Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Už během jízdy pochopil Sebastiano, proč je v téhle zemi lepší jezdit vznášedlem než automobilem; nebyly tu totiž silnice, cesta vedla terénem jen velmi zběžně upraveným. Spíš se zdálo, že je to vyschlé koryto nějaké řeky a na několika místech byl terén docela neschůdný, snad vodopády nebo peřeje. Gondri byl dobrý řidič a zřejmě spěchal; vznášedlo nadskakovalo, řvalo bolestí při těch otřesech a všichni se drželi postranic. Vzduch, vháněný pod vozidlo, vířil spoustu prachu, který se sice většinou táhl do dálky za vznášedlem, ale trochu ho vířilo i ve vzduchu a dráždilo ke kašli. Děti to snášely se záviděníhodnou trpělivostí, většinou mlčely, obě dívky a nejmenší chlapec se schoulily a zdálo se, že se jim ani nechce dýchat. Sebastiano, pokud toho byl schopen, uvažoval co provést s tím zatraceným křápem, aby byl aspoň trochu použitelnější; ovšem těžko mohl radit Gondrimu, když ještě neviděl vnitřek vozidla.

Taky se pilně díval kolem sebe; měl sice s sebou fotoaparát, ale zatím neměl moc důvodů na fotografování. Do dálky se táhla zvlněná a téměř pustá step, jen sem tam porostlá řídkou hnědou trávou. Málo vody? Občas se přibližovali k řece, která ubíhala do dálky zcela bez užitku. Kdyby se na ní postavila jednoduchá přehrada, třeba pouhý jez, jistě by se rozlila a spletí vodních kanálů tekla do stepi. Proměnila by ji v ráj nebo v bažinu? Zatím se nezdálo, že by se tomu dalo nějak pomoci; u řeky rostlo jen trnité křoví a smutné stromy odporně hnědozelené barvy.

Pak vyjeli na rovnější plochu; tam konečně spatřili nějaké známky zemědělské výroby. Tráva byla přece jen kvalitnější, v dálce se na ní pásl nějaký dobytek. Sebastianovi připadal velmi vychrtlý, měl dlouhé nohy a dlouhé krky, barvu hnědočernou. Detaily se nedaly rozeznat a Gondri neměl snahu zabočit ke stádům, asi pro něj byla normální.

Potom uviděli taky první lidské obydlí. Ach ouvej! Krabici z nějakých tvárnic, do které bylo vyříznuto úzké okénko a malé dveře. Po straně vyčnívala roura, nejspíš komín. Ta chata mohla mít nanejvýš jednu místnost, v ní asi lidé žili a spali.

Gondri chatrč minul, aniž si jí všiml. Asi nebyla důležitá, Sebastiano by mu taky neukazoval kdejakou zříceninu. Pokračovali po stepi, až dojeli k plotu, vytvořenému dokonce z ostnatého drátu, a projeli otevřenými vraty; dál už se táhla jakási cesta. Sebastiano pochopil, že to jsou pole; rostlo tu nějaké obilí šedozelené barvy, řídké a ubohé. Výnosy určitě nestačily uživit velký počet lidí, snad jen zachránit před smrtí hladem. A jak se zdálo, živočišná výroba odpovídala rostlinné. Tahle země bude potřebovat ještě hodně práce a snahy zemědělských inženýrů. Sebastiano nebyl zemědělský inženýr, ale v každém případě měl dostatečné znalosti, aby jim to tu zcivilizoval.

Potom si povšiml oblaku prachu na cestě před sebou. Protože se na cestě moc neprášilo, muselo to být několik vozidel a tak ho velmi zajímalo, jaká jsou a co to vůbec je. Gondri byl rychlejší; tak se z oblaků prachu brzy vylouplo pár teček, které se zvětšovaly a nabývaly jasnějších obrysů, jak je vznášedlo dojíždělo. Byla to zřejmě taky vznášedla, ale pořádně veliká, asi jako těžký silniční tahač. Na jejich korbách byly nasazeny velké kulové kontejnery, pečlivě uzavřené.

