Chlapce probudili a dali mu přečíst dopis. Nechápal nic.

„To je výzva, aby se velitel pevnosti vzdal!“

„Co aby udělal?“

„Vzdal se našemu velení. Vydal pevnost a přišel vyjednávat za námi, chápeš?“

„Nechápu. To velitel nemůže udělat!“

„Jestli to neudělá, zemře!“

„To je asi jedno, ne?“

„Tobě by bylo jedno, kdybys měl zemřít?“

„Stejně zemřu.“

„A nevadilo by ti ani to, kdyby kvůli tobě měli zemřít všichni, celá vaše posádka?“

Tangi zaváhal. Claudio si myslel, že ho už chytil.

„To by bylo možné?“ zeptal se Ještěr.

„No jasně!“

„A... jakým způsobem bychom zemřeli? Uhořeli?“

„Ano, tak nějak. Máme neviditelný oheň, v jeho plameni mohou shořet všichni i s celou pevností.“

„Shoříme...? Všichni...? Najednou...?“ Tangimu cvakaly zuby, zřejmě ho ta představa děsila.

„Ano. Stačí zmáčknout jeden knoflík! Tak to vyřiď přesně svému veliteli, snad bude mít rozum!“

„Dobře! Jdu a oznámím tu novinu ostatním! Ach, to bude nádhera! Všichni najednou shoříme v ohni!“

Kdyby jenom slyšeli jeho hlas, nenapadlo by je nic; ale oni mu taky viděli do tváře a on byl ještě příliš mladý, aby na ní nebylo vidět, co si myslí. Pochopili, že ten blázen se nebojí myšlenky na smrt v plamenech! On se na ni těší a ze všeho nejvíc na to, že zahynou všichni, celá posádka!

V té chvíli si Yaggan vzpomněl na zvěsti, jež slyšel o Ještěrech: o jejich fanatické schopnosti odolávat bolesti. Že tito lidé ve chvíli vytržení dokážou zabíjet nejen druhé, ale dokonce sebe; že je těší umírat ve fantastických mukách. Taky si vzpomněl na vyprávění, jak po nějakém boji a po vyvraždění všech lidí ve městě s nadšením uvázali nejstatečnější spolubojovníky na hranici a upálili; pak v tom pokračovali s dalšími až do chvíle, kdy je zastavil nějaký jejich velitel. Kdyby to byl neudělal, snad se pozabíjeli všichni. Ne že by jich byla veliká škoda; ale když to Yaggan slyšel poprvé, nechtělo se mu tomu věřit. Teď měl pocit, že by to mohla být přece jen pravda.

Mrkl na Claudia a ten kývl hlavou. Yaggan se zeptal Tangiho, pokud možno přívětivě: „Ty bys chtěl zemřít v plamenech?“

„Kdo by nechtěl?“

„A bolest, kterou při tom cítíš?“

„Bolest je krásná!“

Claudio rozžehl svůj zlatý zapalovač a přistrčil Tangimu před nos. „Tak si sáhni do ohně!“

Tangi ani na chvíli neváhal. Strčil ruku do plamene a držel ji tam; jeho tvář se zkřivila, ale ne bolestí, spíš rozkoší, ačkoliv se mu škvířila kůže i maso. Kdoví co by se stalo, kdyby Claudio oheň neoživil; tehdy však plamen okamžitě pohltil celého kluka, ošetřil rány a spálil při tom jeho uniformu. Pak na Claudiův pokyn uhasl a Tangi tu stál nahý a velmi rozpačitý.

„Tak co, líbilo se ti to?“

„Proč jsem nezemřel?“ zeptal se Ještěr zklamaně.

„Protože jsme nechtěli. Ale budeme-li chtít...“

„Já jsem chtěl zemřít! Proč jste mne nenechali?“

„Vypadá to, že to myslí vážně!“ řekl Yaggan, „Poslechni pitomečku, jaký je v tom štěstí natáhnout brka? Není lepší zůstat živej, i když vykleštěnej a s holkou už si neškrtneš? Kvůli tomu chceš chcípnout, vole?“

„Jste hloupí a nic nechápete! Utrpení je štěstí a kdo nejvíc trpí, bude nejšťastnější v lepším světě! Zato vy, hloupí odporní chlupatci, zahynete v nejhorších mukách, až předstoupíte před jasnou tvář Velikého Ještěra!“

„A vy bezkuláci zdechnete hned!“ řekl Jens, „Tak koukej, plav ke svýmu veliteli a vyřiď mu, ať se chystá na smrt! Že na něj jdem a když nevypadne dobrovolně, chcípne!“

Tangi byl ochoten vyřídit cokoliv. Když ho postrčili, vyrazil po cestě vpřed a protože byl sám a nahý, propustili ho zřejmě jeho kolegové strážní v milosti.

