Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Četa vojáků lóže Koara pochodovala v hlubokém pouštním písku ve dvojstupu, v plné polní a se zbraněmi na zádech. Muži funěli, klopýtali, sem tam proklínali svůj zlý osud, ale zatím se dokázali držet. Vpředu kráčel Jens Kirkgaard, který měl kromě všeho ostatního na krku ještě kazetový magnetofon, donekonečna vyhrávající vojenské pochody. Byl maličký a vojáci viděli jen liščí ocas na jeho klobouku; tomu většinou adresovali svoje kletby, neboť to byl on, kdo je nutil brodit se pískem. Po stranách se pak nesli Lešek Gwiazdecki a Zebra Williams, kteří dávali pozor, aby někdo nevybočil.

„Nepřítel zprava!“ zaječel Jens, vypnul svůj řvoucí aparát a vrhl se do písku, zbraň napřaženou. I ostatní popadali na zem a plížili se pískem napravo proti předpokládanému nepříteli, který tam ovšem nebyl a o kterém věděli, že vůbec neexistuje.

„Pal! Přískoky vpřed!“

Skákali jako ještěrky od pahrbku k pahrbku a pálili do pouště. Směšné jednání, leč velice oblíbené u všech armád světa. A tak to bude pokračovat ještě dlouhé hodiny, neboť lidé mají nekonečnou výdrž a pod pálícím sluncem se dokáží chovat jako pitomci.

Vlastně si za to mohli sami, když zvolili toho malého užvaněného důstojníčka za svého velitele a instruktora. Jens uměl všechno, přesně střílel, znal sedm způsobů sebeobrany, odpověděl na každou otázku a srovnal každého, kdo by se mu postavil na odpor. Rozený velitel; přitom se ještě dokázal vlichotit svým vojákům do přízně, i když je takhle týral.

Početní stav armád Koary ještě vzrostl; to o posádku Zodiaku, která přešla na jejich stranu jako jeden muž. Ukázalo se totiž, že s obyvateli země Kam je to náramně jednoduché; zvykli si mlčky poslouchat každého, kdo jim velel. A jakmile se přesvědčili, že Armini mají možnost jim poručit, dali se do jejich služeb s tak klidným svědomím, že to Yaggana až zaráželo.

Jediný, kdo měl jakž takž sebevědomí hodné důstojníka, byl Gorf. Tento muž měl znalosti a rozhled větší než prostí vojáci a snažil se aspoň rozhodovat nezávisle. Yaggan ho nezařadil k žádné práci, nechal ho poflakovat po lodi a nudit se. Zakrátko se Gorf začal zajímat o nejrůznější věci, naučil se arminsky a začal číst knihy, v čemž nacházel potěšení. Jak se zvyšoval jeho rozhled, stále častěji a vlastně dobrovolně se zapojoval do činností štábu, takže aniž složil přísahu, stal se jeho členem. Právě to si Yaggan přál.

Zodiak stál na břehu u ústí nějakého potoka a Yaggan s pár dalšími se hrabali v motorech, aby je vylepšili. Přesněji řečeno, nedotkli se ničeho, jen se ve spojení s Mozkem pokoušeli přijít na to, na jakém principu pracují. Taky zkusili definovat látku, která motory pohání; tvrzení vojáků, že se jedná o hluboké a neproniknutelné tajemství Sluhů, je neuspokojila. Mozek dokázal samozřejmě vyrobit čehokoliv neomezené množství, ale Yagganovi to připadalo jako zbytečná komplikace.

Na ohni se opékal pětimetrový ještěr, jehož ulovil Ron Gainsbourg a označil za krokodýla; ve shodě s jednou z dvojčat, která seděla s kytarou a zpívala:

Včera u nás zmatek byl, prodával se krokodýl,

dvě kila za kačku – krokodýl šel na dračku...

Než byl krokodýl upečen, objevila se ve skalách Jensova zcela vyčerpaná četa. Chlapi se svalili do písku a moc se nehýbali; jen Armini se hned zajímali o jídlo a odřezávali si dýkami.

Zatímco se cpali, vojáci se trochu vzpamatovali, odložili plnou polní, svlékli se a taky se hrnuli k jídlu. Zatím se ovšem páni velitelé už uložili do stínu a klábosili tam:

„Cos to povídal o Kornodovi a Enkrovi?“ vyptával se Jens, který se nikdy nenamáhal číst nějaká hlášení.

