Cizinci
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Výsadkový člun Ještěrů měl v průměru přibližně dva kilometry a zespodu tvar kruhu. Nepodobal se ničemu; snad jen veliké květinové míse, neboť uprostřed svého dna měl díru, z níž napřed šlehal oheň. Pak oheň tryskat přestal a člun se pomalu snášel, až se dotkl svými okraji čtyř pyramid, k tomu účelu postavených.
V jedné z pyramid se ukrývali Enkra, Roger, Mike, Abot, Iratto a další. Abot měl později jít na setkání s Ještěry, ostatní museli zůstat ukryti po celou dobu, neboť barva jejich pleti by Ještěry varovala. Iratto na schůzku mohl, ale neprojevoval o to přehnaný zájem.
Připravovala se však Ťapka; jako všichni ostatní byla náležitě vyholená a natřená na zeleno, i když Mike si přál raději modrou. Po jejím boku byla Emi, nedočkavá na nové zážitky a nepřiměřeně zvědavá. Ještěrům nevadilo, zda lidé, kteří vozí cisterny s flamem, jsou muži či ženy; důležité bylo, aby nebyli chlupatí a aby na nich nebylo nic, co pány vesmíru rozčiluje.
Ve dně výsadkové lodi se otevřel otvor a z něj vyjela nakloněná rampa. Pak se Arminům zatajil dech, neboť po rampě scházeli dolů cizinci, lidoještěři. Teprve nyní to bylo možné jasně říct, neboť příchozí vypadali velice znepokojivě, lidsky i nelidsky zároveň.
Člověk je zvyklý na jisté tvary a jejich modifikace. Od dětství si zvykáme na zvířata, ryby, ptáky, hmyz. Víme z dějin, že u nás kdysi pobíhali obrovští veleještěři, v mikroskopu či na snímcích jsme si prohlédli, jak vypadá zvětšený komár, moucha či bakterie. Ale to vše jsou součásti lidského světa; i když na Zetě zvířata a ptáci byli jiní, byli to živočichové, kteří lidem připadali krásní, už jen svými ladnými tvary. I hadi a ještěrky mají svou krásu, také mají obdivovatele; lidem připadali obrovští mořští ještěři Zety impozantní a vznešení.
To, co přicházelo po rampě, lidé nebyli. Byli to živočichové o čtyřech končetinách, dokonce ty horní měli velmi lidské, i když jen čtyřprsté; svírali v nich zbraně, což zvířata nedokážou. Od krku byli zahaleni v kombinézách šedozelené barvy; vůbec všechno u nich mělo zelenou či šedivou barvu, ty se jim asi velice líbily. Boty černé, s drsnými vibramovými podrážkami. Zřejmě byli vojáci, neboť jejich kombinézy byly absolutně stejné; i oni sami byli téměř stejní.
Jejich hlavy se podobaly hlavám lidí; tváře však byly maskami ještěrek nebo žab: bezvýrazné, tupé, lhostejné. A při tom hrozně, zoufale lidské; avšak tváře lidí zlých a nelítostných. Nejhorší byly trojúhelníkovité oči, pozorné, bystré, skoro člověčí; avšak plné nenávisti ke každému tvoru, který nepatří k nim. Enkra je viděl v periskopu a postřehl i pohled, jímž jeden hodil po štěrbině ve stěně pyramidy, kde se skrývali. Nemohl nic vidět, ale stačilo jenom, jak se podíval.
Sešli po rampě dolů; normálnímu člověku dosahovali po ramena, Akamijcům či Sóyanům sotva po prsa. Stačilo jim to; považovali lidi Zety za hloupé obry, kterým stačí přísně poručit, a už se dají do práce. Jeden z důstojníků jim šel vstříc a něco povídal, ale velitel lidoještěrů zostra zasyčel a člověk už spěchal provést, co si hosté přejí.
Díra ve dně výsadkového člunu se otevřela ještě víc, ozvalo se hučení a od země se začaly objevovat světelné pásy. Zřejmě to byl tunel světla, o němž mluvili Sóyané, kteří při tom už někdy byli. Lidoještěři, rozmístění na vhodných místech, udržovali tu sílu v patřičných mezích; velitel pokynul, že čerpání může začít.
Technici otevřeli první nádrž a flam začal téci tunelem nahoru. Člověka přivyklého, že tekutina stéká vždy dolů, to mohlo překvapit, ale přítomní tušili, že tunel má velikou sílu. Najely i první cisterny; vešlo se jich tam několik najednou, to nebylo nic divného. Vojenské vznášedlo s kulovitou cisternou podjelo, řidič povolil uzávěr a cisternu otevřel. Síla, která vytvářela světelný tunel, ji vysrkla jako labužník ústřici a řidič s prázdnou cisternou zase vyjel, aby udělal místo jinému. Jediné prodlení nastávalo ve chvílích, kdy cisteren bylo tolik, že se jedna pletla druhé.
Takovou chvíli si vybrala Ťapka a Emi, která jí pomáhala. Posádky bývaly dvojčlenné, nebylo to nic divného. Lidoještěr přejel po dívkách lhostejným pohledem, nic mu neříkalo, že jsou ženy, stejně jako Arminům nebylo jasné, jakého pohlaví jsou cizinci. Projeli, Ťapka vytáhla svůj fotoaparát, Emi ji kryla a Ťapka udělala rychle několik snímků. Nikdo z lidoještěrů si ničeho nevšiml. Světelný tunel vysál jejich cisternu a dívky se bez problémů vrátily zpátky.
Čerpání pokračovalo; tak to bude probíhat ještě celý den a noc, lodi cizinců potřebovaly flamu hodně. Lidoještěři postávali se zbraněmi namířenými, kontrolovali posádky a dávali pozor, aby vykládka probíhala plynule. Vše bylo v pořádku...
Ťapka se mimo dosah okamžitě zajímala, jak záběry dopadly. Mozek je vyvolal a předal do řídícího střediska v pyramidě, kde je Enkra, Roger a další podrobili pečlivému průzkumu. Čas plynul a nic zvláštního se nedělo, až na rozechvění všech lidí.
