Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Stackel svolal okamžitě celý svůj štáb; včetně Mika, Cvrčka a Sheilly. Nedalo se mu upřít rozhodnost a rázné řešení vzniklé situace; protože než se sešli, byl už dokonale informován.

„Podle prvních informací se o převrat pokusila skupina bývalých důstojníků generálního štábu pod velením plukovníka Jukučiho, bývalého Kimurova tajemníka. Princ Enkra udělal hrubou chybu, když toho chlapa nechal naživu, byl za Kimury jeden z exponentů režimu a zřejmě se domníval, že po smrti knížete získá ještě vyšší postavení. Teď mu sklaplo, protože Kaneda pro něj pochopení rozhodně neměl...“

Štáb přijal informaci bez většího překvapení. Jukučiho nikdo z přítomných neznal.

„Situace vypadá následovně,“ Stackel rozložil po stole operační mapu Kjóta a ukazoval na ní, „Celé město ovládá Jukuči a jeho klika. Princ Enkra je společně s Kanedou a většinou svých lidí obklíčen v paláci, který se povstalci rozhodli vzhledem k účinné obraně zatím nedobývat. Zbytek Arminů je obklíčen v přístavu na lodích, které jsou prozatím volně pohyblivé, i když pod kontrolou námořních sil Jukučiho. Kromě těchto dvou míst je v opozici proti novému režimu pouze areál vysoké školy, kde se vzbouřili studenti a pak námořní akademie, jejíž kadeti rovněž nesouhlasí se změnou. Obojí prohlašují, že nedopustí návrat režimu podobného Kimurovu. Ostatní místa odporu už byla pacifikována.“

„Kolik přibližně padlo lidí?“ ptal se Mike.

„Přesné číslo nevím, ale mohlo by to být tak pět až šest tisíc. Proč se ptáte?“

„Zajímalo by mne, jaký je rozsah operací.“

„Situace prozatím není dost jasná. Samozřejmě máme určité spojení na Jukučiho štáb, ale jen obyčejné agenty bez vyšších schopností a znalostí. Než je dostatečně zkontaktujeme, uplyne zřejmě jistá doba...“

„Jaká je situace našich lidí?“

„Podle mého názoru není tak zoufalá, jak by rád viděl Jukuči. Prozatím jsou dobře vyzbrojeni a ti, kteří přežili, jsou celkem zdrávi díky speciální technice léčby. Neřekl bych, že síly podporující prince Enkru byly vážněji dotčeny...“

Jeden důstojník se zeptal: „Ví se něco o tom, jaké cíle má ten Jukuči?“

Stackel prohrábl několik listů s hlášením. „Pokud je známo, nemá v úmyslu zrovna zničit celou arminskou armádu. Spíš mu jde o nějakou formu dohody s nimi, například... nevylučuji, že by rád získal moderní zbraně. Po dobrém či po zlém, ale v každém případě je chce. Pak by dal přednost odchodu Arminů ze země.“

„Jaké je stanovisko prince Enkry?“

„To by nám mohl říct plukovník von Cross.“

Mike se chopil iniciativy: „Podle toho, jak Enkru znám, nebude takové handrkování vůbec poslouchat. Naopak navrhne Jukučimu, aby se vzdal, jinak naši použijí násilí.“

„Jukuči je podle záznamů pořádný idiot. Není vyloučeno, že se pokusí bojovat!“ prohlásil Heinrich Stackel, prohlížeje si záznam počítače, „Mám tu jeho charakteristiku: Plukovník Jukuči, 38 let, pracovník generálního štábu a tajemník admirála knížete Kimury. Výkonný typ, spolehlivý a pečlivý, ochotně plní jakékoliv rozkazy. V případech vyžadujících vlastní iniciativu nedokáže dostatečně rychle zareagovat, zvláště při náhlé změně situace. Konzervativní názory, snaha držet za všech okolností pozice nadřízených. Zásadní odpor ke kritice jakéhokoliv druhu.“

„Dalo se to čekat,“ řekl Stackel starší, „Ten chlap do smrti nic nepochopí; především ne to, jak je hloupý!“

„Co uděláme?“ ptal se někdo.

„Vypadá to, že budeme muset zasáhnout,“ řekl Heinrich Stackel, „Co ty na to, plukovníku?“

„Především bych rád znal názor prince Enkry,“ řekl Mike, „Nerad bych cokoliv podnikal bez jeho svolení a souhlasu, protože nevím, jaké ty jeho názory jsou...“

„Přesně řečeno,“ Stackel přistoupil blíž a zamrkal na svého otce, „Nerad by ses zapletl do jakýchkoliv akcí po našem boku, dokud nevíš, jak by na to reagoval tvůj princ!“

„To je moje starost!“ prohlásil Mike poněkud rozladěně, „O to se ty nestarej! Ale pravda je, že zbrklost k ničemu dobrému nevede!“

Stackel starší zaklepal pravítkem o stůl. „Okamžik, plukovníku von Crossi! Za současné situace bohužel řešení není výhradní záležitostí vás a vašeho prince! Nýbrž nás všech, kdo potřebujeme vaše vítězství! Nemůžeme se tedy klidně a bez zasahování dívat na likvidaci vaší vlády v Kjótu...“

„Já se na to nehodlám klidně dívat; ale taky se nechci zamíchat do nějaké neprozřetelné akce, to snad pochopíte. Chci nejdříve dokonale uvážit situaci...“

„Situaci uvážíme všichni, nejen vy sám. Také my máme zájem na tom, aby se vyřešila co nejdřív, co nejsolidnějším způsobem!“

„Dobře; jaké navrhujete řešení?“

„Přesunout na místo střetnutí pohotovostní pluk. Pod vaším velením, plukovníku!“

„A pod velením Heinricha Stackela.“

Starší Stackel se podíval na syna a ten přikývl.

„Máte nějaké další přání?“

„Jak silný bude ten pluk?“

„Dám vám tři tisíce mužů s plnou výzbrojí.“

„To je lepší, než jsem očekával. A plavidla?“

„Máme čtyři bojové lodi, k nim dvacet motorových člunů. Jistě pochopíte, za jakých obětí jsme je sem dostali; tedy chápete, co znamená, když poskytnu pro vaši akci polovinu této síly...“

„Polovina, to jsou dvě bojové lodi a deset člunů? To je bohužel podle mého názoru málo!“

„Co chcete?“

„Tři lodi a patnáct těch člunů. Myslím, že zbytek by k obraně Centrály docela postačil...“

„Vy chcete zlikvidovat tři čtvrtiny naší bojové síly? S tím nemohu souhlasit!“

„Kromě toho bude operovat Poutník; a nedomnívám se, že by všechny lodi musely nutně doznat úhony. Jistě, s nějakými padlými se musí počítat, ale předpokládám, že většina se z boje vrátí se zdravou kůží. Přece ten Jukuči nebude takový hlupák, aby bojoval proti přesile!“

Stackel uvažoval. Heinrich k němu přišel a něco mu šeptal, podle výrazu tváře se zdálo, že podporuje Mikovy návrhy.

„Dobře, souhlasím,“ řekl konečně Stackel, „Provedeme ještě dnes přípravy; ve večerních hodinách může trestná výprava vyrazit!“

„Souhlasím.“ řekl Mike.

Vojáci se skládali takřka výhradně z domorodců; mnozí z nich byli japonští míšenci nebo dokonce míšenci bělochů, ale to jim nijak zvlášť nepomáhalo. Jen důstojníci byli běloši; jak ale Mike usoudil na první pohled, byla to dost hrubá sebranka, vhodná tak nejspíš pro šibenici.

„Chápu, že se ti naši vojáci nemusejí líbit,“ řekl mu Heinrich, když prováděli přehlídku svých bojových sil, „Ale uvědom si, že nemáme nic lepšího a ty na tom brzo nebudeš o moc líp!“

„Já jsem taky proti nim nic neřekl!“

„Ani jsi nemusel; vidím dost jasně, jak ses na ně podíval. Uznávám, že mnozí důstojníci pocházejí ze zločineckých kruhů; ale tím spíš nás musí poslouchat. A my je přece použijeme jen na tu nejhrubší práci!“

„A co s nimi potom?“

„Ti, kteří přežijí, budou povýšeni. A opět posláni do té přední linie. Nebo se to dělá jinak?“

„Poslouchej, chlapče, ty seš takovej mizera, že by sis skutečně zasloužil místo v nějakým generálním štábu!“

Heinrich vycenil bílé zuby. „Uznání odborníka těší dvojnásob!“

Přípravy na akci zabraly většinu dne; ale když zapadalo slunce, byly všechny válečné lodi připraveny. Mike se během dne chvíli prospal, takže byl plný elánu; taky Heinrich zářil, neboť poprvé v životě byl jmenován samostatným velitelem a měl možnost proslavit se v boji.

