Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dvě zelené dívky, dar pro Enkru, se příliš neosvědčily. Emi je samozřejmě s potěšením předložila svému pánovi jako pochoutku a Enkra s nimi provedl, co se očekávalo; pak je podrobili řadě výzkumů, zkoušek a výslechů ohledně poměrů v Sóyu, dosavadních životních osudů a tak. Ukázalo se, že jsou jednoznačně hloupé a nic rozumného se od nich nelze dozvědět; Roger předpokládal, že právě proto byly vybrány. A ježto Enkra se jich dostatečně nabažil, byly taktně odsunuty do kláštera chrámových tanečnic s pokynem, aby se s nimi zacházelo jako se všemi ostatními, avšak zdůrazňovalo se, že jsou konkubínami prince.

Roger svolal užší kroužek odborníků, aby se s nimi podělil o zážitky ze Sóya. Nebyl příliš spokojen; přestože tam navazoval četné známosti a snažil se všelijak prospívat místním předákům, aby se s nimi trochu sblížil, nevedlo to k žádnému cíli. Zelení zůstali chladní a rezervovaní, předváděli Rogerovi především to, co sami chtěli. Místní politiku měl pevně v ruce Abot; na rozdíl od vstřícného Iratta je velice chytrý, obezřetný, má smysl pro politickou strategii i taktiku. A pečlivě zvažuje každé slovo, které někomu řekne.

„Zkrátka Kornod, kdyby nás byl líp odhadl!“ soudil Enkra.

„Všichni ti Sluhové jsou asi takoví,“ přikývl Roger, „Zkoušel jsem na něj všechno možné a časem bych se jim dostal pod kůži; ale znamenalo by to vydržet měsíce, možná léta. Časem narazíme na někoho jako Gondri nebo Ronda, kdo s námi bude chtít jednat, ale bude to chtít hodně úsilí...“

Enkra si v průběhu jeho výkladu promýšlel otázku a když Roger skončil, konečně se zeptal: „Jdeme do války. V takové situaci je nutné vědět, zda můžeme svému spojenci věřit či nikoliv. Domníváš se, že můžeme Abotovi věnovat svoji důvěru?“

Roger se zatvářil, jako kdyby otázku zcela nechápal. Usmíval se, jako by po něm malé dítě chtělo zázrak.

„Upřesňuji otázku: jak velkou důvěru v ně můžeme mít?“

„Odpověď: můžeme jim věřit, dokud budeme nejsilnější.“

Enkra kývl hlavou. „Ano, to jsem čekal... Jak víš, mám tam co nejdříve zaletět na pracovní návštěvu. Můžeme od nich čekat něco, na co nejsme připraveni?“

„Cokoliv.“

„Třeba zradu?“

„To nevidím jako pravděpodobné. V podstatě nás ani nemají čím napadnout; podle Abota dostali kdysi dávno tři lodě typu VJ, ale dvě z nich se v průběhu dějin porouchaly a není nikdo, kdo by je dokázal opravit. Jejich vraky leží někde... nevím.“

„Počkej, to je zajímavé! Dostali tři lodi a zřejmě instruktáž, jak s nimi létat, ale ne jak je opravovat? Když se poškodily... to jim Ještěři nemohli dát nové nebo je opravit sami?“

„Vypadá to, že Sluhové si netroufali jim prozradit, že jejich techniku poškodili. Obávají se, že by byli obviněni z nedbalosti, to je u nich dost těžký zločin. Trestá se smrtí...“

„Co by dělali teď, když už nemají žádnou?“

„Těžko říct. Možná by to riskli. Zatím doufají, že jim dáme tu naši nebo... nevím, v co přesně doufají. Řekl bych, že když jsme za ně převzali odpovědnost, spadl jim dost velký kámen ze srdce.“

„Sóyo až doposud ovládalo celou planetu! Chceš tím říct, že jsou rádi, když o svoji moc přišli?“

„Drahý princi, povšimni si laskavě postavení královského purkrabího nad poddanými. Bydlí na královském zámku, ale není král; dává rozkazy jeho jménem, ale každý ví, že v zásadních otázkách nerozhoduje podle své vůle. Když král přijde a zajímá se, jak jsou jeho zájmy uspokojovány, neptá se stráže u brány, ale vznešeného purkrabího. Přestože jde o prohřešek toho strážného, který se u brány pochechtává! Chápeš?“

„Docela jo. Zelení usoudili, že teď jsme my zodpovědní Ještěrům za všechny jejich chyby?“

„Třeba i za to, že v nádržích není dostatek flamu. Abot mi to opakoval nějakým způsobem několikrát denně.“

„To vyřešíme při návštěvě. To jejich letiště mě zajímá, chtěl bych si to tam pořádně prohlídnout.“

„Nic tam neuvidíš. Betonová přistávací plocha, v rozích čtyři pyramidy, pod plochou nádrže plné flamu. Pěkně hnusně smrdí, krom toho, že je jedovatý. Ohavná kapalina, ovšem vysoce účinná.“

„Místní nafta, chápu. A co ještě?“

„Je biologicky aktivní.“

„Co tím chceš říct?“

„Ta hmota vykazuje určité... zvláštní vlastnosti. Přirovnáváš ji k naftě a ta taky vznikla ze zbytků živých bytostí v pravěkých mořích. Z čeho a jak vznikl flam a jak zkameněl, to nevím. Ale zachoval si určité schopnosti živé hmoty.“

„Je to živá hmota nebo není?“

„Živá rozhodně není. Ale mám pocit, že za jistých okolností by mohla být. Kdyby se jí dotklo... kdyby do ní byla nějakým způsobem umístěna duše. Oživující princip, chápeš?“

„Nijak zvlášť.“

„Nevadí, ani já to nechápu. To není moje analýza, ale Mozku. Postřehl jsem u něj jisté zaváhání, když měl s flamem pracovat.“

„K čemu to potřebují Ještěři?“

„Mě se ptej!“

„Dá se používat jenom jako palivo, nebo i k něčemu jinému?“

„Nevím, k čemu všemu se dá použít.“

„Má něco společného s protoplazmou?“

„Taky, ale... nikdy jsem nebádal v oboru protoplazmy. Rozhodně se z ní nedají vypěstovat umělé živé bytosti jako ve sci-fi...“