„Claudio si z něj udělal pěknou vrtuli! Valil na něho, že se nechá s pár dalšíma upálit, Kornoda chtěl jako průvodce. No, jemu se to moc nezdálo, až když se přihlásil Mike, že taky chce zemřít, Kornod to vzal. Claudio Oheň oživil a on chudák koukal, že se mu nic nestalo, jen se mu všichni smějí!“

„A co udělal?“

„Málem ho z toho švihlo. Utíkal odtamtud jako od ohně... hele, to je pěkná slovní hříčka!“

„Jemu se moc líbit nebude!“

„Taky ne! Ale Enkra se moc bavil a Mike vysvětloval, že řada Arminů zná ovládat Oheň líp než nějakej Kornod. Pan Sluha ho předtím trochu dusil kvůli nám, tak si to taťka vyřídil...“

„Co bude dál?“

„Kornod je hrozně uraženej, vzteká se k nepříčetnosti. Okamžitě odjel a všichni s ním. Vypadá to na přerušení přátelství...“

„Žádná škoda! Kornoda měli trhnout dveřma a byl pokoj!“

„Mike prý po něm hodil mečem, ale netrefil a Kornod se mu smál!“

„Bodejť by komthur kdy co trefil! To už víme, jakej je váš táta mistr se zbraní!“

„Hele, hele!“ ozval se Ron, „Neotírej se nám o šéfa, jo? My víme, že není žádnej mistr v boji, ale tak špatný to s ním zas není! My ho viděli v akci...“

„Náhodou!“ řekl Jens, „Já pamatuju, že jednou trefil z pušky! Dokonce jednou ranou zlikvidoval hned tři chlapy!“

„To je nějaká blbost!“ zapištěla Paula.

„Já tomu taky nevěřím!“ dodala Petra.

Ron se jenom zamračil.

„Fakt! Zbrojíři z Ironu mu jednou udělali pušku na sekaný olovo; říkali, že když netrefí nic z normální kulovnice, je pro něj lepší kanón. Hlaveň to mělo takhle krátkou a širokou jako u trombónu... pak z toho jednou vypálil a tři chlapi se váleli ve vlastní krvi!“

„Sekaný olovo, jo?“ Ron vstal a předstoupil před Jense, který s potěšením ohryzával nějakou kost, „Ty bys nic netrefil ani tím sekaným olovem, frajere nažehlenej!“

Jens odložil kost a usmál se na něj.

„Tím chceš říct, že mě urážíš?“

„Můžeš to brát i tak!“

„V takovým případě se nemůžeš divit, když tě vyzvu na souboj!“

„Nic jinýho bych si nepřál!“

„Fajn. Při první příležitosti si to rozdáme, jasný? Kdo je tvým sekundantem?“

„Ba-Tao a Čingiz. Rozhodčím bude Yaggan.“

„Dobře. Mně jistě rádi poslouží Zebra a Lešek. Teď ještě najít vhodnej objekt...“

„Můžem se taky dívat?“ ptala se dvojčata, „To bude paráda!“

„Jistě!“ dovolil jim Jens blahosklonně.

Takže zbývala už jenom Jessie, která se začala o svého Rona trochu bát a zajímala se, co se má konat a jak to vypadá.

„Nejdřív je potřeba najít vhodnou kořist!“ vysvětlil jí Jens, „Například... nějakej nepřátelskej oddíl, ve kterým musí být dost lidí. Duelanti se sekundanty postupují proti sobě, likvidují nepřátele a rozhodčí to počítá. Kdo jich pobije víc, vyhrává!“

„A nemůže se jim něco stát?“

„Vždycky se může něco stát... za tím účelem má s sebou každej svý sekundanty, ti mu nepřátele nahánějí před hlaveň a chrání ho v případě, že je tam moc husto. Jako v každý akci...“

Jessie si šla sednout k ohni. Ron šel za ní a něco si s ní povídal; od chvíle, co zjistil, že s ním čeká dítě, k ní byl ještě něžnější než dřív. Ze začátku tomu sice nechtěl věřit, ale lékaři mluvili jasně a ujistili ho, že půl roku po patnáctých narozeninách by měl přivést na svět potomka. Ron se nafoukl jako krocan, chodil po táboře a každému se s tím chlubil.

