Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
Johanka na delší čas zmizela z dosahu a s ostatními si povídala pouze videotelefonem. Když se vrátila, přivedla s sebou nesmírně zbídačelého staříka, který se vydával za představitele Labyrintu a tvrdil, že má v zemi Sóyo své přátele a přívržence.
„Nadešel čas!“ promlouval třaslavým hlasem, „Abychom my všichni poznali tajemství Labyrintu! Promluvím s bratry a oni nám otevřou brány tajemství!“
Vyšlo najevo, že Labyrint se nachází někde v Sóyu; takže se vytvořila skupina odborníků, která tam měla zajet a prozkoumat, co půjde. Tvořili ji Mike, Ťapka, Enkra, Emi, Roger, Johanka, Sheilla, Kaiití, Iratto, Aia a pár dalších; zatímco Johanka se chovala vážně a důstojně a stařík byl vyloženě pyšný na svoji důležitost, mladí se tvářili, jako by jeli na školní výlet, všemu se smáli a vypadali bezstarostně.
Napřed zaletěli do Sóya, kde je uvítal Abot; nechali se bohatě pohostit a potom mu zkritizovali všechno, co se dalo. Především jeho palác, který mu Mozek postavil značně dle jeho vkusu, což Arminům samozřejmě nevyhovovalo. Abot měl představu o něčem vznešeně strohém, jako třeba klášter; chlapci naopak prosazovali pohodlné panské sídlo ve stylu Ludvíka XIV. Není divu, že se těžko dokázali dohodnout.
Po občerstvení pokračovali do hor na jihu kontinentu, kde je uvítal stařík značně podobný tomu prvnímu, ovšem zelené pleti a vlasů barvy lahvového skla, takže vypadal jako hastrman. Neměl ovšem žluté botičky ani červený fráček a už vůbec ne cylindr, laškovně posazený na šišatou hlavu, což bylo shromážděním trochu kritizováno. Snažil se chovat důstojně, ale velice se bál Iratta a především Abota; uvítal je hlasem podobným mečení kůzlátka a omlouval se jim i za to, že žije.
Přistáli v nějakém údolí daleko od všech cest, kde stařík nejdřív asi tři hodiny hledal vchod. Několikrát už určil správné místo, ale když se Armini pustili do skály protonovými noži, nikdy nenalezli nic než kompaktní kámen a stařík musel hledat znovu. Konečně se prolámali ke vchodu, zabetonovanému před víc jak třemi sty lety; alespoň podle staříka, který o tom vlastnil nějaké starodávné záznamy.
Když se dostali dovnitř, objevili jeskyni, v níž ke svému překvapení potkali netopýry. Zřejmě sem vedla ještě jiná cesta než tato, aspoň nějaká škvíra. Abot upozornil Arminy, že netopýři mají jedovaté zuby a aby je nikdo, ani lišák Semmi, ani jaguár Altarrac, nezkoušeli lovit. Netopýři si rovněž nepřáli seznamovat se s lidmi a zůstali radši viset u stropu.
„Jestli koušou, tak jsou to brutopýři!“ prohlásila o nich Gwen, „Za trest je nepohladím, tak!“
„Toho budou teda rozhodně do smrti litovat!“ řekla Emi.
Z jeskyně vedla dlouhá svažitá chodba, zakroucená a na mnohých místech velmi nízká, což nejvíc vadilo Irattovi, který měl své dva metry čtyřicet výšky. Mikovi zase víc vadilo bahno, ve kterém občas uklouzl; někde tu zřejmě byla podzemní voda. Což se ukázalo jako stoprocentně pravdivé, když se dostali do podzemí, kde voda zaplavila celou chodbu. Museli se brodit, nejdřív po kolena, pak po pás a nakonec po prsa; výš voda nestoupla, naopak stoupala chodba, takže záhy byli ve vodě zase jen po pás. Takhle pokračovali asi hodinu; zima cloumala všemi, ježto bylo chladno v celém jeskynním systému. Semmi, který musel celou cestu plavat a nikdo ho nechtěl nést v náručí, vztekle poštěkával.
