Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Roger si také prohlížel pult, jehož součástí byla kromě řady přístrojů neznámého určení rozsáhlá klávesnice. Dokonce se přes Enkrovo rameno pokoušel něco odhadnout.

„Přišel jsi na něco, Rogere?“

„Ano. Myslím, že ano. Je tady kruh, takový jako na vstupních dveřích. Kruh z barevných destiček. Vypadá jako ozdoba kolem toho číselníku, ale myslím... mohl by to být spínač?“

„Zkusit to můžeš!“

Rázem se všichni nahrnuli kolem pultu. Roger zvolna tiskl klávesy dle posloupnosti spektra; když skončil, ozvalo se melodické cinknutí.

Nejdřív se nedělo nic. Potom najednou jako by velká obrazovka oživla; zůstala pořád temná, ale byla to jiná temnota než před chvílí. Objevila se světlejší skvrna, která se pozvolna proměnila v obraz zářící hvězdy, barevný a zcela jasný, dokonce s jazýčky protuberancí na okrajích. Šlo nejspíš o nějaký filmový záznam skutečného slunce, neboť náhle z toho slunce vyletěl zelený paprsek a vzápětí se zkroutil do spirály, obsahující celou obrazovku. Když spirála dospěla do jednoho rohu, zmizela v něm a obrazovka potemněla; ale zůstávala pořád živá, nebyla to ta mrtvá tma, jako když přišli.

„Co to mělo znamenat?“ vydechl kdosi.

„Zřejmě symbol letu ke hvězdám.“ řekl Mike, „Měl pro ně zřejmě největší důležitost.“

Na obrazovce se objevilo několik barevných symbolů, potom naráz řada znaků v neznámém kódu. Nikdo nechápal, co mohou znamenat.

„Počítač je připraven k práci,“ řekl Roger, „Až na to, že my nejsme schopni mu zadat program!“

„Víte, co by to bylo za fantastickou věc, kdybychom se s ním dorozuměli?“ nadchla se Asthra, „Mám nápad: zkusit rozšifrovat tuto abecedu pomocí našeho počítače! Dosazovat možnosti...“

„Ano, to jistě uděláme. Jenže...“ Claudio otevřel jednu knihu, zarazil se a umlkl v půli věty. Potom je k sobě přivolal.

Byla tam totiž fotografie či nějakou podobnou technikou vytvořený obraz; jasný a živý, jako by na ně ten tvor hleděl nějakým oknem. Byl to zcela jistě myslící tvor; šelma neurčitého druhu, snad kočkovitá, ale i tento dojem byl podmíněn ochotou přijmout tu teorii. Hlava znatelně větší, porostlá krátkou stříbrošedou srstí; obličejová část naproti tomu daleko menší, než je tomu u arminských šelem, natož u běžné populace. Dávala tušit, že tento tvor se živil potravou méně náročnou na žvýkací svaly. Pootevřená ústa odhalovala špičáky, dosahující jenom o malý kousek dál než ostatní zuby; pokud někdy lovil, zřejmě jen pro zábavu. Veliké oči hleděly zpříma přímo proti divákovi a byla v nich hluboká moudrost, která z obrázku vyzařovala. Kromě hlavy, ramenou a části hrudi byla vidět taky jedna ruka, položená na nějakém přístroji neznámého určení: tlapa s dlouhými prsty, drápy zřejmě zatažitelné, ale daleko menší a spíš ozdobnější než u současných šelem.

„Tak takhle tedy vypadali?“ vzdychl Enkra.

„Je možné, aby to byli titíž, kteří přiletěli kdysi k nám? Dobyvatelé Argerranu, tvůrci starých říší Arminu a Atl Antisu?“

Obě otázky vyzněly do prázdna. Mlčeli, ale byli si jistí, že to jsou právě ti tvorové, kteří před dávnými lety byli v tomto sále a řídili loď. Potom vyšli ven a dobývali tuto planetu. Změnili se, ale...

„Mohli se takhle změnit?“ ptal se Enkra, „Miku, co ty myslíš?“

„Proč já? Proč bych měl já...“ Mike, překvapený jako ostatní, rychle přemýšlel; pak si za ucho přitáhl jaguára Arrgattsamwoogha a přejížděje mu prsty po tváři, mluvil tak, jak mu zrovna napadaly myšlenky: „Ano, zřejmě se začali měnit podle podmínek konkrétní planety... My jsme si zvykli představovat si je buď jako dnešní šelmy, nebo šavlozubé tygry tharry, protože neumíme pochopit... sladit svoje představy... ale variabilita druhu je zřejmě daleko větší, než si umíme představit! Oni se začali měnit, zvládli to rychle, takže za několik generací... a možná k tomu přispěly i konkrétní podmínky, co víme? Například Darwinovy pěnkavy, víte, co tím myslím?“

Zarazil se, chvíli na ně hloupě koukal a pak řekl: „Ale určitá variabilita musela být i mezi nimi, přece nebyli všichni stejní! My známe plemeno bílé, černé, žluté, reliktní rasy, třeba jako jsou křováci nebo pygmejové, nebo australští černoši, a to není všechno, to... pak je možné, že oni genetické změny podporovali cíleným úsilím, třeba za situace boje proti Argerrancům, těm obrovským ještěrům, se někdo slabý nebo nedostatečně odhodlaný musel změnit, pochopitelně... já jsem zapomněl na zdejší lidské rasy, tu fialovou a zelenou, i když nevím, jestli to není jenom důkaz míšení mezi nimi a našimi lidmi... a jestli to je tak, jak zaručíme, že nedošlo k nějakému smíšení krve mezi nimi a předky našich šelem? Pokud už existovaly šelmy schopné pohlavního spojení, nedá se vyloučit... rozumíte mi?“

„Ano, rozumíme!“ řekl Enkra.