Rozloučit se přišel i starý Stackel; snad poprvé, co ho Mike znal, se tvářil trochu lidsky. Využil chvíle, kdy se Heinrich na chvíli vzdálil a řekl Mikovi: „Poslyšte, plukovníku, já dobře vím, co skutečně cítíte. Nemáte mne rád, nemáte rád nikoho z nás. Já to vím a nepředpokládám, že byste ve mně nebo v mých lidech nalezl nějaké zalíbení. Do konce života už asi budeme pořád jen spojenci, ale těžko přátelé, protože lidé se tak snadno nemění...“

„Já jsem od vás nikdy přátelství neočekával.“

„No dobře, aspoň oba víme, na čem jsme. Já vás nechci žádat o nic pro sebe; ale pro Heinricha. Je ještě mladý a nezkušený; já bych byl rád, kdybyste se k němu choval co možná nejohleduplněji. Spíš ho něčemu užitečnému přiučil, protože neměl bohužel možnost poznat náš svět jinak než z vyprávění. Já vím, že jste člověk širokého rozhledu a velkých schopností a můžete mladé lidi lecčemus přiučit. Takže... smím-li vás poprosit...“

„Vy chcete, abych se stal guruem vašeho Heinricha?“

„Snad bych to mohl formulovat i tak.“

„A nebojíte se, že... vám ho vezmu? Že ho naučím věci, které se vám nebudou líbit?“

Stackel si skousl rty. Najednou na něm bylo vidět, že je to starý, unavený a velice zkroušený muž. „Obávám se toho velice. Ale nemohu jinak. Věřím, že co ho naučíte, mu bude k užitku.“

„A co když ho naučím milovat spravedlnost a svobodu, nenávidět násilí a bezpráví? Co když mu řeknu, že pravda je víc než moc a objevovat a poznávat je důležitější než ovládat lidi? Co když ho naučím chodit po svých cestách a odmítat to, co jste ho do této chvíle naučil vy?“

„To byste dokázal udělat?“

„Obávám se, že se o to pokusím.“

Stackel zaváhal. Zdálo se, že ta myšlenka mu nahání na poslední chvíli trochu strach. „Ano, vy byste to udělal. Dokonce mám dojem, že myslíte na něco podobného od chvíle, kdy jste se dozvěděl, že svého syna pošlu s vámi do světa. Dobrá, budu to muset riskovat. A věřit, že Heinrich má dobré jádro...“

„Já si dobré jádro představuju poněkud jinak! Taky nevěřím, že... vůbec nevěřím té vaší moci. Nevěřím, že dokážete mít větší moc než zbytek lidstva. A nechtěl bych takovou moc přijmout!“

„To je vaše pomsta?“

„Myslíte, že mám za co se mstít?“

„Vždycky jste nás nenáviděl. Teď to naučíte mého syna?“

„Ano.“

Stackel sklopil oči. Chvíli hleděl mlčky do země.

„Měl bych vás zabít.“

„To už asi nemůžete. To jste měl udělat hned, jak jste mě přivedli. Prozatím... už mě viděli a možná i něco pochopili. Jak Heinrich, tak ostatní. Kdybyste mi nedal šanci, byli by ještě nezlomní...“

Chvíli si oba muži hleděli do očí. Pak Stackel natáhl před sebe ruku a čekal, až ji Mike stiskne. „Nenávidím vás a vy nenávidíte mne. Budoucnost ukáže, kdo z nás dvou měl pravdu!“

„Dobrá,“ řekl Mike, „Necháme to budoucnosti...“

Flotila vyrazila za posledních slunečních paprsků; pod hvězdnou oblohou se přesunula k ostrovu Gongo. Poutník tam byl zakotven a posádka v klidu čekala; v takovém klidu, že se tomu Heinrich až divil. Ťapka jim přišla vstříc, usmívala se a chovala klidně.

„Jsem ráda, že jste tady!“ řekla vlídně.

Pippi se rozběhla k ní, skočila jí do náruče a začala zmateně líčit okolnosti jejich zajetí; ovšem vyprávěla to tendenčně až nepřátelsky, zejména vůči Stackelovi a ostatním z Centrály. Ťapka se usmívala, hladila ji po hlavě a dívenka náhle jaksi povadla, přestala mluvit a na otázku, jak je jí teď, řekla otupěle:

„Dobře. Chce se mi spát, maminko!“

„Půjdeme si lehnout.“ rozhodla Ťapka.

Heinrich Stackel sledoval ten rozhovor poněkud překvapeně. Rozhodně očekával drastičtější scény.

„Ta tvoje žena se vážně chová jako robot! Trochu rozčílení bych od ní přece jen čekal!“

„Myslíš, že já se nedokážu ovládat?“ zeptal se Mike.

„Jistě, ovládáš se stejně jako ostatní vaši lidé. Ale to je snad něco jiného než ta její lhostejnost!“

„Ťapka není lhostejná. Jen vyčkává, jak se k situaci vyjádřím.“

Ťapka stála vedle nich, chovala Pippi v náručí a mlčela.

Heinrich po ní několikrát loupl okem. Nakonec to nevydržel: „Poslyš, jak je to s tvojí ženou? Já o ní hodně slyšel a většinou věci, kterým se dá těžko věřit. Je to skutečně člověk, nebo... něco jiného?“

Ťapka mlčela a se zájmem naslouchala. A usmívala se.

„Je člověk a taky trochu není, jak chceš. Robot ale taky není. Možná něco jako směs obojího, dalo by se říct.“

„Rozumí, co si povídáme?“

„Rozumí všemu. Má větší znalosti než my oba dva dohromady.“

„A mohl bych... není jí nepříjemné, že o tom mluvím?“

Mike kývl na Ťapku. „Není ti nepříjemná diskuse o tvém původu?“

„Ne. Proč?“ řekla příjemně a ochotně.

„Prosím tě, dej malou spát a pak přijď sem za námi. Kamarád Heinrich by ti chtěl položit pár otázek.“

„Ano.“ usmála se a odešla i s Pippi.

„Jak... jak s ní mám mluvit?“ ptal se Heinrich.

„Jak chceš. Ona se nerozzlobí.“

„A kdy se rozzlobí?“

„Když jí k tomu dám pokyn.“

Zdálo se, že tomu Stackel nemá moc chuti věřit; jenže když Ťapka přišla a pořád se usmívala, Mike řekl:

„Prosím tě, odpovídej Heinrichovi na otázky tak, jak ti je bude pokládat; kdybys měla pochybnosti, jestli smíš na něco odpovědět, zeptej se mne, jinak tě nechci ovlivňovat.“

Heinrich se nejdřív přesvědčil, že přípravy na vyplutí Poutníka se objedou bez jeho osobní účasti; o vše se staral Cvrček a Sheilla, námořníci i tak věděli, co mají dělat. Protože Heinrichovi mužstvo účinně pomáhalo, bylo se lze nadít, že Poutník brzo vyrazí.

„Jak vám mohu říkat?“ zeptal se Heinrich nejdříve.

„Jakkoliv, ale obvykle mi říkají Ťapka.“

„Proč máte takovou přezdívku?“

„Mám ji už z dětství, z naší party.“

„Jak se ve skutečnosti jmenujete?“

„Alice O°Curryová.“

„Slyšel jsem některé informace o vašem mentálním stavu, které se mi nezdají pravděpodobné. Je například pravda, že do vašeho mozku někdo násilně zasáhl?“

„Ano, to je pravda.“

„A že tím zcela změnil vaši biologickou podstatu?“

„To je pravda částečně.“

„Jaká je přesnější formulace?“

„Experimentátorka, to jest princezna Asthra, změnila některé nevhodně působící detaily, jinak nic.“

„Domníváte se, že jste i po těchto zásazích zůstala ve své podstatě stejná, jako jste byla předtím?“

„Ne.“

„Co se tedy změnilo?“

„Jsem dokonalejší.“

„V jakém směru?“

„Přestaly mne tížit problémy, které mají lidé.“

„Ale vy jste přece taky člověk, ne?“

„Ano.“

„Přesto mluvíte o lidech jako o cizím druhu!“

„Nemluvím tak. Říkám jen, že jsem byla z lidského druhu určitým způsobem vyčleněna.“

„Cítíte tedy jistou výjimečnost?“

„Ovšem.“

„Jak se to projevuje ve vaší psychice?“

„Nijak.“

„To je nesmysl. Nějak se to projevovat musí!“

„Byla jsem uzpůsobená tak, aby se to neprojevovalo.“

Heinrich se začínal dostávat do určité euforie. Co Ťapka povídala, jej velmi zajímalo a dopřávalo mu skvělou možnost dozvídat se novinky, takže přestával vnímat okolí a soustředil se výhradně na diskusi.

„Takže si uvědomujete, že jste byla nějakým způsobem ovlivněna a tím vyčleněna z lidské společnosti. Přesto se cítíte být příslušníkem lidstva, což je podle mého názoru jistý rozpor. Jak to vyřešíme?“

„Já to nebudu řešit nijak. Jsem člověk a patřím k lidskému druhu. Přesto si mohu zachovat vůči ostatním lidem kritický názor, stejně jako každá jiná osobnost.“

„Považujete se za lepší než ostatní lidé?“

„Ano.“

„To je ale příznak určitého vyčlenění!“

„Ne; u mne je to hodnocení reálné situace.“

„V čem jste lepší než jiní lidé?“

„Mám bystřejší smysly, lepší schopnost pamatovat si velké množství údajů, rychlejší reakce a větší sílu než ostatní. Kromě toho mám vštípenu schopnost taktně a nenásilně pomáhat druhým.“

„Čemu říkáte taktně? Tomu, že se vychloubáte svými schopnostmi na první otázku?“

„Dostala jsem pokyn odpovídat na otázky. Za jiných okolností bych si svoje názory ponechala pro sebe.“

„Dobře. Ptám se dál. Máte ráda všechny lidi?“

„Ano.“

„Bez ohledu na jejich kvalitu?“

„Ano.“

„Máte vůči některému člověku nebo skupině lidí otevřenou nebo skrytou nechuť? Mám na mysli vztah k odlišným rasám, náboženským či politickým přesvědčením, nebo na příklad k homosexuálům, mrzákům či duševně chorým?“

„Nemyslím, že bych vůči těmto lidem cítila předsudky nebo nenávist. Umím rozpoznat situaci, ve které se ocitli a mám snahu jim v každém případě pomoci.“

