Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kaneda, ministerský předseda Japonské říše, se dozvěděl o nové situaci a nedá se říct, že by ho nějak moc potěšila. Frenn, který ho přiletěl oficiálně pozvat na konferenci v Akamii, to neměl lehké.

„Proč my se máme starat o nějaké problémy velikých kontinentů?“ křičel na něj kníže, krajně rozčílen, „Co nám vlastně je po tom, jaké oni mají potíže? Co my je máme řešit, copak za to můžeme?“

„Já myslím, že za to nemůže nikdo,“ uklidňoval ho Frenn, „Jistě ne Enkra! Ale protože si přeje záležitost projednat...“

„Co chce projednávat, s kým a proč? My nemáme žádný zájem na jejich problémech, ani země Kam, ani země Sóyo, ani země Onthor, ani žádné jiné! Ať nás všichni nechají v klidu a nikdo nás s ničím neotravuje...“

Frenn jenom vzdychal a krčil rameny.

„Nejdřív dostaneme radu, abychom co nejrychleji vybudovali fungující průmysl. Udělali jsme to; mohl jsi vidět i z výšky, jak se tvář Japonska celá proměnila! Mezi ostrovy existuje lodní spojení, rádiová doprava, stavějí se města, továrny, železnice, silnice! Chystáme se být hospodářským gigantem, jako je Japonsko ve staré vlasti; ale někteří podezřelí jedinci vedou řeči, že to všecko bude k ničemu, protože jste si to rozmysleli a teď zase žádnou průmyslovou výrobu nechcete!“

„Kanedo, je mi to moc líto, ale...“

„Když zde byl Enkra naposledy, mluvil o válce s nějakou zemí Kam. Tu jste porazili, teď vedete válku se zemí Sóyo a najednou se dozvídám, že už i tam jste vyhráli a svoláváte konferenci; jistě o válce proti někomu jinému! Kdo je to tentokrát?“

„Ještěři. Nějaká zvláštní rasa z kosmu.“

„Ne! Kde ti žijí?“

„Nevíme. Zatím víme jen to, že sem přiletí, a bude to brzy. Mám obavu, že až uvidí, jak jsi změnil svoje Japonsko, napadne je se přijít podívat, kdo tu vládne. Jejich úmyslem je podrobit si všechny lidi kromě těch nejubožejších primitivů; aspoň doufám, že Šťastných ostrovů si nevšimnou. Ovšem Japonsko je vyspělá země, tu budou určitě chtít porazit a obsadit...“

Kaneda z toho byl málem na infarkt: „Uvědomujete si, že je to vaše vina?“

„Uvědomujeme. Zeta II. se vyvíjela klidně, dokud jsme sem nepřišli a nepřevrátili všechno, co bylo. Bohužel každá změna ve společenském zřízení je nevratná. Nelze napravit, co už se stalo, lze to jenom... upravit. Zlepšit, nebo...“

„Zhoršit! A to právě děláte vy! Ne, my se nechceme plést do vašich velkorysých plánů! Chceme, abyste nám dali pokoj!“

„Kanedo, je mi líto, ale tahle planeta je příliš malá na to, abychom se mohli dohadovat, zda ji chránit nebo ne. Jsme na jedné lodi; budeš si to muset uvědomit!“

Tak si to tedy uvědomil.

„Doufám, že od nás aspoň nebudete nic chtít!“

„Doufat můžeš. Ale zaručit ti to nemůžu.“

Pak začal Frenn obezřetně líčit pocty, jichž se knížeti Kanedovi dostane v Kam City jako hlavě státu. Tak měl asi začít; podobné vyhlídky Kanedu vždy zajímaly a jakmile začal vybírat dvořany, které vezme s sebou jako doprovod, bylo jasné, že hodlá s konferencí souhlasit. Navíc pochopil, že bude postaven na tutéž úroveň jako Enkra, neboť tam nevládnou Armini, nýbrž Akamijci. To podnítilo pro změnu zvědavost.

Rozhodl se uspořádat poradu se svými podřízenými. Ti se ochotně sešli a jak bylo v zemi zvykem, vyčkávali, co jim nařídí. Jejich povinností bylo dávat knížeti rady, ale kníže jim nejdřív musel aspoň naznačit, jaké mají být; navrhnout něco sám za sebe nebylo tak docela bezpečné, rada by se pánovi nemusela líbit a to nikdo nehodlal riskovat. Zatím se vyjadřovali opatrně, jako když už by tedy jel, aby aspoň nic nesliboval, k ničemu se nezavazoval a tak trochu se porozhlédl, zda se náhodou poměr sil neobrátil a na planetě není někdo mocnější než Armini, s kým by se dalo spojit. Taky ať zjistí, zda jsou Ještěři skutečně nebezpeční Japonsku, nebo jen všem ostatním. Nakonec samozřejmě neporadili nic.

Tak aspoň uspořádali mohutnou hostinu; Kaneda byl spokojen, že přijel Frenn, který jí maso, pije saké a baví se s gejšami. Jak se stalo zvykem, učinil pokus jej opít a v tomto stavu se vyptat, co se vlastně doopravdy děje, ale měl smůlu, neboť Frenn sice pil dost, ale zase nebyl tak nametený, aby povídal nějaké hlouposti. Něco mu sice řekl, ale nebylo to nic, co by nechtěl říct i za střízliva.

Zato Kaneda se patřičně nalízl; poslední dobou to byl jeho zvyk a činil v tomto stavu čím dál odvážnější rozhodnutí. Dnes vydal příkazy, kdo všechno s ním poletí do Kam City. Delegace měla tak trojnásobek členů, kteří se vešli do Jednorožce, ale Kaneda si nechtěl dát říct a požadoval po Frennovi letadlo Concorde, které viděl ve filmu; tam sice skupina mezinárodních zlotřilců hodlala vyhodit je do povětří, ale díky statečnému hrdinovi a jeho dívce nakonec v pořádku doletělo. Frenn rozhodně odmítal až do doby, kdy mu Kaneda věnoval jako osobní dar čtrnáctiletou dívku, zřejmě míšenku s bílými předky, ochotnou k čemukoliv. Poslal mu ji někdo z podřízených do knížecího harému, ale Kanedův vkus byl poněkud jiný; napadlo ho však předat ji někomu z hostů, což učinil. Frenn dívku přijal a když se k němu vinula, slíbil, že se pokusí.

Součástí jeho šperků byla náprsní destička zvaná pektorál, jaké se nosily v Babylonii a podobných místech. Zepředu byla ozdobná, blyštící se do zlata zasazenými diamanty; když ji sundal, změnila se v klávesnici s malou obrazovkou, kterou se dal ovládat Mozek. Frenn si klávesnici rozložil a počal komunikovat, ovšem poněkud pomaleji než obvykle a rukou nejistou. Mozek se nedivil, nesoudí lidi dle stupně podnapilosti. Když Frenn požadoval Concorde, Mozek mu ve shodě s programem nabídl různé varianty strojů, které by mohl vytvořit, neboť Concorde nepovažoval za ideální. Frenn zadával všelijaké požadavky, například zlaté kohoutky v umývárně, posázené brilianty; to bylo zcela jednoduché, mnohem složitější bylo zajistit, aby stroj vypadal, jak Frenn žádá, a přitom byl funkční. Jeho zápas s počítačem sledovala nejdřív jeho dívka, pak někteří další hosté a nakonec všichni, přičemž se vesele smáli a vylepšovali stroj, jak je zrovna napadlo.