„Co tomu říkáte?“ ptal se Yaggan.

„Že jsou to blázni!“ mávl rukou Jens.

„Slyšel jsem,“ prohlásil Zebra, „Že je krměj nějakou kořalkou, po který se zblbne!“

„Ale jdi! A jak to chutná?“ ptal se Lešek.

„Nevím! Proč?“ Zebrovi vůbec nevadilo, že se všichni kolem smějí; možná ani nechápal čemu.

„Tak co?“ řekl Ba-Tao, „Zrušíme je hned, nebo je budem nejdřív ještě chvilku ukecávat?“

„Počkáme, co se stane.“

Čekali, a dlouho. Potom si všimli, že někde vysoko na temné hmotě, která mohla být pevností, vzplanul oheň a vysoko plápolal.

„Nevím jak kdo, ale já bych řek, že Tangi dostal co si přál!“ pravil Zebra, který se díval dalekohledem.

„Zdá se,“ řekl Yaggan, „No dobře, jak chtějí. Vpřed!“

Mezitím stihli udělat válečný plán: nejdřív vyrazily dopředu malé kluzáky s puškami. Jely velmi rychle a jakmile po nich některá pevnůstka začala střílet, vznesly se a zničily ji snadno útokem ze vzduchu. Kluzáky nelétaly v takové výšce jako letadla, ale padesát metrů docela stačilo ve světě, kde létají jen ptáci a Veliký Ještěr. Tak vyčistili koridor podél cesty a vrátili se, aby mohl zaútočit Zodiak a ostatní tanky.

Yaggan dal odklopit vrchní příklopy, neboť měl uchystáno gravitační dělo. Jak se blížili, viděl čím dál líp pevnost a v duchu se omlouval za svoji nedůvěru, protože těch betonových kopulí snad bylo skutečně tisíc, jedna na druhé, jako hnízda obrovských vos. Z každé trčela nějaká hlaveň a všechny čekaly, až se Zodiak přiblíží na dostřel.

„No jak chcete! Můžem...?“

„Vyčkejte, kluci!“ Dvojčata filmovala akci na video, aby byl záznam a někdo jim to později věřil.

Yaggan přednesl obětní mantru a stiskl spoušť gravitačního děla – pak bez dechu přihlížel, jak se pevnost pomalu rozpadá. Jako by z ní stékaly proudy roztaveného betonu; ale to byl jenom optický klam, nic se netavilo a nic neteklo, jen se to rozkládalo na atomy a unikalo přímo do atmosféry.

Když už nebyla žádná pevnost a cesta byla volná, Yaggan vypnul svoje dělo. „A je po žížalkách.“ sdělil ostatním.

„Po Ještěrech.“ upřesnil Jens.

Zodiak se vydal kupředu; před ním se ve stěně skalního masivu černala velká díra, pozůstatek ničivé síly gravitačního děla. Z otvoru vybíhali lidé, dost překvapení náhlým prolomením stěny. Dřív tam byl taky vjezd, ale daleko menší a chráněný pevností.

Kluzáky vjely dovnitř, Zodiak se tam vejít nemohl, tak zůstal venku před jeskyní. Vojáci Koary vysedli se zbraněmi pohotově.

Je pravda že lidé, kteří tam byli, je uvítali poněkud nejistě. Nechápali kdo to je a co tu chce; návštěva je nijak mimořádně nenadchla. Yaggan to ani nečekal.

„Jsou mezi vámi nějací Ještěři nebo Sluhové?“ zeptal se úvodem, „Jestli jo, tak vystoupit z řady!“

Mával při tom zbraní, takže by to jistě udělali, kdyby nějací byli. Ale vyjevení dělníci kroutili hlavami a blbě se šklebili. Vůbec se tu všichni tvářili nějak moc tupě, vypadali jako sbírka idiotů. Byly zde i ženy, a vypadaly stejně debilně jako chlapi.

„Kam jsme to zas sakra vlezli?“ láteřil Jens, prohlížeje každý kout. V jednom objevil chlapa, který k němu prosebně vztáhl ruce:

„Nezabíjej mě, prosím! Nemůžu za nic!“

Jens ho dostrkal hlavní pistole před Yaggana.