„Protože seš pitomec!“ řekl mu Jens, „Každej normální kluk se tomu snaží vyhnout, jenom ty, blbe, se k tomu přiznáš! To bude tím, že nemáš rozum!“

Ron se nedal poučit ani otrávit. Zdálo se mu, že svět se k němu otáčí přátelštější tváří a že se stává mužem. Možná proto taky vystupoval před sebevědomým Jensem tak pyšně a odvážil se vyzvat ho k boji.

Yaggan se už taky najedl a teď zjišťoval, jak dopadly technické experimenty. Seznal, že Zodiak je v pořádku a motory jej ponesou ke všeobecné spokojenosti; Mozek zajistil doplnění nádrží na maximum, takže nebylo nic zapotřebí.

„Což je právě chyba!“ soudil Ba-Tao, „Kdybysme neměli palivo, mohli jsme jet vyrabovat Quantanámo!“

„Taky tam už o nás vědí a určitě by se bránili! Není tady někde v okolí jiný město, kde by byl pořádnej přístav?“

„Je,“ řekl Gorf, „Město XD-12. Pobřežní, s velkým přístavem... ale za městem jsou taky kasárna na výcvik Ještěrů...“

„Ještěrek se bát nebudem! Je to daleko?“

„Kdybysme jeli v noci, do rána se tam můžem dostat...“

Yaggan se pohledem domluvil se svými muži.

„Dojíme to a pojedem... nažhavte loď!“

„Rozmyslete si to!“ varoval Gorf, „S Ještěrama nejsou žerty!“

„S náma taky ne,“ řekl Jens Kirkgaard, „Kde jsou ty kasárna Ještěrů a jak vypadají?“

„Jako kasárna. Jak ti to mám říct?“

„Hej Rone, pojď sem! Co říkáš, rozdáme si to s nima?“

„Nejsem proti!“

„Já jo! Jakej máš plán?“ ptal se Yaggan.

„Jednoduchej. Zatímco my zaútočíme na jejich kasárna a budem si tam odehrávat ten svůj souboj, může někdo dojet do přístavu a pěkně to tam probrat. Co se nám líbí a tak... počítám, že nám to zabere tak dvě hodinky, to by vám mělo stačit!“

Yaggan začal hbitě přemýšlet. „Jako plán to není špatný...“

„Máš nějakej lepší nápad, jak si protáhnout kostru?“

„Nepřipadá mi to moc bezpečný!“

„To nám zas jo. Nakvartýrujem se jim mezi kasárna a město; jak se Zodiak narve do přístavu, jistě dají vědět a Ještěři vyrazí ze svých kasáren na pomoc. Tam budeme čekat my a dáme jim, o co si budou koledovat – ne?“

Dohadovali se o tom ještě dlouho; ale čím dál se bavili, tím víc se jim ten nápad zamlouval. To už byl Zodiak na cestě; motory jej skvěle nesly, zvláště po moři dokázal vyvinout rychlost, jakou by mu záviděla i okřídlená loď typu Raketa.

Před městem XD-12 zastavili a vyrazili na průzkum v kluzáku. Byla noc, ve městě asi všichni spali; pokud existovaly nějaké hlídky, nejspíš se moc nesnažily. Vznášedlo dorazilo na okraj města a lovci obhlíželi terén.

„Ty kasárna Ještěrů jsou tam ten velikej tmavej bunkr?“

„Jo. Jsou za městem, aby se Ještěři moc nestýkali s ostatním obyvatelstvem. A hned vedle je palác Sluhů...“

„Sluhy bych nechal dvojčatům. Vyhrožovaly, že se budou dívat...“

„Sakra, teď neblbni s holkama! Uvažuju, co provedem... kdybysme zaútočili na kasárna, může Zodiak vlítnout do přístavu... kde asi tak jsou sklady paliva a munice?“

„Na břehu... jak stojí ta loď!“

Gorf přiložil k očím dalekohled a kroutil knoflíkem, aby zaostřil, protože dobře neviděl. „To je cisternová loď!“

„Plná nebo prázdná?“

„To nevím... stojí v přístavu a na cisterny připojená není! Jestli přijela v noci, nechali si vykládání na ráno...“

„Zabrat!“ navrhl Ba-Tao.

„Znáš velitele té lodi, Gorfe?“

„Těžko... teda, vlastně nevím. Možná znám někoho z posádky, ale nevím, že bych přímo...“

„Když tu loď zaberem, hne to velitelství pořádně žlučí?“

„Tak počítejte!“ navrhl Jens, „Já, Ron, Čingiz, Ba-Tao, Zebra a Lešek zaútočíme na kasárna. Taky dvojčata a dva až čtyři vojáci – můžou to bejt i holky. Kdo obsadí tu loď?“

„Když mi to svěříte, zkusím to! Vyznám se v lodích!“ řekl Gorf.