„Nedají se nebo ty to neumíš?“

„Jestli naznačuješ, že jsem blbec...“

„Nenaznačuju. Hádám, k čemu se hodí Ještěrům.“

„Zkusil bych se zeptat přímo Ještěrů, až s nimi budeme takoví kamarádi, aby nám odpovídali na otázky.“

„Rogere, naznačil jsi, že záležitosti Ještěrů nejsou prozatím docela vyřízené. Souhlasím. Ale pozoruji na tobě, že bys měl chuť vést mírovou delegaci, která bude jednat o spojenectví, až se nám podaří je přinutit, aby nás nezabíjeli na potkání.“

„Přesně jsi to vystihl.“

„Necítíš k nim něco jako... nenávist? Strach, odpor?“

Roger se tiše rozesmál. „Když jsem byl malý, moje sestra Dany jeden čas chovala hady a všelijaké... potvory. Vlastně, začal s tím Clarence Whigg, její milenec. Dany natahala do paláce tolik hadů a ještěrek, že jsme mohli konkurovat zoologické zahradě. Pak založila nadaci na jejich výzkum a všecko jim to darovala, ale mezitím jsem je stihl trochu prozkoumat. Jsou fantastičtí...“

„Nemám nic proti hadům a považuji je za pozoruhodné tvory, ale nemůžu říct, že bych je obdivoval víc než jiná zvířata. Nevadí ti trochu jejich... neschopnost komunikace?“

„Právě to je velice zajímavé!“ zablýskal Roger očima, „Hrozně bych chtěl vědět, jak takový myslící tvor vzniklý z plaza uvažuje a co cítí! Od chvíle, co jsem se o nich dozvěděl, na to myslím!“

„Začínám chápat...“

„Modří i zelení jsou sice zvláštní, ale jsou to lidé! Arminské šelmy známe od mládí, jsou našimi vychovateli a jejich svérázný duševní svět je pro nás inspirací, poučkou... Jako v antickém Řecku, kde chlapce vychovávali Kentauři! Jak asi uvažoval takový Kentaur, co říkáš? Byl člověk i kůň zároveň...“

„To nevím, Rogere. Jak uvažuje Ještěr, taky neodhadnu...“

„Zamysli se nad tím někdy! Zkus si to vymodelovat ve virtuální realitě, Mozek ti pomůže... nebo zkus vstoupit do mojí, kódové jméno je Ještěr a tam si už najdeš...“

„Hm...“

„Dovol abych ti připomenul, že jsi rovněž pánem říše plazů Argerranu! Jejich koruna ti náleží a jako Imperátor...“

„Hele, provokace vynech! Nevím, co by Ještěři povídali, kdybych se jim představil jako císař!“

„Rozhodně to zkusím vyzvědět, až s nimi budu jednat. Pokud něco vědí o Argerranu a jejich panství na Zemi...“

„Dal bych přednost tomu, aby nevěděli nic. Podle Abotových slov nemyslím, že by byli rádi...“

„Tomu bych se taky divil. Uvidíme, jak se bude jednání dařit. Pro začátek budeme hodně opatrní!“

„Pro začátek zkusíme jednat s Abotem. Který den považujete za vhodný pro návštěvu v Sóyu?“

„Kterýkoliv se ti bude hodit...“

Hodil se zítřek; Enkra s sebou vzal Rogera, Jacka, Emi, Sheillu a Cvrčka a rozhodl se vyzkoušet novinku, kterou vymyslel Roger: zrychlený let. Jednorožec měl určitá konstrukční omezení, která mu bránila lítat jako tryskáč, byl to stroj určený pro pozorování a přistávání v terénu. Pro dálkovou dopravu byla určena jiná letadla, která si mohli objednat, pokud chtěli, ale Roger objevil další možnost: pokud je známo přesné místo, kam se má letět, Mozek během letu přestaví Jednorožce na rychlé letadlo, doletí automaticky na to místo a tam zase změní na UC (Unicorn). Ovšem během takového letu nebude možno je ovládat ručně.

Přesně tohle chtěli vyzkoušet; vzlétli tedy ručním řízením do výšky asi pět set metrů, tam Roger na mapě navolil místo a zadal příkaz k rychlé přepravě. Vzápětí je odstředivá síla vmáčkla do sedaček a hlava se jim začala točit; všimli si pouze, že kabina se ani moc nezměnila, zato venku téměř všechno. Trvalo to však jen pár minut, potom ustalo přetížení i tlak ve spáncích a oni se postupně probírali k životu. Jenom kolena se jim trochu třásla.

Jednorožec visel nad Sóyem a očekával jejich příkazy.

„Dost dobrý!“ ocenil Roger, „Tenhle způsob lítání bude zřejmě moje nový hobby...“

„Hlavně nesmíme před startem zapomenout navštívit záchod!“ řekl Cvrček, „Málem jsem se z toho...“

„Óóírové měli zřejmě odolnější vnitřnosti!“ řekla Sheilla.

„Kdepak,“ usmíval se Roger, „Zkušenosti říkají, že jim to taky nebylo moc příjemné. Ale museli to vydržet. Lítání v kosmických stíhačkách je prý ještě protivnější.“

„Fajn. Co je kosmická stíhačka?“

„Nevím. Ale něco takovýho prý měli. Ze začátku měl každý pilot problémy, později si zvykl a některým se to stalo zábavou. U nás taky existujou kolotoče, houpačky a...“

„Kéž by ses při tom poblil!“ přála si Sheilla.

Emi zasedla k řízení a poletovala nad městem. Slušelo se učinit nejdřív zdvořilostní návštěvu u Abota, takže přistáli za palácem Nejvyšší rady. Roger jej začal přestavovat na něco lepšího, teď však byly práce na přestavbě zastaveny a namísto ní se vyklenula nad celým prostorem mohutná plastová kupole, aby občané viděli, co pro ně Mozek dokáže udělat. Roger přiznal, že by se rád pochlubil dokonale vymyšlenou stavbou, ale prozatím není čím.