„Co ty seš zač?“

„Jsem parťák! Velitel těchto mužů!“

„A oni jsou co?“

„Dopravní četa.“

Což bylo možné, protože většina těch lidí se původně zabývala přetahováním všelijakých krabic a beden na vozících. Kam, to teď nebylo dost jasné; cíl zřejmě zmizel s pevností.

„Proč se tváří tak blbě?“

„Cožpak vy to nevíte? Kdo vlastně jste, cizinci?“

„Jsme skutečně cizinci a přišli jsme sem přes moře. Chceme zemi Kam osvobodit a zbavit ji Sluhů a Ještěrů!“

„Ach... a to jste zničili pevnost?“

„Ano. Viděl jsi to?“

„Ne! Viděl jsem jenom, jak se provalila skalní stěna!“

„I to je naše dílo. Poslyš, dobrý člověče, budeš nás provázet! Tyhle blbečky zatím někam pošli!“

Přestože byli blbečkové, rozuměli příkazům; odtáhli svoje vozíky s bednami na kraj, sedli si na ně a čekali, co bude dál. Parťák vyčkával taky, o chlup inteligentněji.

„Potřebujeme do výrobních hal, kde dělají vznášedla. Víš, kde to je?“ ptal se Yaggan.

„Nevím přesně. Já odpovídám za dopravu potravin. Zřejmě to bude v některém jiném sektoru...“

„Jak jsou sektory od sebe odděleny?“

„Nejsou odděleny. Nejsou vůbec spojeny.“

„Tím chceš říct, že je mezi nimi skalní stěna?“

„Ano.“

„A Ještěři taky nemohou procházet?“

„Ti ano. Mají svoje chodby.“

„A ty chodby ty znáš? Provedeš nás tamtudy?“

„Ne. Nikdy jsem nesměl do chodeb Ještěrů!“

„Nevadí. Stačí, když nám ukážeš vchod, my už si další trasu najdeme sami. Nevíš o nějakém vchodu?“

„Ano, vím. Například: tady!“

Ukázal jim betonovou desku, k nerozeznání podobnou přírodnímu kameni. Když se jí otočilo, dalo se tudy projít do jakési chodby.

„To je chodba propojující celý sektor!“

„Tak jdem, ne? Co je dál tímto směrem?“

„Výrobny potravin a pak skladiště hotových jídel...“

Vyrazili kupředu; otevřeli pár dalších vchodů, ale nebylo za nimi nic pozoruhodného. Až když došli k dalšímu, zcela stejnému, a otevřeli, spatřili velikou jeskyni vylámanou ve skále. Tam pracovalo u strojů mnoho set lidí, mechanicky a tupě, jejich obličeje byly stejně debilní jako u dopraváků. Několik mistrů nebo vedoucích, kteří dávali na práci pozor, obrátilo k příchozím hlavy, ostatním nestáli za pohled.

„Vy přece nejste Ještěři!“ řekl nejbližší z nich.

„Nejsme. Ale Ještěry hledáme...“

„Pár jich šlo do nočních ubikací! Tudy...“

Yaggan ukázal rukou. Šli rychle, téměř běželi a kryli se přitom stěnami. Ještěři se asi hodlali schovat mezi dělníky, aby unikli spravedlivému trestu. Ale měli zbraně a mohli být nebezpeční.

Jenže Yagganovi chlapci nedoběhli až na místo; ucítili z chodby žár a pach spáleného masa a zaslechli výkřiky. Tak došli jenom do vchodu a tam zírali, co se děje. Viděli pět mužů v uniformách Ještěrů s plamenomety; stáli uprostřed místnosti a pálili ze všech hlavní po dělnících, kteří vybíhali z dřevěných klecí plných paland nad sebou. Nešťastníci řvali hrůzou, když hořeli jako živé pochodně a Ještěři se tomu nadšeně chechtali. Jednomu došla hořlavá náplň, odhodil svůj plamenomet, poodstoupil pár kroků a kývl na kamaráda; ten ho vzápětí postříkal hořlavinou a Ještěr vzplanul stejně jako ubozí dělníci. Ale smál se tomu, taky ostatní se smáli, vědomi si toho, že i oni sami dřív či později skončí v plamenech.

Nedočkali se toho; Armini je postříleli, už jenom z hrůzy nad takovým počínáním. V této místnosti nebylo už co dělat, hasicí zařízení neexistovalo a nějaké silnější prostředky neměli.

