Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mike už do krypty neslezl; zůstal sedět u ohně a pečlivě čistil a leštil nalezený trojzubec. Trvalo mu dlouho, než odstranil všechny stopy dlouholeté špíny, a počínal si při tom navýsost opatrně, neboť do zlata byla zasazena řádka drahokamů narůžovělé barvy, dokonce s briliantovým výbrusem. Bylo to divné žezlo, ale zcela jistě odznak symbolizující vládce.

Jeden dlouholetý Heinrichův poddůstojník jen vzdychl: „Za pár takovejch kousků mi dali šest let v Alcatrazu! Kdybych...“ pak zaraženě zmlkl a radši zmizel.

Dolů slezli jiní a vedla je Sheilla, známá svýma šikovnýma a citlivýma rukama. Dostala za úkol sejmout všechny ozdoby a šperky mumií bez poškození těla a podat je ven, aby tam mohly být odborně prozkoumány. Což ochotně prováděla; na kamenech se objevovaly náprsní štítky, náramky, prsteny, podobné žezlo, jen bez drahokamů a méně parádní. Taky zajímavější věci: například ozdoba ze zlatého drátu, na několikrát propleteného přes sebe, takže se nedal v žádném případě rozplést. Výzkumníci se chvíli dohadovali, jak to vůbec vyčistit od prachu a špíny.

Sheilla zatím objevila další předmět: zlatou, drahokamy zdobenou masku na celou hlavu, představující jakousi tvář. Když ji čistili, spatřili skutečný lidský obličej, zřejmě tvář nějaké konkrétní osoby. Oči byly přimhouřené a byly v nich otvory, aby majitel viděl z masky ven; jinak byly všechny rysy zachovány a jasně patrné.

Lebka byla nezvykle dlouhá a úzká, s vysedlými lícními kostmi a dlouhou spodní čelistí, nápadným dlouhým a zahnutým nosem. Úzké rty byly sevřeny do výrazu jakési zatrpklosti, taky v ostatních rysech bylo znát smutek a lítost nad tímto světem. A moudrost, nebo spíše hluboké zkušenosti, neboť ten muž byl velice starý. Na bradě měl krátké vousy, zato účes byl zvednut do tří vln podobných plamenům. Vlasy byly také ze zlata, ale zvláštního načervenalého odstínu. Na čele těsně nad kořenem nosu byla jakási ozdoba, snad dokonce tetování ve tvaru dvojitého W.

„Zvláštní člověk...“ řekl někdo.

„Byl to vůbec člověk?“

„Docela jistě! Člověk jiné rasy, ale docela určitě člověk jako my. Rozuměli bychom si s ním! Člověk jako tamti v jeskyni...“

„Ne.“ řekla Asthra, „Nebyl to člověk.“

„Co říkáš?“ obrátil se k ní Enkra.

„To je maska boha.“ řekla s jistotou.

Heinrich stáhl opovržlivě rty. Neměl rád podobné řeči.

„Tuto masku nosil jejich král, když představoval boha. Určité obřady to vyžadovaly.“ hovořila Asthra dál.

„Jak to víš?“

„Vím to,“ odsekla, „Je tady ještě jedna. Přines ji, Sheillo!“

Heinrich možná měl nějaké komentáře, ale odešel s nimi raději z doslechu. Zato Sheilla poslušně vlezla do krypty a pátrala tam. Po chvíli se vynořila, celá ulepená od hlíny a prachu.

„Je to tohle?“

Asthra po tom předmětu sáhla téměř dychtivě, setřela dlaní špínu a prohlížela si tvář masky. Něco si mručela na souhlas, ale nebylo jí rozumět. Okamžitě začala masku čistit.

„Je toho tam ještě dost,“ vykládala Sheilla, „Jenomže všechno to nejde vynést jen tak. Ty mumie dost překážejí, jsou nacpané jedna na druhé... zítra je budeme muset přemístit!“

„Zatím to stačí.“ řekla Asthra přes rameno.

Usilovně čistila masku. Tentokrát to byl ženský obličej, tvář velmi mladé dívky, fantasticky krásné. Asthra masku leštila, jak nejlíp to šlo, pak si ji postavila před sebe a hleděla na ni. Mike měl pocit, že v jejich výrazech vidí jistou podobnost, což byl možná nesmysl, ale třeba taky ne. Maska se podobala Asthře, taky Kaiití a Sheille a možná kterékoliv ženě. Rovněž nesla nad kořenem nosu znamení W, ale hlavu měla hladkou bez vlasů; snad se na ni při obřadech vkládala paruka.

Vrátila se skupina, vyslaná na lodě pro zásoby a spolu s nimi ještě spousta dalších kamarádek a kamarádů, kteří původně nešli na druhou výpravu do oba. Všichni byli zvědaví na nálezy, pečlivě je prohlíželi a pronášeli různé komentáře. Asthra se s nikým nebavila, snad si povídala se svými maskami.

Heinrich dostal dostal k jídlu pár chlebových placek spolu s plátkem uzeného, což ho nijak nenadchlo. Bloumal po táboře, poslouchal různé komentáře a uvažoval, komu se pomstít. Většina přítomných by jeho nespokojenost nepochopila, sami jedli placky jen s marmeládou čatní z místních bobulí. Konečně si sedl vedle Mika, který zamyšleně přežvykoval svoji placku a vypadal poněkud nervózně.

„Můžeš mi říct, co se to tady u všech sakrů děje?“

„U všech sakrů nevím. Nevím ani, co se děje normálně.“

„Ale něco se děje docela určitě, že?“

„O tom nepochybuj.“

Heinrich chvíli rozvažoval otázku. „Není to něco proti mně?“

Mike rozvažoval odpověď ještě déle. „To nevím.“

„Takže může?“

„Může to být proti nám všem. Poslouchal jsi, co říkali kluci o vesnici, kde jsme hosty?“

„Ale jo! Že všichni sedí na návsi a hrajou na bubny.“

„Právě. Na válečné bubny, Heinrichu.“

Heinrich se zarazil, pak mu to došlo. „A kruci!“

Mike neřekl nic. Ukousl si placku.

„Myslíš, že se zlobí, že jsme vlezli do té díry?“

„Nevím, kvůli čemu se zlobí. Asi je to teprve začátek.“

„Jsou to primitivové! Berou to jako narušení tabu...“

Mike neřekl nic; přežvykoval.

„Myslíš, že nás kvůli tomu napadnou? Budeme muset bojovat?“

„Nevím. Možná ano, možná ne. Třeba... někdo jiný.“

„Jako kdo?“ mračil se Heinrich.

Mike ukázal palcem dolů. „Oni.“

„Ti mrtví? Nebuď směšný!“

„Tak proč jsi kvůli tomu tak nervózní?“

„Protože se kolem dějí věci, které nechápu! A protože jsou nervózní všichni ostatní! Zkušení arminští válečníci, čarodějové, dokonce sám princ i vrchní čarodějka! Každý se chová jako...“

Mike nevěděl, co by mu odpověděl.

