Přepadení
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
V Kjótu šlo kupodivu všechno jako po másle. Japonci se ukázali jako mimořádně chápaví lidé, kteří potřebovali jenom dobrý impuls, aby se z nich stali ušlechtilí, tolerantní, humánní a všestranně dokonalí gentlemani. Tím impulsem byl příkaz jejich presidenta Kanedy, který se rozhodl svoji zemi přebudovat v duchu těch nejlepších zásad, jaké ho učil Enkra.
Z nejlepších lidí v zemi byl vytvořen parlament, kterému byla představena vláda. Kromě jiných byl v ní admirál Kidži, čímž byla zajištěna kontinuita s bývalou vládou knížete Kimury. Vládu parlament samozřejmě schválil, jeho členové ještě netušili, že by mohli beztrestně odporovat svému veliteli. Admirál Kimura, dřívější hlava státu, nebyl popraven ani uvězněn; naopak dostal čestnou penzi a byl umístěn v jednom z vládních paláců, který dřív sloužil jako jeho letní byt. Musel jedině slíbit, že se nepokusí opustit toto místo a nebude se snažit zasahovat do politiky. Což slíbil poměrně ochotně, vzhledem k tomu, že odmítnutí by mu nemuselo být zdrávo. Ti z jeho důstojníků, kteří se obzvlášť kompromitovali, byli penzionováni; většinou byli postarší. Ostatní převzal bez problémů Kaneda, oni slíbili poslušnost a byli ochotni budovat novou společnost na demokratických základech.
Enkra a jeho lidé se nesetkávali s odporem a začali se chystat k odjezdu na další výzkumnou cestu; nebýt Mikova Poutníka, který se kvůli tajfunu zdržel, mohli už být pryč. Tak aspoň předváděli Japoncům svoje mravy a vyzývali je k následování.
Jednou z akcí, které sklidily velký obdiv, byly svatební obřady po arminsku. Oženil se Bello Corrona a bral si Allisson Tremblayovou, dívku ze starého, vznešeného a bohatého rodu, navíc už v pátém měsíci. Sice to bylo brzy, ale Bello se chtěl předvést a tak se svatba uspíšila. Obvyklým arminským zvykem se už opět stávalo, že vyčkávali do poslední chvíle a hosté setrvali na oslavách, až se narodilo dítě, kvůli němuž se svatba konala. To nyní bohužel nešlo, ale Bello si přesto neodpustil pořádat týdenní oslavy. Kaneda mu k tomu zapůjčil vládní palác a dodal veškeré potraviny i nápoje. Dodal to lacino a Armini stejně nic neplatili, Japonci jim byli dlužni za školení a za další věci, takže se to jednoduše odepisovalo z nesplatitelného dluhu.
Svatba trvala týden a během té doby se konaly věci jinde nevídané: vlastně se pořád jedlo, pilo, tancovalo a bavilo se. Přes den se konaly sportovní hry, zněla hudba a zpěv a pořádaly se obřady, které měly zajistit přízeň. V noci samozřejmě dostaly svoje ženy, jak arminské tak místní, což se velmi líbilo. Pozván byl každý, Bello nešetřil a bavit lidi uměl.
K parádní svatbě patří parádní svatební dar. Bello jeden dostal: válečnou korvetu, jíž dal jméno Golden Hind, tedy Zlatá Laň. Loď toho jména kdysi míval jistý Henry Morgan, světoznámý pirát a zakladatel ještě světoznámější banky. Tato loď patřila ovšem Japoncům, ale Enkra naznačil Kanedovi, že by se mu líbila a ten mu ji okamžitě věnoval. Enkra ji nechal vylepšit a nově natřít a daroval ji Bellovi jako společný dar celé expedice. Bello se radoval, neboť to byla loď ještě lepší než Poutník, navíc válečná, dobře vyzbrojená moderními děly. Že obě lodi jsou dary z cizího, to nikoho nenapadlo připomenout; Armini odjakživa považují všechno, co se jim líbí, za svoje.
Určitou nepříjemností bylo jen vystoupení kapitána Hitošariho, který se dostavil, ač nepozván, i se svojí dcerou. Hitošari nadával, dívka brečela; to vše proto, že byla rovněž těhotná, také s Bello Corronou, a předpokládala, že si vezme ji a ne Allison. Když se to projednávalo, Japonci se tvářili divně a Armini se smáli. Chudák dívka, jménem Keiko, vykřikovala, že hned spáchá sebevraždu, k čemuž se hodlal připojit i kapitán Hitošari, jeho bratr, dva bratři Keiko a další příbuzní, kteří se všichni cítili pohaněni takovým bezprávím.
Vyřešila to Allison, žensky citlivější. „Ale proč?“ zeptala se laskavě a vzala Keiko za ruku, „Tak se za Bella vdej taky!“
„Je to možné?“ ptal se jakýsi neurvalý zabiják, později identifikovaný jako jeden z těch bratrů.
„Proč by nebylo? U nás má spousta kluků víc manželek a nikomu to nevadí!“
„Je to pravda?“ ptal se vzteklý Hitošari.
„Ano, je!“ řekl Bello bez začervenání.
„A jsi ochoten si vzít moji dceru?“
„S radostí!“ ukázal Bello bělost svých zubů.
„A ty s tím souhlasíš?“ obrátil se na Allison.
„Moc ráda! Aspoň budu mít někdy chvilku klidu pro sebe!“ řekla a vlídně se usmívala.
Takže bylo rozhodnuto, že slavnost bude pokračovat svatbou Bella a Keiko; Japonci se trochu divili, ale nic je na tom nezaráželo. Otec Hitošari ihned slíbil, že svatbu zaplatí a udělá ji pokud možno slavnější než ta předešlá.
Kanedovi to vrtalo hlavou a chtěl vědět, jaká je skutečnost. Zeptal se na to Enkry a ten se zatvářil rozpačitě.
