Kornodovi vypadla kartička z ruky. První co ho napadlo bylo, že je to nějaký nepřátelský úskok, který ho má kompromitovat a přivést na hranici za rouhačství a zradu. Vyběhl na chodbu a chytil prvního mladého Sluhu:

„Kdo byl v mojí cele?“

„To nevím, pane!“ vykoktal chlapec.

„Někdo tam vstoupil během dnešního dne!“

„Ale já jsem nehlídal tvoji celu, pane!“

Kornod si to uvědomil. Taky mu došlo, že se chová směšně, nemůže přece o těch věcech vykládat každému klukovi! Vrátil se zpět do cely a usedl na lůžko. Písmena mu tančila před očima jako plameny hranice.

Poradit se s někým? S kým? Je-li kartička formulována takto, potom ji dostali všichni členové Nejvyšší rady, pravděpodobně v den, kdy nastupovali vládu. Všichni vědí o tomto hrozném a neodpustitelném nactiutrhačství, o těch podlých lžích – a nikdo s tím nic neudělal?

Kornoda náhle přepadla myšlenka, zda to skutečně jsou jen lži. Ty pohádky, které poslouchal jako kluk, vyprávění babičky, která se pak roznemohla a dobrovolně vstoupila na hranici... O Měsíci, Mocných, lidech země Onthor, kteří uměli létat v povětří... palácích a princeznách, které v nich žily...

Ne, pro všechno na světě! Veliký Ještěre, ty moudrý a silný, ochraň mě před veškerou lidskou pochybností! Naše Učení je správné a kartička lež, vymyšlená Chlupatcem!

Lidská myšlenka se nedá zahnat jako toulavý pták. Kornod byl příliš moudrý a příliš poctivý ve své víře, než aby mohl co jednou přečetl, jen tak hodit za hlavu. Mohl kartičku spálit. To taky udělal, ale předtím ji přečetl ještě jednou a ještě jednou se ujistil, že to není možné. Pak shořela, on rozdrtil popel a uklidněný ulehl na své lůžko.

Teď měl ty lži před očima pořád. Kdyby se vrátil na to pobřeží, k těm lidem z dálky a řekl jim, co se právě dozvěděl... oni přece také tvrdí to, co ten pamflet! A ten, kdo to napsal, to dobře ví! Možná mají i důkazy...

Důkazy čeho, Kornode? Už začínáš věřit lžím? Chceš uvěřit neuvěřitelnému, chceš zapochybovat o smyslu obětí, které zahynuly od počátku tvého života mezi Sluhy? Za mnohem menší přečiny?

Ale ne! Vždyť lidé z moře už nejsou! Právě té dnešní noci je zničil generál Džabbuš; teď jsou spáleni na prach a jejich duše přicházejí k Velikému Ještěrovi, aby je soudil. Spi klidně na svém lůžku, Kornode. Už není s kým jednat. Už je vyřešen tento problém a všechny ostatní s ním.

Míjely hodiny – ale Kornod nespal.

Po noci přišlo ráno; po zbytek temné doby se už neodehrálo nic, Armini marně čekali na další útok nepřátel. Enkra nakonec zrušil pohotovost a nařídil začít se starat o ty, kdo přežili bitvu.

Nejvyšší rozvahu prokázal Šibusaka; ještě za svítání se šelmami a pár modrými prošel celé bojiště a schytal všechny vojáky, kteří se zachránili. Teď byli úplně apatičtí, zvláště ti, kdo byli nějak zraněni. Se zraněnými se nedělaly velké cavyky, se zajatci ostatně taky ne – všichni věděli, že je čeká hranice.

Claudio je ošetřil Ohněm. Když zjistili, že přežili a nejen to, jsou na tom líp než předtím a nikdo je nechce zabít, bylo to pro ně nezměrné překvapení. Divili se, křičeli, nemohli to pochopit... Enkra nezaváhal a vzal je zčerstva k výslechu.

