Nakonec se tato otázka dostala až k Enkrovi na pravidelné zasedání a on byl nucen se tázat, oč se vlastně jedná a požadovat vysvětlení. Mike mu řekl:

„Je to takhle: nepochybně byl ten Kóbar pěknej darebák, i když spíš myslím, že nebyl schopen si uvědomit, co dělá a do čeho ho manévrují. Celý život poslouchal knížete Kimuru a to, že se změnily poměry, jednoduše nepochopil. Nemyslím si, že by bylo šlechetné se mstít zrovna na jeho pitomém synkovi!“

„Že zrovna ty se za toho pitomečka tak bereš!“ namítl Heinrich, „Copak není jedno, jestli ho odsoudí soud nebo zabijí spravedlivě rozhněvaní občané?“

„Jak komu; mně to jedno není, zvlášť ne v tomto případě!“

„Proč?“

„Protože v jeho případě cítím určitou vinu nebo dluh, nevím jak to říct. Ten kluk je původem Korejec; a já jsem se nikdy nedokázal zbavit určité osobní předpojatosti vůči Korejcům, jinak docela neopodstatněné. Plyne to z jejich národní krutosti, či jak to nazvat... zkrátka nemám rád Korejce, protože obzvlášť surovým způsobem utloukají psy a chovají se krutě k nepřátelům. A protože se za tuto předpojatost stydím, jsem ochoten posuzovat Korejce mírněji a laskavěji, než jiné.“

Po tomto prohlášení Heinrich usoudil, že se Mike zbláznil a že ho Enkra zkřísne.

„Myslím ti rozumím,“ řekl princ, „I já občas cítím k někomu nechuť a nevím proč. Máš pravdu; co teda podnikneme s tím chudákem Pakem?“

„Mám jediné řešení: přijmout ho na svoji loď. A dělat všechno pro to, aby aspoň částečně přišel k rozumu, pokud je to možné.“

„Ty bys to pro něj udělal?“

„Když mám pocit, že jsem proti někomu neodůvodněně zaujat, je to pro mne důvod, abych pro něho udělal víc, než pro jiné. Ano.“

Enkra chvíli křivil obličej a hryzal si rty. „Dík, Miku!“ řekl pak, „Já cítím vůči tomu Kóbarovi taky... jistý dluh. Děkuju, že mi rozumíš...“

Heinrich to pochopil velmi rychle; a hbitě taky obrátil. Avšak divil se tomu, protože v jeho srdci nebylo místa pro soucit.

Tak přišel chlapec Pak na Poutníka a byl tu přijat ostřílenými členy posádky se zájmem, který se záhy změnil ve vřelé sympatie. To proto, že Pak byl tak hloupý, že jeho jméno bylo okamžitě se všeobecným souhlasem změněno na Pako. Rozhodně byl veliký a silný a hodil se, když se vytahovala kotva či plachty. Kromě toho ho otec vzdělal v taekwon-do, takže byl od normálních lidí prakticky nepřemožitelný. Přece jen se ale projevilo věznění a všelijaké popotahování od úřadů, takže se pral nerad a radši seděl, mlčel, poslouchal ostatní a tupě zíral. Prošel jako každý arminským vzděláváním a na požádání si uměl na leccos vzpomenout; jenže nenabyl dojmu, že by se to jakkoliv týkalo jeho a že by měl svoje vědomosti k něčemu používat. Zkrátka a dobře od té chvíle byl u všeho, stál někde vzadu a čuměl a poslouchal; teprve na příkaz Ba-Taa nebo Čingize se zapojil do akce. A když provedl, co od něho chtěli, zase se zasunul dozadu a mlčel dál.

Mike obdržel tvrdé ultimatum rozšířit posádku o další lidi, aby měl plný stav. Něco mu dodal Heinrich ze svých vojáků; ty si Mike vybírat nemohl a musel brát, co mu dali, což ho nemálo hnětlo. Ale mohl si taky nějaké vybrat a tu práci svěřil bystrému a darebnému Čingizovi; ten přitáhl z města hordu šibeničníků podobných ze všeho nejvíc toulavým psům. Mike je uvítal a jednou se neprozřetelně vyjádřil, že jsou mu milejší než Heinrichovi špiclové. Takže na lodi vzplanula mezi posádkou tichá válka, při níž jedna strana prozatím sbírala informace proti druhé a těšila se na střetnutí, při kterém si to s konkurencí vyřídí.

Enkra bydlel na lodi, pracoval v Kanedově paláci a chodil každý večer domů. Většinou dosti unavený, neboť jednání bylo hodně a ve většině musel nakonec rozhodnout on. Chodil s ním obvykle jeho lišáček Semmi, doposud velmi ztrápený ze ztráty jednoho ucha, což jak soudil, ho nadosmrti zohyzdilo. Enkra mu nemohl nijak pomoci a druzí se mu ještě smáli, takže Semmi se ještě víc přimkl ke svému pánovi a na ostatní se zlobil. K jejich ještě většímu smíchu, protože je strašlivé, když se rozčílí lišák, který by se většině vešel do rukávu.