„To je velmi problematické. Je otázka, pro koho platí jaké zákony a zvyklosti. Myslím, čeho se hodláš přidržet...“
„Myslíš tím, že tvoji důstojníci mají různé zvyklosti?“
„Přesně tak. Vyplývá to z odlišných kultur; konstatovali jsme, že by bylo krajně obtížné snažit se to sjednotit.“
„Tak dobře; jaký je tvůj názor?“
„Z hlediska Božího je svatba okamžik prvního milostného styku dvou jedinců rozdílného pohlaví. Jestli se nějaký obřad koná předtím, potom nebo vůbec ne, je druhotná záležitost. Je to lepší, ale ne bezpodmínečně nutné; příroda si to pamatuje, i když o tom vědí jen ti dva.“
„Kolik žen může mít muž?“
„Tolik, kolik jich fyzicky zvládne.“
„A žena manželů?“
„Taktéž. Záleží to jen na nich.“
„Jak se staví k tomu, že se musí o ženu dělit s jinými?“
„Jako k existenci jiných příbuzných. S některými se snáší a je rád, že je má v rodině; jiných by se nejradši zbavil, ale nemůže, z důvodu společenských ohledů.“
„Myslel jsem, že každý muž by měl radši ženu jen pro sebe!“
„To by zajisté rád byl, ale těžko může změnit již existující stav věcí. Nemůže měnit fakta, která byla před jejich seznámením; pokud ta žena už s někým žila, ten člověk kvůli tomu ze světa nezmizí. Leda by ho zabil, ale to by nebylo moc pěkné...“
„No... tak by ti předešlí mohli slíbit, že už se nebudou stýkat – že se nebudou vyhledávat, nebudou na sebe myslet...“
„Slíbit to samozřejmě můžou. Ale jestli to dodrží nebo co vůbec udělají v budoucnu, závisí na spoustě okolností.“
„Takže je zapotřebí smířit se se skutečností?“
„Respektovat stav, který je v současné chvíli. Ano, žena A žila před mužem B s určitými muži, z nichž některé zná, jiné nikoliv. Muž B žil s mnoha ženami, a není schopen zodpovědně slíbit, že už nebude vyhledávat další. Ale v tomto okamžiku si přeje být se ženou A, což je situace, kterou má vzít na vědomí společnost.“
„Nevznikají tím tak trochu zmatky?“
„Zmatky vzniknou i bez našeho přičinění. Tento stav nastal, ať si to přejeme či nikoliv, a nemůžeme ho změnit.“
„Mluvil jsi o Bohu. Jak se k tomu staví on?“
„Lhostejně. Bůh podobné jednání neschvaluje ani netrestá. Pouze připouští, aby se to dělo. Jako kteroukoliv jinou činnost.“
„Nejsem si jist...“
„Bůh připouští řadu věcí, které jsou z morálního hlediska problematické. Například dovoluje, abychom se vzájemně zabíjeli kvůli majetku, moci, ženám... z různých důvodů. Dovoluje, abychom zabíjeli zvířata a pojídali je. To vše jsou činnosti, které se nesetkávají s jeho bezvýhradným souhlasem, slouží uspokojení našich potřeb; ale Bůh je přímo netrestá.“
„Přestože jsou trestné?“
„Nedá se mluvit o trestu. Přinášejí různé následky, které můžeme vnímat jako trest či odměnu. Je jasné, když dva lidé bojují o majetek a jeden zahyne, přinese to jednomu prospěch a druhému škodu. Avšak z hlediska vesmíru se nic nestalo, síly jsou vyrovnané. V budoucím životě bude zase ten první poškozen a druhému nahrazeno, oč přišel.“
Kaneda kroutil hlavou. „Všichni tví lidé uvažují tak, jako ty?“
„Inu, někteří o tom moc neuvažují. Tyto zásady platily za dřívějšího režimu, za císařství. Tehdejší stav společnosti byl takový, že lidé ještě uvažovali o tom, co dělají a jaký to má morální dopad. Dneska jsou i tací, kteří neuvažují vůbec a dělají si, co je zrovna napadne.“
„A ty s tím nic neděláš?“
„Snažím se vysvětlit jim, že to není správné. Někteří chápou, jiným to trvá déle. Nechceme používat násilí, ani když by si to mnozí zasloužili. Konečně, správná věc se nakonec prosadí.“
„Jsem president. Měl bych vydat nějaké zákony...“
„Vydej. Ale budeš muset počítat s tím, že se zpočátku nebudou plně prosazovat. Vždy se najdou lidé, kteří nesouhlasí a chtějí se chovat svévolně. Zasáhnout proti nim znamená použít násilí, stejně svévolně jako oni.“
„Zákon se nechová svévolně! Existuje autorita státu, který musí trestat a odměňovat...“
„I činnost vyplývající ze zákona je svévolná. Samozřejmě, je povinnost soudců a vladařů prosadit svou vůli; proto se dostali do svého postavení. Avšak musejí si být vědomi, že je těžké vždy správně odlišit, nakolik čin vyplývá z objektivní spravedlnosti a nakolik je svévolný. Soudce může potrestat provinilce přísněji, pokud něčím vzbudil jeho hněv, nebo mírněji, když je mu osobně sympatický. Neměl by k tomu přihlížet, ale stává se to.“
„Existuje nějaká cesta, jak z toho ven?“
„Pro tebe nikoliv.“
„A pro tebe?“
„V určitou dobu, až zestárnu a budu mít dospělé děti, se vzdám vlády a odejdu do kláštera, abych se očistil od provinění. Není to záruka odpuštění všeho, ale jistá naděje...“
„Žiješ s vědomím, že se dopouštíš nespravedlností?“
„S tím se musí naučit žít každý vládce, Kanedo. Nemůžeš se tomu vyhnout; leda by ses vzdal jakéhokoliv konání.“
„Při jedné přednášce tvůj učitel Mike říkal, že vy Templáři se snažíte nedělat nic ve svůj prospěch, pouze prosazovat vůli Boží. Jak to, že potom budete postiženi karmou?“
„Pokud prosazujeme vůli Boží, je to bez následků. Ovšem málokdy si můžeme být jisti, že vůli Boží známe přesně a nevnášíme do ní vlastní zájmy a zmatky. Za vlastní svévoli obdržíme postih.“
Kaneda si zhluboka povzdechl. „Není jednoduché být vládcem!“
„Já jsem neřekl, že je to jednoduché. Je to služba vlasti; za tu bude každý z nás odměněn či potrestán dle míry svých zásluh. Stejně tak muž, který je hlavou rodu, odpovídá za jednání všech členů své rodiny. Přesto se mnozí snaží, aby jejich rod byl mocný a početný; třeba tím, že přijmou velký počet žen a s každou mají hodně dětí. Je to správné, proto já jako vládce si přeji, aby můj národ byl silný a početný.“
„I za to obdržíš následek?“
„Určitě ano. Ale musím to udělat.“
Zprávy se rychle rozkřikly; a že se to stalo v době tajfunu, kdy stejně nebylo možné dělat nic jiného, začali mnozí další uvažovat o tom, že by se s někým oženili. Vhodných kandidátek bylo mezi Japonkami dost, tak se záhy přešlo od slov k činům a začalo organizovat.
Arminské dívky, ačkoliv všechny zadané, stály od začátku bokem a počínání svých partnerů komentovaly s pobavením. Žárlivost jim nebyla vrozena, spíš považovaly celou věc za nějakou legraci, než za skutečně platný závazek. Tušili, že se muži konkubín pohodlně zbaví, když je nechají doma v Japonsku starat se o děti; zajisté je navštíví, jestli se sem ještě někdy dostanou, a třeba jim něčím přispějí na výživu, ale nebylo to zaručené.
Takže se konaly svatby a různé obřady, které měly zaručit těm dětem zdraví, krásu, inteligenci a prosperitu. Většina Arminů se s nevšední chutí věnuje bádání, jak využít příznivých skutečností a potlačit nepříznivé; všeobecně se tomu říká magie. Jsou jí různé druhy a také různí odborníci, přesvědčení o tom, že právě jejich metoda je ta zaručeně správná. Když se setkají na jednom místě a při jedné příležitosti, většinou se pohádají a pokoušejí si vzájemně dokázat, kdo má pravdu. Obvykle se to dokázat nedá.
Japonci sledovali počínání Arminů s pečlivě utajenou nechutí. Každý čaroděj má totiž svou představu o moci, která mu pomáhá uskutečňovat jeho činnosti; tuto moc nějakým způsobem vzývá, od ní získává energii a tu pak používá k prosazení své vůle. Jako zdroj lze použít Absolutního Boha, různé polobohy, světce, jiné lidi, démony, ďábly, Satana jako Vládce Zla a přírodu jako takovou (neidentifikovatelnou sílu). Moudrý čaroděj samozřejmě kromě svého pána bere na vědomí i ostatní a bere je v úvahu při svém konání; ale to neznamená, že by musel mít všechny ve stejné oblibě. Mnohé nadpřirozené síly se (pravděpodobně, z hlediska lidí) vzájemně nenávidí a bojují spolu, čehož odrazem jsou boje jejich přívrženců tady. Většinou se boj obejde bez násilí, ale když se čarodějové napijí (třeba při svatbě), může dojít i na facky. A Armini bývají bojovní...
Japonci měli o Bohu velmi matné představy. Na jejich lodi tehdy za války možná byli nějací věřící, ale nevychovali si žádnou náhradu; takže se jejich zbožnost omezila na uctívání císaře při jeho význačných výročích (zvyk ze šintóismu) a domácí oltáře, na nichž měli neumělé, vlastní rukou vyřezávané sošky ochránců; postupně jim buddhističtí bódhisattvové jako Avalokitéšvara, Nejvyšší Slitovník, splynuli s domorodými božstvy, z nichž měli ve zvláštní úctě bohyni sopek Pele a obrovského sumce Mamatsu, který žije pod ostrovy a když se oklepe, způsobí zemětřesení. Tajfun působil dle jejich názoru obrovský pták Koara, který mával křídly tak mocně, že ničil svět; jeho dětmi (a určitými symboly) byly opeřené stíhačky, které občas ukradly nějaké dobytče či dokonce neopatrného pastýře. Jak si s těmito silami poradit, bylo prozatím ve stádiu zkoušek. Že nad celým tím zvěřincem panuje někdo ještě mocnější, Absolutní Bůh, sice tušili, ale báli se na tu možnost jen pomyslet. Kdoví, co by po nich ještě chtěl!