„Doufám, že jste jen primitivní pověrčiví divoši, kteří mají strach ze strašidel. Jinak...“

„Hm?“ zamumlal Mike s plnými ústy.

„Je to jenom bezdůvodný strach z pověr, ne?“

„Pověry jsou vyjádřením dlouholetých zkušeností lidu.“ pronesl Mike, když spolkl sousto.

„Do prdele i s tebou!“ zařval vztekle Heinrich, „Chceš mi taky zblbnout hlavu, abych se začal bát?“

„Ty už se bojíš delší dobu, Heinrichu. Od chvíle, kdy jsi viděl tu první masku. Ta druhá tě jenom dorazila.“

„Takže ty myslíš, že jsou to skutečně masky bohů?“

„Zdá se.“

„Asthra se s tou ženskou přímo mazlí!“

„Takhle se chová vždycky, když se sejde... sama se sebou.“

„Tím chceš říct, že Asthra je nějaká bohyně?“

„Všichni jsme částí Boha. Proč ne Asthra?“

„To, čemu se říká inkarnace?“

„Částečná expanze. Taková osoba se většinou chová normálně, ale v případě potřeby projevuje vyšší... kontakty.“

„To chceš říct, že něco takového je Asthra?“

„Ano.“

„Proč si to myslíš?“

„Ze dvou důvodů. Jeden je, že má v tomto světě nějaké důležité povinnosti. Druhý je, že jsem si to vyžádal.“

„Na kom, proč a jak?“

„Na Bohu. Proč... bylo to zapotřebí. Jak... ti neřeknu. Nevidím žádný důvod ti to vysvětlovat.“

„V tom případě nemám důvod ti věřit!“

„To bude skoro lepší.“

Heinrich chvíli vztekle hltal svoje uzené. „Odpovíš mi aspoň, kterému z bohů patří ty masky?“

„Hm... to je dost obtížné. Jsme v cizím světě. Ta ženská bude nejspíš některá z verzí Velké Matky. To je prapůvodní božstvo, které uctívali ve všech civilizacích... třeba v Egyptě jako Isis, v Babylonii Ištar, Japonci jako Amaterasu... jedna její verze je Černá Madonna...“

„A ve tvé milované Indii?“

„To je problém. Lakšmí, bohyně Štěstí, která neustále spočívá na hrudi Pána Višnu. Ale zároveň masíruje jeho nohy, ovívá ho vějířem a je jeho společnicí v každé z inkarnací...“

„A její částečná expanze je Asthra?“

„Kdyby jen ona! Každá žena. Jenže obvykle o tom nemají tušení.“

„Hovořit s tebou je neobvykle zbytečné a nesmyslné!“

„To souhlasí.“

„Tak mi ještě řekni... on je kdo?“

„To radši ani nechtěj vědět.“

V té chvíli pocítili, jak se země pod jejich nohama zachvěla.

„Ach ano,“ řekl Mike omluvně, „Při výčtu podob Velké Matky jsem zapomněl na její zdejší variantu. Pelle, Paní Sopek. Pokorně tě prosím za odpuštění, mami...“

Heinrich reagoval vzteklou kletbou. Odcházel a nadával při tom na všechny Arminy, jejich nauky a vlastní neštěstí, že se musí bavit s takovými šílenci.

Mike zůstal klidně sedět a dojedl svoji večeři.

Když noc pokročila, počaly dívky hrát na svoje píšťaly, bubínky a kartály; Asthra předzpěvovala a ostatní po ní opakovaly. Heinrich se snažil porozumět, ale nedalo se; něco byl sánskrt, něco kečujština a nějaká ještě starší řeč; že by elfská, jak tvrdil Denis? Jak se zdálo, nerozuměli jí ani rodilí Armini.

Čas míjel a nedělo se nic; jenom občas zaslechli od Kouřové hory (nijak moc vzdálené) temné zabouření, jako by se v jejím kotli vařila pekelná polévka. Zatím jim to nepřipadalo nebezpečné – ale mnozí měli pocit, že otřesy se stupňují a jsou častější.

Heinrich si nemohl pomoci, musel opět přijít za Mikem, ať mu jeho posměvačný způsob řeči byl jakkoliv protivný. Mike seděl jen kousek od dívek, naslouchal jejich zpěvu a tvářil se vážně.

„Tak co? Co se děje?“ ptal se Heinrich.

„Nic.“

„Jak to? Vidím, že něco se děje!“

„Právě, že se neděje nic. Neděje a mělo by se dít!“

„Ach ne! Co je to zase za nesmysly?“

„Co provádí Asthra s dívkami, je zaklínání. Bytostí, které dnes odpoledne opustily svůj staletý klid a teď požadují svoje... něco požadují. Ještě přesně nevím, co. Vím jenom, že s tím budou problémy...“

„Neměli jsme tu kryptu otvírat! Domorodci mají pravdu!“

„Museli jsme ji otevřít. Proto jsme tady.“

„Kvůli tomu zlatu?“

„Zlato je... ze zlata je to proto, aby to vydrželo. Mohlo by to být z čehokoliv jiného a bylo by to stejné.“

„Tak k čertu... co?“

Mike měl žezlo ležet na dosah ruky. Teď je pozvedl. „Dívej se!“

Na špičkách trojzubce zatančily modravé plamínky. Mike zvedl žezlo výš; plamínků přibylo a jiskřily tak, že málem osvětlovaly okolí. V té záři by se skoro dalo číst.

„Prostor kolem nás je úplně nabitý energií,“ vysvětloval Mike, „Tohle žezlo ji koncentruje a předává tomu, kdo je drží. Vem ho na chvilku do ruky, ucítíš to sám!“

Heinrich se žezla skutečně dotkl, ale vykřikl bolestí.

„Dostal jsi ránu? No ovšem, ty nejsi chráněný... promiň!“

„Tebe to nebolí?“

„Beru ho opatrně. Správně by je měl brát do ruky jenom král. Nebo sluha, který je s králem v osobním kontaktu.“

„Král? Jaký král?“

Mike kývl hlavou směrem k Enkrovi.

„On přece není král!“

„Obávám se, že je třeba, aby se jím stal.“

„Králem čeho?“

Mike ukázal na prostor kolem sebe.

