Ostrov Raatonga
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Sam Flagherty byl řemeslný zločinec. Jeho život do dnešního dne byl ojedinělý a přesto se podobal životům mnoha jiných podobných, kteří se protloukali, jak se dalo a zákonu a lidské spravedlnosti se koukali spíš vyhnout, než se setkat s jejími orgány.
Narodil se v Bronxu, té prokleté čtvrti zářivého a skvělého velkoměsta, Velkého Jablka New Yorku. Byl sice bílý, ale světlo světa uviděl mezi lidmi nejrůznějších barev a spojovala ho s nimi nejdůležitější okolnost: bída. Otec neznámý, matka příležitostná dělnice, příležitostná prostitutka, příležitostná zlodějka. Jediné řemeslo, které vykonávala soustavně a napořád, byl chlast. Bez láhve alkoholu ji Sam nikdy neviděl; a neuměl si ji ani představit jinak než podnapilou. Možná nikdy nebyla docela opilá, ale taky nikdy nebyla střízlivá. Flaška jí zatemnila celý obzor, starost o děti, jež přicházely na svět se železnou pravidelností a stejně pravidelně zas umíraly, jí už dávno nepůsobila problémy. Některé, ty silnější, to přežily. Starší se postarali o mladší. Sam patřil k těm starším, takže se velmi záhy dozvěděl, že je jeho povinností sehnat potravu pro matku i sourozence. A sehnal ji, ať se dělo cokoliv.
Kradl a nepovažoval to za nic nemístného, protože sourozenci chtěli jíst. Šmelil s ukradenými věcmi, když se přesvědčil, že peníze jsou užitečnější než jídlo. Nabízel svoji mladší sestru, sotva se stala ženou, protože přišel na to, že tak lze lehčeji přijít k penězům než krádežemi. Ale nikdy nepohrdl jakýmkoliv způsobem výdělku, neboť si dobře pamatoval, co je to hlad; a i když už měl peněz na jídlo dostatek, ta paměť ho nutila, aby nezahodil ani jedinou šanci.
Ve třinácti ho chytili, jak rozprodává kradené hodinky po hospodách. Soudce s ním nedělal velké okolky a poslal ho do polepšovny; jenže tam vydržel tři měsíce, pak ho propustili pro nedostatek místa, na místopřísežné prohlášení matky, že se o syna bude lépe starat. Samova matka byla ochotna podepsat cokoliv; dávno už zapomněla, že by ji měl její podpis k čemukoliv zavazovat. Snad si ještě uvědomovala, že ji syn živí, snad k němu cítila něco jako příchylnost. Kdo se může vyznat v lidské trosce, propadlé už nadobro nezřízenému životu?
V patnácti chytili Sama v ukradeném autě. Dostal rok a pro vzpurnost a pokus o útěk si odseděl skoro dva. Když ho pustili, byl už dospělý mladý muž. Vrátil se domů a zjistil, že jeho matka během té doby zemřela; uchlastala se k smrti. Byla asi jediným člověkem, kterého měl Sam rád. Od té doby dělil společnost na ty, kteří mu mohli něčím prospět, kteří mu mohli uškodit a kteří o něm ještě moc nevěděli.
Objevil jedině svou nejmladší sestřičku. Prodal ji šéfovi pouličního gangu za možnost pracovat pro něho jako řadový pěšák. Sehnal si tři další, její kamarádky, a žil z jejich výdělku, poctivě odváděje polovinu výdělku šéfovi. Za půl roku šéfa prodal konkurenčnímu gangu, stal se typařem a přítelem nového šéfa. Svoje holky předal mladšímu, už na to neměl čas. Jeho kšefty byly rozsáhlejší, neboť si ho všimla organizace a dala mu možnost. Vždy poslouchal šéfy, dokud byli silní a okamžitě je hodil rybám, jakmile silní být přestali. Šplhal na žebříčku hodností a záhy se dostal do blízkosti šéfa šéfů, kmotra Cosa Nostry.
Tehdy zabil prvního člověka. Byla to tvrdá a nelítostná hádka, spor o výdělek. Musel zabíjet, jinak nejen nepostoupil výš, ale ani neobhájil svoji pozici a poklesl by na úroveň pěšáka. Život není lehký. Organizace poskytla alibi a nové perspektivní zaměstnání: popravčího.
