Ostrov posledního soudu
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Za úsvitu konečně loď vyplula na moře – byl nejvyšší čas. Mike zamířil ke Kjótu a po cestě hodlal navštívit už jen jediné místo: ostrov krále Go-n-gy, kde v tu dobu živořilo pár potomků kdysi mocného kmene. Sice na nich moc nezáleželo, ale své cti dbalý etnograf a zeměpisec nic nevynechává.
Bylo dost chladno, ale vál čerstvý vítr a loď po vlnách přímo letěla. Mike kormidloval, Pippi seděla vedle na zábradlí a nadšeně sledovala, jak za Poutníkem zůstává bílá čára pěny.
Když se oteplilo, vylezla si Pippi do strážního koše. Mike jí vyprávěl, že práce hlídky na předním stěžni je velice důležitá, protože tahle hlídka vždycky první objeví zemi a dostane za to španělský dublon. Co je to dublon, nevěděla a Mike na ukázku žádný neměl, ale bylo daleko hezčí snít o odměně, než skutečně nějakou dostat. Takže když podle mapy odhadli, že by měli být u ostrova Gongo, dovolili jí vylézt nahoru a střežit moře.
Ostrov nebylo možné minout, a tak ho Pippi skutečně uviděla první. Spustila tak veliký a silný křik, že se posádka seběhla a všichni ji chválili. Dublon nedostala, zato jí Ťapka dala tabulku čokolády, což Pippi potěšilo víc než muzeální peníze.
Ba-Tao, Pi-Pu a ostatní chlapci z ostrova Tanečníků měli pro ostrov Gongo jenom slova pohrdání. Žili tam domorodci jako oni, kdysi mocní a obávaní, ale po střetnutí s Denisem a následném ztrestání dříve slabšími sousedy z nich zůstalo sotva pár rodin v ubohé vesnici. Což neopomněli připomenout s velkou hrdostí.
Poutník spustil v zátoce kotvu a že to bylo kousek, většina posádky ke břehu doplavala. Vesnici bylo ostatně vidět velmi dobře, pár chýší podobných všem ostatním, ovšem ne tak skvělým, velkým a vyzdobeným; domorodci z nich vylezli a zírali na loď, aniž se pokusili nějak hosty uvítat či zahnat. Jen čuměli.
Mike, Cvrček a Sheilla dojeli na břeh na gumovém člunu. Pippi trvala na tom, že přeplave a půjde na břeh první, a taky na tom, že bude plavat v bílých plátěných kalhotách a tričku. Šlo jí o realistické ztvárnění činnosti Jima Hawkinse z Ostrova pokladů, což jí na přeskáčku vyprávěli Mike, Cvrček a Sheilla, každý ty věci, které ho nejvíc zaujaly. Na obrázcích byl malý Jim pečlivě oblečen podle módy sedmnáctého století, což Pippi okouzlovalo. Takže doplavala a Ťapka plavala s ní, aby ji případně ochránila před mořskými potvorami. Což v knížce nebylo, ale v místních vodách se vyplatilo tím víc.
Vystoupili na břeh a kráčeli k vesnici; ani teď domorodci nic neudělali, jenom tam stáli a poněkud přihlouple je pozorovali. Dokonce ani děti se neodvážily blíž.
„Je to nějaký divný,“ řekl Mike, „Něco se mi tady nelíbí... jako kdyby nás neviděli rádi!“
„Třeba ještě pamatujou Denisovu expedici a válku mezi nimi!“ soudil Cvrček.
Mike sledoval jaguára Altarraca, kterému se na hřbetě ježila srst, neklidně větřil a zřejmě se necítil zcela klidný. „Děje se něco?“ ptal se nenápadně.
„Nic necítím... ale něco se mi tu nelíbí!“ prohlásil Altarrac nejistě, „Nevím, co to je...“
Armini zaváhali; lejzrovačky měli jen Mike, Cvrček a Sheilla. Ostatní pouze nože, i když pořádné.
Došli k chatrčím; domorodci tam stáli a sledovali je pohledy, v nichž nemohli číst nic než nenávist a strach. Ano, skutečný strach; to se jim na těchto ostrovech ještě nestalo.
„Buďte zdrávi, přátelé!“ oslovil je Mike. Podle vyprávění soudil, že mluví stejně jako lidojedi z ostrova Tanečníků, aspoň to všichni tvrdili. „Nezlobte se a nebojte se nás – nechceme ublížit nikomu z vás, naopak, jsme vaši přátelé!“
Muž, který mohl být náčelníkem, ukázal do své chýše a uklonil se: „Pojďte dál a buďte našimi hosty!“
Jenže se při tom díval do země a tvářil se, jako kdyby z nich chtěl udělat hlavní chod dnešní hostiny. Takže zaváhali; jaguár dokonce oběhl chýši a začal šmejdit v křoví. Mike zauvažoval, zda vyhovět a vstoupit do chatrče; zrovna moc ho nevábila.
A vtom, dříve než si to stačil rozmyslet, zarachotil v houštině samopal. Cvrček hbitě vytáhl pistoli a chtěl běžet tím směrem, ale současně se z křoví a chatrčí vynořilo několik hlavní.
„Ruce nahoru, plukovníku von Crossi!“ vyzval nějaký hlas docela dobrou angličtinou.
Mike se zarazil. Všichni Armini se zarazili.
Z křoví vyšel mladý světlovlasý muž, zřejmě míšenec domorodky a Evropana. Přes rameno mu visel moderní americký samopal, jehož hlavní mířil na Mika a Pippi, která se k němu strachem přitiskla.
„Řekl jsem ruce nahoru!“ prohlásil, přistoupil k Mikovi a pořád na něj mířil, „První kulka by šla tomu vašemu děcku...“
„Kdo jste a co chcete?“ zeptal se Mike.
