Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Důstojník Iratto dopustil, aby nad ním zvítězil chlupatec, odporné divoké zvíře, schopné dopustit se nejhorších zločinů. Ten zločin byl takový, že se seznámil s dívkou, která se mu zalíbila; a ježto se zalíbil i on jí, došlo k tomu, k čemu obvykle dochází mezi mladými lidmi, kteří si jsou navzájem sympatičtí. Tehdy se Iratto, nepřihlížeje ke svému vysokému postavení a služebním předpisům, dostal s tou dívkou do intimní situace; v té chvíli zvítězil chlupatec i v ní a ona se mu oddala, jak dívky rády činívají od stvoření světa.

Když se ale potom Iratto strojil do své parádní uniformy, došlo mu teprve, co se stalo. Že totiž hrubě porušil všechny zákony a nařízení, tudíž je s ním zle. Všechny takové věci brzy vyjdou najevo a nedovolený sexuální styk je obvykle trestán smrtí. I kdyby Iratto složil za tu dívku pokutu a koupil si ji od jejího otce, kdyby mu všichni byli milostiví, bude to znamenat velikou skvrnu na jeho poctivém jménu a kariéra, kterou měl v plánu, je ohrožena. A to ještě může mluvit o štěstí, že se o prohřešku dozví dřív otec dívky než nějaký Sluha; protože to by dívka co nevidět skončila na hranici a on nejspíš s ní.

Pročež Iratto, mladý perspektivní důstojník, začal poprvé v životě uvažovat, co si počít. Uvažoval krátce, zato intenzivně. Pak prožil chvíli, kdy se strašně podivoval své bezcharakternosti a chvíli, kdy obdivoval svoji odvahu. A nakonec se rozhodl přikročit k činu.

Službu v paláci Nejvyšší rady měl mít příští den ráno. Muži, se kterými sloužil, byli jeho podřízení, ale také kamarádi; Iratta měli rádi a možná by s ním šli i do nebezpečného podniku. Proto navštívil jednoho z nich; ten mladík měl veliké problémy rázu finančního a že se blížil Svátek daní, neviděl svoji budoucnost růžově. Další z jeho přátel měl zase starosti o svého otce, který někde někomu něco řekl a dotyčnému se to nelíbilo. Ještě jiný měl sestru, která byla velice chytrá a její učitel se o ní už jednou vyjádřil, že dívka tak krásná a bystrá se snad ani nehodí pro tento svět a měla by být povolána k vyšším službám, nejlépe samotnému Velikému Ještěrovi.

Všichni ti mládenci se dali Irattovými slovy přesvědčit, aby mu slíbili pomoc. Kromě toho připomněli další svoje známé, kteří též nejsou nijak zvlášť spokojeni se zvyky a obyčeji země Kam a dokázali by vše zařídit lépe a ke všeobecné spokojenosti.

Jenom mít tu možnost.

„Ta možnost bude!“ řekl jim Iratto, „Ostatně, znám se dobře s arminským princem!“

Tak úplně nelhal, skutečně se jednou viděli. Otázka ovšem je, zda si ho Enkra pamatoval.

Kornod celou noc nespal. Na zasedání Nejvyšší rady se dostavil poslední a přinesl si s sebou hrst zpráv, které dostával každý ze členů rady jako hlášení.

„Naše vlast se ocitla ve smrtelném nebezpečí!“ řekl, když usedl na svoje místo, „Tyto listiny to dokazují nezvratně!

Na severu se valí do země proudy divokých barbarských jezdců, kteří neuznávají nic kromě svých náčelníků a čarodějů! Ronda, jemuž jsme svěřili velení, bídně zradil a přidal se k nepříteli, jak oznámil veřejně! Čarodějka Asthra, cizinka a zplozenec pekel, vyhlašuje, že dokáže projít ohněm a nebojí se ničeho, ani Velkého Ještěra. Staví oltáře cizím bohům a tančí na náměstích; lidé se k ní houfně přidávají.

Na jihu útočí bojůvky lóže Koara; napadají všechno a všechny, nikdo se neodváží postavit se jim. Vojáci se houfně vzdávají a přihlašují do Koary a Ještěři, které zabíjejí, se před nimi dávají na útěk! Ano, došlo to tak daleko, že samotní Ještěři se jich bojí! Jestli neučiníme rázná opatření, brzo už spatříme znaky Koary přímo před svými vlastními domy!

A co je nejhoršího, včera se dal na pochod sám arminský princ. Jeho armádu posílili naši vzbouřenci, všelijaká pochybná verbež, která k němu přechází i se zbraněmi a on je hned posílá proti nám! Stačí tři čtyři dny a budou tady, přímo v hlavním městě!“

Členové Nejvyšší rady mlčeli. Měli strach.

„Teď už zbývá,“ povzdychl si předseda Agint, „Aby vypuklo ještě povstání přímo v hlavním městě...“

„To se nestane!“ křičel Kornod, „Nedopustíme...“

V té chvíli se rozlétly dveře. Vstoupil Iratto s několika dalšími mladými důstojníky, za nimi vojáci.

„Co se děje?“ ptal se Kornod, „Co tady chcete?“

„Přicházím ve jménu Arminského prince!“ prohlásil Iratto.

„Cože, ty? Kdo vůbec jsi?“

„Iratto. Princ Enkra si moje jméno zapamatoval!“

„Já ti kašlu na tvoje jméno i toho trpaslíka... co vůbec chceš? Jak se opovažuješ vstoupit se zbraní?“

„Protože od této chvíle velím v tomhle městě já. Právě jsme provedli státní převrat a chopili se moci!“

„Kdo? Vy?“

„Mladí důstojníci. Já a tihle ostatní...“

Kornodovi se rozechvěly ruce. Sklopil hlavu.

„Zatknout a vyvést na nádvoří!“ velel Iratto.