Při jednom takovém návratu si Enkra všiml, že Semmi zbystřil pozornost, začenichal, ale hned se zas uklidnil. Vzápětí si Enkra všiml temného stínu, který odněkud vystoupil; pro jistotu sjel rukou k lejzrovačce, ale ten stín vystoupil ze tmy a pozdravil. Enkra poznal bývalého korvetního kapitána Šibusaku.

„Ty? Co tady děláš?“

„Jdu za tebou.“ řekl Šibusaka a pro jistotu se rozhlédl, „Chci s tebou mluvit!“

„Fajn. Aspoň mi můžeš vysvětlit, kam ses v tom frmolu ztratil a co jsi do teďka dělal!“

„Myslíš, že jsem tvůj zajatec a musím ti hlásit každý krok?“

„To ne. Ale bylo povstání a já bych přece jenom rád věděl, co jsi při něm dělal!“

„V žádném případě jsem se nespojil s nějakým Jukučim! Naše rody nejsou přátelské a takový dobrodruh pro mne není odpovídající partner. Ale co jsem dělal a kde jsem byl, s tím se ti snad zodpovídat nemusím! Nebo ano?“

Enkra se zamračil. „Co ode mne chceš?“

„Budeme se o tom dohadovat na ulici?“

„Ne. Pojď se mnou na loď. Ale jsou tam lidé, kteří se na tebe budou dívat dost divně...“

„Vím. Právě proto.“

„Ty o nich víš?“

„Jukuči byl jejich člověk.“

„Můžeš to dokázat?“

„Ne. Ale... počkej, nedopověděl jsem to. Byl to jejich člověk až do chvíle, kdy zorganizoval povstání. Potom usoudil, že se jich už nemá proč bát a postavil se proti nim.“

„Jak to víš?“

„Vím to. Byl jsem jedním z představitelů státu a pokud vím, nebyl jsem povinen být slepý. I já věděl, že jsou mezi námi lidé sloužící někomu dalšímu. Nevěděl jsem kdo to je, ale měl jsem je v patrnosti.“

„Jak to víš teď?“

„Naučil jsi mne toho dost, ne? Taky tomu, že člověk se vždycky dozví, co se dozvědět chce.“

Za řeči došli k Liberty a vystoupili po můstku na palubu. Stráž držel Heinrichův voják spolu s jaguárem Arrgattsamwooghem; Enkru vojensky pozdravil a přihlížel, jak vede hosta do své kajuty. Neříkal nic.

Šibusaka se v kajutě poklonil před Enkrovým domácím oltářem, pak se posadil a vyčkával. Enkra zavolal do kuchyně a objednal čaj; pamatoval si, že kapitán měl sice k Arminům řadu výhrad, ale jejich čaj mu vždy velice chutnal. Při tom si ho pozorně prohlížel a odhadoval, co chce.

Šibusaka vyhlížel vždycky jako vzorový japonský samuraj; snad trochu divočejší, než jiní z jeho plemene. Při školení mu oholili hlavu, ale odmítl používat regenerátor, takže teď mu narostl krátký černý ježek a současně strniště černých vousů, což mu dodávalo vzhledu bandity. Namísto uniformy měl nějaké kimono, dost staré a umatlané, ale za pasem svoji rodovou katanu a dýku tantó. Nevypadal, že by se mu zrovna dobře dařilo.

„Tak povídej!“ řekl Enkra, „Jak se ti daří a proč jsi mě poctil návštěvou!“

„Přišel jsem ti nabídnout svoje služby.“

„To mě těší. Proč?“

„Protože je budeš potřebovat.“

„Mýlíš se. Povstání jsme potlačili a jiných nepřátel nemáme.“

„Pitomost. Mně se nemusíš bát říct pravdu. Naopak; s Jukučim by ses dohodl. Ti, co s tebou hrají teď, jsou horší.“

„Koho máš na mysli?“

„Cizí špióny. Špióny bílých mužů.“

„Zaměstnanci Centrály jsou naši spojenci a přátelé, s nimiž spolupracujeme.“

„Jestli je to pravda, tak můžu hned jít.“

„Počkej, nespěchej. Co máš proti Centrále?“

„To, co proti každému jinému lumpovi. Nenávidím je.“

„Takový pocit bys měl mít něčím podložen!“

„Poznám lumpa, když se s ním potkám. Byl jsem členem Kimurova štábu a nebyl jsem tam pro ozdobu. Znáš pocit, když se ti kdesi uvnitř ozve hlas a řekne: Dávej si pozor!?“

Enkra se usmál, docela chápavě.

