„To je všechno?“

„Ano. Proč?“

„Není tam nic o věrnosti princi Enkrovi!“

„Taky to tam nemá co dělat. To si přidali princovi dvořané, protože jsou jeho samurajové a jsou na to hrdí, chápeš?“

„Ty jsi tak ale nepřísahal!“

„Nemám to zapotřebí. Já sloužil ještě císaři a sloužím řádu. To mne sdostatek zavazuje, abych se staral i o prince...“

„Co přísahal Enkra?“

„To, co já. Až se stane císařem, složí novou přísahu.“

„Takže jedině my jsme bez přísahy. Protože nepatříme k arminské šlechtě? Ale já bych k ní chtěl patřit!“

„Když se osvědčíš, přijme princ i tvoji přísahu. Zatím se musíš naučit, co taková přísaha znamená a jaký má význam. Víš možná, že když přísahu porušíš, mají ostatní právo tě zabít!“

„Už se to někdy stalo?“

„Mnohokrát. Zrádcům a ničemům. Byli takoví, kteří se pokusili proniknout mezi nás a pak nás zradit. Když se to prokázalo, zemřeli. Porušili svoji přísahu. Proto raději neslibuj nic, co nemůžeš nebo nechceš splnit!“

„Ale já to chci splnit!“

„Věřím ti. Dobře si to rozmysli a pak řekni, za co chceš po celý život bojovat. Věřím ti, že to myslíš dobře. A taky věřím, že z tebe bude dobrý a čestný samuraj.“

„Děkuju ti...“ řekl Yaggan.

Pak už zmlkli. K lodi nebylo možné jet do nekonečna, to by vyvolalo pozornost; tak přirazili k plošině a vystoupili nahoru.

Malá Pippi tetování na hlavě ani nikde jinde nezískala. Kluci byli samozřejmě ochotni jí to udělat; Pippi se k tomu taky kurážně dostavila na horní palubu, ale když ji ten odborník píchl jehlou, vydržela přesně čtyři vpichy, potom se rozvřískala a prosila, ať toho nechá. Takže ji nechal; Pippi za chvilku přestala brečet, došlo jí, že takhle tu parádu nezíská a že by se s tím mělo něco dělat. Přišla za tatínkem a přála si, aby jí někdo udělal tetování, aniž by to bolelo. Mike jí dlouho vyprávěl o tom, že člověk musí podřizovat tělesnou slabost své vůli a že když chce něčeho dosáhnout, nesmí se dát odradit vnějškovými překážkami, ke kterým patří například bolest. Pippi mu vážně naslouchala a když skončil, zeptala se:

„Tak uděláš něco, aby mě to tak nebolelo?“

Jiného by Mike vyhnal; ale dcerku miloval a rozmazloval ji stále a pořád, takže si jen povzdechl a šel se zeptat Asthry, jestli by s tím nešlo něco dělat. Nešlo, ale Asthra slíbila jemu i Pippi, že nad tím bude přemýšlet.

Všichni ostatní byli statečnější, proto si nové tetování pořídili. Někteří obyčejné, dá se říct normální, jiní, například Yaggan a jeho kamarádi, vyloženě fantastické. Yaggan se totiž jako průvodce a ochránce Pippi poněkud sblížil s oním tetovačem, když se o ní dohadoval, a pozval ho na Poutníka. Ten kluk nemohl, ale měl sestru jménem Gwen, celým jménem Gwendolina Lucrezia Antoinetta Assangi, 14 let, národnosti neurčité. Tahle Gwen se doposud nedopustila žádného významného či hrdinského činu, ale měla hluboké černé oči do šikma a výraz šelmy, tu a tam jí rostly černé vlasy a pleť měla barvy kávy se smetanou. Trochu se od brášky naučila tetovat a souhlasila, že si půjde na Poutníka přivydělat. Yaggan, kterému se velmi zalíbila, nadšeně souhlasil. Mike si rozhojnění posádky ani nevšiml.

Gwen ovládala svoje jehličky, ale znala taky jiná umění, což se Yagganovi velice zalíbilo. A neměla nic proti výcviku ve hrách milostných i jiných. Pocházela z generace, která se už zbavila závislosti na morálce cizinců a byla okouzlena vzpomínkami na císařství, jak je zprostředkovávali umělci, kteří sami tu dobu nepoznali a vylepšovali ji dle vlastní fantazie. Gwen nebyla nijak dotčena kulturou lidí, ani tak, aby ji odmítala. Co se týkalo konvenční morálky, přijala a vyhodnotila ji tak, jak ostatní lidé hodnotí historii, totiž jako zajímavý příběh, který ale nemá pro skutečnost praktického významu. A sama si vypracovala vlastní morální kritéria.

„Jsme Armini, šlechtici a občané ostrova předurčeného stát se centrem světa!“ vykládala svým posluchačům a ti na ni zírali s tichým úžasem, „My, kteří jsme přešli moře, vydali se pod jiné slunce a jiné hvězdy, jsme vyvoleni Prozřetelností, abychom ovládali nejen jeden svět, ale všechny světy, až kam se dostanou naše lodi! Máme jednoho pána, prince Enkru; jsme to my, kdo jeho jménem ovládneme svět a přineseme mu světlo, neboť dosud tone v temnotách. Na tom, co bylo dřív, nezáleží; je to záležitost překonaná a minulá a jenom to, co leží před námi, je důležité. Musíme se zbavit předsudků a pochybností. Je nad slunce jasnější, že pravda může být jen jedna: a to ta naše!“

To byla řeč, která se klukům líbila. A Gwen, která většinou, když otevřela pusu, dostala od bráchy nebo někoho staršího nářez a příkaz ji držet, se nedala prosit, aby si řekla svoje:

