Stát Kamarao
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Když se Kaneda probudil, pocítil opět touhu něco si přečíst. Nejbližší knížka, kterou se mu podařilo dostat do ruky, byla nějaká detektivka Erle Stanley Gardnera; odehrávala se u soudu a byly v ní popisovány všelijaké právnické kličky, které používal věhlasný advokát Perry Mason a jeho spolupracovník detektiv Paul Drake. Toto líčení Kanedu zaujalo a hned se tím začal prokousávat – po snídani pokračoval a když přišel navštívit Enkru, točila se mu z toho všeho hlava.
Enkra taky nebyl v nejlepší náladě. Seznámili ho právě s nočním útokem na posádku na hradě a s vyřešením tohoto případu, které zajistili Kay-Britt a Bello. Někteří účastníci nočního přepadu totiž přežili, ačkoliv zraněni, a byli ráno vyslechnuti, aby se vyjasnil důvod celé akce. Bylo jím osvobození knížete Kimury, jemuž zůstali věrní; k vlastní škodě, přišli skoro o dvě stě lidí. Z Arminů nebyl nikdo ani zraněn, ale stejně masakr nesloužil nikomu ke cti, a Enkra to věděl.
Kaneda tedy přišel a podal mu knížku. „Právě čtu tuto knihu. Znáš ji?“
Enkra se podíval velmi zběžně. „Ano.“
„Nemohu se v tom vyznat. Je to celý nějaké velice nejasné!“
„Jak se to vezme. Já se v tom vyznám. Vím, že je to psáno poněkud složitě a vyžaduje nějakou znalost právnických fint, ale jinak je to docela dobrá a zábavná kniha.“
„Ovšem, tomu rozumím. Ale nechápu jednu věc: to celé se týká opravdu smrti jednoho jediného muže?“
„No ovšem. A co má být?“
„Proč tolik lidí zajímá, jak zemřel? Zabila ho, pokud jsem pochopil, jeho žena. A ten muž, který stále mluví se soudcem, se snaží je přesvědčit, že to ona neudělala. Proč je tak důležité, kdo ho zabil?“
„Aby mohl být potrestán, to je samozřejmé! Když zabil člověka, musí dostat odpovídající trest!“
„Proč ho tedy nezabijí rovnou a obtěžují tím tolik lidí?“
„Musí to být nezvratně dokázáno. Tato vražda není úplně jasná.“
„Ale proč je to tak důležité?“
„Byl zabit člověk. To je v civilizované zemi důvodem, aby se ostatní zajímali, proč zahynul. A aby kvůli tomu svolali soud.“
„Znám soudy u nás, ale ne soudní zvyklosti v tvé zemi. Povídej!“
„Především, ta kniha se týká Spojených států Amerických, takže u nás je to poněkud jiné. Ale i tak: hrdelní zločiny se projednávají před porotním soudem, který tvoří soudce, prokurátor jako zástupce státu, tedy veřejný žalobce a advokát, zastupující obžalovaného. Pak je dvanáct mužů tvořících porotu, kteří rozhodují o vině či nevině obžalovaného.“
„Proč o tom rozhodují, když je to jasné?“
„Když je to jasné, je řízení kratší. Když se přesně ví, kdo vraždu spáchal, předloží o tom soudu nezvratné důkazy a dotyčný je odsouzen podle zákona.“
„Kdo je ten člověk, který zastupuje zločince?“
„Advokát. Obhájce má za úkol přesvědčit soud o nevině svého mandanta.“
„Ale když je ten člověk vinen, potom jeho advokát lže a je nadosmrti pošpiněn stykem s takovým člověkem!“
„To vůbec ne. Advokát má za povinnost hájit obžalovaného, přednést soudu všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch.“
„To může i lhát?“
„Ne zcela zřejmě. Nemůže popírat věci, které jsou dokázané. Ale může jim dát jiný smysl nebo poukázat na rozpory v jednání. Zkrátka, o tom je celá věda, jak hájit a jak žalovat.“
„Ale proč se to všechno dělá?“
„Aby se dal průchod právu. Jak právu státu, tak právu občana.“
„Pořád ještě nechápu, proč tolik řečí pro jednoho člověka. Navíc ničemu, který někoho zabil pro peníze nebo tak něco!“
„Kdybys byl obžalován z vraždy, jistě by se ti nelíbilo, kdybys byl souzen bez řádného a spravedlivého projednání. A stejné právo má každý další člověk!“
„Vaše poměry jsou velice složité,“ povzdychl si Kaneda, „Začíná mi docházet, jak to myslíš s tou ochranou každého občana. A zdá se mi to strašlivě pracné a nákladné. To si naše země nebude nikdy moci dovolit. Nemáme na to peníze.“
„To není otázka peněz, ale státního systému. U nás se lidé neptají, zda za to dostanou peníze, ale jestli tím splní svou povinnost a dokáží svoji čestnost. Do těchto úřadů jsou voleni ti nejlepší, kteří to dělají dobrovolně a neptají se, co za to.“
„Voleni?“
„Vybráni obyvatelstvem.“
„To se na takové věci ptáte obyčejných lidí?“
„Samozřejmě. Volby se konají podle přání všech lidí.“
„Jak se to provádí konkrétně?“
„Vyhlásí se volby na určité místo. Soudce, šerifa nebo poslance parlamentu. Parlament je nejvyšší orgán obyvatelstva, tam se vybraní zástupci občanů domlouvají, jaké budou vydávat zákony. Zkrátka lidé, kteří se domnívají, že jsou schopni takovou funkci zastávat, kandidují – přihlásí se. A lidé pak rozhodnou, kdo z přihlášených je lepší a koho vyberou.“
„Rozumím. Ty jsi byl taky do své funkce vybrán obyvatelstvem?“
Enkra poněkud upadl do rozpaků. „Ne tak docela... ale byl jsem schválen dodatečně. Ovšem některé státní funkce jsem obsadil na základě voleb. Třeba komthury Černé Lilie...“
„Aha. Už rozumím. Takže některé funkce jsou volené a jiné se obsazují... jak vlastně?“
„No, některé jmenováním. Ale pak je třeba nechat je schválit!“
„Schválí parlament vždycky všechno, co se mu předloží?“
„Ne, vždycky ne.“
„A co se potom stane?“
„Inu... byly by určité problémy. Zkrátka, ta věc by se nemohla uskutečnit, kdyby nebyla schválena. Muselo by se udělat... něco jiného.“
„Stalo se to někdy?“
„Za mojí éry ne.“
„To je dobře. A jindy snad ano?“
„Ano. Jenže, teď jsou v parlamentě samí dobří občané, kteří mají rádi svou vlast a proto souhlasí s tím, co jí prospívá.“
„Podstata té hry je tedy vzít tam takové dobré občany, co budou se vším souhlasit?“
„To je hrozně vulgárně řečeno! Ne, samozřejmě, my nijak neovlivňujeme svobodné volby! Je na lidech, koho si zvolí!“
„Ale vždycky jsou to dobří občané.“
„To jistě jsou.“
„Myslím, že už tomu rozumím.“
Enkra si povzdychl. „Víš, máme tu takovou věc. Myslím, že bys to měl vědět. V noci podnikli vaši lidé útok na posádku ponechanou na hradě.“
„Aha. Jak to dopadlo?“
„Naši je odrazili. Ovšem hodně vašich při tom zahynulo. Asi dvě stě lidí.“
„Zajímavé. Chtěl bych vidět, jak budeš vyšetřovat smrt tolika občanů. Svoláš kvůli tomu soud?“
„Nebudu to vyšetřovat. Už jsem dostal hlášení, jak to bylo. Útočníci se pokusili o vpád do hradu a osvobození knížete Kimury. Stráže zahájily palbu a hodně jich postřílely. Ostatní utekli.“
„Říkal jsem, že nechávat Kimuru naživu je hloupost, ale tys to věděl líp. Pochopitelně, že jeho přívrženci něco dělají. Vaši je postříleli, tím lépe. Měli pobít všechny, aspoň by byl od nich pokoj.“
„Z lidského hlediska s tebou souhlasím. Ale je přece jen smutné, že muselo být zmařeno tolik životů lidí, kteří nemohli být za všecko odpovědní...“
„Jenže v tomto případě jste je zabili vy, ne já! Takže to už není můj problém.“
„Do určité míry je. Není vyloučeno, že bys ty měl zajistit pořádek a klid na ostrově. Až se ovšem oficiálně ujmeš vlády.“
„Až se ujmu vlády a až tvoji ozbrojenci opustí palác, potom to bude moje věc. Zatím není.“
Enkra mu chvíli hleděl do očí. „Učíš se rychle, Kanedo!“
„Přál sis snad, abych byl hloupý?“
„To v žádném případě. Ale ty ses už naučil se chovat jako státník. Šlo ti to rychle!“
„Já jsem státník, už dlouho. Kimura sice nebyl velký demokrat, ale určité lidi potřeboval a ti, které si vyvolil, nemuseli vždy myslet jen podle jeho příkazů. Ty jsi nás přišel naučit, jak řídit stát. Tak se o to zajímám, to je všechno.“
Enkra dvakrát polkl naprázdno. „Dobře. Mluvil jsi o výrobní oblasti, kterou řídíš. Mohl bych ji vidět?“
„Samozřejmě. Kdy si přeješ?“
„Dneska dopoledne.“
„Dovolíš, abych dal připravit auta?“
„Zajisté.“
„Dám ti vědět, až to bude zařízeno.“
Enkra odešel s pocitem, že Kanedu podcenil; protože Mike nebyl k disposici, šel se svěřit se svými starostmi Rogerovi. Přesně mu reprodukoval celou rozmluvu s Kanedou.
„Jak se zdá, podcenili jsme jejich schopnosti,“ řekl Roger, „Kaneda je sice divoch, ale ani zdaleka to není pitomec.“
„To je právě to, co mě leká.“
„Já vím líp, co tě leká. Myslel sis, že ho budeme muset vodit za ručičku. Teď jsi pochopil, že to nejen nebudeme muset, ale ani nebudeme moci.“
„Přesně tak.“
„Kaneda si vytvoří svůj stát. S naší pomocí, ale svůj. A s ním budeme muset spolupracovat. Diplomaticky. Zatím máme větší sílu, ale oni se pokusí nás dohonit. Jestli jsou tak schopní jako kontinentální Japonci, tak se jim to povede. Na jednu stranu máme vlastně štěstí...“
„Jaké myslíš?“
„Kdyby Kimura nebyl takový pitomec a vyslechl lidi, co sem přicházeli, mohla jeho společnost dosáhnout vyššího stupně rozvoje a budovat dokonalejší zbraně. Co bysme si s nimi potom počali, to nevím.“
„Ty si z toho děláš legraci, Rogere!“
„Vůbec ne. Počítám s realitou, a to samé bych radil i tobě. Do roka a do dne bude mít Kaneda silnou a bojeschopnou armádu, řízenou důstojníky s většími schopnostmi, než byli Kimurovi. Co když se pokusí vyjasnit si s námi vztahy?“
„To neudělá. Sám jsi řekl, že není pitomec.“
„Jasně, máme před ním náskok. Nedáme mu naše lejzrovačky a nic jiného. Ale viděl je a ví, že něco takového je možné. Určitě to aspoň zkusí, to by nebyl člověk. A protože je chytrý, nebude to zkoušet na nás, ale na jiných, kteří přijdou a nebudou mít tu techniku. Hosty z našeho světa nečeká ani tak nic dobrého.“
„Přinutíme ho, aby je šetřil!“
„No dobrá, nebude je pobíjet. Ale zřídí policii a sběrné tábory pro přistěhovalce. Samozřejmě bez výstředních krutostí. Tichý, klidný a spořádaný stát, kde každý bude mít svoje místo a nikdo nevybočí z řady...“
„Rogere, už dávno si přeju dát ti přes hubu.“
„Dej! Ještě jsem docela nezvadnul, jestli ti jde jen o to. Ale radši počítej s tím, co jsem ti o nich řekl. A ještě s řadou možností, které mě teď zrovna nenapadly a které napadnou je, když jim k tomu dáme příležitost.“
„Máš nějakou radu, jak tomu zabránit?“
„Zatím jen jedinou: zlikvidovat je všechny. Jenže to udělat nemůžeme. Nebylo by to humánní – a my jsme přece humánní lidé!“
„Děláš si z toho legraci!“
„A co jiného? Když jsme se my rozhodli učit někoho vyspělé demokracii? Ty, já a naši věrní, jeden vedle druhého...“
„Hrom tě zab, Rogere!“
„Bůh žehnej tvým dobrým přáním, princi!“
Enkra odcházel s přesvědčením, že je nesmysl se s Rogerem o čemkoliv radit. Vždycky si dělá buď legraci, nebo věští nepříjemnosti ještě větší než předešlé. A bohužel mívá pravdu.
