Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Možná ještě trochu kávy, plukovníku?“ zeptal se Stackel.

Mike mohl rozhořčeně odmítnout. Dokonce chvíli váhal, ale pak raději přikývl. Stackel zacinkal na zvoneček na svém stole.

Sekretářka byla plavovlasá a docela vzhledná, přes tmavší pleť míšenky. Vyslechla pozorně Stackelovo přání a vmžiku byla zpátky se dvěma šálky, konvicí a miskami na cukr a šlehačku na stříbrném podnosu. Vše pocházelo z míšeňského servisu, jak se Mike mohl přesvědčit podle zkřížených mečů na spodní straně. Stackel ho na to dokonce upozornil.

„Nežijete si špatně...“

„Jak se v daných poměrech dá. Ani vy si nebudete žít špatně, až se k nám přidáte!“

Mike si dal do kávy dva cukry a šlehačku. Stackel nesladil, ze zdravotních důvodů.

„Jen tak mimochodem, mohl by se na mne podívat některý z vašich lékařů? Myslím, že bych to dost nutně potřeboval...“

„Bez problémů. I já jsem lékař, jestli mi věříte...“

„Možná by byla lepší princezna Asthra. Ta by mi totiž dokázala pomoci...“

„Je tady Sheilla. Taky ona ovládá Oheň.“

„Složila přísahu čarodějky? Že nesmí ublížit svým uměním?“

„Čarodějky neskládají žádnou přísahu. Sama představa, že by měly někomu něco slibovat, je urážlivá. Jejich postavení jim dává moc a zodpovědnost, kterou zkrátka porušit nemohou.“

Stackel nedůvěřivě pokrčil rameny. Přísahy považoval za vysoce závažné, přestože dělal všechno, aby je lidé porušovali v jeho prospěch. Mike konstatoval, že Stackel je přes všechno už starší člověk – teď, když spolu mírumilovně pili kávu, snažil se tvářit vlídně a co nejvíc zmírnit pichlavost svého pohledu.

„Spolupráce je zvláštní slovo,“ konstatoval Mike, „Předpokládá řadu vzájemně souvisejících činností, z nichž některé vyplývají zase z faktů, které... například z důvěry.“

„A vy mi nedůvěřujete, to je pochopitelné. Mohu něco udělat, abych vaše obavy rozptýlil?“

„Chápal bych líp, kdybychom se nacházeli na Zemi a měli možnost něco ovlivnit. Ale my jsme na jiné planetě a nemůžeme se vrátit! Nebo vy to snad dokážete?“

„To bohužel nikoliv...“

„Aha. Přesto vám sem chodí informace, nad jejichž dokonalostí mi nezbývá než žasnout. Například o mně víte víc, než je mi milé; víte to i o jiných, nebo jsem vaše zvláštní hobby?“

„Máme informace o každém, kdo něco znamená.“

„Jak jste je sem dostali?“

„Mezi Zemí a Centrálou existuje pravidelný a celkem bezpečný styk. Dá se říct, že to, co je o každém význačnějším člověku v kartotékách tajných služeb na Zemi, máme i my tady. V počítači, který patří k nejlepším a kterému se myslím ten váš na Liberty nemůže ani rovnat. Zprávy nám docházejí přibližně jednou za půl roku nákladní lodí.“

„Takže vy víte, jak se sem dostat?“

„Samozřejmě! Nejsme takoví hlupáci, jak se vám zdá!“

„Přesto kurýři, kteří ty zprávy nosí, musí být stateční lidé!“

„Jsou to lidé, kteří už nemají jinou možnost. Lidé, které pálí půda pod nohama; třeba řemeslní zločinci. O nichž my víme dost, aby je jejich soudy poslaly rovnou na elektrické křeslo...“

„Lidé, kteří se nechtějí vrátit, chápu. Co se s nimi pak děje?“

„Někteří mají schopnost pracovat pro nás.“

„A ti, kteří ty schopnosti nemají?“

„Občas musí někoho dopadnout naši přátelé Japonci, ne? Přechod hranice je přece trestný a čas od času je zapotřebí dát výstrahu ostatním... je to kruté, ale co se dá dělat?“

„Japonci o tomto ostrově vědí?“

„Také oni mají svou tajnou službu. Sledovala velmi pečlivě vaše kroky... samozřejmě o spojení tajné služby s námi admirál Kimura nic nevěděl! Škoda, že jste toho starého pána sesadili; byl to dobrák, slepý jako kotě... pod jeho trůnem jsme si mohli zřídit stanici a jeho by v životě nenapadlo podezírat své nejvěrnější!“

„Až do této chvíle jsem myslel, že Kimurova podezíravost a nenávist vůči cizincům byla zaslepená a neoprávněná. Teď vidím, že to nebyl takový nesmysl... jenom nevěděl, kterým směrem se správně obrátit!“

„Ale ovšem! Kimura sem tam objevil, že se mu pod rukama objevují věci, které nepatří pod jeho komando, ale přičítal to bílým, co pochytal... nešťastníkům z koncentráků, ti pochopitelně za nic nemohli!“

„A vaše tajná služba je nechala bez pomoci umírat!“

„Tak to byste nám křivdil! Těm, co za něco stáli, jsme vždycky umožnili útěk! Například Samu Sheffieldovi, našemu i vašemu příteli, který pro nás ostatně pracoval od začátku...“

„A Allan Stafford? Ten vás nezajímal?“

„Ach... o tom jsme si nebyli jistí. Snad ten muž má nějakou cenu, ale... víte, třeba jste ho už získali vy, to není jisté. Ale možná mu dáme šanci – kdo ví?“

Mike si skousl rty. Náhle řekl: „Co víte o možnosti vrátit se na Zemi?“

Stackel neodpověděl. Naopak, jeho pichlavé a zlé oči ztvrdly, jako by chtěl Mika na místě provrtat silikonovým vrtákem.

„Ta možnost není,“ pokračoval Mike, „Spojení je jednostranné a vůbec ne tak spolehlivé, jak se mi snažíte namluvit. Vy, co jste pronikli, protože jste už jinou možnost neměli, jste odkázáni sami na sebe a na to, že se sem čas od času dostane loď podobných zoufalců, jako jste sami. Loď, o které předem nevíte, jejíž posádka neví nic o tom, co ji tu čeká. Možná přiveze něco k užitku a možná taky ne. Ale nikdy se už nedokáže vrátit!“

„No a co?“ vybuchl Stackel.

„Nic. Předestřel jste mi obraz světa, řízeného a ovládaného geniálními tajnými službami. Jenomže na světě žijí milióny lidí, kteří v životě neslyšeli o žádné tajné službě. Ani té vaší, ani žádné jiné. Žijí si, milují a jsou šťastní; vy na jejich život nemáte žádný vliv. Jen pár chudáků má tu smůlu, že na ně padly oči někoho z vás. A já vždycky chránil právě ty obyčejné lidi. Před zrůdami, jako jste vy!“

Stackel už nebyl nejmladší. Příručky, které psal Mike pro svoje studenty, říkaly, že vyšetřovatel se nikdy nesmí rozčílit. Jenže Stackel se rozzuřil, dokonce k nepříčetnosti, a v jeho očích Mike četl svůj rozsudek smrti.

