Boj o moc
Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!
|
|
Za úsvitu byl na lodích Stackelovy flotily vyhlášen poplach. Vzápětí se všechny daly do pohybu směrem ke Kjótu.
V přístavu Kjótó byla situace následující: lodě Liberty, Eagle a Arabella stály zakotveny u centrálního mola, přímo ve středu přístavu. Okolo nich se vytvořila blokáda jednak lodí, jednak pozemních sil. Ty lodi nebyly nic moc, ale byly obsazeny značnými silami nepřítele; stejně tak opevnění na souši byla vytvořena jen pytli s pískem, zato lidí tam bylo dostatek. Zatím, po útoku na lodě, který byl odražen pomocí lejzrových pušek a kanónů, se upustilo od dalších pokusů. Jukuči soudil, že kdyby se Armini neměli na čem vrátit domů, nejspíš by nikdy neodešli a boj s nimi na život a na smrt by měl nedozírně tragické důsledky. Doposud věřil, že odejdou a ponechají mu volné pole.
O situaci informoval Stackela jeden z jeho agentů. Slíbil současně, že ve chvíli, kdy Stackelovy lodě zaútočí na přístav, vyvolá se svými lidmi boj přímo na lodích. Také Mike slíbil, že zařídí v patřičnou chvíli pomoc Arminů z obklíčených lodí.
Heinrich nařídil čelní útok svých sil na lodi Japonců. Z toho důvodu čluny zaútočily přímo za pochodu do nepřátelské palby.
V každém případě to byl velkolepý pohled: Mike a Heinrich sledovali útok z můstku Poutníka dalekohledy. Když se flotila objevila, vyvolalo to mezi Japonci zmatek, doposud o její existenci nikdo nevěděl. Aby využili zmatku, nařídil Heinrich velitelům člunů přejít rovnou do útoku a oni, stateční až k sebeobětování, prokličkovali k nepřátelským lodím a pálili děly i torpédy. Hned na první útok vyhodili do povětří tři japonské lodi dřív, než se vzchopily k účinné obraně.
Jenže pak se Japonci probudili. Taky oni měli torpéda a děla; uvědomili si, že prozatím na ně útočí jenom lehké motorové čluny, i když skvěle vyzbrojené. A protože neměli nařízeno je šetřit, zahájili palbu a během chvilky jich potopili šest. Vzhledem k tomu, že tři byly poškozeny už v boji minule a ponechány na místě, byla to celá polovina člunů. Mike předpokládal, že Heinrich tím bude zdrcen, ale tomu to bylo stejně jedno jako to, že Japonci kosili jeho mužstvo palbou bez slitování a lidi, kteří z poškozených a potopených člunů zkusili doplavat ke břehu, bez váhání podřezali.
Potom začal na jedné z japonských lodí boj; část posádky pod vedením jednoho důstojníka zaútočila na druhou část pod velením kapitána. V té chvíli dal Heinrich příkaz jedné bitevní lodi, aby zasáhla do boje, přirazila a pomohla námořníkům; druhá potom měla přirazit ke břehu a vysadit útočné komando k dobytí přístavu. Což se podařilo napůl; první skutečně splnila úkol, přirazila ke vzbouřené lodi a pomohla těm lidem, ale druhá to dostala ze břehu z nějakého solidnějšího kanónu a potopila se kus od mola. Zatímco se potápěla, velitel nařídil svým lidem zaútočit na břeh; jeho vojáci tedy plavali proti kulometné palbě, nijak se nechráníce, a vylézali na mola, kde čekal nepřítel, aby je pobil jako vepře na jatkách. Z potápějící se lodi je přitom podporovali dělovou a kulometnou palbou, aniž se starali o vlastní záchranu. Tenhle apokalyptický pohled přivedl Mika skoro k šílenství; ale Heinrich byl zcela klidný a na dotaz odpověděl:
„To je v pořádku! Podle plánu...“
„Možná – ale ti lidé umírají!“
„Já vím. A co?“
Z druhé strany, kryt několika obchodními loděmi zachovávajícími zatím neutralitu, se blížila třetí Stackelova loď, jeho skvělý Karakal. Když se objevil na bojišti, byl celkem bezpečný před kýmkoliv, neboť na lodích už vítězili Stackelovi muži a na břehu měli dost starostí se zabíjením zachraňujících se trosečníků. Všechna děla Karakala začala okamžitě střílet na břeh; do Japonců, ale taky do vlastních kamarádů. Ta dělostřelba nábřeží skutečně ve chvilce vyčistila; při tom vzala i domečky blízko přístavu, kanceláře přístavní správy a vše, co připadalo dělostřelcům jako dobrý cíl. Japonci se nezmohli na účinný odpor a když pochopili situaci, dokonce začali mávat bílými prapory; což bylo ovšem Stackelovi zcela lhostejné, nařídil pokračovat v odstřelování. Vzdávající se vojáci byli vmžiku pokoseni kulometnou palbou.
