Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nastávala noc. Z paluby lodi bylo vidět město, ozářené světly v jednotlivých domcích. Teď večer zářilo mnoha okny, ale jak čas plynul, ta okna jedno po druhém potemněla. Pořádní lidé šli spát po dni plném poctivé práce.

Ťapka se chystala. Taky Mike a pár dalších, kteří se měli postarat o případné protivníky. Mezi nimi vynikal Ba-Tao, který byl na své první akci ve službách Arminu.

Policajt, kterého na to sehnali, nebyl na první pohled nic moc chytrého. Jestliže průměrní vojáci byli až otřesně hloupí, tenhle byl už hloupý i na to, aby obsadil nějaké místo v armádě. Jediné, co uměl, bylo plnit rozkazy a tak ochotně souhlasil, že bude plnit rozkazy Arminů, kteří v současné době vládli.

Chlapec, co je přivedl na tu myšlenku, se původně jmenoval docela jinak; když ale Mike přivedl trojici zlodějíčků na svou loď, řekl jim, že nechce nic vědět o jejich minulosti a že ta minulost od té chvíle neexistuje. Taky jim řekl, aby si zvolili nová jména na znamení toho, že s tím starým člověkem už nemají nic společného. Souhlasili (a rádi), ale nová jména si dát neuměli; takže tento dostal jméno Čingiz. Odhadovali ho tak na patnáct; z určitých náznaků Mike usoudil, že jeho sestře by mohlo být nanejvýš třináct, což se ovšem v této zemi považuje za ideální věk pro prodej do nevěstince. Dle bratrova názoru se prozatím učila; majitel nevěstince a správkyně, která dívkám velela, si ji ponechávali jako dar nějakému význačnému pánovi, který by jejich bordel navštívil.

Do přístavní čtvrti vyrazili v době, kdy už se první slušní lidé ukládali spát. Bylo to nejvhodnější, nepotřebovali moc velkou reklamu. Čingiz je vedl, policajt uzavíral průvod a choval se, jako kdyby tomu všemu velel, ale skutečné velení ochotně přenechával Mikovi a ten zase Ťapce.

K nemalé radosti Arminů se tu uchoval zvyk ze světa označovat nevěstince červeným lampiónem přede dveřmi. Takže ten pravý dům nalezli velice rychle a zjistili i jeho rozvržení; velká místnost sloužila jako společenské shromaždiště, malé pokojíky pak byly vyhrazeny zábavě jednotlivých hostí.

Ti uvnitř zřejmě nějak přišli na to, že se před jejich domkem zastavili nějací hosté, neboť stěna se odsunula a objevila se žena přehnaně a příšerně nalíčená v něčem, co si představovala jako slavnostní kimono. Vše bylo ubohé a trapné a taky uvnitř, ve společenské místnosti, to vypadalo bídně; několik dívek, do kterých by v Evropě nikdo ani nekopl, sedělo kolem stěn a pilo čaj, přesněji cosi, co tady za čaj vydávali. Uprostřed hovořili tři muži, profesionální vojáci, s podobnými děvčaty. Ve třech pokojích prosvítalo světlo, asi tam někdo byl.

Správkyně se nejdřív polekala podivných tváří a obleků hostí. Pak si nejspíš uvědomila, že to budou ti, kdo dneska dobyli město a kterým se armáda za dosud nedostatečně rozhlášených okolností vzdala; usoudila, že je to návštěva vzácná, takže se začala klanět a švitořit. Zvala je dál, nabízela svoje dívky a lhala, až se prášilo, ale Armini nevěnovali její řeči příliš pozornosti. Mike, přestože slušnost velela zouvat se, vylezl nahoru v těžkých šněrovacích botách a ostatní to udělali po něm. Byla to těžká urážka, ale museli se s tím smířit.