„Jsme sbratřeni volbou, když jsme se dobrovolně připojili k posádce nejlepších mužů a žen, jaké kdy viděla obě naše slunce! A budeme ještě lepší, až dojdeme k cíli své cesty! Ale musíme pro to ještě hodně udělat. Abychom toho byli schopni, bude rozumné provést magický obřad sbratření krve, pradávný a moudrý čin, který nás spojí víc než jakákoliv slova! Když spojíme svá těla, spojíme tím rovněž svou mysl...“

Takové spojení těl i mysli dělalo klukům obtíže jenom ze začátku; pak se jim velmi zalíbilo a Gwen, která po něčem takovém už dlouho marně toužila, to přijala s potěšením. Skutečně neměla pochybnost, že je předurčena spojovat lidi z obou světů; při svém mihotání po smečkách pochytila pár čarodějnických fíglů od vyspělejších děvčat a nadšeně je uváděla do praxe, vylepšené o vlastní nápady. Uměla taky hypnotizovat, tedy trochu. Něco si přečetla v knížkách, něco odkoukala od Asthry. Taky chtěla do učení, ale Asthra ji vyhodila, že je hloupá, nesoustředěná a doposud moc mladá na to, aby měla na věci vážný zájem. Tak se obrátila na Sheillu a kňučela tak dlouho, až se nad ní slitovala. Půjčila jí nějaké knížky a několikrát jí technikou mentálního přenosu narvala do hlavy neurovnanou změť vzpomínek svých, matky, babičky i všech předešlých čarodějek svého rodu, což byla u Sheilly běžná praxe, ale pro Gwen převratná novinka. Prakticky ji ovšem nikdy nenechaly nic vyzkoušet, až tady na Poutníkovi. Hned napoprvé se jí podařilo uvést kamarády do transu a zařídit jim nádherné barevné sny, což stačilo, aby ji uznali za dokonalou čarodějku. Přímo zářila pýchou.

Tak se jí Yaggan svěřil se svojí touhou stát se Templářem a s rozmluvou, kterou měl s komthurem. Gwen nadšeně souhlasila, nechala si to projít hlavou a když to promyslela, řekla:

„Zajisté je důstojné a spravedlivé, že každý člověk touží po něčem vyšším a krásnějším, než je přirozený stav, ve kterém žije. Proto je mi jasné, že stát se členem řádu Templářů je nejvyšší poctou pro každou lidskou bytost, ať už se narodila na našem Ostrově, nebo tady, pod žhavým sluncem.

Ale nevím, jestli jste udělali dobře, že jste se obrátili zrovna na komthura von Crosse. Sám jsi viděl, že jsi nedopadl nejlíp. Mike je už starý a v hlavě se mu všechno plete. Pamatuje hodně let a je moudrý, proto si ho vážím nejvíc ze všech lidí jeho věku. Ale někdy bude lepší se ho na nic neptat a zařídit se dle vlastní hlavy. Až uvidí, že jsme si poradili a nepotřebujeme si k němu chodit pro rozumy, pocítí k nám zajisté úctu a obdiv a sám nás radostně přijme mezi své...“

„Myslíš?“ zapochyboval Ba-Tao, který přece jenom měl komthura docela rád.

„Každá generace má právo najít si vlastní cestu, jak dosáhnout dokonalosti! Když byl von Cross mladý, taky neposlouchal starší a hledal si sám svoji vlastní cestu; a našel ji a jde po ní, aniž by se od ní odchýlil, i když mu život kladl četné překážky a různí vznešení a důstojní lidé se snažili ho od ní odvrátit. A my mu musíme dokázat, že nejsme horší než on a máme stejné schopnosti! Právě proto chceme hájit vlastní směr; potom bude i on nucen projevit nám svoji přízeň! Vážím si ho, obdivuji ho a miluji ho; ale neposlechnu ho, stejně jako on neposlouchal čaroděje minulosti!“

„Stejně si nejsem jist, zda děláme dobře!“ řekl Yaggan, který měl ještě stín pochybnosti.

„Nepochybuj! Jestli někdo kdy udělal chybu, tak to byl on; jsem na jeho lodi už šestý den a on si doposud nepovšiml mé existence! A já přitom jsem čarodějka, předurčená k velkým a slavným činům! Ale on nepoložil ruku na moji kůži, nepolíbil moje ústa, nespojil svoje tělo s mým a nestal se mým bratrem, jak to vyžaduje obyčej. Proto není mým pánem a já nemám povinnost mu sloužit. Protože jenom ta žena, se kterou jsi se spojil, je ti navěky poddána a ty ji ovládáš. A jenom ten muž, který se s tebou spojil, je podřízen tvým kouzlům a ty jej můžeš zničit či pozvednout ke hvězdám! Náš komthur to neudělal, proto nemám já právo na něj a on na mne!“

„A ty bys to udělala?“ zeptala se Fayna, která kulila oči a právě si Gwen vybrala za svůj vzor.

„Jsem na světě k tomu, aby moje tělo dávalo mužům rozkoš a od nich ji přijímalo. Má mysl je zasvěcena konání dobra a pomoci každé bytosti, která bude potřebovat a která mne o to požádá. Ale on nepožádal! Proto je pánem této lodi a všeho, co je kolem – avšak mým pánem není!“

„Ale je komthurem řádu,“ vrátil se k tématu Yaggan, který zatím neztratil všechnu soudnost a nepustil ze zřetele svůj cíl, „Řádu, ke kterému chceme patřit a kam nás jenom on může přijmout...“

„A to se mýlíš!“ triumfovala Gwen, „Je nejvyšším veleknězem, ale není jediný, kdo k řádu patří. Ty doposud nevíš, že řád má právo zřizovat si odloučené lóže, které nepodléhají nejvyššímu velení. Za dávných časů existovala lóže Ariori, kterou založil jeden ze dřívějších komthurů, a ta vyvíjela vlastní, odlišnou činnost!“

„O tom jsem už něco slyšel,“ Čingiz měl rád knihy a byl o maličko sečtělejší než ostatní, „Jenže ti lidé stáli proti oficiálnímu velení a bojovali s ním!“

„Nevěř hloupostem!“ zakřikla ho Gwen, „Lóže Ariori se stavěla proti velení proto, že její členové neuznávali zkostnatělé a zastaralé názory starců! Dogmatici je samozřejmě neměli rádi, ale lid, za který oni bojovali, je chápal a souhlasil!“

Což byla v podstatě pravda; až na to, že ten lid byl tehdy značně primitivní a nijak výrazně chytrý.