„I v případě, že vaše iniciativa nebude kladně hodnocena?“

„V každém případě.“

„Jste schopna ublížit člověku?“

„Ano.“

„Za jakých okolností?“

„Za okolností, kdy dotyčný jedinec chce ublížit někomu, kdo si zaslouží víc mojí ochrany, nebo ohrožuje svojí činností dosažení vyšších cílů společenství.“

„Kdo si zaslouží vaší ochrany víc a kdo míň?“

„Například nestrpím, aby někdo ohrožoval děti nebo jim dokonce ubližoval. To je základní zásada.“

„Vaše děti, nebo jakékoliv?“

„Jakékoliv, ale především moje. Stejně tak reaguji na ohrožení lidí, ke kterým mám citový vztah.“

„Máte k někomu citový vztah?“

„Ano.“

„Ke komu?“

„Ke svému muži a svým přátelům.“

„V podstatě ke všem Arminům?“

„V podstatě ano. Nevylučuji určité pochybnosti, ale asi se dá říct, že lidé našeho národa jsou mi sympatičtější než cizinci nebo otevření nepřátelé.“

„Jaký vztah máte ke mně?“

„Za současné situace zdrženlivý.“

„Jaký za jiné situace?“

„Zpočátku jsem k vám měla výhrady. Ohrožoval jste zbraní moji dceru a choval jste se nevhodně.“

„Co váš vztah ke mně změnilo?“

„Můj manžel mi přikázal vás tolerovat.“

„V případě, že by to neudělal, co by se stalo?“

„Nevím. Pravděpodobně bych postupovala podle situace.“

Heinrich se ohlédl na Mika, který mlčky poslouchal. „Mohl bys požádat svoji ženu, aby mne tolerovala napořád?“

„Ovšem,“ řekl Mike, „Nech ho naživu, Ťapko!“

Heinrich se křivě usmál. „Hezky řečeno. Koho netolerujete, toho zabijete?“

„Jen pokud je to nezbytně nutné.“

„Zabila jste už hodně lidí?“

„Neznám přesné číslo.“

„Co cítíte, když zabíjíte lidi?“

Ťapka zaváhala, ohlédla se na Mika.

„Pověz mu, co přibližně cítíš!“

„Potřebu vyřešit situaci.“ řekla nejistě.

„Většina lidí pociťuje něco jako... svědomí,“ řekl Heinrich opatrně, „Vy tím netrpíte?“

„Nejsem si jista, co je míněno pojmem svědomí.“

„Počkej,“ řekl Mike, „Ty cítíš výčitky svědomí vůči nějakému člověku, kterému jsi ublížil při vyšetřování?“

„Já jsem příslušník bezpečnostního sboru. Mojí povinností je vyšetřovat lidi, kteří se něčeho dopustili.“

„Stejnou povinnost pociťuje Ťapka. Dá se říct, že lidé, kteří se dopustili čehokoliv zlého, nepatří k jejím bližním; proto vůči nim nepociťuje výčitky svědomí.“

Heinrich se chtěl pustit do diskuse, ale uvědomil si, že hovoří s Mikem, který obvykle všechno překroutí ve svůj prospěch. Raději se vrátil k Ťapce: „Rád bych si ujasnil vaše citové vztahy. O vašem vztahu k manželovi jsem už slyšel; byl vám, pokud vím, vštípen při vašem... překódování. Je pravda, že jste povinna jej milovat až na hranici sebezničení?“

„Ano. I za tuto hranici.“

„Cítíte to jako povinnost nebo lásku?“

„Je to pro mne otázka štěstí. Jsem šťastná, pokud miluji tohoto muže a on miluje mne.“

„Dobře; to dovedu pochopit, je to otázka naprogramování. Teď mi jde o vztah k dceři, protože tu jste získala teprve velmi nedávno a vlastně jste si ji sama vybrala. Co cítíte vůči ní?“

„Stejnou lásku.“

„Tento cit jste přece neměla nakódován!“

„Ne. Proč taky?“

„Kde se tedy ve vás vzal?“

„Je to děvče, které každý musí mít rád.“

„Každý člověk, samozřejmě. Ale vy... chcete říct, že to je obyčejný lidský cit, jaký cítí lidé ke svým dětem?“

„Ano.“

„Potom by to znamenalo, že jste schopna cítit obyčejné lidské city i ke komukoliv dalšímu!“

„Ano, ovšem.“

„I tohle vám dokázala Asthra naprogramovat?“

„Ano, pokud to tak chcete formulovat.“

„Liší se vaše city něčím od citů ostatních lidí?“

„Ano.“

„Dobře – tedy čím?“

„Jsou intenzivnější a trvalejší.“

„Cože?“

„Co mám ráda, mám ráda navždycky.“

Stackel si otřel tvář hřbetem ruky. „Stejně by se dalo říct i o nenávisti?“

„Ne tak docela. Nenávist se u mne postupně zeslabuje, jak slábne nepřátelské jednání druhého člověka. Pokud se dotyčný přestane chovat nepřátelsky, přestanu jej nenávidět.“

„To máte taky v programu?“

„Ano.“

„Láska a nenávist jsou velmi složitě definovatelné city. Mohlo by se stát, že by ve vás nějaký člověk vzbudil neodůvodněné nepřátelství, zatímco on by usiloval o přátelství?“

Ťapka zaváhala, ohlédla se na Mika.

„Řekni mu to.“ kývl Mike.

„Každý pocit člověka vyvolává změnu energetického potenciálu; když člověk miluje či nenávidí, vzniká kladná či záporná energie. Mám schopnost tuto energii vnímat; člověk mne těžko oklame.“

„Jak tohle Asthra dokázala? Je to vůbec možné?“

„Ano. Stejnou schopnost mají šelmy; Asthra je použila jako model. Přála si, abych cítila tím větší náklonnost k lidským bytostem, čím lepší energii emitují.“

„Vůči vám, samozřejmě?“

„Ne. Vůči jiným lidským bytostem. Pocity vůči mně ignoruji.“

Na Heinrichovi bylo vidět, že se s tím těžko vyrovnává. „Není vám nepříjemné, že se vás takto vyptávám?“

„Ne.“

„Tak dobře. Mohla byste mne seznámit s celým svým programem?“

„Nemohla.“

„Proč?“

„Některé části programu podléhají utajení. Existuje ovšem detailní vědecká práce na toto téma.“

„Znáte tuto práci?“

„Napsala jsem ji.“

„Z jakého důvodu?“

„Na pokyn Asthry. První, čím jsem byla pověřena po probuzení, bylo sepsat detailně vše, co se se mnou dělo během operace.“

„Vy jste si všechno pamatovala?“

„Ano, ovšem.“

„Včetně zásahů do mozku, které Asthra prováděla?“

„Ano.“

„Bolí to?“

„V některých případech. Později je provedena lokální anesteze, po níž už cítíte bolest jen jako... dotek.“

„Proč pracovala Asthra na mozku při vědomí?“

„Abych byla později schopna zásahy popsat a reprodukovat.“

„Považujete její jednání za morální?“

„Jak tomu slovu rozumím, tak ano.“

„Působila vám záměrně bolest! Zasahovala do vašeho soukromí nejhrubším možným způsobem, zásahem do mozku, a nutila vás tomu trpně přihlížet. To považujete za morální?“

„Ano.“

„V té době jste prý byla považována za mrtvou!“

„Byla jsem mrtvá.“

„Ale Asthra vás oživila.“

„Ano.“

„Považujete také to za morálně správné?“

„Provedla, co považovala za potřebné. To je morální.“

„Co by se stalo, kdyby se operace nepodařila?“

„Pokračovala by v ní až do úspěchu.“

„A kdyby se nepodařila vůbec?“

„Pravděpodobně by mne nepřivedla k životu.“

„Čili: zabila by vás?“

„I tak je možné to říct.“

„A tohle všecko vy počítáte mezi postoje blížící se morálce? Přesto, že vás chtěla zabít?“

„Já sama jsem se chtěla zabít. Ona tomu zabránila a vzala mi důvod zemřít.“

Byla to pravda, ale Stackel kroutil hlavou. „Vaše myšlení je velice... fantastické a já tomu pořád dokonale nerozumím, i když se začínám už ve vašem světě orientovat. Ještě mi odpovězte na jedno: co dokázala Asthra, vy znáte do všech detailů?“

„Ano.“

„Dokázala byste takovou věc udělat sama?“

Ťapka zaváhala, pak řekla: „Za jistých okolností ano.“

„Dokázala byste to technicky?“

„Ano.“

„A slučuje se to s vaší morálkou?“

„Zásah, který provedla Asthra, je velmi výjimečný. Ona sama si nepřála, abych to někdy provedla na některém jiném člověku.“

„Proč?“

„Obávala se, že by mu to nepřineslo štěstí.“

„Jaký je váš názor? Totožný?“

„Nevím jistě, zda za určitých okolností není morálně oprávněné pomoci člověku, které se sám postavil mimo lidskou kategorii.“

„Čímž dokazujete, že jste schopna soudit něco jiného než Asthra jako vaše stvořitelka. Jaký je v této chvíli váš vztah k ní?“

„Je to moje kamarádka.“

„Jste jí vděčná za to, co pro vás udělala?“

„Ne.“

„Nepovažujete za potřebné být jí vděčná?“

„Její čin byl výrazem jejího svobodného rozhodnutí. Myslím, že není důvodu jej přehnaně posuzovat. Ano, jsem ráda, že to vykonala, ale není to důvod, abych jí projevovala vyšší vděčnost než jiným, kteří pro mne udělali něco dobrého.“

„Jak se tedy díváte na tento čin?“

„Byl to vědecký experiment velikého dosahu.“

„Který ale vám osobně pomohl, ne?“

„Ano, pomohl mi.“

„Asthra o těchto vašich pocitech ví?“

„Ovšem.“

„Lze říci, že souhlasí s takovým postojem?“

„Korigovala můj vztah vůči ní.“

Heinrich se chytil za hlavu. „To je svět, který nemohu pochopit a se kterým nemohu souhlasit! Snad později, až si to nechám projít hlavou a smířím se s tím. Potom si dovolím položit vám ještě několik otázek, jestli mi to dovolíte.“

Ťapka se jen usmála: „Ovšem.“

A tak Heinrich odešel. Ťapka zůstala stát na můstku vedle Mika a pozorovala lesknoucí se moře.

