Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Řečeno poeticky, vtáhla neřest do města Kam s rozvinutými praporci. Pokud budeme situaci hodnotit střízlivě, vtáhla Enkrova armáda do města s praporem jediným, uvázaným na anténě jednoho bitevníku, ale i tak to stačilo. Než Enkra a ostatní dojeli, bylo to už jiné město a země Kam jiným státem, než dřív.

Především to už nebylo Kam, ale Kam City. Dále se země stala svobodnou republikou Akamia, řízenou a spravovanou vládou volenou z vůle lidu. Vůle lidu měla být projevena, jakmile lid pochopí, že by měl nějakou mít a bude mu vyloženo, jak se svobodně volí zákonní představitelé. Prozatím se funkce laskavě ujal president kníže Iratto. Rovněž jeho nejbližší spolupracovníci obdrželi všelijaké tituly, o jejichž významu prozatím neměli valné povědomí. Byla urychleně vypracována ústava, jejímž základem byly trosky vědomostí Rogera Monroese o ústavě Arminu a Spojených států.

Lippova mise vyzněla do prázdna, neboť když dorazil k Enkrovi, bylo už mezi armádou a Kam City zařízeno televizní spojení a oba představitelé si povídali přímo. Lippa byl uvítán přátelsky, pohoštěn a zařazen do doprovodu, ale prakticky neměl význam. Apparovi se vedlo lépe, byl přímo v centru dění a stýkal se jak s pány, tak s Mozkem. Nicméně Lippa se zase seznámil s řadou lidí ze štábu, způsobem neformálním a do budoucna užitečným.

Obyvatelstvo Akamie, když se dozvědělo, že má novou vládu, projevilo veliké nadšení. Nikdo neprotestoval; jenom Sluhové a Ještěři, ale ti byli pobiti hned, jak byli objeveni. Skupina důstojníků armády došla k názoru, že arminskému princi se nejlépe zavděčí způsobem v místě obvyklým; proto skupinu tak padesáti pochytaných Sluhů, Ještěrů a různých osob patřících k dřívějšímu režimu (včetně jejich žen a dětí) postavili na hranici a upálili ve chvíli, kdy se princovy kluzáky objevily v ulicích. To však byly výstřelky ojedinělé a princ, poněkud pobledlý, je okamžitě zakázal a snažil se vysvětlit, že nelze oplácet zlo zlem. Rovněž projevil přání, aby nebyli zabíjeni Sluhové a Ještěři, neboť je možno je převychovat. Obyvatelé se poněkud divili, ale Enkra se zatvářil tak divoce, že souhlasili. Později se jasně prokázalo, že jeho rozhodnutí bylo sice humánní a velkorysé, ale jako obyčejně velice hloupé.

Kníže Iratto uvítal Enkru slavnostně, společně se členy svého štábu. Poprvé v dějinách státu byla po jeho boku žena; jeho dívka jménem Aia, povýšená z dcerky úředníka nevalné úrovně a případné kandidátky na upálení za nemravnost, na kněžnu. Její táta to doposavad nepochopil a hodlal se dcery ze strachu zřeknout, ježto mu obsah Irattových zákonů nebyl jasný. Aia sama toho taky moc nechápala; když pro ni přišel úředník palácové stráže, myslela si chudinka, že je s ní konec. Místo toho byla přivedena k Irattovi a později předvedena Rogerovi, který ji obloudil řečí úlisnou a dvornou, z níž moc nechápala. Když jí došlo, že upálení se ruší a namísto toho je povýšena do nejvyšší státní funkce, nebyla chvíli mocna slova. Roger o ní prohlásil, že je krásná; po pravdě řečeno moc nebyla, pokud je ovšem běloch schopen ocenit modrou dívku vysokou dva metry dvacet centimetrů.

Pak Roger odletěl a ponechal vládu Irattovi, který si hrál se zbrusu novým terminálem Mozku a nic nechápal. To pokračovalo již popsanými událostmi večer; Iratto a Aia se samozřejmě aktivně zúčastnili, viděli létat po obloze mystické ptáky a prožívali s nimi to, co řada dalších. Potom usnuli a když se probudili, stála Enkrova armáda před městem a bylo nutno je uvítat.

Enkra se choval rázně a vojensky; vylezl z bitevníku, došel k Irattovi a podal mu ruku. Při tom pronesl krátký projev, snadno zapamatovatelný, který bude ocitován v každém dějepise:

„Enkra, princ a následník Arminu, zdraví Iratta, knížete a zákonného představitele Akamie! Jsem zde, abych pomohl tvému lidu a zajistil na věčné časy jeho blaho!“

Iratto byl od Rogera vyškolen. Pronesl projev poněkud delší a obsáhlejší; taky je v dějepise, má cenu ho citovat? Řeklo se toho ještě víc a je to zaznamenáno rádiem, televizí, na videu i v novinách. Stejně jako celý průběh následné konference, při níž si jednotliví představitelé vysvětlovali svá stanoviska. Činili tak moudře a s vědomím, že to činí pro potomstvo; proto se nestalo ani neřeklo nic, co nebylo řečeno už dávno a mockrát předtím; z téhož důvodu to není příliš zajímavé.

Zajímavé je, že Emi, která zářila po boku arminského prince a tvářila se, že je hvězdou dne, si našla chvíli na seznámení s Aiou, která měla tutéž možnost, ale ještě to netušila. Zato Emi už stihla z arminských zvyklostí leccos postihnout a věděla svoje; tak dávala pozor, kdy Aia vyklouzne. A vyklouzla za ní a zadržela ji, když se vracela.

„Hele, baví tě, co si tam mužský kecají?“ otázala se.

„Prosím?“

„Teda, mě to nebaví. Takhle budou žvanit až do oběda, to je jasný. Co bysme se jim tam pletly...“

„Ale já musím... Iratto...“

„Neboj, ten se bez tebe obejde! Chlapi mají vždycky plno starostí, aby nás měli po ruce, ale pak dělají věci, které nás nudí, nemyslíš?“

„No... já nevím.“

„Ty ještě ani nevíš, co tě baví, co? Tak se posaď a oddáchni si na chvilku, ještě toho užiješ... Ty se jmenuješ Aia, že?“

„Ano.“

„Já jsem Emi. Celým jménem doňa Emília Westonová, hraběnka de Guyrlayowe, říšská princezna a žena následníka trůnu. Pěkný, ne?“

„No... asi jo. Já nevím.“

„Ty seš teď taky říšská princezna. Víš to?“

„Jo. Říkal to ten... se zelenýma očima.“

„Lord Roger. Toho se drž, je hrozně chytrej a Enkra ho má rád. Drž se Rogerových rad a dávej si pozor na jeho potměšilý nápady. Je to pěknej vykuk a kouká, co by kde popad, pamatuj si to!“

„Ha... ano, jistě. Ale... já nechápu...“

„Já vím, že nic nechápeš. Nevadí, naučím tě všechno, co budeš potřebovat. Mohla bych být tvoje čarodějka...“

„Jo – vážně?“

„Je to tak moc divný? Asthra je čarodějka Arminů a možná jednou to dokážu jako ona. Zatím to mám rozjetý, ale má to jednu závadu, nejde mi to s Ohněm. Tys to někdy zkoušela?“

„Co jako?“

„No, krotit Oheň, aby ti sloužil!“

Aia se především vyděsila. Nevěděla, o co té překvapující holce vlastně jde, ale oheň považovala za velmi reálné nebezpečí.

„Koukej!“ Emi stiskla dlaně k sobě a zakousla se zuby do spodního rtu. Šklebila se u toho příšerně a když rozevřela ruce, na malý okamžik se v nich zablýskl plamínek; ale hned zhasl a Emi byla zklamaná: „No vidíš, takhle je to pokaždý! Někdy, když na tom nezáleží, mi to docela jde, ale když se chci někomu předvést, tak... budu se muset poradit s Asthrou!“

Aia usilovně přemýšlela, co by chytrého řekla. Něco říct by rozhodně měla, aby nevypadala tak hloupá. Tak tedy pravila:

„Já už vím, kde jsem tě viděla. Včera, v televizi. Tys byla ta, co dělala s princem ten Obřad.“

„Ano!“ rozzářila se Emi, „Tak vidíš, že se známe!“

„Hm... a to ti dovolili?“

„Jistě... a vůbec, co by mi kdo měl dovolovat? Jsem princezna a čarodějka, nikdo na světě mi nemá co poroučet! Tobě ostatně taky ne, to nevíš? Naopak, ty musíš poroučet ostatním!“

„A komu?“

„Co komu? Každýmu! Seš jednou kněžna, tak se podle toho chovej!“

„Ale... to já přeci neumím!“

„Tak pro to musíš něco udělat! Neboj, naučím tě...“

„Ty seš princezna už dlouho, co?“

„No... to zrovna ne. Ale něco už mi došlo. A teď pomůžu tobě. Jsem přece kamarádka!“

„Jo, jasně. Ale já z toho nic nechápu...“

„Podívej: především se musíš chovat tak, abys vyvolávala samozřejmě a okamžitě úctu každýho, s kým hovoříš. Chápeš?“

„To mám každýmu hned povídat, že jsem kněžna?“

„Ne, proboha! To nesmíš nikdy nikomu říct! O takových věcech se skutečný šlechtic nikdy nezmiňuje na veřejnosti; to by vypadalo, že se chlubíš nebo že o tom může být nějaká pochybnost. Takovou věc můžeš pouze připustit, když je o tom řeč. Asthra taky nikde neinzeruje, že je princezna. Ale všichni to vědí!“

„Jak se to tedy ti lidi mají dovědět?“

„Musíš se tak chovat! Každý musí cítit, že mu prokazuješ čest tím, že s ním vůbec mluvíš. Aby se mu zdálo, že tě přišel prosit a ty že mu laskavě vyhovíš, už tím, že s ním vůbec jednáš. Pochopitelně musíš vždy s každým jednat zdvořile, mírně, slušně. Je to přece tvůj poddaný! Teprve když neplní svoje povinnosti, můžeš projevit nespokojenost. Dokonce i tvrdě!“

„To je hrozně těžké! A kromě toho, já se vůbec necítím jistá! Mám pocit, že si mě každý prohlíží a hrozně drze na mě kouká!“

„No ovšem! Musíš vypadat tak, aby na tebe každý koukal! Ty jdeš mezi nimi, hlavu hrdě vztyčenou, ve tváři chladnou zdvořilost. Pokud ti někdo něco řekne, nebo třeba o tobě tak, aby to bylo slyšet, elegantně se ohlédneš, usměješ na dotyčného a pokud je to člověk zasluhující úctu, zlehka skloníš hlavu. Nikdy se nesmíš rozhněvat nebo dokonce propadnout vzteku. Tvůj vztek musí být stejně tichý jako tvoje radost... Nanejvýš se káravě podíváš!“

„Ty, poslyš... a musí to být?“

„Co jako?“

„No, jestli musím být princezna!“

„Už ses jí stala. Už si nemůžeš vybírat. Jenom počkej, uvidíš, má to i svoje výhody...“

„A jaké?“

„Jsi zkrátka nahoře. A máš moc!“

„Nojo – ale k čemu ti to je?“

„Já vím, zatím k ničemu. Ale přijde čas a my se pěkně zařídíme, neboj se! Pamatuj si, jestli nám to vyjde, tak převrátíme tuhle starou zemi vzhůru nohama, to uvidíš!“

Aia si zatím nepřála převrátit zemi vzhůru nohama. Zatím ani nevěděla, co bude dělat sama, natož aby ještě vymýšlela něco pro druhé. Navíc měla z čarodějky trochu strach a moc obdivovala její odvahu.