„Tohohle ostrova? To se domorodcům nebude moc líbit!“

„Ne. Králem všeho.“

„Všech ostrovů?“

„Planety.“

„Jdi do prdele s těmi kecy! Pořád si děláš blázny?“

„Nedělám, Heinrichu.“

„Jeho jsi taky předurčil, aby byl Vládcem?“

„Já? Copak já o něčem rozhoduji? Někdo vyšší rozhodl, aby Enkra byl králem a sloužil své zemi. Ačkoliv... Bhagavadgíta říká, že dobrý král je Pánovým představitelem v lidské společnosti.“

„No jistě! Teď mi začneš vykládat, že z toho důvodu se právě tady a právě teď soustředily různé magické předměty, ze kterých vychází spousta energie...“

„Proč bych ti to říkal, když to víš?“

„Co má tohle být? Korunovace?“

„Zatím ne. Tak daleko ještě nejsme... Ale možná ji bude třeba velmi brzy uspořádat.“

„Tak dost! Odpověz: kdo jsou síly, které jsme probudili?“

„Ti, kdo vládli světu před námi. V dávných dobách.“

„Zlobí se, že jsme porušili jejich klid?“

„Ne tak docela. Spíš... jsou rádi, že jsme konečně přišli. Oni čekali velice dlouho. Měli určité povinnosti, které nesplnili. Teď je budeme muset splnit my.“

„Proč zrovna my?“

„Vzali jsme do ruky jejich žezlo.“ pozvedl Mike trojzubec.

„Blbost!“

„Myslíš, že je to jenom tak, převzít něco, co patřilo králům? Vzít do ruky... třeba meč samuraje znamená, že mu od té chvíle musíš prokazovat čest. Být samurajem dbalým své cti. Nasadit si korunu krále znamená stát se králem. Dokonalým Vládcem!“

„Od toho je pověra, že kdo si nasadí korunu neoprávněně, zemře?“

„Nezemře proto, že si ji vzal proti právu. Zemře, protože není schopen splnit povinnost, která s ní souvisí.“

„Tvůj princ to ví?“

„Velmi dobře.“

„Asi se k tomu moc nepohrne!“

„Dělá co může. Ale nevyhne se svému osudu.“

Mezi dívkami se něco změnilo. Asthra předala vedení obřadu Jennie, vstala a odešla do tmy. Když míjela Mika a Heinricha, ohlédla se na ně a udělala gesto, že se jí nic nedaří. Mike nijak neodpověděl, Heinricha to jistým způsobem potěšilo.

Chvíli zpěv pokračoval; potom přišla k Mikovi Kaiití a vypadala velmi divně. Krátké vlasy jí stály jako štětiny a zářily zeleným ohněm, který z nich sršel.

„Mohla bych ti předat část energie? Mám jí tolik, až mě to bolí!“

Mike se jen usmál; vztáhl ruku, zasršel modravý plamen a dívka vykřikla bolestí. Chvíli lapala po dechu, pak se usmála koutkem úst a rozběhla se za Asthrou.

„Ach ano,“ řekl Mike, „Možná, že to pomůže.“

„Co?“ vykulil oči Heinrich.

„To, co chtějí podnikat.“

Asthra se vynořila ze tmy. Přistoupila k Enkrovi a upřela na něj zrak planoucí vnitřním ohněm.

„Jsi ochoten mi pomoci?“

Zvedl k ní oči; pak váhavě přikývl.

Asthra upozornila gestem Jennie; ta dokončila tu část písně, kterou považovala za potřebnou, pak začala jinou. Zatím na okraji oba zapálila Kaiití Živý Oheň; učinila to mistrovsky z volné ruky, aniž potřebovala jakýkoliv prostředek k jeho roznícení.

Nejdřív vstoupila do plamene Asthra, vzápětí po ní Enkra a pak další, jak chtěli. Kaiití to byla ochotna dopřát každému, Oheň hořel bez jakékoliv její pomoci, nemusela ho ani krotit, aby jí někam neutekl a nezpůsobil škodu. Bylo na Něm vidět, že ho těší vše, co se děje.

A ještě jeden oheň tu vzplanul; na vrcholu Kouřové hory zazářil výhružný narudlý svit, který tam předtím nebyl. Pod jejich nohama se občas ozval temný rachot, jak se nitro země probouzelo.

„Co hodlají dělat?“ ptal se Heinrich.

„Jak se zdá, nejsou spokojeni s dosavadním uctíváním. Je nutno provést něco dokonalejšího. Potvrdit spojení...“

„Kdo není spokojen?“

„Oni.“ ukázal Mike k obloze.

„Bůh?“

„Spíš jeho blízcí služebníci. Mocní polobozi. Žádají, aby jim bylo něco obětováno. To, co zatím dostali, jim nestačí.“

„Potvrdit spojení – to znamená co?“

„Milostný styk mezi králem a nejvyšší čarodějkou. V zastoupení božstev. Mystické spojení Nebe a Země...“

„Enkra a Asthra?“

K Enkrovi přistoupil Jackie, čerstvě očištěný Ohněm. Uchopil masku boha a nasazoval mu ji na hlavu. Mike uchopil trojzubec, vstal a přistoupil k princi, aby mu jej vložil do ruky. Heinrich očekával, že Enkra pocítí bolest jako ostatní, kdo se žezla předtím dotkli, ale nestalo se nic.

Asthře nasazovala masku Ťapka. Čarodějka se podvolovala s přímo královskou vznešeností, jako by tančila dávný rituální tanec. Vydali se s Enkrou naproti jeden druhému; ve chvíli, kdy se vzájemně dotkli dlaněmi, zabouřily ruce Sheilly na bubnu a dívka začala zpívat nějaký nový, zřejmě milostný námět.

Ke spojení prince s čarodějkou došlo přímo uprostřed všeho lidu; všech se téměř okamžitě zmocnilo vytržení. Taky Heinrich cítil vzrušení, téměř extázi; snažil se ovládnout, ale vlastní tělo ho nechtělo poslouchat.

„To je šílené!“ řekl Mikovi, který seděl s prsty propletenými ve složitém obrazci a něco si šeptal, „Já jsem snad...“

„Podvol se tomu,“ usmál se Mike, „To je v pořádku...“

Hluboko pod zemí se ozval mnohem mocnější rachot než kdykoliv předtím; přízračná rudá záře na vrcholku Kouřové hory zesílila. Mike na chvíli odvrátil tvář k vesnici domorodců, potřásl hlavou a šeptal si nějakou mantru.

„Je to teď v pořádku?“ zašeptal Heinrich.

„Zatím ne.“

Enkra s Asthrou se svíjeli v milostné křeči v kruhu zpívajících diváků. Mnozí další se připojovali, zatímco jiní alespoň zpívali, tleskali do dlaní nebo cosi vykřikovali.

Mike pozvedl dlaně k obloze a říkal modlitbu nahlas. Potom však spustil dlaně na kolena a nesouhlasně pokrčil rameny.

„Ještě včera bych řekl,“ pronesl Heinrich šeptem, „Že všechno tohle dělají jenom proto, aby si užili trochu legrace...“

Mike neřekl nic.