Mike si na chvíli povšiml čidla, které se vynořilo u paty jedné z pyramid. Bylo to čidlo Mozku, to bylo jasné; monitorovalo cizí loď, jak bylo nařízeno. V této chvíli byla stovkou sond zkoumána ze všech stran, fotografována, filmována, rentgenována, zkoumána ultrazvukem. Ovšem zdálky, neboť Armini si nebyli jistí, jak cizinci vnímají předměty kolem sebe. Také čidlu Roger okamžitě poručil, aby se ukrylo a nebylo vidět.
Ťapka mohla být spokojená: záběry byly kvalitní a zobrazovaly všechny čtyři lidoještěry, kteří byli poblíž, několik detailů jejich lodi a dva pohledy nahoru, do světelného tunelu, kterým odcházel flam.
„Jsou hnusní!“ hlásila Emi, která si navykla na kňouravý jižanský přízvuk, zděděný po jaguárech, „Odporný stvoření, který v sobě nemají nic dobrýho! Jenom ty jejich sprostý trojúhelníkový oči! Je na nich vidět, že je to banda...“
„Podařilo se nám pár přímých záběrů,“ doplnila Ťapka, která se víc než o ještěry starala o jejich techniku, „Ten světelný tunel mě zajímá... ráda bych se tam ještě vrátila, udělat nějaký lepší snímky...“
Roger si prohlížel záběry na obrazovce. „Je to nějaká síla, která může přemísťovat dost velké a těžké věci! Zajímavý! Třeba by se nám to povedlo udělat, co říkáte?“
„Kdybysme věděli, jak to funguje?“ řekla Asthra.
„Mám nápad!“ řekla Ťapka, „Zajedu tam s poslední fůrou a zkusím se zdržet, abych viděla, jak to budou zavírat! Nějak ten tunel musejí zrušit... pokusím se udělat další fotky...“
„Tak já ti pomůžu!“ řekla Emi.
„Nesmysl; ty se tam nepleť, stačím to sama!“
„A kdo by tě kryl?“
Chvíli se všichni dohadovali; nakonec Enkra přece jen svolil, aby to zkusily ještě jednou.
Nakládání pokračovalo rychle; najela také vznášedla upravená Mozkem a kupodivu, vyvolala u lidoještěrů zájem. Jeden voják vznášedlo zastavil, vyptával se na něco řidiče a prohlížel si technické zlepšení, která neznal. Roger nepočítal, že by si vůbec něčeho všimli; ale ty jejich zlé oči zřejmě vůbec nebyly tak nevšímavé, jak se zdálo.
Když řidiče pustili (ostatní už nezastavovali, stačil jim ten jeden), rozhodl se Roger zeptat se ho, co a jak. Řidič byl voják Koary, absolvent arminských kursů a domluva byla lehká.
„Co ti chtěl ten ještěr?“
„Ptal se mě na úpravu kluzáku!“ Chlapec se trochu klepal, rozmluva s Ještěrem asi nebyla příjemná.
„Jak mluvil?“
„Jako když syčí ještěrka. Hrozně nepříjemně!“
„Myslím jakou řeči!“
„Akami, samozřejmě.“
„Se zdejšími lidmi mluví sóyansky, zřejmě tedy dobře rozeznají, kdo kam patří. Co přesně říkal?“
Voják byl vycvičený pamatovat si a hlásit vše, co by mohlo být zajímavé. Uklidnil se a řekl: „Nejdřív mi ukázal, že mám zastavit. Vystoupil jsem a on prohlížel vozidlo. Pak se zeptal:
'K čemu jsou ty lišty na okrajích?'
'Zvyšuje to rychlost vozidla.'
'Kdo to vymyslel?'
'Nevím. Už jsme to tak dostali...'
'Vznášedlo má jiný motor než ostatní!'
'Tak jsem ho už vyfasoval...'
'Má účinnější spotřebu a vyšší výkon.'
'Nevím... snad!'
'Nelži! Cítím, že spaluje flam bez zplodin! Kdo to vymyslel?'
'Já nevím!'
Pak odstoupil a řekl, že můžu jet...“
Roger zauvažoval. Zrušil spojení a obrátil se k ostatním.
„Vypadá to, že mají vynikající čich!“ řekl Abot, „Oni podle spálených výfukových plynů poznají, jak pracuje motor! Dokonce se říká, že poznají po čichu, zda člověk má strach nebo vztek...“
„Jo, přehled mají, to je vidět!“
„Zvláštní, že se starají o vznášedla a ne o lidi!“
„Možná jsme si měli dát pozor a ty cisterny tam nepustit! Kdo vůbec schválil udělat na tom ty úpravy?“
„Vykašli se na to!“ mávl rukou Roger, „Kdyby měli techniku jako my, musejí nejdřív objevit ty sondy, co kolem nich krouží. Mozek jich poslal tolik, že musí vyvolat pozornost!“
Sondy ovládal Sheltie; dokonce za tím účelem odletěl na Loď, aby je mohl řídit odtamtud. Byly sice velké jen jako kopací míč, ale pilně shromažďovaly údaje a předávaly Mozku.
„Jestli začnou dělat nějaký potíže, už tam nelezte!“ nařídil Mike Ťapce, „Zatím jsou klidný, zřejmě co viděli, pro ně není tak důležitý, aby pojali podezření. Ale kdyby našli foťák...“
„Nenajdou, za to ručím! I kdybych ho měla spolknout...“
„Opovaž se! Kdybys ho spolkla, rozpářou tě kvůli němu!“
„Hele, o nás si nedělej starosti, jo?“
Čerpání pokračovalo, cisterny najížděly a byly vysávány. Ještěři klidně postávali, mlčeli, nevšímali si ničeho a nikoho. Důstojník zelených přišel podat hlášení Abotovi.
„Jak se chovají?“ ptal se Abot.