To zaměstnání bylo dobře placené a bez rizika. Šéf mu určil, koho, kdy a jak zabít. Sam zajel na místo, vytipoval si svého člověka a provedl práci. Nevěděl, kdo to je, nevěděl, proč musí zemřít; věděl jen, že za to budou peníze a to bylo jediné, co ho zajímalo. Neznal, co jsou výčitky svědomí či úcta k lidskému životu. Takové pojmy ho nezajímaly, nevynášely peníze. Takže provedl svou práci a odjel. Pracoval na několika místech ve Státech, v Kanadě, v Mexiku, někde v Evropě. Měl svou úroveň i důvěru nadřízených, a vždycky dost peněz.
Ano, co dělal s penězi. Dobře jedl, dobře se oblékal, málo pil, vyhýbal se drogám. Pamatoval se na lidskou trosku, ve kterou se změnila jeho matka a nechtěl dopadnout stejně. Rád navštěvoval ženy, pokud možno vždycky nové. Někdy prodejné, v poslední době rád sbalil nějakou hezkou husičku, která naletěla na jeho kvalitní oblek, zlaté prsteny, skvělé auto. Sbalil, dostal do postele, opustil se slibem, že se ozve. Nikdy se neozval, protože ženy jsou jen o něco nebezpečnější než alkohol či drogy a mohou člověka dostat do kriminálu, když se jim svěří.
Ten poslední muž, kterého zabil, byl přední politik a jeho smrt vzbudila dost rozruchu mezi veřejností a novináři, kteří žádali potrestání vraha. Policie nebyla tak docela slepá a nějakou povědomost o existenci takového muže už měla. Proto navštívil Sama jakýsi člověk a nabídl mu práci na místě, kde ho jaktěživ neobjeví žádný policajt. Sam přijal.
Novou hodnost si musel zasloužit. Zlikvidoval v rychlosti několik lidí. Nevěděl proč, nevěděl, čím se provinili. Taky mu to bylo jedno, poslouchal své šéfy. Šéfové ho poslali na loď a ta loď zamířila někam do jižních moří. Po odplutí poprvé zaslechl slovo Centrála a zjistil, že akci organizuje policie. Už dávno ho to nelekalo, věděl, že existují policajti, kteří také potřebují odborníky jeho profese.
Když uprostřed noci náhle vzplanulo slunce a když potom nadešla noc a nad jeho hlavou zaplály cizí hvězdy, polekal se. Málokdy se něčeho tak polekal; ale šéfové věděli, co se děje, takže to bylo v pořádku. Přišel do pevnosti zvané Centrála, dostával tam pravidelně jíst a na konto mu přibývaly peníze. Občas se miloval s nějakou domorodou ženou, hloupou a ošklivou. Občas učil podobné domorodce, jak se bojuje. Byl na to pyšný, od malička obdivoval tvrdé a drsné seržanty, kteří si postaví do latě svoje podřízené a velí jim. Nyní to dělal on, a líbilo se mu to.
Jeho velitel Heinrich Stackel mu nařídil, aby se nalodil na loď Liberty a plnil příkazy divných cizích námořníků, kteří na ní pluli, až do chvíle, kdy mu dá jiné. Sam to provedl, byl na takové rozkazy zvyklý. Jeho profese vyžadovala nedivit se jakýmkoliv příkazům.
Jenže na lodi byly i ženy. Bílé ženy nebo tmavší, ale rozhodně ne domorodky z ostrovů, kterých už měl plné zuby. Tmavá, exotická a nebezpečná Asthra. Domorodá, nazelenalá, velmi divoká Kaiití. Světlovlasá, modrooká a potměšilá Sheilla. A stejně světlovlasá, krásná a vábivá Tanya Wallerová. Ty ženy chodily většinou nahé či velmi nedostatečně oblečené, muži je mohli dle libosti osahávat a milovat se s nimi v kajutách ve dne a na palubě v noci, když se hvězdy oslnivě třpytily a moře opojně šumělo pod přídí lodi. Za těch nocí byl Sam Flagherty nejosamělejší a moc toužil po ženě.
Krásná, štíhlá, kočkovitě pružná Tanya Wallerová zachytila jeho pohledy. Její modré oči se rozzářily jako lampióny, její tělo se vábivě zavlnilo v bocích. Smyslné rty se usmály, klín porostlý tmavým mechem se toužebně napjal. Jenže, Heinrich Stackel varoval před těmi dívkami! Jsou to čarodějky a jsou nebezpečné!
Flotila prořezávala vlny nedozírného oceánu a nikde v dohledu nebyla pevná země. Těžko říct, zda lodi pluly, nebo se jen potácely prázdným mořem. Slunce oslnivě žhnulo a pálilo, moře a obloha byly oslnivě modré a mezi tím visela zavěšená v prostoru loď Liberty, ztracená v prázdnotě.
