Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když vojáci na severní hranici poprvé zaslechli označení lóže Kronů, smáli se. Kron je přece zvíře, veliká šelma, která kdysi existovala, ale dávno vymřela. Snad ještě v horách se jich pár toulá, černých, divokých a zlých. Co mají společného s lidmi?

Vlastně to vůbec nebyla hranice a důvod ke hlídání byl původně zcela jiný. Podle starých papírů, jež schovával vrchní velitel, byla dřív na severu rezervace divoké zvěře a šéf zodpovídal za její klidný a nerušený život. Proto tam nesměli lidé; postupem času se na to zapomnělo a řadoví vojáci vůbec neměli tušení, že něco takového kdy existovalo. Velitelé si ty papíry předávali jako tajemství, většinou jim ani nerozuměli. Ani dnešní velitel nechápal, proč bylo potřeba divoká zvířata chránit a proč šetřit divoké horské lovce, kteří tam taky žijí, ačkoliv je to zakázáno. Kdysi jako mladík se zúčastnil štvanice na barbary, projížděli horami ve vznášedlech a postříleli kolem stovky divokých lidí. Ty, co zůstali naživu, především ženy a děti, odvezli do města a upálili, aby zachránili jejich Veliké Štěstí. Tehdy byl Ronda mladý a hloupý. A jaký je vlastně teď, když o tom tak uvažuje?

Tam na severu v horách, se prý něco děje. Divocí jezdci se odvažují až k pevnůstkám. V dálce duní bubny. Kdo ví co chtějí? Už se nejspíš vzpamatovali z nájezdu a bude třeba opět jim ukázat sílu. Ale má Ronda vést vojáky do hor, proti barbarům ozbrojeným kamennými sekerami, luky a šípy? A potom spálit jejich ženy a děti, jak viděl za mlada?

Rondovo váhání trvalo dlouho a vyřešilo se vlastně samo, když z hlavního města přijel jakýsi Sluha, dost mladý muž s očima fanatika. Prohlásil o sobě, že je Toi, sekretář člena Nejvyšší rady Kornoda; je pověřen, aby dohlížel nad správností činů velitele a případně napravil jeho chyby. Což znamenalo, že je Rondovi nadřízen; velitel Ronda to vzal na vědomí.

„V nejbližší době zaútočí na tvá postavení jejich sekta, která si říká lóže Kronů!“ poučoval ho, „Víš o tom?“

„Nevím. A divím se, jak to víš ty!“

„My Sluhové pracujeme pro dobro země Kam i v době, kdy ty spíš, Rondo. Proto víme víc než obyčejní lidé!“

Ten mladík se uměl dívat tak, že propaloval Ronda, jako by byl ze skla. Musel vidět snad i myšlenky, které byly skryty samotnému veliteli; uhádl všechno co si myslí. Taky na to hned odpovídal.

„Ano, samozřejmě máme na severu svoje zvědy! Copak myslíš, že bychom jen tak klidně nechali osudu lidi, kteří by nám mohli být nebezpeční? Ty o tom nevíš, ale na sever pronikla řada uprchlíků. Některé jsme nechali a s nimi tam odešli naši vyzvědači...“

„Co je to... ta lóže Kron?“

„Na jihu operuje lóže Koara, taková směšná banda darebáků a zlodějů. Už brzo je zlikvidujeme; tady se někdo snaží se jim vyrovnat. No, sami brzo uvidí, jak takový nápad končí! Ale ty, Rondo, jsi neosvědčil velkou prozíravost! Kdo ví, jsi-li dobrým a zodpovědným velitelem!“

Taková slova mohla znamenat jen jedno: smrt. Ronda už ji čekal dlouho, byl ve funkci řadu let a bylo zvykem čas od času vyměnit velitele. Starý potom odešel do Velkého Štěstí, většinou se svojí rodinou, přáteli a nejbližšími podřízenými. Tak už teď?

Jenže Ronda má syna. Měl víc dětí, ale ty už vyrostly, založily si vlastní rodiny, takže se jich smrt netýká. Jeho dobrá, laskavá a tichá žena, ta by klidně vystoupila na hranici a odešla s ním. Ale jejich poslední dítě, sotva desetiletý Canki? Ten bystrý, veselý chlapec má taky zemřít v plamenech? Ronda už dávno nevěřil na Veliké Štěstí; podřizoval se nutnosti, ale netoužil po ní. A především netoužil, aby zemřel jeho syn.

