Jackie Therlowe si při vyšetřování počínal s obvyklou rázností: především dal zatknout tři vedoucí Továren, v jejichž výpovědích objevil nějaké rozpory. Kromě toho zjistil neobyčejné nepořádky a rozkrádání v hospodaření s pomocí, posílanou do Továren a naopak šmeliny a šlendrián v dodávkách z Továren do Kam City. I kdyby ti tři neměli prsty ve vraždě Fernanda a Kate, jejich rozkrádačky vystačily na provaz.

Vzápětí poté vstoupilo osazenstvo Továren do stávky. Některé sektory se opevnily a odmítaly vpustit Jackovu vyšetřovací komisi do objektů. Jackie dal příkaz použít násilí a obratem volal vysílačkou Enkru, aby mu to oznámil.

„Vykašli se na to!“ řekl Enkra a jeho hlas zněl vztekle, „Svolej všecky, na který se můžeš spolehnout, a pořádně ozbroj! Ty ostatní můžeš postřílet, jestli neposlechnou; hlavně jim seber všechny zbraně!“

„Jasný!“ odpověděl Jackie, „A co se tak najednou děje?“

„Na východním pobřeží začalo povstání!“

Jackie měl zkušenosti; proto řekl jenom: „Aha!“

V Irattově štábu nevěděli o moc víc, než řekl Enkra Jackovi; jenom že kolona, dopravující do měst na pobřeží materiál, byla zastavena, posádky pochytány a na místě upáleny. Jednomu řidiči z ozbrojeného doprovodu se podařilo uprchnout a dostat k vysílačce, aby to oznámil štábu; také sdělil, že vzbouřenci chytají všechny, kdo se přidali k Irattově vládě a okamžitě upalují s celou rodinou a všemi, kdo jsou jen podezřelí, že by mohli sympatizovat. Učitele vyškoleného Arminy ve městě Sorrentu upálili se všemi dětmi, které se přihlásily do školy, za nadšeného souhlasu rodičů těch dětí, přinucených být při tom.

Iratto nařídil generálu Apparovi, aby ihned přesunul svá vojska na pobřeží. Appar, čerstvý komthur Koary, vyrazil okamžitě s dvanácti těžkými bitevními vozidly a třemi stovkami menších strojů a slíbil neponechat z města Sorrenta kámen na kameni. Nebylo to sice zrovna to, co si Iratto přál, ale dalo se čekat, že se tam Sluhové budou bránit.

„Jak je to možné?“ řval Iratto na svoje podřízené, „Přesto, že jsem nařídil zlikvidovat všechny Sluhy a Ještěry, nějací zůstali a dokonce jich je tolik, že mohou provést povstání? Jak to, že se k nim přidali vojáci a dokonce civilisté, místní obyvatelé, kteří se zase zúčastňují jejich zvěrstev?“

„Mně je to jasný,“ vzdychl Roger, „Ze strachu! Celý život jsou zvyklí poslouchat Sluhy. Takže jediná plešatá palice jim může poručit a oni udělají co řekne. A když jim poručí zabít vlastní děti, jsou ještě rádi, že to neodnesli s nimi! Hnus!“

„Dali jsme lidem právo na život – a oni si toho neváží! Dali jsme jim vzdělání a možnost rozvoje, a oni...“

„Teď nekecej!“ zarazil ho Enkra, „Projevy si nech na slavnostní schůzi; musíme rozhodnout, co dál!“

„Myslím, že to jsem už vyřešil!“

„To tedy ani zdaleka! Appar je jenom předvoj, za ním musí jít nějaká síla, která to povstání potlačí, chápeš?“

„Nevěříš Apparovi?“

„Věřím. Ale bojím se, že je to málo.“

„Co tam chceš ještě poslat?“

„O tom právě uvažuju. Mozku! Sežeň mi okamžitě Yaggana!“

Yaggan, bojovník tělem i duší, byl doposud se službou hrubě nespokojen. Co je pro velmistra Koary povalovat se ve štábu, bavit se a spřádat pletky se ženskými? Koara má bojovat! Proto když bylo jeho služeb třeba, napochodoval s nadšením a oči mu blýskaly jako kocourovi.

„Nařídil jsem pluku komthura Čingize, aby se přesunul do té oblasti a poskytl pomoc Apparovi. V případě, že by došlo k boji Appara se vzbouřenci, pronikne Čingiz až k moři, obejde postavení povstalců a napadne je z druhé strany. Komthur Kirkgaard, který byl postavením na jihu, dostal příkaz přesunout se urychleně na pobřeží jižně od vzbouřené oblasti a patrolovat tam za účelem pacifikace a předejití případnému dalšímu povstání...“

„Výtečně! Lepší rozkazy bych nevymyslel. Jenom, to všechno jsi udělal sám od sebe, bez porady s velením?“

„Domnívám se, že za akce Koary odpovídám já!“

„To je pravda. Ale ani akce Koary nelze provádět bezhlavě. Dobře, souhlasím. Chtěl jsem tam poslat tebe a všechny ostatní nechat tady, ale když jsi poslal Čingize, je to možná lepší.“

Yaggan pocítil, že je to částečně výtka, ale rozhodl se chovat uvážlivě, protože něco chtěl: „Jsme připraveni splnit jakýkoliv tvůj rozkaz, princi! Ale potřebujeme Jednorožce...“

„Copak si o něj neumíte říct sami?“

„Potřebujeme speciální variantu pro průzkum. Lešek Gwiazdecki vymyslel některé monitorovací systémy, potřeboval by je jen dodělat a zapojit...“

„A co chceš? Rogere, pomůžeš mu s tím?“

„Jasně, pošli mi toho kluka!“

Velmistr Koary byl spokojen. Roger také, když za ním přiběhl Lešek a objasnil mu, že prozatím páchal své experimenty na stroji patřícím Chrisu Everettovi. Roger nařídil okamžitě jej převést Leškovi, s čímž ovšem Chris nesouhlasil, protože také on si dělal na Jednorožci úpravy a byl na něj zvyklý. Projevil jistou ochotu ho Leškovi půjčit a připojil pár dobrých rad; ta nejlepší zněla, že když ho Lešek zničí, ať se radši už ani nevrací, protože ho Chris nakope do řitě, že si týden nesedne. Lešek se zapřísahal na svoji čest a svědomí, že vzácnému letadlu neublíží, ale v duchu se smál. Zlatý voči, kamaráde! Půjčí si a vrátí, ovšem. Potom si ho zas půjčí a zase vrátí. Přijde potřetí; a když se Chris bude ptát, odletěl s ním Lešek, tak je to v pořádku. Však víme, jak se zachází s vypůjčenou technikou!