Sam potkal Tanyu v uličce v podpalubí. Ulička byla úzká, když se míjeli, nemohli se nedotknout. Ucítil její dráždivou vůni, ženskou vůni, kterou už dlouho postrádal. Dobře si všiml, jak muži, arminští mladíci, když s Tanyou mluvili, svírali její prsy a lechtali ji v rozkroku. Ona se dráždivě smála... Sam se odvážil uchopit ji při tom míjení za ňadro. Tanya se usmála, nebránila se. Uchopila jeho druhou ruku, sama si ji vložila do klína. Potom mu vjela rukou do kalhot, hrála si s jeho tělem, dokud nepodlehlo vášni... a zašeptala:
„Po setmění... na palubě!“
Té noci se milovali. Tanya znala každý způsob, jak rozdráždit muže a způsobit mu nejvyšší rozkoš. Jediné co neznala, byl stud a zdrženlivost; Sam neměl snahu ji tomu naučit. Vyčerpán usnul v jejím náručí a ráno sotva pletl nohama. A těšil se, až po nekonečně dlouhém dni přijde zase noc a on ucítí ve svých rukou to pružné a pevné, nádherně hravé tělo...
Tentokrát ho zavedla do kajuty. Letmými dotyky ho rozdráždila k nepříčetnosti; ke spojení ji musel přinutit a přemoci její odpor, ale potom se mu oddala s takovou vášní, jako kdyby to pro ně měla být poslední noc světa. A Sam se s ní miloval, dokud jej slastná křeč nepřetržitých orgasmů nevyčerpala a dokud neotupěl. Pak jej Tanya objala, povzbuzovala k dalším hrám; když pochopila, že to nedokáže, hladila jej po hlavě a šeptala:
„Spi, miláčku... Spi a poslouchej!“
Pak se otevřely dveře a vstoupily tři dívky. Asthra, Kaiití, Sheilla. Asthra vložila svoje ruce na jeho hlavu, tiskla citlivé body na lebce. A něco mu šeptala, co nechápal a z čeho se mu točila hlava...
Ráno, když ho Tanya probudila, se cítil mladý, svěží, schopný čehokoliv. Najedl se, plnil svoje povinnosti, jak měl; ale potom se změnil vítr a bylo třeba skasat košovou plachtu. Elliott la Sale, kapitán lodi, poslal směnu nahoru na stěžeň. Sam tam lezl a jeho srdce jásalo.
A tam nahoře na vrchním ráhně si najednou zčista jasna uvědomil, že není člověk, ale pták. Že na té lodi nemá co dělat, jeho živlem je přece vzduch a on je předurčen, aby si podmanil to obrovské modré nebe a vzlétl nahoru ke žhavému slunci, kde najde něco nového a skvělého, co v celém životě ještě neprožil. Touha létat ho celého ovládla, tak náhle vkročil do prázdna a letěl...
Když jeden z mužů spadl náhle přes palubu, loď Liberty okamžitě začala obracet a vrátila se na původní místo. Bohužel plachetnice to nestihne tak rychle, a najít správné místo je těžké.
Tělo Sama Flaghertyho už nenašli.
Heinrich Stackel zuřil.
„Není přece normální, aby jeden z mých nejlepších chlapů zčista jasna sletěl dolů ze stožáru a zabil se! Neměl nejmenší důvod, aby se chtěl zabít! Já nechápu, co se mu to mohlo stát!“
„Všichni jsme u toho byli!“ řekl Enkra, „Byl tam nahoře sám! Snad náhlá ztráta orientace...“
„Nesmysl! Nechápu!“ vrčel Heinrich.
„To bude tím zdejším sluncem,“ řekl Mike, který si přijel z Poutníka vypůjčit pro Pippi nějakou knížku.
„Tys u toho nebyl, tak mlč!“
„Ale vím, že z toho slunce může člověk snadno zblbnout. Třeba mě bolí hlava jako střep a nejradši bych se taky zabil...“
„Tak se zab, ale drž hubu!“ rozeřval se na něho Heinrich, „Když jste všichni tak chytrý, vysvětlete mi, že se to stává pořád jenom mým chlapům! A těm nejlepším, speciálně prověřeným!“
„Slabé nervy...“ řekl Roger.
„Ještě se uvidí, kdo má jaký nervy!“ řekl Heinrich a utekl do podpalubí.
Flotila se probíjela dál na východ. Kaiití a Ba-Tao, vzdělaní mořeplavci z ostrova Tanečníků, tvrdili, že tam někde čeká bájný ostrov Raatonga, na kterém dle Denisovy zprávy má být slavná Kamenná koruna.