„Zabít?“ zeptala se bezhlučně.

„Zatím ne.“

„Potřebuješ je?“

„Ano. Víš o povstání v Kjótu?“

„Vím. Mluvila jsem s Asthrou. Vím i to, co se dělo v Centrále. Byla jsem s tebou.“

„Sdělila jsi to Asthře?“

„Ne. Nedalo se, byla velmi rozrušená...“

„A ty jsi byla klidná?“

„V mezích možností ano.“

Z podpalubí se vynořila pátravá tvář jednoho z bílých agentů. Už si všiml, že Stackel není s podezřelou dvojicí a oni si povídají o samotě.

„Zmiz!“ přikázal Mike rukou.

Ťapka se usmála a odešla od něho. V její tváři nebylo znát žádný lidský cit.

Mike si sedl vedle kormidla na zábradlí a se zakloněnou hlavou se díval na hvězdy.

Příď Poutníka prořezávala pěnící se vlny a loď letěla kupředu nejvyšší rychlostí; přesto byla nejpomalejší z celé flotily, neboť ostatní měly motorový pohon. Heinrich už dávno vypracoval operační plán obklíčení celého ostrova a útoku na hlavní město; proto poslal nejrychlejší lodi, aby ostrov obklíčily. Sám ale zůstal na palubě Poutníka, aby byl blízko komthura.

Pippi se probudila, zjistila, že je krásně a že má hlad. Neměli starost o potraviny, Centrála je vybavila, přestože na to padla spousta jejich zásob ze světa lidí. Takže si pochutnávala na vánočce s medem a znojemských okurkách a k tomu jedla pudink se zavařenými višněmi; zapila to Coca-colou a na cestu si ještě vzala půl táfličky čokolády. Byla by si vzala celou, ale Ťapka se lekla, že ji z toho bude bolet žaludek. Vůbec nic se jí nestalo, ani tato divoká kombinace ji nedokázala zlomit. Vyběhla na palubu a zamířila na záď ke kormidlu.

Mike seděl na zábradlí, opíral se o kormidlo a hleděl na moře. Kousek od něho seděl Heinrich Stackel, taky mlčel a díval se na moře; přemýšlel o tom, jak by se dostal na kůži těm druhým. Když ho viděla, Pippi se zaškaredila a chtěla vrátit; ale pak si všimla únavy a smutku v otcově tváři, tak přece jen přišla, objala ho a přitiskla se k němu.

„Jak ses vyspala, moje maličká?“ zeptal se jí a volnou rukou ji pohladil po tváři.

„Dobře... tys vůbec nespal?“

„Ale ano, chvilku ráno. A zase půjdu spát, až mě vystřídají.“

Sedla si k němu, vmáčkla se mezi něho a kormidlo, jak to obvykle dělávala. „Povídej mi něco, tatínku!“

„O čem?“

„To je jedno. O něčem povídej!“

Mlčel. Očima zavadil o Stackela, ale jenom na chvíli. Pak se zase díval na moře.

„O touze jsem ti už vyprávěl?“

„Je to to, nač teď myslíš?“

„Ano, také.“

„Tak o tom mluv.“

„Když všechno v člověku zestárne, zemře a zničí se a když on už nemá dost sil, aby šel za svým cílem, zůstane mu jenom touha. Znáš to? Je to ten cit, který tě táhne vždycky o kus dál, kde končí obzor a kde začíná svět, který jsi ještě nepoznala. Touha tě přinutí, aby ses zvedla a šla dál, i když už nemůžeš. Když jsi velice unavená a nemocná a zažila jsi toho už tak moc, že toužíš po odpočinku...“

Nerozuměla mu. Nebyla stará, její život ještě neměl za sebou tolik událostí, aby zatoužila po nebytí. Ale zírala na něho velkýma očima a snažila se pochopit, co říká.

„Celý život toužím jít dál. Vidět, co je za obzorem. Podívat se někam, kde ještě nebyl nikdo z lidí a vidět svět, který tě něčím překvapí a poučí a pobaví a... zkrátka, vidět něco nového. Zestárl jsem a měl bych být už moudrý. Ale někdy mne popíchne jakýsi osten a já musím zas dál, zas kupředu, zas jít někam, kde jsem ještě nebyl. Někdy se v noci probouzím a nevím, jestli se mi jen zdálo, že jsem viděl nějakou cizí zemi, nebo zda se to skutečně stalo...“

Tomu rozuměla; nebo aspoň se jí zdálo, že rozumí.

„A zdají se ti někdy pohádky?“

Zamyslel se, usmál a řekl o mnoho veseleji: „Ano, často. Někdy pohádky pro dospělé, ale taky pohádky, kterým bys rozuměla a které by se ti líbily. Budu ti je někdy vyprávět...“

„Povídej hned!“

„A o čem?“

„Třebas o tom čarodějovi, co hledal po celým světě svou dívku!“

„Tu si přece pamatuješ!“

„Nevadí. Tak něco podobnýho. Třeba o Denisu Baarfeltovi...“

Mike se zarazil, protože si povšiml, jak Heinrich špicuje uši. „Toho je moc. O čem chceš?“

„Jak to bylo, když proplul domů...“

„Jenže já nevím, jak to bylo, že proplul do našeho světa. To jsem ještě nezjistil...“

„Ale víš, že se musejí sejít nějaký hvězdy!“

„Ano, tos slyšela dobře. Teď jde jen o to, aby někdo vypočítal, který hvězdy to jsou a v kterou dobu se musejí sejít. A bude!“

„Ale ty to přece vypočítáš!“

„Já nevím. Moc počítat neumím...“

„Copak ty taky něco neumíš?“

„Víc, než umím. To se ti jenom zdá, že někdo umí všechno, když sama neumíš nic. Až tě naučím to, co umím, poznáš sama, jak je toho málo a potom si možná řekneš, že tvůj táta je příliš hloupý a budeš se cítit chytřejší...“

„Ale to je divné, ne?“

„To je zákon života. Vždycky ten, kdo přichází, vidí dál než ten, kdo odejde...“

„A kam odejdeš, tati?“

„Ještě neodcházím.“

„Já vím. Ale kam, tati?“

„To právě nevím. Na to jediné místo, kam se mi zatím moc nechce – ještě pořád jsem neviděl všechno, co jsem chtěl vidět...“

„To je divné, co mi říkáš!“

„Není to tak moc divné. Je to normální. A ty si s tím nedělej starosti; není to tvůj problém, dcerko.“

„Dobře. Ale už něco povídej, tati!“

„Třeba o krásné Angelice a hraběti Peyracovi?“

„Třeba!“ řekla a pohodlně se o něj opřela.

Jenom Heinrich Stackel se spíš zamračil.

První ostrov, který potkali, nesl jméno Gitaju. Byl to ostrůvek malý a posádka na něm čítala tři sta lidí pod velením kapitána. Ten, když viděl flotilu, ani nepomýšlel na nějakou obranu, naopak přišel i se svým štábem do přístavu uvítat nové pány. Mike, Heinrich a Cvrček vystoupili na břeh a ptali se, jaká je situace na ostrově; kapitán jim podal hlášení a zapřísahal se, že se k povstání nepřipojil, nic o něm neví a kdyby věděl, nepřikládal by tomu důležitost, protože jeho pánem a velitelem je pouze a výhradně ministerský předseda Kaneda a on nikoho jiného nikdy poslouchat nebude. Nikdo o tom ani na okamžik nezapochyboval. Jenom mu pro jistotu Heinrich sebral pár součástek z vysílačky, aby nemohl nikoho upozornit.

Od tohoto ostrůvku už to na Kjúšú nebylo moc daleko; bylo zapotřebí zachovávat co největší opatrnost, neboť nikdo nevěděl, kde narazí na první hlídky vzbouřenců. Heinrich nařídil, aby Poutník plul až v druhém sledu, dopředu poslal křižník a dva dělové čluny. Což způsobilo, že když potkali podobnou bojovou loď Japonců, vzali tito nohy na ramena, aniž se zajímali, kdo a proč je jede navštívit.

„Jak se zdá, zdravý rozum přece jenom zapustil nějaké kořeny!“ smál se Heinrich, „Kdyby to bylo před rokem, pustili by se s námi hrdinně do boje. Teď už přece jen vědí, že by to odskákali!“

„Jak to víš? Ty jsi s nimi někdy bojoval?“

„To nebylo zapotřebí. Jen počkej, předvedu ti, jak se to dělá! Necháš mi volnou ruku – a uvidíš sám, jak to s nima skoulím!“

Mike neměl moc chuti nechat mu volnou ruku; ale momentálně byl ten slabší, krom toho měl pocit, že Heinrich to tentokrát ví líp. Takže se skutečně stáhl do pozadí.

A potom: Heinrichovi od chvíle, kdy se dostal mimo dosah svého otce, značně stouplo sebevědomí. Byl si velice dobře vědom, že v tuhle chvíli je tady největším pánem; víc než komthur, ba dokonce snad víc, než princ Enkra. Současně to byl mladíček, který znal lidský svět jenom z filmů, protože knihy mu nikdy moc k srdci nepřirostly. Představoval si to jednoduše: byl si jist, že silou zmůže všecko a na něj samotného nikdo nemá. Současně ho okouzlovala romantika lidského světa a byl by se velmi rád dostal do společnosti, o které zatím jen snil.

Od začátku plavby se nenápadně vyptával jednotlivých námořníků na arminské záležitosti; ptal se ovšem nejdřív těch, kteří o tom věděli nejmíň, takže mu nemohli moc pomoci. Ale získal určitou povědomost o postavení arminských veličin a tak k jednání s Mikem nastoupil už poněkud ideově vyzbrojen. Mike o jeho výzkumech věděl a dal pokyn, aby mu bylo vše pravdivě zodpovězeno; tak jen čekal, kdy se na něj obrátí a samozřejmě se brzy dočkal. Chvíli poté, co před flotilou uprchla ta nešťastná loď.

Nejdřív Heinrich poukázal na svoje schopnosti a vojevůdcovské umění, díky němuž se od začátku plavby všechno daří. Není pochyb, že jakmile nepřítel spatří Stackelovu flotilu, dá se na zbabělý útěk a princ Enkra bude zachráněn. Vůbec je s podivem, že tak jednoduchý problém nezvládli Armini sami a musejí čekat, až přijde pomoc.

„To víš,“ povzdechl si Mike, „Kdo umí, ten umí...“

„Jistě nějakou bitvu svedeme,“ pokračoval ve svých odhadech Heinrich, „Už proto, že je nutné bezpodmínečně zlikvidovat každý odpor, a to s příkladnou tvrdostí! Napříště si nemůžeme dovolit, aby se proti nám kdekdo bouřil, ne?“

„To nemůžeme.“ souhlasil Mike.

„Já se s nimi mazlit nebudu! Ujišťuju tě, že budou padat hlavy a bude jich hodně! Já nebudu nikoho šetřit! Moje jméno si budou hodně dlouho pamatovat!“

„Trochu tvrdé, ne?“

„Nebudu opakovat vaše chyby! Nevím, proč se o vás Arminech povídají takové legendy; vůbec nejste tak tvrdí a necitelní, jak se o vás říká! Když o tom uvažuju, já jsem daleko tvrdší!“

„Tvrdost někdy není nejmoudřejší...“

„Moudrost! Pcha! Kams došel se svou moudrostí, můžeš mi říct? Já ti ukážu, jak se to dělá; ne že bych si tě nevážil, ale myslím, že trochu přeceňuješ svůj význam! Já bych... no, nebudu se zbytečně chlubit, ale já bych to vedl jinak!“

„Budeš mít možnost to ukázat.“

„Jistě, o tom nepochybuj! Jenom doufám, že princ Enkra dokáže patřičně ocenit lidi, kteří pro něj něco udělali!“

„Neboj se. Princ každému dá, co mu patří. Za mého života nepamatuju, že by se někomu neodměnil dle stupně jeho zásluh.“

Heinrich se spokojeně zašklebil: „Poslechni... co je to vůbec za hodnost, ten komthur? Co musí takový člověk umět?“

„Jak kdo. Taky třeba docela nic.“

„Tím chceš vysvětlit, jak jsi se k tomu dostal ty? Ne, promiň, to je vtip... ale chtěl bych skutečně vědět, co je k tomu třeba!“

„Komthur je nejvyšší státní úředník všestranného zaměření. Jeden ze dvanácti nejvyšších hodnostářů říše. Snad ještě víc než ministr nebo člen císařské korunní rady; představitel řádu Blesků, který za říši odpovídá po duchovní stránce. Takový člověk může, ale nemusí být pověřen nějakou specializovanou činností. Rozhoduje prakticky o všem...“

„Kdo se může stát komthurem?“

„Ten, kdo má k tomu schopnosti a znalosti, důvěru společenství, zásluhy o stát...“

„Takže, jestli se já zasloužím o stát...?“

„Cože – ty chceš být komthurem?“

„Nešlo by to?“

Mike se začal tiše smát.

„Někdo by mohl mít nějaké námitky?“

„Třeba, že jsi cizinec!“

„Ty přece taky, pokud vím!“

„A bývalý nepřítel!“

„Proč si to myslíš? Ublížil jsem někomu? Ani tobě jsem nic neudělal; možná jsem ti trochu hrozil, ale nikdy jsem nemyslel vážně vyhrůžky, které jsem snad řekl. To musíš pochopit...“

„Na tvoje chování se nedá tak lehce zapomenout! Například moje dcera tě pořád ještě nemá ráda a ty dobře víš, proč!“

„No jistě... jenže ty snad jsi dospělý člověk a chápeš, že si nemůžeme dovolit vždycky se chovat podle bontónu! Tvoje Pippi je ještě malá a nechápe; až pochopí, třeba mne bude mít ráda!“

„Nemyslím. My tak snadno nezapomínáme, Heinrichu. Na to dobré ani na to špatné!“

„Tím chceš říct, že budeš proti mně, až budu kandidovat na místo komthura?“

Mike se smál, jako by slyšel dobrý vtip. „Kandidovat? Kde, u koho? Komthura nikdo nevolí – toho vybírá Bůh!“

Heinrich se zamračil; s touto veličinou nepočítal.

„Nebudeš mi tvrdit, že se zjeví a určí, kdo tím má být?“

„To jistě ne. Ale dosavadní hodnostáři řádu posoudí vlastnosti každého, o kom uvažují a rozhodnou, koho chtějí mít mezi sebou. Bůh má schopnost projevit svoji vůli a ukázat prstem na toho, kdo mu má sloužit. A má taky schopnost odmítnout nehodného...“

„Ty jsi ovšem taky člen toho... svatého shromáždění?“

„Jsem jedním z mnoha. Jestli ti ostatní dají svoji důvěru, já samozřejmě nebudu proti. Pro mne je důležitější prospěch státu než osobní averze. Udělám to, co je výhodné pro říši...“

„Tak to jsem bez starostí! Já budu říši docela určitě k užitku! V každém případě většímu než ti ostatní, co nedokážou pro svého prince udělat vůbec nic! Jestli mi dá možnost, ukážu vám všem, jak dokážu dát takovou zemi do pořádku!“

„Jako bych se začínal trochu bát...“

„O co? O všelijaké středověké přežitky? Jen se neboj; já tu zemi zmodernizuju tak, že ji nikdo nepozná!“

Mike nepochyboval o tom, že to myslí vážně; kdyby se mu dala možnost, mohlo by se stát, že by svět za pár let skutečně nikdo nepoznal. A současně přišel na argument, který mohl na toho sebevědomého mladíka zapůsobit: „Moc by mě zajímalo, co by na to říkal tvůj otec! Myslím, že by ho moc nepotěšilo, kdyby se doslechl, že aspiruješ na komthurské křeslo v Templářském řádu!“

„Otec?“ Heinrich se na chvíli zarazil, pak mávl rukou, „Otec je otec – ale je starý a trochu moc zakoukaný do toho jejich dávného světa. Všichni z velení jsou tak trochu sentimentální... já ale vím další věci: třeba že svět, ze kterého jste přišli, není ani zdaleka ideální! Je potřeba v něm udělat řadu změn k lepšímu! Otec si to neuvědomuje, já ano; a bojím se, že když si to on neuvědomí dost rychle, nebudeme se ho na nic ptát!“

„Ty bys ses chtěl postavit i proti němu?“

„Neboj se; není tak hloupý, aby se stavěl proti pokroku. Jistě, je starý – ale já ho přece nechci sesadit! Jen trochu... zkrátka napravit jeho chyby. To snad není tak zlé!“

„Takže postavit se proti němu. A taky proti celé jeho nepředstavitelné moci?“

„Nepředstavitelné? Znám jeho moc stejně jako on a umím ji používat stejně dobře! Ostatně, kdo převezme velení, až... nedej bože, zestárne nebo zemře? A hlavně až natáhnou bačkory všichni ti staří páprdové, co sedí ve štábu?“

„Ten, kdo si získá zásluhy v boji?“

„Vidím, že ti to přece jenom myslí! Samozřejmě, s tebou v tom štábu počítám, to je jasné! Se všemi, co mají schopnost myslet a jít kupředu! Ovšem ti, co by to chtěli brzdit...“

„Heinrichu, zkusil jsi někdy jet autem bez brzd?“

Stackel se sebevědomě rozesmál. Mike měl podivný pocit, jako by mu toho chlapce bylo už dopředu líto. Protože právě on jistě ví, že Heinrich neuskuteční nikdy svoje sny. Právě kvůli nim, kvůli ctižádosti nosit osmihrotý kříž s červenými kameny komthura, bude muset zemřít. Ještě se neví, kdy a kde. Ale zemře. Protože skutečný komthur, ten pravý a pověřený strážce osudu své země, nezapomíná a neodpouští.

Ale zatím jsou v boji a potřebují právě ty vojáky, kteří plují k hlavnímu městu. Heinrich Stackel jim velí, proto je jeho život prozatím důležitý. Je třeba ponechat ho v naději, že touto akcí se mu otevírá život. Což Mike dobře věděl a nehodlal pro svoji osobní nechuť za žádných okolností ohrozit.