„Co ještě chtějí? Slyšíš – co chtějí?“

„Oběť.“

„Jakou oběť?“

„Dostali už všechno, co mohli dostat. Teď chtějí krev.“

„Jakou? Čí krev?“

Odpověděl Enkra, a to činem: aniž ustal v milování s Asthrou, probodl si náhle dlaň levé ruky třemi hroty žezla. Vystříkla krev a Asthra zaječela nadšením, vyškubla mu žezlo a počala ho bodat, kam zasáhla: do zad, ramenou, rukou i nohou. Vykřikl bolestí; ty tři hroty nebyly tak ostré, aby pronikly hluboko, ale jejich okraje působily široce rozervané rány, ze kterých se krev přímo valila. Každé další bodnutí mu působilo novou bolest a on znovu křičel; nebylo však jasné, zda jen bolestí či nadšením. Potom mu vrazila žezlo do ruky a převalila se na něho, aby jí to mohl snadněji oplatit. Když jí trojzubec rval kůži, řvala extází.

Heinrich se už na nic neptal; zíral na tu dvojici šílící z krve i milostného vzepětí a chvěl se jako v horečce. Taky ostatní vykřikovali, smáli se jako šílení, zpívali – a když Enkra s Asthrou zemdleli a zůstali nehybně ležet v objetí, vyškubl jim kdosi žezlo z ruky, bodal do sebe i do všech okolo a oni se mu se smíchem vrhali do rány, aby je nevynechal.

Heinrich se silou vůle uklidnil. Sledoval, jak Jackie, Kurt, Sonny, Fernando a někteří další zvedli Enkru a Asthru, snímali jim masky a pak je odnášeli k Ohni. Ten vysoce vzplanul, objal je a ošetřoval jejich rány.

„To bylo... šílené!“ vydechl Heinrich.

Mike přikývl: „Jenže to nestačilo.“

„Co ještě? Co ještě mohou chtít?“

Mike neodpověděl. Modlil se.

Ale věděla to Asthra. Když se působením Ohně vzpamatovala, ani si nevšimla Enkry, který zůstal vyčerpán ležet v péči čarodějek; naopak kráčela jako robot přímo k Mikovi. Heinrichovi se zdálo, že jí oči rudě planou, ale to mohl být odlesk ohně či sopky.

Mike vstal. „Co chceš?“

Asthra promluvila hlubokým hlasem: „Oběť ještě není dokonalá. Dostali příliš málo!“

Mike se ohlédl, kde je trojzubec. „Chtějí snad i moji krev?“

Avšak Asthra přímo vybuchla hněvem: „Zbláznil ses, starče? Nač by jim byla tvoje dávno otrávená krev? Nestačila jim ani naše, a my jsme mladí a plní síly...“

„Co tedy chtějí?“

„Ty víš! Velmi dobře víš, co je třeba jim dát!“

Ale Mike odpověděl: „Ne!“

„Nebuď blázen! Ta oběť nám může přinést netušenou moc, kterou dokážeme splnit, co po nás žádají! Proč jim chceš odepřít...“

„Uklidni se, Astoreth! V tuto chvíli nemohu vydat na smrt žádnou lidskou bytost – ty to moc dobře víš!“

„Dávno propadli smrti! Jsou odsouzení, protože odplatou za hřích je smrt! Vydej je a bude to v pořádku!“

Potřásl hlavou: „Tohle jsem tě neučil, Astoreth! Až se zítra probereš ze svého poblouznění, zděsíš se, co jsi žádala!“

Rozesmála se. Pronesla několik slov, pod jejichž mocí se starý čaroděj zkroutil jako pod bičem.

„Já vím, že jsem tě dobře vyučil.“ řekl, když se zas narovnal.

„Stačilo by tak málo!“ naléhala a oči jí planuly rudým ohněm, „Krev zločinců očistí chrám i obřadní náčiní a nakrmí všechny, kdož čekají! Stačí je pustit ze řetězu a oni se vrhnou na nepřítele jako rozběsnění lvi!“

„Nedovolím!“ odpověděl vážně a pevně, „Nevydám smrti nikoho, komu ještě nenadešel čas. Ani na tvoje přání!“

„Nikdy jsi mi nic nedopřál!“

„Nesloužím tobě ani žádnému jinému z polobohů! Ani Ištar, ani Éset, ani Eponé, ani Sarasvatí! Vem si, co si dokážeš vzít, ale udělej to proti mé vůli. Já ti nemám co dát!“

Asthra zaječela jako šílená. Řvala něco v několika jazycích, čemu Heinrich nerozuměl, ale tušil, že jsou to nadávky.

Jenže Heinrich byl nejen zmatený; byla v něm také určitá trochu primitivní statečnost, která mu velela zasáhnout.

„Já nevím, o co se jedná, princezno, ale mám takovej dojem, že se chováš zatraceně divně!“ řekl a Asthra se k němu otočila.

„Co ty se do toho pleteš?“

„No... snad se aspoň můžu zeptat, o co jde, ne?“

Chvíli na něj nechápavě zírala; nešlo jí na rozum, jak se vůbec může opovážit ji oslovit. Potom řekla:

„Radím ti, buď rád, že žiješ, hlupáku!“

Zdálo se, že se trochu uklidnila a přichází k sobě. Obrátila se zase k Mikovi a promluvila o něco rozumněji:

„Můžeš mi aspoň vysvětlit, proč mi všechno kazíš? Když mi nedovolíš nakrmit ty hladové dračí tlamy, přijde kvůli tomu na svět nesmírné neštěstí! Je tak velká cena pár zločinců?“

„Opakoval jsem ti mnohokrát, Astoreth, že svět není řízen tvými bratry a sestrami; neřídí se vášněmi polobohů a démonů, ale vůli Nejvyššího Pána. Já vím, že mi nezakázal vydat smrti těch pár ubohých lidských bytostí; ale také mi to nenařídil. Kdybych ti je dal, dopustil bych se prohřešku. To ode mne nechtěj...“

„Takhle mi kazíš zábavu život za životem!“ zasyčela vztekle, „Je Pánova vůle, aby zločinci přestali hyzdit tento svět, to On nám je vydal k potrestání! Nemohl bys být tak laskav a aspoň jednou udělat, co po tobě chce?“

Současně se jim opět zachvěla půda pod nohama. Komthur zaváhal, složil ruce na prsou a zamyslel se.

„Mohu udělat jenom jedno: svěřit tu záležitost Pánově vůli. Ať On sám rozhodne, kdo má zemřít a jak. Mohou to být oni, ale také někdo z nás! A ty dobře víš, že Jeho soud bývá nelítostný...“

„Ano.“ přikývla Asthra, „Udělej to!“

Komthur se obrátil a vztáhl ruce dlaněmi ke Kouřící hoře; ještě chvíli vyčkával, potom pronesl třikrát za sebou dlouhou větu v řeči, jíž se mluvilo v Mohedžo-dáru a Harappě. Po jeho slovech se zachvěla země a v hlubinách sopky to zabouřilo.

„Jsi teď spokojená, dcero?“ otázal se.

Asthra před ním sklonila hlavu. Ještě blýskla očima po zděšeném Heinrichovi, otočila se a odešla k ohni.

Mike se svezl na kámen, na němž seděl předtím. Držel si srdce, lapal po dechu a kroutil se jako červ.

„Co je ti? Můžu ti nějak pomoci?“ ptal se Heinrich.