„Lidé z Raatongy jsou moudří a zkušení plavci,“ říkal Ba-Tao, „Staří o tom vyprávějí... za dávných časů jejich vahadlové kánoe proplouvaly celým oceánem. Jsou to naši příbuzní!“
„A nad ostrovem je hora, která kouří! Je v ní oheň, skutečný oheň, který hoří a nikdo nepřikládá!“ dodávala Kaiití.
„Známe takové hory, co kouří,“ smál se Enkra, „Jsou i u nás...“
Proužek dýmu na obzoru uviděl jeden z Heinrichových mužů. Nemohlo to být nic jiného než kouřící hora.
Už zdálky bylo vidět, že ostrov Raatonga je veliký a vypadá jako skutečný tropický ráj. Dokonce i džungle na něm byla opravdu zelená, ne nahnědlá ani našedlá jako na jiných ostrovech. A z té zeleně zářily všemožné barvy květin. Zdálky se k lodi rozlétli křičící ptáci s namodrale lesklým peřím a nechali se krmit drobečky, které jim házeli do vzduchu. Pak se objevily vahadlové kánoe, na nichž připlouvali lidé ozdobení věnci květin.
Náčelník ostrova se jmenoval Kooremaa. Na kovově zelených vlasech nosil vysokou čepici ze zčernalého dřeva, ozdobenou květinovým věncem. Měl nádherné svalnaté tělo, lesknoucí se nádechem stejně zelenavým jako Kaiití.
Nejlepší bylo, že si od první chvíle rozuměli; domorodci mluvili podobně jako Fu-Kaovi lidé, i když některá slova byla odlišná. Koorema nepochyboval, že tito lidé jsou jeho příbuzní; uvítal hosty s nadšením, neboť přijímat a hostit cizince bylo největším potěšením.
Dívky je ozdobily květinami, dotýkaly se jejich oděvů a vesele se smály, protože samy se nikdy nezahalovaly do ničeho podobného látce. I na tomto ostrově bylo zvykem, že se dívky nadšeně nabízely hostům; a silní, svalnatí a krásní muži už pokukovali po exoticky světlých dívkách z lodí a chystali se na divokou noc.
„Ano, pamatujeme se na veliké lodi, kterými sem před dávnými časy přišli lidé jako vy! Ještě dnes o tom vyprávějí legendy, které udržují staří lidé!“ smál se Kooremaa.
„Hledali tady Kamennou korunu. Ty snad o ní něco víš?“
„Samozřejmě! Kamenná koruna je uložena ve velkém obu pod štítem Kouřící hory!“
„Velitel těch lodí Denis Baarfelt ji viděl?“
„Ano! Vždyť jen proto nás přijel navštívit, aby si ji prohlédl!“
„A nechal ji tady?“
„No ano!“
„Víš, náčelníku, chtěli bychom si ji odnést!“
„Jak chcete... ale proč?“
„Pro náš národ je velice důležitá.“
„Klidně si ji odneste, když chcete a je pro vás tak důležitá. Ale proč? Je to jen takový starý kámen, není na ní nic divného!“
Mike vyprávěl, jak se dalo, náčelníkovi o říši Argerranu a o jejích vládcích, kteří tu korunu za dávných časů nosili.
Kooremaa se smál: „To přece není nic divného! Dodnes z moře vylézají divní draci a někdy nás napadnou a sežerou! Proto se za oslav převlékáme za draky a nosíme masky, jako mají oni. Špice našich kánoí jsou vyřezávané jako hlavy draků, aby si draci mysleli, že jsme taky z jejich rodu a měli k nám úctu!“
Kooremaa se jen smál; a nařídil oslavy příchodu hostí. Vařilo se a peklo, ženy přinesly tykve s opojnými nápoji a dívky se kroutily před bojovníky z dálky. Náčelník přivedl Enkrovi jako náčelníkovi Arminů krásnou dívenku, svoji vnučku a přesvědčoval ho, jak krásně umí milovat a jak zdravé děti mu porodí.
Ostrov Raatonga byl nejkrásnější ostrov na celé jejich pouti. Dokonce i Heinrich a jeho divocí zabijáci byli okouzleni přírodou, lidmi, celým tím přívětivým místem. Alespoň chvíli snad přestali i nenávidět.
Toho večera se konaly veliké oslavy; celou noc hořely ohně, tančilo se, zpívalo, vyprávělo, jedlo a pilo. A milovalo. Nejvíc asi milovalo.