Kaneda zajistil během hodiny šest vládních automobilů. Byly to džípy a byly hrozné, bylo na nich vidět, že jsou vyrobeny pro armádu dle fantazie tvůrců. S jedním takovým se už seznámili na Okinawě, teď měli možnost poznat, že ostatní nejsou o nic lepší. Enkra nic nekritizoval, zaujal místo v prvním vedle Kanedy a dal pokyn, že je možno vyjet.
Nejdřív ze všeho však jeli na hrad; tam už byly odklizeny mrtvoly a ošetřeni ranění, pokud ještě mělo význam je ošetřovat. Enkra, za napjaté Kanedovy pozornosti, přivolal Kay-Britta a Bella a přijal od nich hlášení. Pak jim poděkoval za bdělou ochranu a současně vytknul, že nemuseli způsobit takový masakr. Dělal to s přesvědčením, že Kaneda se právě od něho učí vládnout; tak to taky pochopili důstojníci a chovali se velmi zdrženlivě.
Kaneda jednal jen s jedním člověkem: Kóbarem, velitelem palácové stráže. Nařídil mu, aby nedovolil žádné útoky na Arminy, protože by to s útočníkem zcela jistě špatně dopadlo. Enkra se zájmem sledoval obrovského Kóbara, strašného bojovníka a podle obličeje pěkného pitomce. Kaneda vysvětlil, že Kóbar je potomkem jednoho z Kimurových lodníků, který byl původem Korejec a proto byl větší než ostatní. Zda taky hloupější, to neřekl.
„Kóbare,“ řekl mu Enkra, „Slyšel jsem, že jsi skvělý bojovník!“
„Ano, pane, jsem!“ řekl obr vážně.
„O mně to také říkají. Rád bych si to s tebou zkusil, až bude trochu času.“
„Já jsem připraven, pane.“ řekl klidně Kóbar.
„Třeba dneska odpoledne?“
„Jak si přeješ, pane.“
Vyjeli; Kaneda se podíval na Enkru trochu podezíravě a se znepokojením. „Ty chceš vážně bojovat s Kóbarem?“ ptal se.
„Ano, samozřejmě!“
„To je nebezpečné! Kóbar je nejsilnější muž, kterého znám a myslím, že je nemožné ho porazit! A ty jsi mnohem lehčí a menší než on!“
„To nevadí. Už jsem bojoval s mnohými a většinou zvítězil. Uvidíme, co dokáže ten váš velitel stráže...“
Kaneda se tedy přestal starat.
Tovární objekty se nacházely ve středu ostrova; než se tam však dostali, chtěl se Kaneda pochlubit jiným triumfem svého úsilí: velkovýkrmnou prasat. Enkra nechápal, co by mělo na prasečáku, i když velikém, být tak zvláštního, ale byl host, tak se rozhodl přijímat, co mu bude předvedeno. Bylo to po cestě, takže to nezabralo žádný čas navíc.
Nebyl to jen tak ledajaký prasečák. Byl to zlý sen pěstitele prasat, nafouknutý ad absurdum; rozsáhlé ohrady, ve kterých se povalovaly obrovské hory masa. Prase není ani v evropském provedení nic zvlášť krásného; ale to, co vyrostlo z prasat tady, bylo obludné a příšerné. Místní prasata dosáhla velikosti hrocha a ztloustla tak strašlivě, že se podobala koženému pytli, k němuž je přivěšena maličká hlava s ohavným rypákem, z něhož vyčnívají kly téměř sloní. Dále mělo čtyři maličké nožičky, kterými se odstrkovalo, chtělo-li popolézt. Skutečně, prasata lezla po břiše a odstrkovala se nožičkama; jen velmi mladé kusy byly schopné samostatného pohybu. V takovém stavu nebyli vepři samozřejmě schopni obrany vůči čemukoliv, pokud se na to nesvalili a nerozdrtili to svou váhou. Proto je bylo nutné chovat v ohradách a dobře hlídat; Kaneda vykládal, že občas napadají prasečí ohrady draví ptáci, opeřené stíhačky, a odnášejí mladší zvířata. Proti nim byly okolo výkrmny strážní věže, ze kterých stříleli vojáci na ptáky kulometem. Ne že by je dokázali zabít, ale zastrašili je.
„V poslední době se podařilo vypěstovat trochu větší kusy!“ chlubil se Kaneda, „Chováme je odděleně od ostatních, podívej!“
Enkru ze všeho nejdřív napadlo, že jsou to sloni. Ovšem růžoví, jako ve snech notorického alkoholika. Tamta prasata byla tmavá a štětinatá, těmhle už jejich štětiny slezly a kůže byla hladká, holá a růžová. Rypáček se ještě prodloužil a nabyl připitomělého výrazu. Prasata se válela v bahně, jejich kostra už nedokázala nést váhu těla na souši.
„Příroda je mocná,“ vysvětloval Kaneda, „Na jedné lodi, co sem připlula, byl náklad takových prasat. Samozřejmě maličkých, jako všechna zvířata z ciziny. Zkřížili jsme je s našimi a tohle se nám vyšlo...“
„Ovšem,“ Enkra se snažil přemáhat odpor, jak se dalo, „Jaké mají maso?“
„Vynikající! Dovolím si uspořádat hostinu na tvoji počest, kde sám poznáš, jak umění našich kuchařů dokáže maso využít...“
„Budu rád, ačkoliv se ti přiznám, že maso zvlášť rád nejím. Jen mě zaráží, že vojáci jsou živeni tak hanebně a nedostatečně. A to už nehovořím o ostatním obyvatelstvu; jak často dostává průměrná normální rodina na stůl takové vepřové?“
Kaneda ani na okamžik nepřišel do rozpaků. „Tlustý a překrmený voják špatně bojuje!“ vyložil s úsměvem, „Co se týče obyvatel, má každý možnost koupit si dostatek masa, pokud má na to peníze. A peníze ovšem odrážejí jeho pracovní úsilí. Jinak to nejde!“
„Hm... chceš tím říct, že celé tohle prasečí hospodářství slouží jen pro výživu dvora a pár prominentních osob?“
„Slouží těm, kdo na to mají, to je vše. Samozřejmě nemáme žádná omezení, maso si může koupit každý. Já přece nemůžu za to, že mnozí lidé dávají přednost lacinější stravě...“
„Já bych ceny snížil a dal možnost normálním pracujícím, aby aspoň občas dopřáli svým dětem trochu vepřového. Možná by byli ochotni o to víc pracovat. Za situace, kdy je takové jídlo pro ně nedostupné, se samozřejmě tolik nesnaží...“
Kaneda se rozjel k diskusi, ale uvědomil si, s kým mluví a o čem a nechal toho. „Jistě, pane, jak si přeješ!“
Takže Enkra zvítězil, ale cítil se poněkud trapně. Raději požádal, aby pokračovali v cestě. Jeli dál cestou mezi poli, na nichž se lopotila spousta lidí. Někteří měli na sobě červené pruhované oděvy a hlídaly je stráže – Enkru to samozřejmě zaujalo.
„Ale ne, to nejsou trestanci!“ uklidňoval ho Kaneda, „Jsou to lidé, kteří potřebují nějakou dobu setrvat v převýchovném táboře, potom je opět zařadíme do normálního života. Trestanci jsou oblečeni do černobíle pruhovaných hadrů a daleko líp hlídáni.“
„Pokoušejí se často o útěk.“
„Ano, občas to zkoušejí.“
„Podaří se jim to?“
„Nikdy!“ řekl rázně Kaneda.
Enkru to kategorické prohlášení zarazilo. „Skutečně se to nikdy nikomu nepodařilo?“
„Ne. Kam by taky utíkal? Kolem jsou naši lidé a potom moře. A za mořem ostrovy, na kterých by opět potkali naše vojáky. Kam mají utéci?“
„A přece to pořád znovu zkoušejí?“
„Nemají zdravý rozum. Nechápou, že nemají žádnou šanci.“
„To je touha po svobodě, Kanedo. Já bych to taky pořád a pořád zkoušel. Asi každý z nás...“
Kaneda mlčel. Nejspíš nevěděl, co na to říct. Jeho názor na věc byl jiný, ale v tuhle chvíli byl princi podřízen. Až po chvíli řekl: „Ty chceš, abychom dali všem svobodu?“
„Byl bych rád.“
„I zločincům, odsouzeným podle práva?“
„Ano. U nás je zvykem, že když nastoupí nová hlava státu, dává se všem amnestie. To je takové opatření proti nespravedlnosti, víš? Vládce usoudí, že se nemůže ztotožnit s rozsudky za předešlé vlády, tak nařídí, aby byli všichni propuštěni na svobodu.“
„Jak jim ale zabrání v páchání dalších zločinů?“
„Jestli se něčeho dopustí znovu, půjdou znovu do vězení. A pak se jim připočítá i to, co si předtím neodseděli.“
Kaneda měl na jazyku, že je to dle jeho názoru zbytečná komplikace, ale neřekl to. „Dobře. Vyhlásím všeobecnou amnestii, až se ujmu funkce!“
Na obzoru se objevil tovární komín, a ten do ovzduší vypouštěl oblaka černého dýmu. Prozatím o ochraně přírodního prostředí neměli žádnou povědomost a tak by se velmi divili, kdyby jim to někdo vytýkal.
„To jsou naše továrny!“ řekl hrdě Kaneda.
Ale dřív než továrny přišla betonová zeď o výšce dobrých čtyř metrů, po dvaceti metrech vylepšená strážní věží s kulometem. Na vrcholu zdi ostnaté dráty a zasazené kusy skla, na věžích reflektory pro případ nočního útěku.
„Vnější obranná linie!“ poučil Enkru Kaneda, zatímco auto zajelo k největší a nejobrannější věži, ježící se kromě kulometů taky kanóny. Proti čemu se chtěla posádka bránit v hlubokém vnitrozemí, nebylo jasné; Enkra měl pocit, že proti němu.
Kanedovo vládní auto poznali; přišel k nim nějaký vyšší velitel a ukázkově pozdravil, když viděl cizince. Kaneda mu stručně vysvětlil, že Enkra a jeho doprovod patří k momentálním pánům státu a že přicházejí na inspekci. Důstojníka to ani trochu neudivilo; zřejmě už byl o změnách informován.
Vjeli do brány a Enkra mohl ocenit mohutnost fortifikace. Tvůrce se zřejmě inspiroval středověkými hrady, auto projíždělo úzkou zakřivenou uličkou, nad níž trčely hlavně všech možných zbraní. Jediná chyba celého obranného systému byla, že případný nepřítel by se zřejmě na bránu vykašlal a prorazil celkem snadno zeď někde jinde.
Ale chyba lávky! Za zdí byl pruh holé země a za tím pruhem dvě řady ostnatých drátů na izolátorech, zřejmě nabitých elektrickým proudem. Mezi těmi dvěma řadami byla cesta, kudy procházely hlídky s obrovskými a poněkud deformovanými psy zdejšího chovu. Enkra byl zvyklý na zvířata poněkud ušlechtilejší, ale souhlasil, že pohled na takové potvory by jistě nahnal strachu i tomu nejodhodlanějšímu uprchlíkovi.
Za dráty pak byla ještě jedna zeď, opět z betonu a se strážními věžemi; vnitřní obranná linie, jak řekl Kaneda. Dráty měly svou vlastní bránu, vnitřní linie taky. V obou branách uvítali suitu zdvořilí důstojníci a vojáci v plné zbroji.
Za vnitřní zdí se už nacházely objekty; ale každý tovární blok a každá skupina ubytoven byla obehnaná vlastním ostnatým drátem a všude procházeli vojáci se samopaly. Dělníci v černobíle pruhovaných oděvech se mohli pohybovat jen s vojenským doprovodem a pokud udělali cokoliv, co se nezdálo panstvu, mohli dostat dávku ze samopalu do zad. Což se skutečně tu a tam stávalo.