Abot byl o jejich návštěvě informován a taky věděl, že si Enkra nepřeje oficiální uvítání, neboť pobyt bude pracovní. Přesto jim přišel vstříc, doprovázen dvěma mladými Sluhy. Všichni teď nosili šafránová roucha, která pěkně ladila s jejich zelenou pokožkou; tím víc vypadali jako žáby. Enkra neustále bojoval s podvědomým odporem vůči jejich vzhledu; když se miloval s dívkami, vypadaly aspoň přijatelně, vlasy barvy lahvového skla měly jemné a kůži na dotek příjemnou; potom jim Oheň vlasy sežehl a když se s nimi miloval, byla to rozkoš spojená s odporem, což jej sice vzrušovalo, ale ne trvale. Vzpomínal na to s rozpaky.

Bohužel, právě na to se ho Abot ptal. Položil mu řadu otázek, týkajících se sexuálního uspokojení a vypadalo to, že to myslí přátelsky, přestože sám je bytost bezpohlavní. Roger podnítil diskusi na toto téma a Abot vysvětloval filosofickou představu bezpohlavnosti jako něco čistého, nedotčeného smyslovým požitkem. Velmi rychle stihl prostudovat řadu teologických spisů z oblasti indicko-čínské i křesťanské a byl schopen na to téma diskutovat s odborníky. Vypadalo to, že k oboustrannému prospěchu.

Z jeho hlediska to skutečně nevypadalo, že víra Sluhů se dočká rychlého konce. Spíš se dal očekávat rychlý rozvoj, zvláště pokud se odstraní dva základní rozpory: násilné vyklešťování Sluhů a upalování nežádoucích osob. Abot hravě dokázal, že jsou to prvky zavedené do Učení až dodatečně, vnucené válkou a v podstatě neoprávněné, které mohou být rychle zrušeny. Což mělo učinit slavnostní zasedání, které hodlal svolat ve vhodné době a počítal s účastí představitelů ostatních církví, včetně Enkry a Rogera. Jaký bude program, nebylo zatím stanoveno.

Roger navrhl, aby pozvali také Mika Crosse jako nejvyššího velekněze. Abot zapochyboval; neměl ani tak pochybnosti o jeho znalostech, spíš o ochotě jednat o čemkoliv se Sluhy, protože se dost povídalo o jeho prudkém odporu vůči nim. Roger ho ujistil, že se jedná o nedorozumění; Mike samozřejmě neměl rád Kornoda, protože Kornod mu předvedl násilný odchod do Velikého štěstí řady nevinných osob, což se Mika hluboce dotklo. Kromě toho se Kornod soustavně pokoušel komthura provokovat, až se mu to povedlo; ale vůči jiným Sluhům se Mike chová vždy korektně a spolupracuje s nimi jako s duchovními bratry.

Abot prohlásil, že ho to těší.

Potom se rozhodli odletět k nádržím s Flamem. Abot projevil ochotu je doprovázet, ale Roger mu poděkoval a vzal zavděk jeho zástupcem, starším důstojníkem Ještěrů jménem Goth. Tento muž byl povahy rozvážné, nevtíravé, v podstatě zcela flegmatické; velice nerad hovořil, zvláště s cizinci a nutnost je doprovázet přijímal jako ránu osudu. Roger ho už poznal a tvrdil, že stejně bere taky cokoliv jiného; jak by měl vypadat svět, aby se mu líbil, nebylo prozatím objeveno. Jak a proč dosáhl svého vysokého postavení, taky nikdo nedokázal říct.

Jednorožcem odletěli na letištní plochu. Byl tam mrtvý klid, pouze v jedné pyramidě drželo strážní službu deset Ještěrů. Asi věděli, že přiletí inspekce, protože nastoupili ve slavnostních uniformách a podávali Gothovi hlášení. Četař je pak doprovázel po ploše (nic k vidění) a zavedl k nádržím. Ani tam to nebylo moc zajímavé; flam je tekutina zelenohnědé barvy, jež ohavně vypadá, ohavně zapáchá a při vdechování působí otravu celého organismu. Ne samozřejmě okamžitě, ale časem zcela jistě.

„No, tak začneme,“ Enkra si sňal z krku pektorál a rozložil, aby mohl ovládat klávesnici, „Mozku, kontakt!“

Z klávesnice se vynořilo chapadlo a připláclo se mu k hlavě. Četař o krok ustoupil, vojáci v pozadí vzrušeně šuměli, ale Goth zůstal zcela klidný; zřejmě už to viděl víckrát. Enkra spustil do nádrže sondu a vyžádal si zjištění situace.

Mozek nahlásil, že nádrž je naplněna flamem na 97,322 %; její betonová stěna je na několika místech narušena mikroskopickými trhlinami, jimiž flam uniká, i když velmi málo, čímž zřejmě byl způsoben úbytek. Dále se v tekutině nachází řada příměsí, které vznikly nedokonalou rafinací a filtrováním. Enkra vydal příkaz: opravit trhliny ve stěně a doplnit stav na 100 %, přičemž různé příměsi anulovat či přeměnit na flam. Mozek okamžitě provedl.

Roger si poručil boční vývod a předváděl Enkrovi výsledky svých výzkumů. Kromě jiného vyložil, že značnou část toxicity způsobují právě zmíněné příměsi; vyčištěním se jedovatost o poznání sníží. Odstranit ji zcela nelze, protože je přirozenou vlastností flamu, ale když na to přijde, lidé s ním nemusejí tak často přicházet do styku. Enkra to uznal a přešel k další nádrží, kde provedl totéž.

Třetí nádrž byla naplněna na 36,827 %. Enkra zadal příkaz ji naplnit na 100 % a provést veškeré předchozí úpravy a zatímco to Mozek prováděl, vyptával se Gothy, kdo nádrže vytvořil, kdy a za jakých okolností. Se stejným výsledkem by se mohl ptát betonových nosníků; Goth nevěděl vůbec nic a netušil, kdo by to vědět mohl. Nádrže byly tak staré, že přesahovaly život několika generací; upřímně řečeno, vypadaly na to. Enkra uvažoval, zda by je neměl zvětšit či nějak vylepšit, ale prozatím to nepovažoval za vhodné; Ještěry by změna mohla upozornit. Nebylo vyloučeno, že nádrže vyrobili oni nebo že vznikly za jejich účasti a někdo si ještě pamatuje, jak vypadaly.