Když pak přišlo nádherné orosené ráno, zatoulali se někteří do džungle a filmovali nádherné pestrobarevné motýly, brouky a ptáky s dlouhými barevnými péry, podobné rajkám. Zvláštní bohatství přírody fascinovalo všechny; domorodci se smáli, když pozorovali jejich okouzlení.
Ráno odpočívali, pak jeli na lov ryb, potom se zase najedli a když bylo horko, vykoupali se v chladivé sladké laguně uprostřed ostrova, pod štítem Kouřící hory. Nikdo nikam nespěchal a nikdo se nerozčiloval, každý měl dost času. Náčelník Raatongy Kooremaa by vůbec nelitoval, kdyby u něho chtěli zůstat nadosmrti. Vždyť kam by se trmáceli, když je nic nenutí? Vysvětloval jim to a dost se divil, že nechápou.
Země Kam? No ano, kdesi v dálce, daleko na východě, kde se rodí slunce, snad leží taková země. Kde? Nikdo neví. Byl tam někdo? Ano, za dávných časů tam lidé jezdili, ale ti už nic nepamatují. Nikdo z těch lidí už nežije. Ani jejich děti a děti jejich dětí nežijí, je to zkrátka velmi dávno. Proč tam chtějí cizinci jít?
Enkra požádal, aby jim ukázali Kamennou korunu. Náčelník se jenom smál: „Proč ne? Půjdeme, až slunce poleví...“
A tak se odpoledne vydali na výstup do dost strmého vrchu, pod Kouřící horu. Domorodci to považovali jednoznačně za velikou švandu, smáli se, zpívali a házeli divnými bumerangy po pestrých ptácích. Někdo dokonce skutečně jednoho trefil, všichni se seběhli, smáli se a chválili ho, on vyškubl tomu krásnému červenému, zelenému a žlutému ptákovi jenom dvě dlouhá ocasní péra a strčil si je do dírek v nose, takže mu trčely podle lící jako nějaké mušketýrské kníry. A všichni se smáli. Pak toho ptáka opět pustili; vždyť mu péra zase brzy narostou!
Malá Pippi chytila motýla a motýl ji štípl do ruky jako nějaký hmyz, takže kňourala a všichni se jí smáli. Tlustá veselá Koone, matka a babička řady dětí, která přijala Mikovu rodinu do svojí chýše a trochu se urazila, že Mike se nevyspal s jednou její dcerou, se Pippi smála a těšila ji, pak jí olízala ruku a řekla, že než se vdá, všechno se jí to zase zahojí.
Tam, kde skončila vegetace a začaly pusté štíty sopky, zvážněli i domorodci. Náčelník se snažil vyvolávat duchy předků; mocným hlasem volal jejich jména a zval je, aby se šli taky podívat, jak vzácné hosty sem vede.
Nahoru vedla jen jediná cesta, strmá a dost nepohodlná, avšak domorodci i hosté si navzájem pomáhali a podařilo se jim vystoupat až na sám okraj kráteru. Dole vystupovala pára a kouř, hučelo to tam jako v nějaké peci; Pippi se trochu bála a Mike jí vysvětloval, že jsou daleko horší sopky, některé chrlí oheň a žhavou lávu a jsou velmi nebezpečné. Náčelník Kooremaa ale připomenul, že když byl mladý, taky tahle sopka se probudila, čtyři dny vystupoval oheň a do moře tekla láva.
Z druhé strany byla pod vrcholem plošina a na té plošině obo z velkých balvanů, ozdobené velice starými sochami. Domorodci ztichli a na náčelníkův pokyn počali zpívat; starou, naprosto nesrozumitelnou píseň, jejímuž významu už sami nerozuměli. Trochu připomínala podobné písně z ostatních ostrovů.
Potom vstoupili do oba. Samozřejmě, byly tam srovnané lebky, jako to dělali doma u Kaiití. Ale uprostřed byl kamenný oltář a na něm ležela jakási divná obroučka, zhotovená z kamene.
„To je naše Kamenná koruna!“ pronesl Kooremaa tak hrdě, jako kdyby ji sám vyrobil.
Shrnuli se okolo oltáře, prohlíželi si kamennou obroučku a kroutili nad ní hlavami.
„Tahle věc rozhodně není starší než pár set let,“ řekl Mike, „A v životě bych neřekl, že ji nosil na hlavě nějaký ještěr!“
„To si taky nemyslím,“ řekl Enkra, „Takovouhle korunu nejspíš nosil někdo z domorodců...“
„Ano!“ souhlasil Kooremaa, „Ta koruna pochází od našich předků!“
„Proto ji Denis asi nechal tady,“ soudil Roger, „Už chápu...“
„Ale, přece kdysi existovala ještě starší koruna – z dávných, velice dávných let...“
„No – to ano!“ smál se Kooremaa.