Sluha Toi to vyčetl z jeho tváře. Rozesmál se.

„Ne, zatím ti ještě nedovolíme odejít! Nejdřív musíš splnit svoji povinnost: zastavit nájezdníky! Tvoje armáda je přehradou, která se jim postaví do cesty! A já budu stát věrně po tvém boku a poskytovat ti pomoc a oporu!“

Ronda si oddechl. Smrt je blízko, ale ještě tady není. Může se leccos stát... co vlastně? Ten Sluha neodejde, dokud nás nezničí. A možná... je to fanatik, stačí se podívat do jeho očí! Nebude chtít zemřít i on, s námi všemi? On by to dokázal!

„Především musíme dostat jejich čarodějky!“ vysvětloval Toi, „Jsou tři, přišly z ciziny a jsou strašlivé! Nejhorší ta, co má vlasy černé jako srst krona! Potom je jedna, která má vlasy zelené jako tráva. Třetí má vlasy normální, ale pleť světlou jako sníh, když leží na kopcích. Dovedeš si je vůbec představit?“

Ronda to nedokázal. Musí být příšerné!

„Až zvítězíme, postavíme velkou hranici! Všichni kdo přežijí, na ní budou mít místo! Ty tři čarodějky postavíme nejvýš, na samotnou hlavu Velikého Ještěra! Pak zapálím hranici a budeme se dívat, jak hoří...“

Ronda na okamžik zavřel oči. Ano. Na té hranici bude Toi a budu tam taky já. A můj syn, malý Canki. Konec... jen ještě porazit ty barbarské kmeny ze severu...

„Je čas vydat rozkazy!“

Ronda vydal rozkaz, aby celou hranici posílily pohotovostní jednotky jeho pluků. Vznášedla, rozmístěná v pravidelných intervalech, s připravenými plamenomety. Ať si přijdou ti šílenci na koních, s luky a šípy! Sám Ronda se vydal s Toiem k největší pevnosti, vysunuté dopředu jako hlavní linie obrany. Tam byly nejpočetnější jednotky, určené jako posila na ohrožené úseky.

Mladý důstojník, co tu velel, se tvářil povážlivě: „Tam v horách se něco zlého děje! Slyšeli jsme bubny a nějací jezdci projížděli okolo!“

„Zabili jste je?“ zeptal se Toi.

„Ne, jeli hrozně rychle! Jezdí na rohatých koních... bylo jich jenom několik, jeden měl tělo pomalované bílou barvou a na hlavě paruku z kožešiny krona...“

„Nebyla to žena?“ ptal se Ronda.

„Snad... nevím. Jeli velmi rychle...“

„Správně!“ řekl Toi, „Velmi správně! Počkáme si na ně!“

Ti na druhé straně se chovali opravdu šíleně. Celou noc rachotily bubny a planuly ohně, ozýval se křik a zpěv, nahánějící vojákům hrůzu. Ronda navrhl vyrazit k protiútoku, ale Toi s tím nesouhlasil.

„Počkáme si na ně; jak se proti nám rozjedou, vypálíme proti nim z plamenometů! Chci vidět, jak hoří!“

Ronda mlčky souhlasil. Celou noc poslouchali bubny a smích z druhé strany a mlčeli. Sem tam Sluha něco pronesl; moc se těšil na zítřejší bitvu. Vůbec nepochyboval, že k ní dojde a proběhne dle jeho představ.

„Horští lovci jsou hloupí divoši!“ smál se.

Když nadešlo ráno, všechny protější svahy byly plné mlčky stojících horských jezdců. Před nimi projíždělo několik velitelů; mezi nimi dívka s černými vlasy, na rohatém hřebci nezvykle světlé barvy. Byla docela nahá, pomalovaná barbarskými ornamenty, na krku se leskl zlatý náhrdelník.

„To je jejich nejvyšší čarodějka!“ řekl Toi.

„Zaútočí?“ uvažoval nahlas Ronda.

„Zdá se.“

O tomtéž se zřejmě bavili i horští lovci; diskutovali a zdálo se, že čarodějka má jiný plán. Najednou vyrazila dopředu, dokonce se otočila a zamávala jim. Jela nahá na koni bez postroje, držela se za lyrovité rohy a smála se; mířila proti linii obrany vojáků.

„Copak se zbláznila? Chce útočit sama?“

„Ne... vypadá to, že jde sem k nám!“ Sluha Toi poprvé dal najevo překvapení.