„Tak já jsem podle vás zrůda!“ zasyčel jako jedovatý had, „No prosím, urážet mne můžete, jak chcete – tím spíš, že se nemohu bránit! Vy jste ti čestní a spravedliví a my zrůdy, které ohrožují lidstvo! Ale tady budete muset spolupracovat s těmi zrůdami, jinak neodejdete živ!“

„A v případě spolupráce odtud živ odejdu?“

„Zatím máte šanci!“

„Když vám prozradím, jak se dostat zpátky na Zemi.“

„Vy to víte?“

„Nevím. Ale vím, že to věděli jiní; zcela jistě Denis Baarfelt. Vypočítat si, kdy se otevře brána sem, to jste mohli, to jde lehko; ale zpáteční cestu nezná nikdo z živých! Ani vy ji neznáte a potřebujete ji, jinak je celá vaše slavná Centrála na... k ničemu!“

Stackel chvíli váhal. „Přiznávám.“ řekl potom.

„Vy tu cestu potřebujete tak nutně, že jste ochotni se spojit s Arminy, které nenávidíte a se mnou, kterého byste nejradši zabil. A dokonce s naším princem Enkrou, který ovšem nenávidí tajné služby stejně jako já a zcela určitě se s vámi chtít spojit nebude. Dovede si dobře a snadno spočítat, co se s ním stane, až nebude mít proti vám převahu o to tajemství...“

„Žvásty! Nesvrháváme vlády, jenom se snažíme s nimi spřátelit! Váš princ bude mít z našeho spojenectví prospěch; a vy mu to vysvětlíte! Zatím nevíte, že sedíte na sopce; je tu Kimurova armáda a tajná služba, ty nejsou moc spokojeny ani s Kanedou, ani s vašimi správci. Kdyby se vzbouřili všichni Japonci najednou, smetou vás jako odpadky!“

„To je snad pravda. Ale jaký vliv máte na Japonce vy?“

„Jejich tajná služba s námi spolupracuje. Jen pár lidí, ale na klíčových místech. Ani vy sám nevíte, kolik očí vás pozoruje a komu dává hlášení. Máme svoje lidi všude; dokonce i na ostrově Tanečníků je někdo, kdo nám ohlásil každý váš krok, i když o tom neví ani náčelník, ani ten starý hlupák čaroděj. Dokonce tu máme pár fotografií, chcete se podívat?“ Stackel s velkorysým gestem rozložil Mikovi před oči hrst fotografií z ostrova Tanečníků.

„Pěkné,“ Mike vzal obrázky a prohlédl, prozatím velmi zběžně.

„Můžete si je nechat, jestli se vám líbí. A po tom, kdo je dělal, nepátrejte; dávali si při tom dobrý pozor. To jenom aby bylo jasno, že máme svoje lidi všude...“

„Já o tom nikdy nepochyboval.“

Stackel chvíli čekal na pokračování jeho řeči, ale nedočkal se; tak řekl: „Budeme se muset dohodnout na nějaké spolupráci. Předpokládám, že si to budete chtít nějak... rozmyslet.“

„Nemám co si rozmýšlet, všechno je jasné. Něco vám asi budu muset slíbit. Jinak se odtud nedostaneme...“

„Znám vaše zvyklosti dostatečně, abych věděl o vašich zásadách! Můžete slíbit komukoliv cokoliv a nemusíte to plnit, pokud váš řád a vaši nadřízení nebudou souhlasit. Takže je vám jasné, že nebudu věřit vašim slibům!“

„Tím je vše jasnější. Co tedy chcete?“

„Realistické posouzení situace!“

„Myslím, že ji posuzuji dost realisticky.“

„To není tak docela jisté!“

„Jsme ve vaší moci. Budu muset udělat něco, co nám zajistí svobodu. Jistě chápete, že byste k ničemu nepřinutil mne, Cvrčka nebo Sheillu. Ovšem máte v rukou moji dceru, to vám dává určitou možnost mne k něčemu donutit!“

„Ale fuj! Snad nevěříte, že bychom byli schopni ublížit dítěti?“

„Vy možná ne. Ale ten mladík, co nás přivezl, by dlouho neváhal.“

„Ten mladík je můj syn Heinrich. I když se někdy chová trochu nepřívětivě, je to velice milý a dobře vychovaný mladý muž! Až ho líp poznáte, určitě si ho oblíbíte...“

„No... vyjádřit pochybnost by asi nebylo moc slušné?“

„Myslete si o Heinrichovi, co chcete. Ale já v žádném případě nedovolím, aby vaší dcerušce bylo ublíženo, to si buďte jist! Chceme se s vámi dohodnout, ne bojovat!“

„Dohodnout? Konkrétně na čem?“

Stackel se pokusil obdařit Mika upřímným úsměvem. Lze říct, že se mu to částečně podařilo; někdo méně zkušený by mu věřil.

„Já totiž tak docela nevěřím, že se dokážete dostat domů na Zemi. Třeba v to doufáte, ale počítáte i s opačnou možností, že zde budete muset zůstat jako my. Dříve či později založíte v tomto světě svůj vlastní stát. Asi ne zde na ostrovech, těžko byste urovnávali vztahy s Japonci. Planeta je veliká; někde určitě objevíte vhodný ostrov, kde byste zapíchli do písku svoje meče a prohlásili ho za svůj...“

Mike odpověděl vážně: „Možná to skutečně uděláme.“

„Potom budete potřebovat dobrou tajnou službu.“

„K čemu nám bude tajná služba, které nemůžeme věřit?“

„Ale vy nám můžete věřit! Jsme ze stejného světa jako vy! Jsme vaši nejbližší přátelé; nemáte nikoho, kromě nás!“

Mike se usmál. „To znělo skoro zoufale.“

„Nesmysl! Nabízím vám moc, jejíž dosah zřejmě zatím nechápete! Největší moc na této planetě! Jedinou ochranu pro váš stát! Kdyby ji někdo odmítl, musel by být blázen!“

„O mně říkají, že jsem blázen.“

„Třeba váš princ uvažuje realističtěji...“

Mike se usmál. „Sbírá vaše tajná služba jen informace o činech význačných lidí, nebo taky o jejich pohnutkách?“

„Máme informace o všem, co je důležité!“

„Co tedy víte o Enkrovi?“

„Všechno! Jeho otec je Robert Weston, válečný hrdina, bohužel později propadlý alkoholu. Matka Mary Bartlettová, sestra dalšího hrdiny z války, komthura Rosse Bartletta. Chlapec se narodil sice v Anglii, ale v deseti letech přišel do Arminu a stal se vaším žákem. Prosadil jste (ve spolupráci s Rogerem Monroesem), aby ho váš president adoptoval a učinil následníkem. Národ svého prince vřele miluje, čemuž napomáhá účinná propaganda...“

„Správně.“

„Zapomněl jsem na něco?“

„V podstatě na nic. Jenom... co máte v kolonce vyznání?“

Stackel se zachmuřil. „Chápu, na co narážíte. V dětství vynikal váš princ jistou... náboženskou nesnášenlivostí. Ovšem později se jí zbavil a začal svět vidět realističtěji.“

Mike se usmíval.