„Dokonalá organizace!“ chlubil se Kaneda, „Mám dojem, že nikde na světě není práce tak dokonale zorganizována, jako tady!“
„Teď už ne – ale byla! Jednou mě vzali na exkurzi do koncentráku v Osvětimi. Něco podobného, jako máš tady!“
„Ano, jistě! Inspirovali jsme se vzory z koncentračních táborů!“
Dalším opatrným dotazem Enkra zjistil, že to Kaneda myslí vážně a vůbec mu to nepřipadá divné ani nelidské. O koncentrácích slyšel už Kimura v mládí, tady to jenom realizoval. Že by se to někomu mohlo nelíbit, ho nejspíš nenapadlo.
„Tady bude taky potřeba provést reformy.“ konstatoval Enkra.
Kaneda reagoval přesně, jak očekával. „A proč?“ divil se.
Enkra to nevysvětloval; zaujaly ho tovární objekty. Kaneda mu pln pýchy vykládal, kde se vyrábějí samopaly, děla, vojenské obleky, plátno stanů, džípy, motory, součástky pro lodi flotily a podobně.
„Vyrábí se tu taky něco pro civilní sektor?“ zeptal se Enkra, když už toho měl tak akorát.
„Ne. Proč?“ Kaneda zaváhal, chvíli uvažoval a pak si přece jen vzpomněl: „Ano! Tam v tom bloku dráty na elektrické vedení.“
„To ti chválím,“ povzdechl si Enkra, „Jenom se mi zdá, že mezi vojenskou a civilní výrobou je hrozný nepoměr...“
Kaneda to věděl a nepřekvapovalo ho to. Enkra přijal pozvání do tovární haly, kde se vyráběly samopaly. Byla to Kanedova pýcha a on se chtěl touhle výrobou co nejvíc pochlubit.
Uvítali je dva muži; jednak mladý major, domorodec se šikmýma očima po japonském otci, a pak starý běloch se šedivými vlasy a brýlemi. Neměl pruhovaný oděv vězně, ale bílý plášť, neboť byl technický vedoucí výroby. Ale stejně byl vězněm a opustit závod nesměl. Důstojníka Kaneda Enkrovi představil, vězně přehlédl.
Starý muž zaváhal. Enkra nevypadal jako Japonec ani domorodec, ale taky ne jako běloch. Nebyl by se ničeho odvážil, kdyby se k Enkrovi nepřidružil Roger, s dlouhými kaštanovými kadeřemi, zelenýma očima a inteligentním obličejem Evropana, i když osmahlým od místního slunce. Stařec už dlouho neviděl nikoho cizího a během chvilky pochopil, že Japonci prokazují bělochům určitou úctu a poslušnost. Ruce se mu rozklepaly.
Kaneda předváděl Enkrovi stroje. Většinu jich vyrobili sami podle vlastní fantazie nebo vzpomínek z dřívějších časů, a byly to někdy výtvory nejroztodivnější. Enkra na to valil oči a Roger se nepokrytě smál. Kaneda ovšem nechápal, co je na jeho technických vymoženostech směšného, tak řekl: „Celá ta tvoje výroba je spíš museum než něco rozumného! Stroje jako máš ty, už dávno ve světě skončily ve šrotu! Jestli vůbec byly kdy něco jiného než šrot...“
Kaneda to nechápal, Rogerovi nevěřil.
„Je to pravda,“ řekl Enkra, „Takovéhle stroje už u nás skutečně nikde nejsou. Tím hůř v Japonsku, kde je technika na špičkové úrovni. Mám s sebou plány na daleko lepší věci a jestli se dohodneme a uskuteční se ty reformy, dám ti je k disposici.“
„Kromě toho,“ Roger vzal do ruky téměř hotový samopal, který jeden z dělníků montoval, „Tahle hračka je už dobrá tak na plašení vran! Sám ses přesvědčil, že proti našim zbraním nemá šanci. Ani ty nejzaostalejší režimy se už dneska takovýmhle harampádím nevyzbrojují.“
„Je to pravda?“ ptal se Kaneda.
„Ano, je.“ přiznal Enkra.
„Co bych měl tedy dělat?“
„Já ti poradím,“ Roger procházel dílnou a prohlížel součástky, „Nejdřív ze všeho zastavit výrobu a nekazit materiál. Vlastně... tohle, co ty považuješ za materiál, můžete klidně kazit. Je to brak a šmejd; do ušlechtilé oceli to má tak daleko jako já do barové sexbomby...“
„Zastavit výrobu?“ děsil se Kaneda, „Celou výrobu zbraní?“
„Já bych zastavil všecko. V první řadě tu směšnou automobilku. Vlastně ne, nejvhodnější udělat pořádek nejdřív v hutích, co zpracovávají železo. Páni zlatí, tohle tak vidět jakákoliv zkušebna kovů...“
Kaneda byl zdrcen. Několikrát se ujišťoval, že to Armini myslí vážně; Roger se smíchem a Enkra zcela seriózně jej přesvědčovali, že ano. Takže se obrátil k důstojníkovi: „Jak mi zodpovíš, že bylo připuštěno takové prodlení v technickém pokroku výroby?“
Major sice věděl, že Kaneda se o technické zaostalosti výroby dozvěděl současně s ním a že se s tím nedá nic dělat; ale Kaneda byl jeho nadřízený a nadřízeným se neodporuje.
„Za technickou stránku zodpovídá Smithson!“ prohlásil tedy a ukázal na starého bělocha, „Je to jeho vina, jestliže jsme zůstali pozadu za světovým vývojem!“
Smithson se zarazil. Nečekal obvinění na svou adresu, zvlášť ne před cizincem, ve kterého skládal značnou důvěru.
Kaneda se rozzlobil. „Je to z jeho strany sabotáž?“
„Nevím přesně, jak to hodnotit!“ řekl důstojník, který si hlavně nebyl jist záměry panstva.
Chudák starý Smithson! Jako každému, bylo mu jasné, že za nic nemůže; ale náhle se z čista jasna ocitl před soudem a musel vědět, že při místních poměrech z toho se zdravou kůží vyjít nemůže. Takže jen stál, koukal a klepal se už dopředu strachy.
Kaneda se tvářil nesmlouvavě. Jeho důstojník přímo výhružně. Roger se potměšile šklebil a jen Enkra si uchovával trochu zdravého soucitu.
„Ty jsi zavinil zaostalost naší výroby!“ řekl Kaneda konečně, „Žádný trest není dostatečně velký na tak hrubou sabotáž!“
„Ale pane, já nemohu za to, o čem jsem nevěděl a nemohl vědět!“ zmohl se Smithson na odpověď, „Nechápu, o čem vůbec mluvíte!“
„Napíchnem tě na kůl!“ zařval důstojník, „A necháme tě tam pomalu umírat!“
„Počkej!“ Kaneda se rozhodl předvést Enkrovi, co se naučil z humánních principů, „Bude nejprve postaven před řádný soud a bude mu prokázána vina! Až pak bude napíchnut na kůl!“
Major měl ovšem o humanitě a demokracii docela jiné představy. Na něco přišel a hned to za tepla navrhl nadřízeným:
„Napíchnutí na kůl by pro něj byl příliš malý trest; jedna smrt za takový zločin by ani nebyla pro ostatní dostatečnou výstrahou! Ale ten Smithson má čtyři děti; byla mu udělena výsada, že může žít se svou rodinou ve zvláštním bloku jako technik. Navrhuji postupně napíchnout na kůl jeho ženu a děti, a teprve nakonec jeho. Tím bude dosaženo i příznivého morálního dopadu na ostatní, kteří mají podobné výsady a mohli by jich stejně zneužít!“
Není jasné, jak by reagoval Kaneda, kdyby to bylo o týden dřív. Jenže teď stál vedle Enkry a sledoval, jak mu při majorově řeči pozvolna tuhnou rysy. Smithson ovšem ani na okamžik nezapochyboval, že rozsudek je platný a bude vykonán. Možná by ho vlastní smrt tak nelekala, ale svoji rodinu měl rád; padl na kolena a něco blekotal.
Roger Monroes taky nepocítil žádnou radost; ale měl tolik duchapřítomnosti, že aspoň gestem zarazil svého pána dřív, než vybuchne. Dobře už poznal Enkrův vztek a výbušnost.
„Jaký je tvůj názor, Kanedo?“
„Domnívám se, že...“ Kaneda se díval z jednoho na druhého a váhal, co říct.
„Domníváš se...“ Enkra se stěží ovládal a tak jeho hlas zněl velmi zdvořile a mírně, „Že tento muž je zcela neschopný na svoje místo... že je třeba jej sesadit, degradovat a už nikdy nepověřit velením jakékoliv skupiny?“
„A... ano!“ řekl Kaneda moudře.
Major až teď pochopil, že se to týká jeho. „Koho? Mne?“
Kaneda váhal s odpovědí, takže Enkra se rozhodl zasáhnout sám. Zařval, jako by ho píchl škorpion:
„Kdo vůbec jsi, že se opovažuješ navrhovat smrt člověka? A to nejen jednoho, ale i jeho ženy a dětí, nevinných lidí, kteří za nic nemohou? V našem světě je život ženy nebo dítěte posvátný, za jejich zavraždění se nesmí dát milost! S takovou vinou chceš předstoupit před soud Pána Pekel? Jakou myslíš, že dostaneš karmu ve svém příštím zrození? Budeš se muset naučit, že smrt člověka, který něco spáchal, Bůh může odpustit, ale sprostou vraždu ženy nebo dítěte ti neodpustí; a já taky ne! Jestli ses něčeho takového někdy dopustil, budu žádat tvoji smrt!“
Major ustoupil o dva kroky a překvapeně na něj zíral. Nebylo zřejmě zvykem, aby se nadřízený tak rozčílil pro podobnou maličkost. A konečně ten muž pochopil a taky se rozhněval.
„Moji smrt? Za co? Jsou to přece otroci!“
A při tom položil ruku na svůj samurajský meč.
„Vytáhni to!“ řekl Enkra tiše, „Vezmi svou zbraň!“
Major se podíval kolem sebe. Dokonce i Kaneda se přidal k většině, byl tu náhle docela sám proti všem. Tak vytasil svůj meč a postavil se do pózy samuraje.
Jenže to už proti němu Enkra letěl. Zasáhl ho ve výskoku špičkou boty a jak se kácel, kopl ho podruhé do ruky a vyrazil mu meč. A pak jej tloukl hranami dlaní a kopal do obličeje, do břicha, do ledvin, do rozkroku, bušil do něj jako do tréninkové figuríny v tělocvičně, ubožák skučel bolestí a vyl jako zvíře. Až když se Enkra uklidnil, nechal ho a odstoupil.
„Už jsi pochopil svoji chybu?“ zasyčel.
„Ano, pochopil!“ sténal důstojník, „Ano, vznešený pane...“
„Zmiz, a víckrát se mi neukazuj na očích!“ dorazil ho Enkra a vrátil se ke Kanedovi, který sledoval exhibici s němým úžasem.
Enkra se bojem uklidnil aspoň natolik, že byl opět schopen mluvit klidně: „To, co jsem právě udělal, není ani demokratické, ani spravedlivé! Ale je dobře občas připomenout podřízeným, že jejich šéf není houska a dokáže si zjednat pořádek i pěstmi. Obě strany z toho mají výhodu, že se rychle obnoví klid...“
Kaneda se usmíval. Takže jediný, kdo doplatil na Enkrovu názornou lekci, byl major, který se sice už zvedl na nohy, ale dva podřízení ho podepírali, on plival krev a mračil se.
Enkra mu prokázal tu čest a oslovil ho: „Měl bych tě, hajzlíku, zabít na místě! Ale rozhodl jsem se, že by ti to mohlo stačit, takže tě nechám ještě nějakou dobu ve funkci. Ale budeš se muset osvědčit daleko líp; a jestli tě ještě jednou napadne sáhnout na život někomu nevinnému, už se s tebou nebudu srát a sejmu tě!“
Starý Smithson nevycházel z překvapení. Že se kvůli němu rozpoutala strašlivá rvačka, která mohla skončit smrtí nejvyššího pána, ho děsilo. Sesazení a zjevné pokoření jeho trapiče ho naplnilo nadějí. Ale obnovení funkce už zase nebylo tak příjemné. Uvažoval, co by chytrého řekl a nikoho nerozčílil, a nevěděl.