„Nevím. Jsou příšerní... jako kdyby jim tady všecko patřilo!“
„Mají pravdu, chlapče. Všechno jim tu patří.“
„Je mi líto, pane, ale mám podivný pocit! Velmi nepříjemný!“
„Všichni z nich máme nepříjemný pocit. Je to jiná rasa...“
„Ale já mám pocit, že chystají něco zlého! Nevím, čím to je, ale pořád se mi to nějak... zdá!“
„Ty ses s něčím podobným už někdy setkal?“
„Ne. Ale slyšel jsem...“
„Kdybys něco konkrétního pozoroval, okamžitě to ohlas mně nebo někomu ze štábu. Rozumíš?“
„Ano, pane.“
Důstojník odešel. Abot ponuře mlčel, Armini taky nehýřili nadšením. Prvotní ohromení a hrůza, kterou měli z lidoještěrů, sice neustupovala, ale už si zvykali a pokoušeli se vyřešit nějakým způsobem svoje vztahy pro budoucnost. Roger dokonce začal přemýšlet, jak vstoupit s cizinci do přímého jednání.
Až promluvila vysílačka: „Sheltie! Mám zprávu o pozorování!“
„Povídej, Sheltie, slyšíme tě!“
„Jedná se o tři lodi, veliké jako... to se nedá vyjádřit! Skoro menší planetky, velké asi jako čtvrtina Měsíce! Od nich se oddělily výsadkové moduly a srovnaly se za sebe, přesně nad místem, kde jste teď vy. Právě ty moduly vytvářejí to pole, kterým proudí flam do lodí. Sondy prozkoumaly všechno, mám z toho spoustu záznamů. Ty jejich lodi tvoří z velké části motory, hrozně veliké a silné; Mozek mi to dává hrozně popleteně, nemůžu se v tom nijak vyznat...“
„Dokáže Mozek udělat repliku takové lodi?“
„Nevím. Zatím provádí vyhodnocení...“
„Celou tu dobu?“
„Pokouší se přijít na to, jaké ty motory jsou a k čemu slouží. Říká, že rozhodně ne na lety mezi planetami, na to by stačila tak desetina. Možná slouží k dosahování pohonu přesahujícího rychlost světla...“
„To si Mozek doopravdy myslí?“
„To si myslím já.“
„Fajn, Sheltie. A dál?“
„Mozek opatřil všechny sondy stínem, který znesnadňuje jejich zachycení přístroji. Je to takové pole, které třeba radarové paprsky pohlcuje a neodráží, takže na stínítku nejsou vidět...“
„Netušil jsem, že zná takové zařízení...“
„No... on je předtím neměl. To jsem navrhl já.“
„Bezva, Sheltie! Jak jsi na to přišel?“
„Ale... ve volným čase jsem četl všelijaký knížky. Taky sci-fi, co jsou v knihovně. Abych se jako pořádně připravil na tu vzácnou návštěvu... Tam jsou všelijaký takový vynálezy!“
Poprvé za dnešní den se Roger zasmál. Ale smál se i Enkra a Mike kroutil hlavou. „Dobrý, Sheltie! Prosím tě, jakými ještě vymoženostmi jsi vybavil naše sondy?“
„Co já? To Mozek... já mu jenom řekl, jak bych si představoval kterej systém, kdybych je vypouštěl, on už si všecko vymyslel sám! Vytvořil takový pole, co všecko zachytí a nic neodráží...“
„Když si s Mozkem tak rozumíš, tak popožeň to vyhodnocení! Že tady na to všichni čekáme...“
„Jo, já mu řeknu...“ začal Sheltie snaživě, ale vtom promluvil Mozek sám: „Ani pes se hned nevysere, Rogere!“
Všichni zařvali smíchy. To přísloví jako obyčejně přinesl odněkud Mike a používal je každý, koho někdo popoháněl k většímu úsilí. Mozek se je naučil jako řadu dalších úsloví, která patřila k dorozumívání lidí.
„Promiň!“ řekl Roger, když přišel k sobě, „My tě nehoníme, jen jsme zvědaví...“
„Koukám tady na měřáky,“ ozval se zase Sheltie, „Mozek poprvé co ho máme, pracuje na osmdesát procent svý kapacity!“
Roger měl něco na jazyku, ale neřekl nic, zdržel se.
Abot se tvářil poněkud pohoršeně. „Vy se smějete? V tak vážné situaci?“
„Slyšel jsi, co říkáme, ne?“
„Slyšel. Ale nevidím důvody k pobavení. Ten váš Sheltie by neměl vtipkovat, ale pomáhat tomu stroji, aby provedl požadované vyhodnocení co nejrychleji!“
„Sheltie mu těžko může nějak pomoci. Mozek je příliš složitý, každý zásah do jeho práce by vyvolal další problémy!“
„To je ten jednoruký, ne? Vždycky mi připadal dost potřeštěný!“
„Sheltie přišel o ruku, to je fakt. Ale hlava mu slouží perfektně a tu ruku nepotřebuje, Mozek mu vytvořil další kontakty, které napojil na nervy ve zbytku. Neboj se, dali jsme na to místo správného muže...“
„Ovšem, nepochybuji. Co tedy ale vyhodnocuje ten váš Mozek tak důležitého takovou dobu?“
„Dostal příkaz ke komplexní analýze celé jejich techniky. To chvíli trvá...“
„Nezlob se, Enkro, ale mám pocit, že dost dobře nechápu, k čemu je vůbec takový komplexní výzkum. Pokud jde o mne, postačila by mi jediná informace: jak je co nejúčinněji zničit!“
Enkra se zamračil. A Roger řekl:
„Proto nejsi velitelem expedice.“
Abot měl jinak Rogera docela rád, ale tohle ho urazilo. Obrátil se k němu:
„Můžeš mi snad ty vysvětlit, k čemu je ten výzkum dobrý? Proč to děláte?“
Roger zadržel pokynem ruky Enkru. A odpověděl ve velmi dobré náladě, jako obvykle, když cítil, že jeho partner se rozčiluje a tím pádem ztrácí body: „Můžu. Pamatuješ se, jak jsi na nás poslal to tvoje letadýlko? Velikýho Ještěra?“
Abot zafuněl, dost vztekle.
