Ostrov velkých ptáků
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Bezvětří trvalo šestnáct dní. Naštěstí, neboť kdyby trvalo ještě déle, asi by se z toho všichni zbláznili. Už tak jim bylo zle a přáli si třeba uragán, jenom ať už skončí tohle šílené nicnedělání. Sebastiano docela vážně prosazoval, že zapřáhnou lodě za čluny a budou radši veslovat; ale to přece jenom nechali jako poslední zoufalou možnost.
Až na jednu partu, které se naopak dařilo skvěle: lóži Koara. Ať byla příčina jakákoliv, ti tři kluci a dvě holky se chovali, jako by jim úmorné vedro nejen nevadilo, ale ještě posilovalo, dodávalo energii. Koupali se v moři, potápěli v průzračně čisté vodě, cvičili na palubě bojové sestavy a všemu se smáli. Rádi se k nim připojovali další, hlavně Pippi, která se konečně přestala bát plavat, když je pod ní kilometrová hloubka. Dalším účastníkem byl Pako, který sice nijak nezmoudřel, ale tělesné cvičení mu šlo k duhu a vůbec mu nevadilo, že ostatní se často smějí jeho nechápavosti.
Protože co se týče myšlení, ostatním mozek fungoval tak skvěle, že jim bylo možno závidět. Nejdřív to postřehla Gwen, která si konečně utřídila všelijaké informace, které do ní narvaly Sheilla a Asthra. Pak začala horečně studovat všechna různá skripta, kterých měl Mike neuvěřitelné množství a byla překvapena, jak jí to jde. Pak si vzpomněla, že bohyně Sarasvatí je dárkyní veškeré moudrosti a poznání, a přestala se divit.
Ostatní to samozřejmě chytali od ní. Proč taky ne? Gwen přímo rostla druhým před očima a začala vážně uvažovat, zda by jí Paní Ištar půjčila svá lví křídla, kdyby se chtěla proletět. Naštěstí jí zbyla špetka zdravého rozumu, aby to nezkoušela. Písma praví, že shovívavost božstev má své meze.
Sedmnáctého dne plachty zapleskaly a tváří lodníků se konečně dotkl vánek. Jenom bohužel vanul přímo proti nim, takže lodi by byly hnány zpět k Japonsku. Enkra rozhodl pokusit se křižovat.
Kupodivu nejlepší manévrovací schopnosti prokazoval Poutník; asi proto, že jeho posádka se už naučila ovládat jeho speciální oplachtění. Mike se staral o kormidlo, mladí námořníci se vrhli nahoru do plachet; dole potom stál Pako, tahal dle jejich pokynů za to které lano a nadšeně se smál, jak ho plachty poslouchají. Ba-Tao vytvořil z kamarádů schopnou směnu, v níž každý znal své místo a uměl si se vším poradit; druhá směna, kterou vedl Stackelův poddůstojník Weber, se za nimi nestačila ani koukat, i když byla posílena o pár Arminů. Mikovi ani nenapadlo svěřovat jim nějaké složitější úkoly, dobře věděl, že by je nezvládli. Jediný, na koho se mohl v mořeplavbě stoprocentně spolehnout, byl Ba-Tao; ten taky povýšil přirozenou cestou na prvního důstojníka. Webera to štvalo, ale nemohl nic dělat.
Ze závisti začal vést podivně pošetilé řeči: třeba že to není samo sebou, když rozjívená mládež bez špetky dobrého vychování za jakýchkoliv podmínek jenom vzkvétá, zatímco jeho silní chlapi valem chřadnou, horké podnebí je ničí a život je přestává bavit; prohlašoval, že by se měla zjistit příčina a něco s tím dělat. Dokonce jednou naznačil, že je to od té chvíle, co Gwen pomáhá Ťapce v kuchyni, a jestli náhodou nepřidává svým lidem do jídla nějaké vitamíny. Gwen se řehnila jako hříbě, Ťapka to striktně odmítla a Mike se naštval; připomněl, že jídlo se rozděluje do talířů z jednoho kotle před očima všech a někomu do něho něco přidávat by nebylo vůbec technicky možné. Potom dodal, že je mu jasné, co Weberovi schází: čerstvé maso. Jenomže má smůlu, kromě jeho chlapů dávají všichni přednost vegetariánské stravě a pokud Weber chce, může se cpát mršinami, jak je mu libo. Otázkou je, kde je ovšem sežene, protože na Poutníku žádné maso není.
Tehdy se naštval zase Weber. Křičel, že už toho má dost; že byl na tuto loď poslán, aby tady udržoval pořádek a že se sice smířil s tím, že bude jíst chaluhy a žabí hlen, ale nepočítal s četnými chorobami, které to v organismu jeho mužů vyvolá. Vyžadoval řešit situaci nějak zásadně a rychle, i když nevěděl, jak.
Jeden z jeho mužů se připojil s vlastní variantou řešení: všiml si totiž, že Ťapka po uvaření jídla a před jeho předložením všem vkládá vzorek každé části na domácí oltář, čímž je obětuje božstvům. Existuje teorie, že to zabrání jakýmkoliv nevhodným důsledkům snědení a naopak posiluje kladné; ale zeptejme se, zda je to kladné pro každého, nebo jen pro Arminy? Co když obětování jídla má pro vojáky Centrály zcela opačný účinek? Bylo by tedy zapotřebí zakázat obětování jídla; pak by arminští bohové nemohli posilovat svoje lidi a poškozovat ostatní...
Weber seřval svého podřízeného před všemi ostatními; zesměšnil jeho pověrčivost, hloupost a fakt, že se nechal zblbnout Arminy natolik, že věří jejich pohádkám. Pronášel toho mnohem víc; od kritiky Mika, Ťapky a nezvedené mládeže přešel k výtkám vlastním lidem a k žalozpěvům na vlastní bídný osud, který ho přinutil být velitelem u takových pitomců. Nakonec rozhodně prohlásil: žádní bohové neexistují, kejkle před oltářem nemají smysl a Ťapka je provádí jen proto, že je hloupá a zaostalá. Pokud bude někdo říkat něco jiného, bude přísně potrestán!
Ťapka se usmívala, Gwen se chechtala nahlas a ostatní ukázněně vyčkávali, co z toho bude. Výsledek byl sporný: mužstvo přestalo sice reptat nahlas, ale drby nepřestaly, naopak se rozšířily mezi všemi Heinrichovými muži. Navíc se ozývalo podezření, že Stackel, Weber a někteří další se nechali od Arminů koupit.
Tři dny se lodi probíjely proti větru, Poutník stále vpředu, i když na Karakalu už několikrát proti Enkrovu nařízení spustili pomocný motor. V noci na čtvrtý den se vítr změnil na jižní, což sice nebylo nejvýhodnější, ale vhodným nastavením plachet se dalo využít; tak si utahaní kluci šli zdřímnout a Weberova směna mohla předvést svou dovednost.
Boční vítr přece jenom hnal lodi rychleji kupředu než protivítr – i když možná bylo jedno, kam plují, neboť o dislokaci Ostrova Velkých Ptáků neměl nikdo tušení. Enkra dokonce chvílemi pochyboval, zda plují správně.
Sedmého dne spatřili na obloze kroužit ptáka a když se snesl níž, poznali, že je to opeřená stíhačka koara; to jméno se rychle rozšířilo, nikdo neví jak. Pták se snesl níž a nechápal, co to pluje po mořské hladině, obvykle pusté a prázdné. Kroužil nad loděmi několik hodin, ale nespustil se níž ani nepokusil o útok, zřejmě nevěřil, že by tak velké bytosti zmohl. Armini měli připravené lejzrovačky, kdyby si náhodou všiml, že po palubě chodí kořist, ale stále neútočil; jen se nakonec snesl ještě níž, až mohli vidět vyvalené oči a šeredný zakřivený zobák, schopný přeštípnout člověka v půlce jako žížalu. Prohlédl si lidi dostatečně zblízka, ohavně zakrákoral a odlétl někam k Japonsku.
Většina lidí hodnotila ptáka koara jako bytost nepříjemnou, šerednou až odpornou a navrhovala sestřelit ho na potkání. Jenom Gwen, čarodějka lóže nazývané jeho jménem, byla jiného názoru.
„Je krásný!“ tvrdila, „Úchvatný, silný, mocný, volný ve své nadoblačné výši! Bylo by krásné mít křídla a létat jako on!“
„Což o to, zkusit lítat není ta nejhorší myšlenka,“ řekl jí na to Mike, „Už jsem myslel na nějaký balón nebo dokonce deltaplán, ale zatím pro to není vhodná situace... a vůbec, chtěl bych tě vidět, kdyby ses s tím ptáčkem potkala někde ve vzduchu. Asi by s tebou dlouho nediskutoval a posvačil by...“
„Stejně je to parádní pták!“ trvala na svém, „Pravý vládce zdejšího světa!“
Mike poopravil kormidlo, zaklínoval ho a opřel se o zábradlí, aby líp viděl na kroužícího ptáka. „Stejně, to místo nazývají Ostrov Velkých Ptáků, což znamená, že jich tam bude víc. Zatím nevím, jak zařídit, abychom se tam vůbec dostali ve zdraví!“
„Třeba si dají říct!“ pokrčila rameny.