„Chceš obnovit lóži Ariori?“

„Ne. Viděla jsem Raiateu, původní sídlo lóže, a nevidím důvod se vracet k něčemu starému. I tenkrát lóže Ariori zplaněla, stala se bezvýznamnou a ztratila důvod k existenci. My musíme založit něco jiného, zcela nového!“

„Já tě nechci srážet v rozletu,“ řekl Yaggan, „Ale byli jsme při akci na ostrově Raatonga a viděli, jak komthur setřel dokonce Asthru, když se mu nezdálo, co požaduje. Nemyslíš, že se mohutně naštve, když si začneme něco dělat na vlastní pěst?“

Gwen u toho byla taky; právě tam pocítila příval energie, který ji na chvíli omráčil, ale pak jí otevřel netušené možnosti. Jenom se usmála: „Asthra udělala chybu, tak ji pokáral – a co? Asthra si to uvědomila, a už jsou zase všichni kamarádi. Já vůbec nemám nic proti tomu podléhat jeho velení! Ale to zároveň znamená, že si něco můžu udělat taky sama, aby se s tím nemusel obtěžovat!“

Čingiz, Ba-Tao a Fayna koukali, co na to Yaggan; Yaggan zkusil se nad tím zamyslet, ale ta činnost pro něj byla příliš neobvyklá a dalo mu práci, než soustředil myšlenky. Gwen to pochopila.

„Zamyslete se nad tím! Také já budu přemýšlet... ne, ponořím se do meditace a zeptám se na vůli vyšších sil, než jsem sama. To je správný způsob, který používá Asthra a Sheilla...“

Všichni souhlasili a šli si po svých; Gwen se uložila na přídi do stínu a zdálo se, že usnula.

Hlavy mladých arminských bojovníků jsou důvtipné a promýšlejí každý podnět ze všech myslitelných stran. Také mládež z Poutníka si několikrát přemlela v hlavě všechno, co si povídali, taky to porůznu prodebatovala a došla k určitým závěrům. Nejdůležitější byl, že bude nejrozumnější počkat, co Gwen.

Gwen měla původně v úmyslu si odpočinout před dalším kolem dohadování s těmi příšerně zabedněnými kluky; proč by se ostatně trochu neprospala? Taky si může promyslet svou další strategii, protože jí bylo jasné, že je tak snadno neukecá. Jenomže sotva si na chvíli zdřímla, přímo ji zahltil takový příval různých hlasů, že se vyděsila a na okamžik dokonce zatoužila probudit.

A to pocházela ze světa, kde upadat do extáze je běžný jev; co víc, žádoucí součást společenského chování, protože kdo často viditelně neupadá do transu, vyvolá podezření, že je nějaký ne dosti zbožný blbeček. Dívky upadaly do extáze afektovaně a se zajímavými detaily: rvaly ze sebe šaty, válely se v prachu na veřejném prostranství a vyrážely nesrozumitelné skřeky, nebo křičely v neznámé řeči, aby bylo všem jasné, že do nich vstoupil Duch Svatý. Kluci dávali přednost praktikám násilnějším, výrazně bolestivým a krvavým: zraňovali se na viditelných místech, bičovali se, vráželi si do těla kovové bodce. Všechno to činila mládež od chvíle, kdy byla schopna to snést; výrazně pak během dospívání, neboť podobné projevy jim dodávaly převahy nad méně vyspělými vrstevníky a vyvolávaly pozornost opačného pohlaví.

Gwen zažívala odjakživa mystické pocity, když vstoupila někam do chrámu; zvláště obrovské prostory se zaklenutými kopulemi v ní vyvolávaly podivné napětí a chaos v mysli. Nepřemýšlela o tom, co ve skutečnosti slyší a vnímá a co se snaží jen předstírat, aby neupadla do podezření, že je ještě maličké hloupé děcko. Naučila se komunikovat s duchovními silami tak snadno, až propadla pocitu vlastní dokonalosti a domnívala se, že jí duchové pomáhají a vždy potvrdí to, co si sama myslí. Na školeních psychologie jí bylo objasněno, že se jedná o běžnou reakci a že to ničemu nevadí.

Jenže od chvíle, kdy sledovala v akci Asthru, se s ní dělo něco zvláštního. Zdálo se jí, že někdo s ní chce mluvit a věděla taky, kdo to je. Že Mike v hádce oslovil svou princeznu Astoreth, bylo běžné, ale on použil řádku jiných jmen: Isis, Ištar, Eponé, Sarasvatí. Gwen ta slova samozřejmě znala, stejně jako jiná jména starých bohů; televize dávala jejich příběhy na pokračování a ve škole se to zkoušelo na známky. Nové bylo snad jen to, že všechna ta jména by měla patřit jediné živé osobě: Asthře.