Armini měli naopak dokonalý přehled. Paní Pele, sumce Mamatsu i ptáka Koara s nadšením zařadili mezi svoje oblíbence a snažili se poznat i další místní mocnosti, aby je případně uctívali. Taky šířili informace o svých božstvech a podařilo se jim řadu Japonců přesvědčit; ale starší a rozvážnější považovali to počínání za škodlivé a nevhodné. Proslýchalo se, že mládež je odjakživa pošetilá a naletí každému; Armini jsou ti, kdo rádi druhé mystifikují a dělají z nich idioty.
Právě doba, kdy nejvíc zuřil tajfun a ven se dalo vyjít jen na chvíli, co se přeběhlo mezi jednotlivými domy, se nejvíc hodila k uctívání přírodních mocností. Jeden ze zaručených způsobů, jak získat přízeň, je nosit na těle jejich symbol: amulet či ozdobu, ale ještě raději obraz, nejlíp vytetovaný. Tetování bylo mezi Japonci oblíbeno, nejvíc rozsáhlé obrazy v mnoha barvách; Armini mají stejný vkus, takže se domluvili a všichni si dávali vyzdobit tělo. K tetování patří i nejrůznější ozdobné jizvy; příznivý vliv posiluje, že při jejich získávání prochází adept utrpením, čím větším, tím lépe. Od období dospívání považují bojovníci překonávání bolesti za důležitou součást své výchovy a postupně v tom nacházejí potěšení; někteří tvrdí, že bolest umocňuje jejich tělesné rozkoše. Většina Arminů se dá považovat za blázny a nebylo důvodu, proč právě těmto neponechat jejich názor. Tím spíš, že mnozí Japonci se ochotně přidávali.
Pokud se týkalo tetování, jizev a různého sebetrýznění, určitou zvláštní bezstarostnost zajišťoval Arminům stálý přístup k Živému Ohni, který okamžitě řešil všechny nežádoucí následky. Asthra, Kaiití a od nich ostatní se učily zvládat Oheň natolik, aby mu mohly naznačit, že některé stopy má zachovat, případně zvýraznit. Z grimoárů čarodějky Valérie, která byla jednou z prababiček Asthry, vyplývalo, že Oheň je velmi ochotný ke spolupráci, jenže obvykle nechápe záměry lidí. Vina je jednoznačně na čarodějkách, které svoji práci nezvládají; kdyby tomu tak bylo, nespálil by jim Oheň vlasy. Asthra to zkoušela neustále a většinou marně, jak bylo na její hlavě vidět.
Když tajfun skončil, intenzita různých oslav a obřadů se ještě zvýšila, ježto se blížil odjezd a bylo nutno do té doby stihnout, co se dá. Místní obyvatelé, kteří zůstávali, si mezitím sdělili různé výhody, vyplývající z příbuzenství s Arminy; jedna z těch nejdůležitějších byla, že Armini co nejdřív zmizí, ale ty výhody zůstanou. Proč by neprovdali dceru za někoho z drsných bojovníků, když u ní možná zanechá část kořisti, kterou doposud získal a pro nedostatek místa ji nemůže vláčet s sebou? Kromě toho všeobecné mínění, že lidé ze Země jsou mocní čarodějové, přes nedůvěru některých jedinců přece jen převládlo a každý považoval za štěstí získat si ochranu jejich pánů.
Té noci se konala nějaká oslava v letohrádku za městem, jednom ze skvěle vybavených paláců, které si nastavěla honorace. Majitel provdal za někoho z Arminů jednu ze svých dcer a teď se to oslavovalo, už pátý den, takže všichni byli poněkud unaveni. Enkra se svatby zúčastnil, pak odešel na loď a zbyla tu větší skupina kamarádů pod vedením Bella Corrony a jeho japonské manželky Keiko, kteří v oslavách vedli.
Jedním z účastníků byl Sheltie Rabowski. Nesměl při ničem chybět, takže se taky oženil s dívkou, která prodávala na tržišti květiny, ale byla nevšedně krásná. Japonci už zjistili, že u Arminů se může nejobyčejnější děvče dostat sňatkem do vysoké šlechty, tak ji mezi sebou trpěli; hlavně kvůli Sheltiemu, který byl mezi všemi oblíben. Později v noci se domluvil s několika kamarády, že se půjdou vykoupat do bazénu, který byl v nádherné zahradě kolem letohrádku původně pro okrasu, ale jako osvěžení se taky docela hodil. Což okamžitě realizovali.
Strážní službu držel leopard jménem Raiffassarrmatt. Byl to mladíček bez zkušeností, veselý a dobrodružný, taky pořádně bezstarostný, ale nebylo zapotřebí obtěžovat někoho staršího, protože se neočekával žádný problém. Raiffa ležel tedy na prahu a podřimoval; byl unavený, neboť se celý den honil s dětmi a hrál si s nimi, což ho trochu zmohlo.
Najednou zbystřil pozornost, protože zaslechl kroky, několika lidí. Ne že by to bylo nějak divné, pořád někdo coural sem tam, ale tyhlety kroky šly tiše a zdálo se, že nechtějí vzbudit pozornost. Ani to nemuselo nic znamenat, svatební hosté si hráli všelijak; ale jak Raiffa zvedl hlavu, udeřil ho do čenichu dost nepříjemný pach. Takže uznal za potřebné se zvednout a vyčkat, co se to děje a kdo to jde.
Měl lepší oči než lidé, proto viděl větší množství stínů, které se blížily. Vyčkal, až přijdou na dosah; pak vyskočil na zábradlí, zašvihal ocasem a zavrčel. To byla zas jeho hra; občas se ho někdo lekl, což ho těšilo.
Tihle lidé se taky polekali, to viděl. V duchu zajásal a zeptal se přísně japonsky: „Stůj! Kdo to je a co chce?“
V životě by ho nenapadlo, že odpovědí střelbou; kulka jej bolestivě píchla do plece, o fous, že ho netrefila do hlavy. Raiffa pochopil, že to není hra, ale nepřítel; strašlivě zařval a skočil po střelci. Byl rychlejší než oni; zasáhl ho v letu a vmžiku mu tlapou přerazil vaz, pak skočil na dalšího a prokousl mu hrdlo dřív, než se stihl bránit. To už ho zasáhlo několik dalších kulek; stihl ještě skočit na jednoho, který byl poblíž, a rozdrásat mu tlapami břicho, ale to už se sám svíjel a řval bolestí, ne vztekem. Potom dokonal pod jejich meči.
Leopardí řev a střelba zvenku přiměla Bella, aby aspoň trochu vystřízlivěl. Dost hrubě odhodil dívku, která se k němu vinula, a doběhl ke své lejzrovačce. Při tom vykřikoval rozkazy a ti, kdo je slyšeli a pochopili, rovněž začali hledat zbraně. Jeho kamarád Kay-Britt Wulffssonn byl jedním z prvních; Bello mu ukázal, aby vyskočil zadním oknem a pokusil se vniknout nepříteli do zad, sám zformoval z ostatních jakýsi obranný oddíl a spěchal ke vchodu.
Sheltie Rabowski se zrovna koupal; bylo jich tam víc a možná, že by leopardův řev neslyšeli, ale střelba je přece jen zarazila. Okamžitě vylezli a rozhlíželi se, co se děje. Zbraně neměli.
„Nepřítel!“ řekl Sheltie.
„Japonci,“ řekl někdo, „Čekal jsem to!“
„Zezadu!“ navrhl Sheltie, „Nějaký zbraně už od nich dostanem!“
„Počkej! Sheltie, ty ne! Máš nejlepší nohy; musíš doběhnout na loď pro pomoc a říct to Enkrovi! Tohle nebude maličkost, je jich pěkná banda...“
„Ale já můžu bojovat!“
„Proto tě tam posílám... procházka to nebude!“
Sheltie kývl hlavou a aniž by už cokoliv dalšího řekl, zmizel ve tmě jako stín. Ten chlapec se rozhlédl kolem sebe.
„My dopředu, holky dozadu! Asi to vezmem zrychleně, my každýho strhnem a holky ho dotlučou. Jasný?“
Shora od letohrádku bylo slyšet střelbu ze samopalů, revolverů i pušek; odpovídaly záblesky lejzrovaček a bylo slyšet bolestný křik zasažených. Ale další a další se hrnuli ze všech stran; předtím byli tiše, teď se ozýval mohutný bojový pokřik.
