Asthra mlčela. Myslela na tu chvíli a na toho, kdo se díval, zřejmě dalekohledem výtečné kvality, na to fantastické divadlo. Zničení Měsíce, zcela jistě násilnou cestou! Kdo si mohl dovolit takovou věc? A proč to učinil?

Ten, kdo se modlil k Paní Měsíce, to jistě už nevěděl. Veliký Ještěr, to je jejich vysvětlení pro všechny tajemné úkazy. Ten, kdo psal zápis o zničení Měsíce, věděl zajisté víc. Nebo ne? Třeba o mnoho nepřežil svoje záznamy, třeba jenom byly nalezeny a vtěleny do modlitby. Stačilo pár generací a nikdo už nevěděl, co je pravda a co jenom pokorná prosba...

Čtoucí žena zmlkla. Astra se podívala a seznala, že text je u konce. Dál byly kresby, všelijak vylepšené ilustrace z příručky gynekologie. Podobnou měla Asthra ve své knihovně, aby z ní učila mladé lékařky této země. Kostra rachitického dítěte v rentgenovém snímku zosobňovala Smrt a Veliký Ještěr se chystal ukousnout mu hlavičku...

„Pomůžeš, paní?“ tázala se stařena.

Asthra chvíli rozvažovala. Musela si důkladně promyslet, co na to odpoví.

„Problém, který máme vyřešit, souvisí se vším ostatním, co se děje v zemi Kam. Měsíc se neztratil sám od sebe, ale vlivem působení nějakých sil. A nikoliv sil čarodějných, ale lidských, snad nepřátelských vojáků. Prozatím nevím, kdo to udělal a proč. Jenom tuším, že měl prostředky, které my nemáme...“

Zaváhala. Gravitační dělo je silnější než paprsek, který vytrhával kameny o deseti tisících tunách. Ale jak to vysvětlit jeskynním lidem? A vůbec – proč?

„Vrátí se k nám Měsíční Paní? Bude zase tak dobrá a laskavá jako dřív?“

„Nevím... snad.“

„Co žádá? Modlitby? Oběti?“

„Ne, nic takového. Nejdřív musíme zjistit, co se doopravdy stalo. Někteří říkají, že Měsíc zestárl a zemřel jako člověk, což je asi hloupost. Musíme vědět, jaká je skutečná pravda! Něco vím z vaší knihy; ale než vydám rozhodnutí, chci mluvit s tím, kdo to způsobil!“

„Mluvit?“

„Mluvit s Velkým Ještěrem nebo s tím, kdo ho ovládá. Veliký Ještěr zřejmě existuje; a dá se ovlivnit nebo zabít. Jedno nebo druhé chci udělat já.“

„Když zabiješ Velkého Ještěra, osvobodí se tím Paní Měsíce?“

„Snad. Nevím...“

„Budeme se za tebe modlit! Budeme tančit a zpívat, vzpomínat na tebe ve svých modlitbách a dodávat ti sílu k tomu boji...“

„Počkej! Stalo se už, že někdo zkusil bojovat s Velkým Ještěrem?“

„Ne. Kdo se pokusil vydat na takovou cestu, se nikdy nevrátil. Ty se dokážeš vrátit?“

„Nevím. Vím toho velmi málo...“

„Ale jsi silná a mocná čarodějka!“

„Jo. To vím, samozřejmě. Ale co z toho?“

„Paní Měsíce ti pomůže. Jsi její dcera.“

Asthra si povzdechla. „Ano, jistě. Dobře, tak tančete, zpívejte a modlete se. Když už tím nikomu nepomůžete, určitě tím nic nezkazíte. Buďte připravené... a mějte hodně dětí. Když nikdo, tak snad někdo z nich to jednou dokáže...“

Ta rada je potěšila; mít hodně dětí se jim velice líbilo. Asthra je nechala povídat, co se jim líbilo, dělat co chtěly, vzývat Měsíční Paní a zpívat jí tesklivé písně. Meditovala.

Ráno pečlivě zajistila nahrávku proti zničení či poškození a předala Bruce Langrenovi. Měl odletět balónem Akamiů k Enkrovi a bylo už nanejvýš na čase, počasí se zhoršovalo a dalo se čekat, že přijdou deště. Tady sice tolik neřádily uragány, zato znali sníh a mráz. Bruce, jeden z modrých a čarodějka Emi, která musela dostat úvodní instruktáž, to byla nejlepší možná posádka a Asthra věřila, že se k Enkrovi dostane. Vítr měli příznivý.