Roger mu to zatrhl. Na Jednorožci sice prováděli úpravy a dali do něj všechno možné, ale zároveň začali vytvářet další dva téhož typu, takže Chris těžko poznal, který je ten jeho. Mozek je precizní, okopíroval i poznámky tužkou, které si Chris napsal na kryt řídícího pultu, když nemohl najít blok. Jeden si vzal Lešek a odstartoval s ním.

Město Sorrento leží u moře mezi pahorky; možná proto dostalo to krásné jméno. Dvojčata byla kdysi doma v Itálii a viděla různá hezká místa, k nimž Sorrento patří, takže hledala, čemu dát to jméno na Zetě. Dokonce už plánovala, že pahorky zalesní a postaví tam bělostné vilky v antickém slohu se sochami, bazény s křišťálovou vodou a přepychovou výzdobou, která tak krásně sluší dívkám povalujícím se na lehátkách, líně upíjejícím perlivé víno a mazlícím se se svými milenci.

V tuhle chvíli ovšem Sorrento vypadalo jako po boji. Nebylo divu, neboť po boji bylo tak nelítostném, že shořelo vše, co nebylo z dost silného betonu. Lešek se snesl pět metrů nad zem, přelétával nad městem a hledal nějaké lidi; ti ho ale taky viděli a hned po něm začali střílet z pušek, lejzrovaček i plamenometů. Jak se zdálo, odmítali veškeré arminské myšlenky, ale rozhodně neodmítali zbraně cizinců. Což nebylo moc dobře, ale Lešek si udělal kolem Jednorožce silové pole a smál se jak se střelba míjí účinkem. Taky cvičně párkrát vypálil z lejzru, zničil pár vojenských vozidel a rozprášil oddíl vojáků i civilistů, dost neuspořádaný a vedený chlapem v uniformě Ještěrů. Toho chlapa musel chvíli pronásledovat, ale nakonec ho přece jenom objevil a propálil mu vznášedlo lejzrovačkou, až chytlo a hořelo. Což na situaci povstání ovšem nemělo vliv.

Načež se Lešek vydal k Apparovi, kamarádovi a spojenci, aby ho obeznámil se situací. Appar zatím svedl pár šarvátek s různými roztroušenými oddíly vzbouřenců a dle vžitého zvyku je bez váhání pobil. Poté obsadil nějaké rybářské hnízdo na pobřeží kus od Sorrenta a všechny, kdo dost rychle neprojevili oddanost vládě knížete Iratta, nechal opět podle zvyku upálit. Nebylo jich tak moc, první selekci provedli už vzbouřenci a kdo z obyvatel měl rozum, utekl a skrýval se v křoviskách mezi kopečky.

V tom městečku nebylo Apparovi tak zle a měl pocit, že už pro vítězství udělal dost; když se u něho objevil Lešek, uvítal ho Appar velkohubými frázemi, jak hodlá se vzbouřenci zatočit a kam až je zažene, eventuálně zničí. To vychloubání bylo nejspíš určeno pro jeho vlastní důstojníky, kteří zírali na svého šéfa s otevřenou hubou a vypadalo to, že ho mají za poloboha. Lešek, rovněž vyznamenaný nadpozemským odleskem vznešenosti nadřízeného, byl usazen ke stolu a pohoštěn; teprve pak měl možnost zakreslit Apparovi, co ze vzduchu viděl. Appar si při tom vydatně přihýbal kořalky, kterou mu Mozek dodával v neomezené míře. Lešek do sebe nalil decák a odhadl, že je to nejhrubší pálenka z řepy nebo čeho; další odmítal z obavy před oslepnutím.

Čingiz, který tvořil druhou čelist kleští, si počínal daleko rozumněji. Především rozmístil své tanky strategicky do několika uzlových bodů a nařídil velitelům sledovat pohyby nepřítele a účinně zasahovat. Leška přijala Fayna, která velela štábu, neboť Čingiz byl v přední linii vyslýchat zajatce. Dva přivezl s sebou a hodlal poslat Enkrovi.

Protože jeden z těch dvou tvrdil, že ve štábu vzbouřenců nejsou jen modří, ale též zelení, lidé ze země Sóyo. Dokonce poroučejí, nebo snad povstání vedou. Jsou to Sluhové jako ti místní, proto je všichni poslouchají; Ti, co se v době pronásledování ukryli, jim nyní ochotně vydávají každého, kdo nezůstal věrný záměrům a cílům Velkého Ještěra. Řada vzbouřenců vykonala zasvěcovací obřad, kterým se přihlásili mezi Ještěry; jeho součástí je rovněž vlastnoruční vykleštění. Sluhové rozdávají nápoj, po kterém lidé ztrácejí jakýkoliv smysl pro realitu a jdou do boje jen s touhou po mučednické smrti. Zajatec dostal taky dávku a nebýt injekce, kterou do něj vpravila Fayna, možná by se ještě teď dorozumíval jenom skřeky.

„Jasný,“ řekl Čingiz, „Jako normálně...“

Lešek projevil ochotu vzít zajatce do štábu s hlášením, ale Čingiz měl jiný plán: „Když už seš tady, mohl bys podpořit útok, když nic jinýho, tak aspoň psychologicky! Tvůj Jednorožec vypadá dost nebezpečně a lejzrový dělo na něm máš, tak kdybys udělal trochu rozruchu v týlu, líp by se nám pronikalo!“

„No dobře... a kdy chceš zaútočit?“

„Hned!“

„Přímo okamžitě?“

„Jasně! Vojska jsou odpočatý a připravený, já sice odpočatý nejsem, ale něco vydržíme. A ty... co si o tom myslíš?“

„Jsem pro!“

Čingiz zavolal Apparovi; ten měl sice docela jiné plány a názor na věc, ale zase už toho vypil tolik, že když mu vykreslil jeho vítězství v krásných barvách, stouplo mu válečnické sebevědomí. Čingiz ho nechal dávit se vlastní důležitostí a radši se staral o svá vlastní vojska.

Lešek oznámil situaci vysílačkou do štábu a dostal pokyn, aby se akce zúčastnil. Doporučil mu to Roger, který držel službu.