„No fajn! Yaggan tam vrazí se Zodiakem... jenže kdo bude dělat rozhodčího v tom našem souboji?“

„My už se nějak dohodneme, neboj!“

„Tak začneme hned! Jens a Ron vystoupí a obejdou si pěšky ty objekty, aby měli přehled. Pošleme vám sem vznášedlo se zbraněma a s posilou; zatím Gorf a Yaggan začnou v přístavu!“

Všichni souhlasili; Jens a Ron vystoupili, Yaggan se vrátil na Zodiak, kde vydal příslušné rozkazy. Pak poslal kluzák s dalšími účastníky souboje ke kasárnám a sám připravil výsadek.

Když obzor na východě začal blednout, vplula válečná loď se znakem ptáka Koara na horní věži do přístavu. Nevyvolala moc pozornosti, ještě všichni spali; nebylo zvykem probouzet se k činnosti tak brzo po ránu. Ani vojáci, kteří se hbitě rozběhli po přístavu, nevyvolali větší pozornost; z jedné boudy sice vykoukl jakýsi ospalý strážný, ale toho spoutali dřív, než ho vůbec napadlo zapochybovat, že to můžou být jiní chlapi než jejich.

Yaggan vedl svoje komando přímo na cisternovou loď. Nebyly s tím problémy, ze břehu vedly na loď hned dva můstky, absolutně nehlídané. Na palubě ani nohy. Gorfův kontingent vrazil do přístavku na zádi a z rohoží se zvedlo několik rozcuchaných hlav, překvapených, kdo si to dovoluje otravovat uprostřed noci.

„Ve jménu lóže Koara zabírám tuto loď!“ prohlásil Gorf, dodávaje svým slovům na důrazu samopalem, „Kde je kapitán?“

Kapitánova kajuta byla za kabinou mužstva; Yaggan tam vpadl. Zjistil při tom, že s kapitánem sdílí lože jakási žena, se vší pravděpodobností ne jeho vlastní, protože když viděla cizí ozbrojence, začala příšerně vřískat a jevila snahu zamotat se do nějaké deky, aby nebylo vidět její nahotu. Kapitán zůstal sedět na rohoži a jenom otupěle zíral.

„Lóže Koara,“ představil se Yaggan, „Od této chvíle je tvoje loď naším majetkem. Ty cisterny jsou plné nebo prázdné?“

„Plné!“ vydechl kapitán překvapeně.

„Tak fajn. Jestli nechceš přijít o kejhák, tak si sbal, co je tvoje a vypadni z lodi, protože my s ní hned odplujeme...“

Kapitán se zvedl. Konečně přišel trochu k sobě a mohl položit i nějakou otázku: „Co se to vlastně děje?“

„Zabrali jsme tvoji loď.“

„A co jste vůbec zač?“

„Vojáci lóže Koara!“

„Ale co to je ta lóže Koara? Jo tak – vy jste ti cizinci, co...“ kapitán se zarazil, ale nijak zvlášť nepolekal.

„Ano, ti cizinci. Jak ale vidíš, moji vojáci jsou Akamiové...“

Kapitán se v rozpacích obrátil na ženu: „Neječ tady! Tihle nám neublíží! Myslela asi, že jste Ještěři... bojí se jich!“

„Nedivím. To bude nejspíš žena, kterou sis nekoupil, co? Moc se jí nechce odejít do Velikého Štěstí?“

Žena přestala vřískat, ale jak zaslechla tuto formulaci, zase s tím začala. Kapitán ji zarazil, dost zostra:

„Počkej, neřvi! Co ty vlastně chceš, Koaro?“

„Tvoji loď, samozřejmě!“

„K čemu?“

„Potřebuju pohonné hmoty. Ty víš, kde je sehnat, ne?“

„No... my čerpáme v rafinérii!“

„Znáš to tam dobře?“

„Samozřejmě!“

„Tak dobře poslouchej, co ti řeknu! Potřebuju chlápka, co dobře zná zdejší pobřeží a mohl by nám pomoct při jeho dobývání. Nijak na tebe nenaléhám, je to nebezpečný. Ale kdybys chtěl pomoct...“