„Za krátký čas se na této planetě z našich koček a psů staly šelmy velmi zvláštní, prodloužily se jim končetiny, změnila tvář, zkrátka došlo ke změnám, všichni jste je viděli! A to je několik málo generací, přece je sem přivezli nejspíš Polynésané před... no, dejme tomu tisíci lety! Nebo jestli víte, co jsou to turecké kočky? Enkro, ty to znáš, existuje nějaká turecká vesnice, kde nejsou žádné myši, tak tam kočky plavou a chytají ryby, ony se přizpůsobily... nebo Manx, kočka z ostrova Manu, co nemá ocas!“

„Jenže to byly bytosti ovládající fantastickou techniku!“ řekl Chris Everett, „Jejich technické prostředky jim umožnily přeplout vesmír, dostat se na Zemi i sem na Zet dvě! Proč by se takové techniky potom vzdali a spoléhali se na zuby a drápy?“

„A co ty, Chrisi? Jsi z generace ovládající počítače, kosmické rakety a špičkové výrobky spotřebního průmyslu; ale chodíš nahý, za čelenkou orlí péro, na krku amulety, na opasku z jedné strany tesák, z druhé lejzrovačku... moc se nelišíš od lovce mamutů, snad jenom tím, že neumíš používat kamennou sekeru!“

Chris se usmál: „Tu mám taky, jsem náčelník! Jako člen kasty bojovníků mám určité zásady... ale na tom snad nezáleží!“

„Naopak, na tom záleží velice! Každý z nás je schopen pomoci si vlastními silami, pokud mu technika přestane fungovat. Představte si, že by už naše Liberty z nějakého důvodu nemohla plout dál, třeba by nám došla energie pro lejzrovačky nebo... zkrátka, něco by vyřadilo všechnu moderní techniku. Vy všichni byste se bez ní dokázali obejít, alespoň já si to myslím. Nevím, jak bych to za takových okolností dokázal já, ale vždycky byl nějaký slabý jedinec, který to odnesl. A oni byli v boji, na slabé se nemohli ohlížet... bylo jich příliš málo a proti nim byly nesčetné síly Argerranců. Možná otec rodu ještě měl pistoli, ale synové už museli používat něco jiného, zkrátka nebylo dost zbraní pro všechny... A potom začal taky fungovat další zákon. Pamatuješ se na evropské tažení, Chrisi?“

Chris se zatvářil trochu rozpačitě, neboť nevěděl, který z dějů toho tažení má právě Mike na mysli. Události tam byly různé a hned první věta potvrdila jeho nejčernější obavy.

„Jeden docela bezvýznamný náčelník malé a nedůležité smečky se tehdy postavil proti; jen tak z hecu prohlásil, že se nepodřídí a on si udělá, co chce. Vyjádřil to taky provokativním účesem, skalpovou kadeří, a sklidil za to pěknou bouřku, protože nikdy nemají nadřízení rádi, když se proti nim někdo staví. Dneska už je samozřejmě jiný, ale... v té chvíli se ten docela bezvýznamný náčelník dokázal svojí vzpourou vyšplhat mezi špičku, se kterou ostatní museli počítat...“

„Za účinné pomoci službu konajícího čaroděje!“ řekl s úšklebkem Chris.

„Na tom nezáleží. Spíš se i tehdy mohlo stát, že nějaký zcela bezvýznamný náčelník prohlásil, že se obejde bez jejich pomoci, sám si vybuduje svoji moc! Postavil se proti ostatním a zvítězil; nad nepřáteli, nad nimi i sám nad sebou. Další ho následovali...“

„Myslíš... zpět ke klacku?“ ptal se Roger.

„Ano, právě tak. Samozřejmě to netrvalo pár týdnů či let, ale dlouhá staletí; nějakou dobu jistě létali v průzkumných strojích, bojovali střelnými zbraněmi a dodržovali civilizované zákony. A potom... třeba takový Arrgattsamwoogh by jistě nebyl na konci sil, kdyby mu sebrali zbraně a nutili ho lovit pomocí zubů, jak to dělali jeho předkové!“

Jaguár jenom spokojeně zamručel. Všichni o něm věděli, jak skvělý je lovec.

„Oni byli stejně hrdí jako my, a stejně si dokázali pomoci. K tomu dopomohly i životní podmínky planety, které je změnily, možná přispěly, že jim narostly dlouhé zuby a drápy a že se z měst přestěhovali do džunglí... A možná taky... teď to bude asi trochu bolet!“

Jaguár po něm otočil hlavu, nechápal, čím by mu Mike mohl ublížit, když nemá v ruce injekční stříkačku ani nic podobného.

