Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Enkra se miloval s Emi. O tom by se snad ani nehodilo hovořit, avšak činil to slavnostně, na veřejnosti a za účelem politické reprezentace, takže mluvit o tom je nutno.

Ten nápad byl původně Rogerův, samozřejmě. Když se o tom zmínil poprvé, přítomní členové dvora znejistěli a očekávali, kdy Enkra vybuchne vztekem. Jeho pověstné nezvládnutelné návaly vzteku byly u dvora velmi populární, zvlášť u těch, kterých se bezprostředně netýkaly. A zejména možnost, že Enkra se naštve a zjezdí Rogera, byla pro všechny vítanou zábavou.

Enkra se ohlédl na Emi, která seděla vedle něho a usmívala se.

„Zajisté se domníváš, můj pane,“ uklonil se Roger, „Že tělesná láska je vysoce intimní záležitostí každé dvojice a ostatním do ní nic není. Dá se říct, že máš pravdu; avšak to se týká pouze nás, lidí obyčejných a bezvýznamných. Ve tvém případě, zvláště když jde o tvou choť Emi, reprezentující celou zemi Kam, se jedná zároveň o akt nejvyšší státnické důležitosti a je správné, aby národ byl seznámen se vším, co činíš pro jeho blaho a rozkvět!“

„Nechceš snad, aby to přenášela televize?“ zeptal se Enkra.

Dvořané s vycvičeným sluchem již postřehli v jeho hlase poněkud nebezpečný spodní tón, předcházející výbuchu. Ono už stačilo, že se Roger prohlásil za bezvýznamnou osobnost. Mnohým to připadalo, jako by Enkru záměrně provokoval.

„To by bylo nejlepší!“ pravil Roger a tím svůj osud zpečetil.

Enkra se znovu ohlédl na Emi a usmál se.

„Tak jo.“ řekl.

Mezi kamarády nastalo vzrušení a mnozí váhali, jak to myslí. Ti bystřejší však už začínali chápat, že situace se změnila; přísné Enkrovy zákony přestaly platit, nastává éra Emi. Nyní určuje korunní princezna, co bude správné a mravné, Enkra se jí podřídí a bude plnit každé její přání, dokud... Co bude dál, si nikdo netroufal odhadnout. Jenom jim hbitě pracovaly mozky.

No ovšem, nemůže to být jinak! Emi pochází z kmene horských lovců ze severu, jehož kultura (pokud to tak lze říct) je přímo svázána s přežitím. Bohatství a rozvoj kmene je nejdůležitější; aby se toho dosáhlo, je třeba vysoké plodnosti všeho: polí, stád i žen samotných. Má-li být Emi královnou své země, musí dát svému muži co nejdříve dítě; a totéž musí udělat všechny ženy, které milují vlast a přejí si její rozkvět. Barbaři proto činnosti vedoucí ke zplození dítěte považují za vznešené; láska je nejpřednější součást jejich kultury i náboženství. Armini to samozřejmě vědí; jen doposud netušili, že se to týká i jich.

A samozřejmě týká; brzy nastanou časy, kdy hodnota člověka bude určována podle počtu jeho potomků. Vznešení lidé budou mít hodně dětí, pravděpodobně s různými ženami; která žena děti mít nebude, nebude mít ani valnou hodnotu. Roger samozřejmě chápe vše ihned a už se snaží prosazovat novou kulturu, zaměřenou na lásku a její důsledky.

„Tak to zařiď!“ řekl Enkra s úsměvem.

Roger se uklonil. Svolal pár nejbližších podřízených stranou a začal jim vydávat příkazy, zatímco Enkra s Emi začali vymýšlet, jak by měla být zařízena jejich ložnice. Nebyla to jen jejich soukromá věc; místo, kde budou prožívat lásku, musí být vzorem pro všechny ostatní, svého druhu chrámem a musí jako chrám také vypadat. Ať národ zírá!