Konečně se dostali zas na pevnou zemi; už dávno si přestali hrát, vzájemně se potápět a dělat legraci jeden z druhého. Neměli tušení, kde se nacházejí a jejich svítilny ukazovaly, že je to všude stejné. Zde konečně nebylo: ze stropu visely bělostné krápníky, zatarasující celou cestu. Bylo nutno jich pár ulomit, aby se protáhli dál. Mike měl zlomyslnou radost, že konečně není on ten nejtlustší, kdo nemůže prolézt a kvůli komu musí vylamovat širokou díru. Byl tu Abot, ten byl ještě daleko tlustší, námahou funěl a ztěžka se protahoval.
Pak šli dalšími jeskyněmi a opět stoupali vzhůru. Až v jedné jeskyni postřehli stopy lidské práce: stěny byly zřejmě upraveny do roviny a i když na nich narostly nějaké krápníky, někdo je poměrně nedávno pečlivě olámal.
„To je síň našich králů!“ oznámil stařík.
U stěn stály kamenné trůny a na nich se povalovaly neobyčejně zchátralé kostry. Mohly být staré několik tisíc let; Arminům živě připomínaly jeskyni na ostrově, kde objevili Kamennou korunu, ale nebyly tak zachovalé. Při sebemenším dotyku se rozpadaly v prach a jediné, co zůstávalo, byly divné šperky, označující jejich vliv a význam. Některé ze zlata, jiné z dalších těžkých kovů, jejichž analýzu nemohli teď dost dobře provádět.
„Pošleme sem archeology, ať to zdokumentují pořádně!“ navrhl Enkra, „Až bude víc času, teď máme jiné starosti!“
Pokračovali dál; v další síni se nacházely rozbité a rozvalené truhlice a v nich zbytky, vyložené trosky knih. Zřejmě je sežraly myši nebo netopýři, když už neměli nic jiného do svých hladových krků. Rozhodně to nevypadalo, že by tu bylo cokoliv cenného.
„To je Síň Vědění!“ vysvětlil stařík.
„Mně to připadá spíš jako Síň Nevědomosti,“ prohlásil Roger, „To se někdo nemohl postarat...?“
Zmlkl. Nemohl, poslední lidé tu byli před třemi sty lety a nejspíš měli jiné starosti.
Vešli do další jeskyně; nesla název Síň Slávy, ale co tam vůbec kdy bylo k vidění, nedalo se poznat. Podle dávných údajů snad zbraně a praporce slavných válečníků země Sóyo, možná někoho jiného, ještě dávnějšího. Nic z toho tu teď ovšem nebylo a asi ani nemohlo být.
Další jeskyně byly označena jako Síň Bohatství. Pročež tu stály veliké džbány, původně hliněné, nyní už zkamenělé; v nich se našly milióny plíšků z onoho trvanlivého a velmi cenného kovu. Cenu už to dneska nemělo žádnou.
Potom prošli do poslední jeskyně. Stařík, který je prováděl, se před ní zastavil a kolena se mu třásla. Nebylo jasné, zda únavou, věkem, zimou či strachem, protože řekl velmi uctivě:
„Toto je Síň Tajemství...“
Vlezli tam. Síň Tajemství byla téměř prázdná; na zdech byly kdysi jakési kresby, visely tam také rámy několika obrazů, ale ty už dávno vzaly za své. V čele jeskyně, na nějakém podstavci, stála socha. Byla ze zlata a když na ni padlo světlo svítilen, zazářila do tmy.
