Veliké tabu
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Všichni byli šťastní a spokojení, jen Pippi byla po ránu v náladě ukňourané a protivné; přišla o mech na hlavě, což ji ještě víc rozlítostnilo a naštvalo. Postupem času se uklidnila a začala hledat nějaké rozptýlení. Objevila je mezi ostatními dětmi – už proto, že ty dopadly přesně stejně, ale na rozdíl od ní to pro ně byla novinka, moc se tomu smály a dobře se bavily. Pippi se jim líbila proto, že měla bílou kůži s nádechem do růžova, zatímco oni hnědou s nádechem do zelena; pro bělocha odstín dost horrorový, ale to Pippi naštěstí nevěděla. Kromě toho ji neustále všude sledoval jaguár Altarrac, a ten byl dětem velmi sympatický. Takže je hned zapojily do svých her a jí se to moc líbilo. Postupem času se s nimi dokázala domluvit a odvážila se tak daleko, že ztratila z dohledu Mika i Ťapku. Tolik odvahy, aby se vzdálila od jaguára, zatím nenašla, ale bylo lze doufat, že i na to časem dojde.
Mladý bojovník Pi-Pu si taky našel kamaráda, a to Cvrčka. Jeli spolu na ryby a zjistili, že mají oba stejného koníčka: nezřízené vytahování a chlubení svými úspěchy v boji, na lovu i u žen. Cvrček toho zažil víc, Pi-Pu byl ale odhodlán ho co nejdřív dohonit. A protože jako zraněný moc na těch rybách nedokázal, povídali si celou dobu a postupně se shodli natolik, že si rozuměli. Z lovu se vrátili v nejlepší shodě a Pi-Pu pozval Cvrčka do svého obydlí, aby mu představil rodinu.
Upřímně řečeno, byl v tom trochu zmatek; oni všichni ostrované byli navzájem všelijak spřízněni, ani to jinak nešlo, ale dbalo se na to, aby přímí příbuzní, to jest rodiče a sourozenci, spolu nenavazovali intimní styk. Pi-Pu měl okatou příbuznou počítanou za dospělou, která byla dcerou jeho otce, ale ne matky, takže za sestru považována nebyla, ale stejně to už s ní zkoušel; tu nyní nabídl Cvrčkovi, k její nemalé radosti. Cvrček na oplátku nabídl Sheillu; dobře věděl, že se ráda seznamuje s cizímu muži a Pi-Pu zase oceňoval, že je čarodějka. Takže si chlapci i dívky vzájemně vyšli vstříc a všeobecné pohodě nestálo nic v cestě.
Ulovené ryby byly napíchány na klacky a ženy se staraly, aby se pekly, zatímco muži, vyčerpaní celodenním nicneděláním, ulehli a odpočívali. Měli před sebou zodpovědný úkol: náležitě se vykrášlit na večerní slavnost. Ženy se taky musely vyzdobit, ale u těch se to předpokládalo samo sebou a muže by velmi překvapilo, kdyby v tom nacházely nějaké problémy.
Cvrček a Pi-Pu leželi ve stínu, vykoupaní a velmi spokojení, a bavili se. Dívka, která se jmenovala Agiti, jim pekla ryby a byla přesně tak vzdálena, aby slyšela, co si povídají. Což oni oba věděli a předváděli se před ní.
„Malují se taky vaši bojovníci?“ ptal se Pi-Pu.
„No – jak kdy. Mladí, kteří ještě jezdí do bojů, velmi rádi a často. Potom, když jdou do školy a musejí být ve městě, už míň. Ony naše barvy musejí nějakou dobu vydržet...“
Pi-Pu se zajímal, co je to škola; Cvrček mu to vyložil obšírně a s obtížemi. Každý jednotlivý termín potom vysvětlil ještě extra a stejně není jasné, nakolik oba domorodci pochopili.
„Jak vypadá takový váš bojovník?“
„To nebývá stejné. Každý národ, každá smečka a bojové sdružení mají svoje zvyklosti. I když některé věci platí pro všechny.“
„Jak bys měl vypadat ty?“
Cvrček měl na lodi v kabině řadu fotografií, ale nechtělo se mu pro ně dojít. „Především jsem vždycky nosil dlouhé vlasy! To musí každý! Kdo je nemá, ten nemá žádnou čest. Nikdy tě nikdo nesmí ostříhat, to by byla hrozná hanba! A taky mě nikdo neostříhal. Teda, do Enkrovy války, ale to už pak zase bylo jinak!“
Pi-Pu to nepochopil. Bodejť by taky jo.
„Vždyť ale teď máš vlasy ostříhané!“
„Protože jsem se koupal v Ohni, to se nepočítá. Můžeš projít Ohněm, to je samozřejmé. Oheň je jedna z forem moci Boží, my jsme Jeho služebníci a on přesně ví, co je pro nás dobré. Pak tě můžou taky ostříhat ve škole, protože tam je to potřeba. Kluci se slavnostně stříhají, když jdou s nějakou významnou holkou. To všechno jde, jenom tě nesmí ostříhat nepřítel po boji, a už vůbec ne cizí člověk, bez kasty. To by byla ostuda!“
Je to neuvěřitelné, ale něco z toho Pi-Pu pochopil a souhlasil.
„To je tabu?“ zeptal se.
„Ano, tak nějak. Zkrátka, když se ti stane, že přijdeš s hlavou ostříhanou, musí se jasně vědět, proč se to stalo. A když se to stane z nějakých hloupých důvodů, je to blbý!“
„Aha. A co když ty ostříháš jiného bojovníka? Třeba nepřítele?“
„Totiž – oni jsou nepřátelé dvojí. Jednak kluci z jiný smečky, ale našeho národa. To se dělá, když bojuješ muž proti muži a slavně zvítězíš. To není tak zlý. Pak nepřátelé jako opravdoví, takoví, co bys třeba zabil. S těma jsem bojoval a žádnej z nich mě nikdy nepřemohl!“
„A neostříhal.“
„Neostříhal, to každej ví! Teda, vykoupal jsem se pak v Ohni jako všichni, ale do té doby mi na hlavu nikdo nešáhl! A nepřítel už vůbec ne, to všichni vědí a můžou to potvrdit!“
Pi-Pu byl velmi hrdý, že má tak skvělého a statečného kamaráda; ale Cvrček ještě nebyl se vším vyprávěním hotov:
„Teď poslední dobou si kluci nechávají zas jen takový skalpový kadeře. Tadyhle vzadu jeden pramen vlasů...“
„Ale dlouhý!“
„No jasně dlouhý, jinak by to nešlo! Zbytek hlavy se oholí, aby se na ni dalo malovat.“
„Jé, malovat? Jak všelijak?“
Cvrček začal líčit jednotlivé symboly, jakých smečky používají. V rámci přísné, pečlivě dodržované společné řeči symbolů existuje nespočetná řada variant, o kterých je dokonce literatura; jsou nezměnitelná pravidla, výjimky z těch pravidel, výjimky z výjimek a jsou odbojní náčelníci, kteří si stanoví své vlastní zákony a drží se jich proti všem ostatním. Asi polovina symbolů byla místním zcela nepochopitelná, takže Pi-Pu ničemu nerozuměl, ale strašně ho to okouzlovalo.
To už jim Agiti klečela za zády a bez zábran naslouchala. Cvrček prohlásil, že to pomalování většinou klukům malují holky, takže to klidně slyšet mohou. Ale musí to být dívka, která má toho kluka ráda, nebo aspoň kamarádka, jinak to nepřináší štěstí. Pi-Pu se divil, protože oni zásadně odmítali myšlenku, že by se ženy mohly či měly plést do záležitostí bojovníků.
„U nás se do toho taky nepletou všechny ženský; jenom ty naše! Především čarodějky. Právě proto dělají magii většinou ženy. Kluci se na to dávají taky, ale pro holky je to lepší...“
„Je hodně čarodějek mezi vašimi ženami?“
„Ona to občas zkusí každá! Když jí to jde, tak u toho zůstane a něco se naučí. Když ne rovnou ovládat Oheň nebo hypnotizovat, tak aspoň zaklínat pro zábavu. To čarování pro štěstí a tak...“
„Jak se to dělá?“
„Když se dáváš do nějakýho podnikání, je dobrý, aby tě tvoje holka začarovala pro štěstí. To se dělá všelijak. Hlavní je, aby tě milovala. Když ti třeba dá copánek ze svejch vlasů kolem tvý kadeře, půjčuje ti v boji svoji sílu. To je moc dobrý; kdybys měl takovejch copánků povícero, zajišťovalo by ti to teoreticky nepřemožitelnost. Pokud ovšem to samý neudělala holka tvýho soupeře. Ale je to taky nebezpečný, protože stejně jako ti může sílu dát, ti ji může vzít, když tě třeba už nemá ráda a chce ti naopak uškodit...“
„A to by šlo?“
„To se stává dost často.“
„A bojovník ji za to nepotrestá?“
„Většinou už nestihne. No může, když si troufne! Ale většinou je rozumnější dávat si dobrej pozor, kdo s tebou co dělá...“
„Čarodějky mohou být i nebezpečné?“
„Ty jsou nebezpečný vždycky! Třeba se ti stane, že svou holku něčím urazíš a ona se ti hned pomstí a něco ti provede!“
„Třeba i Sheilla?“
„Sheilla běžně. Ale ve hře to nevadí a v boji jí věřím.“
„Jaké je ještě zaklínání?“
„Nejjednodušší je si na holku sáhnout. To se dělá běžně, třeba při setkání nebo při loučení, nebo i jen tak...“
„Jak sáhnout?“
Cvrček se obrátil a pohladil Agiti po prsou; když se nebránila, jel jí rukou po kůži až do klína. Ani teď ji nenapadlo se bránit.