Emi nadarmo před svatbou nestudovala nejrůznější kultury Země a jejich roztodivná náboženství. Nasoukala to všechno do své hlavičky, doposud nezatížené přílišnými vědomostmi, a vytvořila si z toho určitou vlastní představu. Když se v něčem nemohla vyznat, chodila se poradit. A hádejte s kým! No ovšem, uhádli: s Tanyou Wallerovou. Ta brala svoje povinnosti chrámové tanečnice čím dál vážněji, zvláště od nástupu Emi na trůn. Postupně za svou paní přebírala řadu povinností a začínala rozhodovat o spoustě věcí; protože to Enkra nezatrhl a zdálo se, že ho to baví, rovněž ostatní to považovali za správné.

Jenže od Emi to nebylo tak hloupé. Tanya nebyla nic obzvlášť moudrého, ale dalo se u ní spolehnout aspoň na to, že nezávidí Emi její postavení. Mnohé jiné záviděly a chtěly Enkru raději samy, ať už pro jeho osobní přednosti nebo vznešené postavení. Tanya neměla nic proti tomu se s Enkrou pomilovat, kdykoliv by měl k tomu chuť, ale rozhodně neočekávala, že se s ní ožení. Nechtěla být manželkou nikoho; to spíš všech svých milenců, když už to Písma tak definují. Ale myšlenka, že si někde na význačném místě postaví chrám bohyně Lásky (ať v jakékoliv podobě) a bude v něm vrchní kněžkou, se jí líbila ze všeho nejvíc a byla ochotna pro to leccos udělat.

Třeba pomoci Emi, aby se stala ještě krásnější. Tanya neměla ambice ovládat Mozek jako Roger, ale využívala jeho služeb, aby se zkrášlila, byla v tom směru velmi vynalézavá a ochotná pomoci druhým. Emi si samozřejmě nechala udělat světlejší kůži tváře; tělo však ponechala v původní tmavě modré barvě, neboť Enkrovi se to moc líbilo, aspoň to tvrdil. Společně řešily také problém vlasů; vznešenost říšské princezny vyžadovala, aby Emi nosila majestátní zlatou hřívu až na záda, zatímco na čarodějku se sluší, aby měla veškeré ochlupení spálené Ohněm. Emi se koupala v Ohni ráda a často, ale vlasy chtěla mít také. Tanya to řešila už dlouho tím, že vlastnila velké množství různých paruk a ty používala dle potřeby. Vyrobily patřičné paruky i pro Emi, takže se mohla vždy předvádět v plné kráse.

Teď tedy srazily dívky hlavy dohromady a počaly si špitat, čas od času propukajíc ve spiklenecký smích. Enkra zatím naslouchal Rogerovým příkazům a asi s nimi souhlasil, protože neříkal nic. Zato když postřehl na tváři Mika Crosse nelibost a nesouhlas, v očích mu blýsklo a šel si o tom popovídat.

„Tobě se mé rozhodnutí příliš nelíbí, zdá se?“

Mike sklopil oči. „Už dávno jsem zřejmě pozbyl práva, aby se mi něco líbilo nebo nelíbilo. Souhlasím se vším, co rozhodneš; jsi můj císař a já tvůj věrný poddaný!“

Enkra spokojeně přikývl, ale bylo na něm vidět, že má chuť se hádat, dokonce právě s Mikem. „Ale kdyby situace vypadala jinak, asi bys taky jinak mluvil, ne? Souhlasíš nebo nesouhlasíš? A když ne, tak mi snad můžeš říct proč!“

„Tak dobrá, nesouhlasím. Mám pocit, že ze sebe chceš mermomocí dělat šaška. No dobře; ale já snad u toho být nemusím!“

„Mám ti zopakovat, jak důležité jsou pro kulturu národa Akami sexuální obřady? Jak zajisté víš, právě tím způsobem se uctívají nejdokonaleji jejich božstva; a ty jako pontifex maximus bys měl naopak zásadně vyžadovat, aby se bohům skládaly pocty, jaké si zaslouží! Nebo snad mám zapochybovat o tvé zbožnosti?“

„Víš co, miláčku? Pochybuj si o čem chceš, dělej si co chceš a povídej, co... A vůbec: trhni si nohou!“

Enkra se neurazil; šklebil se a oči mu svítily. „Ale já přesto požaduji odpověď! Velice mi záleží na tom, jaké budeš mít mínění o mně a o tom, co dělám! Když jsi mne učil, zdůrazňoval jsi také význam sexuálních obřadů; chceš snad teď říct, že jsi se mýlil, přeháněl či dokonce rovnou lhal?“