Vojáci se rozběhli po síni, pochytali členy rady a vyvlékli je ven. Aginta museli odnést, zhroutil se; zato Kornod kráčel dobrovolně, hlavu svěšenou. Věděl, co se stane: venku na nádvoří je vojáci dokopali ke zdi a postříkali dávkou z plamenometu. Kornod už si to jednou prožil; proto teď jenom zaťal zuby a těšil se na chvíli, kdy vstoupí do svého vysněného Velikého Štěstí...

Na nádvoří ještě nedohořeli členové Nejvyšší rady a v jejich zasedací síni už zasedli Iratto a jeho kamarádi, kteří mu pomohli k moci. Ti mladí se na haldu papírů, kterou tu nechali jejich předchůdci, dívali s despektem a pohrdáním, což nebylo divu. Nechápali ani slovo.

Iratto se posadil na místo předsedy Aginta.

„Kamarádi!“ řekl, snaže se o projev, což se mu stalo v životě poprvé, „Včera, když jsem mluvil s každým z vás o samotě, jsem ještě nemohl mluvit tak otevřeně, jak bych chtěl! Ale teď je to jiný a můžu vám říct všecko!

Především: Zvítězili jsme! Jsme pány města a tím celé země Kam, vlastně v týhle chvíli tvoříme její zákonnou Nejvyšší radu! Ale abychom si tu moc udrželi, musíme vyřešit dva hlavní problémy, které máme: porazit Sluhy, kterým se ta změna nebude líbit a něco udělat s nepřítelem, jako s arminským princem.

Až doposud bylo zvykem Sluhy poslouchat a s cizinci bojovat. My to uděláme obráceně. Sluhy pobijeme a s arminským princem se dohodneme. Netvařte se tak blbě! Znám se s ním a doufám, že se s ním dá domluvit! Ostatně, bojovat se s ním beztak nedá, protože je silnější a kdo se proti němu postaví, zadupe ho do země!“

„A ty myslíš, Iratto, že takhle bude nějak obzvlášť nadšenej?“

„Hele, byl jsem při tom, když nabízel přátelskou spolupráci Kornodovi. Jenže Kornod to odmítl. A to mi promiň, my jsme podle mýho daleko lepší parta než takovej Kornod.“

„A jak si to představuješ?“

„Nejdřív ze všeho pošleme princi Enkrovi nějakou deputaci. Kdo z vás ji chce vést?“ Dívali se jeden na druhého a nadšení nebylo tak veliké, jak se domníval. Spíš slabší.

„Je to cizinec, divoch! Zabije nás, jen co se před ním ukážeme!“

„Ještě řekni chlupatec, ty pitomče! Musíme si odvyknout myslet po staru! Ano, je divoch a dravá šelma, ale takový má být, to je jeho největší přednost! Se Sluhy jednal drsně, no a co? My jsme je zlikvidovali! Princ je náš přirozený a správný spojenec, a my k němu jdeme jako ke spojenci, ne k nepříteli, chápeš?“

„Jo, chápu. Ale stejně...“

„Tak kdo? Lippa?“

Oslovený mladík sebou škubl leknutím. „Já? Proč já?“

„Jseš jeden z nejchytřejších a umíš dobře mluvit! Určitě budeš princovi sympatickej!“

Lippa začal rychle shledávat argumenty, proč on jet nemůže, ale ostatní byli rádi, že se našel vhodný kandidát a okamžitě ho ukecali, že je z nich nejkrásnější, nejchytřejší, nejdůstojnější a vůbec nejlepší, a že se k podobnému poslání nejvíc hodí.

„Tak nechej řečí, seber tak tři-čtyři svý chlapy a vyrazte okamžitě naproti princový armádě. Vysvětlíš mu, že jsme udělali státní převrat a že se s ním chceme dohodnout, jasný? Nějak mu už vyložíš... ostatně, já přijedu brzo za tebou, jen co si poradíme s nepřítelem tady...“

„A to bysme měli rychle!“ řekl někdo, „Než se rozkřikne, že Nejvyšší rada je na popel!“

„Nejdřív musíme zaktivizovat všechny vojenský pluky ve městě. Dal jsem vám za úkol navázat kontakty; udělali jste to?“

„Jasně, každej máme nějaký kamarády mezi dalšími vojáky; jenže konkrétně nic nevědí, ani tys nám přesně neřekl...“

„To nevadí. Hlavně, když se s náma spojí. Teď musíme zaútočit na kasárna Ještěrů!“

„A jejda! To nebude jednoduchý!“

„Naopak! Ještěry každej nenávidí a bude proti nim bojovat s tím větší chutí! Musíme vydat heslo: Kdo je chlap, zabije bezkuláka! Symbolem našeho boje je naše mužství... oni nemají právo žít, když nemůžou souložit a mít děti!“

Trochu v nich hrklo, takhle otevřeně nikdo nikdy nemluvil. Naopak, sexuální touha byla krajně nevhodné téma rozhovoru.

„Ano, my přiznáváme otevřeně, že jsme chlupatci! Že máme čím souložit a chceme to dělat! Taky proto, že třeba já jsem se včera vyspal s jednou holkou, kterou vám brzo předvedu jako svoji nevěstu. A nehodlám za ni platit výkupný Sluhům, protože k tomu nevidím žádnej důvod a taky nebudou žádný Sluhové! Spím s ní, protože ona má ráda mě a já ji a tak je v pořádku, že děláme to, co mají dělat zamilovaní!“

Dneska byly od rána samé šoky. Koukali po sobě a nevěděli, co na to mají říkat.

„Každej z vás, vy pitomci, už někdy chtěl spát s nějakou ženou! Jenže kdyby to udělal, šel by s ní na hranici, tak se ovládl! Já jsem se neovládl, protože jsem chlupatec. Jak říkají Sluhové: zvíře. Jak říká arminský princ: skutečný muž! A vy, od týhle chvíle, si zvykněte, že máte právo spát s každou holkou, která se vám líbí a vy se líbíte jí!“

Ta myšlenka se jim velice zalíbila. Zatím bylo jejich Učení přesně opačné.