„A tu my právě hledáme! Kde je?“
„To já vůbec nevím!“
„A víš o ní něco?“
„Ano! Za dávných časů byla uložena na některém ostrově! Byla moc a moc stará!“
„A kde je?“
„To nevím! Podle ní ale udělali tu naši a všechny ostatní!“
„Ono jich bylo víc?“
„Ano! Na každém ostrově byla nějaká, protože lidé je za starých časů uctívali!“
„Kde jsou všechny teď?“
„To ale já nevím!“
Mike si jenom povzdechl.
Enkrův lišák Semmi na kamennou korunu na vysokém oltáři neviděl a taky se o ni valně nezajímal. Zato šmejdil po celém obu, taky za hromadami lebek; při tom objevil plechovku od něčeho, celou rezavou. Hned upozornil lidi.
Enkra zjistil, že je to plechovka od fazolí, velmi stará. Hned ji otevřel; uvnitř byl jediný list impregnovaného papíru, dokonce nijak zvlášť chráněný, a na něm napsáno:
|
Taky jste se nechali nachytat? D.B. |
Enkra to přečetl nahlas a dodal: „Jo, Denisi. My taky.“
Obo nafilmovali, kamennou korunu taky a vrátili se zpátky, v náladě značně ochablejší, než když šli sem. Večer uspořádali značně divokou a zpustlou zábavu, protože usoudili, že nic už nemá cenu a čert to všechno vem!
Druhý den se probudili všichni s opicí, takže si šli lehnout na pláž a odpočívali. V tu chvíli navštívil Enkru Stackel a něco od něho chtěl. Enkra ho neuvítal nadšeně, především proto, že mu Heinrich pil krev; a po fiasku s Kamennou korunou mu všecko šlo na nervy.
„Uvažoval jsem o té Kamenné koruně.“ řekl Heinrich.
„Víš co? Radši neuvažuj!“
Ale Heinrich si lehl k němu na deku a Enkra usoudil, že ho bude muset strpět. „No ne – možná nejsem tak chytrý jako vy, ale hledat různé věci je moje povolání, je to záležitost policie, ať už jí pohrdáte jak chcete. Tak jsem o tom přemýšlel...“
„Nojo. Tak povídej!“
„Takže: všichni říkají, že zde je ukryta Kamenná koruna. Taky jsem slýchal, že na jednom z ostrovů je. Jsem konečně domorodec a i mne uspávala matka pohádkami, stejnými nebo podobnými jako Šibusaku a Ba-Taa. Takže jsem slyšel jenom o jedné koruně, o žádných kopiích, které si podle ní někdo udělal. A jestliže to všichni tvrdí, tak tady ta koruna musí být!“
„Viděl jsi ji, ne?“
„Viděl jsem leccos. Poslechni, jak vypadá ta arminská koruna, kterou budeš mít jako císař?“
„Podobná, jenže ze zlata. Tady nahoře má veliký briliant. Zlatá obroučka, aby se hodila na tygří hlavu. Na člověka jde taky.“
„Kde je?“
„V Kingtownu ve vládním trezoru.“
„Existují nějaké kopie?“
„Jistě. Vím o několika... například v museu císařství jednu mají. Tam ji můžeš vidět i ty, když zaplatíš vstupenku.“
„Takže shrnuji: existuje hlavní koruna a nějaké kopie. Proč by to tak nemohlo být i tady?“
Enkra přece jenom trochu oživl: „Počkej – ty myslíš, že by tu pravou mohli mít tady a někde ji schovávat?“
„Třeba o tom ani nemusejí vědět. Už za Denise ji schovávali, ukazovali tuhletu. Ale co když tam někde je? Obo je starší...“
„Myslíš, že bychom to měli prozkoumat?“
„No a proč ne?“
Enkra se posadil a začal uvažovat: „Špatná myšlenka to není; když nic, tak se aspoň zabavíme! Dobře, zkus to...“
„Já?“
„Jsi velitel jako ostatní. Vymyslel jsi to, je to tvoje akce!“
Takže Heinrich seznámil se svým nápadem všechny ostatní. Vyvolalo to pozornost, taky trochu pohrdání ze strany Rogera, jenže u toho to spíš vypadalo na závist, že na to nepřišel sám.
Náčelník Kooremaa se trochu divil, trochu se mu to nezdálo. Ale celkem neměl námitek, aby se v jeho obu podnikaly prohlídky; tak se všichni dobře najedli a vyrazili zase do hor.