„Já nevím... je pravda, že se nebojíte Sluhů?“

„Nebojíme. Naopak je bijem, kde je najdem!“

„A že znáte ostrovy, kde nikdo nevládne?“

„Známe i takový ostrovy.“

„Kdybyste s sebou vzali moji ženu a děti... já bych šel!“

„Kde je máš?“

„Ve městě BD-22.“

„Nevím, kde to je.“

„Na jih odtud, v ústí velké řeky.“

„Na jih máme namířeno. Myslíš, že se tam dokážeme dostat dřív, než zasáhnou Sluhové?“

„Kdybyste chtěli...“ kapitánovi zazářily oči, ale zatím se zdráhal vyjádřit.

„Vezmeme tě. Vezmeme i tvoji rodinu. Bereme každýho, kdo chce jít s náma a být naším přítelem!“

„Pak teda... víte, nejsem žádnej hlupák, jako ty z vnitrozemí! Plavím se kolem pobřeží už dvacet let a za tu dobu... no, už jsem ledacos viděl a slyšel. Je to pravda, že se vrátili Mocní?“

„Čemu říkáš Mocní?“

Kapitán se pro jistotu opatrně rozhlédl. „Ti... Chlupatci!“

Yaggan potřásl copem. „Co myslíš, že jsem já zač?“

„Jestli je to pravda, tak se moc Sluhů zhroutí jako papírová chatrč ve vichřici! Země Kam bude svobodná!“

„Je hodně takových jako ty?“

„V pobřežních městech dost...“

Yaggan se usmál. „Dobře. Připrav se promluvit se svojí posádkou. Kdo chce zůstat, ať kouká vypadnout na břeh; ostatní vyplují na moře a tam počkají, až je doženeme. Velitelem bude Gorf a kolem vás se budou dít trochu zvláštní věci, ale z toho si nic nedělej. Tvoje loď se bude trochu měnit...“

Kapitán vstal. „Slyšel jsem, že dokážete zázraky!“

„Žádný zázraky nejsou,“ řekl Gorf klidně, „Za pár dní to všecko dokážeš taky...“

Kapitán šel promluvit s posádkou; námořníci byli hodně překvapeni, ale nijak nepříjemně a mnohem míň, než se dalo čekat. Yagganovi se zdálo, že na to dlouho čekali. V každém případě se ochotně přidali k novým nadřízeným a byli ochotni dělat, co jim Yaggan a Gorf řeknou.

„Gorfe, mám pro tebe úkol! Dost těžkej, ale zvládneš ho!“

„Slyším, veliteli!“

„Vyrazíte s touhle lodí na jih do města BD-22. V průběhu plavby se Mozek dá do práce a bude loď přestavovat, takže byste možná mohli plout rychleji než dřív. Účelem hry je zachránit kapitánovu rodinu a případně další lidi...“

„Rozumím. Můžu... nějaké otázky?“

„Jistě!“

„Můžu jednat jako představitel Koary?“

„Můžeš jednat jako její komthur.“

„Jsem voják. Jak moc se můžu pouštět do boje?“

„Nechtěl bych, aby se válčilo. Zaútočit, vzít co je naše a okamžitě ustoupit. Můžeš zabít pár Sluhů a Ještěrů, ale šetřit vojáky a zásadně neubližovat civilistům!“

„To, čemu říkáte vlčí taktika?“

„Přesně. Vidím, že se učíš rychle...“

„My Akamiové nejsme hloupí, velmistře Yaggane. A země Kam není ještě tak docela ztracená!“

Yaggan se nedíval na Gorfa, ale na kapitána. Nebyl nejmladší, jeho vlasy a vousy byly rezavé a tvář plná vrásek. Žena byla sice mladší, ale už se přestávala bát. Kapitán naslouchal, co říká Gorf; jestli Yaggan správně rozuměl jeho výrazu, poznal, že ten chlap se chystá vyřídit si se Sluhy účty za posledních dvacet let. Nechtěl by být v jejich oholené kůži.

„Tak jeďte! Víš, jak aktivovat Mozek?“

Gorf měl jako každý důstojník vysílačku; tu položil na řídící panel cisternové lodi a řekl: „Mozku, slyšíš mě?“

„Mozek slyší.“

„Zahájit přestavbu této lodi dle mých pokynů. Budu ti zadávat materiály, které můžeš využít při výstavbě řídícího centra...“

Mozek dal najevo, že rozumí; z vysílačky vyklouzlo chapadlo a hned se začalo soukat do řídícího panelu.

