Útok na základnu
|
|
Generál Džabbuš byl poslušným vykonavatelem vůle nadřízených. Byl to ideální důstojník; nikdy neměl vlastní názor a ten, který mu byl vštípen, byl pro něho nepochybný a stálý. Poslouchal svoje nadřízené tak fanaticky, že už uvažovali, že by ho vzali k Ještěrům; ale i u armády bylo zapotřebí tak osvědčených důstojníků. V současné době byl jeho nadřízeným Kornod. Kornodova vůle byla svatá.
„Zničit nepřátelské lodi překvapivým útokem z pevniny!“ vydal Kornod příkaz.
Džabbuš si k sobě povolal důstojníka Rotta. Plukovník Rotto byl jeho obrazem, mladším o deset let. Všichni důstojníci byli naprosto stejní jako jejich pán, jen služebně mladší. Pokud někdo byl jiný, neměl u tohoto štábu šanci. A jestli si někdo někdy myslel něco jiného než velitel, nikdy to nedal najevo.
„Povedeš první sled,“ řekl Džabbuš, „Zaútočíš podél pobřežních skal, aby o nás nevěděli ti ve městě. Je tam hodně cizinců a mohli by ty lodi varovat, chápeš?“
Rotto chápal či nechápal, ale uposlechl.
„Až budou lodi hořet, vpadnu já do města! Z druhé strany celou oblast uzavře Kangův pluk. Neuteče živá duše a z města, lodí a toho tábora zůstane jenom poušť!“
Jeho důstojníci toto rozhodnutí schválili.
Od chvíle, kdy poprvé vstoupil na arminskou půdu, měl Enkra tři skvělé kamarády: Jackie Therlowa, Kurta Diettermanna a Sonny Alberta. Sonny s ním byl na všech jeho cestách, chodil s ním do školy, učil ho bojovat, prožili tisíce dobrodružství. Byl jedním z těch, kteří byli svému princi vždy oporou. Bez kterých si Enkra nedokázal svůj život ani představit.
Sonny nikdy nebyl hezký. Zlé jazyky o něm říkaly, že má příměs krve Khazdů, trpaslíků z cizího světa, a není vyloučeno, že je to pravda. Byl říšský princ a proto se mu dívky nevyhýbaly, ale žádná ho neměla tak ráda jako třeba krásného Kurta nebo drsnějšího, ale sympatického Jacka. Jedna mu dokázala, že je otcem jejího synka, takže jí dal značný podíl na rodinném majetku, na který ovšem nesměla sáhnout do synovy plnoletosti. O jiné alimentaci nebyla řeč a pyšní Albertové z rodu Baarfeltů, spříznění se všemi ostatními princi, by taky dotyčnou slečnu bez okolků vyrazili.
Avšak dívky země Kam neuznávaly tak jemné rozdíly, jako že Sonny má tvář ošklivou a hrubou s rysy burana; navíc částečně vrozeným a částečně nacvičeným výrazem blbečka. Byl chytrý a jeho kamarádi to věděli, ale rád se přetvařoval a někdy tím ostatním dost lezl na nervy.
Ta dívka, jak už řečeno, netušila, jak hrubý a ošklivý se jeví Sonny jemným estétům. Měla ho ráda, velice ráda; stejně jako řada dalších měla ráda arminské kluky. Domluvila se s ním, že toho večera vypadnou někam daleko od ostatních, utáboří se tam přes noc, udělají si večeři na ohníčku a potom budou spát pod jasnými hvězdami. Mělo to být krásné. Tak krásné, jako jejich láska.
Jejich kluzák mířil podle skal do pusté otevřené krajiny; v tom místě nebylo daleko vidět, tak Sonny až v poslední chvíli spatřil mohutnou kolonu bojových vozidel, blížící se k nim. Ani motory neslyšel; jednak měl docela jiné starosti, jednak měl pocit, že jeho vlastní motor nefunguje správně a co by se s tím mělo dělat. Ale zareagoval rychle; ťukl do vysílačky a zakřičel: „Bacha, Enkro! Tanky!“
Tím posledním činem zachránil Sonny Albert celou expedici.
Současně s ním spatřili kluzák vojáci plukovníka Rotta. První tanky vychrlily ze svých hlavní dlouhé jazyky plamenů. Zasáhly to malé osamělé vozítko a ono rázem vzplanulo jako věchet slámy. To uměli vojáci plukovníka Rotta skutečně skvěle.
U vysílačky měl službu Django Bannister. Sice podřimoval, ale příjem měl zapnutý a když zaslechl ten vylekaný výkřik, rychle se probral a navyklým pohybem přepnul záznam. Potom zapojil veškeré obranné a sledovací systémy Mozku, načež vyskočil a pomáhaje si rukama, se rozběhl za svým velitelem.
Enkra nejdřív vyhlásil poplach, pak teprve běžel za Djangem si to poslechnout. Django byl slepý, proto neviděl, jak se Enkra tváří; ale velmi dobře odhadl barvu jeho hlasu: „Kdo to byl? Kdo, Django?“
„Podle hlasu asi Sonny Albert!“
„Sonny?“ Enkrovi v hlase zachrčelo vztekem.