„Tak my jsme na něj poslali svoje sondy. Ty ho vyfotily, prosvítily, prozkoumaly ultrazvukem a vše nahlásily Mozku. Mozek to vyhodnocoval a zaznamenával do paměti. A teprve potom jsme tu mrchu zlikvidovali. Trochu s potížema, protože jsme nepředpokládali u takovejch... no, zkrátka takovou techniku jsme nečekali. Ale vyhodnotili jsme to dokonale, ne?“
Abot to nekomentoval.
„No a potom jsme pokračovali, jak se patří a sluší. Když jsme zničili Velkýho Ještěra, začali jsme hned stavět svýho vlastního. Dali jsme Mozku příkaz udělat kopii. On ji udělal, dokonce tak přesnou, že okopíroval i ty pohřební barvy obložení v kabině. Je to hnus, všecko zelený a šedivý... zkrátka, další modifikace jsme už vyvedli ve veselejších barvách a taky jsme provedli další zásahy, ale teď mluvím o tom původním. Pochopil jsi, co tím vším mám na mysli?“
„Ano, ovšem.“
„Tak dál. Až tihle miláčkové odletí, my začneme v tichosti pomalu stavět podobnou loď jako mají oni. První verze asi bude přesná kopie, napřed musíme přijít na to, co je k čemu, jak se to řídí a tak. Ale další modifikace už bude lepší než ta jejich. Budeme na to mít sedm let, to je spousta času...“
Abot to nejspíš pochopil, protože jeho tvář dostala citrónově žlutou barvu. Vypadal teď ještě o poznání víc jako meloun.
„Vy chcete...?“ zašeptal.
„A kvůli čemu si myslíš, že jsme tady?“
Abotovy oči těkaly z jednoho na druhého; ale všechny tváře měly náhle stejný výraz, který on nedokázal pochopit. Enkra, Roger, Mike, Jackie, Asthra, Ťapka – dokonce i Emi a Iratto se tvářili stejně, i když zřejmě ne tak vědomě.
Abot se zmohl na jedinou větu: „A ty... ty by ses odvážil na takovou cestu do Vesmíru, Rogere?“
Roger se zatvářil tak povzneseně, že ostatním bylo rázem jasné, že už dávno se těšil, až bude moci říct:
„Já jsem arminský občan a šlechtic, komthur Černé Lilie, člen řádu a potomek knížat z Baarfeltu. Při vší skromnosti bych rád připomenul, že mezi knížetem Baarfeltem a dámským přirozením je určitý rozdíl...“
Měl smůlu, Abot to neocenil. Neměl pochopení pro jemnou ironii.
„Bez té legrace je možno říct, že skutečně máme od začátku v plánu využít jejich techniky,“ řekl Mike, „Proto jsme dali Mozku příkaz provést komplexní vyhodnocení a záznam všech, i těch nejpodružnějších detailů. Proto jsme také tady a plánujeme co nejlepší zdokumentování jejich techniky. Včetně toho snímkování, na které se chystáme...“
„K čemu vám bude takový let?“
„To nevím. Ale jestli to půjde, sáhnem si na hvězdy. Co říkáte, kamarádi?“
„Nikdy není škoda poznat něco, co se poznat dá!“ smál se Roger, „K čemu to bude poznáme, až to začnem zkoušet, ne?“
„Dělal jsi někdy horolezectví?“ ptal se Jackie poněkud ironicky při Abotově postavě, „To je sport, při kterém lezeš na vysoké hory. Teprve když vylezeš na nižší vrchol, uvidíš, kam všude se ještě vylézt dá. Takže my lezeme nahoru a i když nevíme, jak to tam bude vypadat, těšíme se na to a chystáme se!“
Abot se posadil, spíš jenom sklesl na jedno ze sedátek. Ztěžka dýchal: „Už chápu, jakou silou dokážete ovládat lidi, aby za vámi šli. Nemohl jsem vůbec pochopit vaše úspěchy v zemi Kam. Jenomže ve vašich snech je tolik přitažlivosti, že bych snad i já dokázal jít s vámi...“
„Snad s námi jdeš, ne?“ řekl Mike, „Neboj, i pro staré, slabé a tlusté je tady místo! Jasně, že s námi nemůžeš lézt na vrcholky skal; ale můžeme jim dole uvařit čaj!“
Abot ještě jednou pohlédl do jejich tváří; pak mu náhle začaly z očí téct slzy a koulely se dolů po těch melounovitých tvářích. „Kdybych byl mladý... Kdybyste byli přišli dřív...“
Mike přistoupil k průzoru. Nic se nezměnilo, cisterny nadále najížděly do prostoru světelného tunelu a odjížděly prázdné. Lidoještěři se svými zbraněmi mlčky přecházeli na vyhrazených místech a nic nedělali.
Mikovi napadlo, že tihle budou nejspíš obyčejní vojáci, kteří nemají na nic vliv, plní příkazy a nemají o ničem přehled. Zatoužil poznat ty, kteří sedí nahoře v tom obrovském modulu, starají se o dokonalé fungování své techniky a pohrdají lidskými bytostmi, jež jim slouží.
Zamyslel se. Až sem přijdou příště, budu já ještě naživu? Budu mít dost času, abych jednou vstoupil do toho sálu tam nahoře a vyjednával s nimi jako rovný s rovným? Sedm let; ale sedm let v tomto pekle, neustálém nebezpečí, boji s divokými barbary...
Co to vlastně povídám? Jací barbaři, jsou to přece naši přátelé a spojenci! Zelení Sóyané, přátelští a milí, proč já jim vlastně nevěřím? Že náš spojenec Abot dal upálit své nepřátele před mýma očima? Co jsem udělal já se svými nepřáteli, tam na Ostrově Posledního soudu?
Najednou se zarazil a zachvěl se, protože si vzpomenul na něco zlého. Vzpomněl si, co mu připomínají zlé trojúhelníkové oči lidoještěrů: ten výraz, který naposled viděl v očích starého muže Georga Stackela.
