Vyjednávání
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Vítězství nad nepřítelem, dosažené bleskově a s celkem malými ztrátami, vyvolalo explozi celonárodního nadšení. Kdyby byla Akamie prohrála, na národ by zřejmě padla deprese, což si nepřítel přál; avšak vyhráli a kníže Iratto, podněcovaný Rogerem, toho dokázal propagandisticky dobře využít. Všichni mladí muži a spousta děvčat se hlásili do armády, ti nejlepší do Koary nebo Kronu. Ze starých veteránů, kteří už v armádě sloužili měsíc, se stávali desátníci a četaři, ježto někdo musel velet nováčkům. A z lidí, kteří vstoupili do Koary ještě před vítězstvím, se vyráběli plukovníci jako na běžícím pásu.
Apparovo místo získal Gorf, nyní zkušený a chytrý velitel. Nezdálo se mu to, aspiroval na něco lepšího: členství v Enkrově štábu. Taky se k tomu přiznal při pitce na počest jmenování komthurem Koary a doslechl se to i Roger; takže mu nenápadně naznačil, že pokud se osvědčí (a přežije), může s tím počítat. Gorf se naučil chápat rychle.
Ačkoliv tedy země jásala nad vítězstvím (pár mrtvých pro Akamie nic neznamená, jsou zvyklí na horší věci), řada důstojníků byla velmi rozhněvána. Když je Enkra svolal na štábní poradu, sršely jim z očí blesky. A slovo si vzal Yaggan, velmistr Koary:
„Nepřítel napadl Akamii, vlast našich přátel a zemi, kterou jsme si zvolili jako své sídlo!“ vykřikoval, stěží se ovládaje, „Zabil naše lidi a zdá se, že není dost toho co se stalo, ale má chuť bojovat dál! Je třeba mu okamžitě ukázat, kdo je tady silnější, kdo je tady pánem!“
„Chápu tě,“ řekl Enkra, „Ale jsme povinni zachovat mír, dokud se nepřesvědčíme, kdo zavinil smrt těch lidí!“
„Už je dost smířlivosti, dost míru!“ křičel Kurt, „Ještě nás dost nepadlo? Není na čase ukázat jim sílu naší pěsti?“
„Pusť nás ze řetězu, pane!“ žádal Chris.
Enkra se rozhlédl. Tváře mužů okolo byly zkřivené nenávistí jako tváře šelem. Kay-Britt, Sebastiano, Elliott, Sting, Ba-Tao, Šibusaka... všichni hořeli touhou jít na nepřítele.
„Je naší povinností zachovávat mír!“ pronesl Enkra pevně, „Ale jestliže se nepřítel nepoučil a jeho vojáci nás napadnou...“
„Potom?“ zeptal se Jackie.
Enkra zvedl ruce nad hlavu a zaklesl ukazováčky za sebe. Pak je škubnutím roztrhl, jako by ukazoval přetržení řetězu; toto gesto odjakživa znamenalo, že pán dává svým vazalům právo naložit s nepřítelem, jak je jim libo.
Odpovědí mu byl bojechtivý řev mnoha hrdel.
Přesto si počínali obezřetně: doplňovali pluky, vyzbrojovali se. Obsadili pobřeží svými nejlepšími lidmi, byli tam Sebastiano, Elliott, Chris, Falko; inspekci prováděli Jackie a Kurt. Vše bylo v klidu, přesto byl princ znepokojen.
Aby se uklidnil, šel se podívat ke stavbě Velkého Ještěra. Stroj rostl na volném prostranství a od prostředka, jak se Mozku zrovna zdálo nejvhodnější; kromě Rogera se už všichni vzdali naděje, že někdy pochopí princip, jímž se řídí při vytváření předmětů, které po něm požadují. Žasli, když viděli obrovské, téměř neuvěřitelné motory, rozprašovače flamu a další systémy, o jejichž principu měli jen velice matné ponětí. Mozek analogicky zpracovával vzdělávací programy, kterými by technické podrobnosti dokázal předat lidem, a zájemci je pilně studovali. Získali tak sice informace, které by zatočily hlavou i zkušenému inženýrovi, ale také obdiv a úctu k civilizaci, která to dokázala vymyslet.
„Jak se zdá, jsou na daleko vyšší úrovni než my!“ řekl Enkra Mikovi, který sledoval výstavbu se zjevným znepokojením, „Při představě, že se s nimi budeme muset změřit silou, mi běhá mráz po zádech!“
Mike dostal tytéž informace jako on. „Především bychom se měli dozvědět, kdo jsou. Já bych hrozně rád věděl, kdo byli stavitelé té lodi a proč ji dali Sluhům ze Sóya!“
„To se dozvíme. Ale... proč se tváříš takhle?“
„Uvažuju. My taky rozdáváme zbraně domorodcům ve všelijakých zemích, ale nikdy ne špičkové, jenom ty, co už u nás zastaraly. Pokud je tohle zastaralá zbraň, co jsou ty moderní?“
„Z tohoto hlediska jsem to ještě neposuzoval!“
„Uvažuju, co s tím podnikneme. Lodi typu VJ nejsou špatné, ale příští model bych udělal bez rozprašovačů na flam, my je potřebovat nebudeme. Namísto toho dáme gravitační dělo.“
„Gravitační dělo je asi jediná věc, kterou máme lepší než oni!“
„My máme! Jak hrdé prohlášení! Kdyby nám je nedal Mozek, nemáme nic a můžem se dát rovnou na útěk!“
„Máme. V této chvíli máme, i když si je nedovedeme sami udělat. Dal jsem příkaz vybavit gravitačními děly všechny Jednorožce...“
„Podle propočtů loď typu VJ neodolá gravitačnímu dělu. Co když ale odolá jejich základní loď, která bude mít účinnější zbraň?“
„Myslíš na ten Měsíc, co?“
„Jestli jsou schopni zničit najednou celou planetu, potom musíme mít něco silnějšího taky my!“
Enkra vypadal nešťastně jako šafářův dvoreček.