Když se balón, veliký a neforemný, vznesl nad hory, oddechla si; teď už je vše v rukou tří odvážných vzduchoplavců. Asthra nemohla nic ovlivnit; takže odešla na poradu se starci, kteří na ni už čekali.

„Je čas!“ řekl ten nejstarší, „Naši mladí muži jsou připraveni!“

„Já jsem také připravena.“ řekla.

Ještě téhož dne se první vyzvědači vydali cestou dolů z hor. Cesta ke hranicím svobodného území měla trvat řadu dní, stezky byly schůdné jen částečně. Vedli je zkušení průvodci a Asthra i Kaiití tomu byly rády, neboť samy by těžko našly správný směr.

A právě v nejzávažnější chvíli Asthra postup zastavila.

„Dříve, než odejdeme, je třeba očistit zemi!“ prohlásila, „Aby všem na věčné časy bylo jasné, že na tomto území vládneme my a ne Veliký Ještěr, je třeba zanechat znamení. Stavěly se v zemi Kam někdy oltáře Starým bohům?“

Mezi starými muži i ženami proběhla vlna vzrušení. Stařeny i starci dávali hlavy dohromady a domlouvali se; mladí vyčkávali, na čem se dohodnou. Konečně kdosi řekl:

„Naše staré legendy hovoří o tom, že na křižovatkách cest a na význačných místech stála znamení v podobě obrazů Starých bohů a Mocných, jejich služebníků! Ale nikdo už neví, jak vypadaly! Ty to snad víš?“

Asthra se usmála. „Celý váš národ se dělí na kmeny a rody, jež vedou význační bojovníci. Přeji si, aby každý významný náčelník, šaman či předák rodu vztyčil před odchodem znamení, jaké považuje za nejkrásnější, na místě, kde žije jeho rod. Tak Staří bohové poznají, kam se mají vrátit!“

Mezi lidem nastalo ještě větší vzrušení; teď se dohadovali, jak asi mají takové obrazy vypadat. Asthra je ujistila, že jakkoliv, podle vlastní fantazie tvůrce. Mohou to být sochy, obrazy, totemy z kmenů stromů nebo třeba jen navršené kupy kamení, do kterých je zasunut nějaký předmět symbolizující rod. Naopak bude lepší, když výsledek bude co nejroztodivnější, protože jednotvárnost ubíjí. Kdyby se zavedla nějaká standardizovaná forma, usilovali by lidé napodobit jeden druhého a nijak svou představivost nerozvíjeli. Řekla jim to tak moudře, že tomu větší část nerozuměla, ale to ničemu nevadilo; okamžitě se začali starat, aby oltáře vytvořili.

Jediný disharmonický hlas byla námitka, že se tím zdrží Velký Pochod na jih. Asthra soudila, že to ničemu nevadí; o to lépe bude střežena již očištěná země, kterou nechávají za sebou. Když posunou hranice svobodného území dál k jihu, ze všeho nejdříve tam postaví svoje oltáře a označí tu zemi jako svoji; potom budou sami bohové střežit, co jim náleží a žádný Veliký Ještěr si ani neškrtne. Starci moudře přikyvovali, bojovníci jásali.

Asthra je také naučila, jak obrazy božstev instalovat. Použila k tomu vzorové mantry z Atharvavédu a zjistila, že místní šamani jsou schopni si nesrozumitelný text docela dobře zapamatovat. Byli také schopni pochopit, že by neměli používat nic, co nebylo obětováno jejich božstvům; i ochotni to praktikovat. Chybělo již jen jediné, totiž určit totožnost oněch božstev a vzpomenout si, jaké příběhy o nich zůstaly v paměti. Ovšem to není nezbytné a pokud panují pochybnosti, jistě se to vyřeší v budoucnu.

Nyní se tedy mohla armáda vydat na pochod; a vyrazila k jihu za dunění bubnů a sborového zpěvu. Všichni byli plni nadšení a naplněni svatým přesvědčením, že zvítězí.

