Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když Roger po zhruba deseti minutách vstal, jeho oči planuly podivným svitem. Protřepal si ruce a nohy, konečky prstů si promasíroval obličej. Když se přitom dotkl čerstvé rány, bolestně zasykl, asi na ni při meditaci zapomněl.

A promluvil jazykem Mimbreńa Apačů, nahlas a bez skrývání:

„Kamarádi, chtějí válku, mají ji mít! Rozhodl jsem se dát jim to i s úroky a věřím, že to zvládneme! Prozkoumám zdejší kuchyni a udělám něco na posilněnou. Už jsme si dlouho na ničem nepochutnali a já vám zaručuju, že do toho přidám cukr, abyste se olizovali! Vy se prozatím postarejte o kruhovou obranu. Velí Gomez, Sanken, Burlak a Šerpa. A samozřejmě šelmy. Jakékoliv nepředvídané změny okamžitě hlásit!“

Čtyři nejzkušenější důstojníci jen kývli hlavami. Někdo mezi ostatními špitl: „Kníže Baarfelt se naštval...“

Roger měl uši jako rys; ohlédl se po něm, ale neřekl nic, jenom dodal: „Bruce Langren – se mnou!“

Pak se otočil a šel; Bruce šel za ním a oči měl navrch hlavy.

„Neberu tě s sebou proto, že bys mi k něčemu užitečnému mohl být,“ řekl mu Roger po cestě, „Ale proto, že tam bys nebyl docela k ničemu! Jsi ale mladý a mohl by ses něčemu přiučit...“

Bruce vykulil oči, ale radši nic neříkal. Roger mluvil málokdy takhle zostra.

Kuchyně paláce byla veliká a pracovalo v ní na padesát kuchařů, ve dne v noci v pohotovosti. Teď jich tam bylo tak dvacet, ti ostatní se tiše vytratili, dokud to šlo; možná zahynuli při zmatku, těžko říct, nikdo neměl chuť to zkoumat. Když spatřili Rogera, polekali se. Nebylo zvykem, aby pán přicházel osobně do kuchyně a tušili nepříjemnosti.

„Něco si tady uvaříme,“ řekl jim Roger laskavě a vlídně, „Pokud budeme něco potřebovat od vás, jistě nám rádi s ochotou vyhovíte. Jinak vás zastřelím.“

Bruce předpokládal, že po této laskavé promluvě v kuchařích pěkně hrkne, a nemýlil se. Roger si bezvýznamných maličkostí nevšímal, přešel ke skříni s kořením a prohlížel si lahvičky, které tam byly. Některé otvíral, čichal k nim a stavěl je jinak, než původně byly. Pak velitelským gestem přivolal k sobě nejctihodnějšího kuchaře.

„Ty jistě víš, co hledám! Tak řekni bez nucení, kde to je!“

„Nevím, pane, o čem mluvíš!“ kuchař zřejmě nějaké tušení měl, protože se preventivně třásl.

„Narkotika. Opium a podobné věci!“

„Pane, já...?“

Roger se k němu naklonil. Obvykle býval sametově jemný, hebký, něžný, téměř zženštilý. Ve chvílích napětí i jemu dokázaly z očí šlehat blesky. Teď do nich pohlédl kuchtík a spatřil v nich smrt; tak změkl.

„Skříňka... ze santálového dřeva...“

Roger se porozhlédl, objevil skříňku a otevřel ji. Přesněji řečeno zkusil zámek, ale když nepovolil, nezdržoval se hledáním klíče a zámek zkrátka uřízl lejzrem. Bylo tam několik skleněných a porcelánových dóz; taky jedna láhev se zabroušeným hrdlem.

„Pozor, pane, je to prudký jed!“ varoval ho kuchař, pořád ještě ne zcela sebejistý.

Roger čichl, krátce zamhouřil oči na souhlas a mrkl na Bruce, který se zájmem přihlížel. Otvíral jednotlivé dózy, čichal a zjišťoval, co to je. Najednou zpozorněl, otevřel porcelánovou dózu znovu, vzal špetku a ochutnal. Nevypadalo to jako žádná známá droga a co to je, Bruce nevěděl.

„Heroin?“ zeptal se Roger podezíravě.

Kuchař se zřejmě necítil vinen. Naopak byl rád, že se pánovi jeho sklad zamlouvá. To slovo možná ani neznal.

„Kde jsi to vzal?“

„Je to nový prostředek, pane!“ vysvětloval kuchař, ohlížeje se po ostatních, „Dobrý, silný! Získali jsme ho nedávno...“

„To vidím, ale odkud! Rafinaci heroinu přece nejde provádět jen tak z ničeho, to je dost kumšt a ve zdejších podmínkách... Ten, kdo to přinesl, musí mít podstatně větší znalosti...“

Roger poznal, že říká víc, než by měl. Kuchař se zarazil, tím víc se ohlížel na hlouček ostatních. Roger se s ním už nebavil.