Mladík vycenil porcelánově bílé zuby. „Heinrich Stackel, k vašim službám!“
„Němec?“
„Nevím, co je to Němec, ale možné to je!“
„V tom případě na nás laskavě přestaňte mířit. Nepřišli jsme vám ublížit.“
Mladý muž Stackel se vesele rozesmál. „Já přece vím, proč jste přišli! Ostatně, máte pravdu...“ něco zavelel a z křovin vylezli další, většinou domorodci. Se samopaly, pistolemi a tesáky, zřejmě pravidelná armáda toho mládence. Na Mika mířili hned dva, takže Stackel spustil svou zbraň a vzal Mikovi pistoli.
„Tohle je co?“ ukázal hlavní na Pippi.
„Moje dcera...“
„Jo... tak dceruška? No, moc pěkná... jistě ji máte rád, viďte, plukovníku? A jistě byste nebyl rád, kdybych ji udělal dírku do hlavičky?“ Při tom uchopil Stackel Pippi za tričko a opřel jí pistoli o hlavu. Nestačila se ani dost rychle leknout.
„Takže je to jasný? Jedno slovo nebo pitomej pohyb, a střílím! Nejdřív tu malou, pak vás všechny ostatní. Jak vidíte, je nás víc než vás a jsme líp vyzbrojeni. Přes ty vaše novinky, který jste si vymysleli...“ Stackel prohlížel Mikovu lejzrovačku, „No, vůbec to není špatná zbraň, ta lejzrovačka, že ne?“
„Nějak moc toho ví!“ řekla Sheilla.
„Mluvte laskavě anglicky!“ vybuchl mladík, „Já taky hovořím anglicky, i když to není moje mateřská řeč! Ale chceme se přece domluvit – nebo ne?“
„Jak kdo,“ našel Mike ztracenou odvahu, „Prozatím nevíme, s kým máme tu čest a co od nás chcete. Zdá se, že ledacos víte, co byste neměl a po čem vám nic není, ale nám odmítáte vysvětlit, co se tu děje!“
Stackel cenil bílé zuby a smál se. „Vysvětlím, proč ne? Prozatím jste naši zajatci. A já vás dopravím, kam bude zapotřebí. Jasné?“
„Nijak zvlášť...“
„Hned se to vyjasní. Půjdete se mnou. Vy, plukovníku, váš velitel lodi, čarodějka a tahle malá. To bude stačit...“
„A já!“ řekla Ťapka rychle.
„Tohle je kdo?“ zamračil se Stackel.
„Moje žena Alice.“
Mladík si odplivl, obešel Ťapku kolem dokola a se zájmem si ji prohlížel. „Chcete říct ten váš robot, ne?“
„Alice je moje manželka a...“
„Pokud vím, vaší ženě říkají nějak jinak!“
„Ťapka. Ale to je přezdívka...“
„Tak, správně. A vyrobila vám ji čarodějka Asthra jako náhražku za skutečnou ženskou. Máte teda dost divný gusto spát s nějakou příšerou z plastický hmoty a plechu, ale to není moje věc. To si laskavě srovnejte s milostivou paní...“
Mike se rozzuřil; Ťapka zůstala kupodivu docela klidná, dokonce se usmívala.
„Řekl jsem, kdo půjde, a to stačí. Až ovšem... no ano, pan Stafford ze CIA. Račte to být vy?“
„Ano,“ řekl Allan, „Ale nechápu...“
„Chápat není zapotřebí. Dělejte, co se vám říká a držte hubu, a bude nám všem dobře!“
„Co s námi uděláte?“
„Půjdete se mnou podívat se k nám. Vy ostatní zůstanete laskavě tady, na ostrově. Moji muži vás pohlídají, kdybyste měli nějaké hloupé nápady. Ostatně máme vaše velitele, to stačí, ne?“
Armini se netvářili moc přívětivě; zhruba tak, jako místní domorodci při jejich příchodu.
„No, čas letí,“ řekl Stackel, „Tak půjdeme!“
Po stranách každého ze zajatců se postavili dva mohutní vojáci, ozbrojení po zuby. Stackel se zařadil na konec řady, vpředu šel nějaký jeho pobočník, možná taky míšenec. A vykročili do porostu, který začínal hned za vesnicí.
„Ještě takovou maličkost: viděl jsem tady jednu tu vaši chytrou kočku... kdyby náhodou někdo přišel na to ji zavolat, nebo kdyby ona sama chtěla zaútočit, dal jsem příkaz ji hned zastřelit. A já sám prošiju to děcko. Je to dostatečně jasný?“
„Naprosto.“ řekl Mike.
Nešli daleko; cesta se stočila ke břehu, kde kotvil, schován v malé zátoce, vojenský motorový člun s kulometem a kanónem na předku. Do člunu se vešlo třeba dvacet lidí, a tolik jich tu ani nebylo, jenom čtyři vojáci. Všechny zajatce přinutili vlézt do člunu, řidič spustil motor a vyjeli. Byl to dobrý, moderní a velmi kvalitní člun. Nic tak příšerného jako lodi Japonců.
„Je to daleko?“ zeptal se Mike, když ostrov Gongo začal mizet v nekonečném moři.
„Jak se to vezme. Někdy je to blíž na krchov.“ pronesl Stackel filosoficky, „Aspoň pro vás...“
Armini už radši mlčeli.
Člun jel rychle, ale cíl cesty se prozatím neobjevoval. Stackel položil pistoli na kolena, už nemířil na Pippi ani na jiného. Cvrček jednu chvíli naznačil, jestli by se neměli o něco pokusit, ale Mike to zamítl. Kromě obav o výsledek takového pokusu ho taky začínalo zajímat, o co se jedná.
Konečně se ukázala černá tečka; jízda trvala asi hodinu, a to člun jel rychle a nijak se neloudal. Možná to byla nejrychlejší loď, kterou v tomto moři zatím potkali. Tentokrát Pippi nejásala; krčila se na lavičce vedle Stackela a třásla se strachy.