„Co máme dělat?“ ptal se důstojník z přední linie, „Máme po ní střílet?“

„Je sama a beze zbraně,“ řekl Ronda, „Pusťte ji!“

Toi neřekl nic, jen se ušklíbl. Zřejmě byl taky zvědav na ženu, která se odváží přijít mezi nepřátele neozbrojena, vlastně na smrt. Dívka projela mezi vznášedly, pokynem ruky zdravila vojáky, smála se na ně; dovedla koně až téměř k velitelům, tam seskočila a uvázala ho smyčkou na krku k hlavni jednoho plamenometu.

„Dej mi na něj pozor, ať se nebojí!“ požádala vojáka, který byl nejblíž, „Není zvyklý na vaše vozidla!“

Voják na ni zíral s otevřenými ústy. Především proto, že sahala dospělému člověku sotva po břicho; Rondův desetiletý Canki byl jen o málo menší než ona. Pak taky měla podivnou barvu pleti, světlou, opálenou do hněda, krásnou tvář, černé dlouhé vlasy, oči černé a zářivé jako uhlíky. Náhrdelník se třpytil drahokamy a zlatem, podobné věci měla i v uších, na zápěstí a kotnících. Jedna z ozdob toho náhrdelníku byla dýka ve zdobené pochvě, přece tedy měla nějakou zbraň.

Předstoupila před Ronda a Toie, usmála se a řekla: „Ahoj kluci! Jsem Asthra, čarodějka Arminů. Ty jsi asi generál Ronda, velitel těch vojáků...“

„Generál?“ zarazil se Ronda.

„To je u nás označení nejvyššího velitele. Já jsem vlastně taky generál. A taky princezna... ostatně, o tom si budeme moct později ještě pokecat...“

Toi se ušklíbl. Později? Nebude žádné později!

„Proč jsi přišla?“ zeptal se Ronda.

„No, vším způsobem proto, že se tu má konat nějaká superšou s ohňostrojem a nájezdama Indiánů. Já bych tomu ráda zabránila, ježto televize tu není a jen tak nazdařbůh to nemá cenu. Já vím, vysvětlím vzápětí. Pokusím se ti vyložit... no, já už pár válek viděla. My se chystáme zaútočit, vy proti nám budete střílet. To se u nás dělá, když točíme film, to je taková zábava pro lidi. Ale jelikož nemáte kamery, je to zbytečný, ne?“

Teď hloupě zíral nejen Ronda, ale i Toi.

„Ty si z nás děláš legraci?“ ptal se nejistě.

„Co? Jo to sedí, hlavně z tebe. A proč ne? Máme krásnej den, trocha legrace nemůže škodit. Zkrátka kluci, navrhuju odtroubit to a místo toho uspořádat nějakou zábavu. Třeba by měli vojáčci zájem o naše hezký holky, ne? Kluci se dneska v noci pěkně vyčerpali, už dál nemůžou a holky by si daly říct; to by bylo lepší než bitva, ne? Co říkáš, mladej, nedal by sis?“

Jestli věděla, že Toi je Sluha, byla to neuvěřitelná drzost. Neuvažoval nad tím, vztekem se mu zatmělo před očima a praštil ji pěstí do rozesmátého obličeje. Jeho pěst narazila ovšem na její ruku a ona se rozesmála: „Snad nemusí bejt hned tak zle! Když ne, tak řeknu klidně ne, já se neurazím, jsem chápavá.“

„Co chceš? Co od nás chceš?“ sípěl Toi.

„Jo, tak vážně? Hele, vzdejte to, hoši. Nemá to cenu, beztak to projedete. Škoda času a vašich napucovaných vznášedel, ne? Má to všecko shořet jako papír?“

„Ty budeš hořet!“ zaječel Toi, „Na hranici, na hlavě Velkého Ještěra a ostatní čarodějnice s tebou!“

„Uklidni se, hošíku! Já nemluvím s tebou, protože velitelem je tady Ronda a to je prej rozumnej chlap. Co ty na to, generále?“

„Víš dívko, kdo je Toi? Je Sluha, představitel Nejvyšší rady u této armády! Urazila jsi ho...“

„Vážně? Tak promiň, já zapomněla, že ti ušmikli pytlík. Jenže, ono by se dalo leccos zařídit; já ti po bitvě ukážu. Nezlob se, něco s tím uděláme, jsem přeci čarodějka...“

„Zemřeš! Zemřeš! Zemřeš!“ sípěl Toi.