„Zavolej mi tygra Wagarru, Bruce! Ten mi hned zjistí, kdo měl tohle kdy v rukou...“

Účinkovalo to okamžitě. Jeden z kuchařů ve chvíli udělal dlouhý skok k oknu, přičemž vytáhl zpod svého hábitu docela moderní revolver. Bruce ovšem střelil dřív; provrtal mu ruku, bouchačka spadla na zem a nešťastník zařval bolestí. Popálení lejzrem není nijak příjemné.

Roger byl u něho, než se stihl sebrat. Zvedl pistoli a vrazil mu hlaveň do žeber: „Povídej, hajzlíku! Kdes to sebral?“

Kuchař chvíli zapíral. Pak se doznal, že tu drogu koupil od nějakého námořníka, kterého ale nezná a už nikdy ho neviděl.

„A tuhle pistoli máš odkud?“

Kuchař váhal. „Od toho námořníka... taky...“

„Tak dobře. Já ti teď pošimrám chodidla svojí lejzrovačkou. Už víš, jak je to příjemné, tak si to dovedeš představit. Už nikdy nebudeš chodit, ale ponecháš si svoje tajemství...“

Kuchařík to zkusil jinak. Rozkřikl se na svoje druhy: „Zabijte ty cizince! Jsou to naši nepřátelé!“

Sice sebou zamleli jako kapři na suchu, ale neudělali nic. Bruce pořád ještě držel v ruce zbraň a nevypadal, že by zaváhal.

„S tebou, kamaráde, si ještě rád popovídám,“ řekl Roger, „Ale teď budeš držet hubu a krok. Trochu se prospíš, abys nevyváděl!“

Sevřel jeho hlavu špičkami prstů a stiskl. Jen lehce, ale velmi důsledně; kuchařovy pohyby zmalátněly a ztratil zájem o dění okolo sebe.

„Pro jistotu ho hlídej, Bruce! Ten chlapík ví víc než říká a bude možná zajímavě vyprávět. A taky pohlídej, aby ho někdo neumlčel, než já udělám čajíček...“

Roger vybral pořádně velký hrnec, postavil na plotnu nad oheň a naléval vodu. Počínal si při tom, jako když na chatě vařil polévku, dokonce si i pohvizdoval, ale oči měl všude. Bruce obdivoval především jeho způsob dávkování; měli tu přesnou váhu, ovšem v japonských mírách a Roger musel všechno přepočítávat, čehož se zhostil se ctí. Ale většinou to bral od oka.

Když čaj začal bublat, objevil se v kuchyni jeden z bojovníků.

„Rogere, venku před palácem se něco mele. Asi se tam bojuje, ale kdo s kým, to nevím...“

Roger se rozhlédl. „Zůstaň tady s Brucem! Kdyby se kdokoliv chtěl podívat, co jsme uvařili, zastřelíš ho, jasný? Tohle nech ještě... jedenáct minut vařit a můžeš to zkoušet na potkanech!“

Když vběhl do haly, zdraví Armini už stáli připraveni se zbraněmi v rukou. „Jsou to naši, mají lejzrovačky!“ hlásil někdo, „Možná se snaží dostat k nám...“

„Jdem!“ Roger se rozběhl ke vchodu. Nádvoří bylo jejich, takže až k hlavnímu vchodu se dostali bez problémů; tam se Roger skrčil a zařval z plna hrdla jako leopard. Odněkud slyšel podobný řev a pak hlas: „Tady Enkra! Jdeme vám na pomoc!“

„Dobře... vyčistíme to trochu, bacha!“ Roger vysunul hlaveň lejzrovačky a přejel po postaveních Japonců, jak mu je popsali zvědové. Zřejmě zasáhl, protože se ozval bolestivý a vzteklý řev nepřátel.

„Tři stupně nalevo!“ radil Enkra, „Mají tam nějaký opevnění!“

Roger vykoukl a podle koordinátů, které Enkra křičel, pálil do neznáma. „Ještě tam mají to opevnění?“

„Vypadá to, že teď už ne... Teď přestaňte, jdeme k vám! Pro jistotu nás kryjte!“

Roger s puškou na rameni se vysunul ven z brány. Spatřil tmavý stín, který se prosmýkl dovnitř a hned zaujal postavení. Podle výšky a pachu poznal Sebastiana. „Pěkně vítám – co ty tady?“

„Co by – na buchtu a kus řeči...“

„Právě včas, čaj jsem už dal vařit!“

Vběhlo pár dalších; Roger je směroval do paláce. Taky přiběhl Enkra a skrčil se vedle. „Jaký je to? Moc zlý?“

„Hodně raněnejch, jinak jsme na to kápli dost včas! Co se zbláznili, že po nás jdou?“

„Přepadli letohrádek. Bello a všichni ostatní jsou po smrti... přežil jenom Kay-Britt a ten je na tom dost zle...“

„Na tebe taky útočili?“

„Sheltie nám přišel dát echo... potom jsme slyšeli rachot odtud, tak se jdem podívat...“

„Zůstal někdo na lodích?“

„Většinou holky.“

„Hele!“ Roger zvedl hlaveň a přejel protější stranu náměstí červeným paprskem. Rozprchly se odtud nějaké stíny a promluvily samopaly, ale kulky jim neškodně hvízdaly nad hlavou.