„Do prvního sledu jsem stejně určil jenom domorodce a řemeslné zločince,“ vysvětlil svoji koncepci, „Tohle je válka a já jsem rád, že konečně jednou vidíš, jak má taková opravdovská válka vypadat!“
Mike neříkal nic. Když se Heinrich ohlédl, povšiml si, že drží ruce sepjaté na svém komthurském kříži a šeptem se modlí.
Stackelova armáda opanovala celý přístav. V nejhorším nebezpečí uprchlo pár japonských vojáků dokonce na arminské lodi a prosili o život. Fernando rozhodl je přijmout; předtím sice pomáhal ničit opevnění na březích a zasáhl i do boje na lodích, ale i on cítil hrůzu při pohledu na vraždící soldatesku, která jim přišla na pomoc.
„Kdo proboha přišel na to, že vy Armini máte ocelové nervy?“ posmíval se Heinrich, „Vypadá to spíš, že jste pěkný saláti... Tak jdem na břeh, ne?“
Vyšli na břeh bez problémů, nebyl tam už jediný živý nepřítel. Heinrich spokojeně prohlížel kupy mrtvol, aniž by mu sebeméně dělalo starosti, že z jeho útočných sil padla třetina a skoro polovina zbývajících je všelijakým způsobem zraněna.
„Doufám, že nám pomůžete tím Živým Ohněm; až se vojáci dají do pořádku, zaútočíme na císařský palác!“ prohlásil sebevědomě.
„Samozřejmě...“
„O.K. Půjdou tví chlapi s náma do útoku nebo zůstanou vzadu?“
„Jak chceš...“
„No ovšem!“ pochechtával se Stackel, „Tvoji chlapečkové se polekali trochy krve? ...je klidně nechej odpočívat, já to zvládnu sám!“
V té chvíli dorazil Fernando a pár předních bojovníků. Čaroděj Apačů byl tak rozčílen, že to na něm bylo vidět, což u něho nebývalo obvyklé. „Miku, netušil jsem, co v tobě vězí!“ štěkal vztekle, „Co sis to přivedl s sebou za katovy pacholky? Nečekal jsem, že se spojíš s takovými vrahy...“
Mike ho zarazil pokynem ruky, ale Heinrich se vesele usmíval té charakteristice.
„Náš nový spojenec, Heinrich Stackel!“ představil Mike.
„Katův pacholek, podle tebe!“ smál se mu Heinrich přímo do tváře.
„Fernando, čaroděj Apačů!“ řekl Mike.
„Čaroděj?“ Heinrich se rozesmál ještě víc.
Fernando ho neuznal za hodna pozornosti; naopak chytil Mika za rameno: „Co to má znamenat? Kdes vzal toho nájemného zabijáka? Co řekne princ, až mu řeknu...“
„Uklidni se, Fernando! Já jsem si ho za spojence nevybral! A co řekne princ, to nevím; ale zodpovídat se mu bude Heinrich sám!“
Heinrich se zatím rozhlížel po svých důstojnících; jeden k nim přišel a hlásil, co se v přístavu dělo. Heinrich se rozesmál.
„Ty jsi velitel Arminů, že jo?“ řekl Fernandovi, „Tak dovol, zbožný otče komthure, abych tě o něčem informoval! Tenhle rozhořčený mládenec nám překazil úspěšné vyrovnání se vzbouřenci, když některé z nich přijal na svoje lodi!“
„Vzdávali se pod bílými prapory!“
„Dal jsem příkaz pobít všecky!“
„Já tvoje příkazy neuznávám!“
„Srabe! Blbečku!“
Fernando neměl jinou zbraň než nůž, ale ten vytáhl z opasku a chystal se k boji. Mike byl nucen zasáhnout:
„Tak dost! Heinrichu, Fernando je jedním z Enkrových komthurů!“
Heinrich se zarazil; už držel ruku na pistoli. „Tak ať schová ten nůž, nebo bude mít princ o jednoho komthura míň!“
„Fernando!“ velel Mike.
Apač schoval dýku. Neřekl nic, ale bylo vidět, že Heinrich má zbrusu nového nepřítele.