Většina nevěděla nic. O Džabbušovi hovořili s úctou a strachem, byl to mocný pán. Většinou se domnívali, že byl v zadním voji, neboť velitel má mít přehled a v první linii by ho neměl. Jen jeden tvrdil, že přesně ví, že v poslední chvíli Džabbuš stáhl vojsko a opustil bojiště, aby se vrátil ke svým nadřízeným.

„Co se tam s ním stane?“ ptal se neopatrně Kurt.

Tázaný voják se zachvěl: „Zemře...“

„Blázen!“ vzdychl Enkra.

Město a především jeho bezprostřední okolí skýtalo krajně neutěšený pohled. Hořlavina, která tvořila náplň plamenometů, už sice dohořela, ale při tom spekla a stavila dohromady vše, co bylo v dosahu; přesto bylo území poseto troskami vojenských vznášedel nejrůznějšího typu, koster padlých vojáků a jejich výzbroje. Mezi kalužemi písku vytaveného ve sklovinu se válely mrtvoly v různém stupni ohoření a zohavení paprskem lejzrovačky. Mohlo trvat dlouhé měsíce, než se podaří takovou spoušť zase proměnit v trochu kulturní krajinu.

Tímto děsivým obrazem zkázy bloudil Jackie Therlowe, kladl bosé nohy na rozpálený písek a lhostejně překračoval střepiny, které jej mohly poranit. Drátky, zapíchnuté do kůže na hlavě, se mu občas pohybovaly nebo z nich sršely jiskry.

„Je to ještě horší, než myslíš,“ řekl Enkrovi, „Ta hořlavina je kromě jiného taky jedovatá. Všechno tady je otrávené; jak se ty zbytky rozkládají, jed uniká a kontaminuje všechno: vodu, zemi i vzduch. Právě to zjišťuju a měřím...“

„A že tady chodíš tak nalehko!“

„Mám na sobě filtr...“ dotkl se Jackie kůže na prsou, aby to dokázal, „Ale co jsem nachytal během noci...“

„A všichni ostatní?“

„Taky, samozřejmě. Doporučuji důkladně a několikrát omýt Ohněm. Všechno nepotřebné zlikvidovat a vytvořit nové...“

„Zlikvidovat – jakým způsobem?“

„Mozek mi vytváří dekontaminační program. Není to jednoduché, zamoření se skládá z většího počtu nezávislých složek. Obávám se, že si to uvědomuje málokdo z místních lidí...“

Enkra ze sebe vyrazil dlouhý povzdech. „Gravitační dělo?“

„Možná vyhlodat všechno až na skálu... Potom to nějakou dobu nechat a začít vytvářet úrodnou ornici. Projednám to...“

Enkra si poručil stejnou trnovou korunu, aby mohl sledovat jeho počínání. Když se mu dráty zabodly do kůže na hlavě, přimhouřil oči a ušklíbl se koutkem úst.

„Přál jsem si určité množství bolesti,“ odpověděl Jackie, aniž se Enkra zeptal, „V boji pomáhá udržet se v bdělém stavu. Teď už jsem si na ni zvykl. Budu muset zvýšit intenzitu...“

„Chápu,“ řekl Enkra a chystal se osedlat svoje gravitační dělo, „Já zrovna začnu... budeš mě navigovat podle senzorů?“

Když vzlétl nad bojiště a zakroužil nad ním, všichni k němu zvedli oči; Enkra zapjal dělo a sledoval, jak se pod jeho ústím vše rozpadá na atomy. Jackie kontroloval situaci dole a dával mu pokyny; a modří, zejména zajatí nepřátelé, s úžasem sledovali neobyčejnou moc svého nového pána.