Jeden důležitý problém však úspěšně vyřešili: start a přistání. V záznamech je, že Concorde měl při tom řadu potíží, většina letišť se nehodila a tyto fáze letu nebývaly bezpečné. Rovněž v Japonsku nebylo žádné letiště, na němž podobné letadlo mohlo přistát, jak ho ujistil sám nejvyšší generál leteckých sil. Frenn posmutněl, zamyslel se a nakonec navrhl, aby Concorde měl namísto kol plováky a přistával na moři. To nebyl špatný nápad; potom ale generálova adjutanta napadlo, že slyšel o letadlech s kolmým startem. Frenna osvítil Duch Svatý a vydal příkaz, aby Concorde měl dvojí pohon; nejdřív se vznese do patřičné výšky jako Velký Ještěr, potom zapne hlavní motory a poletí do Kam City, kde stejným způsobem přistane. Když takto moudře rozhodli, zapili to palmovým vínem, Frenn popadl svoji společnici pod křídlo a odvlekl ji do přiděleného pokoje, aby ji učinil za devět měsíců šťastnou maminkou.

Ráno bohužel nezačalo tak šťastně; Frenna bolela hlava jako střep a dívka popotahovala, že se dá do pláče. Na požádání se přiznala, že touží po všem možném, jenom ne mít dítě; ne že by měla něco proti dětem jako takovým, ale necítí se na to prozatím dost vyspělá. Frenn, vytrénovaný ze země Kam, že každá dívka po mateřství touží už na základě zákona, chápal poněkud obtížně; pak ji začal přesvědčovat, že to není tak zlé (ačkoliv sám doposud nerodil) a nakonec líčil cosi o jelenovitých kopytnících, u nichž dochází ke zpoždění těhotenství, totiž k uložení embrya přes zimu a pokračování vývoje na jaře, což ovšem nebylo docela přesné a Frenn si to ani pořádně nepamatoval; jenom žasnul, že když to navrhl, dívka se rozbrečela ještě víc.

Vstoupil do koupelny a poručil si sprchu ze všech stran, střídavě ledovou a horkou; překvapilo ho, že nedostal nic, neboť Mozek tady svoje luxusní koupelny doposud nezřídil. Frenn chtěl chybu napravit, ale při tom mu došlo, že se nachází u Kanedy a včera se choval tak nepatřičně, že to určitě bude zapsáno do místních dějin. Pustil si tedy studenou vodu normálně, poněkud se zcivilizoval, ujistil svoji společnici, že zcela určitě neporodí na jaře zdravé srnče a poslal ji sehnat kávu. Při tom si nechal připomenout, že se jmenuje Milly; byla taky ochotna vylíčit, co si pamatuje ze svého předchozího života, ale o to neměl zájem.

Když snídal kávu chuti, jakou ještě nezažil a považoval ji za součást svého trestu (přikusoval japonské cukroví, daleko lepší), ohlásili mu návštěvu pobočníka náměstka ministra války pro letectví. Frenn mírně nechápal, co od něj ten pán chce, ale dal pokyn, aby ho uvedli; ke své nemalé radosti v něm poznal svého včerejšího společníka, rovněž ne zcela střízlivého.

„To je fajn, že tě vidím!“ uvítal ho, „Co bys rád?“

„Já nic. Jenom jsem ti přišel říct, že tam máš to letadlo.“

„Jaké letadlo?“ vytřeštil oči Frenn.

Popis diskuse snad můžeme vynechat. Během ní se Frenn oblékl, nasedl do džípu a nechal se odvézt na letiště; Milly jela s ním, držela se ho jako věrný pejsek a nosila mu tašku. Když spatřil na malém letišti stroj tak ohromný, že tam přestalo být k hnutí, šly na něj mrákoty. Jeho společník mu při tom skládal poklony a zcela vážně děkoval; ohlásil už Kanedovi, že letadlo bylo dle jeho přání přistaveno a chystá se k letu.

Frennovi se rozklepaly ruce i nohy. Spolu s místními leteckými důstojníky prošel celé letadlo; Japonci se z něj radovali jako děti a s potěšením upozorňovali, že kohoutky v umývárně jsou skutečně zlaté a posázené brilianty. Nakonec přišli do pilotní kabiny a Frenn užasle zíral na desítky přístrojů, jejichž účel mu byl zcela nepochopitelný.

„Jsem rád, že se vám to letadlo líbí,“ usmíval se, „Jenomže... je tady jeden drobný problém. Neumím ho řídit a nevím o nikom, kdo by to dokázal. Bude to vyžadovat... určité úpravy.“

„Zajisté,“ ukláněl se mladý pobočník, „To je jasné... když to tedy nikdo neumí, nemohl bys to naučit mne?“

„Jak tě to mám naučit, když to sám neumím?“

Pobočník se jmenoval Yamada a díval se tak nevinně a bezelstně, že Frenn nevydržel. Rozhlédl se po kabině:

„Mozku? Slyšíš mě?“

„Mozek slyší.“ odpověděl strojový hlas.

„Tak dávej pozor! Přístroje v řídící kabině jsou nevhodné; zkus je přestavět na standardní ovládací pult!“

Mozek začal tu práci provádět okamžitě; přitom změnil i křesla, takže z nich málem upadli. Ale kabina začala připadat Frennovi přece jen bližší; povšiml si, že vytvořil také syntezátor a hned si řekl o lepší kávu, než byla ta ráno. Mozek byl schopen vytvořit mu šálek třeba v ruce, ale vypadalo estetičtěji, když předměty vyjímali z účelně vypadající skřínky.

„Tak; a teď bych prosil, abys nám pustil program ovládání toho letadla!“ požádal Frenn. Připravil se, že z křesla se vyplazí chapadlo, obemkne mu hlavu a najde si ve vlasech kontaktní body. Což se skutečně stalo, ale Milly strašlivě zařvala leknutím, když se totéž stalo i jí.

„Klid!“ usmíval se Frenn, „To je výukový program!“

„Ale proč se mi ta věc cpe do vlasů?“

„Je to zapotřebí. Chápu, je to nepříjemný; spousta lidí kvůli tomu vlasy nenosí...“

Milly počala protestovat, diskutovat, vyptávat se na věci, jež Frennovi připadaly jako hlouposti – stručně řečeno kdákat. Frenn si ujasnil, že zatímco včera, v alkoholickém oblouzení, se mu její naivita a nezkušenost líbila, dneska mu jde strašně na nervy a zřejmě v budoucnu bude ještě horší.

„Koukej, přestaň! Když se ti to nelíbí, dám Mozku příkaz, aby tě ostříhal! Potom to bude jednodušší; stejně potřebuješ projít všelijakým školením!“

Milly zmlkla, zato Yamada se začal vyptávat. Vyšlo najevo, že touží vypadat jako skutečný samuraj s vyholenou hlavou nad čelem a dlouhými vlasy v zátylku, ze kterých se splétá copánek. Frenn se zamyslel a řekl, že to mu může splnit; stačilo dát patřičný příkaz a Mozek zapjal zároveň stimulátor.

Výuka i Yamadův účes se podařily skvěle; Frenna probudil Mozek patřičně dřív, takže mohl jednu umývárnu přestavět na sprchový kabinet a konečně se pořádně osprchovat. Potom si nechal na tělo nastříkat kombinézu a šel se předvést kamarádům. Ti se zrovna probírali a hodnotili vše, co se stalo, velmi spokojeně. Dokonce i ta jeho kombinéza se jim líbila.

Yamada oznámil situaci Kanedovi a pozval ho na prohlídku. Než se na letiště dostal, stačil se Yamada převléci do samurajského kimona a vypadal skutečně dokonale, když knížete vítal. Kanedovi se to rovněž líbilo; okamžitě rozhodl, že takto upraveni budou všichni dvořané včetně něho. Zajistí: Frenn, termín: do zítřka, neboť ráno se poletí Concordem do Kam City. Děkujeme předem.

Frenn přijal požadavek s klidnou vyrovnaností. Ano pane, tvůj příkaz bude splněn. Žádný problém...