„Zřejmě na váš nátlak... tedy, vaší zásluhou!“ ocenil Stackel.

Mike se rozesmál nahlas. „Hezky řečeno. Ano, je to pravda. Dal jsem mu rozkaz, aby byl... snášenlivější.“

„Ten chlapec je velmi inteligentní. Je mi jasné, že poslechl; národu nemůže vládnout nelítostný fanatik!“

„Proč myslíte, že já nejsem fanatik?“

„Všechny zprávy hovoří o vašem mistrovství ve vyjednávání právě s různými druhy sektářů a jiných fanatiků; jste znám tím, že se dokážete s takovými lidmi snést a leccos dohodnout!“

„A proč mi takoví lidé věří?“

„Copak já vím? Kdo může vědět, co se děje v hlavě šílence?“

„Šílenec.“

Stackel sebou škubl, jeho oči se přimhouřily a zpichlavěly.

„Tak dobře, řeknu vám pravdu!“ řekl Mike s úsměvem, „Dohodneme se, jestli jste blázen. Vy totiž jste blázen, Stackele, ale... já ještě nevím, zda dost velký. Zda pochopíte, co říkám.“

„Chcete říct, že váš princ...“

„Řekl jste pár zajímavých postřehů. Náš národ svého prince šíleně miluje a obdivuje. Všichni mladí se jenom třesou, až...“

„Až co?“ mračil se Stackel.

„Až je pustí ze řetězu. Až jim dovolí přestat se tvářit jako ochočené domácí kočičky a stát se šelmami. Je pravda, že jsem mu dal pokyn, aby zmírnil svou nesnášenlivost vůči pitomcům. Jenže oni kvůli tomu nepřestali být pitomci. Jenom se uklidnili, že je jejich princ přestal pronásledovat...“

„Takže zůstal stejný, jaký byl?“

„Jeden novinář pro to našel název. Sametový fanatik.“

„Chcete to nějak vysvětlit?“

„Enkra je člověk odpovědný Bohu. Za svoje činy i za celý stát. Nikoho jiného nepovažuje za hodna, aby se mu zodpovídal. Totéž vyžaduje od svých podřízených. Demokratické instituce vnímá jako bahno, které ho zdržuje na cestě. Tajné služby cizích států jako pouta na nohou. Každého, kdo mu chce překážet, jako nepřítele.“

„Myslel jsem, že se takového myšlení zbavil!“

„Proč by to dělal?“

„Po jeho akci ve Francii jej značná část národa kritizovala; mluvilo se o jistých pochybnostech, zda je schopen zastávat tak důležitou funkci. Myslel jsem, že si uvědomil...“

„Já si to uvědomil. Nařídil jsem mu, aby se občas snažil vyjít vstříc vkusu chátry. Slušně se oblékal, přijímal pozvání na večírky a masem a alkoholem... tu a tam podal ruku některému ze svých nepřátel. Podřídil se.“

„Máte na něj zřejmě obrovský vliv!“

„Postavil jsem mu to jako otázku kázně. Není obtížné zachovat si čistotu jako mnich; ale velmi obtížné ponořit se do světské špíny a zůstat čistý. Pochopil to. Bojoval sám se sebou.“

„Hm... a výsledek?“

„Národ byl spokojen. Dokonce natolik, že jsme mohli uspořádat další náborovou akci. V té době jsme vynalezli Wallis, ten stroj na vyučování. Funguje s kontakty přímo na hlavě, bez vlasů. Bylo zapotřebí ostříhat všechnu mládež v zemi. Dost obtížná práce...“

„Ano, slyšel jsem... jeho velká bojová hra!“

„Enkra se rozhodl hrát a vyhrát; a dokázal to. Stal se fakticky pánem všech, které porazil. Spousta lidí z nižších kast se k němu přidala a uznala ho za pána. Přestal mít soupeře...“

„Ovšem mezinárodní veřejné mínění...“

„To jsme věděli. Pokračovali jsme ve vylepšování jeho profilu; několik polooficiálních návštěv ve význačných zemích, kde se choval jen tak výstředně, aby to bylo zajímavé a přitažlivé, ale neodrazovalo morální většinu. Okouzlující chování, rozsáhlé znalosti, vtipné postřehy... zkrátka dokonalý mladý princ.“

„Dokázal se přetvařovat?“

„On se nepřetvařuje. Staví navenek tu část své osobnosti, která je přijatelná pro veřejnost. Se svými vlastními lidmi se ovšem baví jinak. Dovoluje jim, aby ho sami podněcovali k akci. Právě proto přišel sem. Aby mohl ukázat drápy...“

Stackelovi zazářily oči. „Vědecká expedice! Od začátku jsem té pohádce nevěřil... přišel tuhle planetu dobývat?“

„Dobývat? Nesmysl. Přišel jí proletět jako kometa. Pokud najde něco, co není v pořádku, samozřejmě to napraví, jinak ho tato cesta zajímá jen jako turistická záležitost.“

„Proč tedy bojuje s každým, koho potká?“

„Pořád nic nechápete, Stackele. On nic nedobývá, nepřetvařuje se, nelže a nepředstírá. On dělá, co mu nařizuje Bůh!“

„Copak mu Bůh nařídil přijít sem?“

„Dal mu tu možnost. Naznačil, že nebude mít námitek.“

„To je šílené!“

„Inu, je. Přece jsem řekl, že jsme šílenci.“

„Všichni? Každý z těch, co s ním přišli?“

„Jedna z možností, kterou každý z nás znal, byla, že na druhé straně nebude nic. Vůbec nic – prázdnota, chápete? Že projdeme do prázdna a zemřeme v té vteřině. Udělal by to rozumný člověk?“

„Měli jste zápisky Denise Baarfelta...“

„Ty hovořily o době, kdy tady byl Denis. Za tu dobu se mohlo všechno změnit. Enkra tu možnost znal, ale smál se; jemu nezáleží na tom, co s ním bude, protože Bůh jej chrání. I samotná smrt je pro nás jenom nepříjemná epizoda. Přechod do jiného světa...“

Stackel se mračil a hryzal si rty. Vypadal nespokojeně.