„A ještě něco: Dneska večer s ní budu spát zas! A zkusím si to tváří v tvář, jako ti cizinci!“

„Páni, ty seš odvážnej!“ vydechl jeden mladík, „A co když to někdo vykecá?“

„Někdo? Vy to vykecáte! A já to každýmu řeknu, povím veřejně: Podívejte se, spím s touhle krásnou holkou a dělám to obličejem k obličeji, protože se mi to tak líbí víc a je to příjemnější než zezadu! A každej z vás, kterej chce dokázat, že je chlap, bude dneska v noci spát s holkou a udělá s ní to, co bude sám chtít, a co bude chtít ona! Jinak je srab a bezkulák a těm se smějeme!“

„Páni, to bude bezva život!“ prohlásil ten chlapec, který měl jméno Appar a byl Irattovi obzvlášť blízký.

„Spolehni se, že bude!“ smál se Iratto.

„A... kdybych to opravdu udělal... já totiž mám rád jednu... ale zatím jsem si netroufal s ní o tom mluvit, víš? Bál jsem se!“

„Tak se neboj! Udělej to, když se ti líbí!“

Appar jenom zamrkal očima. „Tak jo! Já jí to dám vědět!“

„Budeme muset přebudovat celé naše společenské vědomí! Všechno, co bylo doposud nesprávné, je teď normální, přirozené a žádoucí! Jenom Sluhové na to doplatí...“

V té chvíli vešel jeden z vojáků. „Je tady zpráva ze severu... komu teď budeme dávat depeše od podřízených složek?“

„Mně! Nebo... teda, nám všem. Dej to sem!“

Iratto se podíval do depeše, pak přečetl:

„Armáda města CM-19 se vzdala zrádnému generálu Rondovi a cizí čarodějce Asthře. Její velitel Corad nabídl své služby nepříteli a byl zařazen mezi štábní důstojníky generála Ronda.“

„Zrádce!“ zasykl někdo úslužně.

„Blbost!“ řekl Iratto, „Naopak, plukovník Corad učinil velice správně, že nebojoval proti našemu přirozenému spojenci generálu Rondovi. Můžeme poslat depeši k severní armádě?“

„Ano... jistě, to by šlo!“

„Tak jim pošli tohle:

Vláda země Kam schvaluje postup generála Ronda a plukovníka Corada a souhlasí se všemi jejich opatřeními. Nařizujeme všem ostatním složkám armády, aby bez boje a odporu vydávaly svoje zařízení generálu Rondovi a jeho důstojníkům a přijímali od nich rozkazy. Hosté z ciziny, především čarodějky, budou vítáni jako přátelé. Za vládu země Kam: Iratto, předseda.“

„Výborný!“ smál se Appar.

„Takhle to pošli! Docela veřejně!“

„Už letím!“ smál se voják.

Ty mládence ovládlo nadšení. Nadšení je věc krásná, někdy trochu nebezpečná, ale rozhodně dokáže svoje. Především ve chvíli dějinných převratů; a ti chlapci organizovali zvrat dějin.

„Nařizuji!“ řekl Iratto, „Zaútočit na kasárna Ještěrů a všechny je pobít! Bez milosti! Na ulicích pochytat všechny Sluhy a pro výstrahu je likvidovat!“

„Provedu!“ řekl nadšeně Appar.

„Ty ne, to je práce podřízených. Ty se nauč velet a nešpinit si ruce! Jsi jednou člen Nejvyšší rady... ne, vlastně Vlády Akamie! Nejvyšší rada bude stejně zrušena!“

„Jenže... jakých podřízených?“

„No přece vojáků! Není jich tu dost? A občanů, to jest mladých vlastenců, kteří už mají dost útlaku a ponižování a chtějí si jednou provždy vyrovnat účty s těmi, co je posílali na smrt... Nějak tak se jim to musí říct!“

„Jasně! To dokážu!“

„Tak to jdi udělat!“

Stejně jako Apparovi, i ostatním zadal Iratto úkoly dle jejich schopností nebo toho, co za jejich schopnosti považoval. Sám zůstal sedět u předsedova stolu; a vojákovi, který mu přinesl další papíry, řekl s povzdechem:

„Já se pokusím vyznat v těch dokumentech...“

„Iratto?“ Enkra si musel chvíli vzpomínat, „Ten strážnej, co nás vedl na zasedání Rady?“

„Jo, ten!“ řekla spokojeně Johanka, „Provedl převrat. Nejvyšší radu nechal upálit na nádvoří. Včetně tvýho přítele Kornoda. Pak dal vyhodit do povětří kasárna Ještěrů. I s Ještěry.“

„Šikovný chlapec!“

„Jeho vojáci teď honí po ulicích Sluhy a rovnou je střílejí. Kromě toho zabíjejí taky každého, kdo se jim nějak nelíbí...“

„To bývá za revolucí obvyklé.“

„Iratto se nechal slyšet, že je tvůj přítel a ty že ho ve všem podporuješ. Taky zastavil všechny nepřátelské akce proti nám, a severní důstojníky potvrdil ve funkcích. Asthře se daří...“

„Ještě řekni, že schválil i lóži Koara, a já se začnu smát!“

„Neschválil, ale mluvil o ní velice hezky. Asi si ještě není jist, co oni na to...“

„Jasný. Tak vida, je po problémech! Vyčkáme, až nám přijde pan předseda vlády Iratto naproti, podáme mu ruku, potvrdíme ho ve funkci a pomůžeme udělat pořádek. Všecko bude krásný...“

„Až na pár maličkostí.“

„Ha! To se dalo čekat!“

„První maličkost je, že Iratto zatím vládne jenom městu Kam, ničemu jinému. Doposud ani severní generálové neřekli, že by ho uznávali. Poslouchá ho pár posádek ve městě, mládež a všelijací buřiči. Nikdo, na kom skutečně záleží.“

„Na kom záleží, podle tebe?“

„Především jsou tu Sluhové. Ve městě Kam je sice pozabíjeli, ale po zemi je jich ještě dost a budou asi mít sílu. Dál Ještěři, jejich kasárna jsou skoro všude. A armáda; její generálové asi nebudou nadšení, že jim chce velet nějaký desátník...“

„To vypadá dost nebezpečně...“

„A nakonec: zelení ze země Sóyo. Jejich reakce se bojím asi nejvíc...“

„Jakým způsobem by mohli zasáhnout?“

„Nejdřív se to musejí dozvědět, přesvědčit se o situaci a nějak rozhodnout. To není jednoduché. Kromě toho, pořád ještě prší a oni v dešti nelétají...“

„Kolik počítáš, že máme času?“

„Nevím. Tři čtyři dny, až týden.“

„Hm... to bychom asi měli zakročit ihned!“

Enkra se rozhlédl po tvářích svých důstojníků.