Iratto svěřil organizaci zasedání Lippovi. Především si dali promítnout záběry ze zasedání Valného shromáždění OSN a vyložit, co se tam děje a co to znamená. Překvapilo je, kolik je tam představitelů různých národů, oděných do různých kostýmů. Něco podobného by si přál taky Iratto, ale bohužel, státy tu byly jen čtyři: Kam, Sóyo, Japonsko a Armin. Co se dá dělat?

Ale ovšem, že by to šlo! Je tu ještě pátý stát s jistými právy: USA. Jejich představitelem je Allan Stafford, což také Enkrovi důrazně připomenul. Enkra mu to nevyvracel, jen upozornil, že Spojené státy nemají na území Zety II. žádnou vojenskou ani civilní moc a jejich obyvatelstvo se zatím skládá ze dvou občanů, Allana a topiče na Orlu Marty Sheridana. Allan vyjmenoval pár dalších, kteří se za určitých okolností dali označit jako občané USA, i když sami o to jevili zájem spíš laxní. Nakonec bylo jeho křeslo potvrzeno, určitou moc reprezentoval.

V té chvíli začal jednat Yaggan, přesněji řečeno Gwen. Věděla, že ve středověku v Evropě byly za suverénní státy považovány též rytířské řády, například Maltézští rytíři, konečně i Templáři. Navrhovala, aby se Koara zúčastnila nikoliv jako nějaká součást arminského státu, ale jako seskupení nadnárodní a plně suverénní. Yaggan to přednesl a trval na tomto názoru, Enkra ho podpořil a Iratto se nechal zviklat. Existovala určitá pochybnost, co na to budou říkat další státy, ale Asthra se jen smála: jakmile jednou uvidí viset vlajku Koary vedle ostatních, už jim to nikdy nebude připadat divné.

A teď nastal problém s lóží Kron; tu založili barbaři ze severu pod jejím velením a kdo v ní vlastně šéfuje, nebylo do dneška důležité, stejně přijímali příkazy jen od Asthry. Teď se to stalo velmi důležitým a bylo nutno zvolit ne-li velmistra, tak aspoň Velkého komthura. Asthra souhlasila a navrhla vhodnou osobu: generála Rondu. Aby to mělo ještě víc oprávnění, navrhovala Irattovi jmenovat ho guvernérem severních provincií. Iratto její návrh přijal a schválil; někteří měli dojem, že se postupně stává způsobilým schválit cokoliv, co řeknou.

Generál Ronda se na povýšení tvářil dost rozpačitě. Potěšilo ho, samozřejmě, ale doposud si nebyl jist, je-li to za odměnu či za trest. Situace v zemi nebyla tak jasná, jak by očekával nebo si přál a jedinou jeho kvalifikací bylo přátelství s Arminy. Nebyl to zase tak jistý a nezvratný důvod. Když o tom uvažoval, myslel na povinnosti, které od něj bude řád Krona požadovat, neboť měl neustále před očima příklad Koary. Ta už dle templářských zásad funguje dokonale a zřejmě se očekává, že ke stejné dokonalosti dovede řád Krona Ronda.

Prozatím však pochybnosti zastínila sláva zasedání. Iratto se hodlal předvést a Lippa se snažil; zrušil především dosavadní nevzhledné uniformy a zavedl daleko krásnější, ovšem se zdobnými prvky dávné říše Akami, jak si je pamatoval nebo se domníval, že kdysi existovaly. Kromě pravidelné armády zavedl palácovou stráž; tu vybavil mundúry, sestavenými z prvků hradní stráže Londýnské, Kodaňské a Pražské. Vojáci se jen blýskali; pro hradní stráž nařídil Lippa minimální výšku 250 cm a na hlavě vysokou huňatou čepici se zlatým odznakem a chocholem, takže muži dosahovali výšky tří metrů a dokázali by nahnat strach tomu, kdo je viděl poprvé.

Kurt prozradil Irattovi, že při vítání cizích představitelů se hrají hymny, což knížete nadchlo. Okamžitě nařídil vytvořit kapelu; jejím kapelníkem jmenovali Crackera Hawerlyho, protože si matně pamatoval, jak by měly hymny znít. Arminská, americká a japonská existovaly, pro Kam a Sóyo bylo nutno je vytvořit.

Když už je řeč o vlajkách, i s tím byl problém. Lippa sice tvrdil, že říše Akami samozřejmě kdysi vlajku měla, ale to nebylo směrodatné, Lippa tvrdil leccos. Iratto se nepamatoval, že by o něčem podobném slyšel, přesto však toužil vlajku mít. Protože barva pleti obyvatel je modrá, musí být modrá i vlajka; ale co na ni? Bohužel obě nejnádhernější šelmy, koaru a krona, si už zabraly rytířské řády; vlajku Koary navrhla Gwen v tradičních barvách, červeného ptáka v bílém poli, výtvarně ovšem silně připomínajícího říšskou orlici. Vlajka Kronů se teprve řešila, nejpravděpodobněji však bude černobílá.

Při jednání představitelé řádů ochotně souhlasili, že poskytnou své heraldické šelmy jako štítonoše, držící znak říše Akami. Jaký však ten znak bude? Iratto neurčitě navrhoval, aby symbolizoval svobodu, rovnost, demokracii a jiné ušlechtilé zásady a obsahoval tedy váhy, kladivo, meč, zlomená pouta, kružidlo, srp a podobné věci, které spatřil v heraldice. Armini mu to zamítli; je třeba jednoduchý, jasný, přehledný symbol.

Do věci se samozřejmě vmísil také Roger; vůbec nevadilo, že byl momentálně služebně na jiném kontinentu. Měl plno práce v zemi Sóyo a viditelně ho bavilo být nejvyšším rádcem velekněze Abota; ten se dal do činnosti s neutuchající energií, které v jeho tlustém těle bylo dost a dost. Roger se spojoval s ostatními, když měl chuť se pochlubit nebo pocit, že by jim měl poradit; sám však žádné rady nepotřeboval, věděl svoje. Vlajku? No ovšem, projednal to s představiteli Sóya a vzápětí ji představil: na zelené látce zářil zlatý ještěr s rudým jazykem a drápy.

Ještěr? Všichni v Kam City se vyděsili, když to viděli, neboť zvíře bylo téměř identické se znakem Ještěrů, ale Roger se jen usmíval. Na požádání vysvětlil: „Chápu váš údiv a rozhořčení, ale tady v Sóyu ani zdaleka není ještěr tak nenáviděné zvíře, jako u vás. Neprošli jsme obdobím pronásledování Sluhů a Ještěrů, naopak dá se říct, že s nimi rozumně spolupracujeme. Někteří moji přátelé jsou Ještěři a moc dobře si s nimi rozumím...“

„Myslím, že ti věříme.“ usmál se Enkra neurčitě.

„Kromě toho, nemyslete si, že záležitost Ještěrů je u vás vyřízena jednou provždy. Každá idea, která dosahovala jisté moci a vážnosti, se jednou vrátí; třeba ve výrazně pozměněné podobě, ale určitě není definitivně zavržena. Pamatujete se doufám na Hitlerovu Třetí říši u nás na Zemi, ne? Byl to režim, který kromě přímých účastníků všichni proklínali a kdyby po válce někdo řekl, že jejich symboly budou někdy lidé obdivovat, vysmáli by se mu. Ale Kurt nosí jejich uniformu ještě teď a když se promítá nějaký film z války, děti si hrají na Hitlera a malují na zeď znaky SS. Takže co je moudré učinit, aby to nebylo? Spojit znak Ještěrů se státem, takže se postupně smaže špatná pověst a nahradí se ztotožněním s láskou k vlasti...“

„Jo, zdá se, že tě chápem.“ řekl Enkra, „V každém případě jste nám silně pomohli, když jste si zabrali třetí heraldické zvíře. Teď už vážně nevím, co zbude Irattovi!“

Roger byl spokojen, Iratto nikoliv, ale zachovával státnickou rozvahu. Enkra mlčel a zamýšlel se nad situací, zatímco Emi se snažila jej vydráždit rafinovaným provokováním. Konečně uspěla, ačkoliv jenom zčásti; Enkra prohlásil, že jde spát, popadl Emi za ruku a odvlekl do jejich apartmá.