„Oni si zkrátka nedají říct!“ bručel Roger.

Dobíhali další kamarádi, nakonec Jackie Therlowe. Hned hlásil: „Já jsem poslední... můžem se stáhnout!“

Roger vydal příkazy a postupně se vraceli zpátky do paláce. Tam už Asthra zapálila Oheň a ošetřovala raněné; Enkra zase svolával všechny velitele k sobě.

Roger podal stručný přehled událostí. Kupodivu neřekl jediné zbytečné slovo. Všichni ho pozorně sledovali a Enkra se zeptal:

„Proč se to všechno stalo, nevíš?“

„Nevím. Možná spiknutí...?“

Enkra zaváhal, pak řekl: „Půjdem se podívat na ten tvůj magorák!“

„Snad už vychladl a bude se dát pít...“ souhlasil Roger a oba náčelníci se odebrali do kuchyně.

Tam se nic neměnilo; Bruce a ten druhý stáli opřeni o stěnu a tiše si povídali, zatímco pistolemi drželi v šachu kuchtíky. Zhypnotizovaný zajatec seděl u jejich nohou a nehýbal se.

Enkra jim kývl na pozdrav a zajímal se o čaj. Stačilo mu, aby si jenom lízl: „No nazdar, to bude záběr! Cos do toho dal?“

„I trochu heráku, když chceš vědět! Ale jen na špičku nože!“

„Kdo se napije, uvidí zelený pidižvíky!“ ocenil Enkra, „Jenže druhej den bude mít hlavu, jako kdybys mu přes ni dal olověnou trubkou!“

„Zkusíme to na našich střelcích. Když je dobře nasměrujem, budou hodný a poslušný...“

Enkra povytáhl jedno obočí, což znamenalo otázku.

„Jo. Do první brázdy pošleme jejich lidi!“ řekl Roger, který to velmi dobře pochopil, „Zkusíme to?“

„Já jsem pro. Ať poznají život...“

Roger se postaral o zajatého kuchaře, Enkra o truhličku s jedy. Bruce a jeho kamarád se chopili hrnce a nesli do haly.

„Enkro,“ řekl Roger po cestě, „Co si myslíš, proč vlastně už tři dny nevolal Poutník?“

„Mike je nepořádník, to přece víš...“

„Chm, chm!“

„Nebo se jim ulomila anténa při tajfunu.“

„No, teda...“

„Nebo se na některým ostrově zpili do bezvědomí, tak nemůžou vysílat...“

„Nebo někdo vedl první útok na ně.“

Enkra zafuněl jako rozvzteklený bůvol.

„Já bych to nepodceňoval.“ řekl Roger.

Enkra neřekl nic. Docházeli do haly.

„Radši v pohodě, jo?“ řekl Enkra.

Armini uvítali kotel se zájmem, zajatce s podezřením a Rogera se smíchem. „Ukaž se, jak vůbec vypadáš!“ vyzýval ho Sebastiano, „Slyšel jsem, že ti konečně někdo parádně rozbil hubu!“

„No, není to tak zlý,“ mávl rukou Chris, „Já bych o tom vůbec nemluvil, na tvým místě!“

„Oheň ti to vyčistí,“ soudil Kurt, „Budeš mít malou elegantní jizvu...“

„Já vím a taky se s tím nechlubím,“ prohlásil Roger skromně, „Jenom taková maličkost, Enkro: komu vlastně hodláš udělit v léno hrabství Toulouse?“

„Co jako?“

„Panství hraběte Peyraca z Angeliky. Že bych měl živej zájem!“

„Pokud vím, nemáme žádný hrabství Toulouse! A ty máš majetku i pozemků dost, nemyslím, že bych měl chuť ti nějaký přidávat...“

„Já tě taky nežádám o majetek, ale o ten titul! Území a prachy si k tomu seženu sám!“

Enkra si všiml, že všichni se smějí, tak řekl vážně a hrdě: „Dobře, udělím ti v léno to hrabství a všechny ostatní tituly, co měl komthur Peyrac, ale až po zábavě, co nás čeká venku! Zatím se můžeš těšit...“

Nechal je prodiskutovávat, kdo by si za jakých okolností nechal líbit jaký titul a šel s Rogerem do kouta, kde nechali zajatce. Přišla taky Asthra, která předala svůj Oheň zatím Jenny, aby jej střežila.

„Zkusíme ho rozpovídat?“ ptal se Roger.

Asthra klekla, vzala zajatcovu hlavu do dlaní a téměř něžně ho hladila po lebce. Zdálo se, že to působí; Asthra kývla, že je připraven.