„Teď ty!“ kývl Enkra, „Pojď blíž, neklepej se a odpovídej klidně, chci se něco dozvědět. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Smithson, pane!“
„Lidé mívají více jmen, ne?“
„Kdysi... jmenoval jsem se Berndt Ahrens. Byl jsem třetím důstojníkem na lodi Šikára.“
„Jak jsi tu dlouho?“
„Nevím. Zkoušel jsem počítat léta, ale moc mi to už nejde. Který je teď rok?“
Enkra mu to řekl.
„To není možné, pane. Já jsem se sem dostal v roce 1958, a jsem tady už nejmíň čtyřicet let! Ledaže by tu čas plynul jinak...“
„To taky není vyloučeno.“
„Ach tak... Ale potom už doma nikoho nenajdu, z mých dětí jsou dospělí lidé a žena... kdoví, jestli by si ještě vzpomněla!“
„Je mi to velice líto, Berndte. Ostatně, jak jsi se dostal k tomu jménu Smithson?“
„Jmenoval se tak předešlý inženýr. Ani nevím, co se s ním stalo; oni si špatně pamatují jména, tak rozhodli, že jsem teď Smithson já.“
„Bylo to tady zlé?“
Ahrens se zamyslel. „Jak kdy, víš? My jsme měli svá privilegia; horší to mají ti, co přijdou jako noví. Oni je nejdřív chtějí zlomit, úplně rozložit, aby byli povolní a poslechli jakýkoliv rozkaz. Já už poslouchám vždycky, to je... vejde ti to do krve. Mladí se občas bouří; vím to, i když sem zprávy nepronikají...“
Kaneda se zatvářil nepřívětivě. Ale Enkra měl dobré oči a hned zasáhl: „Jaký je tvůj mateřský jazyk?“
„Vlámština. Ale už jsem jí nemluvil...“
„Zkus to kvůli mně!“ řekl Enkra vlámsky.
Berndt Ahrens se rozplakal. Brečel jako malý kluk a jak mu slzy tekly po tvářích, rozšmudlával si je rukama a chvěl se v horečce.
„Klid,“ pohladil mu Enkra rameno, „Neboj se a klidně mluv! Já ti přece rozumím...“
„My jsme čekali, víš! Tak moc jsme čekali, že jednou sem přece musí přijít někdo, kdo potrestá ty šikmooké ďábly! Jednou, až se najde člověk dost silný a schopný, který... Snili jsme o tom, všechny ty noci... a mluvili jsme o tom, i když to bylo zakázaný pod trestem smrti, dokonce jsme plánovali útěk... jenže nakonec jsme toho vždycky nechali, protože nikdo z nás neznal cestu tam k nám, domů... hodně nás zabili, protože si nedali pozor nebo to už nemohli vydržet... a mnozí se zabili sami! Někteří taky utekli a já vím, že se jim to podařilo, protože dozorci byli vzteklí jako čerti! Kdyby je chytli, určitě by je popravili před náma!“
Mluvil přerývaně, komolil slova, ale Enkra mu rozuměl. Chápal, co všechno musel prožít ten člověk, a co ho ještě čeká.
„Díky Bohu, pane, že je toho konec!“ vzlykal Berndt, „Ty jsi dobrý a spravedlivý... ty nám dáš naději, že se ještě někdy vrátíme domů! Viď, že nás vezmeš s sebou domů!“
A Enkra musel překonat soucit a říct: „Ale to nejde jen tak!“
„Proč?“
„My zatím nemáme namířeno domů. Jsme vědecká expedice a chceme dál, k pevninám za tímto mořem. Až se budeme vracet...“
Berndt Ahrens zvedl oči. Nevěřil. Nechápal.
„Takže... ty odejdeš?“
„Ano.“
„A oni zůstanou?“
„Ano.“
„A budou vládnout?“
„Je to jejich země.“
„Potom zabijí mne i moje děti. Až odejdeš...“
„To neudělají. Vědí, že se vrátím a budu se ptát, co se stalo. Kromě toho se postarám, aby tu byla vláda, která nebude vraždit.“
„To nevrátí život žádnému z nás. Až odejdeš, bude to ještě horší... věř mi, já to tady znám! Teď jsi silnější, proto tě uznávají. Jenomže, hodně rychle je strach opustí...“
„Nechci založit svou vládu na strachu, ale na pocitu všeobecné spravedlnosti. Na pořádku a právu, jak jsi to znal z domova.“
„Znal jsem taky něco dalšího: právo bez moci je k ničemu. Možná ti slíbí, že se budou chovat líp. A možná skutečně někoho ušetří; mne jistě, jestli jim dost rázně řekneš, že ti na mně záleží. Ale ostatní, co jmenovat nebudeš, budou likvidovat dál. A jestli se nevrátíš, vyřídí si to obzvlášť krutě i se mnou a těmi, které budeš chránit...“
„Věříš mi aspoň trochu, Berndte?“
„Tobě věřím. To ano. Ale jim nic!“
„Dobře. Slibuji ti, že se postarám.“
Kaneda stál vedle, poslouchal a nerozuměl. A dost ho to znepokojovalo; takže se k němu Enkra obrátil a řekl: „Právě jsem se snažil přesvědčit tvého... no, Smithsona, že jsi ochoten dát každému z lidí na ostrovech občanská práva stejná jako Japoncům.“
„Ano, to jsem ochoten!“ řekl slavnostně Kaneda.
„A dále zrušíš veškeré tresty bez řádného soudu a omezíš případy trestů smrti na zločiny skutečně závažné a prokázané!“
„Samozřejmě.“
„Zavedeš právo a spravedlnost podle vzorů civilizovaného světa!“
„Ano, to učiním.“
Enkra se obrátil zase k Ahrensovi: „Tak vidíš!“
Berndt Ahrens, zvaný Smithson, už hodně zažil a viděl. Takže věděl i to, co má dělat; klekl před Kanedou na kolena a pravil hlasem oddaného a věrného psa: „Tobě věřím, pane!“
Kaneda se zatvářil spokojeně. „Vstaň! Nesluší se, abys přede mnou klekal. Ostatně, jsi tady vrchním inženýrem...“
Enkra to sledoval poněkud pochybovačně. Bylo mu jasné, že starý zkušený inženýr nevěří Kanedovi a možná ani jemu. Ale zvykl si ohýbat hřbet před vyššími, tak to dělá i nadále.
„Pojedeme! Vrátíme se sem, až se tu provedou změny k lepšímu. Pošleme sem někoho, kdo se v tom vyzná, aby rozhodl, jak to tady zmodernizovat a vylepšit. Prozatím bys měl jmenovat dozorčí radu, která by to řídila; možná by v ní měl být i Smithson!“
Kaneda to přijal tak nadšeně, že nebylo žádné pochyby, jak se mu to nelíbí a jenom poslouchá Enkru. Vydal příslušné rozkazy, kromě jiného taky o zvýšení přídělů jídla a zlepšení kvality o to vepřové z prasečích chovů.
Na zpáteční cestě Kaneda řekl: „Uvažoval jsem o tom státním zřízení, jak jsi o tom mluvil. Napadlo mi... nebylo by lepší rozejít se se starým Japonskem, které reprezentoval kníže Kimura a zřídit jiný a modernější stát?“
„To by jistě bylo. Co máš na mysli?“
„Tato země se kdysi jmenovala Kamarao. Chtěli bychom se k tomu názvu vrátit.“
„To je velmi rozumné.“
„Jmenovali bychom se republika Kamarao. Co bys tomu říkal?“
„Já s tím souhlasím.“
„Byl bych ti moc vděčný, kdybys nám pomohl stanovit spravedlivé zákony. Chtěli bychom si vzít za vzor tvoje arminské...“
„Tomu jsem velmi rád.“
„Děkuji ti, pane.“
Enkra mlčel a díval se na pole, na kterých se pěstovalo jakési zparchantělé obilí. Přemýšlel o tom, co to vše doopravdy bude znamenat.
A moc klidu mu to nepřidávalo.
Čingiz a Fayna, sotva jim malinko otrnulo pod blahovolnou péčí Ťapky a dalších dívek, a jen co dostali první školení, začali uvažovat. Fayna si totiž vzpomněla na vyprávění té druhé dívky a šla se poradit s Ťapkou.
Totiž, oběma se moc líbilo, jak Ťapka zacvičila se samuraji v nevěstinci a vymetla s nimi podlahu. Oba byli dostatečně pomstychtiví a hodlali se mstít i dalším; zapřemýšleli, jak svou paní navnadit, aby to zopakovala. Tak za ní přišli se svěřit:
„Viděla jsem u obchodníka s děvčaty, co mě prodával, dítě jako seš ty!“ řekla Fayna.
„Jak – jako jsem já?“ nechápala Ťapka.
„No, má kůži světlou jako ty a taky vlasy takové barvy...“
„A nemýlíš se?“
„Ne, určitě ne!“
„Kde k ní přišli?“
„To nevím. Já ji viděla jen na chvíli!“
Po pravdě ji Fayna neviděla vůbec, jen o tom slyšela povídat; ale kdyby to řekla, asi by ji Ťapka s sebou nevzala do akce.
„Víš, kde je to místo?“
„Jasně, že vím!“
„A myslíš, že tam ještě bude?“
„No, asi jo. Co by s ní dělal, je ještě moc malá, aby ji prodal.“
Ťapka zaváhala, ale jenom na chviličku. Potom se začala rychle strojit a chystat a Fayna ji s potěšením sledovala.
„Zavedeš mě na to místo!“
„S radostí!“ řekla Fayna po pravdě.
„Ale já půjdu taky,“ řekl Čingiz, „Musím chránit sestru, ne?“
„Tak dobře. Vy se postaráte o tu malou, až ji najdeme, zavedete ji sem na loď. Já se postarám o všechno ostatní!“
Sourozenci s potěšením zjistili, že si bere krom jiného taky dýku a lejzrovou pistoli, takže legrace je zajištěna. Pak s nimi vyrazila a děti ji s potěšením a hrdostí doprovázely. Ťapka všude vyvolávala svým vzhledem pozornost, což jim lichotilo. Vedly ji schválně trochu oklikou, ale zas ne moc, aby si toho všimla a bylo jí to nápadné.
Obchodníkův dům stál ve čtvrti, která neměla dobrou pověst a objevovali se tu lidé, kterým nebylo radno věřit. Samozřejmě věděli, že cizinci jsou nyní pány; sledovali ženu a dvě děti se zájmem naznačujícím, že by si ledacos troufli, dostat šanci.
„Tohle je ten dům!“ řekla Fayna, jako by ho sama postavila.
Byl to dům nevalný, leč kupodivu ne z papíru, ale z poctivých cihel. I tak byl nic moc, oprýskaný a poničený, že bylo hanba do něj vstoupit. Což ovšem Ťapce nebránilo, aby zabouchala na dveře, samozřejmě dřevěné a odsunovací.
Vyšla babice kůže a kost, jak praví báseň.
„Chci mluvit s pánem tohoto domu!“ vyjela si na ni Ťapka, než se jí stačila poklonit a uvítat ji.
Babice si ji důkladně prohlédla. Samozřejmě pochopila, že patří k panstvu a rozhodla se zachovávat míru opatrnosti. „Pán není doma!“ zaskřehotala, „Odešel za obchodem a neřekl, kdy se vrátí...“
Chtěla přibouchnout dveře, ale Ťapka tam vrazila nohu a odkopla je zpátky: „Kde máš dítě s bílou pletí a světlými vlasy?“
Babice se skutečně lekla. Ťapka usoudila, že stopa je nadějná a hrnula se dál, aniž dala bábě možnost podniknout cokoliv na obranu. Když už byla jednou v hale, nikdo ji nedostal ven. Za ní samozřejmě vlezli i Čingiz a Fayna, oči rozzářené nadšenou představou dobrodružství.
„V tomto domě není žádné bílé dítě!“ vykřikovala babice a ustupovala zpátky, dost vylekaně.
„V tomto domě není nic, co by ti patřilo!“ zaburácel hlas chlapa, co vylezl z další místnosti. Měl na sobě pouze jukatu, lehký domácí oděv.
„A tobě?“ štěkla Ťapka.