Už jsme se zmínili o jejich vzájemném soužití, ale možná ještě jednou. Emi byla dokonalá ve všem, co dělala. Neustále studovala, obsáhla už většinu znalostí, které obsahoval Wallis a pořád jí to bylo málo. Získané vědomosti dokázala účelně používat, avšak to od ní nikdo nechtěl. V podstatě od ní nikdo nic nechtěl, stala se chotí císaře a očekávalo se od ní, že bude pečovat jen o Enkru. To dělala s výhradou, že Enkra žádnou péči nepotřeboval, ježto těch několik málo potřeb mu zajišťoval Mozek. Emi si tudíž stále vymýšlela, čím by mu ještě udělala radost a občas na něco přišla.

Líbilo se jí být významná; Enkra pro to ovšem neměl tak velké pochopení, jak by jí vyhovovalo, většinu oficiálních slavností zamítal. Emi zapřemýšlela, jak si pomoci a došlo jí, že ačkoliv se Enkra rád zbavuje svých povinností jako představitel státu, nemůže se dost dobře vyhnout náboženským zásadám, jichž je nejvyšším ochráncem. V tom směru hodlala uvažovat.

V říši se v současné době prosazovala zásada rozmnožení národa; někteří sice váhali, když hrozilo aktuální nebezpečí války s Ještěry, ale zákony zatím nikdo nezrušil. Emi byla symbolem spojení říše Akami s příchozími a slušelo se, aby nadšeně podporovala veškeré aktivity. Například podněcovala ostatní k lásce, zejména mezi představiteli různých ras, dávala jim dobrý příklad a činila tak veřejně, před očima celé země. Což byl kupodivu koníček, který se Enkrovi docela líbil.

Zákruty lidské mysli bývají nevyzpytatelné. Enkra prožil celé mládí v přísné askezi, zejména se vyhýbal všemu, co mohlo být hodnoceno jako nežádoucí uspokojování smyslů. Roger se soustavně snažil zlákat jej k trochu nevázanému životu, ovšem uspěl zřídka a většinou jen s poukazem na princovy státnické povinnosti. Během výpravy se k ženám choval odměřeně, na střídání partnerů pohlížel kriticky a na dívky jako Tanya s despektem. Že jeho tělo vykazuje určité potřeby, bral na vědomí jako fakt ponižující a diskusím na toto téma se vyhýbal.

V zemi Kam se situace prudce změnila a princ začal prosazovat úplně jinou politiku: aktivní vyhledávání příležitostí k sexu. Zpočátku to byla reakce na činnost Sluhů; ale když potkal Emi, prudce se zamiloval a zatím ho to drželo. Láska a z ní plynoucí narození nových dětí se staly součástí státní ideologie i nového náboženství a Enkra je prosazoval až nesmlouvavě; kamarádi se dohadovali, nakolik to dělá z přesvědčení a nakolik z lásky. Emi se snažila; dokonce si pouštěla erotické filmy a zjišťovala, čím by ještě mohla ohromit svého muže i veřejnost. Enkra tyto filmy předtím moc nemiloval; obvykle se mu zdály hloupé, ženy v nich vystupující se mu hnusily a pro muže vůbec neměl slova. Teď však sám totéž prováděl, často veřejně, protože si to Emi přála. Také schvaloval požívání alkoholu, protože uvolňuje zábrany. Miloval se jak s Emi, tak s dívkami, které mu přivedla a doporučila; také to byla součást jeho vladařských povinností.

Emi byla rafinovaná; s potěšením mu vnutila nějakou dívku, pak si sedla vedle nich a sledovala, co s ní Enkra provádí. Když svůj úkol úspěšně dokončil, vzedmula se v ní vlna žárlivosti, popadla důtky a oba za to zbičovala. Dívka obvykle křičela, Enkra se smál a kryl ji tělem, aby co nejvíc ran schytal on. Když měl pocit, že už dostal dost a Emi se unavila, vykroutil jí důtky a zmlátil ji taky. Vznikaly mezi nimi divoké rvačky, které ustaly, až když tekla krev, ale oběma se to líbilo. Enkra daroval Emi přepychovou zbraň: devítiocasou kočku s kovovými háčky, které sekaly kůži při každém dotyku. Mohl si to dovolit; když byli zraněni, omyli svá těla v Ohni a bylo zas vše v pořádku.

Jenže toho večera byli sami, beze svědků a Emi nezapnula ani videokameru kvůli případnému budoucímu využití. Jejich milování bylo tentokrát krotké a plné něžnosti; a když se vyčerpali, leželi přituleni k sobě a Emi nad něčím přemýšlela. Pak řekla:

„Enkro, jeden ze států na Zemi se jmenuje Francie, viď?“

„Ano.“

„Pocházela odtamtud tvoje první žena, ne?“

Enkra zaváhal. Jeho první láskou (přesněji: úspěšně završenou první láskou) byla francouzská dívka Anitta, ovšem později se rozešli pro vzájemné ochladnutí. Zapřít to nemohl, je to v dějepise. Tak přikývl.

„A ta země Francie má ve znaku lilii? Jak to vypadá?“

Enkra ukázal lilii, vytetovanou na zápěstí. „Takhle, jenomže na francouzském znaku byly zlaté lilie v bílém poli. A to bylo kdysi za království; teď je Francie republika a má trikolóru...“

„Takže ta jejich lilie je volná?“

„To se taky nedá říct. Teď mají lilii ve znaku skauti; u nás v Arminu je černá lilie znak Templářské skautské organizace, taky existují jiné barvy od jiných stran... Ty myslíš vložit ji na akamijskou vlajku? To asi ne...“

Emi se usmála. „U nás v horách roste taková květina... podobná, má červený květ se žlutým žilkováním... a takovéhle listy!“ měla na stolku u postele různá malovátka na zkrášlování, vzala teď rtěnku a nakreslila si tvar listů na stehno.

„Pěkná kytička.“ ocenil Enkra.

„Co myslíš, hodila by se na vlajku?“

„Určitě – proč ne?“

„A prosadíš to u Iratta?“

„To nevím, ale podporovat ten návrh budu.“

„Tak fajn. To mi stačí.“ Emi s potěšením ulehla na záda, „Je to pravda, že k symbolům státu má mít každý úctu? Tak políbit!“ ukázala na znak nakreslený na vlastní kůži.

Enkra poslušně sklonil hlavu a dotkl se rty jejího stehna.

„Ne kousat! Políbit!“ rozesmála se, „Nebo...“

„Nebo co? Oplatíš? Nestihneš...“ zablýskaly mu oči.

Ta diskuse trvala ještě dlouho; avšak ráno, sotva vstali, Emi zasedla k terminálu a vypracovala návrh vlajky s lilií dle zásad heraldiky. Enkra ji nerušil, jenom jí nabídl snídani. Když byla hotová a připadalo jim, že krásnější vlajka už být nemůže, poslal Enkra návrh Irattovi a všem, na kterých záleželo.

Určité protesty sice byly, ale nijak vážné; konečně čas letěl, dnes měli dorazit první zahraniční delegáti a bylo třeba uvítat je se vší slávou. Jakmile návrh schválil Iratto, Lippa a Ronda, nikdo další už neměl chuť něco namítat; Mozek dostal za úkol vyrobit vlajky a palácová stráž vyvěsit je všude, kam patří.