„Tak už jeď, komthure Gorfe,“ zasmál se Yaggan a udeřil nového velitele pěstí do ramene, „A dobře to tam zvládni!“

„Jenom co budeš zpátky na Zodiaku!“

Yaggan vydal příslušné pokyny; s Gorfem zůstali pouze dva další vojáci Koary, ostatní se vraceli na loď. Yaggan šel poslední; než odešel, ještě se ohlédl a viděl, že Gorf se usmívá.

Jensovo přepadové komando obklíčilo vjezd do kasáren. Před vchodem přecházeli dva Ještěři, zřejmě strážní; prozatím si ničeho nevšimli.

„Copak se vůbec nikdy neprobudí?“

„Tady je rozkoš dělat přepady,“ smál se Jens.

„Co kdybysme jim dali budíček?“

„Ne! Pokazili bysme moment překvapení!“

Jedna z dvojčat se připlazila blíž. „Tak co je? My se nudíme!“

„Padej na místo a neotravuj!“

Petra (nebo Paula) potřásla hlavičkou: „Ale my máme nápad!“

„Určitě bude blbej! Ale mluv!“

„Vyhlásit ten prostor za zónu exploatace pro Mozek!“

Jensovi to zapálilo rychle. Ušklíbl se: „Zvládnete to?“

„Potřebujem ale čtyři vysílačky!“

Jens jim dal svoji, Ron druhou. Dívka se odplazila a zakrátko postřehli kluci pohyb, jak kamarádky přebíhají mezi kameny a dunami. Každá zaujala s vysílačkou místo v jednom rohu čtverce a zadala Mozku příkaz, aby rozebral na atomy a uložil do svých zásob vše neživé, co tam najde. Mozek příkaz akceptoval – jeho chapadla vyrazila z vysílaček položených na zem, doplazila se k bunkrům kasáren a vsákla do nich.

Strážní přičinlivě přecházeli před vchodem. Nevšímali si ničeho – ani toho, že kupole jejich kasáren začíná odshora tát jako sníh na prudkém jarním sluníčku.

„Co budou dělat, až se probudí?“ pochechtával se Ron.

„Bude to asi dost zajímavý! Když se to stihne, proberou se na písku, nahý a beze zbraní...“

„Nojo, ale co náš souboj?“

„Takhle je to taky pěkný... jenže, nestihne se to!“

Při těch slovech se Jens chopil lejzrovačky, protože vchod se náhle začal otvírat. Ještěři na stráži ztuhli v pozici K poctě zbraň!, neboť vyjíždělo velké vojenské vznášedlo; za ním druhé, třetí a čtvrté. Co bude dál, na to nebyl čas čekat.

„Pal!“ vykřikl Jens.

Čtyři červené paprsky naráz zasáhly vozidla. Lejzr je rozpáral jako konzervu, jedno dokonce vzplanulo, Zebra asi trefil nádrž. Ze vznášedel vyskakovali vojáci a Jens s Ronem začali střílet, starými arminskými opakovačkami Winnifred s nasunovacími zásobníky z boku. Pořád ještě to byly nejlepší zbraně pro podobný způsob. Sekundanti přičinlivě počítali.

„Dvojčata, posviťte!“ zakřičel Čingiz.

Petra (nebo Paula) namířila vrhač granátů a poslala několik nábojů před vchod paláce Sluhů. Výbuch rozbil vstup a trochu poškodil bunkr, což docela stačilo. Paula (nebo Petra) vypálila z plamenometu rovnou do vchodu a vstupní prostor začal hořet.

„Bezva, už je vidět! Dík, holky!“ smál se Jens.

„Nekecej a střílej, teď ti jeden utekl!“ křičel Lešek, který toho uprchlíka odstřelil.

Ještěři zřejmě neměli s takovou taktikou žádné zkušenosti; pokoušeli se uprchnout, ale nemilosrdné kulky je kosily jako králíky. Bylo to sice poněkud nehumánní, ale rytíři Koary mají o morálce a čestném způsobu boje své vlastní představy.

„Kolik?“ ptal se Jens.

„Dvaačtyřicet!“

„Já mám osmačtyřicet! Vedu, vy blbečci!“

„Však počkej!“ Ron zaťal zuby a hledal dalšího nepřítele. Moc jich nebylo; shodou okolností šla většina na Jensovu stranu.