Prohlodal se do několikametrové hloubky, než Jackie nezjistil vyšší než běžnou dávku kontaminace; na většině míst postačily dva až tři metry, ale kde se rozlilo velké množství hořlaviny či tam ještě vybuchly náboje, bylo nutno vybrat zeminu do hloubky pět až sedm metrů. Ty jámy rozhodně nevypadaly moc příjemně, ale bylo to nutné. Ubozí občané města jen zděšeně přihlíželi, jak jim před očima mizí pole, která už tak dávala slabou úrodu.

„Doporučil bych vám postavit si město někde jinde,“ navrhoval jim Kurt, který organizoval stahování techniky zpět k Liberty, „A to už bych se vykašlal na ty pitomý betonový bunkry a začal stavět pořádný baráky... nebo třeba rodinný farmy...“

Obyvatelé přikyvovali a tvářili se chápavě, ovšem jaké jsou ve skutečnosti jejich pocity, neřekli. Zatímco vojáci oceňovali moc vítězů a zřejmě jim nevadilo se k nim připojit, nevinní občané se pořád ještě třásli strachem, že je za to někdo potrestá. Kdo, nebyli schopni definovat; báli se stejně Arminů jako Sluhů a prohlašovali, že na to stejně vždycky doplatí oni.

„Nemají to v hlavě v pořádku!“ usoudil Sebastiano.

„To máš pravdu; a už dlouho!“ řekl mu Kurt, „Prozatím vždycky všecko odskákali oni – jak mají něčemu věřit?“

Když Enkra a Jackie skončili tu práci, vraceli se zpátky na Liberty; avšak ještě předtím zajeli k místu, kde skončil život jejich kamaráda Sonnyho. Museli chvíli hledat; pak ale spatřili očazenou kostru kluzáku a když přišli blíž, nalezli v něm také zbytky dvou těl.

„Jak se jmenovala?“ zeptal se Enkra vyschlými rty.

Chvíli mu nikdo neodpovídal.

„Myslím, že jí říkal Rina.“ rozvzpomněl se pak Kurt.

Mlčeli; Jackie šeptal modlitbu za mrtvé. Potom Enkra pokynul a ještě jednou se vznesl na svém děle. Vyčkal, až byli dostatečně daleko, pak stiskl páčku.

Trosky vznášedla se nehlučně rozplynuly...

Generál Džabbuš byl statečný muž. Věděl, co ho čeká a nebránil se tomu pomyšlení. Když se vracel do hlavního města Kam a chystal se ke svému poslednímu vystoupení před Nejvyšší radou, byl klidný – dokonce si napsal poznámky, které by jim rád přečetl.

Nejvyšší rada se sešla okamžitě, jakmile se dozvěděla, že se Džabbuš vrátil. Taky se vědělo s jakou se vrátil, neboť vojáci se netajili svým strašlivým debaklem. Proto také nálada Rady byla špatná a dalo se očekávat, že nebude s Džabbušem dělat cavyky.

Přesto generál předstoupil klidný a vyrovnaný, hlavu měl hrdě vztyčenou a krok pevný.

„Bylo nám hlášeno, že jsi prohrál bitvu!“ řekl mu Kornod.

„Ano.“ řekl generál.

„Proč se tak stalo?“

„Výzbroj naší armády byla horší než výzbroj nepřítele. Nepřítel použil zbraní, které my nemáme a které mají větší dosah.“

„Jaká navrhuješ další opatření?“

„Nevím. Neznám zbraně, kterými bychom mohli jejich armádu zničit. Ani zbraně, kterými bychom jim mohli čelit, kdyby se rozhodli na nás zaútočit.“

„Džabbuši, dopustil ses hrubých chyb a jak se zdá, nehodláš jich před Nejvyšší radou litovat a napravit svá provinění!“

„Nevidím důvod, proč bych předstíral před vaší Radou pokoru nebo lítost. Stejně je o mém osudu rozhodnuto předem. A ponížit se tak, abych žádal o laskavé svolení rady k vlastní smrti, se mi zdá dost hloupé!“