Lippa se také staral, aby byli striktně odděleni představitelé jednotlivých národů, zkrátka aby začalo být jasné, kdo kam patří. Emi jednoznačně odkázal k Arminům, což jí dělalo radost. Generál Ronda si nebyl jist, ale zařadil se ke Kronům, kam zase nepatřila Asthra, ačkoliv tam měla hlavní slovo. Yaggan nařídil všem svým rytířům, aby po dobu slavností nosili neustále žíhanou uniformu a kříž s Koarou na krku a nepletli se mezi ostatní, kteří do jeho lóže nepatří.

Lippa by byl rád uspořádal slavnostní přijetí zástupcům Arminu, USA a obou řádů, ale ti byli trvale přítomni v Kam City a vítat je postrádalo smyslu. Zato když mu ohlásili, že se blíží delegace ze Sóya, byl to pro něj důvod uspořádat velkou akci.

Na letiště se dostavil pluk gardy, vojenská hudba, televizní kameramani, dav obyvatel a pionýrky s kytičkami a praporky; to poslední viděl Lippa v nějakém filmu z doby komunismu a strašně se mu to líbilo. Knížete Iratta uvítal nadšený pokřik davu a on se usmíval, mával a hladil děti, které mu přinesly kytici.

Delegace ze Sóya přiletěla dvěma Jednorožci; jeden řídil Roger, druhý mladý důstojník Ještěrů se zelenou pletí. Abot jako hlava státu i církve byl v šafránovém rouchu, ostatní byli důstojníci, vyzdobení podstatně víc než bylo dříve obvyklé. Přiletěly s nimi rovněž dvě dívky zelené pleti, mladičké, velmi hezké a poněkud vytřeštěné, ježto nic takového doposud neviděly; jejich účel byl zřejmě čistě dekorativní.

Kníže Iratto se s Abotem pozdravil přesně tak, jak viděl ve filmu; hudba hrála státní hymny, tu Sóyanskou poněkud rozpačitě, neboť notový zápis dostala až večer, ale nikomu to nevadilo. Páni si tiskli pravice, pionýrky předávaly kytky (chléb a sůl byly vynechány), dav jásal a televize natáčela. Přehlídka čestné roty proběhla dokonale a velitel neusekl šavlí nikomu ruku, což bylo taky vidět v jednom filmu. Iratto a Abot přednesli projevy, pak mluvil delší dobu Lippa, který si to nechtěl nechat ujít. Nakonec nasedli všichni do otevřených automobilů a jeli přes celé město do budovy OSN, kde měli hosté bydlet.

Enkra se vítání nezúčastnil, neměl taky proč. Ale když bylo po slavnostech, chtěl se sejít s Rogerem a Roger usiloval o setkání taky, avšak s Emi. Té předal obě vyjukané zelené dívky a sdělil jí, že je to jeho dar pro prince, avšak protože paní Enkrova domu je Emi, sluší se, aby mu je předala ve vhodnou chvíli a vhodným způsobem. Převazovat je červenou stužkou nemusí.

„Taky seš pěkně blbej!“ konstatoval Enkra, „Co já s nima?“

„Ono tě něco napadne. Hele, ještě tě to baví?“

„Čím dál víc. Proč?“

„Tak to je bezva. Konečně se chováš jako císař. Možná bych mohl přestat být nejzkaženější osoba v Impériu a konečně se oddat askezi a rozjímání, jak se na mne sluší...“

„Dost bych se tomu divil. Jak si to představuješ?“

„Představuju si malou poustevnu někde v horách, opuštěnou, bez lidí široko daleko. Na jedné straně oltář, na druhé terminál Mozku a uprostřed polní lůžko. Nic by mi nechybělo...“

„Docela ti věřím. Myslíš, že ti to někdy vyjde?“

Roger si jen povzdychl a obrátil oči k nebi.

Avšak to už přišla zvěst, že se blíží delegace z Japonska. Lippa nadšeně organizoval uvítání, nastoupili občané a pionýrky, přijel také kníže Iratto. Ale když se objevilo letadlo, propadli letečtí technici jistému zmatku, neboť takový stroj jim nebyl povědomý. Concorde proletěl nad letištní plochou, zastavil se nad ní a klesal kolmo dolů, dokonce ani nebouchl koly do betonu. Sebastiano, který byl nejzkušenější z přítomných a jediný tušil co je to za stroj, řval smíchy.

Z Concordu vznešeně vystoupil dav samurajů v nádherných krojích v barvách svých rodů, s parádními meči a vším, co patří ke vzhledu vznešené osoby. Všichni měli samozřejmě utažené copánky a přední část hlavy vyholenou. Doprovázely je dámy s obličejem nalíčeným k nepoznání, účesem z falešných vlasů zdobených perlami a květinami, ovívající se vějíři a cupitající drobnými krůčky v porcelánových střevíčcích.

Lippa byl nadšen, přesně tak si to představoval. Zatímco Iratto vítal knížete Kanedu, Sebastiano odchytil Frenna a nutil ho, aby se přiznal, co tam vyváděl.

„No, nezvládl jsem to!“ doznal Frenn dřív, než bude mučen, „To saké je pěkně hnusnej dryák, ti povím! V životě už...“

„Až do příští recepce, já vím. Taky nejsem imunní... a myslím, že ti vnutili nějakou ženskou, ne?“

Frenn ukázal nenápadně na Milly, která měla japonské kimono, ale bylo vidět, že tak docela Japonka není. „Nevím vůbec, co si s ní počnu. Je úplně blbá – ale tak strašně blbá!“

„Nemáš záviděníhodnej osud! To je tím, že seš diplomat!“

„Tvý blbý posměšky mi to neulehčej!“

Hádali se ještě chvíli, ale šeptem; potom Frenn ukázal zlaté kohoutky v umývárnách a Sebastiano řekl: „To se ale dá změnit!“

„Já vím; jenomže Kanedovi se to strašně líbí a chce je! Tohle letadlo je jeho, dar od... no, zkrátka patří mu. Těší ho, když může ostatní hlavy států něčím překvapit.“

„No, překvapení to rozhodně je. Jsem zvědav, kam s tou krávou bude lítat! Jak je to vyřešený technicky?“

„Sám bych rád věděl, co jsem vlastně Mozku všechno zadal! Dělal jsem to ve stavu totální opilosti a co mi kdo řekl, to jsem tam zaprogramoval; ráno jsem dost zíral...“

Procházeli letadlem a zkoumali jeho útroby, zatímco Iratto s Kanedou přehlíželi čestnou rotu a pronášeli projevy. Potom se chystali odjet do města, když k Irattovi přišel velitel letiště.

„Blíží se další stroj oficiálního delegáta!“ hlásil.

„Neříkej! Odkud?“

Není to složitá otázka, přesto však důstojník nedokázal jasně odpovědět. Nenapadlo ho se na to zeptat.

Letadlo byl Jednorožec Koary; když bravurně přistál vedle obrovského Concordu, vystoupila z něj nejdřív Kaiití a potom její otec, čaroděj A-Aka; za ním důstojně vylezl náčelník Ostrova Tanečníků Fu-Kao, potřásaje válečným oštěpem s černobílými péry. Dva jejich průvodci byli mladí domorodci vyzdobení vší nádherou, kterou lze vymyslet na ostrovech. Posledním byl Ba-Tao, který stroj řídil.

Lippa byl nadšen, že se dostavil další delegát a bylo mu jedno, odkud přišel. Kaneda oba hosty znal a o suverenitě jejich ostrova měl určité pochybnosti, ale když si ujasnil, jaké nesnáze by ti lidé přinesli jeho spořádané zemi, rozhodl se ponechat je raději samy sobě. Iratto je rozpačitě přivítal; hosté ovšem měli jen matné ponětí o diplomatickém protokolu a uvítání pojali silně po svém. Objímali se s každým, kdo k nim přistoupil, tančili za doprovodu chřestaček na kotnících a pronášeli nadšené věty ve své nesrozumitelné řeči. Ba-Tao se snažil překládat, ale mnohdy by bylo lepší, kdyby netlumočil.

Sebastiano vyčkal na chvíli, kdy Ba-Tao poodejde od ostatních; s Kaiití se nedalo mluvit vůbec, byla vystrojena jako princezna a oč méně měla oblečení, o to víc ozdob, takže byla vítaným objektem pro televizi. Sebastiano se zeptal: „Ví o tom Enkra?“

„Jestli kouká na televizi, tak už ano!“

„Přesněji: poslal vás Enkra? Nebo někdo ze štábu?“

„Neposlal nás nikdo a ve štábu to ví Yaggan.“

„Myslel jsem náš štáb!“

„Proč by o tom měl vědět? Podívej, jestli je Allan zástupcem USA, tak Kaiití je vyslancem Ostrova Tanečníků a může si svobodně rozhodnout, jestli se jeho představitelé mají něčeho zúčastnit nebo ne. Teď rozhodla, ať pro ně zaletíme; řekl jsem to Yagganovi a ten mi dovolil tam zaletět Jednorožcem!“

„Enkra nechce, aby domorodci byli zkaženi civilizací! Nebo snad myslíš, že Jednorožec a Mozek pro ně nejsou nevhodné vynálezy?“

„Nevím. Včera si je prohlíželi, ale nijak zvlášť je nezaujaly. Mají svoje starosti, lovit ryby a roztloukat kokosové ořechy.“

Fu-Kao si nepřipouštěl, že by na situaci bylo něco zvláštního; nechal se uvítat, při přehlídce čestné roty dělal opičky a při rozhovoru pro televizi povídal něco směšného, alespoň jeho lidé se chechtali. Ba-Tao pro jistotu překládal jen velice volně a bez detailů, takže projev sice neobsahoval žádné urážky, ale taky neměl moc smysl.

Pak všichni odjeli do města do budovy OSN. Přítomností lidí z Ostrovů došlo k řadě problémů s vlajkami a podobně; Iratto to svěřil Lippovi a ten opatrně vyzvídal, co vyvěsit jako jejich symbol. Fu-Kao si nechal vysvětlit, o co se mu jedná; pak se radil s A-Akou a všemi ostatními včetně Kaiití a čím dál víc se smáli. Nakonec řekl Ba-Tao:

„Já tu věc vyrobím. Jak asi má být veliká?“

Lippa mu zadal požadavek, Ba-Tao přikývl a šel svoji představu přednést Mozku. Mozek přijal zadání jako vše, co si lidé ve své pošetilosti vyvzpomněli a vyrobil toto: pás látky tkané na primitivním stavu, z kokosových vláken a dostatečně pevný, aby udržel střídající se palmové ratolesti a černobílá péra koary. Ty pruhy se pravidelně střídaly po celé ploše vlajky až na konec, kde byl opět pruh látky. Jak to drží celé pohromadě, nebylo moc jasné, ale vlajka to byla parádní.

„Tohle... je státní vlajka?“ třeštil oči Lippa.

„Je to symbol našeho státu,“ usmíval se Ba-Tao, „Klidně to tam pověs, vadit to ničemu nebude!“

Lippa měl pocit, že si ostrované dělají ze všeho blázny, ale jakáž pomoc, symbol státu to byl a bylo nutno ho vztyčit. Rovněž bylo třeba, aby delegát zaujal své místo v zasedací síni.

Nejdřív se konal slavnostní oběd, na který Iratto pozval celý diplomatický sbor. Všichni se dobře najedli a nikdo se neopil, takže by vše probíhalo ve vznešené atmosféře, nebýt náčelníka Fu-Kaa, který čas od času pronášel směšné poznámky. Samozřejmě v řeči Akamiů; naučil se ji, když se sprchoval, potom si nechal obnovit svoje parádní pomalování a účes. Takže mluvil akamijsky, ale divně; novinářům to ovšem nevadilo a všechno nahrávali.

Po obědě přešli do zasedací síně OSN. Byla nádherná, přesně taková jako v New Yorku, bohužel poněkud prázdná. Na volná místa tedy pustili každého, kdo chtěl; pro všechny ostatní přenášela jednání televize.

Kníže Iratto jako hostitel uvítal přítomné a poděkoval jim za účast. V projevu řekl, že je povinností všech státních představitelů setkávat se častěji a vzájemně spolupracovat, zvláště nyní za situace, kdy jsou všichni bez rozdílu ohroženi nepřítelem, který by si mezi nimi asi moc nevybíral. Potom mu organizační schopnosti došly a předal slovo Rogerovi. Roger požádal Jackie Therlowa, aby přednesl fakta o Ještěrech.

Jackie si svou řeč dobře připravil. Trvala zhruba pětadvacet minut a byla doložena fotografiemi a videonahrávkami, promítanými na hlavní obrazovku. Přehledně objasnil všechny skutečnosti, které se expedice až doposud dozvěděla o Ještěrech a o systému jejich vlády nad planetou. Na závěr oznámil, že podle informací Abota, předsedy Nejvyšší rady země Sóyo a Nejvyššího Sluhy, se dá návštěva očekávat v době co nejkratší.

Armini to věděli, mezi Akamijce už zprávy taky pronikly. Kaneda to slyšel zatím jen od Frenna a nevěřil tomu tak úplně; jenom pro Fu-Kaa to byla novinka. Vyslechl ji a zřejmě uvážil, protože se do ticha zeptal: „Ti Ještěři – jsou k jídlu?“

Shromáždění vybuchlo smíchem; Fu-Kao se rozhlédl a uklonil se, jako by jim děkoval za ovace.

„Nevím to jistě,“ řekl Jackie, „Ačkoliv existují lidé, kteří si libují v mase ještěrek a považují je za delikatesu. Prozatím je však obava, že oni chtějí ohrožovat nás, ne my je!“

Fu-Kao mlčel, ale promluvil Kaneda: „Vážně se domníváte, že by tihle... cizinci byli schopni napadnout i Japonsko?“

„Pokud je najdou, tak docela jistě!“

„Třeba je ale nenajdou!“

„Zajisté existují ostrovy, které zatím unikly jejich pozornosti a Japonsko se k nim doposud může počítat. Ale jistě jim neujdou silnice, železnice, továrny a jiné znaky vyspělé civilizace. Možná nechají na pokoji domorodce ze Šťastných ostrovů, ale v žádném případě ne z dobroty srdce; tím méně ze strachu! Jenom proto, že takoví lidé by jim k ničemu nebyli...“

Kaneda uvažoval, co by moudrého pronesl. Ale admirál Kidži, který byl členem delegace, se zvedl:

„Obávám se, že to, co říká vznešený Jacki Tharriaw, je velice nepříjemná pravda! Pamatuji se na několik zatmění Slunce, k nimž v období naší vlády došlo; a rovněž pamatuji epidemie nemocí, které po určité době nastaly! Mám za to, že to byly průvodní znaky otravy zplodinami, jimiž zamořují svět ti hnusní ještěři!“

„Jaké to mělo účinky?“

„Velmi zlé! Hynul dobytek, rostlinstvo, ale především lidé! Ženám se rodily mrtvé nebo znetvořené děti...“

Enkra sebou škubl; vedle něho seděla Emi a jak ona, tak všechny ostatní ženy očekávaly děti. Právě teď!

„Zatím jsme vždy považovali takové epidemie za důsledek hněvu bohů,“ pokračoval Kidži, třesoucí se hněvem jako osika, „Je-li však pravda, že je to dílo nepřítel, pak je musíme zničit!“

Jeho slova vyvolala souhlasný potlesk.