„Jel prý někam s tou svojí holkou... někam na pobřeží, chtěli se o samotě vykoupat a...“
Enkra řekl jenom: „Jo!“ a vyběhl ven.
A Djanga zamrazilo. Znal svého pána.
Rogerův Orel byl momentálně mimo, vezl nějakou studijní skupinu na osamělé ostrovy. Zůstala tu Liberty a taky Poutník, nehledě na spoustu vznášedel, která možná někomu patřila a možná taky ne, to nikdo nevěděl. Enkrovi to bylo fuk, všechno byly jeho zbraně.
„Poutník vypluje na moře, tvoří druhý sled!“ rozhodl, „Velet mu bude Elliott la Sale. Když to půjde, vpadneš jim do zad!“
„Rozumím...“
„A neser se s nima, Elliotte!“
Elliottova tvář se zkřivila zlobou. „Jasný, veliteli!“
„Jacku, ty si vem na starost obranu města! Počítám, že nejdřív zaútočí na nás, ale město je ohroženo stejně jako my, jsou tam kamarádi. Dávám ti je na starost; vezmeš si dvě čety a taky Lena s jeho dělem. Stačí ti to?“
„Stačí!“ Jackovi planuly oči jako vlkovi.
„Jestli přežije někdo z důstojníků, chci ho mít tady svázaného jako balík!“
„Jak to půjde...“
„Kurte, ty zůstaneš tady. Vem si Zodiak dvojku a schovej se za loď, abys byl krytej naším silovým polem. Vyrazíš, až ti řeknu a kam ti řeknu!“
„Jasný.“
„A pamatujte: když ublížili Sonnymu, je to pro nás krevní msta!“
„Pro všecky je to krevní msta!“ řekl Chris Everett a ostatní zamručeli.
Pak pohasly ohně i světla, jen poziční lampy označovaly, kde stojí Liberty. Enkra stál na palubě a na kapesní obrazovce přijímal hlášení senzorů, sledujících skály. Vedle něj se Mike opíral o zábradlí a ztěžka oddechoval.
„Tak co – kde máš toho svého ďábla?“ zeptal se Enkra.
„Nestarej se. Brzo přijde!“
„Už se na něj těším.“
Plukovník Rotto vytvořil přesný bojový plán. Jeho vozidla celý prostor obklíčila těsným kruhem; teprve potom s hlavněmi mířícími vpřed vyjela na vrcholky skal. Pod nimi kotvila osamělá malá plachetnice, zcela bezbranná proti jejich mohutným plamenometům. Bylo to velmi jednoduché, téměř směšné pro takovou armádu.
„Pal!“ zavelel plukovník Rotto.
Všechny hlavně naráz vychrlily dlouhé jazyky ohně. Sžíravý plamen se snesl na malou loď a celou ji zahalil žárem, ve kterém se dokázalo roztavit i železo a beton.
Jenže lodi se nedotkl. Užaslý plukovník Rotto sledoval, jak se okolo lodi vytvořilo cosi jako bublina, v níž klidně stála na kotvách a na její palubě se nehnul ani stín. Okraje ohně skanuly po bublině do moře a to začalo vřít, ale vření nedosáhlo k lodi, ta zůstala ochráněna.
„Co to je?“ křičel jeden z velitelů, „Oni se umějí bránit! Rotto, co máme dělat?“
„Palte! Palte znovu! Zasypte je ohněm!“
Nové a nové jazyky ohně padaly na Liberty. Už hořelo i moře; jenom loď zůstávala nezraněna.
„Vyzkoušejte rozšíření zóny!“ nařídil Enkra.
Frenn Morris posunul dvěma páčkami. Plukovník Rotto nechápavě sledoval, jak se ta bublina nafukuje a tlačí jeho plameny pryč od sebe, dál a dál. Začal tušit, že se stalo něco nečekaného, ale zatím ho nejvíc zajímalo, že se ze svého neúspěchu bude muset zodpovídat generálu Džabbušovi. Z toho měl největší strach.
„Děla jsou připravena?“ zeptal se Enkra.
„Ano.“ odpověděl z přídě Sting.
„Ano.“ odpověděl ze zádi Kay-Britt.
„Pal!“
Plukovník Rotto spatřil, jak naráz zmizela bublina. Oheň, který ji obtékal, spadl volným pádem do moře. V téže chvíli ze zádi i přídi Liberty zazářily dva paprsky a přejely shromážděná bojová vozidla. Některá začala hořet, jiná byla jen poškozena; taky velitelský tank byl rázem rozpárán jako konzerva, Rottovi paprsek přejel přes obě nohy a rázem mu je uřízl.
Plukovník řval bolestí i vztekem.
„Palte! Zničte je! Plamenomety!“ křičel, ale málokdo ho vůbec poslouchal, všichni měli dost vlastních starostí. Rotto se sám dovlekl k dělu, vyhodil od něj zraněného střelce a vypálil jazyk ohně po nezranitelné lodi; jenomže do cesty se mu znovu postavila ta bublina a paprsky přestaly ničit jeho stroje.
„Oni ještě nemají dost!“ zašeptal Mike.
„Hned budou mít!“ řekl Enkra.