„Fernando, Heinrich je náš spojenec. Stát ho potřebuje!“
Fernando složil ruce do znaku: „Jednou ho zabiju jako psa!“
Heinrich se rozesmál. Složil ruce do znaku: „Polib mi prdel!“
Přišla sem Sheilla; Heinrich ji požádal, aby zapálila Oheň a ošetřila jeho vojáky, takže si zatím Fernanda nevšímal. Mike byl s ním; ale přišel taky Cvrček a Fernando ho přivolal blíž.
„Proboha, co tohle je?“
„Řízek, co? A kdybys viděl jeho fotra, to ti je ještě horší hajzl! Policajti z Centrály!“
„Jak to, že ho Mike přijal?“
„Kamaráde, ten z nás málem nadělal trhací kalendář! Ta jejich Centrála... zkrátka, ta tomu tady všemu šéfuje!“
„Ale! I Japoncům?“
„I těm, jenže Kimura to nevěděl a Kaneda se to hnedle doví!“
„A to se s nima budem taky kamarádit?“
„Ten borec je náš příští komthur!“
Fernando vzdychl: „Dokud jsem naživu, tak komthurem nebude!“
Pak sledovali, jak Heinrichovo mužstvo prochází ošetřením. Ale Cvrček ukázal Fernandovi taky něco jiného: sotva se situace jen trochu uklidnila, Stackelovi samopalníci zaujali výhodné pozice, odkud měli pod kontrolou všechny a všechno. Především Arminy.
„Jo takhle?“ pochopil Fernando.
„Od začátku!“
Fernando se velmi rychle uklidnil. „Tak to jo!“
Princ Enkra sledoval boj v přístavu z terasy paláce. Všechno sice neviděl, ale výbuchy a potopení lodí bylo vidět i na dálku.
„Náš nový komthur na to jde zostra!“ sdělil mu Roger Monroes, „Tak co, jak ses rozhodl?“
„Přijmout se vší úctou.“
„A komthurské křeslo?“
„Slíbit.“
„Slibů se nenažere.“
„Li-Jangovi chutnaly...“
„Na toho jsem už zapomněl.“
„Já nikdy na nic nezapomínám.“
Po schodech vybíhal lišáček Semmi; málem se při tom přerazil, jeho štíhlé tlapky zběsile kmitaly. „Rogere – našli tvého Čanga!“
„Našli?“ zarazil se Roger.
„Je mrtev. Zavražděn!“
Enkra s Rogerem si vyměnili pohledy. Pak se beze slova rozběhli za lišákem. Vedl je do zadního traktu paláce, kde už čekalo pár bojovníků; vedl je Sting, byl tu taky Arrgattsamwoogh a Wagarra.
„Byli tři,“ hlásil jaguár, „Sledovat?“
„Jak je to dlouho?“
„Deset minut, co jsme ho našli. Předtím tak patnáct, co ho zabili!“
Čang byl podřezán krisem, to bylo vidět. Nebo něčím podobným, v každém případě byl zabit dost surově.
„Semmi!“ velel Enkra.
Rozběhli se po chodbách; záhy se stopy větvily, ale byli tu tři muži a tři šelmy, tak se rychle rozdělili. Sting s Wagarrou zamířili do spodního patra paláce ke spižírnám, Roger s jaguárem dozadu k parkům, Enkra s lišákem do kasáren. Enkra jenom vykřikl: „Chci je živé!“
Semmi jel chodbou jako zrzavý blesk; když narazil na dveře, Enkra je vykopl a vrazil dovnitř s napřaženou lejzrovačkou.
Bylo tam šest mužů; tři se zabývali čištěním zbraní, další tři stáli u stolu nad nějakými papíry. Všechno Kanedovi důstojníci, absolventi arminských kursů a členové štábu. Enkrův vpád je překvapil, ale on jim nedal žádnou šanci; opřel se zády o stěnu a namířil na ně zbraň:
„Ruce nahoru! Pistole na zem! A ke zdi!“
„Co to má znamenat?“ ptal se někdo z nich.
Jeden držel v ruce pistoli, zrovna ji čistil; zvedl ji, ale Enkra vystřelil a palčivý paprsek zasáhl důstojníka na ruce. Ten zařval, pustil zbraň a chytil se za ruku.
„Ke zdi, řekl jsem!“
Postavili se ke zdi. Semmi je oběhl.
„Tenhle!“ ukázal čenichem na kapitána, který připadal Enkrovi nejbystřejší a měl naději získat do budoucna lepší postavení. Enkra ho měl do určité míry dokonce rád.
„Proč jsi zabil Čang-Kueje?“
Kapitán se otočil. A rozesmál se: „Jo, tak kvůli tomu? Šmíroval tu! Ale to bych ti klidně řekl i bez toho tyátru!“ Při tom dával ruce dolů a uvolnil tělo.