„Policajti?“ řekl nahlas, „Policajti vesmíru?“
„Cože?“ ptal se Enkra.
„Řekl jsem policajti vesmíru.“
„Tamti?“
Přistoupili k průzoru. Prohlíželi si obličej lidoještěra, který byl nejblíž k nim, přecházel se zbraní namířenou na cisternová vznášedla a jejich osádky. Tupá, nemyslící tvář žáby, z níž vyhlížejí jenom ty zlé oči...
„Nesmysl!“ řekl Roger, „Tvoje fóbie, utkvělá představa pronásledování. Nemoc z povolání, řekl bych.“
„Ty je neznáš tak dlouho jako já.“
„Znám tebe, to stačí!“
„Rogere, to nejhorší a nejhnusnější, co je v jakémkoliv světě, na Zemi, na Zetě nebo třeba na Marsu, je policajt. A jestli jsou tohle vesmírní policajti...“
„Můžeme jim tak říkat. Pěkný krycí jméno...“
„Jestli je to tak, jak se mi zdá...“
Enkra položil Mikovi ruku na rameno: „Uklidni se, prosím tě! Všichni jsme přetažení a chytá nás hysterie. To jsme viděli před chvílí, při tom výbuchu smíchu; to taky není normální reakce! Ještě by scházelo, abysme se pohádali, to je taky normální...“
„No ovšem, pan doktor psychologie!“ zavrčel Roger, ale bylo mu vidět na očích, že to nemyslí vážně, „Že ty seš tak chytrej – a že vždycky!“
„Chtělo by to možná pár dobrejch vtipů,“ pravila Asthra, „Začněte někdo!“
„Je to na placky?“ tázal se Roger.
Mike chtěl dokázat svoje sebeovládání:
„To se jednou potkaly dvě krávy:
'Ahoj krávo, kampak jdeš?'
'Ale, krávo, dostala jsem předvolání na jatka!'
'Já taky, krávo! To bude asi kvůli očkování!'“
Jackie se zasmál, ale dost tiše, ostatní jen rozšklebili tváře. Místní lidé nechápali vůbec.
„No, že by tohle byl zrovna moc dobrej a veselej vtip...“ zapochybovala Asthra.
Venku se stmívalo. Poznalo se to i podle toho, že na výsadkovém modulu najednou zapnuli osvětlení; příšerná, nazelenalá, mrtvolná světla, ve kterých vše vypadalo jako v akváriu. A při tom světlo oslňující a velmi nepříjemné lidskému zraku.
„Proboha, proč oni mají všechno tak hnusný?“ zapochybovala Emi, „Nic normálního se jim nelíbí, naopak se jim líbí takovéhle...“
„Jsou takoví...“ řekl Enkra trpělivě.
„Z ochlupení se jim dělá zle; nám je zas na blití z těch jejich žabích ksichtů! Světlo jim vyhovuje v týhle barvě, nám to připadá jako festival utopenců! Děsná civilizace...“
„Odpočiň si, Emi! Jsi unavená...“
„Nejsem, sakra! Jsem stejně svěží jako Ťapka!“
„Ťapka je uzpůsobená tak, že vydrží daleko víc než jiní lidé!“
„Pitomost! Ťapka je člověk jako ostatní, to si jenom nějakej pitomec vymyslel že je robot! Já přeci nejsem tak pitomá, abych to nepoznala!“
„Ťapka není robot, to je fakt!“ řekl Mike, „Můžu to dosvědčit!“
Samotná Ťapka se jen smála: „Nejsem robot, ale na druhý straně je pravda, že mě Asthra udělala podle jiný holky a vylepšila tak, abych vydržela víc než normální lidé. Ale z toho si nedělej hlavu, Emi, klidně si odpočiň. Já to nepotřebuju!“
„Tečou nám nervičky!“ konstatoval Roger, „Potřebovali bysme dost nutně aspoň jednoho normálního...“
„Možná by to chtělo chvilku meditace,“ navrhla Asthra, „Kdyby někdo nemohl usnout...“
„Kdo by dokázal spát při tomhle?“ Enkra se málem rozčílil.
„Jeden to dokáže!“ Iratto kývl na Mika, který se opíral o zeď, oči zavřené, v hrdle mu chrčelo. Chvíli později se probral, otevřel oči a když zjistil, že se nic nezměnilo, zase je zavřel a dřímal dál.
„Má pravdu,“ řekl Roger, „Musíme se chovat normálně. Chápete?“
„Situace normální není!“ řekl Jackie.
„Je. Je to docela normální a my jsme to přece čekali! Co nás překvapuje? Že přišli? Oni sem chodí pravidelně, tak co? Přijdou, odejdou. Někdy se chovají neurvale, ale prozatím nemáme na to, abysme jim to zatrhli. Jsme tady proto, abychom...“
„Aspoň mlč, Rogere...“ vzdychl Enkra.
Roger doopravdy zmlkl. Vypadal utrápeně. Ani se nikdo nedivil.
Čas se vlekl. Cisterny najížděly v pravidelném rytmu a stejně pravidelně byly vysávány. A lidoještěři přecházeli sem tam, stále stejným krokem.
„Oni zřejmě nejsou unavení nikdy!“ kroutil hlavou Jackie, „Vůbec je nevystřídali!“
„Zásoby se už tenčí,“ řekl Iratto, „Brzo bude konec... kolik se jim ještě vejde flamu do těch jejich lodí?“
Jackie vyhlížel ven. „Něco se tam děje!“
Po rampě scházela skupina lidoještěrů. Kráčeli pomalu a zlehka, podrážky bot pleskaly po kovové rampě. Všichni měli stejné kombinézy a přes rameno zbraně, taky stejné konstrukce. Enkra na chvíli zauvažoval, jakého druhu asi jsou, ale věřil Mozku, že je už má prozkoumané.
„Zdá se, že bychom měli jít,“ řekl Abot, „Oni neradi čekají...“
Lidoještěr, který kráčel v čele, zastavil nejbližšího člověka a cosi mu říkal. Ten muž ulekaně vzhlédl k průzoru; věděl, že za ním sledují scénu nadřízení.
„Jdeme!“ rozhodl Abot, „Škoda, že nemůžete s námi...“
Jediný, kdo mohl přijít lidoještěrům na oči, byl Iratto. Taky si to nenechal ujít, i když mu přebíhal mráz po zádech. Vyšli, nejdřív úzkým schodištěm a pak chodbou vytesanou v kameni, aby se připojili k hodnostářům a Sluhům, kteří tam už čekali. Všichni dohromady kráčeli proti lidoještěrům, kteří je pochmurně sledovali zlýma očima.
„Jdu taky!“ řekla Ťapka, „Vypadá to, že se tam bude něco dít! Zkusím udělat nějaký fotky zevnitř, třeba se mi podaří...“
„Prosím tě, hlavně neblázni a dávej na sebe pozor!“ řekl Mike, „Ty někdy nemáš moc rozumu...“
„O mě si nedělej starosti, jsem daleko schopnější než ty! Hlavně si dávej pozor na sebe!“
Vyšla ven; Emi samozřejmě za ní, aby jí nic neuteklo. Enkra si toho ani nevšiml, sledoval, co si povídají Abot s velitelem lidoještěrů. Zřejmě to nebylo nic příjemného, protože Abot zase dostával tu divnou barvu zralého melounu.
„Mozku, natoč směrový mikrofon na Abota!“ velel Roger; nebylo sice slyšet dokonale, ale něčemu rozuměli.
Abot se před velitelem dle zvyku uklonil a uvítal jej složitě vznešeným souvětím, které bylo předepsáno. Velitel ho však přerušil nervózním pohybem ruky.
„Pozoruji,“ řekl syčivým, zlým hlasem připomínajícím svist biče a syčení hada, „Že ve vaší zemi došlo k nějakým změnám k lepšímu! Nevíme přesně v čem to je, ale zdá se, že jste udělali dost podstatné kroky v technice... tím lépe! Nepřejeme si, abyste žili v tom hnusu, který tu odjakživa pozorujeme... chceme, abyste se vyvíjeli, neboť to potřebujeme!“
Abot byl v tu chvíli ještě klidný. Iratto byl předvídavější, ale ani on nečekal nic zlého.
„Jelikož zjišťujeme, že jste udělali krok k pokroku, chceme, abyste zvýšili i svůj příspěvek pokroku celé galaxie!“ prohlásil lidoještěr stejně zlým tónem, „Proto při naši příští návštěvě připravíte náplň pro čtyři cisterny, ne pro tři. Zvýšíte svůj příspěvek o třetinu!“
Abota to nevzrušilo, Mozek mohl dodat flamu, kolik budou chtít. Ale napadlo ho, že by se měl vzpírat, aby to nevypadalo...
„To není možné, pane! Už tohle množství vyčerpává do krajnosti síly všech lidí našich zemí a...“
Veliteli lidoještěrů škublo v žabím obličeji; otevřel ústa a z nich vyletěl rozeklaný tmavý jazýček, podobný jazyku hada. A také vzteklé zasyčení...
Abot uskočil, jako by ho velitel skutečně mohl uštknout. Tehdy dostal tu zděšenou barvu do tváře. Hrozně se polekal.
„Ano, pane! Ano, dáme ti všechno, co budeš chtít! Náplň pro čtyři cisterny... tak dobře, s radostí...“
„Kromě toho jsme zjistili, že jste udělali pokrok ve zpracování rafinací. Tento flam je mnohem čistší a kvalitnější než dřív...“
Abot kývl na Iratta, protože si nevěděl rady. Irattovi bylo jasné čím to je, ale říct to nemohl. „Pokusili jsme se...“ řekl rozpačitě, „Chtěli jsme odstranit škodlivé zplodiny...“
„Příště bude flam také absolutně čistý!“ poručil lidoještěr.
„Zajisté, pane, bude!“
Enkra se ohlédl na Rogera. „Mozek dělá příliš kvalitně...“
„Jinak neumí,“ šklebil se Roger, „Zřejmě si všimli... ještě že nepojali podezření!“
„Ať Abot slíbí těm hnusákům všechno, co budou chtít!“ navrhoval Jackie, „Hlavně ať už táhnou do prdele!“
V té chvíli promluvil Mozek: „Naléhavá zpráva vyhodnocovacího centra! Prosím, věnujte mi pozornost!“
Nestávalo se tak často, že by je Mozek oslovil sám od sebe, takže okamžitě zbystřili pozornost.
„Provedl jsem vyhodnocení situace. Od této chvíle ruším blokádu informací základní instrukce a veškeré ostatní blokády týkající se nepřátelských civilizací.“
„Cože?“ Enkra to nějak nemohl pochopit, ani ostatní nechápali.
„Vyhodnocením bylo zjištěno, že příslušníci národa lidoještěrů jsou s pravděpodobností 99,7 % totožní s nepřátelskými silami, které bojovaly s národem óóírů, původními veliteli Lodi a mými programátory. Změny ve fyziognomii, k nimž došlo v průběhu změny věků, odpovídají předpokladu danému instrukcí. Z toho důvodu povoluje základní instrukce použít proti lidoještěrům ničivých zbraní všeho druhu, kdekoliv se s nimi sejdeme. Z téhož důvodu je mojí povinností neprodleně předat informace o tomto faktu...“
„Chápete to?“ Roger jako obvykle pochopil první, „Pamatujete se? Když Mozek přijímal naše velení, vyhradil si blokádu nějakých informací z dřívějška! Ta blokáda teď padá; týká se lidoještěrů nebo spíš nějakých jejich předků, se kterými bojovali...“
„Proč jsi nám to neřekl dřív?“ vykřikl Enkra.