Jak se blížili ke břehu, povšimli si, že je něco docela jiného než ostatní ostrovy; zdálky viděli betonové kopule, vyhlížející jako bunkry, vylepšené děly a kulomety. Přístav, do kterého mířili, byl dokola opevněn podobnými bunkry a vchod do pevnosti připomínal stavby z časů druhé světové války. Mike válečnou architekturu bytostně nesnášel; proto už předem měl vůči ostrovu a jeho obyvatelům příkré výhrady.
Jejich člun byl vybaven vysílačkou; Stackel se ohlásil a řekl něco, co bylo nejspíš šifrou uklidňující obránce. Takže na ně nikdo nestřílel, zato jim přišla vstříc spousta ozbrojenců. Kromě obvyklých domorodců a míšenců také docela bílí muži, zřejmě příchozí ze světa lidí.
„Nezdržujte!“ řekl Stackel, který už zas držel v ruce pistoli, „Vystupte a čekejte, až dostanete další příkaz! Žádné hlouposti!“
„To je snad jasné, ne?“ řekl Mike, „Jsme na vašem území...“
Stackel se pokusil ho probodnout očima. „Jsou lidé, u kterých jeden nikdy neví...“
Vystoupili na betonové molo, přímo před samopaly ozbrojenců. Pleť ani vzhled Arminů nevyvolával žádné překvapení; spíš se zdálo, že právě je tady čekají. Z vojáků se vytvořila eskorta a Stackel nařídil pokračovat do pevnosti.
Betonové stěny, betonové schody, betonové chodby. Všechna okna malá a zamřížovaná. Nikde sebemenší zlidštění interiérů, jen v pravidelných vzdálenostech od sebe nástěnky s bojovými hesly a propagací zcela nepochopitelných vojenských a politických cílů. Německy nebo anglicky.
Dlouhá betonová chodba s dvířky se špehýrkami, zamřížovanými přesto, že se jimi nedala ani ruka protáhnout. Nejspíš cely pro zadržené. Do každé z cel vehnali jednoho z Arminů a zamkli. Na jakékoliv otázky nikdo neodpovídal.
Mike si lehl na pryčnu, která tam byla. Standardní vybavení: dřevěné lehátko s dekou a polštářem z tuhých nepoddajných žíní, otevřený stolek na odkládání osobních věcí, v koutě záchod bez krytu. Přehledné, hygienické a zoufale odporné. Něco podobného lze najít na všech policejních centrálách světa.
Nedělo se nic a trvalo to dlouho. Byla doba k jídlu, ale to zřejmě věznitelům mnoho neříkalo. Mike se pokoušel uhodnout čas, ale soudil, že moc ho zatím neuteklo. Hodina nebo tři, možná pět? Měřit čas neměl čím. A ve vězení se čas zoufale vleče.
Konečně zarachotily ocelové dveře. Mike hned vyskočil; vstoupil voják, na prahu zůstali stát dva muži. Jedním z nich byl Stackel, druhého musel Mike chvíli poznávat – byl to Sam Sheffield. Chvíli na Mika nepohnutě zíral, potom řekl: „Ano, je to on!“
Stackel pokynul dozorci, ten vyšel, dveře zase zapadly a zamkly se. Nastala další nekonečná hodina, než přinesli misku polévky a talíř s nějakým masem a sladkými brambory. Jídla bylo dost, ale bylo bez chuti a připraveno kuchařem bez jakéhokoliv nadání. Stejně dobře mohl žvýkat seno; ale měl hlad, tak snědl brambory a nevábnou zeleninu, z níž vyrobili přílohu, po kratším zaváhání i to maso. Doufal, že aspoň Pippi přinesli něco lepšího, její mlsný jazýček by dvojnásob trpěl tou nechutnou blemtanicí.
Nedělo se nic. Zamřížovaným oknem viděl, jak obloha pomalu tmavne; přicházela noc. Ulehl a uvažoval o své situaci; dlouho nemohl usnout, ani když přezpíval všechny písně, které znal. Až konečně usnul, ale spal neklidně a převaloval se až do chvíle, kdy se za oknem začalo rozednívat.
Další den začal snídaní. Než ji přinesli, měl už odzpíváno šestnáct kol džapy, což jinak málokdy dokázal; neměl růženec, ale nechali mu tužku, takže si nakreslil na betonovou zeď 108 kroužků a přejížděl po nich prstem. Také se snažil meditovat, ale ani to mu moc nešlo, myšlenky se mu rozbíhaly.
K snídani byl čaj, vlastně bylinkový odvar z něčeho velice nechutného; k tomu buchta naprosto nejasného původu, jaké se na vojně říká dusivka; vůbec to nebyl málo výstižný pojem. Mike uvažoval o možnosti nechat buchtu ztvrdnout a použít jako zbraň, třeba dlažební kostku. Ale potom usoudil, že by mu ji sebrali.
Nedělo se nic. Mike si lehl na pryčnu a protože spát nedokázal, vzpomínal na pasáže ze své učebnice Teorie výslechu. Sice to všechno nevymyslel, ale do skript to převzal a nyní se na své vlastní kůži přesvědčoval o pravdivosti.