„Nelhal jsem a přeháněl jenom tak, jak bylo zapotřebí. Dobrá, princi, souhlasím s tvým vznešeným obřadem a zúčastním se ho, jak si budeš přát. Dokonce tam budu trčet a tvářit se vznešeně, dokud celá ta šaškárna neskončí...“

„Tolik od tebe snad ani nežádám. Vystačím si se svými lidmi; ty se pokus pomoci Rogerovi s tím televizním vysíláním, protože bych rád, aby mi v závěru pomohl. Chtěl bych podnítit u celého národa Akamiů masové napodobování...“

„Blbost. Kolik myslíš, že to uvidí lidí?“

„Poměrně dost. Roger právě diskutuje s Mozkem, aby vytvořil funkční televizory na každém místě, které má zaměřeno; to jest ve všech rodinných sídlech, veřejných úřadech a tak. Dá to trochu práce, ale kde už je Mozek propojen do sítě, tam to půjde. Zadal bych mu příkaz vyrobit televizory i v dalších městech, kde je větší shluk obyvatelstva, ale nevím, jak to udělat. Mozek pomalu chápe, když není zadání jasné...“

„Myslel jsem, že se to má týkat jen území, které jsme až dosud obsadili... tedy, osvobodili!“

„Jistě... ale ještě víc mi jde o území, které prozatím drží nepřítel. Iratto mne upozornil, že je jich ještě dost...“

„Ty chceš předvádět tyhle věci nepřátelům?“

„To snad ani ne, ale obyvatelstvu, které v těch územích žije. Chci jim ukázat, co všechno děláme pro jejich dobro; neboj se, už jsem to vymyslel a Jennie chystá scénář...“

Mike se zarazil; vypadal, jako kdyby mu náhle bleskla hlavou nějaká myšlenka. Jeho další otázka již zněla klidně a střízlivě: „Jak zajistíš, aby tam ty televizory fungovaly?“

„Budou napájeny přímo z Mozku. Je mi jasné, že když neexistuje přívod elektřiny, ze sítě to nepůjde...“

Mike přikývl. Chvíli mlčel a sledoval, jak si počíná Roger; pak se zeptal: „Nechceš, abych k tomu pronesl nějakou řeč?“

„Netroufal jsem si tě požádat, ale jestli chceš...“

„Jak se zdá, myslíš to vážně; takové akce se samozřejmě rád zúčastním. Kdy to hodláš spustit?“

„Až Mozek dodělá ty přijímače...“

Mike poodešel, připojil se na terminál a přehraboval se ve svých osobních záznamech; částečně při tom sledoval, jak se daří Rogerovi. Tomu zatím Mozek nahlásil, že vytvořil televizní přijímače všude, kde mu to připadalo možné; Roger zavolal Asthru a ta potvrdila, že je to moc hezká televize a ona ji právě předvádí svému hostiteli generálu Rondovi; ještě tak kdyby začala něco vysílat.

Roger upozornil Enkru, ten Emi a všechny ostatní. Mládež měla velice slavnostní náladu; Django jim k tomu pustil patřičnou muziku, radostnou a zároveň vznešenou, která se modrým vždy líbila. Na Rogerův pokyn se kamera zaměřila na Inku, která se příjemně usmála a spustila:

„Vážení občané země Kam, příslušníci slavného národa Akami!

Dovolte, abych vás všechny pozdravila a zahájila tímto novou éru života našeho státu. To, co právě sledujete, je vysílání televize; doufáme, že se vám bude líbit a že přijmete s potěšením tento náš dar. Prosím nyní vznešeného velekněze Mika von Crosse, našeho moudrého duchovního učitele, aby vám řekl pár slov...“

Mike byl oblečen do mnišského roucha šafránové barvy a hlavu měl vyholenou až na copánek, označující jeho kastu. Věnoval všem divákům přívětivý úsměv a pravil:

„Když jsme převzali do svých rukou starost o Dobro Země Kam, rozhodl se náš nejvyšší velitel, Princ a Následník Arminského Trůnu Enkra, že vykoná Nejvyšší Oběť pro Dobro Země i vás všech; že se v zastoupení nás všech tělesně spojí s vyvolenou členkou Národa Akami a stane se Jejím Mužem. Abyste vy všichni mohli být účastni této jeho Oběti a aby tím bylo dáno na srozuměnou všem Vznešeným Bohům, kteří pečují o Dobro Tohoto Světa, že Je Princ chce uctívat a sloužit Jim, vykoná nyní k Jejich Poctě Posvátný Obřad Spojení.

