Vítej, návštěvníku!

Nejdřív ze všeho přišel uragán. Na Zetě umějí dělat uragány, to tedy jo! Pět dní a nocí zuřil vítr, ve kterém nemohly nic dělat nejen arminské lodi, ale ani vznášedla, vyjma těch, co se plazila po zemi. Všichni zůstali tam, kde byli; poručili si, aby Mozek zakryl jejich ubikace mohutnou kopulí z plastické hmoty, po níž déšť sjížděl, a zatím pokračovali ve školení a výcviku. Nebo si jen tak povídali.

Děti sedávaly nejraději u Mika Crosse. Pippi mu buď vlezla na kolena nebo se k němu aspoň přitiskla co nejvíc a pokud měl něco oblečeno, zamotala se do toho. Hned vedle si sedl Bertík a potom Erik. Taky by se mazlil, jenomže už byl větší a nehodilo se to. Kromě toho Pippi sice chtěla do rodiny všechny děti, které viděla a nejradši by je adoptovala jako brášky a ségry; ale mazlit se s tatínkem či maminkou v její přítomnosti se nesmělo. Sotva Mike někoho z ostatních dětí pohladil po vlasech, už byla nablízku a pozorně sledovala, kolik lásky kdo dostává, proč a za co. Je hodný, udělal něco dobře, zaslouží si to? V pořádku, tak si ho pohlaď. Ale já jsem tady taky! A vůbec, když se ostatní děti chtějí mazlit, proč se nemazlí se mnou?

Kupodivu nežárlila na šelmy, ty směl Mike hladit jak chtěl. Taky Pippi se s nimi mazlila ráda a často, a oni to měli rádi. Ostatní děti se přizpůsobily a s jaguárem Altarracem spávaly v jednom klubku, hlavy na jeho kožešině a Pippi mezi oběma kluky tak, aby se jí dotýkali. Když se situace vyvinula jinak, určitě v noci vstala a vecpala se na své místo. Mike se jí kvůli tomu smál; aspoň už netrvala na tom, že bude spát mezi ním a Ťapkou.

Teď měli velké sezení, takže tu byl i Čingiz, Fayna a jejich kadeti. Bylo šero, nesvítili a venku rachotil déšť, vylézat nebylo příjemné. Ťapka udělala čaj, každý usrkával ze svého hrnku a bylo mu fajn.

„Viď taťko, že nás vezmeš do Arminu, až to tady skončí!“ přála si Fayna.

„Přece jsem to už slíbil, ne?“

„No jo, ale všecky! I naše kadety!“

„Jo tak! To bude drobnej problém...“

„Slíbili jsme jim to!“ připomněl Čingiz.

„A vy byste skutečně tak rádi viděli Armin?“

„Moc! Je to nádherná země...“

„Povídej nám o ní!“

„Už jste přece viděli všechny snímky z videa, co máme! Umíte si ji představit...“

„Jasně, umíme. Ale povídej!“

Mike upil čaje a zamyslel se.

„Viď, že je Armin nejkrásnější země na světě?“ Čingiz tam sice nikdy nebyl a nevěděl o ní víc než kdokoliv z ostatních, občas ale mluvil, jako kdyby tu zemi osobně vymyslel a namaloval.

„Ne, není.“ řekl Mike k obecnému překvapení.

„Jak to? A která tedy?“

„Dneska v noci se mi zdálo o mé vlasti. Víte, já se nenarodil v Arminu, i když patřím k tomu národu. Moje vlast se jmenuje Morava a patří k Českému království; tam jsem přišel na svět a žil tam, dokud naší rodině nepovolili návrat...“

„Morava? Kde to je?“

„Víš přece, kde leží Evropa, ukazoval jsem ti ji! Ten stát se jmenuje Československo, srdce Evropy. Skládá se z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Slovensko je nádherné; jsou tam vysoké hory a tiché doliny, žijí tam kamzíci, vlci, rysové a hnědí medvědi. Taky Čechy jsou krásné, je tam veliké nádherné město Praha a na každém kousku země něco jinak krásného. Ale Morava je ze všeho nejkrásnější. Je to země, kde jsem nechal svoje srdce...“

„Povídej, táto!“

„Na severu ji střeží dvojí hory: Jeseníky se svými léčivými prameny, kde je nejvyšší hora Praděd; tam jsem jezdil, když jsem byl malý. Pak Beskydy, hrdé a nepokořené. V Jeseníkách pramení veliká řeka Morava, která protéká celou zemí a na Slovensku se zasnubuje s Dunajem. Na západě Vysočina, drsná a nádherná; když přijde podzim, je celá barevná jako malířská paleta. Na východě je Pomezí, tam začíná Slovensko... A když jdeš podle slovenských hranic na jih, přijdeš do země, kde pěstují víno a zpívají nádherné písničky; i já si je občas zazpívám. Když oslavují vinobraní, obléknou se do krojů barevnějších než duha a jsou veselí a šťastní. Jenom prasata se neradují, protože dobře vědí, že se promění na jitrničky, jelita, ovar a prejt a spoustu dalšího jídla... Tu zemi střeží hrady a zámky; hlídají ji proti vetřelcům, kteří ji odjakživa napadali ze všech stran. Proti nim postavili Děvín a Břeclav, Znojmo a Vranov, Mikulov, Maydenburg, Buchlov a Hluk a všechny ostatní. Taky jsou tam místa posvěcená vírou předků: Mikulčice, Velehrad, Hostýn, Křtiny, Vranov, Svatý Kopeček u Olomouce, Kroměříž, Hradiště... každý kout té země chutná jako polibek dívky...“

„Táto...“ vzdychl Čingiz, „Vem mě tam!“

„A řeky...“ šeptal Mike, „Morava a Dyje, Svitava, Svratka, Oslávka, Bečva a všechny říčky a potoky, co jich je... Hluboké stinné lesy, úrodná pole...“

„Jednou bych to chtěl vidět! Lesy, pole...“

„Dočkáš se, neboj se. Až zvítězíme, až naše Akamia bude stejně krásná jako moje Morava, pak půjdeme tam, kde jsem doma. Víš, co znamená místo, kde jsou uloženy kosti předků?“

„Ano. U národů, které pohřbívají do země, se mu říká hřbitov.“

„Tak. Pověst říká, že člověk může být šťastný jenom tam, kde jsou jeho předkové. Jenom tam je jeho domov...“

„Já rozumím. Chápu...“

„V mé zemi Moravě je město, které se jmenuje Letovice. Nemá vůbec žádný význam, nic důležitého tam není. Jednou, když jsem byl malý, jsem tam byl s matkou. Bylo léto a šuměly břízy... to město má totiž svůj hřbitov za kostelem, zasvěceným svatému Václavovi, patronu české země. Je to březový háj, rozložený vysoko nad městem, hluboko v údolí se vine řeka a železnice a silnice, na protějším kopci je hrad a klášter, kde světil biskup nové zvony... Tam spí lidé, kteří odešli, vítr jim zpívá v korunách bříz svoje písně. A nikdo z živých je neruší...“

„Tam jsi doma?“

„Ne, ani zdaleka ne. Jen jsem přišel a zas odešel. Celý život chodím po světě a když nad tím uvažuju, těžko bych mohl říct, kde jsem vlastně doma. Jistě, žiju v nějakém domě, kam chodím, když jsem unavený, mám tam svoje věci a mám to napsáno ve svých papírech. Ale doma jsem kdekoliv, kde se mi líbí a kam bych se aspoň jednou chtěl vrátit. Celý svůj život chodím po světě a hledám nějaké místo, kde by byl můj domov. Ze kterého bych už nechtěl odejít, víš?“

„A co jsi našel?“

„Nic. Ať jsem kdekoliv, pořád bloudím očima k obzoru a hledám, co je za ním. Já vím, asi je na čase, abych už našel nějaký klid; ale já ho zatím neznám. Když jsem někde dlouho, mám pocit, že jsem se tam jenom zdržel. Jen chvíli, než zase vezmu svou hůl a půjdu dál...“

Stal se zázrak. Roger Monroes, kterému se líbí úplně všechny ženy, prohlásil, že mladá čarodějka Emi je ošklivá a nemá o ni zájem. Když byl překvapenými kamarády dotazován na bližší charakteristiku, prohlásil, že dotyčná holka kouká jako vlk a že by měl strach, aby ho po usnutí nezakousla. Takže se ani nepokusil získat ji do postele.