„Takhle. To přináší štěstí vždycky.“
Ostrovanům se to docela líbilo; nemohli tušit, že podobný projev zájmu o dámu není v lidském světě společensky únosný. Agiti se k tomu stavěla jednoznačně kladně, arminská dívka to ovšem dovolí jen člověku, který je jí mimořádně sympatický. Když už Agiti byla tímto způsobem zapojena do rozhovoru, nadšeně se rozhodla začít vyptávat: „A jak se vaše holky učí čarovat?“
Pi-Pu zaváhal, nemá-li se na ni osopit a odkázat do patřičných mezí, ale Cvrček řekl: „To pochytíš, když s nima děláš...“
„To bych mohla dokázat i já?“
„No jasně, proč ne? Koukej na Kaiití, ta se toho naučila už hodně! Ale zatím se hlídá, má akce s klukama zakázaný...“
„A to proč?“
„Protože Oheň ze začátku poslouchá jen panny. Až později, když to zvládnou, i ženy jako třeba Sheillu. To je dost složitý a od tebe by to už nikdo nechtěl, jen nějaký drobnosti...“
To úplně stačilo, aby se Agiti začala zajímat. Cvrček ochotně povídal a slíbil jí, že se Sheille zmíní o šikovné holce, která by možná mohla mezi její laborantky dobře zapadnout.
Taky jí navrhl, aby jim udělala pomalování. Přesně řečeno, Pi-Puovi to udělá sám, ale jemu by na oplátku mohla ona. Přijala to s nadšením a vzápětí dala najevo, jak klukům závidí, že si to mohou dát udělat.
„To snad můžeš taky, ne?“
Zasáhl Pi-Pu. „Ženy smějí jen velmi málo...“
„Proč to? Jaký jsou předpisy pro holky?“
„To já nevím!“ řekl pohrdavě, „Nezajímám se, co dělají ženské!“
„Chyba. Jestli je to nějaký tajemství, já se nevyptávám, stejně se všechno časem dozvíme! Teď se pojď koukat, co děláme my!“
Pi-Pu si to zatím rozmyslel a rozhodl se trvat na názoru svého kmene: „Ale mužské a ženské předpisy nelze míchat dohromady, jak kdo chce! To se nesmí!“
„To se pak nedá nic dělat,“ vzdychl Cvrček, „Budeme muset teda vymyslet svý vlastní. Tak se to dělá, když předpisy nevyhovujou; zkrátka se zrušej a udělaj nějaký jiný...“
„To přece nejde! Ty předpisy stanovili naši moudří předkové...“
„Já jsem stejně dobrej náčelník jako každej jinej a mám právo stanovit zákony, který platěj tam, kam sahá moje vůle! A když ne, tak si je obhájím a prosadím!“
„Vyšší náčelníci ti to dovolí?“
„Dovolej nedovolej, to nevím. Když dovolej, bude to ólrajt. Když nedovolej, budem bojovat a kdo vyhraje, má pravdu. Ten druhej stáhne vocas a podřídí se...“
„Ale... jsi někomu podřízen?“
„Enkrovi, našemu princi. Vyprávěl jsem ti o něm. Enkra zvítězil nad náma všema... potom nám každýmu přidělil část vlády nad zemí a lidma, který jsme si podřídili my. Protože čím víc silnejch vládců je mu podřízenejch, tím silnější je i on!“
„Tak vládli za starých časů králové!“
„On je král.“
„S náma taky bude bojovat?“
„Váš náčelník Fu-Kao se mu podrobil a nabídl svý služby. Už k nám patříte.“
Pi-Pu chvíli uvažoval. „A co kdybych třeba chtěl patřit... k nějaký takový smečce, jak jsi o nich povídal?“
„Odejít s ostrova a jít s náma, myslíš?“
„Jo! Některý to udělali. Třeba Ba-Tao!“
„Toho přijal Mike, velitel naší lodi. V tuhle chvíli mu patřím i já, po dobu plavby. Jsem jeho zástupce a válečnej náčelník...“
„Mohl bych s váma jít taky?“
„Když tě vezme, tak jo. Myslím, že by tě vzal, kdyby uvěřil, že mu budeš k užitku. Shání lidi.“
„A ty bys mě vzal do svý smečky?“
„Vzal bych tě s radostí, ale... zatím žádnou svou smečku nemám. Až se vrátíme k Enkrovi, budu plout na jeho lodi.“
„Hm... a nedalo by se to nějak zařídit?“
„Zkusím promluvit s Mikem. Kdyby tě vzal on, bylo by dobře. Shání lidi, to vím, protože my se vrátíme zase na Liberty...“
Během tohohle dohadování maloval Cvrček kamarádovi na obličej různé znaky, kterých používají kluci ze smeček. Pi-Pu držel a Agiti koukala, aby se něčemu přiučila. Pak zase ona musela namalovat hlavu Cvrčkovi, což učinila velmi ochotně. Pi-Pu se trochu divil, protože pomalování bylo jiné, než používali oni, ale Cvrček se smál a Agiti chválil.
„Tak, teď se dáme do tebe,“ řekl a vzal si znovu barvy.
Když položil na Agiti ruku, přímo cítil její vzrušení. Nebylo mu to nepříjemné; zkusil si představit, jakým kolotočem prochází to děvčátko od příjezdu Arminů. Hladil ji po hlavě, zbavené ochranné vrstvy vlasů a tím pádem citlivější; zkusil dokonce proniknout do její mysli a překvapilo ho, jak je to snadné. Téměř ho zahltil příval protichůdných pocitů, který jí zmítal.
Jasně čitelné bylo překvapení z příchodu cizinců a veškerých zvláštností, které u nich viděla. Samozřejmě touha seznámit se s nimi blíž. Ale byl tu také smutek nad smrtí matčina bratra, kterého měla velmi ráda a kterého včera oplakávala. Jenže tady začínaly problémy: žal za zemřelé byl pro ni spojen s utrpením a bolestí, které měly být intenzivní a dlouhodobé, ale nebyly, neboť Armini všechny omyli Ohněm a zbavili trýzně ze šlehů jedovatými trny. Agiti (a nejen ona) tak měla pocit, že jí není dostatečně líto mrtvých a měla obavu, že se budou hněvat. Podle zvyklostí kmene museli být mrtví spokojeni s vykonanými obřady, než definitivně opustili tento svět.
A než to mohla patřičně promyslet, už tu byl další problém. Cvrček se jí líbil a vše, co dělal, ji přitahovalo, takže moc toužila po dalším kontaktu, ale měla určité pochybnosti, že by si vybral za ženu právě ji, protože je příliš mladá a muži většinou dávají přednost ženám krásnějším, zkušenějším a vůbec. Srovnávala se kriticky se Sheillou a uvědomovala si vlastní nedostatky; ale zdálo se, že Cvrček je přehlíží a vyznamenává ji svou pozorností, takže určitou naději měla. Trochu ji to překvapovalo; svobodná dívka, která dosud neměla děti, nemá v kmeni nárok na význačné postavení, naopak je vždy na posledním místě. Agiti si přála mít dítě co nejdřív, nejlíp krásného zdravého kluka, jakého jí budou všechny kamarádky závidět. Mohl by jí ho udělat Cvrček? Určitě by to šlo, jenom se musí snažit, aby mu byla co nejvíc nablízku a nějaká jiná jí ho nepřebrala. Konkurence je veliká... ale zatím byl s ní a bratr Pi-Pu se snažil jí nahrávat. Byla šťastná – když se Cvrčkovy prsty dotýkaly její kůže, cítil přímo výboje energie, kterou si vzájemně vyměňují. Usmál se a pevně se rozhodl, že ji co nejdřív odmění za její touhu.
Jenže zatím jí dokončoval pomalování a byl spokojen. „Jsem moc zvědav, co na to řeknou tvoji soukmenovci!“ smál se.
Dříve než soukmenovci uviděla Agiti Sheilla, když se přišla podívat, co se to děje, že o Cvrčkovi není už dlouho slyšet. Zajásala nadšením a moc se jí to líbilo; Cvrček měl už polovinu dívky vyzdobenou a zrovna jí maloval na bříšku, což ji lechtalo a moc se tomu smála.
„To je bezva!“ zajásala Sheilla, „Já chci taky!“
„Může bejt, ale bude lepší, když si řekneš tomuhle fešákovi. Líbíš se mu a moc rád by...“
Sheilla přehlédla Pi-Pu okem kritickým, leč neshledala na něm podstatných závad. „A ty bys byl tak laskav a pomaloval mě?“
„V tom je problém!“ bránil se Pi-Pu, „To, co dělá Cvrček, je naprosto nemožný! Naši náčelníci se budou velice hněvat, až to uvidí, protože on porušuje veškeré posvátné zásady, kterými se my řídíme! Bude to strašlivé provinění!“
„Proč? Tyhle omalovánky? Blbost! Když se to někomu nebude líbit, tak to zítra po slavnosti přelíznem Ohněm a je to pryč! Takže vo co de?“
Pi-Pu se už naučil jakž takž rozumět Cvrčkovi, ale Sheilla používala v jejich řeči zajímavých novotvarů, což ho zaráželo. Nakonec rezignoval a ve spolupráci s Cvrčkem namaloval Sheille, co si přála. Ale výslovně upozornil, že to dělá proti své vůli a až to uvidí Bo-Toa, určitě s tím nebude spokojen.
Takže Sheilla byla na náčelníkovu reakci velmi zvědavá a těšila se, jak bude vyvádět. Jenomže Bo-Toa nevyváděl. Přišel, když už byli všichni čtyři hotoví, pohlédl na ně a na okamžik se zatvářil velmi hloupě. Ale pak zakýval hlavou a šel zas po svých.
„To teda nechápu!“ řekl Pi-Pu, „Jindy by se strašně zlobil!“
„Já to chápu,“ řekla Sheilla, „Pamatuje si Denisovu expedici. Tehdy se musely dít pěkný věci; škoda, že jsem tu nebyla!“
Domorodci se chystali na tance; shromáždili se na slavnostním prostranství, vyzdobeni podle svých zvyklostí, jak nejlíp to šlo. Litovali, že se nemůžou zdobit péry, když v Ohni přišli o vlasy, zato si mohli kromě tváří pomalovat i zbytek hlavy, jak to zavedl Cvrček. Záhadnými cestami pronikla ta novinka k ostatním a oni se zařídili jako všichni moudří lidé: udělali si jakousi kresbu, která svou odvážností nedosahovala výtvoru Cvrčka, ale byla odvážnější než dovoloval zvyk; a čekali, co to udělá. Jestli to projde bez diskuse, přidají se k tomu lepšímu. Kdyby náhodou ne, sveze se hněv nadřízených po tom, kdo provokuje nejvíc.