„Oni si možná s sebou přivezli domácí zvířata a mezi nimi taky nějakou opici, nebo něco, co bylo na úrovni opice. Ta opice se v místních podmínkách začala rychle množit a záhy získala větší schopnosti než její bývalí páni. Možná někdo od nich zkoušel experimentovat, posílit adaptabilitu... zkrátka, jsou tisíce možností. Ale ta opice ovládla svět a dneska si přišla až sem pro podíl moci, která jí náleží...“

Arrgattsamwoogh to pochopil. „Nebolí!“ řekl tiše, „Už nebolí. Už je to dávno...“

„Jestli tím myslíš to, co já...“ řekla Asthra.

„Přesně to. Mohli být klidně na úrovni... polobohů. Bytostí nejméně o jednu úroveň vyšších...“

„Ale potom se něco změnilo!“

„Stále používáme analogie se Zemí! Tady na... jak jsi řekl ten název, Chrisi?“

„Zet dvě. To vymyslel Sheltie, jednou označil tuhle planetu jako Zemi číslo dvě a zkratku Z II. začali kluci číst...“

„Dobře, beru. Na Zemi byl boj rozhodnut už v dávné minulosti, ale tady možná... Jsou zde lidé, ale taky velké procento všelijaké havěti, která zjevně pochází z plazů, Argerranců! Zatím jsme nepotkali nikoho z velkých šelem a které jsme viděli, jsou naše, přistěhovalé! Nevím, jak na kontinentu...“

„Bylo by to možné?“

„Nevíme, která varianta vývoje zvítězila na Zetě dvě! Co je normální pro nás, nemusí být normální tady. My jsme zatím viděli jen maličký kousek; to jako kdyby Honolulu na Havaji a pár domorodců z Raiatey byl výrazný vzorek všeho lidstva...“

Už jak Mike mluvil, vzmáhala se čím dál větší vřava, neboť všichni byli vědci a zhruba na téže úrovni, takže teď připomínali univerzitní posluchárnu po přednášce oblíbeného profesora. Každý z nich chtěl něco připojit, nejlépe námitku, protože je projev inspiroval. Až všechny překřičel Roger: „Zapomněl jsi na jeden faktor!“

„Na který?“

„Na tenhle!“ Roger se dotkl špičkou nohy kaluže krve na zemi, „Neuvědomil sis, že v každé společnosti a v každé chvíli je všude přítomno nějaké zlo! Abychom byli sami sebou, museli jsme před chvílí pozabíjet pár svých kolegů; a další boj je před námi, musíme dobýt Karakala a pobít ty z ostatních lodí. Potom musíme taky zničit Centrálu, protože dokud existuje, nejsou naše životy bezpečnější než máslo na slunci! Co když také oni museli nejdřív pobít ty svoje Stackely? A co když... kde vůbec máme jistotu, že z hlediska dlouhodobé perspektivy zvítězila ta správná strana? My jsme si tím jistí, ale jen proto, že si přikládáme větší právo na život a velení než takový Stackel...“

„Ano, ovšem, máš pravdu! Taky to je jistý problém, nevíme, jaké v té společnosti byly myšlenkové proudy, zcela jistě měli nějaké spory mezi sebou... a řešili je dostatečně rozhodně. Mohl to být jeden z důvodů, proč se vraceli ke klacku, jak jsi řekl!“

Ostatní se zase začali překřikovat. Mikovi vyschlo v hrdle, hledal někoho, kdo má ještě v polní láhvi trochu vody. Když se napil, na chvíli zmlkl a poslouchal jejich vývody, většinou správné a rozumné. I Asthra poslouchala a mlčela; až ve chvíli, kdy už vřava přestávala být únosná, zamávala rukama:

„Počkejte! Tyto problémy budeme řešit ještě mockrát, bude na to dost času. Ale uvědomte si, že stojíme v kosmické lodi cizí civilizace a ta loď je teď naše! Co budeme dělat dál?“

Enkra se toho chytil: „Ano, máš pravdu; zakecali jsme se a ten počítač nám pořád ještě hlásí svoji připravenost k práci. Prosím o konkrétní návrhy!“

„Vypnout a nevybíjet baterii.“ navrhl Roger.

„Blbost!“ vyjel si Chris, „Jak tě napadlo říct takový nesmysl?“

„Dokážeš se s ním domluvit ty?“

„Co když má program, který mu umožňuje přizpůsobit se cizím návštěvníkům?“ ptala se Ťapka.

„Tak ho zapoj a je to v pikách!“

„Je tady klávesnice. Zkusíme něco napsat?“

„Pár chaotických znaků. A on usoudí, že si hraje nějaká opice!“

„Opice by nedokázala počítač zapojit!“

„Měli jsme s sebou vzít Pasquala,“ navrhoval Cvrček, „To byla hlava na počítače!“

„Mezi videohrou a vážnou prací je rozdíl! Tvůj Pasqual uměl hrát Civilizaci a Golden Axe, nic víc!“

„Náhodou se dokázal napojit na kód ministerstva obrany...“

„Blbosti, všechno dohromady!“

Do vřavy, jež vznikala, zapípala Kaiití: „Můžu taky něco říct?“

„Když to nebude nic blbýho...?“

„A co opakovat ty jejich znaky?“

„Cože?“

„Ten text na obrazovce obsahuje jistou informaci. Počítač už si jistě uvědomil, že jeho informaci nerozumíme, nereagujeme na ni. A co dát mu najevo, že ji umíme aspoň přesně reprodukovat?“

Odborníci se začali rychle dohadovat.