Ale Asthra přece není žádná bohyně! Je to holka, která žije celý život v Ironské Kasbě v domě svých rodičů; dcera Estébana Santanuevy, vnučka knížete Juana, kterému kdysi kat usekal ruce za to, že odlil zvony pro Denisův chrám. Tentýž Juan měl za ženu poslední dceru, kterou zplodil kardinál kníže Baarfelt s Valérií z Mendozy, vrchní čarodějkou chrámu na Atanoru; Valérie dosáhla teoretické nesmrtelnosti, ale byla zahubena ohněm svým nepřítelem Monty Draggonem, který se pak stal ministerským předsedou a celý život bojoval s Baarfelty o moc... Příběh hodný literárního zpracování, to jistě, ale nic zvláštního...

Tím spíš je nesmysl, že by pozorností nadpřirozených sil byla vyznamenána zcela bezvýznamná Gwen. Takové mocnosti mají daleko lepší a význačnější služebníky; Asthru, Enkru, Mika... K čemu by potřebovali nějakou čtrnáctku, která s obtížemi prolezla školou a nebýt univerzálky, asi by skončila někde u nádobí nebo zametání nádraží? Není zvlášť hezká, není zvlášť chytrá; bohužel není ani tak ošklivá či praštěná, aby to vyvolávalo pozornost. Kdyby někdo jiný tvrdil, že se mu dostalo božského zjevení, poselství nebo vize, Gwen by tomu ochotně uvěřila, takové věci se přece stávají. Ale proč by se to mělo stát zrovna jí?

Jenže ať to přebírala jak chtěla, něco na ni útočilo. Cvičila samozřejmě s kluky bojové techniky a vypracovala si dlouholetým tréninkem schopnost odhadnout, kde je nepřítel, aniž ho vidí. Při hře se zavázanýma očima se jí okamžitě zježila srst, jakmile se na ni někdo zaměřil; totéž cítila teď. Někdo po ní něco chtěl, v hlavě se ozývaly hlasy a posmívaly se jí. Kdo je to? A proč?

Nádherná bohyně lásky Astarté, lehkonohá, okřídlená... Ištar se lvím tělem a orlími křídly, sestra té první, sestřenka nebo jiná podoba? Znělo jí v hlavě ještě jedno jméno: Atargatis, jenom nevěděla, k čemu se vztahuje. A co Isis, která se svým bratrem Osirisem zrodila Hóra? Nebo Černá Sára, Paní Moudrosti Sarasvatí, která naučila lidi tančit a zpívat? Či snad Bílá Klisna Eponé? Všechny ty se nyní ozývaly v hlavě ubohé Gwen, a s nimi spousta dalších, jejichž podoby nedokázala identifikovat, jejich jména nikdy v životě nezaslechla a měla zvláštní pocit, že nepocházejí ze Země, ale z nějakého jiného světa.

Věděla, co by měla udělat. Je mnoho řešení a všechna špatná; jen jedno má smysl, ale to zase způsobí nedozírné následky. Gwen příliš dobře ví, co by se stalo, kdyby...

Tak to udělej!

Zděsila se. To nebyl přelud ani iluze, to byl Hlas. Někdo k ní promluvil a něco od ní žádal. Dokonce vmžiku pochopila, co: Mike jako velekněz Nejvyššího Pána zabránil Asthře, aby dala své mocné Paní oběť, kterou vyžadovala. Je nutno udělat to jinak; naplnit vůli starých bohů přímo tady, na palubě jeho lodi. V této chvíli je zcela bezstarostný, zmožený vedrem, neočekává útok a netuší, že se Černá Paní jako přítulná kočka chystá v tisíci podobách vplížit do jeho blízkosti. Tak rychle, než na to přijde!

Ale co udělá, až na to přijde?

Co se staráš? To už je moje věc!

Ale... co když tím způsobím něco zlého?

Nesmysl! Pusť mě na svobodu! Pak uvidíš, co se stane!

Proč zrovna já?

Vybrala jsem si tě. Nechceš být mocnou čarodějkou?

Gwen se rozklepala slastnou hrůzou; vmžiku se probudila, chvěla se po celém těle a mrazilo ji, přestože bylo úmorné vedro. Bylo jí tak zle, že se žaludek obracel naruby, musela jít k zábradlí a vrhnout. Ne že by jí bylo o moc líp; pořád se ještě klepala, vlny vedra se střídaly s vlnami mrazu... Proboha, co to bylo?

Ne že by nevěděla. Na světě bylo jen velmi málo věcí, které v tuhle chvíli nevěděla. Stačí jenom podřídit se, a přestane mdlo od žaludku, vedro a mráz, mravenčení v rukou a nohou, bolest v břiše... Zato když neposlechne, bude to čím dál horší. Nebude moci jíst, spát, natož pak milovat se s někým. I došlápnout na zem ji bude bolet, jako by chodila po jehlách! A uvnitř hlavy jí budou bušit Eponina kopyta...

Když poslechne, začnou se naopak dít věci; konečně tady bude nějaká správná zábava! Gwen získá znalosti, moc a vliv, vše se jí začne dařit... síly kolem ní a mimo ni zařídí vše tak, aby sám velekněz neměl jinou možnost, než odevzdat oběť, odsoudit zločince k smrti a naplnit tak vyšší vůli. Uvolní se síly, mocnější než si kdo dokáže představit. A ponesou na svém hřbetě Gwen jako vlna při surfování...

Napadlo ji: co kdybych si zkusila říct o nějaké znamení? Jestli je to všechno pravda, potom se musí projevit! Ano, chci znamení; máš-li takovou moc, jak tvrdíš, pak ti nebude zatěžko seslat je své věrné služebnici...?

Jak chceš...

Zaznělo to doopravdy, nebo si to jenom vymyslela? Takhle nějak předstírala extázi, když se nedostavila dost rychle a měla pocit, že ji ostatní překonali. Pocit tísně a nevolnosti však zeslábl, mohla si lehnout a v klidu vyčkávat, když už ne meditovat.