„Kimura věděl, že v oblasti operuje nějaká cizí moc. Všichni důstojníci měli prvořadý zájem na jejím odhalení a zničení. Věděli jsme, že dokonce mezi námi pracují jejich agenti, ale jen málokdy jsme objevili stopu, která by vedla k někomu vyššímu. Skrývali se dobře a my tušili, že jednou nám budou nebezpeční. Proto se Kimura rozhodl vydat přísné zákony proti cizincům. Jak je vidět, ne dost přísné.“

„Dost přísné, ale proti nepravým lidem!“

„Kimura byl starý a pošetilý.“

„Dřív jsi soudil něco jiného.“

„Dřív jsem neměl schopnost si ujasnit, co se skutečně děje. Teď jsi mi dal řadu informací. Využívám je.“

„Dobře. Co víš dál o těch lidech?“

„Moc toho nevím. Jen že to byli oni, kdo podnítili Jukučiho k povstání. Proč nevím. Jukuči před povstáním jednal i se mnou, nabízel mi spolupráci a místo ve velení. Odmítl jsem to; taky jsem mu nezatajil, že porazit tvoje samuraje nebude pro naše vojáky jednoduché. Pak jsme se pohádali. Jukuči byl hlupák; navíc se mi nemohl vyrovnat rodem ani postavením. Můj otec byl Kačewasu, druhý kormidelník, a on je syn obyčejného strojníka. Řekl jsem mu, ať se neplete do politiky, když k tomu nemá předpoklady, jinak pozná peklo zavržených. A odešel jsem.“

„A on?“

„Poslal za mnou zabijáky. Zlikvidoval jsem je. Pak ještě řadu jiných. Nepočítal jsem, kolik jich bylo; zkrátka jsem zabil každého, kdo se pokusil mne napadnout.“

„Být s tebou na válečné noze je dost nebezpečná hra!“

„Jsem samuraj, meč Boží. Ne hadr na boty.“

„Tvoje názory tě šlechtí, Šibusako. Ale mám pocit, že hřešíš velikou pýchou!“

„Ty snad ne? Jsi princ, nikdo o tom nepochybuje a tvé postavení ti neupírá. Roger je tvůj šógun a taky o tom nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nepochybuje. Já jsem daimjó, příslušník šlechty, nic víc a nic míň. I vy si vážíte samurajské cti; tak co?“

„Promiň.“

„Nemám co. Poprvé jsem přišel ke tvému dvoru jako zajatec. Pohádali jsme se, bojovali spolu a já se snažil prosadit svoje názory. Tys slíbil naučit mne moudrosti, proto jsem přišel zpět, když jsi mne propustil. Chtěl jsem se učit všemu, co umíte vy. Byl jsem zaostalý, ale nikdy jsem nebyl hlupák. A když jste mne učili, naučil jsem se. Možná ne všemu, ale určitě tomu, co považuji za důležité. Proto jsem tady a proto nabízím své služby tobě. A jenom tobě!“

Enkra sledoval jeho obličej. Přemýšlel při tom o skutečných hnutích mysli toho muže a docházel k přesvědčení, že co říká, je pravda.

„Náš národ se může stát silným a mocným. Vím, co si myslí tvoji lidé o nás, lidech z ostrovů. Jsem sice Japonec, ale taky ostrovan, moje matka pocházela ze zdejších lidí. Dobře vím, že každý ostrovan se může vyrovnat komukoliv z lidí Země, když bude mít možnost se učit a chápat svět. A já chci pomoci svým rodákům; proto jsem ochoten sloužit tobě, neboť ty jim chceš pomoci.“

„A Kaneda?“

„Kaneda je čestný muž, ale není to velký politik. Založil republiku Kamarao, stát Japonců, domorodců a možná i příchozích, což se mi líbí a připadá mi správné. Ale bude potřebovat, abys mu hodně pomáhal. Kdybys mi dovolil u tvého dvora zastupovat jeho zájmy a připomínat ti, co pro něho udělat, byl bych šťasten.“

„Tomu se říká velvyslanec!“

„Já vím.“

„Vyslance musí jmenovat president.“

„Kaneda bude raději, když budu u tvého dvora než za jeho zády. Ani Kaneda není moc šťastný, že jsem na světě.“

„Nemáš jednoduchý život, Šibusako.“

„Kdybych ho chtěl mít snadný, stačilo by mi dělat to, co dělá Ozori. Mlčet a sloužit. Jenže to já už nedokážu. Otevřeli jste mi oči, to mne změnilo. Už je nedokážu zavřít...“

Enkra složil hlavu do dlaní. Uvažoval.

„Mám k tobě jedinou výhradu, Šibusako. Sám jsi mi řekl, kolik jsi zabil lidí za poslední dny, co jsme se neviděli. Já ale nechci, aby mí lidé zabíjeli zbytečně!“

„Ode dne, kdy jsem přestoupil na palubu tvé lodi, jsem nešlápl na jediný kvítek, na který bych šlápnout nemusel, princi. Mýlíš se, jestli si to myslíš. Nezabil jsem nikoho zbytečně!“

„Jsi si tím jist?“

„Přísahám na svou čest samuraje, že každý, kdo zemřel mou rukou, si to zasloužil.“

„Je to možná divné, ale já ti věřím. Jsi zvláštní povaha, Šibusako. Říkám na rovinu, že myšlenka mít tě ve své posádce mne napadla už dávno a že jsem tě chtěl získat. Jenomže pak přišly všelijaké nesnáze – a během času ses mi ztratil. Teď...“

Enkra se zarazil. Jednouchý lišák Semmi ho šťouchl čenichem do kotníku, protože ležel u jeho nohy. Ale i Enkra vzápětí zaslechl kroky, mířící k jeho kajutě.