„Jo!“ řekl Mike, aniž otevřel oči, „Zmiz mi z očí a už nikdy se přede mnou neukazuj!“

Heinrich nevěděl, co má dělat; ale přiběhla Ťapka a začala se o svého muže starat; při tom se na něj podívala tak, že raději uznal za moudré se vzdálit, jak mu Mike radil.

Všichni se uložili ke spánku; Enkra, Asthra, Mike a nakonec i Heinrich. Ale nespal dobře, cítil, že se něco stalo a to něco mu není příznivé. Chvíli měl pocit, jako kdyby ta šílená holka chtěla nakonec obětovat jeho; ale to by jistě neudělala, takový blázen zase není! Vlastně, všechny ty věci, které viděl, jsou vysvětlitelné i normálně, není to nic nadpřirozeného, neexistují žádní bohové ani polobozi a démoni a už vůbec ne strašidla, ta Asthra je jenom bláznivá holka a Mike starý rozklepaný dědek, který jen stěží přestál infarkt, co si k němu dovolila. Ano, tak je to, a teď už můžeme klidně spát!

Ráno bylo nádherně, slunce zářilo a vzduch byl voňavý a čistý. Z vulkánu Kouřové hory stoupal jen tenký pramínek dýmu, země se nechvěla ani v ní nerachotilo a nevypadalo to, že by kdy byla jiná než neochvějně pevná. Enkra cvičil na okraji terasy svoje sestavy wu-shu a jeho skvělé dokonalé tělo s mocnými svaly bylo hbité a pružné; přiběhla rozesmátá Asthra a bezstarostně se k němu připojila, takže se mohli přidat i další. Enkra požádal Sebastiana, aby předcvičoval jako instruktor, ten přijal a všichni cvičili dle jeho pokynů. Mike seděl u ohně zamotaný do přikrývky a škemral, aby mu udělali kafe.

Sheilla v čele skupiny vlezla opět do díry a podávala další předměty, většinou ze zlata a jiných ušlechtilých kovů. Při tom našla taky velikou mísu, se kterou těžko mohla hnout.

„Pojďte mi někdo pomoc! Je v ní cosi těžkého, vypadá to jako... já nevím, ale možná...“

Enkra se spustil osobně dolů. „Vypadá to jako mlýnský kámen! Je obalenej blátem, ale půjde to... Já to ven dostanu, kdyby...“

Shora mu pomohl Jackie; vykulili ten kamenný kruh ven a Enkra jej chtěl položit na oltář, jenže nedomluvili se dobře a balvan jim vyklouzl z ruky. Jak dopadl na kameny, rozbil se na dva kusy; z kamenného obalu vypadl jiný, menší, v podobě kamenné obroučky.

„Cože?“ vykřikl Roger, který přihlížel.

Enkra uchopil tu věc do rukou. Byla těžká, daleko těžší než normální kámen. Opracovaná, ale nějakou velmi těžkou a hrubou rukou. Člověka, nebo někoho daleko staršího?

„Je to možný?“ řekla Asthra, „Tohle?“

„Myslíš, že ano?“ vydechl Enkra.

„Kamenná koruna?“ zeptal se Heinrich.

„Ano! Našli jsme ji! Tys ji našel!“

„Vypadá to, že je z meteorického kamene,“ řekl Enkra, pokládaje korunu, „Velice těžká a... nevím, mám z ní divný pocit!“

„Nasaď si ji!“ řekla čarodějka vážně.

Enkra chvíli držel kamennou obroučku v rukou. Pak ji zvedl a vsadil si ji na hlavu. Málem se pod ní svalil, jak byla těžká.

„Tohle snad opravdu muselo nosit něco většího než člověk!“

„Poslechněte,“ nevydržel jeden z Heinrichových mužů, „Tohle je opravdu ta Kamenná koruna, co ji všichni hledáte? Kvůli tomu kusu šutru jsme prošli až sem?“

Enkra, pořád ještě s korunou na hlavě, se k němu obrátil: „Ano, zdá se, že je to ona. V každém případě důvod našeho příchodu sem...“

„Vždyť je to starý krám, který nemá žádný rozumný význam! Když jste ji tak mermomocí chtěli mít, mohl někdo šikovný vzít nějaký kámen a tu korunu z něj vytesat...“

„Jistě, to mohl. Ale ta koruna je symbol vlády nad Argerranem, říší plazů. Jestli je pravda, co se povídá, pak tuto korunu nosili vládcové říše v dobách, kdy se objevili na světě předkové Arminů a Reortů...“

„No dobře, dejme tomu. A co má být?“

„Za dávných časů se na obloze objevily létající lodi národa, který nemohl žít na světě, kde se zrodil. Proč, to už nikdo neví; snad nebyli dosti moudří, aby zanechali svoji planetu obyvatelnou, snad už jich bylo příliš mnoho, aby je uživila. Ale vstoupili do velkých lodí, které je donesly až sem...“

„Sem, nebo na starou Zemi?“

Enkra se ohlédl na Mika a ten řekl: „Na starou Zemi, ale možná i sem a možná na desítky jiných obyvatelných planet. Nikdo neví přesně. Jen legendy o tom vyprávějí...“

„Země v těch dobách patřila Argerrancům, velikým ještěrům rodu Tyrannosaurus Rex. Obrovské hory masa se v divokých soubojích srážely v bažinách a pod jejich kroky duněla země...“

„A lidi? Co tomu říkali lidi?“

„Na světě tehdy neexistovalo nic, co by se dalo nazvat lidmi.“

„A co bylo potom?“

„Lodi přistály a z nich vystoupili dobyvatelé té nové země. Rozdělili si jednotlivá území a když zjistili, že už mají pána a kdo to je, dali se s ním do boje. Boje trvaly dlouho a byly velmi kruté, neboť Argerranci se bránili; Armini a Reorti, plavci mezi hvězdami, museli statečně bojovat, než ovládli celý svět...“

„A v těch časech, kdy nastal nad vodami Argerranu čas zániku, poslední král té země ukryl svoji korunu na tajném místě,“ dodal Mike, „Tehdy vyslovil strašlivé prokletí: aby jeden nenáviděl druhého, bojovali spolu a požírali se, a nenastal nikdy věk míru, dokud se všechny tři koruny nesejdou na hlavě jediného Vládce. Teprve v té chvíli, kdy král-čaroděj vloží na svoji hlavu zlatou korunu Arminu, ocelovou korunu Reortie a kamennou korunu Argerranu, nastane čas usmíření a bezhraničné lásky...“

„A to má být právě teď? Kamennou korunu teda máme – ty druhé dvě jsou taky k mání?“

„Ty dvě má můj otec, sir Lera.“

„Budou Enkrovy, až přijde čas!“ řekl Roger.

