíme.“

„Kdy tam máme být?“

„Zítra během dne. Podle mapy...“

„Máš pravdu,“ řekl Enkra, „Radši půjdem spát. Bude namáhavý den!“

A skutečně šli.

Ráno došlo ke konfliktu mezi Fu-Kaem a Šibusakou; totiž Japonec ovládal perfektně cviky pro výuku karate a tak ho požádali, aby při ranních rozcvičkách předcvičoval. Což činil, ale Fu-Kao se tomu smál a prohlásil, že je to k ničemu.

„Společné cvičení úderů kata je dobré především k získání kondice, dále k secvičení a získání vojenské kázně!“ poučil ho Šibusaka, „Trval jsem na tom, aby každé ráno celá posádka, kromě hlídek samozřejmě, se zúčastnila výcviku přesně podle předpisů!“

„Taková hra je na nic!“ trval na svém lidojed, „Je to obyčejné hraní jako u malých dětí! Myslím, že to nikomu nemůže pomoci porazit skutečného bojovníka a nikdo mi to nerozmluví!“

„Dokázal bych ti to předvést!“ vyhrožoval kapitán.

„V boji?“ rozšklebila se náčelníkova maska.

Šibusaka se jenom sebevědomě uklonil hlavou.

V tu chvíli zasáhl Roger, který byl nablízku: „Pánové, jestli máte chuť si něco vyřešit, nabízím vám k tomu přední palubu! Tam je na to dost místa a taky prostor pro diváky...“

Oba souhlasili a souhlasil i Enkra, když se to dozvěděl; tak se všichni přemístili na udanou plochu a čekali, co bude. Šibusaka a Fu-Kao nastoupili proti sobě a vyčkali, až jim Roger dá pokyn.

První ranou smetl Fu-Kao Šibusaku a vymetl s ním palubu; byla to podobná rána, jakou včera zasadil tomu chlapci, ale daleko drtivější a ráznější. Pak ale udělal chybu, že se zastavil a dle svých zvyklostí čekal na Šibusakovu odpověď. Japonec se vymrštil a kopl ho bosou nohou do hlavy; tím ho samozřejmě srazil, už proto, že takový úder nečekal; jak padal, nakopl ho špičkou druhé nohy a vzápětí udeřil oběma hranami dlaní do ramenou. Fu-Kao se pokusil zvednout; dostal další ránu hranou dlaně a natáhl se na palubě jako příložník.

Šibusaka poodstoupil, složil ruce na prsou a čekal, co bude dál. Náčelník, otřesený a zdrcený, se pomalu zvedl na kolena, pak se postavil; tvářil se však velmi nechápavě. Nejdřív vykládal něco ve své rodné řeči, až po chvíli dokázal své myšlenky formulovat arminsky: „Ty jsi udeřil víckrát! To není podle pravidel!“ obvinil Šibusaku.

„Naše pravidla to připouštějí.“ řekl Japonec.

„Pak jsou vaše pravidla špatná!“

„Pravidla nám dávají možnost porazit nepřítele rychle a bez pochybností o vítězi. Proto jsou dobrá. Vaše údery do hlavy jsou nanic, nepřítel se nepostaví nehybně a nebude čekat, až dostane přes hubu...“

„Musí! Kdyby nečekal, nedokázal by tím svoji statečnost! Udeřit soupeře víckrát je podlé a nízké a svědčí o zlém charakteru!“

Fu-Kaovi se v rozčílení třásl hlas a používal domorodá slova, teprve dodatečně k nim hledaje arminské ekvivalenty, takže mu nebylo tak dobře rozumět jako v psaném textu; Šibusaka zachovával naopak samurajský klid a choval se s ledovou zdvořilostí. Konečně se Fu-Kao obrátil na rozhodčího Rogera, aby k tomu něco řekl.

„Také u nás se bojuje tak, jak předvedl Šibusaka,“ řekl Roger, „Nezastírám, že jsme se to naučili od Šibusakových předků z Japonska, ale toto umění jsme se pokusili dále rozvinout dle vlastních nápadů. Vyčkávat na protiútok soupeře bez obrany nám skutečně připadá nepříliš chytré, skoro vůbec.“

Tak byl Šibusaka pochválen a Fu-Kao dostal další ránu; otřesen tím vším se rozhodl protestovat ještě proti tomu, že Šibusaka kopal nohama – i to mu připadalo proti pravidlům.