Mike se rozesmál. „Nojo, třeba je ukecáme!“
„Seš pitomá!“ řekl Weber, který přicházel a slyšel to, „Rád bych věděl, jak by ses s takovými potvorami domlouvala! To už bys rovnou mohla chtít vybrat jim z hnízda mládě a ochočit si ho, jako sokolníci ochočují orly!“
„No a co?“ vyjela na něj.
„No... když jsem byl mladej, sloužil jsem v Berchtesgadenu u ochrannýho oddílu. Jednou nějakej místní horal přinesl Vůdci krásnýho orla! Jenže z toho nic nebylo, Vůdce neměl rád zvířata; až na svýho psa, že! Přijal orla, poděkoval, jenže ho nechal ve vesnici, aby se tam o něj starali ve voliéře. Možná si z něj pak Američani udělali polívku!“
„Vůdce – to jako Hitler?“
„Ovšem! Adolf Hitler, Vůdce Velkoněmecké Říše!“ nafoukl se Weber.
„A tys u něj sloužil?“
„Ano, v ochranném oddílu! Tehdy mi ovšem bylo osmnáct a byl jsem obyčejný SS-mann, bez hodnosti!“ Weberovi zazářily oči.
„A viděl jsi někdy Hitlera?“
„Jednou jsem s ním mluvil!“ Weberův hlas získal dojatý tón, „Přijel do Berchtesgadenu na pár dní odpočinku a já měl zrovna hlídku u vchodu. Přijel s ním nějaký generál, nevím už, jak se jmenoval; a Vůdce, když jsem mu vzdával čest, mi poklepal na rameno a řekl: 'Dokud máme v Německu takové mladé muže, nemusíme se ničeho obávat!' Chtěl jsem ho požádat o tu čest, abych směl odejít na východní frontu, ale zašel dovnitř...“
„Ve kterém roce to bylo?“ ptal se Mike.
„1944, na podzim.“
„To už byl pěkně vylízanej,“ pokrčil komthur rameny, „Blábolil nesmysly, kudy chodil...“
„Co tím chceš říct?“ vyjel Weber.
„Nic, toho si nevšímej. Jenom, že už mu moc času nezbývalo, i kdyby se nebyl zabil...“
„Vůdce byl nejgeniálnější člověk, který kdy přišel na svět!“
„No, já se s tebou nehádám. Jenom se divím, že seš tak starej; to jsem ani netušil!“
„My SS, Vůdcova železná garda, nestárneme!“ vypjal Weber prsa, „Obvykle si na svoji nejslavnější dobu moc nevzpomínám; ale tato chvíle mne k tomu přímo přinutila...“
A odešel málem pořadovým krokem. Což se mu moc nedařilo, neboť byl bos a paluba se houpala.
„Taky je už pěkně pošahanej!“ zhodnotil jeho vystoupení Mike.
Gwen šla po svých, přemýšlet, jak sehnat mládě koary, aby si je mohla ochočit.
Druhý den spatřili na obloze dokonce párek ptáků. Tentokrát ani neslétli níž k lodím, letěli přímo k západu a nezdržovali se.
„Asi jsme na dobré cestě.“ usoudil Enkra.
Cvrček trávil většinu času na stožáru Liberty a rozhlížel se po moři. Považoval za svoji povinnost a nejvyšší čest osobně objevit ostrov Koara a nechtěl se o tu možnost dát obrat. Ale nebyl to on, nýbrž Bruce Langren, který ho šel odpoledne příštího dne vystřídat, kdo spatřil kdesi na obzoru černou tečku. Nejdřív myslel, že je to zrakový klam, přesto na ni upozornil; a taky Sheltie ji zaregistroval na radaru, takže to bylo jasné.
„Budeme tam ještě dnes?“ ptal se Heinrich Enkry.
„Pokusíme se. Zdá se, že koara je pták denní, v noci by měl spát. Třeba by se nám mohlo podařit dostat se tam bez problémů!“
Jiného názoru byly ovšem koary; když se lodi blížily, postřehl je párek ptáků, začal na ně nalétávat a prohlížet, co sem pluje. Prozatím nezaútočily, ale Enkra přesto nařídil všem, kdo nepatřili ke směně ve službě, aby se schovali dovnitř a vyhlíželi okénky. Pippi do kabiny nechtěla a Mike se pokusil ji nakopnout. Už uměla bez problémů uhnout a ještě se chechtala, ale pak ji chytila Ťapka a bez diskuse zavřela.
Ostrov se začal objevovat; nejdřív vypadal jako jehlička, zapíchnutá do čáry obzoru, pak jako tužka, potom nabyl na objemu a nakonec bylo vidět, že je to skála vysoká skoro pět set metrů a trčící z vody přímo nahoru, téměř pravidelný kužel s ostrou špičkou. Armini nad tím kroutili hlavami.
„Že by sopka? Ale tady, uprostřed oceánu?“
„Havaj je taky sopečného původu!“
„Ale sopky na Havaji nejsou tak vysoké a strmé! Tohle je jediná osamělá skála uprostřed moře... jako kdyby ji sem někdo zapíchl!“
„U úpatí jsou ještě další skály,“ tvrdil Jackie a prohlížel ostrov dalekohledem, „Ne tak vysoké, sotva dvacet metrů. Tam hnízdí koary...“
„To vidíš?“
„Ne, hádám. Na stěně skály by se těžko nějaké hnízdo udrželo. Ani jako horolezec bych po ní nechtěl vystupovat!“
Ptáků přibylo, teď jich tu kroužilo šest. Jeden z nich, patrně nejdrzejší a taky největší, se pokusil nalétnout na stěžeň Orla a zobákem přerazil jedno ráhno, které se mu nejspíš pro něco znelíbilo. Přeštípl je jako sirku.
„Měl by dostat poučení, co se smí a co ne!“ navrhoval Heinrich.
Na Orlu to pochopili taky. Dva kluci s lejzrovačkami si počkali a když koara nalétávala znovu, načechrali jí trochu peří. Když ji dva paprsky popálily, vztekle zakrákala a odstranila se do bezpečnější vzdálenosti. Od té chvíle neútočily, jen kroužily.
Zato přiběhl Sheltie Rabowski: „Magnety se zbláznily! Žádný kompas nefunguje, všechny ukazují k ostrovu!“
Jeden kompas byl na můstku, takže se mohli přesvědčit. Byla to pravda.
„Za chvíli nám vylítají všechny železné věci z rukou,“ řekl Roger, „A pak si hora přitáhne nás i lodi. To je normální...“
„Co jako?“
„Magnetová hora! Je na konci světa a hnízdí na ní obrovský pták Noh. Jenom v kůži vola, do které se zašijete a kterou pták Noh odnese, ji můžeme opustit. Copak to neznáte?“
„Nechápu!“ řekl Šibusaka, „Jaký pták Noh?“
„To je stará pohádka,“ vysvětlil Enkra, „Roger jenom žertuje!“
„Zatím.“ řekl Roger pochmurně.
„Není vyloučeno, že právě tato hora inspirovala tvůrce pohádek Tisíce a jedné noci,“ řekla Asthra, „Co víme, kam se až dostali?“
„Myslíš, že námořník Sindibád byl až tady?“
„Nebo o tom slyšel vyprávět.“
„A co tu ještě objevíme?“
„Já vím! Lidi se psí hlavou, s ústy na břiše a jednonožce, co si chodidlem stíní jako slunečníkem!“
„Lidí, kterým by slušela psí hlava, znám dost!“ odfrkla Asthra.
Ptáků ještě přibylo. Kroužili kolem lodi, nalétávali a odporně skřehotali. Těžko se dalo spočítat, kolik jich je.
„Zastavit!“ rozhodl Enkra, „Necháme je trochu přivyknout na naši přítomnost. Nestřílejte, nebude-li to nutné. Radši zalezeme do kabin, ať je zbytečně nedráždíme...“
„Myslíš, že půjdou spát?“
„Do západu slunce zbývají skoro dvě hodiny. A myslím, že žádné zvíře nedokáže lítat celý den a celou noc, ani koara...“
Elliott la Sale ohlásil přestávku, dal spustit plovoucí kotvu a odpočívat. Lodi se přiblížily co nejblíž k sobě, aby působily na koary jako skupina útesů nebo něco podobného. Ptáci zatím neúnavně kroužili a hodnotili, co to připlulo.
Většina Arminů odpočívala tak, že zaujali nějakou jógovou pozici a ztuhli v transu. Heinrich se to snažil naučit, ale pořád mu to nešlo a nikdy se neodvážil požádat Asthru, aby ho přivedla do hypnotického spánku. I když měl kolem sebe svoje hlídky, tohle pro něj bylo přílišné riziko a podstoupit je nechtěl. Ostatní si před ním už dávno nedávali pozor a nebáli se ho, ale on jim stále ještě nevěřil dost. Takže byl nucen čekat nečinně a hrozně mu to šlo na nervy.
Slunce se kutálelo k západu pomalu, ale když už tam dorazilo, šlo to rychle. Po vlnách se rozlila narudlá záře, spodní okraj veliké sluneční koule se dotkl moře a zvolna se ponořoval, vážně a slavnostně. Někteří Armini někdy sledovali západ i východ slunce ve slavnostním postoji s rukama zvednutýma a upřeným pohledem, jak to dělají lvi Reorti, ale dneska svou večerní pobožnost vynechali. Všechny zajímal ostrov, hlídaný obrovskými příšernými ptáky.
