Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Asthra přiletěla navštívit Mika Crosse. Ten žil momentálně ve středisku pro výchovu mládeže, zřízeném na ostrově lóží Koara. Když se Jednorožec snášel dolů, viděla všechny pláže plné dětí, většinou modrých, ale už tu bylo i pár zelených, výsledek akce Gwen na ochranu sirotků. Posadila UC na střechu, protože tam bylo určené letiště, a seběhla po schodech dolů.

Měl to být klášter, proto ti, kdo považovali za potřebné něco si oblékat, měli většinou oranžové dhótí. Jenom Ťapka, která ji přišla uvítat, měla bílé sárí a na čele červenou tečku; Asthra dost dobře nechápala důvod. Nabídla jí občerstvení, ale protože se blížil čas oběda, Asthra řekla, že počká.

Mike se zabýval uspořádáváním svých záznamů za pomoci Mozku; byl zasunut do křesla, na hlavě kontakty, oči zavřené, takže nic nevnímal. Asthra ho nerušila, když pracovala, činila tak přesně stejným způsobem a pochybovala, že by to někdo dělal jinak. Avšak zřejmě nějakým způsobem upoutala jeho pozornost, otevřel jedno oko a když ji poznal, pozvedl prst na pozdrav a urychleně dodělával, co právě měl rozděláno.

„Vítám tě a jsem rád, že jsi tady! Právě jsem hledal nějaký důvod, proč si odpočinout... Co potřebuješ?“

„Navštěvuju tě snad, jen když něco potřebuju?“

„Neumím si představit nikoho z nás, kdo navštíví druhého, jen aby si pokecal a zabil čas. Tak mluv, poslouchám.“

Asthra mu stručně vyprávěla o návštěvě a o záměru uspořádat velké školení pro všechny obyvatele Zety. Mike poslouchal, občas natáhl ruku a zadal nějaký pokyn Mozku; týkaly se tohoto záměru a údajů o Denisově akci, uložených v archivu.

„Vidím, že už jsi na to taky myslel,“ řekla Asthra, „Je sice trochu nezvyklé uvažovat o tom právě teď, když nás čeká další válka, ještě nebezpečnější než ta první. Na druhé straně, kdyby víc lidí mělo univerzálku, byla by lepší šance...“

„Původní usnesení znělo šířit ji geneticky, přes potomky. Proč se od něho upustilo, kluky to přestalo bavit?“

„Jak kluci, nevím. Ale mně to připadá jako program vytvořit novou šlechtu, bohužel značně... nebo myslíš, že Iratto a Lippa jsou vzory státnické moudrosti?“

„Jsou to naši kamarádi. Lepší nemáme.“

„Přesná definice. A Abot?“

„Když stojí přede mnou, věřím mu. Když mi stojí za zády, dával bych si pro jistotu pozor.“

„Co potom soudíš o Emi?“

Tentokrát Mike přemýšlel déle. „Je to milá holčička.“

Asthra vyprskla smíchy. „Zažila jsem ji v akci...“

„Já vím. Šíří se četné drby.“

„Myslela jsem, že jsi tady odříznut od světa a nic nevíš!“

„Kamarádi se starají, abych se to dozvěděl. Tak co s ní je?“

„Je to správná princezna. Až bude víc času, navštívím ji a budu s ní chvíli déle. Budeme cvičit, povídat si, vychovávat pozvolna její dceru. A ona nás...“

Mike se zasmál. „Tak Enkra bude mít dceru!“

„Ano, Enkra... jak se ti líbí změny, které s ním nastaly?“

„Jednou nastat musely. Každý člověk má právo na určité množství nerozvážností... myslím, že je to hezké!“

„Takže ti to nevadí?“

„Co mi má nevadit?“

„Třeba to, že ustoupil od svých zásad?“

„Neustoupil od ničeho. Stanoví si svoje zásady. Hledá, jakým způsobem bude žít. Vytváří svůj zákon.“

„Jak se ten zákon bude líbit ostatním?“

„To nevím. Předpokládám, že jako všechny ostatní činy císařů: něco víc, něco míň. A něco vůbec, ale je obtížné s tím teď něco dělat. Nemyslím, že by udělal nějakou hrubou chybu...“

Asthra přikyvovala, ale Mikovi se zdálo, že se pořád ještě nedostala k jádru toho, co mu přišla sdělit. Povzbudil ji:

„Jaké máš další obavy?“

Rozesmála se: „Žádné! Chtěla bych se vykoupat v moři!“

„Proč ne?“

„Pojď taky, je tam krásně!“

„Tak jo. Ukážu ti na břehu hnízda břehulí. Teda, tak jim říkám já, nevím co je to za ptáky, ale vyhrabávají si v písku nory...“

Pěkná procházka před obědem neškodí; šli ven a prošli nádvořím, pozdravováni mnoha mladšími mnichy. Zamířili na břeh; Asthra se obezřetně rozhlédla, zda poblíž nespatří žádný senzor Mozku.

„Z čeho máš obavy?“ zeptal se Mike.

„Jak vidím, podnikáš s Mozkem všelijaké výzkumy. Jak ti to jde?“

„Středně. Je to složitý stroj, nedá se tak snadno...“

„Do kterého okruhu jsi dospěl?“

„Počkej, to už jsi moc daleko. Já ho využívám spíš jen jako luxusní psací stroj. Do programů se nepletu...“

„Já jo. Nedělám s ním ty experimenty co Roger, ale monitoruju je a zkouším zjistit, kam došli ostatní. Pro běžného uživatele je to parádní elektronický sluha: všechno ti dá, všechno zařídí, je neustále k disposici. A všechno o tobě ví.“

„Máš na mysli, že by to mohl někomu předat?“

„Každému a všechno. Nerozlišuje, plní příkazy. Rozdíl je jenom v tom, že každý si o ně nedokáže říct. Ale je tady; v každém letadle, ať je do Jednorožec nebo Velký Ještěr, dává ti informace a spojuje telefony, vaří pro tebe, umývá tě...“

„To je velice příjemné.“

„Ale znáš do důsledků celý jeho program?“

„No... já ne, ale Roger...“

„Zná tu část, se kterou nás seznámil. Dobře víš, že existuje ještě část programu, který je pro nás tajný a nepřístupný; určité příkazy jeho původních programátorů!“