„Řekl jsem, že princ chtěl ukázat drápy. Ale ne svoje – jsou to drápy Nrsimha-déva, jeho Pána!“

„Ztotožňuje se s ním?“

„Slouží mu. Náš Pán propůjčuje svým služebníkům část své moci. Dokud jsme jeho služebníky, samozřejmě; jakmile začneme sloužit svým vlastním smyslům, jsou nám tyto dary odebrány.“

„Vy taky sloužíte tomu... té šelmě?“

„Mým Pánem je malý pasáček, který vyhání telátka pást se na břehu řeky Jamuny. A pak ten muž, který kázal druhým o lásce tak dlouho, až ho místní tajná služba přibila na kříž. Ten se zuby a drápy samozřejmě také; pořád jedna a tatáž Osoba.“

„Obávám se, že to chápu.“

„Tak mi teď řekněte: chcete se spojit s takovými lidmi?“

Stackel se pořád ještě mračil. „Takhle jste vyjednával s těmi zuřivými fanatiky, o kterých jste mluvil?“

„Zhruba takhle. Obvykle mi porozuměli.“

„Já vám taky rozumím. Velice dobře...“

„Když se potkají dva zloději, nemusí se navzájem představovat. Zenové přísloví.“

„Tak dobře! Nemáme jinou možnost než přijmout; sám to dobře víte! I když to s vaším princem a jeho lidmi nebude jednoduché!“

„Se žádným z nás to nebude jednoduché. V podstatě je tohle naše základní podmínka. Uděláme, co nám poručí Bůh.“

„Co když... ne! Co děláte s lidmi, kteří... jednají jinak, než jaká je podle vás Boží vůle?“

„Bůh je zničí.“

„Tím myslíte, že se s nebe snese ohromná ruka a rozplácne je jako drzou mouchu?“

„V podstatě. Bůh zařídí situaci tak, že je něco zlikviduje.“

„Nebo někdo. Třeba váš meč!“

„Může použít ruku některého z nás.“

„Jak tu... vůli Boží poznáte?“

„Každý ze zasvěcených bojovníků ví, co je správné a co ne. Ve většině případů se snažíme ovládnout svoje pudy vůlí; dáváme hříšníkům šanci, říkáme si: Ještě není tak špatný. Ale jednoho dne přijde chvíle a hříšník překročí mez tolerance. Tehdy se ve mně nebo v kterémkoliv jiném ozve hlas, který určí: Tento člověk už nemá déle na světě místa. Tehdy vytasíme meč.“

„Takže každý si za svůj osud může sám?“

„Jednoznačně.“

„Může se totéž stát i vám?“

„Dříve nebo později se to stane každému. Poklesnu, přestanu být služebníkem Božím. V tom případě zasloužím okamžitou smrt.“

„Chcete od nás, abychom tuhle filozofii vyznávali také?“

„My od vás nic nechceme. Je to základní předpoklad, abychom vás brali aspoň trochu vážně. Pokud to nechcete...“

„Vy neberete vážně lidskou společnost? Přestože váš princ se snažil se jí aspoň dočasně přizpůsobit?“

„To je otázka vnitřní sebekázně. Snažil se být k těm nebožákům laskavý, aby jim dal šanci. Pokud přijali, začal je brát vážně. Pokud ne... nevědomým zvířatům taky zbytečně neubližujeme.“

„Vy sám zřejmě berete vážně jen toho, kdo slouží Bohu?“

„Je někdo jiný, kdo za to stojí?“

„To je nelidské!“

„Klid, Stackele. V podstatě každá živá bytost slouží Bohu; ani nemůže dělat nic jiného. Některá to dělá vědomě a s rozvahou, té si vážím. Jiné to dělají v nevědomosti, k těm cítím soucit.“

„A ti, kdo se postaví proti Bohu?“

„Nikdo se nemůže postavit proti Bohu. Může si to myslet; v tom případě je duševně nemocný. Snažím se ho vyléčit.“

„A když to nejde?“

„Postarat se, aby neubližoval jiným nevinným bytostem.“

„To jste naučil svého prince? A všechny jeho lidi?“

„Je to učení Templářů. Každý Templář to musí znát.“

„Ach, ten váš řád! Myslel jsem, že je to něco jako... politická strana, klub nebo tak něco...“

„Šlehačka na dortu? Inu ano, proč ne. V poslední době se z řádu stal diskusní klub o politických otázkách. Jenže princ se rozhodl udělat z něj to, co odjakživa byl: nabroušený meč. Vyhověli jsme jeho touze. Teď je ten meč tady, ve vaší blízkosti. V podstatě máte dvě možnosti: buď se chovat v souladu s vůlí Boží nebo... vás meč rozetne vejpůl.“

Stackel stáhl obočí: „Nepřivedli vás, abyste nám vyhrožoval!“

„Já nikomu nevyhrožuji. Říkám, co se stane. Máte možnosti. Že jste nás zajali nepřipravené, je moje chyba, ale žádná tragédie; dříve nebo později bychom přišli sami, až bychom vás objevili. A řekli vám přesně totéž. No, možná vlídněji.“

„To vypadá, jako by se situace obrátila! Vy si chcete podřídit nás? Žádáte, abychom vám sloužili?“

„Na vaše služby se můžeme vykašlat. Nepotřebujeme vás na nic, vy nám nemáte co nabídnout a jestli se považujete za významné, je to nesmyslná iluze. Vyzýváme vás, abyste sloužili Bohu. Jinak si tady dělejte, co chcete.“

„Takové bude i stanovisko prince Enkry?“

„Doufám, že nebude chtít nic horšího.“

Stackel si hluboce povzdechl. „Tušil jsem, že jednání s vámi nebude lehké. Ale myslel jsem, že budeme používat jen realistické argumenty. Fakta, nesporné skutečnosti...“

„Můžeme. Enkra není hloupý. Až se dozví, že jsem byl v této pevnosti a že jsem z ní odešel živ, asi mu dojde, že jsme se na něčem dohodli. Tu dohodu bude buď akceptovat, nebo odmítne.“

„Nebude mi vadit, když ho budete informovat. Dokonce to považuji za čestné. Většina předních státníků by měla vědět, co může očekávat od svojí tajné služby...“

„Tak pozor! Enkra vás může vzít na vědomí, může vás respektovat jako politickou sílu. Ale těžko může být řeč o tom, že jste jeho tajná služba. Tak důvěřivý zase není!“

„Můžeme mu poskytnout řadu informací, které mu mohou pomoci při posilování jeho postavení! I mezi Arminy...“

„Tím si získáte jeho úctu a obdiv. Ale přátelství je něco docela jiného. Copak to nechápete?“

Stackel si povzdechl: „Dobře, tak naposledy! Propustíme vás; půjdete k vašemu princi a řeknete mu tohle: Jsme moc rovnocenná vaší, možná větší, i když nemáme lejzrové pušky a jiné technické zázraky. Ale stojí za námi síla, která prozatím není zcela odhalena a můžeme s ní dokázat, co jsme zač! To všechno nabízíme a jako důkaz spolupráce propouštíme na svobodu svého nejhoršího nepřítele, Mika von Crosse. A to bez jakýchkoliv podmínek! Jestli tohle není důkaz našich čestných úmyslů, tak ať visím!“

Mike mlčel. Pak řekl: „Ano, zdá se.“

„Propustím vás! Propustím vás i s vašimi přáteli, s vaší dcerou. Někteří moji spolupracovníci soudili, že by bylo vhodné ponechat si vaši dceru jako rukojmí, ale já to odmítl! Je pro nás důležité, aby mezi námi nebyl ani nejmenší stín nepřátelství. A vy byste docela jistě neuvěřil v naše čestné úmysly...“