Jen co zmizel poslední kousek slunce, noc se ujímala vlády; v tropech hned, není čas na nějaký soumrak. Na východě vycházely hvězdy, na které si už stačili zvyknout. Někteří mezi nimi hledali místo, kde by měla být Země, ale jen podvědomě, netoužili teď být doma. Co je čekalo, bylo příliš zajímavé.
Se soumrakem ubylo krákorání i náletů, jeden pták po druhém se vzdaloval. Přistávali na ostrově, ale kde, nikdo nemohl vidět. Konečně odletěl i poslední a nastalo veliké ticho.
Enkra a jeho důstojníci vystoupili na palubu.
„Připravit průzkumné oddíly!“
Velení na lodi převzal Elliott la Sale. Do průzkumného družstva byl zařazen Enkra, Jackie, Roger, Kurt, Sonny, Sebastiano, Asthra, Claudio, Fernando. Z Orla Chris, Sheilla, Cvrček, Allan, Sam Sheffield. Enkrovi se vnutil Heinrich, taky z Karakala poslali celý člun důstojníků. Když šel Heinrich, chtěl jít taky Šibusaka a nebylo proč mu to odpírat. Nakonec vzali další člun a do něj se jako první spustil Sheltie, aby mu něco neuteklo. Z Poutníka, který měl člun jen jeden, jeli Mike a Ťapka, Ba-Tao, Gwen, Yaggan a Čingiz, Weber a jeden z jeho námořníků. Pippi naštěstí sladce spala v kabině a Altarrac slíbil, že ji pohlídá, kdyby se chtěla probudit.
Pro počáteční přiblížení použily všechny čluny své přívěsné motory. V těsné blízkosti ostrova nařídil Enkra používat jen vesla, aby náhodou nevyplašili koary.
Jak se blížili, pozorovali břehy ostrova; většinou to byly korálové útesy, porostlé jen sem tam nějakými křovisky, dost ubohými. Žádné palmy ani plavuně, nic, co by potěšilo oko člověka. Skála se zvedala uprostřed ostrova docela náhle, jako by ani k ostrovu nepatřila.
„Škoda, že nesvítí Měsíc,“ řekl Roger, „Teď by se hodil, bylo by vidět!“
Heinrich se neklidně ošil. Neměl rád, když se mluvilo o věcech, které neznal a ani si je neuměl dobře představit.
„Ta skála je divná!“ řekl, „Takovou skálu jsem nikdy nikde neviděl. Ani na filmech... já bych skoro myslel, že tohle tady někdo postavil schválně!“
Nikdo neodpověděl. Blížili se korálovým útesům, prozrazujícím se zčeřenými vlnami, a museli dávat pozor, aby nepoškodili čluny.
„Na břehu vidím kostru nějakého živočicha,“ řekl Claudio, „...bych soudil, že zbytek vodního ještěra, jakého jsme viděli; zdechlina sem připlavala a ptáci ji oklovali...“
„Nebo ho třeba sami ulovili a přinesli!“ domnívala se Asthra.
„To těžko! Je mnohem větší než oni!“
„Supi taky dokážou ožrat celýho slona!“ řekl Jackie, „Mršinou, plovoucí na hladině, ptáci určitě nepohrdnou...“
„Támhle vidím hnízdo!“ ukázal Claudio. Nevesloval, měl možnost prohlížet si pobřeží dalekohledem. Taky udělal pár snímků v infračerveném spektru, aby fotoblesk neprobudil spící koary.
„Pořád nevidím nic, kde by se dalo přistát,“ řekl Sonny, „Ty útesy se moc nehodí a nikde žádná zátoka...“
„Obeplujeme kolem dokola! Ten ostrov není moc veliký...“
Nebyl veliký; to přitom většinu tvořily korálové útesy. Claudio objevil ještě několik podobných hnízd, ale na všech ptáci spali a nejevili zájem o čluny, proplouvající kolem. Což bylo dobře, kdyby se probudili, nemuselo to být průzkumníkům zdrávo.
„Já pořád myslím, že tahle věc je umělá a někdo ji postavil!“ trval na svém Heinrich, „Nebo aspoň přitesal! V přírodě se přece tak pravidelné tvary nevyskytují!“
„Domorodci?“ řekl Roger posměšně.
„Třeba. Nebo možná... co já vím?“
„Támhle vidím nějakou zátoku!“ ukázal Kurt.
Byla to asi jediná zátoka s písčitou pláží na celém ostrově. Vpluli tam a vytáhli člun na písek, aby mohly přistát ostatní.
„Támhle je hnízdo... propána, to je potvora, co na něm sedí!“ vzdychla Sheilla, když dorazila, „A ta vedle je ještě větší!“
Naštěstí koara, dosahující dobrých dvaceti metrů, měla hlavu složenou pod křídlem a spala. Slyšeli, jak jí při dýchání píská v nosních otvorech. Průzkum raději odložili na později.
„Jak se dostanem k té skále?“ uvažoval Enkra.
„Vyšplhat!“ ukázal Sebastiano, „Támhle by to šlo, přes ten útes!“
„Horolezecká trasa!“
„Natáhneme fixní lano...“
Přelézali jednotlivé korálové útesy. Enkra, Jackie a Sebastiano upevňovali lano. Nebylo to nijak daleko, přesto jim trvalo skoro hodinu, než se dostali ke skále. Nejhůř byl na tom samozřejmě Mike, kterému musela Ťapka velice pomáhat, málem ho nést přes nejtěžší úseky.
Skála vyrůstala z korálových útesů naprosto bez spojitosti, jako tužka zapíchnutá do těsta. První k ní doběhl Heinrich; sotva se jí dotkl, zaklepal na ni nejdřív prstem a potom rukojetí svého nože. Ozval se tupý kovový zvuk.
„Proboha... ta věc je z kovu!“ vykřikoval, „Já přeci říkal hned, že je to umělé!“
Enkra už došel taky, ale nic nezkoumal. „Ani na chvilku jsem o tom nepochyboval.“
Heinrich se rozhlédl. Jejich tváře vypadaly sice překvapeně, ale ne zas tak jak očekával. A zdálo se mu, že nad něčím zcela jiným, než on.
„Vypadá to, že víte, co to je!“ řekl.
„Obávám se, že ano.“ řekl Roger.
„Něco, co postavil ten váš Denis Baarfelt?“
„To ne. Tohle je mnohem starší.“
„Jasně! Ty korály musely růst dlouhá staletí...“
„Přidej. Já bych hádal na milión let.“
Obcházeli při tom okolo kovového válce; tady byla půda schůdnější, neboť korály pokryla vrstva prachu a hlíny, na níž rostla jakási tráva. Ale chodit se po tom dalo docela dobře.
„Před miliónem let přece ještě nikdo na světě nežil!“
Dlouho nikdo z Arminů neodpovídal. Až Roger: „V Africe prý je jedna taková věc zarostlá do skal. Tak, že ji nelze vyprostit. Denis o tom píše ve své knize Safari.“
„Tak co to tedy je?“
„Podle Denise kosmická loď.“
Heinrich se začal divit. Všichni ostatní ukázněně počkali, až mu to dojde a uklidní se.
„Kosmická loď? Ale to by nemohli postavit lidé!“
„Taky ji lidé nepostavili.“
„Kdo tedy?“
Enkra odpověděl téměř okamžitě: „O té naší to víme téměř jistě; byli to Gawírové, jeden z rodů leopardů, jejichž předkové byli kapitány a navigátory mezihvězdných lodí. Kdo to byl tady, ještě nevím; ale zcela jistě někdo podobný našim šelmám...“
„To není možné!“
„Proč? Na Zemi připluli z hvězd před časy tak dávnými, že to nelze spočítat; přistáli a rozhodli se dobýt tu zemi, osídlit ji. Proto bojovali s královstvím Argerranu a porazili obrovské plazy. Je možné, že i tady to bylo podobné; i když někteří z ještěrů doposud žijí a válka možná ještě není vybojovaná...“
„Opět Kamenná koruna?“
„Zdá se, že to má souvislost. To se dozvíme, až pronikneme dovnitř do lodi.“
„Kudy to chceš udělat?“
„To ještě nevím; ale zcela jistě nějaká možnost existuje.“
Heinrichovi šla hlava kolem; jeho důstojníci byli taky zmateni, ale o něco méně, neboť jejich inteligence byla slabší a dosah objevu si neuměli představit. Byly to pohříchu dušičky příliš policajtské a záležitosti ne zcela přízemní jim byly vzdáleny.
Enkrův lišák Semmi šmejdil okolo lodi; teď je přivolal k sobě, ježto se domníval, že našel vhodné místo. Seběhli se k němu, ale byla to jen nějaká myší díra, u které se lišák marně pokoušel hrabat tlapkami.
„A co že tam je?“ ptal se někdo.
„Já myslím, že vchod!“
„Že by byli tak malí jako myš?“
„To ne. Někdo ten vchod zalil betonem a nechal jen tuhle dírku!“
„Váš Denis Baarfelt!“ zabručel Heinrich.