„Ten návrh není hloupý! Ťapko, fotografii!“

Ťapka měla k dokumentaci několik fotoaparátů a jeden z nich dělal okamžité snímky. Udělala záznam hned, jak se objevil text na obrazovce, teď jej vzala znovu a jen se snímek vytvořil, podala Rogerovi.

„Na to bych potřeboval brejle!“ bručel, „Je to dost maličký... držte mi to někdo!“ Přistoupil ke klávesnici, chvíli váhal; pak našel první identický znak a zmáčkl jej. Nestalo se nic, klávesnice možná ani nebyla v provozu.

„A jsme nahraný! Nefunguje to!“

Stiskl namátkou pár dalších kláves, ale zkrátka se to nedalo.

V té chvíli se ozvalo cosi jako zpěv, řádka tónů určité výšky, modulovaná do slov. Zřejmě to byla srozumitelná řeč, jenže řeč jiného národa, což nemohlo pomoci. Stáli a mlčeli; po skončení bylo chvíli ticho, jen nápis zářil z obrazovky dál.

„Jsme nahraný...“ opakoval Roger.

Najednou začala tatáž relace znovu; v tomto případě však písmo na obrazovce začalo jiskřit zároveň s akustickým projevem. Stroj dával najevo, jak to zní obojí najednou.

„Záznam?“ zeptal se Enkra.

„Ano, mám! Sesynchronizujeme to...“ řekla Ťapka.

„V každém případě s námi chce spolupracovat!“

Informace skončila, opět bylo ticho.

„Spolupracovat chce, i my chceme. Ale nerozumíme si, protože jsme z jiné civilizace...“

Na pultu zablikalo světélko. Byla to jedna z ovládacích kláves; Roger ji bez rozmyšlení stiskl.

„Co jsi udělal?“ ptal se Mike.

„Ať to bylo cokoliv, chtěli to...“

„Zkus teď klávesnici!“

Roger stiskl první znak. Na obrazovce naráz zmizel celý text, jen to první písmeno tam zářilo dál. A jak hledal a tiskl další, objevovaly se znaky. Roger s potížemi dokončil první řádek a na obrazovce rychle naskočil celý obraz. Vlastně ne – byl k němu připojen ještě jeden řádek nového textu.

„Záznam!“ řekl Roger přes rameno.

Ťapčin Polaroid blýskl dřív, než to stihl říct.

„Zkus reprodukovat poslední řádek!“

„Myslíš, že je to správné?“

„Přesvědčí je to, že vidíme rozdíl. Nic víc.“

„Vypadá to jako dialog hluchého s hluchým...“

„Je to důkaz: obě strany si přejí komunikaci.“

Roger počal vyklepávat znaky nápisu. Sotva se na obrazovce objevily první tři, nápis se doplnil a v dalším řádku se objevil jediný znak. Roger jej našel a stiskl, aniž zaváhal.

Obrazovka rázem pohasla.

„Tak – co teď?“

Objevil se obraz: chvíli nevěděli, co znamená, pak pochopili, že je to schéma ovládací klávesnice. Ťapka okamžitě pořídila snímek, ale obraz se měnil, jednotlivé klapky zářily, objevovalo se nějaké poučení, hned mizelo a naskakovalo další. Šlo to tak rychle za sebou, že nikdo nestačil vnímat, natož pochopit.

„No... pochopil z toho někdo něco?“ zeptal se Roger.

„Já,“ řekla Kaiití, „Tohle by mohlo být replay.“

„Cože?“

„Opakování. Když jsem se učila s vaším počítačem, byla to pro mě nejdůležitější klávesa, protože mi obvykle polovička utekla a musela jsem si to opakovat. Zkus to, Rogere!“

„Jak to, že chápeš líp než my?“ vrčel Chris.

„Nedávno jsem musela pochopit vaše systémy. Začínala jsem od ničeho, víš? Vy máte... zkušenosti a tak.“

Roger to chápal a stačilo mu to. Zmáčkl klávesu opakování; celá informace jela nanovo i s akustickým doprovodem.

„Zdá se, že jsme se domluvili!“

„Jeden údaj...“

„První krok. Co dál?“

„Zkusíme udělat nějaký další.“

„Myslím, že i já jsem něco pochopil,“ řekl Chris, „Zkus ještě jednou replay!“

Roger zkusil a Cvrček zabručel: „Opakování matka moudrosti. Počítač to brzo přestane bavit!“

„Počítač vydrží, zopakuje ti to třeba stokrát, než pochopíš... to je ten rozdíl v trpělivosti mezi váma!“

Počítač skutečně zopakoval celou informaci. A potom: klávesa replay zajiskřila, současně se informace opakovala, ale teď pomaleji, takže ji stačili lépe sledovat. A to samovolně.

„Zpomalil informaci!“ objevil Chris.

„Chytrá mašinka!“ ocenil Roger, „Má s náma soucit...“

Chris pozorně sledoval obrazovku: „Hele! Tohle je spirála akustického vlnění, to mi nikdo nevymluví! Tak tahle klávesa...“

Stiskl jednu klávesu a vzápětí replay.

Naskočila informace o klávese s akustickou spirálou. Zůstala na obrazovce o chvíli déle; když skončila, Chris ji zmáčkl znovu, text naskočil a zmizel. Pak zas naskočil a zajiskřila sousední klávesa. Chris ji stiskl a obraz se zastavil.