„Nejdřív ze všeho musíš upevnit svoji nadvládu nad Irattem,“ pokoušela ji Emi, „Miluje tě, doufám, vřele a horoucně?“

„No... asi jo!“

„Tak musíš dělat všechno, aby nepřestal. Já se snažím, aby ten můj byl na mně závislej... abych byla nejlepší ze všech. To není tak jednoduchý, jak si myslíš. Já o tom hodně četla a viděla jsem to i na videu. Chlapi jsou náročný a někdy nevědí, co chtějí...“

„Počkej – o čem mluvíš?“

„O lásce přece! O tom, jak se milujete...“

„Jak můžeš mluvit o takových věcech?“

„A ne? Je o tom devět desetin světové kultury, to budeš muset znát. Pustím ti pár naučných filmů, abys něco odkoukala, pak už se budeš muset snažit sama. Je to blbý, já vím, ale musíš to rychle překonat...“

„Co je to film?“

„Záznam obrázků, jako televize. Pohyblivý fotografie... kdysi to prý bylo i u nás, jenže Sluhové všechno zrušili...“

„Jo aha.“

„No a pak knížky. Naučíš se arminsky a nějaké další jazyky, abys mohla číst. Knížek máme naštěstí dost, vždycky si něco vybereš. Když, tak ti pomůžu. Musíš se dostat nahoru...“

Aia souhlasila se vším; jen nevěděla, co a jak by měla udělat. Emi jí radila a při tom se spokojeně usmívala. Tuhle holku dokáže postrčit, kam si vzpomene. Dobrou milenku si našel Iratto; a Emi je tady od toho, aby byla její čarodějkou.

Tak se vrátily zpátky na zasedání. Vůbec o nic nepřišly; beztak se tam celou dobu žvanilo jenom o nesmyslech.

Appar, ověnčený slávou hrdinského vítěze nad Ještěry a pevně přesvědčený o svém spasitelném poslání na tomto světě, došel ke kolosálnímu nápadu: když dle Irattova příkazu přebíral písemnosti Sluhů a jejich Nejvyšší rady, vytřídil všechny záznamy, kterým nerozuměl. Rozhodl tedy, že když jim nerozumí on, neporozumí jim ani nikdo druhý a je tedy nanejvýš zapotřebí nasypat je na hromadu a slavnostně spálit jako učení zavrženíhodné, prokleté a zcestné, které by ještě mohlo někoho v budoucnu zblbnout a uškodit mu. Iratto, kterému to navrhl, s tím celkem ochotně souhlasil a teprve když viděl, jak Roger bledne a lapá po dechu, zarazil se. A ptal se, co je.

„Je to nejidiotštější myšlenka, kterou jsem v životě slyšel!“

„A proč? Jsou to přece papíry Sluhů!“ namítl Appar, kterému stouplo sebevědomí.

„A ty seš pitomec, který si nevidí dál než na špičku nosu!“ rozčílil se Roger tak, že dokonce začal řvát, „Když něco nechápu, tak musím udělat všecko, abych tomu porozuměl, ne zničit co se mi nelíbí! Právě věci, které nejsou na první pohled srozumitelné, jsou nejdůležitější!“

„Ale proč? Jsou to přece jenom nějaké nesmysly!“

„Okamžitě nech všechny ty papíry zajistit a přenes je někam, kde by se jim nic nestalo! Dej k nim stráž a nedovol nikomu, aby se jich dotkl dřív, než je prozkoumáme! Jasný?“

Appar se možná urazil, ale proti Rogerovi si netroufl nic říct. Takže provedl žádané a do jedné z pracoven shromáždil zhruba tunu popsaného papíru zcela nejasného obsahu. Roger si tam nechal vytvořit terminál, nasoukal se do pohodlného křesla a začal vnímat svět pouze přes senzory Mozku. Očekávali, že ho uvidí tak za týden, ale přišel za nimi zhruba za dvě hodiny. Usmíval se a vypadal, že má spoustu času, takže Enkra okamžitě zbystřil pozornost, dokonce i Iratto zneklidněl.

„Spousta těch záznamů se týká daní,“ vysvětloval Roger, zatímco popíjel čaj, „Nejdřív jsem myslel, že je to genealogie, rodopis; málokdo má tak přesný seznam rodin jako Akamiové, když ty záznamy prodáme Mormonům, byli by nadšení...“

„Placení daní jsme zrušili!“ namítl Iratto, „Je to nedůstojné člověka a praxe, že kdo nezaplatil byl upálen, je nezákonná a nemravná...“

„V pořádku. A nebude někdo ty daně po nás chtít? Někam přece musely jít...“

„Daně se platily ve flamové rudě a ta se předávala do státních rafinérií, kde se destilovaly pohonné hmoty. To přece víme...“

„Jistě. Jenže mám dojem, že té rudy bylo o hodně víc, než je potřeba pohonných hmot. Flam je velmi dokonalá hořlavina, zajišťující spalování téměř všeho. Takové látce se říká odborně katalyzátor a když ji máme, dokážeme topit ve svých motorech třeba odpadem, který za normálních okolností jen škodí...“

„Všechen flam se stal národním majetkem a je pochopitelné, že i vy na něj máte nárok jako naši přátelé a ochránci...“

„Brzdi a mysli trošku! My potřebujeme tak deci na analýzu, pak nám ho Mozek nasyntetizuje, kolik budeme chtít. Ale já ti tady vykládám, že flam je cenná surovina, které je v zemi Kam víc, než činí spotřeba. Kam jde ten přebytek?“

„Nevím.“

„Někam jít musí! Jinak byste měli nadbytek energie. Někdo ho potřebuje a ten někdo zřejmě vyžadoval placení daní. Když je teď nedostane, bude se zlobit a zjedná nápravu. Kdo je to?“

„Nevím.“

„Může se stát, že by daně šly do Sóya nebo dokonce do Onthoru?“

„Do Onthoru asi ne. Slyšel jsem, že je to docela pustá země...“

„Já to slyšel taky, to nic neznamená. Kdo ví, kam přijdou daně?“

„Sluhové. A Nejvyšší rada!“

„Hm... zřejmě byli zlikvidováni tak rychle, že to nikomu nestihli říct, co?“

„Ano, to je pravda.“

„Třeba si něco pamatují šoféři vznášedel, kteří to vozili?“

„No... to asi zajišťovali Ještěři. Já o tom nevím vůbec nic!“

„Tak nařiď vyšetřování!“

„A má to cenu? Stejně už nic platit nebudeme!“

Roger se chytal za hlavu, Enkra se mračil.

„Věc, která se dělala tolik let, má vždycky nějaký smysl. Když nic jiného, aspoň se musíme připravit na konflikt s tím, kdo bude daně vymáhat. Chápeš?“

„Chápu. To ale znamená válku!“

„Jo, to je možný.“

„Myslel jsem, že když jsme se zbavili Sluhů, bude už všechno v pořádku a nebude potřeba bojovat!“

„To si většinou myslí každý revolucionář. Jistě, dosáhli jsme svobody, ale tím jsme zdaleka nevyřešili všechny problémy. Naopak je jich víc než víme. Co všecko zajišťovali Sluhové z Nejvyšší rady?“

„Nevím. Většina byly jejich náboženské povinnosti vůči Velikému Ještěrovi a podobné bláboly. To nemá žádnou cenu...“

„O tom, co má cenu a co ne, rozhodujeme my!“ rozkřikl se Roger, „Zjednodušovat si práci a házet všechno za hlavu je nejhorší nesmysl, jaký můžeš připustit! Už jsme se přesvědčili, že Velký Ještěr existuje, jako reálná a hmatatelná síla. Jaká, to nevíme, ale možná se s ním velmi brzo setkáme, jestli přestaneme dodávat, co dodávat máme...“

„Myslíš, že by se mohl opravdu objevit? Tady, v centru země?“

„Prozatím se domníváme, že se jedná o nějaký ničící stroj. Ten samozřejmě zasáhne tam, kde se to jeho obsluze bude zdát nejvýhodnější. Nejspíš tady v Kam City. Musíme se připravit.“

„Nikdy mě nenapadlo, že... ty myslíš, že Velkého Ještěra ovládají lidé?“

„Pochopitelně! Na strašidla nevěřím, zato na různé mechanické stroje velmi živě. Taky se to naučíš...“

Irattovi z toho šla hlava kolem. Raději dělal vše, co mu radili Roger a Enkra, a svým poddaným nařídil taky je poslouchat.

Roger vyvíjel pozoruhodnou iniciativu: dodal duchovní náplň nové státní ideologie, podporující zvýšení počtu obyvatelstva. Hlavním obsahem té myšlenky bylo naprosté uvolnění sexu, vzápětí následované otěhotněním všech žen k tomu vhodných. Tato idea se sešla s nadšeným souhlasem všech mladých a oni se stávali jejími ochotnými propagátory; zvláště Emi a Aia se snažily.

Avšak staří, vychovaní v tvrdé morálce víry ve Velkého Ještěra, remcali. A pokud tak nečinili, alespoň se tvářili pochybovačně a o Irattovi a jeho reformách měli to nejhorší mínění. Kdyby věřili, že je přístupný dobrým radám a nemstil by se jim za odlišný názor, možná by mu to i řekli; ale život je naučil nevěřit nikomu a když se jim něco nelíbí, držet hubu a myslet si svoje. Což činili.

Jenom Emi donesla Enkrovi, že dívky, které byly shromážděny ke dvoru, se nějak moc necítí vhodné na sexuální hry, jaké prosazuje Roger a nejsou si jisté, zda je to nejlepší, co mohou dělat. Vyprávěla to Enkrovi v noci na lůžku, když odpočívali po milování a princ již únavou poněkud ochaboval.

„Ale co se jim vlastně nelíbí?“ zívl.

„Nejspíš taky to, jak to Roger zařídil. Víš, on rozhodl, že u dvora musí být dívky, a sice mladé a hezké. Iratto to svěřil Aie a ta si s tím nevěděla rady, takže to dala za úkol Lippovi a ten zase svojí sestře, kterou dostal ke dvoru jako dvorní dámu. A ta to zařídila.“

„Hm. Jakpak?“

„No, nařídila zkrátka všem předním rodinám, aby poslaly svoje dcery do paláce. Speciálně to nařídila několika svým kamarádkám, na které něco věděla. Mezitím Tanya Wallerová...“

„Jak ta se k tomu namotala?“

„Tanya? Já myslela, že jsi ji jmenoval do té komise pro zvýšení populace!“

„Já ji nikam nejmenoval.“

„Tak to asi Roger. Zkrátka, Tanya vysvětlila těm holkám, že je pro jejich dobro potřeba, aby byly k ruce pro potěšení lidem od dvora a od štábu. S nějakým duchovním významem se nezatěžovala, čistě řekla, aby podržely každýmu, kdo bude chtít; a to tak dva měsíce, dokud se bezpečně neprokáže jejich těhotenství. Potom se můžou vrátit domů a budou průběžně doplňovány dalšími...“

„Krásný! To jim dala příkazem?“

„Jo. Dokonce se mluví o tom, že pár těch holek pochytali po ulicích, když oslavovaly náš příjezd. Někomu se asi líbily...“

„Páni! Co ony na to?“

„Kdo, ty holky? Zatím jsou trochu překvapený, dost se jim to líbí a taky malinko pochybujou, jak to bude dál. Ale celkově snad se vším souhlasí...“

„Ještě že tak. Já se asi zblázním.“

„Ty? A proč?“

„Nápady Tanyi Wallerové mi připadají poněkud postavené na hlavu. Třeba ten s dcerami předních rodin nemá ze sebe, ale od císaře Caliguly, který vládl v Římě kolem roku 40. Po třech letech ho svrhli, ježto byl šílenec. Co ještě vymyslela chytrýho, čičinka naše přítulná?“

„Nevím přesně. Čeká, až přijede Gwen od Koary, aby se poradila!“

„Tanye že by došly nápady? Díky tobě, Pane!“

„Ale ne! Ona říká, že těm zdejším holkám je potřeba podávat to pomalu, po lžičkách. Kdyby se to všechno dalo najednou, že by jim to mohlo zlámat vaz!“

„Tanya už je taky rafinovaná? Žasnu čím dál tím víc, Emi. Brzo už přijde čas, kdy každej tu bude chytřejší než já!“

„Tanya říká, že to není nic novýho. Že jenom opakuje, co zavedl císař Charry a kardinál Baarfelt, když se kolonizoval Armin. Tehdá dali zelenou každýmu, kdo se chtěl milovat s holkou...“

„Já vím. Pak se narodila celá generace dětí, které si myslely, že spát s druhým se má vždycky, když mají hodinku času. Něco podobného chce Tanya zavést tady?“

„Asi jo. Říkala to Irattovi, a ten se smál.“

Enkra zafuněl nosem. „Spi, Emi. Je pozdě a zítra toho máme moc!“

„Tanya říká, že holka, která se každou noc nemiluje s nějakým klukem, je na světě zbytečná. Jenom láska dává ženě skutečný smysl života. A mně to připadá hrozně krásný! Co vůbec ještě máme na světě, kromě trochy té něžnosti?“

Enkra neodpověděl. Spal.