„Prince Enkru by jistě taky zajímalo, kde zůstala...“

„Je pro něj tak důležitá?“

„Jak se to vezme. Je zvyklý vědět o každé maličkosti. Taky je velmi nedůvěřivý a ví, jakou cenu má rukojmí.“

„Jak říkám, odmítl jsem to. Jediné, co od vás chci je, abyste vzali na pomoc naše lidi. S tím snad můžete souhlasit.“

„Vaše lidi... k čemu nám budou?“

„Pokud vím, máte na lodích nedostatek námořníků.“

„Ti lidé nás budou poslouchat?“

„Sami se přesvědčíte.“

„Naši námořníci procházejí přísným výběrem. Z odborného, ale také morálního hlediska. Připustit, aby se mezi ně dostal někdo nevhodný by znamenalo snížit úroveň celé posádky...“

„Přesto do ní berete všelijaké domorodce! Třeba i opice, které se zrovna pustily větve!“

„Jistě, s oblibou. Ty máme možnost vychovávat podle svého. Naše stanovy nás dokonce vyzývají, abychom vyhledávali vhodné jedince a zapojovali je do služby. V našich řadách mohou sloužit morálně zkažení lidé, ale musí být pod účinným dozorem!“

„Budeme se snažit, abychom vám vyhověli. Můžeme se dohodnout.“

„Dobře. Kdo vás bude mezi námi reprezentovat?“

„Jediný, komu stoprocentně věřím, je můj syn Heinrich Stackel.“

„Ten mladík mi není sympatický!“

„Víc než já, nebo míň?“

„Zdá se, že jste dobrý pozorovatel. Ano, je pravda, že ani vy mi nejste sympatický.“

„A to už nemluvím o tom, jak protivný jste vy mně, von Crossi. Zabil bych vás, kdybych vás nepotřeboval; po pravdě řečeno, nejsem si zcela jist, zda by to nebylo nejlepší řešení. Vy velice rád ovlivňujete svého prince nežádoucím směrem...“

„Konám svoji službu. Nic víc.“

„Moji spolupracovníci by vás nejradši poslali přímo do pekla. Říká se, že vy Templáři tam stejně skončíte...“

„Když tam budeme mít něco na práci...“

„Nezabiju vás; ale nedovolím, abyste se nám ztratil z dohledu. Odešel příliš daleko bez dozoru...“

„Proto ten Heinrich Stackel?“

„Bude vás doprovázet jako stín. Kam půjdete vy, tam půjde s vámi. Přál bych si, aby časem mezi vámi vznikl lepší vztah, snad i přátelství. V každém případě, aby se něco naučil...“

„Bude mít tytéž možnosti jako naši lidé. Včetně vzdělání...“

„Děkuji, s tím se počítá. Každá věc má přece svoji cenu, i vaše znalosti. Jsme ochotni tu cenu zaplatit, a platíme dobře!“

„To všechno beru.“

„Takže přijímáte naši účast na expedici?“

„Ano. Ovšem... s jednou podmínkou.“

„Vy si ještě kladete podmínky?“

„Ano. Můj přístup k vaší kartotéce.“

„Cože?“ Stackelovy oči začaly zase tvrdnout.

„To je moje podmínka. Osobní, rozumíte? Netýká se to prince ani mých přátel; chci tu kartotéku a chci si s její pomocí vyřídit účty s lidmi, kteří... zkrátka, s některými lidmi!“

„To je drzost!“ syčel Stackel jako had.

„Možná i s lidmi, kteří patří k vaší tajné službě. Ale kteří jsou mi nesympatičtí!“

„Co si myslíte, že jste? Člověče, dám vám svobodu a moc! Co ještě chcete?“

„Jsem, co jsem a vy to dobře víte! A tohle je moje cena; ne princova, chápete? Taky já z toho chci něco mít!“

Stackel prudce dýchal, na chvíli vstal a díval se z okna, než se uklidnil. „Poznal jsem už na světě spoustu mizerů, ale asi jsem ještě pořád nepochopil všechno! Dobrá, von Crossi. Souhlasím i s tím. Ale je to už poslední podmínka...“

„Není.“

„Co ještě, k sakru?“

„Budu se pokoušet získat rozhodující postavení. Ne že bych chtěl ohrozit vás; ale chci být připraven na chvíli, kdy zemřete. Pokud jsem vyrozuměl, jste velitelem Centrály. To postavení se mi docela líbí...“

„Nechystám je pro vás, chlape!“

„To vím. Chystáte je pro syna. Ale já budu jeho... třeba duchovním učitelem. A přítelem, jak jste říkal.“

„Jste chytřejší, co? Chcete ho přeskočit a být výš než on? Člověče, proč jsem vás nedal rovnou zabít?“

„Protože k tomu nemáte šanci. Máte takovou obrovskou pevnost, Centrálu – máte moc nade vším, ale ne nade mnou, což je vaše smůla. A moje šance, která mi zachránila život...“

Stackel skřípal zuby. „Doufám, že nechcete, abys souhlasil?“

„Ne. Jenom vám to dávám na vědomí.“

„Budu na to myslet! Zbožný komthur, služebník boží – pch! Počítejte s tím, že si tuhle chvíli budu pamatovat!“

„Já si taky hodně pamatuju, pane.“

Stackel polkl dvakrát naprázdno. „Teď vás dám odvést zpátky do cely. A budu o naší rozmluvě informovat ostatní členy vedení. Potom se zúčastníte porady i vy a pozveme k tomu vaše přátele. A dohodneme se...“

„Dohodě nestojí nic v cestě.“

„Vadilo by vám podepsat o tom nějaký dokument?“

„Vyhražuji si právo posoudit jeho text.“

„Ovšem, to je obvyklé. Bude to diplomaticky zcela nezávadná dohoda, to vám zaručuji.“

„Diplomatické dohody mají vždycky docela nezávadný text.“

Stackelovy oči zase zpichlavěly. „Pořád ještě myslíte na nějaký podraz? My opravdu nejsme tak hloupí, jak si myslíte, člověče, věřte mi! A naše moc je realita, se kterou musíte počítat!“

„Já s ní počítám.“

Mike už byl u dveří, ale Stackel ho zarazil. „Pojďte zpátky!“

Mike se vrátil; Stackel vytáhl ze zásuvky lejzrovou pistoli a položil ji na stůl. „Myslíte vážně, že vám tohle dává nějakou převahu? Možná nad Japonci, ti se leknou, ale my... ostatně, už jsme tu hračku rozebrali a naši inženýři ji rozkreslují na detaily. Do měsíce můžeme rozjet výrobu...“

„Vy tu máte i továrny?“

„Nějakou dílnu samozřejmě máme, ale to není důležité; zadáme to klidně Japoncům. Oni mají překvapivý smysl pro techniku, divil byste se; a rádi to udělají, i když nebudou vědět, k čemu taková věc vlastně je. Jednu součástku v jedné továrně, další v druhé; tady to smontujeme a dokompletujeme, chápete?“

„Co se dá dělat. Nezbývá mi, než souhlasit!“

„Doporučoval bych vám; a každému! Technika je skvělá věc a když se umí používat, je to záruka úspěchu. Vy to přece dobře víte!“

„Vím.“

„Tak teď máte o čem přemýšlet. Můžete jít!“

Ti dva, co čekali venku, byli asi informováni. Stejně tak hodný vyšetřovatel, který taky čekal, i když ne tak hloupě za dveřmi. Doprovodili Mika do cely a tam mu nechali zhruba šest hodin klidu – lehl si na palandu a uvažoval, co se dá ještě zachránit.