Gondri se otočil, něco říkal. Jeden z chlapců chytil Sebastiana za rameno a přitiskl ho k podlaze vznášedla; zřejmě proto, aby se tolik nenadýchal prachu, který se táhl za vozidly v hustých mračnech. Sebastiano si na tvář přitiskl kapesník a většinou zavíral oči, přesto si stihl prohlédnout tracky. Byly všechny téměř stejné, šedivé až hnědé barvy, s kabinami pro dva lidi na přední části. Jinak na nich byly jen ty ohromné kontejnery. Na boku byl nějaký nápis, ale Sebastiano jej neuměl přečíst.

Předjeli a opět se dalo dýchat. Jeli zase mezi poli; nikde nebylo vidět ani člověka, ani žádný stroj. Sebastiano vzpomínal, že nad lány polí u nich doma obvykle zpívá skřivánek; tady zřejmě ptáčci přestali zpívat a bylo jich hodně málo, pokud neuvěříme že žádní. Uvažoval jak je možné, že zvířena na ostrovech roste a vzkvétá, kdežto na pevnině je o ni taková nouze. A taky, že by možná nebylo marné přivézt pár vzorků a zkusit je rozmnožit. Jenže, jestliže Denis tohle viděl, o nic takového se nepokusil. Proč asi?

Když už docela ztratil trpělivost, začala cesta klesat do údolí. Tam se rozkládalo město; nebo alespoň shluk nějakých chalup, nepříliš výstavných. Takhle zdálky to vypadalo jako dost trapná vesnice, navíc roztažená všelijak do strání kolem řeky. Sebastiano byl zvyklý na architektonické dominanty, což ovšem v tomto městě nenacházel. Pro jistotu vytáhl svůj Kodak a pořídil snímek. Už předtím nafotil pastvinu s divným dobytkem, chatrč a pole; pak taky, i když jen zdálky, kolonu vozidel. Nikdo mu nebránil, zřejmě nevěděli, k čemu takový fotoaparát může být.

Když se přiblížili k městu ještě víc, potkali další vznášedlo; tohle jelo proti nim a vyhnulo se jim jen o fous. Gondriho to nepřekvapovalo a nedával najevo, že by to byl divný způsob jízdy. Ve vznášedle seděl jediný muž a vzadu měl naházené nějaké pytle, krabice a bedny.

A potom už viděli město jasněji; Sebastiano dospěl k názoru, že být v tomto městě architektem je docela snadný způsob obživy. Místní stavitelé znali jenom dva architektonické prvky: krabici a kopuli, ty obměňovali s velkou vynalézavostí tak, aby krabice byla vespod a kopule navrchu. Další různost byla ve velikostech objektů a v tom, že někde byl vjezd uprostřed té stavby a jinde po straně. Sebastiano hledal nějaký vládní palác, katedrálu, zámek nebo podobné městské centrum, ale nenašel nic.

Gondri provedl vznášedlo středem města, dost pustým na takové centrum. Po ulicích sem tam chodili nějací lidé, v parčíku ze šesti pokroucených stromů si hrály děti. Všichni ti lidé měli na sobě nenápadné kombinézy a chovali se mírně a poslušně, bez zmatku a zvláštností. A nevšímali si jeden druhého, natož pak nějakého vznášedla, které jen tak projelo kolem.

A Sebastiano se rozhodl, že jako dar tomuto městu a jeho lidem postaví uprostřed parčíku fontánu. Miloval kašny s vodotrysky od malička a když byl kluk, málokterou minul, aniž by se v ní vykoupal. Když pak povyrostl a cestoval, honil se s kamarády ve vodních hrách v Petrodvorcích u Leningradu i kaskádami v Berlíně, vozil se po bronzovém lvounovi Neptunovy kašny, máchal se ve fontáně di Trevi v Římě, na Trafalgar Square v Londýně, před Pařížskou Operou, na Královském náměstí v Madridu i před nádražím v Pardubicích, když tam ještě byla voda a křoviska, ve kterých žily celé rodiny divokých králíků.

Kdyby v tomto parčíku byla fontána, třeba by ty stromy nebyly tak suché, děti by nebyly tak tiché a smutné a místo krotké hry s barevnými míčky by se vesele cachtaly ve vodě. Sebastiano ještě nevěděl, na jaké problémy při výstavbě narazí, ale už si byl naprosto jist, že v parku fontána bude, než město opustí.