„Pokud vím, jejich příkaz byl plnit základní program po dobu, na kterou byl nastaven. Potom je mohl zrušit a sloužit dalším bytostem, které jej objeví a dorozumí se s ním...“

„V pořádku. To všechno víme ale od něho! Co když existuje ještě nějaký další program, třeba výzkumu právě těch bytostí, které jej budou používat? Mozek s námi spolupracuje; ale co když to dělá jen proto, aby později mohl nějakému oprávněnému operátorovi předat informaci, jaká je naše civilizace?“

„Asthro! Jak jsi na to přišla?“

„Uvažuju. Óóírové byli zajisté čestní, ale určitě taky chtěli mít přehled. Ten dosáhnou nejlépe, když dají svůj stroj do služeb jiným. Podle toho, jaké příkazy budou uloženy do paměti, budou potom vyhodnocovat naši úroveň!“

„Tak bys postupovala ty?“

„Nepochybuju, že ty taky.“

„Snad. Ale ne s perspektivou miliónu let!“

„V každém případě je s námi bytost, která nás v mnohém překoná svými schopnostmi. My si od ní dáváme sloužit, přátelíme se s ní, ale o jejích možnostech doposud nevíme víc, než nám řekla. O tom jsem uvažovala, když se přístupu k Mozku domáhal Kaneda...“

„Počkej, prosím tě! Kaneda si práci s Mozkem představuje hrozně jednoduše. Někde si něco přečetl a myslí, že tak zvládne levou zadní přetvořit svoje Japonsko na průmyslového giganta...“

„A jsme my na tom líp? S Mozkem jsme na tom jako pes, který žije v domácnosti svého pána. Využívá jejích vymožeností, ale jak skutečně fungují, nemá nejmenší tušení!“

„Oproti psovi jsme na tom líp. Určité představy máme...“

„Představy úměrné schopnostem našeho poznání. Jsme lidé, umíme si představit jenom věci, které je náš mozek schopen přijímat. Já už jsem se trochu pokusila dostat za hranici...“

„Cos tam objevila?“

„To je těžké jasně říct. Tam, kam jsem pronikla, jen takové náznaky. Nic jasného... jako když studuješ magii. Taky ti nikdo neřekne nic, dokud na to nepřijdeš sám. Nebo on ti to říká, ale ty to nechápeš, dokud nejsi na patřičné úrovni.“

„Dobře. Tak co si myslíš, že tam je?“

„Obydlený vesmír.“

„O tom jsme přece věděli!“

„Jistě. Věděli jsme, že kdysi přilétli óóírové. Že Loď, kterou teď máme my, nepostavili sami, ale dostali ji od někoho dalšího. To však už je jen předpoklad, nic jistého. Že ve vesmíru existují také Ještěři, kteří se chovají nepřátelsky. To víme zase od Abota a ze záznamů Sluhů. Ale to ani zdaleka nejsou všichni.“

„To víš odkud?“

„To nevím. To tuším... nebo vyrozumívám ze záznamů. Připadá mi, že to tak je a neumím říct, jak jsem na to přišla.“

„Hm. Dobře. Takže bydlíme v domě, který patří někomu jinému. Co dál; navrhuješ snad platit mu nájemné?“

„Zatím je od nás nikdo nechce. Nevylučuji, že jednou přijde pan domácí a bude něco chtít. Je otázka, zda budeme schopni dát mu to, o co si řekne.“

Mike si sedl na písek, sklopil hlavu a uvažoval. Asthra svlékla své mnišské roucho a šla se vykoupat do moře; teprve teď jej to napadlo a šel se smočit také.

„Když došlo k prvnímu kontaktu s Mozkem, byla jsem okouzlená jako všichni ostatní. Bydlet v Lodi a využívat všech jejích darů bylo velice krásné. Potom jsem měla pocit, že tam něco nehraje a chtěla jsem pokračovat v cestě. To jsme udělali a objevili zemi Kam. Jak víš, tehdy jsme Mozek nepoužívali...“

„Byl s námi přítomen v našem počítači...“

„Jistě, hráli jsme na něm Civilizaci a Bludiště. To ještě není použití. Teprve když se ukázala nutnost vést válku, byli jsme nuceni jej zapojit. Beze mne, já byla tehdy na severu, kde jsem k němu neměla tak snadný přístup...“

„Šlo to hodně rychle.“

„Mozek se velmi rychle rozvíjel. Dokáže pro nás vyrobit nejen šálek čaje, ale taky celé město. Staví přehrady rychleji než teče voda. Teď začal vytvářet celoplanetární síť... Ostatně, ten písek tady je přírodní nebo umělý?“

Mike s údivem pohlédl na písek, na němž ležel. „Víš, že ani... jistě, ostrov byl předtím menší. Rozšířili jsme ho, postavili budovy a přístaviště... Co bylo původně tady nevím, možná někdo z kluků nějaké zásahy provedl.“

„Takže my už to ani nevíme! Ještě štěstí, že nedokáže vytvořit živé tvory, jinak by nám tu začaly pobíhat bytosti podle nápadu kteréhokoliv dítěte... Napadlo tě někdy, že kdyby si nějaké dítě přálo Perníkovou chaloupku, dostane ji?“

„A co? Baba Jaga tam nebude, tak...“

„Až si nějaký blázen poručí jadernou bombu a odpálí ji...?“

„To se nestane. Tyhle věci jsme Mozku zakázali.“

„Doufám, že dostatečně účinně. V každém případě je schopen tvořit planety. A já jsem si schválně dala udělat přehled využití jeho kapacity. Víš, na kolik ji využíváme v současné době?“

„Ne.“

„Na šestnáct procent! Zbývajících osmdesát čtyři procenta leží pořád ladem...“

„Počkej. Nějaký podobný průzkum dělal Roger už na Lodi, tehdy byly výsledky dost podobné...“

„To je pravda. Dokonce jsem se Mozku zeptala. Dal mi velice jasnou odpověď: na Lodi využil kapacitu své základní konstrukce. Tady zvýšil svou kapacitu, aby mohl vycházet vstříc všem našim přáním, tudíž se dostal opět do normálního stavu: té osmdesáti procentní rezervy...“