Mozek ohlásil ukončení práce. Enkra nechal uzavřít nádrž; když Goth zjistil, že byla naplněna, projevil přesně stejnou radost, jako když mu nabídli šálek čaje. Enkra se zajímal, které další prostory by mohl naplnit flamem a dozvěděl se, že možná mobilní cisterny, které budou přivážet flam při přečerpávání Ještěrům. To ale bude vhodné, až tady budou; zatím se flam soustřeďuje v nádržích přístavu FG-7, kam byl přivážen z Kamu.

„Poletíme tam.“ rozhodl Enkra.

Málokdy spatřil něco tak ohavného jako město FG-7, pokud se dalo za město označit. Porůznu rozhozené obytné bunkry, mnohé opuštěné, porůznu rozmístěná tovární zařízení, některá již nepoužívaná, zpustlá, leč nezrušená. Lidé, kteří se ploužili tím nepořádkem, vypadali do jednoho chorobně a sklesle, jako by je tíha jejich údělu sklátila ke hrobu.

„Dělal tady někdy někdo lékařské prohlídky?“ ptala se Sheilla.

Goth neměl tušení.

„Vykašli se na prohlídky,“ řekl Enkra, „Zapal Oheň. Gotho, všem vydej příkaz očistit se v Ohni!“

Není jasné, zda lidé očekávali, že tu akci přežijí. Na příkaz se však shromáždili na místě, kde Sheilla zažehla Oheň, přihnáni Ještěry ze strážního oddílu. Mnohým by zřejmě nevadilo, kdyby to byla jejich poslední chvíle života; Enkra hádal na vysoký stupeň otravy flamem, který tu páchl úplně všude.

Když je Oheň očistil a oni zůstali naživu, přece jenom jim to posílilo životní optimismus. Především děti (i těch tu pár bylo) začaly pobíhat, křičet a smát se; Cvrček včas zabránil veliteli Ještěrů, aby je pokáral. Ještěři měli zřejmě nařízeno dělat vše, co si Armini budou přát. Očištěním v Ohni prošli také a jejich stav se zjevně zlepšil. Ještě stálo za úvahu udělat něco s jejich oděvem, který taky páchl a byl plný jedu, ale k tomu bylo nutno vyžádat si od Mozku kopie oděvů, z nichž budou změněné nečistoty odstraněny; Enkra to nechal na starost Emi a Sheille a sám se zajímal o nádrže.

Poznal na nich na první pohled, že je stavěli zelení dle vzoru těch na letišti, menší a podstatně méně dokonalé. Vypadaly hrozně a tekly jako staré rozeschlé necky. Protože Jackie zůstal ve městě a vyjednával s místními hodnostáři, ujali se nápravy Enkra, Roger a Cvrček, každý na jiném místě. Cvrček navrhoval to zrušit všechno, ale to nebylo možné; mohli by si všimnout.

„Skoro bych byl rád, kdyby ti hnusáci už přilítli!“ prohlásil Cvrček, „Kde se courají? Ať přilítnou, vezmou si co chtějí a zas zmizej, ať se můžem dát do pořádný práce!“

„Třeba se s nimi dohodnem na spolupráci!“ řekl Enkra.

„No, já nevím! Už jsme se sice spolčili se všelijakou pakáží, ale ještěrky teda zrovna nemusím!“

„Nikdo od tebe nechce, abys je jedl!“

Cvrček se potěšeně zachechtal při vzpomínce na Fu-Kaův dotaz na zasedání OSN. „Hlavně ať oni nesežerou nás!“

Když skončili opravy všeho co se dalo, odletěli pryč a chtěli si odpočinout. Taky se vykoupali v Ohni; pak si poručili vytvořit hygienický kabinet a důkladně se dlouhodobě sprchovali, dokonce za průhlednými stěnami, aby lidé viděli, jak se používá, protože to zařízení tu chtěli nechat. Mozek je zamaskoval jako nejbližší boudu neurčitého účelu; takových tu byla řada a zřejmě nikdo už neměl tušení, k čemu.

Pak odletěli, aby si odpočali. Abot hodlal uspořádat na jejich počest oběd, ovšem ne slavnostní, jen pracovní. Z téhož důvodu se podávaly pouze pokrmy vhodné a nápoje neovlivňující mysl; u jídla se vedla příjemná konverzace, která brzy sklouzla na odbornou úroveň, takže začala přítomné bavit. Kromě Emi; její myšlenky bloudily po zcela jiných oblastech a několikrát zkusila Enkrovi jemně naznačit, že by si lépe odpočali v soukromí, ovšem bezvýsledně. Takže se prozatím nudila.

Jelikož tu nehodlali přenocovat, s večerem odletěli domů; avšak ne do Kam City, ale do podhorského městečka, jemuž Asthra říkala Aztlan a vedla tam rekreační středisko pro rehabilitaci zdravotně postižených osob. Zkoušela dát do pořádku nešťastníky, kteří omylem spadli do drtiče rudy nebo si uřízli ruku při práci v dole na flam nedaleko odtud. Uvítala je s nadšením a chutnou večeří, kterou masožravou Emi moc nepotěšila. Enkra však byl spokojen, líčil Asthře zážitky ze Sóya a vyptával se na její úspěchy.

„Je to zábava,“ vyprávěla, když mu udělala v lékařském pokoji vlastnoruční a mimořádně chutnou kávu, „Až doposud měli jedinou metodu léčení raněných: každého, kdo byl nemocný, hned bez váhání zlikvidovat. Přesněji řečeno upálit. Dnes to sice je jinak, ale nemysli, ti lidé nám ještě pořád moc nevěří. Taky léčíme Ohněm, tak nám ani moc věřit nemůžou. Jakýkoliv lékařský zásah považují za předběžnou pitvu a sebe za adepty na funus.“

„Musíš jim to vysvětlit! Lékařská osvěta...“

„Lékařská osvěta vypadá zatím tak, že jim vysvětluju základní zásadu: raněného je potřeba nechat naživu, ne na místě dorazit. Oni mi zas vysvětlují, že je to pro něho lepší, neboť se alespoň netrápí. Tak se bavíme a moc se nám to všem líbí...“

Zasmáli se; Enkra upíjel kávu a přikusoval koláče z místního ovoce příjemně natrpklé chuti. Asthra osobně objevila, že ty bobule jsou poživatelné a koláče upekla. V troubě kamen, která si ovšem poručila od Mozku.