Zatím mířili ke Gondriho domu; alespoň si to Sebastiano myslel. Gondri odbočil na méně udržovanou cestu, předjel před vchod a zatroubil, načež se vrata otevřely a vjeli dovnitř. Vjezd se za nimi uzavřel.

Byli v dost malé prostoře, tmavé a neútulné, v níž stála dvě další vznášedla, jedno ve stavu téměř rozebraném. Sebastiano byl zvědav na vnitřnosti, ale nebyl čas; otevřely se dveře, vstoupili další lidé a všichni začali o překot mluvit a dohadovat se. Hlavní slovo vedla vysoká žena, zřejmě Gondriho manželka; té taky předvedl hosta, s patřičným komentářem. Žena si ho prohlédla a byla značně překvapena barvou jeho pleti i celkovým vzhledem. Nedalo se však posoudit, jak moc se jí Sebastiano nelíbí; zřejmě se ptala na Tommyho a když jí to bylo vysvětleno, nevyvolalo to v ní žádné nadšení. Která máma by byla ráda, že nezodpovědný tatínek nechal syna s cizími příšerami?

Děti se ovšem začaly bavit s dalšími dětmi, o poznání menšími než byly samy, a vysvětlovaly jim události dnešního dne po svém. Všichni dohromady si Sebastiana prohlíželi, dotýkali se ho, repetili a kritizovali. Což čekal, takže stál, mlčel a tvářil se zdvořile. Konečně se vynadivili dostatečně, dali mu najevo, že se půjde do domu a vedli ho s sebou, s velikou slávou a vyprávěním těm, co to ještě nevěděli.

Kupodivu nešli nahoru do domu, ale dolů, do spodních pater. Byli zřejmě zvyklí žít v podzemí; nic pro osoby s klaustrofobií, ale Sebastiano se necítil zle ani v jeskyních. Sešel dolů, kde byl uvítán ještě dalšími lidmi různého věku; celkem jich mohlo být čtyřicet i padesát, těžko odhadoval, kdo sem patří a kdo je tu jen hostem. Nejctihodnější ze všech byla stařenka nahrbená dopředu, s rezavými vlasy a svraskalou kůží modrou až do černa. Něco mu vlídně povídala a hladila ho po tváři, načež ji dva muži šetrně odvedli posadit se do křesla.

Gondri se rozhodl provést Sebastiana po domě; zjistilo se, že obydlí má řadu poschodí, dolů víc než nahoru. Do nejspodnějšího patra nešli, asi to byly sklepy, dvě další byly vyhrazeny obytným místnostem. Zařízení nic moc: rohože, prosté skříně na šaty, truhlice. Nízký stolek, třínohé stoličky, lavice v rohu. Podobně žijí Japonci, ovšem ti vylepšují nedostatek nábytku vytříbeným zdobením všeho, co mají.

Gondri byl ovšem na svůj dům patřičně hrdý. Ze zaujetí, se kterým provázel hosta a všechno mu předváděl a vysvětloval, vysvítalo, že většina místních obyvatel žije daleko hůř a Gondri patří k vyšší společenské vrstvě. Ti všichni kolem taky projevovali nadšení, že můžou Sebastianovi předvést své bydlení, takže zřejmě nic lepšího neznali nebo nepředpokládali, že by se k tomu mohli kdy dopracovat. Sebastiano byl ovšem zdvořilý, všemu se obdivoval a chválil vpravo vlevo.

Nejvíc ze všeho se mu zalíbila dívka, která měla sotva o deset centimetrů víc než on, byla štíhlá a ladná a vypadala mladá (nejspíš taky tak kolem). Sebastiano si ji vybral za průvodkyni, tu a tam se po ní podíval nebo ji oslovil, což ji potěšilo i poplašilo, takže se dojemně styděla. Byl známý přítel dívek a rozhodl se, že až se otrká a nebude středem pozornosti, zkusí rozvinout svoje svůdnické umění.

Vrcholem prohlídky byla Gondriho pracovna. To, že je to jeho pracovna, vysvětlil tak pečlivě, že musel pochopit každý, kdo nebyl naprostý idiot. Poznalo se to podle toho, že tu byl stůl vyšší než normální, s odklápěcí deskou, pod kterou byla truhlice. Gondri truhlici odklopil, vyndal několik podivných předmětů a nakonec tři knihy, dlouhé, úzké a svázané pro změnu dole, takže bylo zapotřebí je složitě a nešikovně překlápět. Ostatní na chvíli obdivně umlkli a Sebastiano si prohlížel ty tři tiskoviny; protože byly zcela nepochybně vytištěny v tiskárně a svázány průmyslovým způsobem.

Dvě byly zřejmě obsahu odborného, nacházely se v nich četné obrázky a plánky přístrojů, výpočty a jiné vzorce. Sebastiano sice ničemu nerozuměl, ale z vysvětlování pochopil, že ty knihy potřebuje Gondri k práci; usoudil tedy, že bude nějaký inženýr nebo co. Třetí kniha měla nejlepší vazbu a docela slušný papír, trochu jako čínský rýžový. Rohy měla okované železem a mohla tedy sloužit jako docela dobrá vražedná zbraň, kdyby jí někdo projevil tak trestuhodnou neúctu. Jednalo se o nějaké příběhy; jak ji Sebastiano prolistoval, všiml si ilustrace: dřevorytu, na kterém nějakého človíčka zasáhl blesk z mraků a ten chudák se dojemně hroutil k zemi za zoufalého bědování dalších dvou lidí, kteří výjevu přihlíželi.

Kromě knih vlastnil Gondri krabici kartiček, popsaných rukou i nějakým strojem, částečně též tištěných nebo vystřižených a podlepených. Na některých byly nákresy a schémata podivných strojů, asi třetina pak byly fotografie. Místní je tedy znali, ač kvalita nebyla valná. Snímky byly původně černobílé, teď už ovšem získaly barvu spíše hnědožlutou. Nějaké tovární objekty, záběry městských ulic, stavby zřejmě důležitého charakteru, vozidla, lodi, mostní konstrukce. U některých byli lidé, obvykle v práci nebo ukazující na zajímavé detaily. Umělecká kvalita byla ubohá, ale vše se zřejmě týkalo Gondriho práce a nebylo vyloučeno, že to je dokumentace jeho pracovních úspěchů.

Když se Sebastiano dostatečně vyobdivoval všem těm věcem, požádal, zda by si mohl vypůjčit jednu tu knížku. Gondrimu se to nezdálo, ale neodmítl. Sebastiano ji zběžně prolistoval; zdálo se mu, že v ní vidí něco známého a uvažoval, co to je. Prohlížel ji pozorně a Gondri to přijímal s uspokojením, protože zřejmě tušil obdiv ke své náročné práci. A konečně na to Sebastiano přišel: byla to schémata zapojení elektrických strojů a Gondri, pokud s tím pracoval, byl zřejmě přední místní energetik.

Sebastiano si vypůjčil jednu z kartiček, dosud prázdných. Objevil v knize schéma transformátoru, krátce je prohlédl a pak nakreslil na kartičku svojí propisovačkou schéma daleko jednodušší, které se kdysi učil na průmyslovce. Motory, dynama a podobné věci sice vždy zůstávaly stranou jeho zájmu, soustřeďoval se na rádia, televizory a magneťáky, ale znal to a vyrobit malý transformátor ještě dokázal. Pozměnil značení, aby odpovídalo místním zvyklostem a předložil kresbu Gondrimu.

Inženýr Gondri zůstal chvíli v němém úžasu. To, že jeho specializace, zřejmě v zemi vysoce ceněná, je pro chlapce běžnou věcí, ho zarazilo; vzápětí se začal vyptávat, gestikuloval s vervou rukama a zvyšoval hlas. Sebastiano ovšem nerozuměl a vyčkával, až se uklidní.

Gondri se neuklidnil. Naopak, chytil Sebastiana za rukáv a táhl ho s sebou po schodech, dolů a nahoru, několika místnostmi, až se dostali do nějaké dílny. Byly tam všelijaké rozebrané součásti a taky transformátor, ve stádiu navinování. Byly tu jiné součástky, taky jiné nástroje; ale zkušený fušer Sebastiano si uměl poradit se vším. Nejdřív chytil do ruky drát a pokračoval v navinování, pak ale toho nechal, vzal křídu a nakreslil na tmavou zeď, jak by si to představoval on. Ta křída nebyla křída a nebyla určena k malování, ale na takových drobnostech nezáleželo.

Gondri to okamžitě pochopil. Začal se hned vyptávat, ale ve vzrušení si nedával pozor, aby jeho řeč byla aspoň trochu srozumitelná a tak si velmi brzy přestali rozumět. Sebastiano se snažil jak se dalo, leč marně; nakonec začali jeden druhému předvádět práci názorně a v tu chvíli je přišel vyrušit nějaký kluk, aby se šli najíst.

V jídelně se sešli všichni od starců až po malé děti. Seděli kolem stolu, brali si ze společných mís a bavili se mezi sebou. Sebastianovi bylo vyhraženo místo mezi Gondrim a tou dívkou, co se mu líbila; ta mu taky posluhovala, kdykoliv dostal na něco chuť. Podobné chování bylo normální, takže se obsluhovat nechal a choval se ke své společnici přívětivě.

Během večeře ochutnal:

pečivo slané, makované, tvaru bochánku – jedlo se skoro ke všemu jako chleba;

zeleninu fialové barvy, kulatou a se špičkou na jednom konci, byla bez chuti a jedla se syrová;

zeleninu protáhlou a blboučce růžovou, se zakroucenou špičkou, jemně pálivou;

zeleninu celou červenou, pálivou trochu jinak, tvaru hrušky;

zeleninu hnědou, téměř kulatou, bez chuti;

zeleninu tmavě fialovou, nakrájenou do tenkých pásků, chuti vyloženě odporné;

salát z nějaké další směsi zeleniny, vylepšený octem a značným množstvím soli, takže se hodil jen k masu, ovšem žádné maso k tomu nebylo;

buchtu značné odolnosti, téměř gumovou, ale bez jakékoliv chuti;

ostře pálivou omáčku, do níž se buchta namáčela, aby byla aspoň trochu stravitelná;

rýžovou kaši, též bez chuti a vonící po ztuchlém obilí, případně ovčím tuku;

velice kyselý hrozen velice modré barvy;

velice kyselá jablka barvy brčálově zelené;

neuvěřitelně kyselé třešně fialové barvy, ovšem bez pecek;

blbě sladké máslo, změklé teplem, kterým se ta hubu kroutící kyselost poněkud zmírňovala;

nějakou kašičku, které bylo velmi málo, lízala se z malých misek jazykem; na první pokus neměla vůbec žádnou chuť, později chutnala jako těsto používané coby návnada na ryby;

sladké černé vykrajované kousky, pečené na plechu, připomínající spálené vánoční cukroví;

jeden plátek uzené šunky.

K tomu všemu se pil jediný nápoj: totiž nějaká sladká i kyselá limonáda, vylisovaná z ovoce. Nic alkoholického, nic zvláštního. Buď alkohol vůbec neznali, nebo nebylo zvykem kazit děti špatnými příklady.

Jenže Sebastiano byl ze světa, kde se jí maso. A to hodně masa, ve všelijakých úpravách a s chutí. Když se plánovala tato expedice, byla otázka výživy značně důležitá a přihlíželo se také ke schopnosti sníst cokoliv. Na rozdíl od Asthry, která byla přesvědčená vegetariánka, Sebastiano si ve světě zvykl jíst to, co jí místní obyvatelstvo, a nedělat si starosti s morálními důsledky. Když bydlel v chrámu, jedl samozřejmě posvěcené jídlo, které mu mniši předložili a velice mu chutnalo; ovšem tyhle příšerné gumové buchty, to už na něj bylo moc! Určitě mu budou ležet v žaludku ještě týden! Ale všichni se jimi cpali; zřejmě používali metodu, kterou Eskymáci využívají u saňových psů, totiž naplnit jim břicha něčím nestravitelným, aby necítili hlad. Nedal nicméně najevo, že tohle pohoštění není podle jeho gusta, snažil se naopak oceňovat, co všechno je na stole. Jenom občas ho napadlo, jak asi v této zemi jedí chudáci.

Jedlo se pomalu, mezi jednotlivými chody si lidé mezi sebou povídali. Hodně zájmu bylo věnováno dětem, které každou chvíli vstávaly a pobíhaly sem tam, od jednoho dospělého ke druhému. Ze začátku Sebastiana obcházely velikým obloukem, konečně jedna malá holčička přišla k jeho společnici a přitulila se k ní; z bezpečí její náruče pak vystřelovala k Sebastianovi tak dlouho zkoumavé pohledy, až nevydržel, natáhl ruku a pohladil ji po vlasech. Neutekla, chovala se sice vyplašeně, ale to byl jen prvotní ostych. Nakonec se nechala vzít na klín a něco mu vyprávěla, čemu ovšem nerozuměl. A prohlížela si jeho dlouhé zlaté vlasy, dotýkala se pleti, přívěsků na krku, náušnice, hodinek, oblečení. Sebastiano jí nic nerozuměl, ale napadlo ho, že by nevadilo, kdyby jí zazpíval. Zpíval pěkně, i když neměl žádný hudební nástroj; zalíbilo se to nejen tomu dítěti, ale i ostatním, tak ho s potěšením poslouchali.

Po jídle šli všichni spát. Děti nejdřív, dospělí zůstali zatím sedět a povídali si dál. Sebastianovi se nechtělo spát, spíš by si rád povídal s tou sympatickou dívkou, ale odešla, zřejmě za nějakými povinnostmi. Tak mluvil s Gondrim, což byly dva monology, velmi jednostranné.

Gondri jej požádal, aby ho doprovodil do jeho pracovny; tam si sedli a prohlíželi kartičky, k čemuž podával výklad. Chtěl toho hodně vědět, ale nerozuměli si vůbec; Sebastiano si byl vědom, že zítra už budou mít tlumočníka, takže se diskusím na specializovanější témata bránil.

Konečně se otevřely dveře; jeden ze členů rodiny přiváděl hosta. Byl to starší muž, velice podobný Gondrimu. Modrá pokožka, rezavé vlasy a vousy, inteligentní tvář. Pozdravili se a Gondri mu předváděl Sebastiana. Předvedl ho trochu jako cvičeného medvěda, jako by měl na jeho objevení, odchytu a zkrocení kdovíjakou zásluhu, ale to mu odpustil. Usedli a hovořili, ale za chvíli se opakovala tatáž scéna. Sebastiano pochopil, že Gondri si sezval přátele, zřejmě velmi důležité a vzdělané lidi. Vyčkávalo se, až přijdou všichni; nakonec se jich sešlo ještě šest. Všichni se rozesadili a Gondri podal stručnou zprávu, jak se sešel s Enkrou a jeho posádkou, co viděl na Liberty a jak vzal s sebou Sebastiana, aby ho viděli ostatní.

Ti muži byli inteligentní a hned tak něco je nepřekvapilo. Především že sem připlula cizí loď, na té jsou zvláštní věci a lidé divné pleti, se schopnostmi přesahujícími místní. Vzrušilo je ale, když se začalo hovořit o přírodě a zvířatech; když Gondri vytáhl Atlas zvířat, vzrušení vyvrcholilo. Knížka šla z ruky do ruky, všichni si ji prohlíželi, gestikulovali, rozčíleně se přeli. Sebastiano do jejich řečí nezasahoval; soudil, že lepší bude počkat, až se nějak dohodnou sami.

Prohlížení knížky trvalo dlouho; až potom si pánové vzpomněli na svou důstojnost a uklidnili se. A začali se starat o chlapce, živou ukázku cizího zvířectva. Jeden z nich byl zřejmě lékař nebo aspoň znalec lidského těla. Požádali Sebastiana, aby se svlékl, aby ho mohli dokonale prozkoumat.