Avšak velitelství Ještěrů se rozhodlo bojovat; ve vchodu se objevili další, tentokrát pěší, s puškami. Vybíhali, kryli se za hořící vozidla, dělali přískoky. Taky stříleli, dost účinně. Zřejmě už stihli pochopit co se děje, a i když jejich způsob útoku byl naivní, byli nebezpeční.

„Učí se rychle!“ konstatoval Ba-Tao.

Ron střílel. Nevnímal okolí, nevšímal si ničeho kolem. Věděl, že sekundanti se o něj starají a nepustí nikoho za jeho záda. I on by jim posloužil, kdyby bylo třeba. Viděl jen postavy, vybíhající ze vchodu a postupující přískoky; kdykoliv dostal některou na mušku, střelil a ta postava padla. Pak už byly některé postavy větší; viděl hřebenové přílby, ohníčky výstřelů, zbraně, kombinézy. Pořád žádné obličeje, pořád to ještě nebyli lidé. Stříleli, přiskakovali blíž a padali, padalo jich víc, než stačil sestřelit on, ale to znamenalo jenom, že i sekundanti se už zapojili do boje. A pořád jich přibývalo, kulky už dost nebezpečně hvízdaly kolem Ronových uší.

„Ustoupit do druhé linie!“ nařídil Zebra, který zřejmě nikdy neztrácel rozvahu, „Dvojčata!“

„My jsme na místě!“ křikla jedna.

„Tak to tam polejte!“

Dva plamenomety vychrlily několikrát za sebou svou dávku. Vzplanulo všechno až po vchod, asi i vevnitř to chytlo, ale na to už nemohli čekat, přesunovali se dozadu k nejbližším bunkrům obyvatel. Stříleli při tom, ale to jen proto, aby nepřítele přinutili schovat se.

„Jak jsme na tom?“ ptal se Jens.

„Sto dvacet čtyři!“ hlásil Čingiz.

„Sto dvacet osm!“ jásal Lešek.

„A čas?“

„Ještě dvacet minut!“

„Dobrý! To stihnem!“

Málokdo se staral, co dělá Mozek. Kdyby to byl člověk, kterému záleží na výsledku jeho počínání, zajisté by při ohrožení stáhl své systémy a přestal plnit příkazy, dokud se stav věcí nezlepší. Avšak Mozek byl stroj a dostal příkaz zužitkovat všechen materiál ve čtverci tvořeném čtyřmi vysílačkami. Jeho chapadla tedy stále pohlcovala vše, co nebylo živé. Něco z toho hořelo, něco se rozpadalo pod výstřely či výbuchy; některé subjekty, které Mozek vyhodnotil jako živé, se vzápětí ukázaly jako umírající nebo již mrtvé. Živé ponechával bez povšimnutí, mrtví patřili k materiálu, který měl využít. Občas oheň či výbuchy zasáhly i jeho chapadla a poškodily je, ale to také ničemu nevadilo. Kam odesílal atomy, kterých se zmocnil, nikdo z bojujících netušil.

Karta se začínala obracet; Ještěři byli dobří bojovníci a měli zkušené velitele. Stejně dobře jako zapalovat uměli i hasit; pokryli bojiště jakousi pěnou a rázem požáry zlikvidovali. Teď už jim nic nebránilo postupovat dopředu; stále nové a nové čety se vrhaly do boje, přímo do smrtící palby. Strach jim neříkal nic; byli určeni k tomu, aby padli v boji, tak to dělali. A měli tak drtivou přesilu, že Armini byli nuceni ustupovat.

„Pokropte je znova, holky!“ křičel Lešek.

„Nesmysl, je to daleko!“ řval Zebra, který střílel ze samopalu, „Kluci, je to na vás!“

Ron střílel. Nestaral se o nic, střílel opilý bojem a vlastním hrdinstvím. Dávno ztratil veškerou opatrnost, bojoval jako staří hrdinové z bájí Vikingů, jimž se říkalo berserkrové a kteří ve vášni boje ztráceli lidské cítění. Kdyby neměl sekundanty, zřejmě by ho snadno dostali, ale byl chráněn z boků i odzadu a mohl se soustředit na svoje hrozné, vražedné dílo.

A zpíval. Nevěděl o tom, ten jeho zpěv neměl slova a snad ani melodii, bylo to jenom skučení vlka, ale zpíval si stejně, a jeho vytí jej posilovalo v šíleném běsnění. Ba-Tao si toho všiml; protože byl divoch a divoši znají líp než lidé z měst, co se děje v duši válečníka, dostal strach.