„Já bych tam zaletěl!“ řekl Roger Monroes. Kupodivu vnímal, jen jednou rukou hrál s počítačem Mahjong, což je hra vyloženě odpočinková. Podle výrazu tváře Enkra usoudil, že se tam skutečně těší; řešení bezvýchodných situací bylo jeho hobby.

„Myslel jsem, že tam zaletím sám...“

„Podle mého bys měl do města vjet slavnostně, za dunění zvonů a ovací lidu!“ upozornil Roger, „To zařídím...“

Činit radost bližnímu svému je skutek křesťanské lásky. Enkra se rozhodl jej vykonat. „Dobře, tak leť. Kdo jde s tebou?“

„Nějací představitelé armády. Sebastiano?“

„Beru!“

„A Chris?“

„Tak jo.“

„Vyberte kluky do posádky a nabijte gravitační dělo. Jenom pro jistotu. A letíme; za hodinku tam můžeme být...“

„Schvaluji!“ kývl moudře Enkra.

Takže se stalo.

Obavy Johanky o Irattovy plány se ukázaly jako velice oprávněné – likvidace kasáren Ještěrů byla jediným úspěchem počátku jeho vlády. A to zejména proto, že Ještěři netušili, co se děje; když kolem nich nastal zmatek, ruch a blázinec, zareagovali pozdě. Pak se ovšem začali tvrdě bránit a pobili dost útočníků; nakonec povstalci vyřešili situaci tak, že obložili celou kupoli jejich kasáren výbušninou a odpálili to. Ta kupole uletěla a do otevřené budovy nastříkali vojáci tolik hořlaviny, že vyžíhala vnitřek na samotný čistý beton.

Appar (pardon! Generál Appar, velitel revolučního vojska) se namlsal vítězství a rozhodl o své újmě, že budou v těchto akcích pokračovat. A to tak, že hodinku od města se nacházela další, mnohem větší kasárna Ještěrů, která byla nebezpečím pro každé jejich počínání. Po tomto vítězství bylo jasné, že je třeba je zničit. Appar pronesl bojovný projev a poslal tam svoje armády.

Ještěři ovšem nepochopili správně záměry nové vlády a rozhodně nesouhlasili s myšlenkou dát se zlikvidovat bez obrany pro její větší slávu. Naopak uvítali útok takovou palbou, že se Apparovo vojsko dalo na kvapný ústup a zastavilo se až v bezpečné vzdálenosti mimo dostřel. Potom naštěstí Ještěři podnikli zbrklý protiútok, takže je řádně načechrali zase vojáci; nakonec se obě strany stáhly na svoje pozice a mezi nimi hořelo jezero flamu, občas doplňované palbou z obou bojujících stran. Ježto zbraně byly vyrovnané a nikdo neměl větší převahu, vypadalo to na dlouhodobé obléhání.

Appar se vrátil na štáb; vylíčil sice všechna svá vítězství, ale byl nucen přiznat, že další velké úspěchy lze očekávat spíš později. Takže se Iratto omezil jenom na schytávání Sluhů, kteří se prozatím ukrývali různě po městě a všelijakých představitelů moci, kteří mu nebyli po chuti nebo se předpokládal jejich odpor vůči nové vládě.

Za této situace se nad městem objevil Jednorožec a snesl se u Irattova paláce, dříve paláce Nejvyšší rady. Iratto se to dozvěděl okamžitě a zajásal, neboť vytušil svou šanci. Rozběhl se hned naproti hostům a stěží se stačil zklidnit, aby vystupoval jako důstojný státník.

Roger si dal trochu na čas, než vystoupil; nebyl si zcela jist situací, neboť palác obklopovalo větší množství vojska a lépe vyzbrojeného než minule. Kupole, kterou odřízli Kurt a Jackie, byla zatím vyspravena provizorním krytím z prken a plachtoviny, jinak by Nejvyšší radě pršelo na hlavu. Na betonový kryt zatím nebyl čas a jak se zdá, už ani nebude.

Roger už za letu aktivoval svoje výzvědné senzory v paláci; ty také dodaly Arminům první zprávy o převratu, ale nefungovaly tak dokonale, jak očekával a bylo nutno je všelijak upravovat. Mozek ty úpravy činil s naprogramovanou ochotou, ale samotní operátoři si nepočínali vždy dokonale. Roger vymýšlel lepší metody a než přistál, byl docela spokojen. Teď jenom uvažoval, jak tu špionáž šikovně zlegalizovat.

Armini vystoupili; nejdřív Sebastiano se svými střelci, kteří se bleskově rozmístili kolem Jednorožce a zaujali postavení, umožňující případnou akci. Potom vylezl Roger, který se choval jako vyšší štábní důstojník, povznesený nad možnost nějakého ohrožení. Především proto, že Chris zůstal v kabině a kryl ho mocnými zbraněmi Jednorožce.

Rogerovi vyšel vstříc důstojník, který měl velení, a zahlásil se mu. Vytušil, že mu to bude připočteno jako zásluha. Roger vlídně poděkoval za hlášení a požádal, aby směl pozdravit pana předsedu vlády Iratta.