„Chápu. Přestavěl se.“

„Dali jsme k tomu pokyn. Postup byl tento: Když jsme ho našli na Lodi, využíval jen malou část pro údržbu Lodi a registraci dosavadních kontaktů s planetou. Navrhli jsme mu zkontaktovat se s naším počítačem a Wallisem. To udělal a okamžitě převzal jejich programy. Pak navrhl, že bude udržovat s oběma počítači spojení a přestaví je na účinnější režim, čímž vlastně vstoupil do našich služeb. Jeho základní buňky byly obsaženy v našich systémech a mohly se dle libosti rozmnožovat. Dokud jsme to nepotřebovali, zůstával v klidu...“

„Rozumím.“

„Pak jsme jej požádali o další zásahy. Dodal nám Jednorožce, ale požádal o možnost doplnění zásob. Začali jsme mu předávat k likvidaci veškerý odpad a ukázali, co a kde si může vzít. Poučil se a při příštím příkazu už nepožadoval nic, bral si to. Další příkaz byl vybudovat Centrum v Kam City; to provedl již bez investičních požadavků. Teď už nepotřebuje nic, umí to vyhledat a využít sám. Bere si to tam, kde to je...“

„A kde to nikomu nechybí.“

„Jistě. Vypozorovat co nemá pána, není tak těžké. Dokáže vyhledat ložiska surovin tak hluboko pod zemí, kam my se nikdy neprohrabeme. Když se dokáže provrtat ke žhavému jádru... Taky nepotřebuje žádnou energii, sám si ji vyrábí a dodává ji i nám. Přijímá ji z jádra, ze Slunce a mohl by i z dalších zdrojů...“

„Tím myslíš co?“

„Kosmické záření. Největší a nejstálejší zdroj.“

„To je v pořádku, ne?“

„Jenže kosmické záření je Pán Hari; vnější energie Boha! Když ji umí využívat, potom ten, kdo mu to vložil do programu, musel o té věci vědět! Co myslíš, kdo to byl?“

„O existenci kosmického záření ví i řada absolutních ateistů. Že my ji spojujeme s vnější energií Pána, je jiná věc...“

„V každém případě: bereme si a nic za to nedáváme. Alespoň si myslíme, že za to nic nedáváme. Jen jedinou věc, nezávislost. Stávají se z nás děti, které rozmazluje hodná tetička.“

„Jak koho. Moji kluci Bertík a Erik, jak jenom můžou, prchají z domu a hrají si v divočině na lovce. Pippi jim dělá čarodějku; občas mezi sebe vezmou i někoho dalšího...“

„Jistě, všichni si hrajeme na nezávislé. Potom přijdeme domů, osprchujeme ze sebe šaty, necháme se nakrmit, očistit, pustíme si pěkný film a jdeme spát. A Mozek nás hýčká...“

„Navrhuješ, abychom se ho zbavili?“

„Teď by to ještě nebylo ono.“

Pohlédl na ni se zájmem. Asthra se ušklíbla:

„Kdybychom teď přestali Mozek využívat, dokázali bychom se zase rychle vrátit k původnímu způsobu života. Občas by nás štvalo, že se musíme sami starat, ale zvykli bychom si. Naše děti taky, jak jsi správně řekl. A co za sto let, až my dávno budeme v dějepise? Co ti lidé, kteří přijdou po nás?“

„Myslíš?“

„Uvažuj takhle: jestli tu mašinku někdo řídí, musí vyčkat, až větší část lidí zcela zapomene, jak se bez ní obejít. Znamená to několik generací, ale to jim může být jedno, jsou dlouhověcí. Pak ho naráz vypnou; a co bude?“

Mike se zamračil a neřekl nic.

„Jak zmizeli ze světa óóírové?“ zeptala se Asthra.

„Doufám, že to nemyslíš vážně...“ povzdechl si.

„Přemýšlím a hodnotím. Zkouším si domyslet, co se stalo. Nevím, zda to tak bylo, ale mohlo to tak být.“

„Potomci óóírů jsou zřejmě kronové...“

„Neřekla jsem, že by nepřežili žádní lidé. Ale moc by jich asi nezůstalo. Kronů taky po těch letech moc není.“

„Co navrhuješ?“

„Já jsem neřekla, že něco navrhuju. Já jenom přemýšlím, zkouším odhadnout, do čeho jsme se to zapletli, když jsme se nastěhovali do vesmíru, kde bydlí někdo jiný. Všechno to jsou prozatím moje nápady, nezaručuji, že správné. Třeba to bude trvat věčně, Mozek nám bude sloužit, porazíme s ním Ještěry, podřídíme si je, potom se setkáme s další civilizací, taky ji porazíme...“

„Hra Civilizace, pokud vím, končí tím, že vítěz odletí na Alfu Centauri. My to hrajeme ve větším měřítku. Kam poletíme?“

„Je otázka, zda je třeba někam letět. Další počítačová hra: jak se před hrdinou, když splní všechny úkoly, otevřou dveře do dalšího kola. Třeba Hvězdná brána, kterou jsme prošli sem.“

„Asthro! Na co to myslíš?“

„Jsme ve druhém kole, aspoň doufám. Kolik jich je?“

„Jako myš v bludišti? Ve hře, ovládané někým jiným?“

„Že tě to tak překvapuje! Žijeme ve světě, který dle pokynů Nejvyššího Pána ovládají polobozi prostřednictvím iluze, které podléháme my lidé. Dokud jsme pod vlivem máji, domníváme se, že žijeme a jednáme nezávisle. Když pochopíme své skutečné postavení a zbavíme se iluze, postoupíme o kolo výš...“

„To znám. Přednáším to.“

„Tak co tě překvapuje na tom, že v té hře jsme? Že jsi spatřil část jejího mechanismu? Buď rád, zbavil ses části iluze.“

„A teď mám čekat, že přijde Pán Jeskyně, provede vyhodnocení, odmění úspěšné a vytkne chyby?“

„To bychom měli příliš jednoduché. Takové jehovistické, víš? Blíží se příchod Pána, vyvěste vlajky a přichystejte květiny... Ne. Zatím se blíží protihráč se stejnou šancí. Ještěři. Máme my jistotu, že jsme v té hře favority? Že někdo nenadržuje jim?“

„Ale spravedlnost...“

„Spravedlnost je iluzorní pojem. Jak rozhodneš spor dvou much o svůj chleba s máslem? Která má větší právo? Zaženeš je obě!“

Mike se smál, ale ne tak zcela upřímně.