„Vyhodnocování bylo prováděno na základě vypracovaného a schváleného programu, jehož součástí není porovnání s instrukcí z doby výstavby a původního naprogramování Mozku,“ vysvětlil Mozek téměř omluvně, „Teprve když bylo vyhodnocování ukončeno, bylo provedeno porovnání s dalšími eventuálními instrukcemi, při čemž bylo zjištěno, že tento národ je vyloučen ze systému živých tvorů chráněných příkazem o ochraně života. Za tohoto stavu mohu na příkaz operátorů provádět operace ke zničení nepřátel bez předběžného souhlasu momentálního velení...“
„Proboha, teď nech těch pitomostí!“ vykřikl Enkra a zároveň vyhlížel periskopem, co se děje s Abotem. Všiml si taky, že Ťapka se svým vozidlem najela doprostřed a zatímco ji Emi kryla před strážemi, dělá pilně další fotografie.
„Musíme okamžitě rozhodnout o odvetných opatřeních...“ začal Roger, ale Mike ho přerušil:
„Počkej! Od té doby uplynulo pár desítek tisíc let! Každá civilizace se přece vyvíjí, obvykle k vyšší mravní úrovni. Není vyloučeno, že taky oni... i když samozřejmě jsou ničemové, ale snad ne tak moc...“
„Mozek nás nevaruje zbytečně!“
„Mozek má instrukci z doby výstavby! Chápu, pro něj ještě platí, ale my...“
Enkrovým interkomem promluvil Sheltie: „Vypadá to, že se chystají odletět! Dva jejich koráby mění na oběžné dráze polohu, jenom ten třetí ještě visí nad vámi!“
„Co jejich výsadkové moduly?“ ptal se Jackie.
„Ty jsou ještě na místě.“
„Sleduj je dál! Mozek ať neustále monitoruje všechny jejich pohyby! Potřebujeme co nejvíc informací!“
„Jasný...“
Abot stál před velitelem a chvěl se; celé jeho obrovské tlusté tělo se klepalo jako sulc. Proč vlastně?
Ťapka namířila fotoaparát nahoru a snažila se objevit zařízení, vytvářející silové pole. Další, vyprázdněné cisterny zvolna odjížděly.
V ten moment velitel lidoještěrů řekl: „Už jsi oznámil svým lidem, že si přejeme při příští návštěvě čtyři náklady flamu?“
„Ano, pane!“ řekl Abot poníženě.
„Co na to říkají?“
„Splnit tvůj rozkaz je naší povinností...“
Lidoještěrovy úzké trojúhelníkové oči jej pozorně sledovaly.
„Zdá se mi, že začínáte zapomínat nebo snad dokonce pochybovat, kdo jsou vaši páni! Myslím, že je třeba vám to připomenout!“
Abot zvedl hlavu a pohlédl mu do očí. Důstojník lidoještěrů udělal krok zpět a zvedl svoji zbraň. Skoro současně namířili své hlavně i ostatní a zapnuli je.
Nebylo vidět žádný plamen, žádný viditelný účinek střelby. Jen vše, co bylo na prostranství mezi nimi, se začalo tavit strašlivým žárem. V prvé řadě Abot a jeho doprovod; ti lidé se rozechvěli a jejich těla zvolna černala za příšerného bolestivého řevu zasažených. Pak se začalo tavit všechno; vozidla i jejich posádky, dokonce písek pod jejich nohama. To vše se rozpouštělo, podobně jako při zásahu Enkrova gravitačního děla.
„Ne!“ vpadlo do řevu umírajících zvířecí zakvílení komthura von Crosse.
Jedna z lidských postav, zasažená těmi zbraněmi, udělala pár kroků k nejbližšímu z lidoještěrů. Nikdo druhý to nedokázal. Kapky tavící se kůže jí stékaly po těle. Lidoještěr sklopil zbraň a sežehoval ji výboji energie; spálil ji na místě, kde stála.
Enkra se držel okraje průzoru jako tonoucí záchranného pásu. „Emi!“ zachroptěl, „To ne!“
Jackie jej odtrhl od průzoru.
Jeden z lidoještěrů obrátil svou zbraň proti tomu místu. Zřejmě si všiml, kam někteří lidé obraceli zraky, i když to byla jen úzká štěrbina; vytušil za ní lidi. Chvíli hleděli přímo do ústí jeho zbraně; potom se začal tavit beton a ocel jejich krytu. Kdo postavil pyramidu, udělal v ní průzor a vytvořil ho takto, se nikdy nedozvěděli; ale zachránil jim život, neboť tím, jak se horní vrstva stavila v neproniknutelný krunýř, nepronikly paprsky netvora dovnitř, jak najisto předpokládal.
Přesto, že paprsky nemohly proniknout, cítili lidé strašlivý žár. Co se dělo tam venku, nevěděli; byli si pouze jistí, že to nemohla přežít žádná živá bytost. Ani technika nedokázala vydržet, včetně výzvědných čidel Mozku.
Enkra klečel na všech čtyřech a skučel jako zvíře. Mike byl v bezvědomí; vypadal, jako by dostal srdeční infarkt. Jackie se kousal do hřbetu ruky a chroptěl jakési kletby. Iratto stál docela otupělý, jenom hloupě zíral. Roger klečel, objímal Asthře kolena a prosil: „Udělej něco! Proboha, něco udělej!“
Čarodějka sevřela dlaně k sobě. Její oči se rozšířily, ve tváři měla vytřeštěný výraz. Jak roztáhla ruce, vzplanul jí v dlaních Živý Oheň. Ani sama nevěděla, proč to dělá; jen tušila, že je to jediné, co může udělat, co by jí i ostatním mohlo pomoci.
Živý Oheň se rychle rozšířil, zmocnil se lidí v temné kobce pyramidy a objal je svým ochranným štítem. Kolem nich zuřilo peklo; slyšeli hučení, jak mohutné motory výsadkových modulů deptaly zmučenou zemi. Potom peklo venku utichlo; Asthra stáhla Oheň tak, aby jen tiše plápolal, a rozhlédla se kolem sebe.