„Ty ruce!“ připomněl Enkra, „Čang-Kuej byl naším zvědem a byl pověřen vypátrat člověka, který o nás podává zprávy nepříteli. Není vyloučeno, že jsi to právě ty! Žádný blbosti!“
Kapitán udělal dva kroky blíž. „Můžu ti vysvětlit...“
Dveře na chodbu byly otevřené. Teď jimi vešel Wagarra a za ním jeden z palácových sluhů, ruce nad hlavou. Za ním Sting s pistolí a šrámem na obličeji.
„Byli tam tři,“ hlásil, „Dva jsou po smrti.“
„Tvůj člověk?“ ptal se Enkra.
„Ano, ovšem, ale vysvětlím ti...“
Dovnitř vstoupilo pár dalších Arminů.
„Tihle všichni jsou zatčeni!“ řekl Enkra, „Kde je Roger? Jděte někdo za ním...“
„Zbytečný,“ řekl Roger, přicházeje blíž, „Ten třetí je pryč, utekl zahradami. Dokáže to asi nejenom lišák...“
„On se vrátí, až splní úkol!“ řekl kapitán.
„Jaký úkol?“
„Zařizuje spojení mezi námi a našimi lidmi ve štábu generála Jukučiho!“
„Takže vy s nimi máte spojení?“
„Nejen s nimi. Taky s organizací, která v této chvíli dobyla přístav a jde ti na pomoc!“
„Mně?“
„Existuje tajná organizace, říká se jí Centrála. Ta služba ti chce pomoci, a my pro ni pracujeme!“
„Proč mi chce pomáhat nějaká Centrála?“
„To všechno ti vysvětlí její velitel. Je na cestě sem, aby ti pomohl v boji! Jmenuje se Heinrich Stackel a dal nám příkaz, abychom ti ve všem vyšli vstříc!“
„Jak mi dokážeš, že pomáháš mně a ne nepřátelům? A upozorňuju tě rovnou, že nějaké hloupé řeči mě nepřesvědčí!“
„Když počkáš, až přijde Stackel, řekne ti sám a potvrdí, kdo z nás pracuje pro něho!“
„Ten kuchař k vám taky patřil?“
„Ano, ovšem...“
„Za našimi zády jste vyvíjeli podvratnou činnost! To není zrovna věc, která by mě naplnila obdivem, to snad chápeš!“
„Zajisté, pane! Ale tobě jsme neublížili!“
„Někdo od nás dodával zprávy nepříteli!“
„To ne!“
„Pak je tady ještě konkurenční organizace, která ty zprávy dodává?“
„To nevím!“
„Jisté je, povstalci byli informováni o všem, co se děje. Zatím jste vy jediní, kdo mohli dodávat nějaké zprávy a kdo je pravděpodobně taky předávali. Jiného neznám, tak je téměř jisté, že jste pracovali pro obě strany! Možná i teď...“
„To ne! Plníme příkazy našeho velitele!“
„A co vám váš velitel přikázal předtím?“
„Nechápu...“
„Ke smíření mezi Stackelem a námi došlo teprve nedávno; příkaz jsi mohl dostat nejspíš včera nebo předevčírem. Ale jsi tady od začátku a podával jsi zprávy i tehdy. Komu?“
Kapitánovi to začalo v hlavě usilovně pracovat. „Ty víš...?“
„O Centrále? Proč myslíš, že jsme tam poslali loď s naším nejlepším vyzvědačem?“
„Ale já... Odpusť nám, pane, ale ve snu nás nemohlo napadnout, že ty a Centrála budete někdy spojenci!“
„Takže do té doby jste dávali zprávy nepřátelům! Zrazovali jste nás a byli byste zrazovali i teď, kdyby vám velitel nedal jiný příkaz!“
„Tak to nemůžeš brát! Měli jsme rozkazy, ty jsme museli plnit!“
„Správně, rozkazy se musí plnit. V tom případě už nemám další připomínky. Stingu!“
Sting byl opřen o zeď, lejzrovačku pořád ještě v rukou. Byla to puška, lepší než Enkrova a Rogerova pistole.
Kapitán to pochopil ze všech nejrychleji. „To nemůžeš!“ vykřikl zděšeně, „To přece ne!“
„Rozkazy se musí plnit. Stingu, zastřel je!“
„Ne!“ zařval kapitán a přitiskl ruce k tváři. Sting vypálil; a střílel, dokud některý z nich stál na nohou.
Enkra prohlédl mrtvé a přesvědčil se, že žádný už nikdy nevstane.