„Používat nohou je přirozené a rozumné,“ odpověděl Roger, „Soupeře lze zneškodnit kteroukoliv částí těla, jíž je to vhodné, tak jak je to nejúčelnější a nejrozumnější. Takže i v tom má pravdu Šibusaka!“

„Potom chci vidět, jak se bojuje takovým způsobem, jaký jsi ukázal!“ požadoval Fu-Kao.

„Dobře,“ řekl Enkra, „To může být...“

A už stál v kruhu a Šibusaka se chystal na těžší boj; skutečně, oba proti sobě vyletěli téměř současně a v rychlém sledu střídali údery rukama i nohama. Tak rychle, že se nedalo sledovat, co vlastně dělají; až Šibusaka dostal ránu ze strany do krku a skácel se – o trochu víc a mohla být smrtelná.

„Jak jste to dělali?“ žasnul Fu-Kao.

Roger akci pozorně sledoval; nyní pronesl několik japonských názvů a Enkra je pokynem hlavy odsouhlasil. Šibusaka už se taky zvedl a i on souhlasil.

„Předvedeme mu to pomalu?“ zeptal se Enkra.

Šibusaka přikývl. Vymrštil pravou nohu; Enkra mu nastavil hranu ruky, vzápětí sám zaútočil pravou nohou zespodu, ale tu Šibusaka srazil dolů. Střídali údery pomalu a vážně jako ve stínovém tanci a Roger ke každému připojil japonský název. Fu-Kao jenom zíral.

„Je možné naučit se takto bojovat?“ zeptal se potom, „U našeho způsobu boje je nejdůležitější síla; u vás je důležitá rychlost, síla, mrštnost a kdoví co ještě!“

„Duševní převaha!“ řekl pyšně Šibusaka, „Zvítězí ten, kdo je vnitřně přesvědčen o tom, že je všestranně lepší než soupeř!“

Fu-Kao to možná pochopil, možná ne, ale v každém případě přijal ten způsob za lepší. Začal o tom přemýšlet; když se diváci rozešli, sedl si na palubě a uvažoval. Potom zavolal svoje podřízené včetně A-Aky a dohadoval se s nimi, což v jejich kmeni nebyla věc tak docela obvyklá. Nakonec přišel za Enkrou.

„Já a moji bojovníci se chceme naučit bojovat podle vašich zvyklostí! Kdo by nás to mohl učit?“

„Nejlepší by byl Šibusaka. Nemá nic důležitého na práci...“

„Toho nechceme. Není naším přítelem!“

„Dobře. Tak někoho jiného...“

Enkra chvíli uvažoval; na palubě byl kromě jiných Bertie Kling, zvaný Vampír, bývalý podnáčelník jedné smečky v Kingtownu, výborný karatista. Fu-Kao s ním souhlasil, Enkra si ho zavolal a pověřil ho tím. Bertie přijal bez odporu a tím se v podstatě zapojil jako člen štábu. Svolal na přední palubu Fu-Kaovy bojovníky a za nejúmornějšího vedra je učil základům karate, především pády a úhyby. Moc se to nelíbilo, ale tvrdil, že jsou to základy, bez kterých se nikdo nic nenaučí – tak přijali.

Večer se taky konalo koupání v Ohni; Asthra potřebovala vyléčit pár čerstvých odřenin a ošetřit zranění, která utrpěli někteří kamarádi dřív a ještě nebyla doléčena. Samozřejmě se zúčastnili mnozí, kterým se to líbilo a byli tam i Fu-Kaovi muži.

Nejdřív ze všeho si přáli poznat, jaký je ten Živý Oheň, kluci, kterým se pochlubila Kaiití. Projevili v tom obvyklou nebojácnost a když zjistili, že jim Oheň kromě úvodní překvapivé palčivé bolesti nic neudělá, jásali a křičeli a radovali se. Takže náčelník Fu-Kao nemohl zůstat stranou.