Hodný vyšetřovatel se pro něj tentokrát obtěžoval až do cely. Nevlídní bachaři se ztratili neznámo kam, dokonce i strážní vypadali trochu přívětivěji. Další ozbrojenci se poflakovali kolem jiných cel; Mike předpokládal, že v nich jsou jeho přátelé. Tentokrát ho vezli na jiné patro a zavedli do velké zasedací síně, vyzdobené zašlými fotografiemi nějakých lidí v uniformách. Nikoho na první pohled nepoznával.

V sále bylo asi čtyřicet mužů, většinou oblečených v různých stejnokrojích. Některé znal, byly to policejní uniformy mnoha států, většinou vysokých hodností, zdobené všelijakými řády. Co viděl, byl výkvět tajných služeb, což mělo být patrné na první pohled. Taky tu byly dvě ženy, obě staré a šeredné, ovšem rovněž v uniformách. Celkem jedenáct mužů bylo v civilu, tedy elegantním obleku s kravatou. Na všech uniformách bylo však vidět, že po většinu času visí ve skříni a jsou pečlivě opatrovány pro slavnostní příležitosti. Některé už se v zemích původu hodně let nepoužívaly, jiné byly šité na mnohem mladší postavy.

Mika posadili ke stolku bokem od pódia. Vedle byly ještě dvě židle; na jednu vzápětí přivedli Cvrčka, na druhou Sheillu. Hodný vyšetřovatel je vyzval, aby mezi sebou laskavě nemluvili. U zdi za jejich zády postávali strážní.

Stackel a šest dalších velitelů vyšlo na pódium a auditorium je přivítalo hlučným potleskem. Stackel se bez váhání ujal slova:

„Pánové, navštívila nás delegace arminské tajné služby AIA, která reprezentuje v tomto světě Arminskou republiku. Je to delegace dostatečně reprezentativní, neboť jejím vedoucím je pan Michael George von Cross, komthur řádu Blesků a člen císařské korunní rady, v současné době pověřený úkoly na našem území. Dalšími jsou pan Fridrich Wilhelm Riska a slečna Sheilla Westerhamová, členové důstojnického sboru lodi Poutník, která je toho času v našem opatrování na ostrově Sheraton.

Projednal jsem s panem von Crossem záležitosti našich tajných služeb a s radostí vám oznamuji, že bylo dosaženo rozumné a pro obě strany výhodné dohody. Tato dohoda specifikuje, že poskytneme výzkumné expedici arminské republiky, reprezentované princem Enkrou Westonem, hrabětem z Guyrlayowu

a titulárním následníkem trůnu, pomoc a podporu v měřítku daném našimi možnostmi, a budeme se zúčastňovat na následujících akcích tohoto korpusu.

Tato dohoda nám dává skvělé možnosti...“

Stackel hovořil dlouho a rozvláčně; rád se poslouchal a diplomatický úspěch, jehož se mu dostalo, ho přímo nadchl. Mluvil a mluvil a při jeho řeči se Mike domlouval s ostatními. Nemohli promluvit, museli použít omezených prostředků prstové abecedy. Sheilla seděla uprostřed, takže se Mike domlouval s ní; pomalu, téměř náznakově přesunoval prsty a ona také. Cvrček se jí díval přes rameno a nedával na sobě nic znát.

„Vyslýchali tě?“

„Ano.“

„Cos řekla?“

„Nic. Jsem vědecká pracovnice, nic nevím.“

Cvrček si promnul ruce, asi nudou: „Já jsem kapitán, nic nevím. Všecko jsem shodil na tebe. Ty jsi velitel!“

„Já jsem mluvil. Jinak se nedalo.“

„Co bude dál?“

„Pohoda. Spolupráce.“

„Zabijeme je?“

„Ne! Nařizuju: v pohodě!“

V té chvíli přistoupil hodný vyšetřovatel. Nic neříkal, jenom jim koukal na prsty.

„V té souvislosti jsme si dovolili vypracovat text následující dohody...“ hovořil Stackel a začal číst smlouvu. Byla formulována obratně a diplomaticky; Mike pozorně sledoval její text a nenašel místo, proti němuž by mohl kdokoliv cokoliv namítnout. Nemluvilo se v ní o vyhrožování ani nebezpečných plánech; jen o spolupráci a přátelství. Smlouva nikoho k ničemu nezavazovala, nechtěl-li. Ale také bylo možno vyložit ji jako podřízení se Arminů moci tajné služby, pokud by ji někdo chtěl tak chápat. Žádná smlouva nikdy nikoho k ničemu přímo nenutí; důležitá je síla, která za ní stojí a usměrňuje ji. Bylo to mistrovské dílo.

„... a tak prosím zástupce arminské vlády, aby se k navrhované smlouvě vyjádřil...“ řekl Stackel a pokynul Mikovi, aby zaujal místo na tribuně.

Mike vystoupil na pódium. Podíval se do sálu a spatřil opět ty tváře. Tupé a zlé, jaké ho strašily ve snech dlouhá léta. Lidi, kteří zasvětili svůj život uctívání moci a pro tuto moc byli ochotni zničit svět i kohokoliv ze svých bližních. Lidé, pro něž žádná špatnost nebyla dost zlá, kteří povýšili svoji moc nad každý mravní imperativ a byli ochotni odůvodnit jakkoliv nelidské zacházení, jen pokud jim přinášelo požadovaný výsledek. Ty lidi, které nenáviděl a ničil a před kterými chtěl bránit svět.

„Vážení pánové!“ řekl, „Jsem rád, že jsme se tu sešli, abychom společnými silami vypracovali dohodu, o níž mluvil můj vážený předřečník. A jsem šťasten, že jste to právě vy, se kterými dnes uzavíráme smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci...“

Mluvil. Co mu slina přinesla na jazyk. Mluvil a při tom se vpíjel očima do těch tváří. Byl si pevně jist, že s těmito lidmi se ještě jednou setká; ale v té chvíli už nebude slabší on. Nedělal si o nich žádné iluze; právě teď bylo zapotřebí, aby měli iluzi oni o něm, aspoň tu iluzi, že je slabší a že se jich bojí. Doufal, že mu to uvěří.

Možná byli chytří; nebo si to alespoň do této chvíle mysleli. Možná z nich šel strach; ale pokud mohl číst ve tvářích, uvěřili a splnili tak to, co od nich chtěl. Když sestoupil s tribuny, dokonce se roztleskali stejně, jako když mluvil jejich předák.