Sheltie se protáhl mezi ozdobně sestříhanými keři až k umělecky zdobené zdi, která obklopovala celý letohrádek; chytil se jednou rukou a chtěl se vytáhnout nahoru, ale včas zaslechl z druhé strany nějaký hluk. Raději vyčkal; bylo to víc lidí a měli kovové věci. Sheltie se rozhlédl a pak zalezl do nejbližšího křoví, bohužel pichlavého a nepříjemného, ale rozvětveného a bránícího v přístupu. Ztuhl jako socha a sledoval, co se děje; přes zeď se přehouply první stíny, v nichž rozeznal velitele se samurajskými meči. Za nimi potom skákali vojáci se samopaly a důstojníci je popoháněli nahoru, k letohrádku. Ozývaly se nadávky, spílání Arminům i domácím zrádcům a zase vyhrůžky na adresu vojáků, kteří se příliš loudají. Sheltie se pokoušel je počítat, ale mohl jen odhadnout, že je to nejmíň pět set mužů.
Čtyři sta devadesát devět. Jeden důstojník se rozhodl zjistit, zda někdo nezůstal pozadu, pobíhal s baterkou v levé a katanou v pravé ruce a všude si svítil. Doběhl i k Sheltieho křoví a ve světle baterky uviděl jeho nohu; zařval a píchl tam mečem, ale to už Sheltie vyskočil a namísto co by jako ukázněný voják vyběhl nahoru k letohrádku, vykopl tomu muži meč z ruky. Jak důstojník padal, Sheltie mu zasadil úder sevřenou rukou do hrdla a zarazil mu ohryzek až do páteře; to ještě nikdo nepřežil.
Důstojníkův meč byl docela dobrý. Ne tak dobrý jako protonový tesák, ale stačil. Sheltie si narazil na hlavu důstojnickou čepici, ale jinak se oblékáním nezdržoval; jenom pro jistotu, aby nevyvolával pozornost, až vykoukne přes zeď. Byl tam už klid; přelezl a rozběhl se tiše a co nejrychleji k přístavu. Za zády slyšel střelbu a hluk bitvy, to mu dodávalo síly.
Na křižovatce stála dvojčlenná policejní hlídka. Sheltie nevěřil policajtům a ničemu z té branže; měli ostatně samopaly a chovali se, jako by zajišťovali přesun. Obešel je přes zahrady, nechtěl riskovat.
Dobře udělal; když přelézal plot, zaslechl dupot mnoha nohou a jak opatrně vyhlédl, spatřil další vojenský oddíl, spěchající do boje. Ti policajti něco vykřikli a důstojník jim odpověděl, nejspíš to bylo heslo. Pak zabočili k letohrádku.
To už Sheltie věděl, že ho nikdo nesmí spatřit za žádnou cenu. Každý je nepřítel a kdo není, promluví ze strachu. Ten strach v nich zůstal, zvykli si na něj a stal se součástí jejich světa. Nové pořádky trvají zatím pár týdnů a lidé jistě ještě nevěří, že jsou trvalé.
Nejvíc se bál, zda už nenapadli lodi. Jestli se to stalo, tak Enkra ví o nebezpečí; potom už Sheltie splnil svůj úkol a může zemřít. Jenže směrem k přístavu nešly žádné oddíly, alespoň se se žádnými nesetkal a žádnou známku boje nepostřehl. Ani policajti tu nebyli, tak se rozhodl přeběhnout prostranství před přístavem napříč a nekrýt se za všelijaké bedny.
Když byl asi v polovině, zapráskaly za ním nějaké výstřely; nezasáhly ho, přesto zakličkoval a vzápětí zmizel za nějakou bednou, ze které začaly lítat třísky. Samopal hned umlkl, ale stačilo to, aby se probrala hlídka na Liberty.
„Hej, kdo je tam?“
„Sheltie! Vyhlas poplach!“
„Co se děje?“
„Vyhlas poplach a neptej se blbě!“
Strážný měl píšťalku; začal hvízdat, až se málem zbořil svět. Současně se začali objevovat další, kteří zaslechli střelbu. Sheltie už se ani moc nekryl, doběhl k můstku a dostal se bez problémů na palubu.
„Kde je Enkra? Hele, střílejte na všecko, co není naše! Napadli nás v letohrádku, spousta vojáků!“
„Povstání?“ ptal se někdo.
„Vypadá to...“
Sheltie vpadl do Enkrovy kajuty; Enkra slyšel hluk na palubě, vstával a obouval se. Sheltie zůstal na prachu a lapal po dechu.
„Co se děje?“
„Povstání! Napadli nás, nahoře u letohrádku. Je jich... no, víc než tisíc určitě! Napočítal jsem pět set jen v jednom oddíle!“
Enkra vstal, prohlížel si zbraně. „Banditi nebo armáda?“
„Armáda. Tohle měl jejich důstojník...“
Enkra si prohlédl katanu. V hrdle mu chrčelo jako vzteklému leopardovi. „To je bude mrzet!“ řekl skoro šeptem.
Dovnitř vpadl mohutný chlap: náčelník Fu-Kao přišel pro rozkazy.
„Svolej svoje lidi! Budeme bojovat!“
„Moji muži čekají! Budou lebky, pane?“
„Bude hodně lebek, Fu-Kao! Kolik budeš chtít, všichni nepřátelé!“
Náčelník radostně zařval, zamával kamennou sekerou a vyběhl to oznámit svým bojovníkům. Enkra na nic nečekal; na palubě se už chystali jeho důstojníci a taky přicházel Sebastiano se svými lidmi, většinou docela nazí, ale ozbrojení po zuby.
„Frenn bude hlídat lodě!“ velel Enkra, „Nikomu nevěř, každýho zlikviduj při prvním náznaku nepřátelství! Ostatní půjdou se mnou... kde je vůbec Roger a ta jeho banda?“
„V paláci u Kanedy! Vyučoval ho...“
„Sakra...“
„Myslíš, že Kaneda zradil?“
„Nemyslím, nevěřím nikomu. V každém případě volejte vysílačkou a varujte ho. Doufám, že to je akce konkurence. Frenne!“
„Ano, princi?“
„Když se nevrátíme, vypluješ s Liberty a vrátíš se domů. Jak, nevím. Musíš to zkusit. Jestli tam jsou nějací odvážní chlapi, ať zkusí...“
„Rozumím. Ty myslíš, že...?“
„Dneska je šetřit nebudu! Oni nás taky ne...“
Enkra se rozhlédl a viděl, že kromě hlídek na lodích jsou všichni připraveni. „Sheltie, veď nás!“
Sheltie vyfasoval novou lejzrovačku a cítil se daleko líp, než když před nepřítelem utíkal. Vyrazil jako had, za ním Enkra, Jackie, Sonny, Kurt a dlouhá řada ozbrojených mužů. Taky tu byla Asthra a další dívky. A samozřejmě Fu-Kao, mávající sekerou a těšící se na vraždění a kořist.
Ti policajti na křižovatce nepochopili dost včas, že se situace změnila. Sheltie je zastřelil v běhu svojí lejzrovačkou, hlavně za ten strach, co z nich před chvílí měl.
„Jak to vypadá u letohrádku?“ ptal se Enkra, „Odkud útočí?“
„Nevím... zdá se, že odevšad. My byli u bazénu dole v zahradě, tamtudy taky...“
„Rozumím. Sebastiano zprava, Chris zleva! Mlejnek!“
„Jasný!“ křikli oba velitelé a rázem se odpojili; každý zamířil svým směrem. Enkra a většina lidojedů pokračovala středem.
První nepřítel, se kterým se sešli, byl oddíl sestupující ulicí dolů k městu. Byli většinou zranění, mnozí těžce, a kamarádi je odnášeli z boje. Měli smůlu; Armini si raněných nikdy nevšímali, ale Fu-Kaovi muži je pobili dřív, než je někdo stihl zarazit. Enkra se ohlédl, ale nechal událostem volný průběh; lidojedi bojovali daleko líp, když se opojením z lidské krve dostali do pološíleného stavu.
U letohrádku se pořád bojovalo; střelbě ze samopalů odpovídaly lejzrové pušky. Všude se válely spousty mrtvol; bylo vidět, že ti nahoře se nehodlali prodat lacino.