Trvalo tři dny, než se balón po různých strastiplných příhodách dostal k Liberty. Pilot byl skvělý, ale nikdy nebyl tak daleko na jihu a když se dostal do blízkosti měst, propadl docela obyčejně panice. Jednou po nich dokonce stříleli z plamenometu, dost zbytečně, protože byli mimo dostřel. Zato Bruceho lejzrová puška byla akorát, tak jim odpověděl a trochu jim chuť k souboji rozehnal. Taky je napadla koara, asi se jí nelíbilo, že má ve vzduchu konkurenci. Bruce ji zabil, ale nemohli přistát a sebrat její krásná černobílá péra, ačkoliv by je měli velice rádi.

Když Bruce zaslechl Djangovu vysílačku, byl radostí skoro bez sebe. Dokonce i Emi přestala kníkat a kňourat, čímž až doposud doprovázela každou změnu, která se stala. Bruce požadoval udání souřadnic k přistání, ale Django namísto toho poslal Jednorožce, který balón spolehlivě doprovodil do Enkrova tábora.

Mladí Akamiové přestali kulit oči a zvykli si během půlhodiny. Bruce žasl nad změnami o chvíli déle, zatímco Enkra si přehrával Asthřin záznam a kroutil nad ním hlavou.

„Perfektní! A situace je jasná jako křišťál! Teď jenom zjistit, který dobrák měl zbraně schopné zničit Měsíc, kde se skrývá, co zamýšlí teď a jak se mu dostat na kobylku. A máme to v pikách a můžeme o tom točit televizní seriál!“ liboval si Roger.

„Ze země Kam to tuším není nikdo!“ soudil Jackie, „Mají dost dobrou techniku, ale na úpadku. Kdyby někdo měl schopnost podobně ovlivňovat situaci, nenechal by vlastní zem tak zplundrovat!“

„Je jasné, že Sluhové za tohle nemohou!“ přidal se k němu Mike, „To jsou v podstatě ubožáci, kteří se třesou před svým Velikým Ještěrem a nevědí si rady. Jenom ze strachu založili tohle šílené náboženství smrti a zkázy; určitě jim smrt na hranici připadá lepší než případný nepřátelský zásah!“

„Děkuju jménem tvýho kámoše Kornoda!“ dodal Roger, „Je hezký, že pro něj máš pochopení!“

„To ne. Ale jakmile připustíme existenci Velikého Ještěra, už se mi jejich počínání nejeví tak nesmyslné. Oni se snaží udržet na vlně, která je nese, a nese je bídně; proto tvrdě a nelítostně trestají každý odpor. Občas skončí sami v soukolí, občas tam dostanou druhého. Je to boj o existenci a ten, který žije, se snaží předejít druhé a pobít je dřív, než oni dostanou jeho. Hrozný svět, ale teď už logický!“

„Dobře,“ zasáhl Enkra, „Vraťme se k věci! Likvidace Měsíce!“

„Jsou dvě možnosti: Sóyo a Onthor.“

„Sóyo je země zelených lidí, kteří nějakým způsobem ovládají zemi Kam. Jejich Sluhové jsou nadřízení našim, ale jak se zdá, přímo se do místních záležitostí nepletou. Zatím. Připadá mi, že by mohli mít potřebné prostředky, třeba toho Ještěra!“

„Onthor je pevnina, o které nevíme nic!“

„Naopak, víme leccos. Například, že dříve byla nejvyspělejší, že byla největší, nejbohatší, nejmocnější. Postihla ji Zkáza a téměř úplně zničila. Dnes je tam poušť.“

„Jasné! Mezikontinentální válka, možná vzpoura proti zlé vrchnosti. Vzpomínáte si, co říkala Johanka? Lidé země Sóyo byli poddanými lidí z Onthoru!“

„Anebo to bylo jinak! Ti z Onthoru zkoušeli nové zbraně a při tom zničili Měsíc. A ti druzí za to zničili jejich zemi!“

„A smysl toho všeho?“

„Jaký smysl potřebuje šílená diktatura?“

„Tady nebyla diktatura! Jejich knihy říkají, že to byla dost rozvinutá demokracie, dávno překonali období feudálů a sluhů!“

„I demokracie může přivést k moci diktaturu!“ smál se Roger, „Koukni se na nás, my jsme ukázkový exemplář! Kdyby nás viděl někdo nezaujatý, řekne, že jsme smečka dobrodruhů pyšnící se šlechtickými tituly!“

„Dobře, až Roger dorejpe, shrneme si to: Zatím známe dva cíle, které byly zničeny. Měsíc, který rozbili na padrť a Onthor, který proměnili v poušť. K tomu přináleží Kam, která poušť téměř připomíná a kde se nic nechce rodit...“

„Můžu?“ zeptal se Bruce.