|
Účelem vyšetřovací vazby je morálně rozložit a zdeptat protivníka. V případě, že je k disposici dostatek času, je to nejvhodnější způsob, jak zlomit nejtvrdošíjnější odpůrce. Za situace, kdy je vyšetřovaný udržován v naprosté nečinnosti a nemá žádný vnější kontakt se světem, dochází u něho postupně k úvahám o smyslu svého počínání, přehrávání si dosavadních kontaktů s vězniteli, vnitřním diskusím na toto téma. Připravuje se na další výslechy a postupně se začíná na výslech těšit, protože to je nějaká změna proti dosavadní nečinnosti. Tento okamžik musí vyšetřovatel vystihnout a má určitou naději, že vyšetřovaný bude ochotnější odpovídat na otázky. Doba potřebná ke zlomení vyšetřovaného se snižuje, pokud se k nečinnosti přidružují obavy o osud osob jemu blízkých (rodiny, důvěrných přátel) nebo o osud podnikání, ať už finančního či politického. Ze strany dozorců je zapotřebí, aby během vyšetřovací vazby spolupůsobili na vyšetřovaného žádoucím směrem. Nejvhodnější je nevyvolávat u něho žádné podněty, neodpovídat na jeho dotazy, nehovořit s ním ani při předávání potravy. Dle možnosti dávat najevo, že velitelství na něho možná zapomnělo, případně zmínit se o dalších případech, kdy někdo zůstal ve vazbě bez povšimnutí i několik týdnů až měsíců. Vzbuzovat pocit, že zatímco on je ve vězení, vyšetřovací orgány konají venku horečnou činnost k objasnění jeho případu, pokud se tak už nepodařilo, zatčení jeho kompliců a obejití jinou cestou. Pocit, že je na vedlejší koleji a jeho osoba už přestala být důležitá, napomůže ochotě promluvit o jiných příslušnících skupiny ve snaze předejít jejich vlastním výpovědím a získat si výhodu přiznání a polehčujících okolností. Síla představ, co se asi venku, popř. ve skupině děje, je někdy lepší a účinnější než skutečná činnost vyšetřovatelů, zvláště pokud neexistují žádné jiné stopy. |
Skutečnost se zdála nasvědčovat správnosti jeho teorií. Venku bylo naprosté ticho, občas prošel strážný, jinak se nedělo nic. Zřejmě vyčkávali na vhodnou chvíli a Mike by jim byl tuhle hru klidně nechal hrát, kdyby neměl obavu o toho jediného, nejdůležitějšího člověka, který byl momentálně v zajetí. O Cvrčka a Sheillu se nebál, ti měli patřičné školení a dokázali se o sebe postarat. Ale byla tu Pippi, o ni se musel bát každý, protože byla malým dítětem, vydaným na pospas nepříteli. A pokud tamti měli tak dobré informace, věděli i to, že jedině dítě může být nástrojem účinného nátlaku na velitele expedice.
Okolo oběda usoudili, že už změkl dost. Najednou nastala horečná činnost; nejdřív začali po chodbě pobíhat další strážní, pak přišel někdo vyšší, protože ho doprovázel velitel stráže a něco mu vysvětloval. Potom se otevřely dveře a strážný vyzval Mika, aby šel s nimi. Dva tmaví samopalníci jim dupali za zády a dávali pozor; Mika zavedli do výtahu a vyjeli někam nahoru, což znamenalo, že s ním chce nejspíš mluvit šéf.
V patře, kam přišli, se změnil velitel; ten strážný předal Mika muži středních let, velice sympatického vystupování a chování. Byl to klasický hodný vyšetřovatel, role, kterou Mike vyučoval s oblibou a svěřoval jen těm nejlepším studentům. Samopalníci ovšem zůstali ti samí.
„Proboha, pane plukovníku, odpusťte nám tyhle průtahy!“ mluvil vesele až žoviálně a tvářil se při tom nevinně, „Nemohli jsme tušit... sám víte dobře, jaké problémy jsou s neschopnými podřízenými! Kdyby nám byli okamžitě zavolali, co se děje, mohlo to být už dávno vyřízeno...“
„Prozatím nevím ani to, proč jsme byli zatčeni. Ten mladík se s námi o ničem nebavil a hned nás sem dal přivést.“
„Já ale taky nevím, oč se jedná, dostal jsem jenom příkaz se o vás postarat... kdo vlastně byl ten mladý muž, o němž mluvíte?“
„Představil se mi jako Stackel.“
„Ach tak...!“ hodný vyšetřovatel se zatvářil, jako kdyby pocítil náhlý příval úcty jak k Mikovi, tak ke Stackelovi, „To je ovšem velice důležitá záležitost! Pan Stackel patří k nejvyššímu velení a samozřejmě má právo... ovšem nemějte žádných obav, vaše záležitosti jsou na nejlepší cestě!“
Tyhle žvásty byly pořád stejné a Mike je velmi dobře znal. Až na to, že zatím je on říkal jiným a na trochu vyšší úrovni.
„V pořádku.“ Mike se rozhodl chovat klidně a nedávat na sobě znát vzrušení a netrpělivost. Věděl, že se na to čeká.
„Nejdřív dovolte, abych vás pozval na oběd,“ řekl vyšetřovatel a vedl Mika chodbami. Kromě jednání se změnily interiéry, tady byly koberce a na stěnách reprodukce světových malířů a obrázky krajin ze Země. Pokud Mike stačil postřehnout, nebyla dávána přednost určité zemi nebo místu, obrazy ukazovaly nejvýznačnější turisticky zajímavá místa a krajiny. Zřejmě páni tohoto světa rádi občas dojatě vzpomínali.
Jídelna byla podobně vojensky strohá jako to ostatní a byla zařízena pro jednoho člověka. Vyšetřovatel nedostal nic, jenom kávu, dokonce skutečnou a dobrou. Zato Mikovi přinesli dálovou polévku ze směsi fazolí, čočky a hrachu, pak něco smaženého jako řízek s bramborami a drobnými okurčičkami; Mike očekával maso, ale byla to jakási místní zelenina, docela chutná. Velice si pochutnal a přemýšlel, zda je to obvyklé jídlo zdejší smetánky nebo jsou tak dobře informováni o tom, co má rád. Vyšetřující se snažil podporovat dobrou náladu; obsluhovali je domorodci v bílých kabátcích a bílých rukavičkách a ještě ke všemu odněkud zněla příjemná hudba. Když pak po obědě přinesli kávu a docela dobré zákusky, nebylo pochyb: předcházejí si ho a chtějí získat jeho přízeň. O důvod víc být opatrný.