„No jak chceš,“ varovala ho Asthra, „Ale to ti shoří všechno pomalování!“

Náčelník se hluboce zamyslel. „Jak to?“

„Oheň ti je spálí přímo na těle. Všimni si, klukům taky spálil špínu a ochlupení po celém těle. Spálí všechno, co není živé!“

„Ale pomalování je posvátné a nedotknutelné!“

„To Oheň zas tak necítí. Rozhoduje jenom, co je živé a stojí tedy za zachování a co je mrtvé a ničemu neslouží...“

Náčelník chvíli váhal; ale přece jen u něho zvítězila touha se něco dozvědět. Odložil své ozdoby a vše, co se dalo sundat, pak vešel do mísy, aniž zaváhal. Jeho bojovníci ho se zájmem sledovali; když jeho tělo vzplanulo, obdivně zahučeli, ale moc se tomu nedivili; jenom se utvrdili v názoru, že to, co umí Armini, dokáže i jejich náčelník.

Ten už z Ohně vystoupil a sledoval, co na to ostatní říkají. Neříkali nic; nejvíc je zajímalo, jak Fu-Kao vlastně vypadá. Teď viděli, že to zas tak impozantní zjev není: asi padesátiletý muž s tupou, těžkopádnou tváří, vyjadřující úpornou snahu pochopit to, co chápou všichni kolem bez problémů. Bylo trochu divné, jak si mohou lidé zvolit za náčelníka takového pitomce; ale za chvíli se přesvědčili, že ani ostatní ostrované nevynikají zvláštní inteligencí. Přesto se snažili být na výši, jak jenom mohli; nebylo jejich vinou, že nevěděli to, co za dlouhá tisíciletí poznali lidé ze Země. Japonci taky nebyli moc chytří, v tom si neměli co vyčítat; ani pozemští obyvatelé tichomořských ostrovů nevynikají přehnanou bystrostí. Ale Fu-Kao měl nádherné tělo; každý sval byl propracován k dokonalosti, jak to bývá u lidí, kteří žijí přírodním životem. Celý život chodil nahý, což utváření tělesné krásy prospívá; a za čelný cíl svého života považoval sexuální styk, k čemuž byl vybaven skutečně úctyhodným zařízením.

Být bez masky pro něj ale bylo nezvyklé a nepříjemné; když nyní něco prohlásil, nebylo to už tak kategorické a vznešené, protože v jeho tváři bylo občas možno číst pochybnosti, údiv či strach před něčím novým. Sice jenom prchavé záblesky, ale rozhodně se to nedalo srovnávat s tou divokou, vznešenou, výhružnou maskou.

Stejně přišli o svoje masky ostatní domorodci. Ke svému prospěchu, neboť je Armini aspoň začali od sebe rozeznávat a mohli si vytvořit aspoň k některým osobní vztah.

Po koupání v Ohni se věnovali kultuře; dlouho do noci se dívali na video. Šibusaka si přál vidět druhou verzi Tří mušketýrů; tak mu ji pustili, aby to mohl srovnat. Kromě toho mu odpoledne jedna z dívek půjčila knížku, otrhaný paperbackový výtisk prvních dílů v arminštině. Tam si s určitými potížemi přečetl o seznámení tří mušketýrů s d°Artagnanem, o jejich souboji s gardisty pana kardinála a začátcích služby u gardistického pluku. Víc nezvládl, po chvíli mu písmenka začala skákat před očima a musel toho nechat. Jejich velitelství pečovalo o duševní rozvoj armády nanejvýš mravoličnými povídkami o tom, jak se některý voják opovážil nevěnovat všechno své úsilí výcviku a lásce k vlasti, a když si při nějaké příležitosti uvědomil, jak je to špatné a nízké, okamžitě se napravil a padl za císaře a jeho velitele zdejší armády, Jeho Výsost admirála knížete Kimuru. Proč vlastně se Kimura po celý život zaštiťoval autoritou císaře, není jasné, ale dělal to. Taková povídka musela být ovšem velmi stručná a jasná, aby ji čtenáři pochopili; je samozřejmé, že líčení složitých politických intrik páně Dumasových hrdinů kladlo na ubohého Šibusaku značně vyšší nároky.