„Nepřišli jsme obdivovat tvoje krasavice!“ řekl Mike, když už ty řeči nemohl dál poslouchat, „Naopak jsme tady, abychom si jednu z nich odvedli s sebou. Kde je tvá sestra, Čingizi?“

Správkyně teď soustředila pozornost na chlapce; předtím ho nepoznala, ježto měl na sobě nové námořnické tričko s řádovým křížem na srdci. Teď asi přišla na to, s kým má tu čest.

Čingiz neztrácel čas; prosmýkl se mezi děvčaty, otevřel dveře do jednoho pokojíku a nahlédl dovnitř. Seděla tam nějaká holka, podle vzhledu ještě mladší než třináct let, on ji vytáhl ven na světlo a rozpačitě se zarazil. „Tohle není moje sestra!“

„Kde je?“ zahučel Mike dost nepřívětivě.

„Pane, nechápu, jakým právem jste si dovolil vstoupit do mého domu a požadovat to, co je mým majetkem!“ přišla správkyně opět do normální nálady, „Dívka, o kterou vám nejspíš jde, byla řádně koupena a zaplacena a nikdo nemá právo...“

„Právo nikdo nemá, ale já mám meč!“ oznámil jí Mike, „Přišel jsem si to děvče odvést, po dobrém nebo po zlém. Takže buď nám ji dáš, a to docela dobrovolně, nebo ti z toho chlívku uděláme pastoušku, do které nepřijde ani ožralý námořník. Už to chápeš?“

„Ale to je nespravedlivé, pane!“ vřískala.

„Může být. Ale držet lidského tvora v zajetí, když nemůže o svém osudu rozhodovat, je taky nespravedlivé. Tak kde ji máš? Nebo máme hledat sami?“

V té chvíli se ozval odkudsi výkřik; Čingiz něco vykřikl jako odpověď, skočil k jednomu osvětlenému pokojíčku a kopl do stěny; byla z papíru a okamžitě se protrhla. Tam uvnitř byl nezřízeně tlustý a odpudivý chlap a holčička; ten chlap z ní právě svlékl kimono, takže byla docela nahá, teď se snažil svléknout se taky. Když byl ale vyrušen, nechal toho.

„Kdo se opovažuje mne rušit?“ zeptal se a ohlížel se po samurajském meči. Jenomže ten už držel v ruce Čingiz; hodil ho Ba-Taovi a vzápětí popadl za ruku dívenku, která radostně vyjekla a přitiskla se k němu.

„Jsem Mike Cross, kapitán lodi Poutník. Tohle dítě je od této chvíle mým majetkem. Ta druhá ostatně taky...“

Tlusťoch prošel do společenského sálu a postavil se proti němu. Taky ti muži, kteří tam už byli, vstali; další dva vyšli ze svých pokojíků, jeden z nich sice nahý, ale měl v rukou svůj meč. Všichni si podávali zbraně.

„Já jsem Ašibosan, správce vojenských přádelen!“ řekl tlusťoch, „Vím, že jsi jeden z těch, co dobyli naše město; ale to ještě neznamená, že tě bude poslouchat každý! Já jsem ctihodný muž a mého meče se bojí každý nepřítel; tak si dávej pozor!“

Mike se bohužel spíš znechutil. „Nebudeme tu dělat šašky před lidmi! Dokázal bych ti dát odpověď i mečem, ale nemám ho s sebou a to, co vidíš v mé pochvě, je zbraň docela jiného druhu. Nechtěj, abych ti z tvý vycházkový katany nadělal párátka!“

„Heleď,“ vmísila se Ťapka, „Já bych řekla...“

V té chvíli kdosi podal Ašibosanovi nějaký meč. Nebyl jeho, ten držel v ruce Ba-Tao a prohlížel si ornamenty na jeho pochvě. Ale byl to dobrý meč, zbraň zkušeného bojovníka. Správce vojenských přátelen jej rázně tasil a bylo jen otázkou chvilky, kdy ho taky použije. Prostitutky už začaly pištět nadšením nad vznikající rvačkou; jako všechny jemné dámy milovaly krev, tryskající z ran hrdinů.