„Jestli zadusíme povstání dřív, než se stačí rozšířit, bude to nejlepší! Každé váhání dává nepříteli možnost se zachytit; zatím není pevně v sedle, tak je třeba ho co nejvíc deptat... Zkrátka, zlikvidujte to a ať jste co nejdřív doma! Nelíbí se mi situace v celý zemi, kdoví kde budou chtít válčit zítra nebo pozítří...“

„Jasný!“ souhlasil Lešek.

Čingiz zatím vydal rozkazy; když Lešek vzlétl nad oblast, viděl už, jak se tanky Koary sunou nejvyšší rychlostí do boje. V čele jela těžká vznášedla vyzbrojená lejzrovými děly a odstřelovala vše, co vypadalo jako nepřítel. Za nimi lehčí kluzáky, zaplavující protivníka dávkami z plamenometů. Plamenomety Ještěrů měly daleko menší dosah než lejzrová děla, takže převaha byla jednoznačně na straně Arminů. Tím spíš, že Lešek nelenil, poletoval nad linií fronty a ničil případná ohniska odporu. Protože byl navíc chráněn silovým polem, byla situace jasná.

Uznal to i Čingiz; dokonce navrhl Leškovi, aby šel chvíli pomoci Apparovi.

Z výšky bylo jasně vidět, že Appar si nepočíná tak zkušeně jako Čingiz; nástup jeho armády byl značně chaotický a mezi proudy docházelo ke zmatkům. Čingiz vytvořil vzorné trojité kleště, tři postupové kolony, pohybující se ve vzájemném dosahu a podporující se střelbou v případě, že se nepřítel ukázal jako silnější nebo schopnější. Štáb se potom nacházel na spojitém konci kleští, společně se zálohami schopnými kdykoliv posílit místo, kde by situace vázla. Appar, který dostal nějaké školení o strategii a taktice, vytvořil kleště jenom dvojité, rozevřel je do široka a vyhnal dopředu; potom se snažil převálcovat nepřítele středem, ve kterém byl i jeho štáb. Appar měl snahu projevit se osobně jako hrdina a získat obdiv a úctu vojáků i dějin. Čingiz si byl svým hrdinstvím jist a podobné efekty dělat nemusel.

Nepřátelé poslali hlavní sílu proti Apparovi, kupodivu nechali obě ramena kleští postupovat dle libosti a opřeli se středu. Tak se stalo, že předsunuté jednotky docela ztratily kontakt se svým velitelstvím a hnaly se dopředu, dávno už bez vedení, zatímco štáb stál a tvrdě bojoval s útočícím nepřítelem.

Lešek to z výšky viděl docela jasně; taky věděl co udělat. Snesl se jako Koara, kterou měl nakreslenou na boku Jednorožce a přehnal se jako bouře nad linií fronty; při tom střílel z děla do nejhustšího chumlu. Doufal, že vždycky zasahuje jen nepřítele, i když to nebylo docela jisté; orientoval se podle střelby, neboť vznášedla byla z výšky naprosto stejná.

Zásah se zřejmě podařil; Appar zezdola ječel nadšením a posílal svoje bijce do dalšího boje, jenom co se na druhé straně linie fronty zhroutila. Lešek nalétal nad nepřátelské šiky a začínal odstřelovat vznášedla, nastupující do boje; neudělal ani tolik škody jako zmatku, ale přece jen se mu podařilo otřást povstalci natolik, že Appar postupoval dopředu.

Oproti Arminům, kteří jsou sice taky bojechtiví, zachovávají však určitou rozvahu, Akamiové mají sklon propadnout davovému šílenství a hrnout se do boje bez rozumu. Roger prohlašoval, že to je zvyk všech primitivů a na Zemi taky existovali bojovníci schopní přivést se vlastním nadšením do stavu nepříčetného. Skromně při tom pozapomněl na vlastní chování při některých příležitostech, ale to mu nikdo nepřipomínal. Právě to se však stalo Apparovi a propadli tomu všichni, takže se hnali do útoku bez zaváhání, třeba proti smrtící palbě nepřátel. Stejně se ovšem chovali vzbouřenci, takže pohled na bojiště připomínal Leškovi, sledujícímu to seshora, mlýnek na maso.

Appar prorazil! Prošel středem, nejhroznější palbou nepřátel, které spálil plamenomety a lejzrovačkami a převálcoval svými tanky. Teď se hnal týlem a vše, co nepříteli zbylo, před ním utíkalo. Jeho křídla, značně prořídlá, nabrala znovu iniciativu a zaútočila na ztracené oddíly, takže bitva získala rozhodující obrat. Díky Leškovi, ale ten se už ve vzduchu rozhodl, že nebude svoje zásluhy připomínat a bude raději skromně mlčet, až bude Appar velebit svoje zásluhy o vítězství. Raději se vracel zpět k Čingizovi, který se už blížil k Sorrentu.

Osud Sorrenta byl zpečetěn ve chvíli, kdy v něm vzplanulo povstání; pokud tam někdo zbyl, byli to lidé ochotní bojovat za Sluhy a jiné vzbouřence, kterým Sluhové rozdali zbraně a poslali je do boje. Kdo nemohl či nechtěl bojovat, skončil na hranici; teď udělali to samé i s raněnými a neschopnými. Tím se zbavili všeho, co je zdržovalo od bojových operací a mohli se vrhnout do sebevražedného útoku proti Čingizovým trojitým kleštím. A chvíli předtím, než kleště dosáhly na tu poslední kolonu, proletěl nad ní Leškův Jednorožec a poničil střed, kde byla nejtěžší vozidla, takže strategické záměry velení se rozsypaly jako zámek z písku.

„Je to dobrý!“ hlásil Čingiz, „Do setmění jsou tak ještě tři hodiny, to zvládneme – a v noci budem v Sorrentu! Vzpoura je prakticky potlačena, můžem to nahlásit Enkrovi!“

Lešek odpověděl jenom: „Rozumím!“ Hodlal zůstat až do konce pro případ, že by bylo nutno pomoci leteckým útokem, kde je třeba. Taky se chtěl zasloužit o konečné vítězství, protože marná sláva, hezký záslužný kříž na kabátě mu mohl udělat docela dobré renomé před děvčaty a vůbec. Nebo že by se dopracoval dokonce povýšení?

V té době se začaly dít věci, jejichž průběh rekonstruovali členové Enkrova štábu až později, více méně dle údajů Mozku, neboť vše se seběhlo velmi rychle a nikdo nevěděl, co se děje. Pokusíme se vyprávět to pokud možno pochopitelně, ale pro jasnost situace postačí říct jediný údaj: do boje zasáhl Veliký Ještěr.