„Ano, vařím a peču!“ chlubila se, „Osobně a rukama, ačkoliv si některé suroviny samozřejmě vyžádám a receptury ukládám do paměti Mozku, aby je mohli využívat všichni. Ale vařit mě baví a aby to nevypadalo divně, zakrývám to potřebou vařit pro Božstva...“

Enkra se pousmál. Osobně soudil, že pro Asthru je předkládání pokrmů Božstvům životní potřebou, bez níž by se sama nenajedla; činila tak i za mnohem obtížnějších podmínek. Ale uvědomovala si, že její počínání může leckomu připadat divné.

Když se vyptával na recepty, odsunuly se dveře a vstoupila Emi. Podezíravě se rozhlédla a zjistila, že se skutečně neděje nic nepatřičného; Enkra s Asthrou sice seděli na rohožích, ale byli zahaleni do oděvů a atmosféra byla nabita čímkoliv, jen ne erotikou. Zklamaně protáhla obličej.

„Pojď dál,“ pozvala ji Asthra, „Dáš si s námi kávu?“

Emi by zvolila zcela jiný nápoj, dráždivější a opojnější; ani koláče pro ni nebyly ta pravá pochoutka. Ale sedla si. Zaváhala, jak jim naznačit, o čem si s nimi chce povídat.

„Jak vám to klape v manželství, děti?“ otázala se Asthra.

Enkra chtěl odpovědět něco společensky bezvýznamného, ale Emi jej předběhla: „Klapalo by líp, kdybys nám pomohla.“

„Proto jsem tady,“ usmála se Asthra, „Co bys ráda?“

V pokoji bylo šero, téměř tma; vlastně zářily jen lampičky na oltáři v koutě. Asthra a Enkra moc světla nepotřebovali a Emi to vyhovovalo ze všeho nejvíc.

„Můžu s tebou mluvit docela otevřeně?“

„Prosím.“

Emi se přivinula k Enkrovi. Prohlížela si Asthru; drobnou ženu v šafránovém rouchu, bez vlasů, bez jakýchkoliv ozdob, nicméně neustále velice krásnou. I teď vypadala, jako by z ní vyzařovala aura jisté vznešenosti. Emi ji obdivovala.

„Tys byla Enkrovou milenkou?“ otázala se téměř šeptem.

„Ano.“ přikývla Asthra. Emi se zdálo, že se usmívá.

„Když jste se milovali, sdíleli jste také svoje myšlenky? Chci říct: došlo k propojení vědomí, abyste byli jediná bytost?“

„Ano.“ odpověděla Asthra.

„Je to zvykem vždy, když... dojde k lásce mezi dvěma Arminy?“

„Vždycky ne. Většinou se to týká jen těla. Ale... my patříme do kasty, kde se to dělá. V našem případě... to byl hlavní důvod.“

Emi se v rozpacích napila kávy. Když postavila šálek, cinklo to až nepatřičně, jaké bylo v pokoji ticho.

„Chtěla bych... taky.“

Astra pochopila okamžitě: „S ním nebo se mnou?“

„S oběma.“

„Najednou či jednotlivě?“

„To by šlo?“

„Za určitých okolností jde všechno. Přesněji: je jen velmi málo věcí, které by nešly zprostředkovat.“

„Se všemi.“

Enkra doposud mlčel. Teď mu to nedalo: „Co tím myslíš?“

„Se všemi, kdo jsou tady. S Rogerem, Jackem, Sheillou...“

„Nevymýšlej si! To nejde!“

„To jde.“ řekla Asthra.

Enkra zvedl varovně ruku, ale Asthra řekla: „Je možné propojit mysl, je-li ve hře alespoň jedna čarodějka dostatečně zkušená, aby to zvládla, aniž by tím někomu uškodila.“

„A ta tu je!“ řekla vítězoslavně Emi.

„Jsou tady dvě. Sheilla to umí taky. Naučila jsem ji to.“

„Můžeš to naučit taky mě?“

„Ano.“

„V průběhu toho... obřadu?“

„Myslím, že to dokážeš přijmout.“

„Prosím, oprav mě, kdybych řekla něco špatně! V průběhu obřadu dojde k tělesnému spojení všech přítomných? Jak je to u kluků nebo u děvčat mezi sebou?“

„Je to možné, ale není to nutné. K propojení mysli může dojít pouhým dotykem nebo těsnou blízkostí. Dokonce i spontánně, bez aktivní účasti; to se stává třeba dětem. Důležité je, aby nikdo neměl mentální zábrany nebo tak něco. S běžnou odolností mysli proti vstupu druhé osoby si dokážeme poradit. Ovšem jestli chceš, můžeš se samozřejmě spojit se všemi i tělesně...“

Emi se potěšeně zachichotala.

„Cítím, jak se na to těšíš. Už teď ti sonduju v myšlenkách. Je ti to nepříjemné?“

„Vůbec ne. Líbí se mi to. Proč se mnou není Enkra?“

Asthra velmi dobře věděla, co prožívá Enkra. Na jedné straně se těšil na neobvyklý zážitek; na druhé mu nepřipadalo společensky vhodné dělit se o Emi s Jackem a především s Rogerem. Kupodivu by mu nevadil Cvrček, ale Roger? Když se ponořila hlouběji, poznala i příčinu: na nějakém mejdanu už před lety mu Roger nabídl, aby to zkusili spolu. Roger vůbec není homosexuál, ba ani bisexuál, je jen společensky dobře vychován a žije v přesvědčení, že se sluší dát každému vše, co mu způsobí radost. S řadou kluků měl společné dívky a učil je různým zábavným drobnostem; Enkra toho slyšel spoustu a pochyboval, zda to všechno je pravda, nebo jen reklama. A když je to pravda, kolik z toho Roger udělal pro svoje potěšení a kolik pro svou popularitu.

Asthra vztáhla obě ruce a dotkla se prsty jejich hlavy. Emi pocítila, jako by jí tělem prošel výboj energie. Náhle už nebyla jediná bytost, byla souhrnem tří a více jedinců. Uvažovala, co je to více než tři a smála se tomu. Procházela se Enkrovou pamětí a ke svému nemalému úžasu objevila, že jsou v ní uloženy lecjaké zajímavosti: třeba princezna Anitta, o niž se nedávno zajímala. Asthra Anittu taky znala a komentovala Eminy výzkumy se smíchem. Celý ten svět byl mimořádně bezstarostný a veselý.