Pak byl zapálen slavnostní oheň. Prozatím mezi domorodce ještě nepronikly trampské zvyklosti, takže se nedodržovaly žádné přísné regule, ale i tak postavili velkou hranici, která dávala mocný žár i osvětlovala celé okolí. Sešla se taky kapela, sestávající z několika bubeníků, hráčů na kulaté drnkací nástroje se strunami ze zvířecích šlach, bučivé rohy z nějakých podivných ulit, chřestačky a vozembouch. Muzika to byla hrozná a byla doprovázena zpěvem, zpočátku monotónním, později nasazujícím čím dál větší tempo. Jeden ze Cvrčkových kluků si přinesl foukací harmoniku a zahrál jim píseň z filmu Tenkrát na Západě, za což byl povýšen na místního Zlatého slavíka a všude chválen.
Jako všude na světě, i zde už objevili alkoholické nápoje. Byla to tekutina ze zkvašených plodů jedné palmy, přechovávali ji v dutých tykvích a jedna taková tykev stačila na naprosté znecitlivění člověka, který ji vypil. Armini to ochutnali, ač měli špatné zkušenosti z dřívějších podobných akcí; záhy se přesvědčili, že je to nápoj strašlivý, vyvolávající bolení hlavy a pocit, že žaludek dělá kotrmelce.
Domorodci jedli, pili a veselili se. Vypadali velice spokojeně, asi už dávno zapomněli na včerejšek, kdy oplakávali mrtvé; teď se chtěli radovat z vítězství. A chtěli tančit, jak řekl Bo-Toa; tancem vždy dávali najevo radost nad jakoukoliv událostí.
Muzikanti hráli od začátku slavnosti, ale při tom ještě jedli a bavili se jako ostatní; teď toho nechali, každý se ujal svého nástroje a začali s melodií, stejně monotónní a nic neříkající, jako byly ty ostatní. Ale na místní lidi působila tak, že se srovnali do dvou řad proti sobě, muži a ženy zvlášť. Mladí Armini nabídli účast při tanci, což bylo bráno jako pocta a kvitováno radostí. Obě řady začaly podupávat a pohupovat se v bocích, ženy se usmívaly, pokud se to dalo poznat pod pomalováním, muži se naopak tvářili hrdě a vznešeně, čemuž malování napomáhalo. To pohupování a podupávání zvolna přecházelo v tanec, nejdřív pomalý a mírný, ale čím dál rychlejší a vášnivější. Tanečníci počali vyrážet extatické výkřiky, už to nebyly dvě řady, ale dva proplétající se hadi, neboť každý si vyhlédl nějaké děvče a při protahování řadou ostatních se k ní snažil dostat. Byla to hra, která měla nejspíš i svá pravidla, i když to Armini nedokázali přesně odhadnout; ale domorodci jí rozuměli velmi dobře.
Až teď pochopil Mike, proč Denis nazval tu zemi Ostrovem Tanečníků; tak tančit nedokázali domorodci na Šťastných ostrovech ani ve světě poddaném Japoncům. V tancích se projevovala čistá radost ostrovanů, současně s jejich láskou, hrdostí, vznešeností i barbarskou krutostí; to vše dokázali tancem vyjádřit tak, aby to pochopil i cizinec. Zřejmě také Denis tu viděl podobné tance – a zaujaly ho stejně jako dnes.
Mike pochopil, že tance budou dnes trvat hodně dlouho; snad do rána, možná déle. Domorodci tančili už pár hodin a stále neumdlévali; aby jim nic nechybělo, děti pobíhaly s tykvemi opojného nápoje a nabízely každému, kdo měl zájem. Nebylo třeba přestat tančit, stačilo si jenom přihnout a nohy při tom samy podupávaly. Dokonce i ty děti tančily jako ostatní a smály se, ceníce bílé zoubky.
K Mikovi přiběhla Pippi; taky ona měla takovou tykev, zřejmě ji kamarádi vybavili. Po hlavě i po těle měla namalované červené a bílé pruhy, zřejmě se někde nachomýtla k pomalování.
„Nechceš se napít, tati?“
Mike předstíral, že pije. Pippi si na chvíli sedla vedle něho a opřela se mu o nohy, protože seděl na trojnohé sedačce s pestře vyplétaným vrškem z barevného lýka.
„Líbí se ti to?“ ptal se.
„Moc... tady je tak veselo!“
„Spát se ti nechce?“
„Ne, proč? Dneska nikdo nepůjde spát!“
Nechal ji. Beztak měla pravdu, dneska se spát nebude. Jako se nespalo včera a možná se nebude spát ani zítra. Proč také? Pro ty lidi nemá čas žádnou cenu, dneska je svátek, i zítra bude svátek a pak? Kdo by myslel na to, co bude pozítří, kdo by počítal léta? Znají jen přítomný čas a pohádky, které jim vyprávějí staří jako Bo-Toa. Báje o Denisovi a jeho lodích a o dávných časech, kdy na obloze svítil Měsíc...
Noc byla dlouhá a celá zasvěcená tanci. Z tanečníků tekl pot, i z hudebníků padaly krůpěje. Už minula půlnoc a Pippi usnula, opřená Mikovi o nohy. A on seděl, občas si lízl z tykve, kterou tu nechala, a pozoroval tanečníky. Tušil že ti, kdož se na tanci vybrali, se časem odeberou jinam, aby tam dokonali svou lásku. Věděl to tak jistě jako nic jiného, i když mu to nikdo neřekl. Bylo to v pohybech, očích i melodiích, které tu zněly. K těmto lidem hudba mluvila; dokázala mluvit ke každému, komu se ještě v těle chvěje srdce, kdo beznadějně nevyprahl a nevyschl tak, že už nic necítí ani v nocích, jako je tato.
Mike vstal. Od ohně bylo pořád ještě vedro a noc byla vlahá, ale nebylo zdravé spát na studené zemi, zvlášť ne pro dítě. Mike zvedl Pippi a odnesl do chaty, která jim byla přidělena. Uložil ji co nejpečlivěji; když se pak otočil, spatřil proti záři ohně zvenku ve dveřích siluetu ženy. Poznal ji. Velmi dobře ji znal.
Ťapka vstoupila dovnitř. Neřekla nic, stačilo, že k němu přistoupila a dotkla se prsty jeho tváře. Ucítil vůni její kůže a věděl, že i ona cítí to, co je v této noci.
„Mám tě ráda.“ řekla tak tiše, že to neslyšel ani vítr, který ochlazoval rozpálená těla.
„Mám tě rád.“ řekl, protože on to slyšel.
Víc nebylo třeba, aby říkali.
Jaguár Altarrac prošel kolem vchodu, zastavil se a zavětřil. Stačilo mu to, aby pochopil, že dnes není jeho místo uvnitř, ale ve vchodu do chaty. Proto ulehl na práh, položil svou štíhlou moudrou hlavu na tlapy a pozoroval mihotání stínů od ohně, třpyt hvězd a vůni větru.
Stín, který ho hledal, ho našel. Mladá jaguářička, která se mu už nějaký čas líbila. Zastavila se před ním, její oči byly vábivé a posměvačné. Ovládala umění mluvit, aniž řekla jediné slovo.
„Musíš tu hlídat každou noc? Dnešní noci tu žádné povinnosti nemáš, ohlídají se sami!“
A tak Altarrac vstal a protáhl se. „Ne,“ řekl, aniž promluvil, „Myslím, že dnes v noci tu skutečně žádnou povinnost nemám.“
A pak společně odběhli do noci.
Ráno bylo... ráno vlastně nebylo. Protože ráno se vstává, má se vstávat, ale tohle ráno nikdo nevstával. Cvrčka příšerně bolela hlava, což věděl už od večera, ale nedokázal odolat alkoholu podávanému rukou dívky. Agiti spala, co taky má dělat děvče po takové noci. Všichni spali a slunce se po nich neshánělo.
Jaguár Altarrac nic nepil, takže se objevil i se svojí dámou a zalehl na své místo, jako by se nic nedělo. Jaguářice ulehla vedle něho a něžně mu lízala čenich, krk a uši; ale než ho těmi něžnostmi k něčemu povzbudila, zjistila, že nejenom spí, ale dokonce si tiše pochrupuje. Tak se o něj opřela a spala taky, a tiše si k tomu kňučela nosem.
Takže první vstala Pippi. Probudila se a poněkud ji překvapilo, že je první, neboť Ťapka skoro nikdy nespala, vstávala vždycky první, aby nakrmila svoji dceru a pak celý ostatní svět. Pippi zauvažovala, zda ji nemá probudit, ale otec s matkou spali tak propleteni do sebe, že zaváhala a napadlo ji, že by nebylo špatné být aspoň chvilku bez dozoru. Protože spal i jaguár a i když ho měla dost ráda, někdy ji jeho slídivý doprovod rušil.
Vyběhla; Altarrac otevřel jedno oko, když ji zaslechl, usoudil ale, že nic nehrozí a tak oko zase zavřel. Pippi přiběhla k ohni; sice už dohořel a zbyla z něj černá závěj popela, ale ten ještě žhnul. Okolo se povalovaly kosti, napolo ohryzané, rozšlapané kusy ovoce, tykve se zbytky pálenky. A několik starců a dětí, kteří se starali o jídlo a oheň. Mladší leželi po dvojicích, jak kdo padl, a všichni sladce a klidně spali, což Pippi vyhovovalo. Nalezla si jednu ne dosti ohryzanou kost a přikusovala k masu plod škrobnaté brambory, který nebyl ještě tak docela rozšlápnut. Na jídlo nebývala náročná, ani Ťapka ji nestihla rozmazlit.
Když se najedla a ujistila, že tu není nic zajímavého, vydala se k moři. Včera se jí koupání moc líbilo, takže když došla na pláž, bez váhání vlezla do vody a sotva jí byla dost, začala plavat. Naučila ji to poměrně nedávno Ťapka; plavala s chutí a když se vykoupala a roztřásla ji zima, napadlo ji, že je tu jedno místo, které by ráda viděla. Včera, když vyváděla s dětmi, zaujal ji nedaleký útes, kde se vyskytovaly všelijaké barevné rybky a další podivní tvorové. Byla by se ráda podívala lépe, ale pro děti to nebylo nic zajímavého a pospíchaly odtud, tak Pippi musela s nimi, aby jí něco neuteklo. Teď měla ovšem času dost; a nikdo tu nebyl, aby jí to zakázal.
Takže připlavala k útesu a tam se potopila s otevřenýma očima. Voda byla slaná, ale to jí už nevadilo, zvykla si. Ťapka jí vnucovala brýle, dokonce šnorchl, ale Pippi zjistila, že jí je nejlíp bez všeho zbytečného, tak podobnou péči nevyžadovala.