„Takže ty seš ten král-čaroděj, co sjednotí svět?“ kroutil hlavou jeden ze Stackelových chlapů, „...se mi nějak nechce věřit, že by to bylo tak jednoduchý zařídit!“

„Nestarej se,“ řekl Roger, „Staráme se my!“

„Jenže on má pravdu,“ prohlásil Heinrich zamyšleně, „A navíc mám určité obavy, jestli tohle je skutečně ta pravá koruna. Podle té legendy by měla být stará pár miliónů let. A je?“

„Těžko říct...“

„Existuje způsob, jak se to dozvědět. Když ji ozáříme paprsky gamma a budeme počítat poločas rozpadu za časovou jednotku...“

„Vím, to známe. Jenže, to ti ukáže jenom stáří kamene, z něhož je vyrobena; všechny kameny jsou z dávných dob. Snad to, že ji kdovíjak staří vládcové ukryli právě tady, má význam...“

„Vládcové s dlouhými lebkami a vlasy načesanými do tří plamenů? Lidé, které neznáme, lidé cizího národa! Nemají nic společného s nikým z ostrovů; dokonce ani nevíme, jakou barvu pleti měli!“

„Škoda, že tu není ani kousek písma! Zkusili bychom rozšifrovat to a vidělo by se hned, kdo to byl a proč našli odpočinek v té jeskyni!“

„Něco mi tady připadá jako písmo; na okraji masek je řádka nepravidelných ornamentů!“ upozornila Sheilla.

„Jenže to je jen pár znaků. Zřejmě jméno majitele nebo boha, kterého maska představuje. Dost málo na luštění...“

„Lidé ze země za mořem! Ze země Kam!“ pronesl Bruce Langren k nějaké dívce, bohužel zrovna ve chvíli, kdy ostatní utichli a slyšeli to. Vzbudilo to jen rozpaky.

„Ani to není vyloučeno.“ řekl Enkra.

Roger se rozpačitě přehraboval v nálezech. „Co teď?“ zeptal se, „Odnést na loď, nakonzervovat a vědecky prozkoumat?“

„To bude nejrozumnější. Leda že se to nebude líbit domorodcům; mohli by to brát jako krádež!“

„Když se v různých zemích dostaly k moci nacionalistické režimy, dost nadávaly na archeology, že v dřívějších časech ukradli, na co přišli. Třeba řecká vláda zjistila, že jejich nejlepší věci jsou roztroušené po celým světě, snad ve všech musejích ve velkých městech...“

„Tak to ne,“ řekl Enkra, „Až se na téhle planetě postaví musea, jsem ochoten všechno vrátit a nechat si jenom kopie!“

„To tě šlechtí,“ smál se Roger, „V tom případě máme ovšem právo odnést si cokoliv!“

„Nedělej si z toho blázny! To je vážná věc!“

„Promiňte,“ zasáhl Heinrich, „Ale pokud se nemýlím, zákon zde zastupuju já; a já s tím přirozeně souhlasím! Podle způsobu uložení a reakce domorodců soudím, že ty předměty patřily někomu jinému než jim. Tak bych mohl v zastoupení soudních a policejních orgánů ty věci převzít jako majetek neznámého majitele a až do vyřešení majetkoprávních vztahů svěřit Enkrovi jako veliteli expedice k řádnému uložení...“

„Perfektní!“ souhlasil Roger.

„Tím jsme se dohodli, ještě to dát na vědomost náčelníkovi a je to v suchu!“ řekl Sebastiano, „Pořádně ty věci zabalte, ať se jim něco nestane! A taky ať na ně kdekdo nečumí jako péro z gauče!“

„A co s těmi mumiemi?“

„S těmi nemůžeme dělat nic. Já vím, že by si páni doktoři rádi některou vypůjčili k prozkoumání, ale asi by nevydržela ani pitvu, natož transport! Musejí být pěkně staré!“

„Tak aspoň vrátíme ten kámen na místo!“

Povinnost udělat v kryptě pořádek si vzala dobrovolně na starost Asthra se svými děvčaty. Slezly tam a dlouho upravovaly ty mumie; při tom nalezly ještě pár drobností, které samozřejmě taky vzaly s sebou. Heinrich usoudil, že se starají hlavně o to, aby nepřehlédly žádnou ozdůbku do uší.

Ať se bránil jak chtěl, pozvolna mu docházelo, že bude muset zaujmout nějaké stanovisko ke včerejším událostem. Ať to přebíral z které chtěl strany, nebylo to jednoznačné; naopak, čím na víc detailů si vzpomínal, tím větší v tom měl zmatek. Svět rozhodně nebyl tak jednoduchý, jak si ho dosud představoval.

Taky mu napadlo se na něco vyptávat, ale koho? Nejradši Mika, jenže ten seděl u ohně, popíjel kávu z plechového hrnku a na nic nereagoval. Asthra, Enkra, Roger – každý měl nějakou práci a Heinrich měl pocit, že se jim jenom plete a překáží.

Když ho otec vysílal na tuto misi, nařídil mu důrazně, aby si prostudoval policejní skripta o činnosti destruktivních sekt. Heinricha to téma vždy zajímalo, ale nikdy si to nedovedl představit v praxi. Skripta mluvila jasně: sekta je útvar duševně vyšinutých lidí, které démonický vůdce udržuje ve stálém strachu, slibuje jim zcela nemožné věci a nutí je proti jejich vůli, aby mu sloužili. Hlavním účelem sekty je sehnat další nové lidi, kteří by jim odevzdali veškerý majetek a pak sloužili, aniž by za to cokoliv reálného dostali. Heinrich si neuměl takové vztahy představit v praxi a moc ho zajímaly.

Skutečnost byla zcela jiná: parta bezstarostných mladých lidí, kteří se všemu smáli a působili dojmem, že ani ty nejzávažnější věci neberou vážně. Démonický vůdce byl sešlý stařík, užvaněný, zapomnětlivý a zaměřený hlavně na problém, zda mu někdo dá něco dobrého k jídlu. Svou funkci hlavního čaroděje vykonával nesmírně nerad a nejspíš by se jí rád zbavil, kdyby ji byl ochoten převzít kdokoliv jiný. Toužil po útulném klášteře s dobrou kuchyní, kde by mohl mít horu starých knih a všelijakých pergamenů, ve kterých by bádal a sepisoval z nich další knihy nové, které poslouží za sto let dalším badatelům. Co rozhodně nechtěl, bylo trmácet se na druhý konec světa, vést boje s nepřáteli a bezúspěšně se snažit nalévat vědomosti do tupých hlav svých žáků.

Enkra jako princ, neřku-li Vládce, taky nebyl žádné terno. Heinrich nepochyboval, že je velice inteligentní, ale nedával to radši příliš najevo. Usilovně se chránil skutečně velet; raději se obklopil houfem podřízených, jejichž rady ochotně vyslechl a pak se přiklonil k nejvhodnější variantě. Když se věc podařila, byl to jeho úspěch. Když se nepovedla, mohl za to podřízený. Tato metoda (nebylo vyloučeno, že ji vymyslel Mike či Roger) se mu po celé funkční období velmi vyplatila a nebylo důvodu, proč ji opustit. Dalo se uvěřit, že se stane vládcem celé planety, aniž se o to bude jakkoliv snažit.