Vyšetřovatel se při jídle pokoušel udržovat přátelskou konverzaci, většinou na téma pokrmů, předkládaných „váženému panu plukovníkovi“. Mike dával najevo, že mu chutná a že se mu to líbí a chránil se mluvit o čemkoliv důležitém; jen jednou se o něco pokusil: „To takhle dobře krmíte všechny ostatní? Mám na mysli svoje kolegy...“
„Zajisté – přece je nenecháme hladovět!“
„A moje dcera? Myslím, že dítě má daleko větší potravní problémy a vězeňská strava...“
„Dcera? Cožpak s vámi bylo i nějaké dítě?“
„Ano, dívka asi desetiletá. Vy to nevíte?“
„Okamžitě to prošetřím!“ slíbil vyšetřovatel a neudělal vůbec nic. Mike pochopil, že velice dobře ví co a jak, ale přesahuje to jeho kompetence, proto zásadně nic dělat nebude.
Dojedli a vyšetřovatel kupodivu nenabídl Mikovi cigaretu; byli o jeho zvyklostech informováni a věděli, že nekouří.
„Zjistím, zda se už dostavil náš velitel.“ řekl vyšetřovatel a odešel. Strážní zůstali.
Mike pochopil, že teď nastane důležité a závažné jednání. Tohle všechno byla jen předehra, která ho měla připravit. Vyplýtvali na něj dost prostředků, aby mu ukázali, jak umějí být hodní; jistě existuje i opačná možnost.
Hodný vyšetřovatel se vrátil a široce se usmíval, jako kdyby přinesl tu nejlepší zprávu: „Velitel vás přijme!“ prohlásil, jako by to byla jeho osobní zásluha a nezměrná čest.
Vrátili se k výtahu; tam Mike opět vyměnil strážce. Tentokrát zmizeli domorodí samopalníci a převzali ho dva muži neurčitého věku, zcela očividně bílé pleti. K hodnému vyšetřovateli se přidružil další muž, okolo padesátky, na pohled inteligentní a slušně vychovaný.
Výtah je zavezl do dalšího patra; tady byly koberce velmi kvalitní a stěny v pastelových barvách, vyzdobené obrazy a fotografiemi, ke kterým měl zřejmě někdo osobní vztah. Dveře kanceláří byly označeny štítky se jmény a podle zvuku se za nimi skutečně něco dělo.
Stráže zavedly Mika až do poslední části té chodby, kde byl oddělený vestibul. Tam vyčkával další inteligentní pán; zato tam nechali střelce s jejich samopaly. Když inteligentní pán zaváděl Mika do kanceláře, ve dveřích se mu uklonil.
Místnost byla reprezentační, s velikým stolem z ušlechtilého dřeva, dvěma registraturami po stranách, v nichž byly úhledně vyrovnány šanony se spisy, označené barevně a přehledně názvy různých států a dokonce vlaječkami a znaky ať států, nebo různých organizací. Mike si okamžitě povšiml složky označené osmihrotým řádovým křížem a usoudil, že tohle všechno je tu více méně pro parádu. Pokud něco obsahovalo skutečné údaje, pak to byl počítač IBM v rohu. Také tu měli svítící glóbus a dvě mapy, Země a zdejších ostrovů, které visely za zády pána této kanceláře.
Ten muž byl menší postavy, stár okolo šedesáti let. Mike si za poslední dobu zvykl na vysoké svalnaté domorodce a tak mu tento muž připadal ještě menší. Měl šedivé vlasy, skoro až bílé, tvář ostře řezanou a pronikavé oči, které by bez váhání bylo možno použít na řezání plechu. Ztloustl, ale pořád ještě mu dobře seděla černá uniforma SS s distinkcemi gruppenführera.
Mike se zastavil na prahu; dveře se za ním zavřely a už nikdo nevstoupil.
Muž v uniformě SS mu ukázal na židli: „Posaďte se, prosím. Náš rozhovor bude delší a složitější, než možná tušíte.“
Mike se posadil do pohodlného čalouněného křesla. Muž za stolem si ho pozorně prohlížel a uvažoval, odkud začít.