Což je dobře, protože Emi sem nebyla poslána pro něčí potěšení, ale aby získala potřebné vědomosti a mohla se stát čarodějkou. Prozatím ji školila jenom Asthra a nijak zvlášť se jí to nedařilo, ačkoliv Emi sama chtěla a její rodáci od ní očekávali věci veliké. Tady prošla školením všeho druhu, takže se z ní stala dívka vzdělaná, což ovšem na její prudké povaze nezanechalo tak výrazné stopy, jak by bylo žádoucí. Pořád ještě to bylo děvče impulzívní, s kontrastními názory, v nichž nebylo místa pro polovičatost. Absolutní láska, absolutní nenávist, to byly pojmy, které jí vyhovovaly. Tichá rezignace jí rozhodně nebyla vrozena a ani v budoucnu nehrozila.

Protože prací s Ohněm se zabýval i Enkra, seznámila se s ním velice brzy; a Enkra se na Emi podíval asi líp než Roger. Jistě, teď chodila ostříhaná, čímž vynikla její barbarská tvář, silné a zdravé čelisti, vysedlé lícní kosti, dozadu ubíhající čelo, oči daleko od sebe a planoucí divnými ohníčky. Jenže Enkra jí jednou půjčil svoji vlastní paruku a dlouhé černé kadeře zarámovaly tu divokou barbarskou tvář modré pleti a dodaly jí nádhernou korunu; náhle byla Emi tak krásná, že kdyby k ní pustili Rogera, i on by to musel uznat. A Enkra udělal to nejrozumnější, co mohl: zamiloval se do ní.

Emi na to přišla velmi rychle, neboť i když byla panna, měla dost zkušeností ze života v táborech svého lidu. Princ se jí také zalíbil; to od chvíle, kdy spolu mluvili a kdy se zmínila o Kornodovi. V té chvíli bleskl Enkrovou tváří divoký hněv a nenávist, v očích mu zaplanul zlý oheň – a Emi byla ztracená. Věděla, že tohoto nebezpečného bojovníka chce, a taky ho dostane. Panenky loveckého kmene nejsou zvyklé vzdávat se svých záměrů.

Byla tu ovšem nesnáz: její čarodějnické zasvěcení. Emi přišla, aby se naučila pracovat s Ohněm, na což nesměl zapomínat ani Enkra. Tak ji učil sám, a s ní Kateřinu čili Kao, sestru Inky, zachráněné z hranice. Kateřina byla daleko mírnější, poddajnější, ochotnější udělat cokoliv, a Emi začala okamžitě bezmezně obdivovat. A jako za odměnu se té hodné a poslušné Kateřině práce s Ohněm dařila podstatně líp.

Enkra, když si už nevěděl rady, přišel se pozeptat Mika, co si on o tom myslí. Mike se nejdřív vymlouval, že tomu nerozumí, sám s Ohněm nikdy nepracoval a že se v ničem nevyzná. Nakonec souhlasil, že s Emi promluví a zkusí zjistit, k čemu by se takové děvče mohlo hodit.

Emi ho trochu překvapila; když se jí na úvod zeptal, jak se jí tady líbí, prohlásila, že sice ano, ale dost ji mrzí, že tu není co lovit.

„Ráda chodíš na lov?“

Emi se zasmála a vycenila zoubky jako šelma: „Jasně! U nás na severu je spousta zvěře! Když to dovedeš, podaří se ti za noc ulovit jídlo pro celý kmen...“

„A tys už někdy něco ulovila?“

„Jej! Pochopitelně! Kobu, které vy říkáte antilopa, už umím dokonce zabít zakousnutím! Na krku má místo, kam se dá zakousnout zubama, i tak ubohejma, jako máme my lidi! Jestli chceš, až se vrátíme na sever, ukážu ti to!“

Mike jen potřásl hlavou; chvíli se s ní bavil o lovech, stačilo jen dovolit jí povídat, a dala se těžko zastavit. Když už ji to přestalo bavit, propustil ji a řekl Enkrovi:

„Ty si ze mě děláš blázny?“

„Ne – proč?“

„Milý hochu, tvoje Emi se hodí ke všemu, jenom k magii ne. Žasnu nad tím, že na to nepřišla už Asthra; co se tebe týče, mám pocit že... nechápu, oč ti jde!“

„Proč myslíš, že nemůže být čarodějkou?“

„Copak nevíš, že na ní lpí krev?“

„Vážně? Ona někoho zabila?“

„Aby nebyla vhodná pro tu práci, není třeba zabít někoho, stačí něco! Pochlubila se mi, že často chodila na lov a zabíjela zvěř; nepochybuji, že to vykládala i tobě! Nevím na co hraješ; ale víš jistě, že ti její zvyklosti budou vyhovovat?“

Enkra se usmíval; Mike nechápal, proč by měl právě jemu začít objasňovat ty základnější skutečnosti. Ale pochopitelně tušil, že Enkra docela jistě úplně nezhloupl, jenom něco chystá.

„Ach tak, chápu! To je ta tvoje fóbie proti lidem, kteří jedí mršiny ulovených zvířat. Chápu, ty jako vegetarián...“

„Moje fóbie?“ Mike zrudl a vytřeštil oči, „Ty chceš něco mluvit o mém odporu vůči pojídačům mršin, když... jak je to dlouho, co ses odmítal třeba jen dotknout potravy z masa? Chceš říct, že teď docela klidně jíš maso?“

Enkra se usmíval. „Jak je to dlouho, co jsi mne přesvědčoval, že se nemám hádat se svými hostiteli z kruhů přistěhovalců, když mi chtějí uspořádat hostinu podle svých zvyklostí? Jsi můj guru, tak tě poslouchám – ne?“

„Mám chuť ti dát facku, ty... šašku! Posmíváš se mi, na to jsem přišel hned, ale... to kvůli té holce?“

„Zklidni se, vznešený bráhmane; však o co jde? Ráma byl přece největší lovec ze všech a je to druhá nejvznešenější inkarnace po Kršnovi! A co sám Kršna zabil zvířat, namátkou slona Kuvalajapídu a koníčka Kášího, oslíka Dhenakásuru, telátko Vatsásuru...“

„Tak dobře. Beru na vědomí, že jsi převrátil svoje zvyklosti docela naopak a budeš teď prosazovat veliké lovy a slavnostní hostiny z nalovené zvěře. Ale co chceš ode mne? Víš dobře, že nejsem tak absolutní zastánce vegetariánství a když není vůbec co jíst, vezmu si sem tam i trochu masa! Ale jsem zvědav, jak se na to bude tvářit Asthra...“

„Pokud vím, Asthra taky kdysi lovila! A jak vášnivě!“

„To bylo, když dospívala. Víš, v určitém období života... teda, máš zájem poslouchat, co ti chci říkat? Pořád mám takový dojem, že ses přišel pohádat!“

„To ty se chceš hádat, ne já! Já se s tebou přišel poradit! Mám určité pochybnosti o Emi... a vlastně i o sobě.“

„Co chceš, aby z ní bylo?“

„Čarodějka, samozřejmě. Dokonalá princezna země Kam.“

„Ale líbí se ti? Chtěl bys ji pro sebe?“

„To se zásadně vylučuje?“

„Ne... vlastně ani ne. Jenom je to obtížnější.“

„Tak obtížné, že bychom to my dva nezvládli?“

„Ne, tak obtížné to není. Ale chceš to slyšet nejdřív sám, nebo by u toho měla být taky ona?“

Enkra se usmál; na malý okamžik přivřel oči. „Hned přijde!“

Skutečně, během chviličky se dveře odsunuly a nakoukla Emi.

„Volal jsi mě?“

„Pojď dál a posaď se!“ pozval ji Mike.

Usedla vedle Enkry; automaticky se k němu přivinula, podala mu jednu ruku a on zase jí. Byla větší než on, ačkoliv byl vytáhlý a ona na poměry svého národa maličká; to jim však zřejmě vůbec nevadilo. Neměli oděv, vlasy a žádné ozdoby, možná se před chvílí koupali v Ohni. A oba se usmívali téměř stejně.