V ten moment se Iratto dostavil osobně; takže slyšel poslední slova a vyrozuměl, že Roger jeho funkci ctí a uznává. Nezřízeně zpychl, přistoupil blíž a uvažoval, jak se představit či ohlásit. Roger byl naštěstí vycvičen v zapamatování si modrých obličejů a pamatoval si i mladíka, který je poněkud vytřeštěně prováděl po paláci. Tak jej oslovil: „Ty jsi Iratto, nemýlím-li se?“

„Ano... jsem...“

Roger srazil podpatky a předpisově přiložil ruku ke štítku důstojnické čepice. Schválně si ji k tomu účelu vzal, byla to zlatem lemovaná čapka generála pořádkové policie, jedna z mnoha čepic jeho otce Leona Monroese. Obvykle ji nosila Rogerova sestra Dany, když byla zrovna ostříhaná dohola.

„Baron Roger z Monroesu, kníže z Baarfeltu, předseda vlády a kancléř prince Enkry, následníka trůnu arminského Impéria.“ pronesl kovovým hlasem.

Tituly a hodnosti byly Irattovi naprosto nepochopitelné; ale vznešený zvuk Rogerovy řeči a celkové vystupování jej okouzlilo. Okamžitě si umínil, že si to nacvičí pro budoucnost.

„Jsem Iratto, předseda vlády země Kam!“ pravil pokud možno stejným tónem.

Roger udělal tři pořadové kroky, napřáhl k němu ruku a vyčkal, až Iratto pochopí a podá mu svoji. Obřadně si potřásli pravicemi, načež jej Roger objal ze tří stran, jak velí státníkům zemí spřátelených diplomatický protokol. Polibky zatím vynechal, neboť Iratto byl o pořádný kus větší a netušil, že se má sklonit.

„Dovol mi, abych ti představil své důstojníky!“ řekl potom, „Don Sebastiano Mendoza, vévoda di Castro, generál naší armády a komthur Černé Lilie, dvořan prince.“

Sebastiano napochodoval, srazil kufry a zasalutoval, ačkoliv neměl čepici. Zato měl bojový cop až na lopatky a naučil se hýbat ušima, aby mu náušnice cinkaly o sebe. To už Iratto věděl, že mu má podat ruku a jakým způsobem, takže se úkolu zhostil se ctí.

Roger ukázal Chrisovi, že může vystoupit a nechat zbraně hlídat jinému; takže se ukázal i Chris.

„Chris Everett, generál polní maršál arminské námořní pěchoty, komthur řádu Černé Lilie a dvořan prince!“ představil ho Roger a vítání se opakovalo.

V té chvíli Rogerovi napadlo, že se tohle mělo filmovat pro potomstvo. V Jednorožci sice byly zapojeny automatické kamery, ale braly jen celek, bez detailů na výrazy tváře hodnostářů. Roger si zapamatoval, že se to bude muset dotočit dodatečně, až se rozšíří televize. Ještě že se nahrává aspoň jejich rozhovor přes mikrofon, který měl zapíchnut do klopy saka.

„Jsme pověřeni,“ pokračoval tímtéž kovovým hlasem, „Abychom tě jménem prince Enkry pozdravili, uvítali tvoje převzetí moci a nabídli ti pomoc, jakou budeš potřebovat. Princ Enkra dorazí do města Kam, jakmile mu to dovolí rychlost postupu kolony jeho armády, pokud se nesejde s případnými potížemi vlivem podmínek přírodních i lidských...“

„Ano... jsem rád.“ řekl Iratto, „Já bych... snad abychom... jistě, potřebujeme pomoc! Jenže, já přesně nevím...“

„Bude mi potěšením pokračovat v jednání ve tvých soukromých komnatách!“ poradil Roger.

„Jo! Tak jdeme!“

Kráčeli bok po boku, Sebastiano s Chrisem se zařadili za ně. Vojáci zůstali venku a kontrolovali situaci. Příkaz zněl chovat se přátelsky a vojáci země Kam se chovali taky přátelsky, takže bylo možno navázat neformální kontakty.

První Irattova otázka zněla: „Co to jsou ty soukromé komnaty, kde máme jednat?“

Roger se sice usmál, ale potěšeně. Vytušil, že dostal žáka sice naprosto neznalého, ale rozhodně učenlivého a ne hloupého.

„Každý přední státník, především vysoký hodnostář, má svůj soukromý byt. K tomu patří především jednací místnost, vybavená s patřičnou důstojností. To ti ukážu, až ti promítnu video ze svého zámku v Arminu. Něco podobného si zařídíš taky ty. Kdo to nemá, nemůže počítat s úctou a obdivem lidu!“

Iratto dokázal, že chápe rychle. „Jak bych si to měl zařídit?“

Roger se rozhlédl po okolí; prošli právě chodbou do nějakého sálu, ubohého až běda. „No, chtělo by to trochu přestavět... tenhle barák necháme asi jako sídlo vlády, uděláme tu kanceláře a tak. Ty jako předseda vlády by sis měl něco postavit... máš rodový barák, ne?“

„No... můj otec má dům ve městě PK-42.“

„Ty čísla a písmena u měst zrušíme a dáme všemu jména! Takhle to vypadá hrozně... Ten dům v tom městě nepočítám, myslím tady v hlavním městě. Kde bydlíš teď?“

„V kasárnách.“

„Hm... tak to ne! Zaberem nějakou parcelu a na ní si postavíš palác. Nejlíp okamžitě, aby národ viděl! Předvedu ti pár ukázek, jak vypadají šlechtické paláce u nás; jsi něco jako kníže...“

„Co je to kníže?“

„Hodnostní stupeň šlechty. Nejvyšší pán je císař, jako Enkra, až se ujme vlády. Prozatím je princ, následník císařského trůnu. O stupeň níž je král, to je suverénní pán nějaké země. Dá se říct, že jsi král Akamie... Předseda vlády je demokratičtější titul, ale ty si asi s demokracií nebudeš dělat starosti...“

„Co je to demokracie?“

„Vláda lidu, řecky. Taková zamotanina... lid se domnívá, že vládne prostřednictvím svých představitelů, které si vybral ve volbách. Podstata je, aby zvolili toho, koho ty chceš. To tě taky naučím, jak se to dělá...“