Aspoň chvilku klidu...

Zavřela oči a na pár minut zřejmě usnula, neboť cítila strašnou únavu; probudil ji nějaký pokřik na palubě, kde všichni pobíhali a ukazovali k obloze. Vznášel se tam obrovský pták, opeřená stíhačka; nevšímal si ale lodí hluboko pod sebou víc než všeho ostatního, totiž vůbec. Vypadal majestátně, vznešeně a nádherně; Gwen zvedla hlavu a pozorovala ho, on zakroužil nad flotilou a potom se vydal někam dál, kam ho vedla jeho bludná pouť; avšak Gwen se zachvěla, neboť poznala: Toto je Znamení.

Vstala. Hlava se jí točila a nohy měla slabé jako z gumy. Ale už se nesnažila vymýšlet si důvody, proč neposlouchat. Naopak, zašeptala jedno jméno, jako by prosila o milost:

„Atargatis! Má Paní...“

Když se pak nadechla, zdálo se jí poprvé po tolika dnech, že vzduch není rozžhavený a odporný, ale čerstvě chladivý. Pozvolna odeznívala bolest ve všech údech, uklidňoval se dech a srdce, ustávala bolest hlavy. Gwen byla zase při smyslech.

Jenže co teď? Když se rozhodla uposlechnout, znamená to, že bude mít v nejbližších hodinách a dnech spoustu práce, se kterou si momentálně neví rady. Třeba kluci... Nejrozumnější by bylo si teď na chvíli lehnout a skutečně si odpočinout! Ale nevrátí se to hučení v hlavě a bušení kopyt?

Proč? Copak jsem hloupá?

Lehla si a usnula. Klidným, zdravým, posilujícím spánkem.

„Přemýšlel jsem o tom,“ řekl Yaggan, když seděli na palubě, pochutnávali si na zeleninovém sabdží a ještě je čekala mrkvová halva, která se Ťapce mimořádně povedla, „Možná by mělo smysl dát dohromady nějakou přípravnou lóži... než vstoupíme do řádu!“

„Správně!“ pochválila ho Gwen, „Vidím, že ti to myslí!“

„Ale nechci žádné Ariori. Nic starého, co by nás svazovalo nebo nám nařizovalo, co máme dělat!“

„Chápu tě. Něco mi napadlo...“

Zvedl oči a usmál se.

„V této zemi existuje nádherný silný tvor, který si získal můj obdiv; veliký, mocný pták, se kterým je čest bojovat a zvítězit nad ním, pták, jehož peří tu označuje náčelníky. Opeřená stíhačka – viděli jsme ho odpoledne. Jak mu říká váš národ, Ba-Tao?“

„Pták Koo-Aara.“

„Dobře! Tak ať je naše lóže mocná a hrdá jako pták Koara!“

„Skvělé!“

„Naším odznakem bude černobílé pero toho ptáka; a my budeme stejně dokonalí jako on! Budeme vládnout všemu a na vše se dívat z výšky jako tito ptáci; hluboko pod sebou ponecháme všední lidské starosti i lidskou bídu! Jsme předurčeni k oblačným výškám, kde žije pouze Koara, náš symbol!“

Gwen se rozhlédla, jak všem září oči.

„Staří čarodějové, mistři tajných umění, zasvěcovali své zbraně dotykem těla ženy! Jsem žena a moje tělo už poznalo lásku; dokážu zasvětit jak vaše zbraně, tak i vás samotné! Přijďte a stanete se členy lóže Koara!“

„Kdy a kde?“

„V noci, pod hvězdami. Dnes o půlnoci!“

„Přijdeme!“

Komthur von Cross se o založení nové lóže svého řádu nedozvěděl – měl jiné starosti, seděl s Enkrou a Heinrichem a snažil se vyložit tvrdohlavému mládenci, že vědecký výzkum je zajímavější a důležitější než špionáž a sbírání informací o svých bližních. Odjel na Liberty na počátku večera a dalo se očekávat, že se vrátí až ráno; když nebyl na lodi, stráže Centrály omezily svoji bdělost na minimum a oddaly se popíjení kořalky, takže nový řád měl volné pole působnosti.

Před půlnocí se na přídi sešlo tvrdé jádro nové lóže: Čingiz, Fayna, Ba-Tao, Yaggan a Gwen. Hlídkou pověřili mladého tygra jménem Darrth, chlapce nic moc chytrého, zato velikého a s tesáky jako nože; ten předvídavě zalehl na doslech k přednímu stěžni a dával pozor na muže, který předstíral, že drží hlídku na zádi u kormidla, ač to k ničemu nebylo třeba.

„Sešli jsme se,“ řekla Gwen, „Stojíme na palubě lodi, kterou vyrobily ruce původních obyvatel tohoto světa, ale kterou zdobí arminská vlajka, znamení svobody a pokroku. A sešli jsme se zde jako nejlepší lidé různých národů, kteří se rozhodli dobrovolně spojit, aby vytvořili něco nového a lepšího, co potřebuje tento svět, aby se stal dokonalým: lóži Koara řádu Templářů, které chceme přísahat!“

Ti ostatní na ni zírali s nadšením.

„Nedostali jsme se na toto místo z vlastní vůle. Každý z nás je na palubě této lodi v důsledku jistých okolností, které ho sem přivedly a předtím různě ovlivňovaly jeho život. Nebudu se ptát, co a proč bylo předtím, než sem přišel. Každý z nás je v této chvíli čistý jako nepopsaný list a jen na něm záleží, jak a co na něj bude psát!