Byla to postava okřídlené dívky, velmi krásné, štíhlé a docela nahé. Stála na špičce jedné nohy, druhou nohu, ruce a křídla měla rozepjaté do šířky, takže bylo s podivem, jak vůbec může udržovat rovnováhu. Zřejmě ji umělec vyvážil tak ideálně, že ani po tisíciletích nezměnila polohu; což bylo dobře, při pádu by se mohla poškodit. Tvář dívky byla něžná a krásná, hleděla na hosty velikýma očima podobnýma očím něžných antilop ze země Onthor, které Pippi prohlížela ve starých knihách.
„Kdo je ta dívka?“ ptal se Mike.
„Nevím. Tajemství...“ stařík se očividně chvěl bázní.
„Pastýřka v některé ze svých neobvyklých podob?“ ptala se Gwen.
Nedokázal jí odpovědět, jenom potřásal starou hlavou.
Mike začal tiše něco vykládat o bytosti, které se říká Běžící po vlnách. Dle legendy měla ochraňovat námořníky, rybáře a občany přímořských měst, a vypadala nějak takhle. Ostatní se s ním přeli a nevěřili, že by to bylo možné.
Jedna ruka dívky byla vztažena dopředu, jako by se chtěla dotknout návštěvníků. Enkra došel blíž a dotkl se té ruky:
„Přej nám štěstí, panenko! Jdeme bojovat i za tebe!“
Mohlo se zachvět světlo elektrických lampiček? Nebo se tvář okřídlené dívky skutečně usmála?
Vraceli se stejnou cestou. Stařečkové zjevně vyčerpaní k smrti a očividně šťastní, že konečně mohli předvést svoje největší tajemství špičkám planety.
A mínění ostatních vyjádřila prostořeká Emi:
„A to bylo všechno?“
Když vylezli z jeskynního labyrintu, nemohli si nepovšimnout značného zmatku mezi strážnými, piloty a techniky. To způsobil Mozek; do jeho programu patřilo dohlížet, aby vše probíhalo řádně a když někdo neplnil své povinnosti, okamžitě to hlásit. Teď si povšiml, že slunce svítí méně intenzivně a přes jeho kotouč začíná přecházet něco, co mu v tom brání, a oznámil to lidem. Těm bylo bohužel okamžitě jasné, co to může být: bez nejmenších pochyb výsadková loď Ještěrů.
„To je dost, že jsou tady!“ pravila Emi, „Už jsem se začínala nudit! Jsem zvědavá, jak se budou chovat!“
„Opovaž se k nim jenom přiblížit!“ řekl Enkra vážně.
„To se teda přiblížím! Dohodla jsem se s Ťapkou, že jí pomůžu při fotografování. Neboj se, budu tam jenom poblíž a budu ji krýt, aby mohla líp dělat fotky! Nic nebezpečnýho to nebude!“
Enkra se zlobil, ale vybrala si tu správnou chvíli na hádku; před celým dvorem se s ní přít nemohl z důvodu své důstojnosti. Mávl tedy rukou a neurčitě slíbil, že si to s ní vyřídí.
Zatím však stáli na ochozu paláce Sluhů v Sóyu a sledovali, jak slunce zvolna zastírá tma. Armini byli rozjitření, napjatí, plní neurčitých obav, ale Iratto, Abot a ostatní obyvatelé Zety se přímo vyděsili. Stín nepadl jenom na zemi Sóyo, ale i do jejich duše a hlodal tam jako krysa sýr.
„Nebojte se!“ řekl Enkra, „Jsme na ně připraveni!“
Roger vydával rozkazy: ukrýt všecko co se dá, armády všech zemí uvést do pohotovosti, obyvatelstvo odstranit do krytů nebo do míst, která těžko mohou být zasažena. To poslední opatření nebylo moc spolehlivé, těžko kdo dokázal odhadnout, jaké zbraně by Ještěři použili a co zničili. Roger se pokoušel Mozek přinutit, aby se nějakým způsobem zapojil do boje po boku Arminů; Mozek sice rozkazy přijímal, ale nebylo jisté, zda je bude ochoten vyplnit. Kdyby nepřítel vyslal proti pozemským cílům bezpilotní rakety s jadernou náloží, Mozek je během letu mohl snadno zničit; pokud by však v letadle byl přítomen pilot, rozkaz by zkrátka nesplnil, aby neohrozil jeho život.