Větší ryby se jí bály, ale korálové rybky byly pestrobarevné a drobné. Jako v knížce, kterou jí ukazovala Ťapka. Jenže ty byly přece jen trochu jiné a matka říkala, že jsou z tamtoho světa, proto musejí být odlišné. A hned vyprávěla o babičce čarodějky Sheilly, která kdysi plula s podvodní lodí a fotografovala ryby pro doktorku Jill Merrowesovou, co napsala tu knížku. Pippi na to neřekla nic, ale umínila si, až bude o trochu větší, bude taky fotografovat ryby a plout s ponorkou, možná napíše i knížku. Byla odhodlána dělat vše, co ji zaujalo.
Teď ji ovšem zaujal krab, který lezl po dně a hledal něco k snědku. Byl to krab veliký osminohý a oči měl na tykadlech, což dospělé kupodivu překvapovalo. Sheilla měla jednoho takového v lihu na polici ve své kajutě, ale ten nebyl tak veliký a krásný. Pippi se potopila třikrát a krab za tu dobu pořád lezl a lezl. Uvažovala, zda by ho neměla chytit a přinést Sheille, ale než si to rozmyslela, pocítila něco, co tu nebylo; něco jako nezvyklé vlnění vody. Nevěděla, co to je, ale všimla si, že korálové rybky hbitě prchají do všelijakých puklin v útesu. A pocítila taky, že jí je zima a že by bylo dobře na chvíli vylézt z vody a ohřát se. Nebyl to strach, jen jakési podvědomé tušení nebezpečí. Protože jí docházel vzduch, vynořila se, chytila se za skálu nad sebou a vytáhla se nahoru. Škrábla se při tom o ostrý výčnělek a tekla jí krev, ale čert to vem, takových škrábanců si už dneska nadělala víc a stejně se bude brzo koupat v Ohni...
A náhle spatřila v moři pod sebou veliký tmavý stín. Nořil se z vody; nejdřív se objevila ohromná šeredná hlava s velikými zuby na dlouhém hadím krku. Pippi moc neuvažovala, co by to mohlo být, ale udělala dva skoky co nejdál od vody; kus od útesu již začínalo křoví a ona do něj vlítla, aniž jí vadilo pár dalších škrábanců. Hadí krk vyjel daleko z vody, veliké ostré zuby jí zacvakaly jenom malý kousek za patami; ale ten krk přece jen nebyl tak dlouhý, aby na ni dosáhl. Netvor syčel a snažil se vydrápat na útes, kořist dosud neutekla a připadala mu lákavá; jenže byl příliš velký a těžký a nedokázal to, co malé hbité dítě. Pippi utekla dostatečně daleko a přitom vřískala strachy, ale to nikdo nemohl slyšet – pak poznala, že za ní už nemůže, zastavila se a pozorovala, co dělá. Pořád ještě se snažil vylézt, jedna pracka s dlouhými drápy se držela skály a druhá se snažila zachytit; co dál, už Pippi neviděla, jenom tušila, že je to pořádně velké. Ty dvě přední tlapy byly malé a neměly dost síly, aby vytáhly těžké tělo. Byly určeny, aby zachytily dětské tělíčko a podaly je hlavě, která by si na něm pochutnala. Neměla šanci, tak syčela, ryčela a vztekala se.
Pippi byla ukňouraná, ale ne zbabělá. Když zjistila, že netvor z vody nemůže, aspoň ne tady a rychle, vrátila se kousek; opatrně a pomalu, s několika kameny, které nasbírala po cestě. Šla krok co krok blíž a při tom sledovala běsnící netvorovu hlavu; jakmile se krk vymrštil vpřed, uskočila zas dozadu a zuby cvakly naprázdno. I když tak blízko, že Pippi ucítila smrdutý dech příšery. Netvor opět řval vzteky, Pippi se smála a házela po něm kamením. Dvakrát trefila a to mělo za následek další útok, zcela nesmyslný, protože dál ten krk opravdu nemohl. Pippi zatoužila po oštěpu, který by mu mohla zapíchnout do oka, protože jí Mike vyprávěl o nějakém hrdinovi, který to udělal, ale žádný neměla; takže si ulomila aspoň větev a tou větví ho šťouchla do čenichu. Chtěla do oka, ale netvor po klacku chňapl a rázem jí ho vyškubl, sotva stihla uskočit.
Netvor nevynikal zrovna nejvyšší inteligencí, ale tak úplně blbý přece jen nebyl a poznal, že kořist mu unikla. Už dávno by se byl vrátil do hlubiny, ale něco tak sprostého, aby to po něm házelo kameny a klacky, ještě nepoznal, tak běsnil a chtěl drzého spratka potrestat. Potom u něj zvítězil zdravý rozum a stáhl se zpátky do moře. To už se uklidnila taky Pippi.
Usoudila, že by se se svým dobrodružstvím neměla radši moc chlubit. Vzpomněla si, že má zakázáno provádět věci nebezpečné a mohlo by se stát, že by dostala nářez na holou, což při jejím oblečení nebyl problém. Sice ji Ťapka plácla sotva dvakrát a tak něžně, že to skoro necítila, a Mike ji neudeřil nikdy, což se nedalo s výprasky z dřívějška porovnávat, ale stačilo jí, že se na ni táta s mámou zlobí. A to by se nejspíš zlobili, protože jim nějak chyběl smysl pro dráždění obrovských potvor. Takže se urychleně vracela do vesnice a přemýšlela o tom, že lejzrovačky a tesáky, které všichni nosí na každém kroku, asi nebudou tak docela zbytečné, jak si až dosud myslela.
Přišla akorát včas, když Ťapka vstávala. Nic neřekla, jen se usmála a máma se taky něžně usmívala. „Jseš celá mokrá! Dobré ráno!“
„Dobrý půl třetí odpoledne,“ řekla Pippi, jak se to naučila od Cvrčka, „Byla jsem se vykoupat.“
Ťapka nic nepostřehla. Pippi bystře dospěla k názoru, že matka není tak bystrozraká, jak se jí vždycky zdálo a přece jen všechno neví. Což ji velice uklidnilo a potěšilo.
„Mami, já mám strašný hlad!“ řekla.
A Ťapka začala připravovat snídani.
Starý Bo-Toa byl spokojen, protože se dařily jeho plány na oživení krve ostrovanů pomocí zdravého cizího semene Arminů. Projednal to se Cvrčkem, který mu jako válečný náčelník připadal nejvhodnější; Cvrček projevil ochotu oplodnit každou dívku, která o to bude mít sebemenší zájem, a slíbil i pomoc ostatních. Zájem také byl, takže plánům nestálo nic v cestě.
Rovněž bojovníci se u arminských dívek dost chytili; nemohli tušit, že dívky, které zatím nemají zájem mít děti, se všelijak rafinovaně chrání a dělají to jen pro potěšení.
Tento den byl věnován odpočinku, protože v noci se měl konat další tanec, tentokrát zřejmě trochu jiný, na počest duchů, kteří zajistili vítězství kmene v boji. Oslavovalo se to přesně stejně jako minule, takže to všem vyhovovalo. Stejně třetí noc, která byla zasvěcena zase něčemu jinému, co ani Bo-Toa nedokázal vysvětlit. Armini začali obdivovat výdrž svých hostitelů.
Ale následující den byla přece jen změna; bylo oznámeno, že budou uctíváni duchové předků a bude jim sděleno, jak krásného vítězství dosáhli bojovníci po boku Arminů. Takže byli všichni srdečně zváni do posvátného místa, které leželo na druhé straně ostrova, až za Tlusťochovou lagunou.
Této záležitosti se nezúčastnili všichni domorodci; většina žen a malé děti zůstaly tentokrát ve vesnici. Pippi byla asi nejmenší dítě, které do posvátného areálu šlo. Výzdoba byla střízlivější, ani Cvrčkova parta si nevymýšlela žádné extravagance.
V laguně se všichni přesvědčili, že tam žijí a rostou další živočichové podobní Tlusťochovi; nebyli sice tak velcí a masití, ale stačili by k nasycení. Bo-Toa prohlásil, že je dobře nechat je vyrůst, než budou zabiti.
Trochu vadilo, že lagunou bylo zapotřebí se brodit, a to až po pás, někdy i výš. Pippi se do vody kurážně hrnula, ale zapadla do bahna a chvíli trvalo, než se podařilo ji vyprostit. Za to, že byla celá obalená bahnem, ani nedostala vynadáno, protože stačilo sklouznout a každý vypadal jako koule bláta.
Za bažinou se cesta prudce změnila; stala se pevnou, dost tvrdou a Arminům se zdálo, že její povrch byl zpevněn záměrně, lidskou rukou. O čemž se vzápětí přesvědčili, protože na jednom místě se pod povrchem hlíny objevily kamenné kvádry, dokonce s přesnými spárami.
„Ale to je kámen! Dlažba!“ řekl Mike.
„Ano, cesta je vybudovaná z kamene.“ souhlasil klidně Bo-Toa.
Zakrátko se ukázalo, že nejen cesta; další pochod vedl do kopce a tam se objevilo sice už hodně poškozené, přesto nepochybné kamenné schodiště. Okolo těch schodů byly kamenné, poměrně dost zachovalé obrubníky, později dokonce něco jako zídky. To vše bylo hrubé, dávno omšelé časem, ale bylo vidět, jakou si s tím stavitelé dali práci.
„Kdo to vytvořil?“ ptal se Mike.
„Naši předkové...“
„Ale na ostrově není tolik kamenů!“
„Přiváželi kámen z dalekých zemí. Při každé plavbě přivezli na každé kánoi jeden kvádr a umístili jej sem...“
„To ale muselo trvat dlouhá léta!“
„Nevím. Stalo se to velmi dávno...“
Mike se divil; a ještě víc, když je schodiště vyvedlo na mohutnou kamennou terasu na vrcholu kopce. Byl odtud rozhled po celém ostrově a zatím považovali to místo za nějakou skálu; teď viděli, že tam jsou veliké stavby z kvádrů podobných těm, z nichž byly provedeny schody. Terasa sama byla vytvořena z kvádrů tak obrovských, že by nestačily spojené síly celého kmene, aby pohnuly třeba jen jediným z nich. Na okraji terasy potom stály gigantické sochy, jejichž dlouhé a nepřívětivé obličeje přísně shlížely na rušitele klidu a pokoje těchto míst.