Prosím tedy všechny, kdo jsou toho schopni, aby se v závěru Obřadu zúčastnili a připojili se k Oběti. Doufám, že to přinese všem stejnou rozkoš a potěšení, jakou z toho mají Bohové, kteří nepřetržitě bdí nad Rozkvětem Akamie...“

Možná by byl hovořil i déle, ale Jennie na něj gestikulovala a dávala mu najevo, že to stačilo. Do jeho posledních slov hudba zvýšila hlasitost; vpadly bubny, píšťaly, harmonium, kartály. Obraz se prolnul do Svatyně; tam stál v průčelí Oltář, ozářený tisíci svíčkami. Socha Božstva, která se nad ním vznášela, byla nezřetelná, neboť byla ve stínu; plné světlo naopak dopadalo na jednoduché bělostné lůžko kryté hedvábím, stojící před Oltářem.

Před Oltářem stanula Emi, ozdobená jen svými šperky; zlaté vlasy jí spadaly až na záda. Poklonila se a prosila o požehnání; odkládala svoje ozdoby a pronášela:

„Jsem Země a čekám na toho, který mne Oplodní, abych přinesla Hojnou Úrodu. Chci vydat Plod ze svého Lůna, aby Země rozkvetla a stala se opět pozemským Rájem...“

Teď vystoupil Enkra, rovněž bez všech zbytečností. Neodpustil si, aby zazpíval očistnou mantru, sloužící k dosažení dokonalého spojení; pozdravili se rukama, dotýkali se jeden druhého, líbali se. Potom ji jemně uložil na bělostné lůžko a spojil se s ní před zraky celého společenství. Hudba přidala na intenzitě, zpívala a jásala při jejich milostné extázi a oni se oddávali lásce s veškerou vášnivostí, které byli schopni.

Mike seděl ve stínu, usmíval se a sledoval monitor, na kterém Roger osobně střídal záběry několika kamer. Uvědomoval si, že je to vlastně poprvé, kdy vidí Enkru při milování; totéž platilo o ostatních, kromě některých dívek, které to zažily. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří se chlubili nesmírně rádi, Enkra byl povahy tajnosnubné; ještě nedávno by u něho nic podobného vůbec nepřipadalo v úvahu. Ale teď jim to šlo skvěle, stala se z nich už sehraná dvojice a chtěli se pochlubit.

Ohlédl se dozadu, co na to diváci; většina jich sledovala dění na bělostném lůžku s nadšením, chřípí rozšířené jako šelma, když zvětří pach své vyvolené. Ti, jež spojovala vzájemná náklonnost, se mimovolně přiblížili jeden k druhému; někteří se objímali, líbali, dotýkali rukama, šeptali si.

Jak Obřad vyvrcholil, gradovala i hudba; pak se zlomila ve slastné křeči, ale Enkra a Emi pokračovali dál. Teď však kamera postupně zabírala větší prostor a jednotlivé dvojice se přidávaly do záběru. Roger požádal Mika, aby pohlídal kamery, ačkoliv to nebylo příliš potřeba, Mozek vše zvládal sám; pochopitelně, při takovém Obřadu Roger chybět nemohl. Mike tedy ovládal kamery a usmíval se při tom.

Kamera najela na jednu dvojici; dívka se usmála do objektivu, byla to Inka a oddávala se svému Bernardovi s velkým potěšením.