Takže Emi posmutněla. Těšila se, že třeba ještě jednou přijde na to, aby ji obejmul.

Mike Cross přivezl do Kam City celou svou rodinu, chvíli po tom, co dorazilo poselstvo severní armády v čele se Cvrčkem a generálem Rondou. Cvrček poznal, kdo to přijel a hned pospíšil se předvést, dříve než stačily z kluzáku vylézt Mikovy děti. Přihnal se tam na koni a točil se s ním dokolečka, aby ho všichni mohli patřičně obdivovat.

„To je zvíře, co?“ vytahoval se před Mikem, „No řekni, viděl jsi někdy něco podobného?“

Zmíněný kůň měřil v kohoutku dva metry dvacet a Cvrček na něj lezl málem po štaflích. Dál byl ten kůň pruhovaný, měl dlouhý krk a na hlavě vidlovité rohy, za které se ho dalo řídit pomalu líp než za otěže.

„Viděl.“ řekl Mike celkem nevzrušeně.

„Jo? V nějaký starý knížce, co?“

„Ne. V zámku v Humenném na Východním Slovensku. Mají tam na obrázku podobný zvířata, jen ty rohy jim scházejí. Nejspíš viděli jenom klisny, tak to nevěděli...“

„Ty si děláš blázny!“ urazil se Cvrček.

„Vůbec ne, je to pravda! Zajeď si tam, můžeš se přesvědčit osobně. Vypadají přesně takhle!“

Cvrček se přestal divit; zato kluci Bertík a Erik si prohlíželi koně s úžasem a moc se jim líbil. I Cvrček se jim zamlouval; Bertík vykládal Erikovi, kdo to je a co už v životě dokázal.

Cvrček to zaslechl. „Jestli chcete, zkrotím vám hříbata, až budou mít! Můžete jezdit po stepi jako Indiáni!“

„No jo,“ mávl rukou Bertík, „Jenže to bysme museli mít luky a šípy! A taťka takový věci neumí!“

„Nebo nám je nechce udělat!“ přidal se Erik, „Tak máme jenom nože, a na co to je?“

„Nůž je dobrá věc! Když máš nůž, hodíš a je to!“ Cvrček vytáhl svoji dýku, rozmáchl se a zasekl ji o kus dál do dřevěné bedny, „Musíte se naučit s nimi házet. No, vlastně to je holčičí zbraň – ale neuškodí, když to umí i kluk. Nebo se učte házet sekerou!“

„Jo. Jenže taťka...“

„Tak s tím nechoďte na taťku, ale na mě! Já vám udělám luky a šípy a naučím vás, jak se s tím zachází. Jenom cvičit už musíte sami, na to já nemám čas...“

„Dobrý... a ty koně nám seženeš?“

„Až poznám, že jste dobrý, seženu! Na to vám dávám svý slovo!“

Mike si zatím sedl v hlavním ovládacím sále Mozku a nechal si od Rogera vylíčit, co všechno s ním doposud podnikli.

„Inu, rozšiřujeme se!“ pochvaloval si Roger, „Podvrtali jsme celé město kabelovou sítí; kdyby někdy někoho napadlo budovat zde kanalizaci, asi by mu ty kabely dost vadily. Naštěstí zdejší lidé se hned tak do práce rukama nepustí, to si radši objednají...“

„Kdo je to naučil?“ usmál se Mike a napil se kávy.

Roger zaklapal prsty po klávesách. „Pamatuješ se na hru, která se jmenuje Civilizace? Jak si tam stavíš města a bojuješ se svými konkurenty... docela rád jsem ji hrál!“

„Vím. Já nikdy, připadalo mi to moc zdlouhavé.“

„Tak teď to realizuji v praxi. Kam City už vypadá pěkně, jenom mu chybí městské hradby a veřejná doprava. Ty máš rád šaliny, že? Tržiště, soudní palác a katedrálu už máme...“

„A co velké stavby? Kolosa Rhodského, Pyramidy, Shakespearovo divadlo, Magellanovu expedici...“

„Takový blbosti jsem zatím odložil. Ale máme Velkou Knihovnu, to potěšení jsem si nemohl nechat ujít. Mozek pilně překládá naši literaturu do akamštiny a pár kamarádů to rediguje, anžto náš plechovej miláček čas od času blekotá pěkný nesmysly. Kromě toho dabujeme filmy; televize každej večer jeden pouští...“

„Televizi pohodlně chytáme po celým území.“

„Zkrátka, máme všechno, co patří k vymoženostem civilizace: asfaltové silnice, biografy, školy včetně University, klášter... co bys chtěl víc?“

Při této řeči Roger soustavně vyklepával příkazy na klávesnici a Mozek ochotně ukazoval pohledy na různé stavby. Některé byly dokončené, u jiných předváděl současný stav, který se ovšem dost rychle měnil. Pokud se něco zdrželo, mohli za to lidé, kteří si během výstavby rozmysleli, jak má ta věc vypadat; někdy dokonce odešli, nebo se pohádali a nechali to tak.

„Už začínám chápat, proč nedostavěli Babylónskou věž! Žádný zmatení jazyků; nedohodli se na uměleckým slohu! Zatím to nechali chátrat, Jehova Bůh se na ně rozhněval a vyhnal je do světa!“

Mike přikyvoval; plácl něco o pohlednicích, načež se Roger rozesmál, natáhl si přílbu a počal dávat Mozku instrukce, co je to pohlednice a jak má vypadat. Během té práce Mozek vytvořil zvláštní otvor, ze kterého průběžně vyjížděly záběry jednotlivých objektů, dokonce i s rastrem na psaní na rubu.

„Tady máš, aby sis nestěžoval!“

Mike poděkoval, prohlížel si pohlednice a chválil je. Roger se odpojil od stroje a ovládal jej zas jen klávesami.

„Takže se ti taky stýská.“ řekl Mike.

„Cože? Ale ne, vůbec! Někdy teda hrozně...“

„A moc rád bys jel domů, že?“

„Hele, co je to za blbý kydy?“ Roger se vztyčil, dokonce měl tendenci vylézt ze svého křesla. Vylepšil je za poslední dobu tím, že byl ponořen v živném roztoku až po krk a Mozek plánovitě podroboval údržbě a výživě celé jeho tělo. Roger předpokládal, že mu to pomůže zhubnout; rozhodně nebyl tlustý, avšak nebyl vychrtlý jako většina ostatních.

„Tak promiň...“

„Ale ne! To víš, že bych jel; ale nejdřív musíme dodělat tady ten svinčík. Čím dřív to sfouknem, tím dřív můžeme odjet...“

„Jo, to chápu.“

Roger se pousmál. „Něco ti ukážu. Program Globální ekologické ozdravění kontinentu Kam!“ Promluvil hlasitě, ačkoliv by daleko snadněji získal informace přímým propojením.

„Mozku, zadal jsem ti program zjištění situace živého tvorstva na kontinentu Kam. Jedná se o živočichy i rostlinstvo. Zjistili jsme, že situace rostlinstva je v zemi velmi špatná. Jaké můžeš podniknout pomocné kroky, aby se ta situace zlepšila?“

„Informace nedostatečná. Nelze podniknout účinná opatření, dokud není znám původ anomálií, projevujících se toxicky.“

„O jakých anomáliích mluvíš?“

„Při vyhodnocení informací o rostlinstvu v zemi Kam bylo zjištěno, že v růstu se periodicky opakuje období, kdy je rostlinstvo napadáno smrtelnou dávkou vysoce koncentrovaných toxických látek neznámého původu. Tato informace je obsažena ve vyhodnocení. Zatím není známo, z jakého důvodu se tak děje. Dokud to známo nebude, nelze provést účinná opatření. Zjištění příčin není v kompetenci Mozku.“

Nelze říct, že by to byla informace potěšující, nicméně Roger se tvářil, jako by se chystal začít jásat.

„Ta perioda napadání toxickými látkami má nějakou souvislost s orgány živočichů, zajišťujícími filtraci těchto látek?“

„Ano. Orgány živočichů značně zeslabují účinnost toxické látky.“

„Jaká je perioda napadení?“

„Dle vyhodnocení tvoří průměrně 7,43 místního slunečního roku.“

„Ve které části té periody se nacházíme nyní a kdy lze očekávat zamoření jedem?“

„Odhaduji, že pokud bude perioda zachována, lze během nejbližší doby zamoření očekávat. Přibližný odhad je, že se nacházíme v čase 7,225 od posledního zamoření.“

Mike se pokusil hvízdnout překvapením.

„Příjemná novinka, což?“ usmíval se Roger, „Během pár měsíců nebo týdnů na nás místní dobráci použijí chemické bojové látky!“

„Je možné udělat proti tomu nějaké opatření?“

„Mozku není známa příčina zamoření. Jakmile bude zjištěna, budou přijata opatření a zahájeny ochranné práce.“

„Vidíš?“ řekl Roger.

„No jo, vidím!“ Mike se drbal za uchem, „Zvláštní je, že taky mezi domorodci na ostrovech je rozšířena legenda o čase, kdy všechno rostlinstvo hyne a kdy je čeká veliký hladomor. Považoval jsem to za pověsti, vzhledem k bujné vegetaci...“

„Jak neopatrné, milý učiteli!“

„Potom by to zamoření muselo mít celoplanetární účinek!“

„Asi jo.“

„Hm... co jsi dělal dál?“

„Co bys radil ty?“

„Já? Asi bych co nejdřív varoval všechny spojence! Třeba Kanedu v Japonsku; kdyby včas vyvinuli nějaké masky, ochranné kryty, odmořovací stanice a filtrační zařízení...“

„Proti čemu přesně? Ty snad víš, jak to bude vypadat?“

„Nevím, ale... nechráněný útok by způsobil strašlivou paniku! Je lepší dát lidem včas vědět, že někdo má snahu tuhle planetu zlikvidovat jako celek!“

„Myslíš, že je to někdo cizí?“

„Kdo má tady tolik možností, aby to dokázal?“

Mike přemýšlel; pokusil se napít kávy, ale zjistil, že všechnu už vypil. Zmateně uvažoval, co by si ještě poručil.

„Co já vím, jaké nepřátele má tahle prdel světa?“ promlouval Roger, snažící se zakrýt svou rozmrzelost, „Zničili zemi Onthor, zničili Měsíc, ze země Kam udělali svět bídy, hnusu a zmaru, ve kterém lidé považovali za lepší zemřít než žít, kde se namísto blahobytu rozhostila bída a hlad; vybili většinu živočichů, z rostlinstva nechali ubohé zbytky! Co ještě chtějí udělat?“

„Co na to říká Iratto?“

„Krčí rameny a nic nechápe. Nemá o ničem tušení; obávám se, že se s ním nedá v ničem počítat. Leda, kdyby přišel čas umírat. To snad jediné umějí Akamiové dokonale!“

„Řekl na to něco?“

Roger natáhl ruku, ťukl do značek na záznamovém zařízení. Na obrazovce se objevila stejná scéna, jen místo Mika tu byl Iratto.