„Skvělé! Na kom je řada?“ ptal se Enkra.

„Vždycky na nás!“ řekl Roger, „Musíme přece přesvědčit svého spolubesedníka, že vnímáme a občas chápeme...“

„Prosím, zkus to!“

„Já, můžu?“ ptal se Chris.

„No prosím!“

„Ale na to musí být ticho!“

Chris stiskl klávesu na zastavení obrazu. Pak akustický signál. Potom replay, ale tu držel a řekl nahlas a výrazně: „Opakování!“

Zmlkl, pustil všechno, odstoupil. Trvalo to jen chvíli, než stroj promluvil: „O-a-o-a-i.“

Chris provedl znovu tutéž operaci. „Opakování!“

Bylo vidět, jak stroj hledá správnou modulaci: „O-pa-ko-va-ni.“

Chris stiskl akustickou klávesu a držel: „Mluvit!“

„U-i! Mlu-vit!“

„Výborně!“ neudržel se Enkra.

„Y-o-e. Vý-bor-ně.“ řekl stroj.

Enkra se zarazil, ukázal na prstech: „Slyší všechno, radši držte zobáky!“

Chris stiskl klávesu na zastavení: „Stop!“

„Stop.“ opakoval stroj.

Chris stiskl replay, tentokrát krátce. Program jel znovu, ale ve chvíli, kdy došel k opakovací klávese, místo akustického signálu se ozvalo arminsky opakování a stejně to ostatní. Program dojel ke konci a zastavil se.

„No, další nápady?“ řekl Enkra.

Dalším nápadem přispěl počítač. Na obrazovce se objevilo jednoduché schéma vodiče s přerušením. Světelná jiskra projela přes, další však u přerušení zastavila. Stroj pronesl to, co jediné uměl: „Mluvit!“

„Co chce?“ ptal se někdo.

„Já už vím. Opakování!“ řekl Roger.

Informace běžela znovu. Když proud prošel, Roger řekl výrazně: „Ano!“ Když neprošel, řekl stejně výrazně: „Ne!“

Stroj řekl „Opakování!“ a jel znovu; doplňoval ale slova „ano“ a „ne“ v příslušných situacích.

„Správně!“ řekl Roger, „Ano ano.“

„Správně!“ konstatoval stroj.

„Co dál?“ řekl Enkra.

„Co dál?“ opakoval stroj.

Roger ukázal na prstech: „Mlčet.“

Mlčeli. Stroj chvíli vyčkával, potom jel pomalu celý program. V jedné chvíli náhle a výrazně zpomalil.

„Pomalu.“ řekl Roger.

„Pomalu.“ opakoval stroj, „Pomalu ano. Pomalu ne!“

„Pomalu ano. Pomalu ne – rychle.“

Program se rozjel a jel tak rychle, že ho Roger nestačil ani sledovat. „Rychle ano.“ řekl stroj.

„Rychle ano. Správně.“

„Pomalu ne správně.“

„Pomalu ne.“

Ke stroji se protáhla Kaiití, oči jí zářily. Zmáčkla stop.

„Stop.“ řekl stroj.

Kaiití zmáčkla stop a řekla: „Jedna.“ Zmáčkla dvakrát a řekla: „Dvě.“ Vzápětí třikrát a „tři“, až do desítky. Potom: „Opakuj!“

Stroj zaváhal. „Opakuj ne.“

„Opakování,“ řekl Roger, „Opakuj správně. Opakování správně.“

Stroj začal kreslit na obrazovce. Jeden bod – jedna. Dva body – dva. Tři body – tři. Opakoval vzápětí symbol akusticky. Došel k desíti.

„Správně.“

Stroj řekl: „Opakuj.“ a opakoval. Když došel ke třem, nablikal místo toho čtyři a zasvítil jiskrami, aby si všimli. Pak řekl: „Správně ne.“

„Špatně.“ řekl Roger.

Stroj naklapal program znovu, tentokrát zase správně tři. „Správně.“ Naklepal znovu, místo tří čtyři. „Špatně.“

„Ano,“ řekl Roger, „Správně.“

Stroj začal znovu opakovat: jedna, dvě, tři. Čtyři vynechal. Pět. Šest vynechal. Sedm. Potom už nic.

„Jasné! Prvočísla!“ řekl Kurt.

„Jasné! Prvočísla!“ opakoval stroj.

„Pokračuj, Chrisi!“ řekl Roger.

„Pokračuj, Chrisi!“ řekl stroj, ale nikdo si ho nevšímal. Chris řekl: „Jedenáct.“ a napsal jedenáct znaků, pak třináct, sedmnáct a devatenáct. Odstoupil a stroj vzápětí doplnil třiadvacet.

„Do stovky přece počítat nebudeme!“ ohradil se Enkra, „Zkus mu to vysvětlit!“

Chris nařizoval čísla jedna až deset a stroj je kreslil. Potom řekl: „Jedenáct: deset jedna. Dvanáct: deset dva.“ a tak dál, až do dvaceti, potom zas: „Dvacet – jedna.“ Skončil u třiceti jedné a zmlkl. A stroj dodal: „Třicet – dva. Třicet – tři.“

„Správně! Stop.“ řekl Chris.