„Enkra mě požádal, abych se zamyslel nad tvou budoucností. Jde o to, zda se Asthřiny, Enkrovy, moje a další plány nějakým způsobem srovnávají s tvými. Co chceš v životě dokázat?“

Emi zaváhala, nevěděla co říct. Ale podívala se na Enkru a on na ni; to Mikovi docela stačilo. Konečně řekla nejistě:

„Chtěla bych být čarodějkou. Pracovat s Ohněm.“

„Proto, že to chtějí všichni kolem tebe?“

„To taky. Ale hlavně se mi to líbí.“

„Nemohu vyloučit, že se ti to může podařit, ačkoliv k tomu moc předpokladů nemáš. Hlavní problém je tvoje touha po zabíjení. Člověk poskvrněný krví má v počátcích řadu nevýhod...“

„Proč je to tak?“

„Magie je práce, která vyžaduje hluboké soustředění. Když chceš konat nějakou práci, musíš se vnitřně dostat do stavu, ve kterém to můžeš dokázat. Velice rušivým momentem je, když ti myšlenky odbíhají k násilí nebo... k lásce.“

„Já vím. Abych zvládla Oheň, musím být Panna.“ Emi to řekla tak, že nebylo pochyb, jak ji to mrzí.

„To není nezbytná podmínka. Asthra a Sheilla panny nejsou; při hodnocení se příliš zdůrazňuje fyzická hodnota a podceňuje psychologie. Tím chci říct, že je-li dívka psychicky ve stavu nedotčenosti mysli, nezáleží na tom, v jakém stavu je její tělo.“

Emi zbystřila pozornost; teď o poznání víc vypadala jako šelma. Když se na ni Mike díval, docela chápal, co Enkra cítí.

„Normální způsob života je, že dojde ke vztahu mezi mužem a ženou, kteří na základě vzájemné lásky uzavřou manželství a mají děti. Tento model života je běžně přijímán všemi kromě Ohně; tomu z nějakého důvodu nevyhovuje. Proč, nevím. Naopak Oheň preferuje extrémy obojího druhu, jak sexuální abstinenci, tak navazování velkého množství kontaktů bez dlouhodobého trvání. Cokoliv kromě silného a hlubokého citového vztahu.“

„Nemůžeš aspoň odhadnout, proč tomu tak je?“

„V zásadě je tělo ovládáno myslí; jakmile se mysl dostane do patřičného stavu, na těle nezáleží. Proto si může Sheilla užívat smyslových požitků, kolik chce; je nymfomanka, tělesná láska je pro ni životní nezbytností. Byla tak přímo stvořená, je výsledkem několika generací předků ženského pohlaví, které byly taky takové a při tom na vysoké duchovní úrovni...“

„Rozumím.“ kývla hlavou Emi, „Já jsem z loveckého kmene; vy říkáte barbarka. Jím maso raději než cokoliv jiného; hlavně se mi dělá špatně z těch náhražek, které vám vyrábí Mozek. Chci mít čerstvé maso, které jsem si sama zabila!“

Mike sklouzl pohledem na Enkru; princ zíral na Emi s takovým obdivem, že nemělo smysl mu cokoliv vykládat.

„Ano, zdá se, že... cesta odříkání pro vás dva určitě vhodná nebude. Bylo by asi nesmyslné, abych ti to rozmlouval... určitě právě v této chvíli. Možná později, až něco pochopíš...“

„Ale já chci pochopit!“ blýskla očima, „Vysvětlovali mi pojem otevření mysli. Je v zásadě nemožné otevřít moji mysl, dokud jím maso a lovím zvěř?“

„Nemožné to není. Spíš trochu... nezvyklé. Jen tak ze zájmu, jaký názor na Emi mají naše šelmy?“

„Moc se jim líbí!“ řekl Enkra nadšeně.

„Nepochybuji. Určitě by chtěly...“ Mike zmlkl a zíral do blba.

„Odpovíš mi na otázku, guru?“ ptala se Emi, „Kolik pravdy je na tom, že bych nic nedokázala, kdybych se zbavila panenství?“

„Je to nesmysl, dívko, zvlášť v tvém případě. Naopak myslím, že odříkat se čehokoliv je jenom zdržování předem daného osudu. Když chceš být dospělou ženou, tak se jí staň.“

„Myslíš?“ blýsklo v očích teď zase Enkrovi.

„Ano. Nejlepší by bylo, kdybys ji panenství zbavil. A to hned, nejlíp ještě dneska v noci. Případně kdykoliv jindy, jak na to budete mít náladu. Proč ji zbytečně trápit?“

Dívka vycenila svoje dravčí zuby a spokojeně se usmála.

„Hned teď! A tady!“

S tím mohl sice být srozuměn Enkra, ale Mike ne.

„To snad ne!“ namítl krotce.

„Proč ne?“ pohladila dlaní kožešinu, na které seděli, „Máš to tady velice útulné...“

„Tak dobře, děti, ale aspoň počkejte, než odejdu!“

„Ne, ty neodejdeš!“ zvýšil hlas Enkra, „A ty taky mlč, Emi! Já si přeju, aby se uskutečnil řádný svatební obřad před ohněm, se všemi patřičnými mantrami... s procházením kruhy a tak! A chci, abys ten obřad prováděl ty!“

„Védskou svatbu?“ znejistěl Mike.

„Proč ne? Chceš říct, že to neumíš?“

„Jistě umím, ale... mám určité pochybnosti! Například je si panna nevěsta vědoma, o čem vůbec mluvíme?“

„Jistě, studovala jsem to!“ pochlubila se Emi.

„A máš na to nějaký názor?“

„Vzala jsem to na vědomí. Souhlasím.“

„Bez jakýchkoliv připomínek – nebo dotazů?“

„A je na tom snad něco nepochopitelného?“

Mike si jenom povzdychl.

„Tak co – můžeš to provést?“ ptal se Enkra.

„Mohu, ale... nechceš si to ještě rozmyslet? Je také zapotřebí zajistit některé potřeby...“

„Rozmyslel jsem si to dostatečně, aspoň myslím. Potřebné věci ti zajistí Mozek, měl by mít patřičné projekty. Ještě máš nějaké problémy?“

„Ne. Já nemám naprosto žádné.“

„Tak nám aspoň popřej štěstí!“

Mike se zasmál. Pohladil oba po hlavě:

„Ať je vaše láska krásná a šťastná!“

Potom se rozesmáli a utekli.

Zpráva o nové princově favoritce se roznesla rychlostí blesku, jak se sluší a patří; a samozřejmě k tomu všichni museli okamžitě zaujmout stanovisko. Pochopitelně, kdo patřili ke dvoru, souhlasili s princovou volbou a ti, kteří předtím měli vůči Emi námitky, se jich kvapně vzdali a začali jí nadšeně lichotit. Dokonce i Roger prohlásil, že zas tak strašně ošklivá není a že velice lituje.

Emi zodpovědně vykonala veškeré potřebné přípravy ke svatbě, včetně toho, že si dala pustit šestidílný kurs Védské filosofie s přídavkem dvoudílného Buddhismu, jednodílného Džinnismu a sedmý díl, obsahující veškeré texty Šríly Prabhupády; Mike byl na tyto záznamy právem hrdý, ačkoliv je nevytvořil, ale osobně obcházel duchovní učitele ISKCONu tak dlouho, až je ukecal, aby mu je nahráli. Aby na svatbu vypadala co nejkrásněji, nechala si zapnout regenerátor, takže jí narostly vlasy dlouhé až k pasu; takové nikdy neměla, ani to nebylo technicky možné.

Enkra se nenechal zahanbit; když ho jeho oddaní poddaní opět po čase spatřili s majestátními kadeřemi až k lopatkám, zařídili se podle něho, aby zas jednou vypadali dobře. Chystaly se přepychové kostýmy, šperky na krk, na ruce, na kotníky, do uší, do nosu, na čelo, do horního i spodního rtu, do tváří, do obočí, do jazyka, do prsních bradavek a kam se dalo. Kdo ještě neměl celé tělo pokryté zdobením, dával si vytetovat znaky odstranitelné i věčně trvalé; co začali k tomu účelu využívat služeb Mozku, dokázali věci vymykající se zdravému rozumu.