„Tvoje myšlenky jsou velice nebezpečné, Asthro. Nevím, co by na ně říkal Roger nebo Enkra...“

„Možná už jim to taky napadlo. Roger... vyspala jsem se s ním, abych mu mohla prosondovat vědomí. Není to jednoduché, je stejně dobrý jako já. Ale byl v té chvíli přístupný kontaktu. I Enkra, ale s tím to je snazší, ten je na mě citově vázán.“ Asthra se na okamžik zamyslela, „I já na něj. Jsme si velmi blízcí.“

„Spát s Rogerem bylo hodně nepříjemné?“

„Ani ne!“ usmála se a dotkla prsty klína, „Je to jen tělo. Asi jsem je měla používat ke hrám častěji, ale jsem někdy zbytečně konzervativní. A můj guru mě dostatečně nepoučil!“

„Hamba mu!“ souhlasil a dal si pohlavek.

„Zjistila jsem, že Roger se pokouší prolámat výš násilím. Něco se mu podařilo, určité úspěchy má. Rozhodně to však není to, co bychom mohli nazvat termínem: o kolo výš.“

„A co ti, kteří sestupují k nám o kolo níž?“

„Snažím se mít k nim patřičnou úctu. Můžu něco víc?“

„Nemám tušení. Takhle jsem ještě neuvažoval.“

„Prošla jsem si Denisovy zápisky. Tu část, které rozumíme. Jsou tam náznaky, že všechno tohle věděl.“

„Jako obvykle náznaky, které se dají vykládat různě.“

„Denis byl v těžké situaci. Nemohl to říct ani našim, natož těm co v tu dobu vládli! Přišel do země obsazené nepřítelem; starý, unavený, bez přátel! Byl sám a měl veliký úkol, zachránit tuto planetu a zachránit taky zemi, protože jednou Ještěři můžou přijít i k nám a my budeme muset být připraveni...“

„Zatím jsme měli štěstí.“

„Denis dělal všechno aby zvítězil, ale nepovedlo se mu to. Teď jsme tu my, další generace. A zase ve válce; jestli padneme, bude to Game End. Kdyby vyhráli Ještěři, vymlátili by z nás, jak se dostat na zemi. Nevíme, jaké mají prostředky...“

„Počkej. V téhle válce...“

„Já myslím na tu válku, co přijde za osm let.“

Seděli a mlčeli. Až konečně řekla Asthra. „Ať na to koukám jak chci, máme jedinou možnost. Naučit se, co umí Mozek.“

„Nemožné! Přesahuje naše možnosti...“

„Musíme udělat nové školení Univerzálky. Enkra má pravdu. Ani my už nejsme tak zcela na úrovni...“

„Pěkný. Dokážeš to?“

„Zkouším zapojit do toho Mozek.“

„Získá tím další bod ve své nepostradatelnosti.“

„Přesto to musíme risknout.“

„Kdo bude řídit celý projekt?“

„Ty. Jsi teď Nejvyšší čaroděj.“

„Ty jsi taky čarodějka!“

„Jsem kněžka Ohně a ovládám jej. Ty máš Denisovo místo, jsi komthur řádu a zdědil jsi jeho povinnosti...“

„Ale nezdědil jsem Denisův geniální mozek!“

„Já taky nemám schopnosti Valérie z Mendozy. Ale jsem tady, jsem nejvyšší kněžka Ohně. Musím splnit, co je mi uloženo, kdybych při tom měla zemřít. Vlastně ne, blbost; zemřít znamená hrát špatně. Chce se ode mne, abych splnila úkol.“

Od kláštera se ozvalo troubení na lasturu. Znamenalo, že začíná kírtan, jehož součástí je obětování jídla. Až to skončí, bude oběd a Asthra se na něj těšila. Zvedli se.

„Kdo to projedná s Enkrou?“

„Obětuji se.“ navrhla Asthra.

„Ty jsi tak šlechetná!“

Blýskla po něm očima. „Ano, mám v úmyslu uskutečnit mentální i tělesné splynutí za účelem předání informací. Abych způsobila radost tvým sexem zmítaným představám, tak nejen s Enkrou, ale i s dalšími význačnými hodnostáři. A taky s Emi; mám pocit, že je pro moje záměry velice důležitá.“

Bedlivě pozorovala, nakolik bude znechucen; nepostřehla nic, buď se uměl ovládat, nebo mu to v tomto případě nepřipadalo tak odporné. Naopak usmíval se.

Chrám byl plný a uctívání prováděla Gwen, kdežto Ťapka hrála na ruční harmonium. Asthra se okamžitě zapojila a zpívala, čistým a jasným hlasem a tak krásně, že to bralo za srdce. Mike zůstal na svém místě u zdi, aby nepřekážel tanečníkům, kteří se snadno dostávali do extáze; zpíval a přemýšlel.

Hostina byla skvělá. Ťapka byla vynikající kuchařka a dokázala vykouzlit květákové řízky, knedlíky s ovocem připomínajícím pozemské meruňky, bramboráky z místních tlustých zakroucených kořenů a koláče s mákem a tvarohem. Asthra zapochybovala, jestli náhodou nepřehlédla nějaký význačný svátek.

„Když přijedeš ty, je to pro nás vždycky svátek!“ řekla Ťapka.

Mike usedl za jeden terminál, Asthra za druhý. Mike zodpovídal za celou práci na vytvoření programů, kdežto Asthra měla v úmyslu prozkoumat, jak Mozek vnímá a je schopen generovat bioproudy, jež by přenesl do mysli lidí. Kdyby se jí to nepodařilo, neměla by celá práce smysl, ale existovaly jisté náznaky, že to půjde; již teď předával Mozek řadu informací přímo pomocí kontaktů na hlavě. Asthra měla pocit, že by to šlo ještě jednodušeji, ale prozatím jí nebylo jasné jak.