„Děkujeme vám za účast,“ pronesla profesionálně, „Doufáme, že se vám náš pořad zalíbil a že se brzy opět sejdeme... prozatím vám přejeme dobrou noc...“

Mike dal pokyn, aby hudba pokračovala, ale obraz se postupně zamlžil; vše nechal vyznít do ztracena. Ale protože mnozí účastníci Obřadu ještě pokračovali, nechal to běžet, požádal si o kávu, upíjel a pozoroval je.

V uchu mu zacinkalo, to se hlásila Asthra ze severu.

„Skvělý!“ vykřikovala, „Takový... inspirující!“

„Jenom mi nezkoušej tvrdit, žes tomu taky podlehla!“

„Co podlehla? Já tady vedla tance... musela jsem, abych ukázala Rondovi a ostatním, co mají dělat! Vybrala jsem si k tomu strašně mladýho a dost vyjevenýho kluka... chceš snad říct, že to nějak odporuje tvému smyslu pro morálku?“

„Uklidni se. Nemám žádný smysl pro morálku.“

„No proto! Ale je to skvělý! Všem se to moc líbí...“

„To jsme rádi...“

Po Asthře zavolala Gwen ze základny Koary; Iratto prozatím netušil, co je telefon a jak se používá, takže zavolat nemohl. Někteří přední Armini se však ohlásili a Mike přijímal jejich vzkazy na záznamník.

Přiběhl k němu Enkra; drželi se s Emi za ruce a oba zářili.

„Tak co, jaký?“

„Bezvadný. Všichni tě chválej.“

„Fajn. A co ty na to říkáš?“

„Já? Taky dobrý.“

Enkra zablýskal očima. „Ale co myslíš? Zapůsobí to?“

„Na lidi? Určitě, jenom se podívej okolo sebe!“

„Ale ne! Myslím tam, kam jsme to směrovali!“

Mike trochu zvážněl. „Myslíš, že by mohlo...?“

„A kvůli čemu jsme to dělali?“ Enkra pocítil, kam mu Emi zajela laškovně rukou, vyprskl smíchy a začal jí to oplácet; ale zároveň řekl Mikovi: „Jen počkej! Tahle noc ještě není u konce!“

Potom se oba rozesmáli a utekli pryč.

Asthra odpočívala na lehátku na široké otevřené terase pod hvězdami, na střeše obytného domu přiléhající k letohrádku, který si poručila. Ještě by si přála, aby všude kolem šuměly a opojně voněly květiny, ale živé rostliny Mozek vytvořit neuměl a žádnou náhražku si nepřála. Vedle ní ležel malý Canki a tulil se k ní; nebyl moc zvyklý na mazlení a Asthřiny něžnosti se mu líbily, strávil s ní příjemné odpoledne koupáním v Ohni i ve vodě a pak hrami různého druhu. V životě nepoznal nikoho tak příjemného, jako byla teta Asthra, souhlasil se vším, co dělala a strašlivě ji miloval.

Generál Ronda, ležící na sousedním lehátku, k ní taky cítil obdiv a lásku, ale jinak; docela by si byl dal říct, ale Asthra si vybrala zcela bezvýznamného chlapce ze stráže a Rondovi dala na srozuměnou, že jeho prvořadou povinností je potěšit svoji manželku. To byla laskavá, mírná a poddajná paní, nijak oslnivě krásná, spíš unavená a sešlá životními strázněmi; nebyla doposud bezvýhradně přesvědčena, že se nemůže stát nic zlého, co jejich nenadálé štěstí opět zvrátí. Asthra se pokusila jí to vysvětlit, ale paní jen kývala hlavou, souhlasila a myslela si svoje. Inu, bude zapotřebí nechat to plynutí času.

Canki byl plný nadšení; neustále se k Asthře všelijak vinul, dotýkal se jí a chtěl, aby ho hladila, mazlila se a odpovídala na různé otázky. Těch otázek měl pořádnou dávku a vymýšlel si další, ačkoliv jej otec již okřikoval, aby dal princezně pokoj. Asthra se však jen smála a říkala, že to nevadí, ať se chlapec ptá, aby se něco dozvěděl.

Většina jeho dotazů se týkala bohů; Asthra ochotně odpovídala, ale protože měla příliš rozsáhlé znalosti, přeskakovala od jedné oblasti Země ke druhé a jednotlivé příběhy se klukovi pletly – tím spíš, že nevyčkal konce a kladl další dotazy, které zmatek ještě posílily. Ovšem nevadilo mu to.