„Je čas! Zastavte to!“ křičel.

Byl už čas. Ještěrů pořád přibývalo.

Jens ustupoval, byl disciplinovaný a dobře znal svoje možnosti. K Ronovi se musel Ba-Tao doplížit a chvíli jím třást, aby se probral; ani potom se nechtěl vzdálit, i když kulky mu hvízdaly kolem uší.

„Jdem, ty pitomče!“ řval na něj Ba-Tao, „Chceš tady chcípnout?“

„Zabiju!“ vyl Ron, „Zabiju všecky!“

„Je nařízený ustoupit!“

„Já ne!“ vrčel Ron jako šelma, „Já ne!“

Ba-Tao vyhlédl, vysunul hlaveň a pálil z lejzrovačky. Ještěři už byli nebezpečně blízko a jejich střely začínaly být účinné.

„Jestli nepůjdeš, necháme tě tady a pak si můžeš...“ křičel Ba-Tao. Vtom ho zasáhla kulka; do ramene, ale stačilo mu to. „Do prdele!“ vyjekl a zkroutil se pod hrbol, za nímž se schovávali.

Snad krev, která stříkla Ronovi na tvář, jej vzpamatovala. Ba-Tao byl jeho kamarád. „Co je ti?“

„Nic... sakra, tak jdeš nebo ne?“

Ron se probíral; párkrát ještě vystřelil, jen pro zastrašení, pak se ohlédl a když viděl, že Ba-Tao se plíží pryč, vracel se taky. Kongo ho kryl ze samopalu až k bunkru, kde krytí přebíral Zebra. Kluzák byl nastartovaný, Jens střílel z pušky a Lešek mu to počítal.

„Tak dovnitř, krucinál!“ řval Čingiz.

Skákali do otevřeného průlezu po hlavě; Lešek, Kongo, Zebra. Ba-Tao skočil nešikovně a při dopadu zasténal.

„Co tomuhle je?“ ptala se jedna z dvojčat.

„Nic!“ zasykl Ba-Tao, „To je dobrý...“

Ron doběhl k vozidlu. Skočil dovnitř stejně jako ostatní a hned se odkulil stranou, za ním šel Jens a ještě někdo, to nemohl sledovat. Ron se najednou cítil slabý a unavený, jako kdyby se mu hrozně chtělo spát. Někdo mu šlápl na ruku a on jenom zasténal.

„Jsme všichni!“ funěl Čingiz, „Jedem!“

„Co s těma vysílačkama? Nechali jsme je tam!“

„Vykašli se na ně!“

„Ne! Mozku, slyšíš mě?“

„Mozek slyší.“

„Až skončíš zužitkování materiálu, zruš vysílačky a všechny své podřízené systémy a stáhni je. Rozumíš?“

„Ano. Provedu.“

Dvojče, které neřídilo, rozsvítilo baterku. Ba-Taovo zranění nebylo tak zlé; hladký průstřel, který nebude těžké ošetřit.

„A čí je tahle krev?“

Rona obrátili tváří nahoru. Nechápal nic, jen se mu strašně chtělo spát.

„Propána...“ řekl kdosi.

„Ko... kolik?“ vydechl Ron.

„Sto sedmdesát šest.“ řekl Čingiz ze tmy.

„Sto šedesát devět.“ řekl Jens Kirkgaard.

„Tak jsem to vyhrál.“ řekl Ron a zavřel oči.

Někde daleko odtud jeden starý muž v té chvíli oči otevřel. Bylo ráno a mohl ještě spát, ale náhle ho hrozně zabolelo srdce.

„Co se stalo?“ zeptala se Ťapka, jeho žena.

„Někdo z mých dětí právě umřel.“ řekl Mike.

Kluzák se hnal ulicí. Lidé, pokud se už vůbec probudili, se báli vystrčit nos ze svých bunkrů, dokud tu budou ty lodi. Bývalá cisternová loď už byla daleko na jihu, Zodiak čekal jenom na kluzák, aby se taky vydal na cestu.

A jedna z dvojčat pohladila Rona po tváři.

Ron Gainsbourg to do těch patnácti stihl. Dokázal všechno: stát se hrdinou, poznat lásku a zplodit syna. A taky zemřít.

Errata:

30.05.2021 11:47