„Na ně!“ zavelel Enkra. Současně vyrazil dlouhý hrdelní jaguáří řev, který byl pro všechny Arminy signálem k boji. Shora mu odpověděl stejný křik, i když daleko slabší. Enkra zapnul lejzrovačku – dlouhý paprsek přejel přes vojáky, pořád ještě útočící nahoru, a rozkrájel je vejpůl, za jejich příšerného řevu. Už věděli, co je to lejzrová puška, jen nevěděli, že přijde zezadu. A pálilo jich několik desítek; nikdo z Arminů nepřítele nešetřil. Důstojníci se pokoušeli vojáky obrátit proti novému protivníkovi, ale ti pochopili, že Arminům přišla posila a nedali se udržet. Doba jejich převýchovy byla krátká, ale na to, aby pochopili, že život mají jen jeden, docela stačila. Takže se dali na útěk všemi směry, kudy to jen trochu šlo.
Chyba lávky; z obou stran byli obklíčeni, neboť i Sebastiano a Chris už zaujali svá místa. I z těchto stran se objevovaly záblesky smrtících paprsků, i odtamtud se už ozýval jaguáří řev a pokřik zdivočelých lidojedů.
Enkra běžel dopředu a pořád střílel. Za ním všichni ostatní; lidojedi se malinko zdrželi, neboť po cestě utloukali všechny, kdo ještě nebyli mrtví. Enkra se dostal první na terasu a řádkou výstřelů vyčistil prostor od posledních Japonců, kteří se ještě pokoušeli bránit.
„Hej... kamarádi!“ zasténal jeden z ležících.
Enkra k němu přiskočil; ten chlapec měl obličej zalitý krví a spoustu bodných ran, Enkra ho stěží poznával: Django Bannister.
„Kdo je to?“ chroptěl Django, „Naši?“
„To jsem já, Django, Enkra...“
„Nevidím... sekl mě mečem, asi do očí...! Co je... s našima? Žije někdo?“
„Nevím. Kde je Bello?“
„Bojoval... střílel od barikády... potom...“
Enkra se rozhlížel; objevil kupu převrácených stolů a sedaček, vylepšených o polštáře, spací rohože a podobné věci, to vše nakupené ve vchodu do sálu, kde se konala oslava. Barikáda byla v konečné fázi vyspravena mrtvolami, ať už padlých obránců nebo útočníků, kteří se dostali až k ní. Za barikádou se ještě schovávalo pár mužů, většinou Japonců, hostů na této slavnosti, kteří bojovali na straně Arminů.
Před barikádou, na místě, kde padl, ležel Bello Corrona. Ještě svíral v rukou svoji lejzrovačku a bílé zuby mu svítily ze zkřivené tváře. Byl zasažen mnoha ranami, ale zřejmě na to nedbal a bojoval dál, dokud ho jedna nezabila docela. Vedle něj leželo několik dalších, taky pár Japonců z jeho party.
Ke dřevěné stěně byl připíchnut samurajským mečem Kay-Britt Wulffssonn. Měl řadu zranění, ale doposud byl naživu; zřejmě Japonci z nenávisti chtěli, aby umíral dlouho, tak jej bodli do břicha a přišpendlili ke stěně jako motýla.
Zezadu proběhl Sebastiano a společně s ním se objevil Claudio; když spatřil Kaye, uchopil ho za ruku a zkoušel puls. Pokývl hlavou, vzápětí zavelel nečekaně rázně:
„Odneste odtud všechny věci, který si chceme nechat, a nanoste sem raněný! Zapálím to tu celý, na ošetření!“
„Myslíš, že to půjde?“ ptal se Enkra.
„Kdybysme s ním hejbali, mohlo by se mu něco stát! Zapálíme to i s ním, uvidíš...“
Japonci nevěděli, oč jde, ale Armini se dali okamžitě do práce. Mnoho věcí, které stály za záchranu, tu nebylo, snad jen jejich zbraně. Při boji vzal za své skoro celý letohrádek.
„Co bude s mrtvýma?“ ptali se Claudia, který prohlížel raněné.
„Shoří, co jinýho?“
„Tak je tu můžeme nechat?“
Claudio jen mávl rukou.
V té chvíli přišel k sobě Kay-Britt. „Děvčata...“ řekl sotva slyšitelně.
„Co... co chceš říct?“
„Děvčata... ve sklepě... pod barikádou!“
„Rozházet!“ velel Enkra.
Začali rozebírat barikádu; pod ní se ukázala padací dvířka a když je otevřeli, zaslechli vyděšený křik žen a dětí. Bello je ještě před bojem nařídil schovat, aby v případě porážky nebyly hned pobity. Byla tam i Keiko, která když spatřila jeho mrtvolu, začala hystericky vřískat a svolávat pomstu na hlavy vrahů.
„O pomstu se postaráme my,“ řekl Enkra, „Ty se radši starej o vlastní krk!“
„Jsou tady všichni ranění?“ ptal se Claudio, „Dělejte, zapálím to a bude to hořet jako sláma!“
Kdysi mu za úspěšnou akci ve francouzské polepšovně nechal Enkra udělat zapalovač ze zlata, jehož se Živý Oheň nedotkl. Teď Claudio škrtl a přímo nad zapalovačem změnil Oheň v životodárnou sílu. Bylo tu víc lidí, kteří uměli s Ohněm zacházet, třeba Enkra a Asthra, ale Claudio byl uznávaným mistrem v nebezpečných experimentech. Taky nyní pod jeho rukama chytalo všecko: dřevo, kámen i kov letohrádku, oblečení všech přítomných, mrtví Armini i útočníci i samurajský meč, kterým byl probodnut Kay-Britt. Toho chytil Enkra do náruče, jakmile vše kolem vzplanulo; vzápětí mu vrazil ruku do rány na břiše a tam držel, dokud Oheň nevyčistil, co bylo čepelí zasaženo. Tuto poněkud drastickou metodu užívali v případech, kdy Oheň mohl stáhnout ránu na obou koncích a ponechat ji nevyčištěnou uprostřed, což se někdy stávalo. Mělo to nevýhodu, Kay strašlivě trpěl, svíjel se a řval bolestí.
Keiko prožila další šok, když jí mrtvola jejího muže Bella náhle zmizela pod rukama, stejně jako vše ostatní. Claudio udržoval Oheň znatelně déle než obvykle a rozhlížel se kolem, co ještě je potřeba; mnozí Armini, kteří doposud Ohněm neprošli, odkládali zbraně a vbíhali do plamene, zatímco jiní si zbraně zase vzali a odcházeli z dosahu. Zmatek mezi nimi byl úměrný situaci, zato Japonci zděšeně prchali, sotva toho byli při svém zranění schopni.
„Zastav to,“ řekl Enkra, „Už to stačí!“
Claudiovi už nedělalo uhašení Ohně potíže; jednoduše zaklapl zapalovač a Oheň se nezhroutil do jednoho bodu jako u Asthry, ale rozplynul do vzduchu. Asthra to obdivovala a prohlašovala, že Claudio je lepší než ona a že by měl mít dceru, aby po něm zdědila jeho nadání. Claudio sliboval, že se vynasnaží.
Japonci se tvářili vyděšeně; co právě zažili, jim rozhodně nepřidalo na klidu. Koupání v Ohni už sice zažili, ale zapálení celého paláce i s lidmi a vším, co tu bylo, přece jen ne. Děti tiše kňouraly, ženy je uklidňovaly, ale zdálo se, že by nejradši vřískaly taky.
Enkra zjistil až teď, že při zapálení měl na nohou boty, které si zapomněl vyzout a přišel o ně. Byly to dobré boty a v tuhle chvílí mu k záchvatu zběsilého vzteku stačilo jen málo.
„Ženy a děti doprostřed, muži chránit je kolem dokola!“ velel, „Velitelem skupiny je Fernando! Dopravíš je na loď a co ti přijde do cesty, postřílíš – jasný?“
Fernando jen kývl hlavou a pleskl dlaní o pažbu své zbraně.
„Fajn. Já se půjdu podívat do paláce! Jestli přijdu na to, čí je tohle práce, tak se bude šeredně divit!“
„Myslíš, že se tam něco stalo?“ ptal se Chris.
„V každým případě o té bitvě museli vědět, vidět a slyšet, co se tu děje. Jestliže nezasáhli, má to nějakou příčinu. Je tam Roger, ten by určitě něco udělal. Jestli nemohl...“
Ohlédl se po jejich podmračených tvářích. Ti chlapi rozhodně nebyli ve stavu někomu něco odpustit či dát mu milost.