Pečlivé prostudování smlouvy bylo jenom iluzí; Stackel zkrátka text předložil Mikovi a hned k tomu podal i pero, aby podepsal. Mike podepsal, aniž věděl, zda text souhlasí s tím, co bylo předtím přečteno.

Potom mluvil opět Stackel. Vysvětloval, jak právě uzavřená smlouva prospěje oběma stranám, ale nějak mu to pořád vycházelo, že prospěje především jemu. Mike k tomu nic nenamítal; chtěl smlouvu, má ji mít. Po projevu se dlouho tleskalo, pak vystoupili po řadě další členové vedení a každý rozvinul některou z myšlenek předřečníka. Myšlenka tam byla celkem jediná: že smlouva jim prospěje, takže tohle všichni opakovali a velebili Stackela, jak je chytrý a jak to dobře zařídil.

Pak byli všichni pozváni na recepci. Konala se v sousedním sále a Mike odhadoval, že při ní spořádali většinu vzácných zásob ze světa, které tu měli. Bylo tu vše, co si uměl představit, v množství, které převyšovalo spotřebu. Stackel se pokoušel je přesvědčit, že tak si jedí každý den; jenže to by mu asi neuvěřil ani člověk méně obeznámený s lidskou špatností. Ale přes to všecko se pěkně najedli a protože k tomu byl tentokrát i alkohol, taky napili. Bylo cílem hostitelů, aby se pořádně opili a mluvili z cesty, tedy pravdu; Mike dal pokyn, aby se tedy opili, ale dávali si dobrý pozor, co povídají.

Dopadlo to tak, že Mike visel Stackelovi kolem krku a blekotal: „Takovej ostrov, jako máš ty, jsem si vždycky přál! Pěkně ulitej v závětří, aby na tebe nikdo nemoh a abys ty moh na každýho...“

„Dávám ti slovo!“ syčel Stackel jako jedovatý had, „Až umřu nebo možná půjdu do penze, bude to tady tvoje! A budeš mu velet!“

„To je bezvadný... pak si to s nima vyřídím, s těma kurvama, co mi tolik let pily krev... jen mít takovou moc, chápeš?“

„Tvůj princ tě nikdy nenechá vládnout!“

„Princ? Toho kloučka utáhnu na vařený nudli, kam budu chtít! Vychoval jsem ho, chápeš? Každej jeho nápad jsem mu napověděl já, od tý chvíle, co jsem ho prvně zmerčil! Kdyby nebylo mě, tak by z něj v životě nic nebylo!“

„A Roger Monroes?“

„Roger? To je v první řadě vychcanej smrad, kterej si myslí, že sežral všecku chytrost! Já mu to neberu, chytrej je, o to nic; jenomže to mu nebude nic platný, protože já do něj vidím jako do hubený kozy, chápeš? Hele, Rogera mám takhle přečtenýho; stačí mi jenom udělat takhle! a nezbude z něj ani mastnej flek...“

Stackel mu napovídal lecjaké události a jména a Mike blábolil vyhrůžky, všelijaké klepy a hlouposti, co ho zrovna napadly, kasal se a chlubil, naprosto nepřihlížeje ke skutečnosti. Jak se se Stackelem objímal, objevil v jeho kapse nějaký předmět; ze zkušeností usoudil, že to je kapesní magnetofon, samozřejmě zapnutý a nahrávající tyto kompromitující výroky. Sám učil své studenty, jak pořizovat podobné nahrávky a jak je potom používat k vydírání, až dotyčný vystřízliví a přestane žvanit hlouposti. Nepochyboval o tom, že i tuto nahrávku zařadí Stackel do archívu a až bude třeba, pohrozí, že ji přehraje Rogerovi a Enkrovi. K jejich nemalé radosti, už na to budou čekat.

Pod dojmem toho očekávání prozradil Mike Stackelovi pár přísně tajných informací lechtivého charakteru o svých nadřízených a kamarádech; byly to věci na hranici uvěřitelnosti a taky se skutečně nikdy nestaly, ale docela se hodily k rozšiřování. Chvíli pochyboval, zda mu i tohle Stackel sežere, ale nezdálo se, že by nevěřil. A tak blábolil, dokud toho neměl dost a neusoudil, že by to stačilo; tehdy dostal najednou chuť si zazpívat, tak navrhoval všelijaké písničky, které si pamatoval z domova a které mohl znát i Stackel, když byl krajan. To se tedy Stackelovi nelíbilo a pořád se chtěl vracet k politickým drbům, ale Mike byl tvrdohlavý, vždyť přece nevěděl, co povídá. Nakonec ztvrdl docela a začal padat na hubu, takže Stackel pokynul a dva sluhové odnesli pana komthura, aby se vyspal.

Oba druzí si počínali přesně stejně, podle instrukcí pro vyšší důstojníky při spolupráci s nepřítelem. Opili se do bezvědomí; přičemž se Cvrček vytahoval, jak každého srovná, protože je nejlepší v karate a jednou porazil i prince Enkru, což vykládal ten večer čtyřikrát, pokaždé jinak a s většími podrobnostmi; ale pořád měl chuť si to rozdat s každým, kdo byl zrovna nablízku. Několikrát se opravdu dostali do rvačky, ale protože Cvrček byl tak hrozně opilý, většinou se netrefil a byl hrozně bit. Bylo o tom pořízeno několik snímků, které byly zařazeny do archivu pro případ potřeby.

Sheilla se taky pořádně namazala a dostala chuť se s někým vyspat. K tomu účelu si narazila jednoho z mladších důstojníků, který ji odvedl do svého apartmá a tam si to rozdávali, dokud neusnul únavou. Jeho specialitou bylo, že to chtěl mít při světle před velikým zrcadlem ve stěně. Sheille to bylo jedno a fotograf za tím zrcadlem pořídil krásné snímky. Kdyby se někdy stavěla na zadní, mohli by ji těmi snímky přitlačit ke zdi.

Mike se ráno dlouho nemohl probudit, a když ho přišel probrat černý sluha s kávou a snídaní, vypadal jako když vypadne krávě z přežvýkacího ústrojí a stěžoval si, že ho strašně bolí hlava a nemá přesný přehled, co včera vyváděl. Během snídaně se ale vzchopil natolik, aby si mohl uvědomit situaci kolem.

Především nebyl ve své cele, ale v nádherně zařízeném pokoji pro hosty. Dále měl k disposici komorníka a žádné stráže nebyly v dohledu. A co bylo nejlepší, po snídani k němu přivedli Pippi, která přímo jásala nad tím, že opět vidí tatínka. Doposud byla pod péčí jedné laskavé vychovatelky, bývalé dozorkyně z ženské trestnice, kterou při státním převratu v její vlasti nějakou nešťastnou náhodou nelynčovali jako její kolegyně. Ovšem sháněli se po ní a ona se rozhodla předejít následnému pověšení či něčemu ještě horšímu a utekla sem. Byla to ženská vysoká a kostnatá, s tváří přesně odpovídající fyziognomii orangutana a chováním velmi podobným, takže Pippi z ní měla strach ještě teď.