Od počátku boje okolo sebe vytvářel obranný systém gravitačního děla. Už měl na hlavě kontakty Mozku, tělo mu obepínal létající stroj (zmenšená kopie Jednorožce) a mezi nohama svíral rouru, podobnou sedačce motocyklu. Nemusela být tak velká, aby dokázala vyzařovat smrtící energii; jenom to tak chtěl mít.
„Jdu na ně!“ řekl a vzlétl, svíraje oběma rukama řídítka. Místo tachometru měl obrazovku, na kterou mu Mozek zobrazil doposud nezničené stroje nepřítele. Prudce se vznesl nad pobřeží, přelétl nad ním a vzápětí střemhlav padal dolů.
„Tak to máte za Sonnyho!“ řekl.
Ozvalo se jenom tiché, zlé bzučení; sedačka se chvěla a mírně vibrovala, příliš slabě na to, co dělo působilo. Skály se začaly rozplývat ve vzduchu; spolu s nimi se rozplývaly i bojové stroje, včetně lidí v nich. Plukovník Rotto to viděl a pochopil, jaká síla dokázala vyřezat ve skalách ten tunel. Ještě jednou vypálil zášleh ohně; ten však narazil na neviditelnou překážku a zmizel. V příští chvíli se plukovník Rotto rozplynul na atomy.
Pobřeží už nebylo skalnaté. Gigantický nůž seřízl skaliska do šikmé roviny, tak hladké, že se na ní odráželo světlo hvězd.
Enkra přistál na palubě vedle Mika. Klepal se, a nebylo to jen vibracemi děla; ty už dávno ustaly.
„Myslíš, že to byli všichni?“ zeptal se.
„Já bych měl v záloze nějaké další pluky,“ řekl Mike, „Počítám, že první vlna...“
„Asi jo... Django?“
„Slyším...“
„Od Jacka z města žádné hlášení?“
„Ne.“
Enkra mlčel; pořád ještě seděl na gravitačním dělu a palcem přepínal kontakty. Taky jeho důstojníci mlčeli. I inženýr Gondri, který seděl s hlavou v dlaních u zábradlí.
„Pomalu vpřed!“ řekl konečně, „Podél pobřeží na sever! Trvá nejvyšší pohotovost...“
Liberty se dala do pohybu, tentokrát jen pomocí motoru. Na palubě bylo téměř ticho, každý obhospodařoval jen svoje místo. Po boku lodi klouzal Kurtův Zodiak II...
Jackie Therlowe nezůstal ve městě. Velení předal Sebastianovi, který se snažil sestavit nějaký oddíl z místních lidí; sám vyjel na levý okraj, kde si vybudoval kryté postavení. Na pravém okraji zaujal totéž postavení Len Carson. Každému z nich vytvářel Mozek trochu jiný obranný systém. Vyčkávali; Armini umějí číhat v temné noci jako šelmy.
Generál Džabbuš nečekal žádné hlášení. Bylo nemožné, aby jeho muži nesplnili rozkaz; nelze předpokládat, že by je musel opravovat či dokonce trestat. Také Rotto jistě splnil svoje příkazy a zničil lodi, na které narazil.
Nyní byla řada na plukovníku Kangovi. Jeho pluk měl uzavřít cestu k moři, aby se nikomu z města nemohlo podařit utéci. Ani teoreticky; generál Džabbuš vždy myslel na všechno.
Kangova vznášedla postupovala podél pobřeží v dlouhé řadě; první zaslechl hukot jejich motorů tygr Wagarra a tiše zavrčel, aby upozornil svého pána. Enkra nařídil zastavit motory a vyčkat.
„Další sled...“ usoudil Mike.
„Kurte, ty je objedeš. Schováš se pod útesy a dostaneš se jim někde do zad. Nebudeme používat gravitační dělo, jenom lejzry!“
„Rozumím!“ Kurt byl trochu zklamán; Enkrou vytvořená zbraň jej fascinovala a chystal se ji vyzkoušet, ale zatím poslušně vyrazil vpřed a Zodiak se jim ztratil z očí.
V místech, kde Enkra čekal na svou kořist, se pobřeží svažovalo k ústí řeky, na níž leželo město. Tady museli sjet dolů, jestliže chtěli pobřeží uzavřít.
Plukovník Kang jel v čelním vznášedle; jeho pozorovatel první spatřil bílé plachty Liberty, zářící ve světle hvězd. Upozornil svého pána a ten, ač poněkud překvapen, rozhodl: „Zničit!“
„Jsou v nešikovném místě; takhle nemůžu střílet!“ upozornil ve věži střelec z plamenometu.
„Najeď proti pobřeží!“ nařídil Kang.
Ale dřív, než jeho vznášedlo z plamenometu, vypálil Kay-Britt z lejzrového děla. Kangovo vozidlo dostalo zásah do věže, paprsek ji rázem rozpáral; zasáhl taky náboje do plamenometu a tekutý oheň se rozlil daleko kolem.
Plukovníka Kanga vymrštil výbuch z vozidla; stříklo na něj pár kapek a jeho uniforma začala hořet, ale převalil se několikrát v písku a uhasil ji. Zato všude kolem něho se začal rozlévat oceán ohně; z moře pak šlehaly červené paprsky a každý z nich zasáhl jedno vznášedlo, které se buď vzňalo nebo aspoň zastavilo.