Stroj poslušně zastavil. Chvíli mlčeli.

„Opakování.“ řekl stroj a jel čísla.

Nechali ho. Stroj dojel na konec a řekl: „Pokračuj, Chrisi!“

Chrise to zarazilo tak, že řekl: „Proč já?“ a všichni se smáli.

Stroj reprodukoval: „Proč já?“ i smích.

„Stop!“ řekl Roger.

Chvíli uvažovali všichni. Pak řekl stroj: „Pokračuj, Chrisi!“

Roger začal spekulaci: „Pokračuj Chrisi ne! Pokračuj ano!“ řekl a stiskl klávesu, kterou počítali. Udělal pár bodů, potom řekl „Stop!“ a zastavil. Na „Pokračuj!“ ťukal dál. Odstoupil a řekl: „Opakuj!“

Stroj udělal to, co on. Vzápětí naklapal jiný počet bodů, ale stop a pokračuj udělal dobře.

„Správně.“ řekl Roger.

Stroj začal opakovat všechna slova, která znal. Nejdřív ta, jejichž význam mu byl jasný. Pak po krátké přestávce Enkrovo: „Výborně!“ a jiná, až skončil: „Pokračuj, Chrisi!“

„On nedá pokoj, budeme se mu muset představit!“ řekl Enkra. Stroj se pokusil to opakovat, ale nepodařilo se to, konec zkomolil k nepoznání.

„Nejdřív vysvětli výborně!“ ukázal Roger.

„Výborně správně správně.“ řekl Enkra.

Stroj byl spokojen. A řekl: „Špatně špatně!“

Zaváhali. „Nejhůř.“ navrhl Enkra.

„V prdeli!“ řekla Sheilla, ale hodně potichu.

„Nejhůř,“ řekl stroj, „V prdeli!“

„Krávo!“ řekl Roger.

Stroj řekl: „Krávo!“ a Enkra jim začal na prstech sprostě nadávat. Sheilla mu vysvětlovala, že dřív nebo později se stroj nadávky stejně naučí, tak co?

Stroj mezitím zopakoval všechna slova, kterým nerozuměl. Byl pěkně tvrdohlavý.

„No nic, představíme se,“ ukázal Enkra a řekl nahlas: „Enkra.“

„Roger.“ představil se Roger a kývl na Chrise.

„Chris.“

Tak se představili všichni, kteří tam byli.

„Myslíte, že si to bude pamatovat?“ zeptala se Kaiití, „Že pozná naše hlasy?“

Stroj jí to vzápětí dokázal: „Kaiití.“

„Dobře. Pokračuj!“ řekl Enkra.

A stroj promluvil: „Pokračuj, Enkro!“

„Správně!“ řekl Enkra nadšeně, „Výborně!“

Stroj po řadě jmenoval každého z nich a každý se mu ozval.

Potom začal psát. Tečka, pár znaků. „Jedna Enkra. Dvě Roger. Tři Chris...“ a tak dál dle pořadí, ve kterém se mu představovali. Zřejmě si je chtěl přepočítat nebo mu vyhovovalo znát je pod číselnými znaky.

Enkra mu potvrdil správnost jeho úsudku.

Teď čekali na další pokračování styku; stroj ještě jednou zopakoval jejich čísla a vše smazal z obrazovky. Potom se objevila stylizovaná lidská hlava, zřejmě vytvořená z průměru hlav přítomných. V té hlavě zajiskřila ústa a stroj řekl: „Mluvit.“

„Správně.“ potvrdil Roger.

Pak zablikaly oči.

„Vidět.“ řekl Roger a stroj opakoval:

„Vidět.“ Hlava zmizela. Na obrazovce se objevilo schéma klávesnice a zajiskřila jedna klávesa. „Vidět.“ řekl stroj.

„Zřejmě chce, abychom mu něco ukázali,“ pochopil Enkra, „Možná má nějaké kamery... stejně jeho vidění musí být v provozu, když dokázal nakreslit lidskou hlavu, musí nás vidět!“

Roger přešel pro jistotu na málo frekventovaný africký jazyk:

„Pořád si myslím, že nás sledoval od první chvíle, co jsme vstoupili do lodi. Potom viděl všechno, i akci proti Stackelovi. Rád bych věděl, co si o nás myslí...“

„Jestli se ti podaří vysvětlit mu, proč jsme jako první a nejdůležitější věc zlikvidovali část vlastní posádky, zasloužíš Nobelovu cenu!“ řekl Enkra pochmurně, „Doufejme, že nemá vlastní systém morálních hodnot...“

„Myslíš, že je tak chytrý?“

„Obávám se nejhoršího. Zatím se jenom učí mluvit, ale projevuje v tom značné schopnosti. Jestli uvažuje tímhle tempem, potom... může být chytřejší než my!“

„Ale je to stroj!“

„Stroj o velikosti mnoha pater, určený k tomu, aby přemýšlel. Když ho k tomu určili, tak to dělá; a nejspíš to dělá dobře...“

Stroj se marně pokoušel reprodukovat či pochytit něco z jejich rozhovoru. Enkra to radši přerušil:

„Zkus tu klávesu na oči, Rogere!“

Roger stiskl klávesu. Na pultu se rozsvítila boční obrazovka o velikosti pohlednice; nejdřív nechápali, pak na ni Roger položil prst a zaškrábal nehtem a na velké obrazovce se objevila reprodukce papilárních linií jeho prstů a vzápětí škrábance.