„Odpovídej na otázky! Jak se jmenuješ?“

„Šimiči.“

„Od koho jsi dostal drogu?“

„Od svého velitele.“

„Jak se jmenuje?“

„Saburó.“

„Jakou má hodnost?“

„Nevím. V armádě je kapitánem.“

„V jaké organizaci je tvým velitelem?“

„V tajné službě.“

„Jakou hodnost máš ty?“

„Agent.“

„Jaké jsou další hodnosti?“

„Nevím.“

„Jak jsi se dostal do tajné služby?“

„Saburó mi půjčil peníze.“

„Na co jsi je potřeboval?“

„Chtěl jsem si koupit jednu dívku.“

„Proč jsi se s ní nemohl řádně oženit?“

„Je to gejša.“

„Odkud jsi znal Saburóa?“

„Pracoval tady v paláci.“

„Kde je teď?“

„Nevím.“

„Jaké jsi měl příkazy?“

„Sledovat, co se děje, a podávat mu zprávy.“

„O kom nebo o čem?“

„O všem, co uvidím.“

„Proč ti dal tu drogu?“

„Vrchní kuchař mi za ni slíbil povýšení.“

„Heroin je drahý a ty máš u nich ještě dluh! To ti dal takový majetek jen tak?“

„Byl to jeho příkaz.“

„Znáš některé další velitele tajné služby?“

„Ne.“

„Co ti řekl o službě Saburó?“

„Řekl, že musím poslouchat, jinak zemřu.“

„A když budeš poslouchat, pomohou ti?“

„Ano. Budu se mít dobře.“

„Zajímal se Saburó taky o nás?“

„Ano. Říkal jsem mu, co jsem věděl.“

„Je víc takových agentů v paláci?“

„Nevím.“

„Slyšel jsi o tom někdy?“

„Ano.“

„Co jsi slyšel?“

„Saburó přišel s jiným mužem. Ten řekl: potvrzuje to hlášení čtyřky.“

„O jakou záležitost šlo?“

„O sestavu jídel na recepci pana Kanedy.“

„Proč se o to Saburó zajímal?“

„Saburó se zajímá o všechno.“

„Podával jsi zprávy jenom o jídle?“

„Ano. Taky o tom, kteří hosté budou kdy v paláci na oslavě. Dostáváme seznamy, abychom jim mohli připravit oblíbená jídla.“

Roger se přímo zuřivě zašklebil. Na prstech ukázal: „K čemu je utajování, když služebnictvo ví všechno a vykecá to?“

Enkra jenom vztekle mávl rukou. Taky mu bylo jasné, že pokud kuchaři dostali příkaz, co na recepci mají připravit, muselo jim taky být jasné, kolik lidí se tam sejde a zhruba kteří to budou. Pak mohl ovšem nepřítel velmi dobře vědět, co chtěl.

Zeptal se opět Šimičiho: „Jakým způsobem jsi předával zprávy?“

„Pan Saburó si pro ně chodil.“

„Vždycky osobně?“

„Ano.“

„Nějaký náhradní způsob spojení nebyl?“

„Nerozumím.“

„Snad jsi mohl dát nějak panu Saburóovi vědět, když jsi měl zvlášť důležité zprávy?“

„Ano. Řekl jsem mu to.“

„Byl pořád tady v paláci?“

„Ano. Je důstojníkem stráže.“

„Kde je teď?“

„Nevím.“

„Znáš ještě někoho, kdo pracoval pro toho Saburóa?“

„Ne.“

„Slyšel jsi o takových lidech?“

„Ano.“

„Co jsi slyšel?“

„Je jich mnoho a všichni pracují pro službu, ve které pracuje pan Saburó. Když budu dobře pracovat, budu odměněn. Když zradím, dozvědí se to a zabijí mne...“

„Takže myslíš, že tě sledovali?“

„Ano.“

„Kdo?“

„Nevím.“

Roger ukázal na prstech: „Malá ryba. Skonči to!“

Enkra kývl na jednoho kluka ze stráže, který se zájmem poslouchal výslech: „Co jsi měl na škole z vyšetřování?“

„Jedna mínus!“ lekl se chlapec.

„Tak pojď sem a pokračuj. Jestli se ti podaří z něj něco dostat, dostaneš čistou jedničku.“

„Můžu použít zostřenýho výslechu?“

„Dělej si s ním, co chceš.“

Enkra, Roger a Asthra poodešli a Enkra řekl: „Je mi jasný, že tohle není žádný eso. Ale od někoho se začít musí...“

Roger jenom pohrdlivě mávl rukou. „Tenhle maník neví ani kolik je dvě a dvě. Ten jeho pán Saburó se s ním zřejmě o ničem neradil, jenom mu dával příkazy.“

„A heroin.“ dodala Asthra.