„Ne! Ne!“ vykřikl zděšený Kang a rozběhl se k vozidlům, která teprve dojížděla; do cesty se mu rozlil oheň z dalšího zasaženého stroje, následující se zastavovaly a otáčely, jejich posádky zřejmě nechtěly do toho pekla. Kang kličkoval, klopýtal a padal, vyhýbal se hořícím kalužím a lidem stejně zoufalým a vyděšeným, jako byl sám. Jeden muž hořel v běhu, zoufale křičel a snažil se chytit Kanga za nohu, ale Kang mu prořízl hrdlo dlouhým nožem. Pak konečně doběhl ke skalám a začal šplhat nahoru, aby se jednak zachránil, jednak zastavil vozidla. Řval bolestí, jak si rozdíral ruce o kameny, ztratil někde jeden ze svých nožů, kterým si pomáhal jako horolezeckou skobou; nakonec se vyškrábal až nahoru a vyčerpaně se opřel o velký balvan.
A to všechno proto, aby spatřil obrovskou bojovou loď, dříve zřejmě jejich, teď označenou tančícím pruhovaným chlupatcem na horní věži, která se dostala za jeho kolonu. V téže chvíli, kdy smrtelně vyčerpaný Kang popadal dech, ta loď začala střílet ze stejné zbraně jako bílá plachetnice. Zadní stroje vzplanuly jako pochodně, přední se někdy otáčely a chystaly k boji, některé se docela zbaběle pokoušely prchat; Zodiak nejdřív zaútočil na ty, které se bránily, pak se rozjel za prchajícími. A plukovník Kang zůstal sám uprostřed zmatku, ohně, krve, bolesti a smrti.
Jackie si povšiml záře na obzoru. Dobře věděl, co se stalo a od čeho je ten plamen. Obrátil se na leoparda Tannarrsekharra, který stál vedle něho a větřil do noci.
„Zdá se, že za chvíli budeme na řadě my...“
„Ještě ne.“ řekl leopard klidně.
„Jestli jsou to kleště,“ uvažoval Jackie, „Tak jednu čelist Enkra ulomil tam na pobřeží. Tohle je asi druhá... Jenže kleště se dělají tak, že nejdřív zaklapnou čelisti a pak se dá na pochod hlavní armáda, která před sebou všechno slisuje. To všechno budeme asi my...“
Tannarrsekharr mlčel. Natočil uši dopředu, pak se ohlédl na Jacka a zafrkal nosem. „Zdá se, že slyším motory!“
„Odkud?“
„Zepředu. Před námi...“
„Doběhni do města k Sebastianovi. Vyřiď mu, že... že jdou. A že mám strach.“
„Strach – ty?“
„Ano. Přesně takhle mu to řekni: Jackie Therlowe má strach!“
Leopard ještě jednou zafrkal a naslouchal do noci. Potom řekl tiše: „Těch motorů je hodně!“
A vzápětí se ztratil tiše jako duch.
Jackie zalehl za lejzrové dělo. Nebylo nutné, aby mu nějaká šelma hlásila nepřátele, věděl o nich. Každý, kdo byl spojen kontakty s Mozkem, mohl vědět o každém pohybu v okolí. Ohlédl se; modrý mladík vedle něj se klepal už teď hrůzou, stačil mu pocit, že stojí proti nepřemožitelné armádě. Třetím byl Diego, Jackův dávný kamarád z Arminu. Počítal se ke kmeni Apačů a v dávných dobách patřil k nejvznešenějším z nepřátel smečky. Teď ovládal dalekonosnou pušku s infrahledem. Jako jeden z mála si vzpomněl a pomaloval si tvář válečnými barvami.
Jackie viděl ve tmě skoro tak dobře jako leopardi a stejně jako Diego. Hleděli do tmy; když se ukázaly tmavé siluety vozidel, jen se po sobě podívali. Diego ukázal cosi na prstech a zmizel ve tmě jako šelma.
„Připrav se!“ zašeptal Jackie modrému chlapci.
„Oni... je jich hodně!“ zachvěl se mladíkovi hlas.
„Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“
Stroje se blížily k městu; o Jackovi, Lenovi a dalších doposud nevěděli, taky proto, že úkryty splývaly s terénem a v noci vypadaly jen jako přírodní útvary.
„Tak střílej!“ šeptal chlapec.
„Ne! Je potřeba pustit je co nejblíž...“
„Copak nejsou dost blízko?“
„Zatím ne. Vím, co dělám, neboj se!“
Náhle z druhé strany zasvítil paprsek lejzrového děla. To Len Carson usoudil, že už je čas. Jackie okamžitě zmáčkl spoušť své zbraně a vypálil po nejbližších vozidlech. Taky ze strany vyšlehl lejzr, Diegova pistole, kterou se přidával ke všeobecné zábavě.
„Teď je ta pravá chvíle!“ řekl Jackie.
Modrý chlapec okouzleně zíral, jak se nepřátelské vozidlo převrátilo a začalo hořet.
„Dobrý, ne?“ řekl Jackie, „Dokážeš to?“
Kluk jako by dostal křídla; náhle povyrostl ve vlastních očích.