Ronda měl taky chuť si pohovořit; a že Asthra tvrdošíjně věnovala pozornost jen synovi, byl z toho trochu rozmrzelý. Snad kvůli tomu se rozhodl ji usměrnit; když Canki nepřestával se svými dotazy, řekl:

„Hlavně se nenech přes moc zblbnout! Já neříkám, jsou to moc pěkný příběhy; ale měl by sis být vědom, že všechno jsou jenom legendy! Ve skutečnosti žádní bohové nikdy neexistovali; to si jen lidé vymysleli, zosobnili si přírodní síly...“

Asthra se zatvářila pobouřeně, Canki vyskočil.

„Co to povídáš, tati? Proč říkáš, že neexistovali?“

„Protože to je pravda. Všechno to jsou jenom pohádky...“

Canki se ohlédl na Asthru, co ona na to. Princezna se usmála.

„Bohové nejsou žádné pohádky.“

„Tak teda existovali?“

„Ještě existují, Canki. Dohlížejí na nás a na naše činy.“

„Tak vidíš, tati!“ řekl kluk spokojeně.

Ronda potřásl hlavou. „Zatím je ještě nikdo neviděl. Nevypadá to, že by měli chuť nám o své existenci dát něco vědět!“

„To máš z propagandy Sluhů?“ stáhla obočí.

„Velkého Ještěra jsme aspoň viděli.“ řekl mrazivě generál.

Asthra se posadila. Zkřížila nohy do lotosu a dovolila, aby se jí Canki stočil na klín, ale tvářila se rozhořčeně.

„Tak ty chceš, aby se ti nějak osobně projevili?“

Ronda si taky sedl. „Ještě nějaké další divadlo?“

Asthra několikrát zhluboka vdechla a vydechla.

„Nezahrávala bych si! Ten dnešní Obřad tak rozkolísal vesmírnou rovnováhu, že by se mohlo ledacos stát!“

„No prosím! Tak ať se to stane!“

„A co by se mělo stát?“ zajímal se Canki.

„Nevím, nejsem si jistá... Ale někdo by mohl přijít!“

„Tak ať přijde!“ popichoval Ronda.

„A kdo?“ kulil modré oči Canki.

„To si právě nejsem jistá. Pochop: já neznám zdejší Bohy, abych se v nich dokázala tak snadno vyznat! Takový svět má své vnitřní zákonitosti, které lze pochopit teprve dlouhodobým výzkumem...“

„A to by šlo vyzkoumat?“

„Šlo by... dalo by se s nimi spojit.“ Asthře vytryskla na čele veliká kapka potu a stékala jí po spánku.

„Jú! A vzala bys mě tam s sebou?“

Asthra neodpověděla. Hleděla do plamene pětiramenného kahanu na stolku vedle své ruky a chvěla se, jako by vyvíjela velké úsilí.

„Děje se něco?“ povšiml si Ronda křeče na její tváři.

„Pastýřka...“ řekla Asthra, „Budu ti říkat Pastýřka...“

„Tak co? Co se děje?“ naléhal Ronda.

Odněkud z domu se vynořila Kaiití; přiběhla k Asthře, objala ji a sevřela v náruči. Na něco se jí vyptávala, čemu nerozuměli.

„Ano, zdá se, že to vyšlo,“ odpověděla Asthra akamijsky, „Ten jeho dotaz... ta nedůvěra to spustila...“

Kaiití něco naléhavě požadovala.

„Tak dobře.“ řekla Asthra a vstala.

Teď se ukázalo, proč si poručila právě tuto kamennou terasu vysoko nad městem. Na jejím konci, jakémsi rostru vysunutém nad budoucí zahrady, bylo možno zapálit Živý Oheň, aniž by ublížil čemukoliv jinému. Asthra nemusela dlouho prosit a soustřeďovat se – jen pokynula dlaní a Oheň vysoce vzplanul. Vykročila k němu; Canki zajásal a vrhl se k plameni, stěží ho zadržela.