„Jasně, mluv!“

„Asthra... teda, ulovili jsme takový zvíře, něco mezi krávou a antilopou. Kromě jinýho jsme ve vnitřnostech našli takový orgán, se kterým si nevíme rady. Vzali jsme vzorky, vypadalo to jako nějaký filtr...“

Enkra si prohlížel snímky a podával je dál.

„Je to filtr. Je to orgán, který zachycuje toxické látky!“

„Jaké látky?“

„Organické jedy, i leccos jiného. Zkoušeli jsme přes to všecko možný: deriváty heroinu, cyankáli, jedy hadů a ještěrek. Všechno velmi zeslabuje, pochopitelně v odpovídajících koncentracích... Asthra ti posílá protokoly!“

„Hm... co že je to za zvíře?“

„Typický býložravec, něco jako kráva. Docela obyčejné zvíře bez zvláštních znamení, jako u Douglase Adamse...“

„Takže obyčejná kráva s filtrem na jedy? Když ho má, znamená to, že ho na něco potřebuje!“

„To si Asthra taky pomyslela.“

„Žere trávu. V trávě bude něco... něco, co ničí vegetaci. Ta vegetace živoří, zvířata na ní jen tak přežívají, jenom myši a krysy jsou na tom dobře... poslyšte, je zapotřebí je chytit a řádně prozkoumat!“

„Těžko. Co šlo, už pochytaly naše šelmy!“

„A snědly! Ale přežily to ve zdraví...“

„Všichni se živíme místní stravou a všichni přežíváme. Jak se zdá, jestli je v potravinách skutečně nějaký jed, potom na nás neúčinkuje nebo nám nevadí...“

„Asthra myslí...“ řekl skromně Bruce.

„No, copak ji ještě napadlo?“

„Třeba se jedná o pomalu působící látku, která se shromažďuje. Akumuluje, třeba jako arzén. Víte, jak otrávili Napoleona?“

„Ovšem, podávali mu jed v malých dávkách... Myslíš, že by jed byl obsažen ve všem zdejším a my ho přijímáme od začátku?“

Bruce jenom pokrčil rameny.

Enkra uvažoval a pohyboval naprázdno čelistmi, jako by přežvykoval. Pak řekl: „Nařizuji: nachytat dostatečný počet zdejších myší a krys, ale živých! Předat Mozku, který provede důkladný průzkum a vytvoří funkční model Pokusného Hlodavce. Pak si je můžete dát k obědu, když vám chutnají... Toho Hlodavce budeme zkoušet krmit otráveným zrním, jak mu to bude svědčit... Dále nařizuji důkladnou pitvu každého zemřelého, našich i Akamiů. Veškeré hodnoty statisticky registrovat...“

„A co když jo?“ zeptal se Jackie.

„Ještě nic nevíme. Ale chápu, že je to velmi zvláštní a podivná okolnost, která nám prozatím unikala. Pokud skutečně souvisí se zdejšími ostatními katastrofami, potom...“

„Potom má někdo chuť zlikvidovat Akamie! Už se zbavili lidí v Onthoru, teď usilují zničit i Kam! Zřejmě ti zelení ze Sóyo!“

Enkra vyslechl poznámku bez komentáře. Jen klidně pokračoval ve svých myšlenkách: „Každý, kdo napadne nějakou zemi, má základní cíl. Lidé, kteří napadli Onthor, jej zničili a ponechali pustý a mrtvý. Kam přivedli na pokraj záhuby, ale také se zde nechtějí usazovat; nikdo by přece nechtěl, aby jeho pole byla zamořena jedem! A mám podezření, že až zjistíme situaci v Sóyo, nebude o mnoho lepší. Jen ostrovy zatím unikly, protože jsou příliš malé a nemají pro planetu význam...“

„Počkej... ty myslíš...?“

„Obávám se, že ten, kdo to vše podniká s takovou velkorysostí, se chce jednou provždy zbavit lidí. Ne jednoho národa, ale všech lidí. Chce, aby tato planeta zůstala pustá a bez života.“

„Takovou věc nemůže chtít žádný člověk!“

„Ano. To je pravda.“

„Co? Ty myslíš, že... bylo by možné, abychom stáli proti cizí civilizaci?“

„Jenom uvažuji nahlas. Nemyslím. Zatím nevím, co si mám myslet. Jen si představuju komandéra, který zničí Měsíc, aby ukázal lidem dole na zemi, co dokáže. Který pak vydá příkaz ke zničení všeho, co je na obrovském kontinentu pod ním. A směje se. Nezlobte se, ale já si ho neumím představit jako člověka...“

Dívali se jeden na druhého. Nechápali, nevěřili, děsili se.