„Podobné sochy existují na Velikonočním ostrově,“ řekl Cvrček, „Viděl jsem to na videu!“
„Kolosy moai, ale ty vyhlížejí značně jinak!“ uvažoval Mike, „Je to podobná kultura a nic bych za to nedal, že jejich tvůrci se znali. Ale přímý vliv nemůžeme předpokládat...“
„To je posvátné místo našeho národa!“ prohlásil starý Bo-Toa, „Tady jsou uloženy lebky našich předků...“
Vzápětí se ukázalo, jak to myslí: vlezli do jedné z kamenných staveb. Kdysi možná měla nějaký strop, ale ten se už dávno zřítil a zbyly jen pevné, i když omšelé stěny. A všude vevnitř se kupily hory lebek, starých i novějších, složených do jakýchsi pyramid. Na některých byly namalované všelijaké značky, na většině však už je smyl čas.
„Toto obo patří mému rodu!“ chlubil se Bo-Toa, „Jsou tu uloženy všechny lebky, které nám patří. Podívejte se! Tohle je lebka mého otce Ka-Boa, který byl velikým bojovníkem a zvítězil nad mnoha nepřáteli! Například tohoto muže porazil na Ostrově letícího kouře a snědl ho potom se svým rodem. Taky jsem u toho byl, ale to jsem byl ještě velmi mladý. A tohoto muže zabil můj otec velmi dávno a když přinesl jeho lebku, dostal za ni náhrdelník z červených květů a ten přinesl mojí matce Watiki; potom se z toho narodil můj starší bratr Mo-Mo. Tohle je jeho lebka, zemřel na lovu, když ho potrhala parpa...“
Bo-Toa bral do ruky jednu lebku za druhou a o každé vyprávěl, komu patří a za jakých okolností zemřel. Lebky zesnulých členů rodu byly kupodivu pomíchány s lebkami nepřátel, které zabili, ale nepopletly se, neboť byly pečlivě označeny. Ty staré ovšem ne, ale i o nich věděl Bo-Toa aspoň jméno předka a někdy i legendu, která se k nim vázala. Armini na to koukali dost překvapeně, Ťapka nahrávala, Mike se tvářil, že ho to baví a mladí příslušníci kmene hltali ty staré kosti očima.
„Až zemřeš, tvoji lebku sem taky uloží?“ ptal se Cvrček, jako obvykle dost prostořeký.
„Ano, ovšem!“ Bo-Toa byl bez sebe pýchou, že bude odpočívat v tak zasloužilé společnosti, „Moje lebka přijde sem, na toto místo. Vedle ní pak lebka mého syna Ogo-mi a lebky nepřátel, které zabil. A pak další... kdo ví, co bude?“
„Každý sbíráme něco jiného!“ řekl Cvrček.
Ale i ostatní se chtěli pochlubit svými předky; hosté museli chodit od oba k obu a každý jim s hrdostí předváděl lebky předků i jejich rodinné sbírky. Armini sledovali, že domorodci mají ke svým předkům skutečně uctivý a obdivný vztah a že sbírka lebek skutečně není jenom mrtvým zaprášeným skladištěm, ale místem, kde lidé na své blízké vzpomínají a cítí se být jejich pokračovateli v tom ušlechtilém díle. Mike je musel několikrát ujistit, že jak lebky padlých příbuzných, tak získané od zabitých Japonců, jsou řádně uloženy a budou v patřičnou chvíli uloženy k ostatním.
Jenže Mike měl povahu zákeřnou a dlouho ho nic nebavilo. Když se do sytosti naobdivoval lebek a vyposlechl si všechny příhody jejich majitelů, nechal se slyšet, že podobné kostnice už viděl v Kutné Hoře, Kolíně, Mělníku i jinde a že celkem není moc o co stát; ovšem řekl to jen svým vlastním lidem, domorodcům to překládat nechtěl. A když to pokračovalo pořád dál a pořád nebyl konec, neboť rodin bylo na ostrově mnoho a každá měla vlastní obo, začal se nejdříve skrytě, pak zcela očividně nudit. Doufal, že to není moc zřetelné domorodcům, Bo-Toa byl však starý a moudrý a když doprohlíželi další rodinnou sbírku, řekl:
„Já vím, bratře, a jsem ti vděčen za to, že projevuješ úctu našim předkům; ačkoliv jsem si dobře vědom, že jsi nepřišel jen uctít jejich památku. Vím, co hledáš; pojď se mnou a já ti ukážu to místo...“
Mike se zarazil, ale snažil se nedat na sobě znát překvapení; jen se těšil, co mu ukážou. Bo-Toa je zavedl až k okraji obrovské kamenné terasy, tam, kde příkrá stěna z mohutných kvádrů spadala rovnou do moře. Ta stěna byla trochu šikmá, natolik, aby bylo možno vidět ohromný vytesaný a pečlivě vybílený znak osmihrotého kříže, jistě viditelný z veliké dálky.
„Znamení, které tu zanechal pro svoje bratry Denis Baarfelt, pečlivě udržujeme!“ hlásil mu jako vrchnímu veliteli, „Každého roku po velkých bouřích jej znovu vybarvujeme bílou barvou, jak nás požádal Denis...“
„To vás šlechtí,“ řekl Mike trochu nejistě, „Ale rád bych věděl, jestli tady v blízkosti toho místa Denis něco neukryl...“
„Ovšem!“ Bo-Toa byl velice spokojen, že může osvědčit svou dobrou paměť, „Otevřeli skálu a opět ji zavřeli, aby byla zase kamenem. Bylo to veliké a zajímavé kouzlo, dobře se pamatuji!“
„Výborně – tak ukaž!“
Bo-Toa ukázal rovnou dolů. „Mezi horními dvěma špičkami toho znaku... tady!“ dotkl se prstem Mikova kříže.
„Skvělé... a jak se tam dostaneme?“
„Jako my, když jej vybarvujeme!“ usmíval se starý šaman, „Spustíme se po lanech!“
Domorodci měli lana, spletená z nějaké místní trávy. Nevypadala moc důvěryhodně, ale stačila unést člověka, jak zjistili. Takže se Cvrček odhodlal spustit dolů a zkusit to.
Všichni domorodci samozřejmě nadšeně přihlíželi; kdyby spadl a rozbil se o ostré kameny pod stěnou, byla by to přece skvělá zábava! Někteří připomínali, jak před třemi lety při vybarvování znaku jeden mladý muž z nějakého důvodu uvolnil smyčku, spadl a zabil se. Samozřejmě ho litovali a jeho lebku pečlivě uložili k ostatním, ale zábava to byla taky pěkná.
Cvrček našel hledané místo bez obtíží. „Je to zacementované!“ hlásil, když ho spustili, „Nebude to takový problém!“
Prořezal se během chvilky dovnitř a spokojeně křičel: „Je tam kovová krabice! Pořádná!“
Nebyla to krabice. Byl to plechový barel na motorový olej, jehož vršek někdo odřízl a potom zase pečlivě zaletoval. Dalo se předpokládat, že i další obaly budou velmi pečlivé; tak si Cvrček tu plechovku uvázal na záda a nechal se vytáhnout zase nahoru.
„Vezmeme ji s sebou,“ řekl Mike, „Otevřeme ji až na lodi, tady na to nemáme prostředky. Potom ji sem třeba zas vrátíme...“
„Jistě, jak chcete!“ usmíval se spokojeně Bo-Toa. Opět jednou byl středem pozornosti, protože on jediný si pamatoval, že viděl plechovku před uzavřením do skrýše a mohl o tom kmeni vyprávět.
Zbytek prohlídky posvátného areálu byl pro ty, kdo tušili smysl poselství, nekonečný. Pochopitelně jej museli absolvovat, avšak činili tak bez zájmu o vyprávěné příběhy, dokonce některé ani Ťapka nenahrávala na magnetofon. Až konečně, když minulo poledne, se mohli vrátit zpátky do vesnice.
Domorodci v parném poledni většinou spali ve stínu nebo se koupali v moři; ale Armini nemohli čekat. Sešla se celá posádka a Cvrček opatrně odřezával vršek barelu, kde byl zataven. Když jej odstranili, objevili tam pochopitelně velkou krabici, pak menší krabici, balík zamotaný do voskovaného plátna, další krabici, igelitový obal, další igelitový obal a papírový obal s pečetěmi. Znakem byl osmihrotý kříž a byl to služební pečetní prsten komthura Denise Baarfelta.
Cvrček pečeti opatrně odřízl.
Uvnitř byl velký svazek listů popsaných strojem; jen horní list byl napsán rukou a dole opět otisk Denisova pečetního prstenu.