„Blázni!“ šeptal si Yaggan, „Všichni jsou to blázni!“

„Jestli se takhle rozešli po celé Továrně, chtějí zničit všechno, aby nám to nepadlo do rukou!“ řekl Gorf, „Musíme rychle zakročit!“

Vrátili se do dílen; tam se pracovalo jako jindy, ani je to moc nezajímalo. Jenom mistři a vedoucí sledovali, co provádějí divní návštěvníci, ale taky nic neříkali.

„Kdo z vás je tady vedoucí?“

Jeden z mužů předstoupil. Pokud byli dělníci debilové, tento byl jen o něco málo chytřejší. Ale byl ochoten přijímat rozkazy.

„Potřebuju četu dobrovolníků!“ nedal mu to Yaggan rozmyslet, „Především musí uhasit ten oheň v ubikacích, a potom by nám měli pomoci při dalším postupu! Můžeš to zařídit?“

„Ano, pane. A co?“

„Potřebuju četu pořádných chlapů, chápeš?“

„Zajisté, pane. Vem si, které chceš!“

„Sežeň mi ty, na které se můžeš spolehnout! Ty sám!“

Vedoucí na něj zíral a nechápal. Aspoň to vypadalo, že nechápe, neboť se tvářil jako tele před novými vraty do chléva.

„To asi nemá cenu,“ řekl Claudio, „Hej, ty! Nech toho a jdi hasit požár!“ houkl na nejbližšího dělníka. Ten nechal práce a začal se pozvolna kolébat k požáru, ale neudělal nic; obrátil na Claudia svou blbou tvář a asi vyčkával podrobnějších příkazů.

„To vážně nemá cenu!“ řekl Claudio, když to viděl, „Necháme to, ať to shoří! Teď musíme prozkoumat ostatní dílny, snad se tam aspoň s někým domluvíme!“

Ostatní o tom pochybovali; ale přece jenom vyrazili chodbami dál. Všude stejný obrázek: pracovalo se tam, muži i ženy dělali, co bylo jejich úkolem a nadřízení na ně dohlíželi. Organizace klapala jen díky tomu, že práce byla jednoduchá a bez problémů.

„Někde tady musejí být nějací údržbáři nebo někdo, kdo má v tý bedně trochu rozumu!“ vykřikoval Jens, „Jenom hledat, samo to přece neběží!“

„Já bych nevěřil ani tomu!“ ukázal Yaggan na několik strojů, které nebyly obsazeny, „Támhleto má docela jistě nějakou poruchu; a oni to nechali jen tak stát!“

Procházeli dalšími a dalšími dílnami; kolik je tu lidí, nikdo ani nepočítal. Šli rychle, nechtěli se nikde zdržovat; přesto se na okamžik zastavili, když jeden z dělníků odstoupil od svého stroje a zastoupil jim cestu: „Pane... pane!“

„No, co je?“ ptal se Yaggan.

A už tu byl mistr a chtěl hnát chlapa do práce. Jenže Zebra ho nakopl do zadku a mistr s proklínáním zmizel.

„Pane... prosím tě...“ blekotal dělník, „Pomoz mi...“

„Co potřebuješ?“

„Pomoz mi... dostat se ven!“

Ten mladík vypadal o pořádný kus chytřeji než ostatní; mohl to být člověk, kterého potřebovali. Takže Yaggan si ho hlídal, aby mu někam nezmizel: „Jak jsi tu dlouho?“

„Půl... asi půl roku...“

„Jak se jmenuješ?“

„Ato... nebo Amo... už nevím.“

Právě tato odpověď je nejvíc zarazila; po půl roce tady si už nedokáže vzpomenout na vlastní jméno?

„Co s vámi dělají, že... zapomínáte?“

„Nevím... nevím! Jídlo... je to v jídle! Mistři nejedí to co ostatní, ale sami... jo, asi v jídle!“

„Dobře! Vyznáš se, tak pojď s námi! Povedeš nás!“

Ta věta vyvolala v Atovi obrovské nadšení. Projevilo se dosti nezvykle tím, že se počůral vzrušením; zřejmě si to poněkud uvědomoval, snažil se vysvětlit či omluvit, cosi blekotal, zcela nesrozumitelného. Poskakoval před nimi a na přeskáčku vykládal jakési technické detaily, zřejmě o výrobě dost věděl a byl nezvykle inteligentní. Předtím.