„Zatím to nebudeme brát tak vážně,“ řekl Enkra, „Vlastně, třeba Kornoda bych si docela představit uměl. Nejdřív musíme porazit Sluhy a zjistit situaci. Potom budeme pokračovat v úvahách. Ne?“

Roger se podrbal za uchem a zvedl se.

„No jo! Tak půjdeme chytat šišany, no!“

Kamenný dům, kde by Asthra přespala, nalezli až za soumraku; princezna byla tak unavená, že zalezla do svého spacáku a usnula dřív, než si stihla prohlédnout okolí. Akamiové byli zřejmě fyzicky silnější než ona a dokázali vytrvaleji slézat po bláznivě pustých skaliskách. Aspoň toho dne odmítali přestat jít, dokud Arminy docela nevyčerpali.

Ale ráno, když vstala, rozhlédla se a srdce se jí sevřelo. Kamenný dům stál na pokraji široce se rozvírajícího údolí plného zelené trávy, smaragdově se lesknoucí rosou. Ten trávník začínal kousek od chaty a na trávníku se popásalo několik zvířat, ze všeho nejvíc připomínajících veliké lamy s koňskými hlavami. Na bocích ta zvířata byla pruhovaná a měla dlouhé svalnaté nohy, dávající tušit, že jsou dobří běžci. Samec měl dokonce vidlovitě zahnuté růžky. Když zvířata spatřila Asthru, obrátila k ní hlavy s moudrýma očima a sledovala ji, bez nepřátelství a strachu, jako dobrého přítele.

„Bože můj... to je krása!“ vydechla dívka.

Z mlhy se vynořil kluk. Byl velký asi jako ona, docela nahý, střapaté blonďaté vlasy mu visely až na ramena. Brodil se vysokou trávou a bosýma nohama setřásal kapičky rosy. Pohrával si s jakýmsi bičíkem a když si všiml Asthry, usmál se na ni. Pasáček s modrou pletí, jen flétna mu chyběla.

„To jsou krásná zvířata!“ řekla Asthra.

Zarazil se. Podrbal se na nose, pak si špinavou rukou rozcuchal vlasy. „Obyčejný... neposlouchají, toulají se! Měli se pást dole, jenže mi utekli. To dělá ta mlha...“

Došel k Asthře, prohlížel si ji, potom si na ni sáhnul. Zaujala ho její zvláštní barva. „Ty jsi z těch cizinců, viď?“

„Ano. Proč?“

„Jsi moc hezká... tak tmavé vlasy máš pořád?“

„Ovšem! U nás je to normální!“

Prohrábl jí strniště na hlavě a zasmál se. „Škoda, že ses dala ostříhat! Bylo by to moc pěkný, kdybys měla dlouhý a černý!“

Rozesmála se taky. „Víš, Oheň mě ostříhal!“

Řekl: „Nojo. Stejně...“

„Ta zvířata – na co jsou?“

„Koně? Na ježdění, ne?“

„Tohle jsou vaši koně? Už jsem slyšela, že něco takového máte, ale... takhle krásní?“

„Normálka, ne?“

„Mám doma taky chov koní! Mohla bych si zajezdit? Neboj, umím to s nima...“

„Nemají postroje... udržíš se?“

Asthra si jednoho vybrala, rozběhla se a vyskočila mu na hřbet. Každé dítě jejího národa musí umět jezdit nahé na neosedlaném koni, tím spíš princezna. Vykřikla, pleskla zvíře po krku a ono se skutečně dalo do pohybu! Pokusilo se sice bránit, ale na tak zkušenou jezdkyni jeho umění nestačilo, tak se rozběhlo a dalo se bez odporu řídit.

Pasáček taky nasedl; rozjel se a všechna zvířata se rozběhla za nimi. Asthra mu nechtěla ujet, tak ji zakrátko dohnal a jeli vedle sebe se stádečkem za zády. Slunce vystupovalo výš a výš a rozpouštělo mlhu, naplňující údolí.