„Admirál Kidži promluvil moudře!“ řekl Enkra, „Jsme tady proto, abychom se poradili, jaké učiníme opatření!“

Do vznikajícího šumu vykládal náčelník Fu-Kao, že dokáže trefit oštěpem každý cíl, ať veliký či docela malý; zatím ještě neviděl takového Ještěra, ale když mu ho ukážou...

„Myslím, že nejvyšší moc máš v tuto chvíli ty, princi Enkro!“ řekl Kidži, ukazuje třaslavým prstem, „Ty bys měl rozhodnout!“

Enkra tedy rozvážně vstal a přešel k řečnickému pultu.

„Ano, uvažovali jsme o veškerých eventualitách řešení situace. Uvažovali jsme také o boji s nepřáteli, kteří jsou pravděpodobně silnější než my. Rád bych všechny upozornil, že to není strach, co nám brání pustit se do boje, ale jen rozumová, přísně logická úvaha. Prozatím si nejsme jistí, myslím stoprocentně jistí, že tito Ještěři jsou jednoznačně naši nepřátelé. Není vyloučeno, že mezi nimi a předešlými vládci území Zety došlo k nesrovnalostem, které byly vyprovokované, takže vojenská moc nemohla reagovat jinak. Proto odmítám názor, že je zapotřebí zničit ještěry bez varování. Naopak se přikláním k názoru, že bychom měli, alespoň pro tentokrát, vyhovět jejich požadavku a dát jim, co chtějí.“

„Pokořit se?“ zeptal se Kidži.

„Ano. I třeba prosit, bude-li to nutné. Možná je to pod tvoji důstojnost, vznešený admirále, ale já jsem ochoten podstoupit i tohle, bude-li to mít nějaký příznivý důsledek. Jestliže se nám v budoucnu podaří být silnější než oni, můžeme si diktovat podmínky. Zatím to není možné...“

„Rozumím,“ řekl Kaneda, „A začínám chápat. Ty si zkrátka chceš nejdřív ověřit jejich sílu!“

„Ano, je to zhruba tak. Nemá žádný smysl bojovat a nevědět, co můžeme čekat. Zatím nejsme silnější než oni, aspoň by bylo dost hloupé si to myslet...“

„Ovšem s tímto postupem musí souhlasit každý!“

„Právě proto jsme svolali toto zasedání. Hodláme udělat všecko, abychom se na návštěvu řádně připravili. Především jim zajistit výkupné: flam, který od nás chtějí. To zajistíme my; dokážeme to bez problémů a bez ohrožení lidí, kteří s flamem přijdou do styku, protože je značně jedovatý.

Druhý problém je, aby při příletu nepřátelé nezpozorovali, že na planetě proběhly určité změny. Co závisí na nás, samozřejmě zajistíme sami: žádná letadla, žádné lodi, žádné nápadné objekty. Všechno, co vyvolává pozornost, je třeba zamaskovat či ukrýt. Pro obyvatelstvo postavit dostatek podzemních úkrytů...“

„Máme se snad skrývat v podzemí jako krysy?“ zeptal se Kaneda, „Náš národ si neuvykl, aby mu někdo násilím diktoval, co dělat!“

„Vyber si. Až přijdou, nebudou s tebou o ničem diskutovat a vyhladí tě rovnou i s celým tvým národem!“

„Dobrá, ustupuji nátlaku! Což ale neznamená, že bych souhlasil s takovým postupem a do budoucna si vyhrazuji, aby s námi někdo takhle jednal! Zamaskujeme naše továrny a města...“

Enkra dal slovo Rogerovi: „Pokud jsou správné informace Abota a dalších, kteří s nimi jednali, jsou ještěři zvyklí na betonové kupole krytů. Nerozlišují příliš jejich velikost; dohodl jsem tedy s Mozkem, že před jejich příletem vytvoří nad objekty kryty v podobě takových kupolí, ovšem nikoliv z betonu, nýbrž plastické hmoty. Ochranný účel takových objektů je samozřejmě sporný, ale je to určité zajištění, pokud se nebude bojovat...“

„A co když se bojovat bude?“ zeptal se generál Ronda, „Máme nějaké možnosti obrany?“

Rogerovi zablýskaly oči: „Zkoušel jsem to zjistit od Mozku. Je tady problém, že odmítá provádět automaticky činnosti, vedoucí ke smrti živých tvorů, v takovém případě vyžaduje, aby pokyn dal vždy nějaký konkrétní člověk. Ale je schopen ničit bez příkazu jakékoliv bezpilotní sondy; pokud budou vystřeleny nějaké rakety, Mozek je okamžitě zaregistruje a zničí během letu.“

„Jakým způsobem?“

„Dezintegruje. Rozloží na atomy.“

„Nějakým výbuchem?“

„Nemyslím. Zkrátka je zničí. Zmizí, rozpadnou se.“

„Proč Mozek odmítá zabít je? Nejsou to přece lidé!“ zeptal se jeden z Kanedových důstojníků.

„Mozek také není postaven lidmi. Přesněji řečeno... myslíme si to. Mozek nedělá rozdíl mezi člověkem a zvířetem, pouze mezi živou bytostí a mrtvou hmotou. Je to jeho program.“

„Vyrozuměl jsem, že je to stroj. Nemusí stroj poslouchat toho, kdo jej řídí?“

„Právě to dělá. Program, který do něj byl kdysi vložen, nebyl zrušen a pochybuji, že to je možné. Pracovat s Mozkem není tak snadné, jak bych si přál já i ostatní operátoři. Jeho schopnosti, pokud jsme stačili postřehnout, jsou nekonečné a ani my je nedokážeme v plné míře obsáhnout. Chci k vám mluvit naprosto otevřeně: Mozek je výtvorem cizí civilizace, která byla na vyšším stupni rozvoje před milióny let. Už jenom to, že dokázala ten stroj postavit a udržovat v chodu po všechny časy, je pro dnešní úroveň techniky nepředstavitelné. Zadali mu program, který je trvale v chodu; jeho součástí je, aby pracoval pro příslušníky jiných ras, když jej najdou a budou schopni jej zapojit. Vyplní každé přání, ale pokud souhlasí s původním programem.“

Kaneda vyslechl poučení a tvářil se pochybovačně. Otázal se:

„Viděl jsem, že váš příslušník Frenn Morris pomocí Mozku během jedné noci postavil letadlo podle toho, co si zrovna přál. Může Mozek stejným způsobem vyrobit každému, co bude chtít?“

„Ano, může.“

„Je něčím omezen? Nemyslím teď program, ale třeba energii!“

„Nevím. Prozatím vyžadují jeho činnosti značný příkon energie, ale získává ji sondami z jádra planety. Podle bilance vyžaduje jeho způsob výroby pomocí analýzy a syntézy mnohem méně energie, než jakýkoliv jiný. Můžu ti tu bilanci ukázat...“

„Věřím. Další dotaz: Jak jsou věci, které Mozek každému dodá, chráněny proti zneužití?“

„Zneužití Mozkem nebo majitelem? Mozek je nepoužije proti žádné živé bytosti; člověk samozřejmě může udělat cokoliv. Mozek ti dá meč, chceš-li; do člověka ani do králíka jej nezapíchne, ale tobě nebrání, abys to udělal. Pokud požádáš, dá ti střelnou zbraň a zamíří opticky na tvého nepřítele. Zmáčknout spoušť ale musíš ve všech případech ty.“