„Zajímalo by mě, za jak dlouho je z člověka úplný debil,“ řekl Gorf, „Vůbec jsem nevěděl, že to takhle dělají...“

„Proto sem nepouštějí nikoho cizího.“

Dílny a dílny, ve všech spousta dělníků. Pracovali nepřetržitě a ti, co měli volno, spali v ubikacích podobných těm, které zapálili Ještěři na okraji továrny. Konečně se prostředí změnilo, místo dílen se objevily obrovské sklady. Plné konzerv, označených nějakými symboly.

„Pro dělníky,“ ukazoval Ato, „Taky pro dělníky. Tohle je pro lidi, posíláme to ven. A tohle pro Ještěry...“

Pro Ještěry tu byly jednak konzervy, jednak vysoké plechovky nějakého nápoje. Ato, když to viděl, roztřásl se po celém těle a opět si pustil do kalhot.

„Tohle... Ještěři pijou, když zabíjejí!“ vysvětlil.

„Vzorky k rozboru!“ nařídil Yaggan.

A další a další sklady plechovek plných jídla; jakého, o tom neměl Ato tušení, všechno taky vědět nemohl. Zásoby pro celou zemi Kam nejmíň na deset let, ač některé plechovky byly už docela rezavé. Zřejmě se na ně zapomnělo nebo nikdy nebyly zapotřebí, tak tady zůstaly.

„Organizace perfektní!“ soudil Lešek, „Ručičky pozlatit tomu dobrákovi...“

Naštěstí ve skladech objevili dveře do chodeb Ještěrů a vnikli dovnitř. Ato šel s nimi, i když už jim na nic nebyl; nechtěli ho nechat mezi ostatními, kdoví co by s ním mistři udělali. V čele šel Lešek a Kenneth s připravenými zbraněmi, neboť nevěděli, kam se dostanou.

První dveře, které našli, otevřeli velmi opatrně. Byl tam sklad; samé bedny, už pořádně staré. Co to bylo a k čemu, těžko říct. Nebyl tu nikdo, kdo by nad příchodem cizinců projevil údiv.

„Jdem, ale opatrně!“ nařídil Yaggan, „Kdo ví, co je dál před náma! Jsme už asi v jiným sektoru!“

Nepochybně byli; po chodbách byl mrtvý klid, jen odněkud zdálky se ozývalo rytmické dunění strojů. Prošli tak několik kilometrů, než objevili známku života: opuštěný manipulační vozík stojící dost nešikovně uprostřed cesty. Byl na elektrický pohon a zjevně bez vady; proč ho tady nechali stát, Bůh suď.

„Svezem se?“ navrhl Jens.

„Svezem, ale teď ne. Zatím pěšky...“

O halu dál pracovali dělníci-debilové, jako všude. Něco někam odváželi a dohlížel na ně šéf jako vejce vejci podobný tomu v oddělení potravin. Taky se stejně choval; obrátil se k nim, jako by čekal příkazy a když žádné nedostal, ustoupil z cesty.

Procházeli mezi pracujícími; ti jim uhýbali z cesty, ale jinak si jich nevšímali a konali v klidu svůj úkol. Všechny vozíky tahali do velké haly, kde fungoval nějaký výtah; do klece nacpali osm až deset vozíků a pak je vezli nahoru či dolů, dle nějakého nepochopitelného plánu. Zřejmě existovala další poschodí, kde se dělalo něco jiného, ale jak se tam dostat, nebylo zřejmé.

„Ještěři to znají! Musíme nějakého chytit!“

Prokousávali se dílnami; zbytečně. Procházeli chodbami Ještěrů a nenacházeli nic, co by je zaujalo. Nakonec došli do téže haly s výtahem a pohádali se, je-li to ta samá či nějaká navlas stejná, protože ti, kdo se řídili kompasem tvrdili, že tudy rozhodně nešli.

„Pojedem výtahem!“ rozhodl Yaggan, „Někam to vede!“

„Nahoru nebo dolů?“

„Podzemí už mám dost. Nahoru!“

Šéf výtahu neměl sebemenších námitek; dostal rozkaz, tak jej vyplnil. Výtah je vyvezl do další haly, úplně stejné jako všechny ostatní; jenže ve stěně bylo nějaké schodiště stoupající strmě ke stropu a točící se po zdi.

„Nahoru!“ velel Yaggan.