„To je jediný, co mě na tom mate. Pokud umějí vyrábět takhle čistej sníh, musejí na tom být o třídu líp než obyčejný Japonci! To přeci není hračka...“

„Na to, aby dokázali udělat malou domáckou rafinérii, nemusejí být zas takový géniové!“

„Ty taky nejseš velkej géňa; zvlášť v koksu se nevyznáš! Nejsem expert, ale poznám laboratorní výrobu od šmejdu, co si vyrábějí feťáci doma v láhvi od okurek! Tyhle lidi toho musejí mít dost, když to dávají takovýmu céčku... No, taky je možný, že se k tomu někdo dostal náhodou, bez přičinění. Ale jestli je všechno tak, jak myslím, je to náznak činnosti někoho, kdo ví podstatně víc o našem světě než nešťastnej admirál Kimura!“

„Ať je to jak chce, už víme, že o nás měli a mají perfektní přehled. Tak jim nedělalo potíže udělat povstání...“

„To je právě blbost, Enkro! Teď mluvíš, nezlob se na mě, jako naprostej idiot! Jaká vhodná chvíle? Jaký vůbec povstání? Tohleto, co spáchali ti venku, je největší pitomost a nejpustší dezorganizace, která je mohla napadnout! Když se nad tím zamyslíš jako já, tak ti to hned dojde!“

„Myslím, že chtěli zničit izolované skupinky. Nejdřív tu v letohrádku, kde by získali zbraně. Potom zabrat palác a nakonec nás vytlačit nebo zlikvidovat všechny...“

„Jo, to jistě chtěli. Jenže to je přemýšlení na úrovni diváka průměrnejch krváků, ne strategicky uvažujícího vojáka! Celou dobu mi vrtá hlavou, kdo a proč to udělal; mám pocit, že někdo nechce, abychom odešli v klidu! Já v tom žádnej rozum nevidím!“

„To musíš vysvětlit!“

„Jestli existuje nějaká skupina, která chce převzít moc, tak nejrozumnější, co mohli udělat, bylo jednoduše počkat, až sami odejdeme. Říkáme jim přece od začátku nejmíň stokrát, že plujeme pryč, dokonce spěcháme! Jistě, nezískali by naše lejzrovačky, ale bez těch by se obešli, kdyby měli proti sobě jen Kanedovo vojsko. A neměli by s tím sebemenší potíže. My se chystáme odjet, každej to ví. Tak proč se dali do boje na poslední chvíli?“

„Třeba zrovna kvůli těm zbraním...“

„I tak je to blbost. Když mají tak perfektní přehled, musejí taky vědět, že nejsi v paláci ani ve městě, ale na lodi. A že na tobě záleží nejvíc, protože bez tebe se celá organizace okamžitě rozpadne. Jistě, ne tak doslova, ale to oni nemůžou tušit, jejich armáda je bez velitele jako stádo ovcí bez berana. Takže, když tě nechají naživu, je skoro jistý, že se naštveš a pak budou padat hlavy, vinných i nevinných, napravo nalevo bez výběru. Víš přece, že u nich je za zločin odpovědný vždycky celek, neuvažují o individuální vině. Takže jestli chtěli, abys zaútočil na město, udělali pro to vše, co se dalo...“

Enkra pozorně naslouchal.

„Jejich myšlení je pořád, zlob se nebo ne, hrozně omezené! Něco jsme je naučili, to je nesporný fakt a především moje zásluha, ale není toho dost a nikdy být nemůže! Konečně, učíme taky kamarády lidožrouty a s úspěchem zcela nevalným. Pochopili zatím jen to, že smějí zabíjet pouze na náš příkaz, to jim docela stačí ke štěstí. Důvod, pro který jim dovolíme nebo zakážeme vraždit, je vůbec nezajímá, nanejvýš o tom chvilku diskutujou...“

Enkra tyhle řeči neměl rád, ale nepřerušoval Rogerovu přednášku.

Zato Asthra řekla: „Náhodou, Kaiití dosahuje skvělých výsledků a myslím, že hodně chápe...“

„Kaiití je dcera Baarfeltova rodu, nepatří tak docela mezi domorodce. O její chápavosti nemluvím a o morální vlastnosti jsem ochoten se s tebou vsadit, až přijde nějaká událost, která ji rozruší. Zatím samozřejmě dokonale plní vůli své paní, to není nic tak zvláštního, to dokáže i průměrný divoký pes...“

„Rogere, nežvaň a mluv!“ řekl Enkra.

„K službám, můj pane. Takže, dohodli jsme se na tom, že vzpoura vypukla zcela neplánovitě, bez zdravého rozumu, nejspíš trapným omylem. Čemuž nasvědčuje i zcela chaotický útok, fakt, že se Enkrova skupina bez problémů dostala do paláce i to, že teď se nic neděje a nepřítel se zřejmě radí, co počít. Jestli je mezi nimi někdo průměrně chytrý, jistě už si to dokázal spočítat a je mu jasné, že to projeli. Teď jim jde o to uhájit holou existenci. Samozřejmě to ještě nevědí všichni... takže bych očekával ještě jeden pokus o útok a po totálním krachu snahu vyjednávat.“

„No... dejme tomu.“ řekl Enkra.