„Pozveme ostatní?“ řekla Emi.

V jejím vědomí se vynořila Sheilla a někdo (Asthra nebo Enkra, ale možná taky Emi) jí sdělil, že mají přijít. Za pár okamžiků už tu byli, smáli se a těšili se na zábavu. Bleskově si vyměňovali dojmy, myšlenky, vzpomínky; stačilo si přát a myslí projel impuls, který příjemně lechtal a přinášel novou rozkoš. Trochu to bolelo, ale byla to příjemná bolest, jako když si Emi nechala při milování probodat tělo nejdřív akupunkturními jehlami a nakonec vším, co zrovna bylo po ruce; čím víc byla zraňována, tím větší pociťovala potěšení. Teď cítila něco podobného, její mysl zahltil příval informací a ona se v něm topila, zmítala se a nedokázala se orientovat. A ostatní jako by bavilo ji týrat, svrhávali na ni další a nové náklady jako balvany, potápěli ji a dusili, jenom co dokázala lapat po dechu. To se jí moc líbilo.

Jak se kdo zbavil oděvu a který se s ní první spojil, si nedokázala zapamatovat, vnímala zároveň pocity všech, chlapců i děvčat. A šlo to v rychlém sledu za sebou, těla se zmítala ve slastných křečích a rozkoš narůstala až k nesnesitelnosti. Opět měla pocit, že se zúčastňuje více osob, než kolik je jich přítomno tady; některé dokázala dokonce identifikovat, byli to stálí či oblíbení partneři někoho z nich. Zmateně uvažovala, kdo jsou ti další a zda vůbec jsou lidé; byl to hloupý nápad a ani netušila, jak na něj přišla, ale nějaký smysl zřejmě měl.

Rozhodla se pokusit o roztřídění vjemů a začala s Cvrčkem, když s ní byl právě spojen. Cvrček a Sheilla měli v oblibě hru, při níž si vzájemně vyměňovali informace o svých partnerech; oba měli vytrénovanou paměť, dokázali sondovat v mysli druhého, aniž by to tušil a nalézat především skrytá místa. Potom si tyto znalosti předali během pár okamžiků; proto občas věděli řadu velmi intimních faktů o lidech, které ani neznali. Cvrček tento impuls předávání nedokázal potlačit, ani když byl s jinou vnímavou partnerkou; Emi toho využila, moc ji to bavilo. Sheilla to postřehla, smála se a povzbuzovala ji; její hry byly snůška nejrůznějších něžných perverzit a bavilo ji, když k nim zlákala ještě někoho dalšího.

Ale Emi zaujalo něco jiného: vedle ní se k tanci rozkoše spojil Enkra s Asthrou. Co prováděla jejich těla, bylo zanedbatelné, ačkoliv to bylo hezké a příjemné; ale v jejich myšlenkách vybuchl vesmír a naplnil nejen je, ale vše kolem. Emi se ocitla ve stavu skutečné jednoty s kosmem; cítila, jak v ní srší energie galaxií, planety krouží kolem svých sluncí, vznikají a zase zanikají. A přestože byla vesmírem, cítila se jako hrášek či zrnko písku v dlani obra, jímž byl Pán toho vesmíru; právě teď skutečně poznávala Nejvyšší Vůli, byla si vědoma, že jedná podle této vůle a byla šťastná.

Po extázi přišlo zklidnění; Emi zůstala ležet, odpočívala a pokoušela se urovnat myšlenky. Splnilo se jí přání, avšak ještě si nebyla jistá, zda je to přesně to, co si přála. Bylo toho příliš mnoho a neznala tyto hry.

„To jsou hry princezen.“ řekla tiše Asthra.

„Je to... fajn.“ odvážila se vydechnout Emi, „Jenom jsem z toho tak trochu zmatená!“

„Musíš je hrát častěji!“ protahovala se Sheilla jako spokojená kočka, „Zvykneš si, naučíš se to sama řídit...“

„Netrap ji,“ usmál se Roger, „Je ještě mladá...“

„Ale nadaná!“ řekla Emi a sedla si, „A trápit mě můžete jak chcete, já to mám ráda!“

„No vidíš ji!“ smál se Jackie, „Ona bude ještě drzá! Enkro, ty sis teda uměl vybrat...“

Enkra se na Emi usmál; potom, aniž hnul třeba jen očním víčkem, jí pustil do těla tak mocný výboj energie, že jí oddělil v těle maso od kostí a pak zas přilepil nazpět. Byla to strašná bolest a všichni se jí smáli.

„Tak mi to oplať, jestli umíš!“ řekl, když jí bleskla hlavou myšlenka na odplatu, „Když budeš hodná, naučím tě to...“

„Ty bestie!“ zasykla a uvažovala, co by mu provedla; ale náhle ji napadlo, zda takové zacházení neublíží dítěti, které hodlá přivést na svět. Doufala, že ne, je ještě hodně maličké...

Ta myšlenka přivedla ostatní na nápad, že půjdou její dítě navštívit. Kam? Do lůna. Jak? Velmi snadno; stejně jako mohli jít kamkoliv do tohoto či jiného vesmíru, mohli též vstoupit do míst obrovských či docela maličkých. Nejen že tam šli, vzali dokonce Emi s sebou; vstoupila do vlastní dělohy a setkala se se svojí dcerou, která se sice ještě moc nepodobala člověku, ale byla nadaná vědomím a radostně vítala hosty. Zajisté, je to poněkud nezvyklé, ale ta panenka to nepovažovala za nijak překvapující. Bylo to velmi vstřícné dítě, které se bavilo stejně jako všichni ostatní a těšilo se, až se narodí, přestože mělo při vstupu na svět přijít o dosavadní vědomosti. Slíbilo však matce, že se bude dobře učit a rozvíjet svoje schopnosti takovým tempem, že z něj všichni budou nešťastní. Ostatním pak pohrozilo, že je bude zlobit a největší radost mu udělá, když je rozběsní tak, aby ztratili rozvahu a natloukli jí.

Emi chtěla vědět, zda má nějaké jméno.