Pak ucítili kouř a vzápětí spatřili stádo. Koně se popásali, ani se moc nestarali o lidi, projíždějící kolem nich. Pasáček vedl Asthru k ohníčku, kde postávalo a posedávalo pár lidí; zřejmě se tu vařila snídaně. Zvedli hlavy a Asthra je zaujala svým exotickým vzhledem.

„Dobré ráno!“ řekla jim a seskočila.

„Ano, bude pěkný den!“ rozhlédl se jeden po obloze.

„U nás se takhle zdravíme!“ vysvětlila.

„Přisedni k nám,“ pozval ji, „Dáme ti kaši, až se dovaří...“

Byli to chlapci a dívky, žádný nebyl docela dospělý. Podle pelechů, které měli, spali většinou po dvojicích a noc využili, jak se patřilo. A když vstali, ani jim nenapadlo se oblékat – jen se umyli rosou.

Asthra bez váhání přijala jejich pohoštění, což byla zvláštnost; vyhovět jí nebylo lehké, každé jídlo důkladně očichávala a prohlížela, až je nakonec stejně z nějakého důvodu odmítla. Jasně a jednou provždy pro ni bylo vyřízené veškeré maso, ale zkoumala a prověřovala i všecko ostatní. Kaši vařenou v kotlíku pasáčků koní přijala bez průzkumu, dokonce se ani netvářila, že prokazuje dárci nesmírnou laskavost.

„Ona je cizinka!“ vysvětloval pasáček, „Líbí se jí naše koně! Tak černé má vlasy vždycky a někdy i delší!“

„No jasně, když je cizinka!“ Největší kluk k ní přistoupil a ohmatával jí kůži. Nechala si to beze všeho líbit, ačkoliv jindy omatlávání hlavy moc nemilovala.

„Naši koně jsou jiní! Taky mám stádo... někdy vám je ukážu, až bude vhodný čas...“

„Přivedli jsme koně pro armádu. Půjdou do boje za naši zemi! Taky se chystáme...“

Opravdu se chystali. Měli luky a šípy, nože a sekery, děti důkladné praky. Ti mladší se chlubili, jakou šelmu tím zahnali a předváděli Asthře všelijaké kožešiny.

„Krona jste už zabili taky?“

„Krona? To ne! Kron je příliš veliký... ten by nás všechny roztrhal, kdyby přišel!“

„Je hodně kronů?“

„Málo. Ale v horách jsou, v noci vycházejí na lov. Tak radši udržujeme oheň, aby se báli. Ohně se přece jen trochu bojí...“

„Kron mi připadá krásný...“

„Je krásný!“ řekl svalnatý, ošlehaný kluk s velikými zjizvenými bicepsy, „Když jsem byl maličký, říkala mi babička: musíš jíst, hochu, potom i ty budeš veliký a silný jako kron!“

Asthra se zamyslela. Pak řekla: „Myslím, že jsem přišla na to, jak označovat bojovníky za svobodu a rozkvět země Kam. Líbilo by se vám jméno kronů?“

Ty děti se podívaly jedno na druhé; nazí, špinaví, rozcuchaní, s odřenýma nohama. Kronové? Pak se rozesmáli a Asthra se smála s nimi.

Yaggan rozdělil svoje mužstvo. Bylo jich už příliš mnoho, aby mohli operovat společně. Jens Kirkgaard, jmenovaný velitelem druhého pluku, napadl vojenskou posádku, v níž podle zpráv bylo šest bojových vznášedel, které Armini přiléhavě nazývali tanky. Dobyl je a kromě toho se k němu přidala spousta místních lidí, přátel kapitána Olafa.

Yaggan téže noci napadl další výcvikové středisko Ještěrů. Svedl prudkou bitvu, ve které z jeho lidí padl Weita zvaný Max, Mittaff zvaný Mike, Loki zvaný Luke a řada dalších, jejichž jména nebyla ani zaznamenána do kronik. Zvítězili a za jejich zády teď dohořívaly zříceniny střediska plného mrtvol instruktorů.

Když nastal úsvit, Yaggan nařídil zastavit a vyhnat kluky ze vznášedel. Lothar stál vedle něho, když předstoupil před řadu a řekl jim:

„Jsem Yaggan, velmistr lóže Koara. Zapamatujte si to jméno...“

Errata:

30.05.2021 11:46