„Je to plechovej blbec!“ rozčiloval se Sebastiano, „On nebere do úvahy, že můžou existovat letadla pro sebevrahy, kamikadze! Co záleží na tom, jestli zahyne o chvíli dřív nebo později?“
„Nezabije ho Mozek. To je jediné, co ho zajímá.“ řekl Roger.
„To nemůžeš té umělé potvoře vysvětlit...?“
„Víš co, zkus to! Pokud vím, ty zrovna velkej mistr v ovládání Mozku nejseš, tak nám neraď, jo!“
Sebastiano se zaškaredil a vypadal vztekle.
Mozek byl naštěstí dokonalý v maskování veškeré techniky. Když dostal příkaz zakrýt nenápadným poklopem vše, co postavil za celou dobu, co byl v činnosti, provedl to skutečně dokonale a na nic nezapomněl. Stroje nezapomínají a plní příkazy bez zaváhání. Na obou kontinentech vyrostla veliká spousta plastikových kopulí šedivé barvy, které vypadaly jako veliké kryty. Postihlo to také objekty v Japonsku, včetně přehradních zdí, hydroelektráren a dalších význačných staveb.
Enkra svolal poradu štábu do Sóya a dovolil Abotovi, aby byl hostitelem a předsedajícím.
„Naším cílem je dát Ještěrům všechno, co budou požadovat, ničím nevzbudit jejich podezření a doufat, že brzo v pořádku odletí. Připomínám všem, že není účelem hry dát se s nimi do boje; na to prozatím nemáme a pochybuji, že někdy budeme mít! Proto ať si každý zapíše za uši, že lepší je ustoupit než se vzpírat, i když hrdě a vznešeně! Však ještě bude příležitost...“
A přestože občané Arminu jsou známí hrdinové a rozvaha u nich není zvlášť ceněná vlastnost, tentokrát se našel jen minimální počet hrdinů, kteří reptali a navrhovali rozdat si to s Ještěry rovnou. Víc bylo těch, kteří by se s nimi zkusili nějak dohodnout individuálně; avšak i to Enkra zakázal, dokud je nespatří na své vlastní oči. Pověst, jež je předcházela, nebyla valná.
Snad jediný, kdo stále překypoval odvahou a statečností, byla Emi. Starý skeptik Roger prohlašoval, že díky tomu, že si neumí představit, co by se jí mohlo stát, ale nebyla to tak docela pravda: Emi měla určitou představu, jak by se měla chovat princezna, a hodlala se toho držet, i kdyby na to měla zahynout. Roger (i někteří jiní) se snažili jí vysvětlit, že je to poněkud nebezpečný koníček; vyslechla je, pohodila hlavou a prohlásila něco v tom smyslu, že když to risknou ostatní, ona taky. Roger se pokusil naznačit něco taky Enkrovi, jenže s tím nebyla řeč nikdy, takže ani teď.
Emi nakonec prosadila i svoji účast v akci jako parťačka Ťapky. Enkra si však vzal Ťapku bokem a promluvil s ní; připomenul jí, jak za jeho mladých let ve Francii dělala tělesnou stráž Anittě a požadoval, aby se postarala taky o Emi. Nedá se říct, že by se na to Ťapka tvářila moc nadšeně.
„Nedělej si starosti, pohlídám ti ji!“ slíbila, „Přece někomu nedovolím, aby jí přede mnou ublížil, neboj se!“
„Spoléhám na tebe!“ řekl a stiskl jí ruku.
Potom povolil Emi, aby si dělala, co ji napadne.
Errata: