Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Poutníka zahnal tajfun daleko na jih; Mike se směru větru podvolil a soustředil pozornost na to, aby udržel loď pokud možno nepoškozenou. Když bouře skončila, byl okolo nich nekonečný oceán a v něm nic, co by připomínalo zemi. Rozhodli se plout k východu; nejlepší směr byl sice severovýchod, ale to by museli složitě křižovat proti větru a východní směr se dal držet lépe.

Navečer toho dne spatřili ve velké výšce ptáka koara; členové lóže Koara to považovali za dobré znamení a dožadovali se, aby byla postavena hlídka na stěžeň, neboť není daleko země. Mike sice soudil, že koary létají daleko od svých hnízd, zvlášť ve větru který jim pomáhá; ale podvolil se, i on sám se už těšil na nějakou zemi.

Hlídkou na stěžni byl ráno ustanoven Ron Gainsbourg, jeden z námořníků, které přivedl Elliott la Sale a pak daroval Mikovi k posílení jeho mužstva. Ronovi táhlo na patnáctý rok věku; měl mít patnáct za tři měsíce a doposud se nestačil ničím proslavit ani uvést do širšího povědomí. Což ho hnětlo a moc si umiňoval, že to musí do těch patnácti stihnout. Taky se připojil k lóži Koara, kam ho doporučila Gwen. Nebyl velký ani malý, ani chytrý ani hloupý, ani tlustý ani tenký, byl to zkrátka docela průměrný kluk a čekala ho docela průměrná kariéra.

Okolo dvanácté dopolední (počítali hodiny všelijak, většinou složitě) spatřil tento Ron Gainsbourg na obzoru tmavý bod. Když se přesvědčil, že to není zrakový klam, udělal poplach a Mike nařídil změnit kurs k tomu předmětu. Nejdřív se domnívali, že je to zdechlá velryba, později nějaký ještěr, rovněž ve stavu zdechlém, neboť to plavalo po hladině hnáno proudem. Když se dostali blíž, poznali, že je to ztroskotaná loď.

Ležela na boku, stěžně ulámané; ta poloha ji zachránila, neboť na boku obráceném nahoru měla pořádnou díru, nejspíš se sešla s nějakým útesem. Na konstrukci bylo vidět, že ji stavěli místní lidé; oproti Poutníkovi byla ale bachratá a neforemná.

Mike zůstal na lodi a prohlídkou trosky pověřil Ťapku. Spustili člun a do něho nasedl Yaggan, čarodějka Gwen, Ba-Tao, Čingiz a taky Ron, jehož služba na stěžni ztratila smysl. Pippi stála vedle otce na můstku a sledovala, jak člun doplul ke ztroskotané lodi, zahákoval se a kluci hbitě lezou po trupu k trhlině.

Ron si dal záležet, aby tam byl první, když už tu loď objevil. Neměl to asi dělat, protože první co spatřil, byla zakrvácená mrtvola ženy s modrou pletí, navíc mrtvola tak nepřirozeně zkroucená, až bylo jasné, že umírala ve značných bolestech. Ron zatím moc neuvykl smrti, děsila ho taky divná barva pokožky. Takže se mu udělalo trochu špatně.

Ťapka byla daleko otrlejší; spustila se do lodi a zjistila, že mrtvých je tam daleko víc, zejména žen a dětí. Usoudila, že muži se zřejmě starali na palubě o přežití lodi a byli smeteni do moře, zatímco ženy a děti vyčkávaly v podpalubí. Tam je našla smrt, buď utopením nebo utlučením o stěny, jak se loď ve smrtelné křeči zmítala na vlnách.

„Projdeme to celé!“ rozhodla, „Třeba tady zůstal někdo živý!“

„Když se loď nepotopila, musejí být nějaké uzavřené prostory, kam se nedostala voda,“ soudil Yaggan, „Dá se projít vnitřkem?“

Ťapka se prosekala stěnou. Měla tesák s protonovým ostřím, který řezal dřevo i ocel jako papír. Dostala se do nějakého skladiště, zpola zatopeného, kde bylo pár beden. Nezkoumala co v nich je, hledala lidi. Ba-Tao a Yaggan jí šli na pomoc a Yaggan jednu bednu vypáčil; byly v ní těžké kovové součástky neznámého určení. O další se už radši ani nestaral.

Gwen zatím chodila po trupu lodi a oklepávala rukojetí tesáku dřevo, aby zjistila, kde by mohla být nějaká dutina. Tak se jí podařilo dostat k místu, kde když zabušila, zaslechla zevnitř nějaký zvuk. Nejdřív myslela, že se jí to zdá, ale jak bouchala, ozývalo se bouchání i zevnitř. Přivolala Rona a společně prořízli do trupu tesáky otvor. Na to zaslechli zevnitř sténání a nějaké výkřiky, kterým ovšem nerozuměli. Ron se spustil dovnitř.

Nejdřív neviděl nic, byla tam tma. Až po chvíli se rozkoukal natolik, aby viděl, že je v dalším skladišti s mnoha bednami. Na bednách a taky za nimi se krčili nějací lidé; ze všeho nejdřív se mu zdálo, že jsou černí, pak si všiml světlých vlasů a to ho zarazilo. Ron nebyl velký rasista, i když jeho smečka vedla dlouhou a úpornou válku s černou smečkou z okolí. Nejdřív se jen rvali, různě zajímali a mučili; jak kluci rostli, zařadili do repertoáru taky znásilňování dívek konkurence a jejich spory se přenesly z džungle na tancovačky a diskotéky. Ron patřil k těm mladším a zatím se držel spíš těch rvaček, ale fandil svojí smečce a byl na barvu pleti poněkud alergický. Takže si povzdechl, když tyto lidi uviděl.

Oni se taky chovali divně; když se objevil mezi nimi, začali vřískat a schovávat se za ty bedny. Ron zavolal na pomoc Gwen a snažili se trosečníky uklidnit. Ještě nechápali, že právě jejich vzhled ty lidi tak děsí, zejména barva pleti. Mezitím se stěnou prolámala Ťapka a druzí dva, což zmatek ještě zvýšilo. Všichni křičeli, bránili se a hádali a Armini začínali chápat situaci.

A co bylo nejhorší, pohyb v lodi způsobil, že se začala kývat a naklánět a vypadalo to, že se brzo potopí docela, zvlášť proto, že do trupu bylo uděláno pár dalších děr. Její náklad, pokud to vše byly kovové součástky, ji táhl ke dnu, jen uzavřené prostory ji zatím držely. Ťapka usoudila, že nejlepší bude loď urychleně opustit.

Zatím už přišli na to, že i tihle trosečníci jsou ženy a děti. Většinou dost mladí, spíš ještě děti, i čtyři ženy, které vzrůstem vypadaly dospělé. Bylo tam pět dětí tak od deseti do dvanácti a pak tři docela malé, tří až čtyřleté. Ťapka nařídila, aby kluci vynesli ty maličké a pomohli ostatním dostat se do člunu; sama se rozhodla projít zbytek lodi a přesvědčit se, zda to skutečně jsou poslední živí lidé na palubě.

To, že prosekanými dírami tekla do skladiště voda, vyděsilo trosečníky ještě víc; řvali strachem a při tom se snažili unikat, když je Armini postrkovali ven. Děti byla Gwen nakonec nucena uklidnit tím, že je uspala; pak je kluci vynesli a uložili do člunu. Jedna dívka se dala přesvědčit, vylezla na trup lodi a když spatřila člun a Poutníka opodál, začala vřískat ještě víc, ale tentokrát už asi ne tak zoufale, takže ostatní pochopili, že přece jen nezahynou. Nakonec vylezli všichni, slézali po trupu k člunu a usazovali se v něm. Bylo jich moc, tak Mike poslal druhý člun z lodi; první zatím Yaggan odrazil a zbývající z vraku zoufale křičeli, jako by neviděli, že se blíží druhý.

Určitý důvod ke křiku byl, loď se pozvolna potápěla. Armini se soustředili, aby dostali trosečníky z vraku; sami se o sebe dovedli postarat, ale ženy a děti, to je něco horšího! Ba-Tao skočil do vody a dával pozor, kdyby někdo náhodou spadl, aby mu pomohl do člunu. Ten druhý už přirazil, řídil ho Čingiz a Fayna pomáhala děvčatům nastoupit.

Ba-Tao byl domorodec, člověk zkušený ve zdejším světě. Proto si taky uvědomil, že se něco děje, ale nevěděl co. Teprve když spatřil pod hladinou temný stín, pochopil, že nikdy není dost jednoho neštěstí; krev z vraku zřejmě přivolala některého z vodních ještěrů, aby si přišel pro kořist.

Ba-Tao nezpanikařil. Křikl na Yaggana a v rozčílení vysvětloval situaci svou mateřštinou; ale stačilo to, aby si Yaggan uvědomil, že se něco děje. Pak taky spatřil ten stín. Vytáhl lejzrovačku a jakmile se obluda vynořila z vody, vypálil. Samozřejmě nemohl zasáhnout přesně, ale zasáhl a tím ještěra rozzlobil. Současně už střílela taky Gwen, Čingiz vytáhl svou pistoli, Ba-Tao se zatím vyhrabal z vody a taky střílel. Trosečníci si všimli ještěra, spustili ještě strašnější jekot a málem překotili člun, jak se všichni hrnuli na opačnou stranu. Yaggan jim nadával, neboť člun rozkolébali a on nemohl dobře zasáhnout. Z Poutníka se taky objevil červený paprsek; to střílel Mike, sice nevalně, zato ze zbraně větší průraznosti.

Ještěr se konečně vynořil; ohromná hlava na dlouhém tenkém krku se vymrštila a hledala si oběť. Kdyby našla jen jednoho člověka, měla by to jednoduché; ale na vybírání byla obluda přece jen příliš hloupá. A těch cílů tu bylo mnoho, některé se bránily a jiné zas utíkaly – a všechny dělaly rozruch. Ještěr myslel velmi omezeně; pud mu velel napadnout nejdřív to, co s ním chce bojovat, protože to by mu mohlo ublížit. Potom to, co utíká, to je kořist. Dál už jeho inteligence nesahala. Takže si vybíral a při tom výhružně řval, protože se domníval, že tím každému nažene strach. Jenže jeho zaváhání lidi zachránilo.

Ron Gainsbourg stál nahoře na trupu vraku u prosekané díry. Taky on měl lejzrovou pistoli, ale zatím nevystřelil. To bylo dobře, první výstřel z lejzrovačky má vždy nejvyšší intenzitu. Zbraně Arminů byly vývojové typy, nebývaly vždy stejně spolehlivé, ale napoprvé udělaly obvykle nejvíc škody. Když se tedy ta obrovská hlava vymrštila z vody a rozhlížela po kořisti, Ron si založil lejzrovačku do levičky, pečlivě zamířil a pustil mu paprsek přímo do jednoho velkého oranžového oka. Byl to zásah smrtelný, ale ne okamžitě; ještěr sebou v předsmrtné křeči začal mlátit, hlavou, tlapami s plovacími blánami i dlouhým ocasem s kostěnými ostny. Jeden ze zásahů toho ocasu zasáhl Yagganův člun a rázem jej převrátil; malé děti se začaly topit, větší se chytaly člunu a ječely hrůzou. Taky druhý člun se rozhoupal, naštěstí se ale nepřevrátil. Kdo mohl, střílel do běsnícího netvora, ne z nějakého rozumného důvodu, prostě jen ze strachu. Taky Ron ještě několikrát vystřelil; pak se mu pod nohama převrátil vrak lodi a on sletěl do vody i s pistolí.

Ba-Tao, Yaggan a Fayna vylovili pod vodou topící se děti. Bylo to dost obtížné lovení, mnohokrát poraněný ještěr silně krvácel a voda se jeho krví zkalila v kaši. Čingiz doplul blíž s druhým člunem a postupně vytahoval dovnitř všechny, kteří nemohli doplavat sami. Taky sebral zbraně Arminům, kteří chtěli plavat, nebo pomáhat Yagganovi s jeho člunem. Nakonec rozhodl Mike, aby člun vzali do vleku, přitáhli k lodi a vyzvedli, byl značně poškozen a stěží se držel na hladině. Trosečníky bylo třeba co nejrychleji vylovit, byli na tom velmi špatně.

Při tom všem blázinci si teprve nyní uvědomili modrou barvu pokožky zachráněných. Zvlášť u dětí je to velice překvapovalo; ale trosečníky taky zarážela barva Arminů a zdálo se, že nikdy nikoho bílého neviděli. Nejbělejší ze všech byla Pippi; když ji jedna z malých dívek viděla, zaječela strachy a zakryla si oči jako před strašidlem.

Mike si ovšem takových drobností nevšímal. „Pohněte kostrou!“ řval na svoje námořníky, „Ta krev jistě přiláká další potvory!“

„A Ronova trofej?“ křičel Ba-Tao, „Má právo na zuby a drápy!“

„Kašli na to, pitomče! Ještě je živej a ty mu budeš páčit zuby?“

Netvor skutečně ještě žil; dal to najevo tím, že se z posledních sil potopil do moře. Zkušenost mu říkala, že tam je mu nejlíp, protože ho nikdo nemůže napadnout. Leda jedinci jeho druhu, ale ti mu nevadili, nebál se jich. Jenom těch malých, s pálícími zášlehy ohně. Těch, které spatřil dneska poprvé a naposledy! Tvor nemyslel jen hlavou, v té byla díra od oka přes mozek až na druhou stranu lebky, ale částečně taky uzlinou v míše uprostřed hřbetu, a ta část udržovala doposud tělo v činnosti, i když smrt byla neodvratná. Tak tedy zavesloval nohama a potopil se. Pryč od lidí, daleko do hlubin! Jeho vědomí se pomalu kalilo a pohyby ztrácely smysl...

„Aspoň ten ocas jsme mu měli useknout!“ prohlásil lítostivě Ba-Tao, „Kdo teď Ronovi uvěří, že ho sejmul takovou bezva ranou?“

„Já to o něm budu všude povídat,“ nabídl Mike, „Ale teď přestaň blbnout a balíme to! Jsme doufám všichni? Nezůstal tam nikdo?“

Nejdřív počítali trosečníky; ti byli všichni, shlukli se u zábradlí a rozhlíželi se kolem s patrným zděšením. Pak účastníky průzkumu...

„Ťapka! Kde je Ťapka?“

„Byla ve vraku, když se... převrátil!“

Vrak ležel ještě na hladině, ale pomalu se potápěl. Ba-Tao se vrhl k zábradlí, aby skočil do vody, ale Čingiz ho zadržel.

„Jestli se z toho někdo dokáže dostat, je to Ťapka! Ty tak plavat neumíš!“

Ba-Tao to uznal. Ale posadil se na zábradlí s lejzrovačkou pro případ, že by tenhle ještěr obživl nebo nějaký jiný připlaval a zkusil někoho napadnout.

„Už je to dlouho,“ počítal Yaggan, „Jdu tam!“

„Ťapka vydrží s dechem dobu!“

„Osm minut?“

Nikdo neodpověděl. Jen Pippi pochopila, že se něco děje, a rozbrečela se. A vrak se potápěl...

A pak se objevila hlava; Ťapka vyplavala, vydechla a nadechla se, pak se rozhlédla a zamávala jim na loď.

„Jedenáct minut!“ řekl Čingiz, který to sledoval na hodinkách.

„Ťapka, no!“ pokrčil rameny Yaggan.

Ťapka doplavala k lodi, chytila se jednou rukou žebříku a vyšplhala na palubu. Otřepávala se jako pes, voda s krví se jí nelíbila. „Co se dělo? Někdo je raněný?“

„Ale ne,“ Yaggan si přetřel poškrábanou tvář hřbetem ruky, „Přišel na nás takovej ještěr. Ron ho zabil, ale chvilku to trvalo, než na to ta potvora přišla!“

„Fakt? No bezva, Rone!“

„Hele, co to máš?“ všiml si Mike, že drží něco v ruce. Ťapka mu to podala; byl to nějaký navigační přístroj.

„Byla jsem zrovna v kapitánově kajutě, když se loď převrátila. Tak jsem popadla tohle, asi nejcennější věc, co tam byla. Jinak vůbec nic – já hlavně hledala lodní knihu, ale tam neměli snad ani kus papíru!“

„Že by to vzali s sebou?“

„To není tak marná myšlenka. Já mám pořád dojem, že námořníci se neutopili, aspoň určitě ne všichni. Řekla bych, že někteří prostě utekli. Včetně kapitána!“

„Utekli z lodi plné žen a dětí?“

„No... podle mého tam nenechali nic, co by mělo nějakou cenu. Jenom ten přístroj; asi nějaký místní sextant. Zkus ho, Miku!“

Mike prohlížel přístroj. „Sextant to není, spíš něco na měření pohybu hvězd. Dám to Fernandovi, ten si s tím možná bude vědět rady...“

„Škoda, že jsme tu loď nemohli pořádně prohlídnout. Jenže, šla moc rychle ke dnu...“

„Málem i s tebou! Dávej si pozor...“

„Já věděla, jak to dopadne. Hledala jsem pořád něco, co bych si vzala s sebou... až potom jsem se prosekala přes stěnu ven!“

„Ještě, že máš takový silný nervy! Já bych asi zpanikařila!“ ocenila Fayna.

Jenže Ťapka neměla ráda chválu. Raději se zahleděla na skupinu trosečníků u zábradlí. „Jejda... to jsou krásný lidi!“

Že by byli krásní, to tedy moc ne. Modrá kůže, trosky jednoduchých šatů, nejspíš nějakých kombinéz. Malé děti vyloženě v hadrech, všichni velmi zubožení. A špinaví, jak se vykoupali v té krvavé kaši. Ale vysocí a štíhlí, s elegantními pružnými postavami.

„Musíme se o ně postarat!“ řekl Mike.

Jak k nim přicházel, uvědomoval si, jak asi na ně působí. Byl na celé lodi jediný tlustý a ve tváři i v pohybech mu bylo lze vystopovat pokročilý věk. I prošedivělé vlasy a vousy mu dodávaly charakteristického vzezření a soudil, že jistě pochopili, že je tady velitelem a pro tu chvíli pánem nad jejich životem a smrtí. „Nebojte se!“ řekl jim, i když chápal, že mu v žádném případě nemohou rozumět, „Nikdo vám neublíží! Proto jsme vás taky zachránili, abychom vám pomohli...“

Mluvil na ně vlídně, jako se mluví na psa, který sice nechápe smysl slov, ale rozumí intonaci hlasu. Prohlížel si při tom jejich tváře a hledal mezi nimi rozdíly; zatím to šlo těžko, byli všichni stejní a jejich modrá barva trochu rušila sympatické vzezření. Jenže byly to ženy a děti; a žádný člověk nedokáže ublížit ženě nebo dítěti.

„Nejdřív bude dobře dát jim najíst!“ rozhodl.

„Nejdřív bude lepší je ostříkat z hadice,“ prohlásil Čingiz, „A nás pro jistotu taky...“

„Tady to nemá cenu, jsme uprostřed tý krve... až budeme dál! Hej, uvolněte lana, ať se hnem!“

Pako, který jako obyčejně postával na palubě, čekal na nějaký rozkaz a hloupě čuměl, se rozběhl uvolnit ta lana. Pippi držela kormidlo a tvářila se, že kormidluje, což bylo v klidu dost jednoduché, při poskočení lodi ale upadla a kormidlo jí vyjelo z ruky. Chopila se ho jedna z japonských dívek a společně s Pippi dostaly loď pod vítr, takže se pomalu rozjela.

Ba-Tao spustil plátěné vědro, nabral vodu a polil Čingize, který pod proudem ještě opláchl svoji lejzrovačku. A vyzkoušel ji do prázdna proti moři, ale v dohledu trosečníků, kteří vyráželi udivené výkřiky.

„Fajn, polej mě taky!“ požádal Ron a přijal sprchu s patrnou rozkoší. Taky vyčistil svoji pistoli a vyzkoušel ji, ale potom ji odložil i s opaskem a zůstal docela nahý. Většina lidí na palubě chodila nahá, bylo vedro.

Ron přistoupil k trosečníkům; naznačil jim, že je poleje, budou-li chtít, ale oni nechtěli, krčili se, drželi jeden druhého a v jejich podivně světlých očích byl strach a nedůvěra. Ron se jim nelíbil; nikdo se jim nelíbil, všichni byli nebezpeční a zvláštní a zcela určitě neměli přátelské úmysly.

„Tak dost, Rone, nestraš je!“ řekl Mike, „Vidíš sám, že se nás bojí už tak dost! Jsme pro ně podivní cizinci, máme nezvyklou barvu pleti a mluvíme jinak...“

„Jo, to jsem pochopil! Asi by s nima švihlo, kdyby se objevili na ulici v našem městě! Jenže nějak uklidnit je musíme!“

„Nejdřív jim dáme něco najíst. Ne, napít! Po tom schovávání ve skladišti musí mít žízeň, voda kolem byla přece slaná!“

„Mám tam ještě trochu čaje!“ řekla japonská dívka, která měla službu v kuchyni, a hned se pro něj rozběhla. Donesla ho v konvi, byl z bylinek, sladký a osvěžující.

Mike se ho napil před trosečníky, aby bylo vidět, co dělá. Pak podal konvici jedné z žen a ona, když se dostatečně dlouho zdráhala, ji vzala do ruky a dávala si při tom pozor, aby se ani na okamžik nedotkla jeho bledé kůže. Pak přičichla, zatvářila se nejistě, nalila pár kapek do dlaně a slízala je. Netvářila se na to nijak moc nadšeně, zřejmě jí to nechutnalo.

„Jenom se napij, je to dobré!“

Nalila si do dlaně víc a slízala to. Potom si nalila další čaj a dala to slízat jednomu z malých dětí. To, sotva uklidněné, si lízlo a dalo se do srdcervoucího breku.

„Skoč radši pro vodu, Kóiči,“ řekl Mike, „Buď neznají čaj, nebo si ho představujou jinak!“

Kóiči vyhověla. A ježto byla dívka chápavá, přinesla taky plechovou misku a podala i s vodou. Tentokrát proběhlo očichávání i ochutnávání ve vší spokojenosti, ženy nalévaly do šálku a každý pil. Dost hltavě, měli skutečně žízeň. Rozdělili se spravedlivě a vypili celý džbán, než si to stihli rozmyslet.

„No prima!“ řekl Ba-Tao, „A teď co jim dát k jídlu? Hele, dones ještě vodu, asi ji budou potřebovat víc!“

„Zkusíme suchary! Máme jich nejvíc a jsou docela dobré...“

„Jsou hnusné!“ řekla Gwen, „Až přistaneme, upeču chleba. Ale souhlasím, že je jich hodně...“

Některá dívka přinesla suchary a rozdávala je trosečníkům. Dala jeden taky Mikovi a ten ho s chutí chroupal. No, tedy s chutí...

Trosečníci tedy jedli. Nedalo se zjistit, jak jim chutná, ale snědli to a to bylo dobře. Tak jim dali ještě po jednom sucharu, a oni je taky snědli. I ty malé děti.

„Snad by bylo lepší pro ty děti udělat nějakou kaši!“ navrhla Gwen, „Třeba z ovesných vloček. Ty tady nikomu nejedou...“

„Pardon! Já je rád!“ řekl Čingiz, „Ale zkusit to můžem; dám je hned vařit. Hodně cukru?“

„No, nevím. Sladký čaj jim nechutnal...“

Mike sledoval hosty. Už se mu zdálo, že začíná mezi nimi vidět jiné rozdíly než velikost. Ale to mu moc nepomohlo k dorozumění.

„Měli bychom je přesvědčit, aby se umyli,“ řekl Yagganovi, „Nebo aspoň svlékli ty hadry... Vypadají jako žebráci!“

„Třeba jsou to ti... vystěhovalci!“

„Vystěhovalci? Jak jsi na to přišel?“

„Viděl jsem takovej film s Chaplinem.“

„Ty rosteš, hochu!“

„A pak jsem viděl ten film... o té lodi, co se srazila na moři s kostkou ledu...“

„Titanik?“

„Jo. Tam zavřeli vystěhovalce do podpalubí a tam je nechali, když se loď potápěla. A námořníci utekli pryč...“

„Máš divný myšlenky, Yaggane.“

„Hodně blbý?“

„No... dost. To přece není možné!“

„Snad jsem toho tolik neřek...“

Yaggan odběhl, ale Mike se nad jeho slovy musel proti své vůli zamyslet. Tak docela nesmyslné to nebylo. Jen ženy a děti...

Přišla Ťapka a přinesla nový džbán vody. „Nakapala jsem tam trochu na uklidnění. Chuť to nemá žádnou, ale dostanou po tom lepší náladu...“

„Výborně, to jsem potřeboval. Co dělá Gwen s tou kaší?“

„Za chvilku se bude vařit. Počkáme, uvidíme... Co s nima chceš dělat dál?“

„Zavezeme je na pevninu. Už asi nebude daleko, když tudy jezdí takový lodě...“

„Docela dobrý začátek kontaktu. Pomohli jsme jejich lidem, nebudou nás mít za nepřátele!“

Mike neřekl nic. Jenom přemýšlel.

Ron nepřemýšlel. Dělal si svoji práci a při tom si všiml, že jedna z těch žen se odpojila od ostatních a prohlíží si loď. Tak k ní přistoupil: „Líbí se ti naše kocábka?“

Vylekala se. Chtěla utéci, ale zakopla o kus lana a natáhla se. A vykřikla bolestí.

„To nic!“ pomohl jí vstát, „Než se vdáš, přestane to bolet!“

Něco řekla. Vlastně spíš zašeptala.

„Nojo, jen se neboj!“ zasmál se na ni, „Mě se bát nemusíš! Já jsem Ron, chápeš? Ronald Gainsbourg, od námořní pěchoty... No Ron, chápeš?“

Zamyslela se. Potom řekla: „Ron, chápeš?“

„Jasný!“ rozesmál se ještě víc a ukázal prstem na svoji hruď, „Já – Ron!“

„Ron.“ řekla a dotkla se ho rukou.

„A víš, že jseš pěkná holka, i když taková modrá?“ svěřil se jí, „Jenomže veliká. Ty bys dobře hrála basket!“

„Bas-ket?“ zeptala se.

„Nojo, basketbal! To je taková hra, víš, s míčem do koše a v tom koši je díra. A jsou na to potřeba dlouhý a vysoký lidi. Ale ty jseš o hlavu větší než já, to by se ti hrálo dobře!“

„Dob-ře.“ řekla tedy.

„No, dobře. Jako fajn, chápeš?“

„Chápeš. Ron, chápeš.“

Ron ji trochu provedl po lodi. Postupně se dohodli, on jí ukazoval věci, pojmenovával je a ona, když se na něco chtěla zeptat, ukazovala na to. Byla chápavá a přestávala se bát. A Ron neúnavně mluvil a mluvil, páté přes deváté, věci rozumné i úplné hlouposti, ona poslouchala jako hodný psík a občas taky něco řekla, čemu zas nerozuměl on, ale chápal intonaci.

„Prima, Rone!“ řekl mu Mike, když je potkal, „Budeš nám dělat překladatele, když si s nima tak rozumíš!“

„Klidně!“ nafoukl se Ron, ale bohužel, dívka se zarazila, přitiskla ke stěně kajuty a pokusila se být neviditelná. Mika se strašně bála.

„Hele, jaký problémy?“ zeptal se jí Ron, „To je náš velitel, víš? Komthur... a kapitán lodi! Velikej šéf, velikej!“ a vysekl Mikovi poklonu, jakou jinak předváděl jenom před obzvlášť velkými pány. Účinkovalo to jinak než chtěl, vylekala se ještě víc.

„Nech ji, ať se nebojí,“ řekl Mike, „Když se mě bojí, bav se s ní zatím ty. Zkus jí říct, aby se nebáli ani ti ostatní!“

„Dobře, víš?“ hladil ji Ron po světlých vlasech a usmíval se na ni, „Všecko je to dobrý, i s naším šéfíkem! Nemusíš se ho bát!“

„Moc to nepomáhá,“ řekl Mike kriticky, „No, jen tak dál... Jak se jmenuje tahle holka?“

„Nevím. Já jí říkám Jessie.“

„Proč zrovna Jessie?“

„Tak se jmenovala jedna fajn holka v Ironu.“

„Dobře... tak ahoj, Jessie!“ usmál se Mike na dívku a šel.

Jessie si zhluboka oddychla, když byl pryč. Dokonce si sedla na nějakou bednu, jak se jí tím setkáním třásla kolena.

„Hele, ty se něčeho bojíš?“ ptal se jí Ron, „To nemusíš! Já jsem tvůj kamarád a kdyby něco, tak vezmu lejzrovačku a osolím každýho, kdo by ti chtěl ublížit! Hele...“ vzal zbraň a jen zlehka jí ji ukázal.

Dívka padla na kolena a prosebně zvedla ruce. Zapištěla jako zvířátko, hrozným strachem.

„Co se bojíš?“ vyjevil se Ron, „Tobě přeci neublížím! To mám na daleko jinší potvory, však jsi viděla toho draka, ne? A jak jsem ho parádně sejmul!“ Mezi mladými Arminy je zvykem odkládat veškerou skromnost, když je jim hovořiti s dámou.

Jenomže Jessie se bála čím dál víc a nijak to nepřestávalo, dokud Ron nezastrčil svou zbraň do pouzdra. Zřejmě měla pochybné zkušenosti. Taky to pochopil a radši odložil bouchačku i s opaskem. Už to udělal jednou a Yaggan mu vynadal, že dokud je ve službě, musí mít zbraň s sebou; teď to ale bylo všem jedno.

Ostatních trosečníků si nikdo nevšímal, takže si sedli na místo u zábradlí a tam seděli, mlčeli nebo si sem tam šeptali mezi sebou. Občas některý pohlédl na Jessie, která chodila s Ronem, a asi uvažovali, jak ona pořídí. Ale sami se s nikým do kontaktů nepouštěli.

Mike nařídil, aby je nechali zvyknout si. Což platilo pro všechny kromě Pippi, která se rozhodla dát jim najevo, že je tady paní a vrchní velitelkou a že vlastně jsou na lodi jen díky ní. Protože se těch větších trochu bála, vybrala si na to kluka jen o kousek většího než byla sama, který jí připadal, že se bojí míň než ostatní. Taky ho odvedla stranou; jedna z mladých žen sice chtěla chlapce zadržet, ale Pippi nedala a on se dítěte nebál. Takže si ho odvedla na záď a předváděla se mu podobně jako Ron Jessii.

Mike zašel do kuchyně, kde momentálně vládla Ťapka. Sedl si a nechal si udělat kávu. „Něco mi na těch mladých nesedí!“ svěřil se, „Mám pocit, že s nima není něco v pořádku!“

„To se nediv! Prožili si pěkný věci a to, co se s nima stalo teď, pro ně třeba není záchrana, ale pokračování trápení. Kdo ví, jaký mají názor na cizince s jinou barvou pleti...“

„To je taky otázka, jak přišli k tý modrý barvě! Už jsme viděli lidi černý, fialový, zelený a teď dokonce modrý...“

„Co jsme viděli doposud, byly jen odstíny,“ řekla Ťapka, „Tihle jsou modří docela. A řekla bych, že jim to sluší!“

„Třeba je to nějaká ochrana, filtr proti pálícímu slunci...“

„U nás jsou černoši tmaví až do modra. Tady to vzali doslova!“

„Jenže oni nejsou černoši! Mají docela evropské rysy tváří a jejich inteligence se mi zdá na vyšší úrovni...“

„Hádáš podle našich zvyklostí. Vidíš světlé vlasy a hned si myslíš, že jsou to běloši. To je zavádějící názor...“

„Asi ano. A mám ještě jeden: připadají mi hrozně mladí. Skoro jako děti, až na tu velikost.“

„Tobě taky?“

„Ty ženy... nedivil bych se, kdyby to byly dospívající děvčata a ne ženy dospělého věku, i když jsou tak vysoké. Taky ty děti mi připadají... moc nevyzrálé na svou velikost, jestli to chápeš!“

„Ano, myslím si totéž. Všiml sis, jak si ten kluk dobře rozumí s naší Pippi? Přivedla ho do kuchyně, pořád na něj mluvila a on na ni; brzo si budou úplně rozumět...“

„Všiml jsem si další věci: oni se bojí nás, ale nijak zvlášť se nebojí šelem. Ty se jim dokonce líbí – včetně Altarraca!“

Jaguár Altarrac podřimoval pod Ťapčinýma nohama. Bylo to jeho obvyklé zamilované místo, strategicky vhodné k získání veškerých masitých odpadků i čerstvých informací. Dřímal, ale slyšel dobře a okamžitě zvedl hlavu.

„Když někdo z lidí uvidí Altarraca,“ škrábal ho Mike pod krkem, „Obvykle se vyděsí k smrti. Nařídil jsem, aby se šelmy schovaly a nevycházely ven, dokud si nezvyknou. To by ovšem náš skvrnitý miláček musel umět poslouchat a nebýt zvědavý!“

„A co? Však se mě nikdo nebál!“ ohradil se.

„Právě to mě zaráží! Vyšel z průchodu, oni si ho všimli a na chvíli se zarazili; dokonce o něm začali mluvit. Jenže nekřičeli a nebáli se, není pro ně nic hrozného. Buď něco podobného znají, nebo vůbec nemají tušení, jak strašlivá je to šelma...“

Altarrac zavrněl spokojeností. Měl rád, když někdo zdůrazňoval jeho hrůzostrašnost. Už dávno sice byl domácí kočička, ale občas mu dělalo dobře nahánět strach, zvlášť nezkušeným.

„Uděláme zkoušku, Altarracu! Půjdeš teď nahoru a najdeš Rona. Jistě s ním bude ta holka Jessie. Uděláš všecko pro to, aby tě pohladila. I Ron, samozřejmě, má tě rád a ty jeho. Ale jde hlavně o ni. Uklidnit ji, trochu rozveselit, chápeš?“

„Chápu.“ pravil Altarrac důstojně a vstal, „Udělám všechno, aby se modrým lidem mezi námi co nejvíc líbilo.“

A vydal se ke dveřím, ale neodešel, protože se dveře rozletěly, málem ho praštily do čenichu. Takhle chodila jenom Pippi; taky to byla ona a táhla za sebou toho kluka.

„Jé, tati!“ skočila Mikovi na klín, málem mu vylila to kafe, „My jsme si byli prohlídnout loď dole, víš? Bertík je bezvadnej, že jo, že si to taky myslíš?“

„Jmenuje se Bertík?“

„No. Čertík Bertík, jako z toho Večerníčku.“

„Řekl ti, že má takový jméno?“

„Ne. Já jsem si ho pojmenovala.“

„Ale to nemůžeš, Pippi! On přece nějaké jméno už má, to musíme respektovat!“

„A proč? Já jsem Pippi podle knížky a on by nemohl? Já jsem se ptala, a on s tím souhlasí. Já nevím, jak se jmenoval předtím, ale teď se jmenuje Bertík a basta!“

„Jak ses to dozvěděla?“

„Já jsem se ptala a on řekl ano.“

Mike ji nepřesvědčoval, že by Bertík řekl ano na všechno, na co se ho zeptá dost důrazně. Nemělo to smysl. Sledoval kluka, který se pokoušel zůstat co nejdál od lidí. Vrazil při tom zády do zvědavého Altarraca a nepolekal se, jen natáhl ruku a zlehka se ho dotkl. Potěšilo ho, jak hebkou má kožešinu a ještě ho hladil.

„A je to dokázaný!“ řekla Ťapka, „Bojí se víc nás jak koček. Ale proč, prosím tě?“

„Zdá se, že se skutečně bojí. Taky mi vrtá hlavou, proč tak ochotně přijímají přejmenování od našich lidí. Té holce Ron říká Jessie a ona na to už skutečně slyší. Jako kdyby raději přijímali jména od nás, než aby nám prozradili svá...“

„To si skutečně myslíš?“

„Odmítají s námi komunikovat. Sedí nebo stojí, mlčí, na nic nereagují. Jenom na děti, když je odvedou dost daleko od ostatních. Skoro se mi zdá, že něco tají...“

„Nediv se! Nikdy neviděli lidi jako my...“

„Snad. Ale domorodci ze Šťastných ostrovů nás taky viděli prvně a uspořádali okamžitě slavnosti na naši počest. Ani je nenapadlo se nějak bát...“

„Taky nebyli po takovým šoku.“

Pippi naslouchala. A když oba zmlkli, zapojila se do rozhovoru sama od sebe: „Vy se divíte, že se vás bojí?“

„No – trochu! Ty snad víš, proč?“

„Protože jste zlí. Bertík mi to řekl!“

„Co to plácáš, dítě? Kdo je na tebe zlej, maminka nebo já nebo někdo z posádky?“

„Ke mně ne, já jsem přeci vaše! Ale oni nejsou vaši, jsou cizí. Tak to vědí...“

„Jak ses to dozvěděla?“

„Bertík mi to řekl.“

„Nepovídej, že mu rozumíš takový věci!“

Pippi nakrčila nos. Pochybnosti o tom, co povídá, nesnášela.

„Tak mu teda řekni, že se už nemusí bát, že od teďka jsou taky naši! Řekni mu, že jsme ochotni je přijmout do posádky, kdyby neměli kam jít. Že tahle loď je teď jejich domov!“

Pippi chvíli hleděla Mikovi do očí a uvažovala. Pak se obrátila na kluka: „Bertíku, kauta haleva!“ a oba utekli pryč.

Co to znamená nevěděli, tak se jenom podívali jeden na druhého a tiše se rozesmáli.

„Ta naše holka je pořádnej blázen!“ řekla Ťapka, „Řekl bys do ní, že se domluví i s takovými lidmi?“

„Zatím to vypadá tak, že ona mluví a on jí na všechno přikyvuje – pak povídá něco on a ona si z toho vybere, co se jí hodí. Taky jsme přece už diskutovali s cizinci...“

Ťapka přistoupila k troubě, vytáhla z ní plech s koláči a sklepla je na mísu. Spousta těsta ještě zbývala, takže začala vyrábět nové koláče, na lodi byl o ně vždy zájem a dalo se tušit, že si pochutnají i trosečníci.

„Vážně je chceš vzít do posádky?“ ptala se jen tak mimochodem.

„No – něco jsem přeci musel říct, ne? Když bude třeba tak ano, ale myslím, že jejich země má taky nějaké orgány, které se starají o obyvatelstvo; nemůžeme jen tak unést jejich lidi, to by se na nás pěkně koukali! Dovezu je do nějakého přístavu a tam předám místním orgánům. Snad z nich dostanou, jak to bylo s jejich lodí a jak jsme je zachránili. Aspoň poznají, že máme dobré úmysly.“

„Kluci ze Ztracených ostrovů se osvědčili!“

„Ovšem, ale to byly individuální případy. Ba-Tao je sirotek, Čingiz a Fayna byli dokonce otroci. Yaggan přišel sám, to je fakt, ale ti ostatní jsou posbíraní všelijak po ulici. Jestli nebude o někoho z těch modrých zájem a budeme mu muset pomoci, klidně ho vezmu...“

„Co s nimi chceš podniknout, až se vrátíme k nám domů? To je předvedeme světu?“

„Asi budeme muset. Podle situace; jestli se podaří všechno utajit, tak budeme mlčet i my, ale moc tomu nevěřím. Už je tady příliš mnoho lidí ze světa, a někteří pronikli i nazpátek. Až projdou naše lodi...“

Ťapka mlčela a starala se o svoje koláče.

Mike se šel podívat na palubu, jak se daří trosečníkům. Ke svému údivu zjistil, že mezi nimi exceluje jeho Pippi. Kluk Bertík stál vedle ní a oba naráz mluvili a mávali při tom rukama jako větrné mlýny. Mike zakroutil hlavou a šel na můstek, ale doběhl ho Ron a Jessie.

„Hele, ty jsi prej řekl, že je přijmem do naší posádky!“

„No, to jsem řekl Pippi. Ale jenom, když budou mít zájem. A co?“

„Myslíš to vážně, komthure?“

„Ano, myslím to vážně. Chceš snad říct, že by tahle tvoje holka měla o něco takovýho zájem?“

Jessie postřehla, že se na ni obrátila velitelova pozornost. Nevykřikla, jenom trochu strachem zešedivěla v obličeji.

„Jo, to by chtěla!“ řekl Ron.

„Jak to víš? Nebo jí taky rozumíš, jak to tvrdí Pippi?“

„Nerozumím. Ale chápu, co si myslí.“

„Tak povídej, to mě zajímá! Já nechápu nic a není mi to jasný!“

„Ona nechce tam, co byla předtím!“

„Proč?“

„To nevím. Ale nechce. Zkoušel jsem jí vysvětlit, že ji vezeme domů, tam odkud přišla. Dostala strach.“

„Třeba to nepochopila!“

„Ale jo! Dokud nechápala, bylo to dobrý. Až pochopila, že míříme k nim domů, vylekala se k smrti! Asi je tam nemají rádi!“

„Teorie o vystěhovalcích by tomu nasvědčovala,“ pokrčil Mike rameny, „Ale vystěhovalci přece neutíkají ze strachu! Rone, když chceš pro ně něco udělat, zkus se s ní domluvit co nejvíc! Zeptáš se jí, co a jak!“

„Dobře. Ale můžu slíbit, že ji necháme tady na lodi? Jako člena posádky?“

„Hm... to byste ji vzali i do lóže Koara, když se ti tak líbí?“

„Nevím. Ale podporoval bych to! Jestli nebude proti Yaggan a Ba-Tao...“

„Dobře, tak souhlasím. Řekni jí, že neodejde z lodi, dokud nebudu přesně vědět, že jí nehrozí nic zlého. Stačí?“

Ron pokrčil rameny. Pak začal něco rychle vysvětlovat dívce, tak že Mike nechápal vůbec, o čem mluví. Mluvil arminsky, sem tam do toho zapletl cizí slovo, ale zřejmě ne docela správně, protože dívka koukala vyjeveně. Aby to vylepšil, mluvil hodně nahlas a komolil i jednoduchá slova dle zvuku jejich řeči, což mu asi připadalo vhodné, ale dorozumění nijak nepřidávalo. Mike nad tím mávl rukou.

Vyšel na můstek. Pako hlídal kormidlo a na přímou otázku hlásil kurs a situaci. Co si o modrých myslí on, se nedalo nijak zjistit; asi nic. Na to nebyl dost chytrý. Ale byl ochoten vyplnit jakýkoliv rozkaz.

Mike si sedl a přemýšlel. Sledoval Pippi, která ještě pořád něco vysvětlovala trosečníkům a zřejmě s nimi přece jen našla nějakou společnou řeč. Hmatatelným výsledkem té řeči bylo, že si rozebrali koláče, když jim je Ťapka přinesla. Dost si pochutnali.

Mike přišel k nim a přivolal Pippi. Zářila nadšením nad svým novým společenským úspěchem.

„Když ti to tak jde, tak jim řekni, že pokud si chtějí odpočinout, nemusí ležet na palubě. Dole je dost místa, dáme jim tam nějaké rohože a na těch mohou spát. A ať se taky trochu umyjí a... udělají něco s těmi hadry. Jestli chtějí, dáme jim nějaké šatstvo, ale to, co má na sobě tvůj Bertík, je pro ostudu!“

Pippi se zamyslela. Pak křikla na Bertíka a oba se rozběhli do podpalubí. Vrátili se během chvilky a Pippi nesla trenýrky a bílé tričko se znakem na prsou, jaké nosili námořníci už za Denise a teď to obnovili. Bertík si to prohlížel a Pippi ukazovala, že to má obléci místo svých hadrů. Tak se váhavě svlékl, Pippi sebrala ty hadry a hodila přes palubu. Pak spustila vědro a polila se z něj; tak se chladili čas od času všichni. Druhé vědro mu pak nalila na hlavu a chlapec poprvé, co byl na palubě, vykřikl ne strachem, ale nadšením. Pak se ještě chvíli polévali a Mike, který stál na dohled, si je prohlížel.

„Žádné rozdíly!“ říkal si, „Kromě barvy kůže nic zvláštního... jako kdyby to byl člověk od nás! Dokonce i svaly mají přesně totožné rozmístění... lidé jsou zřejmě všude stejní!“

A vzápětí si řekl: „Proč ale jsou zvířata tak rozdílná? Přece není možné, aby vliv přírody na zvířata působil a na lidi ne! Nebo to nejsou lidé z tohoto světa?“

Pippi se nad tím nezamýšlela. Ukázala Bertíkovi, jak se strkají nohy do nohavic a pomohla mu natáhnout i tričko. Při tom se jí zeptal, proč nic takového nenosí a ona mu vysvětlovala, že na to kašle. Mike pochopil, že děti se dorozumívají jednoduše pantomimou, gestem či výrazem obličeje a nemají s tím potíže.

Ostatní trosečníci přijali Bertíkovu proměnu s překvapením; sahali na jeho tričko a trenýrky, povídali si a divili se. Zřejmě to Bertíkovi lichotilo, málem se vytahoval. Nakonec dosáhl toho, že se dvě dívky svlékly a nechaly se polít z vědra, za což jim Pippi slíbila oblečení. Taky Ťapka přinesla další buchty a k nim čaj; teď už ho pili s větší odvahou i chutí.

„Za chvilku zmalátnějí a půjdou spát!“ řekla Mikovi, „Až se zítra ráno probudí, určitě se jim bude dařit o poznání líp. Možná jim to pomůže zbavit se i toho hloupého strachu!“

„Hrome,“ řekl Mike, „Pippi to pije taky!“

„Ublížit jí to nemůže; a bude od ní aspoň na chvíli pokoj. Taky už je dost unavená, ne?“

„Ano, ovšem. Altarracu?“

Jaguár přiběhl na zavolání.

„Jestli mi chceš pomoci, zůstaň poblíž Pippi a těch modrých lidí. Jestli budou něco potřebovat, pomoz jim s tím. Mají tě rádi a nebojí se tě, bude to tak nejlepší...“

„Ano, rád.“

„Poslyš, mohl bych se tě zeptat... ty přece taky cítíš, jestli má člověk kladné nebo záporné sklony, že?“

„Ovšem, velmi intenzivně!“

„Jací jsou ti trosečníci?“

„Jsou to dobří lidé. Jenom vystrašení. Proto nemají rádi lidi, protože se jich bojí.“

„To cítíš?“

„Ano. I Pippi to cítí.“

„Pippi vnímá auru lidí jako šelma?“

„A co je na tom divného?“

Bylo to sakra divné, ale Mike už mlčel. Jaguár odběhl, Mike šel na můstek, Ťapka do kuchyně a všichni se věnovali povinnostem. Modří lidé se najedli, napili se čaje a skutečně trochu ochabli; Pippi je na Altarracovu radu odvedla do podpalubí k odpočinku.

Když si šel Mike na chvíli lehnout před nástupem na noční službu, šel se na ně podívat. Spali na rohožích, stuleni k sobě; a na kraji, vedle sebe těsně přitisknuti Pippi a Bertík, hlavy na kožešině jaguára Altarraca.

Noc minula klidně, částečně též proto, že Mike rozhodl zatím se nepřibližovat k pevnině z obavy před podmořskými útesy. Sice ještě žádnou pevninu neviděli, ale tušili, že někde blízko bude; ta loď se přece jen tak nevydala na širé moře! Poutník tedy plul s minimálními plachtami a více méně tam, kam ho neslo moře. Nebyl to nejhorší kurs.

Ráno pořád ještě nebylo ani stopy po nějakém pobřeží či jiné známce života. Mike byl po noční, zíval a rozhodl se, že půjde spát; službu na můstku převzal Ba-Tao. Trosečníci se prozatím neprobrali, elixír měl svou sílu.

O hodinu později se Mike probudil, protože s ním Ron třepal a ucpával mu nos. „Loď, komthure!“ hlásil.

„Loď? Některá z našich?“

„Ne, úplně cizí. Ale pluje k nám!“

Mike zaváhal; pak ale se rozhodl představit cizím námořníkům v nejlepší možné parádě. Ron mu pomáhal ustrojit se do uniformy, včetně rudých nárameníků s distinkcemi plukovníka, připnout na opasek meč i lejzrovačku a taky pověsit na krk osmihrotý kříž se zelenými kameny. Ať to bylo jak chtělo, vypadal důstojně a vznešeně. Co se týkalo námořníků, ti se sice taky oblékli, ale do skutečné důstojnosti měli dost daleko.

Loď se skutečně blížila, kolmo na směr jejich plavby. Měla na zádi křivý komín, z něhož se táhl oblak dýmu, už bylo slyšet i funění stroje. Odborník by řekl, že ten stroj dostává zabrat, zřejmě není nejideálněji seřízen. Vpředu na lodi byly dva stěžně podobné těm na Poutníku; vůbec byla v některých detailech podobná. Bylo tedy možné, že je výrobkem stejných rukou.

„Máme kliku,“ řekl Mike, „Třeba si myslí, že jsme jejich!“

„Až nás uvidí, napadne jim, že jsme jejich loď ukradli!“ soudil Ba-Tao, „Kdybysme byli na jiný, aspoň by nás nepodezřívali!“

Cizí loď změnila kurs, natočila se k nim bokem a předvedla střílny nějakých kanónů. Jaké to byly zbraně, nebylo možno posoudit, protože jim Armini koukali rovnou do hlavní.

Po palubě pobíhali námořníci. Měli na sobě modré uniformy, jednoduché kombinézy s minimálním zdobením. Jen jeden na přídi měl jakousi lepší, zřejmě to byl pan kapitán. Mike si jej prohlížel dalekohledem.

„Bude to setkání na úrovni,“ řekl Ba-Tao, „My máme hrubou šarži, oni mají hrubou šarži. Jen je otázka, jak se dorozumíme!“

„Pro jistotu drž hubu a nech si poznámky!“ řekl Mike, „Mám dojem, že moc dobře rozumějí tónu hlasu, i když slova nechápou!“

Dal příkaz zastavit Poutníka; spustili plachty a loď se téměř zastavila. Ta druhá se srovnala s nimi, spustili člun a čtyři námořníci veslovali. Na přídi stál nehybně důstojník, vzadu u kormidla nějaký četař či seržant. Zbraně žádné vidět nebylo.

„Ten chlap je cvok!“ soudil Yaggan, který přišel rozmnožit partu na můstku, „Postavil se na nějakou bednu nebo co a vůbec ho nenapadne, že by mohl zahučet do vody!“

Člun dojel k Poutníkovi; Mike nařídil spustit provazový žebřík. Důstojník po něm vyšplhal na palubu a překročil zábradlí. Pyšně se rozhlédl po palubě, nafoukl se a potom ráznými kroky dopochodoval ke zkoprnělým velitelům.

Zkoprněli proto, že ten chlap byl obr hodně přes dva metry; vojenská míra nejmíň 220 cm. Štíhlý, elegantní, s pružně mladistvými pohyby; ale obličej vyjadřoval ze všeho nejvíc pýchu a nafoukanost. A ještě za ním vylezli dva z jeho námořníků, ještě větší než on. Jednoho Mike odhadl na dva a půl metru, a jistě mu moc nepřidal.

Důstojník promluvil. Znělo to, jako když mele obilí a přimíchá se mu do mlýnku štěrk. Ale dalo se pochopit, že velí způsobem vojenský řízným a tvrdým a naprosto není spokojen s tím, co na této lodi nachází.

Mike využil chvíle, kdy mu došla řeč. Začal s uvítacím projevem – velmi klidným, velmi slušným a vcelku nesmyslným. Jedinou jeho snahou bylo nablábolit mírně a laskavě dostatečné množství slov, aby to hosté mohli považovat za uvítání. Jenomže ten důstojník ho za okamžik přerušil, ještě nevlídnějším příkazem.

„Hele, jestli ti nevoní, stačí říct!“ řekl Ba-Tao, „Dám mu do rypáku, hned bude rozumět slušnýmu chování!“

Najednou důstojník spatřil u kormidla Paka. Pako byl sice velmi omezený, ale veliký, na téhle lodi největší ze všech i ve věku nedospělém. Jeho otec Kóbar byl největší japonský bojovník vůbec a zdálo se, že Pako bude kráčet v jeho šlépějích. Důstojník nechal Mika a ostatní, došel k Pakovi a něco mu říkal.

„He?“ řekl Pako.

Dostal sice arminské školení, takže rozuměl několika běžným jazykům a uměl by dokonce číst a psát, kdyby cítil potřebu. Jenomže nerozuměl řeči cizích důstojníků, zvláště ne modrých. Takže dal najevo, že nechápe nic.

Důstojník se rozlítil. Začal křičet, co je to za bordel, když na lodi není nikdo zodpovědný, co jsou vůbec zač a proč mají takovouhle podivnou barvu kůže. A ještě řadu jiných nedovolených věcí, kterým nerozuměli, ale kterých se posádka jistě dopustila.

Pako to vyslechl s klidem vyrovnaného člověka. Jen se znovu zeptal: „He?“

Důstojník se rozvzteklil ještě víc, teď už řval jako na lesy. Lesy by možná pochopily, Pako nikoliv. Ale poznal, že je mu nadáváno a usoudil, že si viny není vědom, takže se obrátil na Mika a řekl takřka srozumitelně: „Šéfe! Co chce?“

Mike totiž došel k důstojníkovi. A když se rozjížděl k nové salvě nadávek na adresu nechápavého Paka, sevřel mu ruku:

„Tak dost! Na týhle lodi jsem pánem já!“

Důstojník se zarazil. Otočil se, otevřel doširoka hubu a zíral. Někdo si dovolil na něho zařvat! Na něho, velitele lodi! A to ještě nějaký trpaslík, sahající mu do poloviny prsou!

„Když nechceš rozumět, ty idiote sprostej, tak budu řvát taky! Uvidíme, kdo to dýl vydrží! Už jsme tě poslouchali dost dlouho, tak teď drž hubu a my budeme mluvit!“

Tohle byla jediná metoda, která na velitele platila. Rozhodně zmlkl, vytřeštil oči a něco zablekotal, ale daleko mírněji.

„No co? A vůbec, aby sis uvědomil, jsi na mojí lodi, tady poroučím já a nikdo jinej! Na všelijaký sprostý kretény tady nejsme zvědavý, i když si myslej, že nám můžou poroučet a hulákat, když jsou náhodou o nějakej kousek větší! A teď řekni, cos nám přines!“

Důstojník chvíli lapal po dechu; pak začal znovu a tentokrát mnohem klidněji. Teprve po chvíli se zase začal dostávat do tempa a jeho hlas získal pánovitý tón. Ukazoval na Paka, na loď a na svoje muže a zřejmě nemohl pochopit, že ten nejvyšší člověk na lodi není velitelem, jak se sluší a patří. Mikovi při tom začalo docházet, že ty ženy, které včera zachránil, můžou být dívky tak asi pubertální, což ho dráždilo ke smíchu. Když se někomu chce zasmát, tak se smát má, nejlépe nahlas. Takže se skutečně rozesmál a to přímo do očí důstojníkovi.

Ten to pochopil sice špatně, ale přesto celkem správně. Chápal každopádně, že se ho ten trpaslík nebojí, vlastně žádný z trpaslíků co tu jsou. Všichni vypadali, že je hned tak něco nerozhází, zejména ne pan důstojník. Což ho vztekalo, a to tak, že velmi. Neodolal, aby to všem přítomným nevysvětlil.

„Nevadí,“ řekl Mike, „Jestli ti jde o to nás ukecat, tak já dokážu žvanit stejně dlouho jako ty. Smyslu to mít nebude, ale na tom tobě nezáleží!“

Důstojník naštvaně přednesl projev.

„To takhle jednou,“ odpověděl Mike, „Jeden sedlák došel k názoru, že jeho kohout už je starý a nic nevydrží. Tak koupil novýho, a to je jasný, novej kohout, hned se vrhl na slepice a všechny obskočil. A to mu bylo málo, vzal po řadě husy, kačeny, krůty, zkrátka co na dvorku bylo. A druhej den ten starej kohout vyleze z kurníku a kouká, novej kohout leží na smetišti, nohy nahoře, roztaženej – tak povídá: To bylo pořád nějakýho vytahování, co vydržíš, teďka tu ležíš nataženej! A novej kohout otevře jedno oko a šeptá: Zmiz, plašíš mi vrány!“

Armini se rozesmáli, zatímco důstojník zase pronesl nějakou tirádu, čím dál ohnivější.

„Jo, jistě. Tak jednou šli dva policajti lesem a koukají: ona tam kostra. Jeden říká: Hele, to je určitě mužská kostra, my jsme se to učili v kursu! A druhej: Ne, to je ženská kostra, jen se podívej na tu pánev! Ale blbost, právě ta pánev dokazuje, že to je kostra mužská! A tak se hádali, až šel kolem dobrý tramp Baterka a povídá: Vy blbouni, když chcete něco vědět, tak ta kostra je od kola a tu pánev tady zapomněli čundráci!“

Důstojníkovi došlo, že s projevy jeho společníka něco není v pořádku. Jeho slova totiž nebyla tak k smíchu! Rozčílil se a řekl Mikovi od plic, co si o něm myslí.

„Hele,“ ozval se Yaggan, „To jednou přišla malá Anička domů a maminka se jí ptá: Kdepak ty jsi byla? No, byli jsme s Pepíčkem v lese! A copak jste tam pěknýho dělali? Maminko, nevím jak se to jmenuje, ale ode dneška je to mým koníčkem!“

Atmosféra se začala zvrhávat, a to nikoliv pomalu, ale velmi rychle, protože každý z posádky měl najednou k problému co říct. Důstojníkovi by bylo došlo, že si z něj dělají blázny, ale byl absolutně bez smyslu pro humor.

Ty výbuchy smíchu měly jeden nečekaný účinek: probudily hosty v podpalubí. Nejzvědavější byla Pippi, takže se šla podívat co se to děje, a v patách za ní Bertík a Altarrac. Jejich tři zvědavé čenichy pootevřely dveře a vykoukly ven.

Důstojník postřehl pohyb; a protože nevěděl, co tam je, skočil k těm dveřím a otevřel je; tak uviděl všechny tři. Překvapili ho, ale nejvíc ho zaujal Bertík; rozeřval se jako blázen.

Bertík vypadl z role; skrčil se jako před bitím, něco zakuňkal a prosil o milost. Důstojník se ho na něco vyptával, Bertík mu odpověděl jen dvěma slovy, ale i ta byla zřejmě neslýchaně drzá, neboť muž ho vymanévroval ven na palubu a tam na něj řval ještě víc. Nenechával ani přestávky na odpovědi; Bertík řekl jedno slovo a ukázal na Pippi, a v té chvíli ho důstojník surově kopl těžkou botou.

Nepochopil, že na této lodi se sluší požádat při podobných akcích o svolení jaguára Altarraca. Ten by souhlas samozřejmě nedal, ale vysvětlil mu, že bít děti, zvláště ty, které jsou jaguárovi sympatické, se nesmí a může být na místě potrestáno. Když to Altarrac nemohl vyložit po dobrém, zasáhl bleskurychle. Vymrštil se a smetl důstojníka na zem; než se kdo vzpamatoval, už mu ležel na prsou a výhružně vrčel do modrého obličeje.

Pak se vše sběhlo velmi rychle; ti dva námořníci se pokusili svému veliteli přijít na pomoc, jenže na jednoho se vrhl Ba-Tao a na druhého Čingiz. Ba-Tao svého zmohl, Čingiz dostal pěstí do nosu a tekla mu červená. Ale než mohl voják zasáhnout ku pomoci některému z druhých dvou, už tu byl Pako, který taky neměl rád, když se mlátili jeho kamarádi. Chvíli do námořníka bušil, až se omráčený natáhl na palubu.

Potyčka ovšem neunikla námořníkům cizí lodi; dění na Poutníkovi jich sledovalo nejméně šest. Ti všichni začali křičet a jeden, zřejmě nějaká šarže, nařídil svým mužům připravit palubní dělo. Mike příkaz dát nemusel, jen kývl rukou, Ron namířil lejzrovačku a pustil jim do toho děla dávku. Uřízl paprskem nějakou páku na konci, která mu připadala důležitá; ale hlavně jim ukázal, že Armini rozhodně nejsou bezbranní.

Důstojník se ztěžka sbíral z paluby. Ohlížel se na Altarraca, který sice seskočil, ale pořád vrčel a nevypadal sympaticky. Předtím se šelmy nebál, zřejmě ji považoval za domácí zvíře na způsob psa; teď si to rozmyslel a zdálo se, že už nebude vyvádět.

Mike vytáhl svou pistoli a ukázal mu ji. „Podívej, tahle zbraň dokáže zabít a dokáže zlikvidovat tvoji loď i s posádkou!“ řekl mu a pustil na ukázku paprsek do vody, která v místě dopadu zasyčela, „Ale já ji schovám do pouzdra, protože ti nechci ublížit. Když nebudeš dělat hlouposti!“

Důstojník ani nehlesl. Jsou chvíle, kdy není třeba tlumočníka, aby lidé porozuměli.

„Podívej, schovávám svou zbraň a mám prázdné ruce! Nejsem tvůj nepřítel, ani moji lidé ne. Chceme s tebou jednat slušně; ale nesmíš tady řvát a dělat výtržnosti, chápeš?“

Modrý muž sklopil oči. Ve tváři měl zřetelně napsáno: „Chápu!“

Kluci zvedli námořníky z paluby a pomohli jim se vzpamatovat. Gwen zachytila Čingizův nos a stiskla, aby přestal krvácet; potom konečky prstů přejížděla kolem ve snaze ránu okamžitě ošetřit.

„Kaiití bude povídat, co je to za umění!“ zahučela spokojeně, „Hele, už ti to nekrvácí!“

Důstojník to vše sledoval se znepokojením. Ti trpaslíci byli divní a měli zvláštní nebezpečné způsoby!

„Pojď, sedneme si tadyhle na bedny,“ ukázal mu Mike, „A někdo nám přinese koláče a čaj, abys nemohl říkat, že jsme hostovi neposkytli pohostinství!“

Jedna z Japonek to vyřídila bleskově; byla to možnost zblízka poslouchat, co bude dál. Důstojník se na čaj i koláče díval velmi nedůvěřivě, ale viděl, že Mike to jí, a jeden koláč mu vložil do ruky, takže váhavě uzobl. Nic nebezpečného to zřejmě nebylo. Taky se napil čaje a neotrávil se na místě.

„Podívej, můžeš klidně říct, co od nás chceš! My tě pozorně vyslechneme!“ navrhl Mike.

„Jsem velitel strážní lodi! Hlídáme pobřeží! Tvoje loď je podezřelá a my máme příkaz každou podezřelou loď zajmout a dopravit do přístavu. Museli jsme přijít i na tvoji loď a nařídit ti plout s námi!“

Kupodivu, když mluvil klidně a doprovázel to uměřenými gesty, nebylo pochybností o tom, co jeho slova znamenají.

„Jistě, poplujeme s tebou,“ řekl mu Mike, „Taky chceme poznat tvůj přístav a mluvit s tvými veliteli. Připluli jsme sem v míru, nechceme s vámi bojovat. Viděl jsi, že jsme se chovali mírně!“

„Ale máte na palubě naše lidi! A to je velice podezřelé! Nechápu to a zlobím se!“

„Ty lidi jsme zachránili ze ztroskotané lodi daleko na moři, po tom tajfunu. Pomohli jsme jim a chceme je dovézt domů!“

„Ale to není v pořádku!“ důstojník zvýšil opět intenzitu hlasu, začal zběsile gestikulovat a už přestalo být jasné, co povídá. Zřejmě vyhrožoval a zlobil se. Mike si počkal, až se vyřádí.

„Klidně, kamaráde! Jenom klidně, jo?“

Důstojník se naposledy pokusil promluvit trochu srozumitelně: „Naše předpisy to zakazují!“ Potom začal běsnit, předváděl nějakou pantomimu, ve které svolával na Arminy pomstu nebes a vůbec se choval nerozumně. Nemělo cenu ho poslouchat.

Nedalo se nic dělat; Mike mu dopřál možnost se vykřičet a ani mu nic neodpovídal. Nakonec to dopadlo nerozhodně, nikdo nikoho nepřesvědčil. I důstojníkovi to nakonec došlo.

„Doprovodíte nás do přístavu!“ ukázal.

„S největší radostí!“

„Já zůstanu tady a budu vás hlídat!“

„Klidně můžeš. My se tě nebojíme.“

Důstojník něco zakřičel na své podřízené. Ti byli tak dobrá hovada, že okamžitě uposlechli a vrátili se k jejich lodi, kromě těch dvou, co postávali přitrouble u zábradlí. Strážní loď se připravila k plavbě, taky na Poutníkovi se opět vytáhly plachty. Lodě se daly do pohybu a spokojený důstojník se posadil na záď ke kormidlu a pozoroval, jak si počínají.

Velitelé si přišli k Mikovi pro rozkazy.

„V každém případě pohotovost. Nikdo neodloží zbraň, ale nebude ani střílet, dokud neřeknu; nebo dokud nebude třeba. Nejsou asi zlí, ale jsou to řádní pitomci, to je vidět na první pohled. Pobřeží není vidět, ale daleko asi nebude, takže se připravíme na všechno. A možná by bylo dobře nakrmit hosty, nejdřív trosečníky a pak i vojáky...“

„Udělám rýži se zeleninou!“ řekla Ťapka.

„Fajn. Ale trosečníky držet v podpalubí, tomu důstojníkovi se nějak nezamlouvají. Viděl jenom Bertíka a hrozně se zlobil...“

Velitelé se rozešli. Mike si zavolal Pippi.

„Mluvila jsi s Bertíkem a víš, co říkal?“

„Nerozumím mu. Jenom brečí a bojí se.“

„Čeho?“

„To nechce říct. Moc se bojí.“

„Nebo mu nerozumíš!“

„Rozumím. Ale on nechce mluvit ani se mnou. On už nevěří, že jsme si ho opravdu vzali.“

„Proč?“

„Ten muž je jeho pravý pán, ne my. Je silnější a Bertík říká, že zabije i nás.“

„Zabije?“

„No... já nevím. Ublíží nám!“

„Neboj, Pippi, nám nikdo neublíží!“

„Měl bys ho zabít, tati.“

„Nesmysl! Přece jsme nepřišli zabíjet. Že se nějaký strážník neumí chovat, přece neznamená, že jsou všichni špatní!“

Pippi nic neřekla. Mike jí koukal do očí a divil se. Jako by ta jeho holčička najednou povyrostla.

„Jdi za Bertíkem. Promluv s ním. Pokus se mu porozumět, co ti chce říct. Prosím tě...“

„Dobrý.“

„Přijdu potom za váma. Až bude čas!“

„Jasný.“

Mike obcházel loď a kontroloval posádku. Počínal si skoro stejně, jako když byla loď obsazena agenty Centrály; a nikomu to neuniklo. Taky oni se tak naráz začali chovat, postarali se, aby měli po ruce zbraně a sledovali hosty pro případ, že by bylo třeba se bránit. Nemluvili zbytečně, všechno bylo jasné.

Ron balil zásobní lana a ukládal do přístěnku. Mike k němu přišel a pomohl mu. „Jak je to s tou tvojí holkou?“

„Jessie?“

„Máš jich snad deset?“ Mike se rozesmál; málokdy se smál tak hlučně a bezstarostně.

„Co s ní má být?“

„Nelíbí se mi jeho reakce na Bertíka a taky se mi nelíbí, co povídá Bertík. Bojí se. Pokus se domluvit s Jessie!“

„Teď?“

„Až doděláš práci. Ba-Tao souhlasí.“

Ba-Tao nic nevěděl, staral se o kormidlo a o kurs lodi. Mike k němu loudavě přišel: „Ron zkusí promluvit s Jessie.“

„Nějaké problémy?“

„Bertík dostal nervový záchvat. Myslí si, že ho ten chlap zabije a nás taky.“

„Šibe mu?“

„No – říká Pippi, není to stoprocentní. Ale zanedbávat bysme to neměli.“

„Mlčím a poslouchám svýho šéfa.“

„Před chvílí jsi nenosil lejzrovačku.“

„Kus železa na zadku mě přece nepoloží. Taky patří k výstroji, ne? Máme prej dělat dojem...“

„Všichni ostatní jsou taky ve zbrani.“

„Po dobrým, šéfe veliteli. Nebo ne?“

„Jasně, po dobrým.“

„Fayně jsem dal pokyn nadráždit vysílačku a zkusit, jestli to nechytěj naši. A taky jestli si něco nepovídá konkurence.“

„Jak víš, že mají vysílačky?“

„Opatrnost matka moudrosti. Zanedbat bysme to neměli, jsi říkal.“

„Dobrý. Jenom ještě... předtím jsme měli proti sobě pár lumpů, ale teď celou zemi. Na to bysme neměli zapomínat...“

„Zanech canců, šéfe veliteli. Taky nejsme žádný malý mejdla...“

Lodi pluly vedle sebe; strážní loď srovnala rychlost s Poutníkem, který mohl využívat jen svoje plachty a proto byl v nevýhodě. Yaggan stál u zábradlí a sledoval strážní člun.

„Líbí se ti?“ zeptal se ho Mike.

„No... viděl jsem už lepší.“

„Chtěl bys?“

„Někdo nám ji nabízí?“

„A kdyby nám ji nabídl?“

„Počkáme si na lepší, ne? Tohle nebude triumf techniky. Motor smrdí, kouří, blafe. Nic moc, žádná paráda. Máme jiný možnosti?“

„Koukám, nálada je výborná!“

„Až to začnem oslavovat, tak tě pozvem.“

Mike končil každý rozhovor srdečným smíchem. Asi vše, co povídal, byl dobrý vtip. Kupodivu důstojník nepřišel na myšlenku chodit s Mikem a natahovat uši; zřejmě si byl jist, že jim nikdy neporozumí. Místní zvyk bezpodmínečně velel cizincům naučit se místnímu jazyku a kdo nemluvil jako oni, byl idiot.

Mike zašel do kajuty k Fayně. „Co novýho v éteru?“

„Hodně,“ pustila magnetofon, „Poslouchej!“

Několik záznamů z větší vzdálenosti. Potom velmi hlučný záznam; zřejmě vysílání strážní lodi.

„Rádio tedy znají!“

„Ano, zdá se, Naše vysílání tedy taky zachytili. Pokud vědí, na jaké vlně vysíláme.“

„Vysílají na mnoha vlnách?“

„Jenom na krátkých. VKV jsem zatím nechytila.“

„Vyhni se při vysílání obsazeným vlnám. Slyšela jsi taky naše?“

„Ne. Ani slovo.“

„Hm... dobře. Pokračuj. V klidu.“

Fayna pohladila zbraň, položenou vedle ruky. „Neboj, dám pozor!“

Mike zamířil do kuchyně. Ťapka a Gwen se tam snažily vytvořit pohoštění, Gwen dělala rýži, Ťapka dusila zeleninu.

„Gwen, nálada na palubě by zasloužila posílit. Vezmeš si kytaru a půjdeš hrát. Hudba utěšuje.“

„Provedu. A proč?“

„Hosté by taky měli mít lepší náladu, ne?“

„Jasně. Zajistím.“

Mike pohladil po ruce Ťapku. „Nemohla bys zkusit najít někde Asthru a dát jí vědět, co se děje?“

„Už jsem to zkusila.“

„A odezva?“

„Zatím nic.“

„Pokračuj, samozřejmě.“

„Jistě. V noci to třeba bude lepší.“

Mike se vrátil na palubu. Tam právě začínalo představení pro místní ozbrojenou moc. Zatímco Gwen hrála na kytaru, dvě dívky přinesly pro důstojníka i vojáky vábně vonící pokrm v miskách; usmívaly se a snažily je příjemně bavit. Vojáci pojedli s chutí, s dívkami jakž takž rozmlouvali, ale smyslu to nemělo, neboť si nerozuměli a zdálo se, že ti habáni neberou drobné dívky vážně. Snad jim připadaly jako děti, vzhledem k nedostatečné výšce; vojáci nijak neusilovali o dorozumění, tak všechno záhy skončilo na mrtvém bodě. Co se důstojníka týče, ten byl spokojen, že se pluje tam, kam se má a ostatní mu nepřipadalo zajímavé. Mike dospěl k přesvědčení, že mezi vojáky není snad vůbec nikdo, kdo by měl vyšší inteligenci než zouvák.

Přišel Ron. Opřel se o zábradlí vedle Mika a vypadal tak bezstarostně jako už dlouho ne. „Vypadá to divně. Tvá dcera asi nekecala, protože se bojí nejenom Bertík, ale všichni!“

„A víš, čeho?“

„Jich, to je jasný. Ale proč, to nevím!“

„Co konkrétního říkala Jessie?“

„To máš těžký, snad to chápeš, ne? Neříkala spíš nic. Jenom se tvářila, že... oni snad něco vyvedli a utíkali, proto se bojí!“

„Utíkali? Děti?“

„Dospělí zřejmě zahynuli všichni. Snažili se pomoci lodi; děti zavřeli do skladiště, aby se jim nepletly nebo je nespláchla vlna. Jinak to nevidím. Taky je možný, že jsou odjinud, z jinýho státu, a vedou spolu válku. Takhle se chovali Židi, když je Němci vezli do koncentráku. Viděl jsem to v kině.“

„Hm...“

„Jessie odmítá ukázat se jim. Pokusil jsem se jí vysvětlit, co se dělo, když viděli Bertíka, ale ona... odmítá pochopit. Jenom skučí, tak potichu, jako když je pejskovi smutno...“

Mike už mlčel.

„Miku... viď, že se o ně postaráme!“

„Usmívej se, Rone!“

Ron se okamžitě nahlas rozesmál.

„Ale nedáme jim je – viď, že ne!“

„Spolehni se. Dokud nebudeme přesně vědět co a jak, nepustíme je z lodi.“

„Máme proti nim šanci?“

„Poutník sám asi ne. Ale Enkra a jeho Liberty...“

„Zbraně přece máme!“

„Samozřejmě. I takové, jaké ještě neviděli!“

„Budeme tedy bojovat?“

„Zatím nevidím důvod. Naopak, budeme vyjednávat. Pořád ještě nejsou žádné náznaky nepřátelství vůči nám. Že mají nějaké vnitřní nesnáze, to ještě neznamená, že budou proti nám. Ale jsme na jejich lodi a tenhle strážníček neví nebo nechápe, co jsme zač. Snad na velitelství bude aspoň jeden, co má rozum...“

„A když ne?“

Mike zaváhal; Ron se zašklebil: „Teď se zas ty nesměješ!“

„Když to nepůjde jinak, probijeme se.“

Ron byl spokojený. Relativně spokojený, ježto vyhlídka, že po dlouhé strastiplné plavbě na ně nečeká přátelství, ale válka se silnějším nepřítelem, těžko někoho potěší. Ale bylo mu patnáct, za tři měsíce. Kdyby přišel nějaký ten boj, mohl by se třeba proslavit, ne? Copak je málo hrdinů?

A Ron, jak odcházel od velitele, se zasnil. Třeba vykoná nějaký hrdinský čin, pro který by ho všichni obdivovali! Získá lásku krásné dívky, která by třeba mohla mít modrou pleť a podobat se Jessie. Jeho jméno budou vyslovovat s obdivem a tihle dlouháni mu budou ustupovat z cesty, jak se objeví. Yaggan mu dá místo ve štábu lóže Koara a Mike, když bude potřebovat radu, se ho zeptá na názor. Jednou třeba v nějakém přístavu objeví pár ztracených kluků a holek, přivede je na palubu a velitel řekne: Přivedl sis je, rozumíš jejich řeči, budeš jim velet! A on bude důstojníkem a Jessie se svýma velkýma očima...

Yaggan mu vstoupil do cesty a rázně ukázal k práci. Ron rázem procitl ze svého snění a šel mu pomoci; a Yaggan se zeptal:

„O čem jsi mluvil s komthurem?“

Ron to dle možností zreprodukoval. Yaggan ho moc nepřerušoval – až nakonec řekl: „Myslíš, že je nechtějí?“

„Vypadá to, že spíš ne.“

„Hm... ty jsi někdy zažil Daň Ďáblu?“

„Ano, jistě.“

„Říká se tam: Co nepatří nikomu, patří mně?“

„No... takhle přesně ne!“

„Ale je to tak?“

„Tak fajn.“ řekl Yaggan a zmlkl.

Z podpalubí vylezla Pippi, hledala Mika. Prošla těsně okolo důstojníka, nejspíš schválně; ten ji neuznal za hodna pohledu.

„Tak co – co říká Bertík?“

„Nic. Jenom se bojí a brečí.“

„Jdi k němu a uklidni ho!“

„Není potřeba. Uspala jsem ho.“

„Cože jsi ho...?“

Pippi ukázala hlazení prsty po hlavě. Charakteristický způsob, jakým čarodějky hypnotizují lidi.

„Kde ses to naučila?“

„Od Asthry, ne?“

„Co ještě?“

Pippi pokrčila ramínky. Vypadala už zas o malý krůček dospěleji a Mike si povzdechl.

„Už víš, kam plujeme?“

„Ne.“

„Už brzo bude země. Můžu na stožár?“

„Potěšila jsi mě, že ses zeptala. Já myslel, že si velíš sama.“

„Když je potřeba, tak sama.“

Neřekl nic. Ukázal palcem nahoru, Pippi se rozběhla ke stěžni a vyšplhala na pozorovatelnu. Vlastně to bylo taky dneska poprvé, co byla ve vraním hnízdě sama; ponejprv tam vylezla s Ťapkou a hrozně se bála, pak lezla s kluky. Dneska přijala se samozřejmostí funkci hlídky.

Mike mlčel. Díval se a usmíval; pak se opřel zády o zábradlí a podřimoval, jen chvilkami, ale přesto s možností si odpočinout. Moře šumělo a uklidňovalo ho, i na hlučný motor doprovodného člunu si už zvykl. Pohoda...

„Země na obzoru!“ vyřvávala Pippi.

Mike se probudil, protřel si oči, vstal. Přistoupil k zábradlí a díval se směrem, kterým zemi očekával; a někde v dálce si povšiml malého proužku pevniny.

Na vojáky objevení země dojem neudělalo, byla jejich a věděli o ní. Pro Arminy to byla hrozba i naděje; proto se shromáždila celá posádka, většinou se zbraněmi. Dívali se na to cizí pobřeží a většinou mlčeli, sem tam někdo něco řekl, ale smyslu to nemělo.

Skály. Skály a skály, nic jiného nebylo při prvním pohledu z moře vidět. Žádné pláže, žádné vesnice, žádné město, žádní rybáři, žádná pole. Smutné a omšelé skalnaté pobřeží, vypadající tak nevlídně, jak jen je možné. Kdyby Mike vybíral do nějakého filmu exteriéry pro předpeklí, asi by je umístil sem.

Strážní člun žádal o změnu trasy; podél pobřeží k jihu. Dál od ostatních lodí, pokud se udržely v kursu. Ale blíž k lidem...

Vítr nebyl tak docela příznivý, bylo zapotřebí dost složitě manévrovat. Poutník plul pomalu a strážní loď se tomu musela přizpůsobit. Mike se rozhodl ještě jednou obejít celou loď dříve, než se dostanou k nějakému přístavu; soudil, že někam se přece dostat musejí. Stejně smýšleli ostatní, ale těšili se na to jen podmínečně.

V podpalubí se byl podívat na trosečníky. Seděli a mlčeli, byli už docela otupělí. Teď, když věděl, že jsou to všechno děti, i když dospívající, se na ně díval s jakousi zvláštní něhou a byl si zcela jist, že nesmí udělat nic, co by jim uškodilo. Že bude třeba vyjednávat, ale pomůže jim nalézt si místo ve světě.

Pippi byla s Bertíkem. Tomu krátký spánek dost pomohl, už se mu nezračila v obličeji tak čirá beznaděj jako předtím. Možná mu Pippi přece jen něco vysvětlila...

„Pippi,“ řekl Mike věcně, „Pamatuješ se, jak jsem tě učil střílet z lejzrovačky?“

„Ano.“

„Vyfasuješ si taky zbraň. Pro jistotu.“

„Myslíš, že to bude potřeba?“

„Nemyslím. Říkám pro jistotu.“

Zaváhala, pak se zeptala: „Taťko, ale tobě se nic nestane?“

„Neboj se. Ještě nikdy se mi nic nestalo.“

„Taťko!“ vztáhla k němu ruce. Vzal ji do náruče, objal a hladil po vlasech. Držela se ho jako klíště, líbala ho na zarostlou tvář a ze vší síly přemáhala touhu dát se do breku.

Ale Mike si koutkem oka povšiml Bertíka. Mlčel a tvářil se neurčitě; z jednoho oka mu vyklouzla slza a kutálela se po modré tvářičce. Mike měl ještě jednu ruku volnou; objal Bertíka a přitiskl ho k sobě. Cítil vůni jeho těla, podivnou a neznámou, přesto příjemnou vůni dítěte.

„Tatkó...“ řekl Bertík.

Tak ho políbil na tvář. Pippi vyprostila jednu ruku, objala Bertíka a přitáhla blíž, aby se objímali všichni tři.

„Tak dost!“ řekl Mike, „Jdeme si hrát na vojáčky! Pippi, ty se postaráš o Bertíka!“

„O brášku, taťko!“ opravila ho důrazně.

Usmál se. Tentokrát doopravdy. „Tak o brášku...“

Vycházel na palubu. Pobřeží bylo pořád stejně pusté a nevlídné. Sem tam viděli porost špinavě hnědozelené trávy nebo jinou ubohou vegetaci, ale nic lepšího. Bída...

Všichni z posádky byli na svých místech. Mike zaujal místo na můstku, jak se slušelo.

Asi o dvacet minut později ohlásila přídní hlídka cizí loď. Blížila se v protisměru a na první pohled to byla loď obchodní. Potácela se na vodě jako postřelená kačena, zřejmě uvykla spíš ranám osudu než rozmařilému hýčkání Štěstěny. A přestože na tom byla tak špatně, snažila se ještě uhnout z cesty daleko šikovnějšímu vojenskému člunu a Poutníkovi; subordinace tady zřejmě platila víc než lodní řády. Námořníci ji sledovali, když se ocitla v největší blízkosti; na palubě se lopotili lodníci, aby udrželi její dost bídné oplachtění v provozu a několik mužů v lepších uniformách postávalo na různých místech, určených velitelům. Nebylo vidět žádné zbraně ani obranné prostředky a loď silně připomínala vrak, z něhož zachránili trosečníky.

Důstojník nevěnoval té lodi vůbec žádnou pozornost. Zřejmě bylo povinností lodníků uhýbat panstvu sami, jak se dařilo; nějaká snaha pomáhat jim byla pod úroveň námořního vojska. Taky se lodi nezdravily ani nijak nedávaly najevo, že se vzájemně pozorují.

„No, přístav nebude daleko.“ usoudil Mike.

Nebyl. Další loď spatřili už za hodinu; mezitím zachytili pár relací rádiem ze člunu a zřejmě také z pevniny na člun, takže se zdálo, že velitelé se pilně dohadují na dalším počínání. Výsledek toho byl, že se objevil další vojenský člun, tentokrát menší; přijel jim naproti a z něj malým člunem přijížděli nějací vysocí hodnostáři. Důstojník je šel uvítat, čímž jasně předvedl, že jsou to jeho nadřízení. Vystoupili na palubu a přijímali hlášení.

Byli dva, kromě vojáků, kteří ovšem hned se člunem odjeli zpět na svou loď. Jeden z nich měl tvář celkem sympatickou a jeho význam nebyl velký, důstojník ho přehlédl jako krajinu. Zato ten druhý, plešatec s pichlavýma zlýma očima, byl zřejmě osobností, před kterou mizela i nadutost dosavadního vládce lodi. Okamžitě k němu přiběhl, zdvořile ho zdravil a začal rychle vykládat všechno možné. Plešatec naslouchal, tvářil se vztekle a občas střelil očima po někom z posádky, o kom byla zrovna řeč. Na první pohled byl tak nesympatický, až to zaráželo.

Ten sympatičtější přišel na záď ke kormidlu a pokusil se vysvětlit, že je lodivod. Což pochopili a dali mu možnost ujmout se své práce. Vyzkoušel si, jak funguje kormidlo a ukazoval lodníkům, jak ovládat plachtoví. Spokojen byl s obojím, i když se trochu divil jejich vzhledu. Zdálo se, že s ním nebudou problémy.

Plešatec zato problémy přímo vyžadoval. Přišel k Mikovi, ve kterém už bezpečně rozeznal velitele a pronesl řeč, v níž mu hrubě nadával a osočoval ho z nepravostí. Ničemu sice nerozuměli, ale podle tónu to bylo jasné.

„To takhle jednou přišel pan Ňouma domů a kouká, že má u ženy študenta,“ odpověděl mu Mike zdvořile, „Tak otevřel okno, chytil ho za krk a za prdel a vyhodil ven. Proboha, křičí žena, Cos to udělal? No co? Má lepšího ptáka než já, tak ať letí!“

Plešatec byl nepříjemně překvapen, že si velitel Poutníka dovoluje nemluvit jeho řečí. Něco podobného bylo naprosto nepřijatelné a kdo se dopouštěl takového přečinu, musel za to být příkladně potrestán. Což se pokoušel vysvětlit a činil to s vášní a zlobou hodnou hrdinů.

„To povídá vychovatel v domově mládeže: To není možný, jak je dneska mládež zkažená! Třináctiletá holka, a chce jít klidně na diskotéku! Snad by tam dokonce zůstala přes večerku a pila nějaký alkohol! Pane bože, co z takové holky bude, když už teď si tohle dovolí? Jak si představuješ, že tě máme vychovávat, když se ve třinácti chceš toulat po hospodách? A vůbec, neodkopávej pořád tu deku, myslíš, že chci kvůli tobě nastydnout?“

Plešatec postřehl, že něco není v pořádku. Nebo snad mu v hlavě svitla jiskřička zdravého rozumu a rozhodl se vyjednávat klidně; promluvil o trochu mírněji a gestikuloval při tom tak, že bylo jasné nač se ptá: kdo jsou Armini a odkud připluli.

Mike mu to vysvětlil. Ukázal za moře, naznačil dlouhou plavbu a snažil se předat určité informace. Kromě jiného řekl svoje jméno a vzápětí se dozvěděl jméno hosta: Kornod. Bylo to první jméno, které mu vůbec někdo řekl, jeden z mála pokusů se skutečně nějak domluvit.

Kornod vysvětlil Mikovi, že Poutník musí do jejich přístavu, kde bude buď uvítán nebo uvězněn, to nebylo na první pohled jasné. Mike přijal bez nejmenší stopy pochybností, jako by si byl jist, že na něj čekají se slavobránou a družičkami.

Pak se začal Kornod vyptávat na Bertíka. To Mike hádal, nebylo to jasné, ale ukazoval chlapcovu velikost a dával najevo, že by rád kluka viděl. Mike mu vysvětlil, jak našli ztroskotanou loď a pantomimicky předvedl zachraňování lidí. Kornod to nepřijal moc nadšeně, spíš jako kdyby měl vztek, že ho tou záležitostí vůbec někdo obtěžuje. Pokoušel se Mikovi říct, že takhle to rozhodně nejde, ale důvod neřekl, nebo ho nepochopili. A zase se při tom začínal zle rozčilovat.

„Ty hele, já znám stovky vtipů!“ řekl mu Mike laskavě, „Jestli chceš soutěžit, tak by ti brzo došel dech...“

„Stačí říct a já ho kopnu do prdele, že urychleně odejde!“ navrhl Ba-Tao, který stál vedle a taky se mu to řvaní nelíbilo.

„Jenom klid, zatím je hodnej, jen trochu vrčí!“ smál se Mike, „Moc rád bych věděl, co se jim na těch trosečníkách nezdá!“

Kornod pochopil situaci. Chápal rychleji než důstojník, ten taky od té chvíle ztratil veškerou iniciativu a chuť zasahovat, jen stál a poslouchal. Opět se vrátili k jednání když ne laskavému, tak aspoň mírnému a uvážlivému; vyptával se na něco dalšího, čemu nerozuměli. Pochopil to a začal se ptát na zbraně, které viděl u posádky.

Mike vytáhl svou lejzrovou pistoli, zajistil ji a dal mu ji do ruky. Kornod zbraň pečlivě prohlédl, pak namířil na moře a zkusil si ji. Marně; Mike mu ji tedy vzal, odjistil tak, aby to Kornod neviděl a vystřelil. Pak ji vrátil zpátky do pouzdra a nepochopil žádost, aby mu ji zase na chvíli půjčil. Když mu to došlo, podal mu ji zase zajištěnou. Kornod se zbraní chvíli zápasil, pak ji vrátil a poděkoval Mikovi pohledem, který mohl štípat hřebíky.

Mezitím se lodi přiblížily k pobřeží ještě víc; taky potkali další strážní člun, ale měl namířeno jinam a nevšímal si jich. Lodivod dal najevo, že jejich cílem je nějaká zátoka ve skalách, spíš fjord než co jiného. A že se k ní bezprostředně přiblížili.

Vjezd do zátoky byl úzký a nebezpečný. Bylo možné se snadno roztříštit o skály, zejména pro plachetnici bez motoru. Navíc se ještě v cestě vyskytoval jakýsi útes, na který lodivod několikrát upozornil jako na nebezpečí. Vykládal to Yagganovi a dokonce mu na požádání nakreslil, kde ten útes je a jakým způsobem trčí do cesty lodím. A doložil, že už řada lodí na tom útesu skončila.

Yaggan přiběhl za Mikem, ukázal mu ten nákres a zeptal se:

„Souhlasil bys s malou demonstrací síly?“

„Co chceš dělat?“

„Lejzrovou pušku v provozu, aby viděli co dokážem. Tomu plešatci to bude taky k užitku, aby si nevyskakoval!“

„Ten lodivod s odstraněním skály souhlasí?“

„Ještě jsem se neptal.“

„Když bude souhlasit, tak to udělej!“

Lodivod byl poněkud překvapen, když mu Yaggan naznačil, že útes zlikviduje. Souhlasil, ale vyjádřil pochybnosti, protože oni by nic takového nedokázali. Yaggan ukázal, že pro něho je to hračkou a přinesl si pušku. Přešli všichni na příď, Kornod samozřejmě v první řadě, zvědavost mu nedala. Yaggan pečlivě zaměřil, našel správné místo a vypálil. Na místě dopadu paprsku zavířila voda, začala stoupat pára a útes se počal tříštit. Yaggan pálil krátkými dávkami, osekával skálu podle potřeby a v přestávkách sledoval, jaký to má účinek. Podle toho, jak se moře tříštilo o skálu odhadoval, kolik jí ještě zbývá; když usoudil, že už nezbylo nic, přestal a hlásil velitelům splnění úkolu.

Důstojník strážního člunu měl hubu otevřenou a koukal jako tele. Kornodovy oči bodaly jako vidiové vrtáky. Lodivod se smál a byl nadšen. Vojáci zírali tupě.

Lodivod se odvážil oslovit Kornoda. Žádal ho o dovolení doplout se člunem k útesu a prozkoumat místo, jak vypadá nyní. Kornod mu to povolil, sám byl zvědav na výsledek. Takže lodi ukázněně vyčkaly, až se člun vrátí. A výsledek byl nad všechno očekávání: útes zmizel, rozpadl se, najednou prostě nebyl. Zbraně zlých trpaslíků byly účinnější, než Kornod čekal.

Všechna čest, přijal to s klidem muže povzneseného nad běžné problémy. Vyslechl hlášení s tváří nepohnutou, odpověděl jen několika slovy a poslal lodivoda zpět na jeho místo. Pak se podíval na Mika a zeptal se, jestli tedy pojedou dál.

Mike kývl hlavou a vydal příslušné rozkazy. Poutník se dal do pohybu; s posledními plachtami vplul do fjordu a pohyboval se kupředu, aniž bylo komukoliv jasné kam. Vítr jim foukal do zad, takže vplout se dalo. Jen nebylo tak docela jasné, jak se v případě potřeby dostanou ven.

„Je to dokonalá past!“ řekl Ba-Tao, který si to taky uvědomoval.

„Oni taky mají plachetnice! Asi se odtud nějak dostanou...“

„Jistě. Pokud nás budou chtít pustit!“

„Nejsme nepřátelé...“

Skály kolem lodi se zvedaly výš a výš, Poutník do nich zajížděl jako do tunelu. Slunce už sem nesvítilo; bylo tu příšeří a ty skály vypadaly ještě divočeji a nevlídněji. Předpeklí se začínalo měnit v peklo.

Dívka Gwen neměla nic na práci. Až doposud seděla na bednách na zádi a občas brnkala na kytaru, ovšem teď ji dramatičnost vjezdu přemohla, tak mlčela a dívala se.

„Zahraj něco! Veselého!“ nařídil Mike.

Gwen zahrála; ovšem o veselosti písně mohl mít každý vlastní mínění, protože to byl song, který se kluci od bojových komand kdysi přiučili od svých amerických kolegů:

Palmy se kývají, z krčmy zní opilé hlasy,

vítr si pohrává s vlajkou z pruhů a hvězd;

lesknou se bodáky, hlavně a tankové pásy,

víří bílej písek vyprahlejch slanejch cest!

Quantanámo, hejá, Quantanámo...

„Ano, velmi vhodné!“ řekl Mike se zvláštním nadšením, „Zejména výstižné!“

Ale kluci se chytli; někteří to znali, jiní zpívali aspoň refrén.

Whisky na rtech chladí a v krku ohnivě pálí

na polích zraje třtina a schne sláma,

moře se vlní a v příboji tříští o skály

harmonika zpívá písničky Quantanáma!

Quantanámo, hejá, Quantanámo...

Refrén zpívali všichni; někteří do taktu podupávali podpatky. Kornod, který měl nejspíš na písničku svůj vlastní názor, přejel pichlavýma očima po lodi i zpěvácích, ale neříkal nic. Nerozuměl, o čem je řeč, ale že je to píseň vojenská, nejspíš pochopil.

Od moře k moři se táhnou ostnatý dráty,

vítr si pohrává s vlajkou z pruhů a hvězd!

Za námi stojí celičký Spojený Státy,

vítr víří písek slavnejch bojovejch cest!

Quantanámo, hejá, Quantanámo...

Taky Mike se rozhlížel po lodi a po zpívajících mladých lidech. Na rozdíl od Kornoda, jemu se tváře kamarádů líbily; i jejich odhodlání jít do neznáma s písničkou. Jak se rozhlížel, všiml si taky jedné modré tváře: lodivoda, který se zájmem poslouchal a nevypadal vůbec tak nenávistně jako Kornod a důstojník. Jestli jsou tady lidé jako lodivod, potom je dorozumění možné; a tehdy loď Poutník opustí tento přístav bez problémů. Najde přátele...

„Hraj dál!“ zavolal na Gwen, „To je jedno, co!“

Dávám sbohem všem břehům proklatejm,

který v drápech má ďábel sám,

s bílou přídí šalupy Nelly Grey

mířím k útesům, který znám.

Jen tři kříže z bílýho kamení

někdo do písku poskládal,

slzy v očích měl a v ruce znavený,

lodní deník, co sám do něj psal...

Skály kolem Poutníka se nebezpečně přiblížily. Na začátku bylo místo, kudy by se mohly dvě lodi pohodlně vyhnout, teď už ne. Lodivod se sám ujal kormidla; znal to tady a bylo to rozumnější. Ba-Tao odběhl na příď, vylezl na čelen a sledoval, co je před přídí, protože nebezpečná překvapení nebyla zcela vyloučena. Mike se spíš rozhlížel po nějakém stavení; ale doposud nespatřili nic, co by připomínalo lidské obydlí.

První kříž má pod sebou jen hřích,

samý pití a rvačky jen,

třeskot nožů, při kterým přejde smích,

srdce kámen a jméno Stan...

Nebylo dost na tom, že se fjord zužoval; začal se čím dál víc kroutit. Vítr se jím hnal jako tunelem, loď plula na nejmenší plachty a stačilo to. Vše bylo v pořádku; ale každému už napadlo, jak se dostanou zpátky.

„V nejhorším potáhnem loď za člunem,“ řekl zamyšleně Yaggan, aniž se ho někdo ptal.

Já, Bob Green, mám tváře zjizvený,

štěkot psa zněl, když jsem se smál;

druhej kříž mám a spím tu pod zemí,

že jsem falešně karty hrál!

Jen tři kříže z bílýho kamení...

Mezi námořníky se protáhla Pippi, přitiskla se k tátovi a chytila se ho za nohavici.

„No no, jen nevyváděj!“ řekl jí něžně.

Neřekla ani slovo, jen popotahovala nosem.

Třetí kříž snad vyvolá jen vztek,

Fighty Rogers těm dvěma život vzal.

Svědomí měl a vedle nich si klek;

snad se chtěl modlit...

já vím, trestat je lidské, ale odpouštět je božské...

snad i nám jednou Bůh odpustí!

Poslední slova se nezpívají, jen recitují. Gwen je říkala do naprostého ticha, jenom ráhna a lana vrzaly a moře šplouchalo.

Vzápětí tunel končil; za dalším ohybem se fjord prudce rozšířil a objevila se zátoka. Ne zátoka s bílou písčitou pláží a zelenými palmami jako doma v Arminu; jenom lavór obklíčený ze všech stran skalisky a vylepšený betonovými moly a přístavišti, u kterých kotvilo několik lodí. Nad přístavem město; nebo snad jen pevnost? Betonové bunkry, kulaté střechy bez ozdob a parády, smutné, přísně účelové stavby, které by nestálo za to vyfotit na pohlednici. Bunkry na bunkrech, zapuštěné do skály; ze střechy jednoho se vcházelo do druhého a pokud na nich bylo vůbec něco přistavěno, pak jenom další kulaté betonové kryty. Nedobytné město. Ale bylo vůbec někdy a pro něco dobýváno?

Kornod velel, aby loď zakotvila u mola nejblíže městu. Mike odporoval a vysvětloval, že z důvodu manévrování je lépe zakotvit u posledního, odkud by se mohli lépe rozjet. Chvíli se přeli, pro různost jazyků se nemohli dohodnout; nakonec Kornod ustoupil, což bylo podivné. Stejně mu neměli kam utéci, pokud bylo jeho úmyslem na loď zaútočit.

Zajeli ke vzdálenějšímu molu, tam spustili kotvy, skasali plachty a lana uvázali k pacholatům na břehu. Přístavní zařízení se nelišilo mnoho od pozemských zvyklostí; hádali tak na osmnácté století, ovšem ty betonové bunkry a přísně účelové oděvy místních lidí tomu neodpovídaly. Vývoj tu asi kráčel jinými cestami než na Zemi a otrocky přenášet zkušenosti z domova nebylo dobré.

Kornod si přál, aby vystoupili na břeh. Mike souhlasil a pro jeho poučení nařídil slavnostní nástup celé posádky. Gwen zatroubila na fanfárku, důstojníci pískali na píšťalky, námořníci se řadili na palubě, oblečení do uniforem, se všemi zbraněmi. Velitelé podávali hlášení se vší vojenskou řízností, odkoukanou z filmů. I Mike si dal záležet, aby jeho velení mělo vojenskou ráznost a v hlase mu zněl ocelový tón vlastní vojevůdcům. Gwen se nabídla, že by mohla zahrát hymnu, ale Mike řekl, ať z toho nedělá estrádu.

Všichni byli zvědaví, jaký účinek bude mít takové představení na místní obyvatelstvo; bohužel překvapivě malý, až skoro žádný. Představa, že do jakéhokoliv přístavu doma vpluje cizí loď s námořníky barvy pleti například fialové, kteří by začali hrát na neznámé nástroje a pokřikovat cizí řečí, by vyvolala okamžitý sběh lidí, kteří by zrovna neměli službu, i kdyby se jednalo o vojenskou pevnost. Rozhodně by podobná událost nemohla proběhnout bez povšimnutí, dokonce bez jakéhokoliv náznaku zájmu na břehu. Tam se sice tu a tam objevil nějaký člověk, ale ten se díval na Poutníka nevšímavě a rozhodně nejevil snahu svolávat rodinu a ukazovat jim ten zázrak.

„Buď jsou tady na návštěvy absolutně zvyklí,“ komentoval to Yaggan, „Nebo v těch bunkrech nikdo není a tohle jsou všichni lidé, co tu jsou!“

„To snad ne!“ zaváhal Mike.

„No, jen se podívej! Zcela jistě tady nejsou ženy a děti; žádná ženská by si neodpustila mít před okny aspoň zahrádku! Nebo vidíš něco zelenýho?“

Bylo nutno chvíli hledat, než spatřili sem tam na střeše ubohou trávu nebo nějaké křoví. Pár pokroucených schnoucích stromků byla zřejmě všechna vegetace, co se tu dala najít.

„Čímpak se ti lidé asi živí?“ zajímala se praktická Gwen.

„Doufám, že nepožírají náhodné kolemjdoucí!“ zasmál se Čingiz a Mike mu pohrozil zaťatou pěstí.

Kornod opakoval pozvání na břeh. Pozvání?

„Velení přebírá Yaggan,“ řekl Mike, „Se mnou půjde Ba-Tao a Čingiz. Kluci, nevěřím, že jdeme k nepřátelům, ale požaduju od vás vojenské vystupování. Dejme tomu já jsem vedoucí expedice, civilista, osoba mírná a... dost civilní. Vy jste ale vojáci, rozumíte? Opatrnost, žádné hlouposti... a tak vůbec!“

„Jasný, veliteli!“ řekl Ba-Tao.

„Yaggane, ty zůstaneš. Pamatuj si, nesmíš dovolit, aby obsadili loď nebo z ní něco odnesli. Taky... nesmějí odvést trosečníky, dokud já k tomu nedám svolení! Kdyby vás napadli, smíš použít lejzrovačky a nože. A kdyby... kdyby to bylo opravdu zlé, pak se zkus probít ven. V mé kabině je zbraň, Ťapka ji umí používat...“

„Gravitační dělo?“

„Jenom taková příruční puška, ale na podobném principu. Kdyby bylo potřeba, do těch skal by to dokázalo vyrazit tunel. Ale je to poslední prostředek, který se nesmí použít bez důvodu. No, v tu chvíli bys už byl velitelem lodi asi ty...“

Yaggan pochopil, co to znamená. „Ty se vrátíš!“

„Jistě, že se vrátím. Kdybych měl pochybnosti, nelezl bych tam, dokonce bych ani nedovolil vplout do přístavu a rád bych viděl, co by ti pitomci s námi udělali. Ale teď mluvíme o tom, co dělat, kdybych se nemohl vrátit. V tom případě to za mě vezmeš ty!“

„Ale to přece nejde! Já snad nemůžu velet!“

„Proč? Lodi rozumíš, naučil ses ji řídit. Kluci tě poslouchají, mají tě rádi. Dovést loď k Enkrovi a podat mu hlášení snad není tak veliký úkol, abys to nezvládl. A pochopitelně postarat se o lidi, o loď a všechno...“

„Ale já nemám žádné zkušenosti! Nic neznám, nikde jsem nebyl, nic neviděl a vůbec!“ bylo vidět, že Yaggan je upřímně zděšen.

„Ale jsi velmistr lóže Koara, voják řádu! Sám jsi žádal o to, abych tě přijal; tak teď se nediv, když ti dávám úkol. Jsi mladý, ale na tom nezáleží – víc chlapů už tady není.“

To, co teď Yaggan řekl, by za normálního stavu mysli nikdy nedokázal pronést: „Ale já nejsem žádný důstojník! Jsem kluk jako ostatní, ani sám nevím, kolik je mi let! Možná sedmnáct a možná taky čtrnáct, jak to mám proboha poznat? Než jsem přišel na tvou loď, kradl jsem na tržišti ryby! A lóže Koara, to je přece jenom taková... hra!“

„Už to není hra, Yaggane. Jednou ses prohlásil velitelem; přísahal jsi a přijal přísahu svých lidí. Tak jsi velitel a jako velitel se budeš chovat. Nemáš jinou možnost, chápeš?“

Yaggan se klepal; Mike mu sevřel rameno a držel jej chvilku, dokud se neuklidnil. „Tvoje lóže Koara není hra ani nesmysl, chlapče! Teď je skutečná a ty uděláš, co je zapotřebí! Budeš bránit svoje lidi a svoji loď, rozumíš? A třeba i zemřeš, jestli to bude nutné!“

Yaggan zhluboka dýchal, ale uklidňoval se. A Mike ho držel, dokud nepocítil, že je klidný.

„Promiň, veliteli!“ řekl konečně, „Nezlob se, že jsem... ujel. Už se to nestane, byla to jen slabá chvilka...“

„V pořádku. Kdyby se to opakovalo, vzpomeň si, co říkal komthur Jarvis Kerr: Víc mužů tady není!“

Yaggan ještě dvakrát polkl naprázdno. „Provedu!“ řekl potom.

Kornodovi tahle scéna neutekla. Sledoval vše, co se říkalo, a i když nerozuměl, jistě pochopil tu chvíli úleku v chlapcových očích. Možná si uvědomoval, jak je tady kdo starý a možná, že to nepoznal. Armini taky věk modrých těžko odhadovali.

Pro Kornoda přijel člun; nebylo důvodu, aby nemohl vzít tři lidi s sebou, takže Mike klidně slezl do člunu a Ba-Tao a Čingiz za ním. Pippi nebrečela, ale daleko do toho neměla, tak ji Ťapka chytila za ramena a držela. Kupodivu holčička upustila od svých obvyklých hloupých otázek a zdálo se, že chápe až moc dobře.

Veslaři zabrali; jejich silné paže rychle donesly člun ke břehu a tam všichni vylezli na molo. Mikovi to dělalo problémy, měřítka tady byla dělaná pro lidi o metr větší, včetně strmých schodů, vysokého zábradlí a žebříků z ocelových trubek. Ba-Tao mu pomáhal.

Zdravý rozum by předpokládal, že na břehu bude čekat uvítací delegace. Nečekala, stálo tam jen pár mužů v obvyklých kombinézách. Všichni dospělí, velcí nejméně dva metry třicet. Výška dva a půl metru nebyla sice obvyklá, ale patřila muži urostlému. Tomu odpovídaly i ostatní tělesné proporce; ale nikdo z těch lidí nebyl překrmený, spíš hubení a šlachovití. Nebylo ani divu, jestli vegetace byla všude tak ubohá jako tady, neměli asi co jíst.

Kornod nevěnoval nikomu ani pohled, ani slovo; vyrazil rychlými kroky po molu. Když zjistil, že Armini tak rychle jít nechtějí či nemohou, přibrzdil, ale stihl je za to pohledem značně káravým. Vojáci, či co to bylo, je obklopili a šli všude kolem nich. Nechovali se však agresivně ani přátelsky – nechovali se nijak.

Kornod zašel do jednoho bunkru; vstoupili za ním a ocitli se v kulaté kobce. Jestli byla celá zeď z betonu, byla propočítaná na sílu atomového výbuchu, protože měla sílu víc než dva metry. A žádné okno, jen ocelové dveře, které se za nimi hned zabouchly. Uvnitř svítilo světlo, spíš zářivka než žárovka. Podobná svítidla se objevovala v pravidelných intervalech i na chodbě, která vedla šikmo nahoru a táhla se někam daleko. Kornod po ní vyrazil a ostatní za ním. Chodba končila schodištěm nahoru, schodiště skončilo v kulaté prázdné místnosti, odkud pokračovalo další schodiště a další kopule, další schodiště, tentokrát dolů. Tu a tam ocelové dveře bez nápisu a bez označení. Nikde človíčka, nikde sebemenší náznak, že by tu někdo žil.

„Poznáš, kudy jsme šli?“ ptal se Mike.

„Leda po čichu.“ řekl Ba-Tao.

„Tímhle se naše lejzrovačky neprosekají,“ mávl rukou Čingiz, „Je to labyrint...“

„Pro naši zábavu to určitě nestavěli.“

A další chodby, další kruhové místnosti bez oken, bez nábytku a beze smyslu. Až konečně se objevili další lidé; tentokrát docela jistě vojáci, protože měli něco jako stejnokroje. Především vynikaly přílby, kovové a vylisované do tvaru obludné ještěří hlavy s vysokým hřebenem. I když nebylo vyloučeno, že ten hřeben může být k něčemu užitečný, například proti ráně šavlí přes hlavu. Ovšem vojáci neměli šavle, zato každý z nich dva dlouhé nože či tesáky, každý po jedné straně. Přes prsa jim potom visela silnostěnná trubka, do níž se zasunovaly raketky dlouhé asi dvacet centimetrů. Ty raketky byly zasunuty do nábojového pásu přes rameno a jaký účinek mohla mít podobná artilerie, nebylo zatím jasné. Zdálo se, že v případě potřeby funguje jako příruční minomet.

Kornod na ně promluvil dostatečně pánovitě, aby bylo všem jasné, že je vyšší. Vojáci, chlapi dva a půl metru vysocí (bez přílby), stáli nehybně; teprve když všichni prošli, zařadili se dozadu a dupali Arminům za zády. Jejich tváře byly absolutně tupé bez záblesku jediné myšlenky; což je ostatně v armádách všech zemí povinný výraz.

Další podobní vojáci se objevili v dalším spojovacím uzlu; ti však zůstali stát na místě, jenom propustili Kornoda a jeho doprovod dveřmi připomínajícími bankovní trezor. Teď se šlo po dost nepříjemně strmých schodech rovnou dolů; a tam, zcela bez předchozího varování, se ocitli v podzemním sále, osvětleném přízračně sinalými zářivkami. Sál byl kruhový a měl vysokou kupoli tonoucí ve tmě; okolo byla úřední křesla nějakých hodnostářů, kteří tam slavnostně seděli a tupě zírali na hosty. Mezi nimi pak nejvíce vynikal holohlavý tlusťoch, ke kterému okamžitě zamířil Kornod. Podle tónu toho co povídal, bylo možno tušit, že tlusťoch je jeho nadřízeným, i když Kornod se jistě těšil velké oblibě a mluvil s ním jako rovný s rovným. Čímž bystře pochopili, že holá hlava nejspíš nebude znakem plešatosti, ale záměrnou úpravou předepsanou pro nejvyšší hodnostáře. Ostatní měli účesy, všichni stejně dlouhé, různého stupně blonďatosti až rezatosti. Dva dokonce i vousy, rovněž rezavé.

Arminští hosté byli očividně ohlášeni předem, jinak by jejich objevení vyvolalo větší pozornost. Takhle si je sice ctění pánové prohlíželi, ale ničemu se nedivili, ani nedávali najevo, že by je to zvlášť zajímalo. Tlustý plešatec poslouchal Kornodovo hlášení a tvářil se zcela koženě.

Mike a oba jeho důstojníci tedy stáli před jeho křeslem, mlčeli a čekali, co se bude dít. Při tom si všimli, že jedno z křesel není obsazeno; buď patřilo Kornodovi, nebo někomu, kdo ještě nepřišel. Nepřijít na podobnou audienci, případně přijít pozdě, si může dovolit jenom osoba velice významná. Kornod si do křesla nesedl, zůstal stát za křeslem onoho plešatce.

Křesla nevypadala moc jako křesla; vlastně jen trojnožky s opěradlem, dost vysoké a nijak zvlášť pohodlné. Pokud tohle měl být trůn, nebyl panovník nic moc. Nebo neměli na nádheru a přepych, což rovněž nevyvolávalo dobrý dojem o jejich vládě. Nebylo vidět žádné atributy moci jako šperky a odznaky, vojáci neměli žádná vyznamenání, po stěnách nevisely zbraně ani trofeje z vítězných bitev. Vlastně vůbec nic.

Tlustý plešatec si konečně vyslechl Kornodův referát a začal mluvit. Co povídal, nebylo jasné, protože mluvil dlouho, monotónně a bez zaujetí, které by aspoň něco napovědělo. Negestikuloval, snad nedělal ani pauzy. A když skončil, vybídl Mika, aby tedy taky něco řekl.

„Pověz mu pár anekdot a bude to!“ radil Ba-Tao.

„Možná na to dojde,“ řekl Mike nevzrušeným tónem, ale protože nemohl vyloučit, že mají nějakou nahrávací techniku, pronesl:

„Zdravím všechny přítomné jménem sira Enkry, prince následníka trůnu republiky Arminské, jakož i všech ostatních organizací, které vyslaly naši vědeckou expedici. Já sám jsem kapitánem lodi Poutník a moje jméno je Mike George hrabě von Cross, komthur řádu Blesků, člen korunní rady Vládce Arminu a světský arcibiskup Kingtownský, nehledě k řadě titulů dalších: vládních, církevních, vědeckých i jiných. Současně mám to potěšení reprezentovat různé organizace mezinárodní, jako je OSN, UNESCO, Interpol, Greenpeace a podobně. Doufám tedy, že spolu uzavřeme plodné a pro všechny zúčastněné výhodné dohody, a budeme spolupracovat ke zlepšení situace nás všech a ke světovému míru.“

Tlustý plešoun poslouchal a nerozuměl ani slovo, což ho velmi překvapovalo. Zeptal se: „Což oni nemluví srozumitelným jazykem?“

Kornod nelenil; v jeho povaze bylo bonzovat: „Tohle nám dělají už od začátku!“

„A to nechtějí nebo neumějí?“

„Předstírají, že nerozumějí lidské řeči, ale...“

Plešatec jej zarazil pokynem ruky.

„Jak se opovažujete nemluvit srozumitelně?“

„Už to zase začíná!“ vzdychl Čingiz.

„Neboj. Znám hodně vtipů!“

Taky byl důvod; plešatec začal vysvětlovat Arminům, že je naprosto nezbytné, aby mluvili tak, aby rozuměl. Jakékoliv jiné počínání je naprosto nevhodné, trestuhodné a před takovou vysokou vrchností opovážlivé a mohlo by být považováno za drzost!

„Co naplat,“ řekl Mike, „Nasadíme tvrdší kalibr soudních síní a předsíní:

Jmenovanému jsem se bránila ze všech sil, dokonce jsem i hrozila, když ale tak dlouho nemohl rozepnout zapínání, byla jsem se silami v koncích, neboť jsem včetně emancipace slabá žena!“

Plešatec se zarazil nad pobavenými obličeji obou důstojníků a opět promluvil, značně zostra.

„Peter S. činil na mne nátlak tím způsobem, že několikrát cukl hlavou ke dveřím, jako abych s ním šla ze sálu ven, čemuž jsem pro dívčí slabost podlehla...“ řekl Mike.

„To už přestává všechno!“ rozkřikl se plešatec, „Okamžitě mluv naší řečí!“

„Nepravdivé je ovšem nařčení, že jsem s odpůrkyní byl ve vztahu, kterému vy říkáte milostný, neboť jsem si při schůzkách s ní jen ověřoval, nakolik mohu být spokojen se svou paní, se kterou jsem opravdu spokojen!“

„Dám vás zavřít! Zmlátit! Zastřelit!“ řval plešatec, kterého přešla bývalá důstojnost. Kornod ho zezadu ještě popichoval.

„Říkal něco o tom, že se mu lidi smějou kvůli jeho brejlím. Tak jsem mu je rozšlápl a řekl mu, že se mu už smát nebudou...“

Tohle už bylo moc. Plešatec zůstal chvíli nechápavě zírat, potom si zase sedl a umlkl. Slova se ujal Kornod a syčel jako had – poukazoval na všechny hříchy Arminů, kteří jsou jednak naprosto cizí, jednak zřejmí nepřátelé, mají zbraně, jaké nikdo nemá, chovají se drze a nectí panstvo. Zabít je za to málo!

„Kdyby něco, zády k sobě,“ řekl Mike, „Ba-Tao, ty chytíš toho plešouna živýho. Vyvede nás ven, kdyby ostatní nechtěli...“

„Já sejmu Kornoda, jo?“ navrhl Čingiz.

„Dobrou chuť!“

Zatím to na boj nevypadalo, Kornod jenom vyhrožoval. Zřejmě chtěl Arminům nahnat strach, ale těžko mohl být on nebo jeho velitel tak hloupý, aby se dal do otevřeného nepřátelství. Přece nezabíjíme toho, od koho se můžeme něco dozvědět a o kom navíc nevíme, kdo to je. Což naopak každý rozumný člověk ví; taky Mike věděl, že skutečné jednání teprve přijde.

Za jejich zády se ozvaly kroky; po schodech sestupoval nějaký důstojník postavy rozložité a hřmotné i na zdejší poměry, hlavu i bradu měl obrostlou hustými rezavými chlupy. Za ním kráčel elegantní blonďáček, taky ve vojenském, protože oba nesli v ruce přílby s ještěrčím hřebenem. Důstojník sešel dolů, nikoho si nevšímal, došel ke křeslu a sedl si; blonďáček se postavil za tím křeslem. Kornod se po nich ohlédl, ale neustával ve svých zlobných výpadech.

„Bacha, tohle není žádný mejdlo!“ řekl Mike.

Kornod se naposledy pokusil jej přinutit, aby promluvil.

Mike tedy řekl: „Na ples jsem přišel s úmyslem trochu se pobavit, s vyvoláním rvačky jsem nepočítal. Začal jsem s ní, až když tam nebylo nudou k vydržení, protože žádná panička nechtěla se mnou jít ven.“

Kornoda to podnítilo k dalším nadávkám. Jenže důstojník, jemuž pro zřejmé stáří a význam začal Čingiz říkat Generál, se ozval:

„Počkej! Vidíš, že ti nerozumí!“

A pak Generál vstal a přistoupil k Mikovi. Musel se na něj dívat hodně dolů, ale vydržel to; stáli proti sobě a Generál se přímo vpíjel Mikovi do očí. Pak přejel prstem po jeho výložkách s blesky, náramenících s epoletami a hvězdičkami, stužkách vyznamenání; uchopil do ruky osmihrotý kříž se zelenými kameny a prohlížel si ho.

„Kdo jsi?“ zeptal se.

„Mike von Cross, velitel lodi.“

„Vidíš? Takhle provokuje pořád!“ syčel Kornod.

„Ať ten idiot drží hubu!“ řekl Generál.

Kornod skutečně zmlkl, ani jeho plešatý šéf se neozval, i když Generál asi nebyl jeho nadřízeným.

„Nechci ti ublížit!“ mluvil Generál, „Chci se od tebe něco dozvědět! O tobě, o tvých lidech, o tvé lodi. Odkud jste přišli?“

„Přišli jsme zdaleka. Přes veliké moře. Cesta byla dlouhá. Hledali jsme lidi.“ Mike si teď byl jist, že rozumí.

„Můj a tvůj jazyk je různý,“ řekl Generál, „Ale rozumíme si!“

„Můžeme se naučit si rozumět.“

Generál přemýšlel. Nebyl hloupý. Pak kývl na blonďatého mladíka a přivolal ho blíž. „Naučíš ho mluvit vaším jazykem!“

„Velmi rád.“ řekl Mike.

Ale v té chvíli se ozval plešatec. Hovořil tak nenávistně, že to až zaráželo a vykřikoval něco o zradě. V závěru poručil vojákům, aby se chopili nepřátelských trpaslíků.

Jenže Generál byl skutečně generálem. Stačilo mu pokynout rukou a vojáci se ani nehnuli.

„Chci všechno vidět! Tvoji loď! Tvoje lidi.“

„Budeš vítán.“

Generál mlčel, díval se dolů. Mladíček stál nehybně, zřejmě ho pověření tak zodpovědným úkolem potěšilo a poctilo.

„Odpovím na všechny tvoje otázky.“ řekl Mike.

„Tady ne. Půjdeme na loď.“

„Ne!“ nesouhlasil plešatec, „Musejí zůstat! Jenom tady je můžeme přinutit, aby konečně začali mluvit jako lidi!“

Generál se ohlédl pohledem, který jasně ukazoval, co si myslí o jeho inteligenci. Pak se ti dva začali hádat, a zatímco Generál zachovával ledový klid, plešatec se čím dál víc vztekal. Ostatní členové rady tu a tam něco řekli a vypadalo to, že si to nechtějí s nikým rozházet. Ale Generál měl převahu, o to větší, že tu byl zřejmě nejvyšším pánem.

Mike, pokud to mohl posoudit, pochopil místní rozvrstvení sil. Generál a jeho vojáci patřili k obranným oddílům, plešatci možná k nějakému ideologickému vedení. Mezi oběma částmi nebyly právě ideální vztahy, nejspíš pro vzájemnou řevnivost vůdců. Jestli tomu tak bylo, potom bylo zapotřebí toho rychle využít.

Mike dal najevo, že Generál je mu sympatický a že s ním půjde, kam je mu libo. Na plešatce se naopak ani nepodíval, ať zuřil jak chtěl. Byla to diskuse sice krátká, ale o to vydatnější, neboť Generál pochopil a taky souhlasil. Nakonec plešatci začal přeskakovat hlas vzteky do dětské fistule, což znamenalo, že je dokonale a spolehlivě poražen a zesměšněn.

Generál se chystal doprovodit Mika a jeho důstojníky ven. Na poslední chvíli zasáhl Kornod; něco plešatci poradil, ten začal vykřikovat a zarazil i Generála. Rychle se o něčem dohadovali, Generál nemohl jen tak pominout všechna jejich práva a tak nařídil, aby se něco stalo. Načež se vynořil nějaký mladík a připojil se k nim; i on měl vyholenou hlavu a jeho tvář byla smutná a odevzdaná.

„Špión,“ konstatoval Čingiz, „Bude sledovat, co si budem povídat s Generálem!“

„Taky ho můžem hodit přes palubu!“ řekl Ba-Tao, ale Mike nesouhlasil: „Po dobrým! Říkalo se po dobrým!“

Generál plešounka přijal bez diskuse. Pak všichni vstali a sledovali, jak Generál odvádí Mika, jeho důstojníky, oba mladé muže a svoje vojáky pryč.

Šlapali opět chodbami, po schodištích, všelijakými nesmyslnými sály. Několikrát se chlapcům zdálo, že jdou jinou cestou, dokonce zaváhali, zda je Generál nevede jinam. Mike neříkal nic, dýchal ztěžka a chytal se stěn, neboť schodiště byla místy značně strmá. Jednou mu pomohl Ba-Tao, potom dokonce ten Generálův mládenec.

Konečně vyšli na denní světlo; i když ne na mole, nýbrž na terase, jedné ze střech další kupole. Generál jim něco vykládal, snad dokonce poukazoval na přírodní krásy nebo dobrou vojenskou polohu toho místa. Mike přikyvoval a oddychoval vyčerpáním. Potom sešli dalším schodištěm a dostali se do přístaviště, kde na ně čekal člun. Jiný než ten, kterým přijeli. A u vesel byli vojáci, nejspíš Generálovi.

Poutník kotvil na místě, kde byl předtím, a na palubě bylo vše v pořádku. Yaggan byl velice potěšen, že opět vidí kamarády; nečekal, že to půjde tak hladce.

„Tak co, jaký to bylo?“

„Půl na půl. Tohle je zatím náš kámoš, ale ti ostatní by nás byli nejradši sežrali...“

„Kdo jsou tihle?“

„Nějaký místní generál a jeho adjutant. A tohle je dozor od dalšího místního šéfa, takovýho plešatýho zmetka. Ti plešatci jsou zřejmě dost vysoký šarže, i s Kornodem...“

„Co podniknem?“

„Nic. Budem se kamarádit s Generálem.“

Čelný člen posádky jaguár Altarrac přiběhl a očichal příchozím nohy. Generál jej prohlédl a zachoval klid, zato jeho adjutant šelmu s nadšením hladil. Plešounek na jaguára taky sáhl, ale valné nadšení neprojevoval.

„Prověřit!“ nařídil Mike.

„Ti dva jsou dobří,“ řekl Altarrac, „Ale tenhle nevím. Není zlý, ale je v něm něco divnýho...“

„V pořádku. Máme tu něco k jídlu?“

„Přihřeju jim tu zeleninu.“ navrhla Ťapka.

„No – snad jim to bude chutnat!“

Generál s oběma mladíky prošli po lodi, rozhlíželi se, ale nediskutovali. Generál řekl něco adjutantovi a ten ukázal na loď.

„Loď. Poutník.“ řekl Mike.

„Loud. Pootnyk!“ opakoval mladík jako ozvěna.

„Správně!“ usmál se Mike.

„Spráfne!“ řekl mladík a taky se usmál.

Mike ukázal na sebe. „Mike!“

„Máik,“ souhlasil mladík, „Iraon!“

„Iraon.“ řekl Mike spokojeně a pohladil ho po rameni, protože výš těžko dosáhl.

„Ungark!“ ukázal Iraon na Generála a ten se zatvářil velice spokojeně.

Mike představil ostatní kamarády. Nyní byla řada na plešounkovi, ale ten mlčel a jenom koukal. Jestli chápal, co se děje, to nebylo jasné.

Generál Ungark se dal pozvat do kajuty; tam mu Ťapka nabídla čaj a koláče, protože zelenina se ještě ohřívala. Od všeho ochutnal, vypadal spokojeně a Iraon si nechal rychle vysvětlit všechna nová slova.

Ungarka zaujalo něco jiného: knížka, kterou tu zapomněla Pippi. Vinnetou, dotrhané paperbackové vydání, zdobené obrázky Zdeňka Buriana. Generál knihu vzal a prohlížel si ji, zvláště obrázky, se vzrůstajícím údivem.

„Kniha.“ řekl Mike.

Taky Iraon a plešounek si prohlíželi knížku a jejich údiv vzrůstal s každým obrázkem. Asi to neznali, takže Mike došel do své kajuty a přinesl jim další čtyři knížky, které popadl. Ťapka se marně snažila naučit Pippi ukládat své knihy na místo, když otec jich měl rozečtených několik a zásadně je odkládal, kde ho zrovna napadlo. Všichni tři hosté si začali knížky prohlížet a vzplanula mezi nimi diskuse.

„Kniha!“ vykřikoval generál, „Kniha? Kniha?“

„Ano, kniha.“ souhlasil Mike.

Generál je začal počítat na prstech. Mike se zasmál a zamával několikrát rukama, aby mu dal najevo velký počet. Ungark nepochopil, nebo tomu nechtěl věřit.

Mike na něj ukázal a zeptal se: „Kniha?“

Generál Ungark řekl hned a rozhodně: „Ne!“

„No, vzdělanci!“ pochválila Gwen.

Věnovali se raději jídlu; chutnalo všem a Ungark nešetřil chválou, vyptával se co to je a nařizoval Iraonovi, aby si to pamatoval. Zkusili chlapcovu paměť a přesvědčili se, že si spolehlivě pamatuje všechna slova, která ho naučili.

„Nemá jinou možnost,“ soudil Yaggan, „Kdoví, zda vůbec umějí číst a psát!“

„Bez toho by nevybudovali takovou civilizaci a organizovanou společnost!“ namítal Mike.

„Kdoví! Třeba jo, Indiáni v Jižní Americe neuměli psát a taky vybudovali obrovské věci!“

„Kdyby tě slyšela Asthra, ta by ti dala!“

Po jídle a po kratším vzájemně nesrozumitelném rozhovoru se Ungark chystal odejít. Oba mladí zůstávali. Iraon, aby se naučil arminsky, plešounek jen tak.

„Pippi,“ řekl Mike, „Co myslíš, bál by se Bertík, kdybys ho přivedla na palubu?“

Dívenka zaváhala. „Asi jo...“

„Zkus to, až tam budem!“

Vyšli na palubu; Ungark odcházel, ostatní ho doprovázeli. Když vtom jim přišly děti naproti, Bertík v šortkách a tričku s rudým osmihrotým křížem.

Ungark se zarazil; zeptal se na něco Bertíka a ten sotva slyšitelně odpověděl. Vzápětí generál vytáhl jeden ze svých tesáků a chystal se chlapce probodnout. Bertík stál bez hnutí a bez obrany očekával smrt.

„Ne!“ řekl Mike zostra a zadržel Ungarkovu ruku.

Ungark pronesl několik rychlých nevlídných vět.

„Ne!“ opakoval Mike. To slovo generál znal.

Ungark mu chvíli hleděl do očí. Pak ukazoval:

„Ungark. Mike. Iraon. Yaggan. Ba-Tao.“ pak ukázal na chlapce; ale místo jména plivl přes zábradlí do moře.

„Bertík.“ řekl Mike.

„Ber-tyk?“ opakoval generál nevěřícně.

„Ano. Můj Bertík.“ Taky tato slova Ungark znal.

Hodnostář pomalu zasunul svůj nůž.

„Bertík.“ řekl a odcházel.

„Vyhráli jsme...“ řekla Ťapka.

„Jo, vypadá to.“

Stáli u zábradlí a dívali se za generálovým člunem. Taky Ungark se ohlédl. Přátelsky.

„Něco mě napadlo.“ řekl Mike Yagganovi.

„Ano?“

„Budeme téhle pevnosti říkat Quantanámo.“

Errata:

30.05.2021 11:47