Sebastiano měřil 198 centimetrů a měl snahu vyrůst ještě o ty dva cenťáčky, aby dle svého přesvědčení dosáhl normálního lidského vzrůstu. Nebylo to zcela vyloučeno, ještě růst mohl, nebyl tak starý. Pleť měl barvy zlata a napomáhal jí tím, že chodil téměř pořád nahý, což na palubě Liberty bylo normální. Nesnažil se o získání kulturistické muskulatury, postačily mu svaly normálně funkční; tak jeho tělo získalo souměrnost a krásu. Vlasy nosil co nejdelší, taky krásně zlaté. Oči měl modré a nevinné, zvláště když vyjednával s děvčaty. V obličeji se už ale začaly objevovat rysy mužné tvrdosti, které doposud postrádal bráška Claudio, jinak věrná kopie ve zmenšeném provedení.

Ovšem jedna věc všechny zarazila; jeho tetování. Měl ho hodně, téměř po celém těle. Základní rituální tetování, jaké má každý kluk ze smeček a které získá při svém prvním mučení u nepřátelské smečky. Další tetování, které označovalo jeho činy, většinou hrdinské, v době dětství. A pozdější barevné tetování čínské a japonské, které získal v době pobytu v jižních mořích, kde bojoval s velkými úspěchy proti pirátům.

Pánové přišli velmi rychle na to, že obrázky na kůži jejich společníka jsou umělého původu; taky proto, že na zádech měl velkého tygra v přirozených barvách, dar čínského obchodníka, jemuž zachránil značný majetek. Tygra znali, viděli ho v atlasu a Gondri živého. Ptali s, jak je možné, že Sebastiano nosí jeho obrázek na kůži, a on se snažil to vysvětlit. Musel za tím účelem dost kreslit, ale to už dělal celou dobu a zvykl si. Tetování vyvolalo obdiv, všem se zalíbilo; bavili se o něm dost dlouho.

Pak se konečně dali do prohlídky: změřili ho, proměřili výšku, šířku v ramenou, v prsou, v pase i bocích, obvod stehen, lýtek, paží. Dali si práci spočítat zuby, prověřili barvu očí a vlasů. Přinesli s sebou taky fotoaparát dost podivného tvaru a vyfotili si ho ze všech stran. Podvolil se všemu, bez námitek ukazoval co chtěli vidět, sledoval zakreslování svých údajů do kartiček podobných těm Gondriho a připojil ještě i vlastní nákresy, pokud se mu originální nezdály dost jasné.

Povzbuzeni jeho souhlasem, dali se vědci do specializovaných výzkumů. Odebrali mu krev, dost nešikovně, takže jim málem sebral injekční stříkačku a udělal to sám. Odebrali vzorek vlasů, velmi opatrně, aby to nebylo příliš mnoho, ačkoliv byl ochoten dát i víc. Taky měli zájem o kousek tkáně, ale váhali, jak to provést bez zranění zkoumaného.

Sebastiano pochopil. Vysvětlil lékaři, že mu vzorek dá sám, a hned se k tomu chystal. Měl na opasku ostrý nůž, jehož špičkou si nařízl kůži na předloktí, obdélníček asi o velikosti čtverečního centimetru. Za napjaté pozornosti ostatních pak nožem ten kousek i s masem vyřízl a vložil do zkumavky, kterou mu podali. Ránu si chvíli lízal, pak po ní přejížděl prsty; záhy přestala krvácet, zatáhla se a zdálo se, že už Sebastianovi nijak nepřekáží.

Pochopitelně si byl jist, že ti lidé budou otřeseni a vyjeveni. Při práci po nich občas šlehl okem a přesvědčil se, že skutečně zírají s úžasem. Taky jeho suverénní ošetření rány je překvapilo; lékař mu chtěl nějak pomáhat, ale když zjistil, že si umí pomoci sám, nechal toho. Nemohl tušit, že nejen Claudio od Sebastiana, ale i naopak se leccos naučili. A Claudio byl dobrý čaroděj.

Lékař se začal vyptávat; ukazoval při tom na různé kresby a jeho otázky byly formulovány tak, aby Sebastiano mohl odpovídat taky ukazováním. Měl lékařské znalosti a často musel zasahovat u kamarádů, takže ho nikdo nemohl nachytat při chybě a odpovídal ochotně a s úsměvem. Na základě toho zjistili, že má vzdělání téměř stejné jako ten lékař, což je velmi překvapilo, zvláště proto, že už Gondrimu předvedl svoje inženýrské znalosti. Už se zdálo, že k němu začínají cítit úctu.