„Heleď neprovokuj, nebo ti dám do řepy! Rondo, co ty na to? Vyřídíme to po dobrým nebo po zlým?“

„Nepodléhej jí! Je to bestie, kron v lidské podobě! Chce tě připravit o tvoji duši!“ křičel Toi.

„Je mi líto,“ řekl Ronda, „Musím splnit svoji povinnost bránit zemi před nájezdníky. Ty přece víš, co je povinnost vojáka, ne?“

„Vím. A vážím si tě. Chtěla bych, aby sis pamatoval, že Asthra bude vždycky tvoje přítelkyně, Rondo. A neublíží ti. Až porazím tvý vojáky, budeme pokračovat...“ Obrátila se, kývla Toiovi a šla ke svému koni.

„Jak jsi jí to odpověděl?“ syčel Toi, „To byla odpověď velitele posádky? Vidím, že si zasloužíš, abys zemřel s ní!“

„Toi! Radím ti dobře, abys mlčel!“ řekl Ronda.

„Co?“ V životě nikdo takhle nemluvil se Sluhou.

„Mlč, nebo ti rozbiju hubu! Radši přemýšlej, proč přišla!“

Toi umlkl. Vytřeštěně zíral na dívku, která projela mezi pozicemi vojáků a vracela se ke svým. Nikdo z vojáků nepomyslel na to ji zastavit; projížděla mezi nimi jako královna mezi poddanými. Dokonce jim zamávala, když odjela se svojí suitou dozadu za řady barbarů.

„Přišla nás urazit!“ neznal se vzteky Toi, „Ale je to dobře! Shoří všichni najednou! Zničíme je...“

„Mlč už, sakra! Přišla a žvanila nehorázné pitomosti. Chodila sem tam, prohlížela si to tu... Možná nás chtěla donutit, abychom na ni zaútočili hned a neodkládali to. A v každém případě měla v úmyslu nás znepokojit... u tebe se jí to povedlo!“

Na druhé straně se ozval rachot bubnů, ječení píšťal, cinkání zvonečků a křik barbarů. Čarodějka opět vyjela před řadu; teď odložila svůj zlatý náhrdelník, náušnice i náramky a zůstala docela nahá. Projížděla před barbary, dávala nějaké příkazy; když ji pochopili, ukazovala něco na postaveních vojáků.

„Střílejte!“ nařizoval Toi, „Je čas!“

„Tak počkej! Přišla si prohlédnout plamenomety? Proč?“

„Je blázen, neví co dělá!“

„Ty jsi blázen a nevíš co děláš! Ona chodila sem tam, kecala, mávala rukama, pochechtávala se... prohlížela si plamenomety! Taky naše postavení... No ovšem, chystá se k útoku!“

„První dávka našeho ohně je všechny zničí!“

Ronda pochybovačně zakroutil hlavou.

Čarodějka mávla rukou nad hlavou. Divocí jezdci zahalekali, pobídli svoje koně a vyrazili vpřed; Asthra letěla před nimi, držela se svého koně za rohy a smála se.

„Pal!“ vykřikl Ronda.

Dlouhá řada plamenometů vychrlila svůj oheň; rázem před nimi do daleka vzplanula step a vytvořil se ohnivý pruh, který odděloval obě armády od sebe. A plamenomety chrlily další a další hořlavinu a ten pruh se zvětšoval, aby ho nikdo nedokázal překročit.

Jezdci utahovali koním ohlávky, zastavovali a vyčkávali; jen čarodějka na bílém zvířeti jela dál, přímo proti plamenům, až tak daleko, kam byl její kůň ochoten pro žár dojít. Pak sklouzla, pustila ho a sama šla proti ohni, bez bázně, s úsměvem ve tváři a vlajícími vlasy.

„Zbláznila se?“ zapochyboval Ronda.

„Je pyšná! Chce zemřít sama!“ soudil Toi.

Asthra došla až k ohnivému pásu; vítr nesl plameny proti ní a jistě to nebylo příjemné, když se zastavila a skrze clonu ohně se dívala k vojákům. Vztáhla ruce, zaklonila hlavu a zazpívala vysokým, zvučným sopránem. A pak náhle vztáhla obě ruce proti plamennému moři.

V tom ohni najednou zasvítil ohýnek ještě oslnivější, drobný jako špendlíková hlavička; jak ale dívka zpívala, rozšiřoval se a zvětšoval, najednou pohltil do sebe vše kolem sebe, všechen oheň, který vychrlily plamenomety a jako by sežehl sám sebe. A jak Asthra rozpřáhla ruce od sebe, letěl ten oslnivý oheň na obě strany a vytvářel nový, ještě jasnější plamenný pás.