|
Já, Denis Baarfelt, z dopuštění Božího komthur templářského řádu Blesků a člen císařské korunní rady Arminu, jmenovaný velitelem výzkumné expedice lodi Griissirno a nejvyšším Hledačem pokladů, pravím: Moje dosavadní záznamy, ponechané ve schránkách na různých místech, označených v mapě přiložené k této zprávě, byly omezené na nejstručnější míru a měly sloužit pro upamatování případného nálezce. Neboť jsem si byl v té době jist, že příští cestovatel bude mít po ruce moje celkové zápisky, které ho budou moci důsledně vést správnými cestami. Po prodělaných bojích s králem Go-n-gou začínám připouštět i možnost, že se naše lodi nemusejí vrátit v pořádku domů; a že se dokonce nemusím vrátit ani já sám. V bojích s nepřáteli padlo sedmnáct našich druhů; skvělých kamarádů, které jsme měli rádi a vážili si jich. Životy dalších se mi podařilo zachránit jen použitím Živého Ohně. Další padli v boji s různými obludami, které jsme si nedokázali představit dřív, než jsme je viděli na vlastní oči. A nevíme, co nás čeká v další části cesty, takže jsme nuceni se připravit na všechno. I na smrt, která může potkat každého z nás. Nevím, jak statečný jsi ty, kdo budeš číst tyto řádky. Možná řekneš, že za takových okolností je třeba obrátit kormidla našich lodí a vrátit se zpět. Snad máš pravdu, zběsilá odvaha nikdy nepřináší nic dobrého; ale já a se mnou všichni moji druhové, známe jen jedinou cestu: tou je cesta vpřed. Až před námi nebude už ani jediné neprobádané místo tohoto světa, potom přijde čas se vrátit. Bude-li mít kdo. A já věřím, že možná uplynou léta, ale vody tohoto nezměrného oceánu opět rozčeří příď lodi. Snažím se uhodnout, jací to budou lidé, kteří se přeplaví přes moře a přijdou do těchto míst; mohu si ale být jist jediným: budou to lidé, pro které zbabělost je slovem odporným a touha po poznání větší než strach o život. Těm je určena kniha, kterou tady píšu. Je to kopie záznamů, které budu nosit s sebou a obsahuje popis cesty, již jsme až doposud vykonali. Není vyloučeno, že ostrovy, které jsme poznali, už budou jiné; prozatím je to pozemský ráj a každý, kdo má v těle čest, by se měl přičinit, aby nikdy nepoznal zlo a nenávist. Přestože jeden z panovníků těchto ostrovů s námi bojoval a pobil nám kamarády, nepřeju nikomu z nich, aby se setkal s bílou civilizací a podlehl v boji s puškami kolonizátorů. Já sám jsem se zapřisáhl neublížit těmto lidem; a o totéž prosím také tebe, neznámý bratře. Nejdůležitější poznatky, jež jsem získal na dosavadní cestě, jsou tyto: 1. Domorodci slyšeli o Kamenné koruně Argerranu. Je to pro ně pověst, kterou si vyprávějí dle legend starců. Kamenná koruna, pokud máme všichni na mysli stejnou věc, je uložena v Chrámu Smrti na ostrově Raatonga. Tento ostrov je posvátný a na jeho břeh smí vystoupit jen zasvěcený čaroděj. Nevím proč a taky nevím, kde jej hledat. Domorodci to netuší, přesněji řečeno používají při jeho určování nesmyslných údajů. Jedním z těchto údajů jsou fáze Měsíce. 2. Tato planeta měla kdysi souputníka, jenž ji obíhal. Tento Měsíc byl posvátnou planetou domorodců a oni se mu klaněli. Podle jedné legendy, která o tom koluje, zestárl a zemřel. Nikdo není schopen nám vysvětlit, kdy a za jakých okolností. Důvod zničení tak obrovského tělesa si neumím představit. 3. Kromě ostrova Raatonga uctívají domorodci další ostrov, Skálu Dravých Ptáků. Jedná se o obrovské dravce, dosahující rozpětí křídel až deset metrů a zhruba podobné délky; létají za silného větru a napadají i lidi, které odnášejí. Hnízdí na ostrově, který domorodci pokládají za sídlo bohů. Kupodivu však bozi, o které jde, nejsou totožní s dravými ptáky. 4. Za mořem, táhnoucím se na východ od těchto ostrovů, leží pevnina. Její jméno je země Kam a žijí tam lidé, kteří z nějakého důvodu nahánějí ostrovanům hrůzu. Neexistuje nikdo, kdo v té zemi byl a jen legendy vyprávějí o několika hrdinech, kteří se s lidmi té země setkali, přežili to a dokázali se vrátit. Zdá se, že moře i lidé, kteří žijí na jeho březích, jsou smrtelně nebezpečné. Rozhodl jsem se tuto zemi prozkoumat. 5. Domorodci vědí o Zemi a mnoho jejich soukmenovců ji navštívilo, dobrovolně nebo při náhodných neštěstích. Čarodějové znají i čas, kdy je možno projít bránou. Lze jej vypočítat z konjunkce tří hvězd, o nichž mluví stará báje. Originální text je: „Kaimó rapa huu-va-tai ga koorea, watama tao ši ni kaara te-kaunó wakana béa para-opa ti kino-hatea vaú.“ Přibližný smysl: „Až se zlatá, modrá a červená hvězda dotknou tváře boží, otvírá se veliká brána.“ 6. Červená hvězda byla jasně určena jako Gama Koně, což je souhvězdí, označené v přiložené mapě číslem 6. Hvězda má skutečně načervenalou barvu, svítí velmi jasně a domnívám se, že je možné ji bez obtíží dislokovat. Zlatá hvězda se nachází v souhvězdí, které se v současné chvíli na obloze nevyskytuje; je pod obzorem a posune se výš za dobu, kterou místní pozorovatelé nemohou určit. Toto souhvězdí mi nakreslili, uvádím je na předpokládané mapě označené písmenem B. Pokud se týče modré hvězdy, je situace zcela nejasná. Podle popisu, který jsem získal od nejstarších a nezkušenějších mužů, by se mohlo jednat buď o kometu, nebo některou z nejvzdálenějších planet soustavy. 7. Podnikl jsem složitou diskusi o tom, co rozumějí „tváří boží“. Zdá se, že je to jednoznačně Měsíc. Ke konjunkci uvedených tří hvězd s Měsícem mohlo v minulosti teoreticky docházet. Je-li to tak, je zapotřebí zjistit či vypočítat, na kterém místě oblohy se Měsíc nacházel před svým zánikem a vypočítat předpokládanou trasu od té doby. Což zatím nemohu učinit, protože jsem se nestačil ani seznámit s obvyklými astronomickými údaji. 8. Hodlám změřit délku místního roku a vypočítat dobu oběhu planety, jak vzhledem ke slunci, tak k souhvězdím zdejší oblohy. Vypočítat dráhu Měsíce bude obtížné, neboť se mohu opírat jen o teoretické předpoklady, ale domnívám se, že to bude možné. 9. Existuje-li v oné hypotetické zemi Kam rozvinutá civilizace, předpokládám, že rovněž rozvinula astronomii do té míry, aby její představitelé měli nějaké záznamy o oběhu dřívějšího Měsíce. Že nějaká oběžnice existovala, je jasné; bez jejího působení by nemohlo docházet ke střídání přílivu a odlivu, což je základním předpokladem vyjití života z moře na souš dle Darwinovy teorie (pokud jí chceme věřit). 10. Výpočty, které jsem až dosud provedl, přikládám k záznamům. Snad k něčemu budou. Přeji svým milým pokračovatelům o to větší úspěch, než jsem měl se svým počínáním já. Možná se nedožiju návratu. Možná vám už moje jméno nic neřekne a moje sny a plány vám připadají směšné a nicotné, protože vaše technika a celá společnost udělala příliš velký krok vpřed. Ale věřím, že jste lidé se stejnou touhou vidět, co ještě nikdy nikdo neviděl a dojít tam, kam vede cesta. Což si přeju i já. + Denis Baarfelt + |
Mike dočetl a nastalo ticho.
„No, pozdrav pámbu!“ řekla potom Sheilla.
„Máme toho na triku dost.“ souhlasil Cvrček.
„Je vůbec možné dokázat to, o čem Denis mluví?“ zeptal se Allan Stafford, odsouzený prozatím do role trpně přihlížejícího.
„Možné to je – Denis to dokázal, protože se vrátil. A zřejmě z toho místa, kterému říká země Kam. Dokázal-li to on, potom to můžeme a musíme dokázat i my.“
„Vypočítat dráhu neexistujícího měsíce, nalézt kometu, která se objevuje jednou za čas, potom si počkat, až se tři hvězdy sejdou v místě, kde byl měsíc a je to v suchu, jo? Docela jednoduchý!“
„Ať je to jak chce, dokázali to a zřejmě jim to nedalo tolik práce. Ostatně myslím, že Denis jistě někde zanechal další zprávy pro svoje následovníky. Tohle ukazuje, že to myslel vážně...“
Armini byli plni nadšení; Allan už méně. Práce, která je čekala, ho zřejmě moc netěšila a nelákala. I když na ní měl mít nejmenší podíl.
Mike se zajímal o knihu; stačilo do ní jen nahlédnout, aby zjistil, že je to obšírný cestovní deník, doplněný kresbami a dokonce fotografiemi. Ten popis byl velmi podrobný, psaný dosti suchým jazykem vědce; jen tu a tam se zablýskl Denisův jemný humor, zejména při popisech zvyklostí domorodců nebo konfliktů mezi nimi a posádkou.
„Vrtá mi hlavou jedna věc,“ řekl Mike, „Denis měl tuhle knížku připravenou k vydání; píše, že je to kopie deníku, který vozil s sebou na lodi. Když se ale vrátil, nevydal žádnou knihu! Poznámky, které jsem získal v Aurrgharru, dost pečlivě ukrýval a považoval je za státní tajemství!“
„Zřejmě se obával, aby sem nepronikl někdo nepovolaný,“ soudil Cvrček, „Lidé jsou nebezpeční pro svět, jaký tu ještě zažil!“
„Uznávám. Ale tím spíš měl ochranu tohoto světa svěřit nám. Ale on považoval tu zemi za nebezpečnou i pro nás!“
Do nezvykla překvapeného ticha promluvil Allan: „Já jsem toho vašeho Denise neznal, ale... byl to statečný člověk?“
„Mimořádně statečný!“ řekl Mike a pár dalších to potvrdilo.
„Dobrá. Tak mi vysvětlete, proč ten mimořádně statečný člověk navrhuje, aby loď byla vyzbrojena lejzrovými děly a emitory silového pole. To nejsou zbraně ani na lidojedy, ani na ty zdejší potvory, ale na větší sílu! O Japoncích nemohl mít tušení!“
Armini neříkali nic. Allan udělal dramatickou pauzu, pak řekl: „Což znamená, že tu našel ještě něco horšího než tohle! Řekl bych, že civilizaci silnější, než je ta naše. Nebo než byla za jeho časů!“
„Správně.“ řekl Mike, když nabyl dojmu, že otázka je adresována právě jemu.
„A našel to na zbývajících ostrovech, nebo přímo v zemi Kam!“
„I to může být pravda.“
„Ta síla se dozvěděla, nebo mohla dozvědět, o naší Zemi. Denis dospěl k obavám, že by její ozbrojenci mohli Zemi přemoci.“
„Nevím, je-li to pravda, ale není to vyloučeno.“
„Je si Denis jist, že lejzrová děla na to, co tady cestovatelům hrozí, stačí?“
„Denis nemluví o boji. Jenom navrhuje vyzbrojit loď obrannými prostředky, o kterých ví nebo si je dokáže představit.“
„Obrannými. Jaké jsou podle něho útočné prostředky, kterými by vyzbrojil armádu?“
„Nevím. Nikdy o tom nic nenapsal.“
Allan stál mezi nimi, všechny oči byly upřeny na něho. Tohle se mu stávalo málokdy a on se z toho necítil moc jistě.