„Začínám přestávat rozumět!“

„To nevadí, to přijde. Především si pamatuj: Hlavně musíš mít moc. Všechno ostatní je muška, to se zařídí samo.“

„A jak mít moc?“

Roger se zarazil: „To je právě to, co nikdo nemůže přesně říct. Zkusím tě to naučit. Třeba to vyhrajem – třeba ne.“

„Ty moc máš?“

„Jsem mečem i štítem svého pána. Mám moc, ano. Dobyl jsem si ji a držím si ji. Obětoval jsem pro ni celý svůj život a zbytek života o ni budu hrát. Až ztratím svou moc, padnu a pravděpodobně mne moji nepřátelé vzápětí napadnou.“

„Máš hodně nepřátel?“

„Ne, ale kdybych ztratil svou moc, okamžitě by se jich spousta našlo. Přesněji řečeno: ti, kteří by ji chtěli po mně získat. Moc je třeba nejen získat, ale i ubránit. To je těžší.“

„Moc tě nechápu.“

„To je škoda, protože to je tvůj hlavní problém. Ty ses dostal k moci tím, že jsi zlikvidoval všechny, kdo vládli před tebou. Vzápětí se najde tisíc lidí, kteří mají zálusk na tvou korunu.“

„Co je to koruna?“

„My knížata nosíme při slavnostních příležitostech korunu. Takový odznak moci; nosí se to na hlavě a vypadá... ukážu ti.“

„To je tahle čepice?“

„Ne, to je jen generálská čepice mého táty. Koruna vypadá líp, je taková parádní. Jenže, koruna bez moci je taky nanic...“

„Nedopověděl jsi, jak je to s tím knížetem. Ty jsi kníže?“

„Ne tak docela. Hodnostní pořadí je: císař, král, vévoda, kníže, markýz, hrabě, baron; pak následuje takový ten plebs: rytíři, zemani, svobodní páni a tak. Já jsem rodem baron, můj otec je baron a dědeček byl baron. Jenže po babičce pocházím z knížecího rodu Baarfeltů a ježto Baarfeltové v přímé linii už nejsou, dopracoval jsem se postavení hlavy Baarfeltova rodu, proto mám právo na titul knížete z Baarfeltu. Je to jasný?“

„Ne.“

„To nevadí. Zkrátka, probojoval jsem se tak vysoko, že o sobě můžu říct, že jsem kníže Baarfelt a nikdo mi nevmete v ksicht, že kecám, neb se mě všichni bojí. I když to není pravda. Jasný?“

„Vypadá to, že jo.“

„Tak vidíš, jak jsi chápavej.“

Místnost, kam Iratto zavedl Rogera, byla původně pracovna. Dost uboze zařízená, ale byl tam stůl a pár sedaček. Na matný pokyn Iratta se Roger do jedné rozvalil; Sebastiano a Chris si sedli také a Iratto usedl k Rogerovi, aby pokračoval ve vyptávání:

„Jaké postavení bych měl mít já?“

„Zhruba stejné jako já. Jsi předseda vlády a ke knížecí moci se dopracuješ časem. Uděláme pro to všechno, co se dá. Je naším záměrem, aby náš spojenec byl silný a mocný!“

„To je od vás hezké...“

„To od nás vůbec není hezké. Je to od nás ničemnost, což ovšem ty ještě nevíš. Budu tě teď chvíli učit ničemnostem, Iratto. Zkus mě chápat, budu ti to vykládat tak, abys pokud možno pochopil. Je to jádro hry, kterou dávno před tebou vymysleli jiní a kterou já hraju se vší vášní, kterou v životě mám...“

„Hry? To nechápu!“

„Hry o moc. U nás se hrají všelijaké hry, víš? Šachy, karty a tak; jsou lidé, kteří tomu vášnivě propadnou a prohrají třeba celý svůj majetek. To je pro mne příliš málo, mne vzrušuje jediná hra; a to je hra o moc. Vsází se život a kdo jednou vsadí, nemůže už přestat hrát. Teď sis přisadil taky a jsi už v tom; jestli prohraješ, skončíš jako ten pitomeček Kornod...“

„To chápu.“

„Takže poslouchej: Kdo chce hrát o moc, musí být silnější než druzí. Aby byl silnější, musí být větší ničema. Neexistuje možnost dobýt moc a zachovat si při tom čisté ruce. Ani já jsem si je nezachoval. Dobyl jsem si moc, protože jsem největší ničema v Arminu, a vím to o sobě. Velcí ničemové se umějí jevit jako dobrodinci, proto i já jsem dobrodincem chudého lidu. Když potkám někoho, kdo je na nízké úrovni, jsem k němu laskavý a dobrý; pomohu mu v jeho problémech, protože ty problémy jsou pro mne jen mrknutí oka. Tvrdý a zlý jsem k lidem, kteří jsou mocní a mohli by být mocnější než já. Ty musím zničit nebo je dostat do svého klanu. Klan je skupina lidí, ovládaných stejnou ideou či stejnou mocí. Ti všichni, kdo jsou s námi, jsou můj klan. Do čela toho klanu jsem postavil prince Enkru. Je to čestný a dobrý chlapec, vhodný k tomu, aby byl císařem. Já císařem být nemohu pro vrozenou špatnost charakteru. Jsem dost chytrý, abych to věděl.“

„To, co povídáš, o tobě všichni lidé vědí?“

„Vědí to ti, kteří to potřebují vědět. Proč?“

„Jestliže jsi ničema, pak by bylo přirozené, aby tě sesadili!“

„Ale kdepak! Lidé jsou od přirozenosti mizerové a umějí ocenit velikého darebáka! Kromě toho jim dávám šanci se na mé ničemnosti přiživit, když to dokážou. Každý doufá, že dokáže; a já jim tu šanci dovedu dát. Ani je nepotřebuji hlídat, sami se ohlídají navzájem. Jen sleduji, zda někdo nemá větší šanci než já, to je celkem jednoduché.“

„Zdá se, že rozumím.“

„Dáme příklad: zde přítomní pánové Sebastiano Mendoza a Chris Everett. Doufám, kamarádi, že se neurazíte, když přednesu vaše stručné životopisy společně s přehledem vaší cesty k moci!“

Oba Armini se výtečně bavili a Rogera znali, takže přikývli.