„Nejspíš. Ale nechal dost patrný otvor, aby si ho všimla arminská šelma!“ řekl Enkra, „Denis byl geniální!“
Jackie odstrčil lišáka, vytáhl tesák a začal rozřezávat beton. Při tom jeho nůž několikrát zavadil o trup lodi; překvapilo ho, že se o něj zastavil. Příliš si zvykl, že tesáky s mikrovrstvou protonů na čepeli řežou všechno, tak zkusil zlehka bodnout špičkou do neznámého kovu; kov odolal, dokonce se ozval zvuk, jako by narážel do zvonu.
„Hele – konečně něco, co odolává našim nožům!“
„Zdá se, že znali víc, než my...“
„Trup té lodi prošel místy, která si ani nedovedeme představit; a nezanechalo to na něm stopy! Meteority, oblaka žhavých plynů, možná i látky, které my považujeme za pevné! Kdoví, co všechno viděla tahle loď!“ řekl Mike.
Teď už bylo možné, aby Jackovi několik lidí pomáhalo; dali se do toho a po chvíli jejich tesáky zazvonily o stejný kov i dole, pod nohama. Byla to nějaká plošina, zřejmě vodorovná a těsně přiléhající k trupu lodi.
„Ano,“ souhlasil Mike, „Zřejmě vystupovali na plošinu a z ní obhlíželi moře planety, na níž přistáli. To je docela rozumné!“
Semmi už objevil pokračování: kruhový otvor, zabetonovaný stejně jako všechno ostatní. Hned se dali do jeho uvolňování.
„Proč to asi Denis tak důkladně uzavřel?“
„Předpokládal, že by sem mohli přijet domorodci; kdyby pronikli dovnitř, mohli by tam něco poškodit. Betonová zátka se dá vylámat celkem snadno i klasickými prostředky...“
Jackova ruka pronikla do prázdna. „Je tam otvor!“
„Dočisti to, pak se podíváme!“
Otvor byl kruhový, v průměru měl asi jeden a půl metru. Když už tam Jackie byl, protáhl se dovnitř, do prostory velké asi dvakrát dva metry a zakončené další stěnou z kovu. Podali mu lampu a on si prohlížel tuto prostoru. „Zřejmě něco jako přechodová kabina! Jsou tu další dveře. Zavřené!“
„Na velký prostor si nepotrpěli,“ Enkra se za ním protáhl do otvoru, „Zřejmě byli daleko pružnější, něco jako naše kočky!“
„Same! Same Sheffielde!“ zavolal Mike, „Tys přece pracoval pro NASA a vyznáš se v kosmické technice! Co si o tom myslíš?“
Sheffield především zrozpačitěl. „Jak to víš, prosím tě?“
„Měl jsi to v papírech.“
„Pak taky víš, že jsem nebyl ve vědeckém oddělení, ale v protišpionážním. My jsme s výzkumy přicházeli do styku jenom okrajově.“
„Neříkej, že ses nezajímal o techniku! Třeba na raketoplánu jsi pracoval, to víme!“ řekl Heinrich, „Nejen Mike, taky my máme záznamy!“
Takže se Sam dostal do kabiny jako třetí, což už bylo skoro dost. Ještě tam byl Semmi, kterému výjimečně nevadilo, že ho lidé okopávají a pletl se jim účinně pod nohama.
„No jasně, je to výstupní kabina do prostoru! Tady je dokonce uzávěr. Jenomže s tím už hodně dlouho nikdo nehýbal!“
„Jak se otevírá vnitřní vchod?“
Jackie posvítil na stěnu do vnitřku. Byl tam otvor uzavřený stejnými dveřmi jako venkovní, ale byl zavřený, a to dobře. Enkra si povšiml ozdobného obložení z barevně odlišených plátků; bylo to vlastně jediné, co nebylo na celém zařízení funkční. Barvy za dlouhá léta poněkud omšely a vybledly, ale pořád bylo patrné, že obsahují celé spektrum.
„Denis to pravděpodobně otevřel.“ řekl Enkra.
„Máš nějakou představu?“
„Co spektrum?“
„Zkus to!“
Enkra zjistil, že každá barva se opakuje na obložení dvakrát; zkusil jednu tu destičku a zdálo se mu, že je sice nepatrně, leč přesto pohyblivá.
„Začneme od bílé nebo od černé?“ ptal se Sam.
„To je jedno. Zkusíme obojí.“
Enkra začal od černé, byla blíž. Pozorně sledoval, aby nevynechal žádnou barvu; nebylo to tak lehké, v tomto osvětlení. Ale podařilo se mu dojít až k bílé. Napětí těch v komoře se zatím přeneslo i ven, k ostatním.
Ve chvíli, kdy Enkra stiskl bílé destičky, pocítil sotva postřehnutelný pohyb v mechanismu. Nebyl si tím samozřejmě jist, mohlo to být jen napětím; ale pro jistotu se zkusil dlaněmi opřít o poklop. Ten se pomalu odsunul jednou stranou dovnitř, do lodi.
„Začínají zázraky!“ řekl Jackie.
Protože v chodbě, která se nacházela za přechodem, se pozvolna rozsvítilo. Nebyla tam žádná svítidla, světlo vycházelo přímo z matně zářících stěn. V tom světle viděli, že se jedná o jakýsi okružní koridor, vysoký a široký asi dva metry. Na obou stranách koridor mizel v zatáčce, kopírující stěnu lodi.
„Tak,“ řekl Sam, „Nahoru nebo dolů?“
„Řídící centrum bych předpokládal nahoře,“ zamyslel se Enkra, „Nejdřív tam, ne?“
„Počkáme na ostatní?“
Vchod zůstal otevřený, takže mohli jeden po druhém dovnitř.
„Chodba je dost veliká,“ pravil Mike, který si nedal ujít, aby byl mezi prvními, „Zdá se, že sloužila nejen jako koridor, ale taky trasa pro náklad a techniku. Tak velkou chodbu pro posádku jistě nepotřebovali...“
„Myslíš, že měli nějakou techniku?“
„Určitě. Ve zvyklostech každého člověka je ulehčovat si život!“
„Pokud to byli lidé!“ řekl Heinrich.
„Myslící bytosti.“ opravil se Mike.
„Zas ne natolik myslící, aby tu měli výtah!“ žehral Cvrček.
„Možná mají, jenom jsme ho neobjevili...“
„Dveře!“ ohlásil Semmi, který byl pořád vpředu a nedočkavě zjišťoval, co je za rohem.
Dveře byly čtyřhranné a uprostřed nich táhlo; když za ně vzali, otevřely se a odsunuly stranou na kyvných kloubech. A současně se uvnitř rozsvítilo světlo.
„Perfektně zajištěné!“ řekl Sam, „Jak myslíte, že je to staré?“
„Těžko říct. Ale určitě několik desítek tisíc let...“
„Tomu moc nevěřím! Zásoba energie nemohla tak dlouho vydržet. A jak se zdá, tady je jí dost, jen spustit. Já bych hádal tak dvacet let...“
„Nesmysl. Denis tu byl před víc než padesáti lety a už tehdy to bylo stejné...“
„No dobře, tak nanejvýš sto let! Co myslíš ty, Enkro?“
„Já vsázím na několik miliónů let.“
„Nesmysl! Žádná technika by nevydržela...“
Vstoupili dovnitř, do místnosti. Bylo to asi nějaké skladiště; všude se v dokonalém pořádku kupily kontejnery, přesně tak velké, aby prošly vchodem. Což bylo rozumné. Kontejnery byly označeny značkami, nakreslenými bílou barvou, zřejmě písmeny a čísly.
„Maličkost!“ řekl Heinrich, „Náš počítač může rozšifrovat jakýkoliv kód, stačí dát příkaz!“
„Náš taky!“ zavrčel Cvrček.
„Uvidíme, co dokážou,“ řekl smířlivě Enkra, „Pokud je v tom nějaký systém, bude to lehké.“
„Co je v těch kontejnerech?“ ptal se někdo.
Enkra chvíli hledal, jak ho otevřít. Objevil na okraji destičky, které stiskl a poklop se dal odsunout stranou.
„Prázdný!“ vydechl Cvrček zklamaně.
Sebastiano otevřel kontejner naproti. Sheilla další. Všechny byly prázdné.
„Co do nich patřilo, zřejmě použili. Na to to s sebou vezli...“
„Myslíte, že tohle celé je sklad krabic?“
„Kdo ví? Museli bychom to projít celé, na to nemáme dost času. Oni jistě věděli, proč to má být zrovna takhle!“
Vyšli ze skladiště, zavřeli dveře. Někdo zauvažoval, jestli tam světlo zase zhaslo, ale teď neměli chuť to zjišťovat. Tím spíš, že o kus dál objevili další dveře a pak už v pravidelných intervalech. Dovnitř se ani nedívali.
Ale jedny dveře je zaujaly: byly totiž na táhle označeny osmihrotým křížem, namalovaným křídou. Takový znak mohl nakreslit jen Denis; takže nezaváhali a vstoupili.
Byly tu kontejnery podobné jako jinde, ale přece jen trochu jiné. Enkra otevřel hned ten první; spatřil asi dva metry dlouhý a metr široký obdélník, z jehož stěn vycházelo množství vodičů. Tady nebylo vše sterilně čisté, ale pokryté dávno vyschlou hmotou. Enkra ji odškrábl nehtem, očichal, dokonce olízl, ale nepoznal nic než to, že je to hmota.