„Hrajeme si s tak nebezpečnými hračkami, jaké si většina lidí ani nedokáže představit. Máme se odvážit konfrontace s kosmickými letci?“
„Obávám se, že musíme.“
„Proč?“
„Uvažoval jsem o tom. Oni jsou schopni nejen zotročit Zetu II. Jsou schopni najít i Zemi.“
„Naši zemi?“
„Ano. Představ si den, kdy by náhle přiletěly cizí lodi a na uvítanou rozdrtily náš starý Měsíc na prášek, aby dokázaly svoji sílu! Kontinent, který by se jim postavil na odpor, by zasypaly ohnivým deštěm a ostatním daly ultimátum: poslouchat nebo zemřít! Taky u nás by se našli lidé, ochotní raději zničit celé lidstvo, jen aby se oni udrželi aspoň ještě pár let u moci!“
Enkra se zachvěl. „Ano, máš pravdu. Bojujem za Zemi. Za obě naše planety...“
„Věřím, že to je důvod, pro který Denis odmítl další plány na expedici. Hledal nějakou sílu, která by se jim mohla postavit. Ale země, do které se vrátil, byla obsazena nepřítelem! Denis musel řešit nesmyslné drobné spory malicherných lidí...“
Enkra chvíli uvažoval. „Stavěl chrám. Ten obrovský Skalní chrám v horách na místě, kam málokdy zabloudí lidská noha. Celou dobu uvažuju, proč zrovna takovou zbytečnost!“
„Pro něho to zbytečnost nebyla. Denis byl upřímný věřící, měl velmi úzký vztah k Bohu a doufal v jeho ochranu. Za druhé, v těch časech to bylo centrum jižanské vlády, až teď je to opuštěná díra. A potom, ten chrám byl důležitý pro obranu...“
„Ano, to vím. Taky tam zlikvidovali invazní armádu, vlastně tam Denis postavil první lejzrové zbraně. Jako místo ovládání celého prostoru kolem chrámu to bylo výtečné, ale...“
„Ano, chápu. Taky už tě to napadlo, že?“
„Denisovými lejzry se dá střílet nejen okolo, ale taky nahoru. Děla typu, jaké máme my a Mozek, by odtamtud mohly zasáhnout objekty letící vysoko nad zemí, dokonce umělé družice...“
„Tak vidíš. Denis se zmiňoval, že má vědomosti, které přesahují dosavadní lidské poznání; ale odmítal je vydat neznalým. Vytvořil metodu, jak naučit všechny kdo tam byli dosavadnímu poznání; dokonce to učinil součásti jejich genetického vybavení, aby se znalosti přenášely na potomky. Měl velmi naspěch; taky věděl, že lidem musí dávat jen tolik informací, které by mohli využít a ne zneužít. Měl to těžké...“
„A potom zemřel. Docela zbytečně...“
„Nemyslím, že chtěl zemřít. Chtěl vyřešit jeden problém; a nezvládl to, nic víc. On snad skutečně věřil, že se dokáže změnit na bytost v lidském smyslu slova nesmrtelnou. Kdyby se mu to bylo podařilo...“
„Ty bys to udělal?“
Mike sklopil hlavu. Enkra pochopil.
„Neudělal, jasně. Já taky ne, aspoň teď... Od malička slyším, že Denis byl nejchytřejší ze všech lidí. A přesto věřil na takové věci...“
„Jak víš, na co věřím já?“
„Ty jsi vědec, racionálně uvažující člověk! Na upíry, zombie a všelijaké záhrobní příšery přece nevěříš, ne?“
„Ne, nevěřím. Nebo... aspoň většinou ne. Ale k tomu abych se jim posmíval, mám daleko!“
Enkra sebou netrpělivě škubl. „Poslouchej, vypráví se o tobě... takové hloupé věci. Že jsi na Poutníku zaklínal Ďábla a že jsi s ním dokonce mluvil!“
„Kdo to povídá?“
„Všichni to říkají. Někteří tajně, někteří už veřejně. Je to pravda?“
„No – je. Proč?“
„Tak mi vysvětli...“
„Bez problémů. Bylo to zapotřebí udělat.“
„A výsledek?“
„Viděl někdo nějakého Ďábla nebo cokoliv nadpřirozeného?“
„No... myslím, že neviděl!“
„Viděli mne, jak ho zaklínám, to ano. Nesmím?“
„Můžeš. Jenom jsem chtěl vědět... co ti řekl?“
„Že jsem ho radši volat neměl.“
Enkra se začal smát. Mike se taky usmíval, oba se nějakou dobu svorně culili, až Mike suše řekl:
„Nařídil jsem svým chlapcům, aby každému z Akamiů vyprávěli, že jsem ve spojení s pekelnými mocnostmi. Nevěřil bys, jakou mi to u nich zjednává autoritu a jak se všichni bojí. Dokonce i Kornod to slyšel, a to bylo pěkný překvapení!“
„Kornod? Jak se to dozvěděl?“
„Tak, že nějakej dobrák mu přišel povídat: 'Ten starej pajdavej kapitán z Poutníka přísahal Ďáblovi, že neustane, dokud tě nezničí! Nemysli si, ten chlap má možnosti, jaký ty nemáš!'“
„Ale to jsi přece chtěl!“
„Taky jsem toho dosáhl. Nikomu neuškodí, když ve mně budou vidět velkýho čaroděje!“
Enkra už se šklebil delší dobu, teď se začal smát docela naplno: „Představ si, kdyby se to dozvěděli i ti na druhé straně! Myslím tím zemi Sóyo...“
„S tím se počítá.“
„Bylo by to možné?“
„Proč ne? Čím větší blbost, tím líp se taková informace šíří. Samozřejmě nikdy nikdo nemá žádné důkazy, dokonce všechno mluví proti tomu. Jenže co kdyby? On si nikdy nikdo není ničím jist, a když se umíš patřičně tvářit, sežere ti kdejakou blbost!“
„Fajn! Co kdybysme tomu napomohli... ale jak na to?“
„Ne, už to nechej být! Já jsem se postaral, aby to věděli ti správní lidé. A jestli je tu někdo, kdo donáší Sluhům ze Sóya, vědí to už určitě taky!“
„Právě jsem se rozhodl. Pojedeš se mnou na jednání do Sóya.“
„Klidně. Jednorožcem?“
„Tímhle Ještěrem, až bude dostavěný. Mozek slibuje, že to bude zítra ráno.“
„Dobře. Pojedeme na státnickou návštěvu.“
Ještě chvíli stáli a dívali se na rostoucí loď.
„Kdybych někdy potřeboval... jako ty...“ řekl pak Enkra tiše.
„Prosím?“
„No – mluvit s ním, víš?“
„Nedělej to. Není to dobré.“
„Ale kdybych potřeboval – pomůžeš mi?“
„Pomůžu. Ale nerad.“
Enkra se usmál koutkem úst. „Tak fajn.“
Teď už to chtělo jenom důvod. A ten se našel, ačkoliv ne tak docela stoprocentní. Zapříčinil to jistý Kid Browning, zvaný Kid Mňoukačka, kromě jiných předností perfektní odborník na otevírání zamčených a bezpečnostními zámky zajištěných trezorů. O tomto čase byl jmenován šéfem města, jemuž dal jméno Alcatraz, z důvodů pietních, neb ve zmíněném rekreačním středisku pobýval jistou dobu jeden z jeho strýců.
Kid se v Alcatrazu zařídil jako doma, což se u části obyvatelstva setkalo s jistou nelibostí. Přestože příkaz knížete Iratta, aby se ženy nechaly hromadně oplodňovat hosty z cizích zemí, byl v podstatě plněn, nepředstavovala si jedna z místních dívek, že bude napadena a v podstatě znásilněna Kidem Mňoukačkou, opilým do naprostého nepoužitelna. Ovšem stalo se tak a příhoda vyvolala mezi přáteli a příbuznými oné dívky pohoršení. Patřili k městské smetánce a snad by snesli, kdyby se choval trochu méně hrubě a nevychovaně, ale Kid stál o místo tak vzdálené od princova štábu právě proto, aby se nemusel chovat uhlazeně. Sporu využili ideologičtí nepřátelé vlády a vyvolali nějaké třenice, které Kid, už poněkud vystřízlivělý, zostra a surově potlačil. Jeho střelci se v něm viděli a ochotně mu s tím pomohli.
Když byl Kid při smyslech, pracoval rychle a spolehlivě; tak zjistil velmi záhy, že povstání bylo podníceno jedním ukrytým Sluhou, kterého pomoci místních donašečů dopadl. Podrobil ho tvrdému výslechu, protože nikdo z jeho lidí neovládal metody jemného psychologického působení; vytloukl z něj přiznání, že mu pokyny dodával jakýsi agent zelených, který doposud bloudí po pobřeží a shání další lidi pod svůj prapor. Dále jmenoval řadu spolupracovníků, takže se mohlo rozvinout pátrání. Nešťastného Sluhu dopravil Kid Enkrovi a dokopal mu ho až k psacímu stolu, kde provinilec svou výpověď zopakoval.