„Právě ty jsi tady od toho, abys v zemi udělal pořádek!“ mluvil mu Roger právě do duše, „Chtěl jsi být knížetem a pánem země, tak jím tedy jsi! A jsi za to, že bude žít, zodpovědný!“

Iratto vypadal zoufale; koukal na Rogera, jako by ho prosil o pomoc. Jenže Roger mu nemohl říct nic jiného:

„Ano... to jsem ti zřejmě neřekl. Víš, když přijde čas bojovat, možná taky umírat, jsme to my šlechtici, kdo jdou první. Proto máme všechny ty výsady... Ale když je čas...“

„Takže ne jenom lupiči a darebáci!“ hlesl Iratto, „Tušil jsem, že ve hře je daleko víc...“

„Ale ano, to zas jo!“ bránil svou koncepci Roger, „Řekl jsem ti, že musíš umět dvojí: něco dobýt a potom to obhájit. To je těžší! Abys to obhájil, musíš v boji stát v první řadě. Protože kdo nebojuje, ten nejdřív o všechno přijde a pak sám zahyne!“

„Ale v boji může padnout i on!“

„Když jsme do toho šli, věděli jsme to! Jasně že Zubatá si na nás brousí kosu; ale proto jsem kníže z Baarfeltu, abych se jí dokázal vysmát do očí – a čekat beze strachu!“

Iratto se chvěl. Připomínal si tváře Arminů: odhodlané, tvrdé, i když se usmívali jako teď Roger. Vědomí, že takoví lidé stojí po jeho boku, Iratta uklidňovalo.

„Chcete bojovat i za Akamii?“

„Za život, ať je kdekoliv a jakýkoliv. Jednou jsme sem přijeli a nabídli tvým lidem svoje přátelství. Nemůžeme teď odejít a vás nechat stát proti nepříteli. Už jsme začali tuhle hru...“

„Dobře, ani my nezůstaneme stranou!“ Iratto se ještě nezbavil strachu, ale už se cítil líp, „Co uděláme, abychom zvítězili?“

„To nevím; ale musíme udělat všechno, co půjde a začít to dělat hned! Proto stavíme tohle město a chystáme se k boji. Určitě bude nejlepší dát lidem vzdělání, jaké jsi dostal ty...“

„Je to hrozně zvláštní! Najednou mám spoustu divných znalostí; když se na něco podívám, jako kdybych o tom věděl všechno...“

„Akamie mívala vědce, kteří dokázali víc než my. A zase je bude mít...“

Roger vypnul záznam a obrátil se k Mikovi.

„Mno...“ protáhl Mike, „Že by mě to zvlášť uklidnilo...“

„Já vím! Jsou dobří, ale zatím na začátku. Ještě se nedokážou tak správně rozhodnout... musíme jim pomáhat...“

„Souhlasím. Kdybys mohl, zaměř se taky trochu na kněžnu Aiu; volal mi Enkra, že se mu zdá příliš pitomá na tak zodpovědný úřad, ale samozřejmě nechce zasahovat. Zkoušela to Emi, ale...“

„Tak, Emi je jistě velice bystrá dívka...“ řekl Roger.

„No, já vím. Jenže zatím na začátku!“

A Roger řekl: „No, právě...“

Canki Ronda byl kluk podnikavý a bystrý. Do této doby patřil jeho otec k vyšším vrstvám, byl velitelem posádky, ale to pro Cankiho znamenalo jen větší nebezpečí, že jeho život může skončit velice brzy. Ve škole kam chodil, ho přesvědčovali, že běh věcí je nejsprávnější možný a největší slastí je zemřít v plamenech hranice. Když byl malý, neuvědomoval si, že se to týká i jeho; ale pak byl párkrát při tom, když do Velikého Štěstí odcházeli lidé, kteří tam chtěli či museli odejít. Taky děti; Canki nezapomněl na tváře zkřivené hrůzou a bolestí a strach, hrozný a všeobsahující, naplnil jeho dětskou dušičku.

Chodil do školy jako všichni; jenže čím dál se učil, tím víc bylo patrné, že je bystřejší a chytřejší než jeho spolužáci. To bylo výhodné, ale též nebezpečné, velmi snadno mohl vzbudit pozornost Sluhů. Čas od času se posílali Velkému Ještěrovi ti, kteří vynikali nad ostatní. Dívky krásou, chlapci mrštností či silou, a všichni rozumem. Právě takoví mladí byli předurčeni, aby vstoupili do osobních služeb Velkého Ještěra, byla to nejvyšší čest a vyznamenání. Bylo tak stanoveno a čas, který nastával, dával tušit nebezpečí.

Ať to Canki promýšlel z kterého chtěl konce, nikdy se netěšil na odchod. Veliké Štěstí pro něj nepředstavovalo jistotu, ale dost velkou pochybnost; že se odtamtud nikdo nevrací, protože se mu tam líbí, pro něj nebyl argument. Když o tom přemýšlel, snažil se vymyslet, jak se tomu vyhnout; občas prosil a doufal, že někdo přijde, že se něco stane a zabrání tomu.

Potom přišli jezdci ze Severu; s nimi čarodějka Asthra, která se smála plamenům a hrála si s Ohněm jako s kotětem. Ronda přešel na jejich stranu a Canki poprvé spatřil ve svém domě barbarské lovce a čaroděje; poprvé před ním někdo řekl:

„Nastal čas přestat sklánět hlavy!“

Cankiho bystrá hlavička zapracovala rychle. Jenom co Asthra v jejich domě zapojila Mozek, prošel vzděláváním, naučil se arminsky a ovládat terminál, aby se mohl učit sám. Připletl se všude, kde se dalo něco zajímavého vidět. Asthra ho měla ráda, ochotně ho učila všemu co znala, ať se to pro něj hodilo či ne. Když je tak chytrý, ať si vybere!

Do Kam City přijel s otcem, Ronda byl ihned jmenován ministrem obrany a usídlil se v paláci; ten se sice teprve stavěl, ale tím líp, Canki si mohl vymyslet, jak mají vypadat jeho komnaty. Dosud spával ve společné ložnici; teď si mohl poručit celé křídlo domu jako ložnici, hernu, tělocvičnu, koupelnu a tak. Bavil se tím, když nikdo nebyl doma; matka zůstala v jejich starém domě, aby se o něj starala a teprve se chystala přijet.

Bohužel, otec neměl najednou ani chvilku času; ani Asthra, která poletovala sem tam na svém soukromém Jednorožci zbaveném zbraní, leč zdobeném symboly Božstev. Vlastně nikdo; každý měl spoustu povinností v různých štábech a komunikovali spolu hlavně prostřednictvím televizních obrazovek.

„Je převratná doba, Canki!“ řekl mu otec, „Já vím, je ti líto, že nemůžeme být spolu a budu se snažit, abych s tebou byl co nejvíc. Ale teď bojujeme o všechny lidi v naší zemi! Budeš to muset pochopit. A pomáhat mi!“

„Tak mi dej nějakou práci!“ přál si chlapec.

„Zatím se dobře dívej. Vzpomenu si...“

Tak se Canki díval. Ráno si vymyslel podle Velké Kuchařky něco k jídlu, spolykal to, vypadl z domu a toulal se po ulicích, kde se toho tolik dělo, že kolikrát ani nevěděl, kam se dívat dřív.

Nebyl sám; všichni lidé měli najednou plno práce. Doposud život země Kam plynul klidně, odevzdaně, bez vzruchu, jak plyne starcům čekajícím na smrt. Teď najednou smrt nebyla, vlastně ano, byla tady; ale každý se jí chtěl postavit, a dělal vše proti ní! Canki taky zaslechl, že máme nějakého nepřítele; nechápal o co jde, ale to nechápal nikdo, ač každý měl náhle plno odhodlání. Najednou změnit naráz celý svět!

Třeba výstavba města! Armini vymysleli docela novou koncepci: krásné paláce, do kterých svítí slunce a nemají proč se skrývat pod zemí. V první verzi se předpokládalo, že se takhle přestaví staré město; pak ale kdosi z členů vlády navrhl, aby se postavilo docela nové na zelené louce za městem. Ten návrh byl přijat a téměř okamžitě se začalo. Byly vytyčeny široké třídy, městské čtvrti, místa pro reprezentační paláce i soukromé domy. Jeden z těch domů byl Rondův; rostly ze země jako houby a měnily se dle vkusu majitele nebo okamžitého nápadu.

Výstavba přinášela řadu netušených problémů. Do této chvíle se mezi lidmi moc nevyskytovala závist; na co taky? Když měl někdo něco lepšího než jiní a Sluhové na to přišli, obvykle předložili tu věc Velkému Ještěrovi i s majitelem. Každá rodina vlastnila samozřejmě dům, pořádný betonový bunkr zabudovaný do země, který nic nemůže ohrozit. Jak to vypadá uvnitř, se dalo předpokládat, všude to bylo stejné. Ovšem teď si stavěli paláce, čím větší či nápadnější, tím lépe. V první fázi kopíroval každý, co se mu líbilo; pak zapojil fantazii a už nechtěl to co soused, ale něco ještě lepšího. Konečně jim začalo vadit, že soused má o pěkný kus větší parcelu; vyhnali svůj palác do výšky a přistavili k němu věž, dvě věže, čtyři věže! Ale soused si přistavěl sedm, sice ne tak vysokých, zato zdobených barevnou mozaikou! Majitel domu by mu to klidně dopřál, ale jeho manželka syčela jako pouštní ještěřice a požadovala, aby vyždímal od Arminů nějakou radu, čím palác ještě vylepšit, aby všichni zírali.

Zatím zíral hlavně Canki; paláce se mu samozřejmě líbily, taky jejich neustálé změny a vylepšování ho bavilo, ale začínal tušit, že do nekonečna to nepůjde. Co budou ti lidé dělat, až si každý postaví královský zámek? Mnoho dam nosilo na procházku po ulici korunovační klenoty králů a císařů (podle historických filmů); sice to bylo těžké a nepohodlné, ale co neudělat pro parádu?

A vozidla! Až doposud vyráběli v Kam City těžká vznášedla, jaká používali hlavně vojáci. Teď se symbolem postavení člověka stal jeho dopravní prostředek. Každý z Arminů měl svůj vlastní, který mu Mozek vytvořil a vyzdobil osobním znakem, ovšem členové štábu je potřebovali k práci. Občané obvykle nepotřebovali podobné věci, ovšem chtěli je. Roger prozradil někomu, že na Zemi mívají lidé automobily a motocykly; záznamy Arminů obsahovaly jejich typy a co Mozek neznal, vymyslel si sám. Ulice zaplnily Mazdy, Toyoty, Rolls Royce, Opely, Cadillacy, Mitsubishi i Škodovky; symbolem mládí se staly motocykly Honda, Suzuki, Kawasaki. Majitelé bystře pochopili, že pro Arminy je důležitý osobní znak na dvířkách či na věži; samozřejmě je také vymýšleli a dávali si vozidla vyzdobit dle stupně inteligence své či kamarádů.

Některé nápady nebyly prosty nebezpečí. Tak třeba: všeobecnou zbraní Arminů je lejzrová pistole, tenký smrtící paprsek, který emituje pistole či puška. V některých filmech používal hrdina lejzrový meč, poněkud nešikovný paprsek, vyzařující z rukojeti. To byla samozřejmě fikce, ale něčí důvtipná hlava přišla na to, že by se dal zkombinovat s prstýnkem ve tvaru hada. Mozek ochotně vyhověl: teď už nebyla zapotřebí zbraň, stačilo ukázat prstem a paprsek vyletěl z hadí hlavy; dal se regulovat lehkým posunem prstenu, ovšem člověk se to musel nejdřív naučit. Takový prstýnek mohl mít každý; řezali s ním kámen, svářeli železo a prováděli všechno jako s nožem, dokonce i krájeli jídlo k svačině. Byla to ovšem taky smrtící zbraň; stalo se, že při konfliktu protivníci použili prstenu a zranili či zabili soupeře. Mozek si ovšem tento čin pamatoval; když byla nalezena něčí mrtvola, dokázal předvést záznam, jak ke smrti dotyčného došlo (pokud se na ní podílel). Tím mohl být vrah dopaden a postaven před soud.