„Proč to asi Denis označil? K čemu to mohlo sloužit?“
„Je jich tady hrozně moc a ke každému tomu kontejneru vedou dráty!“ hlásil Cvrček, „Ale nejsou z kovu, spíš z plastiku!“
„Něco v tom bylo... něco velmi důležitého!“
„Začínám mít obavu, že to vím.“ řekla Asthra.
„Tak co teda?“
„Co když v tom byla posádka?“
„Posádka? Myslíš... živí tvorové?“
„Kdyby ta usazenina byl pozůstatek živného roztoku, potom bych to chápala. Stejně to asi pochopil Denis.“
„Myslíš, že by šlo zjistit, jak se to dělá?“
„Možná. Pokud nenajdeme jiný způsob, jak se to dozvědět...“
„Vy myslíte na to, jak toho využít?“ překvapilo to Heinricha, „Nechcete dokonce letět do vesmíru?“
„Proč ne? Každé poznání se hodí k využití!“
„A kam byste chtěli letět?“
„Na to je snad dost času! Ale zdá se, že Denis myslel na něco podobného taky!“
Opustili místnost a pokračovali v cestě; koridor je vedl sice pomalu, ale pravidelně dál a dál, do vyšších pater. A pořád dveře a dveře, všechny stejné, odlišující se jenom značkami s kódem. Všechny ve stejných vzdálenostech, stejně veliké, nic zvláštního. Stovky skladištních prostor, plných kontejnerů. Ale k čemu to všechno, nebylo jasné.
Pak najednou dveře nepřišly; vystoupili zas o několik pater, aspoň se domnívali, že obešli loď několikrát dokola. Například Mike už cítil, že ušli řadu kilometrů a pořád ještě nejsou u žádného cíle. Taky uplynulo několik hodin od chvíle, kdy do lodi vstoupili.
„Navrhoval bych odpočinek!“ řekl.
„Až dojdeme k nějakému vhodnému místu.“ řekl Enkra, který by sice ještě vydržel, ale nechtěl zbytečně přepínat síly.
To mohlo znamenat jedinou věc: další dveře. Ale museli ujít ještě dalších pár set metrů, než nějaké objevili. A když se to stalo, bez váhání ty dveře otevřeli.
Světlo ozářilo značně nepřehlednou prostoru, zaplněnou všelijak se splétajícími svazky vodičů. Nebylo daleko vidět, protože ty svazky se porůznu míchaly, ale nezdálo se, že by tu bylo ještě něco víc. Od dveří se po stěně táhl ochoz, nahoru i dolů, úzký a přilepený mezi stěnu a první svazky vodičů. Další ochoz viděli nad hlavou a také pod nimi byl jeden. Zřejmě celé tohle zařízení zabíralo několik pater lodi.
„Co to může být?“ ptal se někdo.
„Počítač,“ řekl Roger, „Vsaďte se!“
„Myslíš?“ váhal Enkra.
Roger si opatrně sáhl na nejbližší vodič. Nic se mu nestalo, ale překvapilo ho, že není ani studený, ani teplý; měl příjemnou teplotu předmětu, se kterým mají manipulovat lidé, a tu teplotu si zřejmě stále udržoval.
„Kov to není,“ řekl Roger, „Ale ani plastik, ani sklo. Nějaká docela nová hmota; tenké drátky zalité v umělé hmotě...“
Enkra zkusil drátek ohnout, možná dokonce kus ulomit. Hmota byla poddajná, ale pocítil, že si jeho činnost uvědomuje, jako by v ní vzniklo jakési mikroskopické silové pole. A když drátek pustil, ten se opět narovnal.
„Jakou asi kapacitu by měl takový počítač?“ zeptal se Enkra, „Co je vůbec ten drátek? Nervový spoj mezi dvěma buňkami?“
„Těžko říct. Co když je každý drátek řetězcem nervových buněk? Potom by měl počítač kapacitu lidského mozku, možná i větší...“
„Myslíš, že by mohl mít skutečnou inteligenci, schopnou samostatného myšlení?“
„To musíme nejdřív zjistit...“
„V tuhle chvíli to nedokážeme,“ řekl Roger, „A co víc, nejsme v řídícím centru, ale v těle toho mozku. Odtud se s ním asi těžko můžeme spojit, pokud bychom nechtěli zasahovat násilně...“
„Dobře. Co tedy uděláme?“
„Myslím, že některé spoje vedou do centra lodi, do řídícího sálu. A nedivil bych se, kdyby procházely celou lodí. Potom by už počítač věděl, co se děje. Že jsme tady, co děláme...“
„Myslíš, že mu to je k něčemu?“
„Nevím. Jsme v situaci opice, která vnikla do řídící kabiny letadla a teď uvažuje, co pro ni může být užitečné. Ti, kteří to postavili, to jistě uměli ovládat...“
„Myslíš, že se to nedokážeme naučit?“
„Člověk dokáže všechno, samozřejmě. Ale musí k tomu mít dost času a partnera ochotného spolupracovat. Zajímalo by mě, jestli tento počítač bude ochoten přijímat naše příkazy a vůbec s námi komunikovat...“
„Myslíš, že by mohl mít vlastní vůli nezávislou na naší?“
„To nevím. Kapacitu má jistě stejnou jako průměrný lidský mozek – nic by nebránilo tomu, aby skutečně určitým způsobem myslel. Ovšem má taky program a podle toho, jaký ten program je a na co je zaměřen, bude plnit úkoly. Je otázka, zda v tom programu není taky pasáž o likvidaci nevítaných návštěvníků; doufám že ne. Denis tady byl a vrátil se živ...“
„Jak by mohl vědět, jak na nás reagovat?“
„Zajisté existují nějaké kamery, které nás sledují, eventuálně porovnávají s obrazy nadřízených, uložených v paměti. Současně mikrofony odposlouchávají, co si povídáme. Pokud je ten počítač schopen rozšifrovat naši řeč, pak už má představu, co říkáme.“
„Vážně myslíš, že by to nějaký stroj dokázal?“
„Stroj, jaký bych chtěl mít na své lodi, by to dokázat měl.“
Heinrich poslouchal jejich diskusi a mlčel; hlava mu z toho šla kolem. Zato jeden z jeho společníků to nevydržel: „Myslíte, že skutečně ten umělý mozek ví, že tu jsme a co děláme?“
„Jistě,“ řekl mu Mike, který byl považován za nejvhodnějšího k diskusím s podobnými lidmi, „Slyšel jsi přece...“
„Tak to musíme hned pryč, než nás zničí!“ vyděsil se ten chlap, „Proboha, přece nechcete jít ještě blíž! Co když má nějaké zbraně, kterými nás může... třeba spálit?“
„Jistě že má! Ale je úplně jedno, jestli tu zůstaneme nebo odejdeme, jeho obranné prostředky fungují určitě všude. Než bys došel k východu, procházíš přece pořád jeho tělem!“
„Jak to? Myslíš, že ten robot prorůstá celou lodí a my jsme teď v jeho střevech?“
„No jistě! Zajišťuje chod celého systému, musí mít komplexní přehled.“
„Já tady nezůstanu!“ rozhodl se důstojník, „Já chci pryč! Proboha, veliteli, nechoďme dál!“
Heinrich se k němu obrátil se vztekem: „Co to plácáš, idiote? Čeho se bojíš?“
„Pane, já viděl takovej film... o lidech, co letěli v kosmický lodi a robot je postupně likvidoval! A já nechci chcípnout tak, jako oni!“
„Co je to za pitomosti? Jaký film?“
„Jmenovalo se to Vzpoura Velkého Mozku! Ten počítač tam zabil všecky, až na prvního pilota a tu holku, a ti se zachránili ve výsadkový raketě! Víte, v tom počítači se spálila taková jedna elektronka, co zajišťovala kontrolu...“
„Tobě se v hlavě přepálila elektronka!“ zařval Heinrich, „Je vůbec možný, aby byl člověk takovej pitomec?“
„Nerozčiluj se!“ položil Mike tomu důstojníkovi ruku na rameno, „Takové hlouposti se dějí jenom v knížkách a filmech. Věř mi, já si ty knížky vymýšlím, tak to znám...“
„Ale co když se to stane ve skutečnosti?“
„Tak ty budeš první, koho to sežere, troubo!“ zavrčel Heinrich, „A teď už drž hubu, nebo se doopravdy rozčílím a pak uvidíš!“
Šel, ale tvářil se pořád vyjeveně. Mikovy oči se na okamžik setkaly s Enkrovýma; a Mike si v nich přečetl, že budoucnost toho muže je velice černá.
Ten záblesk z očí do očí přinutil komthura se vrátit, nyní už vědomě, k myšlence, která ho provázela po celou dobu od spatření této lodi a na kterou se snažil raději nemyslet. Že totiž pokud se skutečně dostali na místo, které jim dává netušené možnosti, na místo, před jehož prozrazením varoval Denis Baarfelt, potom musejí být do jeho tajemství zasvěceni jen ti, kterým skutečně stoprocentně věří. Žádný Stackel, žádný bandita či policajt. Pouze Templáři.
Mike se bál na to myslet. Už si zvykl na ty lidi. Už si zvykl mít je vedle sebe, možná si na chvíli pomyslel, že jejich životů je škoda, protože i oni jsou lidé a jejich myšlenky a city jsou lidské, tudíž nenahraditelné. Zničit dokážeme toho, koho neznáme, proto mu přikládáme ty nejhorší vlastnosti. Ale když ho poznáme, pochopíme, jaké má tužby a cíle, zvyklosti dobré a špatné, tehdy ho nemůžeme odsoudit. Jistě, Heinrich je hloupý a taky velice zlý – ale mnozí Armini by v jeho situaci jednali stejně, možná hůř než on. Bojuje za svoji smečku, to ho opravňuje k tvrdosti. Ale rozhodně si nezaslouží smrt z ruky těch, které se snad už naučil považovat za kamarády.