To u Rogera nebylo o vskutku nevšední inteligenci pochyb. Byl od narození předurčen, aby řídil stát, byl k tomu vychován a taky se na to skutečně hodil. Že si pořídil prince jako hromosvod, bylo velmi rozumné, počínali si tak všichni jeho předkové z rodu Baarfeltů. Roger by snadno mohl zastávat vladařskou funkci sám, ale proč by to dělal, když ho to takhle bavilo víc? Vše pro něj bylo zábavou, nic nebral vážně a snažil se dávat co nejvíc na odiv svou morální zkaženost. Ve skutečnosti neudělal nikdy nic tak zlého, nanejvýš se líbil děvčatům a ony jemu. Při zvyklostech svého národa s tím nebyly problémy.

A čarodějka Asthra. V té se Heinrich nemohl vyznat: jako kdyby v té dívce bylo několik vzájemně nezávislých osobností. Snaživá školačka, toužící po jedničce z magie a proto odpovídající na učitelovy otázky přesně tak, jak chce slyšet. Rozmarná koketní fiflena, strojící se do neuvěřitelných podob (tím nadšeněji, čím méně jsou obvyklé) a podněcující četné kamarádky k témuž. Moudrá a trpělivá matka všech ostatních, která je léčí, ošetřuje, pečuje o jejich tělesný i duševní rozvoj. A tak dál, a tak dál. Pokaždé v jiné roli, měnící se jako počasí, odrážející jako zrcadlo záměr toho, s kým jedná. Ať dělala kdykoliv cokoliv, bylo to vždy vyvoláno nějakou vnější potřebou; nikdy nic z vlastní vůle.

Heinrich podle svých příruček očekával, že ho začnou intenzívně přesvědčovat, aby se k nim připojil, ale pravý opak byl pravdou. Pokud vykonávali nějaké obřady, činili tak mechanicky, laxně, bez nadšení, jako nutnou povinnost; od něho chtěli pouze, aby se nepletl do cesty. Zajisté viděl, jak poskakují před domácím oltářem a drmolí nesrozumitelné mantry, ale nikdo se nenamáhal, aby mu cokoliv vysvětlil nebo ho přiměl k následování. Naopak se zdálo, že jeho ateistický názor přijali s viditelným ulehčením; nebudou ho aspoň muset brát vážně.

Tak tohle platilo až do včerejška. Včera se náhle něco změnilo a všichni se začali chovat přesně tak, jak ho varovali: vstoupilo do nich náboženské šílenství. Heinrich očekával, že mu předvedou i nějaké zázraky, aby ho donutili uvěřit; ale nepočítal, že on bude v té záležitosti nejbezvýznamnější osobou, že se to nebude konat kvůli němu, ale kvůli božstvům, a ta do dění skutečně osobně zasáhnou. Mikovy výroky ohledně totožnosti Asthry nemusel brát vážně; ale co vyslechl během hádky mezi nimi, vypadalo podstatně hůř. Musel si položit otázku, kdo je vlastně Asthra, kdo je Mike a kdo Enkra; a byl si vědom, že jakmile se to dozví, nebude už moci klidně spát. Jediné, co věděl jistě, bylo, kdo je tady on: bezvýznamný předmět, který měl být uložen na oltář, aby mu bylo vyrváno srdce a nabídnuto bohům. Bohyně jej požadovala, ale velekněz jej zachránil. Proč? A na jak dlouho?

Teď tady bohyně pobíhá, zmatkuje a balí zlaté ozdoby do svého vlastního trička a šortek, protože sama může klidně zůstat nahá. Nepřichází v úvahu, že by se někdo pokusil toho využít a sklátit ji někde do trávy, aby se s ní potěšil. Nehrozí, že by Enkra dostal chuť na některou z přítomných dívek a vrhl se na ni, ačkoliv jsou všechny krásné a určitě by to uvítaly. Právě tito dva lidé projevovali minimální sexuální touhu; ale právě oni byli aktéry toho šíleného rituálu, který se včera odehrál. Chovají se k sobě, jako by se to nikdy nestalo, tak dobrá! Byli to oni, nebo to konal někdo v nich?

Co ještě je nutno vykonat, aby byl naplněn smysl výpravy? Nepochybně to všichni vědí: Enkra, Roger, Asthra, Mike. Každý to ví, možná i ta malá Pippi už něco tuší. Jen Heinrich Stackel neví nic než to, že dřív nebo později prosadí princezna Astoreth svou a on skončí na obětním oltáři. Jak dlouho ho dokáže komthur Templářů chránit? Jak dlouho bude chtít? Svěřil ho Bohu; rozhodne, ale jak? Čí ústa vyhlásí Jeho vůli?

Heinrichovi napadlo, že je jedno jediné rozumné řešení: vrátit se na Karakala, svolat všechny svoje lidi, Arminy poslat zpátky na Liberty, vytáhnout kotvy a ujíždět zpátky do Centrály, jak jen to půjde. Ať si ten spolek bláznů provádí, co chce. Už nikdy je nevidět ani o nich neslyšet, mít klid...

Varianta B: obklíčit jejich lodi vlastní flotilou a střílet do nich z děl tak dlouho, až se potopí. Potom z kulometů a samopalů střílet do tonoucích, až všichni klesnou ke dnu. Nesmí se z nich zachránit ani jediný: muž, žena, dítě, zvíře. Ani kousek zlata, žádný drahokam, ani úlomek dřeva. Pak snad bude pokoj!

Ale věděl, že to neudělá. Už ho to taky chytlo; to šílenství se mu vplížilo do mysli, vklouzlo tam nenápadně zadem, ale je tam a nedá se vyhnat. Teď už by musel zabít taky sebe, aby zapomněl na tu noc ve starodávném chrámu. Ta věc se stala před jeho očima, byl jejím svědkem a musí se s tím nějak vyrovnat.

Docela mechanicky se podvolil, když mu dali balík s nějakými předměty a požádali, aby je zanesl k lodi. Taky ostatní odnášeli zavazadla, někteří dost neforemná, protože se jednalo o části sbírky zabalené do velkých listů. Chlapci teď přisunuli na místo kvádr a dívky uklízely všechno, co tu po nich zbylo. I falešnou kamennou korunu dali zpátky na místo. Všichni se chystali, že postupně odejdou.

Slézali po strmé cestičce dolů, v čele tygr Wagarra, který měl štěstí a nemusel nic nosit. „Slyším bubny!“ řekl a natočil tím směrem kulaté slechy s bílými zrcátky.