„Tak si za to sedni! A dávej pozor; kdyby tě moc ohrožovali, tak zdrhej, nezůstávej tady!“
„Co budeš dělat ty?“
„Já půjdu lovit tam mezi ně! Vidíš, co dělá Diego, ne?“
„Jo, jasně... budu tě krejt!“
Jackie na něj kývl a vyrazil dopředu. Chlapec si vzal na mušku vznášedla, která se přibližovala v druhém sledu, za těmi prvními, která zničili Jackie a Len. Nechal si je přijít blíž, aby měl jistý zásah; a pak to do nich napálil, křičíc extatickým nadšením nad každou šikovnou ranou.
Jackie běžel přískoky vpřed; vyhýbal se kalužím ohně a zničeným strojům, ale při tom se jimi kryl, aby ho náhodou neobjevili a nezasáhli. Zároveň se snažil zbavit mysl všeho zbytečného a vrátit se k základnímu pojímání boje jako nejjednoduššího způsobu likvidace protivníka. Už dávno to chtěl udělat.
Jackie se nerad svěřoval se svým počínáním komukoliv; částečně proto, že těžko dokázal vysvětlit, co se děje v jeho mysli. Byl skvělý bojovník, dokonale ovládal svoje tělo i všechny zbraně, které vzal do ruky. Ale nedokázal se zbavit pocitu, že mu každá zbraň jen překáží, že sám je dokonalejší zbraní než všechny dostupné. Ne jeho tělo, ačkoliv bylo skvělé; jeho mysl byla tou zbraní, o níž mluvili učitelé bojového umění. Ty jsi meč! říkala bojová příručka, kterou ho kdysi Roger přinutil napsat a dát několik přednášek na to téma. Jackie se snažil vysvětlit své pocity druhým, ale šlo to ztuha a cítil, že nikdo nic nechápe. Zkusil jim to zatančit, ale ani tak to nešlo.
Nepřekážely mu jen zbraně, překáželo mu samo tělo. Nejlepší by bylo mít jen mysl bez těla; nejlíp to chápaly dívky, jeho občasné milenky, protože si vybíral partnerky na úrovni princezen, čarodějek, výrazně nekonvenčních osobností. Nestřídal ženy jako Roger, hluboce pohrdal naivními husičkami; těm, kterých si vážil, byl však věrný a vracel se k nim, kdykoliv se ukázala potřeba to učinit. Ovládal veškeré mentální techniky, podnikal výzkumy, předával je těm dívkám a ony jemu. Dokázal taky ovládat Živý Oheň, alespoň teoreticky, protože doposud nikdy nebylo třeba pokusit se o to v praxi. Nerad dělal v praxi cokoliv.
Teď chtěl v praxi bojovat. Už ve chvíli, kdy Enkra vzlétl na svém gravitačním děle, sevřel je mezi stehny a přejímal vibrace, jež nepříteli působily smrt, Jackie sledoval jeho pocity a cítil je současně s ním; včetně erekce, kterou Enkra považoval za mimovolnou, nechápal ji a trochu se za ni styděl v okamžiku, kdy působil smrt stovkám lidí. Jackie však věděl, že pro muže, pravěkého lovce a bojovníka, není rozdílu mezi extází z milování a ze zabíjení. Enkra mu byl příliš blízký, aby jej mohl sledovat při všem, co činil.
Teď šel do boje sám, a pociťoval totéž vzrušení, tím mocněji, čím víc se dokázal zbavit všeho, co překáželo. Zrušil zbraně i oděv; Mozek by okamžitě vytvořil jakoukoliv zbraň, kdyby si o ni řekl, ale Jackie žádnou nechtěl a v podstatě nevěděl, co by si měl přát, aby to bylo dokonalé. S Mozkem byl spojen pomocí antén, které si sám vymyslel a implantoval do kůže na hlavě; vypadaly trochu jako trnová koruna. Mohl vidět, slyšet, vnímat; ale měl čím dál intenzivnější pocit, že o všem ví dřív než Mozek sám, že ani ten dokonalý stroj mu nestačí.
Když se ocitl v dosahu některého nepřátelského stroje, zničil jej, jak ho zrovna napadlo: výronem energie, přestavbou jeho systému k nefunkčnosti, krátkodobým zvýšením teploty v motoru nebo třeba zastavením srdce řidiče. To vše dokázal na dálku; zkoušel pokaždé něco nového, neopakoval se, maximálně když jej někdo příliš ohrožoval, zrušil ho – třeba mu nechal prasknout některou žilku v mozku. Všechny ty výbuchy, havárie, oheň a smrt byly tak zbytečné, nesmyslné a marné! Jackie se pokusil uprostřed boje předat nějakému důstojníkovi (zjevně kompatibilní mysli, patřičně inteligentnímu, který by mohl být jeho přítelem) svoje pocity a zbavit jej iluze; samozřejmě to vedlo k jeho zániku, protože si uvědomil nesmyslnost svého počínání a propadl těžké depresi, v níž nedokázal bojovat ani velet.
Kolik nepřátelských vozidel či kolik vojáků vlastně zničil, nevěděl a bylo mu to docela jedno. Snažil se dospět k vynálezu totální eliminace, rozplynutí všeho kolem na atomy, jak to dělal Mozek mechanicky, ale mentálním působením. Kdyby se mu to včas podařilo, ustala by bitva téměř okamžitě, ale nedošel dost daleko – zarazila ho bolest a prosba o pomoc od lidí, které měl rád.