„Já jsem pán tohoto domu!“
„Rychle ses vrátil z obchodní cesty! No dobře, dej mi co je moje a já zas půjdu!“
„Co je tady tvého, u všech strašidel a démonů?“
„Bílé dítě. Neslyšel jsi?“
„Proč myslíš, že je tvoje?“
„Protože tě zabiju, když mi ho nedáš.“
Chlap si ji chvíli měřil. Všiml si taky zbraní; on sám žádnou zbraň neměl. Rozhodil rukama: „Tak hledej! Co chceš vůbec najít?“
Dům měl obvyklý půdorys: hala a několik malých pokojíků, kam se vešla sotva rohož na spaní. Byla to jenom chvilka, než je Ťapka prohledala a nenašla nic, co by ji zajímalo. V jednom pokoji se sice k sobě choulily dvě vylekané holky, ale podle oblečení to byly nejspíš majitelovy dcery.
„Kde schováváš děti na prodej?“
„Já neprodávám žádné děti! Někdo si něco zlého vymyslel a ty tomu věříš! Hlouposti!“
Ťapka zaváhala; ale Fayna kdysi v takovém domě byla a i když to nebyl zrovna tento dům, měl něco společného. Prolezla teď s Čingizem za Ťapkou pokoje a špičkou dřeváku klepala na podlahu; náhle vykřikla a odtáhla jednu z rohoží. V podlaze byla padací dvířka. Ťapka skočila a než mohl majitel zasáhnout, otevřela je a objevila strmé schody dolů. „Co je tam?“
Muž se na ni vrhl. S dýkou tantó v ruce; zřejmě ji měl ukrytou v domácím oblečení. Ťapka mu ji vykroutila z ruky a tu ruku mu zkroutila za záda, až zasténal bolestí. „Jdi přede mnou!“
„Ne!“ pokusil se vzpouzet.
Tak ho nakopla do zadku a on sletěl ze schodů hlavou napřed. Bylo slyšet, jak zařval bolestí, když dopadl v divně zkroucené poloze: „Au! Zlomil jsem si nohu!“
„Zlámu ti i druhou, když neposlechneš.“
Ťapka sjela za ním dolů. Byla tam čtyři dvířka do čtverce okolo maličkého místa, kde nyní ležel majitel a Ťapka nad ním. Zavírala se na obyčejné petlice, zevnitř se zřejmě otvírat nedala.
První cela byla docela prázdná. Ve druhé byla dívka vhodného věku okolo třinácti, zřejmě domorodka; bázlivě kulila oči.
„Tu si taky vezmu.“ řekla Ťapka.
„Ta přeci není bílá!“ zaskuhral majitel.
Ťapka ho kopla špičkou boty do rozkroku, že zavyl bolestí. Otevřela další dveře a zase nic nenašla. Tak otevřela čtvrté.
Málokdy viděla ubožejší stvořeníčko, než byla ta vychrtlá blonďatá holčička. Mohlo jí být tak sedm či osm let, to se dalo těžko poznat. Oblečená v hadrech po někom větším a šťastnějším, klepala se strachy a zimou a kulila modrá očka. Na zádech, ale i jinde po těle bylo vidět stopy po surovém bití. I teď se bála, kdo to přišel a co asi chce.
Ťapka vstoupila a sklonila se nad ní. A ta malá, když spatřila krásnou vlídnou tvář a zlaté kadeře, k ní najednou vztáhla ruce a řekla s nadzemskou důvěrou: „Ty jsi moje maminka!“
Ťapka nezaváhala ani na okamžik. „Ano. Přišla jsem si pro tebe!“
Mluvily japonsky. Malá zřejmě neuměla žádný jiný jazyk, svůj už dávno zapomněla. Chytila se Ťapky kolem krku železným stiskem.
„Pojď... půjdeme domů!“ vzala ji Ťapka do náruče a nesla ven ke schodům.
„To ne!“ vykřikl majitel rozbitými ústy, „To přece nemůžeš!“
Ťapka ho klidně, s rozmyslem kopla špičkou boty do ledvin. Zařval tak, že ho bylo jistě slyšet až u sousedů; pak ho nechala a stoupala po schodech, kde ji už čekal Čingiz, Fayna a dívka, která dost rychle pochopila, že patří od té chvíle jinému pánovi.
Babice někam zmizela; teprve když vyšli ven, pochopili kam. Šklebila se za rohem a před ní stálo šest darebáků; někteří měli tyče, jeden samurajský meč a další řetěz.
„Aha,“ řekla Ťapka, „Jestli vám můžu poradit, radši zmizte!“
Byli to silní chlapi a bylo jich šest. Ťapka postavila malou na zem a řekla Čingizovi, aby se o ni postaral. Pak vyšla pár kroků dopředu a děti poznaly, že zábava je tady.
Nejnebezpečnější byl zřejmě muž se řetězem, i když na něm neměl žádnou čepel. Ťapka vyskočila tak vysoko, že ji řetěz nezasáhl; zato její podpatek ho trefil do ohryzku a zarazil mu ho do krku. Byla to smrtelná rána, taky ji nepřežil. Současně šel po ní muž se samurajským mečem; uskočila, jeho rána šla do prázdna a odzadu mu hranou dlaně rozrazila lebku. Umírajícímu vyškubla řetěz, švihla jím a vzala jednoho po hřbetě; nejspíš mu přerazila páteř, protože se plížil pryč a vlekl nohy za sebou.
„To je paráda, co?“ naklonil se Čingiz k holkám, „Naše šéfka to umí roztočit!“
Tři zbývající muži ucouvli, ale vzdát to nehodlali; babice se schovávala za rohem a povzbuzovala je, aby se nebáli. Sama taky zasáhla do dění: hodila po Ťapce několik hvězdic, ale pro slabost kostnaté ruky a značnou šilhavost se netrefila ani jednou. Ťapce to šlo líp; jednu hvězdici sebrala a hodila po chlapovi, který se přihnal se samopalem ze sousedního domu. Dostal to do čela a chuť bojovat ho rázem přešla.
Zbývající měli štěstí; jednomu přerazila ruku, dalšího kopla do břicha, takže upadl a svíjel se, ale žil. Čingiz si doběhl pro samopal a vypálil dávku, bohužel zcela do prázdna a tudíž bez účelu, snad jen že rozbil okna. Zbývající ničemové pochopili, že zůstat je životní chybou a dali se na útěk; poslední se na křivých nohou belhala stará bába, nadávajíc jim do zbabělců, zrádců a lenochů a hořekujíc, že sama není mladší a nemůže jim ukázat, jak se to dělalo za jejího mládí.
„Padáme,“ řekla Ťapka, „Tady už toho bylo dost!“
Nemýlila se; zůstalo za ní šest mrtvých a deset zmrzačených lidí, což by k poučení veřejnosti pro dnešek opravdu mělo stačit.
Čingiz s Faynou sbírali zbraně, které se jim zalíbily: vrhací hvězdice, meč, nože, řetěz. Ťapka si nesla dívenku v náručí až do přístavu; malá ji držela pořád kolem krku a nechtěla se pustit, jako by se bála, že jestli ji jenom na chvíli nechá, maminka se jí rozplyne ve vzduchu jako nějaká krásná pohádka. Rozhlížela se sice kolem sebe, ale ani rušný přístav neupoutával její pozornost víc než člověk, který k ní byl po dlouhém čase zase hodný.
„Půjdeme na loď, za Asthrou.“ rozhodla Ťapka.
Co se konalo, byl obřad předvádění mláděte smečce; což malá ovšem nevěděla a taky jí to bylo jedno. Asthra a všechny její družky se shrnuly kolem, prohlížely si přírůstek a chválily jej. Tedy – jak která.
„Je slaboučká a neduživá!“ usoudila Aunikka, „Zbytečně ti umře! Neměla jsi ji brát...“
„Je slabá, ale neumře,“ řekla Kaiití, „Oheň jí dá sílu...“
„Je to moc hezká holčička!“ řekla Asthra, „Až se vzpamatuje, bude fajn...“
„Vypadá jako Pippi z knížek Astrid Lindgrenové,“ řekla Sheilla, „Jak se jmenuje?“
„Nemám tušení. Jakpak ti říkají?“
Malá, vylekaná tolika lidmi okolo, vykoktala cosi jako svoje jméno. Bylo to v překladu Bílá šereda, ale ve skutečnosti slovo neobyčejně sprosté.
„Budeme ti říkat Pippi!“ rozhodla Sheilla.
„Jsem zvědavá, co na tohle řekne Mike!“ smála se Tanya, „Nebo už o tom ví?“
„Mike má děti rád! Zkrátka bude mít dceru!“
„Ten bude radostí opravdu bez sebe!“
„Já bych řekla, že ta holka má hlad,“ usoudila Kaiití, „Snad ji taky nakrmíme, ne?“
Všechny zahájily horečnou činnost a snesly toho na stůl, až jej úplně obložily. Kdyby to vše snědla, navíc v takové kombinaci, určitě by jí bylo zle od žaludku; ale stejně jenom ulekaně koukala a neodvážila se na cokoliv sáhnout.
„No tak jez! Tohle je všechno pro tebe, jen se neboj!“
„A nebudou mě bít?“ pípla Pippi.
„Kdo by tě měl bít?“
„Bili mě! Že darmo ujídám druhým!“
„U nás dostane najíst každý,“ poučovala Ťapka, „Podívej, já si ode všeho ukousnu a pak ti dám ochutnat, jo?“
S tím Pippi souhlasila, takže si Ťapka sedla ke stolu, brala do ruky kousky jídla a nabízela dcerce. Ta v životě nic tak dobrého neokusila a byla v sedmém nebi.
„Kdo jsou... ony všechny?“ ukázala kolem.
„Moje kamarádky. No, přítelkyně...“
„Kdo je nejvyšší paní?“
„Asthra. Je princezna a čarodějka.“
„Nebude mě bít?“
„Neboj se, nebude. Je velice hodná...“
„Každého někdo bije. Kdo bije tebe, maminko?“
„Nikdo. Vidělas, jak to zkusili. Tak to dopadne s každým, kdo by mi chtěl ublížit. A pak mám muže, ten by se jim zle pomstil!“
„Je to mocný samuraj?“
„Je to tvůj otec. Uvidíš ho.“
Pippi se celá stáhla do sebe. Ťapka si pozdě uvědomila, že v japonské společnosti je otec symbolem nejhrubší bezcitnosti a násilí, jímž prosazuje svou vůli.
„Nedělej si starosti a jez! Já se o tebe vždycky postarám!“
„Bylo by potřeba pustit jí úvodní lekci, aby nám rozuměla!“ navrhla Sheilla, „Nechceš ji tím prohnat?“
Ťapka pohlédla na dceru a povzdychla si: „To zas bude problém!“
Tušila správně. Pippi se bála všeho; když se jí zmínila, že teď projde strojem, který ji něco naučí, a i když to vysvětlovala velmi jemně pro dětské chápání, Pippi začala natahovat. Navíc si Sheilla podala stříhací strojek a ten v dítěti nevyvolával moc bezpečné pocity.
„Ale to nic,“ Sheilla věřila na radikální léčbu, „Já teď zrovna taky nenosím vlasy, podívej!“ Stáhla z hlavy blonďatou paruku, kterou většinou nosila místo čepice. Pippi vyjekla leknutím a zalezla pod stůl.
„Jestli ty nejseš pitomá!“ řekla Ťapka.
„Ani ne, ale děcko je nějaký vadný!“ hudrala z kouta Aunikka, „Kdo kdy viděl, aby se nějaký dítě tak bálo a vzpouzelo!“
„Je jiná než vaše děti, no!“
„Jednu jí vraz, a hned bude pokoj!“
„Nejlíp uděláš, když ji uspíš,“ radila Asthra, „Až se probudí, bude to s ní už lehčí...“
Ťapka uklidňovala Pippi; tu kupodivu zaujala paruka, kterou Sheilla odložila na stůl. Dokonce se opovážila na ni sáhnout.
„To bych nosila na hlavě?“ dotazovala se.
„Jasně!“ rozzářila se Sheilla, „Chceš ji? Já ti to klidně věnuju, ale bude ti hrozně veliká...“
Pippi si paruku prohlížela, potom ji zkusila natáhnout na hlavu a seznala sama, že vlasy jí poněkud překážejí.