Nezamířili rovnou do Kjóta, ale do jakéhosi pobřežního města, které ovládala pevnost jako hrad. Při příchodu Arminů se dobrovolně podrobila nové vládě; teď to udělala znovu, jenomže už s mnohem horšími důsledky. Když se velení ujali Kanedovi stoupenci, uvěřili v dobrou vůli důstojníků a dali jim možnost zapojit se, takže kromě bývalého velitele a dvou jeho nejbližších spolupracovníků nebylo shledáno odporu. Ti tři byli v souladu s humanitou dáni do penze a nebylo jim ublíženo.

Teď vypadala situace docela jinak: všichni, kdo patřili k exponentům Kanedova režimu, byli zvířecky popraveni a jejich mrtvoly dosud zdobily řadu míst ve městě. Velitel pevnosti a jeho důstojníci naraženi na kůly přímo na nádvoří a dosud tam viseli. Úředníci, jež Kaneda poslal, byli přibiti na stromy v městském parku, přičemž jim byly ruce a nohy zpřelámány na několikrát. Učitelé z místní školy přibiti za ruce a nohy na vrata domů a studentům, kteří se chtěli učit v duchu nové doby, byly vyloupány oči. Několik předních pretendentů nového režimu bylo upáleno s celými rodinami včetně malých dětí. Přísný rozkaz nového velitele potom nařizoval, aby žádná z mrtvol nebyla pohřbívána ani odstraněna, dokud se sama nerozpadne, aby tak dávala výstražný příklad případným následovníkům.

Mike byl upřímně zděšen, když to viděl; ani ostatním Arminům nebylo při tom pohledu dobře. Zato Heinrich se nezděsil, naopak ho to posílilo v jeho odhodlání.

„Připravit se k útoku!“ nařídil.

„Proč chceš útočit na tuhle pevnost?“ ptal se Mike, „Podle mého nemá žádnou převratnou vojenskou cenu a už vůbec nemůže ovlivnit situaci v Kjótu a přímo v císařském paláci!“

„Jestli tě můžu prosit, nekecej mi do toho, co dělám a chci dělat!“ nafoukl se Heinrich, „Já vím velice dobře, jaká je tady situace a taky vím, jaká za chvíli bude. Ty jenom sleduj, jak si poradím; potom mi můžeš říct, co si o tom myslíš. Jasné?“

„Ovšem, pochopil jsem.“ řekl Mike klidně. Na povýšený tón jeho řeči nehodlal reagovat.

Flotila obklíčila přístav; dvě lodi, které tam byly, obvyklé japonské vraky plavidel přenesených sem bouří, se pokusily uprchnout, byly vmžiku obklíčeny dělovými čluny Centrály a zničeny. Posádka se samozřejmě bránila, a to velmi udatně; na člunech padla řada lidí a Heinrich to sledoval dalekohledem, aniž se nad tím sebeméně pohoršil.

„Je třeba, aby naši lidé ochutnali krev. A to jak nepřátelskou, tak svou vlastní. Jen to je naučí skutečně bojovat...“

Mike neřekl nic. Heinrich byl velitel.

Vojáci se vyloďovali v přístavu, stříleli ze svých moderních samopalů a hnali obránce do ulic města a do pevnosti. Odtamtud naopak přicházela obráncům pomoc, takže velmi rychle vzplanul tvrdý a nelítostný boj, ve kterém bez váhání bojovali a umírali vojáci obou stran. Ale přístav byl vyčištěn velmi rychle a Mike a Heinrich mohli vystoupit na břeh.

„To je v pořádku,“ procházel Heinrich mezi mrtvými, kupícími se všude, kde padli, „V žádném boji se neobejdeme beze ztrát! To přece ty jako komthur musíš vědět!“

Mike mlčel. Všiml si, že Heinrichovi chlapi dobíjeli raněné, pokud na nějaké narazili, stejně krutě jako Japonci. Stříleli po všem, co se hýbalo a nevybírali si. Kdyby ženy a děti neměly dost rozumu a nezalezly předvídavě do sklepů, odnesly by to taky.

Heinrich hledal přístavní správu; objevil ji velmi rychle a v kanceláři velitele našel taky telefon. Nalezl seznam a v něm číslo do pevnosti; tak si sedl za stůl a vytočil si je.

Vzala to zřejmě služba, nějaký vojáček.

„Potřebuju kapitána Nakamuru!“ štěkl Heinrich japonsky, aniž připustil námitek.

Ke cti toho vojáčka budiž řečeno, že Nakamuru okamžitě sehnal.

„Kapitán Nakamura? Máš zájem o prodej perských koberců ze Šírazu?“

Na druhé straně to zaklokotalo překvapením.

„Co můžeš nabídnout jako protihodnotu?“

„Dvě vázy z doby dynastie Ming!“ řekl muž na druhé straně. Mike usoudil, že je to heslo.

„V pořádku. Tady Vrchní Výkonný. Okamžitě zařiď, ať se přestane bojovat! Přebírám velení nad městem, pevností i armádou!“

Kapitán Nakamura něco povídal. Zřejmě chtěl Vrchnímu Výkonnému vysvětlit, proč to nejde.

„Bez námitek! Ostatně, nebudeš na tom škodný, kapitáne! To místo v generálním štábu...“

Kapitán Nakamura již neměl žádné námitky.

„No – a teď zkrátka počkáme!“ řekl Heinrich a sedl si pohodlněji.

„Nezastavíme ten útok?“

„Velitelé vědí, co mají dělat.“

Tak seděli a čekali. Dívali se na pevnost, tak jim neuniklo, jak nad hradbou zmizel japonský prapor s rudým sluncem a objevila se bílá vlajka. Postupně umlkla střelba a vojáci se dost překvapeně stahovali do pevnosti.

„No – co jsem povídal?“ řekl Heinrich hrdě.

Vyšli ven a kráčeli k pevnosti; vojáci jim úslužně uhýbali z cesty, velitelé se podle příkazu připojovali ke štábu.

Brána do pevnosti byla otevřena a v ní je očekával japonský kapitán, doprovázený několika dalšími. Oddechl si, když viděl Stackela; ten ho vnímal jako svého sluhu.

„Buď zdráv, Nakamuro!“ řekl a prošel dovnitř jako na přehlídku, „Abych nezapomněl, toto je jeden z arminských velitelů, plukovník von Cross. Náš spojenec!“

Nakamura se úslužně uklonil novému pánovi.

Uvnitř pevnosti to vypadalo jako po boji; u zdi ležela řádka mrtvých a vojáci se zbraněmi v pohotovosti střežili skupinu mužů, zřejmě důstojníků a poddůstojníků.

„Bývalí přívrženci plukovníka Songaku,“ vysvětlil Nakamura, „Velitele jsem zastřelil, i pár dalších. O těchto rozhodni sám!“

„Potřebujeme je na něco? Mají nějakou cenu?“

„Domnívám se, že ne, pane!“

„Tak na co se s nimi zdržujeme?“

Nakamura kývl na poddůstojníka. Zaštěkaly pušky a samopaly a řada mužů u zdi se skácela.

„Na ostatní se můžeš spolehnout?“

„Ano, pane. Všichni důstojníci jsou kontaktováni a vědí, o co jde; poddůstojníci jsou spolehliví a poslechnou na slovo...“

„A mužstvo?“

„A! Ti půjdou s každým, kdo jim zavelí!“

„Dobře. Svolej to a nech to nastoupit. Budou tvořit naše podpůrné oddíly. Co víš o Sakadovi a Wonsangovi?“

„O Sakadovi nic. Wonsang a Genroku jsou v armádě generála Jukučiho...“

„Můžeš se s nimi spojit?“

„Ano, pane, to mohu.“

„Zavolej jim a řekni, že jsme se rozhodli zlikvidovat Jukučiho a podrobit se Kanedově vládě. Ať se odtrhnou a přejdou k nám. Pokud budou moci, ať se postarají o toho blázna!“

„Ano, pane!“

„A ještě něco. Povyšuju tě na plukovníka.“

„Děkuju, pane!“

Plukovník Nakamura šel telefonovat; Mike se zastavil před kůlem, na kterém dosud trčel bývalý velitel pevnosti a zamyšleně sledoval jeho tvář. Znal toho muže a vážil si ho; byl to jeden z nejrozumnějších v Kanedově armádě. Mike na něho dost spoléhal.

Heinrich přišel i s Nakamurou.

„No, teď můžeme pokračovat! My se vylodíme v Kjótu, Nakamura sebere spojence a napadne rebely po souši. Není to dobrý plán?“

„Ano, skvělý.“

„Tak vidíš. Jak jsem to zařídil?“

„Zasloužíš si uznání.“

Heinrich se nafoukl pýchou. Mike vyčkal, až opustili pevnost a vraceli se do přístavu.

„Dalo se to zařídit jednodušeji a bez tolika mrtvých!“

„Možná; ale co na tom záleží? Získali jsme daleko víc vojáků, než jich padlo. Není lepší, když se pomlátí mezi sebou?“

„Nešťastná země. Nešťastní lidé!“ pronesl smutně Mike.

Heinrich zafuněl. Možná vztekem.

„Nešťastný velitel, který té zemi vládne...“

Heinrich se rozhodl vyčkat a dát Nakamurovi možnost shromáždit síly a přesunout se blíže ke Kjótu. Proto lodě zakotvily v nějaké zátoce a tam vyčkávaly; bylo rozhodnuto strávit tam noc.

„Moc by mě zajímalo, jak se daří našemu princi v obklíčení!“ řekl Heinrich, popíjeje kávu, „Co myslíš, tuší, že mu jde pomoc?“

„Těžko.“ soudil Mike.