Avšak v Enkrových očích si Mike přečetl nesmlouvavý rozsudek. Žádný cizinec nepozná tajemství lodi! Kdo ho pozná neoprávněně, zemře. Mike znal svého prince a věděl, že jistě pocítil sympatie k Heinrichovi, možná i k dalším jeho mužům. Také on bojuje sám se sebou, cítí bolest nad rozsudkem, který musí vydat a možná i provést. Třeba je to právě ten pohled, adresovaný duchovnímu učiteli, kterým se ujišťuje, že je tentokrát v právu, že smrt těch lidí je v zájmu státu, v zájmu prince a v zájmu lidstva. Že ty pochybnosti, které Enkrovi vrtají v hlavě, na sebe i tentokrát vezme někdo jiný.
Mike si všímal Webera, který namáhavě supěl kousek od něho. Je už starý, hodně pamatuje; možná byl ničema, esesák, zločinec a kdovíco ještě. Ale jednou vyprávěl Mikovi, že celý život si přál mít malý zemědělský statek, pěstovat si v klidu svých pár kravek, mít hodnou ženu a několik dětí. Docela obyčejný lidský sen, jaký mívají řádní a spořádaní lidé. Život mu takovou možnost nedopřál. Zda musel být důstojníkem, potom uprchlíkem a nakonec zločincem, není jasné, každý vědomě či nevědomky přikrašluje svoje osudy. Ale kdyby mu někdo dal možnost, ten chlapík by asi pěstoval svůj dobytek a nikdy by se nedostal na palubu Poutníka. A teď má zemřít. A musí ho zabít Mike.
Nebo Callwright, jeden z mladších, přišlých v poslední době. Hezký veselý chlapec, skvělý hráč na kytaru. Vyrostl na ulici a ta ulice mu jako jediné zaměstnání nabídla vykrádání aut. Ze zlodějíčka vyrostl na pasáka, potom prodával drogy, poseděl si ve vězení, ale jen krátce, z nedostatku důkazů. Potom mu kamarádi z vězení pomohli získat místo šoféra u jednoho z gangsterských bossů. A právě tam, při nějakém nedorozumění s konkurencí, musel poprvé sáhnout po zbrani. Střílel dobře; pak ještě několikrát, až jedna z posledních obětí byl policajt. Začali ho hledat a někdo mu nabídl, aby šel sem. Je proto Callwright zlý? Kdo ví. Ale zemře. Je už mrtvý, jen o tom ještě neví.
Ale Mike viděl také jiné tváře; tváře svých kamarádů. Pochopil, že všichni to vědí, jsou připraveni na tu eventualitu. Každý si už vybral toho svého, který mu nesmí utéci, až přijde pravá chvíle. Vše, co spolu prožili, neznamená nic, protože jsou nepřátelé a s nepřítelem nelze mít slitování.
Kdo dostane Stackela? Mike se nenápadně porozhlédl, kdo se drží Heinricha a dává na něj větší pozor než jiní. Kupodivu se mu zdálo, že nejblíž Heinrichovi je Ťapka. Že ho sleduje příliš oddaně, než aby to byla náhoda. Pocítil mrazení v zádech. Ťapka! Ano, je nejrychlejší, skvělá bojovnice, nesmiřitelná ke zlu. Ale proč to má být zrovna ona? Nařídil jí to Enkra? Kdy, jak? Nebo Asthra? Či snad sama pochopila, co se má stát a vybrala si toho nejnebezpečnějšího? Jejich oči se na chvíli setkaly, vycítila snad jeho pohled. A odpověděla mu, jen tak očima. Ten muž prvního dne, kdy se setkali, sáhl na její dítě. A kdo sáhne na Pippi, tomu Ťapka nikdy neodpustí. Mike by mu možná dokázal dát milost. Ale Ťapka nenávidí toho mladíčka s bílými zuby smrtelnou nenávistí; a na světě je místo jen pro jednoho z nich.
Když si uvědomil tohle, pochopil také, že i on má nepřítele, kterého musí zabít. Tím je otec toho mladíka, Georg Stackel, pán Centrály. Nesmí žít, nesmí být žádná Centrála a žádný Stackel, jestliže mají mít Armini pocit bezpečnosti. Dokud žije jediný agent Centrály, jsou všichni ohroženi. A komthur kdysi přísahal trestat zlo a chránit lidi před špatností světa.
Za těchto úvah vystoupali další poschodí, už kdoví kolikáté. Venku možná je už den, koary se probudily a krouží okolo své skály; nic nevědí o tom, že lidé pronikli dovnitř a prohlížejí si fantastickou loď cizinců. Až večer, až zase usnou, bude možno vyjít ven. Zatím jsou uvěznění v této lodi...
Další dveře. A opět ten fantastický umělý mozek, tentokrát na vyšší galerii. Ani Roger si už nedovedl představit, kolik buněk může být v tom úžasném systému. Zato si představil něco jiného a řekl to Asthře: „Co myslíš – je ten mozek čistě stroj, nebo by to mohl být živý organismus?“
„Jak tě to napadlo?“ podivila se.
„Vrtá mi hlavou teplo, které tady je. Normálně bývají opuštěné stroje studené, mají teplotu svého okolí. Tento stroj má stálou teplotu, není tu horko ani mráz. Dokonce bych řekl teplotu lidského těla, nebo jemu příjemnou...“
„Ale nic živého není schopno přežít milióny let! Bez potravy a bez vnějších podnětů...“
„Myslím na to, že jim se možná podařilo stvořit něco na pomezí mezi strojem a živým tvorem. Biologicky aktivní hmotu, schopnou života. Uvědomil jsem si to u schránek, v těch možná byla živoucí hmota...“
„Jisté je, že loď stále ještě něco pohání. Ta světla by mohl být havarijní systém; ale pokud je život v počítači, potom musí mít svůj nezávislý zdroj energie...“
„Zatím jsme žádný neviděli!“
„Bude asi v zádi, v té části pod mořem.“
Konečně vyšlapali až k vrcholu počítače; vystoupili teď na jakousi otevřenou plošinu, která zabírala celé jedno poschodí lodi. Jen uprostřed byl nosný sloup a v něm dveře, označené nějakým symbolem. Na sloupu, na zdech, podlaze i stropě byla uchycovací zařízení, bohužel prázdná; co tu bylo instalováno, zřejmě bylo použito ke svému účelu.
„Co to mohlo být?“ ptal se Heinrich.
„Já bych hádal nějaké dopravní prostředky, nejspíš létající!“ řekl Enkra, „Podle mého se dá tato část stěny odsunout nebo vyklopit ven a vznikne otvor, kterým se dalo vyletět. Možná to byly průzkumné čluny či něco podobného...“
„Škoda, že nějaký nezůstal...“
„Potřeboval je výsadek, to je jasné.“
„Někdo s sebou bere ještě zásobní, pro případ havárie!“
Roger zatím věnoval pozornost dveřím v tom velikém sloupu. Byla tam řada tlačítek a on soustavnou manipulací dosáhl, že se dveře otevřely; byla tam hluboká šachta nahoru i dolů.
„Výtah,“ usoudil Roger celkem logicky, „Ale proč už nejezdí?“
„A víš jistě, žes ho přivolal?“
Roger se jal manipulovat s tlačítky. Chvíli mu trvalo, než se konečně objevila jakási koule, která se zvedla až k nim a tam odsunula dvířka. Současně se v kouli rozsvítilo; měla v průměru asi osm metrů a působilo divně, že nebylo jasné, co je nahoře a co dole.
„Svezeme se?“ ptal se Roger.
„Proč ne?“ Enkra vstoupil do koule a Heinrich za ním, aby mu náhodou něco neuteklo. Do koule se vešlo pohodlně dvanáct lidí, takže vešli i další; ostatní museli počkat.
„Pošleme vám výtah, jen co vystoupíme!“
„Proč jsme ho nepotkali v dřívějších patrech?“ mrzelo Sheillu, „Nemuseli jsme šlapat!“
„Neuměli jsme hledat!“
„Nahoru nebo dolů?“ ptal se Roger, který se sám povýšil na vrchního liftboye.
„Nahoru. Když už jsme tady...“
Roger jen doufal, že mačká správné knoflíky. Dveře se zasunuly, koule se pohnula, ale nebylo jasné, kterým směrem, protože chvíle přetížení se střídaly s okamžiky nižší váhy. Konečně koule zastavila a zase otevřela dveře.
Nacházeli se v ohromné klenuté prostoře, vybíhající do špice někde nad jejich hlavami. Na stěnách bylo vidět veliké plochy zakryté kovovými štíty, možná nějaká okna či něco podobného; jinak tu nebylo nic.
„Co to může být?“ hlesl někdo.