„Prosím, uvažujte laskavě se mnou! Denisova expedice tady našla lidojedy, se kterými bojovala a zvítězila. Nad celým kmenem, se sedmnácti padlými. To je podle mého slušný úspěch, i když Denis to hodnotil jako nenahraditelnou ztrátu. My jsme ztratili už víc lidí, a přitom to nebereme tak tragicky...“
„Ty to nebereš tragicky! Pro tebe asi kamarádi moc neznamenají!“
„Cíl expedice zatím ohrožen nebyl, to nemůžeš popřít. Přesto, že padlých je mi líto...“
„No dobře, dejme tomu.“
„Takže: v té době byl Denis sice otřesen a v obavách o svůj život, ale rozhodně nezaváhal nad dalším pokračováním cesty. Ani nad jejím smyslem. To, co ho polekalo, nalezl až na těch dalších ostrovech. A muselo to být něco pořádného!“
„Dobře. Co z toho vyvozuješ?“
„Otázku: je dobře jít na ty ostrovy?“
Mohli odpovědět, ale rozhodli se radši počkat, co na to řekne Mike. Mike neříkal nic – jen se začal tiše smát.
„Co... ty se směješ?“ urazil se Allan.
„Takže – ty radíš se vrátit?“
K Mikovu smíchu se postupně přidávali ostatní.
„Navrhuji nejvyšší opatrnost!“ upřesnil Allan.
Mike se smál pořád dál, i ti ostatní.
„Jak dlouho to víš?“
„Co vím?“
„O Denisově návrhu vyzbrojit loď lejzrovými zbraněmi.“
Allan zaváhal, a smích taky rázem ustal.
„Ta informace je totiž tajná. Věděli to jenom naši lidé, když připravovali expedici. Jak ses to dozvěděl ty?“
„Jsem pracovník tajné služby. Nemysli si, že se nic nedozvíme. Z jedné tvé knížky jsem se mohl dočíst, že kdo se potřebuje něco dozvědět, dřív nebo později se to zcela jistě dozví...“
„Ano, to je z učebnice pro naše lidi. Jenže tys to věděl už dřív, před začátkem expedice. Vaši loď jste takto nevyzbrojili, protože jste nemohli; ale udělali jste vše, abyste to dokázali, třeba i za cenu průmyslové špionáže v našich továrnách!“
Allan zkoušel protestovat, ale marně.
„Nejsem už šéf tajné služby, ale něco o tom vím a mám ještě nějaké kontakty. Udělali jste všechno možné a i když to neklaplo, mohlo to klapnout. Vy jste taky věděli, do čeho jdete, a vůbec jste nezaváhali. Ty jsi byl velitelem výpravy; a nám navrhuješ, abychom ustoupili a vzdali se? Snad proto, abys tam šel ty sám?“
Allan si kousal rty, Armini se smáli.
„Můžu tě ujistit, že svému princi předložím tu knihu i Denisův dopis tak, jak jsme je získali. A budu podporovat jeho návrh na pokračování v expedici za jakýchkoliv okolností!“
„Správně!“ vykřikl Cvrček.
„A jestliže se dokázal vrátit Denis, potom to dokážeme i my! Přes všechny obtíže, které nás tam možná čekají...“
Armini jásali, Allan nechal svých připomínek a stáhl se. S myšlenkou, že jeho čas ještě přijde a tato diskuse rozhodně není poslední.
A opět se oslavovalo; samozřejmě tancem, který skončil v noci sexuálními hrami. Starý Bo-Toa už přišel na to, že se Arminům takové hry líbí a tak bez váhání dovolil vše, na co kdo jenom v nejbujnější fantazii přišel. Domorodci neměli žádné povědomí o nutnosti zdrženlivosti a cudnosti, jejich dívky naprosto neměly námitek proti pozornostem chlapců. Všechny ženy toužily přivést na svět zdravé děti a věděly, že milování s cizími muži přináší mimořádnou přízeň bohů v této věci, takže se snažily. Po pravdě řečeno, nabízely se tu i tak mladé dívky, že Mike v duchu byl rád, že nechal Pippi hlídat jaguárovi.
Pippi ovšem o těchto problémech neměla tušení. Bylo jí skvěle a využívala pohody, která kolem ní všude vládla. Všichni ji měli rádi, vše ji bavilo a zajímalo, nic jí nehrozilo, pokud ovšem nepodnikala podobná dobrodružství jako s vodním ještěrem. Což nedělala, protože Altarrac ji dobře hlídal. Ale koupat v moři a hrát si mohla celé dny a že ji ani ve snu nenapadlo se oblékat, krásně se opálila. Až na to, že měla příliš jemnou kůži, tak jí od sluníčka naskakovala spousta pih.
„To je v pořádku,“ vysvětlil jí Mike, když si na to stěžovala, „Podle knížky to tak má být.“
„Podle jaké knížky?“
„Knížky o Pippi, podle které máš jméno.“
O té knížce už slyšela, jenže ji nečetla, protože ji měli jen ve švédském originále a Pippi se nemohla naučit švédsky, dokud se nedostanou k Wallisu. Zato četla všechno, co bylo psáno arminsky, bohužel velmi nesoustavně; vzala si třeba knížku s sebou k moři, přečetla pár vět, pak ji to unavilo a celý den řádila v příboji s dětmi domorodců a na písmenka ani nevzdechla.
„To nic, je malá.“ omlouval ji Mike.
„Ty sám jsi mi vyprávěl, že když jsi byl tak velký jako ona, přečetl jsi všecko, co bylo v dosahu! Není zas tak malá...“ opovážila se namítnout Sheilla, která měla proti jeho stylu výchovy jisté připomínky.
„Já vím. Ale já se nemohl koupat v moři, kdy jsem chtěl... Ostatně, to všechno dohoní, až nebude mít jinou zábavu!“
„Pokud jsem ji odhadla, nejradši ze všeho by si nechala všechno vyprávět od ostatních!“ řekla Sheilla a měla pravdu, protože Sheilla vždy a za všech okolností mívala pravdu, „Jestli to tak půjde dál, nezvykne si na samostatnou práci a vždycky se bude spoléhat na ostatní! Mělo by se s tím něco dělat!“
„Máš pravdu,“ řekl Mike, „Budeme s tím muset něco udělat.“
Udělal něco? Jako obvykle neudělal nic.
Sheilla dospěla k názoru, že (jako vždy) veškerá zodpovědnost spočívá na ní jako na nejvyšší čarodějce. Nepovažovala se sice za osobu zvlášť pracovitou, ale Mikova lhostejnost přesahovala její. Štvalo ji, že přestože Mike je možná lepším znalcem magie než všichni ostatní, odmítá cokoliv praktického dělat pro svoji neuvěřitelnou lenivost a laxnost. Často mu to bylo vytýkáno od Asthry i jiných a on čas od času něco slíbil, ale málokdy došel od záměru k praktickému naplnění.
Sheille se naopak dařilo vše, na co sáhla. Ráda si hrála s různými energiemi přírody; nabírala sílu ze slunce, z rostlin, z vody, ze živočichů kolem sebe i kamarádů a zase ji předávala dál. Už při prvních pokusech si všimla, že energie této planety je mnohem silnější, než očekávala; občas s ní musela soupeřit, což ji velmi bavilo. Učila to ochotně další, chlapce i děvčata; rychle se naučili propojení mysli jak při milostných hrách, tak i mimo ně, dokonce zkoušeli drobné potyčky, když pronikali násilím do mysli kamaráda a dělali tam zmatek. Taková věc sice odporuje čarodějnické etice, ale je nutno umět ji ovládat, aby se dokázali bránit; a jak jinak se to naučit než praxí?
K nejlepším patřil Pi-Pu a zejména Agiti; tu učil samozřejmě taky Cvrček, což jí bylo k dobrému. Nosila jeho dítě, což všichni považovali za naprosto senzační úspěch, a byla do něj zamilovaná jako školačka, jak odpovídalo jejímu věku. Dohodli se, že Agiti zůstane na ostrově, porodí dítě a bude je vychovávat, a Cvrček se s ní občas spojí na dálku telepaticky, aby zjistil, jak jeho syn prospívá a roste. Případné další návštěvy budou vítány.
Když vedla svoje semináře, bývalo u toho vždy pět až deset chlapců a dívek. Sheilla si zkoušela velení, tak nadšeně konala přednášky i s praktickými ukázkami. Všímala si, že obvykle je při tom i Pippi; konečně, byla to nejzábavnější činnost, konalo se to většinou u vody a bylo to s pohoštěním, což Pippi vyhovovalo. Sheilla to přehlížela, ta malá určitě nemůže ničemu rozumět ani chápat – a když ji to baví...
Když se vedou přednášky, obvykle se taky kladou otázky; podle toho duchovní učitel pozná, zda žáci vůbec něco pochopili. Když se Sheilla otázek nedočkala, začala obvykle zkoušet. Ostatní, ne Pippi; ale občas jí to nedalo a obrátila se i na ni. Pippi sem tam na něco odpověděla; avšak obvykle udělala tak hloupý obličej, že Sheilla mávla rukou a nechala ji být. Konečně, je to dítě!
Docela určitě byla dítě. Bloumala po okolí (pod dozorem stále ostražitého Altarraca), povídala si s květinkami, broučky, malými ještěrkami, ptáčky a stromy. Občas seděla dlouhou dobu nehnutě, zírala do prázdna a nereagovala na okolí; Sheilla usoudila, že ji nic nezajímá, nebaví a netěší, a nechala ji osudu. Ať se o ni stará Mike a Ťapka, jsou přece její rodiče!
Ostrované zahájili další oslavu; tentokrát to byly sportovní hry. Kromě disciplín téměř olympijských, ke kterým patřily běhy, skoky, házení kamennou sekerou a oštěpem, plavání a tak, taky jedna zvláštní, velmi pozoruhodná: skoky z vysoké věže. Tu věž postavili mladí muži z místního bambusu a byla to odvážná konstrukce vysoká asi patnáct metrů. Mladíci vylezli nahoru, uvázali se za kotníky pružným lanem upleteným z travin a pak s nadšenými výkřiky skákali dolů a houpali se za nohu nad zemí. Délka lana byla přesně vypočítaná tak, aby se mohli třeba i dotknout země, ale zas ne tak, aby si při pádu rozbili hlavu. Kdo si lano uvázal krátké, sklidil posměch a ostudu před druhými, kdo je udělal moc dlouhé, mohl udělat poslední chybu v životě.