Appar, zakousnutý do sebe se zbytkem bojové síly vzbouřenců, spatřil první létající těleso a usoudil, že se to vrací Lešek s Jednorožcem; když se však letící objekt snesl níž, pochopil, že je daleko větší a mohutnější než Jednorožec a zaváhal, co by to mohlo být. Ale dřív než to stačil promyslet, začal se na celý prostor snášet ohnivý déšť. Na Apparovo vojsko, na vzbouřence, na město Sorrento a vše ostatní; celý svět najednou vzplanul ve strašném plameni, v němž se bortil beton, tavilo železo a lidé se měnili v páru. Jako jeden z prvních generál Appar, markýz z Beaufortu a Terracina, první náměstek vlády Akamie.

Enkrovy příkazy Mozku byly jasné: vyhledat a zaměřit cizí létající stroj, jakmile se objeví, vyfotografovat jej, zjistit jeho parametry a posléze určit způsob zničení. Sonda, která měla dozor v tom prostoru, měla tyto příkazy ve své paměti a prováděla následující operace:

Od rána zachytila několik létajících objektů, které vyhodnotila jako ptáky různého druhu, mimo jiné párek koar, hledajících na pobřeží nějaké mrtvoly, ať už povstalců či nevinných a náhodou zabitých lidí. Kolem poledního zaregistrovala sonda vlastního Jednorožce, který poletoval různými směry a prováděl činnost, kterou sonda sice oznamovala Mozku, ale jinak ji nevnímala, neboť nespadala do její kompetence.

Ve 21.46 hod místního času dostala sonda informaci od sondy, patrolující v prostoru Sóyo, že se tam objevil neidentifikovaný létající předmět, který odstartoval z pozemní základny a stále zvyšuje rychlost. Sonda jej zachytila a začala doprovázet, ale záhy zjistila, že jeho rychlosti nestačí, takže to oznámila Mozku a urychleně se sama přestavovala na rychlejší stroj. Objekt převzala Sonda 2, patrolující nad mořem, podle předpisu jej rovněž začala zkoumat a odesílala informace Mozku. Kromě jiného zjistila, že rychlost stroje přesahuje 3000 km/hod, což oznámila též pozemnímu středisku v Kam City.

Příkaz, který dal Roger Mozku, zněl zjistit a vyhodnotit stroj nepřátel a na příkaz lidského operátora jej zničit. Lidský faktor v celém průběhu operace se bohužel ukázal jako naprosto nezbytný, neboť Mozek odmítal ničit cokoliv bez přímého příkazu. Zkoušeli to všelijak, ale dospěli vždy ke stejnému výsledku: Mozek objevil nepřítele, vytvořil požadovanou zbraň schopnou jej zlikvidovat, namířil ji a sledoval cíl, ale dát přímý povel k palbě musel člověk. Tak zněl program a změnit jej nebylo v silách nikoho.

Lidský faktor se v tomto případě projevil jako zdržení, neboť operátoři nevěnovali zpočátku informaci žádnou pozornost. Jejich zájem v té době zcela poutala bitva o Sorrento, která probíhala na jejich obrazovkách. Mozek doposud nevyhodnotil stroj jako hledaného Velkého Ještěra, to by způsobil poplach.

Sonda 3 převzala objekt ve 23.06 hodin místního času. Současně přebrala informace Sond 1 a 2, které podávaly Mozku, takže mohla pokračovat ve zpracovávání údajů. Už věděla, že se jedná o objekt dlouhý asi 450 metrů, pohybující se pomocí reaktivních motorů, zabírajících asi třetinu trupu. Na vrcholu se nacházela zasklená kabina, v níž byla šestičlenná posádka, obsluhující kromě jiného palubní počítač, se kterým se Mozek marně snažil navázat za letu kontakt. Dvě třetiny stroje byly potom naplněny mechanismy, jejichž princip a určení Sondy teprve zkoumaly.

Ve 23.18 dospěl Velký Ještěr k pobřeží v prostoru zřícenin Sorrenta. V té době došel Mozek k závěru, že stroj hodlá aktivně zasáhnout do bitvy a upozornil Enkru. Ten si nechal předložit dosavadní informace; měl na hlavě kontakty, takže Mozek mu mohl předat všechno rychle a jednoduše.

„Dokončil jsi průzkum toho stroje?“ ptal se Enkra.

„Doposud ne. Činnost pokračuje.“

„Dobře. Jakmile se pokusí zaútočit, znič ho!“

V průběhu těchto vět zničil Velký Ještěr Apparovu armádu, město Sorrento a předsunuté části Čingizovy armády.

Sondy nahlásily situaci Mozku. Mozek jim současně dal příkaz připravit se ke zničení Velkého Ještěra.

Enkra osobně stiskl červené tlačítko na klávesnici.

Sonda 1 zaútočila na zasklenou kabinu na vrcholu stroje; přitom zaregistrovala silové pole, které chránilo Velkého Ještěra a způsobilo, že Sonda shořela ve vzduchu, sotvaže se ho dotkla. Odebrala tím však silovému poli značný díl energie, takže Sondy 2 a 3 pronikly k motorové části, kterou Mozek vyhodnotil jako nejzranitelnější. Sondu 2 zachytilo pole asi metr od trupu; vybuchla a při tom na sebe soustředila celou energii. Sonda 3 pak zasáhla motory, urazila jednu trysku a poškodila srdce stroje.

Velký Ještěr se výbuchem otřásl jako zraněné zvíře. Jeho motor pracoval dál, ale arytmicky a s chybami, což posádka zjistila poprvé za celé dějiny používání. Dosud nikdy se Velký Ještěr nesetkal s rovnocenným soupeřem; a že Sondy byly velké jen asi jako kopací míč, posádka je vůbec nezaregistrovala a nevěděla, co se vlastně stalo. Palubní počítač Velkého Ještěra jim možná dával nějaké údaje, je ovšem sporné, zda jim vůbec rozuměli.

Jediný, kdo viděl situaci jasně, byl Lešek Gwiazdecki. Když spatřil nepřátelský stroj poprvé, ze všeho nejdřív se polekal, urychleně nasadil motorům plný tah a odletěl dost daleko, aby nemohl být ničím zasažen. Když ale nepřítel začal chrlit ohnivý déšť a celá země pod ním vzplanula jako letecký benzín, Lešek se rozhodl zaútočit. Viděl účinek výbuchu Sond a protože věděl, že Sondy v prostoru existují a operují, domyslel si, že to byly ony. A taky pochopil, že nepřítel je zraněn.