„Ty nechceš zemřít, jak ti káže čest?“

„Nežvaň blbosti, Kornode! Dobře víš, že nemám žádnou jinou možnost! Zemřu, ale ne proto, že bych toužil po Velikém Štěstí nebo dobrovolně žádal o milost smrti v plamenech. Zemřu, protože váš zákon je pitomý a žádnou jinou možnost mi nedává!“

Členové Nejvyšší rady se pohnuli, zatvářili se pohoršeně. Tak ošklivě mluvit před takovým shromážděním! I Kornod byl uražen:

„Je vidět, že jsi pouhý voják a tvoje chování je sprosté a vojácké! Nenahlížíš zřejmě, jaká se ti uděluje milost možností...“

„Seru ti na ni! Jestliže jsem tady, pak jen proto, že chci pohnout vašimi dubovými mozky, aby příští střetnutí s cizinci dopadlo jinak než tohle! Protože jinak půjdou na smrt další velitelé a jejich vojáci – a nikdo nezvítězí!“

„Tvoje porážka, jak se zdá, nastala z vůle Velikého Ještěra pro tvá četná provinění, která tu pozorujeme! Především proto, že ty sám jsi pomatený a zesprostlý, nevěříš ve všemocnost zákonů...“

„A ty jsi hlupák, Kornode! Nezlobím se na tebe, i já jsem možná hlupák, ale to neomlouvá mé činy. Chceš něco vědět, nebo ne?“

„Dobrá, mluv!“

Džabbuš vytáhl z kapsy svoje papíry.

„Domnívám se, že i příští střetnutí mezi cizinci a námi prohrajeme; naše prohra bude o to ostudnější, čím větší armádu proti nim postavíme. Ti lidé disponuji velkými prostředky, které my prostě nemáme, i když máme vyspělou a kvalitní techniku; vůbec se jim nemůžeme rovnat! Ale to není nejhorší; prohrajeme proto, že sami nahráváme jejich vítězství!“

„Čím?“

„Cizinci přepadli město 23-BM. Na jejich stranu se postavili někteří vojáci, ale většina lidí byla proti nim a posuzovala jejich čin jako nesprávný a krutý, zvlášť když při tom zabíjeli a i jinak se chovali neslušně. Co jsme učinili my? Vybrali jsme mezi obyvateli města 23-BM a vojáky místního pluku, tedy mezi lidmi, kteří nám zůstali věrní, řadu docela nevinných lidí a ty jsme poslali na hranici! Ty řekneš, že to je spravedlivý trest; ale koho jsme potrestali? Ne ty kteří zradili, ale ty, kdo nám zůstali ve své zaslepenosti věrní!“

„Ti lidé dobrovolně požádali, aby mohli odejít do Štěstí, neboť byli zhnuseni tímto světem, v němž převládla nízkost a ubohost!“

„No ovšem; víme přece, jak se to dělá! Ale já dobře vím, že ti lidé nechtěli zemřít; jenom nechtěli zradit! Protože kdyby byli věděli, jak se k nim zachováme, pak by docela jistě odešli s nepřítelem!“

„Uvědomuješ si, že tvá slova jsou velezrádná?“

„Nemám co ztratit! Ostatně, ještě jsem neskončil! Cizinci také neskončili; napadli město na pobřeží, XD-12. Napadli je proto, aby je vyloupili, docela sprostě a ničemně. Při tom napadli také místní kasárna Ještěrů a zabíjeli je, docela zbytečně a pro svoje potěšení. Potom odtáhli; a co udělali tvoji Ještěři?“

„Byli rozvášněni bojem a vítězstvím, kterého dobyli na zlých bílých trpaslících!“