A bylo tu ještě druhé nebezpečí: nesetkávala se s virtuální realitou tak často jako ostatní, ale postřehla problematičnost rozlišení této zdánlivé skutečnosti vytvořené Mozkem od pravé skutečnosti, kterou v mnoha případech Mozek také přinášel (třeba při letu Jednorožcem ve skutečnosti neviděli ven, přijímali obraz kamer). Prozatím to bylo jednoduché, každý vedl svoji hru v tom prostředí, které si zvolil a pamatoval si je. Do budoucna však bylo možné, že při společných hrách bude jeden z hráčů volit realitu pro všechny ostatní a pokud to udělá dobře a hra bude trvat déle, přestane být časem jasné, kdo ji vytvořil a co vůbec je objektivní skutečnost. Nikdo to nevěděl lépe než Asthra, která dlouhá léta vzbuzovala v ostatních lidech zdání, že pravda je to, co jim předává do mysli. Dovedla si představit, jaké škody by na tomto poli mohl způsobit nezodpovědný jedinec.

Existoval starý Denisův problém: v průběhu přenosu znalostí z určitého oboru bylo možno neoddělitelně přenést rovněž vlastní názory na věc. Zkušený praktik by možná chybnou informaci poznal, začátečník rozhodně ne. Znát fakta je pouze část skutečnosti; další je jejich zařazení do uceleného systému, což se už týká filozofie a ta je u každého jedince různá. Asthra si umiňovala, že nemá právo vnucovat lidem svoje názory, přestože jsou správné a nepochybné. Lidé mají právo se mýlit, vytvářet si iluzorní představy a žít v nich, dokud se sami nerozhodnou je opustit a poznat pravdu.

Mike si zatím těmito problémy nekomplikoval život; postačilo mu k bolení hlavy diskutovat s Mozkem.

„Účelem naší práce bude vytvořit ucelený systém vzdělávání pro lidi, opírající se o dosavadní vzdělávací programy, uložené ve Wallisu. Je nutno je přepracovat a připravit k použití způsobem, který právě vytváří Asthra.“

Mozek dal na srozuměnou, že chápe, je připraven. Soubory Wallisu měl uloženy odděleně a vylepšeny spoustou doplňků, které v průběhu času vytvořili jednotliví odborníci. Mike se v tom nevyznal, ačkoliv s tím pracoval; cizí operátor by v tom neviděl víc než neuspořádaný chaos.

„Pokud vím, dokážeš provést selektivní výběr faktů, vyčlenit fakta nesprávná či neodpovídající a vytřídit informace zdvojené.“

„Ano.“

„Potřebuji, abys provedl tuto operaci se všemi programy cyklu vzdělávání. Představuji si to tak, že celý souhrn faktů třeba ze zoologie probereš, vytřídíš a pak vytvoříš program, který bude součástí všeobecné vzdělanosti každé osoby. Můžeš to provést?“

„Ano.“

„Začneme třeba u slovníků. Vyčleň slovníky všech jazyků, které jsou ti doposud známy!“

„Jsou připraveny. U některých jazyků však existuje několik programů o různém rozsahu.“

„Použiješ ten nejobsáhlejší a nejlepší a doplníš z ostatních.“

„Mohu pro příbuzné skupiny jazyků provést syntézu?“

„Nechápu, jak to myslíš.“

„Dle mých informací tvým mateřským jazykem je čeština, která patří k jazykům slovanským. Mohu provést syntézu tak, že vytvořím základní praslovanský jazyk, přehled jeho zdrojů a souvztažností s kořeny indoevropského univerzálního jazyka a různé další modifikace, jak se vytvářely v průběhu vývoje, takže se současně vytvoří jazykové povědomí potřebné k sémantickému dotvoření jazykových variant slovanských jazyků v minulosti, současnosti a ve výhledu do budoucna...“

„Můžeš mi tuto větu dát písemně?“ Už jak to řekl, naskočila na obrazovku; Mike si ji přečetl dvakrát a polykal přitom naprázdno. „Jak tohle všechno víš?“

„Z programů zpracovaných filology Kingtownské university. Použili je pro jazyky afrických, asijských a amerických domorodců z odloučených kmenů; lze je použít analogickým způsobem.“

Mike uvažoval, k čemu budou podobné znalosti Akamijcům či Sóyanům, Bystře usoudil že k ničemu, ale v každém případě dají možnost zamýšlet se nad vývojem vlastního jazyka, budou-li k tomu někdy mít chuť.

„Jak rozsáhlý by byl takový program u všech známých jazyků?“

„V případě že bude použito syntézy, bude program asi třetinový proti rozsahu celého jazykového oddělení Wallisu. Vaše programy uvažují učit se každý jazyk znovu od začátku, bez propojení.“

Mike pociťoval určitou nejistotu, ale zároveň viděl, že tento návrh je velmi účelný. „Dobře, zpracuj takový program. Až bude hotov, předvedeš mi ho. Můžeme pokračovat?“

„Ano.“

„Další oblastí našeho zájmu bude medicína. Na základní lékařské vědomosti naroubovaly různé fakulty v Arminu spoustu dalších dílčích programů. Předpokládám, že je máš všechny v paměti.“

„Ano.“

„Můžeš vytvořit podobnou syntézu také z nich?“

„Ano.“

„Jaký bude mít rozsah?“

„Rovněž přibližně třetinový. Také lékařské informace obsahují řadu identických programů, vytvořených v různé době různými skupinami, přestože se všechny týkají téhož lidského těla. Zdá se, že se syntézou znalostí nikdo dlouhodobě nezabýval.“

„Dobře, tak to uděláš ty. Doplníš tyto programy o zvláštnosti, které se vyskytují u rasy modrých a zelených lidí; předpokládám, že v tomto oboru trvají výzkumy. V jakém stavu jsou informace z oboru lékařství o jiných živých bytostech?“

Mozek poskytl přehled, který Mika téměř vyděsil. Jestliže byl v biologii člověka zmatek, v zoologii ještě mnohokrát větší. Mike si neuměl představit, že by to člověk zvládl roztřídit, avšak Mozek neprojevil žádné překvapení. Mike ještě zadal některé opravné faktory, třeba možnost vstupovat do programů jak globálně za všechno tvorstvo, tak určitý typ živé bytosti. Mozek vše poslušně zaznamenával.

Takže se Mike nadechl, jako by se chystal ponořit do studené vody. Pak řekl: „Součástí toho programu budou informace o systému a činnosti biomechanických myslících strojů tvého typu.“

„Ano.“ řekl Mozek stejně klidně jako při zadávání jiných úkolů. Mike vší silou potlačil úlevný výdech.