„Považujete to za spravedlivé?“

„Těžko říct. Je to tak zařízeno.“

„Říkáš, že dá každému pušku. Dá mu i atomovou bombu?“

Roger zvážněl. „Nedá.“

„Aha! Jak to?“

„Protože jsem mu to zakázal.“

„Jakým způsobem?“

„Kdybych ti to prozradil, dokázal bys to možná zrušit. Provedl jsem určité zásahy, které omezují jeho služby pro obyčejné... pro zákazníky, kteří nejsou jmenovitě uvedeni jako oprávnění pro používání zbraní od gravitačního děla výš.“

„Na základě čeho jsi takový zákaz vydal? Na to nemáš právo!“

„Jsem opatrný. Jsou jen určité osoby, které mají právo vydat Mozku podobný příkaz. Členové našeho štábu.“

„Žádám, aby mezi tyto osoby byl zahrnut někdo z nás!“

„Nevidím k tomu žádný důvod.“

„Spravedlnost pro tebe není důvod?“

„Zřejmě pod tímto termínem rozumíme každý něco jiného. Zajisté, máš právo na všechno, ale doposud nejsem přesvědčen, že bys uměl s podobným systémem zacházet, takže ti ho nesvěřím. Ze stejného důvodu, jako táta nedá synovi jen tak klíče od auta. Rozbil by je nebo jel někam za děvkami, kde by mu je ukradli...“

„Máš mě za nezodpovědné malé dítě?“

„Mám tě za muže bez dostatečné rozvahy, Kanedo. Stejně tak jako většinu ostatních. Velmi si vážím náčelníka Fu-Kaa, ale ani jemu bych podobnou zbraň do ruky nedal...“

„Co když se jí někdo zmocní proti tvému přání?“

„Jsem si vědom, že o to bude řada lidí usilovat. Já se budu snažit tomu předejít. Nic jiného nemohu dělat.“

„Jaké předpoklady ke spravedlivému řešení sporů máte vy Armini? Jste snad lepší než ostatní?“

„Nemyslím. Byli bychom daleko raději, kdybychom mohli být ke každému spravedliví a dopřát jim všechno, co by si přáli. Ale prozatím máme povinnost chránit tento svět před nebezpečím. Před každým nebezpečím, od ještěrů i od lidí!“

„To je cynismus!“

„Doufám, že ne. Snažíme se zdokonalovat, zbavit se potřeby někoho ovládat, nutit ho k něčemu a tím znásilňovat jeho tužby. Chceme být na vysoké morální úrovni, ale vždy se to nedaří. Zrovna tohle je případ, kdy jsou s tím potíže. Nemůžeme být tak dobří a spravedliví, abychom tím ohrozili svoje životní zájmy.“

„To nechápu!“ Kaneda se rozhodl promluvit ve jménu všech ostatních a viděl, že ho poslouchají a ztotožňují se s ním.

„Je to zcela jednoduché, Kanedo,“ řekl Enkra, „Jsme ochotni být dobří a laskaví a dát každému, co budeme moci. Když jsme válčili s vámi, snažili jsme se zbytečně nezabíjet a neničit vaše lidi, protože jsme už předem věděli, že to budou jednou naši spojenci. A i kdyby nebyli, zabíjet je nejjednodušší, ale nikdy se to už nedá napravit. Šetřili jsme vás ve jménu spravedlnosti, humanity, odpovědnosti vůči Bohu. Stejně později, když jsme vedli válku v zemi Kam; několikrát jsme mohli zasáhnout daleko účinněji a tvrději, ale neudělali jsme to, protože jsme lidé a jsme dobří a laskaví. Myslím, že nás nikdo nemůže obvinit, že zabíjíme zbytečně! Omezili jsme zásahy na míru nezbytně nutnou...“

To si všichni uvědomovali. Kaneda, Iratto ani Abot nemohli nic namítat.

„Ale v případě Stackelovy bandy,“ zvýšil hlas Enkra, „Jsme zasáhli tvrdě a rozhodli jsme se ji zlikvidovat do posledního muže, aby nikdo ani zázrakem neunikl! V tomto případě jsme se nemohli řídit zásadami humanity, protože byli smrtelně nebezpeční celému lidstvu! Jejich život byl neužitečný, zbytečný, nepodléhal žádnému hájení. Chápete?“

Kaneda se tvářil vážně, ale neřekl nic; zato Iratto hlesl: „Ne!“

„Někdy je třeba ve jménu lidstva vykonat čin, který je před tváří Boží zločinem. V takovém případě je nutno důkladně uvážit, kdo má právo či povinnost jej vykonat. A přijmout trest, protože také my podléháme soudu, a ten bude nelítostný. Vystavujeme se tomuto nebezpečí, neboť to považujeme za nutné. Vědomě činíme zlo a přijmeme za to trest. Právě proto, aby nezasáhl nikoho z vás.“

„Zní to velice hezky,“ řekl Kaneda uvážlivě, „Ale možná bychom si chtěli někdy sami rozhodnout, co budeme dělat. Uznávám, že to možná víte lépe; ale i my jsme dospělí lidé, ne?“

„Jako dospělí lidé zajisté víte, co je zodpovědnost. Dotýká se jak spravedlnosti, tak křivdy. My se občas dopouštíme křivdy na ostatních, jednáme nespravedlivě, svévolně, podle svých zásad. Vám se to může a nemusí líbit, můžete nám k tomu říct svůj názor, ale nemůžete nás donutit, abychom svoje jednání změnili. Stojíme před vyšším Soudcem, než je kdokoliv z lidí, a ten nám dal svoje příkazy. Vyjádřil je jak v Písmech, tak v hlasu svědomí, který je pro nás příkazem. Naše svědomí nám říká, že máme v tomto případě jednat nesmlouvavě, byť by to bylo objektivně nesprávné. Je to nutné, proto to učiníme. Stačí?“

Kaneda to zřejmě chápal, ale zeptal se: „Proč se tedy vůbec ptáte na naše mínění? Nebo se chcete jen chlubit, co všecko máte v úmyslu vykonat pro záchranu světa?“

Enkra potřásl hlavou. „Říkám to proto, že můžeme být poraženi. Může se stát, že ve svém boji neuspějeme a přijdeme o život. Teď si nevšímej bezstarostnosti a veselé nálady, kterou na nás vidíš; až přijde vhodná chvíle, zvážníme. Jestliže budeme poraženi, pak nastane potřeba, abyste to vzali do ruky vy. Dle stejných zásad, jaké jsem ti právě vyložil.“

„Obávám se, že si nejsem jist... zda tě chápu!“

„Kdyby z nás nikdo nezůstal a nepřátelé přešli přes naše mrtvoly, pak jste to vy, kdo proti nim bude stát se zbraní v ruce. Možná je dokážete porazit nebo zahnat. Taky se může stát, že z nás padne většina, ale někdo se zachrání. Tehdy prosím, aby u vás našel útočiště, mohl si odpočinout, vyléčit se a znovu se vydat do boje. Uděláte to pro nás?“

„Na to se můžeš spolehnout!“

Enkra si přejel dlaní přes tvář. „Ano... tuhle odpověď jsem od vás chtěl slyšet. Bude se nám lépe bojovat, když budeme vědět, že po nás přijde někdo další. Děkuji vám...“

Jednání ještě chvíli pokračovalo, ale teď už nikdo nepokládal provokativní otázky. Nakonec vydali prohlášení, že mezinárodní společenství zmocňuje armády Templářských řádů Blesků, Koary a Krona, aby chránili planetu před každým nepřítelem, který by ji mohl napadnout. Národy se potom zavazují stát za svými ochránci až do hrdel a statků.

Vrchním velitelem byl jmenován Enkra. Tím se zároveň potvrdila jeho funkce Imperátora, císaře a pána obou planet. Přijal ji stejně poslušně a odevzdaně jako každou jinou ránu osudu.

Po patřičných recepcích se delegáti vrátili do svých domovů.

Errata:

30.05.2021 11:46