Proslechlo se také, že Enkra značně zkorigoval svoje názory na dobrodružství lovecká i jiná. Náčelníci zbystřili pozornost; byli samozřejmě pořád bojovníci i lovci, jenom ze společenských důvodů museli svoje vášně omezit či skrývat. Teď zjistili, že jim jejich princ nebude nadávat, ať zaútočí na cokoliv; toho bylo nutno využít, ježto nebylo jisté, co bude povídat za týden. Tak tedy lovili, a protože ven se téměř nedalo vyjít, vymýšleli si lovy na nejrůznější potvory v prostoru, jemuž se říká virtuální realita a který vytvářel kompletně Mozek.

Vytvoření zdánlivé skutečnosti, vlastního světa pro jednoho člověka, je dávným snem všech programátorů. Mozek to dokázal; na přání umístil hráče do jakéhokoliv existujícího či vymyšleného prostředí a posílal mu protivníky, jaké si stanovil. Konečně si mohli vyzkoušet boj s koarou ve vzduchu na jednomístném vrtulníku zvaném Vážka, případně s mořským ještěrem v malé ponorce, které říkali Rejnok. Přestože neexistovala koara ani ještěr, ba dokonce ani stroje na nichž létali, existovala smrt, která je postihla, když to prohráli (a to bývalo téměř pokaždé). Pocit, že je zobák opeřené stíhačky rve na kousky nebo se topí pod vodou, když je zasáhl ocas ještěra a rozmlátil ponorku na kousky, byl tak realistický, že hráč upadl do bezvědomí a teprve po chvíli se vzpamatoval. Obvykle jen proto, aby si okamžitě přál akci opakovat s větším zdarem.

Lidská mysl je nesmírně odolné zařízení; když pochopili systém hry, začali si vymýšlet další varianty. Po určitou dobu dělali pokusy s hrou pro více spolupracujících účastníků, ale potom jim došlo, co je největší odvaz: hrát proti sobě. Mozek vyhověl dokonale: od té chvíle si mohli dopřát souboj s kterýmkoliv kamarádem, dokonce simultánně, přičemž ten druhý dostával rány, jež mu soupeř zasazoval. Bojovali rukama, meči i střelnou zbraní a velmi realisticky prožívali bolest ze zranění, případně smrt. Poprvé v životě si mohli dopřát lov na tygra či leoparda, který by končil něčí smrtí; doposud bylo společensky neúnosné se o něčem podobném jenom zmínit. Někteří si dokonce přáli prožít lov na krona, o kterém jim vyprávěl Bruce.

Při tom zařízení, které to umožňovalo, bylo velice jednoduché; něco jako ochranná čapka, jakou nosili členové bojových oddílů, ve které byly senzory monitorující činnost majitele. Snímače byly tak malé, že je ani necítil, snad ne širší než vlas. Bojovník se pohyboval v prostředí svého vlastního pokoje, kam mu Mozek pouštěl fantómy protivníků, dostatečně hmotné, aby do nich mohl sekat a střílet, i aby oni zasazovali rány jemu. Jakým způsobem se to přesně dělá, nebylo jasné, ale fungovalo to skvěle a všichni si pěkně užili.

Samozřejmě se s tím nespokojili a vymýšleli další zlepšení všeho druhu. Sebastiano první vymyslel, že mu nestačí protivníci vymyšlení ani kamarádi schopní špičkových bojových akcí; vyžádal si od Mozku, aby mohl bojovat sám se sebou. Konečně měl soupeře stejně dobrého jako byl sám a jak se slušelo a patřilo, vyhrál sotva polovinu střetnutí. V mnoha snad zvítězil také, ale bohužel je zároveň nepřežil pro četná zranění, která si zasadil. Chvílemi byl boj tak realistický, že si nebyl jist, zda se vůbec probere; ale zatím se probral pokaždé.

Jennie jako jemná dívka zase nalezla zalíbení v cestování. Rozhodla se prozkoumat všechny oblasti Zeměkoule, do kterých se zatím nepodívala v reálu a které měl Mozek v paměti. Procházela se Thébami, Borobudurem, Chichén Iztá, Pompejemi i Knóssem; filmy o těchto památkách byly v registru, Mozku stačilo jenom je oživit a převést do fantomatického stavu. Potom se rozhodla svoje toulky vylepšit; místo zříceninami Pompejí se procházela živým městem plným obyvatel, které si kompletně vymyslela a uložila do paměti, aby to po ní mohli udělat další. Zvláště modří kamarádi a kamarádky toho využívali často a rádi, zatímco Jennie už zkoušela realizovat další smělé plány: vytvořit prostředí, které buď nikdy neexistovalo, nebo už dávno zmizelo. Jejím plánem bylo rekonstruovat Atlantidu. Zatím byla v počátcích.

Roger se nezúčastňoval soubojů s fantómy ani toulek po snových krajinách. Jeho cíl byl ještě pozoruhodnější: proniknout pomocí Mozku do vyšší dimenze. Výsledek byl ovšem poněkud sporný: sice tvrdil, že se jeho sondám podařilo se tam dostat, ovšem v tomtéž okamžiku s nimi ztratil veškeré spojení, protože sondy tam sice byly, ale on jako ovladatel nikoliv. Jestli při tom zanikly, byly zdrženy nebo někde vyčkávaly, nevěděl a neexistoval způsob, jak by se to mohl dozvědět.

Totiž, možná existoval. Roger činil všelijaké tajuplné náznaky, že pro Mozek je průchodná nejen čtvrtá, ale i pátá a šestá dimenze, jak se dozvěděl průzkumem programu, ovšem ovládání těch systémů vyžaduje znalosti, které Roger nemá a ještě dlouho mít nebude. Štvalo ho to a trávil celé dny marnými pokusy to přemoci; jedl a spal, jen když ho k tomu donutilo vyčerpání, ale výsledky byly zanedbatelné.

Stěží se jim podařilo ho probrat z vytržení a přinutit odpojit se od Mozku, když nadešel den Enkrovy svatby a bylo na čase jít ke slavnosti. Jako jeden z mála nebyl vystrojen do slavnostního kostýmu; protože by mu tak rychle nenarostly vlasy, oblékl se do bílé róby jako egyptský kněz a přes levé rameno si přehodil kůži z leoparda; když to vhodně doplnil velekněžskou korunou s hadem Ureem a zlatou berlou, vypadal taky dost dobře.

Všichni se vystrojili jak nejlíp to šlo, ale nejvíc zářila Emi. Přišla v sárí ze zlaté tkaniny, lehké jako pavučina, celém vyzdobeném diamanty a perlami; z perel měla také čelenku, kdežto náušnice, ozdoba v nose a řetízek spojující nos a ucho byly zlaté a posázené smaragdy a rubíny. Enkra byl oblečen zhruba jako Ardžuna z kresby na titulní straně Bhagavadgíty, a ovšem nesl veškeré odznaky své vznešené hodnosti prince Arminu. Sebastiano, Chris a Elliott dostali za úkol během obřadu střežit na rudých poduškách všechny tři koruny Impéria: zlatou korunu Arminu, ocelovou korunu Reortie a kamennou korunu Argerranu.

Roger se zřejmě přece jenom probral z oblouzení Mozkem, neboť se začal okamžitě vměšovat do dění. Pronesl zásadní proslov, ve kterém zdůraznil význam tohoto svatebního aktu. Prohlásil Emi za princeznu, přímo zosobnění Zety a tvrdil, že v její osobě si princ Enkra bere symbolicky za manželku celý tento kontinent; bylo by tedy správné a přiměřené, aby existovala také nějaká koruna země Kam.

Když to vysvětlil přítomným zástupcům národa Akami, kroutili nechápavě hlavou, koruny u nich nesymbolizovaly nic, ačkoliv bylo známo, že za starých časů lidé nosili na hlavě všelijaké ozdoby. Roger s nimi chvíli diskutoval a když to k ničemu nevedlo, mírně se urazil a šel se svými nápady za Mikem, u kterého předpokládal větší pochopení.