„Taky myslím. Bude ostatně lepší, když bude trochu překvapen. Ať ví, jak skvělé má komthury a na koho se může spolehnout!“

„Vidím, že svoje jmenování už vidíš jako docela hotovou věc!“

„To ne. Ale myslím si, že... doufám!“

„Myslím, že doufáš právem...“

„Viď!“ řekl Heinrich a spokojeně se napil.

Enkra byl obklíčen, dařilo se mu nevalně a pořád se ještě kolem paláce nic nedělo. Nedošlo k žádným dalším útokům, ale také se armáda nestahovala od paláce. Několik Fu-Kaových bojovníků, kteří se nudili a pokusili podniknout výpad, bylo střelbou zahnáno na útěk a dva padli dřív, než jim Armini mohli pomoci. Nepřítel bděl a zřejmě se rozhodl obležené vyhladovět.

Enkra, Kaneda, Roger, Asthra a Sebastiano se sešli na poradu. Chris chyběl, spal, aby mohl převzít směnu. Ostatně porada byla o ničem a k ničemu nevedla. Jako všechny předešlé.

Roger se rozhodl se po dobu obležení neholit a nechat si narůst plnovous. Ostatní mu říkali, že je to blbost, ale on nedbal; nikdy nedbal na mínění druhých. Další jeho názor, že mu jizva na tváři sluší, mu ovšem potvrdili, aby mu udělali radost. Roger odmítal dát se ošetřit Ohněm, protože by po jizvě zůstala pouze slabá a téměř neviditelná stopa a nikdo by neocenil, že se pan baron osobně zúčastnil boje.

Kaneda byl skleslý. Osobně skutečně věřil, že jeho vláda má všeobecnou podporu; povstání vedené s takovým úspěchem ho zdrtilo. Armini ho utěšovali, jak mohli, ale sami cítili, že cesta nebude tak jednoduchá, jak se jim zpočátku zdálo. Nevěděli si rady ani sami, natož aby ještě utěšovali presidenta, který tak náhle zjistil meze svého panství.

„Nemá to cenu!“ řekl Enkra, „Vykašleme se na to. Dneska už se zase nic dít nebude...“

„Počkáme si na vyjednávače!“ řekl Roger, „Moc bych se divil, kdyby nás nechali jít spát bez menšího zastrašování...“

„To jsem zvědavej, jakýho blbce zas pošlou! Čerti vědí, kde je pořád berou!“ navztekal se Sebastiano, „Jestli se zas bude chovat tak drze jako ten minulej, tak ho zkopu do prdele!“

„Nepochybuju, že ty to uděláš!“ řekla Asthra.

„Už by tu měl být,“ díval se na hodinky Roger, „No, poslechnem si nejnovější příděl jeho vytahování a půjdem spát...“

Vstoupil jeden z japonských důstojníků. „Vyjednávač s bílým praporem!“ hlásil.

„Proč já musím mít vždycky pravdu?“ vzdychl posmutněle Roger.

„Tentokrát jsem ho hlásil já,“ bránil se Sebastiano, „A má deset minut zpoždění!“

„Nehádejte se!“ řekl Enkra otráveně, „A ty ho přiveď!“

Vyjednávač byl major a na první pohled měl tvář prohnaného šibeničníka. Vstoupil, rychle přehlédl přítomné a uklonil se o poznání zdvořileji než jiní parlamentáři, které sem neúnavní vzbouřenci posílali.

„Tak povídej!“ vyzval ho Enkra.

„Především vám přináším ultimátum našeho velitele, vznešeného a urozeného generála Jukučiho!“

Armini se zarazili, protože poprvé slyšeli jméno velitele povstalců. Kaneda naopak vyletěl vztekem a rozkřikl se:

„Od které doby je Jukuči generálem? Takový neschopný hlupák se nehodí ani na četaře, natož na generála!“

„Jeho výsost generál Jukuči vás vyzývá, abyste se mu vzdali na milost a nemilost a opustili zámek!“ meldoval major.

„Nasrat.“ řekl Enkra suše.

„V tom případě generál Jukuči...“

„Nasrat. Ještě něco?“

„Naše mocná armáda...“

„To už jsme slyšeli. Serem na armádu, na generála Jukučiho a na tebe taky. Jestli nemáš nic dalšího, seber se a padej!“

Obvykle se vyjednávači urazili a odešli. Tento setrval a tvářil se potměšile: „Pak mám vzkaz od našeho velitele, plukovníka Kurotakiho!“

„A co nám chce pan plukovník?“

Důstojník zaváhal. „Můžu si sednout?“

Enkra ukázal na rohož naproti sobě. Major se pohodlně usadil, zkřížil nohy pod sebe a přijal bez poděkování šálek čaje, který mu podala Asthra. „Plukovník Kurotaki soudí, že není nezbytně nutné setrvat v armádě generála Jukučiho. Zvlášť za současných okolností, které se počínají měnit...“

Kaneda se zatvářil vztekle, Enkra podezíravě, ale Rogerovi se to začalo líbit. „O tom mi povídej! Poslechni, ta záležitost s Kurotakim nás zajímá! Kdo to je?“

„Plukovník Kurotaki zastává v současné době místo náčelníka štábu generála Jukučiho. Jenže do této funkce byl povýšen až před třemi dny, do té doby byl majorem... já byl poručíkem.“

„Můžeš být plukovníkem, když to šikovně vyřídíš!“ řekl Roger.

„Pan plukovník Kurotaki je ochoten přejít na vaši stranu a pomoci vám. Ovšem za předpokladu, že bude příznivě posuzována jeho účast v povstání...“

„Bude posuzována, jako by byl sveden nezodpovědnými živly. Stačí to?“ šveholil Roger se spikleneckým úsměvem.

„Plukovník Kurotaki má možnost získat řadu dalších důstojníků a nespočetné množství vojáků! To by vám mohlo pomoci!“

„Když o tom uvažuji, není vyloučeno, že Kurotaki nastoupil do Jukučiho štábu jako náš exponent a od první chvíle nám účinně pomáhal...“

„Tak to určitě bylo, pane!“

„Co se děje, že pan plukovník tak najednou obrací na čtyráku?“

„Situace se... poněkud mění. Řada důstojníků to balí a chystá se vycouvat. Mám dojem, že někteří další to už udělali!“

„Kteří například?“

„Znám kapitána Genroku. Zkušený dlouholetý důstojník... myslím, že chce obrátit!“

„Jak jsi na to přišel?“

„Nevím. Tak... si to myslím. Nemohu to doplnit žádnými důkazy, jen... mám ten pocit. Mám dojem, že Jukučimu ujíždí tramvaj!“

Roger povytáhl obočí. „Odkud znáš ten termín?“

„Prosím?“

„Jak víš, co je to tramvaj?“

„To je výraz, kterého používají vaši lidé.“

„Používám ho i já. Ale stejně mě udivuje, že ses ho naučil!“

„Říkají, že jsem chápavý.“

„Taky se mi zdá! No tak dobře, přijmeme dobrou vůli tvého plukovníka Kurotakiho. Můžeš mu to vyřídit...“

„Nebudu se už vracet. Plukovník to pochopí, když se nevrátím!“

„Tím chceš říct, že ses rozhodl setrvat tady s námi a posílit naše řady?“

„Ano. Je to snad nemožné?“

„To ne, ale... udivilo mne to, to se nediv! Není to od vyjednavače zrovna obvyklé, většina se vrací zpátky!“

„Kdybych se vrátil zpátky po tom, co jsem tu řekl, zemřel bych.“

„Tím chceš naznačit, že odtud ze zámku odcházejí ke vzbouřencům zprávy, co se tu děje?“

„Ano.“

„Máme snad mezi sebou špicla?“

„Dokonce několik.“

„Znáš je?“

„Ne.“

„Ale domníváš se, že nás odposlouchávají?“

„Ano.“

„Jak to můžeš dokázat?“

„Naše velitelství má zprávy o všech hovorech, uskutečněných v paláci japonsky, arminsky a anglicky. Slyšel jsem ale, že někdy používáte jinou řeč, která je nesrozumitelná...“

„Takže dokonce někdo z těch, které jsme naučili jazykům? Bezva!“

„Vyslovil jsi bez obav jméno svého plukovníka Kurotakiho. Nebojíš se, že to špión donese Jukučimu?“

Major pokrčil rameny. „Zprávy z paláce se k nám dostávají tak asi s hodinovým zpožděním. To je dostatek času, aby plukovník provedl patřičná opatření.“

„Takže Kurotaki provede akci hned?“

„Do hodiny.“

„Máme mu nějak pomoci?“

„Není třeba. Zvládne to sám.“

Kaneda, který poslouchal a nic do této chvíle neříkal, už to nevydržel: „Jestli se Kurotakimu podaří, co má v úmyslu, udělám ho generálem! A členem vlády!“

„To bude jistě rád...“

„A tebe povýším na plukovníka! Třeba hned!“

„Děkuji, můj pane!“

Roger už chvíli upozorňoval Enkru, aby svolal arminské velitele stranou; Enkra to skutečně udělal, nechal probudit i Chrise a pozvat další, protože tohle bylo důležité. Řekl jim, co se dozvěděl a požádal o jejich názory.

„Je tady jeden, kterýmu nevěřím!“ řekl Sebastiano, „A ty, Rogere, dobře víš, kterej!“

„Mně?“ zatvářil se Roger překvapeně.