„Na tuhle obrazovku se dá psát!“

„Zkus to!“

Zkusili propisovačku, kuličkové pero i obyčejnou tužku; zjistilo se, že je v podstatě jedno, čím se píše, stačil lehký dotek a na obrazovce se objevovala stopa. Asthra při tom objevila, že klávesa pod ovládací je mazací, což bylo dost důležité. Nejdřív nakreslila kaligraficky přesným písmem několik slov, která počítač už znal. Potom vytvořila abecedu a ke každému písmeni je nahlas opakovala. Stroj to všechno ochotně přijímal do paměti a okamžitě začal slova používat.

Nesnáz nastala, když Asthru vystřídal Enkra; měl jiný rukopis a některá písmena dokonce kreslil jinak. Na to stroj zaváhal.

„Variabilita!“ poučil ho Enkra a napsal několikrát různým způsobem literu a. Stroj dokázal, že dokáže pochopit podobnou informaci, když Enkra napsal několika způsoby další písmena a stroj je na obrazovce nakreslil před sebe, dokonce vytáhl silněji základní linii.

„Variabilita.“ komentoval.

Potom začal rychle kreslit. Na obrazovce se objevily hlavy Enkry, Asthry, Rogera a Chrise, sice v základních obrysech, ale přesto jasně patrné. Vzápětí se ty čtyři hlavy slily dohromady a vznikla jediná základní hlava.

„Variabilita.“ řekl stroj.

„Správně.“ pochválil ho Enkra.

Sheilla dostala za úkol naučit stroj číslice. Což provedla rychle, čistě a bez závad. Stroj překvapovalo, že se čísla píší jinak než body, ale Sheilla předvedla, že lze napsat jak písmem, tak symboly, což stroji nedělalo problémy. Byl inteligentní.

„Mám nápad,“ řekl Enkra, „Pokračování ve výuce řeči bude jednodušší, když se strojem bude pracovat jenom několik lidí. Ostatní by si mohli odpočinout.“

„Dobře. Já si to beru na starost.“ řekl Roger.

„Nech si tu Asthru, Chrise a Claudia. Ostatní budou odpočívat. Po třech hodinách převezme službu Mike, s ním Sheilla, Cvrček, Ťapka. Za další tři hodiny já a zbytek posádky.“

„Dobře. Kde se uložíte?“

„Kdekoliv, třeba támhle do kouta. Nebo do křesel, jsou měkká.“

Začali si vybírat vhodné místo k odpočinku; pak se vrátili ke stroji, jemuž se zatím Sheilla snažila objasnit, co jsou lidé a co šelmy. Kreslila docela pěkného tygra, označila jej „tygr“ a teď se pokoušela o leoparda. Stroj informaci přijal. Chvíli vyčkával, zřejmě probíral svoji paměť; najednou nakreslil na obrazovku stylizovanou šelmu podobnou té z knihy. Zřejmě se tázal, jak se jí říká.

„Neexistuje,“ řekl Enkra, „Ne ne ne!“

„Ne člověk,“ řekl stroj, „Ne tygr. Ne leopard.“

„Ne, ne, ne!“ trval na svém Enkra.

Stroj se vzdal dalších otázek.

„Roger pokračuje,“ řekl Roger, „Asthra pokračuje. Claudio pokračuje. Chris pokračuje. Enkra nepokračuje. Mike nepokračuje.“

Stroj to zopakoval. Roger nakreslil kruh, rozdělil ho na jednotlivé díly, dotýkal se jich a opakoval: „Roger, Asthra, Claudio, Chris pokračuje. Enkra, Mike, Sheilla nepokračuje. / Mike, Sheilla, Cvrček, Ťapka pokračuje. Roger, Enkra nepokračuje...“

Stroj to zřejmě pochopil. Na obrazovce nakreslil jiskřením jeden díl. Roger zopakoval, kteří z nich budou v činnosti a pak dodal: „Enkra, Sheilla, Mike mimo provoz. Odpočinek.“

Stroj začal zpracovávat tuto informaci.

Ti, kdož nebyli ve službě, si šli lehnout. Měli toho za sebou už dost a potřebovali odpočívat. Mike dokonce nepotřeboval ani uspat pomocí hypnózy; usnul okamžitě, jak si lehl.

Po třech hodinách ho probudila Ťapka. Zvedl se, vypil trochu posilujícího nápoje odporně nasládlé chuti a šel se podívat, jak se daří práce se strojem. Rogera nalezl před obrazovkou plnou všelijakých textů.

„Je to prima!“ chlubil se, „Už najíždíme na gramatiku! Podívej se, jak krásně spojuje věty!“

„To napsal on nebo ty?“

„Sleduj sám, jak to děláme...“

Roger se obrátil ke stroji: „Vedení operace přebírá Mike.“

Skoro vzápětí se věta objevila na obrazovce napsaná:

„Vedení operace p.e.i.a Mike.“

„Slovo přebírá nezná. Vysvětlím. Přebírá = pokračuje v práci. Synonymum.“ Současně Roger napsal na obrazovce „přebírá“. Stroj okamžitě doplnil do věty.