Jackie se skláněl nad Mikem. „Zdá se, že je mrtev! Srdce mu snad už ani netluče...“
Asthra přistoupila blíž a pohlédla komthurovi do tváře. Pak se dvěma prsty dotkla jeho hrudi a vyslala tři elektrické impulsy přímo do srdce. Ovládala i jemnější způsoby léčby, ale v tuhle chvíli nebyl čas jich použít.
Mikovo tělo sebou zaškubalo; pak srdce zase začalo tlouci a Asthra se lhostejně vrátila ke svému Ohni. Zvýšila plamen, aby šlehal vysoko ke stropu; začal se propalovat stropem ven, na povrch. Byla to nejspíš jediná možnost, zbraně lidoještěrů spekly povrch pyramidy do jednolitého kamene, kterým žádný nástroj nemohl proniknout. Snad nůž s protonovým ostřím či lejzrová pistole; ale nic takového s sebou neměli.
Živý Oheň se stropem propálil; Asthra zvedla hlavu a spatřila dolní část výsadkového modulu. Byl už vysoko, ale ještě dobře rozeznatelný. Z trysek na obvodu šlehaly plameny, jak manévroval ve snaze dostat se na poslední ze tří kosmických lodí.
Tam byli ti, kteří vraždili a ničili bez sebemenšího slitování.
Čarodějka se zamračila. Obrátila k nim dlaně a zašeptala něco v řeči, jíž nikdo nerozuměl.
Sheltie Rabowski přijal hlášení Mozku mlčky a klidně, s tváří vyrovnanou a nepohnutou jako kámen. Jen chvíli seděl a uvažoval, zda Enkra a jeho štáb mohli přežít útok, který zlikvidoval dokonce čidla a monitory Mozku.
„Barthe!“ řekl potom.
Jeho věrný pes přistoupil a otřel se mu čenichem o koleno. Sheltie jej pohladil. „Barthe, musím teď odejít. Zůstaneš tady a budeš hlídat... dokud někdo nepřijde.“
„Ano. Co budeš dělat ty?“
„Ještě nevím. Vezmu si Jednorožce a poletím se podívat... co se stalo. Někdo z našich se ti určitě ozve; Sebastiano nebo Elliott nebo Chris... dej mu potom hlášení.“
Barth ulehl před velitelskou klávesnicí Mozku a uložil kosmatou hlavu na přední tlapky. Sheltie ho ještě jednou pohladil; potom odešel k výtahu a odjel na vyhlídkovou galerii. Jednorožec byl připraven; Sheltie zběžně přehlédl jeho agregáty i zbraně.
Odstartoval a zamířil rovnou do výšky; jako první věc zapojil ochranný štít, zajišťující mu neviditelnost radary a podobnými prostředky obrany nepřítele. Dvě kosmické lodi už startovaly, jejich motory chrlily tuny jedovatých zplodin. Třetí se chystala ke startu a její moduly se vracely do lodi. To vše hlásily sondy Mozku a ten to předával Sheltiemu na obrazovku.
„Mozku!“ oslovil ho Sheltie, „Potřebuji pár dalších informací!“
„Jsem připraven.“
„Jak daleko je Jednorožec schopen doletět v kosmickém prostoru?“
„Schopnost letu je limitována dostatkem paliva jak na počáteční fázi letu, tak pro manévrování a zpáteční let. V případě, že mi dáš koordináty, vypracuji program letu a...“
„Oprava zadání. Neuvažuji zpáteční let, pouze let tam. Chci znát nejzazší místo, kam až mohu pustit nepřítele, abych jej mohl dohonit a zničit.“
„Nerozumím zadání.“
„Rozhodl jsem se zničit poslední loď tak, že se s ní srazím a přivedu ji k výbuchu. Pokusím se provést to tak, aby ostatní lodi získaly dojem, že došlo ke srážce s meteoritem...“
Mozek chvíli uvažoval, pak řekl: „Doporučuji použít jiné varianty akce. V tomto případě dojde k neodvratné likvidaci Jednorožce včetně posádky...“
„Je to rozkaz. Na radu jsem se tě neptal. Ty mě jen zavedeš na to místo.“
Mozek byl stroj. Odpověděl: „Provedu.“
Sheltie se pohodlně uložil do křesla a nechal se připojit na kontakty. Měl ještě dost času, i když zvýšil rychlost na maximum, jehož byl Jednorožec schopen.
„Mozku!“ řekl.
„Jsem připraven.“
„Vyřiď kamarádům, že jsem se rozhodl pomstít je. Enkru, Rogera, Mika... že musím...“
Mozek chvíli čekal, až to dopoví. Pak řekl: „Provedu.“
Výzkumný planetární člun Jednorožec už opustil gravitační pole Zety. Sheltie byl první člověk, který se dostal tak daleko od své planety. Nyní mohl vidět na vlastní oči, jak nádherný je Vesmír a jak krásná je planeta, o jejíž štěstí se rozhodli bojovat.
„Sheltie!“ promluvil Mozek.
„Poslouchám...“
„Enkrova skupina žije. Právě se ohlásil Jackie Therlowe. Větší část jich je v pořádku...“
„Tím líp.“ řekl Sheltie.
Na obrazovce před sebou viděl lodi Cizinců. Dvě letěly vpředu, třetí kus za nimi. Nesnažila se je dohnat, měla na to dost času, až opustí planetární soustavu. Ještě netušila, že se jí to nepodaří; že se změní na oslnivě planoucí maličké slunce...
|
Alice O'Curryová, zvaná Ťapka, titulární hraběnka z Crossu, 28 let. Pracovnice výzkumného oddělení Ústavu zdraví člověka v Indiopolisu, konzultantka tajné služby. Zahynula při plnění úkolu v zemí Sóyo. Emi z národa Akamiů, manželka císaře Enkry. Laborantka. Zahynula při plnění úkolu v zemi Sóyo. John Ellsworth Rabowski, zvaný Sheltie, 18 let. Poručík FF, nositel Záslužného kříže. Člen princova štábu. Zahynul při zničení kosmické lodi lidoještěrů. |
30.05.2021 11:46