Dveře se otevřely. Byl to Heinrich Stackel.

„Ahoj, Heinrichu.“ řekl Enkra klidně.

„Ahoj! Kdo je tenhle chlap?“

„Korvetní kapitán Šibusaka, vyslanec republiky Kamarao u dvora arminského císaře.“

Heinrich si sedl. Bez pozvání, ale většinou dělal všechno bez dovolení. Čaj si nenalil jen proto, že tu nebyl třetí šálek.

„Tak pan korvetní kapitán Šibusaka! A jestlipak víš, Enkro, co dělal ten pan korvetní kapitán po dobu povstání? Byl jedním z exponentů povstalecké armády zrádce Jukučiho!“

„Skutečně?“

„Nejlíp by bylo, kdybych ho tady zatkl a rovnou odvedl s sebou! Je to pěkně práskaný ničema a jak se zdá, teď se chce vlichotit do tvojí přízně! Což se mu ovšem nepodaří, protože jsem tady já a dobře vím, co je zač!“

„Brzdi, Heinrichu! Jak víš, že Šibusaka se dopustil nějakého zločinu? Máš pro to důkazy?“

„Přivedu ti nejmíň deset svědků, kteří ho s Jukučim viděli!“

„Šibusaka mne informoval, že s Jukučim jednal. To není třeba dokazovat. Dokaž mi, že se dopustil nějaké zrady, protože on říká, že se nedohodli a proto nespolupracovali.“

„Nedohodli se, a přesto zůstal naživu?“

„Ubránil se.“

Heinrich hleděl na Šibusaku s nenávistí. Japonec se obrnil vznešeným klidem samuraje.

„Chtěl bych toho muže vyšetřovat!“ řekl konečně Heinrich, „Zatkneš ho ty nebo já?“

„Nikdo. Je chráněn imunitou. Teprve jestliže mi předneseš skutečně pádné důkazy jeho provinění, dovolím, aby byl zatčen. Do té doby je to můj člověk a já nedovolím na něj sáhnout!“

Heinrichem cloumal vztek. „Jak se zdá, už se mu podařilo tě zblbnout! No dobře, měj si toho lumpa u svého dvora; ale až tě zradí, pamatuj si, kdo tě před ním varoval!“

V té chvíli promluvil sám Šibusaka: „Já nejsem zrádce. Já ne!“

„Tak kdo, podle tebe?“

„Ten, kdo se plíží jako had a hledá falešné důkazy proti jiným. Jen proto, aby zamaskoval, že sám zrazuje a škodí těm, kteří mu neprozřetelně věnovali svoje přátelství!“

„Koho tím myslíš?“ řval Heinrich vztekle.

„Tebe. Pracuješ pro Centrálu a sem jsi přišel jen proto, abys zradil prince Enkru. Nemysli si, že jsem jediný, kdo to ví.“

Heinrich odskočil, jako kdyby se spálil. Položil ruku na svůj revolver, ale Šibusaka už držel ruku na dýce tantó.

„Vytáhni tu věc, a já ti useknu ruku!“

„Tak dost!“ řekl Enkra, „Vidím, že se nemáte rádi, což celkem chápu. Ale to ještě není důvod, abyste se rvali v mé kajutě!“

„Jednomu z nás musíš dát za pravdu!“ syčel Heinrich jako zmije, „Jeden z nás je zrádce a musí se zjistit, kdo!“

„Klid, říkám! Zatím nikdo nezradil! Co říkáte, může být omyl. Ty Heinrichu, necháš Šibusaku na pokoji. A ty, Šibusako, měj na paměti, že jsem s Centrálou uzavřel spojeneckou smlouvu. Víc nemám, co bych dodal!“

Šibusaka zasunul tantó zpátky do pochvy. „Heinrichu Stackele, narodil ses pod stejným nebem jako já a naše matky pocházely ze stejné krve. Ale tvoji duši otrávilo zlo, a ty ses s ním nedokázal vypořádat. Lituji tě!“

Heinrich taky nechal svou pistoli a vstal. „Jsem míšenec – no a co? Co jsi ty, že se nade mne vyvyšuješ? Myslíš, že když se budeš vlichocovat Arminům, vezmou tě někdy mezi sebe?“

„Nepřišel jsem předstírat, že moje oči spatřily světlo světa někde jinde než zde. Naopak; byl jsem na toto místo postaven, abych tu konal svou službu, ochraňoval nevinné a trestal zločince propadlé smrti. Konal jsem tuto práci celý život a nikdo nemůže říct, že jsem porušil svoji čest...“