Enkra celkem bystře pochopil, že s takovým svědectvím by toho moc nepořídil; ale že neměl lepší, spokojil se s myšlenkou, že bude-li třeba, zvedne při diskusi hlas. Výpověď toho Sluhy nahrál na video s tím, že bude případně použita.
Velký Ještěr byl dokončen. Problémy byly s počítačem, který Mozek snaživě vyrobil přesně podle předlohy, přestože ten původní se mu nepodařilo kontaktovat během letu. Ani v tomto případě nebyla práce k užitku; počítač byl sestaven na jiném principu a z materiálu, jehož složení musel Mozek teprve vytvářet. Mozku ani Rogerovi se nepodařilo uvést počítač do chodu a vyvolalo to mezi nimi pozoruhodnou rozepři. Roger totiž zapochyboval, zda Sondy provedly průzkum skutečně dokonale a Mozek tvrdil, že struktura, materiál a všechny komponenty počítače VJ jsou přesné kopie. Ale neuměl vysvětlit, proč tedy nefunguje, když nepřátelům sloužil; během další diskuse se Rogerovi začalo zdát, že zapracoval stejný problém, který Mozku bránil vyrobit živého tvora, ale Mozek zase oponoval, že počítač zcela jistě není živá osoba. Nakonec Rogera chytil vztek a nařídil, aby ten krám dali na pokusy a nastěhovali tam normální terminál schopný ovládání.
„Porážka?“ posmívala se Sheilla, která byla při tom.
„Ne definitivní!“ bránil se Roger, „Ještě jsme neprohráli; ten počítač rozeberem, důkladně prozkoumáme a uvidíme!“
Tuto práci chtěl rozhodně nechat na pozdější dobu; zatím se Ještěr chystal do Sóya. První posádka měla být šestičlenná, neboť v kabině bylo šest sedadel, i když by se jich tam vešlo víc: Enkra, Mike, Roger, Asthra, Iratto a Yaggan. Velitelem expedice byl pro všechny případy jmenován Jackie.
Řídící kabinu předtím prolezli snad všichni lidé ze štábu, ale nikdo s Ještěrem dosud neletěl, takže to měla být premiéra. Když vešli, rozhlíželi se a dost se divili, protože povrchová úprava stěn, nábytku i zařízení byla naprosto nepřitažlivá. Nejednalo se o nějaké ozdoby, těch tu bylo velice málo; spíš o vzhled těch věcí. Vypadalo to nelidsky, ještě nelidštěji než na Lodi, kde přece jenom cítili, že jsou u přátel. Tady jim vadily hlavně barvy: bledě zelená, blátivě hnědá, šedivá, mrtvolně bledá. Nic nebylo výrazné a v kabině vládlo příšeří jako v rodinné hrobce.
„Další důvod myslet při zadávání objednávky,“ řekl Roger, „Asi řekneme Mozku, aby tady trochu vymaloval. Je to jako... já byl jednou na vrtné plošině, kterou obsadila Greenpeace. Asi tak to vyhlíželo...“
„Původním majitelům se to asi líbilo!“
„Já si sem stejně dám kytku!“ řekla Asthra, „Co byste řekli na červené růže?“
V Kam City byl otevřen první vytápěný skleník a v něm právě rozkvétaly tulipány; semena patřila k výbavě Liberty. Růže zatím nebyly, ale Asthra si vybrala z paměti počítače kopii Slunečnic od van Gogha a chtěla ji pověsit na stěnu; při tom zjistila, že stěna je z nesmírně odolného plastiku, do kterého se nedá zatlouct hřebík a musela přinutit Mozek, aby jí tam hřebík vytvořil. Měl s tím zhruba stejně práce jako s obrazem.
„Přestanem blbnout a začnem vážně pracovat!“ pokáral ji Roger, „Sedněte si, startujem!“
Sedli si do křesel a Roger začal s Mozkem prověřovat ovládací systémy. Bylo to naprosto zbytečné, protože by nikdo nedokázal řídit Ještěra ručně, ale cítil se tak mnohem bezpečněji.
„Zážeh!“ nařídil a na obrazovce naskočily nějaké číslice. Pocítili lehké chvění, zaslechli bzučení; potom sebou celý Velký Ještěr škubl jako skutečný živý plaz.
„Pomalu zvedat do výšky!“ velel Roger.
Ještěr měl dvojí motory; první manévrovací na směs, jejímž převažujícím obsahem byl flam, druhý jaderný reaktor, který způsobil výbuch v Sorrentu. Nemohli zapínat reaktor na zemi, pokud nechtěli zamořit město zplodinami. Manévrovací motor je vynesl do atmosféry, kde Mozek ohlásil, že jsou připraveni.
„Start!“ zavelel Roger.
Zahučel reaktor a z trysek začal šlehat oheň. Mohutné motory zabraly a Ještěr vyrazil dopředu. Vzápětí k němu přilétla Sonda, ujistila se, že je to jejich stroj a zase odlétla. Mozek to oznámil posádce.
Enkra tomu byl rád; na jeho příkaz vytvořil Mozek nový typ sond, vyzbrojený proti lodím typu VJ. Příkaz zněl, jakmile se objeví podobná loď, okamžitě ji registrovat a zničit, pokud to bude loď nepřátelská. Jak se zdálo, byl dodržován.
„Kurs východ!“ nařídil Roger docela zbytečně, protože trasa byla určena předem; na jedné obrazovce se pohybovala mapa pod svítícím bodem ve středu a různými zaměřovacími kříži. Ještěr měl samozřejmě všechny zbraně, a byly plně funkční.
Nikdo na palubě, včetně knížete Iratta, neměl nejmenší tušení, kde by se mohlo nacházet hlavní město Sóya, ani jak se jmenuje. Jestli vůbec existoval někdo kdo to věděl, potom to nejspíš byli Sluhové, kteří už zahynuli.
K pobřeží dorazili asi za hodinu a půl, což odpovídalo předpokladům. Při letu nebylo vůbec cítit rychlost, pouze chvění a hučení motorů dosvědčovalo, že loď se pohybuje. Členové štábu byli s plavidlem docela spokojeni a právě promýšleli varianty, které by se mohly vyrábět.
Země Sóyo, aspoň podle pobřeží, vypadala téměř stejně jako země Kam. Byl tam ovšem pás hor, který se doposud nikomu nepodařilo zničit; byly pusté, vyprahlé, sem tam se zbytky nějaké vegetace v údolích. Barva šedožlutá, občas hnědá, téměř nikdy zelená.
„Ubohost...“ povzdychl si Mike.
„Jako všude jinde. Taky asi hlad a bída!“
„A pochopitelně Sluhové, kteří mají plnou hubu Velkýho Ještěra a zabíjejí lidi po stovkách!“
„Nevadí! Uděláme pořádek!“
Pokračovali v letu a sledovali terén.
„Vidím nějaké větší město!“ hlásil Yaggan.
„Přistaneme!“ rozhodl Enkra.
Přistát s Ještěrem nebylo tak lehké jako s Jednorožcem. Musela k tomu být vhodná plocha, kterou nalezli až na okraji; lidé z města museli mít šok, když se objevil stroj podobné velikosti a významu, ale nejspíš Ještěra nikdy na vlastní oči neviděli a netušili jeho účel, takže panika nepřekročila průměr. Enkra, Roger a Asthra vystoupili a rozhlíželi se kolem; seznali, že to vypadá přesně stejně jako země Kam a její města. Vydali se mezi bunkry a rozhlíželi se po nějakých lidech.
Město podléhalo veliteli; tento pán, své cti dbalý, jim přišel nakonec naproti, když se přesvědčil, že jde jen o tři osoby, postrojené jakž takž normálně (měli modré kombinézy, aby příliš neprovokovali). Byl odporný. Zelený jako žába, s vlasy barvy lahvového skla, do jakého se nalévá pivo, a úzkýma zlýma očima; nicméně pochopil, že jsou zřejmě vysoce postavené osobnosti, takže se choval poníženě. Kromě toho s ním přišel celkem mladý Sluha, který rovněž jevil ochotu jednat zdvořile.
Podstatnou nesnází bylo, že ani jeden neuměl akamijsky, což hosté tušili, ale nemohli nijak ovlivnit. Enkra to vyřešil tak, že pozval oba do Ještěra a nechal Sluhovi pustit pásek se základy arminštiny. Pro Sluhu to byl šok, ale zdaleka ne jediný, který ho čekal.
„Tak co, jak ti je?“ zeptala se ho Asthra, když ho Mozek probudil a Sluha jen zíral.
„Dobře... Jak to, že vám rozumím?“
„Považovali jsme to za potřebné, tak jsme tě naučili naši řeč. Ty jsi tady ve městě hlavním Sluhou?“
„Ne. Můj nadřízený...“ Sluha zaváhal, co říct. Enkra usoudil, že se předvídavě schoval do nejhlubšího krytu a poslal k jednání chlapce, kterého může nejspíš postrádat.
„Nevadí. Potřebujeme, abys nás doprovodil do hlavního města k jednání s Nejvyšší radou.“
„Ale... to já nemohu udělat!“
„Proč?“
„Vůbec nevím, kdo jste!“
„Princ Enkra a členové jeho štábu.“
„Princ... ten, co zabral zemi Kam?“
„Ano.“
„A co chcete dělat tady?“
„Jednat s Nejvyšší radou o osudu země Sóyo.“
„Co... co? O jakém osudu?“
„O tom budeme jednat s Nejvyšší radou, ne s tebou. Ty nás tam hlavně zavedeš a budeš nám překládat.“
„Nevím, jestli to smím udělat...“
„Je to můj rozkaz.“
Enkrova řeč, tichá, nevýrazná, ale naprosto neochvějná, zřejmě Sluhu deptala víc, než kdyby křičel a vytahoval se. Představa, že ten mladík s bronzovou pletí a zvláštními kresbami na lebce vůbec neočekává, že by jeho příkaz mohl být nesplněn, Sluhu vyváděla z rovnováhy, vypěstované celým životem. Obával se, co tomu řeknou nadřízení, ale stejně tak tušil, že by se se zlou potázal, kdyby odmítl splnit rozkaz.
„Mohl bych... snad bych mohl zavolat... vysílačkou...“
„Prosím. Vysílačka je na pultě!“
Sluha se dost podivil, neboť předpokládal, že rozhovor bude beze svědků. Netušil sice, že Mozek nahrává preventivně vše co se říká k pozdějšímu vyhodnocení, ale nějaké potíže mohl čekat. Odporovat Enkrovi se ovšem neodvážil; takže přistoupil k pultu a začal volat svého nadřízeného. Vysílačky byly zřejmě shodné a spojení dostal téměř okamžitě. Na druhé straně to chvíli rozhořčeně chrochtalo a mladík se tvářil vyděšeně.
„Prosím...“ řekl pak téměř podlézavě.
„No?“
„Co je... tohle? Čím jste to přiletěli?“
„Velký Ještěr.“
„Co... cože?“
„Letadlo typu Velký Ještěr. Co je na tom zvláštního? Řekni jim toto: Tento stroj přiletěl ze země Sóyo do země Kam, aby tam zničil naši armádu. Zlikvidovali jsme ho a teď používáme jako naše letadlo.“
„To jim mám říct?“
„Ovšem – proč ne?“
Sluha to řekl, ovšem dost při tom koktal. Na druhé straně bylo patrné značné překvapení; požádali, aby chvíli vyčkával a mezitím se o něčem dohadovali.
„Monitorovat!“ nařídil Enkra.
Mozek ohlásil, že se ten na druhé straně pokouší volat někam na vyšší místa, mimo město, možná přímo Nejvyšší radě. Okamžitě se napojil na vlnu, kterou sledoval. Enkra se zeptal německy, zda již pracuje na rozšifrování jazyka Sóyo a Mozek odpověděl, že od první chvíle. Rovněž nahrává jakékoliv vysílání v dosahu; Roger se připojil na terminál a zkoušel se v tom vyznat.
Diskuse trvala dlouho; taky přepojování. Potom se ozval přímo štáb, Nejvyšší rada, jak zaznamenali podle Sluhova úleku.
„Mluví... bude mluvit tajemník rady!“ sdělil Enkrovi s nejvyšší možnou úctou.
„Nejvyšší čas.“ usmál se Enkra.
Z vysílačky se vyhrnula změť značně nepřívětivých slov. Nebylo divu, záměry Sluhů a Enkry se silně rozcházely.
„Tajemník Nejvyšší rady se táže, jak jste se mohli opovážit sáhnout na Velkého Ještěra, který je nejvyšším tajemstvím pro všechny lidi a je vyhrazen pouze pro potřeby rady!“
„Na blbé otázky odpovídat nebudu,“ odvětil Enkra, „A ty přelož slovo od slova všechno, co ti budu říkat; nepřidávej k tomu žádné osobní komentáře!“
Sluha samozřejmě nepochopil vůbec nic, ale řekl přesně to co Enkra, takže ten na druhé straně se rozběsnil.
„On se ptá... on říká, že ses odvážil proniknout do posvátného tajemství! Musíš zemřít, ale ještě předtím je třeba zjistit, jak je možné, že ses mohl něčeho takového dopustit. Chce vědět, jak se stalo...“ Sluha blekotal a Enkra vyčkal, až to vykváká celé, nebo až tomu na druhé straně dojde dech.
„Zdá se, že jsi dost rychle nepochopil, co ti říkám, nebo nerozumíš překladu. Já jsem Enkra, princ Arminů. Pojmy musíš či nesmíš pro mne neplatí; dělám co chci a co považuji za potřebné. Vzal jsem si Velkého Ještěra, aby mi sloužil.“
Na druhé straně to začalo chroptět, tajemník se pokoušel něco říct. Ale Enkra jeho řeč bez váhání zarazil:
„Já mluvím, ty drž hubu! Tohle není váš Velký Ještěr; ten jsme zničili v boji, když na nás zaútočil. Tento stroj jsme postavili dle jeho vzoru a vylepšili, jak jsme potřebovali. Máme ještě řadu dalších možností, které použijeme, pokud to budete zasluhovat! Přišli jsme s vámi jednat, což znamená jednat přátelsky; jestli ovšem jednat nechcete, můžeme vás taky pobít!“
„Lžeš!“ křičel tajemník a Sluha to, ač váhavě, opakoval, „Velký Ještěr je Nejvyšší Tajemství! Nikdo z lidí ho nedokáže postavit! Je to dar nebes, a tys ho ukradl...“
Enkra si jenom povzdechl. S jednání s takovými lidmi už měl své zkušenosti. „Jsem ochoten poskytnout ti důkazy, jaké si vyžádáš. Ale na oplátku požaduji, abys přestal nadávat a rozčilovat se a začal uvažovat rozumně!“
I kdepak! Tajemník nebyl buď schopen, nebo ochoten uvažovat rozumně. Nadával, vztekal se a žvanil hlouposti. Roger naznačil, aby přestali diskutovat, ale dřív než Enkra nějak rozhodl, nahlásil Mozek na boční obrazovku: „Místo vysílání přesně zaměřeno!“
„Výborně! Jak jsi daleko s rozšifrováním jejich jazyka?“
„Práce pokračuje.“
„Dávej mi na hlavní obrazovku, co se ti podaří rozluštit, simultánně s jejich řečí!“
Sluha se naučil arminsky slovem i písmem a Mozek nepoužil jiné řeči, na tak jemné finesy nebyl zařízen. Bylo pro něho pěkným překvapením, když se náhle na obrazovce začala objevovat slova ještě dřív, než je stihl přeložit. Dokonce překládat přestal, asi nemohl popadnout dech.
„My, Sluhové země Sóyo, jsme Velikým Ještěrem vyvoleni k vládě nad celým světem! Nemůžeme a ani nesmíme uznat nadvládu nikoho jiného, proto ani moc prince Enkry pro nás není důvodem k jednání s ním! Neznáme a nechceme znát žádnou moc kromě Velikého Ještěra, proto zničíme každého, kdo neuposlechne a nepodrobí se...“
Enkra nechal projev běžet a sledoval na obrazovce, jak Mozek plynule nahrazuje neznámé výrazy jasnými. Roger se pochechtával, protože měl možnost sledovat činnost přímo; občas napovídal vhodné výrazy, když se Mozek nemohl rozhodnout. Konečně dospěli k názoru, že slovní zásoba je již dostatečná.
„Mozku, překládej: Mluví princ Enkra. Hovořím s tebou nyní prostřednictvím automatického myslícího stroje, zvaného Mozek. Tento Mozek pracuje pro nás a dokáže plnit příkazy, jejichž rozsah je pro tebe nepochopitelný. Momentálně jsme jeho pomocí rozšifrovali vaši řeč, abychom s vámi mohli hovořit přímo. Dále jsme lokalizovali místo, odkud vysíláte. Startujeme a přistaneme v blízkosti tohoto místa k přímému jednání!“
Mozek překládal jednotlivá slova, ovšem ne tak plynule jako Sluha, spíš trhaně. Taky bylo znát, že to nehovoří člověk, nýbrž automat; to vyvolalo patřičný údiv a hlas tajemníka se zadrhl.
„Start!“ nařídil Enkra.
Mozek odstartoval; vznesli se do výšky a zamířili k místu, kde byla lokalizována centrála vysílání. Enkra se dotázal na stav létajících objektů nad celou zemí Sóyo a dozvěděl se, že nic umělého se doposud neobjevilo.
Tajemník se už opět vzpamatoval; jeho protesty, vyhrůžky a nadávky se obnovily v míře neztenčené a Enkra je nepřerušoval, neboť přispívaly k vylepšení slovní zásoby. Občas něco řekl, aby náhodou nepřestal.
Roger si s něčím hrál, oči měl zavřené a nevnímal; Enkra mu musel zaťukat na čelo, aby se na něj podíval.
„V jakým je to stavu? Stačí to už na výukovej program?“
Roger zaváhal, co na to říct. Jeho problém byl v tom, že během práce s Mozkem přijímal informace vizuálně, akusticky, hmatem a občas i mimosmyslovým vnímáním, takže žádný tělesný smysl neměl volný ke spojení s okolím; Enkrovi naznačil, aby když chce něco vědět, připojil se k Mozku a vytáhl si to. Enkra se zasmál, usedl do křesla a nechal se připojit.
Sluha dřepěl v koutě za Asthřiným křeslem, zdřevěnělý strachem. Bylo toho na něj moc; poprvé se setkal s cizinci, poprvé letěl, poprvé viděl někoho neposlechnout vůli Sluhů. A co si Armini uvědomili až po chvíli: poprvé viděl Sluhy s pohlavními orgány. Kromě Yaggana měli všichni zrovna vyholené hlavy (Mike s tenkým copánkem v týle, který mu včera vytvořila Pippi, když prováděl večerní arati; přála si, aby si ho nechal). To pro něj tedy bylo normální, ale kombinézy byly tak lehké, že si nemohl nevšimnout, že nejsou vykleštěni. Nechápal to.
Teď si Enkra lehl do křesla, ze kterého se vyplazilo chapadlo, rozkvetlo na konci do množství kontaktů a přilepilo se mu na kůži hlavy. Jeho prsty se roztančily po klávesnici a na jeho osobní obrazovce se začalo objevovat tolik rozličných údajů, že Sluha je nestíhal vnímat. Připadalo mu, že na něj všichni zapomněli; tak se rozhlížel kolem a zjišťoval, že řadu věcí tu nezná a nechápe.
Asthra si všimla jeho nervozity; zeptala se Mika, jestli nechce kávu a když roztržitě přikývl, začala se bavit se syntezátorem. Připravila nějaké občerstvení pro všechny, kteří je chtěli, taky mladíkovi předložila misku se všelijakými dobrotami a plechovku GTJ; a hned mu ukázala, jak má otevřít víčko.
Tohle vyžaduje určité vysvětlení. Členy posádky byli Američané Allan Stafford a Marty Sheridan. Allan jako čelný pracovník CIA měl povinnosti ve štábu, ale Marty, obyčejný strojník a chlapík nevalných znalostí, neměl co na práci. Ve volném čase vystudoval lepidopterologii, neboť jako kluk rád chytal motýly, prováděl soupis motýlů země Kam a velmi ho hnětlo, když od nějakého dostal žihadlo, ale to bylo asi všechno. Tak se rozhodl spolupracovat na potravinářském projektu a vyrobit Coca-Colu, kterou velmi rád pil a značně postrádal. Jeho snažení bylo dlouho marné, až vytvořil jakýsi nápoj, který sice nedosáhl kvality světoznámých výrobků firmy Coca Cola Company, ale pít se dal. Někdo z Arminů zkusil vyrobit Golden Tiger Juice, pomerančovou šťávu vylepšenou o posilující látky, včetně plechovky; ten se povedl líp a tak jej od té doby pili na žízeň. Marty vymyslel aspoň speciální uzávěr na plechovku; ten teď Asthra předváděla Sluhovi.
Když jedli všichni, jedl i on, trochu nejistě, neboť jídlo bylo chutné a on byl zvyklý na pokrmy bez chuti. Sledoval, co mezi sebou mluví piloti; většinou to byly vtipy, z nichž některé mohl chápat. Občas pronesl něco i Enkra nebo Roger, kteří nevnímali okolí; potom se Roger odpojil a namísto něho se připojila Asthra, která se chtěla seznámit s dosavadním průzkumem řeči Sóyo.