Vrátil se k normálnímu vědomí; postřehl, že kousek od něho se Diego skrývá za vrakem nějakého stroje a bojuje ze všech sil. Kolem se soustřeďovali nepřátelští střelci s plamenomety, puškami a něčím dalším; Jackie to nezkoumal, jen všechny zrušil. Ani nepřemýšlel jak, jen si přál, aby zhynuli.
„Dík!“ vydechl Diego, když k němu dorazil dvěma skoky, „Už jsem si myslel, že... Kolik jsi jich dostal?“ pohlédl Jackovi do tváře a nejspíš něco pochopil, protože jen mávl rukou.
„Co ostatní?“ zeptal se Jackie, ačkoliv to věděl.
Na místě, kde předtím bylo jeho dělo, se rozléval obrovský lán ohně. Zdálo se, že v tom plameni se ještě něco pohybuje, jednou zazářil paprsek lejzru; pak zbraň vybuchla a zřejmě zabila taky svého pána. Jackie a Diego si vyměnili pohledy.
„Nezvládl to...“
„A co Len?“ napadlo Diega.
Len Carson ustoupil ze svého prvního stanoviště; taky tam vše hořelo, písek se tavil v tom žáru na sklovinu. Ale jeho dělo pálilo dál a protože mělo delší dosah, ničilo i stroje, které na ně nemohly ještě zaútočit plamenomety. Jackie cvičně zlikvidoval jeden stroj, který pronikl blíž; Diego střílel z boku svou puškou – potom se rychle stáhli zpět, protože si jich nepřítel povšiml a počal je taky ohrožovat.
„Musíme do města k Sebastianovi,“ vysvětloval Jackie, „Má vnitřní obrannou linii, mohl by nás potřebovat...“
„Ty jejich plamenomety jsou pěkný svinstvo!“ funěl Diego, „Jak se chceš bránit, když... jau!“
„Co je?“
Diego upadl; Jackie zkusil jej zvednout na nohy, ale zjistil, že ho zasáhla nějaká kulka a přerazila mu kost nad kolenem. Podobnými zbraněmi byli vyzbrojeni důstojníci. Vyslal proti tomu střelci tlakový impuls a ani nezjišťoval, co způsobil.
„Chyť se mě!“ Jackie zahodil Diegovu pušku, popadl ho a vlekl s sebou, „U Sebastiana je Claudio, dá tě do kupy...“
„Tohle Claudio najednou nespraví!“ syčel bolestí Diego, „Nech mě, Jacku, neblázni!“
„Nesmysl! Drž hubu a pomáhej mi...“
Za jejich zády se ozval výbuch; ohlédli se, co se stalo.
„To bylo Lenovo vznášedlo.“ řekl Diego.
Viděli na první pohled, že Len skončil; taky ho zasáhl plamen. Teď už nebyla cesta ničím chráněna, nepřítel mohl k městu.
„Nech mě támhle!“ vykřikl Diego, „Tam na vršku... budu tě krýt!“
„Nesmysl. Já tady zůstanu a ty si poruč létací přístroj; Mozek ti dá cokoliv, když mu to vysvětlíš! Dělej...“
Diego skutečně uposlechl; poručil si motocykl, neboť ten mu už Mozek jednou vytvořil, přes veškeré technické potíže. Naskočil na něj a rozjel se, ale stačil vyjet jen na nejbližší dunu; tam jej zasáhl plamen.
Byl strašlivý, ale ne tak zlý jako ten, který zaplanul v očích Jackovi. Jackie vztáhl ruku a mrštil oheň zpátky, odkud přišel; ani si nevšímal, jaký to má výsledek. Potom zvedl obě ruce vzhůru k obloze a setrval tak, dokud shora nezačaly sjíždět blesky a s rachotem zasahovat nepřátelská vozidla. Okolo něho se rozlil celý oceán ohně, ale Jackie jím kráčel s hněvivě zamračeným čelem a tváří jako z kamene; neohlížel se a nevšímal si zkázy, kterou okolo působil.
Sebastiano Mendoza očekával to nejhorší; viděl oheň i výbuchy a domyslel si, že zkáza brzy dorazí až k němu. Vyčkával; spatřil ve tmě jakousi postavu a namířil na ni, ale nestřílel, protože to byl jediný člověk. Oddechl si, když se ze tmy vynořil Jackie; neměl vlasy, oděv ani žádnou zbraň a kráčel si nalehko, jako by si jen tak vyšel na procházku. Ale ve tváři měl stín smrti.
„Co se stalo? Kde jsou ostatní?“ vykřikl Sebastiano.
„Za chvilku budou tady,“ řekl Jackie, „Musíš je zadržet!“
„Ale kde máš kluzáky? A co Len?“
„Tam.“ ukázal Jackie za sebe.
Sebastiano Mendoza zafuněl jako rozzuřený býk. Přelétl pohledem postavení svých střelců a pak přeběhl k lejzrové pušce, kterou ovládal sám. „Enkra nám pošle pomoc! Mluvil jsem s ním, zničili už dvě kolony! Poslal Kurta, sám možná taky přijede...“
Jackie věděl příliš dobře, že Enkra dorazí až po boji. Jenže mlčel; usedl na zem, složil ruce do klína a vyčkával.