Nemohl si vybrat lépe; Mike rozhodně nebyl v nejlepší náladě a čím víc se blížila chvíle svatebního obřadu, tím větší měl o něm pochybnosti. Tu základní, totiž že Enkra se do Emi opravdu hluboce zamiloval, naštěstí pozbyl, když sledoval, jak se na sebe ti dva dívají. Ovšem důsledky toho aktu, jak právní, tak mystické, jej znepokojovaly; tím spíš, že byl vrchním hótarem, bráhmanem určeným k provedení obřadu. Spolu s ním o Oheň pečoval Claudio, pověřený titulem agni-hotri, obětník; a rovněž Gondri, jehož význam při obřadu nebyl jasný.

Svatebního obřadu se mají zúčastnit rodiče budoucích manželů, což v tomto případě nešlo; Enkrovi nebyli přítomni a Emi si ani nebyla moc jistá, kdo je její otec a co se s ním stalo. Matka bohužel zemřela před dvěma lety na blíže neurčenou nemoc. Hledalo se tudíž, kdo by je mohl zastoupit; u Enkry to nakonec padlo na Kurta jako nejbližšího kamaráda a Jennie jako čarodějku, Jackie byl pověřen ochranou novomanželů a kráčel před nimi s taseným mečem, na jehož hrotu bylo nabodnuto místní ovoce fuču namísto citronu. Emi požádala, aby ji manželovi předala Johanka a funkci otce převzal komthur Koary Gorf.

Mike zatím prováděl předepsanou očistu místa, obřadního nádobí i vlastní mysli; to mu dalo nejvíc práce, ačkoliv zpíval jména Boha se vší vroucností, jaké byl schopen. Kdyby některé znamení, k jakým během obřadu dochází, bylo nepříznivé, byl připraven svatbu ještě zrušit – ale nic zlého se nestalo, naopak vše se mu dařilo jako už dlouho ne. Měl pocit, že Nejvyšší Pán shlíží na chystaný obřad přívětivě a přeje novomanželům štěstí, takže se zbavil pochybností a zapálil Oheň, v jehož podobě je Pán obřadu přítomen. Ohniště bylo vyzdobeno květinami, ovocem a vázami označenými svastikou, symbolem boha Slunce. Před zapálením Mike vyznačil bílým a červeným pískem posvátnou jantru a kromě oběti do ohně vkládal pouze dřevo smočené v ghí.

Zatímco zpíval k oslavení Pána védské hymny a prováděl různé mudry na propojení energií v těle, uklidňoval se čím dál víc. Když takto přizval Nejvyššího Pána, byl již zcela vyrovnaný a měl patřičnou jistotu, že Pán je přítomen a bude naslouchat slibům, které uslyší od manželů. Nestíhal sledovat všechno, co se dělo kolem, ale zdálo se mu, že stejně slavnostní nálada se zmocnila všech přítomných.

Johanka jako matka přivedla Emi a svázala budoucím manželům ruce girlandou. Matka zastupuje celou rodinu – tato symbolika znamená, že předává svou dceru pod ochranu muži. Emi slíbila, že bude vždy manžela následovat. Enkra pak obětoval ghí, ona stála za ním a on zpíval různé mantry; samozřejmě je dokonale znal. Pak obětovala Emi pro ochranu muže rýži do ohně. Enkra nakreslil Emi pěšinkou v účesu červenou linku od čela až k temeni; od té chvíle mohla nosit na čele červenou tečku jako vdaná žena. Konečně Mike svázal sárí nevěsty s oděvem ženicha na uzel, který se nesmí po tři dny rozvázat. Nevěsta položila nohu na kámen a odříkávala mantru na zajištění stálosti, neboť kámen je stálý.

Vedle ohně udělal kněz sedm kruhů z květin a žena s mužem postupně procházeli těmito kruhy; to zajišťuje, aby v rodině byl stálý dostatek materiálních věcí a také duchovní život byl úspěšný. Také zaručuje, že se budou ovládat a vést spořádaný život. Jackie poctivě kráčel před manželi s taseným mečem jako ochránce a tvářil se, že nebýt jeho, asi by je něco už během svatby sežralo. Společně tak obcházeli oheň.

Potom si manželé navzájem vyměnili girlandy; tento okamžik se počítá jako okamžik svatby a Roger sliboval, že od té chvíle vypočítá horoskop pro budoucí manželství. Mike obětoval Bohu jako Nejvyššímu uživateli a žádal o požehnání Jeho i všechny přítomné. Manželé se klaněli před Božstvem v podobě Ohně a shromáždění zpívalo slavnostní kírtan.

Když skončili, byl si Mike téměř jist, že nic nezanedbal a že obřad byl vykonán dokonale; všichni Enkrovi a Emi blahopřáli a nadšeně vyrazili ke slavnostní hostině. Ta svou vznešeností a bohatstvím odpovídala postavení manželů; měla trvat nejméně tři dny, ale protože se řízení ujal Roger a vzápětí svěřil velení Tanye, dal se čekat rozsáhlejší a mnohem bouřlivější průběh.

Mike byl naprosto spokojen; když měl všechny povinnosti řádně za sebou, uvolnil se a dá se říct, že se dokonce opravdu bavil, což se mu jinak stávalo málokdy. Různí přední hodnostáři dvora jej během hostiny navštěvovali a dohadovali se s ním, zda by neřídil i jejich svatbu, kdyby se rozhodli uzavřít sňatek. Pokud k tomu ochoten nebude, aby alespoň naučil jejich obřadníka tento slavnostní akt provádět a dohlížel na správné plnění. Tyto žádosti mu velmi lichotily; kdykoliv se ho někdo na něco zeptal nebo od něho požadoval podobnou službu, okamžitě se zbavil své obvyklé rozmrzelosti a cítil se nesmírně poctěn.

Roger, který si připomněl své postavení velekněze, se rozhodl poučit všechny, kdo to ještě neznali, o významu královských žen: zasvěcených manželek, titulárních manželek, dočasných manželek, žen za manželky považovaných, členek harému, konkubín, souložnic a otrokyň. Tyto pojmy běžnému člověku zajisté často splývají dohromady, ale v Rogerově pojetí byly patřičně odstíněny a měly různý význam. Bylo vidět, že si to dokonale promyslel.

Je samozřejmé, že stejně jako celé Impérium, patří rovněž všechny ženy císaři jakožto nejvyšší osobnosti ve státě a přímému představiteli Pána na zemi, tedy na Zemi i na Zetě. Písmo říká, že král představuje Boha, o tom není pochyb; takže by bylo zcela správné, aby za něho byly provdány úplně všechny ženy. To ovšem není možné; je tedy zapotřebí vybrat z nich dcery z předních rodů jako představitelky, které s ním stráví noc a potom buď zůstanou v jeho paláci jako trvalé manželky, nebo budou rozdány předním osobnostem dvora jako králův dar. Dále potom mají být za císaře provdány dcery podřízených králů, knížat a náčelníků, aby se tím posílily vazby mezi panovnickým domem a jeho leníky, také aby u dvora reprezentovaly svůj národ a hájily jeho zájmy. Náčelníci si to zajisté dobře rozmyslí a pošlou je sami, stačí jen říct. Pokud si císař přeje, mohou za něho být provdány jakékoliv další ženy, které se mu zalíbí; a kdyby to vše nestačilo, jsou tu ještě ženy z nižších kast, které samozřejmě nemohou ani pomýšlet na to, že by dosáhly stejné důstojnosti jako manželky, ale není správné jim zcela odmítat přístup do pánovy ložnice.

Celý ten systém vypadal krásně, ale měl drobnou chybu: zásadně s ním nesouhlasil Enkra a Emi. Enkra jako jeden z mála Arminů měl přesný přehled, se kterou ženou kdy spal, za jakých okolností a z jakých důvodů. Žádný z těchto faktů nepopíral a za nic se nestyděl, taky neměl důvod. Souhlasil (a Emi také) s tím, že ve vhodnou dobu a při patřičných příležitostech se podrobí povinnosti a zasnoubí se s dívkami, které budou reprezentovat různé přírodní mocnosti; ale všechny ty případy byly sotva setinou programu, který od něho požadoval Roger. Na různé návrhy nádherně barbarských obřadů, které vymýšleli Rogerovi nohsledové a obdivovatelé, se jenom smál.