Mike vyšrouboval z pouzdra svůj tesák. „No, jak teda chceš!“

Ašibosan se na něj vrhl a sekl po něm mečem; Mike nastavil tesák a usekl mu špičku meče, jako by byl ze dřeva. Vzápětí sekl sám a uťal mu meč zhruba v polovině.

Nastal zděšený křik; ten meč byl katana, posvátná zbraň, kterou vytvořili pro svého majitele za účasti božského osvícení a nebylo myslitelné jej čímkoliv poškodit. Přeseknout ho nějakým nevalným tesákem a ještě k tomu bez zjevné námahy, to byla drzost.

„Už toho nech! Děláš se směšný, což nepřispívá vážnosti a důstojnosti správce vojenských přádelen!“

Ašibosan ustupoval; odhodil zničený a potupený meč, uhnul ke stěně a vykřikl: „Na něj! Zabijte cizího ďábla!“

Muži vyrazili, ale zároveň taky Ťapka. Byla lepším bojovníkem než Mike i než všichni; jednoho kopla do břicha, druhému vrazila pěst do trojúhelníku mezi žebry, dalšího odrovnala ranou hrany dlaně do krku. Než všichni ti silní chlapi stačili pochopit, co se to děje, leželi už malebně rozházeni po koutech a svíjeli se bolestí. Ťapka posbírala jejich meče a hodila je papírovou stěnou ven do zahrady.

„Tak půjdem, ne?“ zeptala se Mika.

„Nedovolím!“ zařval Ašibosan a vylovil odněkud vojenský revolver. Vzápětí vytřeštil oči a z prsou mu vylezla špice katany – jak padal, vytáhl Ba-Tao meč z jeho zad a mírně se usmál.

„V pořádku, šéfe?“ zeptal se arminsky.

„Trochu zostra,“ řekl Mike, kterému to došlo poněkud se zpožděním, „Ale v pořádku.“

Ba-Tao otřel meč o Ašibosanovo kimono, zasunul jej do pochvy a to vše si vrazil za opasek. Armini jej nechali.

„Tak teď teda půjdem.“ řekla Ťapka.

A šli. Policajt, který hrdinsky čekal před domem, jak se situace vyvine, teď předstoupil a s vědomím svaté úřední povinnosti se tázal, proč si odvádějí dvě dívky místo jedné.

„Protože je chceme.“ vysvětlil mu Mike.

Toto vysvětlení bdělému strážci pořádku stačilo; vešel dovnitř, aby se přesvědčil, kolik je mrtvých a raněných. Přibyla k nim správkyně, o kterou se pokusil infarkt. Její dívky pobíhaly sem tam jako poplašené slepice a štěbetaly mezi sebou, nechápajíce vůbec nic.

Ostatně obě děvčátka na tom nebyly lépe. Čingizova sestra aspoň poznala svého bratra a on jí řekl, že půjdou k lepším pánům; ale ta druhá jen vylekaně kulila oči a bála se tím víc, že její dosavadní páni byli aspoň Japonci a věděla, co od nich může očekávat. Arminů se bála ještě daleko víc.

Mike nechal mluvit Čingize; ten to vysvětlil oběma děvčatům velmi rychle za použití jakési podivné zlodějské hantýrky. Mike ho nechtěl rušit, radši poslouchal ten podivný slang a snažil se si z něj něco zapamatovat. Potěšilo ho, že zřejmě i tady vzniká nový a velice životný jazyk, nezávislý na oficiálním slohu.

Návrat na loď proběhl bez komplikací a dívek se hned ujala Sheilla, které to Ťapka svěřila. Mikův požadavek základní výuky Čingize a jeho dvou druhů hodila za hlavu, ale když ji žádala kamarádka, samozřejmě jim vyhradila okamžitou, i když noční frekvenci. Kluky vzala taky, při jednom. Dokonce je ani netrápila stříháním, neboť se z hygienických důvodů rozhodla prohnat všechny Ohněm, a to okamžitě. Děti se možná bály, ale světa znalý Ba-Tao jim to předvedl s úsměvem trochu přezíravým; tak zas jednou potvrdily, že jakmile to nevypadá na neodvratný konec, nebojí se ničeho. Jen děvčátkům trochu vadilo, že přišly o vlasy, které jim v nevěstinci pečlivě pěstovali.