„Hovno! Ale tomu tvýmu sluhovi Čangovi! Vzal sis ho k sobě, přestože jsme tě varovali; teď je tady s tebou, celý dny někde brousí a nikdo neví, co dělá!“

„Já to vím – to stačí.“

„Tak co má na práci?“

„Přináší mi informace.“

„Informace o čem?“

„O tom, co se děje v paláci. Mezi služebnictvem a tak.“

„Což by nemělo nijak vadit, aby zároveň o nás nedával zprávy konkurenci!“

„Nevím. Ale pochybuju. Čang ví, že mám v ruce jeho život!“

„O důvod víc, aby tě chtěl vidět mrtvýho!“

„Pochybuju, že by to byl on. Nezdá se mi to. Na Čanga si dávám moc velkej pozor. Bude to někdo docela jinej...“

„Máš na mysli někoho konkrétního?“

„Ne. Jenom myslím na to, že všichni tady nás ze srdce nenávidí. Jsme tu okupanty, nepřáteli ve vlastní zemi. A každý okupant je vždycky nenáviděn, ať má jakkoliv dobré úmysly. Já nevěřím, že bychom s nimi někdy mohli být přáteli...“

„Kdybychom přijali tvůj názor, nezbylo by nám, než udělat, co oni chtějí, opustit zámek a nechat Kanedovu vládu osudu!“

„To jsem neřekl. Ale jednou stejně budeme muset odejít. Kaneda si bude muset poradit sám!“

„Správně! Jenže napřed musíme dokončit svoji práci. To jest obnovit pořádek a klid a předat Kanedovi zemi ve stavu, ve kterém by ji mohl bez problémů spravovat. Tedy porazit vzbouřence a zajistit, aby se podobná vzpoura neopakovala...“

„Za chvíli uvidíme, jak se to povede!“ řekl Chris a podíval se na hodinky, „Jestli se nemýlím, mělo by na druhý straně začínat nějaký představení...“

Armini se přemístili na jednu z vyhlídkových teras paláce. Za normálních okolností tam sídlil pozorovatel, kterým byl v tuhle dobu Sting. Spolu s ním tam ležel tygr Wagarra, sice podřimoval jako obyčejně, ale hned zvedl hlavu, když slyšel kroky.

„Nikde venku se nic neděje!“ řekl Sting.

„Počkáme, jestli nezačne.“ řekl Enkra.

Seděli a čekali. Deset minut, čtvrt hodiny, dvacet minut. Nic.

„Půjdem spát.“ řekl Enkra.

„Ještě deset minut!“ požádal Roger.

Vtom tygr Wagarra vztyčil uši. Vzápětí si také ostatní uvědomili, že ve městě padl výstřel; a po něm další. Dávka ze samopalu, výbuch granátu. A další ojedinělé výstřely.

„Začalo to,“ řekl Sebastiano, „Tak co, zkusíme se zchystat na nějakou akci?“

„Ještě počkej!“ řekl Enkra.

Střelba ve městě přerostla v pouliční boje. Asi hodinu se ozývaly výstřely z různých míst, napřed z předpokládaného štábu, pak i po ulicích. Nebylo jasné, jaká je situace, ale podle průzkumu z obklíčení paláce neodešel jediný oddíl. Několik Fu-Kaových bojovníků se pokusilo o výpad, ale uvítala je taková palba, že se rychle vrátili zpátky a Kaiití měla co ošetřovat.

Po hodině střelba utichla a změnila se v jednotlivé přestřelky; postupně zmlkly i ty a rozhostilo se obvyklé mrtvé ticho.

„Konec,“ řekl Enkra, „Jak se zdá, přišel Kaneda o generála.“

„Myslíš, že Jukuči byl varován? Z paláce?“

„Nemyslím nic. Jenom to, že se akce nejspíš nepovedla.“

Rozcházeli se dost smutně. Roger vyhledal svého sluhu Čanga, pozval ho do svého pokoje a chvíli pozoroval.

Nevypadalo to, že by Čang-Kuej něčím trpěl či mu něco chybělo. Rogerovy způsoby trýznění nebyly tak jednoduché jako trápení hladem a nepohodlím. Naopak, Čang se u něj měl relativně dobře. Co mu mohlo vadit, byla neustálá převaha, kterou mu Roger dával najevo. Pocit, že jeho život patří Rogerovi a že záleží jenom na něm, co se s Čangem stane v příští chvíli. Takovou hru mohl hrát jen s tvorem do jisté míry inteligentním; to Čang nesporně byl, což Roger věděl. Na druhé straně měl Čang stále šanci zvítězit, neboť si uvědomoval i to, že je Roger velkodušný a laskavý a za jistých okolností v jeho službě může získat netušeně vysoké postavení. Takže Čang svého pána současně nenáviděl i svým způsobem obdivoval, to obojí na něm Roger jasně viděl.

„Poslouchej mě dobře, Čangu!“ řekl Roger.

„Ano, pane.“

„Někdo odtud, z paláce, donáší nepříteli!“

„Já to nejsem, pane!“

„Kdybych si myslel, že jsi to ty, nejspíš bych se s tebou bavil jinak. Věřím ti. Ale něco od tebe budu chtít a ty víš, co.“

„Vím. Abych toho člověka našel.“

„Výborně! Myslí ti to...“

„Ale já to nevím, pane!“

„Nemyslím si, že to víš. Chci, abys to pro mne zjistil. Jak, nevím. Kdybych to věděl, udělal bych si to sám. I když ty můžeš víc, než můžu já, protože patříš k domorodcům, aspoň do určité míry. Využij toho!“

„Ano, pane.“

„Když to objevíš, slibuju ti, že... dám ti za to svobodu. Budeš volný, jako jsi byl, než jsme tě zajali.“

Čang-Kuej se zatvářil překvapeně. „Pane, čím jsem tě pohněval?“

„Prosím?“

„Pane, proč mne chceš vyhnat ze svých služeb? Myslel jsem, že jsi se mnou spokojen!“

„Jsem s tebou velmi spokojen; ale myslím si, že toužíš po svobodě. Chci ti ji dát!“

„Pane, dovol, abych tě poprosil...“

„Mluv.“

„Jestli mi dáš svobodu, jak ty to nazýváš, já zůstanu tady, mezi Japonci. Budou mne nenávidět, protože patřím k tobě, k vám Arminům. Zabijí mne a když ne, budou proti mně dělat všechno nejhorší. U tebe jsem otrokem, to vím – ale otrokem nejvyššího pána v říši, dokonale ukryt ve tvém stínu. Všichni vědí, že jsem tvůj sluha a mám čest dotýkat se tvé vznešené hlavy... Nevyháněj mě ze svých služeb, prosím tě!“

„Dobrá. Ale co potom chceš?“

„Byli takoví, které jste vzali mezi sebe. Jako je Kaneo nebo Harae. Proč ne mne?“

„Ty chceš vážně zůstat s námi? A co chceš mezi námi dělat?“

„Sloužit ti jako doposud. Prosím...“

Roger chvíli uvažoval. „Tak dobře. Ale slibuji ti, že když se to povede, dám tě zapsat do seznamu posádky. Nebudeš už mým zajatcem, ale řádným námořníkem – jako ostatní...“

Čang-Kuej padl tváří k zemi; připlížil se a políbil Rogerovi bosou špinavou nohu. „Slibuji ti, že to zjistím!“

Pak odešel a Roger osaměl. Ulehl na rohož, spletl ruce a nohy do ásany Hada a začal přemýšlet...

Enkra šel spát bez jogínských cvičení; zato byl řádně unaven. Spal asi dvě hodiny, když ho probudil zvuk lehkého zaklepání na dveře. Vešla Jennie, tiše jako myška.

„Asthra tě k sobě volá, Enkro!“

Enkra rychle vstal. „Jenom mne?“

„Všechny ze štábu.“

Sešli se rychle. Leopard Tannarrsekharr dostal za úkol střežit dveře, jaguár Arrgattsamwoogh celé okolí Asthřina pokoje.

„Dostala jsem výzvu, Enkro. Chci, abys mne uspal a já mohla přijmout zprávu, kterou mi chce někdo dát. Myslím, že Ťapka.“

„Ťapka? Odkud? A proč takhle?“

„Nevím. Ale Ťapka je schopna se se mnou za určitých okolností spojit telepaticky, zatímco je při vědomí a ovládá své myšlení. Kromě čarodějů s vyšším svěcením to nikdo neví.“

„Mike to ovšem ví!“

„Prováděl s ní pokusy.“

Asthra ulehla na rohož a Enkra ji dotykem citlivých bodů na lebce uvedl do transu. Vzápětí promluvila:

„Kdo mne poslouchá?“

„Enkra, Roger, Jackie, Chris, Sebastiano, Jennie, Fernando. Kdo mluví?“

„Tady je Ťapka. Jsme na lodi Poutník v zátoce, jejíž jméno neznám. Všichni členové posádky jsou v pořádku. Ale pracujeme pod kontrolou nepřítele, takže se nemůžeme spojit s nikým přímo. Dostala jsem za úkol provést spojení telepaticky.“

„Je u tebe Mike?“

„Ne. Právě teď je ve společnosti velitele nepřátel Heinricha Stackela. Nařídil mi podat přesné a vyčerpávající informace o všem, co se stalo od našeho odjezdu z ostrova Tanečníků.“

„Dobře. Zapínám magnetofon. Používej nadále některého z jazyků, které nezná nepřítel, mimo arminštiny, japonštiny, angličtiny. Máme tady taky problémy.“

„Předpokládám to.“

Enkra zapnul magnetofon. Asthra, nacházející se v hypnotickém spánku, klidně a monotónně předávala Ťapčiny informace slovo za slovem.

Errata:

30.05.2021 11:47