„Sama mi dáš jméno, jaké budeš chtít. Teď mě to nezajímá, vůbec není důležité, jak mi budou lidé říkat. Ale když chceš mermomocí něco vědět, jsem ta, kterou znáš jako Pastýřku.“

„Bohyně?“ vzdychla Emi, ač věděla, že je to pravda.

„Co je na tom divného? Ty jsi Pastýřka, Asthra je Pastýřka, Sheilla je Pastýřka a všechny ostatní ženy také. Stejně tak každý kluk je částí Lovce; děláte, jako kdybyste to nevěděli!“

„Ale já to opravdu nevěděla!“ bránila se Emi.

„Leda jsi zapomněla. Než ses narodila, vědělas to velmi dobře!“

„Jak si to mám představit? Já jsem tedy Bohyně?“

„Ne, ty jsi člověk. Až zemřeš a zbavíš se těla, vrátíš se zase domů. Do Mne. Budeš to, co Já, dokud tě nenapadne trochu si užít někde na světě a narodit se. Potom budeš zase živá bytost... ale zároveň jsi součást Mne i součást Nejvyššího, který nám všem dává život. Je to tak jednoduché! Už to chápeš?“

„Potom tedy Sluhové mají v něčem pravdu!“

„No ovšem, že mají pravdu, proto jsou Sluhové! Ale taky žvaní spoustu hloupostí, protože jsou strašně zabednění... to nevadí. Kdyby říkali jen moudré věci, lidé by je nechápali.“

Sheilla se zajímala, jestli dítěti neškodí tělesná námaha, ale Pastýřka se jenom smála. „Mé tělo je ještě maličké a docela dobře chráněné, nevadí mu nic! Až bude větší, budeš je muset chránit, abych měla všechny části v pořádku, ale to sama poznáš. Prozatím mě klidně ber na všelijaké zábavy, líbí se mi to...“

Sheillu to zvlášť zajímalo, také ona měla přivést na svět dítě, ale právě se dozvěděla, že to bude kluk. Což jí vadilo, chtěla dceru podobných vlastností jako je sama. Dozvěděla se, že její přání se určitě splní, ale musí být ještě chvíli trpělivá. Za odměnu bude její syn hodný a bude jí dělat jenom radost.

„Půjdeme, nebudeme tě rušit,“ řekla Emi Pastýřce, „Už jsme tady příliš dlouho...“

„Tady neexistuje čas ve vašem pojetí. A můžete přijít, odejít či zůstat, nebo odejít a přece zůstat. Nemůžeme být samy, jedna bez druhé. Jděte a hrajte si, já si budu hrát s vámi!“

„Tak jo,“ řekla Asthra, „Budeme si hrát...“

Bylo ráno. Seděli, očištění Ohněm i vodou, a snídali z bohaté hostiny, kterou jim připravoval Mozek. Asthra dodržela svoje zásady a vlastnoručně upekla aspoň pár chlebových placek z hrubé mouky; pomazala je ostrým čatní z místního ovoce a obětovala. Ostatní se zúčastnili obřadu; teď seděli, jedli a rozprávěli.

„Mám pár drobných otázek.“ řekla Emi.

„Ach ano,“ pravil Roger, „Toho jsme se obávali.“

„Na tebe ne, ty seš protivnej! Na Asthru.“

„Jistě, ptej se.“ usmála se čarodějka.

„Včera jsem... získala množství informací. Umínila jsem si, že si je musím zapamatovat, ale dneska ráno z nich mám hrozný guláš, v ničem se nemůžu vyznat. Proč to je?“

„Nezvyklá činnost pro mozek. Časem se to zlepší, když budeš pilně trénovat.“

„Pořád ještě neumím otevřít mysl!“

„Umíš, ale máš zábrany. Až budeš sama, zkus meditovat, vyčistit mysl od všeho co ti brání. Přijde to samo.“

„Přesto nevím, zda si dokážu vzpomenout!“

„Nedokážeš, protože všechny informace nejsou zafixované. To je mnohem složitější než je získat, protože lidská paměť neustále ruší zbytečné vjemy. Jinak by ti praskla hlava...“

„Ale když si je chci ponechat?“

„Neovládáš to tak přesně, jak by sis přála. Později to bude lepší... zatím musíš být trpělivá a cvičit.“

„Mluvilo se o vědomostech, které máte ve své genetické výbavě. Dokonce i moje dcera je bude mít...“

„Nemluvilo se, ale pravda to je.“

„Mohla bych je mít taky já?“

Na to nedala Asthra okamžitou odpověď; naopak zahájila rozpravu se všemi ostatními. Každý z nich soudil něco jiného, ale postupně dospěli k myšlence uspořádat Velké Školení, jaké kdysi dávno učinil Denis Baarfelt při stavbě Skalního chrámu.

„No jo,“ řekl Roger, „Ale k tomu bychom potřebovali krystaly, na které byla zaznamenána veškerá moudrost Atanoru! Kde jsou?“

„Buď v Aurrgharru, nebo zazděné ve Skalním chrámu. Jeden podle Mika nosila nějaký čas jeho matka na krku jako ozdobu, dala jí ho kamarádka, která byla čarodějkou...“ řekl Cvrček.

„Krystaly?“ mračil se Enkra, „Kdybychom věděli, jak je udělali, mohli bychom to zadat jako úkol Mozku...“

„Kdyby Mozek dokázal zpracovat přepis informací na krystaly, dokázal by provést přepis taky rovnou na biotoky a těmi předat do mozku účastníků...“ řekla Asthra.

„Vy to přece všichni znáte!“ řekla Emi, „Tak proč by to nešlo předat od někoho z vás ostatním?“

„Možná by šlo... ale nevíme přesně, jak!“

„Ale zkusíte se nad tím zamyslet?“

„To ti slibuju! Za chvilku odletíte, já zůstanu sama, budu se nudit a vzpomínat na vás. Třeba na něco rozumného přijdu. Samota je mocná.“

Emi potěšeně plánovala, co ještě by se dalo uspořádat, třeba na oslavu vítězství nad Ještěry. Ostatní se jí smáli, neboť vítězství bylo zatím ve velikém nedohlednu. Ještěři taky, ale to bylo spíš štěstí.