Snad by se nebylo nic stalo; ale vojáci se polekali neznámého jevu a aby posílili svoje sebevědomí, začali střílet další salvy z plamenometů. Asthra se ani nehnula, jen pokynula rukou; oslnivý plamen přeběhl po druhém zášlehu plamenometu a zasáhl vznášedlo, na kterém zbraň byla. V téže chvíli vzplanul stroj i vojáci, kteří byli na něm i poblíž; po něm další vznášedlo a další muži. Někteří se pokusili utéci, ale Oheň si je dohonil a uchvátil.

„Co se to děje?“ vykřikoval zděšený Toi.

Ale Ronda už viděl něco víc: že ti muži, které Oheň zachvátil, neumírají, naopak zastavují se a překvapeně rozhlížejí kolem. Shořely na nich uniformy, to ano, ale nic víc. Stejně tak shořely jejich stroje a všechna vojenská zařízení. Zůstali jenom lidé, bez oděvu a bez vlasů, ale zjevně živí a zdraví.

V té chvíli čarodějka klidným, vznešeným krokem vešla do Ohně a prošla na druhou stranu. Vlasy jí hořely na hlavě a vypadala, že ji to baví; šla jim naproti a v pravé ruce svírala Oheň, jen tak, jak nosí dívky dárek pro svého milého. Ten Oheň hořel z ničeho a její dlani sebeméně neublížil.

„Tak co, generále Rondo? Nechceš to přece jen raději zastavit?“

I takhle bez vlasů byla krásná; zdobil ji šibalský, potměšilý výraz tváře. Ronda pochopil, že ta dívka si s nimi od začátku jenom hrála, že byli jen malé figurky v její hře.

„Zemřeš, čarodějko!“ zahřměl Toi.

Asthra nahnula hlavu k Ohni a vdechla jej do plic. Pak zhluboka vydechla proti oběma mužům. Ronda pocítil strašlivou bolest, jak se ho Oheň dotkl, pocítil, jak hoří jeho uniforma, vlasy, dokonce i nože po boku. Pak ale ten pocit ustal a bylo mu náhle krásně; dokázal se i podívat na Toie, kterému shořela kombinéza a který tu stál docela nahý a byl k smíchu, jako je každý kleštěnec.

„Já jenom, abyste se nedivili,“ řekla Asthra s úsměvem, „Říká se tomu očištění Ohněm. Vaši Sluhové by to měli umět, pokud jsou skutečně Sluhy; ale jak se zdá, tenhle to nezná...“

Vojáci, kteří stáli okolo a všechno viděli, jen valili oči. Ale ještě měli zbraně, proto Toi vykřikl: „Smrt! Zabijte čarodějku!“

V té chvíli se Ronda rozhodl. Zahřměl zkušeným, velitelským hlasem uvyklým dávat rozkazy: „Ne! Zatkněte tohohle idiota! Už tady nemá co poroučet!“

Sluhové šli odjakživa všem vojákům na nervy, takže Rondovi chlapi ochotně vyhověli. Rychle se chopili Toie a svázali mu ruce za zády drátem, takže si ani nemohl přikrývat zmrzačené pohlaví.

„Uklidni se,“ pokusila se Asthra sáhnout mu na hlavu, „Pošleme tě asi na nějakou rehabilitaci... leze ti to moc na mozek!“

Toi plakal, vztekal se a proklínal ji, ale nevšímala si toho víc než šumění větru. Obrátila se a pokynem ruky utišila to moře plamenů.

„Myslím, že je čas začít uvažovat moudře, generále Rondo. Jak říkala moje babička Olívie: Buď chytrá, děvče, blbejch je dost!“

„Rozumím,“ vzdychl, „Chceš, abych se vzdal.“

„No... bylo by na čase.“

„Ne! Nedělej to! Proklínám tě, ty zrádče!“ řval Toi.

Ale Ronda se už rozhodl a věděl, že rozhodl dobře.