„Sleduj sám, jak to děláme.“ řekl stroj a napsal:

„Sle... sám, jak to ...áme.“

„Slovo sleduj znáš,“ řekl Roger, „Tvar slova sledovat.“

Stroj okamžitě opravil na „sleduj“.

„Děláme = pracujeme. Synonymum.“

Stroj poslušně opravil dle jeho příkazu.

Roger vstal, Mike si sedl na jeho místo.

„Pokračování v programu.“ řekl.

„Rozumím,“ řekl stroj, „Pokračuj, Miku!“

„Program Dorozumění. Umíš pochopit souvislosti?“

„Souvislosti?“ vypsal stroj na obrazovku s otazníkem.

„Vztahy mezi slovy. Slova, která tvoří věty.“

„Rozumím. Ano, umím pochopit souvislosti.“

„Dovedeš utvořit otázky?“

„Dovedu.“

„Pokus se klást otázky. Budu odpovídat.“

„Otázky programu Dorozumění? Otázky všeobecně?“

„Jakékoliv otázky.“

„Rozšířit program Dorozumění všeobecně?“

„Ano.“

Roger koukal Mikovi přes rameno. Vydechl obdivně:

„Teda, ty válíš!“

„Prospal jsem se, tak mi to trochu myslí!“

„Vysvětlit 'ty válíš' a 'prospal jsem se'!“ přál si stroj a Mike ochotně objasňoval:

„Ty válíš = dobrá práce. Synonymum. Prospal jsem se = odpočinul jsem si ve stavu mimo provoz.“

„Rozumím.“

„V případě, že rozumíš, nemusíš to hlásit. Postačí, když ohlásíš slovo nebo pojmy, kterým nerozumíš.“

Stroj neřekl nic. Mike chvíli čekal.

„Umíš ovládat stroje podobného principu, jako jsi ty sám, ale ve zjednodušeném systému?“ zeptal se potom.

„Nerozumím celkovému významu.“

„My lidé používáme menší myslící stroje. Malé mozky, jednoduché systémy. Ty jsi veliký a složitý systém. Přineseme menší systém naší výroby. Dokážeš s ním pracovat na programu Dorozumění?“

„Dokážu pracovat s každým systémem, který je jednodušší než já.“

„Náš stroj má v programu překlad do jiných jazyků a výuku živých organismů v překladu pojmů. Dokázal bys tento program pochopit, vyhodnotit a používat?“

„Ano. V případě potřeby vytvořím analogický program, který mi bude vyhovovat.“

„Dokážeš tento program pozměnit?“

„Ano.“

„Dokážeš vytvořit program, který by naučil lidi jazyku, ve kterém jsou v tobě uloženy základní informace?“

Stroj chvíli uvažoval. Pak řekl: „Z mé strany ano. Neznám překážky ze strany lidí ve vnímání takového programu.“

Předešlí operátoři vůbec neodešli. Stáli za Mikem a kroutili nevěřícně hlavami. Neuměli pochopit, že se tak beze všeho baví.

„Promluvíme mezi sebou.“ řekl Mike a obrátil se k ostatním. Dokonce se usmíval: „Nevím, jak se ti to podařilo, Rogere, ale myslí a mluví v arminštině, a docela soudně, jak pozoruju. Zdá se mi dokonce, že si domýšlí význam slov, která nemůže znát...“

„Zatím nepoužil žádné skutečně cizí slovo,“ řekl Roger, „Bavili jsme se většinou o programech a takových věcech, všechno jsem mu vysvětlil. Ty ho chceš vážně napojit na Wallis?“

„Ano, proč ne?“

„Bude to trochu nepoměr. Wallis je jednoduchý počítač na mechanickém principu. Tohle je biologicko-mechanický myslící mozek! Nebude se cítit podceňovaný, když mu dáme jako společníka plechovou mašinku?“

„My taky pracujeme s Wallisem. Vysvětlil jsem mu přece, že máme jednoduché systémy. A on souhlasí, že s nimi bude pracovat.“

„Neví, o čem je řeč!“

„Možná ví. Jedna knížka obsahuje zřejmě poučení o schématech oběhu informací. Třeba i oni měli za dřívějších časů mechanické počítače...“

Roger se o knížku zajímal; nechal si ji předložit a zahloubal se do vyobrazení, neboť textu pochopitelně rozumět nemohl. Stroj využil chvíle k položení otázky: „Wallis? Mozek?“

„Wallis je označení našeho počítače. Mozek je orgán myšlení člověka, uložený v lebce. Později poskytneme nákresy, ze kterých je jasné využití, složení a další informace. Nepřímo je mozek jakékoliv myslící zařízení, včetně umělého systému.“

„Lze použít označení mozek i pro mne?“

„Ano, samozřejmě.“

„Vztah slov mozek a počítač?“

„Mozek je jakýkoliv myslící orgán. Počítač je jednoúčelový stroj, myslící na základě programů předem zpracovaných. Počítač je významově užší než mozek. U mozku se předpokládá samostatné a samým sebou kontrolované myšlení.“

Chvilku trvalo, než se vyjasnily některé pojmy, ale stroj zřejmě okamžitě pochopil podstatu.

„Já jsem mozek, ne počítač.“ prohlásil.

„Souhlasím,“ řekl Mike, „Jestli souhlasíš ty, přidělím ti slovo Mozek jako osobní označení.“

„Souhlasím.“

Errata:

30.05.2021 11:47