„Stingu, dobře mě poslouchej. Nevíš ještě, že ta Centrála... zkrátka a stručně: víme o ní, ale od včerejška. Jinak bysme ji dávno zlikvidovali, je nebezpečnější než Japonci. Přijde sem její velitel Stackel a bude náš spojenec. Ale... kdybys měl někdy možnost někoho z těch chlapů sejmout, tak neváhej! Bude to zakázáno a já ho oficiálně přijmu mezi naše lidi. Ale každej chlap, o kterýho mu ubyde, je dobrej!“
Sting škubl tváří a usmál se.
„Proč je potřebujeme nechat naživu?“
„Je jich víc a jsou silnější.“
„Chápu. Můžu to dát dál?“
„Můžeš. Ale jenom lidem ze smeček... rodilým Arminům. Je možný, že někdo z našich s nimi může být ve spojení...“
„To snad ne! Co jsou to vůbec zač?“
„Policajti.“
„A jo! Tak jasný...“
Sting odběhl zařídit odklizení mrtvol a Roger šel s Enkrou.
„Stingovýho tátu zabili Alwinovci za povstání. Policajty má rád jako trn v prdeli!“ řekl.
„To jsem nevěděl!“
„Tak teď to víš.“
Enkra se vracel do haly; ale vstříc mu šel směnový pozorovatel, Vampír King: „Nějakej pohyb mezi nepřáteli...“
„Jakej pohyb?“
„Nevím. Vypadá to, že se chystají na nás!“
„To ten, co nám utekl!“ soudil Roger.
„Ty myslíš, že...?“
„Já už radši nemyslím. Vždycky, když tady něco řeknu, tak se to vzápětí stane, to přece víš! Tak já už budu radši mlčet...“
„Ale něco tušíš!“
„Jo. Generál Jukuči má poslední šanci. Jinak ho dostanem se Stackelem do kleští. Kdyby se dostal sem do hradu, může se chvíli bránit...“
„A ví to!“
„Vypadá to, že ví.“
„Takže nám bude veselo?“
V té chvíli odpověděly zvenku kulomety. Roger si jen povzdechl a obrátil oči k nebi.
Když Enkra doběhl, kulomety očesávaly barikády a po terasách nahoru se hnali vojáci. Dokud se nedostali na nádvoří, byli jakž takž kryti; ale jak se ocitli na volném prostranství, obránci je odstřelovali bez potíží. Přesto útočili se známou nebojácností a pohrdáním vůči smrti.
Enkra toho moc nenamluvil; nebylo ani potřeba, všichni věděli, co dělat. Stříleli a po chvíli způsobili, že na nádvoří se válela kupa mrtvol. Tentokrát to ale Japonce nezastavilo ani nezahnalo; útočili dál a mnohým se podařilo dostat k barikádám.
V jejich čele útočil Kóbar. Bylo ho možno na první pohled poznat podle obrovské postavy; přesto ho nikdo nezasáhl, a on se dostal k barikádě. Narazil na jednoho z Japonců, věrného vládě; jednou ranou mu rozťal hlavu mečem, přeskočil a bleskovými údery zabil dva Fu-Kaovy lidojedy, kteří se na něj hnali.
Enkra výkřikem zarazil Djanga, který se na Kóbara hnal. Naopak přiskočil blíž s protonovým tesákem v ruce.
„Kóbare! Jak ses odvážil jít proti mně?“
Korejec neřekl nic jasného; jenom zablekotal cosi nesmyslného a zařval jako zvíře. Sekl po Enkrovi, ten uskočil a mávl tesákem proti jeho meči. Sekl dobře: usekl tomu meči špičku, ale Kóbarův meč měřil proti normálnímu zhruba o polovinu víc, takže ho pořád dost zbývalo. A obrovský Korejec, který neměl ve své tupé hlavě nic než boj, rázem pochopil, že se s Enkrovou zbraní už nikdy nesmí sejít; skutečně uhýbal pokaždé, když se střetli. Enkra by byl kopl protivníka do hlavy, jak to udělal při jejich prvním souboji, ale věděl, že podruhé už by se mu to nemuselo podařit; tak raději o krok ustupoval.
V japonských palácích bývá lesklá nalakovaná podlaha; tahle byla navíc mokrá od krve jednoho z Fu-Kaových mužů, kterého Kóbar rozpáral jako kuře. Enkra po ní sklouzl; jen trochu, ale to stačilo, aby Kóbar dostal možnost zaútočit a zabít ho. Rozpřáhl se k ráně; jenomže v té chvíli se mu do lýtka zakously ostré bílé zoubky rezavé šelmy. Kóbar vyjekl a aby se zvířete zbavil, sekl po něm mečem. To už Enkra vyskočil a bodl ho tesákem do srdce. Obr zasténal bolestí; meč mu vypadl z ruky, on ještě malou chvíli stál na nohou a škubal sebou, ale potom se pomalu skácel. Jen jeho nepříčetný řev pozvolna dozníval.