Ta dívka vystoupila přímo z Ohně: zastavila se mezi nimi na terase a usmívala se líbeznými ústy. Byla drobné postavy, sotva o kousek větší než Kaiití; měla modrou pleť a zlaté vlasy Akamiů, v těch vlasech vpletené květiny a filigránové ozdůbky ze zlatého drátu, které se třpytily a občas z nich sršely plamínky. Držela v ruce flétničku; ta nebyla ze zlata ani z ušlechtilého kovu, leč přesto jí Oheň neublížil. A ještě střevíčky, drobné, třpytné a ozdobené křidélky, která se chvěla jako živá. Oděvem velkoryse pohrdala a mohla si to dovolit, byla nádherná, zářivá, mladičká, právě na rozhraní mezi dítětem a ženou.

Ale generál Ronda už v poslední době leccos viděl.

„Nějaký další tvůj trik?“ otázal se.

Asthra se při zvuku jeho ironického hlasu pobouřeně ohlédla, avšak Pastýřka vybuchla cinkavým smíchem, jako by ji to pobavilo.

Asthra udělala krok dopředu, stejně jako Kaiití; Canki doběhl k čarodějkám a okouzleně zíral na příchozí.

Pastýřka nepromluvila; zpívala. Ale mohl jí rozumět každý, kdo rozumět chtěl: slibovala, že země se probudí a rozkvete, že bude opět úrodná a šťastná. Ještě předtím je však třeba vybojovat ji, vysvobodit ze zakletí. Boj ještě není dobojován; ale dívka s flétnou přijde a postaví se po bok svého lidu. A vše, co učiní její oblíbenci: Asthra, Enkra, Roger, Kaiití, Sheilla a vůbec všichni, kdo se zúčastnili, je správné. Jen do toho!

„Mohla by ses ukázat všem?“ špitla Kaiití.

Pastýřka zazpívala jakýsi dotaz.

„Těm, kdo se dnes zúčastnili Oběti!“ upřesnila.

Pastýřka vybuchla v smích. Zlehka jim pokynula, pak vstoupila do Ohně a shořela v něm; ale jen proto, aby z plamenů vzlétl pták Koara a s jásavým křikem se vznesl nad město. Nebyl černobílý, naopak zářil všemi barvami a jak stoupal, byl čím dál větší, až překonal velikost jakéhokoliv skutečného tvora – potom se vydal k jihu a při svém majestátním letu stále zpíval.

„Co... co to bylo?“ zeptal se Ronda nejistě.

„Ona mě pohladila, tati!“ křičel Canki a běžel k němu, „Dotkla se mě křídlem... pohladila mě po tváři!“

„Neměla žádná křídla!“

„A co? Teď má!“

Asthra stála u Ohně a hleděla za zářícím ptákem.

„To je teprve začátek.“ zašeptala pro sebe.

Enkra cítil nevysvětlitelný neklid, bolest v hrudi i ve všech údech; přestože byl vyčerpán milováním, nechtělo se mu spát, měl naopak chuť vykonat nějaký velký čin, třeba uchopit celou Zemi Kam do náruče a převrátit, aby z ní vytřepal všechny Ještěry, Sluhy a ostatní verbež. Zdálo se, že k tomu má dost síly.

Emi postřehla, že si nedává pozor; vrhla se na něj, zaťala mu špičáky do stehna a zakousla se, až jí pod zuby vytryskla krev; teď ji chlemtala a nevšímala si jeho úderů. Milovala bolestivé zraňující bití, hryzání, laškovné trýznění všeho druhu. Byla by ráda, kdyby jim po jejich rvačkách zůstávaly na těle nesmazatelné jizvy, ale při první koupeli v Ohni vše zmizelo. Vztekala se, Enkra se jenom smál a bavilo ho ji zlobit.

Všichni horští lovci vysoce oceňovali necitelnost vůči bolesti; ba co víc, vyhledávali možnost trýznit sami sebe i navzájem. Se zvláštním potěšením týrali ženy a ty zas muže; děti dokazovaly svou vyspělost tím, že si působily dobře viditelné jizvy, zvlášť na výrazných místech. Také Emi měla na tváři staré stopy po zraněních, ale zašlé a nijak výrazné; přispívaly k její barbarské kráse a Enkra je obdivoval.