Mike jí nic nevysvětloval; jen se s ní mazlil a ujišťoval, že jí nic nehrozí a ti lidé jsou přátelé. Pippi tomu sice moc nevěřila, ale už zažila v životě všelijaké kotrmelce a nebyla si jistá, jestli je jim už konec.

Nejspíš nebyl; přišel Stackel a usmíval se. Byl s ním Heinrich, kterého Pippi nesnášela od první chvíle a hned se rozbrečela, jen co ho viděla ve dveřích.

„Ale ne!“ řekl Stackel smutně, „Snad se ta maličká nebude pořád bát! Ublížil ti někdo, dítě?“

„Ona se nebojí,“ hladil Mike dítě po hlavě, „Jenom je trochu vyplašená... nevšímejte si toho, uklidní se...“

Stackel vyzvídal, jak se Mikovi daří, co se mu zdálo a jak mu chutnala snídaně. Už mu zase vykal a Mike se toho přidržel; nestěžoval si, byl si jist, že sluha o jeho stavu referoval.

„Bylo by dobře, kdybyste si prohlédl náš příspěvek vašemu výzkumu,“ požádal Stackel, „Podle protokolu jsme povinni přispět jak lidmi, tak technikou a chtěl bych vám předvést, co jsme k tomu účelu připravili!“

Mike se oblékl a šel; taky tu byla Sheilla a Cvrček, oba po opici poněkud rozladění, takže jediný normální člověk mezi nimi byla Pippi, která se kategoricky odmítala hnout od otce, aby jí zas někam nezmizel. Stackel měl pro to chápavý úsměv. Heinrich souhlasil se vším. Když ale vypochodovali na dvůr, ukázal se jako skutečný velitel. Stalo tam třicet chlapů ozbrojených po zuby, všichni bílé pleti.

„Pozor!“ zařval na ně Heinrich, „K poctě zbraň!“

Hrdlořezové ztuhli v pozoru, se zbraněmi před zlověstnými tupými obličeji.

„Pánové!“ dal Heinrich Stackel zaznít svému drsnému hlasu, „Představuji vám pana Mika von Crosse, velitele výzkumné lodi Poutník a člena štábu arminského prince Enkry, který vám bude velet a jehož příkazy musíte bezpodmínečně a za jakýchkoliv okolností poslouchat!“

Ti chlapi sledovali Mika pohledem, ve kterém nebyla ani špetka přátelství. Stejně by reagovali, kdyby jim představoval potkana.

„Dobrý den, vojáci!“ řekl Mike.

„Dobrý den, pane plukovníku!“ zařvali, čímž dokázali, že jsou informováni předem, neboť jeho hodnost Heinrich zapomněl říct.

Představil ještě Sheillu a Cvrčka a rovněž nařídil, aby je všichni poslouchali. Pak pozval Mika, aby si prohlédl loď, kterou tajná služba přidělila expedici jako plavidlo.

Byla to jachta tak parádní, jakou neměl nikdo z Japonců; skoro tak skvělá jako americký Orel. Vešlo se na ni pětadvacet lidí, takže bylo zcela jasné, že někteří posílí posádku Poutníka. Heinrich to vzápětí potvrdil prohlášením, že jeho lidé budou rozmístěni po všech lodích flotily, zatímco Armini samozřejmě budou i na jejich jachtě.

Cvrček se až do této chvíle choval normálně, totiž téměř otupěle; když ale viděl tu jachtu, vypadl na chvíli z role a řekl překvapeně: „Ale to je přece... Karakal!“

Heinrich to uslyšel a škubl sebou, takže Mike byl taky nucen reagovat: „Co že to je?“

„Jachta Karakal, která se ztratila v Čínském moři... podezírali jsme piráty! Víš přece, že jsem jeden čas pomáhal jako pátrač při potírání pirátských tlup a tuhle loď zrovna hledali...“

„Ano, je to Karakal,“ řekl Heinrich, „Jenže ji nikdo neunesl, nýbrž doplula sem dobrovolně...“

„Když jsme odjížděli, ještě ji hledali!“ řekl Cvrček a najednou se rozesmál. Taky Heinrich vycenil bílé zuby v nadšeném úsměvu: „My si umíme vždycky poradit!“

Chvíli nedávali pozor na jejich ruce; Cvrček ukázal Mikovi na prstech: „Majitele, jeho ženu a tři děti zabili. Našly se jejich mrtvoly... byli zabití krisy...“

Mike ukázal jen jeden výraz: „Drž hubu!“

Procházeli po lodi; byla vyzbrojena dvěma kulomety na přídi, minomety a malým dělem na zádi. Každý člen posádky měl kromě toho ještě samopal, granáty a útočné nože.

Mike chválil všechno: loď, posádku i výzbroj, a dával najevo, že to všechno ho těší a líbí se mu to. Taky oba druzí souhlasili a byli ochotni to i oslavit, kdyby posádka chtěla.

„Hodně jsem slyšel o vašem léčivém ohni,“ řekl Heinrich, „Rádi bychom to viděli ve skutečnosti, vyzvěděli vaše tajemství...“

„Nic tomu nebrání!“ řekla ochotně Sheilla.

Takže se přímo na place konala zvláštní akce: Sheilla zapálila Živý Oheň a všichni, kdo byli přítomni, měli možnost se vykoupat. Jako jeden z prvních využil té možnosti starý Stackel.

„To je skvělé!“ pochvaloval si, když vystoupil; ani nevadilo, že mu ohořely bílé vlasy, „Cítím se mladší o dvacet let! Nic mě nebolí a je mi fantasticky dobře!“

„Budeš moci užívat Ohně, kdy budeš chtít!“ přislíbila ochotně Sheilla, „Podaří-li se nám vyškolit některou z místních dívek jako čarodějku, přidělíme ti ji pro tvůj štáb...“

Stackel se tvářil ochotně a souhlasil; jenže Mike si všiml, že když se koupal, postávalo kolem nezvykle moc chlapů se samopaly.

Start lodi byl stanoven na zítřejší ráno; takže celý zbytek dne byl věnován prohlídce zařízení Centrály. Mike se o to velmi zajímal a nahlas je chválil; Stackelové neměli snahu nic před ním tajit. Dokonce mu předvedli i ten jejich skvělý počítač.

Večer se oslavovalo, ale neopili se tak hrozně jako včera, protože ráno vyjížděli. Takže šli spát v docela dobrém stavu a Mike požádal, aby ho probudili okolo sedmé místního času. Pippi spala s ním a přestože jí přistavili vlastní lůžko, nedala jinak, vlezla si k němu do postele a ve spánku ho objímala rukama.

Neprobudil se v sedm, ale krátce po čtvrté; náhle se zprudka rozletěly dveře a dovnitř vpadl Stackel v kalhotách, rozepjatém kabátu a se samopalem přes rameno. Mike vyskočil a v první chvíli se dost lekl.

„Je to v hajzlu, plukovníku!“ zařval Stackel a hodil samopal na stolek, až to bouchlo, „Právě jsme dostali depeši z Kjóta. Dnes v noci tam vypuklo povstání!“

Errata:

30.05.2021 11:47