„Pozor!“ ječel do vysílačky, „Všichni, kdo nebyli zasaženi ohnivým deštěm, okamžitě pryč! Vidím toho hajzla docela dobře, já ho srovnám!“

Na zemi slyšel toto hlášení Čingiz. Jeho velitelský tank byl mimo zasaženou oblast a řidič ani na chvíli nezaváhal; obrátil se a prchal, jako všechna vozidla, která to mohla udělat. Čingiz se ani moc nezajímal, co se děje nad ním na obloze; beztak do boje nemohl zasáhnout a hazardérem nebyl. Fayna, která velela dalšímu vozidlu, se dala na útěk už předtím, tak pospíšil za ní.

Lešek se snesl blíž k Velkému Ještěrovi a nepřetržitě pálil z lejzrového děla. Postřehl, že paprsek na něco naráží a to něco se prohýbalo dovnitř a zasahovalo konstrukci stroje, takže zřejmě byl zranitelný. Lešek nalétl ještě blíž, střílel z různých stran a do různých částí stroje, a při tom, aniž si to uvědomoval, řval jako zvíře, neartikulovaně a nesmyslně, jen z opojení bojem.

Velký Ještěr zřejmě pochopil, že bojuje se soupeřem, který je silnější či aspoň stejně mocný – a že bojuje o život. Počítač v té chvíli přestal poslouchat vlastní posádku, která jenom překvapeně přihlížela, jak začal odstřelovat Jednorožce podobnou zbraní, jakou je lejzr.

První tři výstřely Velkého Ještěra Jednorožci neublížily, taky měl svoje silové pole, které něco vydrželo. Lešek v té chvíli něco křičel do vysílačky, ale nerozuměli mu ani ve štábu, ani na zemi; později při poslechu záznamu rozšifrovali slova:

„Střílí po mně! Je silnější...“

Potom Velký Ještěr Leška zasáhl. Jednorožec začal vibrovat, motat se ve vzduchu; Lešek se naposledy zmocnil řízení a povedlo se mu zorientovat. A zamířit přímo proti nepříteli. Jeho vědomí se kalilo; jen tušil, že se s ním srazí a shoří spolu s ním.

Čingiz viděl tu událost ze země. Vlastně to bylo poslední, co v životě viděl; vyklonil se z tanku a díval se dozadu, co se děje s jeho vojáky. Tak také spatřil záblesk jasnější než tisíc sluncí – potom slyšel výbuch, pod kterým se rozechvěla země. Nikdy neviděl ani na filmu jadernou explozi; ale věděl, že to je ona. Bílý hřib, stoupající k obloze, už nespatřil...

Všechny tanky prchaly ojediněle, každý na vlastní pěst. Kolem nich zuřilo peklo a jenom díky silným pancířům přežili hrůzu, která ničila zbytky bojujících armád, město Sorrento a celou oblast kolem. Fayna, jejíž pancíř byl jeden z nejkvalitnějších, se pokusila shromáždit ty, kteří přežili a zorganizovat pluk, ale prozatím to nemělo smysl.

Na obloze vzplanulo druhé slunce – trvalo jenom krátce, avšak zničilo vše, kromě těch tanků. Konečně bylo jasné, k čemu jsou mohutné pancíře vznášedel i betonové bunkry, v nichž bydlí lidé. Až když to druhé slunce pohaslo, odvážili se někteří začít opět rozumně myslet.

Čingiz žil; výbuch mu spálil oči i celou horní polovinu těla, ale byl naživu a dokonce chvílemi při vědomí. Položili ho na podlahu, snažili se ho ošetřovat, ale nemělo to smyslu, protože si s ním nevěděli rady, tak mu dali prozatím aspoň injekci na uklidnění. Pokusili se dovolat do štábu, ale protože jim uhořela anténa, domlouvali se těžko i s ostatními vozidly, která byla těsně vedle nich.

Konečně pochopili, že zřejmě přežili vlastní smrt.

Muži, kteří sledovali boj v řídícím sále v Kam City, ohromeně mlčeli. Do ticha se ozýval jen hlas Mozku, který hlásil parametry výbuchu dle údajů Sond, které svolal na místo.

„Jak se zdá, Velkého Ještěra jsme zničili,“ řekl konečně Enkra, „Výměnou za život Leška Gwiazdeckiho. A tisíců dalších lidí...“

„Jaderná exploze... výbuch atomové bomby!“ řekl Roger, „Určitě ne první na této planetě! Velký ještěr nemůže být výtvor zdejších lidí, to by nedokázali...“ a rozpačitě zmlkl.

Enkra řekl: „Mozku, ukaž nám, co zjistily Sondy!“

Pak deset minut sledovali nákresy, schémata a záznamy; dostali je přímo do hlavy pomocí kontaktů. Když to skončilo, dívali se jeden na druhého s úžasem.

„Tohle nikdy nedokážeme postavit!“

„Mozku! Dokázal bys vyrobit takový stroj?“

„Ano.“

„Dobře. Okamžitě zahájíš projekci a výrobu kopie!“

„Ale kde ho vzali? Kdo jim ho dal?“ koktal Iratto, který se už taky dokázal vzpamatovat.

„Mozku, jaký předpokládáš původ Velkého Ještěra ve světle právě získaných údajů?“

„Odpověď nelze jasně formulovat pro nedostatek informací.“

„Lze vyloučit původ ze Zety II.?“

„Místní původ je vyloučen.“

„Osoby nacházející se na palubě, byli lidé?“

„Ano.“

„Jaké barvy pleti?“

Na obrazovce naskočil barevný záznam. Šest mužů s pletí zelenou jako žába skokan, se zlýma úzkýma očima, v kombinézách, lebky bez jediného chloupku. Velitel měl na krku odznak zcela identický s Ještěry země Kam, ostatním tam nebylo vidět.

„Takže lidé ze Sóya,“ řekl Roger, „Zelení!“

„Sluhové nebo Ještěři,“ řekl Enkra, „Zřejmě se jich dotklo naše povstání a rozhodli se zničit nás. Co ty na to, Iratto?“

Kníže Iratto rezignovaně rozhodil rukama. „Pomůžete mi?“

„To musíme.“ řekl tiše Roger.

Docela tiše vstoupila Asthra. Sledovala celou bitvu ve své klášterní cele, takže byla informována.