Heinrich se ušklíbl. „Žvásty!“

„V době, kdy jsem se rozhodoval, co dělat, jsem hovořil s duchy svých předků. Svého otce Kačewasu, jeho otce Nógena a ostatních. Jejich podoby vyvstaly před mým zrakem a potvrdily mi, že důvodem mého příchodu na svět je sloužit císaři. Zde je císař – a já jsem přišel, abych mu sloužil!“

Stackel se už otevřeně smál. „A jak sis zařídil zjevení všech těch duchů? To ses musel pěkně zfetovat! Ještě řekni, že se ti zjevil sám Bůh a je to jasný!“

„Nikoliv Bůh, ale Bohyně. Paní Amaterasu milostivě svolila, abych se dotkl čelem jejích zářících nohou a potvrdila mi, že její zvláštní požehnání se týká země Nippon a všeho, co je s ní spojeno. V jediném okamžiku jsem poznal minulost, přítomnost i budoucnost a pochopil, kde je mé místo...“

Heinrich se rozesmál. „Tak co, Enkro? Můžeš ho brát vážně? Ten chlap se pokouší tě zblbnout mystikou, aby zakryl svoje zločiny! Buďto pěkně lže, nebo je blázen!“

Jenže Enkra se tvářil velmi vážně. „Mluvil jsi o své vizi také s generálem Jukučim?“

„Jukuči byl hlupák. Nic nepochopil.“

Enkra zvedl svůj šálek čaje a napil se. Mlčel a rozvažoval.

„Nechceš snad říct, že tomu bláznovi věříš!“ vykřikl Heinrich.

Enkra neřekl nic. Mlčky k němu vzhlédl.

„Bereš vážně šíleného fanatika a přehlížíš hmatatelné důkazy, které ti chci předložit o jeho zradě? Sám jsi blázen!“

Enkra pořád ještě nic neřekl. Heinrich na něj chvíli zíral zrakem plným nenávisti, pak otevřel dveře a zase jimi za sebou práskl, že málem vyletěly z pantů.

„Dávej si na něho pozor, Šibusako!“ řekl Enkra tiše.

„Ty také, pane.“

Pak spolu dlouho seděli a mlčky pili čaj.

Příštího dne se daimjó Noribu Šibusaka dostavil ke Kanedovu dvoru a žádal, aby byl jmenován velvyslancem republiky Kamarao u arminského dvora. Kaneda mu to po poradě s Rogerem potvrdil a napsal mu dokonce jmenovací dekret. Byl to první dokument toho druhu v jeho kariéře a ještě si nebyl jist, co to znamená.

„Jmenování velvyslance znamená faktické uznání nějakého státu druhou stranou. Jestliže Enkra tvého velvyslance přijal, potom tě považuje za představitele suverénního a samostatného státu a souhlasí s tvojí vládou. Rozumíš?“

„Takže i Enkra jmenuje velvyslance, který ho bude u mne zastupovat?“

„Ano, ale zatím to odložíme. Až se budeme do Arminu vracet, zcela jistě tady zůstane jeden z nás. Zatím jsme ještě neodpluli, i když už to nebude dlouho trvat...“

„Zatím vás tady potřebuju!“ naléhal Kaneda.

„Už skoro ne. Tvůj stát Kamarao je dostatečně pevný a stabilní, aby vydržel. I v případě, že by musel udělat ještě jednu čistku mezi svými státními představiteli...“

Kaneda se zachmuřil. Bylo to v zahradách, kde zcela jistě nemohla být odposlouchávací zařízení, která oba tušili v paláci.

„Myslíš na agenty Centrály?“

„Ano. Enkra dal příkaz zjistit, kdo s nimi spolupracuje. Už máme seznam, který ti ve vhodnou chvíli předáme...“

„Kdy?“

„Až bude úplný.“

„Co navrhuješ, abychom s nimi udělali?“

„Co se dělá s jedovatými hady?“

Kaneda se jenom zachmuřil.

Nazítří večer byl Šibusaka, když se vracel z města na Liberty, přepaden davem pochybných individuí. Očití svědkové později tvrdili, že tasil oba meče najednou a vytvořil z nich kolem sebe blýskající kruh, který téměř současně roztínal hlavy, usekával ruce a nohy a probodával těla protivníků, ať útočili jakoukoliv zbraní. Za několik okamžiků vyletěl z nejbližší uličky jaguár Arrgattsamwoogh a vletěl do rvačky; trvalo to ještě chvilku, pak zůstalo kolem ležet čtrnáct mrtvých a umírajících.

Jaguár těžce oddechoval; také na Šibusakovi bylo znát vzrušení.

„Musíme některého vzít k výslechu,“ řekl Arrgattsamwoogh, „Měl by nám říct, kdo je poslal a proč...“

„Není třeba,“ řekl Šibusaka, „Já to vím.“

„Co teda s nimi?“ ohlížel se jaguár na doposud živé.

„Jsou v rukou Jamy, Pána Smrti. Zemřou či zůstanou naživu podle jeho vůle. My jim do toho nebudeme zasahovat.“

Enkra poděkoval jaguárovi za zásah. Na otázku, kde se tam vzal, Heinrichovi pověřenému vyšetřit přepadení, neodpověděl. Naopak nařídil vydat Šibusakovi jednu z lejzrových pistolí a naučit ho s ní zacházet.