„Třeba chystají nějakou oslavu,“ řekl Sebastiano, „Oni přece pořád něco oslavují!“

„Nešaškuj,“ řekl Roger, „Tohle nezní jako oslava.“

Enkra předběhl ostatní, ruku na lejzrové pistoli. „Kdyby se něco dělo, pamatujte, že my máme pistole a oni jenom kamenné sekery, oštěpy a šípy! Kromě toho, jsou tu doma a mají právo...“

Armini to věděli, snad to ani nemusel říkat; ale jeden z Heinrichových chlapů vrčel: „Čert vzal špinavý opice z ostrovů! Jestli na mě vezmou oštěp, nasypu to do nich, ať si je tady rezervace jaká chce! Já se nenechám zabít!“

„V tom případě zastřelím já tebe!“ odpověděl mu rázně Heinrich.

Konečně došli k vesnici. Jindy by je dávno objevily děti, neustále se pletly okolo cizinců, kteří byli přece tak zajímaví! Teď se děti neukázaly a nikde nebylo nic slyšet, kromě toho zlověstného bubnování.

Skupina vyšla na náves. V tu chvíli nastalo ticho, bubny přestaly rachotit. Bylo tu pusto a mrtvo, chatrče zatarasené, aby nikdo nemohl dovnitř. A ze škvír trčely špice oštěpů.

„Co se stalo?“ otázal se Enkra.

„Jděte pryč!“ vykřikl náčelník z jedné chýše.

„Proč? Čím jsme se provinili? Udělali jsme něco zlého proti vám?“

„Jděte pryč, nebo budeme bojovat!“

„Dobře, odejdeme! Ale ještě dřív chci vědět, proč jste se náhle tak změnili! Neodejdeme, dokud nám to neřeknete!“

Chvíli bylo ticho. Ostrované se očividně o něčem dohadovali; potom se jeden vchod otevřel a objevil se náčelník. Vypadal zcela jinak; od hlavy k patě byl pomalován divokými a výhružnými ornamenty a v ruce držel svou kamennou sekeru. Když promluvil, všimli si, že jeho hlas zní divně; to proto, že mu nahoře chyběly dva přední řezáky. Ještě teď rána krvácela.

„Odejděte pryč!“ křičel, „Jste prokletí! Nalezli jste veliké zlo a všichni musíte zemřít! Takový je zákon! My vás nezabijeme. Sami zahynete, když to zlo vstoupilo do vás. Tak to je!“

„To zlo – to jsou ti lidé z hor?“ ptal se Enkra.

„Zlo je všechno, co je cizí. Dlouhé Bílé Vepřové! Vy!“

„Náčelníku, odnesli jsme tam shora nějaké věci, které patřily těm mrtvým. Chceme ti o tom říct a zeptat se, jestli ti nevadí, že odnášíme jejich majetek...“

Náčelník Kooremaa se rozesmál. Dost divně: „Ty jsi už docela blázen, Dlouhé Bílé Prase! Nejenom, že jsi do sebe nechal vkročit Veliké Zlo, ty si je ještě neseš s sebou! Jistě, vem si to všecko, když chceš! Stejně tě ty věci zničí!“

„Víme co děláme, Kooremoo. Věci nemohou být zlé, tak myslím, že tvoje reakce na náš objev je zbytečná a...“

„Mlč už! Žvaníš a jsi hloupý! Táhněte; už tady pro vás není místo! Ani pro nás, protože tohle už není náš ostrov! Odejdeme a vy se nepokoušejte zjistit, kam!“

„Vy odcházíte? Proč?“

„Zničíme zlo a odejdeme! A už mlč, dost jsi toho nažvanil. Jsi Dlouhé Bílé Prase!“ Náčelník výhružně potřásl kamennou sekerou, „Já vím, jste silnější a máte mocné zbraně; ale jestli okamžitě nepůjdete, budeme bojovat a bránit se, ať třeba všichni padneme!“

Enkra už nediskutoval. Nařídil, aby okamžitě všichni opustili ostrov. Bez ohledu na to, co tu ještě měli rozděláno.

U svých člunů, na čáře příboje, našli hromadu věcí. Všechno to byly jejich věci, které na začátku darovali domorodcům nebo vyměnili za všelijaké jejich ozdoby. Chyběly jen nože a sekery, které Enkra rozdal předním bojovníkům jako zbraně a které se asi prokletí vymykaly.

„Necháme to tady!“ navrhoval někdo, „Jestli časem přijdou k rozumu, bude se jim to hodit!“

„Ti už těžko přijdou k rozumu!“

Odpluli k lodím; Enkra rozhodl, aby odpluli co nejdříve, takže naložili všechny věci a zásoby a odrazili. Nikdo je nevyprovázel; zato ve vesnici začaly stoupat kotouče dýmu.

„Že by pořádali slavnostní hostinu na počest našeho odjezdu?“

„Ne,“ řekla Kaiití, „To pálí svoji vesnici.“

„Proč?“

„Je to zapotřebí. Přišel čas Velkého odchodu. Na místě, kde žili, už se nedá žít dál. Proto musejí odejít. Celý kmen...“

„Ale proč?“

„Nevím. Legendy o tom vyprávějí...“

„Takže se to stalo už někdy dříve?“

„Ano. A mnohokrát se to ještě stane. Pokaždé, když se objeví nějaké Veliké Zlo. Já nevím, proč to tak je, ale musí to být...“

Dívali se na břeh; i na ostatních lodích postřehli, co se děje, a sledovali břeh dalekohledy.

„Náčelníci rozhodnou, že kmen je prokletý a už nemůže žít na tom místě. Proto se pokusí zabránit Velkému Zlu, aby je pohltilo, tím že odejdou. Zničí a spálí všechny své věci, i domy, oblečení a ozdoby. Nechají si jen zbraně a lodě a jídlo na cestu. Všichni, i malé děti, si ostříhají vlasy a rozřežou si tváře, aby je nikdo nepoznal. Taky si dají nová jména a už nikdy nesmějí vyslovit ta stará. Slabí a nemocní buď sami zemřou, nebo je druzí zabijí. A spálí jejich těla...“

Kaiití mluvila tiše a smutně, jako by ona sama dobře věděla, že to je zbytečné. Ale byl to zoufalý pokus přelstít osud...

„Potom vyplují a budou hledat nový ostrov, na kterém by mohli žít. Dlouho budou hledat, protože musejí odejít dost daleko, aby je Zlo nenašlo. Až najdou takový ostrov, musejí na něj odejít. Zbraně a vše, co si ještě nechali, uloží v lodích a ty zapálí daleko na moři. Pak přeplavou na břeh. Někteří, malé děti a starci, se při tom utopí, někoho možná sežere vodní příšera. Ale ti, kdo to přežijí, potom vystoupí na břeh a založí si tam svoji novou vesnici...“

Heinrich si to představil. Vahadlové kánoe plné statečných lidí, kteří se probíjejí mořem k nové vlasti, protože už doma nemohou žít. Protože tam přišli cizinci a probudili Veliké Zlo.

„Má to všechno nějaký smysl?“ zeptal se zdrceně.

A Kaiití odpověděla: „Nevím.“

Errata:

30.05.2021 11:47