Enkra mezitím vytvářel útočnou skupinu, která obsadila všechna vozidla, která zbyla. Daleko před nimi jel Kurtův Zodiak II, sice všelijak očazený předešlým bojem, ale dosud nepoškozený. Jeho velitel se vztekem a krvežíznivostí dostal do nepříčetného transu a v podstatě bez rozkazu ujel, když se dozvěděl o boji ve městě. Enkra srovnal tři zbývající vznášedla a sám letěl před nimi se svém gravitačním dělem.
„Miku, ty hlídej Liberty!“ nařídil, „Kdyby se objevili, ustupuj na moře a na nás se vykašli! My se o sebe postarat dovedem!“
„Bez starosti,“ řekl Mike, „Já taky!“
„Město je nejslabší článek! Já pitomec na tohle zapomněl!“
Městská obranná linie tvořila podkovu. Na jejím vrcholu byl Sebastiano, vyzbrojený lejzrovou puškou, druhou měl Frenn Morris na pravém křídle, třetí Japonec Šibusaka na křídle levém. Všichni ostatní měli ruční lejzrové pistole; mezi to byli promíšeni střelci ze všelijakých projektilových zbraní. Taky tu byly plamenomety a dva minomety pochybného dosahu, kořist z Japonska. Tyto zbraně byly většinou svěřeny modrým, kteří se odhodlali jít do boje po boku Arminů. Jediný, kdo nebojoval, byl Claudio, který měl zřízenu ošetřovnu a tam bez přestání udržoval Živý Oheň.
Šibusakovo křídlo objevilo nepřítele první; zřejmě to byla nějaká skupina, která se rozhodla bezpečnějším způsobem objet místo, kde vozidla ničil Jackie Therlowe. Šibusaka začal střílet okamžitě, jak spatřil první vznášedlo; protože zasáhl, vozidlo vzplanulo a bylo rázem vidět jako ve dne. V té záři spatřili celou skupinu a začali do ní střílet ze všech hlavní, které měli. Načež nepřátelé zaváhali a pak se dali na ústup.
„Prchají!“ řval Šibusaka vítězoslavně, „Za nimi! Pronásledovat!“
I sám popadl svoji zbraň a vyrazil za prchajícími. Asi deset lidí, modrých i jiných, šlo za ním; tím se dostali do boku dalším najíždějícím vznášedlům a způsobili mezi nimi pořádnou paseku. Zakrátko tam hořelo všecko, včetně původního Šibusakova opevnění, neboť ke slabě hájenému vršku se dostal někdo z nepřátel a pokropil jej z plamenometu.
Sebastianovi to donesl leopard Tannarrsekharr.
„Blázinec!“ prskal Sebastiano, „Utrhl bych tomu idiotovi obě uši za nekázeň, ale tím útokem si zachránil život... jenže kde jsou ti, co patří nám? Copak dělají obchvat?“
Z Arminů byl blízko Willie Tayner, kluk sotva odrostlý. Ale s bystrýma očima: „Jsou tady! Ale jdou pěšky!“
„Co?“ Sebastiano se zprudka otočil.
Ve tmě se míhaly stíny lidí. Bylo to lidskému rozumu docela nepochopitelné, ale ti blázni se skutečně rozhodli doplížit k arminskému postavení a dobýt je střetnutím muže proti muži. Co mělo být potom, si Sebastiano ani netroufal odhadovat; tušil jen, že jejich velení by je klidně zalilo ohněm a snad ani těm hrdinům by to nepřipadalo divné. Aspoň ne moc dlouho.
Tannarr zmizel ve tmě jako had; proplížil se k nepřátelům a tam bystře zjistil, který je důstojník. Když zavelel k útoku, skočil na něj ze tmy a prokousl mu krk ve chvíli, kdy otevřel hubu. Ty ostatní uvítali bojovníci ručními zbraněmi; především dvoumetrový rváč Sebastiano, vyzbrojený stejnými dvěma dlouhými noži jako oni, si mezi nimi přímo prosekával ulici. Willie Taynerovi se povedlo zabít tesákem dva a když se bránil třetímu, vynořil se opět ze tmy Tannarr a sekl packou chlapovi do vazu. To stačilo.
Ve chvíli, kdy se zbylí vojáci dali na útěk, začal Sebastiano střílet z lejzrovačky. Neviděl na to, ale právě v té chvíli tam vzplanula dvě či tři vznášedla; ostatní rychle vyjížděla z ohrožené zóny a vytvářela za sebou ohnivou řeku, aby se k nim Armini nemohli dostat.
„Vypadá to, že se něco naučili!“ zaklel Sebastiano, „Zatím nám lezli do rány jako berani... teď si dají bacha!“
Jackie se snesl z výšky na něčem, co připomínalo koště. Trnová koruna na hlavě mu sršela modrými a zelenými plamínky. „Teď to zkusí na Frennově křídle,“ usoudil, „Měli bysme jim poslat nějakou posilu...“
„Jdi tam!“ navrhl Sebastiano.