„No vidíš, právě proto tě chci ostříhat!“ triumfovala Sheilla, „Neboj se, nic to není!“
Takže se nechala; ale Ťapka ji musela celou dobu držet za ruku. Půjčily jí zrcátko, prohlížela se bez paruky a potom s parukou, a rozdíl ji těšil.
„Teď si vypiješ tuhle limonádu,“ podala jí Asthra sklenici, „A budeš spát. Až se probudíš, budeš rozumět naší řeči!“
Pippi se ohlédla na matku, ta přikývla. Tak se odevzdaně napila a strpěla, aby jí Asthra položila ruce na hlavu a hladila konečky prstů po spáncích. Za okamžik usnula.
„No bezva!“ řekla Sheilla, připravující své aparáty, „To zas bude jednou práce, než se tahle holka zcivilizuje!“
„Aby ses nepletla!“ mávla rukou Ťapka, „Za pár dní bude lítat po lodi jak šus a všude jí bude plno. Je to chytrá holka, jenom jí hodně ubližovali...“
Založily Pippi do stroje a spustily program.
„Povídej, kde jsi ji vůbec vzala!“ vyzvala Ťapku Asthra.
Ťapka to řekla stručně a bez podrobností, jako je počet mrtvých a zmrzačených, který ji dcerka stála. Zmínila se pouze, že při akci nastaly určité drobné nepříjemnosti.
„Takže o jejím původu nevíš nic?“
„A těžko se kdy dozvím. Předpokládám, že se buď narodila až tady, nebo se sem dostala jako úplně malá. Zkoušela jsem na ni po cestě mluvit několika jazyky, ale ničemu nerozumí...“
„Nojo. Ve zdejším prostředí se jí asi moc nevedlo! Řekla ti něco o sobě?“
„Jenom, že musela mýt nádobí a podlahy. Když pracovala pomalu, dostala bití. Na nic jiného si nepamatuje.“
„Hlavně jestli se po ní někdo nebude shánět! Třeba rodiče...“
„Bojím se, že její rodiče zlikvidovali jako všechny, kdo jim nevyhovovali. A jestli se do ní bude montovat někdo z místních, sejmu ho jako předchozího majitele!“
Což Ťapce všichni věřili. Tím spíš, že přišel Bello Corrona a hrozně se smál: „Dostal jsem na stůl zajímavou stížnost! Nějaký policajt si stěžuje, že parta našich lidí udělala přepad jakýhosi obchodníka Šimačusi nebo tak nějak. Ten maník je ve špitále a má leccos zlámanýho; kromě něho taky pár jinejch...“
„To nebyla žádná parta, to jsem byla já,“ doznala Ťapka bez kajícnosti, „Kromě těch ve špitále je jich taky pár v márnici. Co jsi s tou stížností udělal?“
„Vyhodil. Stížnost do koše, chlapa ze dveří. Doporučil jsem jim, aby mě nechodili otravovat s pitomostma. O co šlo?“
Řekli mu to a Bello rozhodl, že si počká na Pippi, až se probudí.
„Proboha, ty radši ne!“ vyzvala jej Tanya, „To dítě má špatný nervy, mohlo by z tebe bez varování dostat šok!“
„Tím chceš říct, že jsem tak šerednej?“
„No, kdyby ses viděl s těma fousama a vlasama, co nosíš...“
Bello byl vždycky krasavec a věděl o tom. „Ty seš zase pitomá, jestli to nevíš! Kdyby ses někdy podívala do zrcadla, viděla bys tam jenom slepici a nic jinýho!“
Tanya se začala nadšeně hádat; štěkali se až do chvíle, kdy dojel program a Asthra začala probouzet Pippi. A vynadala jim, aby aspoň na chvilku oba drželi hubu.
Pippi se poslušně probrala a přetrpěla si obvyklou arminskou otázku: „Jak je ti? Bolí tě něco?“
„Nic. Je mi dobře.“ řekla automaticky.
„Tak vstávej a buď ráda, máš to za sebou a můžeš s náma mluvit!“
Pippi slezla se stolu; a spatřila před sebou Bella, který seděl na koši na odpadky a cpal se vším, co nechala. Katanu si odložil na stůl, ale měl na opasku lejzrovačku, tesák a na krku krátkou, velice elegantní dýku s rukojetí vykládanou drahokamy a zlatem. Pippi vypískla a schovala se za Asthru, Ťapka nebyla poblíž.
„Ty se mě opravdu bojíš?“ zeptal se Bello, sáhl si pro ni a přitáhl si ji blíž, „To je snad poprvé v životě, co se mě někdo vážně bojí! Přitom je pár syčáků, co by se bát měli...“
„Neříkala jsem, že seš příšera?“ smála se Tanya.
Pippi se klepala hrůzou, ohlížela se po mámě, ale Ťapka byla rozhodnuta, že se dcerka musí bát přestat a nepřispěla jí ničím na pomoc. Jenom se usmívala, jako že se nic neděje.
„Jo tak, ty máš strach z mýho arzenálu!“ sledoval Bello, kam se malá dívá, „Tohle, jo?“ sáhl na krk a jeho dýka vyjela z pochvy, „Pěkně ostrý – ale krájím si tím jenom chleba. Chceš ji? Je pěkně blejskavá...“
Sundal s krku pochvu i s řetízkem a pověsil jí na krk, „Hele, hraj si s tím, ale nepořež si prsty, nebo mi máma nafackuje...“
Pippi už se bát přestala. Sáhla si dokonce na jeho dlouhé vlasy a vousy.
„Tak co, jsem tak hroznej?“ ptal se.
Zapřemýšlela, potom řekla: „Ty asi nejseš úplně zlej!“
Když se Bello dosyta vysmál, řekl: „Ale jo, někdy taky. Na ty, co si to zasloužej. Ale na děcka ne... už proto, že se mi brzo narodí taková holčička, jako seš ty. No, možná trochu menší! Ale určitě bude fajn!“
„Jak jsi na to přišel?“ ptala se Asthra.
„No jak asi?“ zazubil se Bello, „Povídala mi to jedna holka...“
„Neříkej! A která?“
„Allison Tremblayová z technický skupiny, když to chceš vědět.“
Vyvolalo to veliké nadšení u všech dívek, což Pippi nedovedla pochopit, i když jim rozuměla.
„Tak to už je druhej případ!“ řekla Sheilla, „Nepochlubil se Kay-Britt, že má už taky něco zaděláno? Když spolu sloužíte...“
„Neřekl ani slovo, pacholek! A to si říká kamarád – mohli jsme aspoň v noci oslavovat!“
„Já slyšela, jak jste oslavovali! Ještě teď se nepovedlo umejt všechnu krev z nádvoří!“
„Za to já snad nemůžu!“
Povídali, smáli se a žertovali; Pippi seděla Bellovi na kolenou, bystře po nich koukala a občas se i usmála, když to i jí připadalo směšné nebo když se jí zdálo, že se to od ní očekává.
Tu zábavu narušil až Sheltie Rabowski. „Asthro, měla bys rychle zapálit Oheň!“ křikl už ve dveřích, „Nesou sem raněnýho!“
Asthra se hned chystala a Sheilla se ptala, kdo to je.
„Vampír King. Posekali ho...“
„A proč?“
„Zamotal se do nějakých jejich sporů a někdo ho bodl zezadu. Má tak šest ran...“
Nastal mírný, leč organizovaný zmatek. Pippi přihlížela se zájmem, jak Asthra na přídi zapaluje Oheň v trojnohé bronzové míse; mezitím přinesli nějakého mladíka, byl v bezvědomí a už ani nesténal. Bleskově z něj stáhli vše, co nemělo shořet, ale propíchané a zakrvácené tričko mu nechali.
„Teď se nelekni!“ řekla Ťapka Pippi a držela ji za ramínko, „Není to nic zlého.“
Pippi přihlížela, jak vsunuli raněného do plamene. Jeho oděv, vlasy i zaschlá krev na něm rázem vzplanuly; Asthra se nahnula do Ohně a prohlížela jeho rány. Nejspíš s nimi byla spokojena, neboť pokynula, aby jej vyjmuli a položili na palubu.
Už přišel k vědomí, ale asi mu zatím nebylo úplně dobře. Jen povzdychl: „Dostali mě, hajzlíci...“
„A že sis nedal pozor!“ řekla Sheilla.
„Dva jsem sejmul... třetí mě píchl odzadu! Až já ho dostanu...“
„Pár dní to počká,“ řekla Asthra vážně, „Večer se vykoupeš zas, je potřeba to pořád čistit. Teď si půjdeš odpočinout...“
Vampíra odnesli; Asthra se ohlédla a všimla si vykulených očí malé Pippi. „Chceš si to taky zkusit?“
Pippi zaváhala, podívala se na matku, ale pak důvěřivě podala ruku Asthře a nechala se odvést k Ohni. Asthra ji ujistila, že se jí nic nestane, nechala ji sáhnout si na Oheň; pak ji stále držela za ruku, i když Pippi sama vstoupila do mísy. A také ji vyvedla, ježto Pippi se to zalíbilo.
„Tak vidíš, že se ničeho nebojí!“ řekla Ťapka hrdě a vzala dcerku do náruče.
„Proč bych se měla bát? Ten Oheň nepálí a teta Asthra je moc hodná...“ pronesla Pippi.
Teta Asthra uhasila Oheň a přišla k nim. „Můžeš se občas stavit a zkusit si to, když budeš chtít. Ale teď by ses měla jít prospat – budeš to asi potřebovat. A máma taky!“
„Ale mně se nechce spát!“
„Bude se ti chtít, jen se neboj...“
Ťapka to pochopila; odnesla Pippi do kajuty a tam ji zlehka taktně uspala. Souhlasila, že to malá potřebuje ze všeho nejvíc.
Enkra se vrátil a hned svolal poradu štábu. Tentokrát jen členy řádu, rodilé Arminy, jimž bezvýhradně věřil.
„Ať je to jak chce, stali jsme se pány této země. Sesadili jsme knížete Kimuru a Kaneda, jeho nástupce, prosazuje zřízení nového státu, republiky Kamarao. Rozhodl jsem povolit mu to a podporovat ho. Což ovšem neznamená, že bych mu věřil víc, než je moudré.“
„Proč mu teda ten stát dovolíš?“ ptal se Jackie.
„Protože nevidím jinou možnost.“
„O jedné možnosti bych věděl!“ řekl Roger.
„Jestli je to zas nějaká blbost...?“
„Jmenovat guvernéra.“
„I když jmenujeme guvernéra, bude muset mít nějakou vládu. Guvernér nemůže postupovat proti celému státu se vší jeho mocí, protože k tomu nebude mít sílu ani prostředky.“
„A ostatní síly v zemi? Mimo Japonců?“
„Nejsou k ničemu. Zatím jsme se nesetkali se žádnou konstruktivní silou, která by mohla třeba jen pomáhat vládě se správou říše. Ani s žádnou nepočítáme.“
„Pak je tu další možnost,“ pokračoval Roger, „A sice odplout a nechat tomu všemu volný průběh. A vrátit se jinudy.“
„Nechat Japonce, aby tu řádili podle svého vlastního uvážení? Včetně křiklavých nespravedlností z Kimurovy éry?“
„Můžeme věřit, že Kaneda je slušnější a že mu poučení, které jsme mu dali, pomůže zjednat pořádek...“
„Věřit? Právě jsem tady o důvěře něco řekl. Jsem ochoten věřit Kanedovi a komukoliv jinému, jen dokud za jeho zády stojí někdo z našich. Dobře ozbrojený...“
„Dobře, tak tedy jednejme konstruktivně. Co konkrétního navrhuješ jako opatření?“
„Všestrannou spolupráci všech ke zlepšení místních podmínek. Zůstaneme tady... několik týdnů. Za tu dobu vycvičíme dostatečné množství lidí, schopných zastávat vysoká vládní místa. Z řad Japonců i opozice. Pokud opozici nenajdeme, musíme ji vytvořit. Třeba z domorodců nebo lidojedů náčelníka Fu-Kaa. Ber kde ber. Dříve odplout nemůžeme...“
„A to považuješ za záruku demokratického vývoje státu?“
„Stačí mi záruka, že jestli se Kaneda rozhodne jít cestou admirála Kimury, někdo se mu postaví na odpor. A udělá to dostatečně účinně, aby si to Kaneda rozmyslel.“
Roger se chechtal a mnozí se přidávali.