„Víš co, Rogere?“ pravil s úsměvem, „Je přece možné, aby císař delegoval svoje povinnosti na někoho z význačných členů dvora! Tak proč bys tyto povinnosti nemohl převzít ty? Já si ponechám ty dívky, které se mi budou líbit a které zvládnu; ostatní si vezmi ty a já vydám nějaký dekret, jímž ti to nařizuju!“

Roger však nesouhlasně kroutil hlavou: „To v žádném případě není možné, můj vznešený pane. Jistě je ti známo, že nejhorším genetickým problémem je příbuzenská plemenitba; jedním z důvodů, pro něž jsme vybrali právě tebe jako císaře, je fakt, že nejsi na žádný způsob ani vzdáleně spřízněn s rodem Baarfeltů, k němuž se hlásí víc než dvě třetiny arminské šlechty. Já jako hlava Baarfeltů bych o tom měl mít přehled, ale nemohu v žádném případě tvrdit, že je úplný; při každé mojí svatbě tedy vzniká určité ohrožení, kdy by mohlo dojít k příbuzenskému křížení...“

„No a co? Stejně s těmi děvčaty spíš!“

„Zajisté ano, můj pane; avšak neoficiálně a především ze zdvořilosti, neboť jak je ti známo, šlechtic nesmí odmítnout lásku dámy, která si přeje mu ji dát! Tím spíš ty jako císař...“

„Ano, jsem císař!“ blýskl Enkra očima, „Ale stejně tak jsem velekněz říše; z toho důvodu podléhám usměrňovacím zásadám, mezi které patří odříkání. Zajisté vidíš, že mi mé postavení rozhodně nedovoluje dělat věci, které jsou s tím v nesouladu...“

Rogerovi to bylo naprosto jasné: co bude Enkra chtít, to mu jeho zásady dovolí, co chtít nebude, to rázně odmítne a zdůvodní si to. Těžko proti tomu mohl něco dělat, sám ho to naučil. Chtěl si postěžovat Mikovi, ale ten využil chvíle nepozornosti, odešel do svého obydlí a prohlásil, že si musí odpočinout.

Roger se kousl do rtů a chvíli uvažoval. Pak řekl:

„Chm!“ A odešel.

Mike měl plné ruce práce, když za ním Emi přišla domů. Zrovna četl jakási skripta vytištěná Mozkem, škrtal si v nich červenou tužkou a neměl moc náladu; Pippi si hrála se svými brášky.

„Můžu dál?“ tázala se téměř mírně.

„Když se tak hezky ptáš, tak můžeš!“

„Já se někdy ptám nehezky?“

„Co jsi tady, ještě jsi o dovolení nežádala. To je ta tvoje záležitost tak důležitá?“

„Zdá se, že ano. Týká se mé lásky k Enkrovi.“

Mike se ohlédl na děti, ale ty Emi vůbec nevadily. Sedla si na zem, objala kolena rukama a položila si na ně hlavu, jak sedávala u ohně doma ve své jeskyni.

„Ty jsi čaroděj a hodně toho víš! Líbilo se mi, co jsi říkal Enkrovi o tom, že nikdy nebudu čarodějka. Proč jsi to udělal? Chtěl jsi, abych byla šťastná?“

„Udělal jsem to, co bylo třeba udělat.“

„Ano, jistě; jako čaroděj musíš vždycky udělat to nejlepší pro všechny, to vím. Teď je dobře mně a je dobře taky Enkrovi. Jsem spokojená a myslím, že ze mne přesto čarodějka bude; a dobrá!“

„I nepovídej! Jak jsi na to přišla?“

„Protože od té doby, co jsem se stala jeho ženou, cítím příliv Síly. Chápeš, jak to myslím?“

„Obávám se, že ano!“

Emi si přitáhla za ucho Pippi, sevřela jí hlavu mezi koleny a začala ji konečky prstů dráždit na hlavě. Pippi se bránila, ale moc nemohla, tak aspoň řekla: „Já nechci! Na co by mi byly vlasy, prosím tě? Stejně se koupu v Ohni každou chvilku!“

Emi se rozesmála a nechala ji být. Zato řekla: „Tohle mě Kaiití učila už doma v horách. Tehdy mi vůbec nenapadlo, k čemu je to dobré. Dneska, když jsem ležela s Enkrou a čekala až se probudí, napadlo mi to zkusit. Ani se neprobral; zkusila jsem co říkala Asthra, dát mu hezký sen. Ten sen byl opravdu krásný, pro oba. Milovali jsme se při tom tolikrát, že to ani nechci počítat. A ještě jsem mu při tom vypěstovala pěkně dlouhý cop... Víš, že stimulace růstu vlasů podporuje i lásku?“

„Vím, že to holky tvrdí. Zejména Sheilla; ta totiž tvrdí, že ji rozněcuje každý dotek na hlavě, dokonce i stříhání...“

Emi se smála. „Ještě chceš tvrdit, že nebudu čarodějka?“

„Zatím to tvrdím.“

„Co mám udělat, abych tě přesvědčila?“

„Je otázka, je-li potřebí přesvědčit zrovna mne.“

„Ovšem, rozumím. Budu dělat, co je třeba. Jednou možná zvládnu i Oheň, uvidíš!“

Mike neříkal nic. Díval se jí do tváře a pochyboval o všem, zvláště o sobě.

„Při obřadu jsi říkal, že nás Oheň bude chránit. Máš pravdu, on nás skutečně ochraňuje – a dává nám sílu! Cítím, že bych mohla... ani to nedokážu vyslovit! Mohla bych dokázat veliké věci!“

„Věřím ti, děvče. Jenom bych ti chtěl říct, abys pro jistotu byla opatrná. Oheň je mocná síla a není na hraní!“

„Já si nehraju, Miku. Přišla jsem sem, abych osvobodila svoji zemi; a to udělám, kdybych při tom měla zahynout! Provdala jsem se za Enkru nejen proto, že ho mám strašně ráda, ale taky proto, že jsem země Kam; a on je ten muž, který dá zemi sémě a oplodní ji! Ze semene Arminů vzejde nový život...“

„Rozumím a chápu, Emi. Jsem rád, že...“

Emi se jenom rozesmála. Vyskočila a se smíchem utekla; a Mike ještě dlouho kroutil hlavou.

Toho dne se změnilo počasí. Přestal strašlivý lijavec i tajfun, místo něho přišly vlahé a vytrvalé drobné deště. Johanka vystrčila hlavu z větracího otvoru a spokojeně se usmívala, když jí déšť stékal po tváři.

„Konečně to začne!“ prohlásila, „Připravíme se, ne?“

„Na co?“ ptal se Enkra, poněkud roztržitě.

„Začne nový život, uvidíš! Jen počkej!“

Enkra to nepochopil a nebyl si jist, zda je zajíc. Pochopili to však Akamiové; nasedli do kluzáků a vyjeli kousek od pobřeží do stepi předvést Arminům, že její slova o novém životě jsou pravdivá. Snad ani Kornod netušil, jak je život silný a nezdolný.

Neboť celá step, šedá, pustá a neúrodná, najednou rozkvetla. Vyrazila hustá zelená travička a sotva se dostala nad povrch země, rozkvetly na ní tisíce barevných květů. Ze svých podzemních skrýší vyletěly pruhované mouchy se žihadly, místní forma opylovačů; rozletěly se po květech, aby nasbíraly nektar na dlouhou dobu sucha a zároveň roznesly životodárný pyl. Odkud se vzali ptáci, nikdo neví; náhle tu byli a stavěli si hnízda, přímo na zemi v místech, kde byla nějaká vyvýšenina a tudíž nebyla přímo zaplavena vodou. U řeky se objevila spousta žab, čolků a jiných podivných zeměplazů. Dokonce se přihnala tlupa podivných ušáků a za nimi se jako stín přikradlo roztomilé skvrnité zvíře s dlouhým čenichem.

Byl to zkrátka život; každý živý tvor se snažil využít vláhy. Svět je nebezpečný a všechno je zapotřebí dělat rychle, i žít. Věděla to tráva, květiny, zvířata i lidé; tak to dělali.