Někteří právně vzdělaní lidé se zabývali morální zodpovědností Mozku při takové akci. Jiní jim oponovali: Mozek má asi tolik morálky či zodpovědnosti jako nůž či jiný pracovní nástroj. Nemá schopnost rozlišovat mezi dobrým a zlým činem, dělá co mu nařídí obsluha. Je na lidech, aby zjistili, kdo mu dal jaký příkaz a co to způsobilo. Mnozí navrhovali, aby do programu byly nějak zabudovány zábrany před poškozením lidského života, ale to naráželo na velmi rozdílná kritéria toho, co je poškození a co přípustný způsob boje. Jedna z možností byla stanovit, že právo ubližovat druhým mají jen určití lidé: vojáci, policisté, soudci a tak. To by ovšem vyžadovalo rozhodnutí, kdy jsou dotyční ve službě, kdy svoji moc nabývají a pozbývají, zda jejich právo platí také ve chvíli, kdy se sami dopustí zločinu a podobně. Bylo nakonec rozhodnuto, aby Mozek plnil příkazy, jak jsou mu dány, ale vše registroval a podržel v paměti na potřebnou dobu. Tak bude možno zjistit i trestní odpovědnost.

Dále se navrhovalo omezení přístupu k programům Mozku. Rogerovi odborníci vypracovali několik variant ochrany, ale žádná prozatím nebyla zcela spolehlivá. Mozek odmítal nejasná rozlišení, která vyplývala z lidského názoru na věc. Byl ochoten dát každému co si přeje; když dostal úkol vybavit lidi oblečením jaké chtěli, považoval za jeho součást také vozidla, letadla a zbraně. Rozdíl, co je a co není oděv, bylo možno definovat jen individuálně, dát mu zkrátka zákaz, že určitý typ věci smí vydat jen oprávněným. Ale tentýž typ vylepšený o červenou tečku už vydal komukoliv, což z jeho hlediska nebyla chyba.

Někteří odborníci měli obavy o vyrovnanost energetické bilance; obávali se, že Mozku dřív nebo později dojde energie a nebude už na důležitější věci. Mozek odpověděl, že o svoje zdroje energie se stará sám; navrtal si sondy do jádra Zety a přijímá ji přímo odtamtud. Kromě toho jeho metoda rozkladu všeho zbytečného a nové syntézy požadovaných věcí je energeticky nejméně náročná; každý jiný způsob by byl náročnější. Předložil jim na požádání rozpisy, jaké náklady vyžaduje jeho výroba a možnost, že by si lidé nějaké předměty vyráběli sami, načež se odborníci zděsili.

Mike Cross měl ve své osobní knihovně odrbaný výtisk, který se jmenoval Návrat z ráje a sepsal ho nepříliš známý český autor Čestmír Vejdělek. Podobný způsob výroby se tam popisoval, ale byly také naznačeny důsledky: absolutní nezájem obyvatelstva o tvorbu jakéhokoliv druhu. Obyvatelé si jenom poručili, co se má před nimi na stole objevit, a pak si to vychutnávali, jak se jim líbilo. Nakonec jejich civilizace zanikla, protože ztratili zájem udržovat cokoliv v chodu a když v celoplanetárním systému došlo k chybě, nikdo ji nedokázal opravit. Mike knihu přeložil do potřebných jazyků a nechal rozšířit; odborníci se s ní seznámili, pokrčili rameny a řekli, že na to budou dbát.

Zatím však většinu zajímaly jiné problémy, třeba zvýšení výnosu polí. Na kraji města vytyčili experimentální lány a na nich se snažili dělat všechno možné, co koho napadlo. Mozek jim dokázal vytvořit potřebné hnojivo, kameny a písek přetvořil na úrodnou půdu. Vše rostlo jako z vody a odborníci se dohadovali, co je toho příčinou a jak zařídit, aby to vydrželo i nadále nebo se ještě vylepšilo. Canki jejich diskusím nerozuměl, ale cítil, že se hádají o sto šest a zřejmě v tom nějaký problém bude.

Aby vody k zavlažování polí bylo dost i nadále, vymysleli si přehradu v jednom vhodném údolí. Mozek jim postavil hráz, deště ji naplnily a postupně se vytvářelo jezero. Někteří doufali, že časem se stane oblíbeným rekreačním střediskem a bude tam ještě lepší koupání než v městských lázních.

Přestože Mozek lidem sloužil ochotně a oddaně, neustále se roznášely divné zvěsti. Když někdo potřeboval, vydal příkaz a ze stěny se vynořilo chapadlo, které provedlo potřebné. Avšak když se chapadlo objevilo, aniž si to poručil, propadal znepokojení a ptal se, co tady chce a kdo to nařídil. Čas od času prováděl Mozek věci, k nimž se nehlásil nikdo; a už padaly dotazy, co to znamená, zda to nikoho neohrožuje a kdo je za to zodpovědný. Většinou byli v podezření Armini, protože ti odmítali odpovídat na podobné dotazy a říkali, že je to nesmysl. Samozřejmě rovněž neměli tušení, co to znamená; ale bylo jim to fuk.

Armini (a modří Akamiové, kteří se k nim chtěli počítat) rádi naznačovali, že se zabývají věcmi důležitými a významnými, kdežto obyčejní občané bezúčelnými hloupostmi. Rozlišením bylo toto: co slouží k osobnímu uspokojení jednotlivce, je nesmyslné a pro Arminy je ponižující si toho všímat. Naopak co slouží celé společnosti, je nesmírně důležité; a skutečně byla pravda, že Armini se zabývali převážně těmi důležitými věcmi a svoje osobní potřeby si zajišťovali velmi jednoduše. Málokdo z nich třeba měl vlastní palác; leda Enkra jako princ, ale pro toho to zase byla záležitost reprezentace, zkrátka ho musel mít.

Jedinou význačnou stavbou Arminů byl klášter, který vyrůstal trochu mimo město. Canki tam chodil rád, bylo stále na co se dívat. Někteří ten klášter nazývali Pótala, což je jméno komplexu dalajlámy v Tibetu, a skutečně jej trochu připomínal. Byl ovšem velmi složitý, každý církevní hodnostář si tam postavil vlastní katedrálu a k ní systém ubytoven, kuchyní, skladišť a lázní, jaký považoval za potřebný. Tam se usídlili jeho žáci a Mistr jim pak kázal a poučoval je; obvykle je ale spíš posílal pomáhat někam, kde to bylo zapotřebí. Na rozdíl od soukromníků jedli všichni společně, i když jim potravu Mozek vytvářel nebo aspoň pomáhal; to proto, že jídlo bylo obětované Božstvům a tudíž posvěcené. Canki se rád nechal pozvat (jako spousta dětí) a měl pocit, že mu tady chutná líp než doma, ať si tam naporoučel cokoliv.

Částí Pótaly byl také chrám Astarté s klášterem Tanečnic. Zde vládla Tanya Wallerová, velekněžka a hvězda všech zábav. Dívky, které sem přicházely, byly krásné a chtěly se stát ještě daleko krásnějšími; kromě toho je vyučovala umění milovat a dávat co největší rozkoš mužům. Cankiho takové počínání nezajímalo a dost se divil, co na tom lidi baví. Avšak částí areálu chrámu Astarté byly nejparádnější lázně, jaké kdy kdo vymyslel, a tam chodila spousta mladých i dospělých, každý za jiným účelem. Cankimu se samozřejmě líbil hygienický kabinet doma, kde si mohl poručit, co mu má Mozek pustit na tělo; ale daleko větší paráda byla koupat se v lázních, plavat ve velikých bazénech s průzračnou vodou, modrou, zelenou či jiné barvy, nasycenou vonnými esencemi nebo docela čistou, skákat z můstků, potápět se do hloubky, vozit se na klouzačce a očumovat, co provádějí ostatní.

Byla tu hudba, zpěv, tanec, smích, bezstarostná mládež. Muži i ženy se všelijak zdobili, aby co nejvíc přitahovali oči případných partnerů; většina těch ozdob se týkala přímo vlastního těla. Původní šperky a ozdoby byly vyměnitelné; brzy však někoho napadlo implantovat si do kůže neodstranitelné ozdoby. Tetování, jaké mají Armini, měl samozřejmě každý; kůži na obličeji si dali zesvětlit tak, že měla jen slabý modrý nádech, jinak byla bílá. Celé velké plochy pokožky dostávaly jinou barvu, než jakou měly od přírody; vytvářela se též krátkodobá móda realizovaná oděvem, spíš vlastně nátěrem na část nebo celé tělo.

Canki pochopitelně uvažoval, jak by měl a mohl vypadat, aby se líbil sám sobě i druhým. Obdivoval Asthru a líbilo se mu její tetování, ale věděl, že každý znak na jejím těle něco znamená a když ho bude mít neoprávněně, nebude mít ten význam. Chtěl její znaky; ale chtěl si je zasloužit, ne dostat. Nosil jedinou ozdobu: odznáček ve tvaru osmihrotého kříže s černou lilií, který mu dal jeden ze Cvrčkových námořníků. Byl to odznak Černé Lilie a Canki hodlal přesvědčit veřejnost, že má na něj právo, neboť je rytířem Lilie. Mohl si ho dát implantovat do kůže (nejoblíbenější teď bylo doprostřed čela), ale radši ho nosil na krku. Měl pocit, že tak se to hodí.

Jedna z nejvýznačnějších částí těla jsou pro Arminy vlasy. Akamiové to rychle pochopili a začali se tím také zabývat. Pozemšťané mají vlasy různé barvy, které věkem šedivějí, až jsou ve stáří docela bílé. Akamiové se rodí s vlasy velice světlými, které pak tmavnou, v dětství jsou blonďaté a v mládí získají zářivě zlatou barvu; pak postupně rudnou, až jsou rezavé jako liščí ohon. Tak to bylo odedávna od přírody; lidé ovšem nemohou jen tak beze všeho souhlasit s rozhodnutím přírody a musejí to měnit. Zejména dámy toužily po změně; nejžádanější byla černá a zelená, ale taky v podstatě každá výraznější barva. Mozek vlasy dokázal obarvit, jak si kdo přál; problém byl v něčem jiném, Armini totiž velice často o vlasy přicházeli koupáním v Ohni a zase si je dávali narůst regenerací, když spali.

No a co, kde je problém, řeknete vy. Samozřejmě je tu velký problém: jak se ukázat před kamarády s tělem zbaveným veškerého ochlupení, aby to vypadalo, že se koupu v Ohni, když nepatřím mezi ty, kdo k němu mají přístup? Kdo se nekoupe v Ohni, je osoba zcela bezvýznamná a bezcenná. Je tedy nutno přijít po ránu mezi ostatní bez jediného chloupku, tvářit se přezíravě a naznačovat (ne však říct naplno), že jsem včera zažil(a) něco úžasného. Pak si dát vypěstovat hřívu zcela novou, ještě výraznější barvy, aby bylo možno se jí zase příště zbavit.

A vidíte: přestože tomu mnozí mladí věnovali tolik péče, právě ti nejdůležitější přecházeli veškeré jejich snahy bez mrknutí oka. Tak se koupeš v Ohni, no a co? Já taky, ale nevšímám si, co mi od posledně na hlavě vyrostlo. Když bude potřeba, nechám si vlasy narůst nebo si vezmu paruku, ale teď mám důležitější věci na starosti. A vůbec, já letím, Jednorožec na mě čeká.

Canki vypozoroval, že právě ti, co nemají čas zabývat se malichernostmi, jsou nejdůležitější. Třeba Asthra, která je pořád někde pryč. Chtěl být jako oni, snil o tom a přemýšlel, jak se mezi ně dostat. Prozatím se potuloval chrámovým komplexem, poslouchal části přednášek, zpíval k poctě Božstev a pochutnával si na hostinách. Nikdo si ho nevšímal, takových dětí tu bylo moc. A když na něm spočinul něčí zrak, povšiml si odznáčku Černé Lilie a dospěl k názoru, že ten kluk tady má něco na práci.