Kay-Britt, jehož podpírali dva kamarádi, promluvil: „Vem mě s sebou, Enkro! Mám jim co vracet!“
„Na loď, a bez diskuse! Jsi zraněný!“
„Právě to jim musím vrátit!“
„Až jindy! Neboj se, ještě bude kdy!“
Enkra už nediskutoval; vyčkal, až skupina pod Fernandovou ochranou vyrazila a pak ukázal hlavní své zbraně do tmy:
„K paláci! A pozor – tohle už není hra!“
Roger Monroes toho večera sledoval s Kanedou a členy jeho štábu na videu film Luchina Viscontiho Smrt v Benátkách. Je to dlouhý a dosti nezáživný příběh starého skladatele, který se na přelomu století v Benátkách týden před smrtí zamiluje do čtrnáctiletého švédského kluka. Což byla láska celkem oprávněná, ten chlapec byl velmi hezký a připomínal spíš děvčátko, a starý pán v něm viděl ztělesnění svého ideálu. Samozřejmě celý příběh je složitější a vysoce umělecky zpracovaný; jak už je u Viscontiho zvykem, oplývá množstvím zajímavých záběrů upadajícího města Benátek a místního koloritu, je nesen v rovině více méně symbolické. Což všechno hodlal Roger vysvětlit Kanedovi a jeho důstojníkům, neboť dospěl k názoru, že už vyspěli společensky i kulturně natolik, že jsou schopni to pochopit. Pochopitelně se trochu přepočítal, neboť Kaneda na takový film zíral vyjeveně a jeho důstojníci se zařídili podle šéfa.
Ve společnosti, jakou Japonci zavedli, nebylo rozhodně místo pro toleranci k úchylkám všeho druhu. Kaneda osobně nenáviděl homosexuály a vůbec všechny, kdo podle jeho názoru nevynikali morálkou. Téměř je neznal, neboť se tu nevyskytovali, ale něco o tom slyšel a když se stalo, zasahoval proti nim jako proti škodné, čili zlikvidoval je dřív, než měl kdokoliv možnost se s jejich problémy blíže seznámit. Během filmu dával Kaneda najevo určité překvapení, což vyvrcholilo při scéně, kdy chlapec Tadzio se na pláži ze žertu popere s kamarádem a starý pan Aschenbach z toho dostane nervový záchvat, protože mu ta rvačka připomíná znásilnění. Nakonec umírá a Tadzio, kráčející do moře, mu symbolicky ukazuje k obzoru...
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Kaneda, ještě s jistou nadějí, že to pochopil špatně.
Roger pozoroval jeho vnitřní zmatek s potěšením jako vždy, když se mu podařilo někoho vyvést z míry a vyštengrovat do zmatku. „No co by? Zkrátka se mu ten malej zalíbil a srdíčko nevydrželo...“
„Tím chceš říct, že se ten starý muž skutečně zbláznil do toho chlapce?“ ptal se zděšeně Kaneda.
„No – a zdali!“
„Což je možné o takových věcech mluvit?“
„A proč ne? Byl to umělec, ti mají právo být někdy trochu výstřední. Ostatně, on u něj vůbec nemyslel na pohlavní styk; spíš to vypadá, že se mu kluk jenom zalíbil...“
„To vypadá, jako kdybys něco takového ani neodsuzoval!“
„Proč? Každej má právo mít rád, koho chce. Když tím nikomu neubližuje...“
Kaneda byl zděšen, Roger naopak velmi potěšen, jak ho šokuje. A rozhodl se pro to udělat, co se v dané chvíli dá.
„Já bych to natočil ještě odvážněji!“ řekl a napil se saké, rýžové kořalky, kterou ho obvykle hostili, „Zařídil bych to, aby se klacek dovtípil, co k němu starého pána tak přitahuje. Asi by ho pěkně vytáčel...“
„Takový chlapec by tím byl jistě zhnusen...“
„V první chvíli asi jo. Pak by mu mohlo dojít, že je to pěkná legrace. Už byl dost velkej, aby si to nechal projít šiškou a začal mu malinko brnkat na nervy. Aspoň já bych to udělal...“
„Tobě se někdy něco takového stalo?“
„Bohužel ne, ale těšil jsem se na to celej čas, co mi bylo takhle let. A nedá se říct, že bych byl ošklivej chlapeček, ne? Jenomže nikdo se na mě nechytil!“ Roger si prsty prohrábl dlouhé kadeře, přejel si jemnou pleť obličeje a zkontroloval, zda vypadá krásně. Vypadal, měl v tom dlouholetou praxi.
„Ale... ty jsi přece normální!“
„No jistě, že jsem! Co je nenormálního na tom udělat si kapánek legraci z lidí? Tím přeci nikomu neublížím... já bych mu třeba trochu rozptýlení poskytl, kdyby na tom záležel jeho život!“
Kaneda by diskusi už dávno ukončil, kdyby si byl docela jist, že to Roger myslí vážně. Ale už ho trochu znal a věděl, že je zkušený provokatér; taky věděl, že rozhodně není odpůrcem dívek, spíš naopak. Usoudil, že taková na odiv stavěná zkaženost je nejspíš nějaká hra a že ho Roger chce přinutit, aby odhalil svoje názory, což se dělo; tak se raději hádal. A Roger blazeovaně pokračoval:
„Jeden kamarád se jednou potkal v Evropě s takovým chlapíkem a zalíbil se mu. Potom nám to líčil; ten hošan se do něj zbláznil tak, že nejdřív mu kupoval všelijaký věci na sebe, parádičky, cingrlátka do uší a na krk a podobný věci...“ Roger zacinkal nehtem o zlatou náušnici, kterou nosil v uchu, „Pak dokonce začal prodávat státní tajemství. On to byl tajemník jejich ministra vnitra. Tak ho kluk začal pomalu mačkat, až se s našima dohodl, aby udělali akci. Nalákali ho domů k tomu klukovi, když rodiče byli za obchodem a tam si pěkně hráli, dokonce v úředních hodinách; kluk měl být ve škole, ale ten strejda mu napsal řádnou omluvenku. Dali jsme našemu hříbátku pokyn, aby prováděl, co mu nejzhovadilejšího přijde na mysl a kamarádi to pěkně přes nástěnný zrcadlo fotografovali. Byly to príma fotky, ve speciál časáku bys za ně dostal majlant; jenže my potřebovali panáčka přimáčknout ke zdi. Když jsme mu ukázali, jak tomu třináctiletýmu frajírkovi kouří péro, byl měkkej jako vosk...“
Kaneda se klepal hnusem. „Ten chlapec to vážně dovolil?“
„Proč ne? Docela hezky se při tom pobavil! To je přece jasný, koukej: když není doopravdy přihřátej, je to pro něj zábava, ne? Pokud tě to zajímá, mohl bych ti povídat, co všechno tam prováděli, i s technickejma detailama...“
Nevyprávěl. Otevřely se dveře a vešel tygr Wagarra, olizuje si svoje šavlovité zuby. „Nějací lidé se plíží po chodbách!“
Kaneda mu nejdřív nerozuměl, ale Roger vyskočil jako srna a vzal hned do ruky pistoli. „Kdepak ho máš?“
„Venku, přede dveřmi...“
Roger vytušil, že si ho Wagarra přinesl jako kočka, když chytne myš. Vyšel, popadl chlapa za ruce a vtáhl dovnitř.
„Tys ho zakousl, ty nemravo!“ řekl omrzele.
„Jen jsem ho malinko přidusil!“ omlouval se tygr, „Já nemohl vědět, že to nevydrží!“
„Škoda, chtěl jsem si spravit chuť mučením a teď nemám... co jsi to říkal, že lidé?“
„Tenhle byl uvnitř. Další utekl. Leopard Tannarrsekharr ho pronásleduje...“
Tygr se zarazil, natočil uši a poslouchal. Potom se neslyšně rozběhl chodbou a Roger za ním; vykoukli z okna na nádvoří.
„Něco se tam děje. Jako kdyby víc lidí...“
„Poplach!“ řekl Roger skoro šeptem.
Doběhl i Kaneda a pár dalších mužů. „Děje se něco?“
„Ještě nevím, ale možná se pobavíme! Když se Wagarrovi takhle zježí hříva na krku, vypadá to na pěknou melu!“
Kaneda ovšem na tygří předtuchy nevěřil.