Do Kjóta přibyl pozoruhodný host: Sam Sheffield, bývalý agent CIA a nyní pracovník Centrály, zřejmě ve vysokém postavení. Přijel tlumočit Heinrichovi nespokojenost velitelství se situací; doposud se nevrátila flotila, přesněji ubohé zbytky flotily, nutně potřebné k obraně Centrály. Dále se nic nedělo s prvotním účelem expedice. Stackel starší si přál, aby expedice ponechala další záležitosti orgánům republiky Kamarao a vyrazila za svými prvořadými povinnostmi, to jest hledáním Kamenné koruny Arrgeranu a průzkumem zbývajících ostrovů.

Čaroděj Apačů Fernando byl na infarkt při představě, že nějaký Stackel bude rozhodovat o tom, kdy a za jakých okolností vyjet na průzkum, a že by vůbec mohl ovlivňovat vědecké cíle výpravy.

Enkra přijal vzkaz, vyřízený formou rozkazu, s ledovým klidem. Doporučil Heinrichovi odeslat nepotřebnou část flotily zpátky do Centrály a ponechat si jen expediční jachtu Karakal a dva dělové čluny, jež potřebují jeho agenti v Kjótu. Sheffielda, který se hlásil jako další člen expedice, přijal pohostinně.

O poznání hůř to nesl Allan Stafford. Prozatím byl u Arminů v situaci čestného hosta a většina mu prokazovala úctu, jako by byl vyslancem USA u dvora. Zřejmě díky bídnému postavení, v němž ho Enkra našel na ostrově v koncentračním táboře. Sheffieldův příchod ho odsunul do pozadí, neboť si Sam dělal kupodivu nároky na vyšší funkci.

Zato ale vyřešil otázku, jak vlastně bylo zajištěno sledování Liberty při plavbě. Totiž, na přídi lodi se nacházela ženská postava, zmenšená kopie sochy Svobody z Newyorského přístavu, která držela v ruce pochodeň, napřaženou kupředu. V této pochodni byl zářič, vysílající slabý signál. Přijímač byl jednak na lodi Orel, jednak na špionážní družici, stacionárně zavěšené nad Tichým oceánem. Družice jej zřejmě ztratila v okamžiku přechodu, Orel se držel lépe. Tajfun však kromě jiných poškození urazil jejich Liberty ruku a ta i se zářičem skončila někde v hlubinách moře. A nová ruka, kterou vysoustruhoval Sheltie Rabowski, byla už bez zářiče.

Armini to hodnotili jako špinavost. Enkra se nevyjádřil a později namítl, že každý se stará, jak umí. Fernando to označil za důkaz, že výprava je pod výsadní ochranou Hromovládců, ochranných duchů řídících počasí, kteří pracují v její prospěch, ať o tom někdo ví, či nikoliv.

President Kaneda nebyl nijak zvlášť nadšen, že se expedice chystá opustit Kjóto. Doposud se necítil dosti bezpečně na svém trůnu; přestože bývalý kníže Kimura, internovaný v luxusním domově pro důchodce, náhle podlehl srdečními infarktu, obvyklému u lidí jeho věku. I když po tom Enkra nepátral, dostalo se mu ujištění, že nikdo z Arminů na tom nenese vinu.

Enkra prosadil, aby se konal státní pohřeb s obřady státními i církevními. Přesněji, prosazoval to zejména Šibusaka, ale Enkra a všichni Armini byli pro. Kaneda měl velmi přesné představy o různých státních slavnostech, vojenských přehlídkách a lidových veselicích s projevy státních představitelů, avšak jeho ponětí o náboženských obřadech bylo matné a omezovalo se na neurčité vzpomínky na oslavy císařových narozenin, které konal jeho otec. První generace Japonců si možná pamatovala základní představy z buddhismu a šintóismu, pro jejich děti to už byly pohádky; živý vztah Arminů k Bohu byl pro ně neobvyklý a rozporný. Zatímco starší na to pohlíželi skepticky, mladí byli okouzleni.

Vlastního církevního obřadu se nakonec ujal Roger. Pro kamarády bylo trochu neobvyklé vidět ho v šafránovém rouchu s vyholenou hlavou, ale bral svou roli nesmírně vážně a neudělal jedinou závažnou chybu; Enkra a všichni ostatní odborníci ho při obřadu pečlivě sledovali a jistě by na to přišli. Byl doprovázen velkou skupinou mladších mnichů; spousta mladých si přála strávit aspoň minimální dobu (sedmi dní) v chrámu, jak předepisují Tři klenoty, zejména Lotosová sútra. Roger je hodlal po celou tu dobu pilně vzdělávat v teorii i praxi tak, aby po jeho odjezdu byl klášter Nebeského klidu schopen samostatně pokračovat.