Nezkusili to u Frenna, naopak; pronikli do města rozbitým postavením Šibusaky. Zřejmě si dokázali ujasnit, že tam příliš obránců nebude. Dostali se mezi první domy, když si jich všiml Jackie a dvě první zapálil. Pak ustupoval a snažil se vytvořit přehradu mezi nimi a městem.
Teď už se bojovalo všude; u Sebastiana, u Frenna i u Šibusaky. Vznášedla, která pronikla do ulic města, se dařilo ničit a další nepouštěli Šibusakovi chlapi, kteří činili pravé divy. Avšak ohnivý kruh se stahoval víc a víc...
„Obkličují nás!“ křičel Sebastiano, „Asi nás chtějí natlačit do prostředka a tam...“
„Když bude nejhůř, předvedu jim, co dokážem!“ navrhl Claudio, „Zničím celý město... ale lidi by to přežili!“
„Neměl bys to zkusit hned?“
„Támhle je další!“ všiml si někdo vozidla, které se proti nim hnalo. Ale povšiml si také nezvyklé rychlosti a křídel po stranách a pochopil, že do boje zasáhla posila od Enkry. Vzápětí se z druhé strany vynořil Zodiak; jeho velitel Kurt stál ve věži a ovládal horní dělo, tvář šílenou vztekem. Tak vypadali dávní nordičtí hrdinové ze severských bájí; taky za Kurtem zůstávala jen smrt, plameny a nářek. Přehnal se bojištěm jako smršť; koho nezničil, zahnal na zbabělý útěk.
„Zatraceně!“ klel Sebastiano, „Tohle to chce! Útočit za chodu, aby nedokázali nic zasáhnout! A to my zas jo, protože...“
Kurt objel město kolem dokola, jako vlk obíhá ovčinec; když se ujistil, že nikdo se už neodváží útočit, zajel do středu a tam zastavil. Jeho střelci seskakovali na zem.
„Tak co, jak to vypadá?“ ptal se Kurt.
Scházeli se k němu: Šibusaka, Jackie, Frenn, Sebastiano, Tannarr po třech packách. Willie Taynera přinesli; oči měl v sloup a vypadal, že nepřežije. Ale přežila řada modrých mužů, už zmoudřelých bojem. Nepřežil Palduff, nepřežil Bobbor. Gondri byl na Liberty, takže sem ještě ani nedorazil, zato bývalý velitel městské stráže zahynul v boji se zbraní v ruce.
„Tak že ti děkujem, Kurte!“ vzdychl Sebastiano.
„Byla tady pěkná mlata... kolik jich vlastně bylo?“
„Nepočítali jsme je... moc!“
„Vypadá to, že hlavní síla šla sem...“
Z výšky se snesl Enkra se svým lejzrovým dělem. Rozhlédl se.
„Bezva – vypadá to, že tady už je konec...“
„Nám to docela stačilo.“ řekl Frenn.
„Chytili nějakého jejich důstojníka a ten tvrdí, že na vás útočil sám generál Džabbuš. Nevíte, co s ním je? Povedlo se vám ho chytit, nebo aspoň zabít?“
V té chvíli vybuchl Sebastiano strašlivým, neovladatelným vztekem: „Běž se podívat, když seš tak chytrej! Můžeš si ho jít honit sám, když máš doopravdy chuť tady chcípnout jako Len a jako Diego a ti všichni ostatní! Ale snad pochopíš, že nám už je úplně jedno, co s ním je!“
Ten výbuch jako by Enkru vzpamatoval. Jen o krok ustoupil a řekl chápavě: „Ovšem... no ovšem... já vím...“
A veliký, silný a mocný Sebastiano se svezl na zem, složil hlavu do dlaní a rozplakal se.
|
Anthony Gilbert d'Albert, 19 let, narozen v Kingtownu, říšský princ z rodu Baarfeltů. Komthur Černé Lilie, rytíř Templářského řádu Blesků, generálporučík zvláštních oddílů ČL a dvořan prince. Nositel Mečového kříže, velkého Záslužného kříže se smaragdy a brilianty, dalších vysokých vyznamenání. Padl jako hrdina za války v zemi Kam. Leonard Carson, 22 let, zeman z Carson Hillu v Podhůří. Rytíř plukovník Černé Lilie, absolvent válečné školy parašutistů. Vyznamenán válečným křížem. Účastník válek v Indočínském moři. Padl ve válce v zemi Kam. Oliver Roberts, 17 let, původem neznámo odkud. Voják FF, nabíječ a řidič Lena Carsona. Padl ve válce v zemi Kam. Hans-Jürgen Nawrocki, zvaný Diego, 19 let. Válečný náčelník kmene Apačů ze Sun City. Doktor přírodních věd, autor vědeckého systému fauny a flóry Zety II. Padl ve válce v zemi Kam. Willam Tayner, 16 let. Kadet námořní akademie v Indiopolisu. Padl ve válce v zemi Kam. Esset Haakot, 18 let. Voják Everettova pluku z Kronborgu u Iron-city, instruktor japonského kontingentu expedice. Padl ve válce v zemi Kam. Mnoho příslušníků národa Akami, jejichž jména nejsou známa, neboť doposud nebyli zařazeni mezi členy expedice. Avšak sluší se, aby jim byla vzdána nejvyšší čest, neboť padli po našem boku. |
30.05.2021 11:47