Avšak dneska se Canki nudil; nikde se nedělo nic zajímavého. Prošel všechna místa, kde ho to obvykle bavilo; postál, pokoukal a šel dál. Nakonec se rozhodl jít na experimentální pole, totiž na jedno speciální místo na jejich okraji. Tam vznikala džungle, přesněji volně vzrůstající porost, ve kterém žili králíci a jiná zvířátka, která lidem rozumně rychle unikala z dohledu. Divočina byla v údolí, jímž protékal potok; byla tu spousta křovisek, zakrslých stromků, trnitého houští a mnoha těžko definovatelných mutací, nad kterými kroutili hlavou i odborníci. Především však tu bylo prostředí, v němž nebylo vidět dál než na dva metry.

Canki se vnořil do porostu a choval se opatrně, aby nevyplašil žádné zvířátko. Sledoval terén pod svýma nohama, aby nepřehlédl stopy; avšak stopa, které si všiml, patřila člověku, zřejmě již dospělému muži. Canki zaváhal, kdo to je a co tady dělá; že by číhal na králíky jako on? Potom je to vědec, ale tomu neodpovídá vzor jeho obuvi. Armini obvykle chodí v ochranných botách, které jim Mozek nastříká přímo na nohy a které kopírují tvar chodidla. Ten člověk měl vojenské boty.

Canki se plížil a snažil se být nenápadný, ale ten druhý měl smysly zbystřené životem v přírodě, proto ho zaregistroval na dálku. Canki se v porostu zamotal a muže se všiml teprve, když vystoupil z křoví a stanul před ním.

„Co tady děláš, kluku?“ zavrčel.

„Nic!“ Canki zaváhal, zda se nemá dát na útěk. Ten chlap se mu nelíbil, byl zarostlý, špinavý a měl samostříl přes rameno. Oči mu horečně planuly a tvář nebyla zrovna příjemná.

Jenže chlap byl rychlejší; drapl Cankiho za rameno a upřel zrak na jeho odznak Černé Lilie. „Ty patříš k těm cizincům?“

Canki věděl ze zkušeností, že když se pochlubí tatínkem, většina lidí ho v duchu převede mezi panstvo.

„Jsou to moji kamarádi... i mého otce!“

„Kdo je tvůj fotr?“

„Generál Ronda, ministr války!“

„Tak?“ Chlap vycenil zažloutlé zuby v odporném úsměvu, „Tak pan generál Ronda je tvůj fotřík! To je krásný... a hele, zajíc!“

Canki se ohlédl. V té chvíli ho chlap chytil za ruku a stáhl prsten s lejzrem; Canki se zkusil bránit, ale dostal bolestivou ránu do hlavy, až vyjekl. Chlap zkušeným hmatem vylovil smyčku a obratně mu spoutal ruce dozadu; bolelo to a on si počínal tak, aby to bolelo ještě víc. A co bylo nejhoršího, taky on měl na krku odznak; rozepjala se mu blůza a Canki zděšeně zíral na kroutícího se Ještěra.

„Tak ty seš synek zrádce Rondy, kterej nechal pobít moje kamarády? Tak přece je Velikej Ještěr spravedlivej, když mi dává takovou šanci si to srovnat!“

Canki se bránil, řval hrůzou, ale Ještěr si ho přehodil přes rameno jako pytel a nesl ho někam do křovisek, dál od města i od lidí. Zavázal mu pusu špinavým hadrem, takže se klukovi nepovedlo vydat už ani hlásku; a nesl ho dlouho, až se dostali do jakési rokle. Tady rostlo pár pokroucených stromů; k jednomu z nich ho Ještěr přivázal a začal pomalu, s rozmyslem nosit klestí, jímž obkládal chlapcovy nohy.

„Půjdeš tam, kam patříš! Bohužel nebudeš hořet tak rychle jako na hranici; budeš se opékat pěkně pomalu, aby sis to vychutnal. Taky ti dali ochutnat ten svůj Oheň, co? No jasně, vlasy máš opálený... Teď poznáš opravdovou bolest...“

Canki se potil hrůzou. Taky se strachy počůral do kalhot, ale ty byly nepromokavé a moč vytvořila nechutnou bouli. Ještěr se rozchechtal a propíchl tkaninu nožem.

„Nevadí, malej, já nejsem vybíravej na to, co jím! No, nekoulej tak očima! Vypravil jsem se na králíky, ale hlad je hlad! Určitě máš křehký a chutný masíčko, když se správně propeče! Uděláš mi tu radost a budeš se pěkně opékat, viď?“

Canki se dusil hadrem přes ústa; Ještěr mu ho strhl. „Jen si zakřič, chlapče, hodně křič! Baví mě, když někdo řve bolestí. Nebudeš sám, koho si takhle usmažím. Jednou skončíte v plamenech všichni, víš to? Protože já vím něco, co ty nevíš; ani ostatní se to nedozví dřív, než se to stane!“

Canki brečel, ale nevykřikl; Ještěr vytáhl zapalovač a šlehl mu plamenem proti obličeji: „Tak zabečíš, kůzle?“

Canki se rozkřičel; strachem a taky snahou někoho přivolat. Oba však dobře věděli, že sem nikdo z lidí nechodí, ani agrotechnici. A i kdyby, nikdo si netroufne postavit se proti Ještěrovi.

„Tak vidíš, jak pěkně umíš křičet! A budeš ještě víc, až se mi budeš chutně propékat!“ Ještěr uchopil hrst klestí a zapaloval ji. Canki zděšeně zíral na jeho práci. Pak Ještěr zapálil větev a přidržel v ohni, aby řádně chytla. Všechno dělal pomalu, díval se na Cankiho a sledoval, jak se třese strachem.

„Tak se připrav!“ zasmál se a kráčel ke klukovi.

V té chvíli se ozvalo zadrnčení, jako když praskne struna. Šíp s opeřeným koncem se zabodl Ještěrovi do ramene, až leknutím či bolestí pustil hořící větev. Vyjekl, pootočil se stranou, aby zjistil, odkud šíp přišel; v ten moment jej druhý šíp zasáhl do hrdla. Muž chrčel jako zvíře, snažil se vytrhnout si šíp z krku, ale nohy mu podklesly a on se svíjel bolestí. Vzápětí z křovisek vyskočili dva kluci, každý z jedné strany, s luky připravenými vypustit další šíp. Stáli tam a sledovali jeho smrtelný zápas, dokud se nepřestal svíjet.

Byli asi tak velcí jako on, modré pleti. Docela nazí, zato měli toulce se šípy na popruhu přes záda a na tomtéž popruhu zpředu dlouhé vojenské nože. Hlavy vyholené, ale uprostřed jednu mohutnou kadeř; v ní ptačí péra, perličky, kovové drátky. Tváře i tělo pomalované barvami, na kůži tetování, ale žádný oděv, dokonce ani ochranný nátěr, takže bylo vidět čerstvé stopy, jak se poškrábali o trní. Na krku podobné křížky jako Canki, ale místo černé lilie tam byla Koara.

Teď si ho prohlíželi a tvářili se málem posměšně.

„Nějaký problémy, kámo?“ zeptal se jeden a druhý hned dodal:

„Jako kdybys nevěděl, že si máš pomoct sám!“

Canki toho moc neřekl; jen blekotal a třásl se po celém těle.

Jeden mu přeřezal pouta, druhý pomohl dostat se z kupky roští u nohou. „Co to bylo za blbou hru?“

„On... je to Ještěr!“ ukázal Canki na muže.

„Byl.“ konstatoval kluk.

„Chtěl mě zabít! Upálit... potom sníst!“

„To bude chudáček o hladu!“

Kluci hbitě prohledali zabitého Ještěra. Vzali mu samostříl, zapalovač, krátký nůž schovaný v pochvě na zadku. S tím si jeden pohrával a o něčem přemýšlel; pak se obrátil na Cankiho:

„Ještě se ho bojíš? Na, bodni ho!“

„Co... co? Proč?“ Canki ucouvl před čepelí nože.

Chlapec vyhodil nůž do vzduchu a chytil ho za ostří, aby proti Cankimu trčela rukojeť: „No, neboj se a bodni! Strachu se musíš jednou provždy zbavit! Do srdce, tady mezi žebra! Dělej!“

Canki pomalu a opatrně uchopil nůž. Sklonil se nad zabitým; oba kluci stáli okolo a se zájmem ho pozorovali, tváře rozšklebené smíchem. Canki však zíral jenom na nepřítele.

„Tak dělej, pořádně!“ řekl jeden z lovců.

Druhý začal zpívat něco v cizí řeči; Canki si nebyl jist, ale připadalo mu, že je to obětní mantra.

Tak Canki bodl. Ne do srdce, nazdařbůh, jak se podařilo. Muž zařval bolestí, vymrštil se a škubal rukama i nohama; Canki leknutím vytrhl nůž z rány a proud krve jej postříkal. Kluci se nadšeně chechtali.

„On nebyl mrtvej!“ křičel zděšený Canki, „Jenom v bezvědomí...“

„Jasně! Ale teď je, a tys ho dostal!“

„Ne, ne... to já ne!“

„Nevyváděj, bráško! Právě ses stal mužem, dokázal jsi zabít nepřítele! Dokonce máš právo na jeho zbraně!“

„Já nic nechci!“

Kluk, co zpíval mantru, namočil ruku do krve stále ještě stříkající z rány. Nakreslil zakrváceným prstem Cankimu na tvář nějaký znak, pak svému bratrovi; i sám nastavil obličej, aby mohl přijmout znamení.

„Uklidni se! Jak ti říkají?“

„Já... já jsem Canki!“

„Bertík Cross.“ napřáhl jeden pravici.

„Erik Cross.“ dodal vzápětí s úsměvem druhý.

„Já... já vám děkuju, kluci!“ vykoktal Canki.

„Nemáš zač. Tak si vem svý zbraně a pojď odtud. Ptáčkové se o něj už postarají...“

Canki udělal všechno, co po něm chtěli. Potom šel kam ho vedli a na nic se jich neptal; oni taky mlčeli, šli rychle a rozhlíželi se kolem. Čas od času některý z nich zmizel v křovinách, ale jen co se objevil, ztratil se druhý.

„Vypadá to, že zas nic neulovíme!“ řekl Erik, když se už po několikáté vrátil.

„Co chcete ulovit?“

„Něco k jídlu, ne? Nebo zas budem o hladu, to je k vzteku!“

„Vy tady žijete? V divočině?“

„Ale kdepak, večer jdeme zas domů! Jenom přes den můžeme tábořit... ale vydrželi bysme, třeba přes celý deště!“

Přebrodili potok a drželi se ho; Bertík začenichal do vzduchu:

„Koukám, Pippi nevěřila, že něco přinesem a začala už vařit. Zbijem ji za nedůvěru?“

„Kdybysme něco přinesli, tak jo! Ale takhle...?“

„Zachránili jsme kamaráda! To se nepočítá?“

„Ještěři nejsou k jídlu!“

Canki ucítil kouř a vůni jídla. Pak se zjevila chata vypadající jako kupa roští a před ní o ohně dívenka s pletí tak bílou, jakou nikdy neviděl. Hlavu měla vyholenou, za ušima copánky zakroucené nahoru a trčící do stran. Zvedla hlavu a zasmála se:

„Kde máte úlovek?“

„Ten ještě běhá po lese!“

Dotkla se Bertíkova znamení na tváři. „Něco jste ale ulovili!“

„Ještěra. Ten se nepočítá.“

„Co za Ještěra?“

Bertík natáhl ruku a podal jí známku, jakou nosili Ještěři na krku. Rozesmála se: „Bezva! Kterej z vás ho zabil?“

„To je těžký! Všichni tři, každej trochu. Mám dojem, že žádnej nemáme na známku plný právo!“

„Co s ní teda uděláte?“

„Vem si ji ty!“ navrhl Erik.

„Já?“ Pippi se bláznivě rozchechtala, „Kdo by mi uvěřil, že jsem ho dostala? A jak?“

„Pippi je čarodějka, víš? Nesmí zabíjet!“ poučil Bertík Cankiho a dodal: „Ale nech si ji, Pippi, třeba pro ozdobu!“

„Ale budu každýmu vykládat, jak jste ho ulovili, jo?“

„A jak to víš?“

„Nevím. Buď mi to řeknete, nebo si něco vymyslím.“

Bertík mlsně přičichl ke kotlíku. „Povím ti to, až budu jíst!“

„Vypadni od toho!“ rozkřikla se, „Opovaž se tady čmuchat, dokud to není hotový! Ani koukat se nesmíš!“

„Já jen chtěl vědět, co to je!“ bránil se, ale Pippi po něm vrhla tak výhružný pohled, že zacouval.