„Mám jednu podmínku! Mám syna, je mu deset let a je to chytrý, skvělý kluk. Se mnou si dělej, co je ti libo; ale jeho nech žít!“

Asthra se zatvářila trochu udiveně. „On je nemocný?“

„Ne! Je zdravý, velice chytrý a bystrý a byl by z něho dobrý člověk. Já chci, aby žil, aby se učil a aby jednou dokázal víc, než já! Proto tě prosím o jeho život...“

„Zdá se, že už chápu. Potřebuješ nějakou protekci, abych ti ho dostala do slušný školy, jo? Jasně, máš to mít. Kolik je mu?“

„Deset...“

„Nejvhodnější čas na učení. Ale ty přece budeš generálem i za nového režimu, ne? Ještě jsem neviděla případ, že by synek generála nevyštudoval vejšku, třeba blbej jako dlabaný necky!“

Teď trochu nechápal Ronda; ale nejdůležitější pochopil, že Asthra s ním počítá do budoucna. „Ty nepožaduješ moji smrt?“

„Nesmysl. Kdo má chuť pořád někoho zabíjet? Já jsem tady od toho, abych lidem zachraňovala život, jsem lékařka! Choval ses čestně, budeš velitelem armády nebo guvernérem oblasti, tvoji lidé ti zůstanou a já s tebou uzavřu spojenectví.“

Pak se obrátila a ukazovala něco na rukou. Vzápětí na to se dali jezdci do pohybu, přehnali se přes shořelý pás a obsadili všechno za ním. Vojáků si téměř nevšímali; jenom ty, co dosud měli uniformy a zbraně, odzbrojili, ale nijak jim neubližovali.

Asthra přivolala jednoho velitele, který měl na sobě kůži z antilopy i s lyrovitými rohy: „Generál Ronda je s námi. Tohohle hňupa seberte a někam zavřete, je protivnej a byl na mě drzej. Tak ať nás neruší!“

Mládenec hodil Toiovi na krk smyčku a už ho vlekl pryč, bez ohledu na jeho proklínání.

„No, tím je myslím po válce. Jak vidím, zůstalo jedno vznášedlo; navrhuju do něj sednout a vrátit se do města oznámit místnímu velitelství, že bude obsazený. Můžeš si zrovna zkusit novou funkci generála revoluční armády...“

„Nechápu, co to znamená!“

„Nevadí, to chápe málokdo. Od této chvíle jsi generál, člen mýho štábu a budoucí vlády národa Akami. Zkrátka člen nové Nejvyšší rady, chápeš? Zacvičuj se ve vládnutí!“

„Ale já nejsem Sluha!“

„Sluhové už tady šéfovat nebudou. Teď to vezmou do ruky mý kamarádi, tam ti na těch koních. I ty, když budeš chtít a když na to budeš mít schopnosti. Zatím sis počínal docela dobře...“

Což Ronda pochopil. Jak Asthra zjistila, když k němu došlo pár důstojníků, velice vyjevených a překvapených.

„Co máme dělat, veliteli? Bojovat už nemůžeme!“

Ronda odpověděl pozoruhodně rychle a výstižně: „Přešli jsme pod velení... druhé strany. Našich přátel ze severu a taky cizích čarodějů. Budete dělat všechno, co vám řeknou oni; jako já.“

„Ty už nejsi náš velitel?“

„Samozřejmě, že je!“ řekla Asthra, „Nejvyšší velitel! A vy ho budete ve všem poslouchat!“

„Tak, správně,“ povzdechl si Ronda, „Teď nařizuju sebrat všechno, co zůstalo po tom... boji, a přesunout se do města. Já a princezna Asthra tam odjedeme vznášedlem.“

Odjeli; hlavně proto, že Ronda chtěl co nejdřív čarodějce předvést svoji rodinu. Když zastavili před betonovým bunkrem, ve kterém bydlel, vyběhl ze dveří veselý, čiperný kluk a překvapeně se zarazil, když viděl vystupovat dívku světlé pleti, nahou a bez vlasů. A když viděl, že stejně nahý a ostříhaný je i jeho otec, rozesmál se a vykřikl: „Tatínku, co se ti to stalo?“

Asthra jej chytila za rukáv kombinézy: „To, co se co nejdřív stane i tobě! Prošel očistným Ohněm, tak je trochu ostříhaný!“

„Vážně, tati? A nic se ti nestalo?“

„Ne, Canki. Tato žena umí vytvořit Oheň, který nikomu neublíží a všem dává život. Oheň, který kdysi znali Sluhové!“

„Páni! A mohl bych to taky zkusit?“

Ronda se ohlédl na Asthru a ta řekla: „Mohl. Ale to by ses musel svlíknout. Jinak ti shoří ty parádní kalhoty a tričko.“

Errata:

30.05.2021 11:46