„Prdlajs! O tom vítězství bych mohl povídat; nedokázali vůbec nic, cizinci si dělali ve městě, co chtěli! Ještěři se mstili obyvatelům, kteří se v době rabování města schovávali a ani se neodvážili vystrčit nos! Ještěři napřed chytali a upalovali na náměstích každého, koho dopadli! A to jim bylo málo, tak otevírali násilím domy a vypalovali je plamenometem! Námořníky z uloupené lodi, kteří nechtěli zůstat s nepřáteli, svázali, házeli do moře a smáli se, jak se nešťastníci topí!“

„Snad pochopíš, že byli nadšeni vítězstvím, ačkoliv ty o něm pochybuješ!“

„Chápu to! Chápu taky, že Ještěři vyvraždili město XD-12 málem do posledního člověka, jen náhodou se pár lidí ukrylo, aby mohli později podat svědectví! Samozřejmě, nadřízené orgány omyl Ještěrů napravily a poslaly ty chudáky za ostatními; ale ještě předtím se všecko stačilo rozkřiknout...“

„Počínání Ještěrů možná bylo ukvapené; ale to neznamená, že je ty máš co odsuzovat. Ostatně oni sami...“

„Ano, oni sami! Když povraždili všechno živé ve městě, rozhodlo se dvaadvacet největších fanatiků, že dobrovolně odejdou! Nechali se přivést na hranici a zapálili ji pod sebou. A když ostatní viděli hořet své kamarády, nadchlo je to tak, že někteří skákali za nimi do plamenů a jiní si chystali hranici. A kdyby jim v tom velitelé nezabránili, byli by nakonec šli do Štěstí všichni!“

„Což je velmi ušlechtilé a statečné!“

„Odjakživa tvrdím, že Ještěři jsou blázni. Asi je měli nechat, aspoň by od nich byl jednou provždy pokoj!“

„Urážíš nejlepší syny národa!“

„A tvrdím, že když si někdo dobrovolně nechá uříznout koule, tak je nejspíš pravda, že se z něj stane debil!“

„No ovšem, ty jsi chlupatec, otrok nízkých a ostudných vášní! Už chápu, kde se v tobě bere ten nedostatek pochopení pro věci vznešené a nadpozemské...“

„Ano, podle tebe jsem zvíře. Vím co je to mít sex, mám ženu a děti a dokonce jsem rád spával i s jinými ženami! A ty, Kornode, nevíš ani o co se jedná, protože jsi hlupák, rozumíš?“

„Chlupatec mne nemůže urazit.“

„Nechci tě urážet! Jenom ti říct, jak dopadne tvoje vláda!“

„Co že chceš?“

„Protlačíš se na nejvyšší místo, Kornode. Už brzo se tam dostaneš; a ty, kdo budou mít odvahu se postavit proti tobě, pošleš na hranici. Tak si počínal každý předseda Nejvyšší rady, to není nic nového. Jenže ty to děláš v situaci nejvyššího ohrožení, kdy v zemi jsou cizinci silnější než ty!“

„Proč neříkáš zlí bílí trpaslíci, jak se sluší a patří?“

„Protože nevím, jak dalece jsou zlí a jaké jsou jejich záměry. Bojoval jsem proti nim, protože to jsou cizinci a každý cizinec je náš přirozený nepřítel. Ale vím, že dělají všechno pro to, abychom je přijali vlídně. Nezabíjejí, naopak každému pomáhají; věřím, že ani moje vojáky, které zajali, nakonec nezabijí. A to je pro tebe to nejhorší, Kornode: od této chvíle si lidé země Kam mohou vybrat mezi moudrými a laskavými cizinci a šílenými vrahy, jako jsi ty a tvoji lidé! Hádej, co si vyberou!“

„Obyvatelstvo chápe, že je nutno trestat provinilé. Chápou také to, že je zapotřebí velikých obětí Velkému Ještěrovi, aby se slitoval a posílil naše vojáky v boji proti cizákům!“