Enkra se o něj nestaral; hledal svého lišáka, který skučel bolestí a tlapkami si třel hlavu. „Co je? Co se ti stalo?“
Semmi kňučel a pištěl, jako by umíral. „Usekl mi ucho, ten... člověk!“
Enkra ho prohlížel a nenacházel na něm žádné zranění; všechna ta krev tekla z toho ucha. „A nic víc?“
„A to je málo? Jak vypadá lišák bez ucha?“
„Směšně! Ale teď neblázni, ještě není po boji!“
Skutečně nebylo; i když průnik, jaký se podařil Kóbarovi, nikdo jiný nedokázal. Zezadu se o to přes zahrady pokoušeli taky, ale Armini byli ve střehu a nedali se překvapit.
Najednou si Enkra všiml, že se ke střelbě přidal nějaký další zvuk: samopaly jiné výroby, zřejmě dokonalejší k boji. Pochopil, že nepřítel nemá jinou šanci než bojovat, protože zezadu se na ně vrhá síla mnohem nesmiřitelnější.
„Do boje!“ zařval a ukázal tesákem. Pochopil to v první řadě Fu-Kao, který zamával kamennou sekyrou a vyletěl přes barikádu do nejhustšího chumlu nepřátel. Jeho muži samozřejmě za ním; přidali se Japonci a mnozí z Arminů. Enkra zůstal na místě a dával pozor, aby se náhodou v tom zmatku nepovedlo nikomu proniknout dovnitř.
Potom spatřil muže v maskovacích uniformách, kteří se hnali vzhůru po terasách. Povstalci po nich samozřejmě stříleli a oni padali po desítkách; ale strach neměli a útočili dál. Společně s nimi šli taky nějací Japonci, zřejmě oddíl, který podléhal Centrále. Enkra si je moc neprohlížel, všiml si jenom, že Sting se dostal k zábradlí, hodil mezi ně granát a dost je pocuchal.
„Zpátky, za barikádu!“ velel Enkra.
Armini ho většinou poslechli, Fu-Kao se svými lidmi taky. Cizí vojáci se dostali až na poslední terasu, tam poklekli a na pokyn velitele kropili všechny a všechno ze samopalů. Pak důstojník znovu zavelel a oni vstali, dali Na rámě zbraň! a vyčkávali, až napochodoval přes kupy mrtvol k barikádě a ohlásil se:
„Kapitán Harrington z Centrály, pane! Hlásím se k vašim službám!“
Enkra osvědčil, že je stejně nebojácný.
„Z čeho že jste, Harringtone?“
„Z Centrály, prosím. Dovolte, hned sem přijde náš velitel a podá vám vysvětlení o všem, co je třeba...“
Enkra se rozhlížel. Jeho bojovníci se zatím rozptýlili, hledali, zda někdo z nepřátel nebo i vlastních, kteří se nestihli včas uklidit, přežil. Raněné okamžitě snášeli do paláce; Arminům se ovšem nestalo nic, stačili včas zareagovat a zalehnout na zem. Fu-Kaovi muži tak velké štěstí neměli, sám náčelník byl taky zraněn. Asthra už se starala, kde zapálit Oheň.
To už se blížili velitelé: Stackel, Cvrček a Mike, s celým štábem. Enkra uvažoval, co by se stalo, kdyby zastřelil Stackela dřív, než se setkají; ale měl tu moc přívrženců.
Heinrich Stackel přistoupil a pozdravil po vojensku. Taky druzí dva. Stackelova suita se šikovně rozmístila kolem.
„Plukovník Heinrich Stackel, k vašim službám!“
„Enkra Weston. Buďte vítán, plukovníku!“
„Heinrich je náš spojenec,“ řekl Mike, „Je to představitel Centrály, organizace, která ovládá tento prostor značnou silou, jak jsi měl právě možnost vidět!“
Enkra se mračil jako sedm čertů. „Nejdřív se zodpovídej ty! Jakým způsobem se stalo, že jsi porušil příkazy?“
„Pane, nebylo možné...“
„Nařídil jsem, aby se podřízené lodi každý den hlásily! Proč jsi to nedělal? Jak si máme vysvětlit, co se dělo s tvou lodí?“
„Nebyl jsem na palubě z důvodu jednání právě s Centrálou...“
„Výmluvy! Ještě si to s tebou vyřídím, až k tomu bude vhodnější příležitost! Jediné, co by tě mohlo omluvit, by bylo, kdyby tě ta Centrála, nebo jak tomu říkáš, zajala a uvěznila; a to se jak vidím nestalo! Porušil jsi svoje povinnosti a nemáš k tomu vážnou omluvu; takže se nemůže nikdo divit, když tě potrestám!“
„Byl jsem uvězněn.“ řekl Mike rozpačitě.