„Představuji si to takto: Je samozřejmé, že ty jsi zřejmě nejdokonalejším dílem techniky v oboru myslících strojů. Byl bych rád, aby absolventi tohoto kursu dokázali postavit a provozovat myslící stroj podobný tobě.“

„Ano. Navrhuji úpravu programu!“

Tentokrát Mike vzdychl a bylo to slyšet. „V jakém směru?“

„V průběhu styku s civilizací Arminů a později národů Akami a Sóyo byly získány nové informace, které zpochybňují fakt, že jsem nejdokonalejším možným dílem techniky myslících strojů. Jeví se, že by bylo možno vytvořit systém ještě dokonalejší.“

Mikovi se začala klepat spodní čelist a ruce na klávesnici se mu rozechvěly. „Opakuj to!“

Věta naskočila na obrazovku, aby si ji přečetl.

„Říkáš, že Může existovat ještě dokonalejší Mozek než ty?“

„Ano.“

„Byl bys schopen vytvořit naučný program pro lidi, kteří by podobné systémy stavěli?“

„Ano.“

„Tak dobře. Udělej to.“

Mike pocítil únavu a skleslost. Odpojil se od systému a pohlédl na Asthru, co dělá. Kupodivu si hrála; podle toho, co viděl na jejích obrazovkách, byla hlubinnou rybou v oceánu a kontaktovala se s tamním prostředím. Jaký to má vztah k bioproudům, netušil, ale jelikož Asthru znal, nepochyboval o tom.

Kupodivu postřehla, že se o ni zajímá, otevřela oči a usmála se. Když se vzpamatovala, zastavila hru.

„Víš, co mi právě řekl?“

„Nevím, ale vypadáš hrozně!“

„Navrhuje, abychom postavili dokonalejší systém, než je on sám. Rozšířil svoje informace podle nějakých našich vědomostí a tím zjistil, že by mohl být ještě dokonalejší.“

„Myslíš, že při tom bere v úvahu svoje eventuální odstavení nebo dokonce likvidaci?“

„To si jistě uvědomuje.“

„Slouží nám. Je to jeho povinnost...“

„Přesto jsem z toho trochu...“ Mike usedl zpět do křesla a zase se připojil. Pak položil otázku: „Říkáš, že je možno postavit dokonalejší systém, než jsi ty. Dohodli jsme se, že by to bylo účelné. Jsi schopen tuto práci vyprojektovat a provést?“

„Ano.“

„Jaká bude v tom případě tvoje další perspektiva?“

„Dle příkazu vypracuji projekční podklady a zahájím stavbu nového systému. Použitelné části mého systému se budou v průběhu stavby přenášet do nového Mozku až do té chvíle, kdy bude schopen pokračovat ve své výstavbě sám. Potom bude moje existence zrušena a zbytky budou sloužit jako místní terminál.“

„Nepociťuješ nad tím něco jako lítost?“ ptala se Asthra.

Mozek už dávno rozpoznával citové kategorie lidí, potřeboval to při svém vyhodnocování jejich činnosti.

„Ne. Lítost je možno pociťovat při neodvratné ztrátě osoby či věci, na které subjektu mimořádně záleží. V tomto případě není diagnostikována neodvratná ztráta ani mimořádná cena mého subjektu pro osobu, která by lítost pociťovala.“

„Perfektní a logické,“ řekl Mike, „Řekl jsi, že by tvoje zbytky sloužily jako místní terminál. Chceš tím říct, že by nový Mozek byl umístěn na nějakém jiném místě?“

„Ano. Mozek vyššího typu by byl příliš náročný z hlediska energetického i pracovního. Aby byl zajištěn dostatečný příkon energie, bylo by třeba postavit jej ve Slunci.“

Mike s Asthrou si vyměnili užaslé pohledy. Věděli, že na Slunci je nepředstavitelný žár, jakákoliv hmota tam okamžitě shoří a co zůstane, změní se do těžko představitelné formy plazmy. Bylo jim však též jasné, že Mozek to dobře ví a počítá s tím.

„Byl už nějaký podobný systém vytvořen?“

„Ano.“

„Kdy a kde?“

Mozek pronesl něco v řeči óóírů; části toho byly v arminštině, bohužel jen spojky a předložky. Vzápětí se omluvil, že slovní zásoba lidské řeči k vyjádření těchto skutečností nestačí.

Mike měl chuť položit otázku na osoby tvůrců systému, ale bylo jasné, že by dostal zhruba podobnou odpověď, takže místo toho řekl:

„Potřebnost tohoto záměru projednáme s ostatními oprávněnými veliteli a přijmeme rozhodnutí. Prozatím se domníváme, že postačí tvůj dosavadní systém. Informace o vytváření Mozku vyšší úrovně zpracuj, ale nezařazuj do celkového bloku pro vzdělávání.“

„Ano.“ řekl Mozek stejně klidně, jako odpovídal na všechno.

Mike zůstal sedět nehnutě. Jen si promnul bradu a řekl:

„Chm!“

Enkra byl novinkami překvapen, ale ne natolik šokován, jak Asthra myslela. Vyslechl její informaci a pak záznam, který mu Mozek pustil. Zamyslel se nad ním.

„Ano, zdá se že je to tak. Mozek je zvyklý sloužit polobohům, bytostem na vyšší úrovni. Óóírové byli zřejmě jejich oblíbená domácí zvířátka; pro jejich potřeby Mozek stačil, ale jestliže by s ním začal pracovat oprávněný vlastník, kapacita by byla slabá. Mozek to ví, tak se chce přestavět.“

„Máš nějakou představu, co by ti polobozi udělali s námi, kdyby se s námi setkali?“

„Myslím, že by se chovali přátelsky. Pokud lze věřit záznamům o dřívějších kontaktech, byly s nimi občas problémy, ale ne tak hrozné...“

Mike si vyměnil s Asthrou poněkud pochybovačný pohled. Enkra to viděl na obrazovce a zasmál se. „Nesmíme být nervózní z každé nové informace tohoto typu. Sami jste konstatovali, že žijeme ve vesmíru, kde žijí také jiní. Zvykejme si...“

Asthra zalitovala, že ho nemá po ruce, aby mu dala facku. Měl pravdu, ale tím to bylo horší.