„Zajímalo by mě, která otevřená hlava tohle povstání vymyslela. Hádám na někoho z nižších důstojníků. Ne-li někdo privátně...“

„Jak to myslíš?“

„Jak to říkám. Nemohlo se stát, že by někdo měl nějaké námitky proti jednotlivcům z naší party? Třeba se jedná o nějakou holku, co já můžu vědět, kterou si kdo položil do postele?“

„Především ty bys to měl vědět!“

„Já vím – a co? Samozřejmě v tom případě bych byl první na řadě já, ale... vlastně, původně jsem se měl zúčastnit toho večírku v letohrádku. Pak jsem se rozhodl jinak, to nemuseli vědět...“

„Poslouchej, odjakživa vím, že jseš náfuka a považuješ se za střed světa, ale tohle je moc pochybná konstrukce! Že by kvůli tobě samotnýmu vyvolali povstání?“

„Samotnýmu ne, taky neříkám, že to bylo kvůli mým milostným úspěchům! Ale třeba někomu z kluků a ti Japonci, kterým se něco nelíbilo, se spikli a vyhlásili válku. To víš, v jejich národě to vře všelijak; bojuje se o koryta a ten, kdo byl odstaven, se chce třeba pomstít! Další jiní jsou zas věrní Kimurovi nebo jim možná zaplatili nebo pohrozili, co já vím! Disciplína je u nich tvrdá, takže když to jeden vyhlásí, ostatní zkrátka poslechnou...“

„Možný to je. Všecko, co říkáš, je možný. Ale jsou to jenom tvoje domněnky. A nezapadá do toho případ tohohle přihlouplýho špiónka s jeho herákem a tajemným panem Saburó...“

„Nezapadá? A proč?“

„Třeba proto, že na rozloučenou se připravuje velký dvorní ples, na kterým budeme všichni. Kuchaři to musejí vědět nejlíp a dlouho předem, takže pan Saburó je dokonale informován. Stačilo by namíchat nám něco do jídla a myslím, že by patřičnej jed našel; tenhle pitomec by to provedl a ani nemrkl. Třeba zrovna ne jed, jenom něco, po čem bysme se pěkně prospali a probudili se svázaný jako balík...“

„Zapomínáš na šelmy! Hlídky přece necháme...“

„To jo. Na šelmy a hlídky by poslali vojáky. Místo co by je bezhlavě štvali do útoku proti lejzrovačkám jako dneska! Já bych nesázel na ty špióny, ale na nějakou další partu. Přece máme zkušenosti, že nejsou vždycky jen dvě strany!“

Roger překvapeně zamrkal, ale hned pochopil.

„No jo! Tím by se vysvětlil ten herák! Je organizace, která má velké prostředky. Zaměstnává spoustu malých agentů jako Šimiči, větší kapry jako Saburó a jistě taky špičky, který zatím neznáme. Nižší agenti nevědí nic o velení, my taky neroztrubujem svý věci po lidech, kterým po tom nic není. Domácím lidem nepřipadají drogy zvláštní, takže si toho nikdo moc nevšímal. Teprve my jsme objevili, že něco nehraje. A že zrovna v době, kdy nás někdo napadl, spojujem si to dohromady...“

„Správně,“ řekl Enkra, „Zatímco jak to vypadá, tenhle kuchařík nemá s povstáním nic společnýho, protože by mu asi dali jinačí instrukce než zůstat tady a čekat, co se vyštění...“

Roger si kousal rty a mračil se. „Co provedem?“

„Co já vím? Budeme muset vyčkat, co nepřítel...“

Roger se podíval na hodinky. „Podle mých předpokladů už se měli začít hýbat. Druhej útok se nějak opožďuje, kdoví, jestli ho neodvolají a nezkusí vyjednávat rovnou...“

Vzápětí se otevřely dveře a přišla spojka od Sebastiana, který velel hlídkám: „Mezi povstalci se projevuje nějaký rušno! Šelmy zaslechly větší přesuny a přípravy, vypadá to na útok!“

Enkra pohlédl rezignovaně na Rogera, a ten se pyšně nafoukl:

„Pak mi bude někdo upírat, že mám vždycky a ve všem pravdu!“

Enkra spěchal za Sebastianem. Když postřehl jeho rozšířené zorničky a vytřeštěný výraz obličeje, okamžitě pochopil, že si taky dal Rogerova čaje a trochu se zamračil.

„A co?“ Sebastiano měl lepší postřeh než kdo jiný, zvláště teď, „Chci bojovat jako druzí!“

„No, potěš pámbu! Hlavně se nenech zamotat do nějakých šarvátek – ne abys šel dopředu a odtrhl se od ostatních!“

„Nejsem blázen!“ vrčel Sebastiano jako šelma.

Asthra zaujala místo vedle Enkry. Větřila do noci a tiše se pro sebe usmívala. „Že se s ním vůbec bavíš!“ řekla vlídně, „Je zfetovanej do nepříčetna!“

„O kom mluvíš?“ vycenil Sebastiano zuby.

„No, dyť to povídám!“ řekla téměř spokojeně, „Hele, šetři se na nepřítele a nehádej se se mnou. Nebo už mě nepoznáváš?“

Sebastiano se stáhl zpátky a tlumeně si pro sebe mručel.

Útok nepřišel od brány, ale zezadu z knížecích zahrad. Tam to držel Chris Everett; jeho postavení zasypalo krupobití kulek a vzápětí útok několika tisíc vojáků. Japonci útočili přímo proti lejzrovým puškám, což odpovídalo samurajské tradici, avšak nikterak zdravému rozumu.

„Jdu mu na pomoc!“ vypěnil Sebastiano, jen se o tom dozvěděl.

„Seď a mlč!“ zarazil ho Enkra, „To je klamný útok! Vyřiďte Chrisovi, ať ustupuje na vnitřní linii, jako kdyby ho vytlačili; tam ať se drží! Ať to vypadá, že jsme posílili jeho obranu!“

Chlapec spokojeně škubl hlavou a odběhl.

Asthra obešla bojovníky, vyčkávající nehybně na hlavní útok. Někteří byli psychicky ve špatném stavu; měli pocit, že by se měli hned vrhnout na nepřítele a když nepřicházel, ničilo je to. Asthra se snažila trochu je uklidňovat.

Přiběhl taky Roger. „Tak co je?“

„Nehýbou se, ale jsou tam!“ řekl Sebastiano, který se uklidnil silou vlastní vůle, „Já je cítím! Je jich hodně! Bude dobrý boj!“

Bránou se protáhl jakýsi stín. Přimáčkl se ke zdi, téměř zmizel – pak další, a pak už lavina; to vše v naprostém tichu, kdy necinkla ani ničí zbraň. Jenom Sebastiano si olízl vyceněné tesáky a přiložil svou lejzrovačku k líci.

První stíny byly už na pět až šest metrů. Ten vpředu se zvedl a něco hodil na barikádu, za níž se skrývali Armini. Sebastiano vypálil a zasáhl tu věc ještě v letu; střílet na vyhozené láhve patřilo k jeho tréninku. Láhev se rozprskla ve vzduchu a vzápětí vybuchla; zápalná látka se rozlila částečně po vojácích, částečně po zemi před nimi, takže se ocitli ve světle, umožňujícím přesné zásahy. Armini pochopitelně nezaváhali; čekali už dost dlouho, teď nepotřebovali ani pokyn a už stříleli do davu ze všeho, co zrovna drželi v rukou.

Ta palba nepřátele zmátla; zřejmě očekávali, že se jim podaří obránce překvapit, že většina Arminů přešla na druhou stranu paláce do zahrad, na pomoc Chrisovi. Než se stačili vzpamatovat, válelo se jich pár stovek v krvi; ale pak velitelé zorganizovali zmatek a už hnali mužstvo do útoku přes mrtvoly kamarádů.

Nebyl to boj, byl to masakr. Všechny arminské lejzrovačky bez ustání pálily do řítící se vlny lidských těl; ti přední se sice snažili něco udělat, ale kdo se pokusil zalehnout, toho vzápětí ušlapali další. Důstojníci je hnali bez soucitu a bez přemýšlení kupředu, snad doufali, že obráncům dojde munice. To ale u lejzrů nebylo možné, leda by se vyčerpaly akumulátory, což prozatím nehrozilo. I otrlým bojovníkům naháněl hrůzu ten fantasmagorický tanec se smrtí, v němž se obětovaní lidé řítili jako proti obrovské pile, rozřezávající je na kusy.

Konečně to ti naproti pochopili; kdoví, kolik set nebožáků se už svíjelo v bolestech na palácovém nádvoří. Lepší střelci zatím odstřelovali kulomety a pušky, pálící z různých úkrytů. Přitom na arminské straně nikdo nepadl, jenom pár bylo zasaženo odraženými kulkami. Ve stavu, v němž byli, si to ani neuvědomovali.

Útok skončil. Na nádvoří zůstali jen mrtví a umírající; kdo mohl, odplížil se do bezpečí. Ranění sténali a prosili o pomoc; možná by jim někdo šel pomoci, ale Enkra to rázně zakázal, nebylo to bezpečné. Ať jim pomohou jejich velitelé, když je sem poslali! Naopak nechal Arminy v postaveních a nařídil dávat pozor, kdyby se rozhodli útok opakovat.

Náčelníci se sešli k vyhodnocení situace.

„No, teď snad už začnou vyjednávat!“ soudil Roger, „Přece je časem musí napadnout, že tohle k ničemu nevede!“

„Jestli je to nenapadne,“ vrčel Enkra, „Můžem v tom pokračovat, jak dlouho budou chtít! Jestli mají dost lidí...“

„Stejně bych docela rád věděl, jak to vypadá venku! Měli bysme někoho poslat na průzkum!“

„Pochybuju, že by prošel!“

„Vzadu, zahradama! Tam je všelijakých dír...“

„Semmi by to zvládl!“ navrhla Asthra.

„Kde je vůbec Semmi?“ zarazil se Enkra.

„Už hezky dlouho jsem ho neviděl!“

„Až se objeví, pošlete ho ke mně!“

Enkra si sedl ke zdi, složil hlavu na kolena a zavřel oči. Ostatní zaujali podobnou pozici; prozatím na hlídání stačil docela dobře Sebastiano. Ten by stejně neusnul, byl ve stavu podobném nepříčetnosti.

Enkru vzbudil sám Semmi. Stačilo, aby ho pošťouchl chladným čenichem a Enkra se okamžitě zvedl a ptal se, kde lišák byl.