„V každým případě někdo je ve dvoře. Naše palácová stráž pěkně zaspala, či co, protože je zticha a nechá je...“ Roger se zarazil a pozvedl prst, jako by něco slyšel, „Ano, teď! Zasténání! Tak tomu chlapci se omlouvám...“
„Myslíš, že je to útok?“
„Jo, co by to mělo bejt?“ Roger otevřel uzávěr lejzrovačky a kontroloval její činnost.
„Co uděláme, abysme to zjistili?“
„Nic.“
S klidným tónem, kterým Roger mluvil, ostře kontrastovalo jeho počínání; chystal se očividně k boji, a to velmi vážně. Nic nezbylo z jeho blazeovanosti, netečnosti a lenosti, naopak se pohyboval pružně jako ocelové pero a v jeho krásné tváři se objevil výraz šelmí dravosti.
Chodbou neslyšně proběhl jakýsi stín. Kaneda poznal Bruce Langrena, Roger už ho cítil nosem a poznal podle kroků.
„Je to pár set lidí!“ hlásil Bruce, „Stráž je většinou pustila, a ty vojáky, co se chtěli bránit, zabili...“
„Co naši?“
„Tannarrsekharr chytil jednoho z nich; zatím jsem ho svázal a strčil do komory. Kluci obsazujou brány a schodiště. Vypadá to, že půjde do tuhýho a že si zabojujem i my!“
„Jseš nejmladší. Nebojíš se?“
„Nejsem v tom prvně...“
Roger si sedl na okenní parapet. Lejzrovačku měl položenou na kolenou a usmíval se, ale to viděl jenom Bruce, bylo příliš tma.
„Já chci taky bojovat!“ řekl Kaneda.
„Budeš mít příležitost. Dám ti první volnou lejzrovačku.“ řekl Roger klidně.
Kanedovi došlo, co tím myslí, a zmlkl.
Dole v nádvoří pořád přebíhaly tmavé stíny; už jich bylo pár set a pořád přibývaly. Roger neříkal nic, vyčkával a usmíval se.
Náhle sebou oba Armini škubli, jako kdyby se něco zvláštního dělo. Kaneda neslyšel nic.
„Samopal?“ zašeptal Bruce Langren.
„Zdá se... několik samopalů! Lejzrovačky není slyšet, takže... Ano, je jich hodně!“
„Co slyšíte?“ ptal se Kaneda.
„Nejspíš je to u lodí!“ šeptal Bruce.
„To ne. To bysme slyšeli... u letohrádku, co oslavuje Bello! Kruci fix! Bruce, měli bysme dát hlášku Enkrovi. Telefon nejspíš ukousli, ale je tady ústředna s vysílačkou. Umíš...?“
V té chvíli dole na dvoře práskl výstřel. Byla to pistole, ale vzápětí jí odpovědělo několik samopalů. Roger zvedl lejzrovačku, pevně opřel o rameno a přejel celý dvůr paprskem.
„Jak se vám líbí tohle, frajeři napudrovaný?“ procedil skrz zuby.
Moc se jim to nelíbilo. Červený paprsek přejel přes ty stíny a rázem je poranil nebo zabil; byly to bolestivé spáleniny a muži začali naráz řvát bolestí tak strašlivě, že to na chvíli útok zastavilo. Roger si z toho nic nedělal; pálil ze své zbraně z výšky, odkud mohl najít i ty, co se pokoušeli ukrýt za mrtvoly svých druhů nebo různé stavební ozdoby. Bruce taky začal střílet; i z dalších úkrytů vyšlehly červené paprsky. Roger už zanechal střelby, přiložil si dlaň na hrdlo a dunivě zařval jako jaguár.
Zespoda mu odpověděl daleko silnější pokřik; to do útoku nastupovala japonská armáda, vedená svými důstojníky. Vojáci se hrnuli dovnitř všemi branami a stříleli ze samopalů i pušek; taky se ozvala střelba z různých výše postavených terénních bodů, kam si vylezli, aby měli převahu. Rogerovi to otlouklo rám okna těsně nad hlavou, takže tu hlavu rychle schoval.
„Bruce, vem si na starost bránu; a krop je, neser se s nima! Já si podám ty hajzlíky nahoře!“
Bruce měl před začátkem boje určité morální výhrady proti zabíjení lidí; teď ho ale přemohl Rogerův klidný hlas a nutnost bojovat. Zaměřil se na bránu, kudy vbíhali vojáci, a pálil rovnou do jejich chumlu; Roger zatím odstřeloval podle záblesků pušek ukryté střelce. Když některého z nich zasáhl, pokaždé zavrčel jako šelma, které se podařil dobrý lov.
Kaneda ze začátku jenom koukal; i když tu byl doma a bylo jeho povinností chránit svoje hosty. Teprve teď si uvědomil, že má revolver; vytáhl ho a pokoušel se pomáhat Rogerovi ve střelbě.
„Hele, moc se nám tu nepleť!“ řekl mu Roger, aniž by se po něm ohlédl, „Hlavně jim nelez tak moc do rány, nebo budem potřebovat novýho presidenta. A to by byla zbytečná práce...“
Roger se skutečně zbytečně nebezpečí nevystavoval; kryl se skoro pořád a Bruce rovněž. Naučili se to za dlouhých bojů doma v Arminu, když si hráli s kamarády; teď to ovšem nebyla hra. Kaneda se snažil krýt rovněž, čas od času skutečně vystřelil ze svého revolveru. Netrefil nic, byla tma a on ve tmě neviděl.
Jednu chvíli se Kanedovi zdálo, že Roger sebou podivně škubl, ale ani na chvíli nepřestal střílet. Kulky hvízdaly pořád okolo nich; nějaký lepší střelec se na ně zaměřil podle záblesků lejzrovačky a dost je znepokojoval.
„Stalo se ti něco, Rogere?“ ptal se Kaneda.
Odpověď přišla dokonale klidná, téměř veselá: „Ale nic... jen jsem se trochu lekl...“
„Jo? A co se ti teda...?“
„Cvrnkl jsem si do kalhot...“ odpověděl Roger a znovu vypálil. Tentokrát viděl i Kaneda, jak z ozdobné římsy na vrcholku brány sklouzlo nějaké tělo a padá dolů k zemi.
„No,“ řekl Roger, „Teď se lekl zase on!“
Kanedu napadlo vykouknout z okna. Asi to neměl dělat, něco ho vzápětí bolestivě žahlo na rameni, on zařval a padl pod okno.
„Copak, komáři?“ zeptal se Roger a vypálil tím směrem.
Kaneda se zvedal, ale syčel bolestí. „Dostal jsem ji do ramene!“
„Já ti povídal, že nemáš vystrkovat hlavu! Kdybys byl opatrnej jako já, tak jsi ještě zdravej...“
Dole v nádvoří se něco dělo; ozval se křik důstojníků a zněl jinak než před chvílí.
„Utíkají!“ křikl Bruce Langren.
„Jen je pěkně vyprovoď! Přišli bez ohlášení a písemný pozvánky, tak ať vidí, že dbáme na francouzskej bontón aspoň při loučení!“ Roger při tom střílel do prchajících a kosil je po desítkách; Bruce měl ovšem morální zásady, které mu bránily střílet nebožákům do zad.
„No, máme to za sebou!“ konstatoval Roger, „Ani to nebylo tak zlý... co je s tebou, Kanedo?“
„Mám rozsvítit?“ ptal se Bruce.
„Kdepak, žádný takový! Podíváme se uvnitř, tam je světla dost! Kdoví, kterej dobrák ještě číhá na svou příležitost...“
Kaneda stál na nohou, ale bolestí se motal; Roger ho podepřel a odvedli ho zpátky do sálu, kde se konalo promítání. Chtěli mu sundat kabát od uniformy, ale sténal tak bolestivě, že ho Roger raději rozřízl.
„Máš na tváři krev, Rogere!“ upozornil Bruce, přestože si Roger otřel tvář hřbetem ruky, „Vlastně... ty krvácíš!“
„Jo, všim jsem si...“
„A bejt to o palec vejš, tak bylo po tobě!“
„Měl jsem kliku,“ řekl Roger, zabývaje se pořád Kanedou, „Co říkáš, bude mi to slušet?“
„Řekl bych, že moc ne...“
„Tos mě teda urazil! No dobře, nebudu už vypadat jako cukrová panenka, ale přece jenom bys mi moh aspoň trochu polichotit...“
„Budeš vypadat tak... mužně!“ napadlo Bruceho.