Kimurův pohřeb proběhl velmi slavnostně ke spokojenosti všeho lidu; Kaneda při tom vyhlásil všeobecné usmíření a potvrzení bývalých Kimurových důstojníků v jejich funkcích, pokud se již nedopustí žádných prohřešků proti novému režimu. To rozlítilo Heinricha Stackela téměř k nepříčetnosti, protože jeho dokonale vedená kartotéka prohřešků byla k ničemu a nikdo další již nebyl vyšetřován ani souzen. Sami postižení pochopili dost rychle, kde jim bude dobře, a přidali se k vládě.

Enkra se rozhodl prosadit vydání několika zákonů, které chtěl nechat parlamentem schválit před svým odchodem. Jeden se týkal domorodců ze Šťastných ostrovů a stanovil, že je bezpodmínečně zakázáno pátrat po poloze těchto ostrovů a v případě, že je někdo z námořníků nalezne náhodou, je zapotřebí se v nich chovat jako v rezervaci a žádným způsobem neovlivňovat místní dění. Protože se u Kanedova dvora zatím ustavila vlivná skupina osob chránících neporušenost ostrovů dosud nezničených civilizací, dalo se doufat, že zákon bude dodržen.

Složitější situace byla s ostrovem Tanečníků, domovem Fu-Kaa a jeho lidojedů. Enkra žádal, aby byl ostrov rovněž prohlášen za nedotknutelný; bohužel náčelníku Fu-Kaovi se v Japonsku zalíbilo a mnozí ze zbylých přijali u dvora místa gardistů. Kaneda měl dobrých strážců zapotřebí, dost se bál vlastního lidu a cizí garda mu vyhovovala, takže přijal. Právníci všech stran si chvíli lámali hlavu, jak to udělat, aby občané ostrova Tanečníků směli do Japonska, zatímco Japonci k nim nikoliv; nakonec se dohodlo, že ostrov Tanečníků bude prohlášen za samostatný stát, jehož vladař Fu-Kao si vydá zákony, zajišťující pohyb Japonců v zemi.

„Izolace se už stejně nedá udržet!“ prohlašoval samozvaný ministr zahraničí A-Aka, „Polohu ostrova znají Armini, přibližnou polohu také Japonci a kdekdo další. Ostatně, předpokládáme užší spojení se světem v budoucnosti...“

„Je to tvůj ostrov a tvá starost!“ řekl mu Mike, když si vyrazili v kánoi, obsazené šesti lidojedy, na lov ryb. Čert ví, co tam chtěli chytat, když Mike ryby nejedl a vzorků na preparaci už měli habaděj.

„Je to můj ostrov,“ usmíval se A-Aka, „Tys ho poznal a jistě chápeš, proč nechci, aby se dostal pod cizí vliv...“

„Chápu.“

„Ukazoval jsi mi nějaké fotografie z ostrova, které ti dali v Centrále. Pamatuješ se?“

„Ano, pamatuju.“

„Třeba tě bude zajímat, že na ostrově se nedávno přihodilo velké neštěstí. Ty jistě znáš skvělého bojovníka jménem Ko-papa?“

„Ééé... no, pamatuju se na něj.“

„Představ si: vyjel si takhle jednou na lov ryb... zrovna jako teď my. A když se potopil, jeden z kamarádů ho považoval za mořskou příšeru a zabodl mu do zad trojzubec. Takovýhle...“

„Strašné!“

„Bylo to veliké neštěstí, všichni ho moc oplakávali! Ten muž, který to způsobil, se celý den mrskal trnitými větvemi... a to si představ, Ko-papa byl moudrý muž a často jezdil svou kánoí daleko do světa! Velmi dobře znal moře, spoustu cizích ostrovů...“

„Ano?“

„V jeho chýši našli po smrti zvláštní věci. Nějaký fotoaparát, dokonce vysílačku...“

„Zajímavé! Co s tím udělali?“

„Dali dětem na hraní. To víš, děti jsou hrozně hloupé! Hrály si na špióny a rozbily to...“

„Na špióny, jo?“

„Hloupá hra, nejspíš jste je to naučili vy. Teď mají spoustu divných her. Stavějí pořád nové a nové lodi, větší a větší...“

„To je ale dobré, ne?“

„Ko-papa je mi moc líto. Ale je to náš ostrov, jak jsi řekl...“

„Budeš muset hlídat, aby byl váš!“

„Ohlídám si to. Děkuju.“

„Za co?“

„Že je moře modré a slunce svítí. A žes to byl zrovna ty, kdo přišel na náš ostrov. Já teď odejdu domů. Mohla by moje dcera zůstat s vámi?“

„Zůstane. Princ to schválil.“

„Pohlídej mi ji. Máš taky dceru. A víš, že mám Kaiití rád. Ať jde s vámi a učí se. Ať ji to třeba bolí, ať pláče, ať je jí zle. Ale ať se jí nic zlého nestane...“

„Chceš toho dost!“

„Vím, od koho to chtít.“

„Postarám se.“

„Věděl jsem to. Pomohl jsi našim mladým mužům...“

„Poplují se mnou na mé lodi.“

„Budu čekat, až se vrátí.“

„Vrátí se možná moudřejší.“

„To je v pořádku. To jsem právě chtěl.“

Ryby nebraly. Kánoe se vrátila domů.