Armini propadli bezmeznému nadšení a začali okamžitě filmovat, katalogizovat a pojmenovávat. Ušáky nazvali zayac podle ruského kresleného seriálu Jen počkej, zajíci!; pro šelmičku razili obdivovatelé Terry Pratchetta název skvrnostaj, což je zvíře ze světa Zeměplocha proslulé neochotou komukoliv předat svoji krásnou kožešinu. Tento svůj povahový rys skvrnostaj ihned dokázal, když odmítl nechat se ulovit dokonce i od Emi, která se na něj vypravila; Enkra šel s ní a sice nelovil, ale nenamítal nic, když tak činila jeho vyvolená. Ulovili několik zayaců, leč skvrnostaj se potměšile schoval nebo dokonce uprchl.

Enkra se v dobrém rozmaru vypravil navštívit Gondriho, starostu města, kterému právě dali jméno Marseille a chlapci i dívky pleti modré i zlaté je pilně přestavovali dle svého. Na nejvyšším kopci vyrůstala katedrála; Enkra si nějak nevzpomínal, že by nějaký kopec ve městě kdy byl, i bylo mu vysvětleno, že se staví na kopuli bývalého paláce Sluhů, nyní opuštěného pro zbabělost dřívějších majitelů. Katedrála byla gotická a vypadala jako v Cáchách (Aachen) v Německu; Enkra si vzpomněl, že právě tuhle katedrálu používali jako korunovační císařové Svaté Říše Římské národa Německého, a Kurt mu odpověděl:

„No právě!“

„Co máte ještě v plánu vytvořit?“ zajímal se Gondri.

„Je dost vody pro všechny,“ roztáhl před ním Enkra plastikovou mapu, „Myslím, že je na čase postavit na řece přehradu!“

Gondri si nejdřív nechal vysvětlit, co to je; ukázali mu na videu Dněproges, Assuán, Hoover dam a Vážskou kaskádu u Povážské Bystrice, což se mu sice líbilo, ale potřásal hlavou:

„Tohle nám Sluhové jaktěživ nedovolí!“

„Sluhů se na nic nebudeme ptát!“

„Přehrada je stavba, která bude vidět z veliké výšky! Přece už chápeš, že v naší zemi se zatím staví jenom věci, které nejsou vidět! Veliký Ještěr...“

„Kašlu na Velkýho Ještěra! Navrhuji vytvořit stavbu, která zadrží vodu a vytvoří obrovské jezero; to zavodní celý kraj...“

„To by znamenalo přímé vyhlášení války Velkému Ještěrovi a jeho zákonům! Jakékoliv jednání s Kornodem by už nemělo sebemenší vyhlídky na úspěch!“

„Potom nadešel čas vyhlásit válku!“

Enkrův návrh podpořila Johanka a všichni mladí Akamiové; takže bylo rozhodnuto zahájit práce okamžitě.

„Stavba přehrady je stavbou mládeže!“ prohlásil Tommy Gondri, „Stavíme ji pro sebe a taky pro svoje budoucí děti!“

„Tím chceš naznačit, že si to bereš na starost?“ zeptal se Roger poněkud nedůvěřivě.

„Proč ne? Někde se to naučit musím!“

„Fajn. Tak se jdi snažit, svazáku!“

Stavbu mládeže zahájili tím, že se proletěli v Jednorožci nad krajinou a vybírali nejvhodnější místo pro přehradní hráz. Našli příhodné údolí a úzké místo mezi skalami; řece se to ovšem příliš nelíbilo, neboť v průběhu uragánu nabrala spoustu vody a valila se teď krajem majestátně a pyšně, proti dřívějšímu ubohému potůčku. Už ta skalní průrva byla drzost, nad kterou se pěnila a zlobně hučela; a to jí ještě projektant stavby Fernando chtěl postavit do cesty hráz! Vrchní stavební dozor Roger neměl úplnou důvěru, že to vydrží a chtěl, aby rozhodnul Enkra.

Jenomže Enkra přišel s Emi a v náladě rozverně hravé.

„Přeji si, aby vrchním stavbyvedoucím byl jmenován někdo z národa Akamiů. Nejlépe některý dosavadní představitel moci, který má zkušenosti s organizací. Tak bude navázána kontinuita mezi dnešní a dřívější vládou a nikdo nemůže říct, že děláme něco proti jejich vůli!“

Roger se rozesmál: „Odjakživa říkám, že jseš hlava! Právě jsem uvažoval, jak se té funkce elegantně zbavit, kdybys mi ji nabídl! Začínám se totiž bát, že to skončí nějakým průšvihem!“

Protože dobře znal, že Enkra může názor snadno změnit, ihned vymyslel vhodného adepta na funkci šéfa stavby: byl do důstojník Kang, doposud zajatec, i když to už dávno nebrali vážně. Teď ho bleskem povýšili na plukovníka a dali za úkol se starat. Kangovi se podařilo během zajetí pochytit spoustu vědomostí, tak se skutečně starat začal.

Přehrada měla být postavena mezi dvěma útesy, jejichž podklad tvořila skála. Mozek dle jejich pokynů odstranil všechnu hlínu a vše nepevné; potom začal vytvářet přehradní hráz z umělého kamene, který byl schopen přežít i přímý zásah rakety.

Mike, Johanka a Roger přijeli na stavbu zkontrolovat práci; jela s nimi taky Pippi a oba kluci a kluzák řídil Sheltie, velice šikovně i jednou rukou. Přestalo pršet a dokonce vysvitlo sluníčko, ale Johanka ujistila ostatní, že to je pouze z propagačních důvodů, aby se nezapomnělo, jak slunce vypadá.

Zastavili na nižším vršku, aby se nepletli pracujícím. Když vylezli ven, spatřili pod sebou hotové mraveniště lidí, ve kterém každý pobíhal a něco vykřikoval do svého komunikátoru, takže dle jeho pokynů před ním a všude kolem vyrůstaly části stavby. Všichni měli jednotnou barvu, a to červenohnědou: to od bahna, kterého bylo všude kolem nejmíň po kolena.

„Bezva!“ zajásala Pippi, kterou Ťapka vystrojila bílým tričkem a riflemi. Stačilo jí uběhnout dvacet kroků a byla v bahně po kolena, ještě pár kroků a byla v něm po pás. Potom se natáhla jak široká tak dlouhá a dvakrát převalila, aby byla rovněž červenohnědá. Bertík a Erik jí okamžitě utíkali na pomoc; nějak se nedomluvili, takže si podrazili navzájem nohy a potom se v bahně chvilku prali.

„Nejlepší by bylo se na to svlíknout,“ konstatoval Roger, který byl oblečen v kombinéze nastříknuté na tělo, „Miku, tu dcerku budete umejvat nebo radši uděláte novou?“

Mike se taky svlékl, pak si přivolal Pippi a kluky a všem třem chvíli nadával. Pippi víc, protože kluci nebyli oblečení. Potom z vřískající holky stáhl všechno, co bylo možné; zuřivě se bránila, proto jí pohrozil, že ji doma ostříhá dohola nůžkami, neboť jí bahno slepilo vlasy. Pippi řvala jako když ji na nože bere; vlasy měla od rána a nikdo netušil, nač je chtěla.

„Že bys ji snad seřezal, ne?“ ptal se Roger, který si zatím sedl na stupátko kluzáku a vyčkával.

Pippi začala řvát ještě víc. Johanka se šklebila, kluci se pošťuchovali a Sheltie se tvářil soucitně.

„Někdy o tom začínám uvažovat!“ vzdychl Mike, „Poslyš Pippi, musíš vážně pořád dělat takovýhle scény?“

„Kdybys nebyl blbej, věděl bys, že to dělá schválně! Moc dobře vím, proč nechci mít žádný děti! A který mám, k těm se radši nehlásím, ať si poradí samy!“ sdělil blahosklonně baron Monroes.

Mikovi se podařilo svléknout dceru a dát jí při tom dvě na holý zadek. Řvala jako stádo paviánů a ještě víc, když jí připomenul, že ji doma doopravdy ostříhá.

„Ale kluky taky!“ přála si.

„Na těch není co stříhat!“ ohlédl se na Bertíka a Erika, kteří pozorně sledovali, co jim dělá se sestřičkou.

„Protože jsou srábkové!“ zaječela.

To byla poslední kapka, aby vypěnila Johanka. Skočila tygřím skokem, po cestě nakopla Pippi a oběma klukům vrazila facku, až to mlasklo. Jak se Pippi hrabala na nohy, ještě jí jednu přidala; byly to pořádné facky, tak zvané přes celou hubu. Pippi vyjekla a přestala řvát, kluci se snažili zastavit krev z nosu.