„Ano, hodně obětí! Budeš zabíjet každého, na koho třeba náhodou padne tvůj zrak, to je jediný způsob, jaký znáš! Jenže lidem se už nechce umírat! Mají naději a ta naděje je požene k našim nepřátelům! Oni se raději dají k těm zlým bílým trpaslíkům, než by zůstali u tebe a dali se zavraždit!“

„Lidé jistě pochopí...“

„Kdo? Matky, kterým upálíš jejich děti? Ne, Kornode, brzy tě poženou, a potom přijde tvoje chvíle! Jednou už jsi jí unikl, se štěstím a laskavostí těch cizinců! Podruhé neunikneš!“

„Jsem připraven zemřít!“

„Nejsi, ale tvoje smrt je připravena! Ti ostatní už jen čekají, až bude vhodná chvíle; kdyby se nebáli, že příští obětí budou zase oni, zlikvidovali by tě sami! A nemyl se; hodně lidí už doneslo tvoje omyly a chyby tvým pánům, a oni se těší!“

„Co to žvaníš?“

„Jenom to, že přijdou. Zelení, Sluhové ze země Sóyo. Chceš snad popřít, že jsou to tvoji páni?“

„Naši přátelé, kteří nám v čase potřeby pomohou dobrou radou...“

„A když se nám jejich dobrá rada nehodí, hned za ní pošlou vojsko! To bere šmahem vinné i nevinné, jen když jsou modří!“

„Džabbuši!“

„To, že byli zlikvidováni všichni svědkové minulého zásahu, neznamená, že si to nikdo nepamatuje, Kornode!“

Kornod se zatvářil tak, že Džabbuš zaváhal.

„Nebo jsi to ani ty sám nevěděl? No tak vidíš – ale lidé to vědí dobře!“

„Džabušši, zemřeš a s tebou zemřou i tvoje ženy a všechny děti! Tvůj rod je prokletý a nemá právo dýchat náš vzduch!“

„Tak chytrý jako ty, Kornode, jsem taky.“

Kornod byl opravdu chytrý. Pochopil.

„Cože? Ty jsi je ukryl?“

Džabbuš neřekl nic.

„Najdeme je! Není takového úkrytu v celé zemi Kam, abychom je nenašli! A ponecháme si tě do té doby, abys je viděl umírat!“

„Tím líp. Dočkám se aspoň tvého pádu, moc dlouho už to trvat nebude!“

V té chvíli promluvil předseda Rady Agint: „Jsi pošetilý, Džabbuši! Víš hodně, ale přece jen nevíš všechno! Cizinci mohou vyhrát nad námi, mohou porazit dokonce Zelené! Ale nikdy nemohou být silnější než Zkáza!“

„Kdo kdy viděl tu zkázu? Kde je? Nevěřím na to, že nám zatmění slunce přinese smrt, a že se proti ní nedá bránit! Jsem voják; postavil bych se raději té Zkáze než cizincům!“

„Tak mluvil i zrádce Ungark!“

„Ungark byl čestný muž a dobrý voják!“

„Když umíral, mlčel jsi!“

„Všichni budou mlčet, až budu umírat já. Ale všichni to vědí; stejně jako vy víte řadu tajemství, o kterých nemluvíte. Kdybychom všichni jednou v životě řekli, co víme...“

„Cizincům? Zlým trpaslíkům?“

„Možná by stačilo jeden druhému!“

Předseda Agint si jen povzdechl: „Jsem starý, Džabbuši. Ale to vím, že je asi lepší zemřít dobrovolně, než čekat až přijde Zkáza a všechny nás zničí. To je nejhlubší a nejsvětější moudrost nás Sluhů. Ty nevíš nic, proto mluvíš takové hlouposti!“

Džabbuš byl sice ochoten hádat se s Kornodem, ale nad slovy Aginta se zamyslel. „Dej mi možnost, Aginte! Viděl jsem cizince bojovat a chápu, jak jsou silní! Půjdu k nim a budu s nimi vyjednávat!“

„Zabijí tě, než otevřeš hubu!“ křičel Kornod.