„A propuštěn?“
„Ano. Uzavřeli jsme dohodu.“
„Bez mého souhlasu?“
„Nebylo možné si jej vyžádat...“
Enkra zprudka mávl rukou. „Dost! Teď ty, plukovníku Stackele. Ti vojáci jsou tvoji?“
„Ano, princi.“
„Z jakého důvodu jsi je sem přivedl?“
„Na pomoc vašim obleženým jednotkám!“
„Proč?“
„Centrála usoudila, že je to v našem zájmu.“
Enkra na něj chvíli hleděl s upřenou pozorností.
„Chci s tebou mluvit v soukromí! Pojď se mnou!“
Obrátil se a odcházel; Stackel kývl na jednoho ze svých důstojníků a potom vyšel bez váhání za princem.
Enkra ho zavedl do svého pokoje, ukázal mu na rohož proti sobě a sám se posadil. Nemluvil už tak přísně a rozhněvaně, ale docela mírně: „Mohl bys mi vysvětlit, co to má všechno znamenat? Co je to Centrála a k čemu slouží?“
„Myslím, že se na to budete ptát také plukovníka von Crosse; ten by to mohl vysvětlit mnohem jasněji než já. Ale stejně, mohu vám vyložit dějiny Centrály...“
„Počkej! Mně přátelé tykají!“
„Promiň. Tedy, Centrála je orgán tajné služby z různých zemí, založený na pomoc lidem, kteří to potřebují...“
„Výborně! Já to taky potřebuju!“
„Proto jsme tady. Přišel jsem, abych ti nabídl svoje služby! Z toho důvodu jsme také vstoupili do jednání s plukovníkem von Crossem. Bohužel, nedalo se při tom jednat vždy v rukavičkách; nejdřív jsme byli nuceni vaše lidi zatknout a převézt k nám...“
Enkra naslouchal jeho vysvětlování. Pak se zeptal:
„Jaké jsou další cíle tvoje a Centrály?“
„Já mám za úkol připojit se k vaší expedici a doprovázet vás po celou dobu pobytu. Je to příkaz Centrály...“
Enkra chvíli uvažoval a hodnotil to.
„Takže ty říkáš, že tvoje Centrála je vůči nám přátelská?“
„Ano.“
„Zajímavé. Něco podobného tvrdili japonští špióni, které jsem dneska zatkl. Zabili jednoho z našich lidí a donášeli zprávy nepříteli, tomu vzbouřenému generálovi Jukučimu!“
„To jistě ne!“
„Přiznali se. Mluvili o nějaké Centrále, ale já jim to nevěřil a dal je zastřelit.“
„To byla ovšem hrubá chyba! Mohli nám být v budoucnu užiteční!“
„Omlouvám se, nevěděl jsem to. Doufám, že budeme do budoucna dobře spolupracovat!“
„Já jsem o tom přesvědčen!“
„Komu budeš podřízen?“
„Oběma. Tobě i Centrále.“
„Takže jim budeš podávat informace?“
„To je moje povinnost!“
„Tak podívej,“ Enkra mluvil docela klidně, ale ten klid mrazil, „Souhlasím s tím, aby ses k nám připojil; ale říkám ti rovnou, že tě považuju za cizince a v případě, že uděláš něco proti nám, budu to považovat za zradu. A zabiju tě!“
Heinrich Stackel měl zuby jako z porcelánu a rád a často se usmíval. I teď se smál.