Po projekci si někdo vzpomněl, že v jejich filmotéce existuje třetí verze, francouzská komedie Čtyři sluhové a čtyři mušketýři se skupinou Charlots, kde vlastně veškeré hrdinské činy vykonají sluhové mušketýrů a páni k tomu přijdou jako slepí k houslím. Noc byla ještě dlouhá, mnozí si odpočinuli a tak Enkra schválil ten komický film najít a pustit na dobrou noc. Ostrované se komickým situacím smáli, aniž je nějak spojovali s předešlým filmem; jejich rozum nebyl dost obsáhlý, aby si takové věci pamatovali. Šibusaka byl upřímně otřesen.

„Jak je možné dělat si legraci z tak vznešených věcí?“ ptal se, když to skončilo a odešel s Rogerem, který velel všem kulturním představením, „Smířil jsem se s tím, že samurajové, o nichž ty filmy pojednávají, měli divné zvyklosti a jejich císař se dal obelstít svou podlou ženou! Ale učinit hrdiny z obyčejných sluhů, to podle mého uráží všechny samuraje na světě a mělo by to být příkladně potrestáno!“

„Inu, možná – ale my to tak neberem!“

„Ty jsi přece šógun, nejvyšší zástupce a příslušník dvora svého císaře; kromě toho kníže a jeden z nejvznešenějších lidí ve své zemi! Jak by se ti líbilo, kdyby si z tebe někdo tropil takovým odporným způsobem posměšky?“

Roger se zasnil. Vpravdě existovalo umělecké dílo, které kdysi začal psát; jmenovalo se Syn hvězdy a pojednávalo o politických, šermířských a erotických dobrodružstvích prince Ruprechta von Laye, nemanželského syna bavorského krále. Roger začal psát tuto knihu, když si přečetl část rozsáhlého díla svého učitele Mika Crosse; první kapitoly vzbudily Mikovo nadšení a on Rogera často chválil, ovšem Roger byl všechno, jen ne vytrvalý. Navíc v touze předvést inteligenci svého hrdiny nakupil na začátku tolik intrik a nesnází, že se v nich chudák Ruprecht zamotal a nevěděl si rady ani on, ani jeho autor.

Když se o této záležitosti dozvěděly Rogerovy četné milenky, napadlo některým z nich pomáhat mu svou duševní invencí. Takže dle svých schopností a okamžité nálady přidávaly další kapitoly, některé související s hlavním námětem, jiné nikoliv. V některých případech bylo z textu znát obdiv k Ruprechtovi, v dalších (když Rogerova láska počala ochabovat), spíš vztek a snahu se pomstít. Roger se všemi těmito zásahy do díla nadšeně souhlasil a textový editor jeho počítače ochotně uchovával rozličné verze příběhů, které spáchal on, ty dívky, všichni společně a případně některé další osoby, které cítily potřebu k tomu něco říct. Odlišnosti, které měl zpočátku Ruprecht od svého vzoru Rogera, byly setřeny jako první a každému, kdo si přečetl některý úryvek, muselo být okamžitě jasné, o koho se jedná. Uvažovalo se dokonce o vydání, avšak mnohé části byly natolik intimní, že by případný redaktor mohl být nařčen z pornografie; a uznejte, to je v Arminu nesmírně vážné obvinění! Nakonec to tedy nedopadlo jako obvykle nijak, ačkoliv Roger činil občas matné pokusy pokračovat.

Teď tedy odpověděl na Šibusakovu námitku: „Nebylo by to poprvé. Je u nás běžné, že si kamarádi dělají legraci jeden z druhého!“

„Jak to můžete strpět?“

„Jednoduše. Smějeme se s nimi.“

„A to platí o všech? I o princi Enkrovi?“

„Ještě jsi ho neslyšel se smát? Věděl bys, že dobrý vtip je pro něj velice cenný a kdo ho dokáže pobavit, dost si ho zaváže. A to i když se ty vtipy týkají jeho...“

„To je neuvěřitelné znevážení šlechtického stavu!“ prohlásil Šibusaka a šel o tom uvažovat.

Zase měl něco, nad čím mohl bádat.

Errata:

30.05.2021 11:48