„Jsme pod vrcholem lodi,“ řekl Enkra, „Já bych řekl, že to je vyhlídková terasa. Místo, kde se mohli dívat na to, co je před nimi...“
„Myslíš, že je takový pohled těšil?“
„Kdo ví? Je to něco jako příď lodi! Já rád stojím na přídi a dívám se, kam směřuje má loď...“
„Bohužel,“ řekl Mike, který musel vždycky zkazit, co se dalo, „Při vyšších rychlostech by dopředu nikdo neviděl, rychlost by tomu bránila. Ani dozadu, jenom po stranách.“
„Okna taky nejsou přímo ve špici, ale stranou, jak vidíš!“
„To je fakt. Snad máš pravdu...“
„Dál už nevede žádný koridor ani chodba!“ zjistil už lišák Semmi, „Ale zpátky ano!“
Tak se vydali koridorem dolů; když obešli patro, dostali se do rozlehlého sálu, který byl zcela beze sporu řídícím sálem lodi. Nedalo se o tom pochybovat, především proto, že většina stěn byla pokryta nejrůznějšími měřícími přístroji, několika obrazovkami různé velikosti, ovladači a spínači, velmi podobnými zařízení velínu velkoelektrárny. Zbývající stěny byly pokryty regály, ve kterých byly uloženy knihy či něco podobného. Uprostřed, okolo sloupu pro výtah, byl řídící pult, před kterým stálo dvanáct křesel, zřejmě pro posádku, která loď řídila. Ta křesla byla zcela nevhodná pro člověka, ale docela mohla vyhovovat velké šelmě. Leopard Tannarrsekharr to chtěl hned vyzkoušet a anatomii spokojeně chválil.
Na tomto řídícím pultu ležela zalepená obálka. Nemohla pocházet z doby lodi, žádný papír by tak dlouho nevydržel. Už když po ní Enkra natahoval ruku, věděl, od koho je.
|
Zdravím vás, přátelé! Vás všechny, kdož jste dokázali přejít moře, nalézt toto místo a dostat se až sem. Jestliže jste tady, pak to znamená, že jste odhalili všechna tajemství a já už nemám proč se s čímkoliv tajit. Sami poznáte a pochopíte. Jste v řídícím sále kosmické lodi národa, o kterém mám jenom velmi mlhavé představy. Ten národ dokázal přeplout hvězdné dálky a přišel sem, aby si získal tuto zemi. Jaká byla v té době, to nevím a nikdy se nedozvím. Ale oni ji jistě dobyli a změnili podle svých představ. Při této grandiózní akci, přesahující svým významem vše, co kdy vymyslel člověk, používali naši vzdálení bratři techniku, o níž jen těžko mohu něco předpokládat. Vidíte sami její nejskvělejší výtvor, samotnou kosmickou loď. Co vidíte nyní vy, viděl jsem i já, a byl jsem tím stejně okouzlen; i zmaten. Ani si neumím představit, jak takový nebeský stroj funguje, jak se řídí a udržuje v chodu; tím spíš neumím poznat jednotlivé detaily, ale jedno vím jistě: že je to stroj nezměrné síly a kdo jej má ve svém držení, ten se stává automaticky nejmocnějším na planetě. Na obou planetách, protože se domnívám, že je možné se jím dostat i na Zemi, pokud člověk pochopí princip řízení a tu loď ovládne. Kromě nádherného a úctu vzbuzujícího zařízení je loď také zbraní tak mocnou, že proti ní neznám obrany. Postačí jenom pracovní nástroje lodi, aby daly člověku moc nad každým, kdo je nemá. Navíc je loď skutečně vyzbrojena zbraněmi, jejichž síla je nepředstavitelná. Vy je jistě brzy objevíte a pochopíte. Z tohoto důvodu je nanejvýš potřebné, aby si ten, kdo vstoupí, dobře rozmyslel další počínání. Zbraně a veškerá technika, které tu jsou, se nesmějí dostat do rukou zločinců; ať už individuálních gangsterů, nebo organizované skupiny, kryjící se třeba pláštíkem státní moci. Je v povaze a zvyklostech člověka, že každý objev použije nejdříve k ničení druhých a až potom k jejich prospěchu. To nesmíte dopustit. Ve vašich rukou je osud možná jednoho člověka, možná stovek či tisíců a možná osud světa. Neboť síla této lodi je dostatečná ke zničení planety. Seděl jsem v tomto sále a přemýšlel. Váhal jsem mezi několika variantami řešení: 1. zůstat, stát se pánem lodi a tím i světa 2. zničit loď, aby ji nemohl použít zločinec 3. odejít a ponechat ji budoucnosti Varianta první je nejlákavější. Je mnoho lidí, kteří by to udělali, kdyby se jim dostala do rukou. Loď může dát člověku neomezenou moc a kdybych ji dostal do našeho světa, vyřešil bych tím všechny svoje problémy najednou, aniž bych cokoliv riskoval. Ale k odmítnutí té možnosti mne přiměla kromě morálního hlediska také možnost, že bych loď nedokázal ovládnout. Stavěla ji cizí civilizace, nám sice podobná, ale v každém směru nás převyšující. Nevylučuji, že loď neuposlechne, nebude-li se příkaz shodovat s morálními kritérii, jež jsou jí vštípena. Pokud jste překvapeni mojí domněnkou, že lodi byla vrozena, případně nařízena určitá kritéria, pak věřím, že mozek lodi, který jste jistě prohlédli, je dosud živý a ovládá loď v jejích životních pochodech. Je-li tomu tak, pak mu konstruktér zajisté uložil nějaký příkaz, který mozek věrně plní. Bude-li se příkaz lišit od tohoto základního zákona mozku, potom mám pochybnosti, zda jej vyplní. Varianta druhá: usoudit, že lidstvo není a nikdy nebude schopno loď ovládnout a jejím použitím by způsobilo škodu sobě či druhým. Také na tu možnost jsem myslel a uvažoval, zda loď neměla sloužit jen svým pánům a zda bych ji v tom případě neměl raději zničit. Domnívám se, že jsem nejspíš první návštěvník po stavitelích či pánech lodi, a že ji rozhodně nepostavili pro mne; nebo pro vás. A nepředpokládám, že to bude cizí ruka, kdo ji ovládne. Ale je jedna věc, která mne zadržela: ti lidé nás očekávali. Očekávali něčí návštěvu a zřejmě mysleli nás, budoucí lidstvo. Proto připravili loď na dlouhý spánek, ale nedovolili jí zemřít. Jednu takovou jsem už viděl, ale ta byla mrtvá a těžko říct, může-li být oživena. Jestliže nás čekali, pak věřili v naši moudrost a schopnost využít jejich dílo. Pak nemám právo toto dílo ničit. U vědomí vysoké odpovědnosti, kterou jsem přijal ve chvíli, kdy jsem sem vstoupil, jsem se za této situace rozhodl pro třetí variantu: odejít a zachovat tajemství. Domnívám se, že nejsme doposud tak vyspělí, abychom mohli lodi vládnout. Nevím, je-li to správná varianta. Tuším, že tato otázka mne bude trápit do konce mých dnů a naleznu-li někoho, kdo bude hoden znát a vědět, potom mu toto tajemství odkážu, až budu odcházet. Ale v této chvíli nevím, co dál; ocitl jsem se tváří v tvář tajemství, které přesahuje moje síly a kterému nerozumím. Jsem možná nejmocnější z těch, kterým bylo dáno poznávat věci skryté; ale před tímto výtvorem nejsem nic. Paprskem naděje v beznaději, která mne ovládla v této chvíli, je knihovna lodi. Knihy, které jsou v tomto sále, jsou zčásti určené nám. Nemám jiný výklad, jinak nechápu, k čemu by byl pánům lodi slabikář podobný těm, jaké dáváme dětem. Jestli ho připravili pro nás, pak naše rozměry nepřesahuje jen jejich technika, ale i jejich morální kvality. Jejich knihy jsou vyrobeny z kovových fólií a chvíli vám budou připadat zvláštní; ale když jsem je pochopil já, pochopíte je také. Možná se z nich můžeme lecčemus naučit; i já se to naučil. Uvažujte dobře, než se rozhodnete k něčemu závažnému; já vám v tom nemohu pomoci. Dříve, než tiše odejdu a zavřu za sebou tajné dveře do lodi, musím říct, co si hodlám počít dál: toužím poznat, jakou to civilizaci vytvořili tvůrci této lodi na zemi, kterou dobyli a učinili svou. Chci ji poznat, proto musím jít dál. Původně jsem se chtěl vrátit domů; ale touha po poznání mne žene dál, dopředu. Protože má-li být člověk člověkem, nemůže se vrátit, pokud vpředu zbývá ještě jediné tajemství. Alespoň já to cítím; proto jdu. Daleko za mořem leží Ztracená země Kam. Nevím, kdo tam kdy byl a nevím, co se o ní říká. Vím jenom, že tam je, daleko a chráněná tajemstvím. Dojdu-li tam, potom řeknu těm, kdož půjdou za mnou, jaké je její tajemství. Prozatím se jenom loučím pro případ, že by to bylo poslední tajemství, jež poznám. Když jsem odcházel z domova, ustanovil mne Vládce sir Charry do funkce, které jsem se nejdřív velice smál: Nejvyšší Hledač Pokladů. Už delší dobu se nesměju. A pořád ještě nevím, jaké poklady to vlastně mám hledat. Proto vám přeju štěstí. + Denis Baarfelt + |
Dopis četl Roger Monroes. Měl na to právo; byl v současné době hlavou rodu Baarfeltů a dědicem muže, který ten dopis napsal. Pokud se dalo mluvit o dědictví tam, kde objevitel odkázal svůj nejcennější majetek celému lidstvu.