„Byl to jediný Ještěr, který mají, nebo je jich víc?“

Její tichou otázkou dostala diskuse zcela jiný směr. Pokud bylo Velkých Ještěrů víc, bylo nutno okamžitě udělat opatření. A to pořádně účinné, nepřítel mohl zaútočit každým okamžikem.

„Tak zlé to není,“ uklidnil je Roger, „Mozek vyslal nové Sondy a ty už Velkého Ještěra znají, upozorní nás na něj. Kromě toho jsou vybaveny daleko lepšími zbraněmi než první řada. Myslím, že by se nedostal ani nad moře, a už by ho měly zaměřený...“

„Moc úspěšné ty Sondy nebyly!“ namítl někdo.

„Prozatím to bylo první střetnutí a Sondy měly příkaz především provést důkladnou dokumentaci! Teď už nebudou váhat a my budeme moci rovnou zaútočit!“

„To je nutné, Velký Ještěr je pořádně nebezpečný... A taky mám obavu, co bude následovat. Jak je vidět, zelení mají atomové zbraně a mohli by jich použít...“

„Myslím, že to nebyla atomová zbraň, jen motor Velkého Ještěra, který obsahuje atomový reaktor. Taky Jednorožec má nějaké motory, které při nárazu vybuchly...“

„Můžeš mít pravdu, ale nemůžeme vyloučit ani skutečné atomové bomby. Domnívat se, že by nepřítel nepoužil zbraň, kterou má nebo na kterou má možnost přijít, je zpozdilé. Musíme počítat s jadernou zbraní!“

„Co takhle předejít je?“

„Jak předejít?“

„Zničit jejich hlavní město a případné vojenské základny. Napadli nás, máme na to právo!“

„Právo možná máme; ale ze zkušeností víme, že válku vedou Sluhové a Ještěři. Obyvatelstvo je ve stavu hlubokého zotročení a nemůže za svoje pány. Neměli bychom zabíjet nevinné!“

Kurt vyskočil jako píchnutý: „Obyvatelstvo? Tvoje obyvatelstvo nadšeně a s láskou tleská Irattovi, ale okamžitě se přidá ke vzbouřencům, jak má první možnost! Jsou to blbci, kteří se radši nechají i s dětmi dobrovolně upálit, než aby trochu mysleli! Co se tak tváříš, Iratto? Tvůj národ tě zradil, víc se nedá říct! Taky je to banda pitomců!“

„Počkej, Kurte! Přeháníš...“

„V čem přeháním? Copak se nevzbouřili? Copak to nejsou pitomci, ochotní poslouchat každýho, kdo na ně houkne? Má vůbec cenu za ně bojovat, když...?“

Armini zaváhali; podobný výbuch hněvu už Kurta přemohl víckrát za poslední dobu. Ti jasnozřivější dokonce chápali, od které doby: od chvíle, kdy zahynul Sonny Albert, jeho nejlepší kamarád. V prvních dnech se stávalo, že na podporu svého argumentu vyhrkl: 'Žejo, Sonny!' a ohlédl se na místo, kde přítel obvykle sedával. Teď už ne, ale jeho obvyklá dobrá nálada dostala citelné trhliny.

„Ano, jistě,“ řekl tedy Enkra, „Jenže milý Kurte, přes všechno jsme lidé a snad trochu lepší než Ještěři a Sluhové. A oni nejsou jediní, kdo nebyli včas poučeni a zbaveni nevědomosti. Musíme jim pomáhat, ne je odsuzovat!“

„Jasný!“ zahučel Kurt, ale nic jasné nebylo. Vztek, který jím cloumal, ve větší či menší míře cítili všichni.

„Navrhuji,“ zvýšil Enkra hlas, „Abychom ponechali iniciativu na lidech ze Sóya. Zničení Velkého Ještěra bude určitě šok i pro ně, a mohlo by je přimět, aby začali jednat. A já s nimi chci jednat! Jednat jako rovný s rovným, jako se suverénním státem!“

„To budeme i jim pomáhat ze srabu?“

„Ještě víc než tady! Co se podařilo v zemi Kam, musíme udělat i v zemi Sóyo a možná i v zemi Onthor. Musíme to udělat, abychom zůstali lidmi hodnými toho označení...“

„A oni nás budou zabíjet!“

„My je taky nebudeme šetřit, když se proti nám postaví.“

„Jo, ale modrý jsou fajn lidi, inteligentní a sympatický! Jenže tamty? Vypadají jako žáby s tou svou zelenou držkou, a tvářej se jako idioti! S těma se chceš kamarádit?“

„Za barvu pleti nemůžou. Jistě se mezi nimi najde někdo...“

Kurt už mlčel, hádali se jiní, ale Enkra stál na svém a přidal se k němu Roger i Asthra. Postupně se dohadovali, co dál.

„Nejdřív musíme zorganizovat pomoc pro naše lidi, kteří přežili bitvu. Počítám, že okolí Sorrenta je zamořeno, nemá cenu tam cokoliv hledat, ale někdo snad přežil; my jim musíme poskytnout lékařskou pomoc!“

„To už jsem zařídil,“ řekl Yaggan, „Poslal jsem jim naproti zdravotníky. Víc pro ně nemůžu udělat...“

„Nevadí,“ řekla Asthra, „Postaráme se my!“

„Bude-li o koho...“ zahučel Kurt.

Malá kolona vozidel se hnala nocí. Bylo to vše, co zůstalo z Čingizova pluku Koary: dvanáct vozidel různého typu, přecpaných raněnými. Většinou byli ve velmi špatném stavu, popálení ohněm, zasažení radiací, často s hlubokými spáleninami všude po těle. Fayna, která velela koloně, musela navíc držet svoje podřízené pevně v ruce, protože někteří novější členové Koary navrhovali raněné dobít, jak se to dělalo za starých časů. Nebo alespoň opustit a nechat osudu, což byla humanita na místní způsob.

„Zastřelím každýho, kdo ještě řekne něco takovýho!“ křičela Fayna a mávala kolem sebe pistolí, „Okamžitě se o ně postarejte!“

Postarat se nemělo smysl. Lékárničky vojska byly zásobené spíš symbolicky a lékaři nebyli. I kdyby chtěli, nevěděli si rady.

Nicméně Fayna si byla jistá, že si počíná v daném okamžiku správně a nařídila jet kupředu, k hlavnímu městu. Jenom tam mohli čekat nějakou pomoc.