Heinrich velel a všichni ho poslouchali. Bylo to poprvé, kdy mu Armini věnovali větší pozornost, než museli a zdálo se, že je na to hrdý. Prohledali a prošmejdili všechno, co se dalo a nenašli samozřejmě nic, i když použili techniky i šelem s ostrým čichem.
„Tak co?“ ptal se Sebastiano po několika hodinách usilovné, leč bezvýsledné snahy.
Heinrich si povzdychl a rozhlížel se.
„Je už jenom jediná možnost: oltář!“
„Co s ním?“
„Zvednout ho, není-li něco pod ním.“
„Je to pěkně těžkej šutr!“
„To je pravda.“
Roger prohlásil, že tak moc blbnout nebude a šel si lehnout na terasu. Pak ho zlákalo vidět, jak se ostatní dřou s obrovským kvádrem a šel se radši zase dívat.
Náčelník Kooremaa se už zlobil. Oltář byl posvátný a jakkoliv s ním hýbat se neslušelo.
„Neboj se, dáme ho zase zpátky!“ sliboval mu Enkra, „Ale snad se můžeme podívat, jestli pod ním něco není!“
„Co by pod ním mělo být?“
„Viděl jsem chrámy, které měly v některém místě podzemní prostoru. Říká se tomu krypta...“
„Já jsem o ničem takovém nikdy neslyšel!“
Sehnali břevna, podsunuli je pod balvan jako sochory a všichni silní chlapi se o ně opřeli. Sheltie si vyhradil právo křičet povely, aby se opírali rytmicky. Roger se šklebil.
Po chvíli úsilí se kvádr skutečně pohnul. O pár milimetrů, ale to bylo jedno; potom se už pohyboval lehčeji a odsunoval se stranou. Nejprve se zdálo, že si tím jenom přidělali dřiny, ale náhle Sebastianův sochor, opřený o podkladní kameny, sjel stranou a objevila se jakási díra. Mužům se svaly napínaly námahou, na čele vystoupil pot; ale kvádr se sunul dál a dál, až konečně viděli, že tam je skutečně otvor. Dokonce dosti velký, aby jím prošel i statný muž. Odsunuli oltář stranou a shrnuli se okolo, odfukujíce námahou.
„Tak přece!“ řekl Enkra.
Triumfující Heinrich si podal svítilnu a naklonil se do otvoru. Posvítil a vykřikl: „Schody! Jsou tam schody!“
Schody to nebyly, jen kamenné stupně a dost strmé, ale dalo se po nich slézt. Chtěli to všichni, ale vlezl tam Enkra, Roger, Asthra, Heinrich, Mike, Sebastiano. Víc se jich tam už nevešlo, i když chtěli a zůstávali na stupních, snažíce se nahlédnout.
Heinrich svítil svojí lampou. V tom světle spatřili několik mumií mužů, sedících na kamenných kvádrech podobných tomu oltáři. Mumie byly hodně staré, vysušené, místy kůže zetlela a odhalila kosti. Na lebkách rozměrné účesy, zřejmě z cizích vlasů, jakési prastaré paruky; v nich péra a cosi kovového, co se ve světle lesklo. Na prsou kovové štítky s nějakými znaky, na rukou sepjatých do klína prsteny a náramky...
„Nějací dávní králové...“ řekl Roger.
„Všimněte si tvaru lebky!“ řekla Asthra, „To nejsou domorodci z tohoto ostrova! Mají dlouhé lebky s velikou mozkovou částí...“
„Dokumentaci!“ Enkra nařídil Sebastianovi, aby vylezl a pustil sem Ťapku s videokamerou. Fotoaparátu se ujala Asthra, Ťapka filmovala a Heinrich jí k tomu svítil.
Mike našel v ruce jedné z mumií předmět, který vypadal trochu jako zbraň a trochu jako velitelský odznak: jakýsi trojzubec z těžkého kovu, zdobený perlami. Když se ho dotkl, ta dávno mrtvá ruka se rozpadla, tak mohl trojzubec zvednout a předvést.
„Je to zlato?“ ptal se Roger.
„Podle váhy jistě!“ Mike nechal udělat dokumentaci, než předmět očistí, „Asi bychom to měli prohlídnout na světle!“
Cvrček byl po ruce, takže jenom natáhl ruku a vynesl žezlo ven. Roger šel za ním a taky ostatní uvolnili vchod, arci po různých domluvách, že tamtudy budou vyjímány předměty. Tím ale umožnili náčelníkovi Kooremaaovi, aby se do podzemní svatyně spustil taky a prohlédl si mumie a vše ostatní.