Samozřejmě, že arminští kluci to taky chtěli vyzkoušet, a taky to udělali. Cvrček prohlásil, že to zavede jako disciplínu na arminských sportovních hrách a zkoušel vhodnou délku lana tak dlouho, až si odřel ruce i nos; naštěstí Sheilla byla připravena pomoci svým Ohněm, neboť taky místní kluci si každou chvíli přivodili nějaké drobnější zranění.
Arminům se na ostrově Tanečníků dařilo skvěle a myšlenka na odchod je nijak nelákala; jenomže každý večer se ozýval Enkra nebo někdo z velitelů a přestože je nijak neuháněl, připomínal jim nenápadně, že je potřeba plout dál. Dle zpráv z Kjóta tam úspěšně zaváděli civilizaci, Japonci chápavě přebírali ušlechtilé zásady a jejich vláda se prosazovala. President Kaneda trval na tom, aby jeho vláda byla osvícená a humánní a nenamítal jediné slovo proti záměrům prince a jeho lidí.
Mike nařídil připravit Poutníka na cestu, ale nastalo vedro tak úmorné, že to prozatím musel vzdát. Ne že by v těchto krajích někdy nebylo vedro; ale tohle se položilo na celý ostrov jako chlupatá deka a dusilo pod sebou vše živé. Domorodci, stejně jako Armini, strávili celý den v otupělém pospávání ve stínu, kdy neměli chuť jíst ani pít ani nic dělat, dokonce ani na milování nikdo nepomyslel. Doufali, že po západu slunce se přece jen ochladí, ale přišla noc a pořád bylo vedro jako ve dne a nikdo neměl ani tolik aktivity, aby nadával.
Mike přinutil Sheillu, aby zapálila Oheň a dovolila všem se vykoupat. Sheille to trvalo mnohem déle než obvykle a tvrdila, že ji Oheň vůbec nechce poslouchat a že ji něco ruší, ovšem byla při tom tak otupělá, až bylo jasné, že to je její neschopnost, co jí brání. Nakonec se to podařilo a Oheň přece jenom všechny probral natolik, že Mike zasedl k vysílačce a volal centrálu, aby jim oznámil, co a jak.
Ozvala se mu Asthra, což bylo zvláštní. „Tady je to taky takový – jenže já už vím, co to je. Přijde tajfun.“
„Jak to víš?“
„No, vím to. Cítím to, i Oheň to cítí. Málem se mi nepovedlo ho zapálit, vzduch je plný té bouřky. Bude asi ještě horší než všechno, co jsme až dosud zažili. Poslouchej, bojím se o tvoji loď, pro jistotu s ní něco udělej, aby ti ji bouře neodnesla. A čekej, až to přestane!“
„To je dost blbý; chtěli jsme zítra vyplout zpátky...“
„Na plavbu radši zapomeň! Hele, kdoví, jestli budeme příští týden moci něco dělat. Nech to osudu a čekej, až se ti ohlásím!“
Takže jí Mike poděkoval a šel svolat celou posádku, aby jim oznámil situaci. A uprostřed noci nařídil vytáhnout celou loď na písčitý břeh a tam ji položit na bok.
„Ty ses zbláznil!“ řval na něj Allan a šermoval mu před očima pěstí, „Jenom proto, že nějaká holka si myslí, že přijde tajfun, se máme dřít s lodí jako je Poutník? Dokážem to vůbec? A když jo, bude to mít nějaký smysl?“
„Nevím, jestli to má smysl, ale udělat to budeme muset. Třeba požádat domorodce, aby nám pomohli. Jinak o loď přijdem...“
„Moje loď to není!“ odsekl Allan vztekle.
„Tak někam zalez a nemotej se nám pod nohama! My to zvládnem!“
Domorodci byli zemdlení vedrem; ale když se Bo-Toa dozvěděl, že Mike chce vytáhnout loď na suchou zemi, zvítězila u starého zvědavost nad vedrem a začal svolávat lidi. Taky je to zaujalo; tak se nakonec sešel celý kmen, omotali Poutníka lany a na rozkaz všichni najednou táhli, za zpěvu rytmických písní. Ženy a děti podkládaly pod loď bambusové kmeny, aby po nich líp klouzala; tak ji za čtyři hodiny usilovné práce vytáhli na písek a nahnuli na bok. Dalo teď sice práci se do ní dostat a už vůbec se v ní nedalo bydlet, ale to prozatím nikomu nevadilo.
Ráno bylo vedro jako včera v poledne. Dopoledne jako v tavicí peci a v poledne začali arminští důstojníci chápat, jak jim asi bude po smrti, až přijdou korporativně do pekla. Nebe mělo barvu olověně šedou a vše se lesklo, jako by bylo z kovu, až to bolelo do očí.
Okolo jedné po poledni se zvedl vánek, který přinesl vedro ještě větší. Všichni se bez ustání potili, pot jim stékal po těle a části těla, na nichž leželi či seděli, je pálily. Malá Pippi vedrem omdlela a když ji Ťapka přivedla k vědomí, jenom tiše kňučela jako pejsek.
Pak se nebe zatáhlo mraky, velmi rychle a jako ze všech stran. Obzor zešedivěl provazci deště, a ten déšť se vrhl na pobřeží, vmžiku dohola orval palmy a smetl všechno, co se dalo, do moře. A pak už lilo a lilo a lilo; z nebe padaly nepředstavitelné spousty vody a vše, co nebylo dost pevné, splachovaly s sebou.
Loď Poutník sténala a praštělo to v ní, ale na břehu jí tajfun nemohl ublížit. Zato kánoe domorodců vítr odnesl buď na širé moře, nebo jimi praštil o břeh tak, že se okamžitě rozbily. Nevadilo to tak moc, domorodci byli zvyklí dělat si každou chvíli nové, ale bylo jasné, co by se stalo, kdyby se včas neprovedla patřičná opatření.
Pak nastalo sedmnáct dní nepřetržitého deště a větru. Bouře zuřila se šílenou prudkostí, sem tam se na chvíli uklidnila, vzápětí přišel nový a ještě silnější úder. Nikdo nedokázal za takového počasí nic užitečného dělat; domorodci se choulili ve svých chýších a buď poslouchali vyprávění starců, nebo si tiše prozpěvovali. Taky Armini se chovali podobně; poslouchali nebo sami něco vyprávěli. Pippi kňourala a Mike, aby ji rozptýlil, jí převyprávěl snad všechny pohádky, které kdy zaslechl. Domorodci poslouchali taky a bavilo je to, i když nevěděli, o čem je kolikrát řeč a bylo třeba jim to složitě vysvětlovat.
Za tu dobu zlikvidovali všechny zásoby, které vůbec na ostrově byly; z některých narážek domorodců nabyl Mike dojmu, že za podobných bouří bývali někdy zabiti a snědeni nejslabší členové kmene a všichni zajatci, pokud byli nějací k disposici. Někdo navrhl chytat ryby, ale moře bylo rozbouřené a na mělčině žádné ryby nebyly. Takže se snědly konzervy z Poutníka; mezi jídlem všichni polehávali v chýších a čekali na zlepšení počasí.
Patnáctý den přestalo pršet a nastalo chladné a zamračené počasí, věštící konec tajfunu. Ten přišel dne sedmnáctého, kdy konečně vysvitlo slunce, uvítané nadšeným pokřikem domorodců.
Když vyšlo slunce a skončil tajfun, nevadilo jim už ani, že není co do žaludku. Muži rychle vyrobili nové kánoe a vyspravili dvě staré, které ušly zkáze. Vypluli na moře a vrátili se se spoustou ryb. Kromě toho přivlekla jedna kánoe za sebou mrtvého vodního ještěra, ohavnou potvoru, kterou moře zřejmě rozbilo o pobřežní útesy. Za normální situace by Armini nic tak hnusného nevzali do úst, ale hlad je hlad, tak Cvrček se svými námořníky hbitě rozporcoval zadní nohy a hřbet ještěra a už je nakladl nad oheň, aby se řádně propekly.
Když se všichni najedli, byli velmi spokojeni a plni síly. Domorodci rozhodli oslavit přežití tajfunu další oslavou se zpěvem a tancem, Mike spíš požadoval, aby zavlekli na vodu jeho Poutníka. Loď přežila tajfun ve zdraví, sklouzla sice o kus zpátky k moři, ale to bylo jenom dobře. Bo-Toa rozhodl, že první den oslaví šťastné přežití tajfunu, druhý zatáhnou loď na moře a večer to opět oslaví; což se provedlo.
Pak už bylo třeba se loučit; původních sedm dní návštěvy se protáhlo na trojnásobek a Enkra už jistě ztratil veškerou trpělivost. Domorodci byli upřímně smutní a nemohli pochopit, proč u nich milí hosté nemohou zůstat natrvalo; jenže pak se dozvěděli, že se chtějí podívat ještě jinam a rozhodli se, že pojedou s nimi. Všichni chtěli být zařazeni do posádky.
Mike zaváhal, ale lidí měl málo, tak nakonec přijal. Ale jenom čtyři: jedním z nich byl Pi-Pu, který se stal velkým kamarádem velitele posádky Cvrčka. Na lodi se ovšem šéfem domorodců stal Ba-Tao, který jako jediný z nich uměl dobře arminsky a vyznal se v mapách a námořních knihách, což ostatní oceňovali nevědouce, že projdou školením stejně jako on.
Bo-Toa navrhoval třídenní oslavy odplutí expedice, ale Mike nedovolil; rozhodl, že oslava bude trvat jeden den, přesně řečeno noc, a ráno po této noci Armini nastoupí na loď a odplují, ať už si domorodci oslavují, jak dlouho chtějí. Návrh na zabití dalšího Tlusťocha ovšem odmítl, neboť i tak už toho na ostrově snědli dost a dost.
Tak se tedy všichni rozloučili. Bo-Toa naposled ujistil Arminy, že jejich památka na ostrově nezahyne, tím spíš, že jejich ušlechtilé semeno v břiše místních dívek způsobí další zlepšení místní populace, za což budou ještě dlouho hostům děkovat. Cvrček ho jménem Arminů ujistil, že jim tu laskavost prokázali velice rádi a že se ochotně vrátí, až se děvčátka dosud nezpůsobilá trochu polepší a povyrostou. Bo-Toa i dívky, jichž se to týkalo, souhlasili, že se budou těšit.
30.05.2021 11:47