Ale já vám pravím: byli jsme sem přivedeni Prozřetelností, neboť nastala potřeba vykonat jistou práci. Doposud v plné míře nevíme, jaká je to práce a co nás při plnění úkolu čeká. Víme jen to, že to bude spousta námahy, utrpení a někoho i smrt. Nemáme z toho strach, je to naše práce. Vykonáme ji, neboť si to přeje náš Pán; a budeme ji konat v tomto i všech následujících životech, neboť takový je náš osud!

Tento svět se nachází ve stavu hluboké nevědomosti. Je naší samozřejmou povinností odstraňovat iluzi a učit lidi žít dle zákonů Božích. Nemusím vám připomínat, že pro nás platí přísné usměrňovací zákony, pokud se týče alkoholu a drog včetně cigaret a chemických prostředků. Nemusím vám opakovat, že touha po majetku vede k chamtivosti, která je přímou cestou do pekel a že i kdybychom tedy získali sebevětší majetek, je nutné použít jej ve shodě s vůlí Boží. Nemusím říkat, že nebudeme ubližovat žádným nevinným tvorům Božím, že budeme chránit ženy a děti, slabé a nemocné, chudé, opuštěné... A nejen to, budeme bránit zlým lidem, aby něco takového dělali oni! Zločinci si musí rychle uvědomit, že se nemohou dopouštět přestupků tam, kam dopadne stín standarty lóže Koara!

Potěšilo by mne, ačkoliv to není absolutní podmínka, aby každý dodržoval zásadu nezabíjet žádnou živou bytost. Je psáno: Nesmíš učinit ze živého mrtvé, dokud neumíš udělat z mrtvého živé. Platí to pro čaroděje, ale je moudré a účelné dodržovat to všeobecně!“

„No počkej,“ řekl Čingiz, „Přece, rozhodli jsme se zničit ty hajzlíky z Centrály! Copak je nebudeme smět zabíjet?“

„Zločinci z Centrály si sami způsobili svůj osud, když se rozhodli nedbat Božích zákonů a porušovat Jeho příkazy. Jestliže trestáme zvrhlé zločince, pracujeme ve shodě s Pánovou vůli. Cožpak to nevíš?“

Čingiz rychle přikývl; samozřejmě věděl.

„Zvláštní povinností pomoci jsme potom povinni našim velitelům: princi Enkrovi, jeho důstojníkům a především našemu milovanému kapitánovi Miku Crossovi. Jsou to naši přirození spojenci a budou to oni, kdo bude využívat výsledků naší práce. Především Mikovi, který nás tak velkoryse přijal na svoji loď, musíme pomoci; a to tak, aby dokud to nebude nezbytně zapotřebí, neměl ani tušení, že mu pomáháme a že tak činíme jako členové řádu!“

„Třeba by to pochopil!“ namítl Ba-Tao.

„Možná pochopil – ale je starý! Ponechme ho v jeho klidu a ve víře, že je to jenom on, kdo velí této lodi. Je to dobrý stařík a neublíží nám; ani my mu nebudeme ubližovat!“

Což přijali trochu s rozpaky.

„Jsme to my a ne on, kdo je zodpovědný za další osud výpravy!“ poučila je Gwen, „Mikovi občas chybí bystrý a nekompromisní pohled na problémy. My mu pomůžeme a uděláme to tak, aby byl postaven před hotovou věc a nemohl váhat!“

Což bylo nakonec odsouhlaseno.

„Je nesporným faktem, že je nás málo a potřebujeme velmi rychle sehnat další kluky a holky, aby nám s tím pomohli! Přestože to není tak docela správné, budeme je muset shánět všelijak. Říkám vám to tak, jak stojí situace: když nějaký kluk svede holku nebo holka kluka a zblbne jim hlavu, aby je připojil k řádu, je to sice zavrženíhodné, ale po odpykání určitého trestu se to dá smazat. Dá se pochopit, že při předávání informací budeme občas používat techniky mentálního přenosu; a jak možná víte, jde to podstatně líp, když se předtím sladí energetická úroveň pomocí sexuálního aktu...“

Nevěděli to, ale byli ochotni podniknout v tom směru patřičné výzkumy. Mohli počítat s tím, že je Gwen ochotně vycvičí.

„Dříve nebo později většina z nás přivede na svět nějaké děti. To je samozřejmě taky nesprávné, ale nedá se s tím nic dělat, protože potřebujeme řadu nováčků a nemáme je. Prozatím se s tím nedá dělat nic než snažit se, aby ty děti aspoň netrpěly hladem a aby se o ně někdo staral. Budou s tím problémy... ale zároveň je mi jasné, že v tomto směru vás nikdo nepřesvědčí...“

Už ji znali natolik, aby věděli, že kdyby se někomu podařilo jim sex rozmluvit, byla by první, komu by to bylo líto.

„Ale tohle vám říct musím: našimi přirozenými spojenci v boji jsou mocné duchovní bytosti na úrovni polobohů; nebo jak se říká, bohů starého světa. Nevíme přesně, v jaké podobě se vyskytují v tomto světě, takže doporučuji být opatrní a zbytečně neurážet a neprovokovat nikoho, o kom přesně nevíte, co je zač. Polobozi jsou sluhové Nejvyššího Pána a byla jim propůjčena veliká moc; mohou nás podle své vůle různě odměňovat a trestat a je otázka, co je nebezpečnější. Rozhodně každému doporučuju, aby se nesnažil je něčím rozhněvat!“

„To se snad týká tebe jako čarodějky, ne?“ řekl Yaggan, „My od tebe jen očekáváme, že nás včas upozorníš, kdyby se něco takového dělo. Na oplátku zase my pochopíme, že nebudeš tak zdatná v boji a budeš se radši držet zpátky, abys nepřišla k úrazu...“

Gwen s ním o tom raději nepolemizovala. Jen řekla:

„Je čas, bude půlnoc. Složme přísahu, jak se sluší! Jenom bych chtěla každého upozornit: dopustím-li se nějakého zločinu nebo nesplním svou povinnost, nechť je mi odepřena láska muže a nechť mne stihne smrt zbraní, na kterou přísahám!“

Při těch slovech vytasila zvláštní starobylou zbraň, něco mezi mečem a tesákem, kterou vyrobili kdysi za císařských válek; byla z ušlechtilé oceli, zdobená zlatem a rubíny. Gwen ulehla na záda a Yaggan jí položil tu zbraň na tělo tak, aby jílec měla položen na prsou a čepel v klíně.