„Takže ty proti možnosti diktatury ordinuješ možnost občanské války! Což mi připadá jako vyhánění čerta ďáblem; nezlob se...“
„Na potlačování všelijakých jejich sporů my nemáme prostředky. Pokud je nechceme rovnou zabíjet jako škodnou...“
„To jsem přece nenavrhoval!“
„Což je dobře. Takže půjdeme dál. Zjistilo se už, co je s admirálem Kidžim?“
„Je v nějakém letovisku na sousedním ostrově. Nařídili jsme, aby ho sem přivezli.“
„Udělali to?“
„Zatím ne. Spolupráce doposud není nejlepší.“
„Ani se nedivím. Než se to zaběhne, nebude to moc dobrý. Zvlášť když jim sem tam hneme žlučí, jako Ťapka dnes ráno!“
Mike se neklidně oklepal, ale Enkra neměl chuť to rozmazávat.
„V každém případě toho Kidžiho chci mít tady! Taky vydáme příkazy, aby sem byli převezeni další zajatci a propuštěni! Až bude vláda presidenta Kanedy ustavena, samozřejmě!“
„Ovšem, ovšem...“
„Demokratické reformy...“ Enkra se rozjel k delší řeči, ale zarazil se, rozhlédl kolem a mávl rukou: „Rozumíme si, doufám!“
Chvilku to trvalo, pak řekl Roger: „Jo, my ti rozumíme.“
Enkra kývl hlavou. „A ještě něco. Tohle nemusí vědět Kaneda a nemusel by o tom vědět ani Fu-Kao. Přestože je náš kamarád. Týká se to expedice Denise Baarfelta. Možná víte z výslechu, že jsme se dozvěděli o dvou místech, kde by mohly být zprávy. Jedno je ostrov Mindanao, ten najdeme celkem jednoduše. Druhý je vlast Fu-Kaových lidojedů. O té věci se musíme opatrně domluvit s A-Akou, ale přesto: Miku, máš pocit, že ten tvůj kluk najde svůj ostrov bez pomoci jiných domorodců?“
„Jistě. Vyzná se ve zdejších hvězdách kupodivu velice dobře. Myslím, že Ba-Tao dokáže dovést loď, kam mu řeknu.“
„V pořádku. Navrhuju, aby tvůj Poutník vyplul a objel ta dvě místa. Aniž by se kdokoliv cizí dozvěděl směr a účel cesty.“
Mezi Arminy nastalo vzrušení. Mnozí vyskakovali a rozčilovali se, až to Roger řekl naplno: „Bez nás ostatních? Jenom Mike?“
„Zřejmě s ním pojede ještě někdo z okruhu čarodějů; ale já ani členové štábu nepojedeme, to není možné. Ostatně nemyslím, že by se na těch ostrovech našlo něco tak podstatného...“
„Samozřejmě budeme pár lidí potřebovat...“ řekl Mike.
„A mohl bych se přihlásit?“ ozval se hned zavčas Cvrček, než ho někdo předběhne.
„Můžeš.“ řekl Mike a Enkra dodal:
„Dobře, Cvrček – a kdo ještě?“
Asthra se hlásila, ale Enkra kroutil hlavou. „Tebe potřebuju!“
„Chtěla jsem navrhnout Sheillu...“
„Sheilla může. Uznávám, že Mike potřebuje dobrou čarodějku. Ale tu nejlepší dostat nemůže!“
„Například já bych...“ začal Fernando, ale to už Enkra zásadně kroutil hlavou a mračil se.
„Myslím, že štábních důstojníků už je v expedici dost! Vybereš si pár lidí z mužstva, nanejvýš tak pět – šest. To už musíš se svou mládeží zvládnout. Souhlasíš?“
„Asi nemám žádnou jinou možnost.“
„Celkem správně. Počítám, že by ti to mohlo zabrat tak čtrnáct dní i s cestou tam a zpátky. Počítám něco na bloudění...“
„Moc toho na bloudění nepočítáš!“
„Taky tě tam neposílám, abys zabloudil. Budeš mít dobrého lodivoda... ostatně myslíš, že by věci pomohlo, kdyby ti dal A-Aka nějaké rady do života? Nebo aspoň Kaiití?“
Mike na to myslel už od začátku, takže mohl odpovědět bez váhání: „A-Akovi bych o tom řekl, až bude expedice na cestě. Kaiití může jet s námi, to nevadí. Já myslím, že jí Ba-Tao stejně všechno řekne, co se dozví. Nebylo by dobře před ní něco tajit.“
„Souhlasím. Takže Kaiití přejde se Sheillou na Poutníka. Jakmile odjedete, řekneš jí, kam má tvá loď namířeno a vyzveš ji, aby spolupracovala na přesné navigaci!“
„Ano, ovšem.“
„Fajn. Budu moc rád, pokud nám to vyjde bez problémů. Pamatuj si... ještě tohle: Až se budeš vracet, bylo by dobře se pro jistotu přesvědčit, jaká je situace tady. Já sice myslím že v pořádku, ale stejně...“
„Myslím, že ti rozumím. A oceňuji tvou důvěru k našim milovaným spojencům.“
„Ty bys lidem jako Kaneda vážně věřil?“
„Ani slovo.“
„Tak co se divíš?“
Mike už se nedivil. Vyčkal konce porady a pak se vrátil na Poutníka říct Ťapce, o čem bylo rozhodnuto a co se vůbec mluvilo.
„Mimochodem, chválili tě! Prý ses zas ráno vyznamenala!“
„Aha... co přesně říkali?“
„O nějaké výtržnosti. Ty nic nevíš?“
„No... jde mi o to, kolik se toho přesně ví a k čemu bych se tedy měla přiznat...“
„Tak ono toho bylo víc?“
„Všechno možné. Taky bohužel pár mrtvých.“
„Milé od tebe! Proč?“
„Nechtěli poslechnout, když jsem jim dobře radila. A vůbec, chovali se velice nezdvořile!“
„Obvykle býváš ve svých způsobech mírnější. To tě museli už hodně naštvat, když jsi je začala rovnou zabíjet!“
„Bylo to kvůli dítěti.“
„Aha. Už zase?“
„Pojď se na ně podívat, a pak mluv!“
Takže se Mike šel na Pippi podívat. Klidně spala v jejich kajutě, dokonce na jeho lůžku; když viděl tu něžnou tvářinku a zubožené tělíčko, bylo hned po jeho nevrlosti.
„Chápu, že kvůli tomuhle jsi zabíjela!“ řekl šeptem, jako by se malá mohla probudit, „Taky bych asi... znervózněl. Čí je?“
„Mám strach, že se nikdy nedozvíme, kdo byli její rodiče. Že je zabili dřív, než se mohli postarat, aby dcera znala aspoň své jméno...“
„Strašný svět!“ konstatoval a zlehka pohladil dítě po hlavě, „Neboj se! Vychováme ji...“
A Ťapka vztáhla ruku a pohladila ho po tváři.
„Věděla jsem přesně, co uděláš.“
Enkra se Kanedy důkladně vyptal, jak je to u Japonců se sportem. Dozvěděl se, že jako vše i sport vychází z potřeb vojenských a soustřeďuje se zejména na boje všeho druhu. Jedním z toho bylo karate, jehož přeborníkem byl obrovský a velice podivný bojovník Kóbar, velitel palácové stráže. Enkra mu slíbil exhibiční zápas a směřoval k tomu svoje úsilí. Vysvětlil Kanedovi podstatu sportu ve světě a podařilo se jim dojít k určité společné platformě; takže se dohodli, že Enkra uskuteční svůj boj s Kóbarem dnes odpoledne v zahradách paláce. Zúčastnit se může kdokoliv z Arminů a špičky japonské šlechty a generality; lid obyčejný by možná také mohl, kdyby se vešel do zahrad, ale on se nevešel. Kromě toho Kaneda soudil, že obyčejní lidé by si netroufli dívat se na něco takového, nechápali by smysl a tak.
Jednali taky s Kóbarem; přitom se přišlo na to, co si všichni mysleli už od začátku, totiž že je úplný pitomec. Enkra ho podezíral, že mu to myslí hodně pomalu, a to ho ještě přeceňoval; Kóbarovi to nemyslelo vůbec, byl zvyklý jen poslouchat rozkazy. Když mu řekli, že má zkusit bojovat s princem, souhlasil s tím. Stejně jako s tím, že ho nesmí zabít a že ani princ ho nezabije. Podstatu sportovního utkání zřejmě vůbec nepochopil.
„Podívej se,“ řekl mu Roger, který už nemohl vydržet, „Náš vznešený princ si tě vybral jako svého učitele, rozumíš? Ty máš za úkol naučit ho bojovat tak dobře, jako umíš sám! Proto chce ze všeho nejdřív, abys bojoval, jak nejlíp umíš a ukázal mu svoje umění. Je ti to už jasné?“
Kóbar uvažoval a v jeho bezvýrazném obličeji se zračilo poctivé úsilí to pochopit. „Ano, pane.“ řekl potom.
„Zkrátka, princ chce, abys ho nejdřív porazil a naučil bojovat líp, než umí teď. Pak tě jmenuje svým osobním zápasníkem!“
„Ano, pane!“
„Bude si tě vážit a bude tě chválit! Je to pro tebe velká čest!“
„Ano, pane!“ řekl Kóbar téměř nadšeně.
Všichni si oddechli a šli se připravovat na zápas. Na nádvoří vytyčili místo a dokonce přinesli rohože tatami. Každý zápasník se odebral na svou stranu a chystal se; Enkrovi při tom pomáhal Bruce Langren, Kóbar měl k obsluze svalnatého kluka s výrazem idiota. Byl to jeho syn, už teď pěkný pořízek a podle vzhledu stejný pitomec jako táta. Zato měl samurajský copánek a nad čelem vyholenou plešku jako středověká pážata.
Na úder gongu, který obsluhoval sám Kaneda, se oba postavili proti sobě; na další úder do gongu započal zápas. Nejdřív se nedělo nic; oba se pouze měřili, jen Kóbarovy pohyby začaly být najednou velmi rychlé a čilé. Náhle vymrštil proti Enkrovi nohu, ale to už Enkra uskočil a vzápětí kopl Kóbara do zvednutého kolena. Bylo to o chlup, Kóbar taky dokázal uhnout; a hned útočil rukama. Šly do prázdna, Enkra stihl uskočit; tak tančili kolem sebe a tu a tam proti sobě mávli rukou či nohou, prozatím zřejmě jen na zkoušku.
Enkrův skutečný útok byl jako obyčejně bleskový. Náhle zprudka vyskočil a vykopl nohou proti Kóbarově hlavě. Obr zakolísal, dostal to naplno, ale neporazilo ho to; naopak udeřil špičkami prstů Enkru do holenní kosti. Bylo to jako když kopne kůň a kdyby Enkra neměl zkušenosti a silné kosti, mohl mu tu nohu taky přerazit. Takhle jen vykvikl bolestí a padl na záda; hned se sice vymrštil a přemístil bokem, ale to už Kóbarovy nohy dopadly na místo, kde byla předtím jeho hlava. Udeřil ho dvakrát rukama, nejdrtivějšími údery, jakých byl ve výcviku schopen; ale rány se odrážely od Kóbara jako od gumového panáka a Enkra byl nucen rychle uskočit, aby ho nepotrestaly obrovy mohutné pěsti.
Kdyby se jednalo o sportovní zápolení, už dávno by soudce ukončil kolo a rozehnal je do rohů; ale Kaneda byl jako sudí začátečník a myslel, že to takhle být musí. Enkra taky o odpočinek nežádal; ale bylo na něm vidět, že toho má dost. Střelhbité útoky karatistů bývají velmi namáhavé a po chvíli boje se zápasníci dost unaví; nezdálo se však, že by Kóbar byl jakkoliv unaven a Enkra to taky nemohl dát najevo.
Proto v dalším střetu použil úder, který je považován za smrtelný: hranou dlaně do čela, které by jinému muži rozrazil lebku a na místě ho zabil. Kóbarem to otřáslo, ale nijak vážněji mu to neublížilo; dokonce ani další rána do spánku, která patří rovněž ke smrtelným. Nejhorší na tom bylo, že si to obr zdánlivě vůbec neuvědomoval; stál pořád na nohách a znovu ohrožoval Enkru svými dlouhými svalnatými pažemi.