„Venku, na průzkumu!“

„Jak jsi věděl, že tě tam chci poslat?“

„Napadlo mi to! Jsem snad lišák, ne?“

Enkra ho objal a dal mu pusu na čenich. „Tak povídej! Počkej, nejdřív svolám lidi...“

Sešli se všichni velitelé. Semmi potěšený, že je středem pozornosti, hlásil: „Když začal útok na zahrady, protáhl jsem se ven plotem. Je tam místo, kudy se dá chodit bez problémů. Já už to měl vysledovaný dřív, jsme zde dost dlouho... tak jsem vyběhl. V tu chvíli si mě nikdo nevšímal, měli jiný starosti a nebylo jim zrovna nejlíp. Tak jsem jim proběhl za patama a obhlídl celej prostor kolem.“

„No a co?“

„Vypadá to, že sem stáhli celou armádu, kterou ještě mají. Nepočítal jsem to, ale bude tady tak třicet tisíc vojáků!“

„Třicet tisíc? Kde by je vzali?“

„Vypadá to, že přivezli z ostrovů, kde ještě nic nevědí o Arminech a nový vládě. Slyšel jsem, jak se dohadujou, co vlastně dobývají.“

„Copak ani nevědí, že je to jejich vlastní císařský palác?“

„Zdá se, že ne. Já jim moc nerozuměl, taky jsem se nemohl tak přiblížit, ale zdálo se mi...“

„Zblbli je! Strašně je zblbli...“

„U těch to není tak těžký!“ vzdychl Roger.

„Co dělali, když útok ztroskotal? Odešli?“

„Ne. Jsou všude kolem a čekají. Zřejmě až se jejich důstojníci dohodnou, co podnikat dál. Já jsem se porozhlídl a zase se ztratil. Třeba to oběhnu ještě jednou, ne?“

„Ne,“ rozhodl Enkra unaveně, „Počkáme do rána! Tahle noc byla pěkně dlouhá a blbá; není potřeba ji ještě natahovat! Počkáme, co podniknou oni. Zatím poznali, že útokem nás nedostanou, tak jim dáme šanci si to ujasnit!“

Všichni s tím souhlasili. Až do rána vyčkávali na to, co udělá nepřítel. Ale nestalo se nic a všude trvalo mrtvé ticho.

Po každé noci přijde ráno; přišlo také po noci v císařském paláci. Většina obránců spala přímo na svých místech; Sebastiano zíval, byl unavený a skleslý, jak obvykle bývá po posílení pomocí narkotik. Enkra poslal většinu odpočívat, protože tušil, že už k boji nedojde.

Chvíli po rozednění se v nádvoří objevil cizí důstojník s bílou vlajkou. Pustili ho ke vchodu a on žádal, aby směl mluvit s velitelem arminské armády. Tak ho přivedli k Enkrovi.

„Přišel jsem vyjednávat!“ prohlásil.

„Nehodlám o ničem vyjednávat, zvlášť už ne s nějakým poručíkem!“ odpověděl mu Enkra, „Požaduji okamžitou kapitulaci! Jinak se nemáme o čem bavit!“

„Náš velitel požaduje, aby všichni vaši lidé do hodiny opustili zámek a předali nám ho! Smějí odejít jenom vaši občané, žádný Japonec! Také samozvaný president Kaneda nám musí být vydán; jinak vás nepustíme k vašim lodím!“

„Hm. Jinak už nic?“

„Jakmile vás propustíme k lodím, okamžitě odplujete a už nikdy se nevrátíte do našeho moře! Pokud vás ještě někdy spatříme, zničíme vás!“

„Jo? A jak, prosím tě?“

„Celý národ povstal a je připraven vás zničit všemi prostředky, jaké má!“

„Vážně? Tak víš co – já si na to počkám!“

„Jsem pověřen vyzvat tě, abys nehazardoval životy svých lidí...“

Enkra zčista jasna zařval jako tygr: „Tak dost! Co si o sobě vlastně myslíš? Kdo jsi a co je zač tvůj šéf, že se opovažuješ dávat mi ultimátum? S takovými šmejdy jako ty se já nebudu vůbec bavit, rozumíš?“

Důstojník se přece jenom polekal: „Nechtěl jsem, pane... mám jenom vyřídit...“

„Počkej! Kdo jsi?“

„Jmenuji se Kawano...“

„Kdo velí té vaší armádě?“

„To nesmím říct...“

„Dobře. S neznámými nevyjednávám. Můžeš jít.“

Enkra se otočil a odcházel pryč.

„Pane!“ vzdychl poručík, „Neodcházej!“

Enkra se obrátil.

„Mám ti říct... vyzvat... vyřídit, že když nevydáš zámek a neodejdeš, pak... budeme tě obléhat až do doby, kdy podlehneš!“

Enkra se tedy vrátil. „Tak víš co? Ty taky něco vyřiď tomu svýmu tajemnýmu veliteli...“

„Ano, pane. A co?“

„Ať mi přijde políbit prdel!“

Errata:

30.05.2021 11:47