„Snad abychom se seznámili. Vy jste Mike von Cross, bývalý plukovník arminské tajné služby, bývalý komthur řádu Blesků, bývalý člen korunní rady arminského císaře a doposud člen štábu korunního prince a následníka arminského trůnu. K tomu řada dalších titulárních i skutečných funkcí v církvi, na universitě a leckde jinde. Doufám, že jsem nevynechal nic podstatného.“
„Myslím, že ne. I kdyby, není to důležité.“
„Jsem rád, že k tomu přistupujete tak klidně a s rozvahou. Bude se nám lépe jednat.“
„Doufám.“
„Já se jmenuji Georg Stackel. Jsem velitelem Centrály. K tomu ještě spousta dalších věcí, do kterých pravděpodobně proniknete později. Jen aby se nám lépe jednalo, pár vysvětlení:
Místo, na kterém jste se ocitl, je Centrála, velitelství naší tajné služby. Ovládáme celý tento prostor, i když ne vojensky, tak v každém případě intelektuálně. Proto se také staráme, aby se ti, kdož mají cenu, postupně dostali na náš ostrov a zapojili se do našich záležitostí. Rozumíte tomu?“
„Jistě. Jenom nevím, kterému státu patří ta vaše tajná služba.“
„Žádnému. Jsme víc než stát. Dá se říct, že státy vznikají či zanikají z naší vůle.“
„Z vůle tajné služby?“
„Ovšem. My nepotřebujeme žádné krále a císaře a diktátory a presidenty. Stačí nám moc a tu máme, jak se můžete přesvědčit.“
„Uznávám, že máte skutečně velkou moc.“
„Pokud vím, vy se rovněž vyznáte v záležitostech tajné služby, ne? Byl jste jejím pracovníkem dost dlouho, abyste to věděl.“
„Ano, samozřejmě.“
„Pak je vám jasné, že proti naší vůli tu není žádná dostatečně rovnocenná, aby se nám mohla postavit. Snad kromě prince Enkry.“
„Děkuji za uznání. Vychoval jsem ho tak.“
„To vím. Vím o vás všechno, i o vaší tajné službě. Dokonce se musím přiznat, že vás do jisté míry obdivuji a vážím si vašich schopností. A snad se neurazíte, když řeknu, že vás mám svým způsobem také rád...“
„Obávám se, že k tomu není mnoho důvodů.“
„Důvody se ukáží později, až budeme spolupracovat. Je mi líto, ale potřebujeme vás, drahý pane plukovníku. Potřebujeme váš mozek i vaše znalosti a zkušenosti.“
„Co potřebujete konkrétně?“
„Vaši spolupráci.“
„A když ne?“
„To by bylo velice smutné. Snad dokážete pochopit, že v tom případě bychom nemohli dopustit, aby vaše služby získala druhá strana...“
„Už jsem to pochopil.“
„Počkejte, to zní, jako byste se cítil nějak nepříjemně! To bychom v žádném případě nechtěli; naopak potřebujeme vás nejen osobně, ale i veškerou moc, kterou reprezentujete! Dokonce i vojáky vašeho prince, protože jejich schopnosti převyšují vše, co máme k disposici!“
„To je otázka našeho prince, ne moje.“
„Ne tak docela. Samozřejmě nemůžete prozradit všechno, na čem se tu dohodneme, veřejně a všem. Ale můžete princi radit tak, abyste pomohl sobě, jemu i nám. Naše zájmy jsou totožné, nebo aspoň velice blízké.“
„Naše zájmy jsou jasné: prozkoumat tuto zemi a vrátit se domů. O vašich zájmech nic nevím...“
Stackel se odmlčel, pokyvoval hlavou. „Pamatujete se na expedici Denise Baarfelta?“ zeptal se potom uvážlivě.
„Těžko mohu. Nebyl jsem ještě na světě.“
„Ovšem, ovšem. Ale z doslechu...“
„To ano.“
„Nejste jediní, kdo o ní ví a kdo se velice zajímá o její výsledky. S Baarfeltem se do našeho světa vrátilo pár námořníků; ti se rozešli, kam se dalo, protože politická situace ve vaší zemi jim nebyla příznivá. Postupem času tu a tam něco vyprávěli. Ne moc, protože dostali dokonalé instrukce; ale my umíme čekat a vyhledávat dobrou příležitost. Tak jsme se dozvěděli o tomto světě. A rozhodli se chopit příležitosti, která se nám naskytla.“
„Teď to nechápu...“
„Naše tajná služba došla k přesvědčení, že je třeba zjistit situaci, případně ovládnout tuto nově objevenou zemi. Nadřízení pro to projevili velké pochopení!“
„Okamžik! Vaše tajná služba, to znamená SS?“
„Ne. Pod patronací SS, ale mým nadřízeným bylo přímo Gestapo.“
„Předpokládal jsem, že jste Němec.“
Stackel se rozesmál. „Ále fúbec ne!“ pronesl česky, „Já jsem narodyl v Giewitsch... fíte, co to jest?“
„Ano. Jevíčko u Moravské Třebové.“
„Spráfně. Já rosúmim čésky fšécko perfekt. A dóbše taky mlúfim, že ano?“
„Dá se to tak říct. Až na drobné chybičky ve výslovnosti...“
„Každý nemůže být geniální na řeči,“ vrátil se Stackel raději k angličtině, „Ale svoje mládí jsem prožil v Giewitsch a potom u příbuzných v Iglau a Reichenbergu... to je po vašem...“
„Jihlava a Liberec.“
„Ano... zajímavá jména. Pak jsem přešel do služeb Velkoněmecké říše, jako každý své cti dbalý Němec a voják.“
„Což vás samozřejmě ctí.“
Stackel vzhlédl podezíravě, ale pokračoval: „V té době se v Říši dostala k moci skupina, která velmi uvážlivě posuzovala situaci a možnosti státu. Velmi moudří a zkušení lidé, kteří dlouho čekali na svou příležitost. A když ji dostali, nehodlali svoji šanci ničím ohrozit. Ani nepřízní zbytku světa...“