Potom Yaggan přednesl text přísahy:

Ve jménu Boha Pána a Vládce! Přísahám, že jako člen lóže Koara zbraň, kterou nosím, pozvednu vždy jen k obraně práva a spravedlnosti. Nikomu vědomě neublížím a od nikoho si ublížit nedám. Povždy budu konat jen Dobro a protivit se Zlému, při čemž se budu řídit svou ctí a svým svědomím. K tomu mi dopomáhej Bůh.

 

Při těch slovech se dotkl dvěma prsty ostří zbraně a pak klína dívky. Rozšířil text, který mu řekl Mike, o název lóže, ale byl přesvědčen, že je to správné. Také ostatní s tím souhlasili, tak jeden po druhém složili přísahu. Pouze Fayna se namísto Gwen dotkla Yaggana, neboť láska k ženě by ji nezavazovala.

 

Potom řekl Yaggan: „Jsem velmistr lóže Koara.“

A Gwen: „Jsem čarodějka lóže Koara.“

A Čingiz: „Jsem komthur lóže Koara.“

A Ba-Tao: „Jsem komthur lóže Koara.“

A Fayna: „Jsem abatyše lóže Koara.“

 

A hvězdy viděly jejich přísahu a noc skryla jejich tajemství před očima i ušima lidí. Svět dosud netušil, že se tito mladí lidé rozhodli jej zachránit a změnit k lepšímu; ale brzo přijde čas, aby se to dozvěděl a užasnul.

Mike Cross se té noci opil s Heinrichem, Rogerem a několika dalšími v kabině Liberty. Byl to zvláštní večírek, neboť každý se snažil opít konkurenta a sám zůstat co nejvíc střízlivý, takže nelze říct, že by se někdo moc bavil, spíš se vzájemně hlídali. Ale nakonec šli všichni spát a Mike spal té noci zcela klidně; možná by klidně spal, i kdyby věděl o pokusech čtrnáctileté čarodějničky, protože ji nebral vážně.

Dopoledne příštího dne vzrušila flotilu zajímavá událost, první po mnoha dnech, kdy se nedělo absolutně nic; totiž někteří mladí si šli zaplavat v teplém moři a najednou pocítili, jak se voda vlní víc, než dokázali oni. Což už je vzhledem ke zkušenostem varovalo, tak rychle doplavali ke člunu nebo na plošinu a tam vyčkávali, co se bude dít.

Nedělo se nic a už si mysleli, že to byl planý poplach; ale pak se pod vodou zjevil tmavý stín, větší než jakákoliv myslitelná velryba. Ten tvor vystupoval na hladinu, náhle z vody vyjela hlava veliká jako menší automobil, na dlouhém tenkém krku; měla zuby jako šavle a rozhlížela se po hladině, co by pohltila.

„No páni, to je paráda!“ vydechl Enkra.

Těm ostatním, co byli na dosah, se potvora už tak moc nelíbila. Naopak, chytili se všech zbraní, které měli po ruce. Byly to dvě lejzrové pistole, jinak nože a tesáky, což nebylo na takového tvora nic moc.

Kdyby tu byl jen jeden člun, bylo by to jednoduché a netvor by se nažral dřív, než by mu v tom stačili zabránit. Ale čluny byly tři a zvíře se muselo rozhodnout, na který zaútočit. Což při jeho slabší inteligenci byl problém. Tak obluda především řvala a veslovala nohama, aby se dostala k jednomu člunu blíž. Chlapci i dívky neváhali a veslovali taky, aby se dostali k lodi. Oba kluci měli pistole, stříleli po hlavě, ale nedokázali nic víc, než ji poranit a rozzuřit.

Bystře zareagoval Heinrich Stackel; popadl nejbližší lejzrovou pušku, namířil na tu potvoru a střelil. Puška měla větší razanci než pistole, tak popálila obludě tlamu, ta začala skučet a řvát vzteky. To způsobilo, že se přestala zajímat o lidi na člunech a ti stačili doplout k lodím a ukrýt se za jejich trupem. A Len Carson se stačil dostat k lejzrovému dělu.

První ránu nevedl na hlavu, ale na trup zvířete. Žhavý paprsek popálil obludu na hřbetě, což se jí zřejmě ještě nestalo; znovu zařvala, hledala nepřítele a ohlížela se dozadu, protože nemohla pochopit, že by ji něco zasáhlo, aniž by se jí to dotklo. Další výstřel zasáhl její přední ploutev, neboť se pokusila šplíchnout si na popálený hřbet vodu; to už bylo tak závažné zranění, že nevydržela. Hlučně zafuněla a pak se potopila zpět do hlubiny.

„No fajn,“ řekl Roger Monroes, „Jestlipak někoho napadlo to aspoň nafilmovat?“

Díky Bohu, napadlo. Kupodivu Tanyu Wallerovou, která doposud bystrými nápady nevynikala; takže se jí dostalo díků a obdivu ostatních, což ji potěšilo. Hned si záznam promítli; vědci usoudili, že je to nějaký vodní ještěr podobný plesiosaurovi nebo falkosaurovi, příšeře, kterou kdysi zabil Falko na ostrově Okinawa; ale přece jen trochu jiný. Odborníci byli v posádce snad všichni, takže se měli o čem dohadovat.