„Ty mlč! Nezabijí! Už je trochu znám...“

Agint pokynul, aby Džabbuš pokračoval.

„Budu s nimi jednat! Řeknu všechno, co vím já a co vědí další, třeba i ty, Aginte. Navrhnu, aby v případě Zkázy stály všechny naše armády společně bok po boku! Třeba i armáda země Sóyo!“

„Nesmysl!“ poštěkával Kornod.

„Uvaž to, Aginte! Jsi předseda Rady!“

Agint skutečně uvažoval, i když jen chvíli. „Ne. Nemá to cenu!“

„Proč?“

„Není možné se domluvit. S cizinci, zelenými a s kým ještě? Ne, nejde to...“

„Já bych to dokázal!“

„Kdo vůbec jsi, Džabbuši?“ křičel Kornod, „Kdo si vůbec myslíš, že jsi?“

„Velitel armády. Kdybych byl velitelem celého našeho vojska...“

„Diktátorem?“

„Za dávných časů byli...“

„Za těch časů z velitelů armády vznikli páni, kterých jsme se potom těžko zbavovali! Nalákalo tě, že cizinci ještě mají prince, šlechtice a generály, že? Ne, nedovolíme, aby se znovu nějaká šlechta vytvořila; dát moc lidem jako ty by bylo zločinem!“

„Rozmysli si to! Dokázal bych možná zachránit zemi Kam i celé lidstvo!“

„Ne,“ řekl Agint sklesle, „Zemřeš!“

Džabbuš přijal rozsudek mlčky a s tváří nepohnutou. Nic jiného nemohl čekat.

„Zklamal jsi naděje Nejvyšší rady!“ pronesl Kornod vznešeně, „Jsi vinen, že země Kam utrpěla strašlivou porážku, musíš proto nést všechny následky!“

Džabbuš odpověděl: „Ty, Kornode, jsi neštěstím země Kam! Až vy všichni, kdo jste tady, budete hořet na své hranici, pamatujte si, že je to vina tohoto muže! Že ještě byla možnost...“

Kornod pokynul. Stráže vběhly do sálu a generál Džabbuš se jim bez odporu podřídil.

Když ho odvedli, odcházeli i členové rady. Agint se přidružil ke Kornodovi: „Nechápu to! Džabbuš byl vždycky ten nejvěrnější a nejčestnější ze všech, beze slova plnil každý příkaz! Myslel jsem si, že ani nemá vlastní názor na záležitosti státu...“

„Já vím, co to je!“ řekl Kornod pomstychtivě, „Je to vliv cizáků, jejich myšlenek! I v tomhle Džabbušovi se probudilo zvíře, chlupatec, dravý samec... ten z něj mluvil!“

„Co když... měl částečně pravdu?“

„Jestli si to myslíš, ty jsi předseda. Máš ještě právo to zastavit. Ale já...“

„Ne. Máš pravdu, Kornode. Jsem starý...“

„Ctím tvou zkušenost a moudrost.“

„Myslíš na to, že bych měl zemřít. Co?“

„Toužíš snad už po Velikém Štěstí?“

„Ne! Ještě ne!“

Rozešli se. Jedna otázka visela celé jednání ve vzduchu, ale nepoložil ji nikdo z těch, kdo o ní věděli.

Myslíš, že se vrátili Mocní?

Kornod uvažoval. Myslel na to, že i nejvěrnější může být zrádcem. Že možná někdo ze členů Nejvyšší rady má stejný plán jako Džabbuš: zmocnit se vlády a dohodnout se s cizáky. Co když je někdo z nich agentem Labyrintu? A co když... když mají pravdu?

Co když se vrátili ti...?

Kornod se chvěl, když na to pomyslel. Že bych skutečně mohl udělat chybu? Že by opravdu byla pravda jiná než moje?

Errata:

30.05.2021 11:47