„Co uděláme?“ zeptal se Jackie Therlowe.
Enkra neodpovídal; rozhlížel se po svých kamarádech a ostatních přítomných a přemítal, co táhlo hlavou Denisovi, když byl v této situaci.
Ale promluvil ten, od kterého se to nejméně čekalo: Heinrich Stackel: „Copak to nechápete? Dostali jsme největší vynález, jaký může lidstvo mít! Víte přece, co řekl Denis: zbraň, proti které není silnější! Máme možnost stát se pány lidstva!“
„Pokud dokážeme ovládnout loď!“
„To není žádný problém! Jestli je to všechno v těch knížkách... přece jsme si už poradili s jinými problémy, ne?“
„A co bys s ní chtěl dělat?“ otázala se Asthra.
„Copak to nechápete? Konečně máme možnost se zbavit každýho, kdo je proti nám, ne? Přece máme tolik nepřátel; tohle je vyřeší jednou provždy! Arminská říše bude vládnout nad všemi, jak jí bylo předurčeno!“
„Chceš snad rovnou začít válku?“
„Válku? K čemu to? Ani nebude třeba; postačí sem pustit pár novinářů a ukázat jim, co máme k disposici; oni to sami pochopí a přilezou, připlazí se po kolenou!“
„Kdo?“
„No přece všichni! Všichni ti nafoukaní břichopásci, co nás vyhnali až na konec světa! Ti králové a presidenti a generálové a parlamenty a všelijaké jejich zasrané vlády, které nepochopily, že jsme to my, kdo jim jediný může zajistit pořádek a klid! Radši nás vyštvali... všichni, kdo ještě nechápou!“
„Pořádek a klid... ano, to je správné,“ řekl zamyšleně Enkra, „Asi bude doopravdy zapotřebí zavést pořádek!“
Heinrich k němu přikročil a položil ruku na svoje tričko, kde byl na srdci vyšit osmihrotý kříž: „Svěř mi tu práci, pane! Udělej mne komthurem a nejvyšším soudcem; a já ti slibuju, že všichni ti státníčci se připlazí po kolenou před tvůj trůn a budou líbat podlahu pod tvýma nohama! Přísahám ti, že to udělají!“
I Enkrovy oči zaplanuly; ale uklidnil se.
„Nejdřív se musíme přesvědčit, zda vůbec dokážeme ovládnout loď. Podejte sem pár těch knížek, ať víme, co v nich je!“
„Počkej!“ Heinrich ho chytil za rameno, „Nejdřív řekni, jestli přijímáš můj návrh!“
Enkra se rozhlédl po svých lidech.
„Ano. Až se vrátíme na loď, svolám zasedání řádu, pasuju tě na komthura a svěřím ti ochranu spravedlnosti a práva ve všech zemích, které nám podléhají a případně podléhat budou...“
„A já ti slibuju, že nezůstane jediná země, kde by nepocítili naši moc!“ vykřikl Heinrich, „A ty, kteří se nám budou vzpírat, spálíme na prach jako smetí!“
Mike stál zatím u knihovny a prohlížel si podivné značky na hřbetech knih. Jako ostatní pochopil, co znamenají Enkrova slova. A roztřásla se mu kolena a mráz běhal po zádech, jak tomu bylo vždycky před bojem.
Přejel prsty po hřbetech knih. Očekával, že na nich bude prach, ale nebylo tam ani smítko; kdoví, jak to dokázali. Jednu povytáhl – byla z kombinace kovu a plastické hmoty a nebyla tak těžká, jak očekával. Vytáhl další a přenesl je na stůl.
Nebyly pevně vázané; jenom sešroubované spirálou, jako jsou některé kalendáře, a převracely se nahoru. Nejdřív si s podivnými drobnohlednými značkami nevěděli rady; ale jedna kniha byla vylepšena ilustracemi a podle nich pochopili, že hřbet je nahoře a ne po straně. Tisk tedy nebyl normální, ale v poměru k předešlé stránce hlavou dolů, což u tohoto uspořádání je jediná možnost, jak knihu číst.
Každý rychle jednu popadl a prohlížel, zda něco pochopí dle vyobrazení; Kaiití objevila něco o přírodě, protože tam byly obrázky nejrůznějších ryb s vysvětlivkami. Žádnou takovou rybu nikdy neviděla.
„Denis mluví o nějakém slabikáři,“ řekl Mike, „Hledejte všichni – když ho najdete, bude to nejjednodušší...“
Hledali a snad by skutečně našli; ale jak se obrátili k regálům knihovny, nahnul se Enkra k Heinrichovi, vytáhl mu lejzrovou pistoli z pouzdra na boku a namířil na něho. V jediné chvíli se na každého z nepřátel vrhl jeden z Arminů a zabil ho způsobem, který pokládal za nejúčinnější: bodnutím dýkou, úderem hranou dlaně, škrtící smyčkou. Nečekali to a nestihli se bránit, jen někteří stačili vyrazit přidušený výkřik bolesti. Weberovi se podařilo dostat k pistoli, ale Gwen, stojící tři metry od něho, pozvedla ruku a zasáhla jej výbojem energie tak bolestivým, že ji pustil; vzápětí jej Yaggan srazil na zem, jaguár Altarrac sevřel čelisti a zatřepal hlavou, jako když zakusuje krysu.
Heinrich Stackel v jediném okamžiku pochopil, široce rozevřel oči a o krok ustoupil. „Co to... ale to přece...“
„Nikdy nedám moc zrádci!“ řekl Enkra.
„Ale já...“ zkusil říct Heinrich. V té chvíli jej Ťapka zezadu udeřila do ledvin nataženými prsty ruky, stejně silně, jako by bodla dýkou. Byl to smrtelný úder, Heinrich zasténal bolestí a klesl k zemi. Ještě po ní obrátil oči.
„Ublížil jsi mé dceři.“ řekla.
Zdálo se, že v tom okamžiku pochopil; ale neměl už na nic čas.
Enkra stál nehybně, tvář zachmuřenou.
„No, tak je rozhodnuto!“ řekl Roger, který se boje nezúčastnil, jako obyčejně. Nevynikal tak rychlými reakcemi jako jiní.
Enkra poklekl. „Bože, odpusť nám a přijmi duše těchto mužů... Nebylo jiné volby, museli jsme chránit svět před těmi lidmi! Nemohli jsme jim dovolit konat zlo...“
Když zvedl oči, všiml si Šibusaky; ten stál mlčky u knihovny a vyčkával. Když zachytil Enkrův pohled, řekl:
„Mne jistě také zabiješ. I já jsem cizí...“
„Ne, ty cizí nejsi! Patříš k nám jako Kaiití a Ba-Tao. Nezáleží na tom, kde se kdo narodil, ale jaký je. Oni si smrt zasloužili!“
Šibusaka už neřekl nic; zato Asthra:
„Patřili smrti od chvíle, kdy na nás zaútočili. Chtěla jsem je obětovat už tu noc na Raatonze, ale...“
„Ale já ti v tom zabránil,“ řekl Mike, „Doufal jsem, že nebude zapotřebí to udělat. Že se situace nějak vyřeší...“
Roger pravil: „Nemohla se vyřešit jiným způsobem! A co víc, od této chvíle jsme ve válce s Centrálou, doufám, že jste si toho vědomi. Budeme ji muset také zničit... se všemi, co tam jsou!“
„Žádný problém,“ řekl Sebastiano, „Stačí svěřit tu práci našim spojencům. Japonci se jenom třesou dokázat svou oddanost!“
Enkra se znechuceně rozhlížel po mrtvolách.
„Tak dost! Zatím je odneseme někam... do některého skladiště. Je třeba vypracovat bojový plán, zlikvidovat jejich agenty na Karakalu a na ostatních lodích, pokud zbyli a vůbec, ale to je všechno otázka další budoucnosti. Teď tady uklidíme...“
Ve dvojicích popadli mrtvoly, vynesli ze sálu a uložili na chodbě. Krátce diskutovali, jak se jich zbavit s konečnou platností; taky kaluže krve na podlaze se jim zvlášť nelíbily. Od počátku věděli, že ti lidé zemřou, přesto byli rozladěni.
„Nejlepší by bylo vyhodit je ven a nakrmit ptáčky!“ navrhoval někdo, „Koary je zlikvidují a bude po problému!“
„Obávám se, že ne úplně! Ostatní se budou ptát...“
„Co když nás odněkud sledují, filmují nebo tak?“
„Co máš na mysli?“
„Třeba jsou tu někde skryté kamery! Pořád mám takovej pocit, že ten jejich počítač pořád ještě funguje... světla se rozžíhají a zas zhasínají, výtahy pracují... A všude je tak fantasticky čisto, že sem určitě každou noc naběhne četa uklízeček!“
„No fajn. Aspoň zlikvidujou ty mrtvoly!“
„Přestaňte žvanit!“ řekl Enkra nepřívětivě, „Ačkoliv v jednom máte pravdu: loď je skutečně živá a čeká na to, až se jí ujmeme! Měli bychom na tom začít pracovat...“
„Jak?“
Princ přistoupil k centrálnímu pultu a zahleděl se na něj.
30.05.2021 11:47