Pak se dostali do diskuse o pohlavních orgánech. Sebastiano proti tomu nic neměl, pocházel ze světa, kde sexuální výkonnost byla obdivována a bylo normální a běžné, že se jeho penisu dotkla řada dívek při milostných hrách. Takže mu ani nebylo nepříjemné, když se ho dotýkali ti muži; a protože věděl, že se zajímají o vzorky všeho, přiměl pyj ke ztopoření a vyhonil jim vzorek spermatu. Zírali na něj ještě překvapeněji, než když jim opatřil vzorek kůže; a ač byl Sebastiano poměrně slušný chlapec, rozhodl se dát jim všechno po lopatě. Naznačil jim, že když mu přivedou dívku, nejlíp tu, která se mu líbila, předvede jim svoji sexuální výkonnost se vší parádou a názorností.

Až do této chvíle ho muži obdivovali. Když pochopili, co od nich chce, zvážněli, dohadovali se mezi sebou, jestli mu dobře rozuměli a zda to myslí vážně. Jejich zvyklosti byly zřejmě zcela odlišné; kdyby podobný návrh padl doma v Arminu, zřejmě by dívku dostal téměř okamžitě, většina děvčat byla vždycky pro. Tady to musela být žádost neomluvitelná, ztuhlé rysy všech mužů včetně hostitele Gondriho svědčily o ohromení a odporu.

Jenže Sebastiano měl kromě dobrých vlastností též jednu spornou: nesnášel odpor. Co bylo správné pro něho, muselo být správné i pro ostatní, jinak se hádal. Když tedy pochopil že s ním nesouhlasí, začal jim to vysvětlovat. Arminsky, španělsky, několika slovy, která pochytil, i pantomimou:

„Čemu se divíte? Jsem chlap, umím bojovat a zabíjet, ale umím taky milovat a dávat život! Mám chuť milovat se s dívkou, která se mi líbí, na tom není nic zlého! Bude se to líbit mně i jí, to jsem se naučil. Možná jsou vaše zvyklosti jiné, pak se nezlobte – ale já hraju fér a když chci ženu, tak vám to řeknu, zlobte se jak chcete. Ostatně, není to ještě konec; požádám příležitostně přímo ji, a nakonec ji dostanu! Nebude první ani poslední, a některým to rodiče a nadřízení zakazovali; leckde ve světě jsou lidé ještě hloupí. Ale dostal jsem všechny, které se mi líbily. Díváte se na mne jako na divoké zvíře? No tak dobrá, jsem zvíře. Ve vašem světě je asi zvykem prosit dlouho a složitě, já vám řekl rovnou, co a jak. Prosit nebudu, to nemám zapotřebí. Ale ta hra není ještě dohrána, to si pamatujte!“

Viděl na nich, že ho pochopili. A taky si uvědomili, že nemají co dělat s dítětem ani s nějakou poddajnou houbou, ale s tvrdým a životem ošlehaným válečníkem. Asi to na něm nebylo na první pohled vidět; tak teď poznali, že ti trpaslíci se světlou pletí jsou pořádně nebezpeční a žít s nimi nebude lehké.

Byli ohromeni, zdrceni, uraženi. Museli si nejdřív zvyknout, pochopit to, zaujmout k tomu nějaký postoj. Museli jít domů. Poděkovali tedy Gondrimu i Sebastianovi, rozloučili se a šli.

Gondri odvedl Sebastiana do jeho pokoje. Tam chvíli váhal, až konečně řekl arminsky: „Ne! Prosím tě, ne!“

Sebastiano už se taky uklidnil. Tak řekl:

„Dobře. Neudělám nic, co nechceš.“

Chvíli se dívali do očí jeden druhému. Sebastiano věděl, že mu Gondri věří a byl rozhodnut jeho důvěru nezklamat. Pochopili oba, že si mohou důvěřovat – a rozešli se jako přátelé.

A Sebastiano se natáhl na rohož, zamotal se do deky a usnul.

Errata:

30.05.2021 11:47