Rozběhli se nahoru po schodišti, nejdřív klusem, ale brzo zjistili, že se to nedá zvládnout a zastavili, aby vystupovali již pomalu a po etapách. Schodiště bylo vytesáno do stěny a mělo naštěstí na druhé straně zábradlí, jinak by člověk se závratí sletěl dolů do haly. Zda se po schodišti chodilo, nebylo jasné, moc asi ne; obešli celou halu až ke stropu, tam se zatáčelo do podobné haly, úplně prázdné a nepoužívané. Nejspíš to původně měl být další sklad, ale nebyl už potřeba či se změnily příkazy, tak jím jen prošli a vystupovali o další patro výš. Docela uštvaní dorazili k železným dveřím, zavřeným na zámek.

„Prořezat!“ nařídil Yaggan a osobně rozřezal kovové dveře tesákem s protonovým ostřím. Pak otevřel a dovnitř proniklo konečně světlo a vzduch, vlhký deštěm. Stáli na terase vysoko pod vrcholem skalního masivu; hluboko pod nimi viděli cestu a hříbky ochranných pevnůstek.

„Konečně!“ vzdychl Jens, „Už jsem si myslel...“

„Mlč!“ upozornil ho Zebra, „Koukej!“

Terasa patřila k opevnění, vybudovanému na vrcholku skály. Betonové kupole, k nimž vedly další schody, dávaly jasně najevo, k čemu slouží. Prozatím je Ještěři neviděli, ale...

„Zdá se, že je to jediný vchod!“ prohlížel hory Yaggan, „Ale to schodiště budou asi mít pod kontrolou...“

„Máme pušky!“

„No jasně... jdem, kluci!“

Plížili se po schodišti a kryli se každým výčnělkem. Asi dělali dobře; urazili dvě třetiny cesty, než si jich někdo všiml. Pak to dal najevo tím, že po nich vystřelil; Kenneth to dostal do břicha, udělal kotrmelec a zřítil se dolů do propasti.

„Na ně!“ zařval Yaggan a vypálil tím směrem z lejzrové pušky. Propálil se sice do první pevnůstky a možná i zabil zákeřného střelce, ale přivolal na sebe krupobití kulek; jenom soustředěná palba všech vojáků Koary dokázala střelbu shora zastavit. Vyběhli po schodišti přískoky a stříleli na vše, co bylo živé; Ještěři se bránili úporně za každým rohem a nechtěli se vzdát. Padlo ještě pár mužů, Jense lízla kulka do ramene a vyrvala mu kus masa jako pěst velikou. Zatím ho nešlo ošetřit, Claudio měl docela jinou práci.

Trvalo půl hodiny, než se probili do pevnůstek; našli tam většinou jen mrtvé a těžce raněné. Poslední Ještěři se bránili v malém bunkru, přilepeném na druhé straně hory jako vlaštovčí hnízdo. Když rozstříleli vchod, vyskočilo postupně do propasti pět posledních obránců.

„Myslíš, že to jsou všichni?“ ptal se Gorf.

„Pauza!“ vzdychl zničený Yaggan.

Všichni se svalili na místech, kam došli, a oddechovali. Měli to zapotřebí; byli vyčerpaní k smrti. Jensovi někdo píchl injekci, aby přestal aspoň na chvíli skučet.

Yaggan seděl, hlavu v dlaních.

„Já jsem přeci pitomec, kluci! Já jsem hroznej vůl!“

Nikdo na to nereagoval; Yaggan pokračoval:

„Myslel jsem, že tady získáme nějakou techniku a hlavně lidi! Že když dělníky osvobodíme, půjdou s náma a budou za nás bojovat, jako všichni, který... zkrátka získáme armádu! Nemohl jsem tušit, že s nima dělají tohle, že to už nejsou ani lidi...“

Všichni mlčeli. Až Claudio se vzpamatoval:

„Všichni jsme si to mysleli! Nesmíš si dávat vinu, to k ničemu nevede! Takhle blbě kecat bysme mohli všichni!“

„Nojo – jenže, co teď dál?“

„Co jako?“

„Jestli odtud odejdeme, vrátí se Ještěři a všechny pozabíjejí! Upálí je jako tamty v ubikacích, a oni nejsou schopni se bránit, snad ani utíkat! Ještěrům je všecko jedno, fetujou se nějakou kořalkou a mozky mají snad stejně vylízaný jako tihle...“

„Tak co teda chceš dělat?“

„Nevím... když odejdeme a necháme je osudu, zahynou nejspíš hlady! A když je pustíme ven, zahynou taky, protože už nejsou schopní se o sebe postarat! Jediná možnost je nechat je tady a řídit továrny, aby běžely dál, se stejnou organizací!“

„I s Ještěry?“

„To snad ne! Kdybychom aspoň našli někoho, kdo tady poroučí! Ale já mám strach, že těch, co doopravdy něčemu rozumí, je hrozně málo! Každý zodpovídá za svůj úsek, má příkaz a ten provádí. Když do toho vpadne nějakej problém, třeba docela malej, zastaví se to všecko. A všichni pochcípou hlady!“

Seděli a mlčeli. Claudio si prohlížel plechovku, kterou sebral ve skladu Ještěrů kvůli analýze. Nakonec vzal nůž a udělal dvě dírky, aby mohl ochutnat.