„Nacisté!“ řekl Mike, „V čele se svým vůdcem Adolfem Hitlerem. To znám, nemusíte se skrývat za ušlechtilá slova.“
„Hitler... no ovšem, náš milovaný Vůdce!“ řekl Stackel, avšak neznělo to moc obdivně, „Jenže já mám na mysli spíš lidi, kteří nestáli tak moc na výsluní. Hitler byl figurka pro lidi, co potřebují silnou osobnost. Samozřejmě i já jím byl okouzlen; ale pak jsem se setkal s lidmi, kteří mi otevřeli oči. Například znáte jméno Heinricha Himmlera?“
„Jistě. Říšský vedoucí SS.“
„Správně. A Heydrich? Schellenberg?“
„Znám. Prvního zabili v Praze, druhého popravili v Norimberku.“
„Ach... a Hassenberg?“
„To jméno neznám.“
„Lothar Hassenberg byl můj velitel. Člověk velikého rozhledu a netušených kvalit. Sám reichsführer Himmler si toho povšiml a dal mu úkol, na kterém doposud pracujeme. Velikou myšlenku, která je schopna ovládnout svět...“
„A ta byla?“
„Všeobecné spojenectví tajných služeb všech zemí. Spolupráce.“
„Spolupráce v čem?“
„V ovládání jejich někdy neschopných a jindy úzce zaměřených vlád, samozřejmě. Spolupráce v tom, aby žádná vláda nepřekročila určité meze, za kterými by byly nedozírné následky. V podstatě se jedná o zabránění vládám v ohrožení světa a tím záruka míru...“
„Stručně řečeno: jedná se o světovládu.“
„To ne! Netoužíme po světovládě – jen po účinné kontrole těch, kdo mohou svět řídit správným směrem. To je snad správné, ne?“
„Obávám se, že se mi to nezdá.“
„A co vaše Korunní rada? Ovládala vašeho císaře, doporučovala mu, co má dělat. A kdyby to nedělal, co byste podnikli?“
„Myslím, že to není vaše věc, posuzovat takové věci. To byla čistě soukromá záležitost naší vlády...“
„Vaší tajné služby, přesněji řečeno. Nebo jste nikdy neměli jiný názor než vaše vláda?“
„Naši členové byli také členy vlády.“
„Vy jste členem vlády nikdy nebyl; přesto jste pro svoji zemi ledacos zařídil. Nebo to chcete popřít, jako jste to popíral před zvědavými novináři?“
„Plnil jsem rozkazy svých nadřízených.“
„Zvláštní. Kterých, smím-li se ptát?“
„Císaře sira Lery. Tedy... presidenta Lery de Guyrlayowa, neboť trůnu se zřekl a stal se prostým občanem...“
„Na vaše doporučení.“
„Já jsem v té době do politiky nezasahoval.“
„To chápu, byl jste chlapec. Ale jiní zasahovali, a dělali to velmi dobře a účinně. To všechno my víme. Víme taky, co se stalo, když jste do politiky zasahovat začal...“
„Zdá se, že v tom se nedohodneme!“
„Skutečně, asi ne. Ale mohu vám prozradit, že jste nám velmi ublížil, aniž to možná víte...“
„Vám? Nacistům nebo zdejší Centrále?“
„Ano, přestal jsem s vyprávěním v době války. Tedy, naši předchůdci se dohodli ovládnout všechny tajné služby. Velitelem toho plánu byl Lothar Hassenberg. Na příkaz říšského vedoucího SS Himmlera opustil zaměstnání na Gestapu a odešel z Německa. Od té doby pracoval v různých zemích světa a v Německu samém byl prohlášen za nepřítele státu.“
„Pročpak?“
„Řekněme... z taktických důvodů. Někteří naši budoucí partneři neměli rádi ta slova... nacista, fašista a tak. Bylo zapotřebí provést určitá nezbytná opatření...“
„To samozřejmě chápu.“
„Během války došlo k velké aktivitě tajných služeb všech zemí. A my, kteří jsme měli dokonalé informace o každém, kdo ve svém oboru něco znamenal, jsme získali řadu kontaktů. Dá se říct, že jsme se napojili na všechny tajné služby na celém světě; v každé jsme měli svoje lidi!“
„Pokud ovšem nepřeceňujete svoje síly!“
„To bych si nedovolil, zvláště ne před vámi. Ne, co jsem řekl, je pravda a my jsme skutečně všechny kontaktovali. Nebylo to těžké; každý, kdo s někým spolupracoval, se tak či onak zapletl do nějaké záležitosti. Bylo jen zapotřebí počkat a vhodně pomoci těm, kteří nám byli k užitku; případně odstranit toho, kdo včas nepochopil, kam patří...“
„Neříká se tomu náhodou špinavost?“
„Říká se tomu různě. Důležitější než název je výsledek; a ten byl dokonalý. Dokázali jsme vytvořit celkové společenství tajných služeb, které spolupracovaly na ochraně světa.“
„Okamžik. O které mluvíte době – před válkou či ve válce?“
„Po válce. Válka byla... reichsführer už dlouho před skončením té trapné epizody věděl, jak to dopadne. Vůdce ovšem ne, ten už v té době žil ve svém vlastním světě... Naše činnost se týkala světa po vítězství Ruska a Ameriky. Mírového světa.“
„Rozděleného na dva nepřátelské tábory!“
„Pro vás rozděleného. Naše spojenectví pokračovalo...“
„Tím chcete říct, že jste měli své kontakty v celém světě? I na Východě?“
V té chvíli se Stackel rozesmál. Smál se dlouho a tak protivně, až Mikovi řezalo v kostech, jako by ho pálili autogenem.
„Chcete říct, že jste naše stopy doposud nepostřehl?“
„Ne.“ řekl Mike pevně.