Čingiz ležel na podlaze v prvním tanku a Fayna jej ošetřovala. Nesténal, protože do něj napíchala daleko větší dávku utišujících prostředků, než bylo přípustné. Byl komthur a platilo pro něj ustanovení, že v případě potřeby má právo užívat narkotika, zakázaná jiným. Fayna to pochopila takhle.

Probral se a zasténal. Neviděla na něho, což bylo dobré; už nevypadal moc jako člověk. „Pít...“

Po paměti mu přiložila ke spáleným rtům polní láhev s vodou.

„Klid! Klidně lež a spi... Jedeme domů, tam ti pomůžou...“

„Nic nevidím... už je noc?“

Byla noc, ale to nemohl vidět, když už neměl oči. Fayna si skousla rty.

„Viděl jsem... viděl jsem nové slunce! Zářilo... tak strašně!“

„Ano, já vím. Taky jsem je viděla, ale... už jsem se nedívala. Bylo to hrozné...“

„Hrozné... co to bylo, Fayno?“

„Nevím. Říkají, že Velký Ještěr.“

„Zabili ho?“

„Ano. Zdá se, že ano. To nemohl nikdo přežít. My jsme byli naštěstí dost daleko...“

„Neublížil ti, Fayno? Jsi zdravá?“

„Myslím, že jo.“

„To je dobře.“

Kousala se do rtů, aby nebrečela. Stejně její hlas zněl divně.

„Jedeme... jedeme teď domů, viď?“

„Ano, jedeme domů.“

„Táta... táta mi pomůže.“

Věděla, že nepomůže. Domnívala se, že i Čingiz to chápe, nebyl přece hloupý a věděl přesně tolik, co ona. A že se jedná o zásah jadernou zbraní, mu muselo dojít.

„Ano, jistě. Táta ti jistě pomůže.“

„Už bych tam chtěl být...“

Chvíli mlčel, pak najednou promluvil: „Fayno... ty doopravdy seš moje sestra?“

„Jasně. Ty o tom pochybuješ?“

„Ne... odjakživa to bylo tak. Ale stejně nevím... pamatuješ si něco z dětství?“

„Moc ne.“

„Já mám pořád takový dojem... co myslíš, mohl by Mike opravdu být náš otec?“

„Nesmysl. Jak jsi na to přišel?“

„Já mám dojem, že ho znám. Z dětství, víš? Že se nade mnou skláněl a něco mi povídal. Měl zrovna takový fousy i barvu kůže, zrovna tak se na mě usmíval... Byl to můj táta, já to vím!“

„Nemluv, vyčerpává tě to!“

„Ne, vůbec ne. Je mi dobře. Fayno, proč by to nemohl být můj i tvůj otec?“

„Přišel přece z jiné země!“

„Celý život se toulá po světě! Co když náhodou zabloudil někam, kde se setkal s naší mámou a tam... není to možný?“

„Na maminku se přece pamatuješ, ne?“

„Právě. Byla krásná...“

„Myslím, že je to blbost. Tomu může věřit Pippi, ale my ne. Přece jsme si Mika sami vybrali za otce, jak by bylo možný...?“

„A co když jo?“

„Celej život jsi snil o hloupostech, bráško. Ne, není to možný a ty to dobře víš!“

„Ale já to cítím! Yaggan a ostatní se možná můžou mýlit, jejich táta to není – ale náš jo! Viď, že je to tak, Fayno!“

Povzdechla si. „Ano, je to tak.“

„To je dobře!“ vzdechl a zmlkl.

Vzadu se ozvalo troubení; jeden z vozů měl poruchu a prosil o pomoc. Fayna dala zastavit a vylezla ven. Některým z vojáků žhnuly kovové knoflíky a součásti oděvu i v temné noci.

„Proboha, všecko je zamořené!“ pochopila to Fayna, „Musíme se svlíknout a spálit to! I ty deky... taky budou plný radiace!“

„Teď na tom hovno záleží!“ řekl jí kdosi.

„Přesto; co nepotřebujete, dolů s tím! Zapálíme to a necháme hořet, stejně je tady všude pustina!“

„V našem voze zemřeli dva muži,“ řekl jeden voják, „Měli bychom je taky spálit!“

„Ano, pravda. Všechny mrtvé sneste a k nim všechno, co je zamořené. Polejte to flamem a jedem pryč!“

Provedli co je třeba, rychle a bez zaváhání. Ti z poškozeného vozidla se rozdělili po ostatních a vyrazilo se dál.

Dvě hodiny nato se potkali s kluzákem, kterým přijížděla Gwen, dvojčata a Kateřina či Kao. Ta byla celá vyděšená, protože měla poprvé samostatně pracovat s Ohněm a hrozně se bála.

„Neboj se!“ uklidňovala ji Gwen, „Budu pořád s tebou, když tak ti pomůžu!“

„A ty bys to dokázala?“

„Jasně. Taky jsem se to učila!“

Nebylo to tak docela pravda, ale Kateřina to nemohla vědět. Gwen to zkoušela, ale protože jí to moc nešlo, našla si jiné koníčky, v nichž se dá líp vyniknout.

Zajeli do nějakého údolí, kde všichni vystoupili a vynesli raněné. Kateřina s pomocí Gwen a dvojčat se pokoušela zapálit Oheň, ostatní u ní stáli a sledovali její počínání. Ruce se jí třásly, nedokázala se soustředit. Gwen radila, ale zdálo se, že ji ztrémuje víc, než pomůže.

Do toho přišla Fayna. „Tak co je? Lidi umírají přímo před mýma očima! Zahynou, když se to rychle nepodaří!“

Gwen začala vysvětlovat, ale Fayna ji zarazila tak rychle a ostře, až se čarodějka lekla.

„Kao, klid a neboj se! Dívej se mi teď do očí a dělej, co je potřeba! Nad ničím nepřemýšlej, jen se mi dívej do očí!“

Kateřina uposlechla. Pak se zeptala: „Proč se ti tak lesknou vlasy? Jako kdyby ti ve tmě svítily...“

„To, co se leskne, je smrt. Radioaktivní prach, víš? Nevšímej si toho...“

Poklekly naproti sobě. Fayna najednou začala zpívat, nějakou píseň, kterou se naučila od Kaiití. Zpívala tiše a ochraptěle, ale zdálo se, že to Kateřinu uklidňuje.

Gwen nebyla hloupá; jakmile pochopila, oč se jedná, okamžitě poklekla vedle Fayny a přidala se k písni. Zároveň kývla na dvojčata a taky ony se přidaly, i když možná ani nevěděly proč. Píseň nabyla na síle a přesvědčivosti; Kateřina, oči upřené před sebe a přesto nevidoucí nic skutečného, poškubávala prsty a šeptala si něco nesrozumitelného.