Enkra se chystal na cestu. Přibíral lidi do posádek všech tří lodí, většinou mladé. Bez ohledu na původ a národnost, zajímal se jen o jejich schopnosti. Všichni procházeli patřičnými kursy, což mělo sice zhoubný vliv na jejich účesy, ale rozhodně jim pomáhalo v celkovém rozhledu. Mnozí patřili k Rogerovým mladým mnichům, ostatní k nim byli tiše přibráni. Objasnili nováčkům, že vstupem mezi Arminy se dostali do bezprostředního nebezpečí zabití, pokud by zradili nebo se hrubě provinili proti zákonům; kromě toho na ně po smrti čeká ještě další odplata z rukou Jamy, Pána Smrti. To, co se s nimi stane, by žádný soudný člověk neriskoval. Přesto se nikdo nechvěl strachy a neustále se hlásili další.

Jediný, kdo měl na své lodi dost lidí, byl Heinrich a jeho Karakal. Přijal výměnou několik Arminů, z nichž ten nejlepší byl Robert Wannecke, zvaný Sting. Velice se spřátelil s Heinrichem a protože byl povahy divoké a nelítostné, nalezli v sobě navzájem zalíbení. Stejně další, kteří přešli na Karakala, byli skvělí bojovníci, nebezpeční i vlastním lidem. Heinrich se snažil je vzdělat podle svého a dařilo se mu to až nečekaně dobře. Dokonce se jednou svěřil Sheffieldovi, že by neměl nic proti tomu udělat ze Stinga a pár dalších pomocné agenty Centrály.

Čas odjezdu se blížil. Kaneda rozhodl, aby se ten den stal státním svátkem, zvaným Den mezinárodní vědecké spolupráce. Na počest toho, že i občané státu Kamarao, zatím sice ne vědci, ale aspoň žáci, se jí zúčastní a budou tím pádem stále moudřejší.

Vědecká konference lékařů, kteří byli jakž takž schopni něco pochopit (jediní v celém Kamarau) usoudila, že názor domorodců z ostrova Tanečníků, že je moudré oplodnit místní dívky semenem jakéhokoliv příchozího pro ozdravení populace, je správný. Proto byly dodatečně legalizovány vztahy mezi Arminy a Japonkami, kterých bylo požehnaně; i naopak, pokud arminské dívky stály o to být provdány za někoho z domorodců. Po tomto oficiálním povolení si ti, kteří žádnou dívku ještě neoplodnili, dali záležet, aby to za pár dní stihli. Řada předních hodnostářů země nabízela svoje mladé a krásné dcery hostům jako konkubíny, zvláště Rogerovi a Enkrovi. Enkra většinou zdvořile odmítal, Roger nikoliv.

Enkra totiž pohlížel do budoucnosti daleko méně optimisticky než dřív. Když o tom jednou mluvil s Rogerem o samotě, řekl:

„Mám chuť obrátit kormidlo jinam a ztratit se někde v oceánu.“

„Stačí říct, ty jsi velitel. Kterým směrem?“

„V tomhle případě je to jedno. Kterýmkoliv, kde nemáme šanci cokoliv objevit.“

„Já jsem naopak pro to, abychom program expedice neměnili. To, že máme ku pomoci pár nováčků, nás nepřinutí k breku...“

„Co když tam najdeme něco z toho, co objevil Denis? A před čím rozhodně varoval, aby se nedostalo do nepovolaných rukou?“

„Neboj se. Nepochopí to!“

„Jsi si tím jist?“

„Trochu jsem si je prověřil. Většina je hloupých, až Pánbůh brání. Trochu chytří jsou ti bílí, co přišli ze světa. Domorodci jsou tak asi na úrovni ostatních...“

„Těch bílých je víc, než nás!“

„Neboj se. Stačí uspořádat malou oslavu... Už tři z nich ubyli, jestli to nevíš!“

„Představ si, nevím!“

„Jeden se utopil v opilosti. Druhý se pokusil vylézt na stožár, ujela mu noha a rozbil se o molo. Oba případy mají několik zcela nezaujatých svědků.“

„Fajn. A ten třetí?“

„To bylo mistrovské dílo. Náhle zčista jasna napadl japonskou vojenskou hlídku. Vytáhl pistoli a oni stříleli rychleji...“

„Jak se to podařilo?“

„To Sheilla. Slyšel jsi někdy o posthypnotických příkazech? Ti hoši zkrátka dostali dávku a hypnotický příkaz. Splnili ho přesně – Sheilla říkala, že si to už dávno chtěla vyzkoušet!“

„Od začátku tvrdila, že jim to nedaruje.“

„Ty bys jim to zapomněl?“

Enkra se přece jenom usmál. Najednou se mu zdálo, že expedice má přece jen ještě nějakou naději.

Errata:

30.05.2021 11:47