Zjistila, že Mozek chytá nejen vysílání určené Arminům, tedy tajemníkovy nadávky, ale i rozkazy, které z téhož místa šly jinými směry: příkazy různým oddílům armády a Ještěrů, aby se připravili k boji a na přesun do země Kam. Sóyo tvrdě zbrojilo a zdálo se, že nebere návštěvu na lehkou váhu.
Asthra přijala všechny doposud zjištěné informace; potom ve své mysli vytvořila určitou přehradu a rozdělila vnímání na dvě části. Jednou přijímala (mimovolně) další informace, druhou se zaměřila na mladíka, který stále ještě seděl za jejím křeslem a se vzrůstajícím potěšením vychutnával jídlo. Byl dostatečně rozjitřen, aby se jí podařilo nepozorovaně se připojit na jeho vědomí; začala opatrně zkoumat jeho mysl a impulsy, které právě probíhaly mozkem. Neočekávala nic převratného, chtěla vědět, jaké má vzpomínky, dojmy, názory; jakou je osobností.
Mezitím se Ještěr přiblížil k hlavnímu městu; kromě jiného to poznali podle zlepšující se úrovně polí a porůznu rozmístěných farem. Samozřejmě vše bylo stejně ubohé jako v Akamii, ale to jim nevadilo; brzy přijde čas, kdy se to změní.
„Nedá se nic dělat,“ řekl Roger, „Kdo ještě neumí sóyansky, pusťte si výuku, víc toho zatím nezvládnem! Já to ohlídám...“
Sluha sledoval, jak se chapadla připojila na hlavy všem; Asthra cítila jeho zmatek. Zároveň postřehla v jeho mysli kontakt ještě s další osobou; zjistila, že je to Enkra a zasmála se. Enkra se taky usmál a otevřel oči.
Hlavní město nebylo z výšky nic moc, obyčejný shluk bunkrů; Mike si přál pohlednici nějaké význačné stavby, ale nic takového nebylo objeveno. Mozek je v rámci vyhledávání vhodné přistávací plochy upozornil na rozsáhlou plošinu asi dvacet kilometrů jižně od města, ve čtyřech rozích vyznačenou masivními pyramidami. Ukázal jim to na hlavní obrazovce a kdo mohl, díval se.
„Vypadá to jako kosmodrom,“ soudil Roger, „Tam by přistál nejen Velký Ještěr, ale třeba i Loď...“
„Myslíš na ty cizince, co jim dali Ještěra?“
„Žádný rozumnější účel si neumím představit...“
„Přistaneme tam?“
„Myslím, že bychom se vešli na prostranství kousek od bunkru Nejvyšší rady. Tam se to bude hodit víc...“
Roger se opět připojil; dával pokyny, aby okamžitě po přistání Mozek vysunul chapadla a začal pod zemí budovat svoji informační síť. Není sice zvlášť hezké začít diplomatické jednání zřízením elektronického špiona, ale Armini myslí pragmaticky a za správné považují vždy to, co jim vyhovuje.
Všichni už rozuměli jazyku země Sóyo. Nastal čas k přistání.
Tajemníkovi už došla řeč i trpělivost; Mozek mu sice odpovídal, aby pokračoval ve vysílání, ale zřejmě ho to už nebavilo. Enkra doufal, že aspoň nevypnuli vysílačku.
„Pozor!“ pronesl jazykem Sóyo, „Mluví princ Enkra, velitel Velkého Ještěra. Za několik minut přistanu vedle vaší centrály. Žádám, aby se dostavila reprezentační delegace Nejvyšší rady k přímému jednání!“
Vzápětí se ozval sípající tajemník: „Bídný chlupatče! Jak ses mohl opovážit...?“
„Vyřiď, co jsem přikázal!“
Mozek vypnul reaktor a zapnul manévrovací motory. Velký Ještěr se začal zvolna snášet k zemi, ke značnému údivu celého města. Lidé této planety nejsou zvyklí příliš zvedat hlavy k obloze, ale teď poznali, že nadešel čas to udělat. Protože to, co se na ně snášelo, bylo veliké, strašlivé a nebezpečné.
Muž, stojící na ochozu jednoho z bunkrů, si stínil tvář rukama.
„Ano, je to Velký Ještěr!“ řekl.
„Jak je to možné? Velký Ještěr byl přece zničen i s posádkou!“
„Dokázali to, co řekl. Dokážou všechno!“
„Naši Ještěři neuspěli! To je konec!“
„Nastal čas zkázy země Sóyo!“
Muž, který si stínil tvář, se ohlédl. „Ne. Je čas jejího vzkříšení! To jsou ti, na něž čekáme! Pomohou nám! Dokážou pomoci, věřím tomu!“
„Co to říkáš, Abote?“ vykřikl kdosi překvapeně, „Jsi sice předsedou Nejvyšší rady, ale mluvíš podivně! Kdo a proti komu nám má pomáhat?“
„Ronku, jsi hlupák a všichni to vědí. Pomohou nám cizinci, kteří dokázali dát dohromady Velkého Ještěra. A pomohou nám právě proti Velkým Ještěrům! Stačí ti to?“
Nejen Ronk, i jiní Sluhové byli překvapeni. Ronk začal cosi nesmyslného blekotat.
„Ronku, toužil jsi po Velikém Štěstí. Jestli si myslíš, že je čas, dávám ti svolení...“
Ronka ovládlo upřímné zděšení. „Proč... ale proč?“
„Teď potřebujeme lidi, kterým to myslí. O moc líp než tobě!“
„Co chceš dělat?“ ptal se někdo ze Sluhů.
„Nevím...“
Obrovský stín přelétl nad nimi a zakryl je.
„Jak to – nevíš?“
„Je právě na čase začít o tom přemýšlet.“
Na ochoz doběhl důstojník Ještěrů. „Vojáci jsou připraveni k boji na život a na smrt!“ hlásil nadšeně.
„Ať čekají a nedělají nic!“ nařídil Abot.
„Ale... ta věc...“
„Neslyšel jsi?“
Velký Ještěr přistál na prostranství za vládními bunkry. Z jeho kabiny se spustily schůdky, ale nikdo nevycházel ven.
„Jdu!“ řekl Abot.
Nikdo se nenabídl, že jej doprovodí. Jen snaživý Ještěr šel po jeho boku, aby mu poskytoval ochranu, i když nevěděl, jak by to v případě potřeby udělal.
Enkra viděl toho muže z okna. Především si uvědomil, že je nezřízeně tlustý; skoro nemohl chodit, jeho odulé, bachraté tělo nohy neunesly. Hlava holá a kulatá, barvou připomínala meloun; jestli byl někdy někdo skutečně odporný, byl to tenhle.
U schůdků se na chvíli zastavil, odfukoval a musel odpočívat. Pak začal namáhavě šplhat nahoru, ale po každých pěti schodech se zastavoval a oddychoval. Důstojník zůstal rozpačitě stát dole u schůdků a vyčkával, co bude. Schody původního Velkého Ještěra byly obyčejné; tyhle ovládal Mozek, vysunoval a zatahoval dle pokynů, takže Enkra dal pokyn pomoci hostovi opatrným vysunutím. Bečka sádla se vevalila do otvoru; s funěním a téměř na konci sil muž vstoupil a opřel se o stěnu, jako by dodýchával. Yaggan mu okamžitě uvolnil křeslo, Asthra se chystala k lékařskému zásahu, pokud se zhroutí.
„Vítám tě!“ řekl Enkra.
„Jsem Abot, předseda Nejvyšší rady.“ řekl muž.
„Jsem Enkra, princ Arminů.“
Abot skoro ležel v křesle, rozhlížel se kolem a obhlížel svoje partnery. Kupodivu, z toho olysalého melounu vyhlížely moudré, živé oči; vše ostatní bylo zalité sádlem a nestálo za řeč. Otevřel ústa, aby řekl: „Okamžik... nemohu...“
„Srdce?“ přistoupil k němu Mike.
Abot neřekl nic, jen přivřel oči.
„Asthro, stimulaci!“
Mike uchopil Abota za paži a měřil mu puls; Asthra mu zatím položila ruku na prsa a vzbudila v prstech slabý proud, kterým v patřičném rytmu povzbuzovala srdce, aby tlouklo pravidelně. Za chvíli se rytmus skutečně přizpůsobil, Abot začal lépe dýchat a dostal o trochu normálnější barvu v obličeji.
„Máš štěstí, že jsi přišel včas,“ prohlásil Mike, „Trpíš dost velkou srdeční vadou, budeme tě asi muset léčit. Lež klidně, ještě to není docela v pořádku. Zkus dýchat do rytmu!“
„Přišel jsem jednat. Ne se léčit...“
„Jistě. Na to taky dojde.“
Abot se podřídil. Nic jiného mu taky nezbývalo, Enkra seděl, mlčel a sledoval, co Mike s Asthrou dělají.
„Děkuju vám...“ řekl konečně Abot.
„Je naší povinností chránit lidský život. Jsme lékaři...“
Slovo lékař musel Mike říct arminsky, takové slovo neexistovalo ani v akamštině.
„Mluvíš naší řečí...“
„Mluvíme všichni, ale velmi nedokonale. Asi by bylo dobře, kdyby ses ty naučil naši řeč...“
„Dokážete to?“
„Ano.“
Abot opět zavřel oči. Mike usoudil, že by mu prospěla chvíle bezvědomí, takže nařídil Mozku, aby ho uspal a pustil mu výuku. Když se probral, zdálo se, že je na tom daleko líp.
„Chci s vámi mluvit!“ řekl.
„Jsme tady kvůli tomu.“
„Jsem Abot, předseda Nejvyšší rady.“
Po řadě řekli svá jména a funkce. Taky Iratto, který se cítil poněkud odstaven na vedlejší kolej, ale ježto nevěděl, co by si bez ostatních počal, raději jim přenechal iniciativu.
„Chci říct toto,“ pravil Abot, „V době, kdy jsem vyslal Velkého Ještěra, aby zničil vzpouru v zemi Kam, jsem netušil, jaká je vaše moc. Vzpoury v poddanských oblastech se opakují neustále. Je zvykem je trestat, jinak by mohlo dojít k ohrožení celé Země.“
„Kým a čím?“
„Ještěry z hvězd.“
„Jsi první, kdo s námi o nich mluví.“
„Není mnoho těch, kteří je viděli a přežili setkání s nimi.“
„Jsi ochoten jednat otevřeně?“
„Právě proto jsem tady.“
„Dobře. Tak ti řeknu, co víme: Před dávnými časy se u této planety objevili cizinci z hvězd. Aby dokázali svoji moc, rozbili svými zbraněmi Měsíc. Žádali vaši poslušnost, naprosto bezvýhradnou oddanost. Něco chtějí, ale já nevím, co...“
„Flam.“ řekl Abot.
„Aha. Proč si ho nevezmou sami?“
„Nemohou. Flam je jedovatý.“
„Pro ně nebo i pro vás?“
„Pro nás, a pro ně tím víc.“
„Dobře. Žádají flam – pokud ho nedostanou, budou se mstít. Lidé ze země Onthor se vzbouřili a odmítli. Cizinci zničili Onthor. Je to tak?“
„Ano. Slyšel jsi to správně.“
„Po zániku Onthoru se centrum civilizace přesunulo sem do Sóya. Vznikla vláda Sluhů, představitelů vrstvy, která chtěla zachránit svět pravidelným předáváním dostatečného množství flamu, aby se cizinci uklidnili a odletěli. Během času se vyvinula hrůzovláda, která ničila okamžitě každého, kdo se odvážil myslet jinak...“
„Nemluv o nás tak zle! Nemohli jsme jinak...“
„Proč jste začali uctívat Velkého Ještěra?“
„Oni jsou Ještěři.“
„Chtěli jste se jim podobat? Proto ty oholené hlavy a snaha po ztotožnění s nimi?“
„Oni nesnášejí chlupatá stvoření. Je jim to odporné a hněvají se, když nějaké vidí...“
„Chápu. Až s nimi budeme jednat, přizpůsobíme se tomu.“
„Obávám se, že tentokrát s námi nebudou jednat. Vzpoura země Kam znamená, že nedostanou dostatečné množství flamu. Až přijdou, nebude to stačit k naplnění jejich nádrží. Budou se mstít!“
„Je možné s nimi vyjednávat?“
„Ne.“
„Je možné s nimi bojovat?“
„Ne.“
„Jaké tedy jsou možnosti?“
„Poslechnout a doufat, že budou mírní.“
„Kdy přiletí?“
„Nevím. Nastane den Zatmění slunce. To je jejich znamení...“
„Zatmění znamená, že se něco postaví mezi slunce a planetu. Měsíc tu není, tak co to je?“
„Jejich loď.“
„Je tak obrovská?“
„Bývají to tři lodi. Vyšlou stroje, které přistanou, zaujmou místa na vrcholcích pyramid a vytvoří Tunel. Tím tunelem budou odebírat flam, který jim předáme.“
„Jak vypadá ten Tunel?“
„Jako pás světla ze země k nebi.“
„Co se děje potom?“
„Flam je v nádržích pod plochou a další přivážíme cisternami. Dřív stačily ty nádrže, ale potom chtěli víc... Odeberou jej a Tunelem posílají nahoru, do svých lodí.“
„Jak to dělají?“
„Nevím. Nikdo to nemůže vědět. Je to jejich tajemství...“
„Když dostanou flam, odletí?“
„Ano.“
„A kdyby ho nedostali?“
„Budou nás trestat.“
„Jak?“
„Z nebe bude padat oheň. Celý svět shoří...“
Armini si vyměnili pohledy.
„Poslyš, slyšel jsem ještě o jedné věci. Na zemi se periodicky opakují období, kdy se ovzduší naplní jedem, zplodinami flamu, které jsou jedovaté. Víš o tom něco?“
„Ano. To bývá po odletu Ještěrů.“
„Jak se to stane?“
„Někteří se domnívají, že to je od jejich startovacích motorů.“
„Dělají to schválně, nebo o tom jen nevědí?“
„Nevím. Ale... myslím, že je jim to jedno. Oni neberou naše problémy vážně. Pro ně jsme docela zbyteční a jestli nás otráví svými motory nebo ne, na to neberou ohled.“
„Přece jen by měli mít víc ohledů, když pro ně těžíte flam...“
„Ano, jistě. Ale oni jsou zlí, velice zlí... Pro sebemenší příčinu hned zabíjejí...“
Armini mlčeli. Chápali, že pokud jsou tito lidé ohroženi tak zlověstnou mocí, mohla se situace vyvinout, jak ji právě vidí. Celé lidstvo, třesoucí se strachy před nějakými obludami...
„Proč nám to všechno říkáš?“ ptal se Mike.
„Jsem starý a nebudu už žít dlouho. Moje nemocné srdce mne může kdykoliv zradit... ale celý život věřím, že jednou se něco stane, co nás zachrání. Možná je to tato chvíle. Věřili jsme, že Mocní z Onthoru přežili... na nějakém tajném místě. Je to tak?“
„Nepocházíme z Onthoru. Jsme z jiného světa.“
„Ale jste schopni postavit stejně dokonalé stroje jako oni! Možná s nimi dokážete bojovat a zvítězit nad nimi! My vám chceme pomoci, uděláme pro vás všechno! Ale... pokud chcete...“
„Nemáme jinou možnost.“
„Máte. Můžete odejít. Nic vám nebrání...“
„Snad. Ale je tu země Kam, kterou jsme se zavázali bránit. Proti vám i proti jiným nepřátelům; třeba proti Ještěrům. Myslím, že jsi udělal dobře, Abote, že jsi se svěřil. Jsme tady, abychom ti pomohli...“
Abot zavřel na chvíli oči. „Děkuji vám...“
„Ale budeme muset asi provést nějaká zásadní opatření,“ řekl Enkra zamyšleně, „Především si ujasnit: bojovat nebo ne?“
„Bojovat!“ vykřikl okamžitě Yaggan a Iratto se k němu přidal.
„Víme jistě, že máme dost síly?“ zeptal se Mike.
„Myslíš – vyjednávat?“ usmál se Roger.
„Kdy přiletí ti Ještěři?“ otázala se Asthra.
Abot se zatvářil téměř provinile.
„Přesně to nevím, ale nebude to trvat dlouho. Přilétají obvykle po sedmi až osmi letech, ale není to zcela pravidelné. Od chvíle, kdy nastane zatmění Slunce, máme jednadvacet dní na přípravu...“
„Kdy tady byli naposledy?“
„Právě... přibližně před sedmi lety.“
„Tak! Takže co nejdřív?“
„Bohužel je už musíme čekat...“
Enkra se zamračil, neříkal nic.
Roger rozhodil rukama: „Tak je to jasný! Co se dá dělat?“
„Jaký je stav zásob flamu?“ zeptal se Enkra.
„Bohužel je ho málo. Nevím, jaká situace je v zemi Kam; taky mi není jasné, zda bude vůbec možno vyslat lodi... ty největší byly na pobřeží, kde zasahoval Velký Ještěr...“
„S tím si teď nedělej starosti. Máme ještě jiné možnosti!“
„Podle posledních hlášení máme zhruba tři čtvrtiny požadovaného množství. Ovšem těžba v zemi Kam... vy byste měli vědět, jestli doly stále ještě pracují!“
Enkra se zatvářil rozpačitě. Doly na flam byly to první, co zrušili a dělníky, kteří přežili, poslali rovnou na léčení. Řada jich zemřela téměř okamžitě, když přestali dostávat dávky narkotik; ty dodávali Ještěři, kteří uprchli či byli pobiti. Než zasáhli Armini, byly doly plné mrtvol. Výslechem se zjistilo, že když se civilní zaměstnanci dozvěděli, že v Kam City padla vláda a pořádají se honičky na Sluhy a Ještěry, napadli okamžitě jejich kasárna. Jenže místní Ještěři byli ti nejtvrdší, jací existovali: zkušení, odvážní, bezohlední. První vlnu útočníků zlikvidovali okamžitě, ostatní když se dali na útěk. Pak se dali do otroků; ti byli stěží při smyslech a nedokázali ani pochopit co se děje. Ještěři se bavili tím, že je postříkali z plamenometů a smáli se, jak ubožáci prchají a hoří při tom. Potom uspořádali divokou oslavu; jeden z vyslýchaných, který se ukryl v bunkru a přihlížel, dokonce tvrdil, že se sázeli, kdo dřív dohoní druhou posádku vznášedla a spálí ji z plamenometu. Kdo někdy vyzkoušel preparát, který používali na zvýšení své bojovnosti, nediví se. Pokud nějací zbyli, uprchli.
Z celého areálu zbyla mohutná soustava děr v zemi, přerytá a rozvrtaná tisíci příkopy, střídanými se strážními věžemi, postaveními strážných a ubikacemi, pokud neshořely. Zbývající lidé zatím přežívali, ale nebyla s nimi sebemenší domluva. Když tam Jackie přiletěl Jednorožcem na inspekci, objevil při práci jenom nějakou partu, která se na okraji vrtala v zemi a vytěženou zeminu nakládala na vůz; nejspíš to byla činnost nezákonná, neboť když viděli stroj, naskákali do vozu a zmizeli.
Ale Roger řekl: „S tím si teď nedělej starosti. Můžeme vyrobit dostatek flamu uměle.“
Abot se zatvářil překvapeně. „Uměle? Jak?“
Mike dotykem prstů zapojil syntetizátor. „Podívej! Nařídím teď, aby nám udělali... dejme tomu šálek čaje. Stejným způsobem může náš Mozek vyrobit cokoliv, včetně flamu. V jakémkoliv množství; je limitován snad jenom časem. Myslím, že si nemusíme dělat tak velké starosti, jak se obáváš...“
Abot upíjel čaj; nejdřív si o něj málem spálil rty, netušil jak je horký a myslel teď na docela jiné věci.
„Mám takový návrh,“ řekl Roger, „Jestli nechtějí nic jiného než flam, můžeme jim ho dát. Třeba i víc, než budou chtít, proč ne? Ať mají dobrou náladu na vyjednávání!“
„Vyjednávat s Ještěry?“ řekl nevěřícně Abot, „Zabijí každého, kdo se o to pokusí!“
„To ještě není jisté! Žádná rozumná civilizace nebude snad tak ničemná, aby se s ní nedalo rozumně mluvit! A pokud ano, vysvětlíme jí zásady slušného chování tak, aby to pochopila!“
„Ale když oni přece jenom...“
„Dobře, tak budeme bojovat!“
„Proti nim se nedá bojovat!“
„Určitě nějak dá. To zjistíme během těch sedmi let do příští návštěvy. Proto jim tentokrát chci dát, co požadují!“
Armini už chápali, co tím myslí, dokonce i Iratto přikyvoval; Abotovi to museli ještě několikrát opakovat, ale pak pochopil taky. Vypadal, že ho to naplnilo štěstím.
„Nejste z Onthoru, ale jste Mocní!“ řekl spokojeně, „Jste ti, na které jsme čekali...“
Enkra se usmíval, ale jeho čelo bylo plné vrásek.
„Uděláme to takhle: Mám za to, že situace se týká celé planety, takže by o tom měly rozhodnout všechny národy. Iratto, jsi schopen být v Kam City hostitelem mezinárodní konference? Chtěl bych tam sezvat všechny, včetně Japonců a možná i ostrovanů...“
„Jistě,“ přikývl Iratto, „Nechám tam postavit budovu OSN!“
„Ano, přesně to mám na mysli. Abote, děkuju ti za všechno, co jsi pro nás udělal. Ponechám tady svého zástupce lorda Rogera; vybuduje tu řídící středisko Mozku a další potřebné systémy a pak s tebou přiletí na konference létajícím strojem, kterému říkáme Jednorožec. Uvidíš, co to je. My se zatím půjdeme připravit...“
„A oznámit, že konečně nastal mír!“ dodala Asthra.
30.05.2021 11:46