„Všude kolem jsou vojska Centrály. Nejen ti, co mám s sebou já; taky další, rozmístění všude kolem. O některých vím, o některých vědí jen vyšší důstojníci. Ani ty nevíš, kdo ti může dát zezadu ránu. Takže: jestli mě zabiješ, někdo jiný zabije tebe. Nevím kdo a jak, ale tvoji expedici můžeme zlikvidovat, kdy si budeme přát. Je ti to jasné?“
„Myslím, že je to velice jasné.“
„Ale opakuji, že vám chceme pomáhat a nebudeme nijak škodit...“
„Takovou dohodu s vámi uzavřel von Cross?“
„Ano. Ale... i jemu jsme situaci postavili tak, jako tobě.“
„Chápu. Asi ho nebudu trestat.“
„Nebylo by to ani spravedlivé.“
„Co je spravedlivé a co ne, o tom rozhoduji já! Bylo jeho povinností nás varovat...“
„Akci, která ho paralyzovala, jsem vedl já osobně. Víme, s kým máme tu čest. Taky ty se přesvědčíš, jak jsme silní. Prozatím v dobrém...“
„Doufám nepředpokládáš, že tě po této rozmluvě budu mít rád!“
„Já naopak doufám, že ano. Brání ti něco, abys nás přijal jako spojence? Spolčil ses s divokými lidožrouty, kteří ti nemůžou být v žádném případě na úrovni. Proč tedy nechceš přijmout nás?“
„Protože o nich vím, co si mám myslet. Jsou možná na nižší úrovni, ale já je mohu pozvednout. Vy jste lidé z našeho světa, jak soudím. Pro vás nemůžu udělat docela nic...“
„To se mýlíš! Já jsem se narodil tady a je mou největší touhou získat vzdělání, jaké poskytujete svým přátelům...“
„To je maličkost.“
„Vidíš! Já ti slibuju, že si toho budu vážit a nikdy neudělám nic proti vám, dokud vy se neobrátíte proti nám!“
Enkra uvažoval. Dlouho a rozvážně.
„Dobře. Budu souhlasit se spojeneckou smlouvou. Co se týče přátelství, budeš si ho muset nejdřív zasloužit!“
„Nepochybuji o tom, že si je zasloužím. Sám to velmi brzy poznáš, pane!“
Enkra vstal, Heinrich taky. Enkra mu podal ruku a Heinrich ji stiskl: „Přijímám tě mezi naše spojence!“
„Věřím, že budeme dobře spolupracovat!“
Vyšli ven; Enkra oznámil Arminům, že noví vojáci se stali spojenci, což vyvolalo příznivý dojem a nadšený souhlas všech. Heinrich stál vedle něho a kontroloval situaci; jak se zdálo, byl velice spokojen.
Asthra zatím nelenila a ošetřila raněné; nejdřív Arminy a Fu-Kaovy muže, potom Japonce, včetně bývalých nepřátel. Ranění Stackelovi vojáci se zatím neodvážili, čekali, až se jejich velitel dohodne. Teď mohli i oni poznat dobrodiní Živého Ohně, stejně jako Heinrich, kterého to pokaždé velice bavilo.
Enkra si pozval k rozhovoru Mika. Velice rychlému a jasnému: „Ťapka informovala Asthru, vím o všem. Dobře's to zvládl... jak jsou silní?“
„Moc. Silnější než my.“
„Hm... co s tím uděláme?“
„Musíme s nimi kamarádit.“
„Tak dobře. Budeme kamarádi.“
Vítězství znamenalo návrat k moci též pro presidenta Kanedu. Doposud se choval defenzívně, do ničeho nezasahoval a schovával se radši za záda Arminů. S vítězstvím oživl a začal organizovat svoje lidi. Kromě jiného shromáždil své důstojníky a nařídil jim, aby zjistili situaci v jednotlivých čtvrtích hlavního města a zařídili obnovení pořádku. Armini se nestačili divit, jak šikovně a rozhodně si počínal.
Cvrček se sešel se Sebastianem a Kay-Brittem, už uzdraveným po připíchnutí mečem ke dveřím.
„Koukám, když vás tady člověk na chvilku nechá bez dozoru, málem vás po návratu nenajde!“ kritizoval je všechny Cvrček.
„Ty ses taky moc nevyznamenal! Necháte se zatknout jako slepý koťata!“
„Za to jsme nemohli! Chtěl bych vás vidět, frajeři napudrovaný, co byste dělali, kdybyste ty chlapy viděli na vlastní oči!“
„No tak je vidíme teď! Nic moc. Však počkej, jak je zažehlíme do placata!“
„Spojence a kamarády, jo?“
„To zatím říkají jenom oni! Ještě uvidíme...“
Rozešli se – aby se potkali s Rogerem.
„Zdá se, začínáme mít štěstí! Dosáhli jsme vítězství a nikdo z nás to ani neodnesl!“
„Jeden jo. Čang-Kuej, můj sluha.“
„Nebyl náš! Byl to zajatec...“
„Byl náš. Zemřel za nás; proto bych chtěl, aby byl zaznamenán do lodní knihy...“
|
Čang-Kuej, 38 let. Původně malajský pirát, přijat do stavu posádky. Zabit při povstání v Kjótu. |
30.05.2021 11:47