„S naší čarodějkou nejsou žerty!“ pravil Erik, „Když koná něco k uctění své Paní, je lepší jít jí z cesty!“

Canki tušil, co to znamená; Asthra ho jednou nechala se dívat, když připravovala posvěcené jídlo. Věděl, že dokud nebude Božstvu předloženo jako oběť a náležitě vychutnáno, nesmí se jej dotknout lidská ruka. Ovšem pochyboval o kvalifikaci té holky.

Pippi nahlédla do kotlíku, zamíchala a přikryla poklicí. Potom rozhrábla oheň, aby méně šlehal plamenem a více žhnul.

„Snad se aspoň umyjete, ne? Jste umatlaní jako prasata!“

Vykoupat se v potoce nedělalo lovcům veliké potíže, dokonce měli postavenu malou hráz z kamení, která jim zadržovala dostatek vody. Canki zaváhal; jak ze sebe jednou sundá oděv, další získá až při kontaktu s Mozkem.

„Problém, co?“ zašilhal Erik, „Tak se vykoupej v těch hadrech! Stejně jsou špinavý; a třeba z nich voda steče...“

Canki váhal ještě chvilku; přesně tu, která stačila Pippi, aby ho zezadu srazila do vody a skočila za nimi. Trochu se servali a Canki měl dojem, že všichni tři se snaží utopit hlavně jeho, ač se napadali navzájem. Pippi se po chvilce vrátila k ohni, aby se přesvědčila, jak pokračuje příprava jídla a byla spokojená. Kluci vylezli a prohlíželi Cankiho oděv.

„Já bych ho sundal. Nevydržíš nahej jako bojovník?“

Canki přikývl a Bertík na něm oblečení rozřezal nožem. Ještě se jednou umyli, hlavně ruce; pak vylezli a šli k ohni.

„Je to hotový!“ řekla Pippi a odstavila kotlík. Z nějakého keře usekla veliký zelený list, nabrala trochu kaše z různých druhů zeleniny a rozmístila na listu, jak nejlíp se dalo. List odnesla za chatu; kluci šli za ní a Canki spatřil veliký kámen zvláštní barvy, postavený na špičku, jak určitě od přírody nestál. Pippi před něj uložila list, uklonila se a zpívala něco.

„Pěknej oltář, ne?“ nahnul se k němu Erik, „Dalo nám to práci, než jsme ho přivlekli... ležel až támhle dole v potoce... Jistě to ale není obyčejnej kámen!“

„Co je to na něm za znaky?“

„To nic, jenom otisky našich rukou. Dali jsme trochu krve...“

Canki měl nejasný pocit, že takhle to určitě nemá vypadat; ani oltář, ani uctívání. Uvažoval, jak to naznačit, až se zeptal:

„Koho to... jako které Božstvo tady vlastně uctíváte?“

„To je trochu... víš, ona Pippi má vlastní představy. To bych ti musel dlouho vykládat... nebo ona...“

„Asthra říká, že hlavní dvojicí je tady Pastýřka a Lovec. Ona před ním prchá a on se snaží se jí zmocnit; tím vzniká život, ale taky veškerý zmatek, co tu je. Pastýřka nemá zmatek ráda, jenomže Lovec má brutální pomocníky a...“

„Nesmysl!“ vykřikla Pippi, která zanechala list s jídlem před kamenem a teď se vracela, „Lovec vůbec není brutální a Pastýřka není tak nevinná, jak si myslíš! Naopak je pěkně potměšilá, ráda ho provokuje, hraje si... je to fajn holka. Mám ji ráda!“

„Jak ty to můžeš vědět?“ vykulil oči Canki.

„Pch!“ řekla a ohrnula nos.

„Tak dobře, nevztekej se, já to tak nemyslel! Můžeš mi alespoň říct, který z nich je důležitější? Jako... hlavní?“

„Žádný. Hlavní je Starý. Oni jsou jeho děti.“

„Sourozenci?“

„No jasně! Jsou bratr a sestra, ale zároveň milenci. Tam se to tak nebere, to víš...“

„Třeba má každý z nich jinou matku!“ řekl Bertík.

„Žádný nemá žádnou matku – a ty jsi hlupák!“

„Jak se tedy vylíhli?“ ptal se Erik.

„Starý je vytvořil... sám ze sebe! Přál si je mít, tak si je stvořil, ale už jako větší děti...“

„Nejde mi na rozum, jak to všechno můžeš vědět!“ řekl Canki.

„Vím to. Zeptala jsem se!“

„Koho? Snad Pastýřky?“

Pippi se zatvářila, jako by ji právě hluboce urazil.

„Nepovídej! Ona se s tebou baví?“

„Proč ne? Já jsem Pastýřka!“

„To bych teda chtěl vidět! Pěkně kecáš, prcku!“

„Každá holka je tak trochu Pastýřka! A zároveň je to naše kamarádka, chodí si za námi hrát a radí nám, jak... ále, to vůbec nemusíte vědět! Stejně jste všichni tři úplně blbí!“

Vrátila se k ohni, utrhla čtyři listy a začala na ně nakládat zeleninovou kaši. Nepochlubila se, co v tom všechno je, ale jídlo vypadalo, jako by je uvařila z listí natrhaného kolem. Canki to ochutnal trochu s obavami, ale chutnalo to skvěle.

„A co – myslíš, že jsem blbá? Když něco předkládám Božstvům, tak si na tom dám záležet, ne?“

„Kde ses to naučila?“

„Přece od mámy! A ta od princezny Asthry...“

Erik a Bertík vyprávěli o setkání s Ještěrem a o tom, jak nad ním zvítězili. Nechlubili se, mluvili stručně, jasně a bez podceňování, ať už Cankiho či Ještěra. Pippi pozorně naslouchala a chovala se velice rozumně, se samozřejmou důstojností. Canki ji pozoroval; mohl, ježto ho většinou nepustili ke slovu a neměl dojem, že by jeho role v případu byla tak slavná, aby se o svůj podíl hrdinství hlásil.

Jak tak sledoval jejich chování, postřehl v něm přesně stejné způsoby, jaké obdivoval u Arminů. A to nejen u Pippi, která byla bílá, i u obou modrých kluků. Pochopitelně mu řekli, že jsou synové komthura von Crosse a on věděl kdo to je; ale stejně tak tušil, že je komthur získal až tady a že určitě nejsou rodem ze šlechty. Zato na Pippi bylo vidět na první pohled, že je princezna; zajisté to nedala najevo, ale samozřejmá vznešenost, která se projevovala v každém jejím slově či gestu, to jasně ukazovala. Byla stejně vznešená jako Asthra, kterou Canki tak obdivoval; a nemusela se ani chlubit, aby věřil, že chce být a dozajista jednou bude čarodějkou.

Kluci dojedli rychle; Canki nebyl zvyklý jíst rukama, takže se trochu zdržel. Pippi jedla se stejnou chutí k jídlu jako kluci, cpala se jako šelma, což ostatně patří k bontónu panstva. Stihla však při tom ještě poslouchat kluky a smát se jejich vtipům, protože už skončili vážnější část svého vyprávění a teď si dělali legraci. Jeden z velmi dobrých žertů byl, jak přinutili Cankiho dorazit Ještěra a seznámili ho se smrtí v nejsyrovější formě.

„Každý musí jednou zabít prvního nepřítele,“ řekla mu a tvářila se při tom velmi uznale, „Nic si z toho nedělej; nebyl to člověk, jenom Ještěr. Příště už to bude snazší...“

„Víš... chtěl mě zabít!“ řekl Canki, „Kdyby ho kluci nezabili, byl bych asi... asi by mě upekl a snědl!“

„Každého z nás už někdy držela v drápech Smrt. A všichni jí utekli díky kamarádům. Taky ty jednou někomu pomůžeš, aby žil!“

To řekla tak vážně a důrazně, že se zachvěl.

„Myslíš?“ zeptal se nejistě.

„Podej mi svoji levou ruku!“

Chvíli mu hleděla do dlaně a hladila ji konečky prstů. Potom se spokojeně usmála. „Čára tvého života je dlouhá a spojuje se s čárou srdce, jež ti přináší štěstí. Budeš žít dlouho, budeš šťastný a najdeš dívku, kterou budeš mít rád. Kromě toho se ti splní tisíc přání, která budeš mít a která budou dobrá...“

„Jak to víš?“

„Máš to psáno na dlani. Mohla bych se podívat i do karet, možná bych ti dokázala spočítat horoskop, ale ty asi těžko budeš znát datum svého narození, co?“

„Ne, to opravdu neznám.“

„Máš smůlu. Až budeš mít děti, poznamenej si přesně, kdy se narodily nebo ještě lépe, kdy je zplodíš. Noc, kdy někdo přijde na svět, je velmi důležitá; ale mnohem důležitější je chvíle, kdy tvoje semeno skane do lůna ženy...“

Canki na to řekl jenom: „Oh!“

„Jsem čarodějka a není pro mne tajemství ani ve zrození, ani ve smrti!“ poučila ho důstojně, „Nebo je snad pro tebe překvapením, jak se rodí děti?“

„Ne, vysvětlovali nám to... Jenže ty mluvíš tak divně!“

„Říkám, co je mou povinností!“

„No jo, jasně. Já ti to věřím...“

„Neboj, on si zvykne,“ řekl Bertík, „Víš, ona ségra je občas hrozně chytrá!“

„A někdy ví daleko víc než my!“ dodal Erik.

„Povinností čarodějek je poučovat ostatní!“ vysvětloval Bertík a Erik dodal: „A taky konat dobré skutky!“

„To je povinností každého šlechtice,“ namítla Pippi, „Ostatně, ty jsi syn generála, proto také ty bys měl prokazovat rozličná dobrodiní druhým...“

„Já bych... jenže nevím, jak!“

„Tvoje srdce ti samo musí ukázat cestu! Já ti mohu poradit, ale nemohu za tebe kráčet tvým životem. Přijdeš-li, poradím ti...“

„A nezapomeň přinést čarodějce dar!“ poradil Erik, „Jinak si zaplašíš štěstí, které ti dává!“

„Nesmysl! Čarodějka nesmí přijímat dary!“

„Jakpak to, že ne? Může!“

Začali se hádat, takže Pippi řekla: „Čarodějka smí přijmout dar, ale nesmí se jím obohatit. Správně by měl každý čaroděj žít jenom z darů od ostatních lidí a neměl by mít plat ani obchodovat či podnikat, protože každý zisk nepoctivě vydělaný poskvrňuje. Ale je věcí každého jedince, jak dalece si připouští, co poskvrní jeho čest a co ne...“

„To stejně nechápu!“ řekl Canki.

„Podívej: smím přijmout cokoliv, co mi kdo dává. Ale nechat si můžu jenom to, co potřebuju nebo co se mi přímo hodí. A jakmile mne o to někdo požádá a já to mohu postrádat, opět mu to dám darem, chápeš? Třeba můžu mít auto, ale jen proto, abych jím jezdila; jakmile budu mít dvě auta, jedno mám dát někomu, kdo ho potřebuje víc než já!“

„Asthra má dvě auta. Jedno v Sun City a druhé v Kingtownu, obě služební!“ řekl Bertík, který měl zřejmě lepší informace.

„Jenže obě potřebuje! Nebo ji nikdo nepožádal, nebo jedno patří někomu jinému a ona ho jen používá...“

„Stejně je to zajímavé,“ řekl Canki, „Někdo zvyklosti dodržuje a někdo ne; a přitom jsou všichni ze stejné společnosti!“

„Každý má svoji vlastní cestu, kterou jde a ví, proč jí kráčí a kam. My to taky víme, tak děláme, co uznáme za potřebné a dobré. Pokud si někdo myslí něco jiného, bylo by od nás neslušné a urážlivé mu to vyvracet.“

Teď už Canki nechápal vůbec nic.