„No nic, nakopnem koním slabiny a pojedem!“ řekl Roger a dopil poslední šálek ovocného čaje, „Děkujem za pohostinství, Asthro, a kdybys měla cestu kolem našeho, stav se, rád tě uvidím!“

Jeho slova měla jistý podtext: Roger se pomiloval s řadou dívek včetně vlastních sester, ale Asthra si ho pustila k tělu teprve včera a jen díky ostatním. Zřejmě však v něm zanechala dojem mimořádně nezapomenutelný.

Řídil Jackie; Emi sledovala jeho prsty přebíhající po klávesách a uvažovala o něm. Teď, když byla jejich vědomí rozdělená, mohla. Jackie se jí líbil: klidný, mužný, nepodléhající příliš emocím, za všech okolností věrný Enkrovi a udržující jejich přátelství. Neměl stálou partnerku; dívky měl rád a věnoval jim tolik zájmu, kolik si zasloužily, ani víc, ani méně. Asthra ho měla ráda od mládí a všelijak mu pomáhala; v jejím středisku žila jeho sestra Kate a dívky, jež byly jeho milenkami. Jak se zdálo, měl tendenci odkládat tam postupně každou, se kterou chodil, ale jim se to líbilo a byly mu za to vděčné, proč taky ne? Informovaly samozřejmě o jeho kvalitách Asthru; když pak nastala příležitost, přesvědčila se sama a potvrdila to. Setkávala se s ním zhruba tak často jako s Enkrou, vždy k oboustranné spokojenosti.

Emi teď řešila problém, že se jí to s Jackem zalíbilo a ráda by to zopakovala, ale pokud možno na delší dobu a s méně svědky. Hlavně bez Enkry; jistě by proti tomu nic neměl, pozval by Jacka a nějakou dívku pro sebe, ale tak si to nepředstavovala. Neměla nic proti tomu, aby se to Enkra časem dozvěděl a třeba žárlil nebo se s Jackem serval; jenom aby nebyl u toho! Když je vedle, dívá se a souhlasí, tak to není ta správná legrace!

Nevěrná. To je ošklivé slovo. Co vůbec je taková nevěra? Když má někdo čas a chuť a nic mu nebrání... snad každý využije vhodné příležitosti. Enkrovi sama Emi dohazuje různé dívky, sluší se to, je to jeho povinnost a její povinnost zase je být paní jeho harému, vládnout nade všemi a dávat jim pokyny. Tak je to správné a tak to má být. Žádná cizí žena jí nevadí. Leda Asthra.

Proč zrovna Asthra? Copak to pořád není jasné? Protože je lepší a dokážou spolu stvořit celý vesmír! Kdoví co mohou ještě, když jsou sami, při tom Emi nebyla a v Asthřiných dojmech a vzpomínkách se nedokáže vyznat. Asthra se nechlubí ani netají, věci se zkrátka staly, jsou otištěny v paměti vesmíru a když někdo chce, může je vidět. Tak proč se Emi ježí srst, ačkoliv žádnou nemá, když si na to vzpomene?

Radši sledovala, co dělá Roger. Zavolal velekněžku Tanyu; Emi nezajímalo, co bude povídat, jenom ji sledovala, jak je stále krásná a jak se nakrucuje, když mluví s jakýmkoliv mužem. Pořád načinčaná, zlaté vlasy až na záda, krásné dlouhé nohy, dokonalá postava; co byste chtěli víc? A copak to povídá?

„...no, uvažovala jsem o tom, že bych si postavila hrad! Víš, takovej s věží, cimbuřím, bránami, hradebním příkopem... pustila bych do něj medvědy. Hrad bez medvědů je pěkně blbej...“

„Tanyo, ty seš pořád tak roztomile střelená!“ lichotil jí Roger.

„Představuju si to tak, že každej kluk, kterej chce okusit moji lásku, by mi musel na vlastním hřbetě přivléct jeden kámen! Podle toho, jak by byl ten balvan velikej a těžkej, bych mu pak věnovala svou přízeň. Za nějakej čas bych měla hrad kompletní a pozvala bych tě na otevření, chceš?“

„Hezký. Jenomže Ještěři by si toho všimli!“

„Zatím bych udělala jenom základy, zdi vyženem až odlítnou. Než přiletěj příště, bude z mýho hradu už dominanta celýho kraje! A postavím si ho někde u moře, abych se mohla chodit koupat. Přímo z ložnice si udělám mramorovou skluzavku dolů k moři... ráno sjedu s postele rovnou do vody! Nebo když se mi nějaký kluk nebude líbit a nebude nic umět, nakopnu ho a pojede pěkně dolů; ať si aspoň zaplave, když k ničemu není!“

„Tak dobře, jak chceš. Uvidíme co dokážeš... ale prozatím mi dovolíš, abych zkoušel u tebe v klášteře ty maličkosti, jo?“

„Tobě bych dovolila daleko jinší věci, Rogere!“ vzdychla.

„Dík. Hodná.“ řekl a zrušil spojení.

„Co chce dělat?“ pošeptala Emi Sheille.

„Už pomýšlí na to masový vzdělávání. Zatím na to jde zeširoka, zkusí nějaký experimenty na Tanyiných hostech. Možná mu s tím zkusím trochu píchnout, když mě něco chytrýho napadne...“

„Můžu taky?“

„Ty? Blázníš – císařovna jako chrámová tanečnice?“

Emi blýskla očima po Enkrovi. „Zuřil by?“

„Co já vím? Dřív by... jenomže co poznal tebe, změnil naprosto svý zvyklosti. Možná by ti to dovolil, pečuje o tvou zábavu.“

„Ale nesluší se to, co?“

„No právě...“ Sheilla jí začala šeptat přímo do ucha: „To se dělá tak, že v chrámu u Tanyi seženou novou tanečnici, která je shodou okolností strašně podobná císařovně, jen se jinak jmenuje a třeba je jinak učesaná...“

„Myslíš, že to nikdo neprokoukne?“

„Když nebude chtít, tak určitě ne.“

„A kdyby Enkra?“

„Jak to odhaduju, přišel by se podívat a pochválil ji, že je skutečně hodně podobná jeho ženě. Že někdy musí vzít Emi s sebou a seznámit je... ačkoliv Emi je samozřejmě mnohem krásnější!“

Emi nečekaně vyprskla smíchem. Ale nikomu to nevadilo.

Errata:

30.05.2021 11:46