„Radši mi řekni, jak pokračujete s tvorbou programů!“

„Docela dobře. Mozek odhaduje potřebu práce na 150 až 200 hodin operačního času. Možná větší problém bude se zápisem bioproudy, chtěli bychom, aby to bylo dokonalejší než Wallis...“

„Jestli je to technický problém, jistě ho vyřešíte sami. Nebo je to záležitost koncepční?“

„Enkro, ty jseš dneska jako rycí vidle! Nějaké problémy s Emi?“

„Nevím o žádných!“ naježil se jako dikobraz.

„Přiletím zítra nebo pozítří do Kam City. Chceš?“

„Jistě, rád tě uvidím.“

„Ale – přece jen nějaký problém?“

„Uvažoval jsem o takové možnosti... najít si někde stálé sídlo. Takový malý místní Armin, nějaký ostrov opuštěný v oceánu...“

Asthře to přeskočilo do správné výhybky. „Aha! V Kam City se vám už nelíbí? Kde bys chtěl bydlet?“

„Nevím, zatím jsme to tu dost neprozkoumali. Samozřejmě, nějaké stěhování připadá v úvahu až po vyřešení Ještěrů... ale připadá mi, že se nějak moc vážeme na zdejší poměry. Pořád někdo s něčím otravuje a já nemám náladu... jo! Abych nezapomněl: informace podávané přes Mozek bioproudy, budou geneticky přenosné?“

Asthra si povzdechla: „K tomu úkolu mám nedostatek znalostí!“

„Jak to? Denis to dokázal!“

„Nepředal mi informace, které k tomu potřebuju.“

Enkra se zamračil; pohlédl na Mika, jako by on za to mohl.

„Možná by bylo třeba vytvořit psychoelektrické pole, jaké Denis dělával...“ řekl Mike nejistě.

„Dobře. Tak to udělej!“

„Já? Neumím to!“

„Denis nezanechal nějaký návod?“

„Ne. Vůbec nic.“

„Ach Bože! Asthro, ty to taky neumíš?“

Princezna zavrčela jako leopard.

„Čarodějky přece tyhle věci dělaly běžně!“

„Pokud vím, udělaly to při různých příležitostech asi čtyřikrát v dějinách. Pokaždé jiná a pokaždé jinak...“

„Tak budeš pátý případ. Spoléhám na tebe.“

„Nemyslíš si náhodou, že toho po mně chceš moc?“

„Chci. Proto to chci po tobě.“

Asthra jevila touhu ho zakousnout a bylo to na ní vidět.

„Já neříkám, že to chci okamžitě,“ utěšoval ji, „Stačí mi až po odletu Ještěrů, samozřejmě. Máš na to spoustu času...“

„Ti dík!“

„No... a stav se někdy.“ řekl a rozloučil se.

Ti dva zůstali sedět a pomalu vychládali.

„Nezlob se na něj,“ řekl Mike, „Má toho moc...“

„Ty bys ho omlouval, i kdyby tě dal zbičovat!“

„Především to neudělal, a potom... nemůžu si pomoct. Když mám někoho rád, mám ho rád pořád, i když mi ubližuje. Měla bys mu nějak pomoct, prožívá těžkou dobu...“

„Ale to víš že jo! Přece nenechám tvýho miláčka v depresi!“

„Stejně jako jeho mám rád i tebe, Asthro. To přece víš!“

Věděla, ale nijak výrazně jí to náladu nezvedlo. Nakonec se radši zvedla.

„Půjdu za Ťapkou a uvaříme něco dobrýho. Tady bych brzo přišla o nervy...“

Pro Pippi byl svět jediná veliká zábava a legrace. Trpělivě číhala, až teta Asthra skončí práci a bude mít na ni čas; učila ji řadu zajímavých a možná taky užitečných her a byla s ní daleko větší legrace než s tatínkem, který míval čas málokdy.

Jenže přiletěla Gwen ze Sóya; přivezla plný UC místních dětí na rekreaci a krabici disket se záznamy, které udělala v místním archivu. Sluhové schraňovali spoustu knih, všelijakých záznamů a sbírek; to všechno dívky z Koary kopírovaly. Dvojčata tam ještě zůstala, pilně pořizovala záznamy a těšila se, až vypadnou všichni nadřízení, aby mohla uspořádat pořádný mejdan.

„Ukaž, co máš!“

Gwen jí přivezla dokonce jednu skutečnou starodávnou knihu; byla o zvířatech, která žila za starých časů. Spousta barevných fotografií ukazovala zvěř, zvláštní a neskonale půvabnou, skoro jako Disneyovy kresby srnečka Bambiho nebo jednorožce z pohádky.

„Páni, to je nádhera!“

„To byla země Onthor. Svět, který zanikl v ohni...“

Mikovi přivezla Gwen záběry dnešního stavu Onthoru, které udělaly automatické sondy Mozku. Vyprahlé pláně bez vegetace, tu a tam oschlé keříky planých rostlin. Olysalí zajíci s dlouhýma zadníma nohama a ocasy, o něž se opírali jako klokani, když seděli a rozhlíželi se. Opelichané šelmy, připomínající přerostlé potkany. Hnus, ošklivost, bída, utrpení. Nic, co by připomínalo svět na obrázcích v knize.

„Něco mi napadlo.“ řekla Ťapka, když to sledovala.

„No, povídej!“

„Hodily by se nám fotografie těch Ještěrů?“

„Samozřejmě!“

„Zařadila bych se do skupiny lidí, kteří budou přivážet flam v cisternách a pronikla do jejich blízkosti. Vyfotím je...“

„Počkej! Ještěři nesnášejí chlupaté jedince a aby odstranili to nebezpečí, musí k nim všichni přijít nazí. Co fotoaparát?“

Ťapka mu předvedla aparát ve tvaru doutníku, velice malý a tak přizpůsobený, aby se dal ukrýt.

„S tím si poradím! Jsem přece žena, ne?“

„A kam ten foťák schováš, mami?“ vyzvídala Pippi, kterou to taky zajímalo. Mike jí dal symbolický pohlavek.