„Půjdem se radši ještě vykoupat!“ řekl Bertík zvesela, „Stejně se budeme muset co nevidět vrátit domů!“

Knížete Iratta navštívil představitel Labyrintu. Byl to zřejmě velice letitý stařec vznešené tváře i vystupování; pleť měl barvy téměř ebenové a z dlouhého, tmavě rezavého vousu mu málem splývala moudrost a důstojnost. Iratto neměl ani tušení, co je to Labyrint a jaký má význam, takže raději pozval Rogera Monroese, aby byl setkání přítomen a nějak mu poradil.

Když Roger dorazil, stařec se mu důstojně uklonil a uvítal ho:

„Buď zdráv a vítán, důstojný cizinče, který jsi přišel do naší země, aby ses stal naším přítelem; ujišťuji tě jménem všech lidí své země, že jsi naším milým hostem a kladu ti k nohám to nejlepší, co kdy zrodila země Kam!“

Roger potlačil potměšilé ohníčky v očích a pronesl něco stejně vznešeného v tom smyslu, že děkuje a že bylo vždy jeho snem poznat nejvyšší moudrost, jejímž představitelem stařec je. Čímž ho velmi potěšil. Méně už otázkou, kterou položil vzápětí:

„Již dlouhá léta si přeji poznat Labyrint i jeho moudré strážce – neboť pověsti o pokladech vašich knihoven se rozlétly nejen po zemi Kam, ale i po zemích jiných. Dokonce i v klášterech naší země se o nich mluví, jak vyzvěděl můj učený přítel Mike Cross!“

„Co že jsi slyšel?“ řekl stařec překvapeně.

„V naší vlasti jsou hory, které nesou jméno Himálaj a v nich nejvyšší vrchol světa Sagarmatha, Bohyně Matka Země. Pod touto horou, jíž se říká též Čomolungma či konečně Mount Everest, leží klášter Šangri-La, kde vznešení a moudří mniši ochraňují dědictví dlouhých pokolení učenců. Tam se můj přítel dozvěděl o vás, kteří chráníte učenost v knihovnách posvátného Labyrintu...“

„Což ty víš, kde je Labyrint?“ skočil mu stařec do řeči. Nebylo možno uhodnout, zda je to pro něj potěšením či naopak zklamáním.

„To bohužel nevím a vědět nemohu; ale jistě jsi nám to přišel říct ty...“

„Ale já to taky nevím!“

A Rogerovi jako už mockrát, poklesla překvapením dolní čelist a on jen vyvalil oči. „No tak to je bezva!“

Iratto se vzpamatoval mnohem dřív. „Co nám tedy přinášíš?“

„Chci vám jenom sdělit, že my, mudrci a ochránci Labyrintu, přejeme mnoho štěstí novému vladaři země Kam a ujišťujeme, že dáme všechny své síly pro blaho vlasti...“

Roger vyčkal, až Iratto vhodně odpoví. Pak dodal za sebe:

„V tom případě byste ovšem udělali nejlíp, kdybyste nám poskytli všechny vaše znalosti, neboť ty jsou nejvyšším pokladem. Největším nepřítelem každého vládce dbalého své cti je nevědomost – ať už vlastní, či jeho poddaných. Proto je každý dobrý vládce povinen ji potírat a šířit moudrost po vší zemi!“

„To víme; a jsme vděčni našim přátelům, že nás tolik učí...“

Teď mluvil zase chvíli Iratto, chvíli stařec a pořád to nevedlo k ničemu konkrétnímu. Roger byl sice dobře vychovaný, takže mu bylo zatěžko se ptát, ale byl taky zvědavý, až konečně nevydržel:

„Mohl bys nám říct, co vlastně nabízíš kromě svých zajisté moudrých slov?“

„A co bych ti měl nabídnout?“ zdálo se, že starcův údiv je nefalšovaný.

„Mluvím o tom už od začátku! Staré knihy, které prý ukrývá váš Labyrint a které obsahují velikou moudrost z dávných časů!“

Stařec rozhodil rukama a málem se rozplakal: „Můj milovaný a přemoudrý mladší bratře, já nemám nic z toho, po čem touží tvé srdce! Já sám bych rád poznal něco z odvěké moudrosti, ale nelze, neboť nemám žádnou povědomost o nějaké knihovně! Vím sice, že existovala; ale kde je a jak se k ní dostat, nevím!“

„Tak co to tedy je, ten Labyrint?“

„Je to organizace moudrých starých lidí, kteří chtějí zachránit svou zemi! Snažili jsme se bojovat proti Sluhům; a když jste slavně a statečně zvítězili, přicházíme k vám s pokorným blahopřáním a nabídkou, že za vámi budeme vždy věrně a ochotně stát a pomáhat vám...“

Roger si povzdechl. Vyptával se ještě chvíli, ale stařec stál na svém: ví jenom o několika opisech, které kdysi dávno četl a jež někde ukryli lidé, kteří už dávno nežijí či nejsou k dosažení. On Labyrint neměl nikdy moc na růžích ustláno; když někoho ze starců dopadli Sluhové, upálili ho i s jeho knihami.

Rogera zlobilo, že naletěl povídačkám o slavném a bohatém Labyrintu; kromě toho měl jakýsi nejasný pocit, že mu stařík nechce říct pravdu nebo je dokonce hlupák. Takže nakonec pravil trochu nakvašeně:

„Nepovídej mi, že nikdy neexistoval žádný Labyrint, ve kterém něco takového bylo! Podle něčeho přece vaše organizace musela dostat jméno!“

„Ó ano, Labyrint zajisté existoval; ale to bylo už velice dávno! Vím i o knihovně, kterou hledáš, milý příteli; avšak nevím jedinou a nejdůležitější věc, kde je ta knihovna a jak se k ní dostat. Kdybych to věděl, určitě bych ti to okamžitě sdělil!“

„A nevědí to tedy někteří jiní členové?“

Stařec málem brečel, ale prohlásil, že nezná nikoho, kdo by něco věděl. Ostatně, celý slavný a obávaný Labyrint tvoří asi třicet lidí podobné úrovně, jakou má on, což není nic moc.

Tak mu poděkovali a rozešli se, nikterak v dobrém rozpoložení.

„Ale jo, je to možný!“ prohlásila Johanka, když to vyslechla, „Já taky nemám o Labyrintu moc přehnaný mínění! Ale jsou tady jednotlivci, kteří možná něco vědí!“

„Co víš o Labyrintu ty?“

„Nic. Dozvěděla jsem se, že existuje a vyvíjí činnost proti Sluhům. Sluhové je po léta hledali a ničili, jak to šlo. Nakonec to vypadá, že se za Labyrint schovával kde kdo...“

„Ty nějaké knihy máš a další se našly na severu, v jeskyních! Přece musejí existovat další, které přečkaly zkázu!“

„Možná. Dokonce myslím, že nějaké knihy schovali sami Sluhové!“

„To snad ne – když je ničili!“

„První Sluhové, kteří zůstali po Zkáze! Potom samozřejmě vše dopadlo jinak, ale ti první Sluhové přece měli zemi Kam stejně rádi jako my a přáli si její dobro!“

„Dobře – tak kam zmizely ty knihy?“

„Nevím. Zkrátka nevím! Zřejmě každý, kdo o tom něco věděl, je již mrtev!“

Projednávali to několikrát; nakonec vydali výzvu, že kdo něco ví o knihovně Labyrintu či vůbec o knihách, prokáže své zemi tu největší službu, když to nahlásí vládě.

Přestože Mike sýčkoval, že v této zemi jsou s nahlašováním čehokoliv vládě ty nejhorší zkušenosti a že se nikdo neozve, měla výzva určitý úspěch. Dostavilo se několik lidí a přineslo na dvacet knížek nejrůznějšího obsahu. Z toho většina byly romány dost chabé úrovně, zhruba stejného významu jako běžná produkce nakladatelství na Zemi; zbytek potom knihy odborné, někdy dost od věci. Jediná knížka byla absolutně nesrozumitelná: prohlídli ji všichni a shodli se, že bude nejspíš v cizí řeči nebo nějak zašifrovaná. Přestože jednotlivá slova byla jasná, další opět neznamenala nic a bylo to tak spletené, že dohromady to nedávalo žádný smysl. Zato byla kniha velice stará, přišla o titulní list a řadu stránek zprostředka, zřejmě zplesnivěly a vysypaly se jako prach. Roger nechal okamžitě vytvořit přesnou kopii a snažil se ji rozšifrovat pomocí Mozku, ale prozatím si s ní nevěděl rady.

„Máme, co jsme chtěli!“ řekla na to Sheilla, které to připadalo jako ohromná legrace.

Takže největší a nejslavnostnější událostí se stalo otevření prvního objektu svého druhu v nové čtvrti Kam City. Tím objektem byla hospoda, přestože ji nikdo neprosazoval ani nepodporoval, dokonce se delší dobu nevědělo, že tam něco takového bude stát. Byla však stavěna s chutí usilovnou a docela dobrovolně a záhy byla pod střechou, jelikož na štamgasty nemá pršet. Měla lokál s výčepem a dvě místnosti, velkou jídelnu a malý salónek pro menší uzavřenou společnost; kromě toho měly být nahoře pokoje pro hosty, ale ty nebyly ještě dodělané.

Hospodským se stal jakýsi Šalom Maissel, mladý muž kupodivu značně širokého rozhledu a snahy udělat pro každého co mu vidí na očích, pokud jeho snaha bude dobře honorována. Tento pán se dokonce chystal vařit pivo, ačkoliv v zemi Kam nebyl chmel, ječmen, slad ani nic jiného, čeho je pivu zapotřebí. Stejně jako tam nebylo víno hroznové ani jiné a destilace plodů této země nepřinesla zatím slivovici, rum ani whisky. Skupina nadšenců, kteří pomáhali Šalomu Maisselovi s jeho činností, však neutuchala v pokusech a dokonce měla v úmyslu, kdyby všechno ostatní ztroskotalo, vozit pivo třeba až z Japonska.

Zatím však, budiž Jehova pochválen, byla to krčma jako hrad, jak se zpívá v té písničce. Měla naleštěnou pípu, ze které dosud tekla jakási limonáda chuti značně odporné, a barovou skříň se spoustou láhví, které všechny zůstaly z vybavení Liberty a Orla. Hudba tam zněla z magneťáku a zdi byly popsány pijáckými nápisy:

„Kde se jí, tam jez!

Kde se pije, tam pij!

Kde se pracuje, tam nepřekážej!“

nebo: „Nestarej se, ženo má, kde je pivo, tam jsem já!“

či dokonce: „Kdo pil, umřel – kdo ne, taky!“

a jinak podobně. Taky se tam daly hrát karty a provozovat zábavy všelijaké jiné, které se Akamiové velmi ochotně učili.

Všichni Armini byli spokojeni, i Enkra. Roger potom řekl:

„No, vypadá to, že tady už konečně budeme jako doma. A že nás tu budou mít všichni rádi...“

Na oslavu nařídil Enkra otevřít posledních pár originálních láhví ze svých zásob a všecko platil, což Šalomu Maisselovi dělalo radost. Nosili mu tam všelijaké peníze, které poctivě ukládal do trezoru a nehleděl na to, že zde nemají žádnou hodnotu a těžko se může vrátit někam, kde je rozmění. Napili se, pak si zazpívali a byli veselí, ježto bylo na čase ukázat Akamiům v čele s knížetem Irattem, jak se umí bavit lidé ze Země. Iratto byl taky spokojen, smál se a sliboval jim, že postaví takovou krčmu v každém městě a udělá něco, aby se sehnalo něco dobrého na pití. Spřádali tam veliké a převratné plány a byli by převrátili celý svět, ale nakonec se v náladě povznesené zvedli, aby se odpotáceli domů.

„Je to tady fajn!“ konstatoval Roger, „Jsou to milí lidé a všichni nás tady mají rádi!“

Errata:

30.05.2021 11:46