„Vidíte. A přitom jsme to byli my, kdo kdysi zasáhl i do vašeho vlastního osudu.“
„Mého osobního?“
„Dokonce dvakrát. Jednou to bylo ještě v Arminu, ve vašem dětství. Pokud se pamatuju, vaše matka patřila k exponentům toho režimu – že?“
„Ano.“
„Později byla vypovězena ze země.“
„Pověřena jinými úkoly v cizině.“
„Kdo ji jimi pověřil?“
„Ministr vnitra Detrey.“
„A kdo ho přivedl na tu myšlenku, že by bylo dobře poslat tu dámu na zkušenou do světa?“
„To nevím...“
„Byl to jistý pan Weber. Vyšetřovatel tajné služby v úřadu Jorga Detreye. Detrey byl velice čestný muž; bohužel slepý jako kotě. Nedůvěřoval nikomu, ale věřil těm, kdo mu předkládali věrohodné důkazy. Našim lidem...“
„Už chápu!“
„Následkem maličké informace skončila Hvězdička Heda Crossová v nějaké zapadlé díře v Evropě. Stačilo, aby tam zůstala pár let, a už přestala být důležitá. Tak málo důležitá, že jsme ji dokonce pustili ze zřetele. Taky už nikdy nic neznamenala...“
„Jak pro koho.“
„Ovšem. Pro vás dost, to chápu. Jenomže na to jsme si vzpomněli až v době, kdy jste... zahájil svou profesionální kariéru. Dost nešťastně, konfliktem se státní mocí...“
„Chcete říct, že i to jste zařídili vy?“
„To ne, to byste nás přeceňoval. To byla akce několika hlupáků v té zavšivené díře... jak se to vlastně jmenovalo?“
„Svoboda nad Úpou.“
„Prosím?“
„Taková vesnice mezi Trutnovem a Janskými lázněmi.“
„Ach ovšem, Trautenau! Staré německé město... ano, tam někde jste se dostal do boje s vaší policií. Vlastně, trochu jsme na tom měli podíl také my, ale ne přímo. Ty akce proti mládeži jsme spustili, to nebudu popírat. Tehdejší vedení nám poskytlo různé možnosti. Kdykoliv se stane nějaké takové opatření násilného charakteru, je to pro nás dar přímo z nebes. Tehdy se povedlo postavit celou mládež proti režimu, a co k tomu stačilo? Párkrát zasáhnout, ostříhat pár kluků a nakonec zmlátit nějaké studenty ze Strahovských kolejí. A celá země byla ve varu!“
„Nepodařilo se to!“
„Vždycky se všechno nepodaří. Ale dobrá setba se neztratila, aspoň ne úplně. Vy sám to přece víte nejlíp; nebýt noci tenkrát v tom směšném rekreačním středisku, byl byste se dal do služeb vlády. Tehdy jste ji přece obdivoval! No, možná by vám otevřelo oči něco jiného... Pro jistotu jsme se postarali, aby se před vámi zavřely všechny dveře. To byl ten druhý zásah...“
„Začínám chápat, co máte na mysli.“
„Ano, ten výslech. Jak dlouho jste se zlobil na vyšetřovatele, který vás... vyslýchal?“
„Chm... nevím, jak to říct!“
„Už se na něj nezlobte. Byl to obyčejný hlupák, ani nevěděl, čí pokyny plní. Cílem té akce bylo zabránit vám v usmíření s vládou. A to se snad podařilo, ne?“
„Zdá se, že se vám všechno daří!“
„Podařilo se to, že jste opustil svoji zemi; a vzápětí jste tam byl odsouzen. Dokonce k smrti, což je trochu přehnané, ale s tím jsme ani nepočítali. Stačilo nám, že jste přešel na druhý břeh; a tam vás měli kontaktovat naši přátelé.“
„Kdo to byl?“
„Konečně, proč bychom to nepřiznali? Tenkrát to nějak nedopadlo – vývoj nás předběhl a vy jste propadl sítem. Nebylo dost lidí a času, na někoho se zkrátka nedostalo. A ten někdo jste byl zrovna vy. Když si na vás vzpomněli, už jste byl trochu z ruky.“
„Jak se zdá, nejste všemocní!“
„To víte, aparát je veliký a spojení se někdy nedaří. Člověk, který to s vámi měl vyřídit, byl přeložen na jiné místo. A pak... dokonce bohužel zatčen, jinou složkou. Totiž, on měl sice být zatčen, ale jinde a za jiných okolností, aby navázal kontakty s lidmi, kteří by byli současně s ním perzekvování státní mocí. Což se ovšem nepodařilo, protože to vyžadovalo spolupráci orgánů, které nevěděly, o co jde...“
Mike se začal usmívat a Stackel si povšiml.
„Když to nevyšlo a když na to naši lidé přišli – ano, nesmějte se, nakonec vždycky na všechno přijdeme! – rozhodli se vypracovat jinou variantu. Středoevropská sekce předala vaši osobu arminské sekci. Tam bohužel podcenili vaše schopnosti a pustili vás ze zřetele, což se jim nevyplatilo. Měli v té době jiné starosti.“
„Jestli mi řeknete, že organizovali Alwinovo spiknutí, tak se vážně začnu smát!“ řekl Mike.
„Co je na tom k smíchu?“ otázal se Stackel docela vážně.
„Herbert Alwin skončil oběšen na stožárové tyči před zámkem, a jeho hrdlořezové na náměstí před palácem!“
„Vašim přičiněním.“
„Takže vaši šéfové mě asi přestali definitivně mít rádi!“
„Divíte se jim? Ze sekce Armin zůstaly ubohé trosky a expediční sbory, které jsme tam přesunuli, se ztratily v džungli; podle všeho je sežrali vaši tygři. Kdo přežil, pokoušel se znova sestavit organizaci; a sotva se jim to podařilo, jmenovali vás velitelem tajné služby. Málem vás nechali zlikvidovat...“
„Udělali pro to, co se dalo!“
„Nedokonale, bohužel. Přežil jste a ještě zlikvidoval řadu lidí. Nebýt toho, že jste udělal chybu...“
„V tom jste mi taky pomohli?“
„Ani nebylo potřeba. Udělali to jiní, bez našeho přičinění. Ovšem zachránili vám život, jinak byste tady už nebyl!“
„Obdivuji vaši humánnost...“
„Kdežto vy jste všem svým nepřátelům dal vždycky milost, že?“
Mike zrozpačitěl a Stackel se opět rozesmál. Mike už si všiml, že se směje vždycky, když se mu podaří obzvlášť vychytralý tah.
„My se totiž příliš dobře známe, pane von Crossi. Já jsem se na tento rozhovor velmi dobře a zodpovědně připravil. Připravuji se na něj od té chvíle, kdy jste překročil hranice našeho světa. Protože jste to vy, s kým chceme jednat a kdo je nám předurčen pomoci! Teď byste měl dle mého názoru říct, že nám nikdy pomáhat nebudete. Jenže já vám namítnu, že nemáte jinou možnost. Vy se budete vykrucovat a já budu stát na svém. Jenže oba víme, že teď jsme silnější my a že svojí převahy umíme náležitě využít.“
„Nepochybuji o tom.“
„Takže je to všechno, co jste chtěl slyšet v úvodní lekci?“
Mike škubl tváří. „Tohle byl jenom úvod? Co bude dál?“
A Stackel se opět rozesmál: „Spolupráce.“
30.05.2021 11:47