A taky ho jednu chvíli zasáhl; Enkra letěl vzduchem pár metrů a rozplácl se na mramorových dlaždicích, protože to bylo mimo rohož. Naštěstí dost daleko, než aby ho Kóbar dohnal dřív, než stačil vyskočit. Ale jeho oči divně plavaly a chvíli lapal po dechu, než dokázal opět přijít k sobě a do vrcholné formy.
„To přejde,“ řekl mu Roger, mistr jakéhokoliv zápasu, především jemných vychytralých fint, „To není člověk, to je monstrum!“
Ať byl Kóbar cokoliv, byl na tom jasně líp než Enkra. Bylo to vidět i na tom, že se princ už nezmohl na jediný útok, pouze ustupoval a bránil se.
„Měl by to vzdát!“ soudil Roger.
„Jenže musí vyhrát!“ oponoval Cvrček.
„Já bych to zabalil...“ krčil Roger rameny.
Enkra ale zabalit nechtěl; zbývalo ještě něco, co mohl zkusit a nezkusil. Sebral poslední síly a zaútočil; tvrdě, leč o chlup pomaleji než jindy, což si uvědomovali i jeho kamarádi. Kóbar jej vzápětí potrestal tvrdou ranou do břicha; Enkra však v posledním okamžiku stačil uhnout a obrova rána šla do prázdna. A tu jej ve chvíli, kdy ztratil rovnováhu, udeřil Enkra hranou dlaně odzadu do vazu. Smrtící ranou. Úderem, kterým pojídači masa zabíjejí býka, určeného ke smrti v aréně.
Kóbar zakolísal. Klesl na kolena, potácel se. Enkra vyskočil a zasáhl ho podruhé do stejného místa, tentokrát vnější hranou chodidla. Takové rány používal, když cvičně boural zdi. Obrovský Japonec zakolísal, zasténal a pozvolna se svezl na zem. A zůstal ležet, než Roger odpočítal deset; pak se pomalu zvedal a tvářil se překvapeně.
„Zvítězil jsi, princi!“ řekl uznale Kaneda, „Jsi první, kdo zvítězil nad Kóbarem!“
Enkra pobledl, těžce dýchal, krev ve spáncích mu divoce tepala. Chytil se Rogera za ruku, jako kdyby potřeboval jeho pomoc.
„Viděl jsi, co jsem dělal?“ zeptal se šeptem nářečím afrických Křováků, „Šest smrtelných úderů! Ani jeden mu neublížil!“
„Klid, je to za tebou!“ sykl Roger, usmívaje se na Kanedu. Vzápětí pokračoval arminsky:
„Princ Enkra nenachází slov, která by dokázala vystihnout jeho spokojenost. Už dávno neměl to potěšení bojovat s tak skvělým soupeřem!“
Kóbar žil a nijak mu to neublížilo; dokonce vypadal, že by si dal další kolo. Jen nedokázal dost jasně promluvit a chrochtal jako prase.
„Obdivuje tě, princi!“ přeložil to Kaneda, „Je nadšen, že jsi ho dokázal porazit!“
„Pochybuju, že bych to dokázal ještě jednou!“ řekl Enkra a nezdálo se, že by lhal.
„Ty jsi můj pán!“ řekl Kóbar, jako by se mu po všech těch ranách i v hlavě rozbřesklo, „Budu ti věrně a oddaně sloužit a učiním, co budeš chtít!“
„Děkuju,“ vzdychl Enkra, „Jsem rád, že budu mít za přítele tak skvělého bojovníka!“
Kaneda okamžitě navrhl uspořádat oslavu na počest Enkrova vítězství. Armini samozřejmě přijali.
Jen Bello Corrona, který se samozřejmě taky díval na ten úžasný zápas, přišel za Enkrou a tiše zuřil. „Zatímco jsme všichni jako pitomci čuměli na to, jak mlátíš tu obludu, podařilo se utéct z vězení třem Kimurovým důstojníkům. Zabili při tom dva strážné, ale je mi jasný, že jim musel pomoct někdo zvenčí!“
„S tím se dalo počítat. Ví to Kaneda?“
„Snad jo! Přece mu musejí hlásit, že mají dva mrtvý!“
„Divil by ses, tady je taková maličkost netočí. Dobře, Bello; zůstaň na stráži a měj oči otevřené. Tiše, nenápadně, v pohodě. Ale bacha!“
„Neboj se nic! Já už si to ohlídám!“
Chystala se hostina; japonští kuchaři se vytáhli a z odporných prasat vytvořili kuchařskou báseň. Což jim i Enkra chválil a pro jistotu dával dobrý pozor, aby nejedl nic, co před ním neochutnal taky Kaneda.
Ačkoliv se nezdálo, že by ho Kaneda chtěl otrávit zrovna teď a tady. Jinak by mu asi nevyprávěl o hadovi zvaném fuku, jehož maso je prý největší pochoutkou na světě. Bohužel je silně jedovaté a kdo je sní, do tří dnů zemře. Proto si je dávají připravit bohatí šlechtici, když mají smrt na jazyku. Jako zvláštní výsada je povoleno vznešeným osobám, když jsou odsouzeny k smrti či se chystají provést harakiri.
„Možná by kníže Kimura měl být brzy poctěn možností okusit božskou chuť hada fuku...“ dodal, aby Enkra pochopil, kam tou řečí směřuje.
„Uvážím to.“ řekl Enkra.
Mike se hostiny zúčastnil, avšak Ťapka zůstala s dětmi na lodi. Na Poutníku se nedělo nic, co by dávalo tušit brzký odjezd; sice se tam nakládaly zásoby, ale to nebylo nic zvláštního. Mike se choval uvolněně a přívětivě se bavil s japonskými hodnostáři.
V jedné vhodné přestávce hostiny Enkra vyhledal Mika a pokynul mu, aby se posadili na terase pod hvězdami, jež jim už nepřipadaly tak příšerně cizí.
„Stále mám pocit, že naše úsilí naučit Japonce demokracii nemá takový úspěch, jak bych si přál!“ svěřil se, „Nemáš pocit, jako kdyby se nám to nějak nedařilo?“
„Ani ne. Možná to bude tím, že jsem od počátku neočekával, že by se nám to mohlo podařit.“
„Proč?“
„Zkus uvažovat. Jak my můžeme někoho učit demokracii, když ji popíráme každým svým rozhodnutím?“
„To snad ne! Snažíme se být maximálně taktní a laskaví...“
„A když neposlechnou, postřílíme je.“
„Co navrhuješ jiného?“
Mike mávl rukou. „S tím se nic dělat nedá. Násilí je jediný způsob, kterému rozumějí. Možná někdy budou jiní, ale...“
„Opakuji otázku. Co navrhuješ?“
„Nejspíš přestat si lhát. Rozhodnout se říkat aspoň mezi sebou, co je pravda a ne co předvádíme veřejnosti.“
Enkra blýskl očima a zamračil se.
„Nejsme už vědecká expedice, Enkro. Možná jsme byli, než jsme poznali situaci v tomto světě. Teď jsme jedna z bojujících stran. S ambicemi stát se rozhodčími v jejich svárech.“
„A co jiného můžeme dělat?“
„Já neříkám, že je to chyba. Jen konstatuji, že situace se tak vyvinula. Musíme prosazovat svoji vůli, protože jiný postup by znamenal velké ztráty na lidech. U nás i u nich. Roger se ti to snaží vysvětlit už delší dobu...“
„Roger! Tomu jde o rozšíření území, které mu podléhá!“
„Chraň Bůh, aby ho někdo chtěl udělat někde králem! Bránil by se zuby nehty, zvlášť v takové barbarské zemi! Roger nechce být ničeho pánem; když už, tak kancléřem...“
„Chce to hodit na krk mně?“
„To je ovšem jiná. To by jistě rád...“
„Netěšíš mě...“
„Nejsem zde, abych tě potěšil, ale abych ti připomněl skutečnou situaci. I když vím, že ji sám dobře znáš.“
Enkra mlčel, mračil se a koukal na město pod sebou.
„Je na čase přiznat si pravdu a vrátit se k tradičnímu poslání řádu Templářů.“ řekl Mike vážně, „Sloužit Bohu a udržovat pořádek ve světě, do nějž jsme byli posláni.“
Enkra zafuněl jako rozzuřený bizon.
„Jedeme po dvou kolejích, Enkro. Jedna je vědecká expedice, která se snaží nezasahovat do dění ve světě, jímž prochází. To je představa, kterou úporně rozhlašujeme. Druhá je nájezd dobyvatelů světa, kteří se snaží prosadit svou nadřazenost všude, kam šlápne jejich noha. To popíráme, ale děláme.“
„Kdybychom to takhle řekli, tamti náš ušlapou!“
„Kaneda není hlupák. Je mu to jasné od začátku; maximálně nemůže pochopit, proč ho mateme předstíráním nějaké demokracie.“
„Demokratické reformy jsou důležitá součást politiky! Sám jsi mě to učil, když jsme probírali arminské dějiny!“
„Velmi správná připomínka. V Arminu dochází k demokratickým reformám zhruba každých deset let. Zajímavé je, že je to neustále zapotřebí. Kdyby se to jednou podařilo, bylo by to nutné?“
„Tak jsem o tom ovšem neuvažoval...“
„Uvažoval. Dokonce jsi mi tu otázku jednou položil. Odpověděl jsem ti, že také ty budeš periodicky prosazovat demokratické reformy. Je to zapotřebí a národu se to líbí.“
„Pokud se pamatuju, učil jsi mne spíš kašlat na mínění šúdrů!“
„Učil jsem tě, že přestože sám na mínění šúdrů nebudeš brát sebemenší ohled, je nutné jim čas od času polichotit zaváděním reforem, které se jim líbí. Lékař také přesvědčuje pacienty, že se zcela jistě uzdraví, i když podstata nemoci...“
„Ano, rozumím ti. Je na čase prohlásit se za pány světa.“
Mike si odplivl přes zábradlí.
„A co?“ Enkra zvýšil hlas a oči mu začaly jiskřit, „Pokaždé, když to dáme najevo, vyvolá to u našich hostitelů záchvat obdivu a úcty! Zatímco když pronášíme hesla o všeobecné rovnosti, každý pokyvuje chápavě hlavou, ale myslí si svoje...“
„A co ti vysvětluju já?!“
Enkra se rozesmál. „V tom případě je nanejvýš na čase skoncovat s podlézáním nepříteli! Ozřejmit, že jenom naše zásady jsou správné a Bohu milé a cokoliv jiného je nemravné a škodlivé...“
Mike neříkal nic.
„Necháme to snad vytisknout v novinách?“ naléhal Enkra.
„Ne. Ale řekneme to jako tajemství svým oblíbencům.“
„To jako Kanedovi?“
„Ano. Stejně víme, že něco takového tuší. Postavíme mu situaci, jak skutečně je: buď bude dodržovat naše zásady, nebo ho zabijem. Bez ohledu na pozdější oficiální zdůvodnění.“
Bylo nutno chvíli počkat, až se Enkra přestane smát.
„Zkus to experimentálně s těmi dětmi, co si Ťapka natahala na tvoji loď! Uvidíme, jaký budeš mít úspěch!“
„Počítám s tím...“ potvrdil Mike.
„Dobře. Já to s Kanedou zkusím taky; jsem sám zvědav...“
„Hodně štěstí, princi!“
„Tobě taky, komthure kardinále!“
Hostina se protáhla do pozdních hodin; nakonec všichni kromě hlídek a šelem usnuli přímo v přepychové nádheře paláce.
Nikdo neviděl, jak se za ranního šera z přístavu tiše vypletla loď Poutník a zamířila někam podél břehů ostrova. Za chvíli se potom ztratila v předjitřní mlze a nikdo ji už nespatřil.
Konec prvního dílu.
Konec
© 1985 Mojmír Kříž
Slovník
ghívar = rada náčelníků Následuje: Kamenná koruna Argerranu Skupina
Zeta 04) Veliký Ještěr Titul: Pod cizím sluncem
Autor: Mojmír Kříž © 1985 Mojmír Kříž
Skupina: Zeta
1
Nakladatel: Autobus
Žánr: Fantasy
Téma: Pod-cizím-sluncem
Next: Kamenná koruna Argerranu
(Zeta 2) Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. "Pod cizím sluncem" (komentáře)
Téma=Pod-cizím-sluncem
Errata:
30.05.2021 11:48
Domů
Statistiky