„Však jsem si to myslel! Kořalka jako sekaný žiletky!“

„Nechlastej to, nebo zblbneš taky!“

„Zatím jsem si jenom lízl, je to docela dobrý... znám jednoho notorika, ten by to vyzunkl jako vodu!“

„Ukaž!“ Yaggan vzal plechovku, napil se trochu a začal lapat po dechu. Na alkohol moc zvyklý nebyl, alespoň ne tohoto druhu. Radši dal kolovat; Jensovi dopřáli víc, potřeboval něčím přebít tu bolest.

Yaggan pocítil, jak z něho pomalu opadává únava, jak se zvolna uklidňuje a tělem se mu rozlévá příjemné teplo. Zavřel na chvíli oči; trvalo to jen pár minut a cítil úlevu i příliv nových sil. Ani situace se mu už nezdála tak bezvýchodná; přece se to nějak vyřeší! A dělníci? Ať je třeba vezme čert, debily pitomý!

Otevřel oči a vzpamatoval se. Hlava se mu točila a trvalo o chvíli déle, než se soustředil. „Sakra, to je drink!“ vzdychl, „Kluci, nepijte to! Mám pocit, že mi rostou křídla a to je poněkud blbý...“

„Křídla? Jaký křídla?“ zeptal se pitomě Gorf, sedící s hlavou mezi koleny, „Je to blbost! Všecko je blbost!“

„Jasně,“ řekl Jens a vstal, „Jdeme, ne! Co vůbec sedíme jako stádo blbců, když máme tolik práce?“ Uchopil pušku a hodil si ji na obvázané rameno. Před chvílí ještě sténal, i když se ho nedotýkal, teď ani nehlesl. Jenom koukal na Yaggana, jako by ho viděl poprvé v životě.

„Sakra, to jsou dávky v pár kapkách!“ řekl Yaggan, „Musíme tý flašky nechat, nebo skončíme jako Ještěři! Kde je ta plechovka?“

V té chvíli se připotácel Ato; motal se na nejistých nohách a vykřikoval: „Pobiju! Pobiju všecky Ještěry! Dejte mi zbraň a já je zabiju! Všecky zabiju a sebe taky zabiju! Všecko zničím, jsem nejmocnější na světě! Celý svět musí shořet!“

„Sakra, kdo jste mu dali pít?“

Yaggan se vztekal, ale uvědomoval si, jak to je. Arminské zvyky je ovládly! Kamarád natáhne ruku, ty mu podáš láhev nebo ešus s jídlem. Ato zřejmě natáhl ruku a někdo si neuvědomil...

„Pojď sakra sem a nevyváděj blbosti!“ zařval.

Ato se rozšklebil doširoka, poskakoval a smál se. Bavilo ho asi, jak se velitel rozčiluje, bylo mu to k smíchu. Ale Yaggan byl taky v náladě poněkud ovlivněné, tak po něm skočil se vzteklým proklínáním. Ato, pořád ještě se smějící jako paňáca, se rozběhl a skočil do prázdna. S rukama roztaženýma letěl dolů do propasti a ještě chvíli k nim zazníval jeho šílený smích.

Claudio objevil plechovku, do poloviny plnou. Dříve než Yaggan něco řekl, hodil ji do propasti za nešťastníkem.

„Máme jedinou šanci! Vydat rozkazy Mozku, aby zničil všechno, co se tady dá! Továrnu na potraviny i na tohle svinstvo. Vybrat co se dá, jako sprostí zloději. Nemyslet na lidi, už to nejsou lidi, chápete? Vezmeme si, co potřebujeme, a odejdeme. Probijeme se, zlikvidujeme všechny Ještěry, co potkáme. Až nasbíráme dost lidí, vrátíme se sem a obsadíme to znovu!“

„Jestli tu bude ještě někdo žít!“

„Nemůžeme dělat nic jiného! Teď nejde o ty lidi, teď jde o nás! Ještěři se vrátí a pobijou každýho, koho najdou!“

„Tohle vidět taťka, tak mě přerazí!“

„Tak ať ti dá do držky, blbečku napudrovanej!“ Taky Claudio byl pod vlivem drogy a vybuchoval vztekem, „Chtěl bych vidět jeho na tvým místě!“

„Jenže, on mi svěřil velení!“ kňučel Yaggan.