Zaútočila znovu, ale tentokrát byl připraven; popadl ji za krk a přiškrtil, až se začala dusit. Chvíli se mu zmítala v rukou, ale byl silnější a ona zvolna podléhala.

„Vem si mě!“ zachroptěla, „Vem si mě jako Lovec!“

Lovec bylo stvoření, jež uctívala; snad jakýsi primitivní Bůh? Své kořisti se vždy zmocňoval násilím, ať to bylo zvíře či žena; byl brutální, ale mocný a barbaři jej uctívali, ačkoliv snad každý muž toužil změřit s ním síly. Ty slabé a ubohé Lovec zabil; když s ním však někdo svedl rovnocenný souboj, obdaroval ho po konečném vítězství nadlidskou silou, čarovnými zbraněmi nebo jiným pozoruhodným způsobem. Porazit jej možné nebylo.

Enkra usoudil, že mu ještě zbývá poslední zbytek sil; vrhl se na ni a nedbal, že mu Emi zaťala zuby do krku, málem do tepny, kdyby jí včas nesrazil hlavu stranou. Bojoval s ní jako s tím nejhorším soupeřem, vydával ze sebe všechnu sílu a dostával se poznenáhlu do stavu vytržení, kdy nerozlišoval mezi skutečností a snem; v těch chvílích se mu občas zdálo, že je vtělením Lovce z jejích legend a dokáže všechny ty neuvěřitelné činy, které se o Něm vyprávěly.

A v té přízračné chvíli mezi bděním a snem zaslechl Hlas:

„Jenom se snaž, chlapče! Pomůžu ti, když jsi tak pěkně tančil na moji počest...“

Enkra se vylekal; zvrátil hlavu a rozhlížel se, neviděl však nic, jenom vysoko na obloze zářícího ptáka, který se smál jako rozpustilá dívka. Zatoužil toho posměvačného tvora ulovit, zmocnit se ho a udělat s ním totéž co s Emi; rozpřáhl mohutná křídla a vzlétl za ní do oblačných výšin, pronásledoval ji a ona mu unikala, jeho mohutný hlas výhružně a pomstychtivě řval nad noční krajinou, až se lidé probouzeli ve svých domech a v úžasu zvedali oči k obloze.

Neopustil svůj pokoj, dokonce ani neustal v milostném zápase s Emi; ale zároveň vnímal, že je obrovským dravým ptákem, vznáší se ve větru a ten ho nadnáší, klouže pod oblaky a dostihuje svou krásnou, zářící milenku. Trvalo to dlouho a musel ji část noci pronásledovat po celém kontinentu, ale nakonec ji chytil, dopadl, zmocnil se jí; milovali se ve vzduchu, až z nich lítalo peří a snášelo se dolů k zemi. Ráno je tam lidé najdou a budou se velice divit; kdo takové pírko najde a schová si je, bude potom mít po celý zbytek života štěstí.

A Enkra věděl ještě něco: totéž, co teď prožívá on, současně v různých podobách prožívají všichni, kdo se připojili k Oběti. Je to tak správné, Lovec se umí odměnit svým přátelům, je laskavý a velkomyslný, ačkoliv velmi rád sám rozhoduje o tom, co dá svým oblíbencům darem a ne vždy jsou to dary, které by sami vybrali. Ale rozdává plnými hrstmi a směje se při tom.

A byl tu ještě velekněz; seděl v příšeří, tichý a zdánlivě zcela chladný, ale vnímající a registrující vše, co se dělo. Už věděl, že pokus se podařil; ale věděl také, že od této chvíle není cesty zpátky, není smíru mezi Bohy a Velikým Ještěrem. Jeden z nich musí odejít nebo zemřít; kdyby Ještěr dopadl Pastýřku či Lovce, spálí je svým ohnivým dechem. Je třeba Ještěra zabít; a to musí udělat lidé na zemi a Mocní na nebi.

Velekněz tušil, že i on v tom bude mít svůj úkol.

Zatím však přecházel kolem terminálů Mozku a za chůze zhášel zbytečně blikající obrazovky.

Errata:

30.05.2021 11:46