Náčelník řekl jenom: „Óóóh!“
Enkra ho nechal chvíli vyvalovat oči, pak se opatrně zeptal: „Tohle jsi nečekal, co?“
„Ne! Ne! Ne!“
Zdálo se, že Kooremaa ztratil dar artikulované řeči. Spíš jenom blekotal a nechápavě se ohlížel po těch dávno mrtvých lidech.
„Neboj se! Budeme se chovat uctivě a šetrně k tvým předkům!“
„To nejsou moji předkové!“ vybuchl náčelník.
„Kdo to tedy je?“
„Nevím! Nevím! Nevím!“
„Dobří nebo zlí?“ ptal se Heinrich.
„Nevím! Nevím!“
Slovo nevím se v řeči ostrovanů řekne ungo. Kooremaa to opakoval několikrát za sebou tak nesrozumitelně, že bylo sporné, je-li to slovo nebo jen výraz bezbřehého úžasu.
„Povolíš nám ale tady pracovat?“ zeptala se Asthra, které náčelník překážel při fotografování.
„Ungo! Ungo!“ vyrážel Kooremaa.
Enkra usoudil, že bude nejlepší nechat ho, až přijde k sobě a řekne něco rozumného. A on řekl: „Zničit! Zabít! Zavalit díru!“
„Ale proč?“
Náčelník se ohlédl po mrtvých tvářích, potom řekl téměř šeptem a velmi zřetelně: „Jsou cizí!“
„My nejsme cizí?“
Kooremaa chvíli uvažoval. Pak řekl: „Kdo se stýká s cizinci, bude proklet!“
„Ale proč?“
„Ungo! Ungo! Nevím!“
A najednou zčista jasna vykřikl nahlas:
„Zlí lidé! Zlé místo! Zlá chvíle!“
Vyletěl po stupních, jako by ho píchl. Když byl nahoře, vykřikl něco tak rychle, že mu vůbec nerozuměli a vyrazil po stezce dolů. Ostatní domorodci se chvíli divili, pak pospíšili za ním.
„Ungo? Nevím? Co neví?“ zeptal se Cvrček.
„Tohle bylo zlé nevím,“ řekla Kaiití a dodala na jejich překvapené tváře: „Je dobré nevím a zlé nevím. Tohle bylo velice zlé nevím. Uh-unga!“
Neřekli toho moc, ale zírali divně.
„Co bude teď?“ ptal se Roger.
„Našim hostitelům se zřejmě něco nelíbí. Asi to, že jsme objevili úkryt!“ řekl jeden z Heinrichových pobočníků, „Skrývali tu jeskyni a my jsme ji vypátrali!“
„Mlč, pitomče!“ řekl Sebastiano, „Nikdo není zvědavej na tvý zabedněný policajtský myšlení! Spíš se jim nezdají ti fešáci s dlouhými palicemi!“
Armini se zarazili nad jeho chováním, i když sám postižený se nezlobil. Asthra řekla: „Vypadají jinak než domorodci – ale proto je ještě nemusí nenávidět, ne?“
„Slyšel někdo z místních o podobných lidech?“ zeptal se Mike, kterému pomohli z díry a on se teď bavil trojzubcem, „Co o tom říkají vaše legendy a pohádky?“
Domorodci tu byli Kaiití, Harae, Kaneo, Ba-Tao, Šibusaka a Heinrich. Nikdo z nich nic nevěděl, jenom kroutili hlavami.
„Obávám se, že bychom měli...“ Heinrich se zarazil.
Zamračený Roger ho pobídl, aby dokončil větu.
„Vy přece máte různé obřady... k usmíření mrtvých!“
Armini si vyměnili pohledy. „Já snad špatně slyším!“ prohlásil Sebastiano, „Ty navrhuješ provádět náboženské obřady?“
„Mám pocit, že by to bylo na místě!“
Opět se dívali jeden na druhého, až skončili u Asthry.
„Má pravdu,“ řekla opatrně, „To nikdy neškodí.“
„Jaké konkrétně?“
Asthra chvíli přemýšlela, váhala, zda se nemá radit s Kaiití. Nakonec řekla: „Je pozdě a čas letí. Možná by stálo za to rozbít tábor, udělat něco k jídlu a přichystat se na noc. Ve vykopávkách budeme pokračovat ráno...“
„Nemáme s sebou věci! Museli bychom pro ně poslat do vesnice!“
„Tak pošli.“
Rozkazy vydal Heinrich. Armini se mu ochotně podřizovali.
Asthra si sedla vedle oltáře a mlčela.
30.05.2021 11:47