„Začneme Sebastianem. Skvělý příklad, jak se člověk může stát pánem. Je potomkem vznešeného rodu vévodů z Mendozy di Castro. Jejich dějiny ti bude jednou vyprávět sám, pro naše potřeby postačí toto: narodil se ve Španělsku, tam byl taky vychován. Když vyrostl a nabral dostatek drzosti, aby se hlásil o rodinnou slávu, přišel se podívat k příbuzným na Ostrov a tam se chytil našeho spolku. Zalíbilo se mu mezi námi a už hledal cestičky, jak se dostat výš. Je to krásný kluk, ideál pro naše děvčata. Tyhle dlouhé světlé vlasy, opálený ksicht, modré oči a cingrlátka v uchu jsou pěkný lákadlo na holky. To ostatní není vidět, ale je taky v pořádku. I když, v té době to nebylo rozhodující, byl ještě kluk a v sexu nevynikal. Zato byl perfektní v boji, to se učil od malička. Každý z nás je vynikající bojovník.

Tou dobou přišel do Evropy princ Enkra, aby si tam dobýval slávu. Sebastiano zavětřil šanci, a už byl na place; potom vždy všude, kde mohl prospět svému princi. Záhy se stal natolik nepostradatelným, že když chyběl, lidi si toho všimli. Posbíral řadu dobrodruhů podobného zrna a postavil z nich pluk. S tím plukem pak šel na nepřítele a když potkal lumpa od konkurence, zabil ho a obral. Od té doby válčil v cizině, nejdřív málo, potom víc. Kradl jako straka a s tím, co nakradl, kšeftoval, aby toho bylo víc. Jak se dopracuješ prvního miliónu, už to teče samo. Dneska ty milióny má a je pánem. A bude je mít, protože má přízeň všech ostatních a my mu pomůžeme.“

„To je pravda?“ ptal se Iratto Sebastiana.

„Samozřejmě!“ smál se Sebastiano, „Dokonce to je zmírněno pro potřeby zušlechťovací.“

„Dál: Christian Everett. Ještě tvrdší a horší než Sebastiano; v Sebastianovi je přece jenom určitá šlechtická ušlechtilost, která mu třeba brání chovat se hrubě. Chris takové zábrany nemá, neboť je původu... vlastně ani nevím, Chrisi, jaký máš původ!“

„Pro tvý účely, Rogere, jsem třeba vylezl z potkaní díry. Vyhovuje ti to?“

„Rozhodně hezké přirovnání. Zkrátka, Chris je kluk z bídy. Zhruba něco jako Iratto, důstojníček bez perspektivy, který marně šilhal výš a záviděl mocným. Chris neměl šanci zlikvidovat dosavadní vládu, tak musel zapojit svůj rozum a úsilí. Přišel na geniální myšlenku, jak se vlichotit princi. Postavil se proti němu a nechal se porazit. Ne, nic neříkej! Já vím, u vás by to znamenalo smrt, ale my jsme si tou dobou jen tak hráli, to byl takový spor v rodině, chápeš? Zkrátka, Chris šikovně prohrál a Enkra mu okamžitě přidělil místo ve svém štábu. Enkra je ušlechtilý, to už jsem jednou říkal. Nikdy nezapomene žádnou službu, dobrou ani špatnou. A každého odmění po zásluze, včetně Chrise. Chrisovi dal práci v boji proti nepřátelům, práci pro člověka z potkaní díry, zlou a nebezpečnou; a on ji vzal. Vyhrál jednou, podruhé; a kradl při tom jako straka. Ještě víc, jako člověk! Ukradl všechno, co viděl a co patřilo darebákům od konkurence, a všechno to snesl do Arminu. Položil patřičný díl k princovým nohám a dostal támhle ten odznáček na krk: osmihrotý kříž s lilií. Od té doby je komthur, osoba nedotknutelná, posvátná a všeobecně vážená. Pak dál zabíjel a loupil. A bude v tom pokračovat, jen co bude mít šanci.“

Iratto sledoval Rogerovu řeč velmi pozorně; taky tváře těch, o kterých se mluvilo. Oba důstojníci se usmívali a ty úsměvy byly pyšné. To, co Roger říkal, byla čest.

„Díl třetí: Iratto,“ dodal Roger, „Chlapík, který dostal šanci. Zatím nevíme, jak své šance dokáže využít, ale příležitost mu dáme, nemáme nikoho jiného. Šance se dostávají málokdy; kdo jí nevyužije, už nikdy žádnou nedostane. U nás se říká: každý zázrak se stane jen jednou. Tys ji dostal, tak se snaž!

A především: chci ti poradit, aby ses držel nás. Jiné spojence zatím nemáš, a my taky ne. Možná se ti něco nebude líbit; ale my tu nebudeme věčně. A než odejdeme, měl bys mít postavení, kterým by nikdo neotřásl.

Tohle je tak asi úvodní instruktáž. Teď se mě můžeš ptát, na co jsi během ní přišel. Ale uvažuj, než něco řekneš, protože už jsi ve hře. A každý tvůj tah je důležitý...“

Iratto skutečně chvíli uvažoval. Pak řekl: „Ve své řeči jsi několikrát použil slovo ušlechtilost. V protikladu proti slovu ničemnost, kterým jsi charakterizoval sebe a svoje kamarády. Nebránili se tomu, čemuž se divím, protože slovo ničemnost u nás znamená opak ušlechtilosti. Jak tomu mám rozumět?“