Zvláštní zmatek vnesl do diskuse Heinrich, osoba vzdělaná dle systému Darwinovy teorie. Chtěl vědět, jak se existence vodních příšer snáší se systémem, v němž se člověk vyvinul z opice, savci z plazů a ti z vodní žoužele. Objasnil, že podle Darwina rozhodně není možné, aby lidé a velcí ještěři existovali současně; pokud situace vypadá, že tomu tak je, potom je někde chyba.

Odborníci na zoologii se dlouho dohadovali, aniž by přišli na cokoliv pozitivního. Enkra chvíli zvažoval dát možnost Mikovi, aby pronesl nějakou přednášku na to téma; dalo se očekávat, že postupně od tématu odbočí a zaplete se v různých podružnostech natolik, že posluchači buď usnou nebo zapomenou, o čem původně byla řeč. Ale rozsekla to Asthra:

„Nechápu, čemu se divíte. Tato planeta je zkrátka taková!“

„No jo – ale jak se život mohl takhle vyvinout?“

„Nevyvinul se. Byl tak stvořen.“

„Stvořen – kým?“

„To přesně nevím. Některým z bohů, jméno zatím neznám.“

Všichni materialisté začali okamžitě vášnivě protestovat. Každý vymyslel nějakou speciální teorii, která mohla způsobit současný stav, s četnými avšak, když, jestliže a protože. Asthra chápavě pokyvovala hlavou a usmívala se. Pak byla požádána, aby odvolala své podezření, že za tím stojí nějaký bůh.

„Já nepochybuju o tom, že to probíhalo tak, jak říkáte. Mluvíte o tom, co se děje v polívce, když ji postavím na kamna a nechám vařit. Já mluvím o osobě, která tu polívku vaří.“

„Mezi vařením polívky a vývojem přírody je snad nějaký rozdíl!“

„Jistě. Ve velikosti kotle, ve kterém se to provádí.“

Další půlhodinu se pokoušeli přesvědčit Asthru, že chytrá a vzdělaná dívka přece nemůže být tak zabedněná, aby věřila na Stvořitele. Asthra se bavila jejich marným úsilím. Pak jim vzkázali z kuchyně, že připravili jídlo, což znamenalo konec hádky a příjemné uklidnění.

Avšak vedlo to k vydání Enkrova rozkazu, aby zoologové počali vytvářet jednotný systém místní fauny a flóry, vědecky utříděný a pokud možno zdokumentovaný. Zejména hlídky dostaly pokyn hlásit každého živého tvora, kterého uvidí; ale nic se už neukázalo, což většinu posádky dost mrzelo. Kromě těch, kteří si prožili chvíli hrůzy na člunech; Kate Crownová třeba vykřikovala, že by se byla strachy jistě počůrala do kalhot, kdyby nějaké měla.

Jedním z těch, kdo se živě zajímali o příšeru, byl korvetní kapitán Šibusaka. Od chvíle, co přišel do posádky a zjistil, že tu každý provádí nějakou vědeckou práci, hledal, co by mu bylo blízké; usoudil, že nejlepší by bylo stát se zoologem. Zpočátku to bral jako součást svých pracovních povinností, potom ho tato věda skutečně zaujala, neboť v ní objevil něco, co ho okouzlilo: systém. Šibusaka byl ctitelem pořádku a systému, nepřítelem nahodilostí a zmatků; každý ucelený systém ho těšil. Seznámil se proto s Linnéovým systémem živočichů pozemských, rozčleněným na bezobratlé, ryby, plazy, ptáky a savce; v rámci toho pak dál, jak to za dlouhá staletí moudří vědci utřídili a popsali. Rozhodl se stejnou práci vykonat pro zvířenu své rodné planety, což bylo o to záslužnější, že arminští vědci sice byli velmi zvídaví, ale v systematické práci bohužel nevynikali. Takže Šibusaka shromáždil veškeré dostupné údaje, které doposud nasbírali: fotografie, filmy, části těl i živé exponáty, včetně drápatého ptáka a kunoveverky; ty potom vědecky popsal a zařadil do systému. Zatím toho nebylo mnoho, ale všichni ho chválili.

Šibusaka sice prošel vzděláváním, takže kromě arminštiny ovládal několik dalších pozemských jazyků, ale bohužel neuměl zacházet s počítačem; to ke své činnosti nutně potřeboval, takže mu byla přidělena sekretářka. Tou se stala Allison Tremblayová, vdova po Bello Corronovi. Její postavení bylo zatím všemi respektováno, ale bylo přihlédnuto též k tomu, že smrt muže ještě nemusí znamenat, že bude nadosmrti sama. Šibusaka si Bella velmi vážil a doposud se neodvážil se jí dotknout, ale sblížili se spolu a kapitán si vzal za čest starat se o její dítě, až se narodí. Bylo by jen přirozené a správné, kdyby si ji vzal; každý to tak cítil. Prozatím se učil ťukat na klávesnici. Dvěma prsty.

 

---

Chcete autora upozornit na překlepy? Navrhněte opravy pro "Kamenná koruna Argerranu" v kapitole: Lóže Koara Původní text (zkopírujte sem CTRL+C - CTRL+V nejlépe celou větu nebo odstavec, není-li příliš dlouhý): Před a za vadné *místo* vložte hvězdičky (zvýraznění). HTML tagy a text mezi znaky '[...]' to samo vyhodí. Vadný úsek nepřepisujte, ale kopírujte - jakmile autor dané místo změní, vyřešená připomínka zmizí. Komentář dávejte vždy do závorek (budou jen pro autora) - jinak bude připomínka automaticky považovaná za vyřešenou!!! Pak stačí stisknout:

Errata:

30.05.2021 11:47