Když jí pod rukama vzplanul drobný plamínek, neutajila Fayna tichý povzdech. Jenže to už se Kateřina zmocnila Ohně a vlastní duševní silou jej podporovala, aby se rozhořel. Fayna si Oheň vyzkoušela, potom do něj vstoupila a vlasy i uniforma, pokryté radioaktivním prachem, na ní okamžitě shořely. Když se potom měřila dozimetrem, nezaznamenal tolik škodlivého záření.

„Rychle!“ velela, „Zdraví okamžitě projdou očištěním; potom noste po řadě raněné, jak to nejrychleji půjde!“

Jako jeden z prvních šel Čingiz. Oheň sice jeho rány očistil, ale jinak jim nijak nepomohl; dokonce se Fayně zdálo, že vypadají ještě hůř než předtím. Zato však srazil horečku a přivedl chlapce k vědomí, takže se začal vyptávat, co se děje. Fayna mu podala zevrubné hlášení.

„Chápu!“ vzdychl Čingiz, „Všechno chápu... i to, že zemřu. Nevadí... někdo umřít musí.“

„Nezemřeš, bráško!“ rozplakala se Fayna, „Přece jsme říkali... táta ti pomůže!“

„Nesmysl. Poslouchej mě... máš pistoli? Dokázala bys mě zabít?“

„Ne! To ne, proboha!“

„Prosím tě! Stejně mi není pomoci, ty to dobře víš! Jsem slepý, umírám... a nechci, aby mě taťka takhle viděl, chápeš?“

„Chápu. Ale nesmím... nemohu!“

„Tak mi aspoň nech zbraň! Třeba to nějak dokážu sám...“

Fayna byla zděšená; nechtěla to udělat, považovala to za příliš hrozné. Pak ji odvolali k jiným nemocným; Čingiz prosil a křičel, ale nebylo mu to nic platné. Dokonce se pokusil na chvíli vstát, vzápětí však omdlel bolestí.

Neslyšel bzučení motoru malého kluzáku, který přilétl nízko nad zemí a zastavil vedle ostatních. Muž, který vystoupil, našlapoval ztěžka a bořil se místy po kotníky do jemného písku. Došel až k Ohni a přistoupil ke Kateřině.

Fayna zrovna přinášela dalšího raněného; když zvedla hlavu, spatřila tvář komthura Crosse, plnou smutku a bolesti.

„Táto!“ vzdychla, „Co ty tady?“

„Jak to vypadá?“ ptal se tiše.

„Špatně. Moc špatně... ale ti, co přežili, snad budou žít dál!“

Naklonil se nad raněným, kterého vsunovala do plamenů, aby ho prohlédl. Kývl hlavou, něco nesrozumitelného zabručel.

„Kde je?“ zeptal se potom.

Věděla, na koho se ptá; ukázala hlavou. Mike došel k Čingizovi a klekl vedle něho do písku, aby mu vzal hlavu do dlaní.

A Čingiz se probudil. „Táto...“ zašeptal.

„Jsem tady, chlapče.“ řekl Mike.

„Táto... já jsem... vidíš, co se stalo, ne?“

„Ano, synku. Vidím to.“

„Já teď... asi umřu. Viď?“

Chvilku to trvalo, než Mike řekl: „Ne. Ještě ne...“

„Nevadí. Já jsem... stejně to bylo fajn. Ty jsi mě toho hodně naučil, víš? Tak děkuju...“

Čingiz ucítil na spálené kůži kapku. Jedinou a teplou kapičku vody, ale stejně ji cítil.

„Ty pláčeš? Nebreč, taťko... radši mi vyprávěj o svojí zemi, o Moravě, o lesích a řekách... jak tam spolu pojedeme, až se uzdravím a až skončí tahle válka...“

„Pojedeme...“

„Tak povídej! Prosím!“

Mike seděl v písku, chlapcovu hlavu položenou na kolenou. Nedíval se na jeho spálenou tvář a slepé oči; hleděl na hvězdy, ale neviděl je. Vyprávěl, mluvil a vzpomínal, přeskakoval z jedné věci na druhou, ani nevěděl co říká.

Pak se dotkl synovy kůže a pocítil, že je už chladná. Vstal. Uchopil jeho tělo do náruče a přinesl k Ohni, který se už Kateřina chystala zhasnout. „Počkej! Ještě...“

Fayna zasténala a zakryla si dlaní oči. Dva vojáci pomohli Mikovi složit Čingizovo tělo do plamenů; Živý Oheň ucítil kořist a to, co zbylo z jednoho z princů, se v něm rozplynulo a změnilo v lehkou páru.

Plačící Fayna se přitiskla k Mikovi.

„Pojedeme,“ řekl, „Je čas. Hvězdy blednou.“

Namáhavě odešel ke svému stroji, nasedl a zvolil kurs. Zařadil se dopředu, ale potom se zase vrátil, objel údolí a jel na konci jako dobrý ovčácký pes, bděle střežící svěřené stádo.

„Nezlomíš mě!“ řekl, „Ani tímhle mě nezlomíš!“

Ale nikdo mu neodpověděl.

Lešek Gwiazdecki, 16 let. Původ neznámý. Kadet námořního učiliště v Indiopolisu. Komthur Koary. Padl jako hrdina při potlačení vzpoury v Akamii. Čingiz Cross, věk, původ a osobní údaje neznámé. Komthur Koary, člen posádky lodi Poutník. Padl jako hrdina při potlačení vzpoury v Akamii. Totožnost padlých příslušníků národa Akami v převážné většině nelze určit.

 

 

---

Chcete autora upozornit na překlepy? Navrhněte opravy pro "Veliký Ještěr" v kapitole: Všichni ne Původní text (zkopírujte sem CTRL+C - CTRL+V nejlépe celou větu nebo odstavec, není-li příliš dlouhý): Před a za vadné *místo* vložte hvězdičky (zvýraznění). HTML tagy a text mezi znaky '[...]' to samo vyhodí. Vadný úsek nepřepisujte, ale kopírujte - jakmile autor dané místo změní, vyřešená připomínka zmizí. Komentář dávejte vždy do závorek (budou jen pro autora) - jinak bude připomínka automaticky považovaná za vyřešenou!!! Pak stačí stisknout:

Errata:

30.05.2021 11:46