„Žádný člověk není jen špatný či jen dobrý. Je jasné, že kdo je ničema a nejde s námi, musí zahynout. Ale už to, že zabijeme ničemu, je samo o sobě ničemné. My to děláme. A vezmeme mu jeho majetek, což je taky ničemné. Při tom jsme však ušlechtilí sami k sobě; i k těm, kdo nic neudělali a mohli by nám být přáteli. Časem si získáš určitou apriorní ušlechtilost, která zabrání, aby se tvůj bídný charakter projevil ve své odporné nahotě. K tomu patří, že vždy za všech okolností kontroluješ své chování, mluvíš vybraně a laskavě, pomáháš druhým, činíš dobré skutky. Kdo se chová hrubě a dává na sobě znát, že je pacholek od krav, si nezaslouží být šlechticem. Viděl jsi někdy tlapku kočky? Je sametově měkká a hebká, ale jsou v ní spáry, které když chytí kořist, zatnou se a nepustí. Tak podobně funguje šlechtic.“

„Budu o tom přemýšlet. Rozhodně hodně často... ale je to na mě trochu složité. Víš, nemám tolik vědomostí jako ty...“

„To nic. To zařídíme.“

„Vaše země je o mnoho vyspělejší než Kam!“

„To bude nejspíš omyl. Už jsme zjistili, že jste byli dál než my. Jenomže vaši Sluhové to nějak pohnojili a vy jste se dali. Ještě nevím, za jakých okolností, ale na to taky přijdeme. Teď je zapotřebí především zjistit, co dál...“

„Upevnit moc!“

„Ano. To se dělá dvěma způsoby: potřením protivníka a podporou vlastních lidí. Vlastní lidi nějaké máš; máš taky protivníky, které bude třeba zničit?“

„Jistě. Sluhy a Ještěry! Možná i některé staré hodnostáře...“

„Tak o tom mi chvilku povídej.“

„Snad... je tady můj pobočník Appar...“

„Tvůj kamarád?“

„Ano. Spolu jsme provedli převrat.“

„Dobře. Pozvi ho sem!“

Appar byl stejně mladý jako Iratto. Všichni ti důstojníci byli mladí lidé.

„Povídej mi chvilku o vašich problémech!“

„No... problém máme zatím jen jeden. Kasárna Ještěrů za městem, opevnili se tam a brání se. Nedá se to dobýt, jsou moc silní!“

Roger se ohlédl: „Chrisi!“

„Jo, je mi to jasný. Pojď, Appare!“

„Jistě. Ale nejdřív bych měl vysvětlit...“

„Vysvětlíš to Chrisovi. Je generál, má stejnou hodnost jako ty. Pomůže ti ten malý problém vyřešit...“

Opustili místnost. Iratto se zeptal: „Jak to vyřeší?“

„Poletí průzkumným člunem, kterému říkáme Jednorožec, na místo. Tam obhlídnou situaci. Prozkoumají, co by se dalo dělat a podle potřeby použijí prostředků, jaké jsou nezbytné. Nejspíš to bude gravitační dělo: stroj, který rozkládá hmotu ve svém dosahu na atomy. To provedou a vrátí se sem.“

„Chris ví, co má dělat?“

„Ovšem.“

Chris s Apparem odletěli Jednorožcem na bojiště. Průzkum nedělali, neboť Appar celou cestu Chrisovi vykládal, co a jak. Takže se Jednorožec snesl nad kasárna a Chris zapjal bez diskusí gravitační dělo. Když po kasárnách zbyla jenom díra do země, obrátili Jednorožce a zase se vrátili zpátky do města.

Iratto se zatím vyptával Rogera: „Co je vlastně Koara?“

„Organizace, do níž všichni patříme, je Templářský řád Blesků. Patří jí tento osmihrotý kříž, jaký nosí skoro každý z nás. Moje hodnost je Velmistr Černé Lilie, to je mládežnická část řádu. Lóže Koara patří k řádu také jako jeho pobočka. Řád může mít více lóží, které fungují více méně samostatně. Jsou samostatné zejména proto, že bojují na svou pěst, zatímco my jsme do nynějška postupovali smírně. Doporučoval bych ti s nimi spolupracovat.“

„Budou oni chtít jednat se mnou?“

„Jistě, proč ne? Jejich velmistrovi Yagganovi nabídneš křeslo ministra. Přijme je, protože je ctižádostivý, ale pak přijde na to, že je to příliš práce a zodpovědnosti a zas ti to odmítne. Ty přijmeš čestnou funkci v Koaře, asi komthura. Těm členům Koary, kteří budou chtít bojovat za Kam, dáš vysoké státní funkce. Budeš je při každé příležitosti chválit, vyznamenávat a vyzdvihovat. A dávat jim nejtěžší úkoly. Což je asi tak všechno.“

„Co když ten Yaggan bude chtít vládnout sám?“

„Myslím, že ne. Naučil se, že není nejlepší být Vládcem, spíš jeho stínem. A má nejspíš zálusk na funkci, kterou má jeho otec Mike von Cross. Mudrce z jeskyně...“

„Co to znamená?“

„Mike je člověk, který všechno ví a dovede vše zařídit. Ale při tom nehrabe jmění a neubližuje jiným. Přesto se dokáže obhájit, i když nemá moc jako já. Ale je jediný, kdo by mne mohl ohrozit, kdyby chtěl.“

„Proč nechce?“

„On nepotřebuje moc. Stačí mu moudrost. Kdyby mohl, chodil by jen s hadrem kolem boků jako indičtí světci a přesto by byl nejchytřejší. Jeho bych se dokázal bát.“

Iratto chvilku bystře uvažoval. Pak se zeptal: „Je tedy lepší být mocný nebo moudrý?“

„Nejlepší je být moudrý a mocný zároveň.“

Iratto jenom zamrkal. Neřekl nic, ale zapamatoval si to.

Roger se rozesmál: „A teď, milý příteli, bychom měli obrátit pozornost k příjemnostem tohoto světa. To je dobré jídlo a pití, krásné a přítulné ženy a všelijaká zábava. To je také velice zapotřebí...“

„Jistě. Ale budou s tím problémy!“

„Pomůžu ti je vyřešit. Ostatně, musíme přece brzy zajistit slavnostní příjezd prince Enkry!“

Errata:

30.05.2021 11:46