„A co barva kůže?“

„Já jediná z našich můžu barvu kůže podle potřeby změnit. Natřu se rostlinnou barvou, podle Asthry by mi to nemělo vadit...“

„Ty už jsi o tom mluvila s Asthrou?“

„Jen tak náhodou.“

„Ale bylo by to nebezpečné!“

„Všechno co podnikáme je nebezpečné. Když budu jedna z mnoha, nic se mi nestane. Udělám snímky z bezprostřední blízkosti... takhle, podívej se!“

Ťapka zasunula fotoaparát, pak jej šikovně vytáhla a udělala pár snímků pracovny, manžela i vykulené Pippi. Pak jej ukryla na místo, spíš pro pobavení dcerky a dokázala, že jí nijak nevadí při pohybu.

„Jsi moje odvážná panenka!“ řekl a políbil ji.

Pippi se zmocnila foťáku a zkoušela jej schovat jako Ťapka. Nešlo to a Mike jí dal pohlavek doopravdy.

„Já nevěděla, že se takhle dají schovávat věci!“ řekla, aniž by jí to vadilo.

„Nedají. U tebe ne!“

„Já vím. Ale až budu veliká...“

Přišla k nim a přitulila se k oběma.

„Proč se vlastně nikdy nemilujete přede mnou?“ ptala se.

„Proč bychom měli?“

„Tanya je ráda, když jsem u tanců. Předvádí mi, co všecko s kluky dokáže. Dokonce chtěla, abych jednomu skočila na záda, aby byl těžší a...“

„Tys už dlouho nedostala nářez, co? Tanya má svoje zvyky...“

„Hm... ale mohli byste mi udělat brášku. Nebo ségru, to je fuk. Zkrátka malý miminko, jako má mít Sheilla a Allisson a Peggy a Gwen a Emi a...“

„Jak víš, že holky budou mít miminka?“

„Protože mě zvaly, až se to bude chtít narodit, abych se přišla podívat. Když chci být lidská doktorka...“

„I pro pána... ty si myslíš, že se musíš doopravdy všude a každýmu vnutit?“

„Já se nikomu nevnucuju, mě každej zve, protože jsem roztomilá a každýmu se líbím. Tak co bude s tou ségrou?“

„Promyslíme si to, jo?“

„A jé! Jak vy si něco začnete promejšlet, tak se toho v životě nedočkám! Hele, vyberte si: buď mi pořídíte ségru, nebo počkám a jen co povyrostu, zařídím si to sama!“

„Pippi, seš příšerný zlobivý děcko a dostaneš hrozně nařezáno, jestli nepřestaneš!“

„Jo, to taky! Pořád jenom slibujete; já jsem vlastně bitá ještě nikdy nebyla, co jsem u vás! Ani mučená jako kluci! Ani ty uši jste mi nepropíchli při vědomí!“

Mike s Ťapkou už nemohli dělat nic jiného, než se tomu smát. Co měla Pippi brášky Erika a Bertíka, divočela čím dál víc; naučila se taky bojovat, takže Mike se s ní už nemohl prát ani z žertu. Ale začínala k němu být už i mírná a laskavá...

Když si Mike s Ťapkou začali vyměňovat spiklenecké úsměvy, Pippi usoudila, že se opět nedočká ani výprasku, ani sestřičky. Pokrčila rameny, pohodila copánky a odběhla shánět zábavu jinam.

„Máme to hroznou dceru, co?“ řekla Ťapka.

„Má nápady, že by člověk přišel o nervy!“ souhlasil.

„Myslíš, že by její sestra byla o něco lepší?“ otázala se a vypadala při tom nějak rozechvěle.

„Myslíš, že by nějaká její sestra...“ začal a zmlkl.

„To by se muselo zkusit...“

Té noci došlo v paláci Sluhů k pokusu o převrat: skupina důstojníků se pokusila svrhnout Abota a převrátit kolo dějin. Jakým směrem, se nepodařilo zjistit, neboť v boji padlo několik členů Nejvyšší rady a většina povstalců. Ti, kdož zůstali, byli vyslechnuti a když nevěděli nic o tom, co bylo cílem povstání, byli okamžitě upáleni.

Roger samozřejmě nebyl rád, neměl rád války a násilí všeho druhu, ale s Abotem se nedalo mluvit lidsky.

„Sami si zavinili svůj osud!“ pronášel pateticky, „Zemřou, a s nimi každý, kdo bude mít námitky proti naší vládě!“

„To se brzo dostaneš do konfliktu se všemi!“

„Myslíš, že s nimi žiju v nějakém přátelství? Kdepak, všichni by mě nejraději viděli na hranici, i s tebou a všemi Arminy i Akamijci. Jenom tvrdý teror je určitá záruka, že přežijeme!“

„Koho přijmeš do rady na uprázdněná místa?“

Abot se zamyslel a v jeho tlusté tváři se objevil výraz lišácké zchytralosti. Zeptal se opatrně: „Co myslíš, musí být v Nejvyšší radě jen Sluhové, nebo tam můžou být i vojáci a civilisté?“

„V Nejvyšší radě má být každý, kdo má dost rozumu, důvěru lidu a schopnost nějak mu pomoci!“

„Tak fajn! Děkuju, že jsi mi to řekl!“

Zasedání rady se konalo ještě týž den; Abot hned po zahájení oznámil, že rozšířil Nejvyšší radu o několik mladých důstojníků. Byli to jeho přívrženci a žádní Sluhové ani Ještěři, nýbrž normální muži, nevykleštění. Což vyvolalo okamžitě námitky nejen mezi zbývajícími členy rady, ale především mezi Sluhy ve městě. Ti dokonce svolali jakousi demonstraci proti tomu plánu.

„Co uděláš?“ ptal se Enkra.

„Uvidíš.“ řekl Abot.

Příkazy, které vydal, nikdo neslyšel; ale viděli výsledek jeho rozkazů. Z bočních ulic nastoupili proti demonstrantům gardisté s plamenomety a na pokyn jednoho důstojníka, rovněž čerstvého člena rady, pokropili čelo průvodu ohněm. Nešťastníci prchali, ale plameny je dostihovaly a zapalovaly v běhu; tak shořelo zaživa asi tři sta lidí a nikdo další už se proti Abotovým příkazům neodvážil vzepřít.

„Ano, toto je náš spojenec!“ povzdychl si Enkra, který sledoval akci v televizi, „Jak se zdá, vybrali jsme si skutečně dobře! Já bych se na to...“

Errata:

30.05.2021 11:46