„Jó? To už je lepší...“ Roger si prohlížel Kanedovu ránu a moc se o řeči nestaral.
„Jasně! Jako hrabě Peyrac... z Angeliky!“
„Dík! Tys byl vždycky kámoš!“
Dovnitř vstoupil tygr Wagarra. „Nepřítel odražen! Ale máme hodně mrtvých a raněných, většinou z gardistů!“
„Roger je taky zraněnej!“ hlásil Bruce.
„Vážně?“ Tygr přistoupil, podíval se na Rogerův obličej a řekl: „To nestojí za řeč. Drž!“
Roger zaťal zuby, věděl už, co se stane. Wagarra ho několikrát olízl drsným jazykem přes celou tvář a pochopitelně pečlivě vylízal tu ránu. A dodal téměř spokojeně:
„Nic to není! Než se oženíš, tak se to zahojí!“
„Děkuju, jseš hodnej!“ řekl Roger šťastný, že to má za sebou. Tygří ošetřování bývá drsné a málokdo v něm nachází potěšení.
„Nic si z toho nedělej!“ těšil Rogera Bruce, „Aspoň si budeš moct podat přihlášku do Klubu Drsňáků!“ A říkal to obdivně.
Odpovědi nerozuměl, jen poslednímu slovu: „... blbej!“
„Až tohle skončíš,“ Wagarra očichával Kanedovo rameno a olizoval krev, „Měl by ses podívat dolů. Některý kamarádi jsou na tom blbě...“
Roger vstal. „S tímhle nic nenadělám a jako z udělání nemáme s sebou žádnou čarodějku! Teď tě uspím, Kanedo, ale jen na chvíli, aby tě to nebolelo. Pak se postaráme...“
Kaneda neměl možnost protestovat; Roger mu přitiskl dlaně na spánky a on se uklidnil. Pak pospíchali za tygrem dolů do vstupní haly, kde už kamarádi ošetřovali raněné. O kus dál leželo několik mrtvých; japonští gardisté a důstojníci, taky jeden Armin.
„Robbie Dexter,“ řekl někdo, „Dostal to zezadu, od zrádce...“
„Kde je?“ zasykl Roger.
Chlapec ukázal na mrtvolu u zdi. „Chtěl lejzrovačku... Už ji držel, tak jsem ho...“
„Hodně útočili odzadu?“
„Pak už jsme si dávali pozor.“
Roger přistoupil k raněným; většinou to byli Japonci, Kanedovi gardisté. Pár bylo taky Arminů, jeden vypadal dost špatně.
„Willie?“ Roger u něho poklekl.
Raněný sotva šeptal, hodně ho to bolelo. „Tak vidíš, přeci... mě dostala! Do břicha... pěkně blbý, co?“
„Nemluv, pomůžem ti! Neboj se...“
„Rogere... co jsme spolu všecko přeskákali – co?“
Přeskákali toho dost. Willie Tayner byl z Kingtownu a Roger ho znal od malička, jejich smečky spolu často bojovaly.
„Chtěl bych ještě vidět... naše hvězdy!“
Roger vstal. „Budeme se muset dostat k Enkrovi. Na loď!“
„Myslíš, že to nepůjde?“ ptal se kdosi.
Roger neodpověděl. Obcházel halu a prohlížel raněné a mrtvé. Obvykle měl ve zvyku vypadat vesele a bezstarostně, ale teď vypadl z role. Jen na okamžik a před svými, ale...
„Rogere...“ Willie Tayner se zas probral.
„Jsem tady, Willie!“
„Kóbar... velitel palácový stráže...“
„No, co je s ním?“
„Zradil! Pustil je dovnitř! Vím to!“
Roger znovu poklekl u Willieho a poslouchal.
„Pustil je dovnitř ještě odpoledne! Rozbili centrálu a chystali akci. Pochytali jsme je, ale nevím, jestli všecky... Kóbar pak pustil tamty venku. Dávej bacha, Rogere...“
Roger se rozhlížel kolem sebe. Japonští gardisté a spřátelení důstojníci věrní Kanedovi posedávali u stěny, vyčerpaní z boje; vyčkávali další rozkazy a vyhlíželi stísněně, ale prozatím se nestavěli proti Arminům a vypadalo to, že s nimi hodlají vydržet. Ostatně, ti venku by je asi neušetřili. Kromě toho, který...
„Klid, Willie! Dostaneme se z toho. Když bude potřeba, tak se prosekáme. Ještě na tom nejsme tak blbě, jak by oni chtěli!“
Rogerův hlas zněl už zase optimisticky. Vstal, zavolal na tygra Wagarru a leoparda Tannarrsekharra. Usmíval se, když s nimi rozmlouval tak tiše, aby to vůbec nikdo neslyšel. Taky kočky se chovaly klidně a dost spokojeně; rozhodně na nich nebyl patrný jakýkoliv neklid.
Pak Roger přistoupil k jednomu z Arminů. Mluvil jazykem Apačů kmene Mimbreńo, který patří k běžné jazykové vybavenosti absolventů univerzálky, a vypomáhal si arminskými slovy, kde tento jazyk nestačil.
„Vypadá to, že nějakej hajzlík nám zbyl přímo vevnitř, někdo z nich! Vypadají všichni stejně... Budeme muset dávat bacha! Nejlepší by asi bylo odejít na loď, jenže mám obavu, že se nám to nepovede tak snadno. Měj oči otevřený, co se kolem děje! Ale v pohodě, bez nervozity! Jsme v klepci a záleží dost na tom, co budeme podnikat dál...“
„Jasně!“ usmál se bojovník.
„Všechno hned hlásit!“ odpověděl mu Roger a přešel k dalšímu.
Skoro současně se vrátili Wagarra a Tannarr. Jejich hlášení byla téměř stejná: „Kolem vstupní brány, včetně celého náměstí, čekají tisíce vojáků se zbraněmi!“
„Zadní vchod do zahrad je taky obklíčen. Čekají, až vylezem!“
„Viděli tě?“
„Nevím. Nejspíš se nechtěli prozradit.“
Roger řekl: „Hmm!“ a zamračil se.
Přiběhl Bruce Langren. „Vysílačka je rozsekaná na mraky. Dokud se do ní nedají nový díly, nemá smysl s ní něco...“
„V pořádku.“ řekl Roger.
Odešel ke stěně, tam usedl do lotosu, ruce složil na šíji, zaklonil hlavu a zavřel oči. Tímto způsobem nejraději meditoval a uklidňoval se v případech, že pocítil slabý stín únavy. Tentokrát však byl jeho problém složitější: bezradnost.
|
Raiffassarrmatt, leopard, 3 roky. Příslušník strážní služby. Padl při útoku na letohrádek. Henry Ellias Jordan, zv. Korky, 19 let. Člen pluku Bello Corrony, bojoval v Indočíně a Jižní Americe. Padl při útoku na letohrádek. Orwille Perratt, 21 let, seržant námořní pěchoty z pluku Bello Corrony. Zúčastnil se všech bojových operací v průběhu činnosti pluku. Padl při útoku na letohrádek. Roy Sunburn, 21 let, narozen v Hongkongu, člen FF, později pluku Bello Corrony. Padl při boji v letohrádku. Reza „Waltz“ Estellis, 20 let, člen pluku Kay-Britt Wulffssonna. Vyznamenán v boji na Filipínách a v Libanonu. Padl při boji v letohrádku. Waldemar „Locko“ Barrymore, 17 let, člen pluku Sebastiana Mendozy. Padl při boji v letohrádku. Freddy Lucas, zv. Luciano, 18 let, člen FF z pluku Sida Hawkera. Padl při boji v letohrádku. Alberto Corrona, zvaný Bello, 23 let. Plukovník námořní pěchoty, komthur Černé Lilie, rytíř Templářského řádu Blesků. Volený guvernér Indiopolisu. Člen generálního štábu prince Enkry. Padl jako hrdina při boji v letohrádku. Robert Dexter, 16 let, člen strážního oddílu. Padl při přepadu císařského paláce v Kjótu. Songorr, jaguár, 7 let. Padl za neznámých okolností při boji v paláci v Kjótu. |
30.05.2021 11:47