„A je to!“ vysvětlila Mikovi, „Já bývala učitelkou v mateřský školce, tak vím jak s dětma. Jdem, ne?“

Šli. Přesněji řečeno se brodili a uhýbali při tom lidem, kteří tu pracovali, neboť ti byli důležitější. Děti šly hodně daleko za nimi a už ani nepíply, snad si jenom vzájemně svěřovaly zlobu a nepochopení dospělých.

Kang o nich věděl a přiběhl jim naproti, aby je po staveništi provedl. Nejdřív šli na místo, kde se odstraňovala orná půda; tam velel Chris Everett.

„Jak to jde?“ zajímal se Roger.

„Skvěle!“ Chris byl zablácený od hlavy k patě, neznámo proč, „Mozek vymyslel skvělou technologii na přeměnu veškeré nepotřebné horniny na ornici; jediný problém je, že v ní není žádné hnojivo. Bylo by potřeba ji pořádně prohnojit humusem...“

„Proč tam teda nějaké organické látky nedá?“

„To by ses mohl zrovna tak ptát, proč do půdy nevyrobí žížaly, červy a jiný dešťovky! Teda, on by ty brouky vyrobit dokázal, ale bohužel mrtvý. Oživit je nedokáže a nedokáže!“

„Aby se do půdy dostalo hnojivo, není snad zapotřebí, aby v ní ryly dešťovky! Sám říkáš, že mrtvý zvířata umí, tak ať vytvoří patřičné zbytky a je to!“ řekl Roger.

„Nerad ti oponuju, ale není. Z fyzikálního hlediska samozřejmě rozdíl nenajdeš, ale...“ Chris se podrbal za uchem, čímž bahno ještě víc rozšmudlal, „...z hlediska bioenergetického...“

„Takže mezi umělým a přirozeným masem přece jen rozdíl je?“

Chris chvíli váhal nad vhodným výrazem. „Karmický!“ řekl pak.

Roger rozhodně nechtěl brát jeho slova na lehkou váhu. Pronesl španělsky: „Největší plody rodí strom, pod nímž spočívá mrtvý.“

„Ano, to je ten důvod.“ přikývl Chris.

„Ty jsi zkoušel dělat nějaké pokusy, že?“ ptal se Enkra.

„Pořád přemýšlím nad zúrodňováním téhle země! Podívejte se, co všechno tady roste, já to zkusil spočítat jenom na čtverečním metru, nejmíň dvacet různých rostlin! Ať mi nikdo neříká, že je to země neúrodná! Tady poroste i obilí, a jak krásně!“

„Oni tu taky chtějí pěstovat obilí!“

„Já vím, ty jejich neduživý travičky! Já myslím pořádnou pšenici, jakou jsme měli doma!“

„Myslíš, že by to šlo?“

„Proč by to nemělo jít?“

„Například mi vrtá hlavou ta toxicita rostlinstva!“

„Dělal jsem rozbory a nenašel žádnej jed! Mám před tebou sežrat hrst hlíny, abych tě přesvědčil?“

„Nemusíš. Však na to přijdem!“

Pokračovali dál; tady velel mladík zvaný Grošák, který podědil místo Lena Carsona. Původně byl něčí sluha, ale během cesty vyspěl a stal se chlapem. Bylo taky na čase, už brzy mu mělo být šestnáct a zasloužil si být šlechticem.

Roger sjel k němu do díry po zadku, a bahnem.

„Tak co, jak to jde?“

Grošákovi byly z nánosu bahna vidět jen oči a zuby. „Přehradní hráz roste jedna radost!“ liboval si, „Nechali jsme u dna takovou propusť, aby to mělo kudy odtékat; až bude přehrada celá, uzavřeme to a pak ať se řeka rozlije...“

„Nechali jste... jako kdo?“

„No, Mozek a já!“ usmíval se, „Bezva práce, moc se mi líbí!“

„A jak vycházíš se šéfem?“ ohlédl se Roger na Kanga, který se sem hnal a něco pokřikoval na svoje podřízené.

„Ale jo, taky to s ním jde! Občas je splašenej a nejradši by dělal všecko sám. Víš, že navrhoval, abysme řezali ručně bloky kamene a usazovali je do koryta? Cvok, no...“

„Řezali ručně? Proč?“

„Protože nevěří Mozku, že to udělá pořádně. Říkám, že je cvok!“

Kang k nim došel a rozhazoval rukama: „Ti mladí si dneska už nedovedou představit, co je to práce! Víš, říkal jsem si: řezat kámen lejzrovou puškou je skvělá věc! Potom bysme ty bloky pěkně odtáhli dolů k vodě a tam z nich postavili skutečnou trvanlivou hráz, ne takovou skořepinku! Jednou to praskne, a co pak?“

„Ty víš, jak se dělají hráze?“

„Aby ne! Chlapi si vezmou dřevěný sochory, provazy, klíny, vzpěry, kulatý klády na podložení... potom se zapřáhnou, zaberou a už ten šutr táhnou! Hlavně aby nepřestalo pršet, to by uschlo to bahno a nedalo by se se šutrama pohnout...“

„Nevím jak kde, ale tady je bahna dost!“ prohlásil znechuceně Roger, byl celý olepený a vyplivoval hlínu.

„Zatím! Ale kdyby přestalo pršet, co si počnem pak?“

„Já bych navrhoval pod ně nachcat!“ odplivl si Roger.

„To není špatná myšlenka,“ vzal to Kang vážně, „Jenomže, kde by kluci vzali najednou tolik moči?“

„Tak budou fasovat pivo!“

Kang to začal promýšlet; potom se začal vyptávat a měl různé pochybnosti o kvalitě materiálu, který používá Mozek. Vyprávěl, že v Akamii také bylo zvykem stavět hráze a budovat přehrady; sice se to už dávno nedělá, ale on si nějak pamatuje, jak by se to dělat mělo.

Roger přemýšlel o tom, že před krátkou dobou byl ještě divoký domorodec; jeho prudký odborný růst by někdo mohl považovat za zázrak. Teď tu vykládá, jak se stavěla terasa v Baalbeku, kterou nikdy neviděl, a plně se ztotožňuje s názory a cíli Arminů.

„Poslouchej, Kangu! Kdyby žil generál Džabbuš – pomáhal by nám taky s touhle přehradou?“

Kang se zamyslel. „Džabbuš byl dobrej chlap!“

„O tom nepochybuju. Ale sloužil pěkně blbý věci...“

„A ty bys odmítl udělat, co by ti nařídil náš princ?“

Roger zaváhal; pak řekl dostatečně přesvědčivě: „Enkra nám dává jen samé prospěšné příkazy!“

„Nám dali špatné. Ale museli jsme poslouchat.“

Roger se snažil nějak si vyjasnit situaci: „Kdyby ses dostal zpátky ke svým, pod komando Sluhů; třeba by ti nařídili, abys šel sem, střílel na nás a zničil tuhle přehradu – co bys udělal?“

Bylo vidět, že Kang zaváhal. Poprvé ho napadlo, že jeho rozkazy se mohou dostat do konfliktu s jeho svědomím.

„Já bych... ne! To bych nemohl. Musel bych... vysvětlil bych jim, že nemají pravdu!“

„Myslíš, že by ti uvěřili?“

„Asi ne! Ale... já bych se dal radši zabít, věř mi!“

„Možnosti jsou jen poslechnout nebo zemřít?“

„Ovšem...“

„Je víc důstojníků, kteří plní rozkazy a je jim jedno, jaké? Kdyby se jim daly dobré rozkazy, potom by pracovali ku prospěchu země Kam?“

„To určitě všichni!“

„Ale zatím jim velí Kornod! A kdybychom tobě umožnili vrátit se ke svému pluku, poslouchal bys Kornoda zas!“

„To ne! To jistě ne!“

„Tak co bys dělal, kdybys dostal příkaz vrátit se k vašim? Máš nějaký dobrý nápad?“

„Ne. Stejně by mě hned zabili...“

Roger si jenom povzdychl. „Jo. Máš asi pravdu...“

Errata:

30.05.2021 11:46