„Vstyk, pitomci, jdeme! Musíme najít, co hledáme! Gorfe, Olafe! Jensi, ty neblázni a šetři se, nemůžu teďka dělat Oheň tady nahoře na skále! Tak jdeme, sakra!“

Další kus cesty si počínali jako v horečnatém snu; sešli zpátky do pracovních pater, kupodivu nikdo nesletěl dolů z toho šíleného schodiště. V prvním patře, kde byli dělníci, chytili nějakého vedoucího a vyslýchali ho, kde se vyrábějí vznášedla. Nevěděl či neuměl odpovědět, tak ho Yaggan za smíchu ostatních zmlátil do bezvědomí. Pak sebrali dopravní vozíky, zkopali jakéhosi chlapa, co se jim postavil na odpor a jeli temnými chodbami, jenom ďábel věděl kam. V nějaké hale, kde byla křižovatka mnoha cest, po nich někdo začal střílet. Dřív, než stačili pochopit co se děje, zahájili palbu i oni a zmasakrovali, co se hýbalo. Odnesl to další z jejich kamarádů z prvního oddílu modrých, Will. Drobná zranění vůbec nepočítali a nevšímali si jich.

Gorf někde objevil chlapa, ze kterého vymlátili, kde je dílna na vozidla. Štěstí, že to ten muž věděl, jinak ho Gorf jistě zabil. Takhle ho posadili do prvního vozíku a on je vedl několik kilometrů chodbami. Nakonec ho vzali s sebou do výrobní haly, kde se domluvil s mistry, co tam pracovali.

Ve výrobních halách stavěli momentálně asi osm typů vznášedel. Osobní, nákladní, vojenská, s kupolemi na flam, těžké tanky a též obrovské bitevníky, podobné Yagganovu Zodiaku. Ty se Arminům líbily nejvíc; zatím byly hotové čtyři, další se dodělávaly.

„Odvezem si to!“ rozhodl Yaggan, „Pro ty ostatní si přijdem, až to bude hotové. Zatím nám tyhle Mozek předělá na lepší... Berte těžké tanky, každý si vezme jeden. Na bitevníky určuji posádku jednoho řidiče a dvou pomocníků, to musí stačit!“

Ještě štěstí, že Gorf tu měl pár zkušených námořníků, jinak by asi nedokázali bitevníky ani nastartovat. Yaggan sebral jeden těžký tank, zavlekl do něho dva z předáků, kteří se mu z nějakého důvodu zalíbili a podle údajů Gorfova zajatce zamířili k bráně, kterou se dalo vyjet ven. Byla chráněna pevnůstkou Ještěrů, ale vojáci Koary měli lejzrové pušky a na tancích byly namontovány plamenomety...

Když zničili všechno, co se jim pokoušelo stavět na odpor a vzdálili se dostatečně od Továren, přišel Yaggan na chvíli k sobě natolik, aby si uvědomil, co se s nimi děje. V nenadálém záchvatu inteligence nařídil, aby se spočítali a zjistili, kdo přežil a kdo tam zůstal. Pak nařídil vytvořit pochodovou kolonu a spojit se s první částí armády, která se stáhla od zničené pevnosti Ještěrů.

Té první části velela Gwen a Lothar. Nešli dovnitř, neviděli nic z té hrůzy, kterou poznali ostatní; a především neochutnali drogu Ještěrů. Takže Gwen, když přijela a viděla Yaggana, jen kroutila hlavou.

„To nic!“ Yaggan byl poněkud skleslý, zřejmě začínal vzpomínat co a jak, „Neboj se nic... to se spraví! Jen jsme se malinko... nalízli!“

„Vidím! Vypadáš jako idiot! Co to máš s sebou za lidi?“

„Tihle? Nevím, v životě jsem neviděl... A jo, už si vzpomínám! Ty jsem sebral tam...“

„A kde jsou naši? Kenneth a Will?“

„Zařvali tam. Spousta lidí zařvala. Ještěři jsou zabijáci, víš? Šílení zabijáci, chlastají takovou kořalku... Potom z toho ztratí všechen rozum!“

„Vypadá to, že ty ses toho napil taky, co?“

„Jo. Ale nezlob se. Z toho se vyspím...“

Errata:

30.05.2021 11:46