Mike šel spát. Měl pocit, že toho za tento den bylo už dost.

Kay-Britt Wulffssonn a Bello Corrona leželi vedle sebe na rohožích, určených ke spaní. Jenom dřímali a po ruce měli svoje zbraně. Bellovi zapípaly digitálky, kterých se nechtěl vzdát, ač neukazovaly rozumný čas, raději si to složitě přepočítával – to oba probudilo.

„Nepřijdou.“ řekl Kay.

„Vsaď se, že přijdou!“ zívl Bello.

„Museli by být úplně pitomí!“

„Jsou úplně pitomí. Proto přijdou.“

„Ach Bože!“ vzdychl Kay a zavřel oči.

Leopard Tannarrsekharr chodil jako stín, ale přece jenom si ho povšimli. Dotkl se Bella čenichem a tiše zakňučel.

„Vidíš, říkal jsem ti to!“ řekl Bello.

„Měl jsi pravdu. Jsou úplně pitomí!“ řekl Kay-Britt a popadl lejzrovačku.

Leopard zase zmizel; oba bojovníci vyšli na terasu a zalehli za kamenné sochy lvů, fantastických a nepochopitelných, protože jejich tvůrce v životě neviděl lva ani nic podobného. Leopard zatím obíhal hlídky, jež podřimovaly v ostatních částech paláce.

Na schodišti se ozvalo neopatrné plesknutí nohy, hlasitější dech, cinknutí zbraně. Bylo už jasné, že přichází větší oddíl.

Ve vchodu se objevil první voják. Hvězdy jasně svítily, tak ho bylo dobře vidět proti bílému kameni podobnému mramoru. V ruce držel samurajský meč, v druhé pistoli, a ukazoval ostatním, aby se nebáli; taky se za ním objevili další, ti už s puškami. Jak se rozbíhali po nádvoří, přibývalo jich, až pozvolna celý dvůr naplnili. Armini vyčkávali; trochu se jim příčilo střílet do lidí, kteří proti nim nemají žádnou šanci. Ale pokud se tak mělo stát, musel být efekt drtivý.

Když byli první útočníci na tři metry od kamenných příšer, za kterými byli ukryti, pronesl Bello nahlas a jasným hlasem:

„Nechte toho, mládenci! Jděte radši spát!“

Zarazili se; jejich důstojníci, kupodivu před vojáky s tasenými meči, se udiveně dívali jeden na druhého, než pochopili, kdo to promluvil. Pak jeden zaječel: „Na ně! Bijte cizí ďábly!“

Bello i Kay-Britt zahájili zároveň palbu. Bylo to zblízka a do davu, stačilo přejet po nádvoří červeným paprskem, aby se rázem pokrylo mrtvými a umírajícími. Zároveň vypálily lejzrové pušky dalších Arminů; sem tam někdo z nepřátel vystřelil z ručnice, ale jinak se ti, kdo přežili, dávali na okamžitý útěk. Za chvíli bylo nádvoří prázdné, nepočítáme-li mrtvé.

„No,“ řekl Kay a zvedl se, „Zdá se, že už přišli na to, co ve vlastním zájmu nemají dělat!“

„Teď snad už bude klid,“ souhlasil Bello, „Ale ráno to musíme nechat vyčistit. Jestli to uvidí šéf, bude nás zase buzerovat!“

„Ať si sem jde sám, chytrák!“ řekl Kay-Britt, zajistil pušku a šel si zas lehnout.

A opravdu. Až do rána byl klid.

Errata:

30.05.2021 11:48